E-kniha: Traktát o „záchraně národa“ -- Texty z let 1967-1969 o začátku německé okupace – Jan Tesař

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 1

„Řinčivě táhnou v hloubce klecí

porušitelné časné věci“

Sen Vladimíra Holana

(Přehlídka vítězů v Praze v dubnu 1939)

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 2

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 3

380 OBSAH I Nacistická okupační politika v Protektorátě v roce 1939 (studie z roku 1968) . . . 7

Vybudování základních institucí režimu . . . 12

Autonomní administrativa a politika její reprezentace . . . 30

Totalitarizace . . . 42

Duchovní stav české společnosti . . . 50

Podstata Neurathovy politiky . . . 63 II Vlast, národ a dějiny v českém myšlení na počátku okupace (torzo z roku 1967) . . . 69

[Původní začátek studie] . . . 71

Použité materiály . . . 72 Protiněmecká opoziční jednota na počátku okupace . . . 77

Druhá republika a Protektorát . . . 81

Všenárodní opoziční jednota . . . 88

Struktura národní opoziční jednoty . . . 100

Ti, kdož stojí mimo . . . 113

České kolektivní vědomí a jeho projevy . . . 121

Rozklad národní opoziční jednoty . . . 137 Zápas na poli kulturním . . . 154

Kulturní ráz doby . . . 163

Rysy českého nacionalismu na počátku okupace . . . 190

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 380

381

[Nedokončené exkurzy:] [Folklorismus a ruralismus] . . . 225 [Historismus] . . . 232

[Jiný zlomek] . . . 234

[Svatý Václav a Karel IV.] . . . 270

[Chelčický] . . . 274

[Kult baroka] . . . 280

[Václavkova edice „renesanční“] . . . 282

[Český společenský zpěv] . . . 284 III Místo závěru na jaře 1968 . . . 289 „Záchrana národa“ a kolaborace . . . 291 Spor o hrdinu naší doby . . . 304 IV Závěr na jaře 1969 . . . 309 Patnáctý březen v českých dějinách . . . 311 Poznámka původně zamýšlená jako úvod (2002) . . . 321 Doslov (2005) . . . 357 Bibliografická poznámka . . . 359 Použitá literatura (výběr) . . . 360 Jmenný rejstřík . . . 372

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 381

© Nakladatelství Triáda, 2006 © Anna Koutná–Tesařová, 2006 ISBN tištěné verze 80-86138-67-4 ISBN verze PDF 978-80-87256-27-5

Kniha vychází s laskavou podporou

Státního fondu kultury České republiky Památce zesnulých kolegů Františka Janáčka a Oldřicha Janečka

I

NACISTICKÁ OKUPAČNÍ POLITIKA

VPROTEKTORÁTĚ V ROCE 1939

(STUDIE Z ROKU 1968)

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 7

„Noc nad zemí/zvanou Čechy!“

(Ilustrace Miroslava Truksy v básnické sbírce Kamila Bednáře Vánoce v Čechách,

Praha, Václav Petr, o Novém roce 1941)

8

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 8

9

Dosavadní historické studie věnované německé okupační politice

vProtektorátě nevyzdvihly nijak zvlášť otázku periodizace. Práce,

které se zabývají nacistickým okupačním režimem nebo se ho

nějak týkají, zpravidla spontánně přebírají obvyklou obecnou peri

odizaci okupačního období, používanou při výkladu dějin odboje

avpodstatě původně odvozenou z obecné periodizace dějin dru

hé světové války. Neměli jsme tedy dosud příležitost vyměnit si

názory na otázku, zda etapy německé okupační politiky v naší

zemi jsou ve shodě s dnešním převažujícím názorem na periodiza

ci dějin odboje. Příčina tohoto zjevného nedostatku je dvojí: Jed

nak se tu bezpochyby projevuje nerovnoměrnost v poznání čes

kých dějin v období německé okupace, dosavadní převážné

zaměření pouze na odboj. Tato stránka věci je mimo oblast zájmu

této statě, a ponechávám ji tedy stranou. Druhá příčina se našeho

tématu dotýká bezprostředně: mezi historiky, píšícími o režimu

Protektorátu, nejsou dosud vyjasněna stanoviska k základní otáz

ce, zda vůbec existují nějaké podstatné rozdíly v nacistické oku

pační politice u nás v jednotlivých jejích etapách. Lze říci, že

dosavadní zpracování tíhnou – ať vědomě nebo nevědomě – spíše

kzdůrazňování kontinuity nacistické okupační politiky, k podchy

cení jejích trvalých a podstatných znaků i k jejímu chápání bez

potřebné diferenciace podle let a tvůrců.

1

1 Tento charakteristický rys je zřejmě docela přirozený při studiu problému, které je

stále ještě v počátcích. Projevuje se v pracích Králových – v Pravdě o okupaci Praha,

Naše vojsko 1962, a mimoděk snad ještě výrazněji ve starších Otázkách hospodářského

asociálního vývoje v českých zemích v letech 1938–1945,sv. 1–3, Praha, ČSAV 1957–1959.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 9

Domnívám se, že ve vývoji německé okupační politiky v Protektorátě jsou patrná tři základní období navzájem od sebe odlišná různostmi zdaleka ne pouze taktického rázu; můžeme je zjednodušeně nazvat podle hlavních tvůrců soudobé politiky a symbolů dané doby jako období Neurathovo, Heydrichovo a Frankovo. Každé z nich má pak svůj vývoj a své charakteristické fáze. Není však mým úmyslem začít v tomto článku diskusi o tomto problému vcelku, ani nechci z této jistě diskusní premisy dedukovat nějaké další závěry. Chci poukázat na některé po mém soudu podstatné rysy období Neurathova, a to právě jeho úvodní fáze, v níž jsou tyto rysy zvlášť markantní a jakoby krystalicky čisté. Existenci těchto rysů považuji pak za argument v nabízející se obecnější diskusi.

Předmětem článku je tedy úvodní fáze toho období nacistického okupačního režimu v Protektorátě, kdy byl hlavním tvůrcem nacistické politiky v Praze Neurath jako říšský protektor. Tato úvodní fáze, trvající vcelku asi osm měsíců, je zřetelně ukončena událostmi na podzim 1939, tj. nejprve počátkem války a jejími vnitřními důsledky, poté zejména 28. říjnem a 17. listopadem, jejichž důsledkem byla již dosti významná změna ve vztazích uvnitř nacistické vládnoucí skupiny v Praze a s tím související dost důležitý posun v celkovém poměru a rozestavění politických sil na protektorátní aréně.

Úvodní fáze nacistického okupačního režimu v Protektorátě přišla v dosavadní literatuře dosti zkrátka, zřejmě právě proto, že Téže chybě byl jsem do značné míry poplaten i já ve svých Poznámkách k problémům okupačního režimu v tzv. „protektorátě“, Historie a vojenství 13, 1964, č. 2, duben, s. 153–191, a č. 3, červen, s. 333–385, kde ještě navíc nejednou absolutizuji znaky charakteristické pouze pro jedno období – Heydrichovo. Neměl jsem bohužel možnost studovat nejnovější práci Detlefa Brandesa, která je prozatím v rukopise; avšak lze-li soudit z autoreferátu Brandesova Základní rysy německé protektorátní politiky, jak je uveřejněn v Odboji a revoluci 6, 1968, č. 3, červenec, s. 22–48, chýlí se též on ke zdůrazňování spíše kontinuitních či zdánlivě kontinuitních prvků nacistické okupační politiky nežli k diferencování jejích fází.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 10

nebyla jako taková specifikována. Četné faktické údaje jsou obsaženy v pracích Králových, dále v dílčích studiích Lehára,

2

Průchy

3 a Šprysla

4

apředevším pak v objevných článcích Pasákových.

5 Tyto zde zmíněné články jsou ovšem vesměs věnovány jednotlivým speciálním tématům, problematika nacistického režimu aokupantské politiky není ve středu jejich zájmu, a proto také přirozeně v nich nejsou domýšleny poznatky, jimiž ta která stať k poznání i tohoto předmětu přispívá.

Proto zůstává až dosud nejcelistvějším zpracováním protektorát

ního režimu kniha dr. Emila Soboty Co to byl protektorát,

6

která také

věnuje poměrně značnou pozornost právě počáteční fázi, kdy se okupační režim konstituoval. Není ovšem možno zapomínat, že jde opráci současníka, psanou dokonce ještě před pádem Protektorátu (dr. Emil Sobota byl popraven nacisty dne 24. dubna 1945); autorovi nutně musel chybět nejen potřebný historický odstup, nýbrž i znalost základních dokumentů, vydaných přirozeně až po pádu nacismu. Proto Sobotova práce, postihující poměrně velice přesně základ

11

2 Lubomír Lehár, Vývoj Národní odborové ústředny zaměstnanecké v prvních letech nacistické okupace, Historie a vojenství15, 1966, č. 4, srpen, s. 561–583. 3 Václav Průcha, Základní rysy válečného řízeného hospodářství v českých zemích vletech nacistické okupace, Historie a vojenství16, 1967, č. 2, duben, s. 215–239. 4 Jaroslav Šprysl, K problematice postavení českého rolnictva v letech 1939–1941, Historie a vojenství16, 1967, č. 4, srpen, s. 593–630. 5 Tomáš Pasák, K činnosti Českého národního výboru na počátku okupace, Z českých dějin. Sborník prací in memoriam prof. dr. Václava Husy Praha, Universita Karlova 1966, s. 289–315; týž, Vývoj Vlajky v období okupace, Historie a vojenství 15, 1966, č. 5, říjen, s. 846–895; týž, Aktivističtí novináři a postoj generála Eliáše v roce 1941, ČSČH 15, 1967, č. 2, duben, s. 173–192; týž, Problematika protektorátního tisku a formování tzv. skupiny aktivistických novinářů na počátku okupace, Příspěvky k dějinám KSČ 7, 1967, č. 1, duben, s. 52–80; Jaroslava Eliášová – Tomáš Pasák, Poznámky k Benešovým kontaktům s Eliášem za druhé světové války, Historie a vojenství16, 1967, č. 1, únor, s. 108–140. 6 Emil Sobota, Co to byl protektorát, uspořádal Josef Schieszl, Praha, Kvasnička a Hampl 1946.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 11

ní rysy režimu v jeho prvním období, ani nemůže zachytit dynamiku

vývoje, která byla pro protektorátní režim tak charakteristická.

V této stati se chci pokusit o nové celkové pojetí otázky.

Vybudování základních institucí režimu

Současně s nástupem německých vojsk k pochodu do Čech a na

Moravu začaly pracovat předem připravené instituce německé

vojenské správy. Stejně jako předtím po obsazení tzv. Sudet, tak

inyní při okupaci zbytku Čech a Moravy byl výkon civilní správy

v obsazeném území svěřen německé branné moci.

7

Při velitelství

každé ze dvou armádních skupin, které se na okupaci podílely

(tzv. Heeresgruppe 3 obsazovala Čechy a Heeresgruppe 5 Mora

vu), byla zřízena instituce tzv. šéfa civilní správy (Chef der Zivil

verwaltung) a obdobně tomu bylo i u velitelství každého z podříze

ných armádních sborů (tzv. Korpsverwaltungschef). (Šéfem civilní

správy u armádní skupiny 3 v Čechách byl jmenován Konrad Hen

lein.) Tento postup byl předem předvídán v nacistických dobyvač

ných plánech. Nacisté se přitom řídili německou zkušeností se

správou obsazeného území tzv. Království polského za první světo

vé války. Princip byl kodifikován za vrcholících příprav agrese

proti ČSR, 4. září 1938. Tzv. Reichsverteidigungsgesetz ve svém

článku 2. stanoví plnou svrchovanost vojenského velitele nad veš

kerou správou v příslušném operačním prostoru okupovaného

území, dává mu právo vydávat příslušná nařízení, ustavovat zvlášt

ní tribunály atd.

8

Tento zákon byl pak i východiskem pro úpravu

správy v dalších zemích, které se staly obětí německého vpádu.

12

7 Verordnungsblatt für Böhmen und Mähren 1939, č. l, s. l. Provolání vrchního velitele

německé armády k obyvatelstvu v Čechách a na Moravě. Ze dne 15. března 1939.

8 Srov. Procès des grands criminels de guerre, t. XXIX., s. 319–327.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 12

Avšak vojenská okupační správa neměla být trvalým řešením státoprávního postavení a praktických poměrů v českých zemích. Nacisté měli s porobenou zemí jiné záměry a na vojenskou okupační správu se od počátku dívali jako na řešení čistě přechodné, jež zvolili pouze se zřetelem k praktickým výhodám; moc a autorita okupační armády byly nejlepším východištěm k zavedení trvalých institucí okupační správy. Již v předem připravených směrnicích pro postup vojenské okupační správy v obsazených částech Československa

9

se výrazně rýsují dva principy: předně se nařizuje

správa země založená na normální funkci, již si má i nadále zachovat „landeigene Verwaltung“; orgánům vojenské okupační správy se jmenovitě ukládá vykonávat pouze dozor. To je samo o sobě významná modifikace německých předpisů, která také nebyla vždy použita při pozdějších německých vpádech do jiných zemí. Za druhé se orgánům vojenské okupační správy ukládá uvést v život orgány německé říšské správy na obsazeném území.

10

Tyto dva principy sledují pak nacisté i v dalších opatřeních. První rozkaz šéfa správy při armádní skupině 3, vydaný ještě vDrážďanech 15. března, nařizuje ponechat v činnosti české úřady; cílem vojenské okupační správy je dosáhnout podřízení české správy a hospodářství. Snahy českých míst v uvedeném směru mají se podporovat.

11

Následující denní rozkaz č. 2 pak přímo prohlašuje veškeré zásahy do správy za nezákonné a nařizuje jim zabránit, i kdyby se děly „ze strany politických organizací“.

12

13

9 SÚA, f. B IV/20, ÚŘP, krabice 2, Richtlinien für die Durchführung der Zivilverwaltung im Operationsgebiet. Nedatovaný obtisk byl přílohou k Dennímu rozkazu č. l, vydanému v Drážďanech 15. 3. 1939. 10 Šéf správy u armádní skupiny měl uvést v úřad tzv. oberlandráty, jmenované vrchním velitelstvím pozemního vojska v dohodě s říšským ministerstvem vnitra, a na návrh oberlandrátů jmenovat podle potřeby komisaře ke správě určitých obcí. – Tamtéž. 11 Tamtéž, Tagesbefehl No. 1.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 13

Tyto skutečnosti, patrné z příprav okupace vojenskými orgány, se tedy zdají nasvědčovat předem existujícímu záměru nacistů, aby při správě okupované české země bylo dalekosáhle využito místních, národních správních institucí, což musíme považovat za jeden z charakteristických prvků autonomních. V předchozích nacistických úvahách a přípravách na akci proti Čechům měla asi ta či ona forma autonomie své pevné místo bez ohledu na pozdější postup Háchův. Potvrdí-li se dalším bádáním tento předpoklad, bude to jistě důkazem, že onen tak velebený Háchův „prozíravý krok“ nebyl ničím jiným než splněním všeho a právě toho, co si nacisté přáli. K těmto otázkám se však ještě později vrátíme.

Mezitím – v patách postupující okupační armády, hned 15. března – přijel na Pražský hrad sám Hitler a zde ještě téže noci po poradách se svými úředníky a bez jakékoli konzultace s českými místy podepsal svůj Výnos o Protektorátu Čechy a Morava, který byl pak vyhlášen následujícího dne.

13

Tento naprosto jednostran

ný, a tedy i z hlediska mezinárodního práva závadný akt se stal základním „ústavněprávním“ dokumentem okupačního režimu. Ipro tento výnos jsou příznačné – byť ovšem pouze skrytě – zmíněné dva hlavní principy:

Nově vzniklý útvar se ve výnosu výslovně označuje za autonomní; „spravuje se sám [...], svoje výsostná práva vykonává [...] vlastními úřady, orgány a úředníky [...].“ Má vlastního představitele se všemi právy hlavy státu, vlastní vojsko, vlastní vládu. Současně jsou v Hitlerově výnosu zakotveny i prvky druhého principu. Je 14 12 Tamtéž, Tagesbefehl No. 2. byl vydán 18. 3., a odvolává se tedy již na Hitlerův výnos oProtektorátu, srov. Verordnungsblatt für Böhmen und Mähren1939, č. 3, s. 11. 13 Erlass des Führers und Reichskanzlers über das Protektorat Böhmen und Mähren vom 16. März 1939, in Verordnungsblatt für Böhmen und Mähren1939, č. 2, s. 7–10; publikováno v Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, připravily Libuše Otáhalová a Milada Červinková, Praha, Academia 1966 (dále jen DHČP), díl II., s. 418–420.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 14

však charakteristické, že jsou tu řečeny velmi decentně. Reichsprotektor má vystupovat jako strážce německých zájmů, který bude sledovat autonomní zákonodárnou a výkonnou moc vlastně pouze ztohoto hlediska, a zřízení německé civilní správy, které v té chvíli již probíhalo, je tu uvedeno v článku 11 spíše jako možnost a pohrůžka, stejně jako naznačená možnost odlišné státoprávní úpravy.

Historik, který čte Hitlerův výnos dnes, se znalostí souvislostí a pozdějšího vývoje, musí se nutně ptát, zda tento výnos není také jedním z oněch proslulých Hitlerových propagandistických tahů, zdali formulace v něm použité nejsou předem vypočítány na vyvolávání iluzí o široké autonomii, která se Čechům poskytuje, zdali se tu vědomě nehraje s myšlenkou, že situace mohla být – a také může být – mnohem horší. Nemáme doklady, abychom mohli vyslovit takové mínění. Je proto nutné spokojit se s konstatováním, že v tomto směru také Hitlerova autonomie působila na české veřejné mínění i na postup českých politiků – ať již to bylo předem plánováno či ať by vyslovení tohoto předpokladu znamenalo dodatečné vnášení rozumu do historie.

Je pak charakteristické, že praktická opatření v duchu Hitlerova výnosu nenásledovala okamžitě, nýbrž že ještě po celé tři týdny trvala vojenská okupační správa a nejistota a napětí, vyvolávané tímto přechodným stavem. Pod ochranným štítem vojenské okupační správy se zároveň zabydlovaly instituce, které byly vrozporu s autonomií dokonce i ve smyslu Hitlerova výnosu.

Během jara 1939 se tyto instituce postupně konsolidovaly a celý systém vykrystalizoval do podoby charakteristické potom pro dvě a půl léta nacistického panství. Dne 5. dubna přijel do Prahy říšský protektor svobodný pán von Neurath a ujal se svého úřadu. Odva dny později byla pak vojenská okupační správa zrušena avrchní říšská moc v zemi přenesena na protektora.

Východiskem dalšího postupu byla nacistům především zásada dvojího státního občanství, ohlášená již v Hitlerově výnosu

15

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 15

z16. března. Zásada je zakotvena říšským zákonem z 20. dubna 1939,

14

který stanoví, že říšskými státními příslušníky se stávají

všichni bývalí čs. příslušníci – Němci. Tentýž princip byl aplikován i na právnické osoby.

15

V souladu s tímto pojetím stanovil také

říšský zákon ze dne 13. dubna 1939 zastoupení protektorátních Němců v Reichstagu.

16

Tato zásada představuje skutečně charakte

risticky koloniální prvek nacistického režimu v Protektorátě. Nacistické převzetí této zásady se však nezastavovalo u pouhého vydělení vlastních „kolonistů“ z pravomoci „domorodé“ správy, nýbrž mělo v celém systému funkci mnohem dalekosáhlejší. V první chvíli po zřízení Protektorátu bylo toto opatření tučným soustem, které uspokojilo a dále podnítilo nadšení protektorátních Němců. Dávalo říšským příslušníkům v Protektorátě všechna práva příslušníků protektorátních, nikoli však jejich povinnosti. Měli přístup ke všem živnostem, úřadům atd. (dokonce privilegovaný), nevztahovala se na ně však jejich působnost. Podle tohoto principu měli říšští příslušníci přednostní přístup k protektorátním úřadům a jejich služby musely být honorovány nikoli podle směrnic obecně platných, nýbrž osobními platy. Řadou právních norem bylo kodifikováno zvýhodnění Němců ve všech sektorech veřejného života.

Toto nacistické opatření tedy především tvořilo z německé menšiny v Protektorátě privilegovanou složku bezmezně oddanou novému režimu; velkou výhodou přitom bylo, že tato vrstva existovala v zemi již po staletí, a byla tedy mnoha svazky svázána se zemí i jejím českým obyvatelstvem.

17

Zdánlivě pouze pro tyto novopečené své státní příslušníky budovala Říše od počátku základní články své vlastní územní správy 16 14 Reichsgesetzblatt I., 1939, s. 77. 15 Tamtéž, s. 169. 16 Tamtéž, s. 762. 17 Na území o rozsahu asi 49,4 tis. km

2

(tedy velikosti zhruba Dánska nebo Švýcarska)

žilo podle různících se údajů v roce 1940 přibližně 7 380 000 obyvatel (SÚA Praha,

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 16

mapa 4/18/06 3:36 PM Stránka 1

vProtektorátě. Jak jsme již viděli, počínaje 15. březnem byly po celé zemi tvořeny tzv. oberlandráty. Oficiálně měly být základním článkem říšské státní správy, vztahujícím se na německé příslušníky. Během dubna měly být zřízeny oberlandráty v Praze, Mělníku, na Kladně, v Plzni, Klatovech, Táboře, Českých Budějovicích, Německém Brodě, Kolíně, Jičíně, Hradci Králové, Pardubicích, v Brně, Jihlavě, Prostějově, Olomouci, Kroměříži, Zlíně a Moravské Ostravě.

18

To je ovšem samo o sobě podstatný průlom do proklamované zásady autonomie. Ještě závažnější však bylo kontrolní právo těchto orgánů nad administrativou protektorátní. Oberlandráti měli již od první chvíle možnost zmařit jakékoli nařízení autonomního zemského úřadu a pravomoc k zásahům zůstala jim automaticky zachována i po 7. dubnu. Mohli i zcela vyloučit přímý styk okresních úřadů s nadřízenými protektorátními orgány. Po zrušení vojenské okupační správy však automaticky převzali funkci šéfů správy u sborových velitelství, tedy především právo kontroly českých okresních úřadů a volného zásahu do jejich služebního styku.

19

Zpravomoci autonomních úřadů byly okamžitě vyňaty všechny obce (zejména na Jihlavsku a Vyškovsku) s německou většinou. V nich byla neprodleně nastolena obecní správa podle totalitních zásad. Ale nejen to. Již vojenská okupační správa dosazovala bez

17

ÚŘP–67–2– Verwaltung l, s. 59–62 – přehled z 28. 11. 1940), tedy přibližně stejně jako vpozdějším Charvátsku. Celková hustota obyvatelstva na tomto nepatrném území činila asi 150 obyvatel na l km

2

, a byla tedy jednou z největších v tehdejší Evropě – vyšší byla

pouze v Belgii, Nizozemí a Velké Británii, viz Politický atlas světa, Praha 1944. Z tohoto počtu bylo asi 235 000 domácích Němců. Tento počet je ovšem třeba doplnit o několik tisíc nacistických úředníků a hospodářských expertů z Říše, a později rozhojňovali počet Němců jednak kolonisté, jednak konjunkturní živly, hlásící se k němectví. 18 Viz přiloženou mapu. Tato síť oberlandrátů (i jejich úloha v okupačním systému) pak trvala až do roku 1943 bez větších změn. Jenom ve druhé polovině roku 1940 byly zrušeny úřady v Prostějově, Kroměříži a Německém Brodě a úřady v Jičíně a Mělníku byly sloučeny v jeden se sídlem v Mladé Boleslavi. 19 Také tato zásada je obsažena v citovaných již Směrnicích k provádění civilní správy voperačním území, které vydalo Oberkommando des Heeres (dále jen OKH).

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 17

jakékoli diskuse s protektorátními úřady tzv. německé komisařské vedoucí i do některých vysloveně českých měst a vesnic. Byla to především města, v nichž městská správa do roku 1918 byla v rukou německé privilegované menšiny. Bylo jednou z prvních starostí okupační moci, aby byla smyta „urážka“ způsobená německému živlu tím, že po 28. říjnu 1918 přešla správa v těchto městech do rukou osmdesátiprocentní české většiny. Po zrušení vojenské okupační správy podléhali komisařští vedoucí pouze oberlandrátům, zcela se vymykali z pravomoci i autonomních ministerstev. Tak byla již během jara 1939 nastolena přímá německá správa nad několika z nejvýznamnějších českých měst: Brnem, Olomoucí, Moravskou Ostravou, Jihlavou, Frýdkem-Místkem, Českými Budějovicemi a nad řadou dalších obcí. Přes všechny protesty háchovské autonomní reprezentace se pak počet těchto měst ustavičně rozšiřoval.

Německé komisařské městské správy a oberlandráty se tak vlastně staly základním článkem vlastní říšské správy uchvácené země, a představují tedy v politickém systému českého protektorátu prvek výrazně anekční.

Podobně tomu bylo i s organizací soudní. Zůstala sice zachována a na počátku nebyla nijak omezována dosavadní organizace, jež se měla nadále vztahovat pouze na příslušníky protektorátní. Současně – během března až srpna 1939 – bylo v Protektorátě zřízeno německé trestní, občanské a vojenské soudnictví. Byl zřízen německý vrchní zemský soud v Praze, německé zemské soudy vPraze a Brně a dvanáct německých úředních soudů: v Praze, Plzni, Strakonicích, Českých Budějovicích, Německém Brodu, Pardubicích, Jičíně, Jihlavě, Brně, Olomouci, Hodoníně a Moravské Ostravě.

20

18 20 Nařízení říšského ministra justice a vnitra ze dne 14. dubna 1939, Reichsgesetzblatt I., s. 752–754; opatření říšského ministerstva justice ze dne 7. 8. 1939 (Deutsche Justiz, s. 1311). – Také v případě německého soudnictví zůstala pak původně vybudovaná územní organizace v podstatě zachována i v příštích letech. Od 1. dubna 1941 začaly

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 18

Německému soudnictví byla dána výlučná pravomoc vůči soudům protektorátním. Řadou předpisů byla již na jaře 1939 upravena příslušnost německého trestního práva a německých soudů tak, aby při všech důležitých, zejména politických trestných činech bylo české občanstvo odňato pravomoci soudů protektorátních.

21

Vprávním ohledu neméně závažnou a ve faktickém dosahu ještě závažnější skutečností bylo ustavení německých policejních úřadů v Protektorátě. Také k jejich instalaci bylo použito vojenské okupační správy, a také (ba především) toto opatření bylo plánováno a připravováno předem. Těsně před 15. březnem byla mužstva jednotlivých plánovaných bezpečnostních úřadoven v českých zemích zformována v tzv. Einsatzkommanda a přidělena ke štábům příslušných svazků německé armády.

Tento postup byl pak v pozdější nacistické bezpečnostní praxi v jednotlivých dobývaných územích běžný, a proto je možno srovnáním zjišťovat charakteristické rysy. Tzv. Einsatzkommanda SD nebyla normální mírovou či „týlovou“ součástí pravidelné organizační struktury Sicherheitsdienstu (SD) či kterékoli jiné německé bezpečnostní složky. Byly to zvláštní operativní skupiny, do nichž byli odvelováni příslušníci různých německých bezpečnostních složek s různou specializací. Einsatzkommanda pak přejímala

19

pak fungovat nové úřední soudy v Táboře a Hradci Králové (tedy v ryze českých oblastech), soud z Německého Brodu byl přeložen do Kolína, z Hodonína do Uherského Hradiště a ze Strakonic do Klatov a rozdělení obvodů bylo upraveno tak, aby se krylo s obvody oberlandrátů. Pražský úřední soud se pak vztahoval i na obvod oberlandrátu kladenského. (Výnos říšského ministerstva justice z 13. 3. 1941, Reichsgesetzblatt I., s. 130; opatření ze 17. 3. 1941 – Deutsche Justiz, s. 369). 21 Pro úplnost, a abychom do této doby nevnášeli mimoděk své představy odvozené z pozdější doby, poznamenejme, že v té době nepůsobily ještě tzv. Sondergerichty, které stíhaly „zákeřné útoky na stát a stranu“ a „zločiny“ podle nařízení o „škůdcích národa“ v tzv. „urychleném řízení“ – tj. bez přípravného vyšetřování, procesních lhůt a opravných prostředků. Sondergerichty v Protektorátě (v Praze a v Brně) byly zřízeny všeobecným opatřením říšského ministerstva justice z 11. 3. 1940 (Deutsche Justiz, s. 323).

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 19

vpřiděleném rajónu (tedy na základě principu výhradně územní

ho) veškerou bezpečnostní agendu, kterou jinak v týlových pod

mínkách obstarávaly do značné míry nezávisle na sobě jednotlivé

specializované bezpečnostní složky. Tento postup se tedy volil

vždy při přípravě agrese. Býval však obvyklý i v oblastech, které

byly i tisíce kilometrů za frontou, po mnoho měsíců pod německou

správou (SSSR), a dokonce i připravovány k přímé anexi (Polsko,

Pobaltí). Volil se tenkrát, když bylo ovládání země koncipováno

jako holé ozbrojené násilí, a také ovšem tehdy, když odboj v dané

oblasti přerostl do ozbrojených forem a vymanil se tak z dosahu

týlových specializovaných německých policií, jejichž činnost odpo

vídala pravidelnému chodu vyspělého společenského organismu.

22

Také při ovládání naší země působila tedy Einsatzkommanda

SD. Avšak při příchodu do určitých působišť zakládaly se postup

ně řádné úřadovny. Zpočátku působily obvykle jako součást úřa

dů oberlandrátů, avšak postupně se stále více osamostatňovaly

a nabývaly větší a větší moci nejen vzhledem k orgánům ubohé

„autonomie“, nýbrž i vůči vlastním úřadům říšským. Zvláště právě

na činnosti německých bezpečnostních úřadů je jasně patrný pra

vý charakter protektorátní autonomie. Gestapu byla zajištěna pra

vomoc dohledu nad všemi protektorátními a říšskými úřady,

a všechna německá i protektorátní služební místa byla povinna mu

vyhovět.

23

V několika dnech se zmocnilo úplně kontroly nad čes

kou policií, již v březnu a v dubnu ve vlastní kompetenci a bez

jakékoli koordinace s formálně příslušnými českými úřady sesa

zovalo a jmenovalo vedoucí protektorátních policejních služeben,

zatýkalo dosavadní úředníky za výkon jejich funkce před 15. břez

20

22 Na našem území použili nacisté této taktiky na Slovensku v době Slovenského národ

ního povstání, a v menší míře i na východní Moravě od podzimu 1944 a na Českomorav

ské vysočině na jaře l945.

23 Verordnungsblatt des Reichsprotektor in Böhmen und Mähren1939, č. 19, s. 126–128.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 20

nem apod. Tak se již v prvních dnech po okupaci draly velmi razantně k moci SS – stát ve státě – a získávaly v nově dobyté zemi pozice, ze kterých pak rozvíjely svůj vliv nejen v nové říšské provincii, ale též v Říši vůbec.

Ústředním článkem říšské správy se stal úřad říšského protektora jako ohromný útvar s řadou oddělení podle jednotlivých úseků veřejného života. To byla skutečná vláda země. V čele úřadu, vybudovaného a pracujícího dle führerprinzipu, stál státní sekretář – K. H. Frank –, v jehož bezprostřední podřízenosti stály i všechny útvary policie a vojsk SS. Měl tedy v rukou všechnu výkonnou moc. Avšak v této první fázi režimu byl z jejího výkonu zodpověden protektorovi.

Říšský protektor byl nejvyšší institucí říšské moci v Protektorátě. I zde došlo během jara 1939 k příznačnému vývoji. V Hitlerově výnosu ze 16. března vystupuje protektor spíše jako orgán dozoru, zda autonomní moc je vykonávána v souladu se zájmy Říše. Hitlerovo nařízení ze 7. dubna (zrušení vojenské okupační správy) vybavilo však protektora rozsáhlou pravomocí. Stal se úplně nezávislým na protektorátních orgánech ve věcech zákonodárných, bylo mu povoleno vydávat, měnit a rušit právní normy ve všech oblastech. Sám měl rozhodovat, ve kterých otázkách jsou mu říšské a protektorátní úřady povinny podávat hlášení, a určovat okruh opatření, která podléhají jeho schválení. Měl rozsáhlé pravomoci i k zásahům do protektorátního soudnictví.

24

Tak Neurath soustředil ve svých rukou dozor nad mocí výkonnou, moc zákonodárnou, pravomoc k zásahům do moci soudní i funkci reprezentativní. V tomto prvním období, v roce 1939, byl skutečně nejdůležitější postavou nacistického režimu u nás.

Pro celý tento proces usilovného budování říšských orgánů vProtektorátě na jaře a v létě 1939 je příznačné, že nezřídka byly

21

24 Tyto principy byly konkretizovány řadou opatření během jarních měsíců roku 1939. Například nařízení ze 7. 6. 1939, Reichsgesetzblatt I., s. 1039.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 21

úřadovny i jejich kompetence nejprve realizovány a teprve poté kodifikovány. I to se zdá nasvědčovat jednak důrazu, jejž okupanti na tuto činnost kladli, jednak jakémusi pokoutnímu chytráctví, které cítíme z celého nacistického postupu v tomto půlroce.

Také nařízení, kterým se dovršuje a na jistý čas uzavírá celý proces budování říšských orgánů v Protektorátě, nařízení ministerské rady pro obranu Říše o vybudování správy a německé bezpečnostní policie,

25

do jisté míry jen kodifikuje praxi již zavedenou. Stanoví

se v něm úkoly bezpečnostní policie v Protektorátě: gestapo má vyhledávat a potlačovat protistátní a protinárodní snahy, hodnotit výsledky boje proti nim a seznamovat s nimi protektora; kripo má působit jednak v rozsahu potřeb německého soudnictví, jednak však také vykonávat dozor nad policií protektorátní. Významné novum bylo však v tom, že říšskému protektoru dávala tato norma (stejně jako Reichsführerovi SS) právo činit jakákoli opatření k zajištění pořádku a bezpečnosti v Protektorátě.

Důrazný a rychle postupující proces budování německých říšských orgánů v Protektorátě, jejich upevňování a rozšiřování kompetencí je nejvýznamnější skutečností prvních okupačních měsíců; nedoceníme-li ji, nemůžeme pochopit toto období a podstatu jeho konfliktů.

Závěrem tohoto krátkého exkursu nabízí se otázka, nakolik tedy vůbec šlo v případě nově zřízeného útvaru o skutečnou autonomii, a nakolik to byla pouze Hitlerova lež. Tuto otázku si ovšem kladli již současníci. A poněvadž odpověď na ni mohla být důležitým východiskem k politickému postupu nebo také k jeho zdůvodnění, je pochopitelné, že odpovědi na otázku se podle toho různily.

Diskuse o této otázce mohli jsme být svědky ještě v nedávných týdnech. Bývalý politický referent Háchovy kanceláře, dr. Josef Kli- 22 25 Verordnung über den Aufbau der Verwaltung und die Deutsche Sicherheitspolizei im Protektorat Böhmen und Mähren, vom 1. September 1939, Reichsgesetzblatt I., s. 1681.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 22

ment, vystoupil (samozřejmě že ne náhodou a bez markantní dobo

vé souvislosti) v listopadu 1968 v tisku s polemikou, v níž jednak

prohlašuje, že Háchovo podepsané komuniké nemohlo být odevz

dáním československé suverenity do rukou Hitlerových, protože

podle tehdejší ústavy nic takového neexistovalo, dále že Hitlerův

výnos ze 16. března byl anekčním dekretem, který se také ani slův

kem na nějakou snad Háchovu dispozici neodvolal, nýbrž výslov

ně zdůraznil, že území se stává součástí jeho říše a ze své moci že

on uděluje obyvatelstvu autonomii. Dr. Kliment vyslovuje pak míně

ní, že „[...] zánik naší suverenity by nemohl nastat ani tehdy, kdyby

byl Hácha v Berlíně výslovně souhlasil se vstupem do říše, poně

vadž říše byla tehdy po vzoru staré myšlenky konstruována jakož

to vyšší mezinárodní svazek, tedy něco jako britský Common

wealth [...].“

26

Při četbě této argumentace maně člověku vyvstane,

že v souvislosti s dr. Klimentem psal Petiční výbor Věrni zůstane

me (PVVZ) o „zločinném kreténismu“, což ovšem s věcí souvisí jen

vzdáleně. Historik tu musí především konstatovat, že v březnu 1939

psal dr. Kliment v poněkud jiném duchu – ne tak o Commonwealt

hu, jako o svazu národů pod vedením Německa, o obnovení svaté

říše římské a o tom, že Háchův akt je vlastně jen oživením manské

ho svazku, který po staletí vázal české země k říši.

27

Zatímco

dr. Kliment z roku 1968 hovoří o Hitlerově anexi.

Klimentovu historizující právní argumentaci rozbil Klimentův

odbojářský antipod – dr. Emil Sobota. Ve svých Glossách z dubna

a července 1939

28

vystihuje precizně právní povahu české autono

mie v uvozovkách a předvídá jasnozřivě její další vývoj: „[...] auto

nomie oktrojovaná, bez nezadatelných práv, bez zajištěného úze

mí, bez vlastního lidu“.

23

26 Suverenita a realita 1938–1939, Politika 1, 1968, č. 11, 7. 11., s. 41.

27 Obnovuje se svatá říše římská, Národní Politika57, 1939, č. 78, 19. 3., s. 1.

28 Emil Sobota, Glossy 1939–1944, Praha, Jan Laichter 1946, s. 7–11, 22–26.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 23

Historik musí bezpochyby do svého pohledu zahrnout i hodnocení prizmatem právní teorie. V tomto ohledu sotva zbývá co dodat krozboru dr. Emila Soboty, na nějž tu stačí odkázat: ,,[...] v autonomní sféře nebylo ničeho, co by bylo ‚nezadatelným‘ právem protektorátní samosprávy. Nic jí nebylo pevně vyhrazeno, o jakékoli látce mohly orgány říšské kdykoli vydat předpisy samy. V tom je základní a zásadní rozdíl mezi protektorátem a mezi zemskou autonomií v někdejším Předlitavsku, nebo dokonce mezi spolkovými státy někdejšího císařského Německa.“

29

Avšak historik musí přihlédnout i k dalším aspektům. Soudobé právní výklady budou ho zajímat také proto, že přes ně může pronikat k myšlení doby, kterou zkoumá. V případě teorií dr. Klimenta – té z roku 1939 i z roku 1968 – je to velmi výrazné.

Historika však bude zajímat především faktický stav věcí ajeho konfrontace s dobovými teoriemi. Z tohoto hlediska musíme především konstatovat, že Klimentovy názory – z roku 1939 o „svaté říši římské“ i z roku 1968 o Reichu jakožto Commonwealthu – jsou v základním rozporu s právní teorií i s politickou realitou Hitlerova režimu. A právě tu je klíč k otázce o postavení Protektorátu v Říši.

Základním principem, na němž byla budována nacistická Říše, byl totalitní nacionální stát – důsledná negace všech principů, kterými Třetí říši charakterizuje Kliment. A protože nacionální princip nemohl být plně uplatněn ve styku s vysoce organizovanou společností s vyhraněným cizím národním vědomím, měla-li tu být zachována vysoká společenská organizovanost a neporušené vazby v ní – existovaly tu objektivní okolnosti, které byly základem nutně odlišného postavení Protektorátu ve srovnání s Říší a které si také vynucovaly zachování jistých autonomních prvků.

Posuzováno z hlediska nikoli abstraktní právní teorie (jaké prerogativy by musel Protektorát mít, aby mohl být považován za auto- 24 29 Emil Sobota, Co to byl protektorát, c. d., s. 79.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 24

nomní), nýbrž z hlediska faktického stavu (srovnání s poměry na ostatním říšském území), je jistý druh autonomie Protektorátu nespornou skutečností. Nejen rozsah, ale i sám charakter této autonomie se během let podstatně mění, avšak výrazné specifické prvky ve způsobu ovládání této země trvají stále.

Tyto odlišnosti byly v pozdější literatuře občas vysvětlovány tradovaným výkladem protektorátního režimu jako „koloniálního“. Odtud i poukazy na podobnost Hitlerova výnosu z 16. března sfrancouzskou smlouvou s tuniským bejem z roku 1883. Přitom zůstalo stranou nejen vymezení, v čem byly skutečně tyto koloniální prvky, ale i skutečná textová kritika výnosu a jeho vyhlášení, která objasňuje skutečný politický záměr.

30

V celkové charakteristice je pro nacistický režim nastolený nad porobenou „Rest-Tschechei“ příznačná především svérázná kombinace prvků ryze anekčních se znaky určité autonomie; právě tímto zdánlivým dvojvládím se vyznačuje Protektorát ve srovnání s nacistickým režimem v ostatních zemích.

Vytvoření normální civilní správy na okupovaném území je vždy výrazným prvkem anexe. Zakotvení tohoto principu již v prvních nacistických rozkazech je proto dokladem vědomého úsilí učinit z českých zemí postupně přímou součást nacistického Reichu. Nastolení vojenské okupační správy v českých zemích bylo záležitostí pouze praktického dosahu a již v nacistických výhledech bylo považováno za opatření přechodné; kombinace obou základních principů, jak se obráží již v citovaných směrnicích pro vojenskou správu a jak je patrná především z praxe, vystihuje však

25

30 Viz s. 14–15. – Je například zcela přirozené, že z hlediska politického záměru výnosu – který byl pro nacisty bezpochyby více než čistota právního zdůvodnění – nevyhovovalo odvolávat se na Háchův podpis. To nacisté přenechali právním teoretikům a propagandistům háchovským – jimž ovšem teorie o Háchově „vložení českého osudu do rukou Vůdcových“ vyhovovala přímo ideálně, poněvadž byla poukazem nejen na proněmeckou loajalitu, nýbrž i na rozhodnutí k této loajalitě, vydávané za svobodné a výchozí; právní teorie tu zdůvodňuje loajalitu i opozici zároveň.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 25

vkostce celou nacistickou správní politiku v českých zemích od prvních teoretických úvah až po reformu Heydrichovu v roce 1942: opřít se o bezvadný chod vlastní české státní správy a samosprávy (v nacistických materiálech z této doby a také v našem textu používá se termínu „autonomní správa“) a současně rychle ustavovat a postupně rozšiřovat působnost orgánů civilní správy německé (tzv. říšská správa).

Tento charakteristický dualismus je pak základním znakem okupačního režimu tzv. Protektorátu a odlišuje jej výrazně od všech později použitých forem německého okupačního režimu, jak je poznaly jiné evropské země.

V době, o níž nyní pojednáváme, byli pod mocí nacismu – nepočítáme-li Lužické Srby a slezské Poláky – vedle Čechů pouze Rakušané. Rakouské země, stejně jako předtím Sársko a poté Sudety a Klajpeda, byly „vtěleny do Říše“ prostou anexí: byla zde nastolena říšská civilní správa bez jakýchkoli autonomních zvláštností. Tak tomu bylo později i v přímo anektovaných částech Polska (župy Gdaňsk – západní Prusko a Poznaň – Warty, distrikty Ciechanów a Katowice),

31

Francie (Alsasko a Lotrinsko)

32

a Belgie

(Malmedy a Eupen). Přímo anektováno bylo postupně také severní Slovinsko (tzv. Dolní Štýrsko a Horní Kraňsko),

33

tehdy sovětská

území kolem Bělostoku a Suvalek (k východnímu Prusku),

34

celé

Lucembursko a nakonec i (nepřímo) dvě tzv. „operační zóny“ 26 31 Janusz Deresiewicz, Okupacja niemiecka na ziemiach polskich włączonych do Rzeszy 1939–1945, Poznań, Inst. Zachodni 1950; Karel Marian Pospieszalski, Poznań pod okupacją hitlerowską, Przegłąd Zachodni 1953, č. 6–8; Martin Broszat, Nationalsozialistische Polenpolitik, Stuttgart 1961. 32 La France sous 1’occupation, Paris 1959; Hans Luther, Der französische Widerstand gegen die deutsche Besatzungsmacht und seine Bekämpfung, Tübingen 1957. 33 Les systèmes d’occupation en Yougoslavie, Belgrad 1963. 34 Prestupnyje celi – prestupnyje sredstva. Dokumenty ob okupacionnoj politike fašistskoj Germanii na territorii SSSR (1941–1944), Moskva 1963.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 26

vseverní Itálii (Předalpsko a Adriatické pobřeží)

35

asnimi i část

Slovinska anektovaná původně Itálií.

36

Ve všech těchto oblastech –

tedy v hranicích zhruba odpovídajících vždy v daném směru nejvyššímu dosaženému územnímu rozmachu jednotlivých německých států – byla nastolena říšská civilní správa. Byly považovány za přímou součást Říše a spravovány podle jejích vnitřních zákonů.

To byl moment, jímž se od jmenovaných zemí odlišoval polský tzv. Generální gouvernement, tj. říšská civilní správa jádra polského území.

37

Spolu s ním tvořil potom Protektorát tzv. „německou

mocenskou oblast“. Nebyly to přímé součásti Říše, říšské zákony tu v obou případech platily s určitými omezeními, jedna i druhá země měla své zvláštní normy. Obdobně tomu bylo později s baltskými zeměmi,

38

Bílou Rusí

39

a Ukrajinou.

40

Byly to prostory budou

cí anexe. Avšak od všech těchto zemí se Protektorát výrazně odlišoval již formálně, existencí své autonomní administrativy.

Formální existence národní administrativy jej přibližovala třetímu typu nacistických okupačních režimů, zvláštním systémům, jaké byly nastoleny v Norsku, Dánsku a Holandsku.

41

V těchto

zemích existovala normální národní administrativa (v Norsku byla v rukou domácích nacistů, avšak dánský režim byl až do srpna 1943 založen na normální funkci krále, parlamentu a vlády, která

27

35 Enzo Collotti, L’amministrazione tedesca dell’Italia occupata 1943–1945, Milano 1963. 36 Les systèmes d’occupation en Yougoslavie 1941–1945, Belgrad 1963. 37 Czesław Madajczyk, Generalna Gubernia w planach hitlerowskich, Warszawa 1961. 38 Německo-fašistskaja okkupacija v Estonii, Tallin 1963. 39 Alexander Dallin, German Rule in Russia 1941–1945, A study of Occupation Policies, London 1957. 40 Nimec’ko-fašysts’kyj okupacijnyj režym na Ukrajini, Kyjiv 1963. 41 Walter Gerdeg, Grundzüge der deutschen Besatzungsverwaltung in den west- und nordeuropäischen Ländern während des zweiten Weltkrieges, Tübingen 1955.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 27

neodešla do emigrace), kontrolovaná pouze pověřeným německým komisařem. Bude jistě třeba docenit tyto společné prvky, které dosavadním komparacím unikaly; je zajímavé, že se s nimi setkáváme ve všech případech v časně zavedených okupačních režimech. Především však nelze zapomenout, že se od všech těchto zemí Protektorát radikálně odlišuje formálně – paralelní existencí říšské civilní správy v zemi –, a především zásadně: tím, že jeho „autonomie“ byla skutečně jen autonomií v uvozovkách.

Pro úplnost tohoto exkursu bude vhodné zmínit se i o čtvrtém základním typu nacistické okupační správy, vojenských vládách. Takové byly nastoleny (na základě již zmíněného zákona) v poražených zemích: Belgii a severní Francii (departementy Nord aPas-de-Calais), Francii, Srbsku, Řecku, později v Albánii, Černé Hoře, Itálii a Maďarsku. V těchto zemích neexistovala říšská civilní správa a neplatily říšské vnitřní zákony. Normálně tu působily příslušné státní orgány, omezené ve své svrchovanosti německou okupační správou, vykonávanou vojenskými orgány a jim přičleněnými „civilními“ správami – stejně jako u nás v prvních třech týdnech po 15. březnu, avšak bez toho, že by byly jen nástrojem kzavedení říšské správy civilní. V čele německé vojenské administrativy v takové zemi stál zpravidla Militärbefehlshaber nebo pod., a ústředním řídícím místem bylo oddělení vojenských vlád, podřízené náčelníku štábu OKH [Oberkommando des Heeres – vrchní velitelství pozemního vojska]. Tyto země byly spravovány podle potřeb vedení války.

42

I když tento právní poměr nelze ztotožňovat s faktickým stavem, který byl samozřejmě ovlivněn mnoha dalšími činiteli, i když volba toho či onoho typu okupačního režimu zejména není rozho- 28 42 Fritz Freiherr von Siegler, Die höheren Dienststellen der deutschen Wehrmacht 1933–1945, München 1953; Robert Herzog, Grundzüge der deutschen Besatzungsverwaltung in den ost- und südosteuropäischen Ländern während des zweiten Weltkrieges, Tübingen 1955.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 28

dující pro jeho krutost, přece jen je fakt, že instalace vojenského okupačního režimu byla formálně jakýmsi nacistickým přiznáním práva dané země na existenci a že i fakticky měly v těchto zemích větší pravomoc „domorodé“ vlády. (Je tedy paradoxní, že právě zavedením vojenského okupačního režimu hrozili nacisté představitelům české „autonomie“ vždy, když chtěli zvýšit jejich povolnost.)

Zcela zvláštní formou, vymykající se těmto typům, byla pak německá správa Banátu (moc tamních kolonistů).

43

Stranou pone

chávám vojenskou správu v operačním prostoru a samozřejmě přidělování částí kořistí ke správě satelitům.

Ztohoto stručného mezinárodního srovnání tedy vyplývá, že okupační systém Protektorátu, jak vykrystalizoval během roku 1939, byl specifikum odlišné ve svých základních rysech od všech okupovaných zemí. Originálním rysem tohoto specifika byl právě zmíněný „dualismus“. Právě tento dualismus zakládal také konflikt, jehož rozvíjení tvořilo podstatu vývoje režimu v jeho prvních fázích.

Ktomuto stručnému srovnání je ovšem potřebí ještě dodat, že vychází ze situace režimu v Protektorátě v jeho prvním období apřechází hledisko chronologické. Historický pohled vede ještě ke konstatování, že podstatou všeobecného vývoje protektorátního režimu je postupná přeměna „autonomie“ národní na určitý druh „autonomie“ územní. Tento vývoj je v roce 1939 pouze v počátcích, avšak přesto zřetelný pro pozorovatele znalého konečného výsledku. Bezpochyby i to je skutečnost, na kterou nutno pamatovat, máme-li pochopit podstatu nacistické politiky již v počátcích režimu.

29

43 Les systèmes d’occupation en Yougoslavie, Beograd 1963.

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 29

Autonomní administrativa a politika její reprezentace

Důležitým předpokladem k pochopení politiky nacistického oku

pačního režimu v jeho prvním období je objektivní pohled na pozi

ci autonomní reprezentace, tj. především Háchy, protektorátní vlá

dy a výboru Národního souručenství.

Tyto otázky zůstaly dlouho stranou vědeckého zájmu – zřejmě

tu působil dojem z pozdějších fází nacistické okupace, kdy již byla

protektorátní vláda pouhou nevýznamnou agenturou okupační

moci, a dost možná, že objektivnímu přístupu bránil podvědomý

národní stud z kolaborace – jakýsi český „Bewältigungsproblem“.

Historický rozbor háchovské politiky byl jakési národní tabu;

význam Háchovy garnitury byl po léta nedoceňován dokonce

ivnegativním smyslu: historiografie nekonstatovala ani fakt, jak

háchovská politika brzdila rozšiřování odboje a radikalizaci jeho

forem. Bylo proto pokrokem, když koncem padesátých let skupina

vojenských historiků, jejímž mluvčím byl Oldřich Janeček, zdůraz

nila – s odkazem na soudobé již mínění Gottwaldovo –, že problém

tzv. háchovštiny je klíčem k pochopení některých negativních rysů

českého odboje.

44

Tento názor byl postupně všeobecně přijat

a dále rozvíjen. Historiografie počátku šedesátých let pokračova

la v tomto zjednodušujícím a generalizujícím přístupu k problému

a doplnila ho důrazem na třídní motivaci háchovské politiky.

45

V druhé polovině šedesátých let, když se vedle dosavadní „ideolo

gizující“ historiografické školy prosadila nová generace „poziti

vistická“, reprezentovaná v tomto odvětví práce především Tomá

šem Pasákem, byl celý problém nastolen znovu a v nové úrovni.

Pasák přinesl množství důkazů o protiněmecké pozici generála

Eliáše jako vedoucího představitele protektorátní vlády a o jeho

30

44 Oldřich Janeček, Se zbraní v ruce, Praha, Naše vojsko 1957, s. 42–61.

45 Příkladem toho jsou například citované práce Královy (viz pozn. 1 na s. 9).

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 30

přímé účasti na odboji. Pasákovy práce jsou nepochybně výcho

diskem zcela nového přístupu k problému.

Po mém soudu však Pasák své objevy nedomyslel do konce, a to

mu zabránilo vytvořit soustavnější a celkovější nový obraz tohoto

úseku okupačních českých dějin. Ve své polemice s předchozími

koncepcemi se omezil povětšinou na osobu generála Eliáše, jehož

vjakési rehabilitační snaze vytrhl z kontextu garnitury, jejímž byl

Alois Eliáš reprezentantem; z Pasákova jednostranného výkladu

vypadly také všechny kontroverze mezi Eliášem a odbojem, jakož

i základní fakt, že i Eliáš – stejně jako všichni kolem něho – vedle

své odbojové a opoziční činnosti také (a především) se podílel na

ovládání země ve prospěch nacistického hospodářství.

46

Na tomto

místě ponechávám stranou, že přístup k věci tu velmi úzce souvisí

s kategorizací národních duchovních hodnot – zde se nám jedná

o jiný problém.

47

Chci poukázat, že jednostranná rehabilitační sna

ha zabránila Pasákovi prolomit kruh převzaté dogmatické před

stavy, že existuje hluboký příkop mezi dvěma protivami, které se

navzájem popírají – mezi „kolaborací“ a „odbojem“. Jednostranná

rehabilitační snaha diktovala Pasákovi, aby nesoulad mezi fakty

astarou koncepcí řešil prostým přeřazením Eliáše z jednoho tábo

ra do druhého a ponechal nedotčenu starou představu, že mezi jed

ním a druhým nepřátelským táborem jsou nejen příkopy, ale i pole

nikoho, jemuž se jinak říká „neangažovaný střed“.

31

46 O těchto otázkách pojednává podrobně má polemika s Tomášem Pasákem v 5., 6.

a9.čísle Dějin a současnosti, 1968. [Jan Tesař, „Záchrana národa“ a kolaborace, Dějiny

a současnost 10, 1968, č. 5, /květen/, s. 5–9. Viz v tomto svazku s. 291–302. Tomáš Pasák,

Generál Eliáš a problémy kolaborace, Dějiny a současnost 10, 1968, č. 6, /červen/,

s. 33–37. Jan Tesař, Spor o hrdinu naší doby, Dějiny a současnost 10, 1968, č. 9, /říjen/,

s. 44–45. Viz v tomto svazku s. 304–307.]

47 O podrobnější rozbor Pasákových prací také z tohoto hlediska pokouším se v roz

měrnější práci Protiněmecká opoziční jednota na počátku okupace, zařazeno do sborní

ku Z počátků odboje, jenž byl sestaven na podzim 1967 a je v tisku. [Z počátků odboje,

Praha, Naše vojsko 1969, s. 449–517. Viz v tomto svazku s. 77–153.]

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 31

Mám v úmyslu přesvědčit laskavého čtenáře, že taková představa je od základu nesprávná, že tu není žádná tvrdá a pevná linie mezi oběma tábory (tím méně pak pole nikoho), a že naopak oba „tábory“ se nejen překrývají, nýbrž na počátku dokonce splývají. Namísto staré představy dvou opevněných táborů dovoluji si nabídnout mikroskop, kterým možno pozorovat pohlavní dělení buňky: původně jednotné těleso, složené z aktivního jádra a obalující je pasivní protoplazmy, prochází složitým procesem – chromozomy v jádře se nejprve stavějí do různých rovin, pak se rozestupují, soustřeďujíce se kolem polarizačních tělísek, oba chumly se navzájem stále více vzdalují, na různých koncích protahující se buňky se vytvářejí dvě jádra, z nichž každé získává pro sebe část původně společné protoplazmy a vyděluje se proti druhému jádru a jeho protoplazmě jako vůči cizímu tělesu. Náš proces neodpovídá docela tomuto schématu, je poněkud složitější zejména co do protoplazmy, která v našem případě nějak příliš dlouho váhá, odmítá se zařadit tam či onam, ponechávajíc jádra jaksi osamocená a toužíc vyhranit se samostatně vůči oběma. To však budiž laskavým čtenářem přehlédnuto jakožto zjevná licentia poetica seu biologica.

Nabízená biologická představa otevírá cestu nejen k objektivnímu vysvětlení historické funkce Háchovy reprezentace, nýbrž je též východiskem k úplně novému pohledu na duchovní stav české společnosti té doby, na povahu odboje a jeho místo ve společnosti, a také na charakter německého okupačního režimu v jeho první fázi.

Háchova cesta do Berlína, jeho podpis na nočním komuniké i jeho rádoby chytráctví, s nímž poukazoval na nezávaznost vynuceného aktu, na to, že právně trvá česká suverenita, poněvadž ta by mohla být dotčena jen ústavní cestou, což se nestalo, zatímco neústavní cestou on nešel, poněvadž „není schopen protiústavního činu“ – to vše je jistě důkazem jakéhosi právního kreténismu v politice, neuvěřitelné naivity, která nechápala, že Hitlerovi nejde o zdů- 32

sazba 4/18/06 9:49 AM Stránka 32

vodnění právní, nýbrž o politický knock-out. Odmyslíme-li si tuto

naivitu, která je jistě charakteristická právě pro tuto osobnost,

nemůžeme nekonstatovat, že řešení z 15. března je jen logickým

důsledkem a pokračováním kapitulace Benešovy. Není tu snad tře

ba poukazovat na reálné možnosti obrany na jaře 1939 ve srovnání

s podzimem 1938. Musíme však vidět, že je tu především stejná

motivace obou kapitulací: vyhnout se nejhoršímu – tj. osamocené

mu zápasu s invazorem, zachránit neporušené národní síly, vyčkat

lepších časů, vykoupit se vynucenou loajalitou, snažit se, aby to

stálo co nejméně... Tuto skutečnost ostatně sám Beneš uznal

a původně také Háchu za tento jeho čin nijak neodsuzoval – nejen

z důvodů taktických.

Obdobně se zachovala také oficiální česká politická reprezen

tace. Nejcharakterističtější je tu postup Nečasův: „Změna hlubo

ká, do základů našeho státu jdoucí, ponořila nás všechny dnes do

nejhlubšího přemýšlení o budoucnosti našeho národa. [...] Oč teď

vprvní řadě jde, jest, abychom přemohli svou bolest svojí rozva

hou, abychom nepředloženými citovými výbuchy svého žalu

nezhoršili politickou situaci svého národa. [...] zachovejte klid, pra

cujte a vydržte nyní, co osud přinesl. [...] musíme [se] správně

arychle orientovat v životním prostoru, který zbývá našemu náro

du. Jsme teď malou zemí [...]. Bez spolupráce s Německem, svým

největším sousedem, bychom neuhájili své existence. Žijeme upro

střed německého národa, obklopeni kolem dokola německým

lidem. Máme s ním sta společných zájmů hospodářských, sociál

ních i kulturních. Proto náš vlastní zájem vede nás ke spolupráci

s německým lidem.“

48

Tato slova odezněla v pražském rozhlase

dne 15. března 1939. Známý socialistický předák a oblíbený děl

33

48 Kapitoly z dějin Čs. rozhlasu, Praha, Studij