načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Transfuze Antona Horsta - Horst Kocour Haslbauer

Transfuze Antona Horsta
-11%
sleva

Elektronická kniha: Transfuze Antona Horsta
Autor:

Autor žijící v Norimberku líčí vesele, s někdy tragickými momenty, dětství, dospívání i věkovou vyzrálost. Několika sekundami před ukončením a po ukončení 2. světové války ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129 Kč 115
+
-
3,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pragoline
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 230
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-865-4628-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autor žijící v Norimberku líčí vesele, s někdy tragickými momenty, dětství, dospívání i věkovou vyzrálost. Několika sekundami před ukončením a po ukončení 2. světové války počínaje až do roku 2005. 

Zařazeno v kategoriích
Horst Kocour Haslbauer - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HORST KOCOUR HASLBAUER

TRANSFUZE

ANTONA HORSTA

Praha 2014

© Nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE


Psáno v upomínku na moji maminku a Jirku Smutného

zvaného „Lemra“, který ve dvaceti letech přišel o život

při výkonu vojenské základní služby.

Copyright © Horst Kocour Haslbauer 2014

Ilustrace © Rumen Sazdov

© Nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE 2014

ISBN 978-80-87872-60-4


5

Předmluva

Vážený čtenáři (nepíši vážení, neboť nevím, jestli to budou aspoň dva číst),

zamysli se ( dovoluji si tykat, vím totiž, že už jsem KMET, jak ten čas letí), kolik

znáš prominentních devětatřicátníků. A co teprve kdybys věděl, kolik je nás

neznámých!

Po „něžné revoluci“ nám byla darována svoboda a možnost stát sekapitalistou. Mnoho lidí toho využilo, ještě více ne!

Šli jsme s odlišnými prostředky, různými cestami.

V šedesáti jsme se dokonce někteří zbavili puberty, několik málo z nás si ji

uchovává dodnes!

Jak jsme začínali, se lze dozvědět v tomto dílečku, v kterém Tě, drahý čtenáři,

občas trochu pozlobím. Nelíčím děj po lopatě. Dozvíš se na přeskáčku, a to

i retrospektivně, o životě některých devětatřicátníků (a těch okolo) od jejich nula

věku do sedmnácti a místy také roků zralejších.

Jak se takový ročník tvořil? Taktéž jako ostatní, to znamená i Tvůj!

Rodiči a jinými snaživci jsme byli hněteni a formováni jako knedlík z těsta.Jestli se úspěch dostavil, se už rýsuje malinko v této knize. Kontrastuje v níusmrkanství a mládí s přicházejícím stářím, zdravá tělesná schránka s nemocnou,sportovní vlohy s nepohyblivostí, nezralost se zralostí, krutost války s prvními dny v míru.

Je zde návod, jak s určitými nemocemi zatočit, jak se s nimi sblížit. Je zdevyobrazen tvrdý chleba učitelů, srůstání Čechoslováků s egerlandskými Němci, jejich

prvotní rvačky po válce a hrdinství matky, která přes tvrdé rány osudu neztratila

smysl pro humor. Jsou zde líčeny dva roky prožité v internátu, kde kromě učení

došlo k transfuzi české krve do německých těl, aniž si to kdo z nás uvědomoval.

Devětatřicátníci, pomalu na nás začíná být mnohé viditelně i neviditelněfalešné (zdravá ješitnost?), čím dál více vnitřností nám nebude říkat pane.

Rok 2004 nám postupně přinesl pětašedesátku, někteří z nás již slaví oněkolik pater výš. My ostatní se začínáme prodírat - každý s jinou zátěží - ksedmdesátce. Bude nás neustále ubývat, přijde doba, že nás spočítáte na prstech jedné

ruky. Budeme ojedinělí veteráni, a to čeká jednou i mladé ročníky. Také Tebe!

Osmdesát procent děje se odehrává ve Falknově (Sokolově) a DolnímRychnově (1948 – 2004). O zbytek děje se dělí Liberec (1954 – 1956), východní fronta na Kavkazu, západní fronta v západním Německu, Jalový Dvůr u Karlových Varů (několik sekund před a po ukončení 2. světové války) a dnešní Norimberk.

V mé knize se dočteš čeho se vyvarovat v mládí, aby jsi ve zralém věku nedopadl jako já. Proč jsem se nestal slavným fotbalistou, boxerem, anibavičem a selhal coby svůdník žen, i když jsem vše měl na dosah ruky?

Mé zážitky byly tak bohaté, že jsem se nemohl rozhodnout pro výstižný název knihy: Připomnění; Lev kocourem; Nečekaná transfuze; Devětatřicátníci jsou na řadě; Nečekané změny; Zneuctěná modlitební kniha; Uličníci generála Ludvíka Svobody; Uteklo to – i – s námi; Rváčem proti své vůli; Bez celer;


Maminka – dědeček, Nepřeberné množství učitelů a kamarádů; Srůstání –

k smíchu i pláči; Před, na a po internátu; 1 – 3 – 4 – 2 start autoelektrikářů

a automechaniků, Hrdina máma.

Rozhodnutí jsem nechal na panu Krausovi, jehož nakladatelský mozek je ještě poddajný, oproti mému již ze dvou třetin natvrdlému.

Tato kniha je relaxační pro všechny věkové kategorie, pokud již umí anebo ještě mohou číst.

Příběh i osoby jsou pravdivé, nemáme se za co stydět a když, tak jenmalinko. Mé blízké i vzdálené okolí se doví různá tajemství z mého života – pokud se toho dožijeme!

Horst Kocour Haslbauer


STREJDA EGON

Roku 2003 mi přišla silná obálka od strejdy Egona z Obergleenu u Kasselu.

Posílám Ti pár věcí, abys věděl, jak to bylo, když jsi se ještě posrával ( a ono

to pomalu zase přichází, viď?).

Hrabal jsem se v tom, některé povídky napsal dokonce egerlandštinou

a trvalo mi půl hodiny, než jsem se do toho dostal. Tato řeč pomalu zaniká,

mladí už ji neovládají. Udělal jsem si pohodlí v křesle, protože mě zaujalolíče

ní, jak byl Egon jako osmnáctiletý poslán k Sovětům na frontu. Brečel jsem

u toho řádně, já měkkota, a nestydím se za to. Začínám z němčiny, já Němec

s transfuzí české krve, překládat do češtiny, co napsal můj o patnáct let starší

strejda Egon Brückner.

7


NEDOBROVOLNÁ CESTA

(NAPSAL I PROŽIL EGON BRÜCKNER)

Narodil jsem se v Loučkách mezi Loktem a Karlovými Vary 25.09.24.

Do začátku války jsme vedli tvrdý, ale klidný život. Hospodářství mých rodičů

nevynášelo dosti, tudíž jsme museli naším koňským spřežením rozvážet

domácnostem uhlí z dolů, kterých tu bylo dostatek.

Jen jsem vyšel školu, již jsem musel nahradit dospělého muže. Prácepočí

nala ranním rozbřeskem a trvala dlouho do noci, neboť každý rok musel být

pořízen nový zemědělský stroj, který by nám práci usnadnil.

Začátkem prosince 1942 jsem musel narukovat k WEHRMACHTU (armáda).

Tam nás, mladíky, dle všech regulí přibrousili. Museli jsme se vrhat do bahna

a učili nás, jak se ničí veškeré hodnoty, a čím více, tím to bylo lepší. Byl to opak

toho, co jsem doposud ve svém životě dělal. Považoval jsem to tudíž za nesmysl

a nemohl být tímto vojskem nadšen. Doma jsem v tom čase mohl udělat tolik

užitečné práce. Tady bylo řečeno, že každý voják má svou maršálskou hůl v torně,

tudíž většina usilovala o rychlé povýšení. Nebyl jsem špatný voják, ale nikdy jsem

nepatřil mezi snaživce. Při výcviku ve Weidenu nás, převážně osmnáctileté

a devatenáctileté, připravovali k pochodu na Sověty. Jelikož jsem již předtím psal

rodičům, že budu ještě 1. a 2. 3. 43, před transportem do SSSR, ve Weidenu,

vydali se za mnou. Byla to pro ně daleká cesta, při tehdejším špatném vlakovém

spojení. Neměl jsem na ně ani moc času, ten zabraly všechny horečnatépřípra

vy na přesun. Můj otec Alois a maminka Anna stáli celý den u kasáren a čekali,

kdy se opět na pár minut objevím. Narychlo jsem se dozvěděl, jak si vedouvšich

ni v Jalovém Dvoře, že Horst již ve svých necelých čtyřech letech musí sám pást

krávy, kdo všechno zase padl anebo je nezvěstný. Ani jsem si neuvědomoval, jak

byli oba sklíčeni. Teprve při dlouhé cestě do Ruska jsem si uvědomil, jaké to pro

ně muselo být, vidět nejmladšího syna odjíždět do nejistoty, když jednoho syna

a zetě již ztratili. Ještě dnes je vidím stát na chodníku ve Weidenu, když jsme po

rotách rázně pochodovali na nádraží. Ještě jednou jsem jim zamával. Mámapla

kala, otec rozpačitě zamával nazpět. Tak začala má cesta na frontu.

Na nákladním nádraží bylo živo, dlouhé vlaky stály připraveny. V nákladních

vagónech ležela vrstva slámy na podlaze. Nežli jsme nastoupili, byl dán

„POZOR“ a oznámeno, abychom na očích neustále měli svou plnou polní, při

ztrátě hrozí přísné tresty. Málokdo z nás na to stačil pomyslet, organizace byla tak

výtečná, že šlo vše ráz na ráz, a již pískaly lokomotivy k odjezdu směr Rusko.

Nikdo z nás mladých a nezkušených si neuměl představit, co nás skutečněoče

kává. V našem krátkém výcviku jsme jen slyšeli, že válku musíme vyhrát, abude

me-li mít jeden nebo druhý smůlu, ještě stále to bude velká čest zemřít proFüh

rera a Vaterland. Mnozí byli tak nadšeni, že již teď se viděli s vyznamenáním na

prsou. Já sám jsem nadšen nebyl, mohl jsem si již udělat představu z líčeníbra

trů a švagra, jak to TAM probíhá. Přesto pak byla skutečnost úplně jiná.

Nešlo jet přímo k cíli, neboť Angličané neustále bombardovali železniční

8


tratě. Jezdili jsme oklikou jednou na sever, pak opět na jih. Nevěděli jsme tudíž

ani, na které frontě budeme nasazeni. Zcela jiný obraz se nám naskytl, když

jsme měli německou hranici za sebou a objevili se v Polsku. Zřejmě tam byli

pouze malí sedláci, kteří neměli žádný spěch. Seděli před svými malými

domky, kde pod jednou střechou byla stáj, chlév i stodola. Před domkem měli

zaražené dva kůly, přes to prkno, které bylo všude obsazené. Pán seděl, kouřil

dýmku a pozoroval dvě slepice, husy a většinou i dvě prasata, jak hledají něco

do žaludku. Kousek dále se pásla kráva a tele, někdy i dvě krávy. Zřídka seobje

vil u domku i koník. Byla to podívaná z našeho vlaku! Jen mi nešlo do hlavy, že

lidé mohou být tak nečinní. Asi jim stačilo, že měli co do úst. Políčka měli

pouze deset až patnáct metrů široká. Pruh žita, ječmene, brambor nebo řepy.

Více toho ani mít nemohli, nebylo by to kam uskladnit. Dnes vím, že ti lidé žijí

chudě a primitivněji než jiní, ale ze života mají více, neboť spěch, anebo jak se

mu dnes říká – stres, je pro ně cizím slovem.

Náš vlak jel nezadržitelně dál. Pro mě bylo zážitkem pozorovat tu cizí zemi.

U otevřeného nákladního vagónu jsem seděl na slámě a přijímal do sebe vše

nové, což mi dalo zapomenout na válku. Mezitím jsme dospěli na ruskou

půdu. Jednou denně vlak zastavil na nádraží a z polní kuchyně jsme dostaliein

topf, na který se naše mladé žaludky už vždy těšily. Polní lahve jsme si mohli

naplnit kávou, dostali jsme k tomu čtvrtku chleba, kousek sýru a margarín. Ti

poslední ještě seděli na latríně, čehož jsme všichni využili, ve vagóně bylo

pouze vědro a bylo nepohodlné při těch otřesech za jízdy a nepříjemné před

očima ostatních tuto práci uskutečnit.

A již opět pískala lokomotiva k odjezdu, neboť v tom nedozírném Rusku je

zapotřebí kanonfutru (potrava pro děla), my mladí o tom tenkráte neměli

potuchy. Když přesto někomu začalo být těžko u srdíčka, bylo mezi náminěko

lik veselých kop, jejichž počínáním jsi opět našel dobrou náladu.

Při rozednění jsem již opět seděl na slámě u otevřeného vagónu a nemohl

se vynadívat při jízdě Ukrajinou. Zůstane pro mě nezapomenutelnou. Nikde

jsem ještě neviděl tak černou úrodnou půdu, kterou bych býval nejradějipro

hnětl v rukou. Ujíždějící vlak mi to ale neumožnil. Tamější sedláci měli většinou

zapřažené tři malé koníky do pluhu a zorávali strniště z minulého roku. Strniska

byla od kukuřice a slunečnic velice silná. Myšlenky se mi vrátily domů, jak bylo

nádherné na jaře obdělávat půdu. Rychlé probuzení následovalo při pohledu

do dáli. Jak je tato krásná zem veliká, již dny jí projíždíme a nemá konce. Jeplo

chá a nedozírná. Stísněnost se do mě vkradla, byl to až strach, připadal jsem si

pojednou ztracený. V mé domovině je vidět z jedné vesnice do druhé, zde byly

od sebe den jízdy. Doprava byla omezena pouze na koňská spřežení. Úrodná

půda nebyla zcela využita. Občas se objevily z hlíny postavené domky bez

oken, u kterých byly neustale otevřené nízké dveře. Mělo to svůj důvod, uvnitř

měli totiž nejen přístřeší lidé, nýbrž i slepice, husy a kozy. Náš vlak spěchal,

nebylo nám umožněno vrhnout pohled do vnitřku některého domku, fronta na

nás čekala. Ještě stále žádný z nás nevěděl, kde to bude. Ještě stále jsme byli

9


na Ukrajině, i když již velice na jihu. Obyvatelé se zde museli převážně živit

kukuřicí a slunečnicemi. Viděl jsem pouze malá políčka, která měla rok předtím

brambory. Zato kukuřice byla všude, i sláma pro ty lidi byla životně důležitá,

dělali z ní střechy svých domků. Také tu stály velké stohy slámy, v kterých

nechali dutiny a mohli je používat jako stáj. Zvířata byla v teple i přes zimu.

Tihle primitivní lidé možná neuměli číst a psát, ale ve stavění stohů byli mistři.

Nešlo mi na mysl, jak je možné, že se zvířata přes zimu slámou neprožrala.

Vchod zadělali snopy kvůli mrazu, a hlavně kvůli divoké zvěři. Že široko daleko

nebyl les, sušili kravince a stébla z kukuřice, aby měli stavební materiál. Zde žili

lidé, kteří ze světa viděli pramálo. Zřejmě sem jednou ročně jezdil státníúřed

ník, aby vybral daně. Přesto neměly jejich obličeje smutné a starostlivé výrazy.

Spíše naopak, dlouho do noci seděli pohromadě a my slyšeli jejich melodické

písně. Usoudil jsem, že byli šťastní. Smířili se se samotou a těmi dálkami, které

nám nahání strach.

Náš vlak rachotil tou nekonečnou rovinou, když jednoho rána přirozednívá

ní, po mrazivé noci, rachot zpomaloval, až ustal zcela. Při jednotvárnémracho

tění si většina zvykla jen tak civět před sebe nebo spát. Jakmile ale vlak zastavil,

měli okamžitě všichni jasno v hlavě. Ve vzdálenosti asi čtyř kilometrů jsme

zahlédli město. Na Ukrajině jsme minuli již více měst, ale nikde nestavěli. Proč

jsme zastavili tady, v takové vzdálenosti od tohoto města? Hned se začaly šířit

různé fámy a nervozita byla cítit u celé osádky vlaku. Nyní vyšlo najevo, jaký

nervový nápor tahle dlouhá jízda do neznáma zanechala. Aby se zabránilo

nepokoji, bylo nám řečeno, že město se jmenuje Cherson, ale že nemáme

volný vjezd. Bylo cítit ulehčení, Cherson leží bezmála u Černého moře, tudíž to

nemůže být Stalingrad, čehož jsme se již dny obávali. Opravdu jsme byli

v domnění, že naším cílem je ten lidožroutský hrtan. Ve Stalingradu byla před

nedávnem sežrána celá šestá armáda. Ze strategicky důležitého důvodu měla

být fronta udržena o něco více vzadu. Zatím jsme nevěděli, že místa, dokte

rých přijdeme, jsou ještě horší. Pro tento začátek se nám ale ulevilo, neboť

poslední dny jsme často zahlédli stopy boje. I když ti starší zůstali klidnými, byla

to přece jen skutečnost, kterou jsme potkávali. Hrdinové mezi námi si jižvybar

vovali vítězné boje. Byli ale stále tišší, když kolem sebe viděli vypálené ruské

tanky, které vypadaly jako velké plechovky, rozmetané díly sestřelených letadel,

a nejhorší bylo, že v počtu s nimi držely krok i německé tanky a letadla, o čemž

v německých zprávách nepadlo ani slovo. Německá stíhačka je dodnes v mých

vzpomínkách, byla do půlky zapíchnutá v zemi a trčela do vzduchu jakopamát

ník. Muselo se to stát za deště, teď je půda všude jako beton.

Vlak se dal pomalu opět do pohybu. Za slabou půlhodinku zase zastavil, byla

to konečná. Teď jsme stáli před obrovskou vodní plochou a směli vystoupit, ale

nevzdalovat se. Tolik vody jsem v životě neviděl, myslel jsem, že je to Černé

moře. Pak mnozí z nás byli překvapeni oznámením, že je to Dněpr. Všechny

mosty byly vyhozeny do vzduchu, budeme převezeni na prámu. Prám bylmist

rovské dílo našich ženistů. Přes řeku, která měla břehy snad dva kilometry od

10


sebe, natáhli lana silná jako ruka. Na každém břehu běžela lana přes velká kola,

která ležela vodorovně. Na každém břehu byl k lanům připevněn obrovský vor.

Vše dal do pohybu motor. Současně se tedy oba vory od svých břehů daly do

pohybu na druhý břeh, uprostřed řeky se minuly. Na vorech byly koleje a místo

pro čtyři vagóny, a tak začalo přemísťování z břehu na břeh. Jelikož můj vagón

byl za vlakem někde uprostřed, měl jsem chvíli čas rychle napsat domů polní

poštou několik řádek. Vždy když jsem cestou zahlédl tabuli s názvem města,

zaznamenal jsem to, tudíž budou naši doma vždy vědět, kterým směrem jsem

jel. Jelikož jsem ještě měl chvíli čas, sedl jsem si na břeh a díval se přes tu

obrovskou řeku proti slunci, které začalo vycházet. Také mi bylo hned tepleji.

Co mě ale zajímalo více, byly ty dva přeobrovské vory, které visely na těch

lanech. Jeden vor se zmenšoval, druhý se zvětšoval. Od břehu ke břehuneplu

ly přímo, nýbrž obloukem, jaký byl silný proud. Prasknout lano, měla by řeka

hračku.

Přeložení voru šlo rychle, byli jsme na řadě a naše přeplavování začalo.

Během plavby jsme neustále pozorovali lano, jestli přece jen nemá poškozené

místo. Na druhém břehu bylo trochu času, zeptali jsme se velitele roty, jestli

bychom se nemohli důkladně v řece umýt. Sláma se nám dostala všude a celé

tělo svědilo. Když jsme dostali povolení, vzali jsme Dněpr útokem. Mýdlo se

tenkráte dělalo převážně z jílu, přesto trochu pěnilo. Starší rotmistr dohlížel,

abychom do vody nechodili příliš, předchozí noci byly chladné. Po koupeli

v naší největší vaně jsme se cítili příjemně, jak už dlouho ne, a ta obrovská řeka

nám hned připadala o něco sympatičtější.

Při návratu k vagónům, které stály vlastně na poli na provizorních kolejích, se

z osmi, asi 200 metrů vzdálených typických malých domků, vyhrnuli civilisté.

Měli v rukou košíky a mířili k nám. V košíkách měli něco zabaleného do šátku.

Ukázali nám na košíky, něco říkali, ale žádný z nás jim nerozuměl. Naštěstí se

objevili starší vojáci, kteří obsluhovali vory, ti znali trochu rusky. Že prý ti muži

chtějí s námi udělat výměnný obchod. Přicházeli sem vždy, když sepřeplavo

valy vagóny. Muži ukazovali nyní na sebe, pak na nás a poté do košíku, vkte

rých měli buď vejce, nebo kozí sýr. Při tom do jednoho žvýkali slunečnicová

semínka, což dělali velice šikovně. Jádro si strčili do úst, skousli hrany a obě

půlky slupek obloukem vyplivli. Slupky letěly, jako když je z koutku ústvyfouk

ne dmychadlo. Jeden nám předváděl, jak šikovně si dokáže ubalit cigaretu.

Hrábl do kapsy u kalhot, vyndal něco tabáku, poprvé jsme spatřili machorku.

Tabák nechal opět zmizet v kapse, teď sáhl do kapsičky na prsou košile a v jeho

prstech se objevil kousek novinového papíru. Z novin si utrhl kousek, asi

5x10 cm, zbytek strčil nazpět do kapsičky jako poklad. Jednu stranu útržku

navlhčil jazykem a olíznutý papírek strčil do kapsy, kam předtím opět schoval

tabák. Rukou v kapse chvíli šmejdil a vytáhl ji i s utočenou cigaretou. Na pohled

hezká nebyla, ale bylo to ke kouření. Muž si zasloužil náš obdiv. Sám nekouřím,

ale můj soused ve vagónu Ernst Wirkner je velký kuřák, a tak vždy dostal můj

denní příděl. Ale teď na výměnu nic nemáme.

11


Šli jsme k vlaku, ještě mokré ručníky schovali do torby, aby se neztratily. Při

tom se mi do ruky dostal můj zámeček od skříňky, na který už jsem si ani

nevzpomněl. Přitom jsem k zámku měl pouze jeden klíček, několikrát jsem

oblouk musel zaklepávat, aby šel zaklapnout. Ernst, když spatřil, co držím

v ruce, řekl, že tady přece mám něco na výměnu. Ten starý krám už nemážád

nou cenu, možná dvě vejce bych za to mohl dostat. Když jsem se vracel kcivi

listům, byl okolo nich ještě stále hrozen našich. Pojednou jsem spatřil starou

ženu, která vyšla z domku, mávala mi a šla mým směrem, i ona držela košík.

Zůstal jsem stát, zvědav, co může chtít. Když se přiblížila, bylo vidět, jak je

chudá. Bosi tam běhali všichni, ale její šaty byly určitě tak staré jak ona sama.

Nebyly ale špinavé ani šlendriánské. Těžko popadala dech, jak pospíchala.Uká

zala na mou pravou ruku, kde se mi na prstu houpal visací zámeček, kterýzřej

mě chtěla. Podával jsem jí ho, tady ho máš. Nesáhla ale po něm, nýbrž strčila

přede mne svůj košík, v kterém bylo asi dvacet vajec. Musela zámečekpova

žovat za velice cenný. Ukázal jsem jí dva prsty a řekl: „Dvě.“ Opět mi košíkstrči

la k tělu a naznačila, že si mám vzít celý jeho obsah. Vyndal jsem dvě a řekl, že

je to v pořádku. Co také bych s tou spoustou vajec dělal. Na uvaření ausma

žení nemáme příležitost. V poskakujícím vagónu by se zkazila, a kdybych je

vypil syrová, z vědra bych se dlouhou dobu za jízdy nehnul. Stále ještě mistr

kala košík a naznačovala, abych si jen bral. Tak dobře, vzal jsem ještě dvě pro

Ernsta Wirknera, podával jí zámeček a dal jí vědět, že může odejít. Ona ale

neodcházela, stála tu, ta stará žena s obličejem poznamenaným osudem atvr

dou prací, s hlubokými vráskami, a její světlé oči se dívaly do mých. Připadalo

mi, že chce něco říci, já ale neznal rusky a ona neuměla německy. Nechtěl

jsem se jen tak otočit a odejít, když mám být upřímný, odejít se mi aninechtě

lo, neboť z té ženy vyzařovalo tolik laskavosti a důvěry, že bylo příjemné po té

dlouhé cestě v dobytčáku přes tu nedozírnou zem stát ještě okamžik před tou

fascinující starou ženou. Položila zámeček do košíku mezi vajíčka a svou nyní

uvolněnou rukou mi pevně zmáčkla zapěstí. Pravděpodobně mi chtělazmáčk

nout ruku, ale v každé jsem držel vajíčka. Při stisku se mi dívala opět do očí

a kývla hlavou. Poté se otočila a odcházela. Zůstal jsem stát a sledoval, jakuna

venými kroky nesla košík, který jako kdyby byl o hodně těžší. Pojednou zůstala

zády ke mně stát, pomalu se začala otáčet a jako proměněná mířila lehkým

svižným krokem - který bych od ní nečekal - ke mně. V prvním okamžiku jsem

pomyslel, že litovala výměny a vrací se pro svá vejce. Když se ale kousek přede

mnou zastavila, spatřil jsem, že její oči jsou teď jiné. Nebyl jsem velký znalec

lidí, ale že v jejích očích byl pojednou strach, jsem poznal. Dokonce veliký

strach jsem v těch očích viděl. Čeho se bojí, projelo mi hlavou? Tak rád bych té

staré ženě pomohl, jen vědět co s ní je. Tu zvedla svou pravou ruku a udělala

přede mnou pokřižování. Znova se otočila a rychleji odcházela ke svémuobyd

lí. Zůstal jsem stát, dokud nezmizela v jedné z těch hliněných chýší, již seneo

točila. Stál jsem ještě hodnou chvíli jako přimražen, neuměl jsem si vysvětlit, co

se mi zde přihodilo, ještě nikdy v životě jsem se s něčím takovým nesetkal. Byl

12


jsem příliš mladý na to, abych se s tím dokázal vyrovnat. Určitě bych tam stál

dále, kdyby nezapískala lokomotiva k odjezdu. Musel jsem si pospíšit, předvlakem bylo jako vždy živo, každý se snažil si rychle ještě něco obstarat. Před

naším dobytčákem stál Ernst Wirkner a křičel, kde jsem tak dlouho, už myslel,

že mě mají partyzáni: „Udělal jsi zřejmě dobrý obchod s tím starým zámkem?“

„Proč?“ ptal jsem se.

„No přece držíš čtyři vejce!“ Teprve teď jsem se probral.

„Vlastně ano! Tady máš dvě, ty ale ještě rychle zlikvidujeme.“ Naťukli jsme je

o hranu vagónu, vypili a skočili do dobytčáku zrovna včas, vlak se dal do pohybu.

Trvalo dlouhou dobu, než jsem na příhodu dokázal zapomenout. Ernst se

někdy ptal, chlape, kde zas jsi, co s tebou je? Určitě jsi myšlenkama zase doma.

Často jsem mu o domově vyprávěl, tohle nyní ale bylo jiné, nesvěřil jsem se

mu s touto příhodou, určitě by se mi vysmál. On vyrůstal ve městě, jehorodina nebyla věřící. Ernst věřil na plzeňské pivo více než na Boha. Byl ale kamarád,

který se těžko hledá. Abych to mohl vysvětlit, musím nyní trochu předběhnout.

Po třech nedělích jsme přišli na frontu a byli do rozbombardovaných zákopů

rozděleni nějakým staršinou podle abecedy. To jsme jeden druhého ztratili

z očí. Zřídka se vyskytla příležitost navštívit se.

Když jsem pak byl těžce raněn, neměl skoro žádnou krev v žilách ahorečka se zimnicí mnou cloumaly, nesli mě zabaleného v plachtě zákopem do

krytu Červeného kříže. Rusové stříleli ze všeho, co měli po ruce. Bylo to

namáhavé pro ty dva nosiče, ani nevím, kdo to byl. Když mě nesli hlavou

o něco výše, poslední krev z ní vytekla a já vždy omdlel. Ten případ zrovna

nastal, když mě nesli kolem Ernsta. Jak mě zahlédl, zařval na nosiče: „Je

mrtvý? Je mrtvý?“ Začal se mnou cloumat, až jsem se probral. Když viděl mé

otvírající se oči, křikl na mě: „Jak to, chlape, vypadáš, od shora dolů samá

krev! Kam všude tos dostal?“ Byl jsem tak vyřízen, že s námahou jsem pouze

mohl šeptat: „Žízeň, žízeň...“ Podal mi svou polní láhev, ale byla prázdná.

Ernst i s tou láhví udělal skok ze zákopu a pádil proti hvízdajícím kulkám

směr ruská fronta. Padesát metrů od nás, v zemi nikoho, se nalézala studna.

V noci, když nesvítil měsíc, jsme tam chodili pro vodu, ale svítil-li měsíc,

odstřelovali nás jako zajíce.

Ale nyní, za jasného dne? Jeden starší zkušený bojovník pronesl:

„Podívejte se na tu slabomyslnost, ten chlap riskuje svůj život kvůli flašce

vody. Toho už neuvidíme a tady tomu -ukázal na mě- už by to takynepomohlo, stejně se z toho nevyškrábe.“

Tahle slova šla okolo mě, všechno mi bylo jedno, myslím dokonce, že jsem

s jeho názorem byl zajedno. Venku bylo slyšet ruské kulomety Maxim, tak, tak,

tak, střílely pomaleji než německé. Zákop byl vyvýšen jako štít proti střelám,

tudy pojednou k nám do zakopu něco přilétlo. Byl to Ernst, který k námpřiplachtil štikou, těžce popadaje dechu. Přimáčkl mi láhev k ústům, když viděl, že

sám jsem toho nebyl schopen. „Pij, chlape, pij!“ A s malými přestávkami mi

neustále zase dával láhev na žíznivá ústa.

13


Buď Rusové opravdu špatně mířili, anebo měl Ernst svého anděla strážného

jako doprovod.

Nosiči ale museli pokračovat, ani jsme si nemohli s Ernstem podat ruku. Má

byla těžká jako olovo a ani svou hlavu jsem neuzvedl. Zatřásl mi ještěrame

nem a jeho pohled jakoby říkal, že je to loučení navždy. Ten starý brach siurči

tě myslel, příteli, to nejde přečkat.

S tímto zraněním jsem ležel rok v lazaretu. Dostal jsem se z toho. Později

jsem se dozvěděl, že Ernst padl týden po té příhodě a zůstal navždy v Rusku

u města Krymskaja. Tak přece jen to bylo rozloučení navždy, ubohý ErnsteWirk

nere, můj dobrý příteli!

Nyní se opět vrátím k naší cestě vlakem, který se šinul dále směrempolo

ostrov Krym, tenkráte jsme to nikdo ale nevěděl.

V dálce na jihu bylo vidět pohoří, území se stávalo vlnitějším. Měli jsmezřej

mě ohromné rovinaté plochy Ukrajiny za sebou. Viděl jsem, že stísněnost

z této mohutné země se nezmocnila pouze mě, někteří to ovšem na sobě

nechtěli nechat znát, chtěli před ostatními zůstat tvrdými muži.

V příštím okamžiku se valil náš vlak podél velké ovocné plantáže. Hezky

v řadě tu stály ovocné stromy. Tady jsem obživl, rád bych se býval dozvěděl,

jaké druhy jablek zde pěstují, ale náš neustále vpřed se prodírající vlak měpři

vedl nazpět do skutečnosti.

Za krátkou dobu poté vzbudil mou pozornost dlouhý svah s vinnou révou.

Jak nádherná by byla tato oblast, kdyby to neustále nenarušovala sestřelená

letadla, válka by se dala i zapomenout.

Ještě jednou byla noc, když jsme ráno přijeli do města Kerč. Toto přístavní

město leží jako na konci mola, neboť z Krymu se táhne dlouhé území jako

jazyk mezi Černým a Azovským mořem a na jeho konci se nalézá Kerč.Napro

ti již je Kubáň a začátek Kavkazu, naše pole působnosti. Od zničení 6. armády

u Stalingradu se zde dole na nejvýchodnější frontě měla vybudovat pozice,

která by zabránila Rusům dostat se ke Krymu a Černému moři. Naše jednotky,

jako ty u Stalingradu, už byly předem odepsané.

Při příjezdu našeho vlaku do Kerče šlo vše jako vždy velice rychle. Došpendlí

ku všechno vzít s sebou, vlak jsme opouštěli tentokráte provždy. Zaplať Pánbůh,

s jakou chutí jsme mu řekli sbohem. Sláma na podlaze dobytčáku už byla jen

prach. Kdybychom tušili, co nás čeká, rádi bychom tam zůstali. Naše torby byly

naloženy na nákladní vozy, přijdou za námi na frontu. Nikdy už jsme je neviděli.

Příprava k pochodu s malou polní u sebe a už jsme pochodovali přes Kerč.

Mám pouze ve vzpomínkách, že ve městě byly po obou stranách silnicevyso

ké stromy, které nám věnovaly stín. Z toho důvodu byly zřejmě vysázeny, bylo

ještě brzy ráno, ale horko již nesnesitelné. K tomu přišel ještě prach, který jsme

při pochodu vířili a pilně polykali. Naši představení měli převážně za sebou

různá zranění. Bojovníci v Rusku, kteří po vyléčení museli nazpět na frontu.

Poradili nám, abychom si přes ústa a nos převázali kapesníky. Hned se tozlep

šilo, aspoň nám již písek neskřípal mezi zuby.

14


Když jsme veskrz propocení (byl to náš první pot v Rusku) dorazili dopřístavu, vládla tam kvůli vyšší vlhkosti vzduchu nižší teplota, což bylo příjemné. Na pocit blaha nebyl ale čas, byly zde již připravené čluny na naše přeplavení. Za normálních okolností se vešlo do jednoho otevřeného člunu 50-60 osob, nyní musela nasednout celá rota, tedy 120 mužů. Okraj lodě byl ještě 20 cm nad hladinou. Přesto jsme byli rádi, lehký mořský větřík a pleskání vln nás nechaly zapomenout na předešlý pochod.

Poprvé v životě vyrážím na moře v o něco větší ořechové skořápce,připadalo mi to hezké. Kolikrát jsem slyšel o zlém moři, které nechalo vlnami pohřbít

obrovské lodě. Tohle ruské moře bylo ale hodné, i když občas nějaká vlna přes

okraj člunu přešla. Všichni jsme měli dobrou náladu, slunce svítilo a lehký opar

ležel nad hladinou. Kerč v dálce již nebyl skoro vidět. Brzy jsme měli ale toto

moře poznat z jiné stránky. Neboť naproti ležící přístav byl ruskými náletyzničen a my museli přes otevřené moře obloukem dosáhnout jižněji jiné možnosti k vylodění.

Míjeli jsme velký vor, na kterém stálo asi patnáct koní přivázaných kpevnému zábradlí. Motorový člun ho táhl pomalu za sebou. Co mě ale zajímalo na

tom transportu nejvíce, byl kůň, který plaval vedle voru. Možná se splašil,

uklouzl a spadl do vody. Byl přivázán na provaz, který byl připevněn na zábradlí

voru. Z vody mu vyčuhovala pouze hlava. Teplota vody byla dobrá, ale jakdlouho ještě vydrží síly tomu zvířeti, široko daleko není vidět pevnina. Kdyby ho

někdo zastřelil, ušetřil by mu trápení. Mé myšlenky byly tak zaměstnané

koněm, že jsem zapomněl na celé okolí.

Daleko před námi byly vidět na vodě bílé pruhy, také ty malé krotké vlnky již tu nebyly, nahradily je větší a hrozivé. Třískaly do člunu, takže jsme již stáli ve vodě. Co jsme ale viděli před námi, bylo ještě hrozivější, blížily se k nám vlny aspoň dvoumetrové. Odkud se sebraly? Nebe je bez mráčku, slunce svítí...

V každé mužské společnosti se najdou chytrolíni, silní a brutální, tak tomu

bylo i v naší rotě. Ti si také už od začátku obsadili nejlepší místa, jiní tu mimo

nich přece nebyli. Stáli jsme hlava na hlavě, nejlepší místa tedy byla v přídi

člunu, kde je nejlepší vyhlídka. Ti hrdinové, kteří se viděli již během jízdyvyznamenaní EK1 (vyznamenání prvního stupně za statečnost), byli v předtuše toho,

co se na nás valí, stále tišší.

Naštěstí nepřicházely ty vlny ze strany, vnikaly k nám přídí přes naše hrdiny.

Příď naší bitevní lodě byla o metr vyšší než boky, a to bylo dobře. Hrdinové

měli do té doby oproti nám nohy v suchu. Nebýt naše lodička tak ubozemalinká, ty vlnolamy by se mi i líbily. Vrchní koruna byla bílá - to byly ty bílé pruhy

v dáli - a valily se jako na kolech. Při nárazu se o nás roztříštily, voda a pěna se

drala do šestimetrové výšky, poté nás pokryly. Byli jsme udivení, co ta naše

ubohá kocábka vydrží. Jen co opět bylo vidět, vše se opakovalo. Naši hrdinové,

kteří spršku dostali z první ruky, protestovali tak dlouho, než je vyměnili.Nebylo to ale v té zácpě jednoduché. Naštěstí se vlny začaly uklidňovat. Když jsme

se blížili k pobřeží, byly opět tak krotké jako při vyplutí z Kerče. Nešlo mi do

15


hlavy, proč se to jmenuje Černé moře, neviděl jsem černou ani modrou, nýbrž

pouze vodu zelenou.

Žádný přístav nebylo nikde vidět, v místech, co jsme zůstali stát, byla jen

plošší voda. Naše bitevní loď byla cirka 80 metrů od pobřeží. Promočeni jsme

byli beztak, tak nám nemohlo vadit, že při brouzdání se k pobřeží jsme měli

zadky pod vodou.

Bylo krátce po poledni, slunce pražilo, když jsme v totálněrozbombardova

né obci měli oddech. Přes ruiny jsme přehodili naše svršky k sušení. U staré

studny jsme si navijákem vytočili vodu a umyli naše těla od soli. Ještě že jsme

sem nepřišli promočení v noci, jsou zde velice chladné. Sedl jsem si podoho

řelý strom a rychle načmáral pár řádek, na stromě byla přibita cedule snápi

sem Taman a šipka, která ukazovala vlevo. Opět tedy jeden opěrný bod.

Překvapilo nás, že krátce po našem příchodu se objevila rozharašená polní

kuchyň, tažená dvěma vychrtlými ruskými koňmi. Eintopf, plnou polní láhev

s mukefuckem (slabá káva, dá se říci brynda), a dokonce jsme obdrželi denní

zaopatřovací dávku se suchou stravou. To hned byly všechny strasti plavby

zapomenuty. S plným žaludkem vypadalo Rusko hned přátelštěji. Můj dopis

s jen málo řádky jsem předal u polní kuchyně. Museli jsme se seřadit bezmála

jako na kasárenském dvoře a šlo se po podrážkách dále.

Pochodování nám po dlouhé cestě v dobytčáku dělalo dobře, narovnat sváztu

hlá těla. Šli jsme svižně, jako kdybychom válku chtěli bleskově vyhrát. Ale ten oheň

byl brzy uhašen, po sedmi kilometrech jsme se již táhli jak staří kmeti. Následky

cesty vlakem bez pohybu se ohlásily. I malá polní, která váží pouze několik kil, byla

neustále těžší. Harašení a otloukaní od plynové masky se stávalo nepříjemným.

Když se setmělo, měli jsme za sebou 20 km a byli na padnutí únavou. Dosud

jsme postupovali souběžně s mořem, někdy se přiblížili, jindy oddálili. Bylo nám

řečeno, že se musíme vyhýbat bažinám. Na to z nás nikdo nemyslel, únava vezme

veškerý zájem. Že jsme se přesto dostávali rázně vpřed, o to se starali třidůstojni

ci, kteří v otevřeném VW před námi neustále zkoumali terén. Silnice zde nebyly,

pouze rýhy od koňských potahů. Pak nás důstojníci opustili směrem nazpět, kde

rotám nás následujícím zapráskají bičem. Jeden z těch tří musel být udatnýbojov

ník, seděl ve voze vzadu a byl na prsou ověšen vyznamenáními jako kůň osvato

dušních svátcích. Pod jeho ochranou se nám ani nemohlo tak moc stát.

Po třech vedle sebe jsme pajdali vpřed, třetího nám s Ernstem dělal Walter

Zettl. Během výcviku se mu říkalo Mléčný ksicht, podle jeho vzhledu to bylotref

né! Byl starý jako my, ale vypadal jako školák. Bylo nám řečeno, že voják musí

být tvrdý jako ocel od Kruppa, rychlý jako chrt a houževnatý jako juchtová kůže.

Nevěřím, že my tři jsme tohle splňovali. Dlouzí a hubení to ano, Zettl nás ještě

převyšoval i se svým jemným, bledým a úzkým obličejem. Měl ty nejlepšízpů

soby, což mu při našem bleskovém výcviku více škodilo než prospívalo. Každý

jej považoval za měkkotu. Být ale velitelský typ, stal by se určitě důstojníkem.

Tento mírumilovný člověk z dobrého domu chodil na vysokou školu múzických

umění. Na tvrdost od nás požadovanou byl moc jemný, všichni, až na nás dva,

16


se mu posmívali, proto se připojil k nám. Když jsme na pevnině začalipochodo

vat, aniž jsme věděli, jak daleko to půjde, pomyslel jsem si, milý Waltře, teď se ti

povede krutě. K mému překvapení si vedl ale lépe než leckterý tlučhuba.

Povel k zastávce a stavění stanů na přenocování nám s Ernstem vštípilmyš

lenku. Kvůli únavě přece nebudeme stavět stan, který ráno beztak musíme

opět bourat. Bledý Walter nám ale nedal pokoj, dokud jsme stany neměli

postavené. Předtím bychom byli usnuli i vestoje, teď jsme lezli do stanu už

v polospánku, ani hlad nám v tom nedokázal zabránit, natož aby nás dokázal

ve tvrdém spánku rušit noční chlad.

Ve čtyři ráno budíček, celé tělo rozlámané, vylezli jsme ze stanu, venku už

stál Walter a ukazoval dolů k moři.

„Pojďte, poběžíme se do moře umýt, hned budeme svěží.“ Bylo to pouhých

dvě stě metrů, ale namožené svaly nám daly zabrat. Ernst za námi funěl

a nadával, že nám dá písemně, že jsme potřeštěnci. Chladná voda byla pří

jemná do doby, než jsme si začali mýt obličeje, při doteku se rty jsme ji začali

s odporem vyplivovat. Ani jednoho z nás to v rozespalosti nenapadlo.

„Pane Bože,“ ozval se Ernst, „s vámi se válka dá opravdu vyhrát. Za chvíliuvidí

te, jak budem vypadat, až začne pražit slunce.“ Třeli jsme se ručníkama, již teď to

ale pálilo. Teď nás objevili ostatní a houfně se hnali k nám. Ernst nás varoval,aby

chom drželi klapačku a hezky je pustili do vody, je to naše jediná útěcha, ženebu

dem sami praštění. Mezitím to zpozorovali nadřízení a nikoho k vodě už nepustili.

Jen jsme složili stany, dostal každý kousek chleba s margarínem, naplněnou

polní láhev mukefuckem (káva-brynda) a již opět pochodujeme.

Od moře jsme se začali vzdalovat a dostávali se do hornatější krajiny. Po

několika hodinách stojíme před vyvýšeninou, jakou nikdo z nás ještě neviděl.

Nebyl to kopec, který by byl strmý, stoupání nebylo ale mírné a šlo do dálky,

kam oko stěží dohlédlo.

Silnice, co povídám, silnice neexistovala, byly to dvě stopy od kol rýsující se

v trávě. Daleko nahoře se ty dvě stopy spojily v jednu, která pokračovala, až

i ona byla u konce. Nad vrcholem bylo modré nebe, odhadovali jsmevzdále

nost na dvacet, možná i třicet kilometrů. Naše sebevědomí, tak jako tak již

pošramocené, kleslo na nulu.

Po krátké přestávce počal výstup. Slunce bylo ještě nízko a oslňovalo nás.Ze

zadu se k nám blížil oblak prachu, museli jsme ustoupit na louku a páni projeli

kolem vysokou rychlosti. Stáli jsme zahaleni žlutým prachem. V trávě podél

cesty by se nám šlo lépe, ale nebyla posečená a byla vysoká. Museli jsme zůstat

ve vyjetých kolejích. Slunce dělalo, co mohlo, ještě že vál slabý větřík, sůl pálila

na krku a v obličeji. Kapesník jsem si uvázal kolem krku, aby tak slunce na něj

nemohlo. Walter udělal to samé, dal jsem znamení Ernstovi, aby nás takénásle

doval, řekl, že v téhle válce s námi nechce mít nic společného, klátil se dále, ale

zakrátko nás přece jen následoval.

Důkladněji jsem si začal prohlížet ten prokletý kopec. Po obou stranách, co

oko dohlédlo, nebylo stromu, křovíčka, žádné zvíře, jen ta rozježená tráva.Jeli

17


kož to šlo vzhůru, vypadalo to tu neutěšeněji než na Ukrajině. Walter na mě ze

strany pohlédl a s pochopením přikývl. Říkalo se jen to nejnutnější. Tenhle útlý

chlapec si čím dál více získával mou úctu. Během výcviku se nám zdál jakroz

mazlené maminčino dítě, možná jím i byl, ale nyní vyšla najevo jeho rovná

páteř, a to se mi líbilo.

Bylo to k zoufání, pochodovali jsme a pochodovali, přesto nebylo vidět, že

bychom se vrcholu přiblížili. To již nebyla sklíčenost v nás, nýbrž bezmocnost.

Se skleslými hlavami jsme padali z jedné nohy na druhou. O pochodování se

nedalo mluvit, byl to vlečící se houf. Jak přátelsky a blahodárně mohou působit

sluneční paprsky, začali jsme je ale nenávidět. Slunce svítilo nemilosrdně,zdán

livě v nejlepší náladě, na naši klopýtající hromádku. K tomu tahle krajina.

V lahvi již ani kapka, a to bylo to nejkrutější. Vyhlížet po vodě bylo zbytečné,

tady nebylo absolutně nic. Jazyk byl přilepen na patře, starší poradili žvýkatkou

sek tvrdého chleba. Ernst řekl, vyzkoušej to a uvidíš, že ten chleba ti z pusy

vypadne tvrdší, než jaks ho tam strčil. Walter na to, proč ne, vyzkoušíme to.

Měli jsme plnou pusu písku a první skousnutí chutnalo jako jíl. Čím déle

jsme do chleba kousali, tím více se navlhčoval, opravdu to aspoň trochu proti

žízni pomáhalo.

Přišel povel k zastavení, i když nikdo hlad neměl, pouze žízeň. Přesto jsme

museli kousat do chleba s margarínem a nesměli si při tom sednout. Připokra

čování v pochodu jsme poznali, že rozkaz byl správný, ti, co si přes zákaz přesto

sedli, byli teď napůl chromí. Šlo se dále nebíčku vstříc, nic jiného nebylo také

vidět. Pouze ještě vodorovná čára horizontu, pod kterým teprve začalaneidenti

fikovatelná paleta barev této únavné krajiny, v které jsme se nalézali. O něco

níže se rýsovala světlemodrá čára, která se k nám svisle přibližovala. Vlevo

a vpravo pod ní bylo vidět šedou, hnědou a již trochu zelené. Světla čáradostá

vala níže spolucestujícího, druhou čáru. Je to cesta, po které se plahočíme.

Dnes se divím, že jsem dokázal tenkráte zmobilizovat smysly k vnímaní

těchto věcí, když jsme se únavou málem nehýbali vpřed. Bylo to ale kuriózní,

alespoň pro mě, neboť při pohledu vpřed, lépe řečeno vzhůru, se přímočaré

stoupání jevilo dvakrát tak dlouhé a člověk byl v domnění, že nahoru se musí

vyšplhat po laně.

Nás zaměstnávaly ale jiné starosti. Neměli jsme na těle suchého místečka,

na pot se přilepil písek, sůl z ranního mytí pálila jako oheň. Ochrnutá ramena

a záda již necítily malou bitevní polní ani plynovou masku. V těžkých botách

noha klouzala sem a tam. Nohy ale šly automaticky dále.

Nejnepříjemnější byl pot v rozkroku, většina již měla vlka. I zde měli ti starší

radu. Přišel povel, všichni zastavit! Jeden poddůstojník nám řekl, že všichni

přece máme malej kousek tužky. Ernst mínil, komu ten chce asi odtud napsat?

„Rozepněte si poklopce a dovnitř strčte napříč tu tužku. Aspoň se vám na tu

věc dostane trochu vzduchu. Kdyby ale jelo auto, které víří prach, rychle zase

zavřít!“

„Haleluja,“ křikl Ernst, „ten tip nebyl vůbec hloupý.“

18


Mezitím jsme měli bezmála polovinu výstupu za sebou. Již se hlásili první

spuchýři na nohou a tvrdili, že dále jít nemohou. Poprvé šli do akce saniťáci.

Boty a ponožky dolů, saniťák poprášil něčím puchýře, z čehož jejich nosiči

nebyli příliš nadšení. Čisté ponožky a okamžitě zase obout boty.

Když jsme v Kerči museli odevzdat torby, bylo nám přikázáno přendat z ní

do malé polní jedno spodní prádlo a pár ponožek, už věděli, kolik kilometrů

budeme šlapat.

Brzo byla opět krátká přestávka, puchýře se množily. Řekl jsem Ernstovi aWal

terovi: „Pojďte, vyměníme si také ponožky,“ i když jsme ještě byli bez puchýřů,

i jiní nás následovali. Dostali jsme rozkazem po výměně ponožek okamžitě si

zase obout boty, že nám jinak natečou nohy a do bot se nedostanem. A jaká

blaženost by to byla, nechat nohy hezky na vzduchu vykouřit. Takhle to ale bylo

lepší. Mnozí byli tak vysílení, že nebyli schopni si ponožky vyměnit, jen padli do

vysoké zaprášené trávy. Roztáhli ruce a nohy, jako kdyby tu chtěli ležet věčně.

Ernst nás upozornil, že v žádném případě si nesmíme sednout, nejraději

bych to i učinil. Už jsem ale věděl, že by to byla pohroma. Ernst se na mě

aWaltera podíval a sdělil: „Podívejte se na ty hrdiny národa, včera jsme ještě

mysleli, že zakrátko poženou Rusy až na Sibiř, a dnes tady leží v prachu sotev

řeným poklopcem a roztaženejma údama.“

Dlouho jsme se z odpočinku nemohli těšit, neboť představený rotmistr, což

bylo tenkrát pro nás tříměsíční vojáky velké zvíře, pohrozil těm ležícím trestem,

když okamžitě nevstanou. Myslím, že by trest i brali, kdyby za trest museli

zůstat ležet.

S poprášenými puchýři a čistými ponožkami se pokračovalo k vrcholu. Tu se

nahoře opět objevilo mračno prachu. Zásobovací vozidla byla velká a již z dálky

dříve viditelná, teď bylo pouze vidět žluté mračno. Po krátké době jsmepozna

li vozidlo našich skautů. Okamžitě se vyndaly tužky z držáků, mysleli jsme, že

prolétnou kolem. Tentokráte ale otevřený VW zastavil u našeho staršiny, který

měl rotu na povel. Směli jsme opět zastavit. Starší poddůstojník byl volán

k tomu ověšenému důstojníkovi, který mu podal plechový hrníček a ukázal na

zašroubovaný kotel na zadní sedačce. Poté ten ověšený na nás všechny nahlas

křikl: „Přivezl jsem vám něco čaje!“ Hned nám byl o mnoho sympatičtější.

„Ale,“ pokračoval, „každý dostanete pouze čtvrt litru, neboť ostatní roty za

vámi mají také žízeň.“ Již se prý ale postaral o to, abychom k večeru dostali jídlo

a pití, že za tím vrchem leží vesnice, kde se dnes přenocuje. Mluvil o večeru

a je poledne, tak to nebude nejhorší, nálada se okamžitě zlepšila.

Jen se uzávěr kotle otevřel, už tam jako první stáli naši udatní bojovníci. Před

půl hodinou se nemohli ani hnout a teď byli pojednou zase čilí. Ernstovi jsem

řekl, aby se podíval na ta prasata. My tři byli poslední, tudíž jsme stáli o něco

déle u vozidla.

„Vyčkejte,“ řekl Ernst a odešel kousek od vozu nazpět. Při návratu k nám se

dostal k našemu staršinovi a důstojníkovi, který mezitím vystoupil. Mazaněsvě

sil hlavu a pomalu šouravě procházel kolem nich. Věděl jsem, že teďnaslou

19


chá, co si ti dva povídají. Když se k nám vrátil, řekl, že až budeme mít čaj,popojdem stranou. Viděl jsem, že ho něco pálí na jazyku. Když jsme pak svůj čaj

cucali hltavě vestoje v zaprášené trávě, oznámil: „Já se zblázním, ten chlap

něco řekl o třiceti kilometrech a že tam ještě dneska musíme dojít. To tampřijdem mrtví. Možné je, že jsem se přeslechl, a já doufám, že jo, Walterovi o tom

ale nesmíme říct.“ Ten k nám přicházel zrovna se svým čajem, který blaženě

upíjel. Pár doušků čaje z tebe hned udělá jiného člověka, to je zázrak. K čaji, jak

bylo poručeno, jsme hryzali do tvrdého chleba.

„Jak se cítíš,“ otázal jsem se Waltera.

„Dobře by byla lež,“ odpověděl, „ale když tam nahoře má být ta ves, tak to

zvládneme!“

„To myslím taky,“ přidal se Ernst.

A opět jsme pochodovali, jeden by nevěřil, jaký účinek může mít čtvrt litru

čaje a vyhlídka, že tam nahoře bude vesnice. Jaké síly se tím zmobilizovaly

v unaveném houfu! Nikdo si již nestěžoval na puchýře, ti, kteří již několikrát

chtěli odhodit svou malou polní i s plynovou maskou, se také uklidnili. Dle

nálady se dalo skoro tvrdit, že jsme spokojeni.

Ernsta se ptám, jestli jsou to německá letadla, která se nahoře potulují,

neboť od časného rána bylo slyšet slabé bzučení. Vysoko nahoře jsme viděli

pouze malé body. Když se výhodně dostaly do slunce, třpytily se jako hvězdy.

„Ti aspoň nemusej šlapat,“ mínil. Opravdu jsme postupovali rychleji než ještě

před hodinou, kdy jsme se jen tak šourali.

Zde se musím vrátit do doby výcviku.

Náš poddůstojník, který měl těžké zranění, pojednou opět onemocněl. Na

čtyři týdny přišel zástupce. Byl z Krušných hor, neveliký, jménem Fischer. Své

povely řval jak tlampač. Kvůli tomu řvaní jsem jej nesnášel. Do doby výcviku

v lese. Museli jsme se propracovat vpřed od stromu ke stromu, když jsme vurčité vzdálenosti zahlédli trávou zarostlou lesní cestu. Hovořit se nesmělo, jako

v opravdové válce, tvrdil. V tom jsme se od něho mohli mnohému naučit.

Rukou nám dal znamení, abychom zůstali každý za svým stromem stát. On jako

poddůstojník byl vždy vpředu, tak jako i teď. Krátce před onou lesní cestou

zůstal za silným stromem stát, jako kdyby skutečně před ním byl nepřítel. Že

jsem byl další za ním, dal mi znamení rukou přistoupit k němu. Pak ruku zvedl

a nechal klesnout, což znamenalo opatrně! Dával jsem pozor, abych nešlápl na

sebemenší větvičku, než jsem k němu došel. Musel jsem se přimáčknout ke

stromu jako on. Poté ukázal směrem k lesní cestě. Předklonil jsem se a uviděl

asi 80 metrů od nás sluncem ozářeného, pasoucího se srnce. V tom okamžiku

zvedl hlavu a zavětřil na všechny strany. Byl to fascinující pohled, jak stál vestřehu připraven každým okamžikem ke skoku. K tomu na něj pronikaly skrz větve

ve svazcích sluneční paprsky. A na to má jeden vystřelit, zašeptal jsem. To máš

pravdu, odvětil. Lehce tlesknul rukama, srnec zmizel v podrostu a náš výcvik

pokračoval. Ještě mi řekl: „Mohl bys být myslivcem, jak ses před chvíli zachoval.“

„Můj táta je myslivec,“ odpověděl jsem, „často jsem s ním chodil do lesa.“ 20


„Ach tak,“ odvětil, „i já jsem myslivcem.“ Tím okamžikem mezi námi praskly

všechny ledy. Od té doby mi říkal Pytláku a často jsme si povídali o lovu.Udělal mě svou spojkou a já se naběhal více než předtím. Mohl jsem s ním alečastěji být pospolu, kdy jsme si vyprávěli zážitky při lovení. Často se ptal, proč tak

utíkám, ještě si mohu dát na čas, v Rusku prý poběžím setrvačností. Znal

Rusko, měli jsme shodné názory, pro toho člověka bych skočil do ohně.

„Něco pro tebe mám,“ řekl jednoho rána, „večer jsem se dozvěděl, že začtrnáct dní začíná nový kurs pro poddůstojníky, mám tě přihlásit?“

Odmítl jsem, moji dva starší bratři a švagr byli poddůstojníky, řekli mi, že

v tom případě jsi neustále vpředu první.

„Myslel jsem to přece jen dobře,“ dodal, „tím pádem jsi mohl zůstat o měsíc

déle ve vlasti.“

Když se náš příslušný poddůstojník opět vrátil, naše rozloučení bolelo. Tento

poddůstojník nebyl u našeho transportu, teprve po přelodění přes Černé moře

k nám byl přidělen, byl v jiném vlaku. Zřejmě chtěl ke staršinovi, který rotě velel.

Když mě objevil, řekl, no, Pytláku, teď to začíná být vážné.

Zeptal jsem se ho na ta letadla nad námi. „Jsou to ruská výzvědná,“ ujistil,

„již od rána nás mají na mušce. Zřejmě už ví, kam chceme, nespěte v noci moc

tvrdě, i kdybyste únavou padali. Buď nás budou bombardovat, anebo můžeme

očekávat dělostřelecký útok, pokud budeme na dostřel. Nevím ale, jak jefronta od nás vzdálena, ale ani muk o tom všem!“

To byla zase jedna Jobova zvěst. S Ernstem o tom ale mluvit musím. Ten

vyjel: „Dobrou noc, Marléno, stojíme tedy před první ochutnávací zkouškou.

Ještě dobře, že máme čtvrt litru čaje v břiše, nejsem přesvědčen o tom, že za

tím vrcholem dostanem najíst.“ Toho názoru jsem byl též.

Tak jsme šlapali s popletenými myšlenkami beze slova vedle sebe zbytek

cesty na vrchol. Nám dvěma stačilo málo slov anebo žádná, abychom si

rozuměli. Ernst měl na základě reálky větší slovní zásobu a vyjadřovací

schopnost než já s mou obecní školou. Mezi námi to bylo jako mezihudebníky, jeden udá tón a druhý ho dokáže okamžitě doplnit.Tu řekl Walter: „Co

se s vámi, vy dva, najednou děje, pohádali jste se, anebo jste tak K.O.?“

Ernst ukázal za sebe a zamlel: „Ohlédni se jednou a uvidíš, odkud jdeme, to

přece není důvod k veselosti.“ Já do Waltra strčil. „Nech být, dneska nám to

všem stačí, nějak to ale zvládnem.“ Pravdu Ernst má, když se podívámdozadu, nemohu uvěřit, že jsme tam dneska ráno byli. Šlo to daleko předaleko

dolů, pak se to trochu zvedlo a nahoře na horizontě, který byl nyní za námi,

byla úzká vodorovná čára jako od pravítka, to bylo moře. Odtud viděno, když

slunce stálo jinde, mělo moře zcela jinou barvu než včera, kdy jsme se na

něm houpali ve skořápce. Mezitím už jsme neměli slunce v obličeji, nyní

svítilo na naši bojovou polní. Také jsme zjistili, již to nejde vzhůru. Do údolí

na druhé straně ještě ale nebylo vidět. Vrchol nebyl špičatý, nýbržobloukovitě protažený. Proto trvalo ještě hodnou chvíli, než ti vpředu začali křičet:

vesnice, vesnice! Spěchali jsme tam a těšili se všichni jak malé děti.Doká>21


zali jsme se pojednou rozesmát, při pohledu tam dolů. Celý den jsmeviděli pouze mrtvou trávu a tam dole je život. Domečky byly jak světlé body

a kolem nich plno stromů. Bez pomoci slunce v zádech bychom to vše z té

dálky asi neviděli.

Ernsta jsem se zeptal, jestli si umí představit, jak daleko to tam může být.

„Jistě,“ odvětil, „ten chlap měl pravdu, musíme tu samou štreku dolů, co

jsme před tím šli nahoru.“ Ale teď to šlo aspoň dolů a při pohledu na vesnici se

nálada opět zlepšila.

„Je to ještě kus,“ ozval se Walter, „ale teď nám budou nohy padat samy

dolů.“ Zeptal jsem se ho, jak se cítí celkově, a co nohy?

„Mimo únavy vše dobré a ani puchýřek.“ Do toho se zapojil Ernst:

„Při pohledu tam dolů, když vidím, co ještě máme před sebou, si myslím, že

si nemohu dovolit ten luxus mít na chodidlech ještě puchýře.“

Brzy jsme zjistili, že se nám vede jako na druhé straně, jdeme a jdeme,přesto se vesnice nepřibližuje. Dobrá nálada se proto vytrácela. Přicházela opět

lhostejnost. Pomaloučku se přece jen vesnice přibližovala, když se začalostmívat, došli jsme k prvním domkům. Byli jsme v obci Starobitarovskaja. Domky

byly nízké, kolem každého ale veliká zahrada. Pouze jedna budova o hodně

převyšovala ostatní. Můj zrak tento dům neustále přitahoval, jako by mi říkal: se

mnou se také ještě seznámíš, což se později vyplnilo. Na druhé straně sídliště

byla otevřená krajina, stálo tam několik ohromných stanů a polní kuchyň,

u které jsme hned dostali čaj a eintopf, pro který si mnozí ani nešli, jednoduše

únavou padli na místě, co stáli, a usnuli. My tři jsme seděli na kopečku alžícemi se hrabali v jídle, únavou jsme necítili končetiny, také jsme padli nazad

a okamžitě usnuli.

Po ranním probuzení jsme se málem nemohli hnout a třásli se zimou.Teprve po čaji jsme se stali o něco pohyblivější. Každý dostal suchou stravu na

jeden den a následoval rozkaz k seřazení.

Už jsme opět pochodovali, lépe řečeno, vlekli se. Ernst se dal slyšet, že

kdyby nebyl tak unavený, nahlas by nadával, ale k tomu nemá sílu. Walter a já

jsme neřekli vůbec nic, naše těla jako kdyby byla protažena mandlem.Pojednou se ozval Ernst: „Kde jen jsou ti Rusové? Teď bychom je lehce předběhli.“

Vyvolalo to v nás bolestný smích. Zkrátka Ernst uměl i v té nejhorší situaciostatní probrat. Mezitím, co se naše údy pomalu rozhýbávaly, jsme šli podélúzkokolejky. Když slunce vystoupilo výše a my se koupali ve vlastním potu, přáli

jsme si být na ledovci.

V poledne po krátké přestávce se pokračovalo. Pojednou jsme v dáli

zaslechli zvuky lokomotivy. A skutečně se funěním blížila po úzké koleji lokotka.

Některé vagóny byly naloženy. Tu se náš staršina postavil na koleje a široceroztáhl ruce, my zašli, vlak se skutečně zastavil. Něco takového se může stát

pouze v nedozírném Rusku, kde uprostřed prérie jediný muž zastaví celý vlak.

Na rychlíku byli pouze dva němečtí vojáci jako doprovod ruskému strojvůdci.

Zaslechli jsme, že to vede už jen 60 kilometrů, pak je konečná.

22


Rozkaz zněl, nasednout! Okamžitě jsme uposlechli. Že jsme seděli na náčiní

určeném frontě, nám vůbec nevadilo, ušetřilo to šedesát kilometrů našim

nohám. Měli jsme čas v klidu si prohlédnout tuto zemi, dokonce jsme sepus

tili do zpěvu. Nepřidali se pouze ti, co už v Rusku byli, zřejmě si mysleli, vás

zelenáče zpěv ještě přejde, čímž také měli pravdu. Ernst se postaral opět

o pobavení.

„Pánové, sedíte zde v orient expresu, v první třídě, a to bez jízdenky, za to

Rusko chválím.“

Když jsme přijeli na kon



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist