načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trajekt - Mats Strandberg

Trajekt

Elektronická kniha: Trajekt
Autor:

Vítejte na palubě trajektu Baltic Charisma. Dvanáct set nedočkavých pasažérů se při plavbě mezi Švédskem a Finskem chce hlavně dobře bavit. Jenže na palubě číhá zlo. Trajekt se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 458
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Färjan ... přeložila Helena Matocha
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7452-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vítejte na palubě trajektu Baltic Charisma. Dvanáct set nedočkavých pasažérů se při plavbě mezi Švédskem a Finskem chce hlavně dobře bavit. Jenže na palubě číhá zlo. Trajekt se uprostřed noci ocitne v naprosté izolaci od okolního světa. Není kam utéct. Není jak se spojit s pevninou. A nikdo neví, komu může důvěřovat. Mats Strandberg míchá prvky sociálního realismu a nadpřirozena. Podrobně nás seznámí s personálem i cestujícími. S postarší paní toužící po dobrodružství. Se zapomenutým zpěvákem šlágrů, který pořádá karaoke. S bývalým zaměstnancem lodi, který se vrátil, aby zde podivným způsobem požádal svého vyvoleného o ruku. S ostrahou dohlížející na každodenní chaos na palubě nebo s dvanáctiletým chlapcem, který si býval velmi blízký se svou sestřenicí, dokud mezi ně nevrazilo klín rodinné tajemství. Vztahy jsou podrobeny zkoušce. Z obyčejných lidí se stávají hrdinové z donucení. Události této noci mohou probudit to nejlepší i to nejhorší, co v nich dřímá.

Zařazeno v kategoriích
Mats Strandberg - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MATS STRANDBERG

TRAJEKT



BRNO 2018


Färjan © Mats Strandberg 2015 by Agreement with Grand Agency

Cover photo by tertia van rensburg on Unsplash and Ronile on Pixabay

Deck plan image © Pär Åhlander

Translation © Helena Matocha, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-495-8 (PDF)

ISBN 978-80-7577-496-5 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-497-2 (MobiPocket)


7

MARIANNE

Do odplutí zbývá skoro hodina. Ještě pořád by si to mohla

rozmyslet. Ještě pořád by mohla popadnout kufr a odtáhnout

ho zpátky přes celý terminál, pak přes molo, sjet do metra,

vystoupit na hlavním nádraží a vrátit se domů do Enköpingu.

Mohla by se na tenhle nebetyčně pitomý nápad pokusitzapo

menout. Jednou se včerejšímu večeru, kdy seděla v kuchyni

a hlasům z rádia se nedařilo přehlušit tikání nástěnnýchho

din, možná dokonce zasměje. Vypila o sklenku vína z Riojy

víc, než bylo zdrávo, a usoudila, že už toho má dost. Dala si

ještě sklenku a rozhodla se s tím něco udělat. Užít dne. Zažít

dobrodružství.

Ano, jednou se tomu možná zasměje. Jenže teď Marianne

váhá. Je těžké smát se sama sobě, když nemá s kým.

Co ji to vůbec popadlo? Večer sice viděla v televizirekla

mu — elegantně oblečené lidi, kteří vypadali úplně obyčejně,

jen trochu moc vesele —, ale to ještě není vysvětlení. Tohle

se jí nepodobá.

Než si to stačila rozmyslet, zamluvila si lístek. Byla z toho

tak rozrušená, že navzdory vínu nemohla usnout. A ten pocit

jí vydržel i celé dopoledne při barvení vlasů, celé odpoledne

při balení kufru, celou cestu až sem. Jako by dobrodružství

už začalo. Jako by mohla prchnout sama před sebou tak, že

prchne před všedností. Ale teď na sebe hledí do zrcadla,hla

vu má těžkou jako olovo a ke kocovině se přidávají zaječí

úmysly, podobné kocovině na druhou.

Marianne se nakloní k zrcadlu a setře si řasenku, kteráza

bloudila, kam neměla. V namodralém světle zářivky nadám

ských záchodech v terminálu vypadají její kruhy pod očima

groteskně. Marianne ucouvne. Prsty si pročísne střízlivémi

kádo. Ještě pořád je z něj cítit barva na vlasy. Z kabelkyvy

táhne rtěnku, navyklým pohybem si přemázne rty a vyšpulí


8

je do zrcadla. Zatlačí zpátky dovnitř to tmavé mračno, které

se z ní chce vyvalit a celou ji spolknout.

Z kabinky za ní se ozve spláchnutí a pak se otevřou dveře.

Marianne se narovná a upraví si blůzu. Odvahu, musí mítod

vahu. Z toalety vyjde tmavovlasá dívka v křiklavě růžovéblů

ze bez rukávů a stoupne si k vedlejšímu umyvadlu. Marianne

si prohlíží hebkou kůži na jejích pažích a svaly, které se pod

ní rýsují, když si dívka myje ruce a podává si papírový ručník.

Je příliš hubená. Rysy v obličeji má hranaté, skoro mužské.

Ale Marianne má dojem, že by o ní leckdo řekl, že je krásná.

Nebo aspoň sexy. Na předním zubu se jí třpytí maličkýdia

mant. Zadní kapsy džín zdobí růžové kamínky. Marianne se

přistihne, že na ni civí, a rychle se odvrátí. Dívka jí všakne

věnuje jediný pohled a vytratí se do terminálu.

Nejspíš je neviditelná. A napadne ji, jestlipak je vůbec

pravda, že kdysi byla taky takhle mladá.

To bylo dávno. V jiné době, v jiném městě. Tehdy bylavda

ná, a to za muže, kterého milovala, jak jen uměla. Děti byly

malé a dosud žily v bludu, že jejich máma je cosi jakopolo

bohyně. Měla práci, kde ji každý den utvrzovali v tom, že je

užitečná. A sousedé jí vždycky ochotně nalili kávu, když měla

cestu kolem.

Marianne ani nemůže uvěřit tomu, že byly dny, kdy toužila

po samotě. Strávit pár hodin jen sama se sebou, aby pořádně

slyšela svoje myšlenky, jí připadalo jako vrchol luxusu.

V tom případě se teď v luxusu přímo rochní. Nic nežlu

xus vlastně nemá.

Marianne se ujistí, že nemá rtěnku na zubech. Podívá se

na malý kolečkový kufr, který stojí vedle ní. Dostala ho jako

dárek od čtenářského klubu, jehož je členkou.

Přehodí si péřovou bundu přes rameno, rázně uchopídrža

dlo kufru a vyjde z toalet.

V terminálu je hlasitý šum. Někteří cestující už seposta

vili do fronty k turniketům a čekají, až je vpustí na palubu.


9

Marianne se rozhlédne. Zjistí, že ve světlerůžové blůzea suk

ni po kolena působí příliš škrobeně. Ostatní šedesátnice se

buď vyšvihly jako puberťačky do džín a mikin s kapucí či

do šatů s hlubokými výstřihy, anebo zvolily opačný extrém

a schovaly se do beztvarých tunik a pytlovitých říz. Marianne

nepatří ani do jedné z těchto skupin. Vypadá jako upjatáse

kretářka ze zdravotního střediska, nyní v důchodu. Neboli

přesně jako to, čím doopravdy je. Snaží se vidět, že mnohé

jsou tu starší než ona, ošklivější než ona. Že má taky právo

tady být.

Marianne zamíří k baru na opačném konci terminálu.Ko

lečka kufru dělají rámus, jako by po kamenné podlaze jezdila

parním válcem.

Dojde k baru a prohlédne si lesklé láhve a pivní pípy. Ceny

jsou napsané křídou na černých tabulích. Objedná si kávu

s baileys a zadoufá, že na palubě to bude levnější. Jsou bary

taky bezcelní? Měla si to zjistit. Proč si to nezjistila? Nápoj ve

vysoké duralexové sklenici jí podá dívka s blyštivýmikous

ky kovu ve rtu a obočí. Ani ta se na ni nepodívá, a tak má

Marianne čistší svědomí, když jí nenechá žádné spropitné.

Vzadu u kratší stěny proskleného prostoru je volný stůl.

Marianne se k němu s rámusícím kufrem a s bundou,kte

rá jí visí přes ruku jako velká peřina, opatrně prodírá. Sklo

ji pálí do prstů. Kabelka jí sklouzne z ramene na loket. Ale

nakonec k cíli dorazí. Postaví sklenici na stolek. Hodí sika

belku zpátky na rameno a jako zázrakem se jí podaříi s bun

dou a ostatními věcmi protáhnout úzkou škvírou mezi stoly,

aniž by něco převrhla. Sesune se na židli a je úplně vyřízená.

Opatrně si lokne, káva není zdaleka tak horká jakoskleni

ce, a tak se napije lačněji. Cítí, jak se jí tělem zvolna rozlévá

alkohol, cukr a kofein.

Marianne vzhlédne k zrcadlovému stropu. Trochu sepro

táhne. Z ptačí perspektivy nejsou záhyby na jejím krku vidět

a kůže na bradě se napíná tak, že se pod ní ostře rýsuje čelist.


10

Možná je to jen tím, že sklo je kouřové, ale její oči vypadají

čile a obličej by se téměř dal pokládat za opálený. Přejíždí

si prsty po čelisti, dokud jí nedojde, jak se tady mezi lidmi

nakrucuje. Pomyslí si, kolik jí asi chybí k tomu, aby se z ní

stal čistokrevný cvok. Jednou došla až na autobusovouza

stávku v pyžamu.

Černé mračno už se zase nadouvá. Marianne zavře oči.

Slyší kolem sebe smích a hovor. Pak hlasité srknutí, a když

se ohlédne, spatří asijského chlapečka shrbeného nadskle

nicí, ve které mu zbývají už jen kostky ledu. Jeho brunátný

otec má k uchu přilepený telefon a tváří se, jako bynená

viděl celý svět.

Marianne zalituje, že už nekouří. To by si mohlaodsko

čit na molo a dát si cigaretu, aby měla co dělat. Ale ještě že

je aspoň tady. Mezi tolika zvuky. A v tu chvíli se rozhodne.

Pravda, tohle se jí nepodobá. Jenže už ji hrozně nebaví být

sama sebou.

Nemůže se vrátit domů. Doma proseděla celé létoa poslou

chala smích, hlasy a hudbu ze sousedních bytů, z balkonů

ve vnitrobloku, z ulice pod kuchyní. Poslouchala, jak všude

kypí život. Doma jenom tikají ty zatracené hodinya kalen

dář s fotkami vnoučat, která skoro nezná, odpočítává dny do

Vánoc. Kdyby se teď vrátila domů, uvízla by ve své samotě

navěky. Už nikdy by si netroufla na další pokus.

Marianne najednou postřehne, že jeden z mužůu vedlejší

ho stolu se na ni mile usmívá a snaží se zachytit její pohled.

Začne předstírat, že něco hledá v kabelce. Muž má velké oči

a hubený, ztrhaný obličej. Vlasy na její vkus příliš dlouhé.

Měla si s sebou vzít knížku. Z nedostatku lepších nápadů

vytáhne lodní lístek a začne ho důkladně studovat, patrně

trochu moc okatě. V pravém horním rohu se skví logopla

vební společnosti, bílý pták neurčitého druhu v kapitánské

čepici a s dýmkou v zobáku.

„Heleďte, paninko, co tam sedíte tak sama?“


11

Marianne instinktivně vzhlédne. Podívá se mu do očí.Při

nutí se neodvrátit zrak.

Ano, je ztrhaný. A světlou džínovou vestu má špinavou.

Ale kdysi býval hezký. To Marianne vidí i navzdory jehosou

časnému obličeji. Přesně tak, jak doufá, že je to vidět i na ní.

„No, víte,“ odkašle si, „měla jsem jet s kamarádkou, aleprá

vě jsem se dozvěděla, že si spletla datum. Myslela si, že je

to až příští čtvrtek, a já... já jsem si říkala, že když už mám

lístek, tak můžu klidně...“

Zarazí se a svou řeč zakončí pokrčením ramen, o kterém

doufá, že působí ležérně. Hlas jí trochu skřípe, jako by jí

seschly hlasivky. Už je nepoužila několik dní. A ta lež,kte

rou si v noci důkladně připravovala přesně pro takovépří

pady, jí najednou připadá příliš průhledná. Ale muž se na

ni usmívá dál.

„Vmáčkněte se k nám, ať si máte s kým připít!“

Je vidět, že už má trochu upito. A rychlý pohledk vedlej

šímu stolu jí prozradí, že jeho společníci jsou v ještě horším

stavu. Za starých časů by Marianne ani nenapadlo přijmout

pozvání od někoho takového.

Jestli kývnu, stanu se jednou z nich, pomyslí si. Ale na

to, abych si mohla vybírat, už dávno nemám nárok. Ostatně

není vybíravost jen převlečená zbabělost?

Potrvá to jenom jeden den, připomene si. Přesně zadva

cet čtyři hodin připluje trajekt zpátky do Stockholmu.A po

kud se tohle ukáže jako chyba, může vzpomínku ukrýt na

ono místo, kam už ukryla tolik jiných věcí, na místo, které

je opakem truhly s pokladem.

„Tak jo,“ řekne. „Fajn. Děkuju. To je od vás hezké.“

Hlasitě vrzne židlí o podlahu a přisune si ji k jejich stolu.

„Göran jméno mé,“ řekne muž.

„Marianne.“

„Marianne,“ zopakuje muž a tiše mlaskne. „No, to se k vám

hodí. Jste sladká jako karamelky.“


12

Naštěstí na to nemusí odpovídat. Göran už ji mezitímpřed

stavuje ostatním. Ona jednoho po druhém zdraví kývnutím

a jejich jména okamžitě zapomíná. Všichni jsou až podivně

stejní. Kostkované košile a pod nimi vypouklá břicha.Napad

ne ji, jestlipak se znají od mládí. A jestlipak byl Göran vždycky

ten největší švihák, který do jejich party lákal děvčata.

Káva už jí vystydla a zvětrala, ale než ji stihne dopít, jeden

z Göranových kumpánů všem přinese pivo, i jí. Pijí a ona se

přestává tak strašně upejpat, už zase se tetelí napětím. Sílí

to v ní a sílí, až se musí krotit, aby se hlasitě nesmála sama

pro sebe jako nějaký obecní blázen. Když někdoz Görano

vých kamarádů dá k lepšímu špatný vtip, Marianne využije

šance a rozchechtá se, rozjařeně a pořádně nahlas.

Vlastně je smutné, jak moc jí chybělo docela obyčejněse

dět s lidmi u stolu. Patřit k nim. Být pozvaná, a ne trpěná.

Göran se k ní nakloní.

„Tvoje kamarádka má smůlu, zato já mám obrovský štěstí,“

dýchne jí teple a vlhce do ucha.


13

ALBIN

Albin sedí s hlavou v dlaních a okusuje brčko. S hlasitým

srknutím vypije ze dna trochu vody z rozpuštěného ledu.

Skoro vůbec už to nechutná jako kola. Spíš jako by pil sliny

někoho, kdo měl kolu před čtvrthodinou. Albin se pousměje.

Lo by se takový vtip líbil. Jenže Lo ještě nedorazila.

Prosklenými okny si prohlíží cizí lidi, kteří se pohybují po

terminálu. Nějaký chlápek v ženských šatech má půlkuobli

čeje pomalovanou rtěnkou. Kolem krku mu visí kartonová

cedule s nápisem PUSY NA PRODEJ ZA 5,–. Kamarádi si ho

natáčejí na mobily, ale z jejich smíchu je poznat, že se nebaví,

že to není upřímné. Albin znovu srkne brčkem.

„Abbe,“ řekne máma, „prosím tě.“

Podívá se na něj takovým tím pohledem, kterým muna

značuje, že táta je už tak dost naštvaný a že by to stačilo.

Hlavně to nezhoršovat. Albin se opře. Snaží se tiše sedět.

Zaslechne smích, který zní skoro jako psí štěkot. Podívá

se tím směrem a o pár stolů dál uvidí dvě tluské ženské. Ta,

co se směje, má ve vlasech gumičky a kolem krku něcorů

žového z peří. Zakloní hlavu a hodí si do pusy hrst buráků.

Pár oříšků jí spadne mezi prsa, největší, jaká kdy Albinna

živo viděl. A sukni má tak krátkou, že takhle vsedě ani není

vidět.

„Na co má vůbec mobil, když ho nikdy nezapíná?“ řekne

táta a bouchne telefonem o stůl. „Typická ségra.“

„Klid, Mårtene,“ řekne máma mírně. „Nevíme, proč mají

zpoždění.“

„Jo, přesně to je ten problém. Člověk by řek, že by se Linda

třeba mohla ozvat, abysme se nedivili, kde sakra jsou. To je

tak bezohledný.“ Táta se otočí k Albinovi. „Víš jistě, žene

máš číslo na Lo?“

„Nemám, už jsem to říkal.“


14

Albina bolí, že to musí ještě jednou otevřeně přiznat. Lo mu

svoje nové číslo neprozradila. Už spolu nemluvili skoro rok.

Od té doby, kdy se odstěhovala do Eskilstuny, si sotva napsali.

A on se bojí, že se na něj Lo kvůli něčemu zlobí, ale v tompří

padě to musí být nějaké nedorozumění. Máma teda tvrdí, že

Lo má asi jenom hrozně moc práce se školou, protože jíuče

ní nejde tak dobře jako jemu a v šesté třídě už je látkamno

hem těžší, ale říká to stejným tónem, jako když hopřesvěd

čuje, že spolužáci si z něj dělají legraci jen proto, že mu závidí.

Albin zná pravdu. Nikdo nemá absolutně žádný důvod mu

závidět. Jako malý možná byl roztomilý, ale teď už není. Je

nejmenší ze třídy a hlas má pořád hrozně vysoký a ukníkaný,

a taky mu nejdou sporty ani nic jiného, co klukovi musí jít,

jestli chce být oblíbený. To je prostě fakt. A fakt je i to, že

Lo by se mu určitě nepřestala ozývat, kdyby se něco nestalo.

Lo není jen Albinova sestřenice. Když ještě bydlela veSkul

tuně, byla to jeho nejlepší kamarádka. Ale teta Lindazniče

honic rozhodla, že se musí přestěhovat. A Lo neměla jinou

možnost než jít s ní.

Lo ho vždycky dovedla rozesmát jako nikdo jiný, až se

vždycky skoro bál, že už se nikdy smát nepřestane. Lo mu

pověděla, jak doopravdy umřela babička. A pak spolubre

čeli, protože sebevražda je hrozně smutná, jenže trapným

tajemstvím bylo, že jemu se líbilo s Lo brečet, připadalo mu

to hezké. Konečně mohli něco sdílet, na rozdíl od jiných věcí,

o kterých Albin nemůže mluvit ani s Lo.

„Stello, ne,“ pronese někde za Albinovými zádyvystresova

ný mužský hlas. „Nedělej to, Stello. Půjdeš si hajnout hned,

jak se nalodíme? Ano, Stello?“

V odpověď se ozve naštvané zavřísknutí.

„Okamžitě toho nech. Už mě to nebaví. Stello! Řekl jsem

ne. Nedělej to, Stello! Prosím!“

Stella zase zaječí a ozve se tříštění skla. Albin sleduje, jak

je táta čím dál naštvanější a máma zase čím dál nervóznější


15

z toho, že se táta chystá ztropit scénu. Albin koutkem oka

zahlédne ten důvěrně známý pohyb. Jak táta při dopíjení

piva cukl krkem. A jak ještě víc zrudl v obličeji.

„Možná uvízli v zácpě,“ řekne máma. „Lidi zrovna jedou

z práce.“

Albin nechápe, proč máma prostě nemlčí. Když má táta

tuhle náladu, neuklidní ho vůbec nic. A když se o to někdo

snaží, akorát ho ještě víc naštve.

„Měli jsme je vyzvednout,“ řekne táta. „Jenže to bysme

kvůli Lindě dorazili pozdě všichni.“

Zakrouží sklenicí v ruce. Jeho artikulace už je trochuuvol

něná a hlas jako by mu vycházel víc zezadu z krku.

„Určitě to stihne,“ řekne máma a podívá se na hodinky.

„Přece by nechtěla zklamat Lo.“

Táta si jen odfrkne. Máma už neřekne ani slovo, ale stejně

je pozdě. V nastalém tichu jako by vzduch zhoustl a nedal

se dýchat. Kdyby byli doma, šel by Albin do svého pokoje.

Zrovna se chystá říct, že potřebuje na záchod, když tátaod

strčí židli a vstane.

„Abbe, dáš si ještě kolu?“ zeptá se.

Albin zavrtí hlavou a táta zamíří k baru.

Máma si odkašle, jako by se chystala něco říct. Možná

něco o minulé noci. Že byl táta jen hrozně unavený. Má

toho v práci moc. A ona pořád potřebuje, aby jí pomáhal,

takže si táta nikdy nevydechne. Ale Albin to nechceposlou

chat. Unavený, on už nenávidí slovo unavený, což je jenkó

dové označení pro otravný. Táta se takhle chová neustále,

zvlášť když mají někam jet nebo dělat něco jinéhozábav

ného. Všechno zkazí.

Albin si z batohu, pověšeného na opěradle,demonstrativ

ně vytáhne učebnici dějepisu. Nalistuje kapitolu, ze kterébu

dou příští týden psát test. Zamračí se. Snaží se vypadat, že

je plně zabraný do taktiky spálené země, i když už to skoro

všechno umí nazpaměť.


16

„To se ale hezky hodí, že zrovna probíráte velmocenské

období Švédska, když teď poplujeme po Baltském moři,“řek

ne máma.

Ale Albin neodpoví. Tváří se naprosto nedostupně, aby ji

potrestal. Protože Albin se nejvíc zlobí na ni. Máma by se

s tátou mohla rozvést, aby s ním už nemuseli žít. Jenže ona

nechce. A Albin ví proč. Máma si myslí, že on potřebuje tátu.

Občas Albin lituje, že ho vůbec adoptovali. V dětskémdo

mově ve Vietnamu by se měl líp. Anebo škoda, že neskončil

někde úplně jinde. U jiné rodiny.

„Koukejte, koho jsem našel,“ řekne táta a Albin zvedne oči.

Táta drží v ruce sklenici s pivem a podle vrstvičky bílé

pěny na její stěně je vidět, že už z ní pil. Vedle něj stojí teta

Linda, blonďaté vlasy má rozpuštěné. Je celá baculatáa rů

žová jako vyplivnutá žvýkačka. Skloní se a obejme Albina.

Přitiskne mu na tvář svou studenou líci.

Ale kde je Lo?

Albin ji uvidí až ve chvíli, kdy teta obejde stůl a jdeobe

jmout mámu. Slyší, jak máma říká ten svůj starý otřepaný

vtip — promiň, že nevstanu —, a Linda se zasměje, jako by

ho ještě nikdy neslyšela. Jenže kolem Lo se všechnybar

vy na světě tak nějak ztlumí, až Albin zřetelně vidí pouze

a  jedině ji.

Je to Lo a není to Lo. Přinejmenším ne ta Lo, kterou zná.

Albin od ní nedokáže odtrhnout pohled. Použila řasenku, díky

které má větší a výraznější oči. Vlasy jí povyrostly a ztmavly,

takže mají barvu medu. Nohy v těsných džínách vypadají až

nemožně dlouhé, obutá je do tenisek s leopardím vzorem. Lo

si sundá šálu a koženou bundu. Pod ní má šedý svetr, který

jí sklouzl z ramene a odhaluje černé ramínko podprsenky.

Lo vypadá jako ty holky ze školy, co by s Albinem nikdy

neztratily ani slovo.

Tohle je mnohem horší než nedorozumění. Nedorozumění

by se dalo vysvětlit.


17

„Ahoj,“ řekne Albin zkusmo a i na tak krátkém slůvku slyší,

jak dětsky jeho hlas zní.

„To je teda překvápko, že se učíš,“ odpoví Lo.

Používá parfém vonící po cukroví a rozehřáté vanilce,

a když mluví, z úst jí vychází sladká vůně mátovéžvýkač

ky. Letmo Albina obejme a on na hrudi ucítí její prsa. Když

se Lo zase narovná, Albin se skoro ani neodvažuje znovu

se na ni podívat. Ale Lo už se svým novým, dospělýmobli

čejem dívá jinam. Shrne si pramen vlasů za ucho. Nehty má

nalakované načerno.

„Tys ale vyrostla,“ řekne máma. „A moc ti to sluší.“

„Díky, teto,“ řekne Lo a obejme i ji — mnohem déle než

Albina.

Máma se co nejvíc natáhne, aby dosáhla Lo až na krk.

„Ale dost jsi zhubla,“ řekne táta.

„Přece roste, ne?“ namítne máma.

„Tak snad je to jen tím. Kluci mají rádi, když je holka za

co chytit.“

Albin si ze všeho nejvíc přeje, aby táta zmlkl, teď okamžitě.

„Díky, že to říkáš,“ odpoví Lo. „Líbit se klukům je můj úplně

největší životní cíl.“

Ticho je o půl vteřiny delší, než by mělo být, a pak se táta

zasměje.

Linda začne dlouze líčit, kudy přesně z Eskilstuny jely a jak

na každém jednotlivém metru vypadal stav dopravy. Táta

tiše upíjí pivo, máma se snaží tvářit, že Lindu fascinovaně

poslouchá. Lo obrátí oči v sloup a vytáhne telefon, Albin po

ní poočku pokukuje. Nakonec se Linda propracuje k tomu,

jak obtížně hledala parkovací místo poblíž terminálu, a pak

konečně zmlkne.

„Tak hlavně že jste to nakonec stihly,“ řekne mámaa krad

mo se podívá na tátu.

„Možná bysme si měli jít stoupnout do fronty,“ řekne táta

a dopije.


18

Linda sleduje, jak táta staví sklenici na stůl. Albin vstane,

učebnici dá do batohu a batoh na záda.

Fronta na druhé straně prosklené stěny se prodlužuje

a Albin si všimne, že se začala zvolna pohybovat dopředu.

Podívá se na nástěnné hodiny. Do odplutí zbývá už jen čtvrt

hodiny. Lidi u okolních stolků si taky začali sbírat věcia do

píjet.

Máma se ohlédne přes rameno, začne se omlouvat a snaží

se na invalidním vozíku vycouvat. Lidi u stolu za ní ho musí

odsunout, aby mohla vyjet. Máma cvaká páčkou na opěrce

dopředu a dozadu.

„To je jako vyjíždět z parkoviště, tohleto,“ řekne takovým

tím rozjařeným tónem, který znamená, že je ve stresu.

„V pohodě?“ zeptá se Lo a máma stejně bodrým tónem

řekne jasně, zlatíčko.

„Těšíš se na trajekt?“ zeptá se Linda a prohrábneAlbino

vi vlasy.

„Jo,“ odpoví Albin automaticky.

„To je dobře, že aspoň někdo,“ podotkne Linda. „Myslela

jsem, že budu muset Lo přivázat k autu, abych ji sem dostala.“

Lo se k nim otočí a Albin se snaží nedat najevo, že se ho

to dotklo. Takže ona se na něj vůbec netěšila.

„Copak tobě se nechce jet?“ zeptá se jí.

„Jsem celá nakřivo. Vřele doporučuju široký veřejnosti

jezdit trajektama.“ Už ani nemluví jako dřív. Povzdechne si

a znovu kolem ní zavane vůně žvýkačky. „Máma mě nechce

nechat doma samotnou.“

„O tom se teď nebudeme bavit, Lo,“ řekne Linda a podívá

se na mámu a tátu. „Buďte rádi, že klukům začíná puberta

později. Tohle vás taky čeká.“

Lo znovu protočí oči, ale zároveň se tváří celkem spokojeně.

„To nevíš,“ řekne táta. „Každý dítě je jiný. A záleží na tom,

jak moc potřebujou revoltovat.“

Linda neodpoví, ale jakmile se táta otočí, zakroutí hlavou.


19

Zamíří k východu. Máma jede na vozíku první a Albin ji

slyší několikrát říct tú tú, když narazí na stoly postavené

moc blízko k sobě nebo na překážející kufry. Albin sepodí

vá jinam. Prosklenou stěnou sleduje kontrolu jízdenek, kde

si dva hlídači prohlížejí každého, kdo prochází turniketem.

„Chudinka, ona si myslí, že může nosit minisukni,“ šeptne

Lo až moc hlasitě, když procházejí kolem té ženskés růžo

vým peřím kolem krku.

„Lo,“ napomene ji teta Linda.

„Až tyhle dvě nastoupí, tak se ta loď s trochou štěstípo

topí. A my tomu zlýmu snu unikneme.“


20

BALTIC CHARISMA

Loď Baltic Charisma postavili v roce 1989 v chorvatském

Splitu. Je 170 metrů dlouhá, 28 metrů široká a vejde se na

ni přes dva tisíce cestujících. Ale už je to dávno, co bylten

hle trajekt, plavící se pod švédskou vlajkou, naposledy plně

obsazený. Dnes je čtvrtek a na palubu nastupuje sotvadva

náct set lidí. Mezi nimi jen málo dětí. Je začátek listopadu

a podzimní prázdniny už skončily. Přes léto je hornípalu

ba plná lehátek, ale teď tu není nikdo až na pár cestujících,

kteří nastoupili už ráno ve Finsku. Dívají se na podzimně

chladný Stockholm, který už poslední paprsky sluncenedo

kážou zahřát. Někteří netrpělivě čekají, až Baltic Charisma

vypluje z přístavu a zase se otevřou bary.

Mezi posledními, kteří pomalu přejdou po zasklené rampě

vysoko nad asfaltem parkoviště, je žena jménem Marianne.

Ten dlouhovlasý muž si ji vede kolem ramen. Šikmé zlatavépa

prsky jim zjemňují rysy v obličeji. Tunel se náhle stočí doleva

a v tu chvíli Marianne spatří trajekt. Jeho velikost ji šokuje. Je

větší než její činžák. Jedno patro nad druhým a všechna jsou

z bíle a žlutě natřeného kovu. Tohle se přece nemůže udržet

na vodě. Marianne si všimne, že příď je otevřená a jakoobrov

ská hladová tlama požírá jedno auto za druhým. Vzpomene si,

že tomuhle se říká hledí, a najednou se s ní všechno zhoupne,

jako by už byla na moři. Pomyslí na kajutu, kterou sizamlu

vila. Nejlevnější varianta pod autopalubou. Pod hladinou. Bez

oken. Trajekt jako by jí s každým krokem rostl před očima. Na

boku má kudrlinkovým písmem vyveden několik metrůvyso

ký nápis BALTIC CHARISMA. Z loga se na ni usmívá obří pták

kouřící dýmku. Marianne by se nejradši otočila. A rozběhla se

zpátky do terminálu. Jenže má pocit, jako by zaslechla tikání

hodin v prázdném bytě, a tak jde dál. Snaží se ignorovat pocit,

že jsou všichni jako zvířata, která kráčejí ohradou na porážku.


21

U vstupu na trajekt stojí správce Andreas, informujeces

tující o karaoke večeru a nabídce v tax free prodejně a na

všechny se zeširoka usmívá. Tohle má správně v popisu práce

stevard, ten ale ráno zavolal, že je nemocný. Během tohoto

podzimu už podruhé. Andreas ví, že ten člověk má od chvíle,

co tu začal pracovat, problémy s pitím.

Na můstku stojí velitel lodi, kapitán Berggren, se svými

lidmi a probíhá standardní procedura před odplutím. Brzy

vymanévrují trajekt z přístavu. Všichni důvěrně znají tyti

síce ostrůvků, mělčin a šérů kolem Stockholmu a Turku. Až

Charisma vypluje z přístavu, přepne se řízení na autopilota

a kapitán předá velení vrchnímu kormidelníkovi.

V prostorách pro personál panuje horečná aktivita.Za

městnanci, kterým touto plavbou začíná desetidenní turnus,

si došli vyzvednout uniformy a převlékli se do nich. Zezapa

řené lodní kuchyně, kde se připravují pokrmy pro restaurace,

vybíhají číšníci s velkými podnosy a odnášejí je na bufetové

stoly. Někteří z nich mají ještě po večírcích ze včerejší noci

kocovinu. Povídají si o tom, koho při ranních kontrolách

zavolali na ošetřovnu, aby jim nadýchal do balonku, a kdo

z toho má průšvih. V tax free prodejně pořádá Anttis pro

davači poradu. Až za půl hodiny po vyplutí znovu otevřou,

bude už před obchodem čekat fronta netrpělivých zákazníků.

Voda v kulaté vířivce ve wellness centru je klidná. Nahla

dině se zrcadlí mračna plující na nebi za panoramatickými

okny. Masážní lehátka jsou prázdná. Agregát v sauně tiše hučí.

Dole ve strojovně naposledy kontrolují motory. Jestliže

je můstek mozkem lodi, pak strojovna je jeho bušícímsrd

cem. Strojník Wiklund právě zavolal na můstek a informoval

je o tom, že loď natankovala a odpojila hadici. Prosklenou

stěnou v kontrolní místnosti sleduje své mechaniky. Dopije

kávu, odloží hrnek a zadívá se na oranžové dveřeslužební

ho výtahu. Jakmile Charisma vypluje z přístavu a vydá se

po známé trase do Turku, převezme od něj kontrolu první


22

mechanik a Wiklund se odebere do své kajuty. Nebude se

sem muset vrátit, dokud nedoplují na Ålandy, a má v úmyslu

se pořádně prospat.

Charisma už zažila skoro všechno. V neutrálních vodách

Baltského moře padají zábrany způsobem, který nesouvisí

jen s prodejem levného alkoholu. Jako by se tu měnilopo

jetí času a prostoru. Jako by přestávaly platit společenské

zvyklosti a pravidla. A to všechno střeží čtyři hlídači, kteří už

se teď každý po svém chystají na večerní směnu. Čtyři lidé,

kteří mají za úkol držet na uzdě chaos, jenž nastává, když

se dvanáct set lidí, většinou opilých, tísní na místě, odkud

není úniku.

Všechno probíhá rutinně. Baltic Charisma se den za dnem

po celý rok plaví po stejné trase. Na Ålandách zakotví těsně

před půlnocí. Ve finském Turku bude v sedm ráno, tou dobou

bude většina Švédů na palubě ještě spát. Za třiadvacet hodin

bude Charisma zase zpátky ve stockholmském přístavu. Ale

tentokrát jsou na palubě dva pasažéři, kteří se nepodobají

nikomu, kdo se na ní dosud plavil.

Za zdmi strojovny, na autopalubě, udílí posádka pokyny

ve švédštině, finštině a angličtině. Navádí parkující kamiony,

osobní auta, karavany a dva dálkové autobusy. Všechno je

pečlivě vypočítáno, aby nebyla ohrožena stabilita lodi. Tady

dole, kam nikdy nedopadnou sluneční paprsky, je chládek

a ostře to tu páchne benzinem a výfukovými plyny.Unave

ní řidiči kamionů a rodiny na cestě autem míří k výtahům

a schodům. Brzy se autopaluba cestujícím uzavře a otevřou

ji až těsně před připlutím na Ålandy. Velké kamiony, které

jsou k ocelové podlaze připoutané řetězy, tiše spočívají ve

tmě jako spící zvířata. Z jednoho karavanu právě vystoupil

asi pětiletý blonďatý chlapeček a silně nalíčená tmavovlasá

žena. Vypadají unaveně. Toužebně se zadívají na osvětlenou

kabinu výtahu, ale místo toho zamíří k úzkému schodišti.

Oba se dívají do země a na nikoho kolem sebe nepohlédnou.


23

Chlapec si nasadil na hlavu kapuci. Svírá popruhy batůžku

s medvídkem Pú. Tlustý nános líčidel nedokáže zakrýt, že

s vrásčitým obličejem té ženy není něco v pořádku. Oba voní

po šeříku, mentolu a ještě něčem dalším, neznámém,a přes

to důvěrně známém, a pár lidí si toho asi všimlo, protože po

dvojici kradmo pokukují. Žena si pohrává se zlatýmmedai

lonkem, který jí visí na tenkém řetízku kolem krku. Kromě

něj a zlatého prstýnku na levém prsteníčku nemá žádnéšper

ky. Pravou ruku má zastrčenou do kapsy u bundy. Dívá se na

postavičku vedle sebe. Chlapcovy drobné podrážky tvrděna

rážejí na zem pokrytou linem. Jeho nožkám se schody zdají

mnohem strmější. V ženině pohledu je vidět láska. Zármutek.

Ale taky strach o něj. Bojí se, že o něj přijde. Bojí se, žechla

pec balancuje na hraně, a bojí se, co se stane, až ji překročí.

Nahoře na zasklené rampě projdou Marianne a mužjmé

nem Göran překližkovým portálem, pomalovanýmpestro

barevnými květinami. Nějaká žena s tmavými rozcuchanými

vlasy na ně namíří fotoaparát a Göran se usměje doobjekti

vu. Ozve se cvaknutí a Marianne by jí ráda řekla, ať je vyfotí

ještě jednou, že nebyla připravená, ale žena už mířífotoapa

rátem na Göranovy kamarády za nimi. A pak nastoupí na

palubu. Pod nohama mají tmavě rudý koberec. V příjemném

osvětlení se leskne mosazné zábradlí, všude je dřevěnéoblo

žení a falešný mramor, dveře výtahů jsou z kouřovězbarve

ného skla. Z trajektu právě odchází armáda uklízeček. Šedé

uniformy, ani jedna tvář není bílá. Marianne sotva vnímá,

co jim správce říká o večerním karaoke, a jméno celebrity,

která ho bude moderovat, nezná. Valí se na ni tolik vjemů,

že z ní nervozita beze zbytku spadne. Zůstane jen očekávání.

Jak mám stihnout všechno, co tu na mě čeká, za jeden jediný

den? Ale teď je tady. A Göran ji náhle stiskne pevněji. Dobro‑

družství může začít.


24

DAN

Dan Appelgren běží a běží, ale nikam nedoběhne. Skvělá

metafora jeho podělaného života. A navíc běží na téhle lodi,

která jezdí tam a zpátky, tam a zpátky. Připadá si jakomy

tický převozník, odsouzený k tomu, aby se na věky věků

plavil po stejných bezútěšných vodách.

Uslyší signál, který znamená, že Baltic Charismavyplou

vá z přístavu. Varuje tak menší lodě, aby si na tuhle obludu

daly pozor.

Dan v zaměstnaneckém fitku zvýší rychlost běžeckého

pásu. Sípání zesílí. Jeho nohy nyní dopadají na oprýskanou

gumu rychleji a tvrději. Teče z něj pot, pálí ho v očích. Line

se z něj kyselý pach. Jeho kůží se valí ven zbytkychemiká

lií. V ústech cítí chuť krve, v uších mu buší tep. Kdyby teď

dostal infarkt, noviny by byly plné šíleně pokleslých titulků.

HVĚZDA EUROVIZE ZEMŘELA NA TRAJEKTU DO FINSKA.

Sáhne si na břicho pod propoceným tílkem. Napětačtyři

cátníka to není zase tak zlé, ale stejně se štípne do tenké

vrstvy tuku mezi kůží a místy, kde měl dřív pekáč buchet.

Ještě zrychlí. Jen proto, že je zoufalec a troska, tak ještěne

musí vypadat.

Dunění podrážek o běžecký pás je jediná hudba, nakte

rou běhá. Sluchátka nesnáší. Večery a noci na Charismě duní

nepřetržitou nadměrnou dávkou hudby. Hodinu za hodinou

tráví v karaoke baru, kde pomáhá opilcům falešně zpívat,po

vzbuzuje je, předstírá, že jsou úplně super, tváří se, že tohle

všechno neviděl a neslyšel už bůhvíkolikrát. Stejné písničky.

Stejní lidé, jen s jinými obličeji. Musí sjíždět laviny koksu,

aby to zvládl. A aby pak usnul, musí se zpít v některémklu

bu. A hudba je všude. Dunící ohlušující inferno, které zabíjí

duši. Předpeklí, kde tatáž taneční kapela i dýdžejové hrají

dokolečka pořád ty stejné písničky. Dávají stádu, co chce.


25

Zasraná loď.

Charisma ho má v pasti. Na pevnině na něj nic nečeká.

Dokonce i gay kluby už ho přestaly zvát. Nemá kde bydlet

a kamarádů, kteří jsou ochotní mu otevřít dveře, ubývá. Co

bude dělat, až nebude vítaný vůbec nikde? Kde vezmepení

ze? Nic jiného neumí a za kasu v McDonaldu si stoupnout

nepůjde. Tady na trajektu má bydlení a jídlo zadarmo, jenže

všechny vydělané peníze investuje do toho, aby zapomněl,

že tohle je teď jeho život. A zapomnění je drahé, takže tady

bude do smrti, nebo dokud tenhle trajekt neskončí ve šrotu.

Podle toho, co přijde dřív. Je to závod. Charisma je trapná

vykopávka z osmdesátek a on zaslechl lecjakou šeptandu,

takže ví, jak se tu všichni bojí, že možná zůstanou bez práce.

Danovi se začne točit hlava, jako by v této posilovně bez

oken vydýchal všechen vzduch. Sníží rychlost pásu nachů

zi. Pot z něj teče ve vlnách, skapává, odpařuje se z jehohor

ké pokožky. Nakonec pás vypne a sleze z něj. Nohy se mu

třesou. Nová vlna nevolnosti, než tělo pochopí, že má pod

nohama pevnou zem.

Ale ona samozřejmě není úplně pevná. Neustále jsoucí

tit vibrace motorů. Vnímá je celým tělem, dokonce i když

tráví volno na pevnině. Po nocích se budí a myslí si, že je

na lodi, protože cítí vibrace v každičké buňce jakofanto

movou bolest.

Propocené tílko vychladlo. Lepí se mu na kůži. Dan se

napije vody a oblékne si mikinu. Rychle vyjde do chodby

a mine společenskou místnost a zaměstnaneckou jídelnu,

kde si lidé spořádaně sedají podle toho, ke které partěpa

tří. Úplně jako ve škole. Na omlácených dřevěných stolech

leží květináče s umělými kytkami a kostkované ubrusy. Na

lavici vepředu je chleba, sýry, salámy a ovoce. Košíkys keču

pem a sladkokyselou omáčkou. Dan si všimne Jenny a těch

obtloustlých strejců z její trapné taneční kapely. Jakmile

ho Jenny uvidí, podívá se jinam. Dana se zmocní nevítané


26

vzpomínky na jeho první noc na trajektu a popadne ho zlost.

Jenny má pravdu. On je has ‑been. Ale ona je zase wannabe,

co plýtvá časem na never ‑gonna ‑bes. A nemá absolutněžád

ný důvod se domnívat, že je něco lepšího než on. Předstírat,

že má svou důstojnost, když maká na debilním trajektu do

Finska. To je teda fór. To on aspoň ví, na čem je.

Loď se hemží lidmi, kteří by na pevnině nebyli ničím, ale

tady se chovají jako ředitelé zeměkoule. Jako ten hlídačHen

ke, který tu svou uniformu miluje tak přehnaně, až je jasné,

že doma s ním pravděpodobně zametá frigidní ženaa še

redné dětičky. Anebo kapitán Berggren a ta jeho smečka. Ti

mají dokonce vlastní důstojnickou jídelnu, aby nemuseli jíst

s ostatními. A není ani hezčí. Jenom menší. A v květináčích

tam mají živé rostliny. Všichni na trajektu jsou posedlíšarže

mi, počtem frček na výložkách. Berggren je na tomhleplují

cím smetišti samozřejmě hlavní kohout a všichni se k němu

chovají jako ke králi. Ale král s trapným královstvíčkem, jako

je Charisma, není člověk, kterému by se Dan ochotně klaněl.

Sejde po schodech do osmého patra a vykročí pochod

bě. Jde do své kajuty. Je malá, ale aspoň má okna, na rozdíl

od zaměstnaneckých kajut v desátém patře. Kde bydlína

příklad Jenny.

Před dvaceti lety by mu dali jediné luxusní apartmá napa

lubě. Směl by večeřet zadarmo v opravdových restauracích,

směl by si sem zvát hosty. A přesto by je tehdy asi odmítl.

Akutní zápal srdce býval jednička v hitparádách, takže by to

bylo pod jeho úroveň.

Dan si svlékne mikinu. Sundá si tílko a plácne s ním o zem.

Skopne boty, sundá ponožky. Modré lino ho studí do nohou.

Když si sundá kraťasy, vyvalí se mu z rozkroku zatuchlá vůně

nedávného sexu. Jak že se jmenovala? Všechny, se kterými

se tady na Charismě vyspal, se jmenovaly nějak jako Anna,

Maria, Marie, Linda, Petra, Åsa. Ale tahle holka byla mladší.

Elsa? Říkala, že ten jeho hit úplně milovala, když chodila do


27

školky. To mu sice zkazilo náladu, ale taky mu z toho pták tak

ztvrdl, až předem slintal semeno. A tahleta věděla, co s tím.

Některé holky narozené v devadesátkách jsou úplně zblblé

pornem. Promění postel v učiněný ADHD cirkus. V žádnépo

loze nevydrží déle než pár minut. Chtějí, aby je chlap mačkal,

tahal za vlasy, škrtil. A Dan má vždycky pocit, že si z toho

užívají jen tu pozornost. Že doufají, že v něm zanechajíne

smazatelný dojem.

Ve sprše ze sebe všechny stopy po Else smyje. Běhemhole

ní žiletkou v rozkroku dostane nesmělou erekci. Penis se mu

zdá těžký a velký. V duchu se ptá, co asi Elsa po zbytek dne

dělala, poté co odešel z její kajuty, kde spala ještěs kama

rádkou, se kterou se nepotkal. Hledala ho po trajektu? Líčila

kamarádce, jak se vyspala s Danem Appelgrenem? Touhle

dobou už je možná doma, ať je odkud chce. Trajekt ji vyplivl.

Naplnil se novými těly. A brzy to všechno začne zase nanovo.


28

FILIP

Zatímco Filip počítal pokladnu, vystydla mu káva, alestej

ně ji jedním douškem dopil, protože doufal, že mu kofein

pomůže vyhnat z hlavy tu kašovitou mlhu. Vibrace lodních

motorů rozechvívají skleničky, které visí nad barovýmpul

tem, a ty o sebe s lehkým drnčením narážejí. Filip uvažuje,

že by si dal panáka fernetu, ale nakonec vezme hadr a místo

toho začne leštit pult.

Filip právě slouží osmý den za barem tanečního klubu

Charisma Starlight a je k smrti unavený. Cítí se utahaný

v pravém smyslu toho slova, jako by ho někdo tahal sem

a tam, dokud mu neroztrhal všechny svaly v těle. Možná by

se měl obávat, jak dlouho to ještě fyzicky zvládne. Během

kotvení v přístavu si Filip na chvíli zdříml. Když si lehal,

měl záda tak ztuhlá a zdřevěnělá, že skoro necítil matraci.

Za půl hodiny bar zase otevře a on v něm bude do pěti do

rána.

Za několik dní bude moct jet domů. A tam se konečněvy

spí. Občas pár dní proleží jako mrtvola. Vstává, jen aby se

díval na televizi. Zrovna teď mu to připadá jako ráj na zemi.

Ale po týdnu volna se mu po Charismě stejně začne stýskat.

A bude počítat dny, než se na ni zase vrátí.

Zpoza něj se vynoří Marisol, sesbírá jeho prázdnéskle

ničky a zmizí v prostorách pro personál. Filip se protáhne

a křupne mu v zádech. U stropu blikají světýlka, podlekte

rých se bar jmenuje Charisma Starlight. Když se otočí,Ma

risol už je zpátky. Dívá se na displej telefonu. Bledá záře jí

zespodu osvětluje obličej. Usmívá se a palce se jí míhají po

displeji. Filip jde k přepravkám naskládaným do komínku

a doplní do lednice Bacardi Breezer.

„Kdy už konečně přestaneš bejt tak nechutně čerstvěza

milovaná?“ zasměje se.


29

Marisol strčí telefon do kapsy u zástěry a stáhne si tmavé

vlasy do ohonu. Utáhne kolem nich gumičku.

„No, já půlku času nejsem doma, takže by nám to mělo

trvat dvakrát dýl než normálním lidem, ne?“

Marisol bydlí ve Švédsku celý život, ale v její intonacizů

staly stopy po chilských rodičích.

„Možná ti to prominu, jestli se mnou někdy půjdeš pařit,“

řekne Filip. „Co jste spolu, je s tebou děsná nuda.“

Marisol se na něj usměje.

Filipa by zajímalo, jak jí to s novým přítelem můžefun

govat. Jemu se za celá ta léta na Charismě nikdy nepodařilo

vybudovat si vztah s někým na pevnině. Z dlouhodobéhohle

diska to bylo neudržitelné. Rozhovory plné stresu, vecpané

někam mezi směny a příliš krátký spánek. Snažil sepamato

vat si historky, nezapomenout nic z toho, co se na paluběsta

lo, aby měl doma o čem povídat. Jenže mimo loď to všechno

působilo bezvýznamně. Ztratilo to lesk. Sjednotit tyhle dva

světy je těžké. Hodně lidí z personálu vede dvojí život. Jeden

vztah mají na pevnině a druhý na moři.

Filip a Marisol chvíli pracují v příjemném tichu. On má

rád každodenní rituál před otevřením baru. Je klid, a přesto

je co dělat. Zavře dveře lednice a prázdné přepravky odnese

do skladu.

„Když už jsme u hrdliček,“ řekne Filip, když se vrátí,„jak

pak se asi má Calle?“

„Neozval se ti?“

Marisol mechanicky krájí citrony na plátky a ukládá je do

plastové přihrádky pod barem.

„Zatím ne,“ řekne Filip, umyje si ruce a na prkénko sipo

loží hrst limetek.

Chvíli se ozývá jen vlhké čvachtání, jak nože projíždějí

ovocem. Skleničky dál drnčí.

„Jako by to bylo včera, co tu Calle pracoval,“ řekne Filip.

„Ten čas ale letí. To je šílený.“


30

„Jo, to starý dědci říkají často,“ drze se na něj usměje

Marisol.

Líbí se mu to víc, než je ochoten dát najevo.

„Ty budeš mít za pár let taky čtyři křížky jako já.“

„A to mi připomínáš, zrovna když mám v ruce nůž?“ řekne

Marisol. „Viděl jsi vlastně toho jeho přítele?“

„Ne, co tu Calle skončil, tak jsem skoro neviděl ani jeho.

Odstěhoval se někam na jih, že bude studovat. Měl bych mu

psát častějc, ale... znáš to.“

Marisol souhlasně kývne a Filip si uvědomí, že jednoho

krásného dne možná řekne totéž o ní. Pro ni je Charisma

jen práce. Pro něj je trajekt jeho život, jeho domov. Jediné

místo, kde si kdy připadal jako doma. Nedovede sipředsta

vit, že by pracoval někde jinde. Další věc, která by mu měla

dělat starosti. Zvlášť teď, když se šušká, že dny Charismy

jsou sečteny.

„A co teď dělá?“ zeptá se Marisol. „Co vlastně studoval?“

„Zahradní architekturu,“ odpoví Filip. „Nebo něco v tom

smyslu. Do prdele, to bych asi měl vědět, co?“

„Asi jo.“

Filip doufá, že to ví Pia, aby se nemusel ptát přímo Calleho.

Marisol se chystá něco říct, když vtom se ozve zařinčení

ocelové mříže u vchodu. S Filipem se na sebe podívají.

„Je řada na tobě,“ řekne Marisol.

Ale když tam Filip dojde, zjistí, že to není netrpělivýpa

sažér dobývající se do baru, ale Pia, která se pohupuje na

špičkách a v ruce drží papírovou tašku.

„Psal mi Calle,“ oznámí. „Zrovna si sedli do Poseidonu.“

„Dej mi minutku,“ řekne Filip, odejde zpátky do barua sun

dá si zástěru. „Měla by to bejt rychlovka. Ale možná to do

otvíračky nestihnu.“

„Já to tady tak půl hodinky zvládnu sama,“ odpoví Marisol.

Filip nasype do plexisklového kyblíku led. Zavrtá do něj

láhev šampaňského a Marisol mu podá dvě skleničky.


31

Pak s ním jde k mříži. Ta se jako obvykle zasekne metr

nad zemí. Filip zakleje a Pia s Marisol se zasmějí. Každý den

s tou blbou mříží musí takhle lomcovat. Cloumá s ní, různě

si s ní pohrává, strká do ní bokem a zároveň za ni tahá, až mříž konečně s ohlušujícím rachotem vyjede až ke stropu.

32

ALBIN

Za okny, ke kterým máma s tátou sedí zády, pomalu ubíhají

stockholmské šéry. Poslední sluneční paprsky rozzářilyko

runy stromů a altánky na březích. Albina by zajímalo, jaké

to asi je, sledovat odněkud ze soukromého mola tak velký

trajekt. Táta říkal, že tyhle domy jsou aspoň desetkrát dražší

než jejich řadovka.

Máma tvrdí, že peníze nepřinášejí štěstí, ale Albin neví,

jak by v takovémto domě mohl být nešťastný. Ze všehonej

lepší by bylo, kdyby ten dům byl na úplně opuštěnémostro

vě, který by nikdo nenašel, pokud by to Albin nechtěl.

„Ty idioti z nákupního vůbec netuší, co mají dělat,“řek

ne táta. „Pravá ruka neví, co dělá levá. A mě už fakt nebaví,

že jsem jedinej, kdo po nich vždycky musí dát všechno do

pořádku.“

Táta tvrdí, že má svoji práci hrozně rád, ale když o ní mluví,

nikdy to tak nepůsobí. Neustále jen samé problémy.Problé

my, které pokaždé způsobí někdo jiný. Táta je v tom vždycky

nevinně a ostatní jsou buď blbí, nebo líní.

Když byl Albin malý, myslel si, že táta je ve všemnejlep

ší. Vyprávěl mu pohádky, ve kterých svět ohrožovali draci

chrlící oheň, případně obří zemětřesení, a nakonec vždycky

nastoupil na scénu on a všechny zachránil. Ale nejlepší bylo,

když Albinovi vyprávěl, jak si ho vybrali v dětskémdomo

vě ve Vietnamu. Jak táta okamžitě věděl, že Albin je jejich

chlapeček, a pak ve Vietnamu zůstali několik měsíců, aby

si na ně zvykl, než si ho odvezli do Švédska. Albin si myslel,

že táta všechno zná a všechno umí. Jenže teď už ví, jak to je.

Všechno, co táta vykládá, jsou jen pohádky.

Dneska v noci zase mluvil o babičce. To jsou vždyckynej

horší noci.

33

Možná bych to měl udělat jako máma. To by asi všem udě‑

lalo radost, ne?

Mluvil nahlas a odporně.

Byl jsem tak blbej a myslel jsem si, že jsem hodnej lásky.

Kdybys věřila, že tě bude chtít někdo jinej, dávno bys ode

mě odešla. Ty i Abbe byste se mě ze všeho nejradši zbavili.

Albin ležel v posteli a nespal, poslouchal otcovy kroky

v přízemí. Chtěl být připravený, až ho uslyší jít po schodech.

Tátovy kroky na schodech jsou svébytný jazyk. Je na nich

slyšet, jestli se blíží naštvaný táta, nebo jenom ubrečený

táta. Jako by to byli dva naprosto odlišní tátové, i když oba

říkají skoro to samé. A oba jsou stejně děsiví, protoževů

bec neposlouchají nebo nechápou, co se jim říká. Občas se

táta uprostřed noci vytratí. V takových chvílích říká, že to

udělá, že už nemůže dál.

Chci, abys věděl, že jestli už to dál nezvládnu, tak to není

tvoje vina, Abbe. To si v žádném případě nesmíš myslet.

Za okny proletí hejno racků. Otevírají a zavírají zobáky, ale

do restaurace Charisma Buffet jejich křik nedolehne. Tady je

slyšet jen cinkot příborů o porcelán a hlasité rozhovory.Kdy

by tady byla Lo — a kdyby Lo byla pořád ještě Lo —, Albin

by jí řekl, že dřív si lidi mysleli, že racci jsou duše zemřelých

námořníků. A taky by jí řekl, že na dně Baltského moře leží

spousta vraků. Spousta mrtvých námořníků, které už nikdo

nikdy nenajde.

Jenže Lo ještě nepřišla. Začali jíst bez ní.

Lo s nimi vůbec nechtěla jet.

Albin se upřeně dívá do talíře. Zapečené brambory,ma

sové kuličky, párek, marinovaný losos, vajíčka s krevetami.

Albin má hlad, ale stejně nemá v žaludku na jídlo místo. Jako

beton ho tam tlačí těžké myšlenky. Naposledy se s Lo viděl

loni v létě. Máma, táta a Linda si pronajali chatičkuv Grissle

hamnu. Celý ten týden skoro denně pršelo a oni s Lo leželi

34

na palandě a četli si. On spal nahoře a občas se neudržela na

koukl dolů přes okraj a sledoval Loin obličej, jehož výraz se

bezděky měnil, takže Albin hned věděl, jakou scénu v knížce

asi čte. Každý večer si v přístavu dali zmrzlinu s posypem,

i když pršelo. A Lo viděla hrozně moc hororů a večer z nich

Albinovi vyprávěla ty největší hrůzy. Někdy se pak oba tak

báli, že Albin musel spát dole v její posteli. Byli vzhůru,le

želi vedle sebe a sledovali stíny v rozích a stromy pohupující

se za oknem. Jako by se jim náhodou povedlo nakouknout

za závěs, o kterém neměli ani tušení, a tam, za dobřezná

mým světem, koutkem oka spatřili jiný svět. Bezedný svět,

ve kterém se může skrývat cokoli. Albin se tak bál, až měl

pocit, že jeho strach je magnet a že to, čeho se bojí, k sobě

tím magnetem přitahuje. A přesto se mu tyhle chvíle líbily

z celé dovolené nejvíc. Ležet pod peřinou s Lo, se strachem,

který jako by se mezi jejich těly zhmotnil, a s hysterickým

smíchem, který nebral konce.

„A jak se ti líbí v šesté třídě, Abbe?“ řekne Linda a strčí si

do pusy lesklý kousek sledě.

„Celkem v pohodě,“ odpoví Albin.

„Pořád ještě ti to ve škole tak jde?“

„Je nejlepší ve třídě,“ řekne táta. „Učitelka mu dokonce

dává úkoly navíc, aby se nenudil.“

Albin odloží příbor.

„V matice ne. Na matiku je dost lidí lepších než já.“

„Já jsem ve škole matiku nesnášela,“ řekne Linda. „Asipro

to jsem z ní všechno zapomněla. Teď už sotva zvládnupo

máhat Lo s úkoly.“

„Abbe se jen potřebuje naučit, jak se má učit,“ prohlásí táta.

„Doteď se vůbec nemusel snažit.“

„A jaký předmět máš nejradši?“ zeptá se Linda.

Albin se na Lindu podívá. Chystá se odpovědět. Teta je

hodná. Jenže je to ten typ dospělého, který pořád klade ty

stejné nudné otázky, jen aby se na něco ptal.

35

„Asi angličtinu a švédštinu,“ řekne.

„Hm,“ odtuší Linda. „Jasně, tebe vždycky bavilo čtenía vy

mýšlení příběhů. Lo byla taky taková, ale teď ji zajímají jen

šminky a kluci.“

Beton v žaludku ještě ztěžkne.

„A už ses rozhodl, co chceš dělat, až budeš velký?“pokra

čuje Linda přesně tak, jak Albin očekával.

Cítí na sobě otcův vyčkávavý pohled, ale tvrdohlavěse

vře ústa.

„Chce být programátor. V tom je budoucnost,“ řekne táta.

„Abbe má minimálně stejnou fantazii jako ti kluci, covymys

leli Spotify nebo Minecraft. Že jo, Abbe?“

Albin ho nenávidí. Tohle je tátův nápad, on jen mezitím

přesvědčil sám sebe, že to chce vlastně taky. A přitomab

solutně netuší, čím by chtěl být, ví jen, že už chce dokončit

základku a jít na jinou školu.

„To je zajímavý,“ řekne Linda. „Tak na nás nezapomeň, až

budeš ten multimilionář.“

Albin se pokusí o úsměv.

„A co Lo?“ řekne máma.

„Ta si vzala do hlavy, že bude herečka,“ řekne Lindaa za

směje se. „A to by jí šlo, už teď je taková princeznička, až si

říkám, že už by to stačilo.“

Její odpověď zní nacvičeně a Albina napadne, že to teta

asi neříká poprvé. Není to vůči Lo hezké, ale máma jenkýv

ne a usměje se.

„Překvapuje mě, že jí dovoluješ takové oblečení,“ řekne

táta.

„Co? Jak to myslíš?“

„No, takhle nalíčená vypadá hrozně dospěle. Nejsem si jistej,

jestli to vysílá správný signály.“

Máma se na něj nervózně podívá.

„Já bych řekla, že to Lo moc sluší,“ pronese. „Dnešní holky

se prostě takhle oblékají.“

36

„Nebojíš se, že Lo moc brzo vyspěje?“ řekne tátaa nespou

ští z Lindy oči. „Přece jenom nemá doma mužskej vzor.“

Kolem stolu se rozhostí naprosté ticho. Tyhle řeči naAlbi

na doléhají tak těžce, že sotva dokáže sedět rovně. Znovu se

podívá z okna. Tma je zase o několik odstínů černější.

„Jen tím chci říct, že po světě pobíhá fůra bláznů,“ řekne

táta.

„Díky,“ odtuší Linda. „To vím.“

Máma si odkašle.

„Začíná taky celkem legračně mluvit,“ řekne máma. „To je

pro Eskilstunu nějak typické nebo co?“

„Ne,“ řekne Linda a obrátí oči v sloup tak, že se na chvíli

docela podobá Lo. „Takhle se baví s kamarádkama. Úplně

z toho šílím.“

Táta vstane a Albin ho sleduje, jak si z kohoutkuu bufe

tového stolu dočepuje víno až po okraj sklenice.

„Jak na tom je?“ zeptá se rychle Linda.

„Celkem dobře,“ řekne máma a podívá se na Albina.

Jako by bylo potřeba před ním něco tajit. Jako by užstej

ně všechno nevěděl.

Když si táta zase sedne, Linda si povzdechne a podívá se

na hodinky.

„Já už té Lo prostě zavolám,“ prohlásí. „Jestli se chcena

jíst, už by měla přijít.“

„No, dochvilnost se naučila od své matky,“ řekne tátaa na

sadí ten výraz, jako že žertuje, ale přitom to myslí vážně.

„Já pro ni skočím,“ řekne Albin a vstane dřív, než někdo

stihne protestovat.

Musí odsud pryč.

37

DAN

Dan běží po ocelovém schodišti pro zaměstnance dosed

mého patra. Vezme to zkratkou přes správcovu depresivní

kancelář bez oken. Na zdech tam visí staré námořní mapy,

police jsou plné složek. Správce Andreas nevypadá o moc

veseleji. Skoro ani nezvedne oči, když kolem něj Danpro

jde a otevře dveře ven do veřejných prostor. Zaplaví ho vlna

rámusu a hudby. Upřeně se dívá na tmavočervený koberec,

snaží se vypadat vystresovaně a zaneprázdněně a mířík in

formačnímu pultu. Prosím, nerušit.

Někdo ho vezme za loket.

„Nejste vy Dan Appelgren?“

Dan nasadí zářivý úsměv a obrátí se ke krátkovlasé ženě,

která má na sobě modrobíle pruhované tričko. Dana byzajíma

lo, jestli všechny ty ženské nosí tahle trička i normálně, nebo si

je berou jen na loď. Mají snad pocit, že vypadají námořnicky?

„Vinen,“ šarmantně se na ni zasměje.

„Já to věděla!“ vyhrkne žena, jako by si zasloužila potlesk

vestoje.

Může jí být zhruba jako Danovi, ale vypadá dostzanedba

ně. Horní ret má vrásčitý od kouření. Šedé odrosty. Tričko

tak upnuté, že po stranách je vidět, jak se jí podprsenkaza

řezává do špeků.

„My jsme se do sebe s manželem zamilovali, zrovna když

hráli Akutní zápal srdce,“ řekne.

„To moc rád slyším,“ odpoví Dan.

„Hm, dneska už je z něj samozřejmě exmanžel. Ale tapís

nička mě nikdy neomrzí.“

Dan se zdvořile zasměje. Tipuje, že exmanžel ani jedinkrát

nezalitoval, že od ní zdrhl.

„Ta měla tu Eurovizi vyhrát,“ pokračuje žena. „Ale tyhle

řeči určitě posloucháte pořád.“

38

„Nikdy mě neomrzí to poslouchat,“ řekne Dan a mrkne

na ni.

Kdepak, pomyslí si. Nikdy mě neomrzí poslouchat o mém

nezdaru. O tom, že i můj vrchol byla vlastně prohra.

„No, jenom jsem vám to chtěla říct,“ řekne žena.

Ale dál stojí na místě. Zjevně ještě na něco čeká.

„Díky,“ odpoví Dan. „Moc to pro mě znamená.“

Žena nakonec kývne a zamíří k obchodu. Dan jdek infor

mačnímu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist