načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trampem v Sonoře - Karel May

Trampem v Sonoře

Elektronická kniha: Trampem v Sonoře
Autor:

Prvni díl dobrodružného románu, jehož dějovou osou je úsilí Old Shatterhanda a apačského náčelníka Vinnetoua dopadnout zločinné bratry, Harryho a Thomase Meltona, a Jonathana, syna ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Naše vojsko
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 377
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Spolupracovali: ilustrace Olga Dvořáková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-206-1470-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dobrodružný román, v němž Old Shatterhand, Vinnetou a jejich přátelé osvobozují skupinu německých osadníků, uvězněných na práci v dolech. Podaří se něštastníkům vrátit svobodu a potrestat trýznitele.

Popis nakladatele

Prvni díl dobrodružného románu, jehož dějovou osou je úsilí Old Shatterhanda a apačského náčelníka Vinnetoua dopadnout zločinné bratry, Harryho a Thomase Meltona, a Jonathana, syna Thomase Meltona, kteří se pro získáni zlata a peněz neštítí ani vraždy. Old Shatterhand a Vlnnetou za pomoci svých přátel osvobozují polské přistěhovalce, kteří bylí Meltony podvodně vylákáni do zámoří a měli skončit jako otroci v dolech na rtuť. Jediná z nich, krásná Judita, využije šanci osudu uniknout a nakonec se stává manželkou Lstivého Hada, náčelníka indiánského kmene Yumů.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KAREL MAY

TRAMPEM V SONOŘE

SUPOVÉ MEXIKA I



Karel May

TRAMPEM

V SONOŘE

SUPOVÉ MEXIKA I


Illustrations © 2014 by Olga Dvořáková

Cover & layout © 2014 by Jiří Pánek

Czech edition © 2014 by NAŠE VOJSKO, s.r.o.

All rights reserved

ISBN 978-80-206-1513-8


SUPOVÉ MEXIKA I



( 9 )

Kapitola první

V GUAYMAS

K

dyby se mne někdo zeptal, které město na zeměkouli je nejnudnější

a nejsmutnější, odpověděl bych bez dlouhého uvažování: Guaymas

v Sonoře, nejkrajnějším státě na severozápadu mexické republiky. Můj

náhled je ovšem jen osobní, jiný by snad soudil jinak; v tom městě jsem

však prožil – budiž mi prominut ten výraz – dva nejbídnější týdny svého

života: Prolenošil a prokarbanil jsem je.

Hory vypínající se ve východní části Sonory obsahují četná ložiska ušlechtilých kovů, zlata i stříbra, vedle mědi a olova; téměř všechny řeky a potoky jsou zlatonosné, avšak v oněch dobách poskytovaly málo výtěžku, protože horská oblast země byla znepokojována kočovnými indiány, a člověk se mohl odvážit do těch odlehlých končin jen ve větší společnosti.

Avšak kde vzít takovou společnost? Mexikán je vším, jen nepracovníkem, mexické indiány nenapadne ani ve snu, aby vyhrabávali poklady ze země za denní mzdu – vždyť ostatně sami mohli považovat všechnu půdu Ameriky za své právoplatné vlastnictví. Získat lze jen čínskédělníky, kuli, avšak ty nechce nikdo, kdo zná přísloví: Podej čertu prst, a lapne tě za celou ruku. A jestliže kdo namítne, že lze najmoutgambusíny, prospektory, to že jsou vlastně ti praví zlatokopové, tomu odpovím,

( 10 )

Karel May

že tehdy nebyli v celé republice. Kde kdo byl, běžel do Arizony, kde

prý se válí zlato v hromadách. Proto byla celá oblast Sonory vylidněná

a zpustlá – právě jako dnes, kdy nejen hornictví, ale i pěstování dobytka

v celé zemi silně poklesly.

Chystal jsem se, že půjdu také do Arizony, ne snad proto, že bych byl zachvácen zlatou horečkou, nýbrž z touhy po poznání zvláštního života, jaký je v osadách zlatokopů, života v diggins. Poněvadž však právě tehdy vypuklo povstání mexického generála Jargasa, učinil mi vydavatel známého časopisu v San Francisku nabídku, abych sevypravil na bojiště jako zpravodaj. Chopil jsem se té příležitosti, neboť jsem chtěl poznat krajiny, do nichž bych se jinak sotva vypravil, a vskutku jsem také podnikl dobrodružnou pouť do oblasti zmítané povstáním.

Jargasovi nepřálo štěstí. Byl brzy zajat a zastřelen – a já, povypravení své poslední zprávy novinám, jsem se vracel přes Sierra Verde do Guaymas, kde jsem doufal nalézt loď, která by plula na sever do kalifornského zálivu. Chtěl jsem se plavit k ústí řeky Gila, kde jsem se měl podle úmluvy shledat se svým přítelem, náčelníkem ApačůVinnetouem.

Bohužel, nedařilo se mi valně při pochodu přes Sierra Verde. Nemohl jsem se tak rychle dostat k přímoří, jak bylo nutné. Stihla mne vážná nehoda, právě když jsem dorazil do nejpustších a nejosamělejších míst pohoří: Můj kůň klopýtl a zlomil si přední nohu; musil jsem hozastřelit a vykonat další pochod pěšky. Po dlouhé dny jsem neviděl lidskou tvář a nesetkal jsem se vůbec s nikým, kdo by mi prodal koně nebo mezka. Střežil jsem se všemožně setkat se s indiánskými bravos, divokými kmeny, živícími se loupežemi všeho, co lze ukradnout, hlavně koní. V jejich společnosti jsem mohl spíš o svého přijít než cizíhozískat. Má pouť byla skutečně zdlouhavá a namáhavá, proto jsem sináležitě oddechl, když jsem konečně sestupoval do trachytové kotliny, v níž leží Guaymas, toto smutné a nudné pobřežní hnízdo.

Ačkoliv jsem byl u konečného bodu své cesty, nebyl jsem nikterak nadšený pohledem, který mně město poskytovalo. Čítalo tehdy asi dva tisíce obyvatel a mělo domy stavěné z vepřovic bez oken. Všude kolem

( 11 )

TRAMPEM V SONOŘE

obklopeno vysokými, holými skalními stěnami odpočívalo město vdusném slunečním žáru jako vyschlá mrtvola. Nikde nebylo človíčka, ani

když jsem se již octl mezi domy, takže se zdálo, jako by město vymřelo.

Dojem, kterým jsem já mohl působit na město, nebyl ovšem o nic lepší než dojem, který udělalo město na mne, neboť můj zevnějšek mi tehdy nedodával vzezření gentlemana, či jak se tam říká, dobréhocaballera. Můj oděv, za který jsem před odjezdem ze San Franciskazalatil osmdesát dolarů, ošuntěl na cestách tak, že některá význačná místa mé vzácné osoby se stala patrnější než látka, jejíž neprůhlednosti jsem se svěřil, a také obuv již jevila známky naprostéhovyčerání svých sil. Pravé botě chyběl podpatek, na levé zbyla jen polovina, a když jsem se podíval k prstům, musel jsem bezděky myslet narozevřené kachní zobáky.

Můj klobouk? V šťastnějších dobách sombrero, neboli„poskytovatel stínu“, zřekl se zrádně tohoto čestného názvu, neboť původně široká střecha – nevím již dnes, proč a jak – se neobyčejně zúžila, a to, co mně věrně zůstalo trčet na hlavě, mělo vlastně podobu turecké čepice a bylo to možno pohodlně použít – upřímně řečeno – jako cedník na inkoust.

Jedině kožený opasek, můj dlouholetý průvodce, dokázal opět svou pevnou, nepoddajnou a neochvějnou povahu. O čistotě mé pleti, účesu a jiných podrobnostech zevnějšku nebudu mluvit – porušil bych úctu, kterou člověk za všech okolností musí vzdát své vlastní osobě.

Kráčel jsem zvolna náměstím a rozhlížel se hned napravo, hnednalevo, objevím-li někde lidskou bytost. Uviděl jsem budovu, z jejíž nízké střechy vyčnívaly dvě tyče, nesoucí dřevěnou návěstní desku. Na desce byl zvětralý, deštěm smytý a sluncem oprýskaný nápis vábivého obsahu: „Meson de...“, ostatní již nebylo čitelné.

Stál jsem tu jako přikovaný a usiloval jsem o rozluštění záhadného nápisu, bohužel marně. Konečně jsem zaslechl zvuk lidských kroků, a když jsem se obrátil, spatřil jsem muže, který směřoval ulicí ven z města. Pozdravil jsem zdvořile a tázal se ho, který dům ve městě by mi mohl nejlépe doporučit.

Muž ukázal na budovu, před kterou jsem stál.

( 12 )

Karel May

„Vejděte, seňore, dovnitř. Tento hotel je nejlepší, který zde máme. V nápisu sice chybí slovo „Madrid“, vám však nebude chybět nic,svěříte-li se do péče majitele, dona Geronima. Můžete se odvolat na mé doporučení: Jsem eskribano, městský písař v Guaymas, a znám zde všechny lidi. Předpokládám ovšem, že můžete svůj účet zaplatit.“

Když mi oznamoval svou úřední důstojnost, vypjal hrdě prsa azměřil si mne pohledem, který zřejmě svědčil o tom, co si asi o mně myslel, totiž, že by bylo lépe, kdybych byl ubytován spíše v městské věznici než v hotelu. Pak kráčel důstojně dál, já pak celý nadšený jeho vlídností a s důvěrou v jeho doporučení jsem se odvážil otevřít dveře a vejít do domu. Byl bych tam ostatně vešel tak či onak; neměl jsem už chuťpražit se dál na slunečním úpalu.

Nejlepší městský hotel! „Meson de Madrid“! Dobré pokoje, čistépostele, chutná jídla! Sliny se mi sbíhaly v ústech ze všech stran. Vešel jsem a byl jsem hned... ve všech místnostech. To znamená, že dům obsahoval jedinou místnost. Zepředu člověk vešel a protějšími dveřmi mohl vypadnout na dvůr. Jiné otvory ve zdech nebyly; kromě jednoho okénka jen tyto dvoje dveře.

Vedle zadních dveří stál očazený kamenný krb, takže kouř, byl-li chytrý, mohl se vyplazit hned ze světnice otevřenými dveřmi. Podlahou byla upěchovaná hlína, v níž byly zaraženy kolíky. Na kolících byly hřebíkem připevněny dřevěné desky, jimž se říkalo buď stůl, nebolavice. Židle zde nebyly. Na zdech visely rohože představující hostinská lůžka, které mohl host také použít jinak, jak ho právě napadlo. U druhé zdi, po mé pravici, byl bufet, podle mého nezkušeného rozumu a soudu stlučený z několika starých beden. Vedle něho zase několik visutýchrohoží, tvořících buen retiro ctihodné rodiny dona hoteliéra. V jednérohoži spali tři kluci, jejichž nohy a ruce byly tak spletené, že bylo třeba podrobnějšího zkoumání, abych se bezpečně mohl vyslovit, komu z nich která dvojice končetin patří.

V druhé rohoži odpočívala dospělá dcera pána domu, seňorita Felisa, které bylo, jak jsem se později dozvěděl, šestnáct let; chrápala jakounisono fortissimo šestnácti větrných cyklonů. V třetí rohoži spala doňa

( 13 )

TRAMPEM V SONOŘE

Elvíra, vládkyně domácího krbu, dáma neobyčejné délky, neboť měřila

plných šest stop a pět coulů. Její manžel mi později sdělil pod rouškou

tajemství, že je naprosto a neobyčejně rezolutní dámou, poněvadž však,

kdykoli jsem ji viděl, buď spala, nebo dřímala, nepoštěstilo se mi být

svědkem sopečného výbuchu její energické povahy.

Ve čtvrté rohoži jsem objevil okrouhlý předmět zabalený ve hrubém režném plátně, který jsem považoval za velký záchranný pás pro tonoucí. Při podrobnějším zkoumání jsem však dospěl k názoru, že z této nehybné hmoty lze v nutném případě vydobýt cosi ušlechtilejšího, proto jsem uznal za vhodné touto hmotou lehce zatřást. Kotoučprojevil pohyb a rozvinul se. Vbrzku se objevily ruce a nohy, pak se z celku vymotala také hlava; záchranný pás se rozevřel úplně, seskočil z rohože a proměnil se v malé, hubené, do plátna oděné chlapisko, které se na mne s úžasem zadívalo a pak mě napůl vzdorovitě, napůl vyčítavě oslovilo:

„Copak chcete, seňore? Proč rušíte mou siestu? Proč vůbec bdíte? V tomto smrtelném vedru přece každý rozumný tvor spí!“

„Hledám hoteliéra,“ řekl jsem.

„To jsem já! Jmenuji se don Geronimo.“

„Právě jsem dorazil do Guaymas. Hledám loď. Mohu u vás bydlet?“

„Uvidíme – pak; nyní jděte spát – tam jsou rohože.“

A pohodil rukou k protější stěně.

„Jsem sice unavený,“ odpověděl jsem, „ale především mám hlad.“

„Dobrá; o tom však později. Především jděte spát,“ vybízel mnedůtklivě.

„Mám žízeň!“

„Výborně! Později vás napojíme. O vše bude postaráno; nyní však spěte a vyspěte se.“

Mluvil zpočátku tiše, poslední větu však pronesl hlasitěji. Ostatní rohože se začaly následkem toho kymácet, a proto don Geronimovýstražně šeptal:

„Nemluvte, jinak se vzbudí doňa Elvíra. Jděte spát!“

Sám se vyšvihl do rohože a znovu se svinul v záchranný pás. Co dělat?

( 14 )

Karel May

Nechal jsem kotouč i jeho vzácnou rodinu na pokoji a odplížil jsem se tiše, abych nikoho nevzbudil, zadními dveřmi na dosti prostorný dvůr. V koutě dvora jsem uviděl jakousi besídku, totiž čtyři tyčkyzaražené do země a nahoře spojené lýčím; nad lýčím byla kukuřičná sláma, uvnitř bylo složené různé hospodářské nářadí. Byla tam také kupa slámy, na níž ležel pes, přivázaný na řetězu. Sláma byla zajistépohodlnějším lůžkem než rohož v dusném vzduchu krčmy; blížil jsem se proto k besídce, poněkud starostlivý, že pes způsobí povyk a vzbudí doňuElvíru; avšak obava byla naprosto zbytečná, neboť pes také spal.

Rozevřel sice na okamžik oči, ale zavřel je zase a nenamítal nic, když jsem si upravil ze slámy lůžko a natáhl se na ně, obě ručnice vedle sebe. Usnul jsem brzy, skutečně unaven, a spal jsem tak pevně, že jsemprocitl, teprve když se cizí ruka dotkla mého ramene. Bylo již pozděodpoledne; malý hoteliér stál vedle mne a hovořil:

„Vstaňte, seňore, je čas rozhodnout se.“

„Rozhodnout se? O čem?“ tázal jsem se a vstal.

„Smíte-li u mne zůstat nebo ne.“

„Jaké je k tomu potřeba rozhodnutí?“

Vyslovil jsem ten dotaz, ačkoli jsem se mohl dovtípit, nač hoteliérnarážel, a prohlížel jsem si človíčka pozorněji, než jsem mohl učinitodoledne. Byl to malý chlapík – velmi malý a velmi hubený. Jeho vlasy byly kratičce přistřižené, skoro oholené a ostré rysy jeho tváře měly sice výraz bystrý, jinak však velmi dobromyslný.

„Doňa Elvíra chce, abych přijímal pod střechu svého domu jencaballeros,“ odpověděl, „a zajisté připustíte, že nečiníte dojem takového – eh...“

„Myslíte?“ zasmál jsem se. „Domníváte se, že caballero je jen ten, kdo má nový oděv?“

„Nemyslím; neboť se může stát i nejslušnějšímu člověku, že nemůže dbát o svůj zevnějšek, avšak doňa Elvíra má velice vyvinutý smysl pro krásu a něco ji od vás odpuzuje.“

„Ona mě viděla? Vždyť spala, když jsem přišel.“

„Spala, ovšem, zajisté; ona spí vůbec velmi ráda, nemá-li nicmoudřejšího na práci, ale pak vyšla na dvůr, aby si vás prohlédla, a kdyžuvi( 15 )

TRAMPEM V SONOŘE

děla váš oděv, vaši obuv a váš klobouk, domnívala se... nuže, seňore,

snad není nutné, abych se vyjádřil zřetelněji?“

„To skutečně není třeba, rozumím vám, done Geronimo, a protože se seňoře nelíbím, ohlédnu se po jiném domě.“

Chystal jsem se k odchodu, avšak hoteliér mě zadržel.

„Stůjte! Počkejte chvíli!“ pravil. „Je smutné, není-li host v domě, a vy mi nepřipadáte jako nějaký bravo, jehož je třeba se bát. Ztratím za vás u doni Elvíry slovíčko, je však třeba dokázat, že jste mi prospěšný. Hrajete domino?“

„Ano,“ odpověděl jsem udivený otázkou.

„Dobrá. Pojďte dovnitř. Zkusíme to.“

Kráčel napřed a tak jsme se dostali do hotelu. Doňa Elvíra se dosud válela v rohoži, seňorita Felisa seděla v bufetu a pila ze sklenice rum. Kluci zde již nebyli; skotačili na ulici a zápasili s jinými kluky: Házeli po sobě shnilými citrony.

Don Geronimo přinesl domino a vybídl mne, abych se posadil. Když dominové kostky zachřestily na stole, pohnula se doňa Elvíra, a když mne její manžel vybídl, abych si vybral šest kostek a že začíná klást nejvyšší dvojka, pozvedla hlavu. Seňorita Felisa sebrala potichu svou sklenici, přišourala se k nám a pozorovala hru.

A již jsem věděl, k jakým lidem jsem přišel. Spali, jestliže nehrálidomino, a hráli domino, jestliže nespali – a při tom byl don Geronimoprabídný hráč. Vyhrál jsem partii první, druhou i třetí. Při mé první výhře se radoval, při druhé se divil a při třetí nadšeně zvolal:

„Oh, seňore, vy jste mistrem ve hře! Musíte u nás pobýt, abyste mne vycvičil. Tři partie za sebou nevyhrál proti mně ještě nikdo!“

Pravda bylo, že jsem se příliš nenamáhal; mužík hrál chybně a nebylo třeba mnoho umění, abych vyhrál. Vstal a chvátal ke své ženě, s níž si dlouho šeptal. Pak odešel k bufetu, hrabal se uvnitř, vytáhl knihu a ohromný kalamář, položil je přede mne a pravil:

„Doňa Elvíra dobrotivě svolila, že můžete u nás pobýt, zapište se tedy do naší knihy návštěv.“

Rozevřel jsem knihu. Bylo tam plno jmen, číslic a letopočtů; u poslední stránky bylo vloženo pero, prastarý husí brk, jehož zobce rozevíraly

( 16 )

Karel May

tlamu právě tak jako mé boty; celé pero bylo potaženo tvrdou, zaschlou

vrstvou inkoustu.

„Takovým perem mám psát?“ tázal jsem se a v duchu jsem se ušklíbl.

„Zajisté, seňore. Nemám doma jiné, a vy sám zajisté u sebe peronemáte...“

„Ale vždyť je to nemožné!“

„Proč nemožné? Říkám vám: Co jsem majitelem tohoto hotelu – a to je skoro deset let – podepisovali se všichni naši hosté tímto perem a tímto inkoustem.“

Inkoust byl ovšem vyschlý a ztuhl dávno na tvrdou hmotu.

„Jak jste to navlékl?“

„Pomocí vody, jak se snadno můžete dovtípit, jestliže aspoň trochu znáte písařské umění. Jakmile se zaschlý inkoust svlaží vodou, je zase tekutý a měkký jako dříve, a vlije-li se do kalamáře horká voda, dobude se z této hmoty dokonalý a velmi dobrý inkoust. Protože můjhotel požívá dobré pověsti a každý jeho host se musí zde podepsat, píše se u mne neobyčejně mnoho a často. Nesmím tedy marnotratně plýtvat ani pery ani inkoustem. Poněvadž, jak se zdá, neumíte psát, vepíši za vás do knihy vaše jméno sám.“

„Učiňte tak, seňore, prosím vás. Sejmete tím z mé duše velké břímě.“

„Dobře, dobře. Každý člověk nemůže být učencem. Stane se tak hned, jakmile připravím horkou vodu.“

Chlapisko se odšouralo do bufetu. Viděl jsem, že nalil do jakési lampy líh nebo rum, zažehl tekutinu a držel nad plameny plechovou nádobku. Z moudré spořivosti nutil své hosty psát deset let týmž perem ainkoustem a přitom propálil vždy celý groš v lihovině.

Trvalo asi čtvrt hodiny, než se voda začala vařit, tak dlouho drželnádobku trpělivě nad plameny, pak vnořil do vody pero, nechal je chvíli ve varu, načež vlil vodu do kalamáře a zamíchal vše perem. Pak sespokojeně ozval:

„Tak! Teď začne naše dílo! Jsem připraven.“

Položil knihu před sebe, inkoust pohodlně umístil k pravé ruce,odkašlal si energicky, chopil se pera, zakašlal znovu a olízl si rty, pak

( 17 )

TRAMPEM V SONOŘE

svraštil čelo v četné vrásky, posunul knihu jinak, přesunul kalamář,posadil se pevněji, než seděl prve – zkrátka a dobře, počínal si, jako by

chtěl stvořit vzácné umělecké dílo.

Musel jsem se ohromně přemáhat, abych zůstal v klidu, a mohl jsem si teď aspoň trochu vysvětlit, proč kniha cizinců vypadá tak podivně. Prohlížel jsem si ji, zatím co se voda vařila. Písmo bylo na posledníposané straně barvy hnědožluté, ale čím více dopředu, tím bylo bledší a docela vpředu nebylo vůbec čitelné. Přední stránky vyhlížely, jako by na nich vůbec nikdy nebylo psáno.

„A nyní dejte pozor, seňore,“ ozval se a připravil si ruku, tělo irozum ke psaní, „musím zapsat rok a den vašeho příchodu, jméno, stav a povolání, jakož i úmysl, proč se v městě zdržujete. Doufám, že mi všechno udáte správně, poctivě a pravdivě.“

Udal jsem vše, jak žádal. Mužík maloval písmena, která, pokud šlo o zřetelnost, odpovídala vskutku svému účelu. Maloval zvolna, rozvážně, důtklivě a pevně, celý oddaný a pohroužený do svéhoušlechtilého díla. Když asi po půlhodině dohotovil poslední tah, usmál sespokojeně, odsunul knihu doprostřed stolu a tázal se:

„Nuže, jak se vám zamlouvá můj rukopis? Viděl jste již někdy, seňore, taková písmena – takové tahy?“

„Neviděl,“ odpověděl jsem podle pravdy. „Máte vskutku písmo velmi rázovité.“

„Není divu, vždyť musím téměř vždy zapisovat jména svých hostů. Chudáci zpravidla nevědí jak zacházet s inkoustem a perem. Děkuji vám za vaše údaje, jsou dobře srozumitelné – jen jedné věci nerozumím. Udáváte, že jste literát. O takovém řemesle jsem ještě neslyšel. Co je to? Je to práce či vojenská hodnost? Vztahuje se to k obchodu všeobecně či k podomnímu obchodu zvlášť?“

„Nic podobného, seňore! Literát – to je tolik, jako by se řeklošpanělsky autor nebo escritor.“

Don Geronimo se na mne udiveně zahleděl.

„Máte jmění?“ tázal se.

„Nemám.“

( 18 )

Karel May

„Pak vás lituji zplna srdce, protože při svém povolání jistě velmihladovíte.“

„Vyjádřete se určitěji, done Geronimo.“

„Chcete, opravdu? O, znám poměry autorů zcela dobře, protože zde, v Guyamas, máme také takového escritora. Je velmi bohatý a píše pro noviny, které se tisknou v Hermosillo. Musí platit mnoho peněz, chce-li vidět své rukopisy vytištěné. Je to zaměstnání, které způsobuje jenvydání, ale příjmy nevykazuje. Jak můžete žít? Co chcete jíst a pít, a čím se chcete oblékat? Lituji vás velmi srdečně. A vůbec – můžete zaplatit, co utratíte v mém domě?“

„Ah – na to ještě vystačím.“

„Těší mne velice. Hm! Jaký div, že váš zevnějšek je celý sešlý adivím se, že při tom všem vypadáte ještě tak zdravě. Ale... caramba! Právě mi napadlo: Jste-li escritor, musíte přece psát.“

„Ovšem!“

„A přesto jste mi ponechal vykonání té těžké práce. Proč jste mizaíral, že se vyznáte v umění?“

„Bylo by nezdvořilé odporovat vám, když jste mne prohlásil začlověka, který neumí vládnout perem.“

„Ah, pravda! Zdvořilost vás velice šlechtí a doporučuje. Smím setázat, odkud přicházíte?“

„Z druhé strany Sierra Verde.“„Pěšky? Oh, nebožáku!“

„Měl jsem koně; vždyť vidíte, že mám dosud ostruhy. Kůň mi však padl a zlomil si nohu, musel jsem ho zastřelit.“„A proč jste nepřinesl sedlo a uzdu?“

„Nechtěl jsem se plahočit v takovém vedru s nepohodlným břemenem.“„Mohl jste sedlo i uzdu prodat a z výtěžku žít aspoň tři dny. Lituji vás vskutku. Spíše jste mohl zahodit obě tyhle staré ručnice. Nemají, jak vidím, ani půl pesos ceny; stará konstrukce, vyznám se v tom.“

Sebral mou karabinu, opakovačku Henryovy soustavy, prohlížel ji a kroutil udiveně hlavou, díval se na náboj, položený v otáčivém zámku. Pak se chopil mé staré medvědí rifles, aby ji potěžkal, ale nechal toho, protože byla tak těžká, že ji jednou rukou nemohl vyzvednout.

( 19 )

TRAMPEM V SONOŘE

„Zahoďte tu kovářskou palici,“ radil mi. „Nemá jiný účel, než aby vás na cestách obtěžovala. Kampak máte namířeno zGuaymas?“„Některou lodí na sever daleko přes Hermosillo.“

„To si počkáte dlouho. Sem přicházejí jen zřídka lodi, které by pluly tak daleko.“

„Vezmu si tedy soumara.“

„Musel byste si koupit buď koně, nebo mezka, ale ujišťuji vás, že ho nedostanete ani za nejhříšnější peníze. Máte-li dost času, počkejte si na železnici, můžete ji použít až do Arispe.“„Jak jezdí vlaky?“

„Vlaky? Nu, vidím, že jste zde opravdu cizincem, seňore. Železnice není dosud vystavěná. Hovoří se o tom – hovoří –, že bude dokončena ve třech, čtyřech nebo pěti letech – ale to jsou pro vás neznámé pojmy.Neměl byste cestovat v krajině, kterou neznáte a která je tak dalekovzdálena od vaší vlasti. Oznámil jste mi, že vaše vlast se jmenuje Sajonia. Kde je ta vesnice?“„Není to vesnice, nýbrž celé království v Evropě.“

„V Evro-, zcela správně! Kdopak nosí v hlavě všechny mapy světa! Nuže – smíte u nás zůstat. Pro vaši chudobu, ale zvláště proto, že jste výborným společníkem, když umíte tak dobře hrát domino, chci být uznalý a vyžádám si od vás nejmenší cenu. Obdržíte celé zaopatření aobsluhu za peso denně. To je cena, kterou zajisté uznáte za velmi nízkou.“

„Děkuji vám a jsem srozuměn,“ prohlásil jsem, neboť peso obnáší něco více než dolar a při veškerém zaopatření a obsluze bylo to spíše jen spropitné než denní penze.

Pokývl spokojeně, odsunul zápisní knihu, urovnal domino a pravil:

„Protože máte hlad a žízeň, připraví vám slečna Felisa jídlo – a my zatím můžeme sehrát několik partií. Máte přednost.“

Mám-li do hry chuť nebo ne, na to se netázal. Patrně se mu zdálo samozřejmé, že musím být právě tak vášnivým hráčem jako on. Zahájili jsme tedy hru, protože jsem nechtěl být neochotný. Chtěl jsem, abyvyhrál, avšak mému úmyslu se nedařilo, protože hrál opravdu bídně. Při třetí partii se začal domem rozšiřovat puch připálené mouky,vycházející od krbu, kde seňorita kuchtila. Uprostřed čtvrté partie se donGeronimo zarazil, připlácl si ruku na čelo a zvolal:

( 20 )

Karel May

„Jak jsem na to jen mohl zapomenout? Chcete plout přes Hermosillo k severu, seňore, a nevzpomněl jsem si, že se vám naskýtá nádherná příležitost. Seňor Enriko očekává loď, která sem připluje a odtud sevyraví do Lobos.“

„To by mi přišlo vhod. Kdo však je seňor Enriko?“

„Je to můj host. Jeho jméno je v knize zaznamenáno právě nadvaším. Četl jste?“

„Ne.“ Chopil jsem se knihy a četl jsem teprve nyní: „Harry Melton, svatý posledních dnů.“ – Přívlastek byl ovšem zapsán anglicky. Tedy – mormon. Jak se sem dostal? Jaká záležitost ho pohnula, aby opustilveliké Salt Lake City a pustil se daleko na jih až do Guaymas?

„Pročpak nahlížíte do knihy tak povážlivě?“ tázal se hoteliér.„Zpozoroval jste v záznamu něco zvláštního nebo nápadného?“

„Vlastně nic – ale četl jste zapsaná slova?“

„Četl, ale nerozuměl jsem jim. Seňor je příliš vážný, hrdý a pobožný, takže jsem se neodvážil obtěžovat ho dotazy. Patrně jsem téžvyslovoval jeho jméno chybně, protože mne poučil, že Harry je jako španělské Enriko. Proto ho tak nazývám.“

„A on bydlí u vás?“

„Spí u nás, časně ráno vstává, odchází a vrací se navečer.“

„A co dělá celý den?“

„Nevím. Nemám kdy starat se o své nocležníky.“

Věru, to chlapisko hrálo a spalo, spalo a hrálo a bylo tedy nemožné, aby věnovalo pozornost svým hostům.

„Znám jen jeho jméno,“ pokračoval, „a vím, že očekává loď, která se poplaví do Lobos. Seňor hovoří málo, a jeho zbožnost je hodná chvály. Škoda jen, že neumí hrát domino.“

„Jak víte, že je pobožný, seňore?“

„Nu, žmolí ustavičně mezi prsty růženec a neodchází ani nepřichází, aby se neukláněl svatému obrazu, který visí tam v koutě. Také se kropí svěcenou vodou z kropenky.“

Málem bych byl učinil nevhodnou poznámku, ale uznal jsem, že je lépe mlčet. Mormon a svěcená voda! Mormonská bible a uklánění se

( 21 )

TRAMPEM V SONOŘE

svatým obrazům! Ten muž byl zcela jistě pokrytec a jeho pokrytectví

mělo asi vážnou příčinu.

Nemohl jsem však o věci přemýšlet, neboť seňorita Felisa přinesla kouřící misku, plnou jakési hnědé, husté tekutiny, a přála mi dobrou chuť. Protože hoteliér se přidal k jejímu blahopřání, soudil jsem právem, že mám nápoj ochutnat. Přihnul jsem tedy misku ke rtům a okusil, okoušel znovu, okoušel opětně, až mi konečně jazyk potvrdil, žepopíjím smíšeninu vody, sirupu a pražené mouky.

„Co je to?“ tázal jsem se podezíravě.

Seňorita Felisa spráskla ruce.

„Je to možné, seňore?“ zvolala. „Vy jste nikdy nepil čokoládu?“

„To je čokoláda?“ tázal jsem se, při čemž jsem asi nevypadalduchalně. „Ba věru, čokoládu jsem pil dost často.“

„Nuže – to je přece čokoláda!“

„Čoko-? Vskutku? To bych si nebyl pomyslil!“

„Není-liž pravda?“ přizvukoval přívětivě don Geronimo. „Oh, naše čokoláda je pověstná široko daleko. Kdo ví, jakou bryndu jste pil na jiných místech. Naše čokoláda je pravá a jediná svého druhu, takže každý, kdo ji pije poprvé, se diví a nevěří, že by to vůbec bylačokoláda. Již z toho jistě vidíte, že se vám u nás bude výborně dařit.“

Měl jsem náhle zcela jiné mínění, ale nepovažoval jsem za nutné je říci. Z opatrnosti jsem se přece jen otázal:

„Nuže, a jakou mi dáte večeři, done Geronimo?“

„Večeři?“ opáčil překvapeně, ukázal prstem na misku a horlivěvysvětloval: „Vždyť ji máte před sebou. To je večeře.“

„Ah! Hm! – A co mi dáte k snídani?“

„Misku výborné, nepřekonatelné čokolády.“

„A k obědu?“

„Čokoládu! Je to nejlepší věc, kterou zde můžete vůbec dostat.“

„A což – když se hostu zachce chleba, masa...“

„Dojde si k pekaři a k řezníkovi.“

„Hm-hm! A řekněte mi, máte víno? Čokoláda žízeň neuhasí.“

„Mám-li víno! Výborné! Chcete sklenici?“

( 22 )

Karel May

„Zajisté! Mnoho-li...“

„Třicet centavo.“

Tedy asi půl dolaru. Don Geronimo mi prokázal čest, že došel pro víno sám, ale podal je místo mně nejdříve své dceři. Něžná seňorita Felisa vypila doušek, aniž pohnula brvou a podala mi zbytek sblahosklonným úsměvem.

Zkusil jsem také doušek, ale skromný. Stačil mi dokonale, neboť mne hned zachvátil prudký kašel. Toto víno bylo čistý jed, pravákyselina sírová.

„Pijte zvolna, zvolňoučka!“ dával mi hoteliér výstrahu. „Mé víno je asi pro vás příliš silné – je to víno z nejskvostnějších hroznů.“

„Věru, done Geronimo, to víno je příliš silné,“ kašlal jsem. „Dovolte mi, abych se odebral k pekaři a řezníkovi.“

„Nedopijete dříve?“ tázala se laskavě seňorita.

„Ne. Musím stále mít na zřeteli své křehké zdraví,“ pravil jsem.

Přihnula sklenici ke svým růžovým rtíkům a vlila kyselinu do svých úst, aniž se ušklíbla. Pak mne důvěřivě požádala:

„Jdete-li k pekaři a řezníkovi, přineste mi něco, seňore. Naši slušní a pozorní hosté tak činívají vždy.“

Věru – to nebylo zlé! Za peso denně spokojit se s trojnásobnoudávkou mouky se sirupem a vyspat se v rohoži patrně oživené různým hmyzem a ke všemu ještě obstarávat rodinu hoteliéra jídlem! Meson de Madrid! Nejlepší hotel ve městě! O, pane městský písaři! Všechna čest vaší dobré vůli a radě i vašemu cennému doporučení – ale poohlédnu se ještě jinde ve městě...

Šel jsem, aniž jsem dal najevo, jakou zradu mám za lubem. Plné dvě hodiny jsem pátral po lepším noclehu, ale dospěl jsem jen ke smutnému poznání, že písař měl přece jen pravdu, neboť proti brlohům, které jsem viděl, byl Meson de Madrid ještě pravým palácem.

Nakoupil jsem tedy za jedno peso maso, které však již poněkudzahnívalo, nabral jsem u pekaře hromadu kukuřičných placek, které se zde používají místo našeho chleba, a byl jsem doma uvítán s velikým uznáním – patrně se zřetelem ke svým zásobám.

( 23 )

TRAMPEM V SONOŘE

Roztomilá seňorita Felisa mi bez dotazů a rozpaků přinesené jídlo vzala a zažehla v krbu oheň, aby maso upekla.

Kluci se zatím zmocnili kukuřičného chleba a žvýkali jej mezi zuby, a doňa Elvíra vstala z rohože, nedbajíc spánku, jakmile se v doměrozšířila vůně opékajícího se masa. Na neštěstí jsem dosud nemohlrozeznat její tvář, neboť jediná lampa, osvětlující místnost, stála na stole, za nímž jsem seděl, daleko vzdálena od rohože, v níž si hověla materfamilias. Don Geronimo se ke mně důvěrně přidružil, přisunuldominovou hru a pravil:

„Sehrajeme několik partií, než se pustíme do jídla, seňore. Není nic lepšího na práci.“

Hráli jsme tedy, než bylo prostřeno; totiž než mi seňorita Felisa,usmívající se jako jarní slunce, předložila bez talíře a příboru kus masa – myslím to, které nejvíce zavánělo. Ostatní části masa cestovaly spodivuhodnou rychlostí na místa svého určení, ale zcela jinam než do mého hladového žaludku. Stal jsem se tak, vlastně byl jsem důmyslnýmobchvatem učiněn z hosta živitelem svého hostitele.

Právě když jsem po posledním soustu otřel nůž o rukáv a zastrčil jej, přišel ten, jehož příchod jsem očekával s velikou, ovšem tajenouzvědavostí, totiž mormon. Zář naší lampy dopadala až ke dveřím, a protože jsem seděl přímo proti nim, viděl jsem ho vstupovat.

Chlapík se poklonil proti koutu, kde byl zavěšen světcův obraz, sáhl konečky prstů do kropenky, obrátil se, aby nás pozdravil a ztuhl, když mě spatřil. Prohlížel si mne chvíli bedlivě, pak přistoupil ke stolu,otevřel knihu cizinců, dosud se povalující na stole, přečetl hieroglyfy, označující mé jméno, načež přál všem dobré noci, odšoural se dotmavého kouta, kde byly hostinské rohože pro hosty, a zakašlal.

To vše se stalo tak rychle, že jsem si nemohl dokonale zapamatovat jeho tvář. Že ho měl hoteliér v náležité úctě, jsem poznal hned, neboť don Geronimo na zakašlání pronesl dušené:

„Seňor Enriko si přeje spát. Uložte se také a netropte hluk.“

Dveře na ulici byly zamčené, zadní, vedoucí na dvůr, zůstaly otevřené. Doňa Elvíra s hlubokým povzdechem spustila do rohože své

( 24 )

Karel May

tělo, kluci se zahrabali do veliké společné rohože, a něžná seňoritaFelisa mi podala ruku a vyhoupla se do svého kolébadla. Don Geronimo

mi přál dobrou noc, zhasl mi lampu před nosem a stočil se znovu vzáchranný pás.

Seděl jsem potmě, celý omráčený způsobem, jakým mi tu věnovali jemnou pozornost. Celkem jsem však považoval celou věc za žert azůstal jsem ještě chvíli, protože mi nebylo jasné, kam a jakým způsobem bych se měl odevzdat do náruče Morfeovy.

Brzy se ozvalo statečné chrápání něžné seňority. Její matkavypouštěla odkysličený vzduch z plic v pravidelných přestávkách s takovým hlukem, jako když někdo zdálky zhasíná svíčku. Tatík hoteliér bručel do toho asi jako poletující čmelák. Zdálo se mi nemožné, abych zatakového koncertu usnul, a proto jsem se zřekl všeho pohodlí na rohožích a vyplížil jsem se do dvora, abych vyhledal své odpolední lůžko.

Pes na mne nejdříve vrčel, potom se utišil – poznal ve mně toho,jehož celé odpoledne vedle sebe trpěl. Zastrčil jsem do slámy obě ručnice, od nichž bych se podle starého zvyku za nic neodloučil, uložil jsem se a brzy usnul.

Spal jsem až do jasného rána a bez vyrušení. Po probuzení jsem vešel do „hotelu“ a přihlížel jsem chvíli rodinnému výjevu. Doňa Elvíra ještě odpočívala anebo snad odpočívala znovu ve své rohoži, kluci lezli po lavicích a seňorita Felisa, nečesaná, nemytá a v neuspořádané toaletě vařila nad ohništěm výbornou čokoládu, která dnes čpěla nepřipraženou moukou, nýbrž překypělým sirupem. Don Geronimo si sotvapromnul oči a už se hrabal pro domino, aby pokračoval ve včerejší práci Danaoven.

Mormon byl dosud doma. Seděl u stolu a čekal patrně, až vejdu,neboť si mne bystře prohlížel. Nedal jsem najevo, že ho rovněž pozoruji, přišlo mi však opravdu zatěžko odvrátit od něho zrak, neboť bylosobnost zajímavá, velmi zajímavá.

Jeho dobře urostlá postava byla oděná pěkným a pečlivě spořádaným šatem. Tvář měl hladce oholenou – ale jaká to byla tvář! Jakmile jsem na ni pohlédl, vzpomněl jsem si na známé podoby rysů, které obratná tužka geniálního Gustava Doré uměla propůjčovat ďáblům. Ta podoba

( 25 )

TRAMPEM V SONOŘE

byla vskutku nápadná – skoro bych mohl soudit, že stál tento mormon

slavnému francouzskému malíři modelem.

Byl asi čtyřicetiletý. Vysoké a široké čelo obklopovaly husté černé kadeře, které mu z temena spadaly téměř na plece – skutečně nádherná hlava. Veliké, tmavé oči měly mandlovité vykrojení, které přírodauštědřuje jen kráskám Orientu, nos byl lehce vypouklý a nepříliš špičatý, vcelku jemně orlí; zachvívající se nozdry svědčily o vznětlivém,pevném temperamentu. Jeho ústa byla jako ústa ženy, třebaže nebylažensky souměrná a ladná; koutky poněkud svislé prozrazovaly pevnost a energii. Bradu měl mormon jemnou, ostře vykrojenou, jakou vidíme u lidí, jejichž duch je náchylný k zvířecím pudům, ale umí je obratně ovládat, takže je divák téměř netuší.

Každou část tváře i těla bylo možno nazývat krásnou, avšakcelkovému zjevu naprosto scházela harmonie, a kde není souladu, nelzemluvit o kráse. Nevím, zdali by bylo jinému pozorovateli tak jako mně, avšak celá má mysl pociťovala odpor k tomu nehezkému krasavci.Spojení krásných tvarů do celku, jemuž chyběl soulad, vyvolávalo u mne pocit nelibosti – ba ošklivosti.

Ale ještě něco zvláštního. Podoba ďábla z Dorého obrazu mi napadla hned, ale čím déle jsem toho člověka pozoroval, tím více jsem nabýval přesvědčení, že je někomu nápadně podobný, někomu, koho jsem kdysi a někde za zvláštních okolností viděl a znal, a že tyto okolnosti mněnemohly toho muže dobře doporučovat. Přemýšlel jsem o tom, avšaknemohl jsem si připomenout místo, dobu ani osobnost, které by tatopodoba náležela.

Ani v příštích dnech, kdy jsem mormona vídal pravidelně ráno avečer, nemohl jsem si vzpomenout na nic určitějšího, ač jsem bylpřesvědčen, že jsem se kdysi setkal s podobným člověkem, který se buď ke mně, nebo k někomu mně milému choval nepřátelsky.

Kdykoli mne Harry Melton viděl, změřil si mne ostře, a jakkoliv se snažil, abych v jeho pohledu spatřoval jen zvědavost, přece mi neušlo, že ho má přítomnost znepokojuje, i když se namáhal sebe víc dokázat mi svými pohledy, že v jeho duši nezanechávám znepokojivé dojmy.

( 26 )

Karel May

Očekával jsem po hoteliérově upozornění příjezd lodi, jak bylo již řečeno, a mormon očekával rovněž loď, jak mně bylo známo. Neučinil jsem však jediný dotaz, abych se od něho dověděl něco podrobnějšího. Cítil jsem, že bych se ho nezbavil, kdybych se s ním tím či oním způsobem sblížil. Myslil jsem, že vystačí vyhledat kaitána, chci-li se plavit dále – avšak stalo se vše jinak, než jsem měl v úmyslu.

Když se mormon vrátil patnáctého dne mého pobytu večer do hotelu, nešel rovnou jako vždy ke své rohoži, nýbrž posadil se k nám, totiž ke mně a Geronimovi, kteří jsme zase hráli u stolu nezbytné domino. Po všelikých těžkých pokusech se mi podařilo hrát tak špatně, že maličký don Geronimo vyhrál. Byl nadšen svým úspěchem a zvolal:

„Konečně ztratila kletba svou působnost, seňore! Teď jistě již uznáte, že vlastně umím hrát lépe než vy, ale že mne po celou tu dobu stíhalo neštěstí. Uměl jste si vždy vybrat nejlepší kostky, kdežto na mne připadl brak, s nímž jsem nemohl kloudně hrát. Nyní však bude jinak. Ukážu vám, jakou mám nad vámi převahu.“

Zamíchal rychle kostkami a vybral si jich několik k nové hře.Neodovídal jsem mu, nýbrž snažil jsem se všemožně, aby mužík i tutopartii vyhrál, zato mormon přerušil svou dosavadní zamlklost.

„Co vás to napadá, seňore?“ oslovil hoteliéra. „Vy jste dosudnezpozoroval, že se váš soupeř snaží, jak může, aby hrál chybně a nechal vás vyhrát? Po celý svůj život se nenaučíte hrát tak dobře jako on.“

Tato poznámka vyzněla dost krutě a kromě toho oslovil donaGeronima pouze „seňore“, kdežto můj hostitel kladl důraz na to, aby byl nazýván donem. Jakkoliv byl velmi zdvořilý a zvláště k mormonovi neobyčejně uctivý, nyní odpověděl ostře a musel vyslechnoutodpověď tím ostřejší. Následkem této výměny názorů bylo, že donGeronimo shrábl pojednou všecky kostky, složil je do krabice a zvedl se od stolu, aby se do své rohože svinul v pověstného hada. Zrakmormona spokojeně sledoval každý jeho pohyb, z čehož jsem usoudil, že snad hádku vyvolal úmyslně, aby chlapíka odstranil a se mnou mohl pohovořit o samotě.

( 27 )

TRAMPEM V SONOŘE

„Pozor, Charley, chce s tebou mluvit,“ řekl jsem si v duchu anemýlil jsem se. Sotva se don Geronimo proměnil v záchranný pás, obrátil se Melton ke mně.

„Bydlíte zde již plných patnáct dní,“ pravil. „Máte v úmyslu usadit se v Guaymas trvale?“

Řekl to zdvořile, ale s patrnou zvědavostí. Cítil jsem, že se nutí do přívětivosti, ale nedovedl to, neboť dotaz zněl poněkud úředně, jako by mne považoval za člověka, který stojí pod ním.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Nemám, co bych zde pohledával.“

„A kam byste se rád dostal?“

„Především do La Libertad.“

Jmenoval jsem úmyslně toto město, poněvadž je poblíž Lobos, kam měla plout loď, kterou jsme oba očekávali.

„Odkud jste přišel?“

„Ze Sierra Verde.“

„Co jste tam dělal? Snad hledač zlata? Nalezl jste...?“

„Nenalezl,“ řekl jsem upřímně, nehodlaje na jeho dotazy obšírněji odpovídat.

„Také bych myslel. Je na vás vidět, že jste na suchu. Zvolil jste sivůbec prašpatné métier.“

„Co tím myslíte?“

„Nuže, vyčetl jsem z knihy cizinců, že jste escritor, a vím, že setomuto oboru věnují jen velmi sešlé existence. Jak jste se vůbec mohlodvážit do této odlehlé končiny? Kdybyste byl zůstal doma ve vlasti, mohl jste pro lidi, kteří neumí vládnout perem, psát dopisy, sestavovat účty a podobným zaměstnáním si vydělat aspoň tolik, abyste nemuselhladovět.“

„Hm,“ zabručel jsem a snažil jsem se nedat najevo, že mne svým žvástem baví, „písařství není v mé vlasti řemeslo tak výhodné, jak se vám patrně zdá. Člověk by při tom hladověl, až by mu kosti chřestily v těle.“

„A neuměl jste nic užitečnějšího než se pustit do ciziny, kde vám kosti ještě víc chřestí? Nemějte mi za zlé, ale byla to hloupost. Každý nemá

( 28 )

Karel May

tolik štěstí jako váš jmenovec, který ostatně, než se pustil do světa, byl

již vycvičený sportsmen, nikoli escritor.“

„Můj jmenovec? Koho tím myslíte?“

„Ah – myslel jsem, že jste byl již někdy v severnějších končinách, ve Spojených státech, v západních prériích, ale vaše otázka prozrazuje, že to tak není, jinak byste byl již zajisté slyšel o lovci, jemuž všeobecněříkají Old Shatterhand.“

„Shatterhand? To jméno znám. Četl jsem jakousi příhodu, nějakou událost v časopise, která se tohoto muže týkala. Je to jakýsi lovec,cestovatel, lapač zvěře, či jak se říká na Západě podobným lidem.“

„Ano – přesně tak. Znám náhodou jeho pravé jméno, a protože vy nosíte stejné jméno, domníval jsem se v první chvíli, že jsem se zdesetkal s Old Shatterhandem. Ovšem brzy jsem poznal svůj omyl. Je mi líto vaší žalostné situace, a poněvadž mám dobré srdce, rád bych vám pomohl, ovšem za předpokladu, že máte dost rozumu, abyste se chopil záchranného lana, které vám házím přes palubu.“

Byl bych se dal s chutí do smíchu, ale přinutil jsem svou tvář, aby byla skromná jako dosud. Jednání mormona vůči mně bylo vlastně urážlivé, ale působilo na mne žertovně, takže jsem si umínil ponechat ho v klamné domněnce. Proto jsem odpověděl:

„Proč bych nemohl mít tolik rozumu? Nejsem přece dítě, které neumí ocenit nabízené dobrodiní.“

„Dobrá. Přistoupíte-li na můj návrh, budete mít po starosti a brzybudete řádný chlapík.“

„Jen mohu-li tomu věřit. Prosím, sdělte mi svůj návrh.“

„Dobrá! Nejprve mi však řekněte, co vlastně chcete v La Libertad?“

„Hledám nějaké zaměstnání. Ohlédnu se tam po něčem. V tétopustině jsem nic nenalezl, doufám však, že tam budu šťastnější.“

„Jste na omylu. La Libertad je sice v přímoří, ale je to hnízdo ještě smutnější než Guaymas. Sta a sta hladových indiánů tam čeká, anižnalézá práci. Věru, jsou na tom hůře než zde. Je pro vás pravé štěstí, že vás Prozřetelnost přivedla do cesty mně. Snad jste již slyšel, že jsempřívržencem svatých posledních dnů. Mé náboženství mi velí, abych každou

( 29 )

TRAMPEM V SONOŘE

ovečku, kterou naleznu v pustině, přivedl na kvetoucí záhony štěstí, a je

tedy mou povinností, abych se vás ujal. Mluvíte a píšete anglicky?“

„Trochu.“

„Stačí. A píšete španělsky aspoň tak, jak hovoříte?“

„Ano. V interpunkci nemohu se ovšem vyznat tak dobře, protože se ve španělštině vykřičník i otazník píše nejen za větu, nýbrž i před větu.“

„Eh, do toho se vpravíte snadno,“ usmíval se blahosklonně,„nevyžaduji na vás žádné mistrovské kousky. Nu, co? Chtěl byste se státtenedorem de libros, knihvedoucím?“

V jeho otázce spočíval výraz, jako by mně nabízel knížectví; proto jsem odpověděl s předstíraným radostným překvapením:

„Tenedor de libros? Rád bych přijal podobné místo, ale vždyť nejsem obchodně vzdělaný! Slyšel jsem sice a vím, že je účetnictví jednoduché i podvojné, ale příliš tomu nerozumím.“

„Také není třeba, abyste rozuměl, neboť vám chci poskytnout zaměstnání nikoliv u kupce, nýbrž na haciendě. Nemohu sice určit obnos vaší mzdy, protože to je záležitost haciendera, ale ujišťuji vás již nyní, že vaše postavení bude slušné. Dostane se vám zaopatření a měsíčně nejméně sto pesos na dlaň. Zde je má ruka. Stiskněte a potřeste, potom vyhotovíme ještě dnes večer náležitou smlouvu.“

Mormon mi nabízel ruku. Zvedl jsem pravici, jako bych chtěl přilácnout, ale stáhl jsem ji váhavě a tázal se nejistě:

„Jednáte vážně, seňore, nebo si tropíte žerty? Připadá mi jako zázrak, že byste mohl člověku zcela cizímu, který jakž takž kryje svou nahotu, učinit tak velkolepou nabídku.“

„Také to je zázrak, a proto vám radím, abyste neváhal, nýbrž chopil se vhodné příležitosti.“

„To bych opravdu rád, jak si snadno můžete domyslet, ale dříve bych přece jen rád věděl nějaké podrobnosti. Kde je hacienda, kam mnehodláte poslat?“

„Nechci vás nikam posílat – dovedu vás tam.“

„Tím lépe. A vyžaduje cesta mnoho peněz?“

( 30 )

Karel May

„Nemusíte vydat ani centavo – platím všecko. Jakmile vyslovíte svůj souhlas, máte nejen po starosti, pokud jde o cestu, ale jsem kromě toho ochoten vyplatit vám hned jakousi zálohu. Haciendero je mým přítelem, jmenuje se don Timoteo Pruchillo a je majitelem haciendy del Arroyo.“

„Kdepak je ta hacienda del Arroyo?“

„Na sever od Ures. Odtud se lze plavit lodí až do Lobos, potomnastává pochod na suchu, celkem krátký a příjemný, vede úrodnoukrajinou, kde se vám dostane dobré zábavy a mnohé poučení, zvláště když budete mít četnou společnost svých krajanů z Evropy.“

„Co pravíte? Společnost krajanů?“

„Tak jest; z Polska, které je přece někde v Evropě, není-li pravda?Indiáni nejsou vytrvalí a spolehliví pracovníci. Španěl je lenoch, a proto je zde nedostatek lidí, kteří by se hodili pro zaměstnání v haciendě při hospodářství. Seňor Timoteo si tedy napsal o dělníky do Polska. Přilují sem zítra lodí. Je jich čtyřicet, většinou ženatí muži i s dětmi.Podepsali námezdní smlouvy za tak výhodných podmínek, že se mohou v krátké době stát zámožnými. Haciendero mne požádal, abych je zde přivítal a přes Lobos doprovodil na haciendu.“

„A prosím vás, z kterého města ti lidé přicházejí?“

„Nevím určitě, ale tuším, že odkudsi – země zní jako Polonia,Pomerania – či tak nějak. Nemýlím-li se, jmenuje se město, z jehož okolípocházejí, Cobila.“

„Cobila? Hm – takové město není v celém světě. A v Polsku? Snad by to nebylo město Kobylin?“

„Ano, asi tak, jak jste to jméno vyslovil. Náš agent dopravil pobřežní lodí ty lidi až do Hamburku. Nato je převezl parník do San Franciska, odkud připlují zítra plachetním škunerem. Škuner zde zastaví proto, aby mne nalodil, a pak zase zvedne kotvy. Máte tedy do rána čas na rozmyšlenou. Nerozhodnete-li se, neplatí ovšem naše úmluva a můžete zde zůstat, jak dlouho se vám bude líbit.“

„Doufám, že mne kapitán přijme na svou loď a dopraví mne do Lobos.“

„Nikoliv. Ani kdybyste mu skvěle zaplatil, neboť loď je vyhrazena dopravě našich vystěhovalců a nesmí přibírat jiné pocestné. Proč se

( 31 )

TRAMPEM V SONOŘE

tedy vlastně rozmýšlíte? Bylo by nejvýš pošetilé, kdybyste zamítl mou

nabídku.“

Díval se na mne s patrnou jistotou, že obdrží kladnou odpověď. Byl jsem na rozpacích. Měl jsem z počátku v úmyslu nechat ho žvanit a pak se mu vysmát, ale musel jsem se vzdát tohoto chvalitebného úmyslu.

Jak bych se odtud jinak dostal? Už proto jsem nemohl mormonovi odpovědět odmítavě. Ale byl zde ještě jiný důvod, abych se rozhodl plavit se s ním. Očekával vystěhovalce patrně z Poznaňska, kteří sem byli přilákáni výmluvnými agenty. Zajímala-li mne již ta okolnost, tím více mně musel být nápadný směr plavby. Věděl jsem, že Ures leží na řece Sonoře, nejkratší cesta ze San Franciska byla tudíž přes Hermosillo, ale mormon se rozhodl pro Lobos, tedy asi o třicet leguas jižněji. Pochod po souši mně líčil jako příjemný, tušil jsem však, že mne klame; ale i kdyby mluvil pravdu, nesměl jsem přehlédnout okolnost, žezvolil velkou okliku, kterou musely podniknout také ženy a děti, s nimiž přece byl pochod obtížný. Proč ta oklika? Důvod pro ni musel být, a ten důvod zajisté nebyl v souladu s právem.

Bezděky mi připadlo na mysl, že vystěhovalcům hrozí nebezpečí a zmocnila se mne touha to nebezpečí poznat a vystěhovalce varovat. Nebyl bych jim na prospěch, kdybych dřepěl v Guaymas, a proto jsem musel s nimi.

Ale jak? Nemohl jsem se přece dát svázat služební smlouvou! A pak! Musela se mně jevit podezřelou ochota mormona, s jakou mi tak najednou nabízel skvělé úřednické postavení, mně, kterého viděl vrozbitých botách a rozedraných šatech! Už to se asi dělo s jistým úmyslem, jemuž jsem nemohl přijít na kloub. Bylo třeba času, abych záměry toho muže poznal.

„Máte docela pravdu, seňore,“ odpověděl jsem tedy na mormonůvdotaz, „bylo by nejen neodpustitelnou hloupostí, nýbrž i nevděkem,kdybych vaši dobrotivou nabídku zamítl. Byl bych vám odpověděl hned, kdybych nebyl nucen podstatně uvažovat...“

„Jaképak dlouhé uvažování? Rád bych věděl o čem? Vyslovte se přece!“

( 32 )

Karel May

„Učiním tak, zajisté. Jakživ jsem ani nečichl k pořádání účetních knih a nikdy jsem také nežil v haciendě. Pochybuji proto, že umímvyhovět požadavkům haciendera.“

„O tom pomlčte,“ přerušil mne. „Pravil jsem již, že je to pravá hračka. Zapíšete, co se sklidilo v zahradách a na polích a jakou cenu za toseňor Timoteo utržil. Dále si zaznamenáte, kolik hříbat a kolik telat senarodilo. To je vše...“

„A za to bych obdržel zaopatření a sto pesos měsíčně?“

„Nejméně sto pesos.“

„Přistoupil bych na smlouvu okamžitě – ale přece jen bych se rád přesvědčil, že opravdu zasluhuji takové výhody.“

„Tím ovšem dokazujete, že jste pravý hlupák. Mně, který jsemvyznavačem svatých posledních dnů, je nadevše bázeň boží a spravedlnost, vy však přeháníte poctivost příliš daleko. Jste prapodivný člověk...“

„Budiž, seňore, přiznávám se k tomu, ale pozorujte přece, ženeodmítám vaši nabídku. Půjdu s vámi, i když bych se nechtěl smlouvou vázat nadobro. Udělám však, jak si budete přát, jakmile poznám, že vskutku zasluhuji, co se mi poskytuje.“

„To je nesmysl, pane? Ale nechcete-li jinak, budiž po vašem. Jaké jsou vaše peněžité prostředky? Myslím, že již dávno jste na dně svépokladny. Protože nenastupujete podle služebních podmínek a nejstepřijat na plat, není mou povinností za vás platit. Vše, co bych vám mohl poskytnout, je pouze přeprava lodí.“

„Jsem spokojen. Mám naštěstí ještě několik pesos, které vystačí,dokud nedorazíme do haciendy.“

„Ale v takovém oděvu se přece nemůžete představit. Nemohl byste si pořídit nový oděv?“

„Ano. Zakoupím si něco lehkého a laciného.“

„Opatřete si tedy své záležitosti hned za časného jitra, abych na vás dlouho nečekal. A – dobrou noc!“

Pokynul mi zkrátka, ale ruku na rozloučenou mi nepodal. Hned vlezl do rohože. Děti již spaly; seňorita chrápala, doňa Elvíra odfukovala

( 33 )

TRAMPEM V SONOŘE

jako parní stroj a maličký don Geronimo vydával v prvém spánku zhrdla zvuky docela podobné starým, ve stěžejích nenamazaným vratům,

které se již dlouhou dobu neotvíraly. Zhasl jsem světlo a vyšel na dvůr,

uvelebil jsem se jako vždy do kukuřičné slámy, kde mne vítal pes, dávno

již na mne zvyklý, přívětivým olizováním.

Ačkoliv jsem si druhého dne časně přivstal a vstoupil do „hotelu“, když ještě byla celá rodina pohroužena do tvrdého spánku azaměstnávala se svými akustickými, uši řezajícími produkcemi, mormona jsem již neviděl – opustil hotel velmi brzy. Kde vlastně celý den vězel?Nikdo to nevěděl. I to bylo nápadné, neboť kdo chodí po cestáchpoctivých, nemusí skrývat své stopy a činy.

Vzbudil jsem seňoritu Felisu a požádal ji o předložení předem jižzalacené pověstné čokolády. Při tom jsem učinil nový, netušený objev – ovšem trochu pozdě, neboť jsem již nejméně třicet koflíků té čokolády vypil – že totiž něžná kreolka ten chutný nápoj připravuje z vodynabírané z vědra, ve kterém se předtím dříve umyla. Projevil jsem nad touto příkladnou domácí spořivostí, skromně skrytou jako fialinka, náležitou úctu tím, že jsem se rychle vymluvil na hryzení v žaludku a že se tedy musím jejího božského nápoje zříct. Seňorita mne za toobšťastnila něžně vroucím pohledem, přistrčila koflík k ústům a vypilačokoládu jediným douškem. Olízla si šťavnaté rtíky a pronesla líbezně:

„Seňore, jste nejušlechtilejší, nejjemnější kavalír, s nímž jsem sedosud setkala. Jistě bude velice šťastná seňora, kterou pojmete za manželku. Jaká škoda, že již odcestujete! Nemohl byste zde zůstat?“

„Přála byste si to?“ tázal jsem se.

„Velice,“ pronesla a stydlivě se zarděla.

„A příčina toho přání, seňorito? Štěstí, o němž jste se zmínila anebo čokoláda, kterou jsem vám milerád postoupil?“

„Obojí,“ zašeptala v rozkošné upřímnosti.

Snad očekávala, chudáček, že začátek tohoto jitřního rozhovorupovede ke šťastnému konci, já jsem však považoval za přednější obstarat si nový oděv než slavit zásnuby, a vypravil jsem se rychle na ulici, abych vyhledal nejbližšího baratillero, obchodníka se šatstvem.

( 34 )

Karel May

Jeho skladiště bylo pravé muzeum starých i zánovních věcí.Podařilo se mi za hodnou chvíli vypátrat kalhoty a kazajku z nevybíleného plátna a slaměný širák, jehož střecha byla tak široká, že by se byla pod ní mohla schovat před deštěm celá svatební společnost, kdybych se byl totiž zrána lépe dohodl se seňoritou Felisou. Také jsem koupil kus laciné látky, z níž bylo možno zhotovit pomocí jehly a nitě, které jsem vždy měl u sebe, pohodlný obal na mé ručnice. Učinil jsem tak proto, aby mne mormon považoval ještě chvíli za člověka, za něhož jsem se mu vydával. Poněvadž, jak se zdálo, bylo mu všelicos známo o Old Shatterhandovi, bylo také možné, že věděl, jaké ručnice užívám, a bylo tedy třeba, aby si je nemohl prohlédnout. Konečně jsem sikouil pevné boty, převléknul se na místě a vrátil jsem se do hotelu celý vyšňořený.

Don Geronimo spráskl ruce, když mě spatřil.

„Co to vidím?“ zvolal nadšeně. „Zbohatl jste náhle, seňore? Mohl byste se nyní postavit po bok každému šlechtici ze Staré Kastilie!Bohužel, již jste se asi rozhodl, že odcestujete, ale kdybych vás viděl dříve v takovém odění, byl bych vám nabídl ve svém domě místo majordoma a snad bych vás byl dokonce přijal za společníka v obchodě.“

Pohled na mne byl asi vskutku okouzlující, neboť seňorita Felisa si položila ruku na srdce, sešpulila ústa a vydechovala roztouženě. Dokonce sama doňa Elvíra se nadzvedla poněkud v rohoži, věnovala mému zevnějšku zkoumavý pohled a klesla zase, unavená námahou, s pochvalným povzdechem zpět na lůžko.

Stal jsem se tedy náhle dámskému světu velmi nebezpečným, aponěvadž jsem to nemohl přičíst na vrub svým vnějším nebo vnitřnímpřednostem, musil jsem za to být vděčný jedině svému bídnému plátěnému oděvu, který mne ostatně stál více než třináct pesos. Byl málo trvanlivý. Brzy stehy povolovaly a oděv se mi ztrácel kus po kuse podle toho, jak v Sonoře vál vítr. Byl bych si hned pořídil něco lepšího a trvanlivějšího, ale nechtěl jsem dát Meltonovi najevo, že si to mohu dovolit.

Bylo k polednímu, když se mormon vrátil do hotelu, aby mi oznámil, že koráb doplul. Aniž zarejdoval do přístavu, natočil se k němu zádí

( 35 )

TRAMPEM V SONOŘE

a vyčkával našeho příchodu se zdviženými plachtami. Musili jsmepoužít člun, abychom se dostali na palubu.

Loučení s přívětivou rodinou dona hoteliéra bylo dojemné. DonGeronimo se vzmohl dokonce na rekovný skutek.Nabízel mi na památku krabici na domino a vzlykal slastí, když jsem zamítl tuto oběť jehopřátelství. Jeho tři kluci žvanili stále adio, objímali mé nohy a otírali si nosy o mé nové kalhoty. Seňorita Felisa si chtěla kapesníkem utřít oči, poněvadž však měla na jeho místě ušpiněný hadr od krbu, rozmazaly se saze slzami po uplakané tváři, což mne velice dojalo – mnohem víc, než kdyby byla použila batistového kapesníčku. A doňa Elvíra sevztyčila na rohoži tak, že bych byl málem spatřil její ušlechtilou tvář, akynula mi unavenou pravicí „na shledanou“.

Pro psa jsem koupil kus uzeniny, kterou jsem mu chtěl darovat narozloučenou, protože jsem měl pádný důvod k domněnce, že se mu za celý život nedostalo podobné lahůdky. Geronimo a Felisa mne doprovázeli na dvůr. Sotva jsem však uzeninu vylovil z kapsy, chňapla po ní sličná seňorita dříve než pes. Vyrvala mi ji z ruky a zvolala:

„Co to tropíte, seňore? Skoro se domnívám, že jste chtěl zvířetimarnotratně věnovat tuto lahůdku. Mně náleží. Sním ji na vaši miloupaměť.“

Příliš dlouho se však památkou neobírala. Zahryzla se do ní statečně, což pohnulo otce, že si dovolil podobně rychlé chňapnutí, aby sám také něco vykonal na počest mé paměti. Seňorita zděšeně vykřikla a prchala přes dvůr, don Geronimo za ní, čímž mně bylo umožněno opustit tento pohostinný dům bez dalších útoků na mou uzeninu a mé srdce. Chudák pes se musel spokojit s pouhým pohlazením, což ovšem nebylo pro něho takovou pochoutkou jako kořist seňority. Pak jsem si pospíšil k Meltonovi, který na mne čekal před oknem, a již jsme kráčeli kpřístavišti, kde čekal člun. Vsedli jsme a vesla prorazila zvířené vlny.Rozletěli jsme se proti korábu.

( 37 )

Kapitola druhá

CESTA DO LOBOS

B

yl to škuner, jaký – aspoň tehdy – uměli stavět jen důmyslníYankeeové, velice hbité a rychlé plavidlo s tolika plachtami a stožáry, že

mu stačil i nejnepatrnější vánek. Když jsme přirazili k jeho boku a po

spuštěném provazovém žebříku lezli vzhůru, viděl jsem hlavy četných

zvědavců, kteří si nás prohlíželi.

První, koho jsem uviděl, jakmile jsem stanul na p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist