načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Touhy Džendeho Džongy - Imbolo Mbue

Elektronická kniha: Touhy Džendeho Džongy
Autor:

Džende Džonga emigroval z Kamerunu do New Yorku, aby zajistil sobě, své ženě a synovi lepší budoucnost. Po několika měsících téměř otrocké práce se na něj usměje štěstí a ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  177
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  189 Kč
6%
naše sleva
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 407
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Behold the dreamers ... přeložila Libuše Čižmárová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3430-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Džende Džonga emigroval z Kamerunu do New Yorku, aby zajistil sobě, své ženě a synovi lepší budoucnost. Po několika měsících téměř otrocké práce se na něj usměje štěstí a získá práci snů – začne pracovat jako osobní řidič Clarka Edwardse, vysoce postaveného manažera v bance Lehman Brothers. Džende má poprvé v životě dobře placenou práci a dokáže zabezpečit nejen svou rodinu, ale i podporovat příbuzné v Kamerunu. Džendeho žena začne vypomáhat v Clarkově domácnosti a zdá se, že po letech strádání a tvrdé práce čeká Džendeho rodinu klidná budoucnost. Džendeho sny se však začnou rozplývat poté, co na povrch vypluje pravda o finančních machinacích banky Lehman Brothers a když se Clarkova na pohled dokonalá rodina zhroutí pod tíhou utajovaných skutečností. Tehdy se naplno ukáže, že Džendeho život v emigraci stojí na vratkých základech a on musí učinit jedno ze svých nejtěžších osobních rozhodnutí.

Zařazeno v kategoriích
Imbolo Mbue - další tituly autora:
Behold the Dreamers Behold the Dreamers
Mbue, Imbolo
Cena: 355 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






FLEET





Imbolo Mbue
Touhy Džendeho Džongy















Copyright © Imbolo Mbue, 2016
Translation © Libuše Čižmárová, 2016
ISBN 978­80­7473­453­3 (PDF)





Mému krásnému A. M. R.
s vděčností,
že mě doprovázel do Tajemna
Copyright © Imbolo Mbue, 2016
Translation © Libuše Čižmárová, 2016
ISBN 978-80-7473-430-4










Hospodin, tvůj Bůh, tě totiž uvádí do krásné země, do
země s potoky a vodními prameny, jež vyvěrají z hlu -
bin v údolích i na horách; do země pšenice a ječmene,
vinné révy, fíků a  granátových jablek, do země
olivového oleje a  medu, do země, v  níž nebudeš jíst chléb
poskrovnu a v ničem nebudeš mít nedostatek, do země,
jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď.
Deuteronomium 8, 7–9










11
1
Nikdy po něm nikdo nechtěl, aby si na pracovní po -
hovor vzal oblek. Nikdy mu neřekli, aby si přinesl
životopis. Nikdy ani žádný životopis neměl, totiž až
do minulého týdne, kdy vstoupil do knihovny na
rohu Čtyřiatřicáté ulice a  Madisonské avenue a  jeden
z dobrovolných pracovních poradců ho pro něj napsal,
a vyrobil mu navíc podrobný soupis jeho dosavadních
zaměstnání, aby bylo jasné, že je mužem schopným
úspěšně plnit mnoho náročných úkolů: farmář
zodpovědný za obdělávání půdy a  pěstování zdravých
plodin; metař pečující o to, aby bylo město Limbé krásné
a bez poskvrny; myč nádobí v jedné z manhattanských
restaurací, jehož úkolem bylo zajišťovat, aby zákazníci
jedli z čistých, bakteriálně nezávadných talířů; taxikář
v Bronxu, jenž bezpečně převážel pasažéry z místa na
místo.
Nikdy se nemusel starat o to, zda má potřebné
zkušenosti, zda je jeho angličtina dokonalá, zda bude
považován za dostatečně inteligentního. Jenže dnes, když
si oblékl zelený dvouřadový oblek s tenkým proužkem,
který měl na sobě i v den, kdy vstoupil na americkou
půdu, nedokázal myslet na nic jiného, než jak udělat
dojem na muže, jehož nikdy předtím neviděl. Ať se
sebevíc snažil, nedokázal přestat uvažovat o  otázkách,





12
které by mu mohly být položeny, o  tom, co by bylo
třeba odpovědět, jak by měl chodit a mluvit a sedět, jak
dlouho asi bude muset mluvit nebo poslouchat a  při -
kyvovat, a  o  věcech, které bude muset nebo nebude
smět říct, jak odpoví, až bude dotázán, jestli je v zemi
legálně. Vyschlo mu v krku. Dlaně se mu potily.
V přeplněné podzemce v  centru města nemohl vytáhnout
kapesník, otřel si proto dlaně o kalhoty.
„Dobré ráno, prosím,“ řekl recepčnímu v hale, když
vešel do banky Lehman Brothers. „Jmenuji se Džende
Džonga. Jdu za panem Edwardsem. Za panem
Clarkem Edwardsem.“
Pihovatý recepční s  bradkou požádal o  průkaz
totožnosti a Džende ho rychle vytáhl z hnědé dvoukřídlé
peněženky. Muž doklad vzal, důkladně si prohlédl
jeho přední i  zadní stranu, zvedl oči k  Džendeho tváři,
pohlédl na jeho oblek, usmál se a zeptal se ho, jestli by
se nechtěl stát burzovním makléřem nebo tak něco.
Džende zavrtěl hlavou. „Ne,“ odpověděl bez
úsměvu, „řidičem.“
„Správně,“ řekl recepční a podal mu návštěvnickou
legitimaci. „Tak hodně štěstí.“
Tentokrát se Džende usmál. „Děkuji, můj bratře,“
opáčil. „Štěstí budu dneska opravdu potřebovat.“
Jak sám stoupal výtahem do osmadvacátého patra,
prohlédl si nehty (bohudík nebyly špinavé). Pak si
v bezpečnostním zrcadle nad hlavou urovnal připínací
kravatu, překontroloval zuby a nenalezl na nich žádné
viditelné zbytky smažených plantýnů s fazolemi, které
jedl k snídani. Odkašlal si a otřel zbytky slin zaschlých
v  koutcích úst. Když se otevřely dveře, napřímil se
a představil sekretářce, ta přikývla, předvedla řadu
mimořádně bílých zubů, kamsi zatelefonovala a poté mu
řekla, aby šel s  ní. Kráčeli kancelářskými prostorami,
kde v kójích s mnoha obrazovkami seděli mladí muži





13
v modrých košilích, potom chodbou, kolem další roz -
lehlé místnosti zaplněné kójemi až do slunné kanceláře
s  čtyřdílným oknem sahajícím od stěny ke stěně a  od
podlahy ke stropu, za nímž stály tisíce podzimem
zalitých stromů a  hrdých věží Manhattanu. Na vteřinu
otevřel ústa – taková vyhlídka se mu ještě nikdy
nenaskytla  – i  pro tu nádheru uvnitř. Po jeho pravici byla
odpočinková zóna (černá kožená pohovka, dvě černá
kožená křesla, skleněný konferenční stolek), uprostřed
luxusní pracovní stůl (oválný, z  třešňového dřeva,
s černou koženou polohovací židlí pro šéfa a dvěma
zelenými koženými křesly pro návštěvníky) a po jeho
levici nástěnný regál (z třešňového dřeva, se skleněnými
dvířky a  s  bílými pořadači v  úhledných řadách), před
nímž stál Clark Edwards v tmavém obleku a krmil
popsanými listy skartovačku.
Džende se k  němu otočil, napůl se uklonil a  řekl:
„Prosím, pane, dobré ráno.“
„Posaďte se,“ odvětil Clark, aniž zvedl oči od
skartovačky.
Džende spěšně přešel ke křeslu vlevo. Vyndal z 
desek svůj životopis a  položil ho před Clarkovu židli.
Dával si přitom pozor, aby neporušil vrstvy bílých
papírů a výtisků deníku Wall Street Journal zpřeházených
na stole. Na jednom z listů Journalu, který vykukoval
zpod archů plných čísel a grafů, stál titulek: Velká
naděje bílých? Barack Obama a sen o barvoslepé Americe.
Předklonil se, aby si článek přečetl – mladý ambiciózní
senátor ho fascinoval –, ale rychle se zase napřímil, když
si uvědomil, kde je, proč tam je a co se má stát.
„Máte nějaké nesplacené pokuty?“ zeptal se Clark,
jakmile dosedl.
„Ne, pane,“ odpověděl Džende.
„A nebyl jste ani účastníkem žádné vážné nehody, že?“
„Ne, pane Edwardsi.“





14
Clark vzal ze stolu jeho životopis, stejně zmačkaný
a  vlhký jako muž, o  jehož životě vypovídal. Zatímco
Clarkovy oči chvíli setrvávaly na papíře, Džendeho
pohled přelétal sem a tam, od vrcholků stromů v Cen -
tral Parku daleko za oknem ke stěnám místnosti
lemovaným abstraktními malbami a  portréty bílých mužů
s motýlky. Cítil, jak mu na čele vyvstávají krůpěje potu.
„Dobrá, Džende,“ řekl Clark, odložil životopis
a opřel se o opěradlo židle. „Povězte mi o sobě něco.“
Džende ožil.
Přesně tuhle otázku probírali s manželkou Neni
minulou noc; našli ji na Googlu, když zadali: „otázka,
kterou dostanete při každém pracovním pohovoru“.
Hodinu se hrbili u počítače, který se sekal. Při
hledání nejlepší odpovědi pročítali podobné rady z prvních
deseti stran, které jim Google nabídl, až nakonec
usoudili, že nejlepší bude, když Džende promluví o  svém
pevném charakteru, spolehlivosti a o tom, že má
všechno, co takový velmi vytížený řídící pracovník jako pan
Edwards od šoféra potřebuje. Neni také navrhla, aby
zdůraznil svůj úžasný smysl pro humor, snad i 
prostřednictvím drobného zažertování. Koneckonců,
dodala, který exekutivec z Wall Street by po nekonečných
hodinách, kdy si láme hlavu s tím, jak vydělat víc
peněz, při nastoupení do auta neocenil řidiče, který nemá
daleko k dobrému vtipu? Džende souhlasil a připravil
si odpověď, krátký monolog zakončený vtipem o krávě
v supermarketu. To by mělo zabrat, mínila Neni. I on
sám o tom byl přesvědčen. Jakmile však začal mluvit,
nacvičenou odpověď zapomněl.
„Dobře, pane,“ řekl. „Bydlím v Harlemu,
s manželkou a šestiletým synkem. A jsem z Kamerunu, to je ve
střední Africe nebo v západní Africe. Záleží na tom,
koho se zeptáte, pane. Jsem z malého města
u Atlantského oceánu, z Limbé.“





15
„Chápu.“
„Děkuju, pane Edwardsi,“ řekl rozechvělým hlasem.
Nebyl si přitom jist, za co vlastně děkuje.
„A jaké pracovní povolení máte v téhle zemi?“
„Já mám papíry, pane,“ vybreptl v předklonu a s rych -
lým přikyvováním. Po celém těle mu naskakovala husí
kůže.
„Ale jaké papíry?“
„Ach, promiňte, pane. Já mám OZ. OZ, pane... prá -
vě teď mám OZ.“
„Co to má –?“
Na Clarkově stole zabzučel mobil Blackberry. Clark
ho rychle vzal do ruky. „Co to ale znamená?“ zeptal se
s pohledem upřeným na telefon.
„To znamená osvědčení o zaměstnání, pane,“
odpověděl Džende a zavrtěl se v křesle. Clark nepřikývl ani
nemávl rukou. Se skloněnou hlavou přejížděl očima po
přístroji a jeho hebce vyhlížející prsty hbitě
poskakovaly po klávesnici – nahoru, doleva, doprava, dolů.
„To je pracovní povolení, pane,“ dodal Džende.
Pohlédl na Clarkovy prsty, pak na jeho čelo, znovu na
prsty; nebyl si jistý, jak má udržovat oční kontakt, když oči
nejsou pro kontakt k dispozici. „To znamená, že smím
pracovat, pane. Dokud nedostanu zelenou kartu.“
Clark napůl přikývl a dál ťukal do klávesnice.
Džende se podíval z okna; doufal, že se moc nepotí.
„A jak dlouho bude trvat, než dostanete zelenou
kartu?“ zeptal se Clark a odložil telefon.
„Sám nevím, pane. Imigrační úřad je pomalý, pane,
je velice zvláštní, jak pracují.“
„Ale jste v této zemi dlouhodobě legálně, je to tak?“
„Ach ano, pane,“ řekl Džende. Znova rychle přikývl,
na tváři se mu objevil bolestný úsměv, oči bez jediného
mrknutí. „Zcela legálně, pane. Pořád čekám na zelenou
kartu.“





16
Clark na něj dlouhou chvíli jen upřeně hleděl, jeho
bezvýrazné zelené oči ani náznakem nenapovídaly,
co si myslí. Džendemu se po zádech řinul horký pot
a  vsakoval se do bílé košile, kterou mu Neni koupila
u pouličního prodavače na Stopětadvacáté ulici. Zača -
la vyzvánět pevná linka.
„V tom případě velmi dobře,“ řekl Clark a zvedl
sluchátko. „Jste-li tu legálně.“
Džende Džonga si oddechl.
Zděšení, které mu sevřelo hruď, když Clark Edwards
vyslovil slovo papíry, pomalu polevovalo. Na krátký
okamžik zavřel oči a poděkoval milosrdnému Jsoucnu,
vděčný za to, že stačila jen polovina pravdy. Co by
říkal, kdyby mu pan Edwards položil další otázky? Jak
by vysvětlil, že jeho pracovní povolení a řidičský
průkaz jsou platné pouze do té doby, dokud bude jeho
žádost o azyl čekat na vyřízení anebo bude schválena,
ale že pokud bude zamítnuta, všechny jeho doklady
budou neplatné a žádná zelená karta nebude? Byla by
pak nějaká možnost, jak pana Edwardse přesvědčit, že
je čestný člověk, vlastně velice čestný člověk, přestože
teď imigračním úředníkům vykládá tisíce historek, jen
aby se jednoho dne mohl stát americkým občanem a žít
v téhle skvělé zemi navždy?
„A  jak dlouho už jste tady?“ zeptal se Clark, když
zavěsil.
„Tři roky, pane. Přišel jsem v roce 2004, v měsíci –“
Odmlčel se, polekalo ho Clarkovo hlučné kýchnutí.
„Pozdrav pánbu, pane,“ řekl, když si exekutivec
přitiskl zápěstí pod nos a znovu kýchl, ještě hlasitěji než
předtím. „Ašíja, pane,“ dodal. „Pozdrav pánbu ještě
jednou.“
Clark se předklonil a zvedl láhev vody, stojící na
pravé straně stolu. V dálce za ním, za dokonale čistými skly
oken, přelétala nad parkem červená helikoptéra a pod





17
bezmračnou ranní oblohou směřovala ze západu na vý -
chod. Džende opět stočil pohled ke Clarkovi a sledoval,
jak z láhve upíjí několik doušků. Také toužil po trošce
vody, jež by zmírnila sucho v  jeho hrdle, ale
neodvažoval se změnit směr jejich rozhovoru tím, že by o  ni
požádal. Ne, to si nemohl dovolit. Určitě ne teď. Jeho
hrdlo mohlo být nejsušším místem v  poušti Kalahari,
ale právě teď na tom vůbec nezáleželo – vedl si dobře.
No, příliš dobře možná ne. Ale každopádně ani špatně.
„Oukej,“ řekl Clark a odložil láhev. „Já vám teď
řeknu, co od řidiče chci.“ Džende polkl a přikývl.
„Požaduju loajalitu. Požaduju spolehlivost. Požaduju přesnost
a  žádám, abyste udělal, co řeknu, a  na nic se neptal.
Jste s tím srozuměn?“
„Ano, pane, ovšem, pane Edwardsi.“
„Podepíšete prohlášení o mlčenlivosti a nikdy
nikomu neřeknete nic z toho, co mě uslyšíte říkat nebo
uvidíte dělat. Nikomu. Naprosto nikomu. Chápete?“
„Chápu to moc dobře, pane.“
„Fajn. Budu se k  vám chovat slušně, ale nejprve se
musíte chovat slušně vy ke mně. Budu vaší prioritou,
a pokud vás nebudu potřebovat, budete se starat o mou
rodinu. Jsem vytížený člověk, takže nečekejte, že vás
budu kontrolovat. Byl jste mi velmi vřele doporučen.“
„Dávám vám své slovo, pane. Slibuju. Mé čestné
slovo.“
„Velmi dobře, Džende,“ řekl Clark. Usmál se, přikývl
a zopakoval: „Velmi dobře.“
Džende si z kapsy kalhot vytáhl kapesník a osušil si
jím čelo. Zhluboka se nadechl a čekal, až si Clark ještě
jednou přečte jeho životopis.
„Chcete se mě na něco zeptat?“ Clark přesunul
životopis k hromadě papírů na levé straně stolu.
„Ne, pane Edwardsi. Jasně jste mi řekl, co potřebuju
vědět, pane.“





18
„Výborně. Zítra budu mít ještě jeden pohovor. Poté
se rozhodnu. Asi ještě zítra vám dám vědět. Má sekre -
tářka vám zavolá.“
„Moc vám děkuju, pane. Jste velmi laskav.“
Clark vstal.
Džende se rychle odsunul od stolu a také se postavil.
Narovnal si kravatu, která se během rozhovoru
nachýlila jako vrba v divoké bouři.
„Mimochodem,“ dodal Clark s  pohledem upřeným
na kravatu, „doufáte-li v postup ve své kariéře, pořiďte
si lepší oblek. Černý, modrý nebo šedý. A opravdovou
kravatu.“
„To není žádný problém, pane,“ odpověděl Džende.
„Můžu si sehnat nový oblek, pane. Jistěže můžu.“
Přikývl a rozpačitě se usmál, přičemž odhalil své
natěsnané zuby, a ústa rychle zavřel. Clark úsměv
neopětoval, jen mu podal ruku. Džende ji uchopil oběma svými
dlaněmi a se skloněnou hlavou jí velmi pečlivě potřásl.
Předem vám velice děkuji, chtěl říct znova. Budu tím
nejlepším řidičem, pokud mi tu práci dáte, řekl málem.
Neřekl to však; musel své zoufalství udržet na uzdě,
aby nevybuchlo skrz tenkou vrstvu důstojnosti, v  níž
bylo po celý rozhovor zahaleno. Clark se usmál
a poplácal ho po rameni.





19
2
„Dneska je to rok a půl,“ řekla Neni Fatou, když spolu
procházely Čínským Městem a dívaly se po kabelkách,
které se tvářily jako Gucci nebo Versace. „Tak dlouho
už jsem v Americe.“
„Rok a půl?“ řekla Fatou, zavrtěla hlavou a obrátila
oči v sloup. „Ty počítat i půlroky? A říkáš to, no vážně.“
Zasmála se. „Něco ti povím. Až ty v Americe čtyřiadva -
cet let a pořád chudá, už nic nepočítat. Už ani nic
neříkat. Ne. Ty stydět se něco říct, to ti povídám.“
Neni vyprskla smíchy, v ruce látkovou kabelku Gucci,
kterou se rozhodla považovat za zaručeně pravou. „Ty
se stydíš říct lidem, že jsi tady čtyřiadvacet let?“
„Ne, já nestydím. Proč stydět? Říkám lidem, že
právě přišla. Oni mě slyší mluvit, říkají ach, neumí
anglicky. Určitě právě přišla z Afrika.“
Vyběhl k  nim Číňan, majitel obchodu. Za šedesát
dolarů můžete mít, řekl Neni. A co takhle... zašklebila
se Neni, dám vám dvacet. Muž zavrtěl hlavou. Neni
a Fatou se obrátily k odchodu. Čtyřicet, čtyřicet, křičel
za nimi muž, když si razily cestu davem turistů
z Evropy. Fajn, vy vrátit, za třicet, křičel. Vrátily se a kabelku
koupily za pětadvacet dolarů.
„Ty teď jako Angeli Joeli,“ řekla Fatou, když Neni
kráčela s  taškou přes rameno a  za ní vlála její kudrnatá
hříva.





20
„Vážně?“ opáčila Neni a pohodila hlavou.
„Co ty mínit, vážně? Ty nechtít vypadat jako Angeli
Joeli?“
Neni zvrátila hlavu dozadu a zahihňala se.
Tolik New York milovala. Stále nemohla uvěřit, že
tady opravdu je. Nemohla uvěřit, že tudy chodí a ku -
puje Gucciho, že už není nezaměstnaná svobodná
matka, která den za dnem trčí v otcově domě v Limbé
a čeká, až ji Džende zachrání.
Ani jí nepřišlo, že už je to celých osmnáct měsíců.
Asi to bylo tím, že si pořád pamatovala hodně z onoho
dne, kdy s Liomim dorazili na Letiště JFK. Stále si
pamatovala, jak tam Džende stál a čekal na ně, s připínací
modrou kravatou na červené košili a s kyticí hortenzií
v rukou. Stále si pamatovala, jak se objali a dlouho se
k sobě tiše, s očima pevně zavřenýma tiskli, aby
zažehnali utrpení posledních dvou let, kdy měl Džende tři
zaměstnání, aby našetřil peníze na jejich letenky, na její
studentské vízum a Liomiho návštěvnické vízum.
Stále si pamatovala, jak se Liomi připojil k  jejich objetí
a chytal je za ruce, až ji konečně Džende pustil
a zvedl ho do náručí. Pamatovala si, že byt v Harlemu (po
dvou letech, kdy sdílel dvoupokojový suterénní byt se
šesti Portorikánci v Bronxu, pro ně nedávno našel
něco lepšího) byl té noci plný Džendeho smíchu, jejího
hlasu, když ho bavila historkami z domova, a Liomiho
pištění, když se otec a  syn kočkovali a  pošťuchovali
na koberci. Pamatovala si, jak uprostřed noci
přenesli Liomiho z  manželské postele do dětské, aby mohli
ležet vedle sebe a dělat všechny ty věci, které si slíbili
v e-mailech, telefonátech a esemeskách. A pořád si
dobře pamatovala, jak poté, co skončili, ležela vedle něho,
naslouchala zvukům Ameriky za okny, tlachání
a smíchu afroamerických mužů a žen v ulicích Harlemu
a říkala si: Jsem v Americe. Jsem opravdu v Americe.
Na ten den nikdy nemůže zapomenout.





21
A stejně tak na den dva týdny po jejich příjezdu, kdy
se na městské radnici brali. Liomi držel prsteny a Džen -
deho bratranec Winston jim šel za svědka. Toho
květnového dne roku 2006 se konečně stala váženou ženou,
ženou, která byla tímto aktem prohlášena za hodnou
lásky a ochrany.
Limbé pro ni teď bylo cizí planetou, místem, jež
s každým dnem, kdy tam s ní Džende nebyl,
milovala méně a  méně. Když tam nebyl a  nemohla se s  ním
projít po pláži, zatančit si nebo si v horkém nedělním
odpoledni posedět v  nálevně a  vychutnat si studený
maltský guinness, přestalo pro ni být město milovanou
domovinou a stalo se osamělým místem, které toužila
co nejdřív opustit. V  každém telefonním hovoru
během doby, kdy spolu nebyli, mu to připomínala. Jak
nedokáže přestat snít o tom, že odjede z Limbé a bude
s ním v Americe.
„Já taky sním, Bébé,“ říkával jí. „Ve dne v noci sním
o všech možných věcech.“
V den, kdy s Liomim dostali víza, spala s jejich pasy
pod polštářem. V den, kdy opustili Kamerun, necítila
nic. Když před jejich domem zastavil autobus, který
její otec najal, aby v něm odjeli na Doualské
mezinárodní letiště (a  s  nimi dva tucty příbuzných a  rodinných
přátel, kteří je měli doprovodit), a  když měli vyrazit
na dvouhodinovou cestu na letiště, jen se usmívala
a mávala sousedům a členům jejich velké rodiny.
Shromáždili se na trávníku před domem, aby jim závistivě
zamávali na rozloučenou. Při pohledu na ně se krátce
pomodlila a  přála jim stejné štěstí, které, jak věděla,
čeká ji v Americe.
Teď, o  rok a  půl později, byl jejím domovem New
York. Bylo to místo se všemi radostmi, po nichž toužila.
Probouzela se vedle muže, kterého milovala, a když se
otočila, viděla jejich dítě. Poprvé v životě měla
zaměstnání. Pracovala jako soukromá domácí ošetřovatelka





22
přes agenturu, která jí platila v hotovosti, protože ještě
neměla pracovní povolení. Poprvé za šestnáct let byla
oficiálně studentkou, studovala chemii na vyšší odbor -
né škole Borough of Manhattan Community College
a nikdy si nedělala starosti kvůli školnému, protože
věděla, že Džende vždy bez řečí zaplatí tři tisíce dolarů za
semestr, na rozdíl od jejího otce, jenž bez ustání reptal
kvůli finančním problémům, a kdykoli některé z jeho
osmi dětí požádalo o peníze na školné nebo novou
školní uniformu, udělal mu přednášku o tom, jak
západoafrické franky nerostou na mangovnících. Poprvé po
velmi dlouhé době se ráno neprobouzela, aniž by měla
nějaké plány kromě přípravy oběda pro rodiče a 
sourozence, péče o  Liomiho, úklidu domu, cesty na trh,
setkání s  kamarádkami a  poslouchání jejich stížností
na tchyně. Neuléhala už s vyhlídkou jen na stejné další
dny, kdy se její život neubírá ani kupředu, ani zpátky.
A poprvé v životě snila o něčem jiném než o manželství
a mateřství: snila o tom, že se stane lékárnicí, jako byli
ti, jichž si v Limbé všichni vážili, protože v lahvičkách
s pilulkami rozdávali zdraví a štěstí. Aby se jí tento sen
splnil, musela si vést ve škole dobře, a  přesně to také
dělala – měla průměr B plus. Tři dny v týdnu chodila
do školy a  po vyučování procházela po školních
chodbách s tlustými učebnicemi algebry, chemie, biologie
a filozofie a zářila, protože se z ní stávala učená žena.
A co nejčastěji sedávala v knihovně nad domácími
úkoly nebo v úřední hodiny pronásledovala profesory
s žádostmi o radu, co má dělat, aby měla ještě lepší známky
a mohla jít studovat farmacii na vysokou školu.
Chtěla být na sebe pyšná, chtěla, aby byl Džende pyšný na
svou ženu a Liomi na svou matku. Čekala příliš
dlouho, aby se něčím stala, a teď, když jí bylo třiatřicet, už
konečně měla – nebo byla na dobré cestě mít –
všechno, co kdy v životě chtěla.





23
3
Telefon mu zazvonil ve chvíli, kdy projížděl po White
Plains Road. Po čtyřech minutách hovoru mobil zakla -
pl a  rozesmál se. Bušil do volantu a  smál se hlasitěji
a  hlasitěji: jásavě, zmateně, nevěřícně. Kdyby jel po
Novém Městě v Limbé, vyskočil by z auta, na ulici by
někoho objal a  řekl by mu: Bo, nevěřil bys, co jsem
se právě dověděl. V Novém Městě by znal na ulici
aspoň jednoho člověka, s nímž by se mohl o dobré
zprávy podělit, ale tady v Bronxu, v ulicích plných starých
cihlových domů a povadlých trávníků, neznal nikoho,
ke komu by se mohl rozběhnout a  zopakovat to, co
mu právě zavolala Clarkova sekretářka. Byl tam jeden
mladý černoch se sluchátky na uších, který pohupoval
hlavou do rytmu nějaké dobré hudby; tři starší asijské
školačky hihňající se s rukou u pusy – kdovíkde
nechaly školní brašny, žádná ji na zádech neměla; nějaká
žena kamsi spěchala a před sebou tlačila růžový kočárek
s tlustým miminem. Byl tam také nějaký Afričan, podle
tmavého hranatého obličeje a dlouhého vlajícího pláště
to musel být Senegalec nebo Burkiňan anebo člověk
z některé jiné francouzskojazyčné západoafrické země.
Džende za ním ale nemohl běžet jen proto, že byli oba
Západoafričané. Potřeboval se radovat s  někým, kdo
znal jeho jméno a jeho osud.





24
„Ach, božíčku, Džende,“ zvolala Neni, když jí to po -
věděl. „Já tomu nemůžu uvěřit. Ty jo?“
Usmál se a  zavrtěl hlavou. Věděl, že Neni na svou
otázku nežádá odpověď; byla prostě stejně šťastná jako
on. Ze zvuků, které slyšel spolu s  jejím hlasem,
usoudil, že tančí, skáče, pobíhá po bytě jako dítě odměněné
hrstí bonbonů.
„Řekla, kolik přesně ti budou platit?“
„Pětatřicet tisíc.“
„Panenko skákavá! Božíčku! Já tančím, Džende.
Skáču radostí, och!“
Ráda by zůstala na telefonu, radovala se s ním ještě
aspoň deset minut, ale musela  jít do školy na úvodní
hodinu chemie. Usmíval se, pobavila ho její radost,
silnější než Viktoriiny vodopády.
Pak zavolal bratranci Winstonovi.
„Gratuluju, člověče,“ řekl Winston. „Zázraky se dějí.“
„To ti povídám,“ opáčil Džende.
„Takže ty, křováckej kluk z  Novýho Města v  Limbé,
budeš teď vozit exekutivce z Wall Street? Budeš teď
řídit nablýskanej lexus místo toho otlučenýho hyundaie?“
Džende se zasmál. „Ani nevím, jak bych ti
poděkoval,“ pokračoval. „Ani nedokážu začít –“
Jeho zákaznice na zadním sedadle promluvila.
„Moment, Bo,“ řekl Winstonovi. Otočil se a  zjistil,
že i žena mluví do mobilního telefonu, a to řečí, kterou
v  životě neslyšel. On mluvil pidžinskou angličtinou
promíchanou s  francouzštinou a  s  jazykem bakweri.
Jeden druhému nerozuměli, tvořili tu spolu, ve žlutém
taxíku křižujícím New York, jakýsi kvazi Babylon.
„Cos těm lidem o mně napovídal?“ zeptal se
Winstona. „Ten člověk říkal, že jsem mu byl vřele doporučen.“
„Nic,“ odpověděl Winston. „Jen jsem Frankovi řekl,
že občas řídíš limuzínu a žes dělal řidiče jedné rodině
v New Jersey.“
„Cože?“





25
„Lžu, takže umřu,“ opáčil Winston a odfrkl si. „Ty si
myslíš, že černoch dostane v  téhle zemi dobrou práci
tak, že se posadí před bělochy a řekne pravdu? Prosím
tě, nenuť mě k  smíchu. Jen jsem ti to nechtěl povídat
předem, abys nebyl ještě nervóznější.“
„Bo, nekecáš? Ale já jsem nic z toho v životopisu ne -
měl! Jak jsi –“
„Eh, ty tvoje strachy. Ten chlap je vytíženej člověk.
Věděl jsem, že se tě nebude ptát na všechno. Frank je
jeho nejlepší přítel. Co? Ty nejseš rád, že jsem mu to
řekl?“
„Rád?“ Džende skoro zaječel, kroutil hlavou
a zakláněl ji dozadu. „Nejradši bych teď hned vyskočil z auta
a políbil ti nohy!“
„Ne, ne, děkuju,“ řekl Winston. „Povím nějakým
ngahám, aby to pro mě udělaly.“
„Jo, tak dobře,“ řehtal se Džende. „Nebudu závidět,
Neni by mě zabila.“
Winston se smál tak hlasitě, až chraptěl. „Ta poslední
noc, Bo, to ti povídám –“
„Ale co budeme dělat, když si to budou chtít ověřit?“
zeptal se Džende. „Ta sekretářka povídala, že jim mu -
sím dát ty re... refe... reference.“
„O to se nestarej. Vyplníme ten formulář spolu, až se
sejdeme. Mám na reference pár lidí.“
„Já jsem ti tak vděčnej, Bo... zkrátím to, já vůbec
nevím, jak bych ti poděkoval.“
„Jen prosím tě hned toho děkování nech,“ vynadal
mu Winston. „Jsi můj bratr. Když to neudělám pro
tebe, tak pro koho? Vyřiď Neni, ať mi uvaří tu svou
specialitu, tu paprikovou polívku s hovězíma nožkama
a kuřecíma žaludkama. Nic jinýho nechci. Zastavím se
zítra večer.“
„O  to si nemusíš říkat,“ opáčil Džende s  úsměvem.
„Polívka na tebe bude čekat, a k tomu ještě vychlazený
palmový víno a čerstvá sója.“





26
Winston mu ještě jednou poblahopřál a pak řekl, že
se musí vrátit k instruktáži, na níž právě pracuje. Džen -
de dál jezdil po Bronxu, bral pasažéry a vysazoval je,
poslouchal internetové rádio Last FM a celou dobu se
musel šťastně usmívat. Teď už potřebuješ jen dostat
papíry, psala Neni, a budeme v klídku.
Viď, že to tak je? uvažoval. Nejdřív dobrá práce.
Potom papíry. Nebyl by to skvělý pocit?
Povzdechl si.
Tři roky: tři roky už v Americe usiluje o získání
papírů. Byl v zemi sotva čtyři týdny, když ho Winston vzal
na schůzku s imigračním právníkem – bylo zapotřebí
najít nějaké řešení, aby mohl, až mu vyprší
návštěvnické vízum, zůstat v  Americe natrvalo. Měli to v  plánu
celou tu dobu. Tohle však Džende na americké
ambasádě v Yaoundé, když si byl podat žádost
o návštěvnické vízum, neřekl.
„Jak dlouho máte v  úmyslu zůstat v  New Yorku?“
ptal se konzulární úředník.
„Jen tři měsíce, pane,“ odpověděl. „Jen tři měsíce
a slibuju, že se vrátím.“
Aby podepřel své tvrzení, předložil důkazy: dopis
od svého nadřízeného, který ho vylíčil jako
svědomitého pracovníka, jenž má natolik rád svou práci, že by
ji nikdy neopustil jen proto, aby bezcílně bloumal po
Americe; rodný list svého syna, aby ukázal, že by nikdy
neopustil dítě; doklad o vlastnictví kousku půdy, který
mu dal jeho otec, s úmyslem naznačit, že se chce vrátit
a  půdu obdělávat; dopis z  městského stavebního
úřadu (zaplatil jednomu vzdálenému strýci, jenž tam
pracoval, aby to pro něj zařídil), kde se psalo, že zažádal
o povolení postavit si dům; a dopis od přítele, který se
zapřísahal, že Džende nechce v Americe zůstat,
protože si spolu po jeho návratu chtějí otevřít nálevnu.
Konzulárního úředníka to přesvědčilo.





27
Další den už Džende odcházel z konzulárního úřadu
s vízem. Ano, pojede do Ameriky. On, Džende Dikaki
Džonga, syn Ikoly Džongy, vnuk Dikakiho Manyaky
ma Džongy, pojede do Ameriky! Vyběhl z  ambasády
do prašných ulic Yaoundé s  tak rozzářenou tváří, že
se jedna ewondská žena s  košíkem plantýnů na hlavě
zastavila uprostřed kroku a upřeně na něho pohlédla.
Quel est son problème? slyšel ji ptát se přítelkyně. Zasmál
se. On nemá žádný problém. Za měsíc odjede
z Kamerunu. Odjede a za tři měsíce se určitě nevrátí. Kdo by
odjížděl do Ameriky, aby se za pouhé tři měsíce vrátil
k nicotné budoucnosti v Kamerunu? Ne mladí muži
jako on, ne lidé, které v jejich vlastní zemi čeká
v budoucnu jen chudoba a beznaděj. Ne, lidé jako on nejezdí do
Ameriky na návštěvu. Přijedou tam a zůstanou, dokud
se nemohou domů vrátit jako dobyvatelé – dobyvatelé
se zelenou kartou či americkým pasem, s  kapsami
plnými dolarů a s fotografiemi šťastného života. A proto
si byl Džende v den, kdy nastoupil do letadla z Doualy
do Newarku s mezipřistáním v Paříži, jistý, že se do
Kamerunu nevrátí, dokud nezíská svůj podíl mléka, strdí
a svobody, jimiž oplývá země zaslíbená zvaná Amerika.
„Nejlepší způsob, jak získat papíry a zůstat v zemi,
je azyl,“ řekl mu Winston poté, co Džende překonal
pásmovou nemoc a  půl dne se v  úžasu procházel po
Times Square. „Buď to, nebo se oženíš s nějakou starou
bezzubou běloškou z Mississippi.“
„Chraň Bůh,“ odpověděl Džende. „To mi dej radši
láhev petroleje a já teď hned umřu.“ Usoudil, že
jedinou možností je pro něho azyl. Winston souhlasil.
Může to trvat léta, říkal, ale vyplatí se to.
Winston pro něho najal právníka, Nigerijce
Bubakara ze čtvrti Flatbush v Brooklynu. Oč byl Bubakar
menší, o to hbitější byl v hovoru. Winston říkal, že
není jen velký imigrační právník se stovkami afrických





28
klientů po celé zemi, ale že je také odborník v  umě -
ní, jak poskytovat svým klientům ty nejlepší historky
o pronásledování, aby získali souhlas s azylem.
„Jak si myslíte, že to všichni ti lidé, kteří získali azyl,
udělali?“ zeptal se Bubakar bratranců, když se dva
měsíce po Džendeho příjezdu poprvé sešli na neplacenou
konzultaci. „Vy si myslíte, že opravdu před něčím
prchají? Pch. Něco vám povím. Je to měsíc, co jsem získal
azyl pro dceru premiéra jedné východoafrické země.“
„Vážně?“ zeptal se Winston.
„Ano, vážně,“ zavrčel Bubakar. „Co myslíte tím
vážně?“
„Jsem jen překvapenej. Které země?“
„Teď bych o tom raději pomlčel, fajn? Vlastně na tom
nezáleží. Říkám to proto, že její otec je premiér, ne?
Má tři lidi na utírání zadku a další tři, co jí tahají suchý
z nosu. A teď je tady a tvrdí, že se doma bojí o život,“
šklebil se. „Všichni děláme, co umíme, aby se z nás stali
Američani, ne?“
Džende přikývl.
Winston pokrčil rameny. Na Bubakara ho odkázal
jeden přítel z Atlanty, který o něm mluvil velice
pochvalně. Ten přítel nepochyboval o tom, že jedině
Bubakarovou zásluhou je stále ještě v  Americe, má zelenou
kartu a  chybí mu už jen dva roky, aby směl požádat
o  americké občanství. Přesto bylo Džendemu podle
Winstonových svěšených koutků jasné, že se zdráhá
uvěřit tomu, že ten mužík s dlouhými chlupy trčícími
z neustále rozšířených nosních dírek je expert vůbec na
něco, natož na komplexní právní sféru azylové
emigrace. Diplom na stěně sice tvrdil, že chodil na jakousi
právnickou vysokou školu v Alabamě, ale Winstonovi
jeho svérázné chování neomylně prozrazovalo, že své
skutečné vzdělání získal na internetových imigračních
fórech, na stránkách, kde se shromažďovalo množství





29
aspirantů na americké pasy, kteří hledali způsoby, jak
přechytračit americký imigrační systém.
„Bratře,“ obrátil se přes prázdný stůl v  překvapivě
čisté a  uspořádané kanceláři Bubakar k  Džendemu,
„můžeme začít tím, že mi povíte něco víc o sobě, a já se
podívám, jak vám můžu pomoct.“
Džende si položil ruce na stehna, napřímil se a začal
vyprávět svůj příběh. Mluvil o svém otci farmáři, o mat -
ce prodavačce a chovatelce prasat, o svých čtyřech
bratrech a jejich dvoupokojovém caraboatu v Novém Městě
v  Limbé. Mluvil o  tom, jak chodil na křesťanskou
základní školu a jak přerušil studium na Národní
všeobecné střední škole poté, co přivedl Neni do jiného stavu.
„Co? Vy jste přestal studovat, protože jste zbouchnul
holku?“ zeptal se Bubakar a přitom si dělal poznámky.
„Ano,“ odpověděl Džende. „Její otec mě za to nechal
zavřít do vězení.“
„Ha! A  máme to!“ řekl Bubakar a  zvedl hlavu od
poznámkového bloku. Oči mu zářily vzrušením.
„Co máme?“ zeptal se Winston.
„Jeho azyl. Povíme tu historku na imigračním.“
Winston a  Džende se na sebe podívali. Džende se
domníval, že Bubakar ví, o čem mluví; Winstonův
výraz napovídal, že si myslí, že Bubakar nejspíš o  tom,
o čem mluví, neví nic.
„O čem to mluvíte?“ zeptal se Winston. „To bylo
dávno, v  roce 1990, před čtrnácti lety. Jak chcete soudce
přesvědčit, že se můj bratranec doma v Kamerunu bojí
pronásledování, protože kdysi dávno přivedl do jinýho
stavu děvče a dostal se za to do vězení? Promiňte, ale
v naší zemi, a možná i ve vaší zemi, je naprosto
v mezích zákona, když otec nechá zavřít mladýho muže za
to, že zkomplikoval jeho dceři budoucnost.“
Bubakar pohlédl s  despektem na Winstona a 
pohrdlivě ohrnul ret. „Pane Winstone,“ řekl po dlouhé





30
odmlce, během níž si cosi zapsal, a pak rozvážně polo -
žil pero na notes.
„Ano?“
„Rozumím tomu tak, že jsme oba právníci a vy jste
chytrák z Wall Street. Není to tak?“
Winston neodpověděl.
„Za jedno vám ručím, příteli,“ pokračoval Bubakar.
„Kdyby vás postavili před imigračního soudce
a požádali vás, abyste vypovídal ve prospěch svýho bratrance,
vůbec byste nevěděl, co říct. Chápete? Tak mi prosím
dovolte, abych dělal, co umím, a  pokud budu někdy
potřebovat právníka, aby mi poradil, jak zatajit před
vládou daně, nechám zase já vás dělat, co umíte.“
„Moje práce není radit lidem, jak zatajit daně,“
odpověděl Winston zcela klidně, i když podle jeho
upřeného pohledu Džende usoudil, že má spíš chuť
natáhnout se přes stůl a vyrazit Bubakarovi všechny zuby.
„Takže vy tohle neděláte?“ zeptal se Bubakar s 
posměšným zájmem. „Tak co teda na Wall Street děláte?“
Winston polykal vztek. Džende nic neříkal, ale byl
stejně rozezlený jako jeho bratranec.
Snad v obavě, aby nezašel příliš daleko, se Bubakar
pokusil držet své poznámky na uzdě a bratrance
uklidnit.
„Bratři moji, dost sporů,“ řekl a přešel do pidžinské
angličtiny, do jakési směsi její kamerunské a nigerijské
podoby. „Teď není čas na hádky. Máme před sebou
práci, oukej? Co bylo, bylo. Je to tak?“
„Jistě,“ řekl Winston, „tak se držme naší věci.“
Džende vzdychl a čekal, až se rozhovor vrátí k jeho
žádosti o azyl.
„Ale jen abyste věděl,“ dodal Winston, „moje práce
korporátního právníka neobnáší žádný lhaní ani
manipulace.“
„Jistěže,“ opáčil Bubakar. „Promiňte, můj bratře.
Musel jsem si to splést s jiným odvětvím práva.“





31
Oba muži se zasmáli.
„Co se stalo s tou mladou ženou, kterou jste přivedl
do jinýho stavu?“ obrátil se Bubakar k Džendemu.
„Je doma v Limbé.“
„A to dítě, který jste s ní měl?“
„Holčička zemřela.“
„To je mi líto, ach, můj bratře, moc líto.“
Džende odvrátil pohled. Nepotřeboval soucit. Po
čtrnácti letech určitě nepotřeboval projevy soustrasti.
„Šel jste do vězení předtím, nebo potom, co umřela?“
„Než se narodila, poté co rodiče mojí holky zjistili,
že jsem to byl já, kdo ji zbouchnul.“
„Tak to běžně chodí,“ vložil se do hovoru Winston.
„Rodiče zavolají policii a milenec jde do vězení.“
Bubakar přikývl a dál si dělal poznámky.
„Byl jsem ve vězení čtyři měsíce. Když mě propusti -
li, byl dítěti měsíc. Tři měsíce nato zemřelo na žlutou
horečku.“
„To je mi líto, můj bratře, vážně líto,“ opakoval
Bubakar.
Džende se trochu napil vody a odkašlal si. „Ale mám
v Kamerunu jiný dítě,“ řekl. „Mám tříletýho syna.“
„Se stejnou ženou, se kterou jste měl dceru?“ zeptal
se Bubakar.
„Ano,“ odpověděl Džende. „Je to matka mýho syna.
Pořád je to jen má přítelkyně. Byli bysme už manželé
a s naším synem rodina, kdyby mi její otec dovolil vzít
si ji.“
„A proč s tím manželstvím nesouhlasí?“
„Říká, že potřebuje čas na rozmyšlenou, ale já vím,
že je to proto, že jsem chudej.“
„Je to sociální problém,“ řekl Winston. „Džende je
z chudé rodiny. Rodina té mladé dámy má trochu víc
peněz.“
„Nebo je to možná proto, že otec té mladé dámy se
nepřenesl přes to, co se jeho dceři stalo?“ nadhodil





32
Bubakar. „Mám na mysli, když jako otec vidíte, že va -
še mladá dcera otěhotní, odejde ze školy a  pak o  dítě
přijde, je to hodně těžký, ne? Já myslím, že bych nikdy
neměl rád člověka, kterej by tohle udělal mojí dceři, ať
už by byl z bohaté, nebo z chudé rodiny.“
Ani jeden z bratranců neodpověděl.
„Na tom ale vlastně nezáleží, jakej má důvod,“
pokračoval Bubakar. „Myslím, že ten příběh je naší
nejlepší šancí na azyl. Prohlásíme, že jde o  perzekuci
založenou na příslušnosti k určité sociální vrstvě.
Rozvineme historku tak, že se bojíte vrátit domů, protože
máte strach, že vás rodina vaší přítelkyně chce zabít,
abyste se nemohli vzít.“
„To zní jako příběh, co by se mohl stát v Indii,“ namítl
Winston. „V Kamerunu se ale nic takovýho neděje.“
„Snažíte se říct, že Kamerun je lepší než Indie?“
odsekl Bubakar.
„Snažím se říct, že Kamerun není Indie.“
„Nechte to na mně, můj bratře.“
Winston vzdychl.
„Kdy můžeme poslat žádost?“ zeptal se Džende.
„Jakmile mi poskytnete všechny důkazy.“
„Důkazy? Jaký důkazy?“
„Jaký důkazy? Jako záznam o vašem věznění. Rodný
listy vašich dětí. Obou. Úmrtní list děvčátka. Dopisy.
Spoustu dopisů. Od lidí, kteří budou tvrdit, že slyšeli,
že ten muž se vás chystá zabít, jestli vás ještě uvidí. Od
lidí, kteří slyšeli jeho bratry, bratrance, kohokoli
z rodiny mluvit o  tom, jak vás zničí. Taky fotky. Vlastně
cokoli a všecko o tom děvčeti a jejím otci. Můžete mi
to sehnat?“
„Zkusím to,“ odpověděl Džende váhavě. „Ale co když
nebudu moct sehnat dost důkazů?“
Bubakar se na něho poněkud pobaveně podíval
a zavrtěl hlavou. „Ach, můj bratře,“ řekl, odložil pero





33
a  předklonil se. „Mám to pro vás vyčarovat? Vezměte
rozum do hrsti a  sežeňte pro mě něco, co budu moct
těm lidem ukázat. Jak říká ten chlapík Jerry Maguire:
Ukažte mi peníze. Tady je to podobný! Jenže tihle lidi
z imigračního budou říkat: Ukažte mi důkazy! Ukažte
mi důkazy! Pochopil jste?“
Zasmál se vlastnímu žertu. Winston si odfrkl. Džen -
de nereagoval; nikdy neslyšel o muži jménem Jerry
Maguire.
„Musíme jim ukázat hodně materiálů, abychom je
přesvědčili, chápete? Tak nebo onak, je potřeba sehnat
spoustu důkazů.“
„Uvidíme, co budeme moct udělat,“ řekl Winston.
Džende přikývl na souhlas, i když věděl, že bude
těžké takové dopisy sehnat. Otec Neni ho rád nemá – to
věděl celá léta –, ale ten starouš mu nikdy nepohrozil,
že ho zabije. Nikdo v Limbé by to nedosvědčil. Jenže
žádost o azyl byla jeho největší šance a musel pro to
něco udělat. Usoudil, že si o  tom promluví s 
Winstonem; ten už bude mít nějaký nápad, jak to provést.
„A  vy věříte, že to bude fungovat?“ zeptal se
Winston.
„Udělám z toho přesvědčivej případ,“ odvětil
Bubakar. „Váš bratranec svý papíry dostane, inšálláh.“





34
4
Nedokázala jít spát dřív, než dorazil domů  – Džende
jí musel říct o  svém prvním dni v  práci úplně všech -
no. Když mu kolem poledne volala, jak se den vyvíjí,
odpověděl jen, že to jde dobře, že teď nemůže mluvit,
ale všechno je v pořádku. A tak neměla jinou možnost
než počkat a teď, skoro o půlnoci, ho konečně uslyšela
u  dveří, oddechujícího poté, co vystoupal do pátého
patra k jejich bytu.
„Tak co?“ zeptala se s úsměvem, když se sesunul na
ošoupanou pohovku v obývacím pokoji.
„Nemůžu si stěžovat,“ usmíval se. „Šlo to dobře.“
Odešla do kuchyně a  přinesla mu sklenici studené
vody. Pomohla mu ze saka, a když s hlavou zvrácenou
dozadu zůstal asi minutu na pohovce, přinesla mu
večeři a odsunula židli, aby měl u jídelního stolu pohodlí.
Potom se začala vyptávat. Co přesně pro tu rodinu
dělal? Kam je vezl? Je paní Edwardsová pěkná? Je
jejich syn dobře vychovaný? Bude pracovat takhle
dlouho každý den?
Byl unavený, ale ona se nevzdávala, házela po něm
otázky jako bonbony na vítěze. Chtěla vědět, jak žijí
bohatí lidé. Jak se chovají. Co říkají. Když si můžou
někoho najmout, aby je vozil, pak musí být jejich život
opravdu něco, ne?





35
„No tak,“ naléhala, „pověz mi to.“
A tak jí mezi sousty večeře vyprávěl všechno, co mohl.
Byt Edwardsových je veliký a  krásný, říkal. O  milion
dolarů krásnější než jejich tmavý byt s jednou ložnicí.
Z okna jejich obývacího pokoje vidíš celé město – bra -
da mu poklesla, když to viděl.
„Jejda,“ řekla. „Jaký by to bylo, mít něco takovýho?
Každej den bych vyskočila a dotkla se nebe.“
Vypadá jako jeden z  těch bytů bohatých lidí, které
bývají v televizi, pokračoval. Všechno je bílé nebo
stříbrné, velice čisté, velice lesklé. Strávil tam jen několik
minut, když čekal na Mightyho, kterého měl zavézt do
školy, poté co odvezl pana Edwardse do práce. Paní
Edwardsová ho požádala, aby šel nahoru,
devítiletý Mighty se s  ním chtěl před cestou do školy
seznámit. „Moc hezký dítě, a taky dobře vychovaný, tenhle
Mighty,“ řekl.
„To ráda slyším,“ odpověděla. „Bohatý dítě, co má
chování.“ Měla chuť se zeptat, jestli je Mighty
vychovaný tak dobře jako jejich Liomi, ale neudělala to;
myslela, že bude lepší řídit se radou, kterou jí dala před
mnoha lety matka: zdržet se srovnávání svého dítěte
s dětmi jiných žen. „Mají jen tohle jedno dítě?“ zeptala
se místo toho.
Zavrtěl hlavou. „Mighty mi říkal, že má velkýho
bratra. Ten bydlí na kraji města v  jiným bytě, kterej jim
patří, a  chodí na Kolumbijskou univerzitu. Na
právnickou fakultu.“
„Toho taky budeš vozit?“
„Možná, nevím. Mighty říkal, že je jeho bratr moc
často nenavštěvuje a  pana Edwardse to mrzí. Dál už
jsem se ho nevyptával.“
Dolila mu vodu do poloprázdné sklenice a nechala
ho několik minut v klidu jíst. Pak se zase začala ptát.
„A paní Edwardsová,“ pokračovala, „jak ta vypadá?“





36
„Skvěle,“ odpověděl. „Tak jak má vypadat žena bo -
hatýho muže. Winston říkal, že patří k těm lidem přes
jídlo –“
„Lidem přes jídlo?“
„To jsou lidi, co učí jiný lidi, jak a co mají jíst... aby
vypadali tak a tak, a ne jinak.“ Přitáhl si plechovku
limonády Mountain Dew, kterou postavila na stůl,
otevřel ji a  dlouze se napil. „Lidi v  téhle zemi se pořád
starají o  to, jak a  co mají jíst, a  platí někomu cizímu
velký peníze, aby jim to řekl. Radí: Jez tohle, nejez
toto. Když už člověk ani neví, co a jak má jíst, co jinýho
může na tomhle světě umět?“
„Určitě je štíhlá a dobře vypadá.“
Roztržitě přikývl, po tváři se mu řinul pot z  pálivé
papričky, kterou hodila ke kuřeti do rajčatové omáčky.
Potu si nevšímal, vzal jedno stehýnko, předními zuby
odtrhl maso a vysál šťávu z kosti.
„Ale jak přesně vypadá?“ naléhala. „Bébé, detaily,
prosím tě.“
Vzdychl a  řekl, že z  toho, jak vypadá, si moc
nepamatuje. Jediné, co si pamatuje, je to, že se jaksi podobá
té manželce z Americké krásy, filmu, který oba milovali
a  na který se podívali, kdykoli si chtěli připomenout,
že život na amerických předměstích může být i  velmi
podivný a že je možná lepší žít v mírumilovných
amerických městech, jako je New York.
„Jak se ta žena vlastně jmenuje doopravdy?“ zeptal
se s plnými ústy a rajčatová omáčka mu přitom pomalu
kapala z prstů. „Ty tyhle věci víš.“
„Annette Beningová?“
„Jo, jo. Té je podobná.“
„Má stejný oči a  všechno? Tak to musí být krásná,
ne?“
Odpověděl, že si nemůže vzpomenout, jestli má
Cindy Edwardsová oči jako Annette Beningová.





37
„Nepoznáš pokaždý, jaký má oči ve skutečnosti,“ řek -
la. „Některý si berou barevný kontaktní čočky, takže si
můžou barvu očí měnit, kdy se jim zachce. Žena jako
paní Edwardsová se nejspíš narodila do bohaté rodiny
a začala nosit barevný kontaktní čočky už jako dítě.“
„Já ti nevím...“
„Bohatej otec, bohatá matka, bohatej manžel. Za
celej svůj život nejspíš nikdy nevěděla, jaký to je, mít
starost o peníze.“
Olízl si rty, vzal si z talíře kousek plantýnu, v prstech
ho rozlomil, namočil do rajčatové omáčky, rychle si ho
vložil do úst a kousal.
Dívala se na něho. Pobavila ji zuřivost, s  jakou
jídlo hltal. „A  co bylo pak, když jsi Mightyho zavezl do
školy?“
Vrátil se a vyzvedl paní Edwardsovou, vyprávěl.
Odvezl ji do její kanceláře, pak na jednu schůzku do
Battery Parku a potom na další schůzku v Soho. Nakonec ji
odvezl domů, vyzvedl Mightyho ze školy a  zavezl ho
i s jeho chůvou do jednoho domu na Upper West Side,
kam kluk chodí do klavíru. Pak vyzvedl pana
Edwardse v kanceláři, odvezl ho do jedné steakové restaurace
na Long Islandu a kolem desáté zpátky do města.
Doplnil benzin, zaparkoval auto v  garáži a  nastoupil do
autobusu z  East Side do West Side. Potom nastoupil
do metra na linku číslo 3 směrem na sever, domů.
„Jéje!“ vykřikla. „Není to moc práce pro jednoho
člověka na jeden den?“
To by jistě mohlo být, řekl jí. Ale nečeká se to za ty
peníze, které mu budou platit? Neměla by zapomínat,
že před čtrnácti dny vydělával pouhou polovinu toho,
co mu platí pan Edwards, a jezdil s taxíkem i dvanáct
hodin denně.
„Můžeme jen děkovat Bohu,“ přikývla na souhlas.
Zvedl skleničku s vodou a napil se.





38
„Spočítala jsem tvůj plat, pětatřicet tisíc plus mých
deset,“ řekla poté, co mu opět doplnila sklenici. „Když
zaplatíme tvoje daně a moje školné a nájem a pošleme
peníze domů a  všechno ostatní, můžeme ještě pořád
ušetřit tak tři nebo čtyři sta dolarů měsíčně.“
„Čtyři sta dolarů měsíčně!“ vykřikl a přitom odhalil
nerozkousané jídlo v ústech.
Přikývla a usmála se. Také se divila, jak se toho za
tak krátkou dobu může tolik změnit. „Budeme takhle
šetřit, Bébé, budeme se opravdu snažit, a můžeme uše -
třit pět tisíc za rok. Deset let a můžeme mít dost peněz
na zálohu na byt se dvěma ložnicemi v Mount Vernon
nebo v Yonkers.“ Naklonila k němu hlavu. „Nebo
dokonce v New Rochelle.“
Zavrtěl hlavou. „Jednoho dne budeme muset začít
platit vyšší nájem,“ řekl. „Jak dlouho myslíš, že bude
trvat, než vláda přijde na to, že si pan Charles
nárokuje levný bydlení, i  když jezdí v  hummeru? Oni zjistí,
že mu platíme, abysme tady mohli bydlet, a vykopnou
nás –“
„Takže?“
„Takže jednoho dne začneme platit za nájem víc než
pět set a pětačtyřicet tisíc nebude na život v Harlemu
nic.“
Pokrčila rameny; to je mu podobné, myslet
dopředu na všechno špatné, co se může stát. „Jednoho dne
není dneska,“ opáčila. „Než na to přijdou, budeme mít
našetřeno. Já budu lékárnicí,“ opět se usmála a
přivřela oči, jako by si ten den představovala. „Budeme mít
vlastní byt se dvěma ložnicemi. Ty vyděláš víc peněz
jako řidič. Já budu mít slušnej plat jako lékárnice. Už
nebudeme bydlet v tomhle bytě plným švábů.“
Podíval se na ni a usmál se. Doufala, že Džende také
věří, že z ní jednoho dne bude lékárnice. Snad za pět,
možná za sedm let, jednou ale jistě.





39
Sledovala ho, jak dojídá, jak si bere poslední kousek
plantýnu, vytírá jím talíř a  pak si ho spolu s  posled -
ním kouskem kuřete rychle vkládá do úst. Láskyplně
na něj hleděla a zachichotala se, když dopil plechovku
Mountain Dew a  odříhl si. „Ty jsi ale cisterna,“ řekla
a šťouchla ho do žeber.
Také on se znaveně zasmál. I přes jeho únavu viděla,
že je spokojený. Nic ho nepotěšilo víc než chutná
večeře po dlouhém pracovním dni. A  ji nic nepotěšilo víc
než vědomí, že mu udělala radost.
Po dlouhé odmlce, kdy seděl opřený o židli
a s úsměvem hleděl na stěnu, si umyl ruce v míse s vodou,
kterou postavila na stůl, a vstal. „Je Liomi v naší, nebo ve
své posteli?“ zašeptal z předsíně.
„Ve své,“ odpověděla a zazubila se. Věděla, že bude
šťastný, když budou moct dál slavit v posteli.
Posbírala po něm špinavé talíře a odnesla je ke dřezu. E weni
Lowa la manjaka, tiše zpívala a  při umývání talířů se
pohupovala v bocích. E weni Lowa la manjaka, Lowa la
nginja, Na weta miseli, E weni Lowa la manjaka.
V  těchto dnech si zpívala víc než za celý svůj
dřívější život. Zpívala si, když žehlila Džendeho košile
i  když se ráno vracela domů ze školy, kam odvedla
Liomiho. Zpívala si, když si nanášela rtěnku, než s
Džendem a Liomim vyrazila na nějaký africký večírek:
na jmenovací obřad do Brooklynu, na tradiční svatbu
do Bronxu nebo na smuteční slavnost do Yonkers za
někoho, kdo zemřel v Africe a koho v podstatě nikdo
z hostů neznal, anebo prostě na nějaký večírek, kam
ji pozvala jedna z  kamarádek ze školy nebo z  práce
a ujišťovala ji, že je úplně v pořádku tam jít. Afričany
přece oblíbené výmysly bělochů, jako je vstup pouze
na pozvání, nezajímají. Zpívala si, když šla do
podzemky, zpívala si dokonce i v Pathmarku a nic si
nedělala z  pohledů ostatních lidí, kteří nechápali, jak





40
někoho může tak těšit nakupování potravin. God na
hejlejlej, God na waja oh, God na hejlejlej, God na waja oh,
noubody dej lajk am oh, noubody dej lajk am, hejo, wajo
God na hejlejlej.
Když domyla nádobí, vzala nové černé sako, které
Džendemu koupila v T. J. Maxxu za sto dvacet pět
dolarů, což byla třetina jejich společných úspor. Oprášila
je kartáčem, postříkala parfémem a přichystala na
pohovku na další den. Podívala se na sako a usmála se;
byla ráda, že je koupila. Chtěla koupit levnější v jednom
diskontním supermarketu na Stopětadvacáté ulici, ale
Fatou jí to rozmluvila. Proč ty chtít kupovat laciný
sako, když on vozit velkýho muže? ptala se. Kup mu
pěkný sako, aby řídil pěkný auto pro bohatýho muže.
A jeden den, až on sám bude bohatej muž, koupíš sako
v ještě lepším obchodě. Ty pak pro něho nakupovat
šaty, všechny šaty v mnohem, mnohem lepším obchodě.
V bezva obchodě pro bílý, jako je Target.





41
5
Cindy Edwardsová se k  němu chovala srdečně (když
jí otevíral dveře auta, pokaždé mu hned odpověděla
na pozdrav; ptala se, třebaže bez zájmu, jaký měl den;
říkala prosím a děkuji tak často, jak se slušelo), přesto
však, když byla v  autě, vždycky ztuhl. Nedýchá příliš
nahlas? Očistil dost dobře zadní sedadlo, aby jí nějaké
smítko neušpinilo kalhotový kostým? Věděl, že by mu -
sela být posedlá dokonalostí a mít vnímavost hlídacího
psího šampiona, aby si všimla nějaké takové drobnosti,
ale to nestačilo, aby se mohl plně uvolnit – pořád byl
v práci nový, musel být proto dokonalý. Naštěstí skoro
neustále mluvila do mobilního telefonu. A  stejně tak
i  to úterý, čtrnáct dní nato, co pro jejich rodinu začal
jezdit. Ten den odpoledne, jen co znovu nasedla do
auta před jednou z  restaurací na Union Square, začala
ihned telefonovat. „Vince do Aspenu nepojede,“ řekla
pomalu a  smutně, skoro v  šoku, jako by četla nahlas
nějakou tragickou zprávu z novin.
Před dvěma hodinami byla mnohem šťastnější.
Džendemu bylo hned jasné, že ten mladý muž, se kterým
se sešla před restaurací, je její syn Vince – byl totiž
replikou svého otce, šest stop vysoký, jen štíhlejší,
s vlnitými vlasy. Cindy vyskočila z  vozu, doběhla k  němu


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.