načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem - Jiří Kostúr

Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem

Elektronická kniha: Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem
Autor:

E-kniha Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem - nový cestovatelský výboj autora s kamošem z undergroundu Skalákem a jeho ženou Šárkou za asistence jejich čuby feny boxera Silony. Mimo ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Jiří Kostúr
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-016-2311-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

E-kniha Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem - nový cestovatelský výboj autora s kamošem z undergroundu Skalákem a jeho ženou Šárkou za asistence jejich čuby feny boxera Silony. Mimo zmíněné země jsme protáhli ještě tranzitně Rakousko a Maďarsko, dvakrát se ocitli v Chorvatsku a do Albánie jsme projeli Černou Horu. V Bosně jsme navštívili tzv. „Piramide“, údajně starší a větší než pyramidy v Egyptě a taky si šoupli poutní Meždugorje, ale autor neznaboh se na plahočení desetiproudovou vyšlapanou poutníckou dálnicí vybodl a přenechal její výstup svým kolegům. Moc obdivu za to od nich nesklidil. Potkali nás i noc-ležné peripetie: v Bosně jsem platil pokutu, že si dovoluji spát v autě a v Chorvatsku nás vyhodili s oběma vozidly z parkoviště před penzionem, kde jsme se v podstatě nacházeli sami a park plac měl rozlohu skoro Karlova náměstí. To byla jediná negativa: Albánie, země milionu bunkrů z éry Envera Hodži je v podstatě příjemná destinace, nikdo nás tu nepřepadl a neodstřelil samopalem jako nedávnou českou dvojici. Je v ní řada antických památek Butrint, Apolonia, jako generálka před starověkem Řecka. Přírodní parádou je vodní vývěr „Modré oko“, který se seznámil i s mou odvážnou tělesnou konstitucí. Co říci k Řecku? Namátkou pár názvů: Ioannina, Arta, Dodoni, na Peloponesu: Olympia, Mystras, Sparta, poloostrov Mani, skála Monemvasia, pak Mykény, Korint, Atény, Delfy, Meteora, Soluň, poloostrov Athos atd. Zážitků byla halda a i vztahové šťouchance a srandy jako vždycky. Cestopis je vybaven víc jak 300 fotografií.

Související tituly dle názvu:
Toulky Bosnou, Albánií, Řeckem Toulky Bosnou, Albánií, Řeckem
Kostúr Jiří
Cena: 179 Kč
V Albánii nejsou lvi V Albánii nejsou lvi
Vlasák Jan
Cena: 243 Kč
Albánie Albánie
Horký Petr, Náplava Miroslav
Cena: 198 Kč
Toulky českou minulostí komplet 201-400 Toulky českou minulostí komplet 201-400
Veselý Josef, Valešová Iva, Bareš Igor
Cena: 800 Kč
Albánie off-roadový ráj Albánie off-roadový ráj
Weber Filip
Cena: 335 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Toulky

Bosnou, Albánií

a Řeckem

Jiří Kostúr


3

Jiří Kostúr

Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem

Vydáno v roce 2016

Nakladatelství Jiří Kostúr (jiri.kostur@seznam.cz)

© Jiří Kostúr, 2016

Fotografie: Jiří Kostúr

ISBN: 978-80-88139-09-6 (PDF)

ISBN: 978-80-88139-10-2 (EPUB)

ISBN: 978-80-88139-11-9 (MOBI)


3

Jiří Kostúr

Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem

Vydáno v roce 2016

Nakladatelství Jiří Kostúr (jiri.kostur@seznam.cz)

© Jiří Kostúr, 2016

Fotografie: Jiří Kostúr

ISBN: 978-80-09-6 (PDF)

ISBN: 978-80-10-2 (EPUB)

ISBN: 978-80-11-9 (MOBI)


4

Bibliografie Jiřího Kostúra (1942):

Roční doby (přírodní lyrika), Severočeské nakladatelství, 1973.

Satori v Praze (autobiografické povídky), Pragma, 1993, rozebráno.

Lesní hovory (přírodní lyrika), Torst, 2000, rozebráno.

Toulavý kopyta (cestopis o putování s koněm po Šumavě a Vysočiny,

vlastní vydání, 2006.

Vidět sekvoje, a zemřít...(cestopis z amerického Jihozápadu),

Akcent, 2008.

Baráky – souostroví svobody (se spoluautorem Františkem Stárkem

Čuňasem kniha rozhovorů s aktéry undergroundových komun zko

munistické doby), Pulchra, 2010.

Je zastoupen v Antologii české poezie I. díl (1966-2006), Dybbuk,

2009 a v antologii Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí

ze života), Sursum, 2010.

Časopis Revolver revui č. 83, 2011 otiskl kratší výběr ze sbírkymi

lostné poezie Stařec a láska. V literární revui Pandora č. 24, 2012

vyšla ukázka z připravované knihy Dobrý práskač Švejk, kterávy

chází ze svazků StB, které byly na Jiřího Kostúra vedeny jako nane

přátelskou osobu a s nimiţ se seznámil teprve po 23 letech, vlastní

vydání, 2013. Tištěná kniha je uţ rozebrána a na jaře roku 2015vy

šla jako e-kniha.

Tančící derviš (cestopis o Turecku), e-kniha 2015.

Island-země v zrodu (cestopis o putování Islandem), e-kniha 2015.

Stařec a láska (troufalý milostný deník), milostná lyrika, e-kniha

2015.

Union Jack (cestopis o Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku), e-kniha

2016.

Tří hároši v Pobaltí (cestopis o Litvě, Lotyšsku a Estonsku), e-kniha

2016.


5

Obsah:

Úvodem

1. září

2. září

3. září

4. září

5. září

6. září

7. září

8. září

9. září

10. září

11. září

12. září

13. září

14. září

15. září

16. září

17. září

18. září

19. září

20. září

21. září

22. září

23. září

24. září

25. září

26. září

27. září

28. září

29. září

30. září

1. října

2. října

3. října

4. října

5. října


6

Úvodem

Toulavé pneumatiky Meďoura a Jimnyho zamířily po předloňských

Britských ostrovech a Irsku pro změnu opět na Jih Evropy. Vpřed

chozích letech uţ prošmejdily Itálii se Sicílií, Španělsko sPortugal

skem a Francii a taky Bulharsko s půlkou Turecka, takţe zbýval jen

Balkán s Řeckem a máme prakticky sjetou Evropu. Skaláci mají za

sebou i Maroko a já Norsko aţ na nejsevernější mys Nordkapp sná

vratem přes kus Finska a pak celkovou rozlohu Švédska odshorado

lů. Protoţe Island patří také k Evropě, tak jsem objel ostrov ohně a

ledu dokola i s jeho vnitrozemím se svým synem. Gumy Aviedneš

ního „prvního muţe“ undergroundu Františka Stárka Čuňase s námi

probrázdily i země Pobaltí a taky Rumunsko a Moldávii aţ dokomu

nistického Podněstří, ale Fanda s námi uţ nejezdí. My se Skaláky při

návratu zabrousili ještě na Ukrajinu, kde Míra se Šárkou uţ předtím

téţ byli. Takţe po Řecku a zemích Balkánu mimo Srbska, kterým

jsme projíţděli uţ i při turecké expedici, nám z Evropy v podstatě

zbývá jen Lukašenkovo Bělorusko. Tam ale nepojedeme, jsou tam

obtíţe s udělením víza.

Trasa na Peloponéský poloostrov vedla nejen přes Bosnu a Albánii,

ale podvakrát jsme protočili kola našich vehiklů i Chorvatskem ata

ky jsme projeli při moři i Černou Horu. Neuvádím tyto země v titulu

proto, jelikoţ jsme z nich viděli jen malou část, aspoň teda já,Ska

láci uţ Chorvatsko znají. Dubrovník, na který jsem se těšil, stál

opravdu za to, jak se ví uţ od komunistických dob, kdy tzv. doloţku

pro dovolenou v bývalé Jugoslávii získali jen šťastlivci, vycházející

s tehdejším reţimem. Mezi ty jsem nepatřil, bylo mi dopřáno na

vštívit se synem pouze Polsko a Rumunsko. Před tím v 69 roce, neţ

spadla normalizační klec, jsem strávil půl roku ve Francii a pak po

sametovém plyšáku jsem projel půlku Kanady se svým kámošem,

který mě tam pozval. Největší explorerský trip jsem ale absolvoval

v USA na Jihozápadě, kam jsem zaletěl se podívat na nejmohutnější

stromy světa: sekvoje. Viděl jsem tedy uţ docela velký kus světa.

Nad putováním Albánií jsem trochu kroutil hlavou a bral v potaz

spíš přejezd do Řecka přes Makedonii. Asi před měsícem, neţ jsme

se Skaláky vyrazili, tak jedno albánské hovado v bývalé zemi ko

mouše Envera Hodţi přepadl manţelský pár českých turistů azastře

lil je. Na povzbuzenou pro cestu do Albánie to tedy moc nepřidávalo.

Nakonec jsme si ale s Mírou řekli: „Co nás čeká, to nás nemine!“ a


7

hornatou zemi orlů a středověkého hrdiny Skanderberga jsme do

cestovního itineráře zahrnuli. Skaláci uţ v Albánii vlastně jednouby

li.

Bůh moří Poseidon - Skalák

Naše dvě krasavice: Šárka a Silona


8

Autor – kam se na mě hrabe Albert Einstein

1. září

Na Skalákův mlejn do Meziříčka jsem dorazil uţ včera v nedělní

podvečer. Ještě tu byl menší frmol po skončeném androšskémfestivalu, který tu Skaláci kaţdoročně poslední víkend v srpnu pořádají.

Tj. vyvalování zkonzumovaných pivních sudů pro pivovar, úklidodadků atd. I Šárka se loučila s flaškou červeného na podiu s jejími

známými, kdyţ během měsíční řecké expedice se bude muset krotit,

kdyţ bude pro Meďour plnit navigátorskou funkci.

Dneska v pondělí jsem jel napřed odpoledne ke svému kámošovi, který se nachází při trase na Znojmo do Rakouska. Ve Znojmu jsme měli spicha se Skaláky v sedm večer v uţ tradičním bufetu navlakovém nádraţí pro poslední knedlíky před cestovatelskou dietouvyvařování v Meďouru. Čekal jsem na parkovišti, a kdyţ se na křiţovatce vynořil konečně čumák barevného karavanu, řekl jsem si: „Tak azačíná zas nová cesta do světa!“

Pro mě nezačala slavně. Jel jsem skrz Vídeň dálničním tahemnařed, setkat jsme se měli aţ za ní asi 30 km na rozcestí A2 a A3, kde je velký odpočívací plac, který jsme uţ jednou pouţili při cestě do Podněstří. Protoţe jsem se blb nepodíval do mapy, tak jsem zjistil, ţe to valím místo na Graz nesmyslně na Budapešť. Frčel jsem okoloosvětleného dlouhého komplexu chemičky a na dálnici A4 se nedalo pořád odbočit, takţe jsem si parádně zajel. To mi uţ také přišla od Šárky esemeska, kde vězím. Po deseti kilometrech konečně přišel vytouţený dálniční výjezd a obrátil jsem to nazpátek po A4 kpořádně vzdálenému rozcestí na Graz. Jsem holt jelimán!

Prali jsme to po A3 kolem Eisenstadtu k maďarské hranici. Termín: prali, znamená v případě Meďoura rychlost jen 100 km/h, protoţe víc mu to nejede. Ani já ale s Jimnym také nejezdím rychleji, nechci si vytvářet v nádrţi chlemtavý benzinový vír. Kdysi v Německu na dálnici na Mnichov jsem to osolil s plynem na zkoušku aţ na doraz k podlaze a vytáhl jsem z teréňáku Suzuki 160 kilometrů. Ovšem ukazatel stavu benzínu naturál 95 klesal nezadrţitelným fofrem.

Do Maďarska jsme přejeli kolem 23 hod. „To je brzo, pojedem do půlnoci, ať kus ještě odjedem,“ prosazoval Míra, zatímco Šárka se Solvínou, jak já jí říkám, vychrupovaly uţ vzadu v Meďouru. Nic jsem nenamítal, k Balatonu to ale dneska uţ nedotáhnem, je to kněmu přes 150 km. Kolem Šoproně vede normální státovka, takţe i ve dne se moc po ní hnát nedá.

Po ujetí asi 70 kilometrů jsme odbočili na polní cestu k návrší, nad kterým blikalo červené výstraţné světlo. K našemu překvapenípatřilo obřímu stoţáru větrné elektrárny. Velikánské listy lopatek sepoměrně rychle otáčely, nicméně ţádný hluk nevydávaly, jak neustále argumentují zapřisáhlý odpůrci alternativních zdrojů energie.

Přenocování pod bytelným tubusem větrníku nebránila anipřítomnost jiného lidského činitele, neţ jsme byli my dva s Mírou. Větrný výrobce elektřiny tu stál osaměle. Šárka, jak jsem zmínil, byla vlimbu a Solvína vyběhla akorát přitisknout zadek k zemi. Vzápětínaběhla nazpátek do Meďoura vyskočit na palandu k paničce, aby sizabrala znovu svůj rozvalovací flek, neţ jí ho zabere nelida Skalák. Teď, co píšu o naší loňské řecké anabázi, tak jí ho zabírat uţ nebude, jelikoţ Solvína není bohuţel uţ na světě. Zmíním se o jejíneskutečné nedávné tragedii aţ později.

S Mírou jsme vzhlíţeli vzhůru po mohutném tělese stoţáru, pod nímţ jsem takhle bezprostředně stál poprvé. Pod velkýmgenerátorem s gigantickými lopatkami vztyčenými v padesáti metrové výšce si člověk připadá jako Guliver v zemi obrů. V jednom dokumentu ČT jsem viděl, jak se tyhle dnešní „větrné mlýny“ sestavují. Tady se smontovávaly na zemi, ale v tom dokumentárním filmu je Dánové stavěli na moři. Dnešní technika dokáţe skutečně divy. I ve staro

10

věku si však dávné civilizace poradily: v Řecku je to vidět nakaţ

dém kroku.

2. září

Ráno mě probudilo klepání na okno. Vtipálek Skalák natáčelvideo

kamerou, jak otevírám oči nazpátek do ţivota. „Mizero!“ proklel

jsem ho.

Východ slunce pod větrníkem

Při pokračování k Balatonu jsme si udělali zastávku na parkovišti

pod hradem v Sümegu. Šárka tradičně zůstala v Meďouru, my sMí

11

rou a Solvínou jsme zašli ke stadionu, kde se v létě konají středověká

šermířská klání a rytířské turnaje na koních, jak jsme viděli naplaká

tech. Nyní v září bylo uţ po sezoně. Naproti v chovatelskýchvýbě

zích na nás zahlíţel místní čert.

Hrad v Sümegu

Chlupatý ďáblík

Konečně jsme profrčeli kolem maďarského „moře“ Balatonu.Za

stavit a vykoupat se v té velké louţi, kde se musí jít kilometr odbřehu, aby voda sahala aspoň pod kolena, to nás neinteresuje.Balatonské brouzdaliště přenecháme Čuňasovi, který teď kaţdoročně si tady v létě vyvaluje cejchu ještě i s Jirkou Klokanem. Rybí polévkuhalazli jim nezávidíme.

Skalák předvedl opět svoje orientační umění a chtěl objíţdět celé jezero severní stranou. Naštěstí jsme se brzy vrátili a správnězamířili k západnímu výběţku Balatonu. Jenţe za městem Keszthely jsem se zas já pro změnu vycajchnoval a vedl naší ekipu blbě směrem na západ k městu Zalaegerszeg. Museli jsme po 8 km znovu obrátit k zakletému Balatonu.

Dorazili jsme konečně do Balatonkeresztúr, odkud jsme to vzali na jih po silnici č. 68 k hraničnímu přechodu Barcs do Chorvatska. To uţ byla snadná záleţitost přejet širokou řeku Drávu do chorvatské Virovitici. Odtud jsme to střihali po silnici č. 2 podél pohoří Papuk do Našice, kde jsme potřebovali vyměnit chorvatské kuny, abysme mohli natankovat vyprázdněné nádrţe.

Míra ještě předtím přišel s návrhem, ţe u městečka Orahovica se má nacházet rekreační jezero. „Je horko, zajedem se tam vykoupat!“ zavelel. Byl jsem s tím svolný, osvěţení koupelí nezaškodí. Akorát byla svízel to jezero najít. Orahovicu jsme uţ dvakrát objeli stejnými úzkými okreskami a na jezero jsme stále nemohli natrefit. Skalák to chtěl uţ vzdát, protoţe pronesl: „Kdyţ to jezero nenajdu, tak sepotrestám a pojedu dál!“

„A co chudák Silona?“ protestovala Šárka, kdyţ její boxerkavedrem hekala s vyplazeným jazykem na vestě.

Napotřetí jsme přeci jen jezero objevili a Skalák se vydal seSolvínou aţ na konec vodní nádrţe mimo koupající se lidi. Já se vyčubil hned a šel vystřídat Šárku v hlídání aut, která jsme kvůli vedru měli otevřené dokořán. Šárka po koupeli pak uvařila oběd.

Barevný Meďour s nápisy vzbuzuje všude pozornost a tak jeden chlápek mě poţádal, jestli by si mohl u něho vyfotit své syny. Zlegrace jsem řekl: „Taxa je dvacet kun!“, coţ vyvolalo smích. Taxační poznámka měla ale úspěch, protoţe za chvíli k mému podivu matka těch kluků přinesla nám čtyři řádně vychlazené plechovkáče. Napřed jsem je odmítal, avšak pak jsem jednoho se zasyčením v hrdleztrestal. Vezu s sebou tradičně tři kartony plechovek z Kauflandu, které postupně chladím v Skalákovic lednici v Meďouru, a tak jsem teď jeden Ambrosius ušetřil. Míra říká, ţe to není pivo, kdyţ stojíplechovka 10 Kč. Lahváče by mě vyšly ještě laciněji, bez lahve stojí 5.90.

Výdělečný Meďour

V Našici jsme vyměnili kuny a od benzinové pumpy jsme pak jeli

kaţdý zvlášť. Míra nerad jezdí s Meďourem přes hory, coţ mémuJimnymu nevadí. Skaláci zamířili na Dakovo, ţe tam bude lepšísilnice, a já to mastil přímo na jih k chorvatsko-bosenskému přechodu

přes hraniční řeku Sávu u Slavonskiho Brodu. Ušetřil jsem takzbytečně najetých padesát kilometrů.

Přefrnkl jsem napřed kopce Krndija a potom se přehoupl přeshřeben Dilj. Silnice č. 53 neměla ţádné prudké stoupání se serpentinami a krajina byla pěkná s hezkými podhorskými vesnicemi. Většinaoken měla spuštěné ţaluzie, Chorvati si uţívali ještě siestu. Předdomky byly dřevěné studny s rumpály.

U Slavonskiho Brodu jsem podjel dálnici, která vede z Bělehradu do Záhřebu. Za přechodem za řekou Sávou se to na straně Bosny a Hercegoviny jmenuje Bosanski Brod. Ovšem k mému překvapení mě přivítala cedule, která mě vítala v Srbské republice. V prvníchvíli jsem si fakt myslel, ţe jsem se spletl a místo do Bosny jsem vjel skutečně do Srbska, tedy toho, které za cenu rozsáhlého válečného konfliktu chtělo udrţet pohromadě celou bývalou Jugoslávii. Ovšem hned vzápětí mi došlo, ţe nápis v azbuce: Dobrodošli y republiky Srpsky patří autonomní Srbské republice, součásti Bosny aHerce

14

goviny. Takţe jsem se ještě zcela nepomátl, jak jsem se v prvních

vteřinách domníval.

Samozřejmě jsem zastavil a šel si ceduli vyfotit. Protoţe to bylo

v bezprostřední blízkosti hranice, tak jsem musel očekávat, jestli mě

bosenští Srbové neperlustrují jako provokatéra ze země, která sbom

bardováním Milošovičova Srbska leteckými silami NATO souhla

sila. Nikdo si mě ale nevšímal, tak jsem se uspokojen s atraktivním

fotodokumentačním záběrem vrátil do auta. Nebýt toho bombar

dování, tak se Srbové s Bosňáky a Chorvaty mydlej dodnes.

Focení ale ještě neskončilo. Vyrazil jsem směrem na Dervanta aza

čalo defilé řady zničených baráků z té bosensko-srbské války z let

1992-1995. Kdo v těch domech bydlel, jestli Srbové nebo Bosňáci,

to nevím. Ve válce to odskáčí obě strany, i ta, co s občanskýmkonfli

ktem začala. Srebenici a další masakry měli na svědomí BosenštíSr

bové vedení Karadţičem a generálem Mladičem. To nevylučuje, ţe i

muslimští Bosňáci mají na rukách krev.

15

V rovině u Dervanta zničené a vypálené domy, obrostlé rozsáhlou

dţunglí keřů, skončily, aspoň tedy u silnice. U jednoho byla cedule

s černým humorem, která zvěstovala: Predajem Kuča! Pak směrem

na Doboj se začaly zvedat zalesněné kopečky, kterým napředvévo

dila chemička s vysokou ohňovou fagulí jako u litvínovského Záluţí.

Kde autonomní Srbská republika končila a začala oblast Bosny, to

nebylo poznat, ţádné hraniční tabule se při silnici nevyskytovaly.

Neţ jsem k Doboji dorazil, nachomýtl se mi do cesty malýskan

zen. Vstup byl do něho zdarma, počítalo se, ţe návštěvníci pustí

chlup v tamní restauraci. Já ji nenavštívil a prošel si nerozsáhlý areál

s dřevěnými domky. Řadu skanzenů jsem při našich cestách viděl,

dřevěnice z 19. století jsou takovým milým pohlazením. Vyskytoval

se tu i březový most lásky, ale jestli se tu dneska uţ vodí bosenské

holky se srbskými kluky, mi není známo.

Za Dobají začaly vystupovat skutečné hory s výškou kolem 1000

metrů. Po pravici to byla Borja Planina a po levici Planina Ozren.

Začalo se pomalu šeřit, tak jsem uháněl po silnici č. 17 údolnímizářezy kolem řeky Bosna na Maglaj. Tady by se měli vyskytovat iSkaláci, zatím se ale neohlásili.

Kdyţ jsem se dopravil k městu Zenica, byla uţ tma. Docela jsem byl i dost jetej, z Maďarska ráno a přes Chorvatsko jsem do teď odkroutil za volantem víc jak 300 km. Mobil byl pořád ticho a mně se nechtělo stavět pro vyťukání esemesky. Navíc jsem za Zenicou přirazil k dálničním turniketům na Sarajevo a neměl jsem ani floka zdejší měny, coţ je jakási bosenská marka. Obsluha mi naštěstíukázala, ţe kousek nazpátek u příjezdu k dálnici, kterou jsem neměl v mapě značenou, můţu odbočit na paralelní silnici na Kakajn, coţ je náš směr.

Začal jsem uvaţovat, ţe to uţ někde zapísknu. Kakajn mě aleodradil svým nebetyčným komínem s průmyslovým hnusem. Do městečka Visoko, kde se chceme zítra stavit u nějakých zdejších „Piramidy“, které údajně mají být starší neţ ty egyptské, to bylo ale ještě 30 km a měl jsem toho skutečně dost. Začal jsem hledat flek, kde se dneska uloţím.

Na nic kloudného jsem stále nenarazil, za tmy je vidět prd.Najednou jsem jel okolo velkého parkoviště před hypermarketem a tak jsem tam zabočil. Zajel jsem aţ na konec, ţe si tady ustelu. Ozval se přitom mobil a Šárka psala, ţe jsou ve Visoko na parkovišti u těch „Pyramid“. Chtěl jsem odepsat, ţe nikam nejedu, přespím tady, jenţe na mě vyrukovala ochranka z hypermarketu a vypoklonkovala mě znovu na silnici.

V podstatě jsem byl na okraji Visoka. Zajel jsem do centra a hledal ulici, kam mám zabočit vedle nějakého hotelu, jak mě Míra telefonicky informoval. Jak se hotel jmenoval, to si nepamatuju, akorát vím, ţe jsem do nějaké ulice odbočil, nebyla to však ta správná. Otočit se nedalo, couval jsem nazpátek na hlavní třídu a přitom jsem drcnul do nějakého patníku, či co to bylo. Pravý zadní blatník měl jen malý škrábanec, ale zvuk klepnutí vzbudil zájem jednoho policajta z těch několika, co tam postávali. Mluvil trochu anglicky, tak jsem mu vysvětloval, ţe hledám své spolucestovatele. Zmiňoval jsem ten avízovaný hotel a odbočení k parkovišti u „Piramide“.

Policista v černé uniformě mi ukázal na své auto a gestem měvyzval, abych jel za ním, ţe mě doveze tam, kam chci. Projeli jsme centrum na druhou stranu a přistáli u čtyřhvězdičkového hotelu. „No, I don ́t want to hotel,“ řekl jsem, ţe nechci do hotelu., „I need to find parking place at Piramide, where are my friends. They are waiting there for me!“ přidal jsem uţ popáté informaci, ţe přátelé na mě čekají na parkovišti u zdejších Piramide.

Ochotný chlapík pochopil konečně slovo „Piramide“ a „parking place“ a znovu zasedl do auta s mávnutím ruky, abych ho následoval. Teď mě uţ skutečně odvezl na parkoviště, kde stál Meďour. Skalák postával zrovna venku. „Thank you,“ poděkoval jsem, ale policista u jeho auta nerozhodně postával. „Chce po tobě díško za odvoz,“poznamenal Míra. „Eura mu nedám,“ zalovil jsem vzadu v autě a vytáhl plechovkáč Ambrosia. Jestli jsem mu pivním mokem zpivovaru Holba, který ho pro Kaufland vyrábí, kápl do noty, to je ve hvězdách. Kaţdopádně policajt klapl dvířky a odjel.

Na parkovišti stál hlouček mladších Bosňáků, kteří tam popíjeli. Šli jsme s Mírou okolo a oni nás halasně zdravili. Odmávl jsem jim, a kdyţ jsme se za chvíli vraceli, tak jeden ke mně přišel, objal mě kolem ramen, přitom si stáhl kraťasy na stehna a vykračoval si vedle mě ve spodním prádle kroucivě za bouřlivého chechtotu ostatních. Já měl na sobě z celodenního vedra jen tričko a trenýrky, a protoţe Bosna je převáţně muslimská, došlo mi, ţe svým oblečením u nich moţná vzbuzuju pohoršení. Zůstalo nakonec u vystoupení tohoBosňáka, který se za bujarého veselí vrátil ke svým kámošům. VIslámském státě uţ bych byl bez hlavy.

„Přesunem se jinám,“ řekl Míra, „oni si chtěj povídat, byli uţ u mě, otravovali by nás.“ Vlezl jsem do auta, divadelní představení sestaţenými kraťasy stačilo. Hlouček nás zdravil, odbočili jsme vedle parkoviště cestou dolů z kopce. O kus dál jsme uviděli nezpevněné prostranství, obklopené stromy. Zajeli jsme tam, měl by tu být klid a ticho. To vydrţelo do dvou v noci, kdy jsem uţ spal.

Probudil mě zvuk auta, které k nám zajelo. Meďour stál přede mnou a auto zastavilo vedle něho. Vystoupili dva chlápci oblečení v červených mikinách. Jeden měl věk kolem třicítky a ten druhý byl tak pětapadesátník. Koukali na nápisy na Meďouru, pak se rozešli k Jimnymu.

Dělal jsem, ţe spím, ale na klepání na okno se nedalo nereagovat. Starší chlapík mi přes sklo nastavil nějakou průkazku a ukazoval, abych otevřel dveře, které jsem měl uzavřené. Velice nerad jsem se nadzvihl, dveře jsem ale neotevřel, jen rozsvítil stropní světlo aotočil klíčkem v zapalování, abych trochu stáhl elektricky ovládané okno. „Do prdele, co je to za buzerantský policajty?“ pomyslel jsem si. Nastrčená průkazka do mezery v okně moc policajtsky nevypadala. Ţádné slovo připomínající výraz: Policie se v ní nenacházelo, spíš připomínala obyčejnou tramvajenku nebo podobný papír zalisovaný v pouzdře. Červené mikiny ţádné označení neměly a auto bylo také normální bez nějaké policejní identifikace. Ţe by to byli policisté v civilu?

Vrátil jsem průkazku do škvíry v okně a slyšel jsem staršího chlápka, jak říká: „Hotel“ a „Don ́t sleep in car!“, tedy nespat v autě. Na to jsem reagoval: „Why?“, řidiči kamionů také v nich přespávají. Jsem ve svém autě a tím přeci ţádný zákon nepřestupuju. Tady přece nikomu nepřekáţíme.

Padla další slova, z nichţ jsem zaznamenal především: „Money“. Pochopil jsem, ţe po mně chtějí pokutu a to: „Twenty euro!“, dvacku evropský měny. Znovu jsem se ptal: Proč? Ţe bych zatroubil na Skaláka? V Meďouru bylo ticho, nechtělo se mi Míru do toho hned zatahovat.

Starší policajt, nejspíš velitel osádky, chtěl po mě dokumenty. Musel jsem oknem prosunout i řidičák. Při listování v pase něco brebentil a vyrozuměl jsem, kdyţ nezaplatím, tak mě odvezou na policejní stanici. Mám na Míru přeci jen zatroubit? Odloţil jsem to, na ně také dojde.

Chlápek vypisoval nějaké lejstro, na které mu svítil baterkoumladší policista. To je neskutečný, kroutil jsem v duchu hlavou, ţe mám platit pokutu za to, ţe se nacházím ve svém vlastním autě. Jestli v něm leţím nebo sedím, je přeci jedno. Bylo ale jasné, ţe se placení těţko vykroutím, nechat se odvézt na fízlárnu někam dolů do města se mi nechtělo. Jak bych pak našel svůj auťák?

Policista mi prostrčil protokol oknem k podpisu. Uvědomil jsem si, ţe euro dvacku nemám, jen sto eurové bankovky. Ty ale v ţádném případě z ruky nedám! Ţe bych přeci jen na Skaláky zatroubil?Dohadovat se v cizí zemi bez znalosti jazyka je opravdu skvělý!

Zkurvenej Bosňák ukazoval, ať vystoupím z auta. Vzpomněl jsem si, ţe mám deset euro v drobných a prostrčil je oknem do nastavené ruky. Bylo mi ukázáno, ţe je to málo. Měl jsem ještě 100 kun pro přejezd do Chorvatska k moři, tak jsem je vytáhl, abych se těch sráčů policajtskejch zbavil. Bankovka byla prohlíţena několikrát z obou stran a nakonec akceptována. Snad budu mít uţ pokoj, teď přijdou na řadu i Skaláci.


19

Drţel jsem v ruce vrácený pas, ale řidičák jsem neviděl. Řekl jsem

oknem: „Where is my driver dokument?“ Starý policajt obracel

v rukách blok s protokoly, mladý svítil baterkou po zemi dokola,

řidičák se nejspíš nepochopitelně vypařil. Oba poliši na sebe koukali

zpytavě, aţ komandýr ukázal, ať se podívám do svého pouzdra sdoklady. K mému překvapení tam opravdu byl. Jak jsem byl rozespalý

a vyvedený z míry tím pokutovým přepadením, vypadlo mi z paměti,

ţe jsem ho zastrčil nazpátek. To vedlo toho starého fízla k větě: „We

are not stupid, but you!“, ţe blbý nejsou oni, ale já. Na to jsem odvětil česky: „ Polibte mi prdel, hajzlové!“

Poslední slova policajta byla: „Hotel“ s ukazováním, ţe mám kněmu odjet. Meďoura úplně vynechali, sedli do auta a odfrčeli.Uvědomil jsem si, ţe mi ţádnou kopii sepsaného protokolu nedali a ani pokutovou stvrzenku. Kurvy, zkasírovali si prachy do svý kapsy!

Objevil se Míra, „Co chtěli?“ ptal se. Takţe byl celou dobu vzhůru, a nechal mě napospas těm policajtským lupičům. Zmínil jsem, ţe jsem vyfasoval pokutu za spaní v autě. „Na nás taky zabouchali,“ řekl, čehoţ jsem si teda nevšiml. Vrtalo mi hlavou nyní akorát, jestli mám přejet teď ve tři ráno někam mimo město, kdyby ti šmejdiznovu přijeli. 3. září Pochopitelně jsem nikam nepřejíţděl. Loupeţivý mizerové se uţneobjevili. Tím ţe Skaláky vynechali a zgustli si jen na mě, svědčí o tom, ţe si takhle přihrávají finance do svý kešeně.

K nevíře taky je, ţe člověk nesmí přespat v autě, kdyţ je například unavený. Míra říkal, ţe jsem měl uvést, ţe jsem pil a ţe nemůţu dál jet. Myslím, ţe by mi to nepomohlo a ani nainstalované záclonky, aby do auta nebylo vidět, jak mi také říká. Projel jsem uţ řadu zemí v Evropě a ještě se mi nestalo, abych byl buzerovaný za spaní v autě. V Paříţi, kde jsem byl v r. 2002 se svou dcerou, nám francouzští flickové řekli v Bouloňském lesíku, ţe je to tam nebezpečný a ţe máme přejet přenocovat blíţ k centru. V Americe v Nevadě kus za Las Vegas, kde jsem v noci zapadl s autem z půjčovny v poušti, mi zavolal policista pomoc odtahový sluţby a nepídil se o přespávání v Pontiaku. Bosně jsem fandil při balkánské válce, ale teď má u mě po piči! Potvrdí se to v post skriptum cestopisu. Kdyţ jsem ráno vylezl z auta, koukám, co leţí na zemi za papíry. Zvednul jsem je a byl to vypadlý protokol těch policajtů, kdyţhledali ten můj řidičák. Protokol nebyl můj, ale někoho jiného.

Přestupkový protokol (Prekršajni nalog) byl z 27. 12. 2014 a byl

sepsán s někým, kdo se jmenuje Esmer Dedič. Za co byl přestupek

spáchán, to uţ nejsem schopen vyluštit. Důleţité ale hlavně je, kdo

formulář protokolu Ministerstva vnitra (Ministarstva unutrašnjih

poslova) Bosny a Hercogoviny sepsal, to jen ten starší policejní

zmrd. Jeho jméno je: Mario Zakušek!

Nejhlavnější ovšem je, ţe protokol má i kopii, která by měla být

předána přestupkáři Esmeru Dedičovi. Navíc mezi papíry válejícími

se na zemi byly i stvrzenky zaplacené pokuty 40 bosenských marek,


21

která Esmeru Dedičovi byla udělena. A to nejen originál, ale ještě i

tři kopie! Z čehoţ plyne, ţe Zakušek i se svým komplicem siskutečně strkají pokuty do svých kapes!!! Proto jsem Skalákům řekl, kdyţ

konečně vystrčili nosy z Meďoura: „Aţ se vrátíme z Řecka, takzajdu na velvyslanectví Bosny a tomu Zakušákovi tu pokutu za spaní

v autě pořádně osladím!“

Po snídani jsme se rozjeli k těm zdejším „piramidy“. Míra uţ včera vyjednal u nějakého staříka, ţe zaparkujeme na jeho zahradě ubaráku. Místní si tak přivydělávají. „A kde jsou ty avízovaný pyramidy?“ rozhlíţel jsem se, kdyţ kolem se zvedaly jen zalesněné kopce a nedaleko se vypínala jen špice minaretu.

Při ulici, kterou se stoupalo ke kopci údajné Měsíčni pyramidy, Bosnian Pyramid of the Moon, byl panel s vyobrazením těchspektakulárních pamětihodností. Psalo se tam, ţe protější kopec Visočica,

22

je zas Bosnian Pyramid of the Sun, tedy Sluneční pyramida, vysoká

220 metrů a je to největší stavba starověku, větší neţ Cheopsova

pyramida v Káhiře. Její trojúhelníkový tvar je perfektně orientovaný

jako egyptské, čínské a peruánské pyramidy. Na západní straně jsou

odkrývány terasovité stupně kamenných bloků a satelitní radarod

halil rozměrné vnitřní prostory.

To jsem fakt z toho janek, ţe ty kopce pokryté lesy mají býtoprav

du pyramidy. Po návratu jsem koukl na internet: na Wikipedii nebylo

nic, ale na Googlu se psalo, ţe jde o podvod. V roce 2005 přišel sra

ritní teorií evropských pyramid bosenský spisovatel Semir Osma

novič ţijící v USA. Dle něho zdejší „piramidy“ vybudovali před

5000 lety starověcí Ilirové. Nezávislé archeologické a geologické

průzkumy tuhle hypotézu přitaţenou za vlasy vyvrátily a jepode

zření, ţe dochází k terénním úpravám z komerčních důvodů. Moţná

je Osmanovič takový„vlastenec“ jako byl náš Václav Hanka a Josef

Linda s jejich podvrhem Rukopisu královédvorského a zeleno

horského. Ti ale pracovali jen s husím brkem, zatímco tady se tluče

namáhavě dlátem a sbíječkou!

Se Skaláky jsme prošli konec vesnice a pak zabočili po vyšlapané

pěšině vzhůru strání zarostlou keři a stromy. Ještě bez znalostipoz

dější internetové informace jsem byl skeptik, ţe se v dopoledním horku plahočíme po umělém boku Měsíční pyramidy. Viděl jsemvytvořené patnácti metrové vikingské mohyly ve Švédsku, naposled loni v Anglii dokonce třiceti metrovou mohylu Silbury Hill, která je největší v Evropě. Kdo natahal stovky tisíc tun hlíny na pyramidové stupně o celkové výšce 200 metrů, aby v průběhu času tady mohl vyrůstat les? Nejspíš jistý Kubala, který se přiţivuje na Bosenských pyramidách přednáškami se vstupným 70 Kč, jak jsem se také dočetl na internetu. Nedivím se, ţe tolik lidí nalítne českým „šmejdům“ i v tomhle směru.

Na Bosian Pyramid of the Moon jsem se vydrápal jen do jejítřetiny. Slunce skutečně připalovalo a tak jsem dopřál Skalákům prvovýstup na rádoby starověkou pamětihodnost. Ţe se hnal nahoru Míra, který uţ v Pobaltí ode mě získal přezdívku „Pochůzkář“, tobylo normálka, ale ţe se tam vysoukala i nechodec Šárka, je skutečně s podivem. Já si v křoví odlehčil střevní náklad a neţ jsem vzalobrátku nazpátek k autu, tak jsem udělal pár fotek Sluneční „piramidy“, která se ale vynacházela vlastně všude dokola. Severní a středníBosna je totiţ celá hornatá, tedy „piramidální“.

Míra se Šárkou podle jejich hlášení opravdu na vrchol krpáluMěsíční pyramidy vylezli. „Cestou jsme viděli odkrytý kamenný bloky. Ty nemohly přirozeně vzniknout,“ potvrzoval Míra teorii umělého zásahu lidských starodávných rukou. Čedičové šestiboké útvary také nevypadají, ţe by mohly vzniknout sopečnou činností a jakévykazují symetrické tvary. Na Googlu na jedné fotce z Bosenských„piramidy“ je vidět několik velkých plochých šutrů na vysokýchpolystyrénových podstavcích. Nejspíš tam vyskakují samy, neţ jeamaterský „archeolog“ Osmanovič rozestaví jako starověkou plošinu. Uţ končím, ať si kaţdý věří, čemu chce.

Ze zahrady staříka, kterému Skalák dal dvě eura a dvaplechovkáče, jsme vyrazili k tzv. podzemnímu prehistorickému labyrintu„Ravne“. Bylo to kolem 3 km od Sluneční „piramidy“.

Přistáli jsme na menší parkovací ploše, kde nás zkásnul chlápek, jenţ nabízel taky kozí sýr a rakiji. Před vstupem do „Underground tunnel complex“ zas další domorodci prodávali minerální krystaly, kterých měly takovou haldu, jaká není ani snad ve sbírkáchNárodního muzea v Praze. Otázkou je, jestli jsou skutečně pravé.

24

Skalák v zajetí magického kruhu před vstupem do podzemí

Lístek do podzemního labyrintu stál 5 euro, to se dalo unést. Byli

jsme vybaveni ţlutými přilbami, coţ nám přidalo na oduševnělém

výrazu jako u politiků, kteří při návštěvě nějaké fabriky takhlene

ohroţeně předvádějí svou starost o veřejné blaho. Neškodilo by,kdy

by některým něco spadlo na hlavu.

Museli jsme počkat asi čtvrt hodiny na mladou průvodkyni, které

jsme my tři a italský manţelský pár byli přiděleni. Neţ dorazila,

mohli jsme se kochat sličnými tvářemi studentských brigádnicvyvá

ţejících podzemní materiál na kolečkách. Snad se „Ravne“ nebuduje

také po vzoru „Bosnian Piramidy“.

Průvodkyně u „energetického“ placáku Nebudu napínat, je to skutečně tak. Neţ zmíním informace opět z Googlu, zůstanu ještě u té prohlídky. Průvodkyně nás a Italy vedla chodbovým labyrintem s dřevěnou výdřevou. Vysoký Skalák o ní brnkal helmou jako já na konci padesátých let 20 stol., kdy jsemnecelý rok dělal na kladenské šachtě Dolu Nosek. Podepsal jsem tam brigádu, abych se dostal z fabriky ČKD Stalingrad, kde jsem se vyučil. Jiný způsob odejit v těch totalitních časech nebyl.

Průvodkyně mluvila anglicky, ale moc rychle, takţe jsem z jejího proslovu moc nepochytil. Zastavili jsme se u několika megalitických kamenů, jeden připomínal tvarem rybu. Uţ tehdy se mi to moc nezdálo, tak jako s těmi Bosenskými pyramidami. Na fotce je vidět, jak je to takový „učesaný“. Nechme to ale prozatím být.

Chodby byly poměrně dlouhé, údajně mají vést aţ pod Sluneční „Piramidu“. Tak daleko jsme však aţ nešli, protoţe jsme vstoupili do větší prostory, které vévodil velký čtyřtunový placák, jenţ se nazývá megalit K1, jak uţ teď vím. K našemu překvapení seděla nalavičkách u stěn kolem něho velká skupina návštěvníků a natahovalablízko nad ním ruce. „A jé je,“ řekl jsem si, „čaruje se tady s tajemným vyzařováním energie.“

Bylo to tak, ovšem na psychotronické kejkle já nejsem stavěný. Skaláci se taky nad placákem sklonili a tak jsem ze srandy natáhl téţ ruce. „To je divný, já ţádný energetický vibrace necejtím,“ povídám nahlas. „Nejspíš proto, ţe mám od dětství chronickou rýmu a teď k stáru uţ taky špatně slyším!“ zasmál jsem se.

Šamani v helmách

Jsem znesvětitel všeho, tak mě ještě napadlo, ţe sebou cuknu anahlas vyjeknu, jaký jsem dostal energetický zásah, ale pak jsem nad

tím mávl rukou. Nebudu plašit a brát iluze jiným. Kdyţ jsme vyšli

opět na denní světlo, Míra konečně konstatoval: „Většina je podvod.“ Dodal jsem: „Jako u nás na hradech s Bílou paní!“

Na Googlu prezentuje svůj náhled na „Ravne“ mimo jiné českácestovka: novycestovatel.cz. Ta pořádá zájezdy za tzv. „zakázanouarcheologií“. Nejen do Bosny, ale za tajemnými místy v Srbsku, na Maltě a jinde ve světě. „Zakázaná archeologie“ je dle Novéhocestovatele ta, která je odmítána tou mainstreamovou, tj. tou vědeckou. Legrační je, ţe uvádějí, jak u energetického vyzařování selhávají všechny měřicí přístroje a u ravneské K1 se ohánějí naměřenouhodnotou 28 kilohertzů. Navíc se uvádí, ţe K1 a ještě K2 (neplést si to s pověstnou himálajskou horou) jsou keramické, coţ jsou tedapovedené megality. Prča také je, ţe vybraný materiál geologickéhosleence z chodeb se měl pouţívat na beton pro vyhotovení stupňů Bosnian Piramidy. A to s váţnou tváří prezentují časový údaj jejich výstavby do doby před 30.000 lety, kdy je odhadován výskyt člověka Cromaňonského. Ten uţ tehdy vynalezl míchačku. Šťastnou cestu s cestovkou Nový Cestovatel!

Z Visoka je to do Sarajeva kolem 30 km. Střihali jsme to mezikopci a zanedlouho se před námi otevřel pohled na hlavní město Bosny utopené v rozlehlém údolním dolíku. Srbská děla na vršcích aostřelovači ho za národnostní války z devadesátých let měli jako na dlani.

Projeli jsme okruţní jízdu centrem. Válečné stopy po dvacetiletech prakticky zmizely, zahlédnul jsem akorát pár děr po střelách v omítce. Skalák chtěl vidět ze Sarajeva jen olympijský areál pod horou Trebovič, která má výšku 1629 m. Měly se tam konat zimní olympijské hry v r. 2005, ale nekonaly. Prý je to tam všechno zrezlý a prorostlý stromy. Míra je známý nekrofil.

K areálu jsme se ale nedostali, zabloudili jsme v strmých uličkách, které měly skoro 45° stoupání. Skalák to zkoušel vyjet dvakrát, ale pochopitelně to nevyjel, musel couvat, kdyţ se nemohl v uličceotočit. Způsobil tím v ulici rozruch, Šárka musela za Meďouremnavigovat, tak jsem podle hrabalovského filmu „Slavnosti sněţenek“ k ní pronesl: „Táta nás konečně vyvez!“

Vrátili jsme se nazpátek do centra, ţe ze Sarajeva vypadneme. Na Tátu byl ale spáchán atentát. Anarchisti se do něho nestrefili jako do Ferdinanda d ́Este nebo Václava Klause, zastoupil je nízký ostrůvek při odbočení na křiţovatce. Míra o rantl šmrncl bokem kola, ozvala se rána, a levá přední guma byla prázdná. Stalo se to na hlavní třídě, Meďour se jako šnek plouţil k první křiţovatce, kde odbočil pak do ještě vedlejší ulice s minimálním provozem. Našlo se tam naštěstí místo pro zaparkování.

K proceduře výměny kola jsem pomohl akorát přidrţovánímspouštěné rezervy za střechy. Zapomněl jsem říct, ţe Míra vezl nazahrádce na střeše nafukovací člun, který koupil krátce před cestou doŘecka. Měl k němu i dva lodní motory. Člun byl nafouklý, tak uvolnění rezervy bylo sloţitější. Mořeplavbu s člunem pojednám, aţ na to přijde řada.

Kola s defektem na zadní nápravě si Míra nechává vyměnit v pneuservisech, protoţe vzadu jsou zdvojená, takţe na jednommůţe ještě do nich dojet. U předku to nejde, takţe se teď musel celý zpocený hmoţdit se zvednutím nápravy zvedákem. K tomu měnepotřeboval, tak jsem vlezl za rohem do auta se posilnit svačinou.

Výměna kola proběhla dřív, neţ jsem dojedl. Šárka přišla, ţe uţ se pojede. „Mám rozjedeno, jeďte napřed, doţenu vás,“ řekl jsem, abych nemusel kus lovečáku okusovat za jízdy, jak se často děje, kdyţ Meďour nedočkavě vyrazí, neţ dojím. Míra neustále tvrdí, ţe on nesnídá, aţ v poledne. Od čeho má ale tu vypasenou měchuřinu, kdyţ pije pivo jen k jídlu jako já? Za Sarajevem jsem uviděl Meďoura stát u servisní gumárny. Takţe jsme se spojili brzo. Vyměnili mu tam urvaný ventilek z tohopředního kola. Pokračovali jsme pak na Jablanicu, nalevo se rozkládaly dvoutisícové hory Bjelašnica a napravo se zdvihalo o něco menšípohoří Tresčanica. Tam pod horou Lisin pramení řeka Neretva, která patří k nejkrásnějším řekám Evropy.

U města Konjic začíná přehradní jezero Jablaničko. Bylo teplo, chtěli jsme se v něm někde vykoupat. Dolů se k němu ale nedalo sjet, všude byly jen soukromé cesty k vilám nebo k hotelům. Teprve u osady Ostroţac jsme se k němu dostali a přejeli jezero na druhou stranu po dlouhém mostě s drnčením jeho ţelezných plechů.

Zaparkovali jsme na volném place za jedním penzionem. Tam nás nechali sejít po schodech k jezerní hladině, která byla o dvacet metrů níţ neţ silnice. Vyčubili jsme se i se Solvínou. Koupel nás příjemně osvěţila. Zalaškoval jsem si s dcerou majitele penzionu, která se mě ptala, jak jsem vyrozuměl, jestli nechceme u nich přespat. Bylo jí kolem třicítky, tak jsem jí česky řekl: „Udělal bych vám pomyšlení, ale bohuţel jedeme přes Mostar do Dubrovníku.“ Asi mi rozuměla, protoţe se zasmála.

Zátoka jezera Jablaničko

U města Jablanica se odehrála za II. světové války známá bitva u

řeky Neretvy. V roce 1942 tady Titovy partyzánské jednotky bránili

ţelezniční most před německou a italskou armádou a chorvatskými

Ustašovci a Četníky. Most nakonec vyhodili do povětří a zabránili


29

postupu Němců, kteří počítali, ţe se britští a američtí spojenci vylodí

na Balkáně. O bitvě na Neretvě byl natočen film, ve kterém hrálařada známých herců v čele s Frankem Nero.

Skaláci uţ tady někdy byli. Šárka proto zůstala vařit v Meďouru a

Míra mi šel ukázat most spadlý do řeky. Na náspu, který most před

svou zkázou překlenoval, stojí na kolejích jako dekorace starávlaková souprava. Celkový pohled na zničenou mostní konstrukci

v řece Neretvě je nejlepší ze silničního mostu, který vede v blízkosti.

Za náspem dál na břehu stojí budova muzea bitvy na Neretvě, aledovnitř jsme se Skalákem nešli.

Strojvůdce Skalák


30

Za Neretvou se také vypíná krásná Prejn Planina. Hrotité vrcholy

tam dosahují dvou tisícových výšek. Protoţe při pozdější jízděnádherným kaňonem s řekou Neretvou se nedalo pro focení zastavit, tak

aspoň fotka Prejn Planina z parkoviště v Jablanici.

Pokračovali jsme podél nazelenalé barvy Neretvy, která bylasevřená skalními stěnami. Byl to parádní pohled na tenhle přírodní skvost. Zdejším ochráncům se zatím daří bránit výstavbě dalšíchpřehrad na řece, jak bylo plánováno. Jestlipak se také podaří v Česku sprovodit ze světa sen našeho skvělého prezidenta Zemana, který by rád propojil Labe s Dunajem za finanční pomoci Číny?

Byli jsme se Skaláky dohodnutý, ţe uděláme někde tady záraz na noc. Ujeli jsme z Jablanici necelých deset kilometrů a zabočilidorava k vesnici Diva Grabovica. Z Neretvy tam vede zátočina, do které proudí říčka, obklopující kamenitý ostrůvek. U něho jsme zakotvili.

Byl nízký stav vody, tak se dalo na ostrůvek přebrodit a smočit se v hlubším toku. Kolem se zvedaly lesnaté stráně a nad nimi tyčila své vrcholy vzdálená skalní výspa pohoří Čvrsnica s horou Ploča, která má výšku 2228 metrů. Lákala k výstupu, ale bylo uţ pozdní odpoledne, tak jsem o něm neuvaţoval. Počkám si aţ na tří tisícový Olymp, coţ je ale otázka, protoţe převýšení k sídlu řeckých bohů činí dva tisíce metrů. Předloni jsem vystoupal na skotský Ben Nevis, kde převýšení je jen tisíc metrů a měl jsem toho plný zuby. Pořád zapomínám, ţe stárnu. Kolem nás přeběhly dvě krávy. Solvína, která za nimi vyrazila, byla okamţitě odvolána a připnutá na řetěz. Teď uţ můţu zmínit její letošní neuvěřitelný odchod ze světa.

Skaláci chovali kozy, v podstatě na volno. Měli mimo trablů s obcí kvůli konání undergroundových festivalů a umoţňování akcí technařů také oplétačky s myslivci, jimţ se nelíbilo, ţe kozy trajdaj po lese. Nějakou občas odbouchli, postupně jim zbyli uţ jen dva kozli. Kdyţ jsem byl v Meziříčku někdy v únoru, zařval jeden v rybníce, co Skaláci mají, kdyţ se pod ním prolomil slabý led. Míra ho našel, kdyţ sháněl Solvínu, která začala hárat. Hodinu předtím, neţ jsme si zajeli do Nové Říše na oběd, byl kozel ještě na ţivu. Viděl jsem ho z okna, kdyţ Míra o něm říkal, ţe nedávno spadl do nějaké díry a podle slabého mečení – byl tam uvězněný několik dní, takţe byl zesláblý – kozla našel a vytáhl. A teď se utopil. Přivedená Solvína byla taky celá mokrá. Šárka razila teorii, ţe snad chtěla kozlahrdinně zachránit.

Jak uţ je zřejmé, bylo to jinak. Někdy koncem února jsem četl v emailu od Míry, ţe o Solvínu přišli a drţí smutek. Odepsal jsem udiveně, co se jí stalo? Přišla neskutečná zpráva, ţe se utopila i s tím zbylým kozlem. Jak ho potvora naháněla, kozel se bránil a při trkání jí zaklínil roh za obojek. Spadli pak do rybníka, a protoţe se nemohli od sebe uvolnit, uškrounili se oba. Je nepředstavitelné, ţe se něco takového můţe stát. Dravčí instinkt tu boxeří magorku sprovodil ze světa! 4. září Noc proběhla v klidu. Ráno, kdy zas slunce hřejivě stoupalo, jsem opět nahodil koupel v proudu říčky. Skaláci taky. Pak jsme vyrazili na Mostar. Já pochopitelně se snídaní v útrobách, Šárka nejspíš krmí Míru tajně za jízdy.

Bílé vápenné skály kaňonu Neretva-Klisura obklopující řekupokračovali aţ k Mostaru. V něm se nám podařilo zaparkovat nedaleko obnoveného světoznámého mostu, který byl zničen za balkánské války. „Stari most“ měl na obou stranách kolem sebe samozřejmě doprovod všemoţných suvenýrových stánku, jak je to dneska všude. Tady to ještě zdobili ţebráci a somrující Cikánky s nemluvňaty vnáručích. Balkán jako vyšitý.

32

Obnovený „Stari most“

Krásný oblouk „Stariho mostu“ byl postaven Osmanskou říší vro

ce 1566. Samotný Mostar byl Turky zbudován uţ v roce 1522. V 19.

století se stal součástí Rakousko-Uherska.

Na jednom břehu je muslimská část a na druhém křesťanská, teda

pravoslavná a katolická. Většina pravoslavných Srbů se po skončení

bojů přemístila do Srbska. Katoličtí bosenští Chorvati byli ti, kteří se

„vyznamenali“ zničením „Stariho mostu“. Zlikvidovali ho 9. 11.

1993 výstřely z děl. Po skončení války postavili na kopci, odkud se

střílelo, vysoký ţelezný kříţ, který byl po protestech ve světěnako

nec odstraněn. O národnostní magořinu se postaraly všechny strany

konfliktu bez rozdílu. Srbský Miloševič nejvíc.

„Stari most“ byl zrekonstruován do své dřívější podoby. Sestav

bou se započalo v roce 1999 a finančně se na ní podílela řada států.

Most byl slavnostně otevřen v roce 2004. Byl opět zapsán na seznam

UNESCA. Turistickou promenádu po „Starim mostě“ zpestřuje i atrakce předvádějících se mladíků skoky do Neretvy. Kdyţ jsme přecházeli na muslimskou stranu, jeden se zrovna producíroval ve stoje nazábradlí. Vypínal tam prsa jako páv, neţ kumpáni z jejich skokanského klubu vyberou patřičný peníz. My se Skaláky jsme nepřispěli. Jako školák prvního základního stupně jsem s partou z domovskýchHolešovic skákal z Libeňského mostu zadarmo. Byli jsme takovýfrajeři, ţe jsme na ochoz zábradlí vylezli nazí a čekali, aţ pojede nějaká tramvaj. Zamávali jsme cestujícím, a pak hup společně do hlubokého prázdna nad Vltavou. Dneska bych si uţ na to netroufnul, myslím teda, vylízt na most nahej!

V muslimské čtvrti s minaretem a mešitou se „zachovalo“ i párbaráků poznamenaných válkou. Jestli se nechávají stát v dezolátním stavu jako válečné memento, nebo nejsou finance na jejich obnovu, to nevím. Mladá generace se zaobírá ale uţ jinými starostmi, sbosenskými vlajkami nás zestárlé máničky vehementně zdravila.Povaţoval jsem si to. Doufám, ţe chlapci neodjedou bojovat za Islámský stát!

34

Vrátili jsme se na křesťanský břeh. Bylo uţ značné vedro, viděli

jsme, ţe se dole u „Starího mostu“ lidé koupou v Neretvě, tak jsme

tam také zamířili. Skalák šmíroval kamerou supermana na mostě, jak

se chystá ke skoku. Kdyţ konečně skočil, Míra zvolal: „Mám ho!“

Frajírci skáčou z mostu po nohou, ale ţe já se vrhnul z velkéhobal

vanu po hlavě, to zaznamenáno nebylo!

Stoupali jsme v kopcích k Meďugorje. Česky se to vyslovuje Medţugorje a je to jedno z největších poutních míst v Evropě jako jsou Lourdy nebo Santiago de Compostela a Fatima. Ty dvě poslední jsme se Skaláky navštívili, kdyţ jsme cestovali Španělskem aPortugalskem.

Uţ vjezd do města symbolizoval, jaká cvokárna se tady opětvyskytuje. Po celé hlavní třídě bylo plno obchodů s obrazy a sochami panny Marie a dalším kýčovitým religiózním haraburdím. Pasáček koz si někde na pastvině honí brko a přitom se mu zjeví ve vytrţení bohorodička. Tady v Medţugorje to byla „Královna míru“, jak se matka Jeţíše, obtěţkaná bez Josefova ejakulátu, sama ve viděních nazývala. Pak se na tahle zjevovací místa hrnou miliony cvrknutých do mozkové brňavky. Ano, jsem drzý neznaboh a arogantní cynik.

Na hoře Podbrdo to nebyl jeden pasáček, ale rovnou šest mladých vizionářů. Myslel jsem, ţe se něco takového prezentuje maximálně ještě na začátku 20. století, ale tahle zjevovací fantasmagorie se odehrála skoro nedávno: v minulých osmdesátých letech. Konkrétně to bylo 24. a 25. června 1981, kdy se Ivance Ivankovič, Mirjam Dragevič, Vicce Ivankovič, Ivanu Dragevič,Ivanu Ivankovič a Milce Pavlovič zjevila kolektivně tzv. Gospa, jak se zde Matce boţí říká.

První den se náboţensky zaloţená mládeţ bála zjevené mladé ţeny s nemluvnětem, která na ně kývala, aby k ní přistoupili. Druhý den uţ ztratili obavy a s Pannou Marií se modlili a povídali. Řeč byla o míru pro všechny lidi na světě. Skutečně bohulibé klevetění. Navíc od těchto dnů měli mladí vizionáři kaţdodenní zjevení, kdekoliv se nacházeli. Jsem neomalenec: nejspíš tedy i na toaletě.

Protoţe to bylo za komunismu, tak se ideologicky závadnáshromáţdění, která se tu začala rozmáhat, nelíbila i mírnějšímu titovskému reţimu. Mimo náboţenského zanícení tu totiţ padalynepřátelské politické názory. Děti, z jejichţ jmen vyplývá příbuzenský vztah, byly proto vyslýchány a jejich rodiče, rodiny, farníci, kněţí a poutníci pronásledováni. Správce farnosti páter Jozo Zovko byl měsíc po zjevení zatčen a odsouzen na 3 a půl roku.

Komunistický odpor nezabránil tomu, aby na Podbrdo vznikly bronzové reliéfy z motliteb růţenců a na vrchol byla umístěna socha Panny Marie. Shromaţďovalo se tady na slavnostech aţ 50 000 poutníků. Katolická církev ale zjevení neviděla tak jednoznačně, panovala v ní pestrá paleta názorů od souhlasných přes rezervované a i kritické. V roce 1984 dokonce jugoslávští biskupové zakázalifarnostem konat v Medţugorje poutě, protoţe církev se k pravosti zjevení ještě nevyjádřila. Ke cti církve je nutné říct, ţe dodrţujeustanovení, ţe nelze vydat konečné stanovisko o pravosti či nepravosti, pokud pochyby stále trvají. V roce 1995 to také odskákal biskupdiecéze Mostar, pod níţ Medţugorie patří, který měl ke zjevenínegativní postoj. Monsignora Ratko Periče napadli příznivci zjevení fyzicky, unesli ho a zadrţovali 10 hodin. Podle mě to byl chlap na svém místě, který s rozumem nebyl na štíru.

V roce 2010 tiskové středisko Svatého stolce v Římě oznámilo, ţe

při Kongregaci pro uchování víry byla zřízena dvacetičlennáMezinárodní vyšetřovací komise o Medţugorje. Rozhodnutí snad ještě

nepadlo, Wikipedie se o něm nezmiňuje. Připomíná mi to český

parlament, kde se také kaţdou chvíli ustavují parlamentní komise a

výsledek je vyšetřovací nula.

Skalák o Medţugorje básnil uţ předem, a to není vůbecnáboţensky zaloţený. Uţ tu jednou byl a uchvacuje ho dohola obnaţenýterén s balvany, který tady za ty roky vyšlapaly milionové smečky

věřících. Nevím, co je na tom zajímavého, vychodit nesmyslnou

dálnici za bláznivými chimérami a zničit kus přírody. Za svojezlehčování poutního podniku jsem od Míry vyfasoval konstatování: „Ţe

jsem toho debila sebou vzal do Řecka!“ Na to jsem odpověděl: „Já

si to samý říkal uţ v Meziříčku!“

Vyšlapaná „pěšinka“ na Podbrdo

Parkovali jsme kousek od začátku poutního výstupu. Kdyţ jsme kolem přejíţděli, tak jsem křovinaté stráni nevěnoval velkou pozornost. Tím jsem si opět rozlil ocet u Skaláka, jaký jsem cestovatelský ignorant. Zašel jsem tedy z parkoviště těch padesát metrů nakouknout na to vyšlapané kamení, zatímco Skaláci zůstali ještě v Meďouru. Kdyţ jsem se vrátil, oni pojídali svačinku. Řekl jsem: „Tak kdo je neznaboţský maloměšťák? Já šel vykonat uţ poboţnost a vy se tu ládujete kalendářem jak zjednaný!“ Kalendářem je míněn lovecký salám, který zakrojováním sděluje Mírovi, kolik uplynulo v týdnu dní.

Já jsem na Podbrdo nevystoupil, plahočení vyšlapaným „kamenným mořem“ v poledním vedru mě nelákalo. Přenechal jsem tuhle lahůdku Skalákům, ať si jí uţijí do sytosti. Jak jsem viděl letos v únoru na mlejně v Meziříčku na videu, Horu zjevení si uţiliopravdu mírou vrchovatou. U Šárky jsem nevěřícně kroutil hlavou, ţe se tam taky vyškrábala.

Nyní malá zmínka k mému vandalskému znevaţování různých „věrouk“ ať uţ pseudovědeckých nebo religiózních. Předně svénáhledy nikomu nevnucuju, stačí jedno kliknutí na řádek: smazat, a je ode mě pokoj. Pokud vypadám na zarytého ateistu, tak je to mýlka. Teorie spoluzakladatele marxismu Bedřicha Engelse o „mrtvéhmotě“ v jeho „Dialektice přírodě“, kterou jsem přečetl v lochu na Pankráci za vojny, je stejná antropologická veteš jako i náboţenské interpretace bytí. Teologické pohádkové příběhy slouţí té částilidstva, která si nevystačí s normální smysluplnou blízkostí a spřízněností člověka v dálavách nekonečného kosmu a musí si tamdosazovat nadpozemského činitele. Svět není ale rozdělen na boha astvoření, sakrální a profánní, ducha a hmotu. Je ve svém úhrnu celý ţivý: organická biologie či neorganická subatomární rovina společně s makrosvětem mají stejnou hodnotu. Tím je krása světa!

Skaláci jsou pryč uţ dvě hodiny, nejspíš se plazí dvěstěmetrovým kopcem po kolenou, jak se na hříšné poutníky patří. Orodují u Matky boţí za jejich Meďoura, aby nedopadl jako loni ve francouzskémCalais, kdy mu zkolabovala hydraulika spojky. Předesílám, ţe motlitby moc nepomohly ani v Řecku. U mě bezvěrce se nelze divit: veWalesu jsem sjel uţ brzdové destičky. Pozítří jsem v Černé hoře zaseodravil výfuk.

Zakrojil jsem také do svého „kalendáře“. Skaláci pořád nešli, šel jsem se kouknout, jestli nevypustili duši v tom vychozeným kamení.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist