načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Totožnost neznámá - J. D. Robb

Totožnost neznámá

Elektronická kniha: Totožnost neznámá
Autor:

V tmavé uličce je nalezeno tělo muže se stopami po mučení. Na kůži má vyryté srdce s písmeny E a D, podpisem zamilované dvojice, kterou vzrušuje utrpení obětí. Eva Dallasová zjistí, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3314-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V tmavé uličce je nalezeno tělo muže se stopami po mučení. Na kůži má vyryté srdce s písmeny E a D, podpisem zamilované dvojice, kterou vzrušuje utrpení obětí. Eva Dallasová zjistí, že zavražděných bylo víc, a aby odhalila totožnost vrahů, potřebuje najít první z obětí, která šílené řádění odstartovala.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2015 by Nora Roberts

Translation © Zdík Dušek, 2016

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu DEVOTED IN DEATH

přeložil Zdík Dušek

Redakční úprava Lukáš Foldyna

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2016

shop@alpress.cz

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydání první

ISBN 978-80-7543-314-5 (pdf)


Chlípní jako opice, jak kozy rujní, vilní jako vlci v říji

– William Shakespeare (překlad E. A. Saudek)


Bezpočet tisíců truchlí

nad nelidským chováním člověka k člověku!

– Robert Burns


9

1. kapitola

P

rvní smrt byla z větší části nehoda.

Chtěli jenom slušné auto – ani nemuselo být kdovíjak

pěkné –, protože jejich mizerná rachotina se chvíli klepala,

hvízdala a nakonec těsně po přejezdu z Arkansasu doOklahomy vydala předsmrtné zachroptění.

Ellu-Loo napadlo, jak si sehnat nové auto. Pořád měla plno nápadů a taky snů, a od setkání s Darrylem uvěřila, že se její sny uskuteční.

Pracovala v kovbojském baru v Dry Creeku, v místě, jež mnozí tamější obyvatelé považovali za podpaždí Oklahomy, jelikož se nacházelo na záhybu pustiny, kde Panhandlevybíhá do Texasu. Zatím se jí nesplnil žádný sen a muž, sekterým byla – ten parchant Cody Bates –, jí udělal monokl, rozbil jí ret a nechal ji ležet rozpláclou na zemi před barem, kde pracovala.

Věděla, že se narodila k něčemu lepšímu než servírování piva a whisky kovbojům a ženám s tvrdýma očima, které jesledovaly. Narodila se k něčemu lepšímu než přivýdělkům za orální sex nebo rychlou soulož v kabině toalet nebo v pickupu s muži s pivním dechem, jejichž ambice nesahaly za příští číslo.

Lepší budoucnost k ní přišla jednoho osudového večera v osobě Darryla Roye Jamese. Věděla to, jakmile se na něj podívala.

Byl to on. To, co jí chybělo. To, co potřebovala, aby dosáhla všeho, čím chtěla a mohla být.

Později mu vyprávěla, že když prošel falešnýmisaloonovými dveřmi, obklopovala ho rudozlatá záře slunečníhozáJ. D. Robb10

padu. Světlé vlasy mu v ní svítily, stejně jako oči – modré

a čiré jako jezerní hladina na pohlednici.

Okamžitě věděla všechno, co potřebovala vědět.

Nebyl jako ostatní zákazníci, kteří páchnou stodolou a sahají holkám na zadek.

Něco v sobě měl.

Po krátkém, intenzivním namlouvacím tanečku, poté, co ji namáčkl na dveře kóje na toaletě a potom znovu ke stěně vedle zadního vchodu, jí řekl totéž.

Stačilo se mu na ni podívat. Láska na první pohled, jako romance ze Shakespeara. Darryl četl Shakespeara –Mazaného Vildu, jak mu říkal –, když se připravoval na maturitu v pasťáku v texaské Denton County, kam v šestnácti utekl za štěstím. Vyšel odtamtud jako osmnáctiletý a nastoupil vautoservisu matčina přítele Barlowa. Darryl to uměl s motory, jako to jiní umějí s koňmi. Barlow, který do Darryla v jednom kuse rýpal, mu říkal, že kdyby věnoval práci stejné úsilí jako snění o tom, jak je někde jinde, byl by z něj boháč.

Ale Darryl neviděl důvod, proč by se měl dřít k smrti, když existovalo tolik jiných způsobů, jak získat, co chtěl. Ajednoduše to někomu vzít byl nejlepší z nich.

Protože však nechtěl skončit ve vězení, vydržel to skoro tři roky. Potom získal, co chtěl, když ukradl 6 800 dolarůvedlejších příjmů, které Barlow schovával pod falešným dnemzásuvky ve své kanceláři.

Což dokazovalo, jaký byl Barlow pitomec.

Vzal si ještě nějakou výbavu a pár součástek a rozbil vitrínu s Barlowovým ceněným bowiákem – předpokládal, že hocestou prodá.

Sbalil se, zatímco jeho matka pracovala jako servírka za ubohou mzdu a ještě horší spropitné. Do kapsy si dal ještě 3 200 dolarů z váčku, který měla schovaný v krabici smoukou – tím se jeho majetek zaokrouhlil na 10 000 dolarů.

Jelikož se považoval za hodného syna, nechal zbývajících 652 dolarů na místě spolu se vzkazem:

ToTožnosT neznámá 11

Díky, mami. S láskou Darryl

Naložil nákladní vůz, který ukradl ze servisu, a nechalLonesome, Oklahoma za zády.

Do baru U Divokého mustanga a do života Elly-Loo vešel v den svých jednadvacátých narozenin.

Z jejich hlediska to byl osud – byli jeden pro druhého darem.

Během čtyřiadvaceti hodin Ella-Loo naložila na jeho vůz batoh s veškerým movitým majetkem.

Jeli rychle, štědře utráceli, kradli, když měli náladu, a při každé příležitosti souložili jako párek nadržených norků.

Ve chvíli, kdy Darryla zatkli v Tulse za pokus o krádežsnubního prstenu pro jeho spřízněnou duši, už jim z peněznezbývalo skoro nic.

Vyfasoval čtyři roky – protože měl u sebe bowiák –,tentokrát v Oklahomské státní věznici.

Ella-Loo na něj čekala. Našla si místo v jiném baru apřivydělávala si orálem – jiné služby ani za slušné peníze neposkytovala.

Patřila jedinému muži.

Navštěvovala Darryla každý týden jako oddaný kněz nanedělní mši, a dokonce s ním při jedné manželské návštěvěpočala dítě.

Darryl četl Shakespeara a piloval svoje technickéschopnosti. Naučil se víc o motorech, sestavovat bomby a plno věcí o počítačích a elektronice.

Dostalo se mu vzdělání, které mohl na svobodě dobře využít.

Ella-Loo pojmenovala dceru Darra po Darrylovi a odjela do Elk City, kde ji představila své matce.

Ačkoliv skoro nedokázala vydržet tak dlouho bez Darryla, ovládla se na deset dní. Dost dlouho, aby se její matka dodítěte zamilovala, a aby nevlastní otec polevil v ostražitosti.

S vědomím, že matka nikdy nedovolí, aby na ni otčímpoštval policajty, vzala babiččino stříbro – stejně by ho jednoho

J. D. Robb12

dne zdědila –, opustila dítě a odjela zpátky do McAlesteru na

další návštěvní den.

Možná až budou připraveni na to, že se usadí, se s Darrylem pro dceru vrátí. Ale jak Darryl říkal, byli osudempronásledovaní milenci a museli žít a milovat každou minutu naplno.

K tomu se dítě nehodilo.

Vzhledem k dobrému chování ho pustili za tři a půl roku a Ella-Loo na něj čekala v přiléhavých bílých šatech ačervených střevíčkách na vysokých podpatcích.

Jen tak tak to stihli do hotelového pokoje, než se šaty ocitly na podlaze a boty ve vzduchu.

Oba se shodli, že nehodlají zůstávat v McAlesteru, alezdrželi se ještě jeden večer, který strávili jídlem, popíjením – šumivého vína, které Ella-Loo štípla z baru, kde už nebude pracovat ani poskytovat orály – a sexem.

Ella-Loo chtěla jet na východ, až k Atlantiku. Toužila posvětlech velkoměsta, po ruchu a všem, co neměla v Oklahomě.

Oznámila Darrylovi, že jejich osudem je New York City – jediné město dostatečně velké, aby je udrželo na místě.

Když tedy Darrylův vůz zakašlal, využil svoje dovednosti – a součástky odmontované z jiného auta na parkovišti – k tomu, aby ho znovu rozběhl. Zamířil na východ s vyhrávajícímrádiem a Ellou-Loo stulenou u boku.

Ani s jeho uměním však staré auto nemohlo vydržet dlouhou trasu ani rychlost, a odebralo se do věčných lovišť.

A Ella-Loo dostala nápad.

Darrylovi se podařilo s vozem dojet mimo hlavní silnici,zatímco Ella-Loo pracovala na palubním počítači. Tušila, že by u dálnice číslo 12 jižně od Bentonville mohli mít štěstí.

Vylovila ty bílé šaty a červené střevíčky, namalovala si rty a v předklonu si prsty načechrala dlouhé plavé vlasy.

Doufala, že kolem pojede nějaký osamělý muž –nepochybovala, že jí zastaví. Šaty těsně obepínaly její křivky aodhalovaly jí stehna, a když se znovu narovnala, vlasy jí splývaly po zádech jako Siréně.

ToTožnosT neznámá 13

Zasmála se a odehnala Darryla, když po ní sáhl.

„Jen počkej, zlato, vydrž. A zůstaň mimo dohled. Kdyžkolem pojede nějaký chlap, určitě zastaví, aby mi pomohl.“

„Ten bude chtít mnohem víc než pomoct. Kristepane,Ello-Loo, jsi sexy jako černý krajkový kalhotky. Jenom se na tebe podívám a stojí mi jako kůl.“

„O to právě jde. Kdyby kolem jela ženská, možná zastaví a možná ne. Dva chlapi ano, dvě ženský možná. Smíšený pár zase možná. Ale dřív nebo později to bude ono, zlato.“

Přejela mu prstem po rtech, otřela se svým rozkrokem o jeho, až zasténal, a odstrčila ho.

„Později dostaneš víc, miláčku. Ještě není úplně tma. Lidi spíš zastaví, dokud se nesetmí. Jdi támhle za křoví. Musím vypadat bezmocně, a to nebudu, když vedle mě bude silný, krásný chlapák.“

Vybrala si místo dobře – možná až moc dobře, protože slunce rychle zapadalo a kolem neprojelo jediné auto.

„Možná to ještě zprovozním,“ zavolal Darryl. „Dost na to, aby nás dovezlo k motelu nebo do města, a tam pak něco šlohneme.“

„Tohle zabere, Darryle.“ Nehodlala měnit plány. „Jenommusíme... Vidím auto. Až zastaví, dej mi trochu času. Pak vyjdi ven a postarej se o to, zlato. Postaráš se o to, viď, Darryle?“

„To víš, že ano.“

Postavila se vedle auta se sepjatýma rukama, jako kdyby se modlila, a s vykulenýma modrýma očima ve výrazu, jakdoufala, trochy naděje a trochy strachu.

Bavilo ji hrát.

Cítila, jak v ní roste vzrušení, když jedno auto – a docela pěkné – zpomalilo. Řidič stáhl okénko a naklonil se přesvedlejší sedadlo. „Máte problémy?“

„Ano, pane, to mám.“ Byl starší, zhruba kolem padesátky, takže ho Darryl snadno omráčí, sváže a odtáhne do křoví. „Rozbilo se mi auto. Snažila jsem se dovolat bráchovi – je to jeho vůz –, jenže mám asi rozbitý videofon, nebo jsem možná zapomněla zaplatit za služby. Pořád na něco zapomínám.“

J. D. Robb14

„Nezapomněla jste náhodou natankovat?“ zeptal se muž.

„Kdepak, pane. Totiž, můj brácha Henry natankoval plnou nádrž. Henry Beam (tak se jmenoval její dějepisář na střední škole) z Fayetteville. Možná ho znáte – někdy to vypadá, že Henryho zná každý.“

„Já bohužel ne. Nejsem odtud. Zastavím před vámi a mrknu se na to.“

„Mockrát vám děkuju. Nevěděla jsem, co si počnu. Brzy bude tma.“

Zajel před ni. Měl leskle stříbrné auto, a ačkoliv by se jí víc líbilo červené – jako její střevíce –, nestěžovala si. Bezradně pokrčila rameny, když jí řekl, aby otevřela motor, a tak sáhl do kabiny a otevřel ho sám.

Všimla si, že má i pěkný náramkový počítač, stříbrný a lesklý jako ten vůz. Chtěla, aby ho měl Darryl.

„O autech toho moc nevím,“ začal muž, „takže pokud tonebude snadná oprava, můžu vás odvézt do Bentonville. A můžete si zavolat z mého videofonu, abyste se spojila s bratrem.“

„To je od vás moc milé. Bála jsem se, že zastaví někdo, kdo nebude tak milý, a nevěděla jsem, co mám dělat.“ Ohlédla se ke křoví a dál brebentila, aby zamaskovala šramot. „Mamka si bude dělat starosti, jestli se nevrátím, takže jestli jedete do Bentonville, vyhovuje mi to. Osobně vám poděkuje za to, že jste mě přivezl domů.“

„Já myslel, že jste říkala Fayetteville.“

„Cože? Jo, Henry...,“ začala.

Něco jí zřejmě viděl na očích, nebo zaslechl tiché kroky Darrylových bot, protože uskočil a otočil se ve chvíli, kdy Darryl zvedl francouzský klíč. Místo do hlavy zasáhl muže do ramene.

A muž skočil na Darryla jako pekelný démon.

Seběhlo se to bleskovou rychlostí – vzduchem se míhaly pěsti a ozývalo se zvířecí vrčení. Ella-Loo myslela jenom na Darryla, a tak vzala klíč, který mu vypadl z ruky, a pokusila se ho pevně chytit.

ToTožnosT neznámá 15

Rozehnala se a uhodila zuřícího zachránce tvrdě do zad. Okamžitě si uvědomila svoji chybu, protože zásah honezastavil. Příště mu namířila na nohy.

Jedna se mu podlomila a Ella-Loo jasně slyšela křupnutí. Muž se navzdory zranění ohnal a udeřil ji hřbetem ruky doobličeje. Než stačila najít ztracenou rovnováhu a zaútočit nadruhou nohu, Darryl zešílel.

„Uhodil jsi moji holku! Já tě zabiju!“

S vytřeštěnýma očima a vyceněnými zuby se do něj pustil pěstmi. Ella-Loo sotva stačila uhnout, než se muž se zraněnou nohou a zkrvaveným obličejem zhroutil k zemi.

Hlavou uhodil do předního nárazníku jejich auta a zůstalležet. Ella-Loo instinktivně přiskočila a dvakrát ho tvrděpřetáhla klíčem přes obličej.

Muž se nehýbal a jeho oči skelně zíraly k obloze. Pod hlavou se mu rozlévala kaluž krve.

Ella-Loo syčivě vydechla a otřásla se. „Je... je mrtvý?“

„Sakra, Ello-Loo, sakra.“ Darryl vytáhl ze zadní kapsy šátek a otřel si pot a krev z obličeje. „Vypadá to, že jo.“

„Zabili jsme ho.“

„Neudělali jsme to schválně. Sakra, Ello-Loo. Uhodil tě přímo do obličeje. To nemůžu dovolit. Nemůžu dovolit, aby někdo ubližoval mý holce.“

„Taky jsem nechtěla, aby zase vstal a uhodil tě. Tak jsem... Musíš ho odtáhnout ze silnice. Odtáhni ho za to křoví, Darryle, a rychle, než se objeví někdo další. A vezmi mu peněženku i náramkový počítač. Vezmi všechno, co má u sebe.“

V autě našla hadr, otřela s ním klíč a ten pak hodila na zadní sedadlo nového vozu.

„Svlíkni mu i šaty, zlato.“

„Cože?“

„Seber mu všechno. Jeden nikdy neví, ale pospěš si!“

Začala přenášet zavazadla. „Dej všechno dozadu, projdeme to později.“

J. D. Robb16

Divoce jí bušilo srdce a chvěly se jí ruce. Ale pohybovala se rychle a sebejistě.

„Musíme z našeho auta vyndat všechny věci, zlato, a asibudeme muset i otřít volant a tak dál. Všechno, čeho jsme se mohli dotknout. To udělám já.“

Otřela všechno, jak nejlíp uměla, brzy jí s tím přišel pomoct i Darryl, protože neměli moc věcí na přenášení z jednoho auta do druhého. Za deset minut už Darryl seděl za volantem aEllaLoo vedle něj.

„Dodržuj rychlost. Musíme se dostat od toho chlapa.“

Vydržela to míli, pět mil, deset mil. Po pětadvaceti vykřikla.

„Zastav, zastav! Vidíš támhletu silnici? Panebože, Darryle, zastav a zajeď mezi stromy.“

„Budeš zvracet, miláčku?“

„Pořád cítím jeho krev. Na tobě i na sobě.“

„Už je to dobré. Všechno bude v pohodě.“ Zajel mezi stromy a zastavil. „Miláčku.“

„Viděl jsi jeho obličej? Jak na nás zíral, ale neviděl nás? A z pusy mu tekla krev. I z uší.“

Otočila se k němu s tváří rozzářenou jako slunce a sdoširoka otevřenýma očima plnýma úžasu a touhy. „Někoho jsme zabili. Spolu.“

Padli si do náručí. Sex byl pro ně vždycky žhavý, tvrdý a opojný, ale tentokrát, s pachem čerstvé krve a s vědomím, co udělali, dosahoval přímo zvířecké úrovně, dokud se autemnerozlehly jejich extatické výkřiky.

Když byli hotoví, pot slepil jejich těla a bílé šaty leželyroztrhané, potřísněné krví stejně červenou jako její střevíčky, usmála se na něj.

„Příště to nechci udělat tak rychle. S příštím si dáme víc načas.“

„Miluju tě, Ello-Loo.“

„Já tebe taky, Darryle. Nikdo se nikdy tak nemiloval jako my. Budeme mít všechno, co chceme, a budeme dělat cokoliv, odtud až do New Yorku.“

ToTožnosT neznámá 17

Jejich první zabití, víceméně náhodné, proběhlo jednoho horkého srpnového večera. Když v polovině lednadorazili do New Yorku, počet jejich obětí se vyšplhal nadevětadvacet.

Při prvním pohledu na New York Ella-Loo prožila stejnou reakci, jako když poprvé uviděla Darryla.

Věděla, že jsou pro sebe stvořeni. Uličkou s poházenými odpadky se proháněl ledový vítr, šlehal do odhalené kůže a s hvízdáním si prorážel cestu z Madison Street tunelem mezi budovami pomalovanými graffiti nazvětralých červených cihlách nebo vydroleném betonu.

Těch několik fungujících lamp vrhalo šarlatové stíny, jež se střídaly s odporně žlutými ostrůvky světla, které se odráželo od kaluží připomínajících pohmožděniny.

Ty nejubožejší z ubohých pouličních prostitutek – ať už slicencí, nebo bez – si mohly odvádět zákazníky do zdejšíchúzkých výklenků v naději, že je ochrání před nejhorší zimou. Narkoman zoufale toužící po další dávce by sem mohlnásledovat dealera.

Kdokoliv jiný, koho by napadlo, že si tudy zkrátí cestu, by si rovnou mohl vzít blikající upozornění pro lupiče, násilníky nebo někoho ještě horšího.

Žádná z těchto možností neplatila pro Doriana Kupera,protože toho dostihl politováníhodný osud jinde. Jeho tělo pak bylo zabaleno do plastové fólie a vyhozeno zde, víceméně jako větrem a různou havětí potrhané pytle odpadků vedlerozbitého kontejneru.

Mrazivý vítr už Dorianovi nevadil, ale šlehal do každého odhaleného kousku kůže tak nepříjemně, že se poručík Eva Dallasová poddala nutnosti a nasadila si lyžařského kulicha s trapnou sněhovou vločkou. Chundelaté rukavice už na ninicméně byly moc – oboje jí dal jednoho studeného prosincového dne Dennis Mira se zasněnýma očima.

J. D. Robb18

Napadlo ji, že před čtyřiadvaceti hodinami se slunila,víceméně nahá, na světlých píscích manželova soukroméhoostrova s Roarkem, rovněž víceméně nahým, vedle sebe.

Ať už ale zahájila rok 2061 jakkoliv, teď byla zpátky v New Yorku, a totéž platilo o smrti.

Byla policistka z oddělení vražd, takže zatímco ostatníhodinu před svítáním ještě spali, ona se shýbala k tělu s rukama potaženýma Hermetikem a s přimhouřenýma, bezvýraznýma očima.

„Zabil tě pořádně, co, Doriane?“

„Bydlí na Upper West Side, Dallasová.“ DetektivPeabodyová, zachumlaná do růžového kabátu, v růžových kozačkách s kožešinovým lemem a s obličejem téměř ukrytým zaomotanou pestrobarevnou šálou, tlumočila své kolegyni údaje znáramkového počítače.

„Věk třicet osm, svobodný, žádný spolubydlící. Pracoval v Metropolitní opeře. Byl to první cellista.“

„Co dělá cellista z Upper West Side mrtvý v MechanicsAlley? Tady ho nezabili. Na fólii i na něm je plno krve. Stopy po poutech na zápěstí i kotnících a některé modřiny a tržné rány vypadají nejmíň den staré. Možná víc. Morris to potvrdí.“

„Hodně řezných a bodných ran, popálenin, modřin.“Peabodyová přejela tělo očima tmavěji hnědého odstínu než Eviny. „Hodně jich je povrchových. Ale na druhou stranu...“

„Jo, hodně zase ne. Svázali ho, dali mu roubík – koutky úst má odřené – a hodiny ho mučili. Možná i den nebo víc, než to přestala být zábava. A pak... Rozřízli mu břicho, tím ho zabili. Ale vykrvácení nějakou dobu trvalo. Dobu plnou bolesti.“

Vytáhla přístroje a určila čas smrti. „Trápení skončilo ve dvacet dva dvacet včera večer.“

„Dallasová, je pohřešovaný. Od dnešního rána. Nahlásila to jeho matka. Ehm... ano. Předevčírem večer nedorazil do práce, nezvedal videofon, nepřišel na hodinu – učí v Juilliardu – včera odpoledne a neukázal se ani na včerejším představení.“

ToTožnosT neznámá 19

„Takže zhruba dva dny. Spojte se s tím, kdo vyfasovalpátrání po zmizelé osobě, a vezměte si od něj podrobné hlášení. Uvědomíme nejbližší příbuzné.“

Eva přenesla váhu na paty a prohlédla si obličej mrtvého. Průkazová fotografie zachycovala pohledného muže s tmavě zelenýma koketníma očima a dlouhými, hustými blond vlasy. Ostře řezané lícní kosti, plné rty.

Vrah mu uřezal chumáče vlasů a nechal po sobě ošklivé ranky a vypálené kroužky na lících jako zčernalé dolíčky. Bělmo očí mu protkávaly rudé pavučinky. Ale víc energie a kreativity soustředil vrah na tělo. Eva si pomyslela, že Morris, vrchní soudní patolog, najde řadu zlomených kostí apoškozených orgánů.

„Některé z těch popálenin jsou malé a ostře ohraničené,“ poznamenala. „Patrně použil nějaký nástroj. Ale vidíte hřbety jeho rukou? Tady jsou větší a ne tak ostré. Někdo mu típal o ruce cigarety, ať už bylinkové, s trávou, nebo jiné. Cellista. Cello je druh houslí, ne?“

„No, spíš...“ Peabodyová naznačila ve vzduchu velký obrys a napodobila pohyb smyčce.

„Jo, pořádně velké housle. Ke hře potřebujete ruce.Popálili mu je, zlámali mu čtyři prsty na pravé ruce a levou rozdrtili nějakým těžkým předmětem. Možná to bylo osobní.Odřezávání vlasů vypadá osobně. To, že ho tady pohodili nahého, taky.“

Eva zvedla jednu ruku a zběžně si posvítila pod nehty.„Nevidím tam žádnou kůži a nic, co by vypadalo jako obrannázranění.“ Přesunula se k hlavě a opatrně ohmatala lebku. „Vzadu je velká boule.“

„S někým se pohádal,“ navrhla Peabodyová. „S někýmznámým, otočil se k němu zády a dotyčný ho praštil. Potom byl dost naštvaný na to, aby ho svázal, dal mu roubík a mučil ho.“

„Tohle není naštvání.“ Eva zavrtěla hlavou a konečně senarovnala. Vítr se jí opřel do kabátu, až jí zapleskal kolemnoJ. D. Robb20

hou. „Není to trpělivé ani promyšlené jako... Vzpomínáte si

na Ženicha?“

„Na toho nejspíš nikdy nezapomenu.“

„Ten udělal z mučení vědu. Byla to jeho práce. Tohle vypadá spíš jako hra.“

„Hra?“

„Naštvání by ho zabilo dřív. Naštvaný vrah by šel víc poobličeji, zvlášť pokud je tam nějaká osobní vazba.“

Ale tady to obličej schytal relativně nejmíň, skoro jako kdyby ho vrah chtěl nechat víceméně nezraněný.

Aby se mohli dívat na oběť? Aby zůstala poznatelná?

„Naštvaný vrah někoho dva dny takhle nemučí,“ dodala. „Naštvaný a šílený možný, ale i tam bych čekala větší fyzický kontakt – víc pěstí a kopanců. Má poškozené genitálie, ale zase ne tolik, jak bych čekala od naštvaného přítele nebomilence. Ale podíváme se na to.“

Eva se ohlédla uličkou k Madisonu, otočila se a podívala se k Henry Street.

„Vrah musel mít dopravní prostředek a nejspíš zastavil na Madisonu. Pohodil ho blíž k němu. Oběť měřila... stopětasedmdesát centimetrů a vážila pětasedmdesát kilo. Technici zjistí, jestli ji vrah táhl po zemi, ale nevypadá to tak. V tomhle šeru si těžko můžu být jistá, ale k přenášení těla vrahpotřeboval mít sílu. Nebo pomoc. Uvidíme, jestli technici něconajdou okolo.“

Zvedla hlavu a rozhlédla se po temných oknech. „Uprostřed noci, uprostřed zimy. Zima jako v konírně.“

„V psírně.“

„Proč? To je fuk,“ řekla Eva rychle. „Ani jedno nedává smysl. Každopádně jsem ještě včera v takové zimě nebyla.“

„Měla jste pěknou dovolenou?“

„Ušla.“

Modrá obloha, modrá voda, bílý písek a Roarke. Ano,rozhodně ušla.

A teď byla zpátky v práci.

ToTožnosT neznámá 21

„Zavoláme techniky, márnici a dva strážníky, aby pohlídali tělo.“ Podívala se na náramkový počítač. „Nejdřív sezastavíme u oběti doma. Nemá cenu budit jeho matku v tuhlehodinu s tím, že je mrtvý.“

Eva si stáhla tu hloupou čepici víc přes uši a zakývalabaterkou. Přitom zabloudila pohledem k tělu.

„Moment. Není to... Peabodyová, mikrobrýle.“

„Něco vidíte?“

„S mikrobrýlemi zjistím, jestli něco vidím, líp.“

Klekla si k mrtvole a povytáhla levou paži dál od těla.

„Sakra, málem jsem to přehlédla.“

„Ale co?“ Peabodyová vytáhla z Eviny výbavy mikrobrýle a pokoušela se jí nahlédnout přes rameno.

„Srdce. Přes tu spoustu krve a modřiny jsem si ho málem nevšimla. Morris by ho na stole uviděl hned, ale v tomhle světle...“

„Pořád nic nevidím.“

„Přímo v podpaží.“ Eva se sklonila blíž a natáhla kůži prsty. „Zhruba dva a půl centimetru široké a vysoké. Pravidelné jako nákladné tetování. Uvnitř jsou iniciály. E přes D.“

„D jako Dorian.“

„Možná.“ A rozhodně se tím leccos měnilo. „Možná to přece jenom byl naštvaný milenec nebo milenka, bývalá,současná nebo rádoby budoucí. Udělal to vrah před vraždou, nebo po ní?“ uvažovala. „Podpis nebo prohlášení? Je pečlivěprovedené. Vrah si s ním dal záležet.“

„McQueen vyrýval obětem čísla,“ vzpomněla siPeabodyová, „aby poldové věděli, kolik jich zabil. Možná je topodis nějakého E, které si vybírá oběti a vytváří si k nim nějaký úchylný fiktivní vztah. A jelikož úchylné fiktivní vztahynikdy nekončí dobře, vrah nakonec praští oběť, sváže ji, mučí, zabije a potom jí vyryje srdce – s vrahovou iniciálou přesiniciálu oběti.“

Eva přikývla – byla to dobrá teorie. Solidní a logická. „Mohlo to tak být.“

J. D. Robb22

„Možná to není první úchylný fiktivní vztah toho E.“

„To je taky možné.“ Eva vstala a stáhla si mikrobrýle.„Projedeme databáze, jestli nenajdeme podobné zločiny. Teď se zajdeme podívat do bytu oběti. Třeba zjistíme, kdo z jehoznámých se jmenuje od E.“

„Jeho matka bydlí ve stejném domě,“ řekla Peabodyová, když Eva kývla na jednoho strážníka v ústí uličky.

„To nám ušetří čas. Projdeme si jeho byt a budeme ji informovat.“

„Taky hraje v orchestru. Na dětské cello.“

„Ona je ještě dítě?“

„To byl vtip. Hraje první housle. Takže, ha ha, dětské cello.“

„Berte to tak, že jsem se zasmála. Bydlí ve stejném domě, má v zásadě stejnou práci. Patrně zná každého s iniciálou E v jeho životě. I jak si vedl v práci a jaký vedl milostný život.“

Eva se odvrátila a krátce si promluvila se strážníkem.

Po zajištění místa nastoupila do auta a s nevýslovnou úlevou zapnula topení naplno. Zatím neměla žádné svědky kvyslechnutí, protože tělo objevili policejní androidi. S ještě většíúlevou si stáhla čepici s vločkou.

„To je škoda. Vypadala na vás roztomile.“

„Kdybych chtěla vypadat roztomile, nebyla bych polda.“ Prohrábla si krátké hnědé vlasy. „Adresa, Peabodyová.“

„Západní sedmdesátá první mezi Amsterdamskou aColumbem.“

„To je daleko od místa, kde skončil.“ Do rozmrzajících prstů ji bodaly jehličky.

Jednou z věcí, které se naučila v plně vybaveném, úmyslně nenápadném autě od manžela ovládat, byl palubní AutoChef zásobený pravou kávou.

A v tuhle chvíli měla dojem, že by pro kávu snad dokázala i zabíjet.

„Počítači, zapni AutoChef,“ začala Eva.

„Jupí!“

„Sklapněte, Peabodyová, jinak nic nedostanete.“

ToTožnosT neznámá 23

AutoChef v provozu. Co byste si přála, poručíku Evo Dallasová?

„Jednu kávu bez mléka a cukru a jednu kávu s mlékem, oboje do kelímků.“

Okamžik, prosím. Chcete dodat objednávku na přední sedadlo?

„Jo, to chci.“

„Já nevěděla, že to dokáže,“ ozvala se Peabodyová.„Myslela jsem, že to jde jenom dozadu... Páni!“

Objednávka vyřízena, oznámil počítač, když se zpod palubní desky vysunuly dva kelímky.

„To je totálně hustý.“

„Doufám, že to bude hustý tak akorát.“ Eva si vzala kelímek s černým víčkem a smetanově zbarvený nechala Peabodyové.

Káva byla horká, silná a dokonalá.

„Tohle auto miluju,“ poznamenala Peabodyová s kelímkem v rukách.

„Na kafe si nezvykejte. Možná si to zopakujeme, až budou někdy zase tři minuty před pátou ráno a venku bude foukattakový severák. Jinak na to zapomeňte.“

Peabodyová se jen usmála a dopřála si první slastný doušek. „Tohle auto miluju,“ zopakovala.

J. D. Robb24

2. kapitola

E

va usoudila, že se za hru na velké housle slušně platí.Dorian Kuper bydlel v dvoupodlažním bytě v kvalitnězrekonstruované budově, jež přežila Městské války a stála ve

snobské oblasti Upper West Side se zářícími bílými cihlami

a velkými skleněnými plochami.

Když ji vrátný Frank v klasickém černém svrchníku a livreji přivítal jako poručíka, místo aby začal ohrnovat nos nadfádním zevnějškem auta, pochopila, že budova patří Roarkeovi. Zjevně se k němu dostaly Roarkeovy pokyny.

„Jak vám dnes mohu pomoci, poručíku?“

„Potřebujeme přístup do bytu Doriana Kupera.“

Jeho kulatý, téměř andělský obličej potemněl. „Toho jsem se obával. Pojďte dál, prosím, ať nejste na větru. Slyšel jsem, že se pan Kuper pohřešuje. Hádám, že jste ho našli a že to není dobré.“

Eva vešla dál, do tepla, bílého mramoru se šedivými žilkami a zvláštně kořeněné vůně výrazných květů ve stříbrné váze na ústředním stole.

„Našli jsme ho a není to dobré,“ potvrdila.

„To paní McKensieovou zlomí. To je jeho matka. Byli si hodně blízcí. Byl to příjemný chlapík, poručíku. Vždycky se mnou prohodil slovíčko, chápete?“

„Víte o někom, kdo ho nepovažoval za tak skvělého chlapíka?“

„Takhle z hlavy ne, je mi líto. Měl spoustu přátel. Chodili sem na večírky, za hudbou.“

„Co partnerky nebo partneři?“

Frank přešlápl.

„Cokoliv nám řeknete, nám může pomoct najít toho, kdo ho zabil,“ řekla Peabodyová a zlehka se dotkla jeho paže.

ToTožnosT neznámá 25

„Chápu, ale je těžké mluvit o soukromých životech obyvatel. Řekl bych, že pan Kuper měl oboje, ale nic příliš vážného.“

„Dobře. Vyptával se tu na něj během posledních pár týdnů někdo?“ zeptala se Eva. „Nějaký bývalý přítel, který by dělal potíže?“

„O ničem nevím. A když jste u dveří, obvykle takové věci víte.“

„Dobře, Franku, díky. Potřebuju, abyste nás k němu pustil.“

„Šesté patro, byt šest set. Tam je hlavní vchod. Pošlu vás prvním výtahem. Musím si obstarat povolení, abych se dostal k jeho klíči a kódu. Minutku to potrvá.“

„Mám univerzál. Dostaneme se tam.“

Frank přikývl, přešel k pultu z černého mramoru a otevřel na něm obrazovku. „Vzadu je halový android. Takhle časně honezaínám. Většinou je klid, tak proč taky? Můžete dál, poručíku.“

Když Eva a Peabodyová vykročily k výtahu, ještě siodkašlal. „Ehm, ví o tom jeho matka?“

„Promluvíme s ní po prohlídce bytu. Jak jste říkal, je časně. Nemá smysl ji budit s takovou novinkou.“

„Zdrtí ji to. Měli se moc rádi, víte?“

Ačkoliv Eva netušila, jaké to je, mít milující matku a na oplátku ji taky milovat, přikývla a vstoupila do výtahu.

Vyjíždím do šestého patra, oznámil počítač a kabina se dala do pohybu. Frank byl zjevně stejně schopný jako kterýkoliv android.

„Milý chlapík, spousta přátel, miloval matku, bisexuál,“shrnula Eva. „Dozvěděly jsme se docela dost.“

„Frank vypadal smutně,“ podotkla Peabodyová. „Kdyžvyadá smutně už vrátný, je jasné, že během vyšetřování budete mít co do činění se spoustou smutku.“

„Jestli stojíte o veselejší povolání, nedělejte poldu naoddělení vražd. Nebo vlastně žádného poldu,“ upřesnila Eva.

Výtah se otevřel do široké chodby s důstojně šedivýmkobercem a s elegantním uměním na stěnách. Na stolcích mezi dveřmi bytů stály průhledné vázy s bílými květinami.

J. D. Robb26

Byt číslo šest set zaujímal západní roh nejdál od výtahu.Vynikající nemovitost ve vynikající budově. Jo, pomyslela si Eva znovu, hra na velké housle vynáší.

„Kvalitní zabezpečení,“ všimla si a zapnula záznamník. „Kamera, čtečka dlaní, dvojité zámky.“

Všechny obešla univerzálem a otevřela pravou polovinu dvojkřídlých dveří. Světla se automaticky rozsvítila na deset procent.

„Příjemné,“ řekla, „ale nedostatečné. Světla naplno,“ přikázala.

„Páni.“ Peabodyová vykulila oči, když světlo zesílilo. „Tomu říkám nóbl bejvák.“

Elegantní, starosvětský – tak to vnímala Eva. Styl, kterému dával přednost Roarke. Syté barvy, měkké pohovky a křesla s vysokými opěradly a ladnými křivkami. Tmavé lesklé dřevo, třpyt stříbra a křišťálu. Květiny ve vázách, které vypadaly staře a drahocenně, svíčky ve štíhlých svícnech.

Na obrazech převažovaly krajiny, městské siluety a výhledy na moře.

„Začneme s tímhle patrem, uvidíme, jestli tady mělpracovnu. Budeme se muset podívat na jeho počítače a domácí videofon.“

Eva vyrazila doleva, Peabodyová doprava.

Když Eva otevřela dvojkřídlé posuvné dveře, ocitla se na prahu velké místnosti s půdorysem ve tvaru písmene L.Obývací pokoj, jídelna, kuchyně.

Pořádná kuchyně s velkým sporákem, troubou, dvěma AutoChefy a dlouhým pultem bledě zlaté barvy. Jakoplážový písek, pomyslela si, když namátkou procházela skříňky a zásuvky.

Velké množství pečlivě roztříděného kuchyňského náčiní.

Ve velké, dobře vybavené spíži našla domácího androida v podobě ženy středního věku s příjemným obličejem a statné postavy. Android měl na sobě šedou uniformu a bílou zástěru a v očích mrtvý výraz vypnutého robota.

ToTožnosT neznámá 27

„Našla jsem androida!“ zavolala Eva a začala hledat ruční ovládání.

„Je tady toaleta a naprosto úžasná hudebna,“ oznámilaPeabodyová, když se připojila k Evě. „Klavír, cello, kontrabas, troje housle, flétny, pikoly. Prostor velký jako tenhle.Prvotřídní na večírky. Tady to je.“

Obešla Evu, sáhla pod ocelově šedý drdol na androidovězátylku a zapnula ho.

Mrtvé modré oči se vesele rozzářily a ochablá ústa zvlnil příjemný úsměv.

„Co pro vás mohu udělat v tomto krásném ránu?“

Nad výrazným irským přízvukem by Roarke – jehož vlastní akcent se podobal náznaku hudby plynoucí lesem – povytáhl obočí nebo by se rozesmál. Eva jen zvedla odznak.

Veselé oči ho oskenovaly a potvrdily jeho platnost. „Copak chtějí místní gardi od někoho jako já, madam poručíku?“

„Dallasová. Poručík Dallasová. Detektiv Peabodyová. Vkolik hodin jste byla naposledy zapnutá?“

„S radostí vám odpovím na tuto i všechny další otázky,jakmile získám svolení svého Doriana. Ten uličník by takhle brzy ještě byl v posteli, kdybyste nepřišly vy.“

„Uličník?“

„Je to čilý člověk. Tvrdě pracuje a hraje. Když musel vstávat tak časně, bude chtít kávu. Ráda obsloužím i vás.“

„Nic si nedá. Dorian Kuper je mrtvý.“

V androidových očích se zalesklo cosi podobného šoku. „Nedokážu zpracovat tuto informaci. Zopakujte ji, prosím.“

Znovu se nabídla Peabodyová. „Řeknete nám svoje jméno?“

„Jsem Maeve.“

„Maeve, s lítostí vám musíme oznámit, že Doriana včeravečer zabili. Je nám líto vaší ztráty.“

„Ale je mladý a zdravý.“ Androidovy oči potemněly žalem, podle všech známek pravým. „Zabili? Při nehodě?“

„Byl zavražděn. Pojďte sem,“ řekla Eva. „Nemá smysl stát ve spíži.“

J. D. Robb28

„Nikdo by mu neublížil. Promiňte, ale myslím, že došlo k nějakému omylu.“

„Nedošlo,“ odmítla Eva. „Jeho totožnost jsme potvrdily a ověřily.“

Android přešel ke kuchyňské lince a sedl si na židli. „Proč jsou lidé tak křehcí?“

„To je záhada. Kdy jste byla naposledy v kontaktu sDorianem?“

„Okamžik, prosím.“ Oči na chvilku získaly prázdný výraz a vzápětí se naplnily zjevnou tísní. „Bože, ach bože. Podle mých záznamů mě Dorian vypnul před dvaašedesáti hodinami a osmnácti minutami. Je mrtvý tak dlouho?“

„Ne. Nikdo vás od té doby nezapínal?“

„Ne.“

Eva uvažovala, proč policista vyšetřující Dorianovo zmizení nezapnul a nevyslechl domácího androida, ale pak sivzpomněla, že jeho zmizení bylo sotva nahlášeno.

„Byl Dorian sám, když vás vypínal?“

„Ano. Říkal, že jde do zkušebny před večernímvystoupením. Hrají Giselle. Říkal, abych na něj nečekala – rád se mnou žertoval – a že mě probudí ráno. Předpokládal, že půjde spřáteli na pozdní večeři. Často to dělával.“

„Mohla byste nám dát seznam jeho přátel nebo lidí, kteří chodili jako hosté na jeho večírky?“

„To bych jistě mohla. Můžu vám ho připravit a vytisknout, jestli vám to pomůže. Nebo se můžu spojit s libovolnýmpočítačem a vytvořit pro vás disk.“

„I intimních přátel,“ řekla Eva.

„Můj Dorian měl velkou, temperamentní skupinu přátel všeho druhu. Rád tu pořádal večírky a hudební soiré, nebotiché večery s několika nejbližšími, případně s jediným.“

Eva si pomyslela, že se z domácího androida dá podobně jako z vrátného vytáhnout plno užitečných informací.„Naštval se někdo, když už nebyl tím jediným?“

ToTožnosT neznámá 29

„Nikdy jsem o tom neslyšela, a jistě bych se to dozvěděla. Můj Dorian si se mnou povídal a řekl by mi, kdyby mu dělal starosti náročný rozchod. V případě intimních přátelství dával přednost těm, kterým šlo stejně jako jemu o daný okamžik. Nebylpřiravený na to, aby se usazoval. Hudba byla vždycky na prvním místě. Když pracoval, poručíku, dělal všechno na sto procent.“

Android si ztěžka povzdychl.

„Mnoho hodin jsem tu plnila svoje povinnosti a přitomposlouchala, jak hraje. Psal vlastní operu, když mu to dovolil čas a když měl náladu.“

„Dobře.“

„Bude mi chybět.“ Když Eva povytáhla obočí, androidzavrtěl hlavou. „Nemůžete to pochopit, není to lidská emoce, ale jeho matka zařídila, abych se všemi možnými způsobypodobala jeho chůvě Maeve. Moc ho milovala a on ji.“

Zvláštní, pomyslela si Eva – na světě žilo plno lidí z masa a krve, kterým se nedařilo mluvit s upřímností domácíhoandroida Maeve.

„To je mi líto.“

„Jeho matka. Mohu jí pomoct a utěšit ji, kdyby si to přála. Byli si navzájem blízcí.“

„Zeptáme se jí. Pomůže nám, když sestavíte ten seznam. Moje kolegyně a já si musíme projít byt.“

„Ráda jakkoliv pomůžu. Umíte mi říct, poručíku, proč lidé zabíjejí jiné lidi? Nedokážu to zpracovat.“

„A nikdy se vám to nepodaří,“ řekla Eva. Eva dala Peabodyové počítače a videofony a sama se vydala do hlavní ložnice na druhém patře.

Požitkový šuplík, jak tomu přezdívala, byl plný sexuálních pomůcek, hraček a ochrany. To jí ukazovalo, že měl v tétooblasti otevřenou a dobrodružnou povahu. Malé množství léků – samé legální – naznačovalo, že byl zdravý.

J. D. Robb30

Hodně kvalitních kosmetických přípravků na pleť i tělo, takže se staral o svůj vzhled. A ve velké šatně našlaněkolik různých stylů, od formálních po grunge, což vypovídalo o jeho pružnosti v módě.

V šatně taky objevila malý nástěnný trezor a potěšilo ji, když se jí ho – nejspíš za trojnásobek (přinejlepším) času, jaký by to zabralo Roarkeovi, který ji učil – podařilo otevřít.

Nějaká hotovost, pas, malá sbírka náramkových počítačů, manžetové knoflíčky, nic mimořádného, nic přehnaného.

Ve druhém patře měl i malou pracovnu, ale Eva brzy zjistila, že tady dělal jen tu nejnutnější práci. Účty platil včas, vedl si diář s termíny zkoušek, vystoupení, cest i společenských akcí.

V žádném ze dvou pokojů pro hosty nenašla nic obzvlášť zajímavého, jen další odraz stylu a vkusu oběti a zjevně taky výjimečných schopností androida udržovat vše v čistotě a pořádku.

„Mám seznam od Maeve včetně kopie na disku. Je to dlouhý seznam,“ dodala Peabodyová, když Eva sestoupila zpátky do hlavního patra. „A vypnula jsem ji. Požádala o to s tím, že bude k dispozici paní McKensieové, ať by potřebovala cokoliv.“

„Vyřídíme jí to.“ Eva se podívala na náramkový počítač. „Můžeme za ní jít třeba hned. Nahoře není nic zajímavého. Co počítače a videofony?“

„Spousta komunikace. Rozhovory s přáteli, domlouvání schůzek, objednávky zásob na večírky, víno. Označila jsem je pro elektronikáře, ale nenarazila jsem na žádné výhrůžky, hádky nebo cokoliv podezřelého, jako že by se ho někdosnažil sledovat. To samé v pracovních záležitostech.“

„Pracovních?“ zopakovala Eva, když zhasly světla a vyšly na chodbu. „Pracovnu měl nahoře – účty platil tamodtud.“

„Myslela jsem hudební pracovní věci. V hudebně mělpočítač. Nejdřív jsem si myslela, že to je šatna, ale byla to malá pracovnička. Měl tam hudbu, skladby, na kterých pracoval, a nahrávky, které si musel poslechnout. Nebyly tam žádné jiné věci, jenom hudba.“

ToTožnosT neznámá 31

„Dobře.“ Eva přelepila dveře policejní pečetí. „Aťelektronikáři vyzvednou elektroniku a projdou ji.“ Nečekala, že by cokoliv objevili, ale vyplácelo se být pečlivý.

„Pošlete dotaz policistovi, který vyfasoval pátrání pozmizelé osobě. Řekněte mu, co se stalo, a zjistěte, co ví, i když to v téhle fázi asi nebude nic moc.“

„Provedu.“

„Matka bydlí v čísle pět set osm, že ano?“ Eva nastoupila do výtahu a zadala páté patro, zatímco Peabodyová odesílala e-mail. „Ozvala se databáze?“

„Ještě je brzy a poslaly jsme dotaz teprve před hodinou. Vždycky to chvíli trvá. Myslíte, že nebyl první?“

„Proč někdo mučí, podle všeho osmačtyřicet hodin, apotom zabije cellistu? Možná to bylo osobní. Možná to udělal jeden z okamžitých partnerů nebo partnerek, který chtěl víc. Možná chtěl hrát první cello jiný cellista. Možná oběť věděla něco o něčem nebo o někom, co chtěl vědět někdo jiný. Je tu spousta možností. A jednou z nich je, že nebyl první. To srdce mi vrtá hlavou. Kolik je na seznamu lidí od E?“

„To takhle z hlavy nevím, ale viděla jsem tam Ethana,Elizabeth, Edgara a Ellysu. Jelikož jsou to dobré dvě stovky jmen, nejspíš najdeme další.“

Vystoupily na pátém patře, kde Mina McKensieová měla byt nejblíž výtahu. Stejné zabezpečení, všimla si Eva a stiskla zvonek.

Zakrátko na bezpečnostním systému zablikalo zelené světlo.

„Dobré ráno. Jak vám můžu pomoct?“ zeptal se sytý,medový hlas s britským přízvukem.

„Poručík Dallasová, detektiv Peabodyová.“ Eva zvedla odznak ke skeneru. „Potřebujeme mluvit s Minou McKensieovou.“

„Ano, jistě.“

Zámky se odemkly a dveře se otevřely.

Za nimi stál další android, tenhle v podobě elegantníhogentlemana s tmavými, na spáncích prošedivělými vlasy. Na sobě měl černý oblek komorníků.

J. D. Robb32

„Pojďte dál, prosím. Paní McKensieová ještě nesešla.Sdělím jí, že tu jste.“

Odvedl je do obývacího pokoje, zařízeného moderněji než u syna. I tak byl elegantní, ale jednodušší, v základnějšíchbarvách a s výraznějším uměním.

„Počkejte tady, prosím. Posaďte se a udělejte si pohodlí. Smím vám nabídnout nějaké občerstvení?“

„Ne, díky. Jenom Minu McKensieovou.“

„Jistě.“

Vykročil po točitých schodech nahoru.

Bude znát pravdu, pomyslela si Eva. Bude to vědět, jakmile jí android řekne, že dole čekají poldové. Zůstane v ní zoufalájiskřička naděje, ale bude znát pravdu.

Koutkem oka zahlédla pohyb a zvedla hlavu. Mina se ještě neoblékla, takže měla na sobě smetanově zbarvený župan, hedvábný a splývavý. Eva viděla, jak se v jejím obličeji –překrásném se smyslnýma očima a zlatou pletí – sváří naděje se žalem.

Křečovitě sevřela zábradlí schodiště, až jí zbělaly klouby prstů, a rychle sešla dolů.

„Dorian. Prosím, řekněte to rychle. Chci to vědět.“

„Paní McKensieová, s lítostí vás musíme informovat, že váš syn je mrtvý.“

Zvedla ruce, jako kdyby chtěla ta slova odstrčit stranou, a spustila se, opatrně jako invalida, na červenou židli.

„Víte jistě, že to je Dorian? Jste si naprosto jisté?“

„Ano, jsme. Je nám líto vaší ztráty.“

„Ztráty? To je tak nedostatečné slovo, nemám pravdu?Většinu věcí, které ztratíte, můžete zase nahradit. Jako klíče nebo náušnici. Prostě si pořídíte jiné. Ale...“

Mírně se zakolébala a v očích se jí zaleskly slzy. „Věděla jsem to. Věděla. Věděla. Když nepřišel na vystoupení. To by nikdy nezmeškal. Ale myslela jsem si, ne, třeba jenom... něco jiného. Cokoliv jiného. Jenže nezvedal videofon a já jsem ho prosila, aby mi jenom dal vědět, že je v pořádku. Nikdy by mi

ToTožnosT neznámá 33

nepřidělával starosti. Nikdy. Policie říkala, že musíme přednahlášením zmizení počkat. Proč, proč?“

Peabodyová si sedla a předklonila se k ní. „Hodnědospělých se občas na den nebo na dva ztratí, protože potřebujítrochu prostoru.“

„Dorian takový není.“

„Rozumím, paní McKensieová.“

„Byl by v tom rozdíl?“ V její otázce zazněl syrový tón na hraně obvinění. „Kdybyste začali pátrat dřív, byl by...?“

„Myslím, že ne.“ Peabodyová ji jemně vzala za ruku.„Myslím, že ne. Je mi líto. Můžu vám donést trochu vody, paní McKensieová?“

„Potřebuju...“ Zavřela oči a po tvářích se jí skoulely dvě slzy. „Jarvisi, potřebuju brandy, prosím.“

„Jistě, madam, hned to bude.“

„Potřebuju brandy,“ zopakovala Mina a znovu otevřela oči. „A chvilku času. Potom budu chtít, abyste mi řekly, co se stalo Dorianovi. Potřebuju, abyste mi to řekly, i to, kde je, abych se na něj mohla jít podívat. Musím vidět svého syna.“

„Zařídíme to, paní McKensieová.“

Vzala si od androida brandy a dlouze se napila. „Nesesypu se. To až v soukromí. Nesesypu se,“ zopakovala, ale zachvěl se jí hlas a po tvářích jí stekly další slzy. „Povězte mi, co se stalo mému synovi.“

„Paní McKensieová, nemáme se s někým spojit, aby za vámi přijel?“

„Nikoho nepotřebuju. Potřebuju znát pravdu.“

„Paní McKensieová.“ Eva přistoupila blíž, sedla si na elegantní stříbrný stolek a upřela pohled do ženiných uslzených očí. „To, co vám musím říct, je tvrdé. Hodně tvrdé. Jestli máte někoho, komu důvěřujete, možná byste tu osobu měla požádat, ať přijede a zůstane s vámi, až vám to povím. Mluvily jsme s domácímandroidem vašeho syna. Máme ho zapnout a přivést sem dolů?“

„Maeve.“ Po líci jí stekla další slza, ale paní McKensieová se narovnala a zavrtěla hlavou. „Ne, Maeve ne, ještě ne. Ethana.

J. D. Robb34

Ethan Chamberlin. Můj dirigent. A milenec. Včera večer jsem

ho požádala, ať tu nezůstává, ale... Jarvisi, prosím, spoj se

s panem Chamberlinem a...“

„Možná bude lepší, když s ním promluvím já.“Peabodyová vstala.

„Jarvisi, dej jí potřebné informace.“

„Půjdeme vedle.“ Peabodyová pokynula androidovi, aby ji odvedl do sousední místnosti.

„Nesesypu se,“ zopakovala Mina. „Jsem hodně silná.Vychovala jsem Doriana sama, když mu zemřel otec. Dorianovi bylo teprve šest. Vychovala jsem ho sama a přitom jsempracovala. Jsem hodně silná. Povězte mi to.“

„Jeho tělo bylo objeveno v Mechanics Alley. Znáte tu oblast?“

„Nejsem si jistá.“

„Je to v centru. Lower East Side. Tušíte, proč mohl pobývat v dané oblasti?“

„Ne. Ne. Ale měl v centru přátele. Ve Village, v Tribece, SoHo. Dorian se snadno spřátelil. Chci vědět, jak zemřel.“

„To určí soudní patolog.“

„Víte to. Je to vaše práce, ne? Víte, co se mu stalo. Jsem jeho matka a musím to vědět.“

„Paní McKensieová, příčinu smrti musí určit soudní patolog. Můžu vám sdělit, že podle ohledání na místě činu se zdá, že měl pouta. Utrpěl četná zranění.“

Mina se velice opatrně znovu napila brandy. „Spoutali ho, aby mu mohli ubližovat? Aby se nemohl bránit?“

Ano, Eva viděla, že je to opravdu silná žena. A rozhodně ne hloupá.

„Vypadá to tak, ale Doriana ještě musí prohlédnout soudní patolog. Je mi to moc líto. Napadá vás někdo, kdo by vašemu synovi mohl provést něco takového? Kdo ho nenáviděl?Bývalý milenec, konkurent?“

„Ne.“ Mina si přitiskla prsty ke kořenu nosu a pomalu se nadechla. „Ne, nenapadá. Neříkám to jen tak – byl opravdu oblíbený.“

ToTožnosT neznámá 35

„Učil v Juilliardu. Co student, kterého pokáral?“

„O nikom nevím. Učení ho bavilo. Nepotřeboval učit zfinančních důvodů. Věnoval tomu čas, protože rád rozvíjel nové talenty. Vzrušovalo ho, že pomáhá studentům v rozvoji.Nemohl to udělat nikdo z těch, kdo ho znali. Nikdo z těch, kdo ho znali, mu nemohl takhle ublížit a zabít ho.“

„Byli jste si blízcí.“ Eva nespouštěla oči z Miny, když se Peabodyová vrátila do místnosti.

„Ano. Velice.“

„V tom případě se vás zeptám: znáte někoho, kdo by vám chtěl ublížit tím, že ublíží vašemu synovi? Je to ta samá otázka z jiného úhlu. Existuje někdo, kdo vás nenávidí, bývalýmilenec, konkurent?“

„Panebože.“ Roztřásly se jí ruce, a tak raději postavilaskleničku na stůl a sevřela je v klíně. „Zabít Doriana, aby ublížil mně? Neznám nikoho, kdo by byl schopný takové hrůzy.Existují lidé, kteří mě nemají příliš v lásce, nebo lidé, se kterými jsem měla neshody. I vážné. Ale přísahám vám, že nikdo by neublížil Dorianovi. I lidé, kteří mě moc nemusí, ho měli rádi. Pomyšlení, že by mu někdo ublížil kvůli mně...“

„Paní McKensieová, musíme se zeptat. Musíme prověřit všechny možnosti.“ Peabodyová si znovu sedla. „PanChamberlin je na cestě.“

„Děkuji.“

„Zmínil se váš syn o tom, že ho někdo obtěžuje? Asi mělfanoušky, ne?“ pokračovala Eva. „Lidi, kteří chodí do opery,kterým se líbila jeho práce?“

„Ano – totiž, ano, mnoho lidí mohlo obdivovat jeho práci, chodit na vystoupení a třeba na něj počkat, aby jim podepsal program.“

„Někdy fanoušek překročí jistou hranici, vypěstuje sifiktivní vztah a rozzlobí se, když objekt zájmu nereaguje podle představ.“

Mina si znovu založila ruce a přikývla. „Ano, chápu, aDorian samozřejmě měl fanoušky. Je mladý, velice přitažlivý

J. D. Robb36

a nadaný. Občas hrával v klubech, obzvlášť mimo sezónu.Pochopitelně ne operu. Džez, blues. Dorian umí hrát na řadunástrojů. Někteří fanoušci na něj chodili i do klubů. Nebo po

vystoupení čekali v zákulisí. Nikdo mě ale... Moment.“Narovnala se. „V posledních pár týdnech mluvil o jedné dívce. Jak

jí říkal?“ Mina na okamžik zavřela oči. „Extravážná Tina.“

„Extravážná Tina? Proč extravážná?“

„Prý byla prostě až příliš vážná. Jednou s ní šel na drink, což znamená, že je atraktivní. A většinu času prý rozebíralaWagnera, Mozarta a tak dále. Nehrála na žádný nástroj, to ne.Skládala. To je ono. Skládala operu a byla velice vážná. Několik dní po drincích prý zašla do klubu, kde zrovna improvizoval, a byla krajně nespokojená s tím, že mrhá talentem na tom, co považovala za nižší hudbu. Smál se tomu, ale ona se zlobila.“

„Tina,“ zopakovala Eva. „Příjmení neznáte?“

„Bohužel ne. Neřekl mi ho. Zmínil se o ní jenom jednou ráno při kávě. Nějakému kamarádovi o ní možná vyprávěl podrobněji.“

„Podíváme se na to,“ řekla Eva, když zazvonil zvonek.

Peabodyová vstala a mávla na androida. „Dojdu tam.“

„Nechci vidět nikoho jiného než Ethana. Nechci...“

„Nebojte,“ ujistila ji Eva.

„Musím vidět svého syna, poručíku. Omlouvám se, alezaomněla jsem vaše jméno.“

„Dallasová. Zařídím to. Sama se na něj pojedu podívat azařídím to. Stará se o něj doktor Morris – slibuji vám, že o něj bude dobře postaráno.“

„Mino.“ Do místnosti vběhl elegantní muž dramatickéhozevnějšku, impozantně vysoký a štíhlý. Podobně jako android měl hustou hřívu na spáncích prošedivělých vlasů, klenutá černá obočí a pronikavé tmavě hnědé oči.

Evy si nevšímal, klekl si před Minou a pevně ji objal.

„Dorian. Jde o Doriana. On...“

Dodržela slovo a nesesypala se, ale z hrdla se jí vydraložalostné zakvílení.

ToTožnosT neznámá 37

3. kapitola

E

va na ulici znovu kapitulovala před větrem a vylovila

z kapsy tu hloupou čepici.

„Držela se delší dobu, než jsem čekala,“ poznamenala Peabodyová.

„Má nervy ze železa. Teď zajedeme za Morrisem a pakzačneme s přáteli a spolupracovníky. Chci si promluvit sChamberlinem. Dirigent je něco jako kápo, takže si s ním určitě potřebuju popovídat.“

Sedla si za volant a chvíli sledovala v postranním zrcátku dopravu. „Extravážná Tina.“

„Měl smysl pro humor,“ řekla Peabodyová. „Patrně o nípověděl i někomu dalšímu a můžeme sehnat jména klubů, kde rád hrával.“

„Mohla by to být ona.“ Eva se prudce rozjela od chodníku za troubení klaksonů. „Že píše operu – copak to někdo pořád dělá? Myslela jsem, že všichni autoři oper jsou stovky let po smrti.“

„Před pár lety vznikla metalová opera – jmenovala seKravál. Zkoušela jsem si ji poslechnout, ale bolela mě z ní hlava. Myslím, že lidi pořád píšou i klasické opery.“

„Jo, například ona, a vzhledem k tomu, že jí říkal Extravážná Tina, nepůjde o metal. Tahala z Kupera rozumy o mrtvýchautorech oper. Možná chtěla využít jeho vliv a dostat svoje dílo na scénu. Jeho matka spí s kápem, to je další možná výhoda. Jenže on není podle jejích měřítek dost vážný, chodí hrát do džezových klubů. Nerespektuje ji ani operu.“

Jako motiv to vypadalo hodně šíleně, ale...

„Lidi vraždí z těch nejpitomějších důvodů,“ uzavřela Eva.

J. D. Robb38

„A to mučení?“

„Musíme se s tou Tinou sejít a zjistit, jak velký je blázen. Prověříme Ethana Chamberlina. Má správnou iniciálu. Možná nedokázal od matky dostat to, co chtěl, když si byla tak blízká se synem.“

„Nebo možná ve skutečnosti chtěl spát se synem místo s matkou.“

„Teď vám to zapaluje.“

„Vsadím se, že už jste někdy byla na opeře,“ řeklaPeabodyová, zatímco spouštěla prověřování na komunikátoru.

„Dvakrát. Pak jsem řekla dost. Příště půjdu, až dostavíledový palác v pekle.“

„Asi by se mi to líbilo – aspoň tam jít. Kostýmy, hudba, drama a všichni nastrojení...“

„Nerozumíte ani slovo z toho, co říkají, a pak všichnizemřou. Toho si užijeme fůru i v práci.“

„Ale když přitom mluví italsky – asi bych chtěla jít naitalskou operu –, je to romantické.“

„Nechápu, v čem je smrt romantická.“

„No, třeba Romeo a Julie...“

„Dva teenageři spáchají sebevraždu. Jo, úplně mi z toho jihne srdce.“

Peabodyová zamračeně pokračovala v práci. „Je toromantická tragédie.“

„To je protiklad.“

„Mluv!“

Eva k ní otočila hlavu a zabodla do ní ocelové oči. „O čem? A odkdy si tykáme?“

„Chtěla jsem říct protimluv. Ne protiklad. Poručíku.“

„To je fuk.“ Eva pokrčila rameny.

„Zpátky k případu,“ pokračovala Peabodyová rychle. „Ethan Chamberlin, věk šedesát dva. Dvakrát rozvedený, jedenpotomek, dcera, třicet let, bydlí v Londýně. Kápa tady dělá jedenáct let a předtím byl kápem Londýnského symfonickéhoorchestru. Bydlí... hm, jenom dva bloky jižně od oběti a matky. Pár

ToTožnosT neznámá 39

drobných problémů se zákonem. Ničení osobního majetku –

rozbil housle a zaplatil škodu. Totéž kvůli vyhození pikoly

z okna a výhrůžkám, že hráč poletí za ní. Vyšetřováno jakonaadení, ale obvinění bylo staženo. Další napadení, k trestupatřily povinné lekce sebeovládání.“

„Násilí. Temperament.“ Eva zavrtěla hlavou. „Výbuch vzteku. Tahle vražda tak nevypadá. Ale promluvíme s ním. Vytáhněte jména od E – prozatím jenom křestní – a pusťte se do prověřování. Dokážete je seřadit zeměpisně, abychom je objely co nejefektivněji?“

„Samozřejmě. Jeho matka si byla docela jistá, že to nemohl udělat nikdo ze známých.“

„Matka ho milovala a předpokládá, že to platí i o všechostatních. Jenže přinejmenším pro jednu osobu to neplatilo, ať už ho znala, nebo ne. Takže to proklepneme.“

Ze zachmuřených šedých mraků se začal snášet sníh. Což, jak Eva věděla, znamenalo, že přinejmenším polovina řidičů přijde minimálně o třetinu inteligenčního kvocientu i oveškeré řidičské dovednosti, jež dosud měli, a tím proměnístandardně otravnou dopravu v hotové boží dopuštění.

Vyrazila k jihu, rozhodnutá, že se nenechá zastrašitpropukajícím šílenstvím. Jakmile vstoupila do márnice, strhla si čepici z hlavy anacpala ji do kapsy.

Bílou chodbou se nesla ozvěna jejich kroků – pořád tupanoval povánoční klid jako ve zmrzlé tundře, ale to nevydrží.

Eva si všimla, jak se Peabodyová dívá na prodejní automat s horkými nápoji.

„Víte, že v tom krámu stojí všechno za houby.“

„Jo, ale trochu sněží, a když začne sněžit, já začnu myslet na horkou čokoládu. I když ta divná hnědá tekutina, která vytéká z tohohle automatu, se jí moc nepodobá. Proč nemůžoupolicejní a soudní složky mít slušné automaty?“

J. D. Robb40

„Protože bychom popíjeli horkou čokoládu, místo abychom odváděli svoji práci.“

Otevřela dveře do Morrisova království.

Poznala operu – ne to, o jakou konkrétně jde, ale poznala to tragické lkaní i truchlivý zvuk nástrojů.

Morris stál nad Dorianem Kuperem. Přes švestkově modrý oblek si natáhl průhledný ochranný plášť a černé vlasy měl spletené do jednoho ze svých složitých copů protkanéhostříbrnou nití.

Zaizolované ruce měl od krve. Přes Kuperovu hruď vedl řez ve tvaru písmene Y.

„Giselle,“ řekl Morris a zvedl oči. „Chystal jsem se na ni příští týden.“

„Tebe zajímá opera?“

„Trochu.“ Ustoupil, aby si umyl krev a Hermetikus z rukou. „Znal jsem ho.“

„Oběť?“ Eviny myšlenky se odtrhly od Morrisovýchrůznorodých zálib v hudbě. „Kupera? Ty jsi znal Doriana Kupera?“

„Ano. Byl to vynikající hudebník. Opravdu skvělý – nejen schopnostmi, které byly pozoruhodné samy o sobě, ale takyspřízněností. Je mi líto, že se ke mně dostal takovým způsobem.“

„Byli jste přátelé?“

„Jen známí. Občas chodil do bluesového klubu Po Půlnoci – oběma se nám tam líbilo. Párkrát jsme si spoluzaimprovizovali. Dali jsme si drink, povídali si o hudbě.“

Saxofon, pomyslela si Eva. Morris krásně hrál na saxofon. „Je mi to líto.“

„Mně taky. Vzal jsem Amaryllis na večírek do jeho bytu, pár týdnů před tím, než ji zabili. Je zvláštní, jak všechno se vším souvisí.“

Viděla, jak ho přepadá smutek, i po tolika měsících stálečerstvý. Pořád se mu stýskalo po milované ženě.

Otočil se, sáhl do lednice pro plechovku pepsi,pomerančovou limonádu pro Peabodyovou a zázvorové pivo pro sebe. Rozdal jim pití a načal svoje.

ToTožnosT neznámá 41

„Přípitek na staré přátele,“ řekl.

„Co mi o něm můžeš říct?“

<


J. D. Robb

J.D.ROBB


10. 10. 1950

J.D.Robb je pseudonymem známé americké spisovatelky Nory Roberts.

Nora Roberts se od vydání své první knihy v roce 1981 stávala velmi úspěšnou autorkou. Každý rok vydala hned několik knih. Její vydavatel se ovšem začal obávat, aby trh knih nebyl její tvorbou přesycen. V roce 1992 přešla do nakladatelství Putnam a brzy na to se rozhodla psát knihy trošku odlišného rázu než do té doby. Všechny její čtenářky byly zvyklé pod autorem Nora Roberts najít klasickou romantickou literaturu. Proto, když se Nora rozhodla psát literaturu s troškou více napětí, použila nový neznámý pseudonym. Byl to velmi chytrý tah, který Noře zaručoval, že její úspěšnost v původní linii romantických knih pod pseudonymem Nora Roberts nebude zasažena případným neúspěchem a nepřijetím nového žánru této autorky. Původně se rozhodla pro D.J. MacGregor, ale krátce před publikováním první knihy zjistila, že tento pseudonym používá již jiný autor, proto zvolila J.D. Robb. Iniciály J.D. jsou první písmena jejích synů Jasona a Dana, "Robb" je zkrácenina z Roberts. První kniha vyšla v roce 1995. Krátce na to vyšly ještě dvě, celkem tedy tři knihy jako experiment, zda to čtenářská obec přijme. Její knihy měly obrovský úspěch, proto již vydala v originálu 25 knih pod tímto pseudonymem!

Tyto publikace jsou vlastně serií sci-fi detektivních příběhů, jejichž hlavní hrdinkou je poručík Eva Dallasová, policistka v New Yorku druhé poloviny 21. století. Čtenáři s Evou řeší záhadné vraždy i milostné trable hlavní hrdinky i její asistentky a hlavně se ocitají v úplně jiném prostředí - v prostředí New Yorku roku 2057 (a jiné roky) plného obsluhujících robotů, dovolených mimo planetu, létajících autobusů a jiných vymožeností. V angličtině se obecně tyto knihy nazývají sérií "In Death", v češtině je to série "Smrtící".

Nořiny práce byly oceněny, The Gothic Journal je uvítal jako "unikátní směs z tvrdého policejního dramatu, science fiction a vášnivé romance", zatímco The Paperback Forum je nazval "fantastickou novou detektivní sérií." Osmnáct titulů se umístilo v New York Times Bestseller List.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist