načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Totální rauš - Ohler Norman

Totální rauš

Elektronická kniha: Totální rauš
Autor: Ohler Norman

- První komplexní studie drogové problematiky ve třetí říši. -   - Když Němci v roce 1940 vtrhli do Francie, měli vojáci wehrmachtu k dispozici třicet pět milionů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9% 87%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 340
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z německého originálu Der totale Rausch ... přeložila Nina Fojtů
Skupina třídění: Farmacie. Farmakologie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1790-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když Němci v roce 1940 vtrhli do Francie, měli vojáci wehrmachtu k dispozici třicet pět milionů dávek pervitinu, který byl tehdy k dostání v každé lékárně a hojně propagovaný reklamou. Droga měla umožnit takzvanou bleskovou válku a stala se součástí výbavy vojáků. Ohler prošel všechny dostupné materiály k tématu, hovořil s pamětníky, vojenskými historiky i lékaři. Rešerším v německých a amerických archivech se věnoval pět let. První komplexní studie drogové problematiky ve třetí říši.

Popis nakladatele

První komplexní studie drogové problematiky ve třetí říši.

 

Když Němci v roce 1940 vtrhli do Francie, měli vojáci wehrmachtu k dispozici třicet pět milionů dávek pervitinu, který byl tehdy k dostání v každé lékárně a hojně propagovaný reklamou. Droga měla umožnit takzvanou bleskovou válku a stala se běžnou součástí výbavy vojáků.

Dokonce i údajný abstinent Hitler se rád uchyloval k farmaceutickým stimulantům. V době, kdy nařídil poslední ofenzivu v zimě roku 1944, nebyl čistý ani jeden den. Jeho osobní lékař Theodor Morell jej zásoboval mnoha druhy vitaminů, léků, hormonů i tvrdých drog. Pouze v tomto stavu mohl vůdce, který byl již naprosto odtržený od reality, vydržet tak dlouho.

Ohler prošel všechny dostupné materiály k tématu, hovořil s pamětníky, vojenskými historiky i lékaři. Rešerším v německých a amerických archivech se věnoval pět let.

-----

Pokud doufáte, že se vám do ruky dostala napínavá četba čerpající z kvalitního výzkumu, potom vás tato kniha o méně známé kapitole nacistické éry rozhodně nezklame.  – BILD

 

Překvapivé světlo, ve kterém Norman Ohler ukázal závislost na metamfetaminu ve třetí říši, mění naše vědomosti o druhé světové válce…  Totální rauš  podle všeho změní i budoucí pohled na některé aspekty třetí říše.  - Rachel Cooke, The Guardian

 

Fascinující! Nejpodivuhodnější odhalení.  - BBC World News

 

Norman Ohler (nar. 1970) je německý novinář a spisovatel. Navštěvoval Hamburger Journalistenschule a absolvoval kulturální studia a studium filozofie. Napsal řadu oceněných knih i filmových scénářů. Kniha  Totální rauš. Drogy ve třetí říši (2015) je jeho první populárně naučnou publikací, rešerším v německých a amerických archivech se věnoval pět let.

(drogy ve třetí říši)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ohler Norman - další tituly autora:
 (e-book)
Totálne opojenie - Drogy v tretej ríši Totálne opojenie
 
K elektronické knize "Totální rauš" doporučujeme také:
 (e-book)
Bábovky Bábovky
 (e-book)
Dítě Bridget Jonesové Dítě Bridget Jonesové
 (e-book)
Na rozhraní -- Krize a proměny současného světa Na rozhraní
 (e-book)
Tři metry vášně Tři metry vášně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NormaN ohler

(nar. 1970) je německý novinář a spisovatel.

Navštěvoval Hamburger Journalistenschule

a absolvoval kulturální studia a studium

filozofie. Napsal řadu oceněných knih

i filmových scénářů. Kniha Totální rauš.

Drogy ve třetí říši (2015) je jeho první

populárně-naučnou publikací.

foto ©joachim gern

Pokud doufáte, že se vám do ruky dostala

napínavá četba čerpající z kvalitního výzkumu,

potom vás tato kniha o méně známé kapitole

nacistické éry rozhodně nezklame.

BILD

Překvapivé světlo, ve kterém Norman Ohler

ukázal závislost na metamfetaminu ve třetí říši,

mění naše vědomosti o druhé světové válce...

Totální rauš podle všeho změní i budoucí

pohled na některé aspekty třetí říše.

Rachel Cooke, The Guardian

Fascinující! Nejpodivuhodnější odhalení.

BBC World News

349 Kč

isbn 978-80-7491-790-5

NormaN

ohler

drogy

ve třetí říši

Totální

rauš

Host

drogy ve třetí říši

NormaN ohler

Totální rauš

Jen velmi málo knih žánru literatury

faktu dosahuje kvalit dobrého thrilleru.

Endstation Rechts

První komplexní studie drogové

problematiky ve třetí říši

Když Němci v roce 1940 vtrhli do

Francie, měli vojáci wehrmachtu k dis

pozici třicet pět milionů dávek pervitinu,

který byl tehdy k dostání v každé lékárně

a hojně propagovaný reklamou. Droga

měla umožnit takzvanou bleskovou válku

a stala se běžnou součástí výbavy vojáků.

Dokonce i údajný abstinent Hitler

se rád uchyloval k farmaceutickým stimu

lantům. V době, kdy nařídil poslední

ofenzivu v zimě roku 1944, nebyl čistý ani

jeden den. Jeho osobní lékař Theodor

Morell jej zásoboval mnoha druhy vita

minů, léků, hormonů i tvrdých drog.

Pouze v tomto stavu mohl vůdce, který byl

již naprosto odtržený od reality,

vydržet tak dlouho.

Ohler prošel všechny dostupné

materiály k tématu, hovořil s pamětníky,

vojenskými historiky i lékaři. Rešerším

v německých a amerických archivech

se věnoval pět let.

Příbalový leták

namísto předmluvy

Chorobopis

Diagnóza

Účinnost obsahu

Nebezpečí při četbě

Vedlejší účinky

Jak tuto knihu uchovávat?

Perníkový táta: drogová laboratoř říšského hlavního

města

Předehra v devatenáctém

století: pradroga

Německo, země drog

Chemická dvacátá léta

Změna moci znamená

změnu substance

Protidrogová politika

jako antisemitská politika

Lékař celebrit

z Kurfürstendammu

Injekční koktejl pro pacienta A

Lidové tělo na lidové droze

Sběr důkazního materiálu:

Spolkový archiv — Vojenský archiv,

Freiburg

Německá armáda

objevuje německou drogu

Od černého chleba



drogy ve třetí říši

Totální rauš



drogy ve třetí říši

Totální rauš

BRNO 2016

NORMAN OHLER


Originally published in the German language as “Der totale Rausch. Drogen im Dritten Reich”

by Norman Ohler Copyright © Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne / Germany, 2015 Cover photo © Petr Horník

Translation © Nina Fojtů, 2016

Afterword © Jiří Brenza

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-022-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-023-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-024-0 (Formát MobiPocket)

Obsah

13 Příbalový leták namísto předmluvy

1. díl 19 Lidová droga metamfetamin (1933—1938) 22 Perníkový táta: drogová laboratoř

říšského hlavního města 25 Předehra v devatenáctém století: pradroga 28 Německo, země drog 30 Chemická dvacátá léta 35 Změna moci znamená změnu substance 39 Protidrogová politika

jako antisemitská politika 41 Lékař celebrit z Kurfürstendammu 47 Injekční koktejl pro pacienta A 50 Lidové tělo na lidové drozedíl 63 Ať žije rauš — blitzkrieg jako

metamfetaminová válka (1939—1941) 66 Sběr důkazního materiálu:

Spolkový archiv — Vojenský archiv, Freiburg 67 Německá armáda objevuje německou drogu 70 Od černého chleba k potravě pro mozek 74 Roboti 77 Syndrom vyhoření 88 Moderní doba 89 Válka o čas 91 „Moc se s tím nepárat a zabrat“ 95 Čas je pervitin 98 Perníková liška 100 Hitler však blitzkrieg nechápe 104 Dunkerský haltbefehl —

farmakologická interpretace 108 Dealer wehrmachtu 114 Válka a vitaminy 117 Flying high 125 Dar z nebes pro zahraničí díl 131 Hitler v rauši — pacient

a jeho osobní lékař (1941—1944) 136 Místo schůzky: Národní archiv, Washington, D. C. 140 Bunkrová mentalita 150 Rauš na východě 152 Bývalý zdravotní důstojník vypráví 155 Planeta Werwolf 162 Ukrajinská jatka 170 Látka „x“ a úplná ztráta smyslu pro realitu 176 Eukodal 182 Překladiště drog tajné služby 183 Pacient B 192 Atentát a jeho farmakologické důsledky 195 Konečně kokain! 201 Speedball 204 Válka lékařů 212 Sebevymazání 214 Superbunkr 219 Zip 223 Otázka viny

4. díl

229 Pozdní excesy — krev a drogy

(1944 —1945)

233 Místo schůzky: Akademie zdravotnické

služby bundeswehru v Mnichově

236 Hledání zázračné drogy

242 Služební cesta do Sachsenhausenu

245 Pilulková hlídka

248 Velmi reálný pád třetí říše

252 Vymývání mozků

255 Soumrak drog

260 Last exit — vůdcův bunkr

267 Propuštění

268 Finální jed

270 Morellova imploze

274 Tisíciletý rauš

277 Poděkování

279 Doslov k českému vydání

285 Seznam vyobrazení

287 Poznámky

319 Literatura

331 Jmenný, věcný a místní rejstřík

Politický systém odsouzený k zániku dělá instinktivně

mnohé pro to, aby tento zánik urychlil.

Jean-Paul Sartre

Příbalový leták

namísto předmluvy

Na tento materiál jsem narazil v Koblenci, a sice ve střízlivém

prostředí Spolkového archivu, což je omyvatelná betonová

budova z osmdesátých let. Pozůstalost Theodora Morella,

osobního lékaře Adolfa Hitlera, jsem už nedal z ruky. Znovu

a znovu jsem listoval v Morellově diáři a zkoumal záhad

né záznamy k „pacientovi A“. Pod lupou jsem se pokoušel

rozluštit jen stěží čitelné písmo. Stránky byly naškrábané,

často jsem četl záznamy typu „inj. w. i.“ nebo prostě jen „x“.

Kousek po kousku se vše vyjasňovalo: každodenní injekce, podivné látky, zvyšující se dávkování.

Chorobopis

Veškeré aspekty nacismu již byly osvětleny. Ve výuce děje

pisu nejsou žádné mezery, v našem mediálním světě ne

najdeme bílá místa. Téma bylo zpracováno do posledního

detailu, probráno ze všech stran. Německý wehrmacht je

nejdůkladněji prozkoumanou armádou všech dob. Opravdu

neexistuje nic, co bychom o tomto období nevěděli. Třetí říše působí hermeticky. Jakýkoliv pokus odhalit něco nového má punc přílišné snaživosti, ba až směšnosti. A přesto

nerozumíme všemu.

Diagnóza

O drogách v třetí říši toho veřejnost — ale i historici — ví jen

překvapivě málo. Existují částečná vědecká i žurnalistická

zpracování, ale dosud nevznikl žádný celkový pohled.

1

Kom

plexní a faktograficky přesná studie k vlivu omamných látek

na dění v nacistickém státě a na bojištích druhé světové

války dosud chyběla. Pokud však roli drog v třetí říši ne

pochopíme, a tudíž neprověříme stav vědomí také v tomto

směru, mnohé nám unikne.

Důvodem, proč se vlivu psychotropních látek na nej

temnější kapitolu německých dějin dosud nevěnovala příliš

ná pozornost, je sama nacistická koncepce „boje s drogami“, která zavedla státní kontrolu léčiv a drogy obecně tabuizovala. Ty se tudíž vytratily ze střízlivého zorného pole vědy (do

dnešní doby se na univerzitách neprovádějí žádné ucelené

studie), hospodářského života a povědomí veřejnosti, stejně

jako z pohledu na historii, a stáhly se do špinavého kouta

stínové ekonomiky, pančování, kriminality a amatérské

polo vičatosti.

Můžeme to však napravit a pokusit se o interpretaci sku

tečných událostí, která osvětlí strukturní souvislosti, a místo

impozantních tezí (jež by historické realitě a její střízlivé krutosti křivdily) poslouží s řemeslnou precizností detail

nímu studiu historických faktů.

2

Účinnost obsahu

Totální rauš se dostává krvelačným masovým vrahům i je

jich poslušnému lidu, který je nutno zbavit jakéhokoliv ra

sového a jiného jedu, pod kůži a proudí jim přímo do tepen

a žil. Árijské čistoty v tomto případě dosáhnout nešlo, spíše

chemického němectví — a to poměrně toxického. Neboť

tam, kde už ideologie nepostačovala, se navzdory všem zá


15

kazům nezřízeně vypomáhalo farmaky, a to jak v dolních

vrstvách, tak na samém vrcholu. Také v tomto směru Hitler

vedl — a dokonce i armáda byla během svých dobyvačných

tažení ve velkém zásobována stimulantem metamfetami

nem (dnes známým jako „pervitin“). Při zacházení s dro

gami se tehdejší pachatelé chovají pokrytecky, což vrhá na klíčové aspekty jejich činů nové světlo. Poodhalujeme zde

roušku tajemství, o kterém jsme ani nevěděli, že existuje.

Nebezpečí při četbě

Je přinejmenším lákavé připisovat pohledu přes drogové

brýle přílišný význam a budovat další historickou legendu. Proto musíme vždy pamatovat na následující: dějepisectví

nikdy není pouhou vědou, nýbrž vždy je i fikcí. „Populárně

-vědecká literatura“ v této kategorii přísně vzato neexistu

je — neboť fakta jsou v jejím pojetí smyšlenkami — nebo

alespoň podléhají interpretačním vzorům vnějších kultur

ních vlivů. Pokud si budeme vědomi toho, že historiografie

je v nejlepším případě literaturou, bude nebezpečí omylu

během četby nižší. To, co zde předkládáme, je nahlíženo

nekonvenční, zkreslenou perspektivou a existuje naděje,

že díky tomuto zkreslení uvidíme mnohé jasněji. Německé

dějiny nepřepíšeme ani nenapíšeme znovu. Ale v nejlepším

případě povyprávíme některé jejich části přesněji.

Vedlejší účinky

Tento přípravek může mít vedlejší účinky, které se však

nemusejí projevit u každého čtenáře. Častý až velmi čas

tý výskyt: šok ze světonázorů a tím způsobené podráždění

koncového mozku, někdy doprovázené nevolností a bolest

mi břicha. Tyto příznaky bývají mírné a často během četby

opět odeznívají. Méně častý výskyt: hypersenzitivní reakce.

16

Velmi vzácný výskyt: závažné, trvalé poruchy vnímání. Proti

opatřením v každém případě je přečíst knihu až do konce,

aby došlo k uzdravení prostřednictvím anxiolytických a anti

konvul ziv ních účinků.

Jak tuto knihu uchovávat?

Uchovávejte mimo dosah dětí. Doba použitelnosti je dána

aktuálním stavem vědeckého výzkumu.

1. díl

Lidová droga

metamfetamin

(1933—1938) Nacismus byl v pravém slova smyslu toxický. Zanechal

světu chemické dědictví, které se nás dotýká dodnes: jed, který jen tak nezmizí. Ačkoliv se nacisté vydávali za čisté

jedince, za podpory ideologie a pomocí propagandistické

okázalosti a drakonických trestů prosazovali přísnou proti

drogovou politiku, získala si za Hitlera oblibu jedna obzvlášť

silná, velmi návyková a nadmíru záludná látka. Tato látka

udělala ve třicátých letech zcela legálně kariéru po celé ně

mecké říši a později v okupovaných zemích Evropy coby

tabletka s obchodním názvem Pervitin a stala se schvále

nou „lidovou drogou“, která byla k dostání v každé lékárně. Te prve od roku 1939 byla k dispozici pouze na lékařský

před pis a konečně od roku 1941 spadala pod ustanovení říšského opiového zákona.

Účinná látka obsažená v pervitinu, metamfetamin, je

v současnosti zakázaná na celém světě nebo podléhá přísné

regulaci,

3

avšak s téměř stovkou milionů konzumentů se

považuje za jeden z nejoblíbenějších jedů současnosti, při

čemž tento trend je na vzestupu. V tajných laboratořích ji

obvykle ve znečištěné formě vyrábějí chemičtí laici a ně -

mec ká média ji označují jako „Crystal Meth“. Krystalická

for ma této takzvané hororové drogy — která se v mnohdy

vy so kých dávkách většinou šňupe — se těší nepředstavitelné

oblibě, zejména v Německu, kde ji stále více uživatelů oku

silo jako svou první drogu vůbec. Tento povzbuzující pro

středek, vyvolávající nebezpečně silné euforické stavy, se

používá jako taneční droga, dále ke zvýšení výkonnosti na

pracovišti, v kancelářích a parlamentech, na vysokých školách. Potlačuje únavu a hlad, slibuje euforii, představuje

však — a to zejména ve své současné lékové formě* — škodlivou, pro člověka potenciálně destruktivní drogu, na niž

si lze rychle vytvořit závislost. Málokdo však ví o jejím roz

machu v období třetí říše.

Perníkový táta: drogová laboratoř

říšského hlavního města

Vydávám se pátrat po stopách v jednadvacátém století. Pod

jasnou letní oblohou bez mráčku, táhnoucí se od továren k jakoby naklonovaným řadám novostaveb, jedu městskou

rychlodráhou na jihovýchod, na okraj Berlína. Abych se

dostal k pozůstatkům Temmlerových závodů, které kdysi

vyráběly pervitin, vystupuji v Adlershofu, kterému se dnes

říká „nejmodernější technologický park Německa“. Tomuto

areálu se však vyhnu a prodírám se městskou zemí nikoho, kolem chátrajících továrních budov, procházím pustinou

z drolících se cihel a rezavějící oceli.

Temmlerovy závody se tu usídlily v roce 1933. Rok poté,

co byl židovský spolumajitel továrny Chemische Fabrik

* Metamfetamin je psychoaktivní molekula, ve své čisté formě méně

škodlivá než šarže pervitinu, nezřídka amatérsky vyráběné v černých

laboratořích, do nichž se často přimíchávají jedy, jako je benzin, aku

mulátorová kyselina nebo nemrznoucí kapalina.


23

Tempel hof Albert Mendel vyvlastněn, převzal jeho podíl Hermann Temmler a firma začala rychle expandovat. Pro

německý chemický průmysl, přinejmenším pokud byl ryze

árijský, to byly dobré časy, kdy vzkvétal zejména farmaceu

tický výzkum. Neúnavně se hledaly nové průkopnické látky,

které by modernímu člověku přinesly úlevu od bolesti a roz

ptýlení od starostí. Vědci v laboratořích vyzkoušeli mnohé

a nastavili farmakologický kurz, který je vlivný dodnes.

Z bývalé Temmlerovy farmaceutické továrny v Berlíně

-Johannisthalu zbyly už jen ruiny. Prosperující minulost, kdy

se zde lisovaly miliony pervitinových tablet týdně, už tu nic

nepřipomíná. Areál firmy nikdo nevyužívá, budova je prázd

ná. Přecházím opuštěné parkoviště, musím projít bujným lesíkem, přelézt zeď, na které jsou dosud nalepené skleněné

střepy na obranu proti vetřelcům. Mezi kapradím a mladý

mi stromky stojí stará dřevěná „čarodějnická kuchyně“ zakladatele Theodora Temmlera, ze které se celá společnost

rozrostla. Zpoza hustého olšoví ční cihlová budova, rovněž

zcela opuštěná. Jedno okno je rozbité, takže můžu vlézt do

vnitř. Uvnitř procházím dlouhou tmavou chodbou. Ze stěn

a stropů čpí zatuchlina a plíseň. Na konci vidím pootevřené

dveře, jejichž světlezelená barva už je téměř oprýskaná. Za

nimi dvěma rozbitými průmyslovými okny zprava dovnitř

proniká denní světlo. Venku je všechno zarostlé — tady

uvnitř je prázdno. V rohu leží staré ptačí hnízdo. Zdi jsou

až po vysoký strop s kruhovými větracími otvory obložené

bílými, zčásti opadanými kachličkami.

Jedná se o bývalou laboratoř dr. Fritze Hauschilda, v le

tech 1937—1941 vedoucího farmakologického oddělení

v Temmlerových závodech, který hledal nový druh léku,

„prostředek ke zvýšení výkonnosti“. Nacházím se v někdejší

drogové laboratoři třetí říše. Tady v porcelánových tyglících,

kondenzátorech se spojitými trubkami a skleněnými chla

diči vařili chemici svou dokonale čistou látku. Zde klapala

víčka bachratých chemických baněk a se syčením vypouš

těla horkou žlutočervenou páru, zatímco emulze praskaly

a prsty v bílých rukavicích nastavovaly perkolátory. Vzni

kal zde metamfetamin — a sice takové kvality, jakou ve

svých nejlepších časech nedokáže vyrobit ani smyšlený drogový kuchtík Walter White v americkém televizním seriálu Perníkový táta, který pervitin zpodobnil coby symbol naší doby.

Breaking bad, tedy originální název seriálu Perníkový

táta, v doslovném překladu znamená, že někdo „náhle

změní své chování a udělá něco špatného“. To by mohl být příhodný nadpis i pro léta 1933—1945.

Temmlerovy závody v Berlíně-Johannisthalu dnes


25

Předehra v devatenáctém

století: pradroga

Dobrovolná závislost je nejkrásnější stav.

Johann Wolfgang Goethe

Abychom pochopili historický význam této i jiných drog pro

události v nacistickém státě, musíme se vrátit nazpět. Histo

rie vývoje moderních společností je spojená s historií vzniku a distribuce omamných látek, stejně jako je ekonomika

spojená s technologickým pokrokem. Výchozím bodem je

rok 1805, kdy Goethe v klasicistním Výmaru napsal svého

Fausta. Básnickými prostředky v něm přesně vyjádřil jednu

ze svých tezí, podle níž je samotný vznik lidstva vyvolán

drogami: Měním svůj mozek, tedy jsem. Ve stejné době dělal lékárnický pomocník Friedrich Wilhelm Sertürner v méně

atraktivním vestfálském Paderbornu pokusy s mákem se

tým, jehož zahuštěná šťáva, opium, dokázala tišit bolest

jako dosud nic jiného. Goethe chtěl poeticko-dramatickým

způsobem prozkoumat, co drží nitro světa pohromadě —

Sertürner naproti tomu toužil vyřešit problém, který se lid

ského druhu po tisíce let dotýkal přinejmenším stejně.

Konkrétní výzva pro jednadvacetiletého geniálního che

mika zněla: v závislosti na podmínkách pěstování je účinná látka v máku setém obsažena ve velmi rozdílných koncen

tracích. Někdy její hořká šťáva nepřináší dostatečnou úlevu

od bolesti, jindy může dojít k neúmyslnému předávkování

a otravě. Stejně jako Goethe, konzumující ve své básnické

světničce opiovou tinkturu laudanum, byl Sertürner odkázán jen sám na sebe a tehdy učinil senzační objev: po

dařilo se mu izolovat morfin, onen klíčový alkaloid opia,

jako jakéhosi farmakologického Mefista, který z bolesti

26

vyčaruje rozkoš. To byl zlom nejen v dějinách farmacie, ný

brž i jedna z nejdůležitějších událostí raného devatenácté

ho století a dějin lidstva obecně. Bolest, tohoto hrozivého

společníka, lze nyní v přesných dávkách tišit, ba dokonce

úplně eliminovat. Z lékáren po celé Evropě, kde lékárníci

dosud podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vyráběli

pilulky z ingrediencí vypěstovaných na vlastní bylinkové

zahrádce nebo z dodávek babek kořenářek, se během ně

kolika málo let vyvinuly opravdové manufaktury, v nichž

se etablovaly farmakologické standardy.* Morfin nepřed

stavoval pouhé zmírnění životních útrap, ale především

obrovský byznys.

V Darmstadtu se průkopníkem tohoto vývoje stal ma

jitel lékárny Engel-Apotheke Emanuel Merck, který v roce

1827 stanovil firemní filozofii, v níž se zavázal k dodávkám

alkaloidů a jiných léčiv ve stále stejné kvalitě. To znamenalo

zrod nejen dodnes prosperující firmy Merck, nýbrž němec

kého farmaceutického průmyslu vůbec. Když byla v roce

1850 vynalezena injekční stříkačka, nemohlo už triumfál -

ní pochod morfinu nic zastavit. Tento prostředek proti

bolesti se masově používal v americké občanské válce v le

tech 1861—1865, stejně jako ve francouzsko-německé válce

roku 1870—1871. Morfiová injekce tam záhy zdomácněla.

4

Její vliv byl rozhodující, a to v dobrém i ve zlém. Sice doká

zala mírnit útrapy dokonce i těžce raněných vojáků — zato

však umožnila válčení v ještě větším stylu. Vojáci, dříve často

* Předchůdci těchto provozoven byly křesťanské kláštery, které již ve

středověku vyráběly léčiva ve velkém a vyvážely je za hranice svých

spádových oblastí. Také v Benátkách (kde byla v roce 1647 otevřena

první kavárna v Evropě) existovala od čtrnáctého století výroba che

mických a farmaceutických přípravků. kvůli zranění dlouhodobě neschopní boje, byli teď rychleji

ošetřeni a pokud možno opět postaveni do první linie.

Pomocí morfinu, nazývaného rovněž morfium, dosáhl

rozvoj tlumení bolesti a anestezie rozhodujícího vrcholu. Postihlo to stejnou měrou jak armádu, tak občanskou společnost. Tento údajný všelék nalezl uplatnění ve všech vrst

vách společnosti — od dělníků po šlechtice — a po celém

světě, od Evropy přes Asii po Ameriku. V takzvaných drug­ storech mezi východním a západním pobřežím Spojených

států byly v té době dostupné bez lékařského předpisu pře

devším dvě účinné látky: šťávy s obsahem morfinu uklidňo

valy, zatímco míchané nápoje obsahující kokain (v počátcích Maria niho víno — vin Mariani —, bordeauxské víno s vý

tažkem z koky, a také coca-cola*) se využívaly proti špatné

náladě a jako hédonistická euforika či pro potřeby lokální

anestezie. Ale to byl teprve začátek. Rodící se průmysl měl

v plánu brzkou diverzifikaci; bylo zapotřebí nových výrobků.

Dne 10. srpna 1897 vyrobil Felix Hoffmann, chemik společ

nosti Bayer, z účinné látky obsažené ve vrbové kůře kyselinu

acetylsalicylovou, která se začala prodávat pod obchodním

názvem Aspirin a záhy dobyla celý svět. O jedenáct dní poz

ději vynalezl stejný muž jinou látku, která si měla rovněž

získat celosvětový věhlas, a to diacetylmorfin, derivát mor

finu — první syntetickou drogu vůbec. Na trh vstoupila pod

obchodním názvem Heroin a poté začala svůj triumfální

pochod. „Heroin je dobrý byznys,“ prohlašoval hrdě ředitel

firmy Bayer a prodával tento přípravek jako lék na bolest

* Kolem roku 1885 zkombinoval americký lékárník Pemberton ko

kain s kofeinem v nápoji zvaném coca-cola, který se prodával jako

osvěžující prostředek a záhy i jako všelék. Do roku 1903 obsahovala

prapůvodní kola údajně až 250 miligramů kokainu na litr.

5


28

hlavy, nevolnost, a dokonce jako sirup proti kašli pro děti. Podávat se prý mohl i kojencům při střevních kolikách nebo

problémech se spánkem.

6

Obchod však nevzkvétal jen ve firmě Bayer. V poslední

třetině devatenáctého století vzniklo podél Rýna hned ně

kolik moderních lékárenských lokalit. Co do konstelace jim hvězdy byly nakloněny: německé císařství sice mělo vinou

své rozdrobenosti na malé státečky jen omezený bankovní kapitál a u větších investic nebylo ochotné příliš riskovat, to

však chemický průmysl vůbec nevyžadoval, neboť ve srov

nání s tradičním těžkým průmyslem nepotřeboval tolik vy

bavení a takové množství surovin. Dokonce i při nízkém pracovním nasazení se dosahovalo vysokých ziskových mar

ží. Důraz se kladl především na intuici a odbornost vývojá řů

a Německo, bohaté na lidský kapitál, se mohlo opřít o bez -

mála nevyčerpatelný potenciál skvěle vyškolených chemiků

a inženýrů, který čerpal z tehdy ještě nejlepšího vzdělávacího

systému na světě. Síť univerzit a technických vysokých škol

byla považována za příkladnou: věda a hospodářství praco

valy ruku v ruce. Výzkum běžel na plné obrátky, vznikala řada

patentů. Německo se ještě před přelomem století — právě

v oblasti chemického průmyslu — stalo „dílnou světa“ a ná

pis „Made in Germany“ byl pečetí kvality, i co se drog týče.

Německo, země drog

Na tom se po první světové válce zpočátku nic nezměnilo. Zatímco Francie a Anglie si dokázaly obstarat přírodní sti

mulanty jako kávu, čaj, vanilku, pepř a další přírodní léči

vé prostředky ze svých zámořských kolonií, Německo, jež

následkem Versailleské smlouvy přišlo o své (byť relativně

29

skrovné) exteritoriální državy, si muselo najít jiné způsoby,

a sice umělou výrobu. Povzbuzující prostředky totiž země

potřebovala: válečný debakl zanechal v lidech hluboké rány,

způsobil jim všemožné fyzické i psychické strasti. Ve dva cá

tých letech nabývaly drogy pro deprimované obyvatel stvo

žijící mezi Baltským mořem a Alpami postupně na význa

mu. A know-how k jejich výrobě tu nechybělo.

Tak byly položeny základy moderního farmaceutického

průmyslu a mnohé chemické látky, které známe dnes, byly

vyvinuty během krátké doby a připraveny k patentování.

Německé firmy si vybudovaly vedoucí pozici na světovém

trhu. Nejenže produkovaly většinu léčiv, ale zároveň dodá

valy naprostou většinu chemických surovin k jejich výrobě

do celého světa. Vznikalo nové hospodářské odvětví, chemi­

cal valley mezi městem Oberursel a pohořím Odenwald.

Do té doby neznámé malé chudší podniky začaly přes noc

prosperovat, staly se z nich vlivné firmy. V roce 1925 se velké

chemické továrny spojily do sdružení IG Farben se sídlem ve

Frankfurtu nad Mohanem, které se stalo jedním z nejmoc

nějších koncernů na světě. Zvláště opiáty zůstávaly i nadále

německou specialitou. V roce 1926 se země nacházela v čele

států vyrábějících morfin a byla na špičce v exportu heroi

nu: 98 procent produkce se vyváželo do zahraničí.

7

V letech

1925—1930 bylo vyrobeno 91 tun morfinu, což činilo čtyři -

cet procent světové produkce.

8

Pouze s výhradou a pod

tlakem Versailleské smlouvy podepsalo Německo v roce

1925 Mezinárodní úmluvu o opiu Společnosti národů, která

obchodní styky regulovala. K její ratifikaci došlo teprve roku

1929 v Berlíně. V roce 1928 německý alkaloidový průmysl

zušlechtil ještě necelých 200 tun opia.

9

Také u jiného druhu látky hráli Němci prim: společ

nosti Merck, Boehringer a Knoll ovládaly osmdesát procent

světového trhu s kokainem. Zejména kokain společnosti Merck z Darmstadtu byl na celém světě považován za natolik špičkový výrobek, že jeho plagiátoři v Číně dotiskovali štítky

po milionech.

10

Hlavním evropským překladištěm surové

ho kokainu se stal Hamburk. Každý rok se ho přes přístav legálně importovaly tisícovky kilogramů. Například Peru

přepravovalo celou svou roční produkci surového kokainu,

přibližně po pěti tunách, k dalšímu zpracování téměř výhradně do Německa. Vlivná lobby, takzvaná „Specializovaná

sekce opium a kokain“, v níž němečtí výrobci drog spojili

své síly, neúnavně usilovala o vzájemné úzké propojení vlá

dy s chemickým průmyslem. Dva kartely, z nichž každý se

stával z několika firem, si mezi sebou na základě kartelové

dohody rozdělily lukrativní trh „celé zeměkoule“: zrodila

se takzvaná „Kokainová a opiátová konvence“.

11

Obchod

ním lídrem se v obou případech stala společnost Merck.

12

Mladá republika se koupala v psychotropních a omamných látkách, dodávala heroin a kokain do všech světových stran

a povýšila na globálního dealera.

Chemická dvacátá léta

Tento vědecký a hospodářský vývoj získal ohlas také v duchu

doby. Umělé ráje byly ve Výmarské republice v módě. Lidé se

raději uchylovali do imaginárních světů, než aby se snažili

vypořádat s mnohdy méně růžovou realitou. Dalo by se říct,

že tento fenomén onu první demokracii na německé půdě

přímo definoval — politicky i kulturně. Lidé odmítali uznat

skutečné důvody válečné porážky, popírali spoluzodpověd

nost německého císařského národního zřízení za válečné

fiasko. Kolovala zlá legenda o „bodnutí do zad“. Německá


31

armáda prý nezvítězila jen proto, že byla sabotována z vlast

ní země, konkrétně levicí.

13

Tyto tendence uniknout ze světa dost často propukaly

v čirou nenávist i kulturní excesy. Nejen Döblinův román

Berlín, Alexandrovo náměstí znázorňoval Berlín jako děvku

babylonskou, s nejubožejším podsvětím všech měst, hleda

jící útočiště v těch nejhorších výstřednostech, jaké si jen lze představit, a k tomu patřily právě i omamné látky. „Berlínský

noční život, můj ty bože, něco takového svět ještě neviděl! Dřív jsme měli skvělou armádu, teď máme úžasné zvráce

nosti!“ napsal spisovatel Klaus Mann.

14

Město na Sprévě se

stalo synonymem mravní zkaženosti, a když se měna kvůli

masivnímu rozšíření peněžních zásob k uhrazení státního

dluhu propadla až na samé dno a na podzim roku 1923 klesla

na neuvěřitelných 4,2 bilionu marek za jeden americký dolar,

vypadalo to, že s ní padají také veškeré morální hodnoty.

Všechno se motalo v toxikologickém opojení. Ikona této

doby, herečka a tanečnice Anita Berberová, si už k snídani

namáčela okvětní lístky bílé růže do koktejlu z chloroformu

a éteru a olizovala je: wake and bake. V kinech běžely filmy

o kokainu nebo morfiu a na každém rohu byly k dostání

všechny možné drogy bez lékařského předpisu. Čtyřicet

procent berlínských lékařů bylo údajně závislých na mor

fiu.

15

V Berlíně-Friedrichstadtu provozovali čínští obchod

níci z bývalé německé kolonie Ťiao-čou opiová doupata.

V zadních pokojících v centru města se otevíraly nelegální

noční podniky. Náhončí na Anhaltském nádraží rozdávali letáky a lákali na nelegální párty a „večírky krásy“. Velké klu

by jako slavný Haus Vaterland na Postupimském náměstí,

taneční sál Ballhaus Resi na Blumenstraße, neblaze proslu

lý svou nevázanou promiskuitou, nebo menší provozovny

jako bar Kakadu či Weiße Maus, kde se u vstupu rozdávaly

32

masky k zaručení anonymity hostů, přitahovaly zástupy

zábavy chtivých občanů. Rozvinula se raná forma turismu:

z okolních západních zemí a Spojených států sem za zába

vou a drogami proudili lidé — jelikož v Berlíně bylo vše tak

vzrušující a levné.

Světová válka je prohraná, vše je dovoleno: německá

metropole se změnila v experimentální hlavní město Evro

py. Plakáty na zdech domů, psané výrazným expresionistic

kým písmem, varovaly: Berlíne, zadrž, vzpamatuj se, tančíš se

smrtí! Policie už s touto vlnou nedokázala držet krok; pořá

dek se začal hroutit nejprve sporadicky a posléze chronicky

a zábavní kultura vyplnila vakuum, jak nejlépe dokázala, což

ilustruje dobová populární píseň:

Kdysi nám démon alkohol,

chvilek pochmurných to kat,

až kanibalsky tišil bol,

nyní moc drahý je snad.

A nás Berlíňanů proto

kokain a morfium je motto,

a i když venku svět se boří,

drogy šňupem a vpravujem si do žil!

[...]

Číšník v podniku promptně se blíží,

dózičku s kokainem nese,

člověk pak hodiny vesele hýří

jak na nejskvostnějším plese;

morfium působí (nitrožilně)

na centrální orgán vskutku pilně,

a i když venku čerti se žení,

nad drogy nic lepšího není!

33

Matroš zakázán je sic

zákonem shůry daným,

aťsi oficiálně nesmím nic,

zboží pod pultem se klaním.

Nálada hned raketově roste,

a třebas proti nám už posté

falešný přítel přísahu složil,

drogy šňupem a vpravujem si do žil!

[...]

Můžeme vzít dávku třebas větší,

k smrti ušňupat se klidně,

Bože můj, o čem to svědčí

v téhleté době nevlídné!

Vždyť Evropa bláznů plná je

a dostal by se do ráje

nebo i hnedle ožil,

kdo drogy šňupal a vpravoval si do žil!

16

V roce 1928 se jen v berlínských lékárnách vydalo na předpis

73 kilogramů morfia a heroinu.

17

Kdo si to mohl dovolit, ten

konzumoval kokain, ultimativní zbraň pro posílení okamži

ku. Člověk si šňupl a hned to pocítil: „Okamžiku, jsi tolik

krásný! Prodli jen.“ Koks se rozšířil všude a stal se symbolem

výstřední doby. Coby „jed způsobující degeneraci“ ho na

druhé straně stejnou měrou odsuzovali komunisté i nacis

té, kteří v ulicích bojovali o moc. Reakce na příliš liberální

dobu se množily. Proti „morálnímu úpadku“ brojili němečtí

nacionalisté, ale útoky přicházely i z konzervativního tábora.

Přestože vzestup Berlína a jeho proměna v kulturní metro

poli byla kvitována s pýchou, zejména měšťanstvo, které

ve dvacátých letech ztratilo své postavení, projevovalo svou

nejistotu radikálním odsuzováním zábavní a masové kul

tury, jejíž špatná pověst s nálepkou západní a dekadentní

se rychle šířila.

Proti hledání spásy v drogách nejhlasitěji ve Výmarské

republice agitovali nacisté. Jejich neskrývaný odklon od

parlamentního systému, od opovrhované demokracie jako

takové, jakož i od městské kultury, kterou rozvíjela čím dál

otevřenější společnost, se projevoval v hospodských heslech

podněcujících proti údajně mravně zchátralému stavu ne

náviděné „židovské republiky“.

Nacisté měli v rukávu svůj vlastní recept na ozdravení

lidu a slibovali ideologickou nápravu. Pro ně existoval jediný legitimní rauš, a sice ten hnědý. I nacismus totiž usiloval

o transcendentní stavy: nacistický iluzivní svět, který měl Němce nalákat, od počátku využíval techniky mobilizačního rauše. Světodějná rozhodnutí, jak stálo již v Hitlerově štvavém spisu Mein Kampf, se musela vynucovat při stavech

extatického nadšení, případně hysterie. NSDAP proto uplá

cela lidi jednak populistickými argumenty, jednak průvody

s pochodněmi, svěcením praporů, opojnými shromáždění

mi i veřejnými projevy zaměřenými na dosažení kolektivní

extáze. Kromě toho tu byly „násilné rauše“ úderných oddílů

SA z takzvaného období bojů (kampfzeit), často významně

podněcované konzumací alkoholu.* Skutečná politika

se s oblibou odbývala formou nehrdinských zákulisních

obchodů: politiku měl nahradit jakýsi společenský rauš.

18

* Zde je také nutno odkázat na založení NSDAP 24. února 1920 v mni

chovské pivnici Hofbräuhaus. Alkohol hrál důležitou roli již dříve při

chlapských rituálech strany hnědých košil a jejích úderných oddílů

SA. Role alkoholu v třetí říši se zde dotkneme jen okrajově, protože je

mimo rámec této knihy a zaslouží si samostatnou diskusi.


35

Pokud budeme Výmarskou republiku vnímat z psychohistoric kého hlediska jako štváčskou společnost, byli její do

mnělí protivníci, nacisté, fakticky předvojem tohoto hnutí. Drogy se jim protivily, sami se chtěli stát takovou drogou.

Změna moci znamená

změnu substance

...kdežto abstinentní Vůdce mlčel...

19

Günter Grass

Nejužšímu okruhu nacistů se již za výmarské éry podařilo

etablovat obrázek Hitlera coby neúnavně pracujícího člověka, který dává svou existenci plně do služby „svému“ lidu. Nenapadnutelná vůdčí postava, pověřená výhradním herkulovským úkolem dostat pod kontrolu sociální rozpory

a problémy a urovnat negativní důsledky prohrané světové

války. Hitlerův soukmenovec v roce 1930 uvedl: „On sám je

jen génius a tělo. A toto tělo trýzní až běda! Nekouří, nepije,

jí téměř výhradně zeleninu, ženy ho nezajímají.“

20

Ani kávu

si prý Hitler nedopřával. Po první světové válce údajně hodil

svou poslední krabičku cigaret v Linci do Dunaje; od té doby

už neměl v těle žádné jedy.

„My abstinenti máme — jen tak mimochodem — zvlášt

ní důvod, proč musíme být našemu vůdci vděčni, když si

uvědomíme, jakým vzorem pro nás může být jeho osobní

život a postoj k drogám,“ píše se ve zprávě Abstinentního

svazu.

21

Říšský kancléř: údajně mravně bezúhonný muž, od

mítající veškeré světské radovánky, bez soukromého života. Bytí poznamenané zdánlivým odříkáním a neustálým oběto

váním. Vzor pro veskrze zdravou existenci. Mýtus o nepříteli

36

drog a abstinentu Hitlerovi, který přehlíží své vlastní potře

by, byl nedílnou součástí nacistické ideologie a opakovaně

ho takto zobrazovaly sdělovací prostředky. Tento mýtus,

který zakořenil nejen ve veřejném mínění, ale také u kri

tických myslitelů, doznívá podnes. Mýtus, který je potřeba

analyzovat.

Nacisté v důsledku uchvácení moci 30. ledna 1933 bě

hem krátké doby potlačili výstřední zábavní kulturu Výmar

ské republiky s celou její otevřeností a ambivalentností.

Drogy se staly tabu, jelikož umožňovaly zakoušet jiné ne

reálnosti než ty nacistické. „Svůdné jedy“

22

neměly v systé

mu, v němž měl všechny občany svádět pouze vůdce, co dělat.

Cesta, kterou se mocipáni ve svém takzvaném boji s droga

mi vydali, přitom nespočívala až tak ve zpřísnění opiového

zákona, který byl jednoduše převzat z období Výmarské

republiky,

23

ale spíše v několika nových nařízeních, jež slou

žila nacistické vůdčí ideji „rasové hygieny“. Pojmu „droga“,

který kdysi zcela neutrálně znamenal „sušené části rostlin“,*

byly přisuzovány negativní hodnoty, užívání drog bylo stig

matizováno a — za pomoci rychle vytvořených příslušných

útvarů kriminální policie — co nejpřísněji trestáno.

K tomuto novému důrazu se přikročilo již v listopadu

1933, kdy sjednocený Říšský sněm vydal zákon, který umož

ňoval nucenou hospitalizaci narkomanů v uzavřeném zaří

zení po dobu až dvou let, přičemž tento pobyt mohl být na

* Etymologicky pochází z nizozemského droog, což znamená suchý.

Během holandské koloniální éry se takto označovaly sušené pochu

tiny ze zámoří jako koření nebo čaj. V Německu se kdysi všechny

farmaceuticky zužitkovatelné (sušené) rostliny a části rostlin, houby,

živočichové, minerální látky apod. pokládaly za „drogy“, později toto

slovo označovalo v podstatě veškerá léčiva a medikamenty — odtud

například výraz drogerie.

základě soudního rozhodnutí neomezeně prodlužován.

24

Další opatření stanovovalo, že lékaři konzumující omamné látky mají být potrestáni zákazem výkonu povolání na dobu

až pěti let. Pro účely evidence konzumentů nepovolených látek bylo zrušeno lékařské tajemství. Předseda lékařské komory v Berlíně nařídil, že každý lékař musí podat „dro

gové hlášení“, pokud pacient dostává omamné látky déle

než tři týdny, neboť „veřejná bezpečnost je ohrožena téměř

v každém případě chronického zneužití alkaloidů“.

25

Přišlo

-li takové hlášení, museli stav dotyčného přezkoumat dva

posudkoví lékaři. Pokud shledali, že jeho dědičné vlohy jsou

„v pořádku“, okamžitě následovala nucená odvykací léčba.

Zatímco ve Výmarské republice se dávala přednost pomalé

mu a nenásilnému odvykání, nyní neměl být nikdo ušetřen

abstinenčních příznaků, jež měly sloužit jako odstrašující

příklad závislým osobám.

26

Pokud zhodnocení dědičných

vloh dopadlo negativně, mohl soud nařídit hospitalizaci na

neomezeně dlouhou dobu. Uživatelé drog záhy končili také

v koncentračních táborech.

27

Navíc byl každý Němec povinen „oznamovat poznatky

o příbuzných a známých trpících drogovou závislostí, aby

se mohla okamžitě zjednat náprava“.

28

Vznikaly kartotéky,

jež měly umožňovat úplnou evidenci. Boj proti drogám se

tedy brzy stal nástrojem nacistů k rozvoji jejich špiclovské

ho státu. Diktatura ve všech koutech Říše vymáhala svůj koncept takzvaného managementu zdraví (gesundheits­

führung): v každé župě existovala „Pracovní skupina pro

boj s drogami“ (Arbeitsgemeinschaft für Rausch giftbe kämp

fung). V ní byli zapojeni lékaři, lékárníci, zástupci sociálního zabezpečení, justice, armády, policie a také organizace

zvané Národně socialistická péče o blaho národa (National

sozialistischen Volkswohlfahrt) — a utkali tak nepropustnou

protidrogovou síť. Její vlákna se sbíhala na Říšském zdravot

ním úřadě (Reichsgesundheitsamt) v Berlíně, v hlavním od

dělení II. říšského výboru pro zdraví lidu (Reichsausschuss

für Volksgesundheit). Byla vyhlášena „povinnost ke zdraví“, která „chce jít ruku v ruce s naprostým omezením jakéhokoliv prokazatelného poškozování fyzické, duševní či so

ciál ní povahy, jež by mohla nastat zneužíváním cizorodých

toxinů nebo alkoholu a tabáku“. Reklama na cigarety byla

přísně omezena a drogová prohibice měla „zahradit posled

ní zbývající místa pronikání mezinárodních životních ideálů

do našeho národa“.

29

V roce 1935 bylo podle zákona o zdravém manželství

(Ehegesundheitsgesetz) zakázáno uzavřít sňatek, pokud je

den ze žadatelů o vstup do manželství trpěl „duševní poru

chou“. Lidé závislí na omamných látkách do této kategorie

spadali automaticky a byli ocejchováni jako „psychopatické

osobnosti“ — bez šance na uzdravení. Tento zákaz uzavřít

manželství měl zabránit „nakažení partnera a dědičnému

návykovému potenciálu“ u dětí, neboť u „potomků dro

gově závislých osob [byl údajně] zaznamenán zvýšený po

čet duševních anomálií“.

30

Brutálním následkem zákona

k zabránění početí dědičně postiženého potomstva (Gesetz

zur Verhinderung erbkranken Nachwuchses) byla nucená

steri lizace: „Z rasově hygienických důvodů musíme tudíž

zamezit možnosti reprodukce jedincům s extrémní drogo

vou závislostí.“

31

A mělo být ještě hůř. Pod pojmem eutanazie, zneuži

tým k propagandistickým účelům, byli v prvních válečných

letech vražděni „duševně nemocní zločinci“, k nimž patřili také lidé užívající drogy. Jejich přesný počet už nelze

zpětně dohledat.

32

O osudu jedince zde rozhodoval posu

dek na příslušné evidenční kartě: plus znamenalo smrticí

39

injekci nebo plynovou komoru, minus ještě jedno odložení.

Pokud měla být k usmrcení použita nadměrná dávka mor

fia, občas pocházela z Říšské ústředny pro potírání drogo

vé trestné činnosti (Reichszentrale zur Bekämpfung von

Rauschgiftvergehen), která byla vytvořena v roce 1936 z ber

línského protidrogového oddělení, čímž vznikl první celo -

říšský drogový policejní úřad. Selektující lékaři prý často

byli v „povzneseném rauši“.

33

Protidrogová politika se tak

stala nástrojem k vyčleňování a utlačování, či dokonce k vy

hlazování okrajových skupin lidí a menšin.

Protidrogová politika

jako antisemitská politika

Židé se pokoušeli těmi nejrafinovanějšími prostředky

otrá vit mysl a duši německého národa a svést smýšlení

na neněmeckou cestu vedoucí do záhuby. [...] Odstranit

beze zbytku z organismu národa tuto židovskou infekci,

která může vést k onemocnění celého národa i k jeho skonu,

je rovněž povinností managementu zdraví.

34

Ärzteblatt für Niedersachsen

(Lékařské listy Dolního Saska), 1939

Rasistická terminologie nacismu byla od počátku formová

na jazykovými obrazy infekce a jedu, tedy toposem toxicity.

Židé byli postaveni na roveň bacilům nebo původcům nemo

cí, říkalo se, že jsou cizorodými elementy a otravují Říši, kazí

zdravý společenský organismus, což je důvod, proč musí být

vyloučeni ze společnosti či vyhlazeni. Hitler prohlásil: „Už

se nelze uchylovat k žádnému kompromisu, protože by byl

jedem pro nás samé.“

35

Ve skutečnosti byl jed obsažen v jazyce, který Židy jako

předstupeň jejich následného vyvraždění nejprve odlidštil. Norimberské rasové zákony z roku 1935 a zavedení árijského pasu předků demonstrovaly požadavek čistoty krve —

což měla být jedna z největších a nejzranitelnějších vlast

ností národa. Tím vzniklo rozhraní mezi podněcováním k anti semitismu a protidrogovou politikou. Míru jedovatos

ti však zde neurčovalo dávkování, nýbrž kategorie odcizení,

jak jasně ukazuje nevědecká a zároveň ústřední věta knihy

Magische Gifte (Magické jedy), v té době běžně používané

jako standardní vědecké dílo: „Největší toxické účinky vždy

mají národnostně, rasově cizí omamné látky.“

36

Židé a drogy

splývají v jednu toxickou a infekční jednotku, která ohrožuje Německo: „Po celá desetiletí bylo našemu národu marxis

ticko-židovskou stranou namlouváno: ‚Tvé tělo patří tobě.‘

Bylo to chápáno tak, že na pánských dýcháncích nebo mezi

muži a ženami bylo povoleno popíjení jakéhokoliv množství

alkoholu, a to i na úkor tělesného zdraví. Proti tomuto mar

xisticko-židovskému pojetí se neslučitelně staví koncepce

germánsko-německá, a sice že jsme nositeli věčného dědic

tví předků, a proto naše tělo patří rodu a lidu.“

37

Hauptsturmführer SS kriminální komisař Erwin Kos

mehl, od roku 1941 vedoucí Říšské ústředny pro potírání

drogové trestné činnosti, vyjádřil stejný názor, když prohlá

sil, že v mezinárodním obchodu s drogami „zaujímají Židé

významné postavení“. V jeho práci prý jde o „zneškodňování

mezinárodních zločinců, kteří mají často své kořeny v ži

dovstvu“.

38

Úřad rasové politiky NSDAP (Rassen politisches

Amt) tvrdil, že závislost na drogách je součástí židovské

povahy jako takové: intelektuální židovský obyvatel velko -

města dává přednost kokainu a morfiu, aby uklidnil své

neustále „excitované nervy“ a aby získal pocit klidu a vnitř

ního bezpečí. O židovských lékařích se tradovalo, že se mezi

nimi vyskytuje „morfinismus [...] neobyčejně často“.

39

V antisemitské knize pro děti Der Giftpilz (Muchomůr

ka)

40

spojili nacisté zástupce obou svých nepřátel, Žida a dro

gu, v rasově hygienickou propagandu, která se rozšířila po školách a dětských pokojích v celé Říši. Příběh byl exemplár

ní, jeho poselství jednoznačné: nebezpečné jedovaté houby

se musí zlikvidovat.

Jelikož byly selekční strategie v boji s drogami namíře

ny proti všem cizorodým a nebezpečným elementům, aby

byli ze společnosti vyloučeni všichni ti, kdo neodpovídali

jejímu ideálu, měly drogy za nacismu téměř automaticky

anti semitskou konotaci. Lidé užívající drogy trpěli „cizo

zemskou chorobou“.

41

Drogoví dealeři byli považováni za

bezohledné, chamtivé nebo cizácké, užívání drog se chápalo

jako „rasově méněcenné“ a takzvavá drogová kriminalita

představovala jednu z největších hrozeb pro společnost.

Je až děsivé, jak důvěrně nám některé z těchto výrazů do

dnes znějí. Zatímco ostatní nacistické slovní paskvily jsme

z jazyka již vypudili, terminologie boje s drogami se nám

už dávno dostala pod kůži. Dnes už nejde o židovství versus

němectví — nebezpeční dealeři jsou teď součástí jiných kul

turních okruhů. A nadmíru politická otázka, zda naše těla

patří nám, nebo právně společenské spleti sociálně- a zdra

votněpolitických zájmů, je dosud živá.

Lékař celebrit

z Kurfürstendammu

Jedné noci roku 1933 někdo načmáral na vývěsku lékařské

praxe v ulici Bayreuther Straße v Berlíně-Charlottenburgu nápis ŽID. Jméno lékaře, specialisty na kožní a pohlavní nemoci, nebylo už druhý den ráno čitelné, pouze jeho ordinační hodiny: V pracovní dny 11—13 a 17—19 hod. kromě

Propojování boje proti drogám a nenávisti k Židům — a to dokonce v knížkách

pro děti sobotního odpoledne. Obézní a plešatý dr. Theodor Morell

reagoval na tento útok stejně uboze a typicky:

42

rychle vstou

pil do NSDAP, aby předešel dalšímu podobnému osočování. Morell totiž nebyl Žid; SA ho z toho kvůli jeho snědé pleti podezřívala neprávem.

Po vstupu do strany začala Morellova praxe brzy fun

govat lépe než kdy dřív. Rozšířil ji a přestěhoval se do re

prezentativních prostor budovy z gründerského období na

rohu Kurfürstendammu a Fasanenstraße. Kdo spolupraco

val, ten profitoval — to byla pro Morella lekce, na kterou

neměl nikdy zapomenout. S politikou neměl tento tlustý Heseňan zatím nic společného. Zadostiučinění, které ospra

vedlňovalo jeho existenci, se dostavilo, když se pacient po

léčbě cítil lépe, poslušně zaplatil honorář a co nejdříve

se zase vrátil. Aby si Morell toto všechno zajistil, rozvinul

v průběhu let strategie, které mu oproti ostatním lékařům

na Kurfürstendammu, s nimiž soupeřil o zámožnou klien

telu, zajistily jisté výhody. Jeho elegantní soukromá praxe

se skutečně záhy stala jednou z nejvýnosnějších v západní

části města. V Morellově ordinaci, vybavené nejmoderněj

šími vysokofrekvenčními rentgenovými přístroji, diatermií,

čtyřkomorovou lázní a ozařovacími přístroji — to vše si

někdejší lodní lékař v tropech pořídil z majetku své ženy Hanni —, si časem podávaly dveře prominentní osob nosti říšského hlavního města. Ať už to byl Max Schmeling nebo

partnerka Hanse Alberse, herečka Marianne Hoppeová,

nejrůznější hrabata a velvyslanci, úspěšní sportovci, velko

průmyslníci s diktátorským vystupováním, kory fejové vědy,

politici, polovina filmového světa: všichni chodili k Mo

rellovi, jenž se specializoval na nové procedury nebo —

jak tvrdily uštěpačné jazyky — na léčbu neexistujících

chorob.

Skutečně však existovala oblast, ve které byl tento ego

centrický a zároveň prohnaný módní lékař považován za průkopníka, a to byly vitaminy. Tehdy se o těchto nevidi

telných pomocnících, které si tělo nedokáže samo vyrobit,

ale nutně je potřebuje k určitým metabolickým procesům,

vědělo jen málo. Pokud se tyto vitaminové doplňky apliko

valy injekčně přímo do krevního oběhu, dokázaly v případě nedostatečného zásobení organismu učiněné zázraky.

A právě v tom spočívala Morellova strategie, jak si své pa

cienty udržet, a pokud vitaminy někdy nestačily, nahonem do injekční směsi přidal ještě stimulant oběhového systému, u mužů třeba trochu testosteronu s anabolickým efektem na růst svalové hmoty a zvýšení potence, u žen zase extrakt

z rulíku zlomocného k doplnění energie a pro podmanivý pohled. Když jej navštívila jedna divadelní herečka se sklony

k melancholii, aby se zbavila trémy před svou premiérou

v Admirálském paláci, Morell neváhal a popadl do svých chlupatých rukou jehlu. Dávat injekce prý dovedl jako ni

kdo jiný. Dokonce kolovaly zvěsti, že je nemožné cítit od něj

vpich injekční jehly — i navzdory tehdejší velikosti onoho náčiní.

Zprávy o jeho úspěchu se rozšířily i za hranice města

a na jaře roku 1936 mu v ordinaci zazvonil telefon, ačkoliv svým sestřičkám výslovně přikázal, že si při práci nepřeje být rušen. Tohle však nebyl obyčejný hovor. Volal „hnědý dům“, tedy ústředí strany v Mnichově: na lince byl jistý

Schaub, který se představil jako Hitlerův pobočník a oznámil mu, že Heinrich Hoffmann, „říšský fotograf NSDAP“,

trpí jistým delikátním onemocněním. Strana si prý přeje,

aby se celé záležitosti ujal Morell jako specialista na pohlavní choroby, který je pověstný svou diskrétností. Na mnichovské lékaře se vzhledem k choulostivosti této věci obracet nechtěli. Letadlo na letišti Gatow nechal pro lékaře přistavit

vůdce osobně, dodal Schaub — a tato věta se Morellovi stala osudnou.

Ačkoliv Morell měl k smrti nerad překvapení, takovéto

pozvání nemohl odmítnout. Po příletu do Mnichova se na státní náklady ubytoval v luxusním palácovém hotelu Regina a úspěšně vyléčil zánět ledvinové pánvičky, který Hoffmannovi diagnostikovali jako důsledek kapavky — lidově

známé jako tripl. Vlivný pacient ho z vděčnosti za vyléčení společně s manželkou pozval do Benátek.

Po návratu do Mnichova pořádali Hoffmannovi ve své

vile v luxusní čtvrti Bogenhausen večeři. Podávaly se špagety s muškátovým oříškem, rajčatovou omáčkou a listo

vým salátem — oblíbené jídlo Adolfa Hitlera. Hitler býval u Hoffmanna častým hostem a byl s ním úzce spjat už od dvacátých let, kdy Hoffmann svými fotografiemi významně přispěl ke kultu vůdce a vzestupu nacismu. Hoffmann

vlastnil autorská práva na diktátorovy významné snímky a vydal řadu fotografických publikací s názvy jako Hitler, jak

ho neznáte nebo Národ ctí svého vůdce, které dosáhly mi

lionových nákladů. Kromě toho existoval další, osobnější

důvod, který oba muže propojil: v mnichovském ateliéru dříve pracovala jako asistentka pozdější Hitlerova milenka

Eva Braunová a právě Hoffmann ji v roce 1929 s nacistickým

vůdcem seznámil.

Hitler, který slyšel od Hoffmanna o žoviálním Morellovi

mnoho dobrého, mu před večeří poděkoval za uzdravení svého starého kamaráda a litoval, že lékaře nepoznal dří

ve; možná by tak mohl ještě být naživu jeho šofér Julius

Schreck, který zemřel o několik měsíců dříve na meningi

tidu. Morell na tento kompliment reagoval nervózně a bě

hem pojídání špaget ze sebe nevysoukal ani slovo. Lékař


46

s plným obličejem a tlustými kulatými brýlemi na ba

ňatém nose, který se neustále potil, věděl, že ve vyšších

kruzích není společensky přijatelný. Jedinou šancí, jak

si mohl získat uznání, byly jeho injekční stříkačky, a tak

pozorně poslouchal, když si Hitler v průběhu večera ne

nuceně stěžoval na těžké žaludeční a střevní potíže, jež ho už roky trápily. Morell se chvatně zmínil o neobvyklé léčbě, která by mohla pomoci. Hitler se na něj zkoumavě

podíval — a pozval ho spolu s manželkou k dalším kon

zultacím na Berghof, své sídlo na Ober salz bergu poblíž

Berchtesgadenu.

Tam diktátor o pár dní později v soukromém rozhovo

ru Morellovi bez obalu přiznal, že je na tom zdravotně tak špatně, že už téměř není schopen pracovat. Kladl to za vinu špatné léčbě předchozích lékařů, které nenapadlo nic jiného

než ho nechat hladovět. Když pak přece jen bylo na pro

gramu vydatné jídlo, což se u něj stávalo častěji, okamžitě

začal trpět nesmírným nadýmáním, a navíc se mu vyrazil

svědivý ekzém na obou nohou, takže je musel mít obvázané

a nemohl nosit holínky.

Morellovi se příčina Hitlerových potíží ihned zdála být

jasná a diagnostikoval u něj abnormální bakteriální flóru

způsobující poruchy trávení. Doporučil přípravek mutaflor,

který vyvinul jeho přítel, freibursk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist