načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Jom Tov Lipmann Heller (1578-1654) - Joseph Davis

Jom Tov Lipmann Heller (1578-1654)
-16%
sleva

Kniha: Jom Tov Lipmann Heller (1578-1654)
Autor: Joseph Davis

Práce Josepha M. Davise se zabývá životem a dílem rabína Jom Tov Lipmana Hellera (1578-1654), významného znalce Talmudu, známého svým zájmem o židovskou filosofii, ale také hebrejskou ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  495 Kč 416
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
13,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma


hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Sefer
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2011
Počet stran: 527
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Yom Tov Lipmann Heller: portrait of a seventeenth-century rabbi
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Pavel Sládek
Jazyk: česky
Vazba: kniha, vázaná vazba
Datum vydání: 04.05.2011
Nakladatelské údaje: Praha, Sefer, 2011
ISBN: 9788085924633
EAN: 9788085924633
Popis / resumé

Monografie se zabývá životem a dílem rabi Jom Tov Lipmanna Hellera (1578 - 1654) - významného znalce Talmudu, proslulého zájmem o židovskou filosofii, ale také hebrejskou gramatiku, matematiku a astronomii.

Popis nakladatele

Práce Josepha M. Davise se zabývá životem a dílem rabína Jom Tov Lipmana Hellera (1578-1654), významného znalce Talmudu, známého svým zájmem o židovskou filosofii, ale také hebrejskou gramatiku, matematiku a astronomii. Heller pocházel z Německa, avšak velkou část svého života strávil v Praze, kde působil jako vrchní rabín. Hellerovo pražské působení ukončilo nejasné udání, na jehož základě byl roku 1629 zatčen a několik měsíců vězněn ve Vídni. Po propuštění na něj bylo uvaleno vysoké výkupné a zákaz působit jako rabín na habsburském území.

Davisova práce je výjimečná nejen hlubokou znalostí dobových reálií, ale především schopností zasadit je do širšího kontextu dějin židovské i nežidovské Prahy a celé střední Evropy. Autor zprostředkovává mozaiku detailů poutavým způsobem a podává fascinující portrét rabi Hellera jako hlubokého a všestranného učence, jako odpovědného představitele své komunity, avšak současně také jako člověka, jenž se musí vyrovnat s osobní porážkou, vyhnanstvím a exilem.

Česká edice rozšiřuje původní anglické vydání o vůbec první český překlad vlastního životopisu rabi Hellera s názvem Megilat ejva a o studii na téma Autobiografie v židovské literatuře v 16. až 18. století. Zařazeny jsou i překlady několika básní z pera rabiho Hellera a rabiho Šelomo Efrajima z Lencyže, jež doprovází studie Dějinné události v liturgické poezii. ((1578-1654) : portrét rabína)

Předmětná hesla
Heller, Jom Tov Lipmann, 1579-1654
Rabíni -- Česko -- 16.-17. stol.
Rabíni -- Polsko -- 16.-17. stol.
Učení judaismu -- Evropa střední -- 16.-17. stol.
Židovská filozofie -- Evropa střední -- 16.-17. stol.
Židovská teologie -- Evropa střední -- 16.-17. stol.
Intelektuální život -- Evropa střední -- 16.-17. stol.
Rabínská literatura -- Evropa střední -- 16.-17. stol.
Křesťanství a judaismus -- Evropa střední -- 16.-17. stol.
Náboženství a společnost -- Evropa střední -- 16.-17. stol.
Písemné prameny -- Evropa střední -- 16.-17. stol.
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



Tři pohledy na Hellera 2011-09-14 hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%
Jom Tov Lipmann Hellera
V nakladatelství Sefer vyšla dlouho očekávaná biografie Jom Tov Lipmann Hellera, autora proslulého komentáře k Mišně, který se jmenuje Tosfot Jom Tov.

Kniha samotná je hned trojnásobným nakladatelským počinem, obsahuje tři výrazně oddělené části: Hellerovu biografii, Hellerovu autobiografii a Hellerovu a Lencyžovu poezii.

Poslední, byť možná nejvýraznější částí knihy je překlad dvou básní Jom Tov Lipmann Hellera (Aj kupily se dny a neštěstí narůstala, Já k Tobě o pomoc se utíkám) a jedné básně Šelomo Efrajima z Lencyže (Červíčku Jákobův, neboj se). Všechny tři básně přeložila velmi zdařile a pečlivě Jiřina Šedinová, která o hebrejské poezii první poloviny sedmnáctého století napsala již v roce 1989 disertační práci. Českému čtenáři se tak poprvé ve větším nákladu dostávají do rukou básně dvou pražských rabínů ze 17. století, které se bytostně týkají osudů Prahy, protože oba rabíni zastávali po jistou dobu úřad vrchního pražského rabína, a i události, k nimž se obě básně váží, jsou podstatnou součástí historie Prahy.
Básním předchází neobyčejně stručný a výstižný úvod, který umožní čtenáři pochopit atmosféru a události doby, v jejichž kontextu byly básně složeny.

Střední část knihy tvoří autobiografie Jom Tov Lipmann Hellera zvaná Svitek protivenství. Překlad je to pečlivý, jde mu vytknout jen maličkosti. Například anglický název města Acre se do češtiny překládá Akko nebo Akkon. A ještě jedna poznámka: Disputace o nepřiměřeném výkupném na straně 403, je alespoň částečně vysvětlena na straně 235, což by si zasloužilo alespoň poznámku pod čarou. Podle židovského práva je zakázáno zaplatit za zajatce nepřiměřené výkupné, protože se placením nepřiměřeného výkupného zvyšuje cena příštího zajatce, a únosci se stávají vzpupnějšími a silnějšími, a v důsledku se tím kazí celý svět.
Nicméně i v případě této části nakladatelského počinu je třeba ocenit překlad historického pramene, který byl doposud tolik jazykově vzdálený, ale zároveň tak geograficky blízký.

Vyřídit si účty s kabalou
Zde by bylo případné recenzi ukončit. To nicméně není možné, neboť celá kniha začíná Hellerovou biografií. Autor knihy a překladatel použité literatury, profesor filadelfské Gratz college Joseph M. Davis prakticky od začátku nenechává čtenáře na pochybách o metodologických problémech knihy (již v předmluvě tvrdí, že ve Filadelfii jsou vidět tytéž hvězdy jako v Praze, což prostě není pravda) a netají se ani svými preferencemi: Má vcelku odmítavý postoj ke kabale, je značně kritický k sionismu, je mu sympatický konzervativní judaismus a ta část rabínského židovství, kterou nazývá židovským racionalismem.

Mistři kabaly jistě nepotřebují moji obhajobu. Maharal se nejlépe obhájí sám svým dílem, jeho jméno se nikomu nepovede pošpinit. Politické důsledky knihy jsou jen velmi omezené vzhledem k přednostem Američanů a Čechů. I tak je ovšem namístě mnohé věci v knize napsané uvést na pravou míru, a to především pro lidi, kteří knihu budou v dobré víře číst.

Hned v úvodu knihy je definován úhel pohledu na rabínský svět, autor zjednodušeně vyjmenovává jednotlivé fáze historiografie: Tradiční, osvícenskou, levicovou, sionistickou a současnou integristicky akademickou. Jsou zde zmíněny dřívější práce týkající se Hellera, které autor nikterak nešetří a podrobuje je často vcelku slušně drsné kritice. Nejlépe je v úvodu hodnocena nepublikovaná studie o Jom Tov Lipmann Hellerovi z pera Israela Hailperina.

Publikace užívá pro Židy, kteří nejsou rabíny, termín laik, a díky tomu nalezneme velice zajímavou poznámku překladatele Pavla Sládka:
Na protiklad mezi kněžími a laiky jsme zvyklí z křesťanského prostředí. Současná judaistika však na základě religionistických metod výzkumu opouští zjednodušující chápání rabína jako „učitele“. Jak je nakonec ze střetů mezi rabínskými elitami, reprezentovanými Hellerem, a zbytkem židovské společnosti zřejmé, rabínská vrstva aspiruje na náboženskou autoritu, již čerpá z posvátné znalosti učení zjeveného Mojžíšovi na Sinaji. Nejedná se tedy o prosté vědění, ale o participaci na zvláštním étosu. Rabín je proto v našem období posvátnou osobou par excellence a z hlediska posvátné – profánní je rabín posvátnou osobou, zatímco ostatní Židé, označovaní jako baalej batim (doslova „vlastníci domů“), jsou právem nazýváni laiky. (Strana 36)
Tato překladatelská poznámka vcelku dobře předznamenává určitá omezení myšlenkového prostoru, na němž se celá publikace bude pohybovat:
1) V poznámce je explicitně řečeno, že termín „laik“ pro nerabíny lze užívat, jen pokud židovství chápeme výhradně jako náboženství, tj. jen pokud odhlédneme od národního či řekněme etnického významu židovství.
2) Poznámka nese další slabinu: Rabín je prakticky při všech židovských zvycích nahraditelný, kohen (potomek Mojžíšova bratra Árona) nikoli.
3) Z učení předaného Mojžíšovi na Sinaji čerpají všichni vzdělaní Židé, nejen rabíni. Rabína od osatních Židů odděluje pouze jeho smicha, neboli oprávnění, které získal od svého učitele či od svých učitelů. Pokud ovšem není přijímán obcí, není mu smicha nic platná, což je zřejmé i z Hellerova životopisu.

Úvod ale nepostrádá ani další pikantní prvky. Například se dočteme: „Raně moderní Židé nebyli žádní andělé. Někteří spali se služkami, jiní pronásledovali své věřitele.“ (s. 31) A vskutku je všeobecně známo, že tenkrát nechyběl ani tolik institut ochrany dlužníků před věřiteli (což by implikoval anglický originál), jako spíš institut ochrany věřitelů před dlužníky (což implikuje překlad), zvláště pokud dlužníci patřili k jinému etniku než věřitelé.

Po docela zábavném, byť myšlenkově omezeném úvodu se publikace promění. Autor nám spolu se svým komentářem předkládá prameny, které k Hellerovu životu posbíral. Jde o úctyhodně rozsáhlou sbírku, na níž se představuje autorův pohled na středověkou až raně novověkou rabínskou literaturu.

Poněkud skličujícím rysem publikace je autorův vcelku předvídatelný pohled: Hellerův život je na mnoha místech vykreslen jako souboj mezi racionalismem a mystikou. Jako zástupce „opozice vůči racionalismu“ je v publikaci citován Maharšal (rabín Šlomo Luria):
Soustavně se obracíš k učení Aristotela, toho neobřezance. [...] Běda mi, neboť mé oči viděly a mé oči slyšely, jak slova nečistého [...] stala se něčím na způsob koření Svaté Tóry v ústech učenců Izraele, nechť nás toho milostivý Bůh uchrání. Neboť není nic tak heretického a destruktivního, jako jejich učení.
Maharšal ovšem nevyčítal Aristotelovi, že nebyl obřezán (protože jako Řek má Aristoteles na svoji předkožku plné právo), Maharšalovi ani nešlo o to, aby adresát dopisu – Rema (rabín Moše Isserles) zůstal uchráněn od Aristotelova vlivu. Maharšal chce především zabránit tomu, aby se podle Aristotela určovala halacha – to konec konců je uvedeno i v publikaci.
Je tu ovšem otázka, kterou si publikace vůbec neklade (a pozorný čtenář ano): Co je špatného na užití vědeckých poznatků v knihách židovského práva?
Inu, právěže všechno. Halachické autority jako například Rema, jsou autoritami na velmi dlouhou dobu, a dalo se s úspěchem předvídat, že tyto autority budou rabíni na ješivách číst i v době, kdy už ony „vědecké“ poznatky dávno vědecké nebudou. Aristotela vystřídá Newton a Newtona Einstein a Einsteina nevím kdo, ale rabíni stále budou číst Remu a to, co zapsal do židovského práva podle poznatků své doby. A zdá se, že tento problém zdánlivého racionalismu Rema nechápal a ani Maharšalovo vysvětlování nepomohlo. Skličující je, že Maharšalovo vysvětlování nepomohlo ani autorovi publikace.

Ještě odmítavější postoj k filosofii definoval Meir ibn Gabaj: Filosofie je cizoložnou ženou, o níž hovoří kniha Přísloví, cizinkou, jež k muži sladce hovoří a nakonec jej svede.
Filosofie prošla několikatisíciletým vývojem, a dneska, když máme filozofická díla na dosah klávesnice, můžeme se ptát: Kolika mužům filozofie za tu dobu dala? A kdo z nich se může pochlubit tím, že mu říkala pravdu?

Není těžké označit Maharšala a Meira ibn Gabaje za „odpůrce racionalismu“ a stoupence „mystiky“, ale lze to opravdu jednoznačně učinit bez obav, že jsme jejich dílu rozuměli špatně?

Problém zdánlivého racionalismu vyznívá ještě lépe v případě poměrně neznámého racionalisty, se kterým se Heller setkal – rabína Josefa ben Jicchaka z Brestu Litevského, který ve svém spisku Givat ha-More píše o Averroově geocentrismu: „Zde se na něho můžeme spolehnout, protože sám řekl, že k tomuto názoru došel teprve po rozsáhlém a dlouhotrvajícím studiu.“ Dneska už nám to nějak nezní. Nikdo nebere Averroovy astronomické názory vážně. Hodí se maximálně do historických publikací. A ty části rabínské literatury, které jsou jimi ovlivněny, mohou dnes posloužit jako odstrašující příklad. Lze na ně napsat historickou práci, ale to je asi tak všechno, k čemu se hodí.

Snad nejsmutnější pasáží knihy je autorův pohled na Maharala. Publikace prezentuje názor, že Maharal nepovažoval Nežidy za lidi a přirovnává Maharalův pohled na Nežidy k pohledu Kryštofa Kolumba na Indiány. A tuto dezinterpretaci, která je založena na chybném překladu, je třeba uvést na pravou míru.

Publikace připisuje Maharalovi následující slova: Přestože se zde říká „člověk“, nezahrnuje to celý lidský druh. [...] Jak jsme vysvětlili na mnoha místech, Izrael [...] je označován jako „člověk“. [...] Nežidé samozřejmě mají také lidskou formu, avšak nikoli její lidskou podstatu. I když u nich tuto formu nalézáme, nemá žádný význam.

Autora výše uvedené stati, pokud by mohla být myšlena vážně, lze myslím docela směle označit za rasistu, protože jak z textu plyne, považuje za lidi pouze Židy a nikoli celý lidský druh.

Na to, aby uvedená slova šlo připsat Maharalovi, bylo by ovšem třeba vysvětlit pojmy. Především Maharalův pojem Adam, který autor překládá prostě „člověk“. Nuže, uvozovky u tohoto pojmu jsou jistě na místě. Uvozovky totiž naznačují, že ani překladatel sám si není překladem nijak jistý. Není příliš divu. Již v knize Genesis se Adamovo jméno vyskytuje jak bez členu určitého – Adam, tak se členem určitým – ha-Adam. Znamená taková dvojakost pro překladatele něco podstatného? Zbystří? Uvědomí si snad, že i Maharal používá toto jméno se členem i bez něj? Nebo si prostě vystačí s tím, že do angličtiny se člen určitý u jmen nepřekládá? Do češtiny se samozřejmě určitý člen nepřekládá už vůbec.

Dále pak tu máme pojem „kol min haAdam“, který autoři překládají „celý lidský druh“. Inu pod pojmem druh si dnes oprávněně představíme druh v biologickém slova smyslu. Druh je skupina živočichů, v daném případě lidí, kteří mohou společně mít potomky (a biologové to mohou upřesnit). Jde ovšem o docela pozdní pojem, se kterým se patrně Maharal nesetkal, jelikož zemřel dvě století před narozením Darwina. Zatímco Darwin vycházel z pozorování v našem světě, v němž pozoroval různé druhy živočichů a mezi nimi i lidský druh, Maharal vychází z židovské tradice, podle níž jsou všichni lidé následovníci biblického Adama.
Pojem „kol min haAdam“ lze přeložit „všechna ta pokolení (biblického) Adama“. Dokonce by to bylo celkem fér, protože je z textu celkem zřejmé, že u Maharala je pojem odvozený právě od Adama a nikoli z pozorování světa, jak by naznačoval pojem „lidský druh“.

Největšího překladatelského faux pas se ovšem překladatel dopouští u slova umot, které překládá jako Nežidé (do angličtiny gentiles). To také není fér překlad, protože se jedná o plurál slova uma, které hebrejsky znamená národ. Čili jde o nežidovské národy, a nikoli o jednotlivce. Je něco docela jiného, když mluvíme o nežidovských národech, tj. například o německém národě, o ruském národě, o českém národě, a o Nežidech. Pojem použitý v překladu – Nežidé má zřejmě představovat všechny jednotlivce, kteří nejsou Židé. Je zásadní rozdíl mezi životem jednotlivce a dějinami národa, byť spolu oba pojmy souvisí. Maharal jednoznačně nemluví o jednotlivcích, Maharal mluví o národech. Záměnou národů za jednotlivce se ovšem překlad dostává na úplně jinou třídu jsoucen, než jsou ta, na nichž operuje hebrejský originál. Maharal prostě říká, že nežidovské národy, pokud se nespojí s izraelským národem, nemají lidskou tvář. O jednotlivcích Maharal vůbec v dané stati nemluví, neboť jednotlivci jsou (či spíš mohou být) v Maharalově pojetí mnohem svobodnější než národy. Srovnání s Kolumbovým pohledem je zcela mimo mísu.
Na této části studie lze také exponovat její obecnější metodologický problém: Pokud Maharalova slova lze podle představ autora shrnout do tvrzení „pouze část lidského druhu jsou lidé“, není to protimluv, contradictio in subjecto?

Autorův obdiv k Hellerovu racionalismu je poněkud zkrocen v osmé kapitole, kde autor přiznává, že Heller vyznával racionalismus středověkého rázu. Tamtéž se ovšem autor podivuje, proč Hellerova autobiografie obsahuje obdivné pasáže vůči císařovi Ferdinandovi II., a následně uvádí svůj důvod: Heller Ferdinandovi opravdu věřil. Není to nemožné, ale i kdyby Heller císařovi nevěřil, bylo by rozumné vynechat obdivné pasáže o císařovi? Měli bychom pak ještě dnes Hellerovu autobiografii vůbec k dispozici?

Co říci k Davisově práci závěrem? V Maharalově knížce Stezka Tóry, kterou předložilo čtenářům nakladatelství P3K, se píše o učenci, který má jíst takovým způsobem, že nejdříve svoji potravu rozdrtí a pak ji uschová, dokud nezasmrádne. Maharal v tomto místě samozřejmě nemluví o jídle, neboť zkažené jídlo je zakázané jíst i podle halachy. Srdce mi říká, že Maharal mluví o špatných knihách, kterým má vzdělaný člověk nejdříve srazit hřbet (a tím se nemyslí vazba knihy), a pak počkat, dokud nevyjde na jevo, co je na nich zkažené a co je v nich dobrého.

Nejsilnější stránkou Davisovy knihy jsou přeložené prameny, a nutno říci, že často jsou přeloženy v mezích možností celkem dobře.
 




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist