načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Touhy Džendeho Džongy – Imbolo Mbue

Touhy Džendeho Džongy

Elektronická kniha: Touhy Džendeho Džongy
Autor: Imbolo Mbue

Džende přijel z Kamerunu do New Yorku pracovat, získat imigrační vízum, vydělat na letenku své ženě a synovi a stát se Američanem, protože život v Americe je o tolik lepší, než doma. Zdá se, že po dlouhém čase odříkání začínají být šance ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 407
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Behold the dreamers ... přeložila Libuše Čižmárová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3430-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Džende přijel z Kamerunu do New Yorku pracovat, získat imigrační vízum, vydělat na letenku své ženě a synovi a stát se Američanem, protože život v Americe je o tolik lepší, než doma. Zdá se, že po dlouhém čase odříkání začínají být šance dobré. Džende získal práci osobního řidiče u sympatického manažera velké banky, jeho žena získala stipendium a studuje, syn chodí do školy, čekají další dítě, splnění amerického snu v tomto úžasném městě se zdá být na dohled, neboť dokonce na úřad prezidenta poprvé kandiduje černoch. Svůj americký sen si léta úspěšně buduje i Džendeho zaměstnavatel. Má milou rodinu, postavení, peníze... jen v práci přibývá potíží, protože pracuje u banky Lehmans brothers - bohužel krátce před krachem. Tehdy se začne hroutit nejen ekonomika, ale i manažerova rodina a tím i naděje a sny Džendeho i jeho ženy. Román líčící život afrických přistěhovalců i newyorské elity v době nastupující krize v roce 2009 vychází z autopsie autorky, která v USA žije deset let. Je to vypravěčsky působivý, prožitý, velmi pravděpodobně a přirozeně působící, celistvý a především velmi lidský příběh, který ve své tragičnosti neztrácí laskavost a zejména empatii. Prvotina americké autorky kamerunského původu o cestě za americkým snem mladého kamerunského páru, který se vydal do New Yorku, kde chtějí žít, pracovat, vzdělávat se, aby sobě i svým dětem poskytli šanci na lepší život.

Popis nakladatele

Džende Džonga emigroval z Kamerunu do New Yorku, aby zajistil sobě, své ženě a synovi lepší budoucnost. Po několika měsících téměř otrocké práce se na něj usměje štěstí a získá práci snů – začne pracovat jako osobní řidič Clarka Edwardse, vysoce postaveného manažera v bance Lehman Brothers. Džende má poprvé v životě dobře placenou práci a dokáže zabezpečit nejen svou rodinu, ale i podporovat příbuzné v Kamerunu. Džendeho žena začne vypomáhat v Clarkově domácnosti a zdá se, že po letech strádání a tvrdé práce čeká Džendeho rodinu klidná budoucnost. Džendeho sny se však začnou rozplývat poté, co na povrch vypluje pravda o finančních machinacích banky Lehman Brothers a když se Clarkova na pohled dokonalá rodina zhroutí pod tíhou utajovaných skutečností. Tehdy se naplno ukáže, že Džendeho život v emigraci stojí na vratkých základech a on musí učinit jedno ze svých nejtěžších osobních rozhodnutí.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

FLEET


Imbolo Mbue

Touhy Džendeho Džongy




Copyright © Imbolo Mbue, 2016

Translation © Libuše Čižmárová, 2016

ISBN 978­80­7473­453­3 (PDF)


Mému krásnému A. M. R.

s vděčností,

že mě doprovázel do Tajemna

Copyright © Imbolo Mbue, 2016

Translation © Libuše Čižmárová, 2016

ISBN 978-80-7473-430-4



Hospodin, tvůj Bůh, tě totiž uvádí do krásné země, do

země s potoky a vodními prameny, jež vyvěrají z hlu

bin v údolích i na horách; do země pšenice a ječmene,

vinné révy, fíků a  granátových jablek, do země olivo

vého oleje a  medu, do země, v  níž nebudeš jíst chléb

poskrovnu a v ničem nebudeš mít nedostatek, do země,

jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď.

Deuteronomium 8, 7–9



11

1

Nikdy po něm nikdo nechtěl, aby si na pracovní po

hovor vzal oblek. Nikdy mu neřekli, aby si přinesl

životopis. Nikdy ani žádný životopis neměl, totiž až

do minulého týdne, kdy vstoupil do knihovny na ro

hu Čtyřiatřicáté ulice a  Madisonské avenue a  jeden

z dobrovolných pracovních poradců ho pro něj napsal,

a vyrobil mu navíc podrobný soupis jeho dosavadních

zaměstnání, aby bylo jasné, že je mužem schopným

úspěšně plnit mnoho náročných úkolů: farmář zodpo

vědný za obdělávání půdy a  pěstování zdravých plo

din; metař pečující o to, aby bylo město Limbé krásné

a bez poskvrny; myč nádobí v jedné z manhattanských

restaurací, jehož úkolem bylo zajišťovat, aby zákazníci

jedli z čistých, bakteriálně nezávadných talířů; taxikář

v Bronxu, jenž bezpečně převážel pasažéry z místa na

místo.

Nikdy se nemusel starat o to, zda má potřebné zku

šenosti, zda je jeho angličtina dokonalá, zda bude po

važován za dostatečně inteligentního. Jenže dnes, když

si oblékl zelený dvouřadový oblek s tenkým proužkem,

který měl na sobě i v den, kdy vstoupil na americkou

půdu, nedokázal myslet na nic jiného, než jak udělat

dojem na muže, jehož nikdy předtím neviděl. Ať se se

bevíc snažil, nedokázal přestat uvažovat o  otázkách,


12

které by mu mohly být položeny, o  tom, co by bylo třeba odpovědět, jak by měl chodit a mluvit a sedět, jak dlouho asi bude muset mluvit nebo poslouchat a  přikyvovat, a  o  věcech, které bude muset nebo nebude smět říct, jak odpoví, až bude dotázán, jestli je v zemi legálně. Vyschlo mu v krku. Dlaně se mu potily. V přeplněné podzemce v  centru města nemohl vytáhnout kapesník, otřel si proto dlaně o kalhoty.

„Dobré ráno, prosím,“ řekl recepčnímu v hale, když vešel do banky Lehman Brothers. „Jmenuji se Džende Džonga. Jdu za panem Edwardsem. Za panem Clarkem Edwardsem.“

Pihovatý recepční s  bradkou požádal o  průkaz totožnosti a Džende ho rychle vytáhl z hnědé dvoukřídlé peněženky. Muž doklad vzal, důkladně si prohlédl jeho přední i  zadní stranu, zvedl oči k  Džendeho tváři, pohlédl na jeho oblek, usmál se a zeptal se ho, jestli by se nechtěl stát burzovním makléřem nebo tak něco.

Džende zavrtěl hlavou. „Ne,“ odpověděl bez úsměvu, „řidičem.“

„Správně,“ řekl recepční a podal mu návštěvnickou legitimaci. „Tak hodně štěstí.“

Tentokrát se Džende usmál. „Děkuji, můj bratře,“ opáčil. „Štěstí budu dneska opravdu potřebovat.“

Jak sám stoupal výtahem do osmadvacátého patra, prohlédl si nehty (bohudík nebyly špinavé). Pak si v bezpečnostním zrcadle nad hlavou urovnal připínací kravatu, překontroloval zuby a nenalezl na nich žádné viditelné zbytky smažených plantýnů s fazolemi, které jedl k snídani. Odkašlal si a otřel zbytky slin zaschlých v  koutcích úst. Když se otevřely dveře, napřímil se a představil sekretářce, ta přikývla, předvedla řadu mimořádně bílých zubů, kamsi zatelefonovala a poté mu řekla, aby šel s  ní. Kráčeli kancelářskými prostorami, kde v kójích s mnoha obrazovkami seděli mladí muži v modrých košilích, potom chodbou, kolem další rozlehlé místnosti zaplněné kójemi až do slunné kanceláře s  čtyřdílným oknem sahajícím od stěny ke stěně a  od podlahy ke stropu, za nímž stály tisíce podzimem zalitých stromů a  hrdých věží Manhattanu. Na vteřinu otevřel ústa – taková vyhlídka se mu ještě nikdy nenaskytla  – i  pro tu nádheru uvnitř. Po jeho pravici byla odpočinková zóna (černá kožená pohovka, dvě černá kožená křesla, skleněný konferenční stolek), uprostřed luxusní pracovní stůl (oválný, z  třešňového dřeva, s černou koženou polohovací židlí pro šéfa a dvěma zelenými koženými křesly pro návštěvníky) a po jeho levici nástěnný regál (z třešňového dřeva, se skleněnými dvířky a  s  bílými pořadači v  úhledných řadách), před nímž stál Clark Edwards v tmavém obleku a krmil popsanými listy skartovačku.

Džende se k  němu otočil, napůl se uklonil a  řekl: „Prosím, pane, dobré ráno.“

„Posaďte se,“ odvětil Clark, aniž zvedl oči od skartovačky.

Džende spěšně přešel ke křeslu vlevo. Vyndal z  desek svůj životopis a  položil ho před Clarkovu židli. Dával si přitom pozor, aby neporušil vrstvy bílých papírů a výtisků deníku Wall Street Journal zpřeházených na stole. Na jednom z listů Journalu, který vykukoval zpod archů plných čísel a grafů, stál titulek: Velká naděje bílých? Barack Obama a sen o barvoslepé Americe. Předklonil se, aby si článek přečetl – mladý ambiciózní senátor ho fascinoval –, ale rychle se zase napřímil, když si uvědomil, kde je, proč tam je a co se má stát.

„Máte nějaké nesplacené pokuty?“ zeptal se Clark, jakmile dosedl.

„Ne, pane,“ odpověděl Džende.

„A nebyl jste ani účastníkem žádné vážné nehody, že?“

„Ne, pane Edwardsi.“

Clark vzal ze stolu jeho životopis, stejně zmačkaný a  vlhký jako muž, o  jehož životě vypovídal. Zatímco Clarkovy oči chvíli setrvávaly na papíře, Džendeho pohled přelétal sem a tam, od vrcholků stromů v Central Parku daleko za oknem ke stěnám místnosti lemovaným abstraktními malbami a  portréty bílých mužů s motýlky. Cítil, jak mu na čele vyvstávají krůpěje potu.

„Dobrá, Džende,“ řekl Clark, odložil životopis a opřel se o opěradlo židle. „Povězte mi o sobě něco.“

Džende ožil.

Přesně tuhle otázku probírali s manželkou Neni minulou noc; našli ji na Googlu, když zadali: „otázka, kterou dostanete při každém pracovním pohovoru“. Hodinu se hrbili u počítače, který se sekal. Při hledání nejlepší odpovědi pročítali podobné rady z prvních deseti stran, které jim Google nabídl, až nakonec usoudili, že nejlepší bude, když Džende promluví o  svém pevném charakteru, spolehlivosti a o tom, že má všechno, co takový velmi vytížený řídící pracovník jako pan Edwards od šoféra potřebuje. Neni také navrhla, aby zdůraznil svůj úžasný smysl pro humor, snad i  prostřednictvím drobného zažertování. Koneckonců, dodala, který exekutivec z Wall Street by po nekonečných hodinách, kdy si láme hlavu s tím, jak vydělat víc peněz, při nastoupení do auta neocenil řidiče, který nemá daleko k dobrému vtipu? Džende souhlasil a připravil si odpověď, krátký monolog zakončený vtipem o krávě v supermarketu. To by mělo zabrat, mínila Neni. I on sám o tom byl přesvědčen. Jakmile však začal mluvit, nacvičenou odpověď zapomněl.

„Dobře, pane,“ řekl. „Bydlím v Harlemu, s manželkou a šestiletým synkem. A jsem z Kamerunu, to je ve střední Africe nebo v západní Africe. Záleží na tom, koho se zeptáte, pane. Jsem z malého města u Atlantského oceánu, z Limbé.“

„Chápu.“

„Děkuju, pane Edwardsi,“ řekl rozechvělým hlasem. Nebyl si přitom jist, za co vlastně děkuje.

„A jaké pracovní povolení máte v téhle zemi?“

„Já mám papíry, pane,“ vybreptl v předklonu a s rychlým přikyvováním. Po celém těle mu naskakovala husí kůže.

„Ale jaké papíry?“

„Ach, promiňte, pane. Já mám OZ. OZ, pane... právě teď mám OZ.“

„Co to má –?“

Na Clarkově stole zabzučel mobil Blackberry. Clark ho rychle vzal do ruky. „Co to ale znamená?“ zeptal se s pohledem upřeným na telefon.

„To znamená osvědčení o zaměstnání, pane,“ odpověděl Džende a zavrtěl se v křesle. Clark nepřikývl ani nemávl rukou. Se skloněnou hlavou přejížděl očima po přístroji a jeho hebce vyhlížející prsty hbitě poskakovaly po klávesnici – nahoru, doleva, doprava, dolů.

„To je pracovní povolení, pane,“ dodal Džende. Pohlédl na Clarkovy prsty, pak na jeho čelo, znovu na prsty; nebyl si jistý, jak má udržovat oční kontakt, když oči nejsou pro kontakt k dispozici. „To znamená, že smím pracovat, pane. Dokud nedostanu zelenou kartu.“

Clark napůl přikývl a dál ťukal do klávesnice.

Džende se podíval z okna; doufal, že se moc nepotí.

„A jak dlouho bude trvat, než dostanete zelenou kartu?“ zeptal se Clark a odložil telefon.

„Sám nevím, pane. Imigrační úřad je pomalý, pane, je velice zvláštní, jak pracují.“

„Ale jste v této zemi dlouhodobě legálně, je to tak?“

„Ach ano, pane,“ řekl Džende. Znova rychle přikývl, na tváři se mu objevil bolestný úsměv, oči bez jediného mrknutí. „Zcela legálně, pane. Pořád čekám na zelenou kartu.“

Clark na něj dlouhou chvíli jen upřeně hleděl, jeho bezvýrazné zelené oči ani náznakem nenapovídaly, co si myslí. Džendemu se po zádech řinul horký pot a  vsakoval se do bílé košile, kterou mu Neni koupila u pouličního prodavače na Stopětadvacáté ulici. Začala vyzvánět pevná linka.

„V tom případě velmi dobře,“ řekl Clark a zvedl sluchátko. „Jste-li tu legálně.“

Džende Džonga si oddechl.

Zděšení, které mu sevřelo hruď, když Clark Edwards vyslovil slovo papíry, pomalu polevovalo. Na krátký okamžik zavřel oči a poděkoval milosrdnému Jsoucnu, vděčný za to, že stačila jen polovina pravdy. Co by říkal, kdyby mu pan Edwards položil další otázky? Jak by vysvětlil, že jeho pracovní povolení a řidičský průkaz jsou platné pouze do té doby, dokud bude jeho žádost o azyl čekat na vyřízení anebo bude schválena, ale že pokud bude zamítnuta, všechny jeho doklady budou neplatné a žádná zelená karta nebude? Byla by pak nějaká možnost, jak pana Edwardse přesvědčit, že je čestný člověk, vlastně velice čestný člověk, přestože teď imigračním úředníkům vykládá tisíce historek, jen aby se jednoho dne mohl stát americkým občanem a žít v téhle skvělé zemi navždy?

„A  jak dlouho už jste tady?“ zeptal se Clark, když zavěsil.

„Tři roky, pane. Přišel jsem v roce 2004, v měsíci –“

Odmlčel se, polekalo ho Clarkovo hlučné kýchnutí.

„Pozdrav pánbu, pane,“ řekl, když si exekutivec přitiskl zápěstí pod nos a znovu kýchl, ještě hlasitěji než předtím. „Ašíja, pane,“ dodal. „Pozdrav pánbu ještě jednou.“

Clark se předklonil a zvedl láhev vody, stojící na pravé straně stolu. V dálce za ním, za dokonale čistými skly oken, přelétala nad parkem červená helikoptéra a pod bezmračnou ranní oblohou směřovala ze západu na východ. Džende opět stočil pohled ke Clarkovi a sledoval, jak z láhve upíjí několik doušků. Také toužil po trošce vody, jež by zmírnila sucho v  jeho hrdle, ale neodvažoval se změnit směr jejich rozhovoru tím, že by o  ni požádal. Ne, to si nemohl dovolit. Určitě ne teď. Jeho hrdlo mohlo být nejsušším místem v  poušti Kalahari, ale právě teď na tom vůbec nezáleželo – vedl si dobře. No, příliš dobře možná ne. Ale každopádně ani špatně.

„Oukej,“ řekl Clark a odložil láhev. „Já vám teď řeknu, co od řidiče chci.“ Džende polkl a přikývl. „Požaduju loajalitu. Požaduju spolehlivost. Požaduju přesnost a  žádám, abyste udělal, co řeknu, a  na nic se neptal. Jste s tím srozuměn?“

„Ano, pane, ovšem, pane Edwardsi.“

„Podepíšete prohlášení o mlčenlivosti a nikdy nikomu neřeknete nic z toho, co mě uslyšíte říkat nebo uvidíte dělat. Nikomu. Naprosto nikomu. Chápete?“

„Chápu to moc dobře, pane.“

„Fajn. Budu se k  vám chovat slušně, ale nejprve se musíte chovat slušně vy ke mně. Budu vaší prioritou, a pokud vás nebudu potřebovat, budete se starat o mou rodinu. Jsem vytížený člověk, takže nečekejte, že vás budu kontrolovat. Byl jste mi velmi vřele doporučen.“

„Dávám vám své slovo, pane. Slibuju. Mé čestné slovo.“

„Velmi dobře, Džende,“ řekl Clark. Usmál se, přikývl a zopakoval: „Velmi dobře.“

Džende si z kapsy kalhot vytáhl kapesník a osušil si jím čelo. Zhluboka se nadechl a čekal, až si Clark ještě jednou přečte jeho životopis.

„Chcete se mě na něco zeptat?“ Clark přesunul životopis k hromadě papírů na levé straně stolu.

„Ne, pane Edwardsi. Jasně jste mi řekl, co potřebuju vědět, pane.“

„Výborně. Zítra budu mít ještě jeden pohovor. Poté se rozhodnu. Asi ještě zítra vám dám vědět. Má sekretářka vám zavolá.“

„Moc vám děkuju, pane. Jste velmi laskav.“

Clark vstal.

Džende se rychle odsunul od stolu a také se postavil. Narovnal si kravatu, která se během rozhovoru nachýlila jako vrba v divoké bouři.

„Mimochodem,“ dodal Clark s  pohledem upřeným na kravatu, „doufáte-li v postup ve své kariéře, pořiďte si lepší oblek. Černý, modrý nebo šedý. A opravdovou kravatu.“

„To není žádný problém, pane,“ odpověděl Džende. „Můžu si sehnat nový oblek, pane. Jistěže můžu.“

Přikývl a rozpačitě se usmál, přičemž odhalil své natěsnané zuby, a ústa rychle zavřel. Clark úsměv neopětoval, jen mu podal ruku. Džende ji uchopil oběma svými dlaněmi a se skloněnou hlavou jí velmi pečlivě potřásl. Předem vám velice děkuji, chtěl říct znova. Budu tím nejlepším řidičem, pokud mi tu práci dáte, řekl málem.

Neřekl to však; musel své zoufalství udržet na uzdě, aby nevybuchlo skrz tenkou vrstvu důstojnosti, v  níž bylo po celý rozhovor zahaleno. Clark se usmál a poplácal ho po rameni.

2

„Dneska je to rok a půl,“ řekla Neni Fatou, když spolu procházely Čínským Městem a dívaly se po kabelkách, které se tvářily jako Gucci nebo Versace. „Tak dlouho už jsem v Americe.“

„Rok a půl?“ řekla Fatou, zavrtěla hlavou a obrátila oči v sloup. „Ty počítat i půlroky? A říkáš to, no vážně.“ Zasmála se. „Něco ti povím. Až ty v Americe čtyřiadvacet let a pořád chudá, už nic nepočítat. Už ani nic neříkat. Ne. Ty stydět se něco říct, to ti povídám.“

Neni vyprskla smíchy, v ruce látkovou kabelku Gucci, kterou se rozhodla považovat za zaručeně pravou. „Ty se stydíš říct lidem, že jsi tady čtyřiadvacet let?“

„Ne, já nestydím. Proč stydět? Říkám lidem, že právě přišla. Oni mě slyší mluvit, říkají ach, neumí anglicky. Určitě právě přišla z Afrika.“

Vyběhl k  nim Číňan, majitel obchodu. Za šedesát dolarů můžete mít, řekl Neni. A co takhle... zašklebila se Neni, dám vám dvacet. Muž zavrtěl hlavou. Neni a Fatou se obrátily k odchodu. Čtyřicet, čtyřicet, křičel za nimi muž, když si razily cestu davem turistů z Evropy. Fajn, vy vrátit, za třicet, křičel. Vrátily se a kabelku koupily za pětadvacet dolarů.

„Ty teď jako Angeli Joeli,“ řekla Fatou, když Neni kráčela s  taškou přes rameno a  za ní vlála její kudrnatá hříva.

„Vážně?“ opáčila Neni a pohodila hlavou.

„Co ty mínit, vážně? Ty nechtít vypadat jako Angeli Joeli?“

Neni zvrátila hlavu dozadu a zahihňala se.

Tolik New York milovala. Stále nemohla uvěřit, že tady opravdu je. Nemohla uvěřit, že tudy chodí a kupuje Gucciho, že už není nezaměstnaná svobodná matka, která den za dnem trčí v otcově domě v Limbé a čeká, až ji Džende zachrání.

Ani jí nepřišlo, že už je to celých osmnáct měsíců. Asi to bylo tím, že si pořád pamatovala hodně z onoho dne, kdy s Liomim dorazili na Letiště JFK. Stále si pamatovala, jak tam Džende stál a čekal na ně, s připínací modrou kravatou na červené košili a s kyticí hortenzií v rukou. Stále si pamatovala, jak se objali a dlouho se k sobě tiše, s očima pevně zavřenýma tiskli, aby zažehnali utrpení posledních dvou let, kdy měl Džende tři zaměstnání, aby našetřil peníze na jejich letenky, na její studentské vízum a Liomiho návštěvnické vízum. Stále si pamatovala, jak se Liomi připojil k  jejich objetí a chytal je za ruce, až ji konečně Džende pustil a zvedl ho do náručí. Pamatovala si, že byt v Harlemu (po dvou letech, kdy sdílel dvoupokojový suterénní byt se šesti Portorikánci v Bronxu, pro ně nedávno našel něco lepšího) byl té noci plný Džendeho smíchu, jejího hlasu, když ho bavila historkami z domova, a Liomiho pištění, když se otec a  syn kočkovali a  pošťuchovali na koberci. Pamatovala si, jak uprostřed noci přenesli Liomiho z  manželské postele do dětské, aby mohli ležet vedle sebe a dělat všechny ty věci, které si slíbili v e-mailech, telefonátech a esemeskách. A pořád si dobře pamatovala, jak poté, co skončili, ležela vedle něho, naslouchala zvukům Ameriky za okny, tlachání a smíchu afroamerických mužů a žen v ulicích Harlemu a říkala si: Jsem v Americe. Jsem opravdu v Americe.

Na ten den nikdy nemůže zapomenout.

A stejně tak na den dva týdny po jejich příjezdu, kdy se na městské radnici brali. Liomi držel prsteny a Džendeho bratranec Winston jim šel za svědka. Toho květnového dne roku 2006 se konečně stala váženou ženou, ženou, která byla tímto aktem prohlášena za hodnou lásky a ochrany.

Limbé pro ni teď bylo cizí planetou, místem, jež s každým dnem, kdy tam s ní Džende nebyl, milovala méně a  méně. Když tam nebyl a  nemohla se s  ním projít po pláži, zatančit si nebo si v horkém nedělním odpoledni posedět v  nálevně a  vychutnat si studený maltský guinness, přestalo pro ni být město milovanou domovinou a stalo se osamělým místem, které toužila co nejdřív opustit. V  každém telefonním hovoru během doby, kdy spolu nebyli, mu to připomínala. Jak nedokáže přestat snít o tom, že odjede z Limbé a bude s ním v Americe.

„Já taky sním, Bébé,“ říkával jí. „Ve dne v noci sním o všech možných věcech.“

V den, kdy s Liomim dostali víza, spala s jejich pasy pod polštářem. V den, kdy opustili Kamerun, necítila nic. Když před jejich domem zastavil autobus, který její otec najal, aby v něm odjeli na Doualské mezinárodní letiště (a  s  nimi dva tucty příbuzných a  rodinných přátel, kteří je měli doprovodit), a  když měli vyrazit na dvouhodinovou cestu na letiště, jen se usmívala a mávala sousedům a členům jejich velké rodiny. Shromáždili se na trávníku před domem, aby jim závistivě zamávali na rozloučenou. Při pohledu na ně se krátce pomodlila a  přála jim stejné štěstí, které, jak věděla, čeká ji v Americe.

Teď, o  rok a  půl později, byl jejím domovem New York. Bylo to místo se všemi radostmi, po nichž toužila. Probouzela se vedle muže, kterého milovala, a když se otočila, viděla jejich dítě. Poprvé v životě měla zaměstnání. Pracovala jako soukromá domácí ošetřovatelka

22

přes agenturu, která jí platila v hotovosti, protože ještě

neměla pracovní povolení. Poprvé za šestnáct let byla

oficiálně studentkou, studovala chemii na vyšší odbor

né škole Borough of Manhattan Community College

a nikdy si nedělala starosti kvůli školnému, protože vě

děla, že Džende vždy bez řečí zaplatí tři tisíce dolarů za

semestr, na rozdíl od jejího otce, jenž bez ustání reptal

kvůli finančním problémům, a kdykoli některé z jeho

osmi dětí požádalo o peníze na školné nebo novou

školní uniformu, udělal mu přednášku o tom, jak zápa

doafrické franky nerostou na mangovnících. Poprvé po

velmi dlouhé době se ráno neprobouzela, aniž by měla

nějaké plány kromě přípravy oběda pro rodiče a  sou

rozence, péče o  Liomiho, úklidu domu, cesty na trh,

setkání s  kamarádkami a  poslouchání jejich stížností

na tchyně. Neuléhala už s vyhlídkou jen na stejné další

dny, kdy se její život neubírá ani kupředu, ani zpátky.

A poprvé v životě snila o něčem jiném než o manželství

a mateřství: snila o tom, že se stane lékárnicí, jako byli

ti, jichž si v Limbé všichni vážili, protože v lahvičkách

s pilulkami rozdávali zdraví a štěstí. Aby se jí tento sen

splnil, musela si vést ve škole dobře, a  přesně to také

dělala – měla průměr B plus. Tři dny v týdnu chodila

do školy a  po vyučování procházela po školních cho

dbách s tlustými učebnicemi algebry, chemie, biologie

a filozofie a zářila, protože se z ní stávala učená žena.

A co nejčastěji sedávala v knihovně nad domácími úko

ly nebo v úřední hodiny pronásledovala profesory s žá

dostmi o radu, co má dělat, aby měla ještě lepší známky

a mohla jít studovat farmacii na vysokou školu. Chtě

la být na sebe pyšná, chtěla, aby byl Džende pyšný na

svou ženu a Liomi na svou matku. Čekala příliš dlou

ho, aby se něčím stala, a teď, když jí bylo třiatřicet, už

konečně měla – nebo byla na dobré cestě mít – všech

no, co kdy v životě chtěla.

23

3

Telefon mu zazvonil ve chvíli, kdy projížděl po White

Plains Road. Po čtyřech minutách hovoru mobil zakla

pl a  rozesmál se. Bušil do volantu a  smál se hlasitěji

a  hlasitěji: jásavě, zmateně, nevěřícně. Kdyby jel po

Novém Městě v Limbé, vyskočil by z auta, na ulici by

někoho objal a  řekl by mu: Bo, nevěřil bys, co jsem

se právě dověděl. V Novém Městě by znal na ulici as

poň jednoho člověka, s nímž by se mohl o dobré zprá

vy podělit, ale tady v Bronxu, v ulicích plných starých

cihlových domů a povadlých trávníků, neznal nikoho,

ke komu by se mohl rozběhnout a  zopakovat to, co

mu právě zavolala Clarkova sekretářka. Byl tam jeden

mladý černoch se sluchátky na uších, který pohupoval

hlavou do rytmu nějaké dobré hudby; tři starší asijské

školačky hihňající se s rukou u pusy – kdovíkde necha

ly školní brašny, žádná ji na zádech neměla; nějaká že

na kamsi spěchala a před sebou tlačila růžový kočárek

s tlustým miminem. Byl tam také nějaký Afričan, podle

tmavého hranatého obličeje a dlouhého vlajícího pláště

to musel být Senegalec nebo Burkiňan anebo člověk

z některé jiné francouzskojazyčné západoafrické země.

Džende za ním ale nemohl běžet jen proto, že byli oba

Západoafričané. Potřeboval se radovat s  někým, kdo

znal jeho jméno a jeho osud.

„Ach, božíčku, Džende,“ zvolala Neni, když jí to pověděl. „Já tomu nemůžu uvěřit. Ty jo?“

Usmál se a  zavrtěl hlavou. Věděl, že Neni na svou otázku nežádá odpověď; byla prostě stejně šťastná jako on. Ze zvuků, které slyšel spolu s  jejím hlasem, usoudil, že tančí, skáče, pobíhá po bytě jako dítě odměněné hrstí bonbonů.

„Řekla, kolik přesně ti budou platit?“

„Pětatřicet tisíc.“

„Panenko skákavá! Božíčku! Já tančím, Džende. Skáču radostí, och!“

Ráda by zůstala na telefonu, radovala se s ním ještě aspoň deset minut, ale musela  jít do školy na úvodní hodinu chemie. Usmíval se, pobavila ho její radost, silnější než Viktoriiny vodopády.

Pak zavolal bratranci Winstonovi.

„Gratuluju, člověče,“ řekl Winston. „Zázraky se dějí.“

„To ti povídám,“ opáčil Džende.

„Takže ty, křováckej kluk z  Novýho Města v  Limbé, budeš teď vozit exekutivce z Wall Street? Budeš teď řídit nablýskanej lexus místo toho otlučenýho hyundaie?“

Džende se zasmál. „Ani nevím, jak bych ti poděkoval,“ pokračoval. „Ani nedokážu začít –“

Jeho zákaznice na zadním sedadle promluvila.

„Moment, Bo,“ řekl Winstonovi. Otočil se a  zjistil, že i žena mluví do mobilního telefonu, a to řečí, kterou v  životě neslyšel. On mluvil pidžinskou angličtinou promíchanou s  francouzštinou a  s  jazykem bakweri. Jeden druhému nerozuměli, tvořili tu spolu, ve žlutém taxíku křižujícím New York, jakýsi kvazi Babylon.

„Cos těm lidem o mně napovídal?“ zeptal se Winstona. „Ten člověk říkal, že jsem mu byl vřele doporučen.“

„Nic,“ odpověděl Winston. „Jen jsem Frankovi řekl, že občas řídíš limuzínu a žes dělal řidiče jedné rodině v New Jersey.“

„Cože?“

„Lžu, takže umřu,“ opáčil Winston a odfrkl si. „Ty si myslíš, že černoch dostane v  téhle zemi dobrou práci tak, že se posadí před bělochy a řekne pravdu? Prosím tě, nenuť mě k  smíchu. Jen jsem ti to nechtěl povídat předem, abys nebyl ještě nervóznější.“

„Bo, nekecáš? Ale já jsem nic z toho v životopisu neměl! Jak jsi –“

„Eh, ty tvoje strachy. Ten chlap je vytíženej člověk. Věděl jsem, že se tě nebude ptát na všechno. Frank je jeho nejlepší přítel. Co? Ty nejseš rád, že jsem mu to řekl?“

„Rád?“ Džende skoro zaječel, kroutil hlavou a zakláněl ji dozadu. „Nejradši bych teď hned vyskočil z auta a políbil ti nohy!“

„Ne, ne, děkuju,“ řekl Winston. „Povím nějakým ngahám, aby to pro mě udělaly.“

„Jo, tak dobře,“ řehtal se Džende. „Nebudu závidět, Neni by mě zabila.“

Winston se smál tak hlasitě, až chraptěl. „Ta poslední noc, Bo, to ti povídám –“

„Ale co budeme dělat, když si to budou chtít ověřit?“ zeptal se Džende. „Ta sekretářka povídala, že jim musím dát ty re... refe... reference.“

„O to se nestarej. Vyplníme ten formulář spolu, až se sejdeme. Mám na reference pár lidí.“

„Já jsem ti tak vděčnej, Bo... zkrátím to, já vůbec nevím, jak bych ti poděkoval.“

„Jen prosím tě hned toho děkování nech,“ vynadal mu Winston. „Jsi můj bratr. Když to neudělám pro tebe, tak pro koho? Vyřiď Neni, ať mi uvaří tu svou specialitu, tu paprikovou polívku s hovězíma nožkama a kuřecíma žaludkama. Nic jinýho nechci. Zastavím se zítra večer.“

„O  to si nemusíš říkat,“ opáčil Džende s  úsměvem. „Polívka na tebe bude čekat, a k tomu ještě vychlazený palmový víno a čerstvá sója.“

Winston mu ještě jednou poblahopřál a pak řekl, že se musí vrátit k instruktáži, na níž právě pracuje. Džende dál jezdil po Bronxu, bral pasažéry a vysazoval je, poslouchal internetové rádio Last FM a celou dobu se musel šťastně usmívat. Teď už potřebuješ jen dostat papíry, psala Neni, a budeme v klídku.

Viď, že to tak je? uvažoval. Nejdřív dobrá práce. Potom papíry. Nebyl by to skvělý pocit?

Povzdechl si.

Tři roky: tři roky už v Americe usiluje o získání papírů. Byl v zemi sotva čtyři týdny, když ho Winston vzal na schůzku s imigračním právníkem – bylo zapotřebí najít nějaké řešení, aby mohl, až mu vyprší návštěvnické vízum, zůstat v  Americe natrvalo. Měli to v  plánu celou tu dobu. Tohle však Džende na americké ambasádě v Yaoundé, když si byl podat žádost o návštěvnické vízum, neřekl.

„Jak dlouho máte v  úmyslu zůstat v  New Yorku?“ ptal se konzulární úředník.

„Jen tři měsíce, pane,“ odpověděl. „Jen tři měsíce a slibuju, že se vrátím.“

Aby podepřel své tvrzení, předložil důkazy: dopis od svého nadřízeného, který ho vylíčil jako svědomitého pracovníka, jenž má natolik rád svou práci, že by ji nikdy neopustil jen proto, aby bezcílně bloumal po Americe; rodný list svého syna, aby ukázal, že by nikdy neopustil dítě; doklad o vlastnictví kousku půdy, který mu dal jeho otec, s úmyslem naznačit, že se chce vrátit a  půdu obdělávat; dopis z  městského stavebního úřadu (zaplatil jednomu vzdálenému strýci, jenž tam pracoval, aby to pro něj zařídil), kde se psalo, že zažádal o povolení postavit si dům; a dopis od přítele, který se zapřísahal, že Džende nechce v Americe zůstat, protože si spolu po jeho návratu chtějí otevřít nálevnu.

Konzulárního úředníka to přesvědčilo.

Další den už Džende odcházel z konzulárního úřadu s vízem. Ano, pojede do Ameriky. On, Džende Dikaki Džonga, syn Ikoly Džongy, vnuk Dikakiho Manyaky ma Džongy, pojede do Ameriky! Vyběhl z  ambasády do prašných ulic Yaoundé s  tak rozzářenou tváří, že se jedna ewondská žena s  košíkem plantýnů na hlavě zastavila uprostřed kroku a upřeně na něho pohlédla. Quel est son problème? slyšel ji ptát se přítelkyně. Zasmál se. On nemá žádný problém. Za měsíc odjede z Kamerunu. Odjede a za tři měsíce se určitě nevrátí. Kdo by odjížděl do Ameriky, aby se za pouhé tři měsíce vrátil k nicotné budoucnosti v Kamerunu? Ne mladí muži jako on, ne lidé, které v jejich vlastní zemi čeká v budoucnu jen chudoba a beznaděj. Ne, lidé jako on nejezdí do Ameriky na návštěvu. Přijedou tam a zůstanou, dokud se nemohou domů vrátit jako dobyvatelé – dobyvatelé se zelenou kartou či americkým pasem, s  kapsami plnými dolarů a s fotografiemi šťastného života. A proto si byl Džende v den, kdy nastoupil do letadla z Doualy do Newarku s mezipřistáním v Paříži, jistý, že se do Kamerunu nevrátí, dokud nezíská svůj podíl mléka, strdí a svobody, jimiž oplývá země zaslíbená zvaná Amerika.

„Nejlepší způsob, jak získat papíry a zůstat v zemi, je azyl,“ řekl mu Winston poté, co Džende překonal pásmovou nemoc a  půl dne se v  úžasu procházel po Times Square. „Buď to, nebo se oženíš s nějakou starou bezzubou běloškou z Mississippi.“

„Chraň Bůh,“ odpověděl Džende. „To mi dej radši láhev petroleje a já teď hned umřu.“ Usoudil, že jedinou možností je pro něho azyl. Winston souhlasil. Může to trvat léta, říkal, ale vyplatí se to.

Winston pro něho najal právníka, Nigerijce Bubakara ze čtvrti Flatbush v Brooklynu. Oč byl Bubakar menší, o to hbitější byl v hovoru. Winston říkal, že není jen velký imigrační právník se stovkami afrických klientů po celé zemi, ale že je také odborník v  umění, jak poskytovat svým klientům ty nejlepší historky o pronásledování, aby získali souhlas s azylem.

„Jak si myslíte, že to všichni ti lidé, kteří získali azyl, udělali?“ zeptal se Bubakar bratranců, když se dva měsíce po Džendeho příjezdu poprvé sešli na neplacenou konzultaci. „Vy si myslíte, že opravdu před něčím prchají? Pch. Něco vám povím. Je to měsíc, co jsem získal azyl pro dceru premiéra jedné východoafrické země.“

„Vážně?“ zeptal se Winston.

„Ano, vážně,“ zavrčel Bubakar. „Co myslíte tím vážně?“

„Jsem jen překvapenej. Které země?“

„Teď bych o tom raději pomlčel, fajn? Vlastně na tom nezáleží. Říkám to proto, že její otec je premiér, ne? Má tři lidi na utírání zadku a další tři, co jí tahají suchý z nosu. A teď je tady a tvrdí, že se doma bojí o život,“ šklebil se. „Všichni děláme, co umíme, aby se z nás stali Američani, ne?“

Džende přikývl.

Winston pokrčil rameny. Na Bubakara ho odkázal jeden přítel z Atlanty, který o něm mluvil velice pochvalně. Ten přítel nepochyboval o tom, že jedině Bubakarovou zásluhou je stále ještě v  Americe, má zelenou kartu a  chybí mu už jen dva roky, aby směl požádat o  americké občanství. Přesto bylo Džendemu podle Winstonových svěšených koutků jasné, že se zdráhá uvěřit tomu, že ten mužík s dlouhými chlupy trčícími z neustále rozšířených nosních dírek je expert vůbec na něco, natož na komplexní právní sféru azylové emigrace. Diplom na stěně sice tvrdil, že chodil na jakousi právnickou vysokou školu v Alabamě, ale Winstonovi jeho svérázné chování neomylně prozrazovalo, že své skutečné vzdělání získal na internetových imigračních fórech, na stránkách, kde se shromažďovalo množství aspirantů na americké pasy, kteří hledali způsoby, jak přechytračit americký imigrační systém.

„Bratře,“ obrátil se přes prázdný stůl v  překvapivě čisté a  uspořádané kanceláři Bubakar k  Džendemu, „můžeme začít tím, že mi povíte něco víc o sobě, a já se podívám, jak vám můžu pomoct.“

Džende si položil ruce na stehna, napřímil se a začal vyprávět svůj příběh. Mluvil o svém otci farmáři, o matce prodavačce a chovatelce prasat, o svých čtyřech bratrech a jejich dvoupokojovém caraboatu v Novém Městě v  Limbé. Mluvil o  tom, jak chodil na křesťanskou základní školu a jak přerušil studium na Národní všeobecné střední škole poté, co přivedl Neni do jiného stavu.

„Co? Vy jste přestal studovat, protože jste zbouchnul holku?“ zeptal se Bubakar a přitom si dělal poznámky.

„Ano,“ odpověděl Džende. „Její otec mě za to nechal zavřít do vězení.“

„Ha! A  máme to!“ řekl Bubakar a  zvedl hlavu od poznámkového bloku. Oči mu zářily vzrušením.

„Co máme?“ zeptal se Winston.

„Jeho azyl. Povíme tu historku na imigračním.“

Winston a  Džende se na sebe podívali. Džende se domníval, že Bubakar ví, o čem mluví; Winstonův výraz napovídal, že si myslí, že Bubakar nejspíš o  tom, o čem mluví, neví nic.

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Winston. „To bylo dávno, v  roce 1990, před čtrnácti lety. Jak chcete soudce přesvědčit, že se můj bratranec doma v Kamerunu bojí pronásledování, protože kdysi dávno přivedl do jinýho stavu děvče a dostal se za to do vězení? Promiňte, ale v naší zemi, a možná i ve vaší zemi, je naprosto v mezích zákona, když otec nechá zavřít mladýho muže za to, že zkomplikoval jeho dceři budoucnost.“

Bubakar pohlédl s  despektem na Winstona a  pohrdlivě ohrnul ret. „Pane Winstone,“ řekl po dlouhé odmlce, během níž si cosi zapsal, a pak rozvážně položil pero na notes.

„Ano?“

„Rozumím tomu tak, že jsme oba právníci a vy jste chytrák z Wall Street. Není to tak?“

Winston neodpověděl.

„Za jedno vám ručím, příteli,“ pokračoval Bubakar. „Kdyby vás postavili před imigračního soudce a požádali vás, abyste vypovídal ve prospěch svýho bratrance, vůbec byste nevěděl, co říct. Chápete? Tak mi prosím dovolte, abych dělal, co umím, a  pokud budu někdy potřebovat právníka, aby mi poradil, jak zatajit před vládou daně, nechám zase já vás dělat, co umíte.“

„Moje práce není radit lidem, jak zatajit daně,“ odpověděl Winston zcela klidně, i když podle jeho upřeného pohledu Džende usoudil, že má spíš chuť natáhnout se přes stůl a vyrazit Bubakarovi všechny zuby.

„Takže vy tohle neděláte?“ zeptal se Bubakar s  posměšným zájmem. „Tak co teda na Wall Street děláte?“

Winston polykal vztek. Džende nic neříkal, ale byl stejně rozezlený jako jeho bratranec.

Snad v obavě, aby nezašel příliš daleko, se Bubakar pokusil držet své poznámky na uzdě a bratrance uklidnit.

„Bratři moji, dost sporů,“ řekl a přešel do pidžinské angličtiny, do jakési směsi její kamerunské a nigerijské podoby. „Teď není čas na hádky. Máme před sebou práci, oukej? Co bylo, bylo. Je to tak?“

„Jistě,“ řekl Winston, „tak se držme naší věci.“

Džende vzdychl a čekal, až se rozhovor vrátí k jeho žádosti o azyl.

„Ale jen abyste věděl,“ dodal Winston, „moje práce korporátního právníka neobnáší žádný lhaní ani manipulace.“

„Jistěže,“ opáčil Bubakar. „Promiňte, můj bratře. Musel jsem si to splést s jiným odvětvím práva.“

Oba muži se zasmáli.

„Co se stalo s tou mladou ženou, kterou jste přivedl do jinýho stavu?“ obrátil se Bubakar k Džendemu.

„Je doma v Limbé.“

„A to dítě, který jste s ní měl?“

„Holčička zemřela.“

„To je mi líto, ach, můj bratře, moc líto.“

Džende odvrátil pohled. Nepotřeboval soucit. Po čtrnácti letech určitě nepotřeboval projevy soustrasti.

„Šel jste do vězení předtím, nebo potom, co umřela?“

„Než se narodila, poté co rodiče mojí holky zjistili, že jsem to byl já, kdo ji zbouchnul.“

„Tak to běžně chodí,“ vložil se do hovoru Winston. „Rodiče zavolají policii a milenec jde do vězení.“

Bubakar přikývl a dál si dělal poznámky.

„Byl jsem ve vězení čtyři měsíce. Když mě propustili, byl dítěti měsíc. Tři měsíce nato zemřelo na žlutou horečku.“

„To je mi líto, můj bratře, vážně líto,“ opakoval Bubakar.

Džende se trochu napil vody a odkašlal si. „Ale mám v Kamerunu jiný dítě,“ řekl. „Mám tříletýho syna.“

„Se stejnou ženou, se kterou jste měl dceru?“ zeptal se Bubakar.

„Ano,“ odpověděl Džende. „Je to matka mýho syna. Pořád je to jen má přítelkyně. Byli bysme už manželé a s naším synem rodina, kdyby mi její otec dovolil vzít si ji.“

„A proč s tím manželstvím nesouhlasí?“

„Říká, že potřebuje čas na rozmyšlenou, ale já vím, že je to proto, že jsem chudej.“

„Je to sociální problém,“ řekl Winston. „Džende je z chudé rodiny. Rodina té mladé dámy má trochu víc peněz.“

„Nebo je to možná proto, že otec té mladé dámy se nepřenesl přes to, co se jeho dceři stalo?“ nadhodil Bubakar. „Mám na mysli, když jako otec vidíte, že vaše mladá dcera otěhotní, odejde ze školy a  pak o  dítě přijde, je to hodně těžký, ne? Já myslím, že bych nikdy neměl rád člověka, kterej by tohle udělal mojí dceři, ať už by byl z bohaté, nebo z chudé rodiny.“

Ani jeden z bratranců neodpověděl.

„Na tom ale vlastně nezáleží, jakej má důvod,“ pokračoval Bubakar. „Myslím, že ten příběh je naší nejlepší šancí na azyl. Prohlásíme, že jde o  perzekuci založenou na příslušnosti k určité sociální vrstvě. Rozvineme historku tak, že se bojíte vrátit domů, protože máte strach, že vás rodina vaší přítelkyně chce zabít, abyste se nemohli vzít.“

„To zní jako příběh, co by se mohl stát v Indii,“ namítl Winston. „V Kamerunu se ale nic takovýho neděje.“

„Snažíte se říct, že Kamerun je lepší než Indie?“ odsekl Bubakar.

„Snažím se říct, že Kamerun není Indie.“

„Nechte to na mně, můj bratře.“

Winston vzdychl.

„Kdy můžeme poslat žádost?“ zeptal se Džende.

„Jakmile mi poskytnete všechny důkazy.“

„Důkazy? Jaký důkazy?“

„Jaký důkazy? Jako záznam o vašem věznění. Rodný listy vašich dětí. Obou. Úmrtní list děvčátka. Dopisy. Spoustu dopisů. Od lidí, kteří budou tvrdit, že slyšeli, že ten muž se vás chystá zabít, jestli vás ještě uvidí. Od lidí, kteří slyšeli jeho bratry, bratrance, kohokoli z rodiny mluvit o  tom, jak vás zničí. Taky fotky. Vlastně cokoli a všecko o tom děvčeti a jejím otci. Můžete mi to sehnat?“

„Zkusím to,“ odpověděl Džende váhavě. „Ale co když nebudu moct sehnat dost důkazů?“

Bubakar se na něho poněkud pobaveně podíval a zavrtěl hlavou. „Ach, můj bratře,“ řekl, odložil pero a  předklonil se. „Mám to pro vás vyčarovat? Vezměte rozum do hrsti a  sežeňte pro mě něco, co budu moct těm lidem ukázat. Jak říká ten chlapík Jerry Maguire: Ukažte mi peníze. Tady je to podobný! Jenže tihle lidi z imigračního budou říkat: Ukažte mi důkazy! Ukažte mi důkazy! Pochopil jste?“

Zasmál se vlastnímu žertu. Winston si odfrkl. Džende nereagoval; nikdy neslyšel o muži jménem Jerry Maguire.

„Musíme jim ukázat hodně materiálů, abychom je přesvědčili, chápete? Tak nebo onak, je potřeba sehnat spoustu důkazů.“

„Uvidíme, co budeme moct udělat,“ řekl Winston.

Džende přikývl na souhlas, i když věděl, že bude těžké takové dopisy sehnat. Otec Neni ho rád nemá – to věděl celá léta –, ale ten starouš mu nikdy nepohrozil, že ho zabije. Nikdo v Limbé by to nedosvědčil. Jenže žádost o azyl byla jeho největší šance a musel pro to něco udělat. Usoudil, že si o  tom promluví s  Winstonem; ten už bude mít nějaký nápad, jak to provést.

„A  vy věříte, že to bude fungovat?“ zeptal se Winston.

„Udělám z toho přesvědčivej případ,“ odvětil Bubakar. „Váš bratranec svý papíry dostane, inšálláh.“

4

Nedokázala jít spát dřív, než dorazil domů  – Džende jí musel říct o  svém prvním dni v  práci úplně všechno. Když mu kolem poledne volala, jak se den vyvíjí, odpověděl jen, že to jde dobře, že teď nemůže mluvit, ale všechno je v pořádku. A tak neměla jinou možnost než počkat a teď, skoro o půlnoci, ho konečně uslyšela u  dveří, oddechujícího poté, co vystoupal do pátého patra k jejich bytu.

„Tak co?“ zeptala se s úsměvem, když se sesunul na ošoupanou pohovku v obývacím pokoji.

„Nemůžu si stěžovat,“ usmíval se. „Šlo to dobře.“

Odešla do kuchyně a  přinesla mu sklenici studené vody. Pomohla mu ze saka, a když s hlavou zvrácenou dozadu zůstal asi minutu na pohovce, přinesla mu večeři a odsunula židli, aby měl u jídelního stolu pohodlí.

Potom se začala vyptávat. Co přesně pro tu rodinu dělal? Kam je vezl? Je paní Edwardsová pěkná? Je jejich syn dobře vychovaný? Bude pracovat takhle dlouho každý den?

Byl unavený, ale ona se nevzdávala, házela po něm otázky jako bonbony na vítěze. Chtěla vědět, jak žijí bohatí lidé. Jak se chovají. Co říkají. Když si můžou někoho najmout, aby je vozil, pak musí být jejich život opravdu něco, ne?

„No tak,“ naléhala, „pověz mi to.“

A tak jí mezi sousty večeře vyprávěl všechno, co mohl. Byt Edwardsových je veliký a  krásný, říkal. O  milion dolarů krásnější než jejich tmavý byt s jednou ložnicí. Z okna jejich obývacího pokoje vidíš celé město – brada mu poklesla, když to viděl.

„Jejda,“ řekla. „Jaký by to bylo, mít něco takovýho? Každej den bych vyskočila a dotkla se nebe.“

Vypadá jako jeden z  těch bytů bohatých lidí, které bývají v televizi, pokračoval. Všechno je bílé nebo stříbrné, velice čisté, velice lesklé. Strávil tam jen několik minut, když čekal na Mightyho, kterého měl zavézt do školy, poté co odvezl pana Edwardse do práce. Paní Edwardsová ho požádala, aby šel nahoru, devítiletý Mighty se s  ním chtěl před cestou do školy seznámit. „Moc hezký dítě, a taky dobře vychovaný, tenhle Mighty,“ řekl.

„To ráda slyším,“ odpověděla. „Bohatý dítě, co má chování.“ Měla chuť se zeptat, jestli je Mighty vychovaný tak dobře jako jejich Liomi, ale neudělala to; myslela, že bude lepší řídit se radou, kterou jí dala před mnoha lety matka: zdržet se srovnávání svého dítěte s dětmi jiných žen. „Mají jen tohle jedno dítě?“ zeptala se místo toho.

Zavrtěl hlavou. „Mighty mi říkal, že má velkýho bratra. Ten bydlí na kraji města v  jiným bytě, kterej jim patří, a  chodí na Kolumbijskou univerzitu. Na právnickou fakultu.“

„Toho taky budeš vozit?“

„Možná, nevím. Mighty říkal, že je jeho bratr moc často nenavštěvuje a  pana Edwardse to mrzí. Dál už jsem se ho nevyptával.“

Dolila mu vodu do poloprázdné sklenice a nechala ho několik minut v klidu jíst. Pak se zase začala ptát. „A paní Edwardsová,“ pokračovala, „jak ta vypadá?“

„Skvěle,“ odpověděl. „Tak jak má vypadat žena bohatýho muže. Winston říkal, že patří k těm lidem přes jídlo –“

„Lidem přes jídlo?“

„To jsou lidi, co učí jiný lidi, jak a co mají jíst... aby vypadali tak a tak, a ne jinak.“ Přitáhl si plechovku limonády Mountain Dew, kterou postavila na stůl, otevřel ji a  dlouze se napil. „Lidi v  téhle zemi se pořád starají o  to, jak a  co mají jíst, a  platí někomu cizímu velký peníze, aby jim to řekl. Radí: Jez tohle, nejez toto. Když už člověk ani neví, co a jak má jíst, co jinýho může na tomhle světě umět?“

„Určitě je štíhlá a dobře vypadá.“

Roztržitě přikývl, po tváři se mu řinul pot z  pálivé papričky, kterou hodila ke kuřeti do rajčatové omáčky. Potu si nevšímal, vzal jedno stehýnko, předními zuby odtrhl maso a vysál šťávu z kosti.

„Ale jak přesně vypadá?“ naléhala. „Bébé, detaily, prosím tě.“

Vzdychl a  řekl, že z  toho, jak vypadá, si moc nepamatuje. Jediné, co si pamatuje, je to, že se jaksi podobá té manželce z Americké krásy, filmu, který oba milovali a  na který se podívali, kdykoli si chtěli připomenout, že život na amerických předměstích může být i  velmi podivný a že je možná lepší žít v mírumilovných amerických městech, jako je New York.

„Jak se ta žena vlastně jmenuje doopravdy?“ zeptal se s plnými ústy a rajčatová omáčka mu přitom pomalu kapala z prstů. „Ty tyhle věci víš.“

„Annette Beningová?“

„Jo, jo. Té je podobná.“

„Má stejný oči a  všechno? Tak to musí být krásná, ne?“

Odpověděl, že si nemůže vzpomenout, jestli má Cindy Edwardsová oči jako Annette Beningová.

„Nepoznáš pokaždý, jaký má oči ve skutečnosti,“ řekla. „Některý si berou barevný kontaktní čočky, takže si můžou barvu očí měnit, kdy se jim zachce. Žena jako paní Edwardsová se nejspíš narodila do bohaté rodiny a začala nosit barevný kontaktní čočky už jako dítě.“

„Já ti nevím...“

„Bohatej otec, bohatá matka, bohatej manžel. Za celej svůj život nejspíš nikdy nevěděla, jaký to je, mít starost o peníze.“

Olízl si rty, vzal si z talíře kousek plantýnu, v prstech ho rozlomil, namočil do rajčatové omáčky, rychle si ho vložil do úst a kousal.

Dívala se na něho. Pobavila ji zuřivost, s  jakou jídlo hltal. „A  co bylo pak, když jsi Mightyho zavezl do školy?“

Vrátil se a vyzvedl paní Edwardsovou, vyprávěl. Odvezl ji do její kanceláře, pak na jednu schůzku do Battery Parku a potom na další schůzku v Soho. Nakonec ji odvezl domů, vyzvedl Mightyho ze školy a  zavezl ho i s jeho chůvou do jednoho domu na Upper West Side, kam kluk chodí do klavíru. Pak vyzvedl pana Edwardse v kanceláři, odvezl ho do jedné steakové restaurace na Long Islandu a kolem desáté zpátky do města. Doplnil benzin, zaparkoval auto v  garáži a  nastoupil do autobusu z  East Side do West Side. Potom nastoupil do metra na linku číslo 3 směrem na sever, domů.

„Jéje!“ vykřikla. „Není to moc práce pro jednoho člověka na jeden den?“

To by jistě mohlo být, řekl jí. Ale nečeká se to za ty peníze, které mu budou platit? Neměla by zapomínat, že před čtrnácti dny vydělával pouhou polovinu toho, co mu platí pan Edwards, a jezdil s taxíkem i dvanáct hodin denně.

„Můžeme jen děkovat Bohu,“ přikývla na souhlas.

Zvedl skleničku s vodou a napil se.

„Spočítala jsem tvůj plat, pětatřicet tisíc plus mých deset,“ řekla poté, co mu opět doplnila sklenici. „Když zaplatíme tvoje daně a moje školné a nájem a pošleme peníze domů a  všechno ostatní, můžeme ještě pořád ušetřit tak tři nebo čtyři sta dolarů měsíčně.“

„Čtyři sta dolarů měsíčně!“ vykřikl a přitom odhalil nerozkousané jídlo v ústech.

Přikývla a usmála se. Také se divila, jak se toho za tak krátkou dobu může tolik změnit. „Budeme takhle šetřit, Bébé, budeme se opravdu snažit, a můžeme ušetřit pět tisíc za rok. Deset let a můžeme mít dost peněz na zálohu na byt se dvěma ložnicemi v Mount Vernon nebo v Yonkers.“ Naklonila k němu hlavu. „Nebo dokonce v New Rochelle.“

Zavrtěl hlavou. „Jednoho dne budeme muset začít platit vyšší nájem,“ řekl. „Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než vláda přijde na to, že si pan Charles nárokuje levný bydlení, i  když jezdí v  hummeru? Oni zjistí, že mu platíme, abysme tady mohli bydlet, a vykopnou nás –“

„Takže?“

„Takže jednoho dne začneme platit za nájem víc než pět set a pětačtyřicet tisíc nebude na život v Harlemu nic.“

Pokrčila rameny; to je mu podobné, myslet dopředu na všechno špatné, co se může stát. „Jednoho dne není dneska,“ opáčila. „Než na to přijdou, budeme mít našetřeno. Já budu lékárnicí,“ opět se usmála a přivřela oči, jako by si ten den představovala. „Budeme mít vlastní byt se dvěma ložnicemi. Ty vyděláš víc peněz jako řidič. Já budu mít slušnej plat jako lékárnice. Už nebudeme bydlet v tomhle bytě plným švábů.“

Podíval se na ni a usmál se. Doufala, že Džende také věří, že z ní jednoho dne bude lékárnice. Snad za pět, možná za sedm let, jednou ale jistě.

Sledovala ho, jak dojídá, jak si bere poslední kousek plantýnu, vytírá jím talíř a  pak si ho spolu s  posledním kouskem kuřete rychle vkládá do úst. Láskyplně na něj hleděla a zachichotala se, když dopil plechovku Mountain Dew a  odříhl si. „Ty jsi ale cisterna,“ řekla a šťouchla ho do žeber.

Také on se znaveně zasmál. I přes jeho únavu viděla, že je spokojený. Nic ho nepotěšilo víc než chutná večeře po dlouhém pracovním dni. A  ji nic nepotěšilo víc než vědomí, že mu udělala radost.

Po dlouhé odmlce, kdy seděl opřený o židli a s úsměvem hleděl na stěnu, si umyl ruce v míse s vodou, kterou postavila na stůl, a vstal. „Je Liomi v naší, nebo ve své posteli?“ zašeptal z předsíně.

„Ve své,“ odpověděla a zazubila se. Věděla, že bude šťastný, když budou moct dál slavit v posteli. Posbírala po něm špinavé talíře a odnesla je ke dřezu. E weni Lowa la manjaka, tiše zpívala a  při umývání talířů se pohupovala v bocích. E weni Lowa la manjaka, Lowa la nginja, Na weta miseli, E weni Lowa la manjaka.

V  těchto dnech si zpívala víc než za celý svůj dřívější život. Zpívala si, když žehlila Džendeho košile i  když se ráno vracela domů ze školy, kam odvedla Liomiho. Zpívala si, když si nanášela rtěnku, než s Džendem a Liomim vyrazila na nějaký africký večírek: na jmenovací obřad do Brooklynu, na tradiční svatbu do Bronxu nebo na smuteční slavnost do Yonkers za někoho, kdo zemřel v Africe a koho v podstatě nikdo z hostů neznal, anebo prostě na nějaký večírek, kam ji pozvala jedna z  kamarádek ze školy nebo z  práce a ujišťovala ji, že je úplně v pořádku tam jít. Afričany přece oblíbené výmysly bělochů, jako je vstup pouze na pozvání, nezajímají. Zpívala si, když šla do podzemky, zpívala si dokonce i v Pathmarku a nic si nedělala z  pohledů ostatních lidí, kteří nechápali, jak

40

někoho může tak těšit nakupování potravin. God na

hejlejlej, God na waja oh, God na hejlejlej, God na waja oh,

noubody dej lajk am oh, noubody dej lajk am, hejo, wajo

God na hejlejlej.

Když domyla nádobí, vzala nové černé sako, které

Džendemu koupila v T. J. Maxxu za sto dvacet pět do

larů, což byla třetina jejich společných úspor. Oprášila

je kartáčem, postříkala parfémem a přichystala na po

hovku na další den. Podívala se na sako a usmála se; by

la ráda, že je koupila. Chtěla koupit levnější v jednom

diskontním supermarketu na Stopětadvacáté ulici, ale

Fatou jí to rozmluvila. Proč ty chtít kupovat laciný

sako, když on vozit velkýho muže? ptala se. Kup mu

pěkný sako, aby řídil pěkný auto pro bohatýho muže.

A jeden den, až on sám bude bohatej muž, koupíš sako

v ještě lepším obchodě. Ty pak pro něho nakupovat ša

ty, všechny šaty v mnohem, mnohem lepším obchodě.

V bezva obchodě pro bílý, jako je Target.

41

5

Cindy Edwardsová se k  němu chovala srdečně (když

jí otevíral dveře auta, pokaždé mu hned odpověděla

na pozdrav; ptala se, třebaže bez zájmu, jaký měl den;

říkala prosím a děkuji tak často, jak se slušelo), přesto

však, když byla v  autě, vždycky ztuhl. Nedýchá příliš

nahlas? Očistil dost dobře zadní sedadlo, aby jí nějaké

smítko neušpinilo kalhotový kostým? Věděl, že by mu

sela být posedlá dokonalostí a mít vnímavost hlídacího

psího šampiona, aby si všimla nějaké takové drobnosti,

ale to nestačilo, aby se mohl plně uvolnit – pořád byl

v práci nový, musel být proto dokonalý. Naštěstí skoro

neustále mluvila do mobilního telefonu. A  stejně tak

i  to úterý, čtrnáct dní nato, co pro jejich rodinu začal

jezdit. Ten den odpoledne, jen co znovu nasedla do au

ta před jednou z  restaurací na Union Square, začala

ihned telefonovat. „Vince do Aspenu nepojede,“ řekla

pomalu a  smutně, skoro v  šoku, jako by četla nahlas

nějakou tragickou zprávu z novin.

Před dvěma hodinami byla mnohem šťastnější. Džen

demu bylo hned jasné, že ten mladý muž, se kterým

se sešla před restaurací, je její syn Vince – byl totiž re

plikou svého otce, šest stop vysoký, jen štíhlejší, s vlni

tými vlasy. Cindy vyskočila z  vozu, doběhla k  němu,

objala ho a  třikrát políbila. Vypadalo to, jako kdyby ho neviděla celé měsíce, což bylo podle toho, co říkal Mighty, celkem pravděpodobné. Několik minut stáli na chodníku a povídali si. Vince si mnul ruce, strkal je do kapes mikiny s kapucí a s logem Kolumbijské univerzity a  zase je vytahoval, Cindy ukazovala k  Union Square Parku a zeširoka se usmívala, jako by Vinceovi připomínala nějaký konkrétní společný zážitek.

„Zrovna jsem s ním poobědvala,“ pokračovala. „Neříkal proč... Ne, říká, že určitě nepojede... Povídám, že říkal, že nejede! Odjíždí na nějaké odlehlé místo v  Kostarice, protože jeho duševno nutně potřebuje vypadnout z tohohle hluku... Co tím chceš říct, že je to oukej? Nepovídej mi, že je to oukej, Clarku. Tvůj syn se rozhodne, že nestráví dovolenou s rodinou, a ty mi povídáš, že je to v  pořádku? Ne, nečekám, že něco uděláš. Vím, že nemůžeš nic dělat... Vím, že ani já nemůžu nic dělat, ale tebe to netrápí? Je ti jedno, že nemá smysl pro rodinu? Nepřijede na Mightyho narozeniny ani se nenamáhá zeptat se mě, než se rozhodne nepřijet na Vánoce... já nic přesouvat nebudu... Jistě, to by bylo vážně nejlepší. Takže teď můžeš klidně pracovat na Štědrý den i na Boží hod, proč vlastně nepracuješ nepřetržitě až do dalšího roku? Nepovídej mi, že jsem směšná! Kdyby ses jen o  trochu víc staral, Clarku, o to, jak si kluci vedou, jestli jsou opravdu šťastní... Nechci po tobě, abys cokoli dělal, protože vím, že nedokážeš vidět nic kromě sebe ani klást zájmy ostatních nad svoje. Jo, ovšem, ale jednoho dne si budeš muset uvědomit, že nemůžeš pořád dělat jenom to, co děláš, a doufat, že nějakou náhodou bude s dětmi všechno v pořádku. Tak to nefunguje... Tak to nikdy nebude fungovat.“

Džende slyšel, jak mrštila telefonem na sedadlo, a několik vteřin bylo v autě úplné ticho, Cindy jen ztěžka dýchala.

„Jdeš na Mightyho recitál?“ řekla poté, co telefon zjevně zvedla a znovu zavolala manželovi. „Ano, hned mi zavolej zpátky, prosím... potřebuju to vědět co nejdřív.“

S rukama pevně svírajícíma volant v pozici tři a devět, jak ho to učili v  Kamerunu, odbočil Džende do Madisonské avenue. V  mrazivém pozdním odpoledni už slunce z města odešlo, ale Manhattan jako vždy jasně svítil a pod pouličními lampami a v bílých světlech, která se linula ze zářících obchodů, viděl tváře mnoha barev, mířící různou rychlostí různými směry. Někteří lidé na přelidněném bulváru vypadali šťastně, jiní smutně, ale nikdo v  tom okamžiku nevypadal tolik smutný jako Cindy Edwardsová. Její hlas byl tak ztěžklý bolestí. Nemohl si pomoct, přál si, aby jí někdo zavolal nějakou dobrou zprávu a ona se zase usmívala.

Telefon jí opět zabzučel a ona ho zvedla.

„Co tím chceš říct, že mu to vysvětlíš?“ křičela. „Slíbil jsi, že na tom recitálu budeš! Nemůžeš pořád děcku říkat... Mně je jedno, co se u  Lehmanový



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.