načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Toxický squat - Hana Kavurová

Toxický squat
-15%
sleva

Kniha: Toxický squat
Autor:

Syrově upřímná exkurze do ponurého světa tvrdých drog. Toxický squat od mladé autorky Hany Kavurové oslovuje širokou škálu čtenářů napříč generacemi. Kniha se výpovědní silou i ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  269 Kč 229
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-05-29
Počet stran: 272
Rozměr: 140 x 180 mm
Úprava: 268 stran
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2018-22
ISBN: 9788075970817
EAN: 9788075970817
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Syrově upřímná exkurze do ponurého světa tvrdých drog. Toxický squat od mladé autorky Hany Kavurové oslovuje širokou škálu čtenářů napříč generacemi. Kniha se výpovědní silou i autenticitou příběhu dvou sester v područí omamných látek může směle řadit po bok klasických bestsellerů tohoto žánru, jakými jsou třeba My děti ze stanice ZOO či Memento. "Snažím se vrátit do normálního života a chovat se jakoby nic. Mluvím s lidma a přemýšlím, jak se k nim zase dostat o krok blíž. Ale moc se mi nedaří... Nechápu je. Ignoruju jejich problémy, se kterými se mi svěřujou. A občas si říkám, o čem to vůbec melou. Copak vědí něco o životě?! A potom si vzpomenu, co a jak jsem řešila já. Fety fetem. Fetem fety... Jinak snad vůbec nic. Den co den. Roky... "

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Hana Kavurová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HANA KAVUROVÁ

152

TOXICKÝ SQUAT

153

Do koupelny vtrhl otec, zblednul, když uviděl Nat ležící na podlaze. Ale pak ji zvedl a odnesl

na postel. Matka zatím šmejdila v koupelně. Našla

pohozenou buchnu, kterou štítivě odnesla. Pomalu

jsem je následovala.

„Podívej se, to jsem našla na zemi. A viděl jsi

její zničený ruce?!“

„Viděl. Ale teď s tím nic nesvedeme. Musíme

počkat, až to z ní vyprchá... No tak, nebreč. Pláčem

nic nevyřešíme. Rozumně si s ní promluvíme a třeba

se ukáže, že ve skutečnosti je všechno jinak,“utěšoval mámu, i když sám vypadal, jako by se měl každou

chvíli zhroutit.

„A jak by to mělo být? Podívej se! Vždyť máš

neklamný důkaz, že tvá dcera bere drogy.“ Máchala

mu pichnou před nosem.

„Uklidni se. Určitě se najde nějaké řešení,“

dodal přesvědčivě. „Pojď dolů, něčeho se napijeme

a pak se vrátíme.“

Máma se zmohla jen na souhlasnej vzlyk.

Když se vzdálili, Nat otevřela jedno oko apobaveně se uchechtla.

„Maj mou pichnu a stejně tomu nechtěj věřit.

To mě poser... Víš, co to pro ně znamená? Všechno.

Nikdy by si nepřipustili, že jejich dcera bude fetovat. Že obě jejich dcery budou fetovat... Máma ani

nevyleze ven, aby ji sousedi nepomluvili... Celý dny

bude se mnou doma... Mazec!“ Rozesmála se a já se

musela smát s ní. Nat bude muset sedět doma aukazovat jim, jak je hodná. Zatímco já jí budu dodávat

fet... Nemaj šanci, oni nemaj šanci. Je to absurdně

vtipnééé!

Do pokoje se vrátili rodiče a zmateně si Natálii,

která se pořád ještě třásla neovladatelným smíchem,

prohlíželi.

„Můžeš mi říct, čemu se směješ?“ otec s nílehce zatřásl, ale ona se rozesmála ještě víc. Rodiče radši

vyklidili prostor...

Vyprávěly jsme si blbý vtipy a smály se jim,

i když jsme je nechápaly... A nikdy jsme je pochopit

neměly. Smrděly haluzem a kravinama... Ale i přesto

nám přes dvě hodiny stačily ke štěstí...

„Kurva, Anko, oni to věděj! Budou mě držet

doma a nesmyslně se o mě starat. Do prdele, Anko,

HANA KAVUROVÁ

154

TOXICKÝ SQUAT

155

co jsme to provedly?“ vyčítavě na mě zírala, jako by

to byla moje vina. Nesmála se, zčistajasna upadla do

hysterie.

„Stejně by se to jednou domákli...“

„Nemuseli se to domáknout dneska, kdyby...“

„Kdybys neměla absťák, kterej sis zavinila sama,

tak se neopovaž házet to na mě!“

„Já nemám absťák!“

„Jasně!“ smála jsem se jí do očí. „Asi tonepoznám. Ty nepoznáš, jak na tom seš. Páč o drogách

ještě furt nic nevíš. Sice je bereš, ale nevíš jak, kdy,

kde a proč, drahá sestřičko. Že ses složila, je důkaz!“

„Tak jsem se složila, no a co? Žít se má naplno,

a když zjistím, že to nezvládám, tak radši ještě přidám a rozsekám se vlastní buchnou, než abychpykala za svůj posranej život.“

„Možná teď je ta pravá chvíle přestat... možná bys to měla zkusit... možná bych do toho šla

s tebou...“

„Přestat? Proč? Omezit to musím, ale přestávat?

Abych žila nudným životem a ničím se neohrožovala?

Abych byla čistá, ale dál snášela posměšky lidí typu:

,Ona je bejvalá feťačka, ukažme si na ni a zasmějme

se jí, ha ha ha.‘ A co lidi kolem mě? To se s nima mám

přestat stýkat, nechat je jen tak za sebou, zapomenout? Kvůli vlastní záchraně vyškrtnout všechny ze

svýho seznamu? Vymazat minulost? Copak to jde? Já

to nechci vědět... já to nechci. Ne, díky!“

„Lidi... jo, to znám. To je na tom nejtěžší. Taky

bych bez svých lidí neuměla žít. I když se s nima

teď nevídám, tak na ně musím myslet. Bez fetu by

se dalo pokračovat. Bez fetu by se dalo žít. Ale bez

nich je to peklo. Parta se vzájemně podrží,zesměšní i bolestně podrazí. Nejde se ale rozpojit. Chyběl

by dílek jako v našem puzzle, se kterým jsme se

tak kurevsky dlouho skládaly... Ale s nima se toho

nezbavíš. Vždycky se najde ten, kdo ostatní stáhne

dolů. Polapí je.“

„Řítím se do hajzlu, ale nesere mě to. Nesere

mě to kvůli nim. Jak sama řikáš... lidi z party prožívaj

všechno spolu..., ale měli by spolu i chcípnout! To je

to správný přátelství! Jiný není. Na jiný kašlu.Rodičům prostě budu lhát, až do doby, než dopadnu jako

ty. Bude to pro všechny lepší.“

HANA KAVUROVÁ

156

TOXICKÝ SQUAT

157

„Natálie, pojď ihned dolů!“ řval otec podschody. S povzdechem jsme ho poslechly, i když každá

chtěla ještě něco podotknout...

Máma nešťastně seděla na gauči a otecrozčileně přecházel po kuchyni. Natálie se opatrně posadila

na druhej konec a zarputile pozorovala podlahu.

„Mami,“ špitla.

Ta jen zavzlykala. Raněná matka, která po vší

tý lásce, co svýmu dítěti dala, musí takhle zoufale trpět. Ranilo ji to víc než všechny hrůzy světa...

Jakej čas potřebovala, aby se smířila s mým odchodem? Už na mě úplně zapomněla? Unese její srdce

další zklamání? Brečí... ona brečí... kvůli nám... kvůli

svým dcerám... Palčivý slzy jí stékají po tváři aprohlubujou další vrásky. Vzlyká jako raněný zvíře... Ale

ona není zvíře... je to naše máma a my nesnášíme její

pláč. Nejradši bych se zahrabala někam hodněhluboko. Radši bych chcípla, abych se na svou trpící mámu

nemusela dívat. Jak se mám vrátit? Jak? Jak? Ať něco

přijde, rychle. Ať na Nat přestane reagovat! Ano, to

bude nejlepší... Rány se zacelej. Mysl se zatemní.

A my zmizíme... Nezasloužíme si její lásku!

Otec se vrátil se šálkem čaje pro mámu. Ruce se

jí třásly tak silně, že ho radši položil na stůl a stoupl

si přímo před gauč... Nesnáším, když je moje máma

bezmocná a její starosti za ni řeší někdo jinej.

„Ukaž,“ vyhrnul Nat rukávy. Naštěstí měla jen

těch několik vpichů... až by si jeden myslel, že to není

nijak zvlášť vážný...

„Uvědomuješ si, co děláš? Víš, že jsi klidně

mohla umřít?“ tátovi se zlomil hlas. Už nevypadal naštvaně... spíš zoufale. Asi si nechtěl připustit,

že jeho dcera byla natolik blízko smrti.„Proč? Řekni nám, Natálie, proč? Copak jsme ti něco udělali?

Vždyť máš všechno, co jsi chtěla. Ve škole žádnýproblémy nemáš... To ti tví kamarádi z tý Wymejwárny.

Ten Tom, se kterým se taháš po nocích, že to byl on,

kdo ti to nacpal?! A jak dlouho už to vůbec trvá? Je

ti doufám jasné, že v tom nebudeš pokračovat.Nebudeš se s nima stýkat. Hned zítra tě odvezu kdoktorovi, aby ti zajistil léčení. Tvá chyba, tvá ostuda.“

Zdál se mi jistej v tom, co říkal. Když se to

provalilo u mě, zmohl se jen na ještě větší a delší

PROČ?!

HANA KAVUROVÁ

158

TOXICKÝ SQUAT

159

„Ale tati, jít na léčení vůbec není potřeba.

Prostě jsem si to zkusila a dost. Dokážu s tím přestat

a v žádným případě v tom pokračovat nechci. Vím,

co drogy s lidma dělaj, a nemíním taky tak skončit. Věř mi, tati...“ zkoušela na něj nevinnej kukuč.

Trošku ho, překvapivě, uklidnila. Ještě aby ne! Byla

to moje slova, kterejma jsem ho já sama chlácholila.

Zase se opičí! A úspěšně... protentokrát!

„Měl bych ti věřit?! Zklamala jsi nás.“

„Nevěř jí,“ ozvala se máma. „Určitě se snaží

obelhat nás. Zítra pomažeš k lékaři a hotovo.Nebudem o tom dál debatovat.“ Zvedla se a bez jedinýho

ohlídnutí vyšla nahoru.

„Já nikam nepudu, to radši uteču,“ protestovala Nat.

„Opravdu s tím dokážeš přestat?“ pochyboval

otec.

„Už jsem přestala. Ty rány mám od toho, jak

jsem se nemohla strefit. Přece víš, že nemám ráda

jehly... Nedokázala bych to dělat každej den.“

„Natálie, já ti věřím a mamince se to pokusím

vysvětlit, ale začneš se učit, budeš nám přesně hlásit,

kam jdeš a s kým, a jestli s tím znovu začneš, tak jdeš

ihned na lěčení. Je ti to jasné?“

„Je... díky, tati.“

„Doufám, že mi nelžeš... Tak dobrou noc!“

„Sprostě jsi papouškovala moje vlastní slova!“

prskla jsem na ni, když tátova záda zmizela v ložnici.

„Já vím, ale předtím zabraly.“

„Jo! Páč jsem je řekla já.“

„Ne! Páč na ně rodiče skočej vždycky. Je to

snadnější než si připustit, že jejich výchova selhala.“

„Nesváděj všechno na ně. Já jsem serozhodla sama za sebe. Ne kvůli výchově rodičů. Oni za

náma nechodili a neříkali nám – papkejte drogy,

jsou dobrý!“

„Oni s náma nemluvili vůbec, když o tompřemejšlím.“

Zmlkly jsme. Někde tam byla pravda. Nebyla

vidět. Nebyla slyšet. Ale byla tam. Zarejvala sehluboko do uší a němě se zahryzávala do celýho těla.

HANA KAVUROVÁ

160

TOXICKÝ SQUAT

161

EJŠÍ

„NEMÁM PRACHY! Nemám, kurva, žádnýpra

chy!“ probudila mě Natálie. Očividně prošmejdila

celej pokoj.

„A co s tím mám dělat já?“

„Musíš mi půjčit. Za chvíli budu mít absťák

a nemohla bych jít do školy.“

„Vždyť sis včera kupovala dvě psaníčka, kde

jsou?“

„Kde by byly... Večer jsem se musela uklidnit

a ráno nakopnout... Anko, musíš! Jinak to tamnevy

držím!“

„Nemůžu tě sponzorovat pokaždý, když tido

jdou prachy. Co pak budu dělat zase já?“

„Nebuď takovej škrt! Vrátím ti je! A i kdyby ne,

tak si je můžeš kdekoliv a kdykoliv sehnat!“

„Jo, ale pro sebe! Nebudu krást, aby seszfeto

vala.“

„Ty můžeš všechno a já nic. Radši se podívej na

sebe a pak rozhoduj o druhých! Ale neboj se... Teď mi

je půjč a nikdy už po tobě nic chtít nebudu.“

Vysypala jsem z kapsy u kalhot několik stovek

a pár drobnejch. Zbytek mých úspor.

„Jenom?“ zhrozila se Natálie.

„Víc nemám.“

„Jen jestli nekecáš.“

„Vrať mi je, jestli se ti to nelíbí.“

„Ne, někde si dopůjčím zbytek. Odcházím.

Zatím.“

„Hm...“

Z mý starší a dokonalý sestřičky se stal větší

toxík, než jsem já... Čekala bych to? Tady je přesně

do puntíku vidět, že drogy jsou jedním z problé

mů celýho lidstva. Je to nemoc, která sicepostih

ne jednu osobu, ale ta ovlivní všechny ve svým

nejbližším okolí. A my jsme ovlivněný v nejvyšší

míře. Jsme sestry. Jedna krev. Stejná chyba – stejný

trest pro každou.

Napíšu jí dopis. O některých věcech prostě

mluvit nedokážu, tak píšu dopisy. Je to lepší. Je to

osobnější. Pravdivější a srozumitelnější.

HANA KAVUROVÁ

162

TOXICKÝ SQUAT

163

Pojď, Nanie, půjdeme ven. Zajdeme na pouť.

Okrademe tam bezmocný babičky. A budeme se

tomu řehtat jako nakojený dětičky...

To bys, Nanie, chtěla, viď?

Kurva, Nanie, proč mi nikdy neřekneš, co

bys doopravdy chtěla? Co cítíš... Na co myslíš? Já

vím, že jsem stín... Neviditelnej..., ale pro tebe ne...

Chtěla bych o tobě tolik vědět, ale ty na tonereaguješ. A mě to ždímá... Že jsi venku s jinýma.Nezřízeně se s nima zfetováváš... Může tě to zabít. Ty to

nevidíš a na mě nemyslíš. Můj pád měl pro tebe

být varováním... ne vzorem. Nejsem vzor, nejsem

ikona. Jsem shit...

Sakra, Nanie, ztratily jsme k sobě cestu,zahodily důvěru... a možná že jsme ani jedno mezi sebou

neměly... Ale i přesto tu nechci bejt a vidět, jakklesáš ke dnu...

Nanie, vzpomínáš si ještě, jaký to bývalo? Víš,

jak mi rodiče říkali: „Vezmi si příklad z Natálie!“

A tys jim přikyvovala? Tak mi pověz... pověz mi,

z jaký Nanie? Ta první je chytrá, skvělá holka. Ale

ta druhá? Tu ani pořádně neznám.

Jasně, Nanie, nemám právo soudit. Jsemstejná. Ale vím víc. Vím, že drogy jsou konečná, a ty

máš něco, pro co můžeš žít... Máš sebe, máš mě...

a někde jsou další miliony milionů důvodů...

„Napsala jsem ti dopis...“

„Já vím, četla jsem ho...“

„A?“

„A co?“

„Jakej pocit z něho máš?“

„A jakej pocit z něho máš ty?“

„Dobrej... Proto jsem ti ho taky dala. A ty?“

„Nevím... Nejsem závislá. Necejtím nebezpečí.

Mám jen zabíječe času. Nudy a všeho tohoodpornýho stereotypu. Co mě v životě čeká? Každý ráno jít do

školy a učit se spoustu věcí, který ani nevyužiju. Až

dostuduju, budu pracovat. Živit svou rodinu a denně

se za něčím honit... Za čím?

Dneska jsem šla po venku. Všude bylo tajuplný ticho, ovzduší vonělo čerstvě vypraným prádlem.

Najednou se obloha hrozivě zatáhla. Co se stane?

Začne pršet? Vysvitne slunko? Připadala jsem si tak

HANA KAVUROVÁ

164

TOXICKÝ SQUAT

165

nicotná proti všemu. Asi jako muška v hrnku s čajem.

Chtělo se mi hlasitě se zasmát... vždyť život je někdy

pěknej... Ale co si mám vybrat? Vybrat si dům, koberce

na míru, spokojenej život... A co z toho? Nevím sama.

Vybrat si zasranej život někde dole a odejít, až midojdou síly? O nic se nestarat, mít ranec zážitků v kapse

a svý lidi za prdelí? Asi jo. Co víc můžu chtít?

Máš pravdu. Nemáš právo soudit. Jsi stejná... víš,

že mám pravdu, ale nepřiznáš si to. Závidíš mi partu,

závidíš mi i ten nos bílej od háčka... ty nemáš nic z toho,

co fet dělá fetem... z čistý žárlivosti chceš, abychpřestala. Tak to je, má drahá sestřičko. Nechci a nebudu se

s tebou o tom dál bavit. Když pomlčíme, bude to pro

obě lepší... bude to mnohem míň reálný a bolestivý.“

„Natálie...“

„Mlč, prosím!“

Spadly jsme do života tak, jako se padá zeskály. Rychlej a bezbolestnej pád s jasným cílem, kterej

má řešit situaci. A já zase zapomínám dny, jak maj jít

za sebou. Zase to nedávám. Zase nevím, co tovlastně je REALITA.

***

Potkala jsem Bočku dole ve městě. Takový

setkání po relativně dlouhý době by mělo bejt předokladem k radosti. Ale každá z nás se bála tý druhý.

Bočka byla čistá a doufala, že nic nevytáhnu anezačnu jí nabízet. A já měla obavy z tý její hříšný čistoty.

Nechte si své řeči o tom, jaký je odvykáníkrásný! Já to nechci a nepotřebuju to slyšet!

„Kde máš Dropa?“ optala jsem se po chvíli,

když jsem odtrhla oči od jejích tkaniček, které se

zamilovaně proplétaly.

„Toho ještě nepustili. Jenom já a Klasa jsme se

dostali ven. Teda, Klasu vyhodili...“

„Proč?“

„Nějak se mu podařilo zapálit záchod v prvním patře. Prej mu byla zima.“

„Aha...“

„Hele, já už musím jít. Rodiče na mě čekaj.

Určitě se zase potkáme.“

„Jo, jasně. Jaký to je, Bočko?“

„Jaký je co?“

„No, vrátit se. Objevit se. Jaký to je? A neříkej,

že skvělý...“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist