načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Total Recall - Arnold Schwarzenegger

Total Recall

Elektronická kniha: Total Recall
Autor:

Biografie jedno z nejúspěšnějších, nejoblíbenějších a nejlépe placených akčních hrdinů všech dob je upřímnou zpovědí muže, který si dokázal svým odhodláním a houževnatostí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 590
Rozměr: 25 cm
Úprava: 64 stran obr. příl. : ilustrace (převážně barev.), portréty, faksim.
Název originálu: Total recall: my unbeliavably true life story
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Tomáš Bíla
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-8773-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vzpomínky amerického sportovce, herce a politika rakouského původu, který se proslavil nejen v akčních filmech, ale také jako guvernér amerického státu Kalifornie.

Popis nakladatele

Biografie jedno z nejúspěšnějších, nejoblíbenějších a nejlépe placených akčních hrdinů všech dob je upřímnou zpovědí muže, který si dokázal svým odhodláním a houževnatostí vydobýt to, o čem většina lidí pouze sní – slávu, postavení, moc. Životní příběh chudého chlapce z malého městečka v Rakousku je plný zvratů a přivádí čtenáře do světa profesionální kulturistiky, filmu i politiky. Představitel Barbara Conana, Terminátora či dělníka Douglase Quida ze slavného Totall Recall ve své knize bilancuje svůj život a zcela otevřeně hovoří i o osobních záležitostech jako například užívání testosteronů, problémech v manželství či nekalých praktikách Hollywoodu.
Jde o svěží, velmi dobře napsané, čtivé dílo, jež může být zároveň inspirací, jak jít za svými životními cíly a nikdy se nevzdávat.

Předmětná hesla
Schwarzenegger, Arnold, 1947-
* 20.-21. století * 21. století
* 1947-2012
Kulturisté -- Rakousko -- 20.-21. století
Kulturisté -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Filmoví herci -- Rakousko -- 20.-21. století
Filmoví herci -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Politici -- Spojené státy americké -- 21. století
Zařazeno v kategoriích
Arnold Schwarzenegger - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ARNOLD SCHWARZENEGGER

TOTAL RECALL


MŮJ NEUVĚŘITELNÝ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH


TOTAL

RECALL

ARNOLD

SCHWARZENEGGER

a Peter Petre


Copyright © 2012 by Fitness Publication, Inc.

Copyright © 2012 by Simon & Schuster

Translation © Tomáš Bíla, 2013

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2013

ISBN 978-80-7388-773-5


mé rodině



Obsah

KAPITOLA 1 Cesta z Rakouska 13

KAPITOLA 2 Svaly, svaly, svaly 28

KAPITOLA 3 Zpověď řidiče tanku 42

KAPITOLA 4 Mr. Universe 51

KAPITOLA 5 Pozdravy z Los Angeles 82

KAPITOLA 6 Líní parchanti 99

KAPITOLA 7 Odborníci na mramor a kámen 116

KAPITOLA 8 Jak jsem se stal Američanem 130

KAPITOLA 9 Největší přehlídka svalů všech dob 148

KAPITOLA 10 Zůstaň hladový 169

KAPITOLA 11 Pumping Iron 192

KAPITOLA 12 Dívka snů 215

KAPITOLA 13 Maria a já 231

KAPITOLA 14 Co nás nezabije, to nás posílí 250

KAPITOLA 15 Zrození Američana 269


KAPITOLA 16 Terminátor 282

KAPITOLA 17 Svatba a filmy 306

KAPITOLA 18 S úsměvem 335

KAPITOLA 19 Skutečný život Terminátora 359

KAPITOLA 20 Poslední akční hrdina 385

KAPITOLA 21 Srdeční potíže 400

KAPITOLA 22 Otec rodiny 422

KAPITOLA 23 Politický návrh 435

KAPITOLA 24 Volby 462

KAPITOLA 25 Guvernátor 485

KAPITOLA 26 Návrat 505

KAPITOLA 27 Kdo by potřeboval Washington? 520

KAPITOLA 28 Skutečný život guvernátora 531

KAPITOLA 29 Tajemství 557

KAPITOLA 30 Arnoldova pravidla 568

Poděkování a zdroje 587



Amerika byla přesně tak úžasná, jak jsem si ji jako malý kluk v Rakousku vysnil.

Když jsem ve svém prvním fi lmu Herkules v New Yorku v roce 1969 jako Herkules

navštívil Times Square, na mé radosti a vzrušení nebylo vůbec nic předstíraného.


KAPITOLA 1

Cesta z Rakouska

NARODIL JSEM SE V  ROCE, kdy panoval hladomor. Byl to rok 1947 a Rakousko bylo okupováno Spojenci, kteří porazili Hitlerovu Třetí říši. V květnu,

dva měsíce před tím, než jsem přišel na svět, propukly ve Vídni nepokoje,protože lidé neměli co jíst. I na jihovýchodě, ve Štýrsku, kde jsme žili, byl zoufalýnedostatek potravin. O mnoho let později, když mi matka chtěla připomenout,kolik toho s otcem obětovali, aby mě vychovali, mi vyprávěla, jak obcházela okolní

statky a prosila o kousek másla, o trochu mouky, o hrst cukru. Někdy byla pryč

i tři dny. Říkalo se tomu hamstern, ale oproti slovu křečkovat to znamenalo spíš

pravý opak. Každopádně žebrat o jídlo bylo tehdy poměrně obvyklé.

Narodil jsem se v Th alu, v typické rakouské vesničce, ve které žilo jen pár stovek lidí a která se skládala z několika usedlostí propojených cestamia pěšinami. Nezpevněná hlavní silnice se táhla několik kilometrů mezi kopečky v podhůří Alp, políčky a borovými lesy.

S okupační britskou armádou jsme se stýkali jen zřídka – byla to opravdová vzácnost, když vesnicí projelo nákladní auto s  vojáky. Ale území na  východě okupovali Rusové a o těch jsme slýchali docela často. Studená válka začala a my žili v obavě z toho, že jednou přijedou ruské tanky a Rakousko bude začleněno do  Východního bloku. Kněží v  kostele strašili shromážděné věřící hrůznými historkami o tom, jak Rusové střílejí nemluvňata matkám v náručí.

TOTAL RECALL14

Náš dům stál na vrcholku kopce u silnice, a když jsem vyrůstal, obvyklekolem neprojelo víc než jedno nebo dvě auta denně. Přímo naproti domu, jen sto metrů od našich dveří, stála zřícenina hradu z feudálních dob.

Na dalším pahorku stál dům starosty, katolický kostel, kam jsme s matkou každou neděli chodili na  bohoslužby, místní Gasthaus, tedy hostinec, který představoval společenské jádro vesnice, a základní škola, do které jsme chodili s mým bratrem Meinhardem, který byl o rok starší než já.

Mezi mé nejstarší vzpomínky patří to, jak matka prala prádlo a otec lopatou přehazoval uhlí. Nemohlo mi být víc než tři roky, ale obraz mého otce se mi vryl do paměti zcela jasně. Byl vysoký a urostlý a spoustu věcí obstarával sám. Vždycky na podzim jsme si museli opatřit uhlí na zimu, takže nám složili před domem fůru uhlí z  nákladního auta a  my s  Meinhardem jsme otci pomáhali odnosit ho do sklepa. Vždycky jsme byli hrdí na to, že mu můžeme pomáhat.

Můj otec i matka pocházeli z dělnických rodin ze severu – většinapříbuzných pracovala v  továrnách a  v  hutích. Během zmatku, který s  sebou přinesl konec druhé světové války, se setkali ve  městě Mürzzuschlag, kde moje matka, Aurelia Jadrnyová, pracovala na radnici v distribučním středisku potravin. Bylo jí jen něco přes dvacet a byla válečnou vdovou – její manžel zahynul jen osm měsíců po  svatbě. Jednoho rána seděla za  stolem v  kanceláři a  všimla si otce, jak jde po ulici pod oknem – starší muž, kterému už táhlo na čtyřicet, ale byl vysoký, pohledný a měl na sobě uniformu četnictva. Matce se muživ uniformách moc líbili, a tak ho pak den co den vyhlížela. Vypozorovala, kdy mívá službu, a pak si dávala záležet, aby byla včas u okna a čekala na něj. Občas se spolu dali do řeči a ona mu vždycky dala něco málo z potravin, které zrovna měli na skladě.

Jmenoval se Gustav Schwarzenegger. Na sklonku roku 1945 se vzali. Jemu bylo třicet osm a jí dvacet tři. Můj otec byl převelen do Th alu a stal se velitelem čtyřčlenné četnické posádky, která měla na  starosti vesnici a  přilehlé statky. Z  jeho platu se sotva dalo vyžít, ale zároveň s  místem dostali i  střechu nad hlavou: byt ve staré hájovně neboli Forsthausu. Nadlesní, Forstmeister, žilv přízemí a Inspektor s rodinou v prvním patře.

Dům, ve  kterém jsem vyrůstal, byl velmi prostý zděný domek se silnými

stěnami a malými okny, aby se v něm daly přečkat i tuhé alpské zimy. Měli jsme


15

dvě ložnice s kamny na uhlí a kuchyni, kde jsme jedli, psali úkoly, myli sea hráli hry. V kuchyni se topilo v kamnech, na kterých matka vařila.

V domě nebyla voda, žádná sprcha ani splachovací záchod, jen nočník pod postelí. Nejbližší studna byla skoro půl kilometru daleko, a i když zrovna pršelo nebo sněžilo, jeden z nás vždycky musel dojít pro vodu. Takže jsme s ní šetřili, jak jen se dalo. Ohřáli jsme ji, naplnili umyvadlo a  pak jsme se v  ní všichni umyli – nejprve matka, dokud byla voda čistá, potom otec a nakonec my dva s Meinhardem. Když už voda byla trochu špinavá, bylo nám to jedno – všechno bylo lepší než cesta ke studni.

Měli jsme velmi prostý dřevěný nábytek a pár elektrických světel. Náš otec miloval obrazy a starožitnosti, ale když jsme vyrůstali, nemohl si žádný takový luxus dovolit. Naši domácnost oživovala jen hudba a kočky. Matka hrálana citeru a zpívala nám písně a ukolébavky, ale skutečným hudebníkem byl náš otec. Ten dokázal hrát na  všechny možné dechové nástroje, na  trumpetu, na křídlovku, na  saxofon, na  klarinet. Kromě toho skládal hudbu a  byl dirigentem oblastní četnické kapely. Kdykoli ve  Štýrsku zemřel nějaký četník, kapela mu přijela zahrát na pohřeb. V létě jsme často chodili na nedělní koncerty v parku, kde dirigoval a občas i hrál. Většina příbuzných z jeho strany byli muzikanti, ale na mě ani na Meinharda tenhle talent nepřešel.

Ani nevím, proč jsme místo psů měli kočky – možná proto, že je matkamilovala a protože nás to nic nestálo, když si potravu nachytaly samy. Ale vždycky jsme mívali hodně koček, běhaly dovnitř a zas ven, stočily se do klubíčka, kde to jen šlo, a  občas nám z  půdy nosily polomrtvé myši, aby nám ukázaly, jak dovedou lovit. Každý jsme měli svou vlastní kočku, se kterou jsme si v  noci chodili lehnout – byla to taková tradice. Jednu dobu jsme měli dokonce sedm koček. Milovali jsme je, ale nikdy jsme se na  ně neupínali příliš, protože nic jako cesta za  veterinářem nepřipadalo v  úvahu. Když už nějaká z  koček byla tak stará nebo tak nemocná, že se ani neudržela na  nohou, jen jsme čekali, dokud zvenku neuslyšíme ránu – výstřel z otcovy pistole. Pak jsme s  matkou a Meinhardem vyšli ven a udělali hrobeček s malým křížkem.

Matka mívala černou kočku jménem Muki, o které pořád tvrdila, že jevýjimečná, ačkoli nikdo z nás nechápal proč. Jednoho dne, to mi bylo asi deset let, jsem se s  matkou dohadoval, protože jsem nechtěl psát domácí úkol, a  Muki

CESTA Z RAKOUSKA


TOTAL RECALL16

byla hned vedle, jako obvykle ležela stočená do  klubíčka na  pohovce. Musel

jsem tehdy říct něco opravdu drzého, protože matka natáhla ruku a  chystala

se mi dát pohlavek. Chtěl jsem se mu vyhnout, ale místo toho jsem ji uhodil

hřbetem ruky. V  tom okamžiku Muki vyletěla, jako když střelí, skočila mezi

nás a začala se po mně ohánět drápky. Odstrčil jsem ji a křikl na ni: „Co to je?!“

Pak jsme se s matkou podívali jeden na druhého a vyprskli jsme smíchy, i když

mi po tváři tekla krev. Konečně měla důkaz, že Muki je výjimečná.

Po  všech útrapách války rodiče netoužili po  ničem jiném, než abychom

žili v bezpečí a klidu. Moje matka byla velká, statná žena, vytrvalá a nápaditá,

a  taky to byla tradiční Hausfrau, která udržovala domácnost dokonale uklizenou. Jednou za  čas srolovala koberce, odtáhla je stranou a  pak na  kolenou

mýdlem a  kartáčem vydrhla prkennou podlahu a  vysušila ji hadrem. Přísně

nás kontrolovala, abychom si věšeli košile a skládali prádlo přesně jako podle

pravítka, do  komínků s  hranami ostrými jako žiletka. Na  dvorku za  domem

pěstovala řepu a brambory a rybíz, abychom měli co jíst, a na podzimzavařovala marmelády a nakládala zelí do velkých tlustých sklenic, aby udělala zásoby

na zimu. Vždycky když otec o půl jedné přišel ze stanice domů, měla pro něj

připravený oběd, a když se v šest hodin vrátil, čekala na něj večeře.

I hospodaření s penězi byla její starost. Protože dříve pracovala jakoúřednice, měla ve všem vzorný pořádek a bez problémů zvládala počty. Každý měsíc,

když otec přinesl domů výplatu, mu nechala pět set šilinků jako kapesnéa zbytek rozdělila na vedení domácnosti. Ona vyřizovala veškerou rodinnoukorespondenci a  platila měsíční účty. Jednou do  roka, vždycky v  prosinci, s  námi

vyrazila nakupovat oblečení. Jeli jsme autobusem do Štýrského Hradce,do obchodu Kastner & Öhler. Ten obchodní dům měl jen dvě nebo tři poschodí, ale

pro nás to byla učiněná Amerika. Byly tam jezdící schody a výtah z oceli a ze

skla, abychom si cestou nahoru a dolů mohli všechno prohlédnout. Matka nám

nakupovala jenom to nejnutnější, košile, ponožky a spodní prádlo, a všechno

nám druhý den doručili až do  domu, úhledně zabalené do  hnědého balicího

papíru. Tou dobou přišly jako velká novinka nákupy na splátky a naše matka

byla nadšená, že může účet postupně splácet po měsících, dokud honevyrovnala. To, že se lidem jako naše matka otevřely dveře k takovým nákupům, byl

výborný krok k oživení ekonomiky.


17

Matka se postarala i  o  zdravotní problémy, ačkoli přes akutní případy byl

odborníkem spíš otec. Oba jsme s  bratrem prošli snad všemi možnými dětskými nemocemi od příušnic přes spálu až po zarděnky, takže měla dostpříležitostí nasbírat zkušenosti. Nic ji nezastavilo. Jednou v zimě, když jsme byli

batolata, dostal Meinhard zápal plic, ale žádný lékař ani sanitka nebyli k mání.

A  tak mě nechala doma s  otcem, uvázala si Meinharda v  šátku na  záda a  šla

s ním v noci tři kilometry, aby se dostala do nemocnice ve Štýrském Hradci.

Náš otec byl mnohem složitější člověk. Dokázal být velkorysý a láskyplný,

zvlášť vůči naší matce. Ti dva vroucně milovali jeden druhého. Bylo to vidět

na tom, jak mu vařila kávu, i na tom, jak jí pořád nosil drobné dárky, objímal ji

a poplácával ji po zadečku. A stejně tak měli rádi i nás; vždycky jsme se k nim

chodili schovat do postele, zvlášť když v noci venku zahřmělo.

Ale zhruba jednou týdně, obvykle v pátek večer, se náš otec vracel domůopilý. Zdržel se venku do dvou, do tří nebo i do čtyř hodin ráno a pil v Gasthausu

spolu s dalšími místními muži, většinou s farářem, s ředitelem školy a sestarostou. Když se vrátil, všechny nás probudil, protože dělal rámus a křičelna matku. Ale ta noční zlost mu nikdy nevydržela dlouho; ráno už byl zase milýa laskavý a vzal nás na oběd nebo nám přinesl nějaký dárek, aby si nás udobřil. Ale

když jsme sami něco provedli, dával nám pohlavky nebo na nás vzal i pásek.

To všechno nám připadalo úplně normální. Věděli jsme, že tatínkové všech

dětí chodí občas domů opilí a trestají prohřešky výpraskem. Jednoho chlapce,

který bydlel nedaleko od nás, jeho otec tahal za uši a běhal za ním s tenkourákoskou, kterou si namáčel do vody, aby pořádně štípala. Otcovy večerys kumány a alkoholem jako by patřily k běžnému životu, ačkoli obvykle bývalmnohem příjemnější. Někdy brali pánové do Gasthausu s sebou i manželky a děti.

Pro nás to vždycky byla veliká pocta, že jsme mohli sedět u stolu s dospělými

a dostali jsme moučník. Nebo nás pustili do sousední místnosti, nalili námmalou skleničku Coca-Coly a nechali nás hrát stolní hry, listovat si v časopisech

a dívat se na televizi. Vysedávali jsme tam až do půlnoci a říkali si: „Páni, tohle

je něco!“

Trvalo mi mnoho let, než jsem pochopil, že pod tou Gemütlichkeit seskrývala hořkost a strach. Vyrůstali jsme mezi muži, kteří se cítili jako bandabřídilů. Jejich generace rozpoutala druhou světovou válku a prohrála ji. Můj otec

CESTA Z RAKOUSKA


TOTAL RECALL18

za  války odešel od  četnictva a  stal se policistou v  německé armádě. Sloužil

v Belgii a ve Francii, ale taky v severní Africe, kde dostal malárii. Roku 1942

o  chlup unikl zajetí u  Leningradu, v  nejkrvavější bitvě celé války. Budovu,

ve  které byl, vyhodili Rusové do  vzduchu, a  on zůstal tři dny zavalený pod

sutinami. Měl přeraženou páteř a šrapnely v obou nohách. Strávil pak několik

měsíců v nějaké polské nemocnici, než se zotavil a mohl se vrátit do Rakouska

a k civilní policii. A kdo ví, jak dlouho to trvalo, než se zahojily jizvy na jeho

duši? Musel za ty roky vidět spoustu ošklivých věcí. Když byli muži v hospodě

opilí, slyšel jsem, jak si o  tom povídají, a  dovedu si představit, jak to pro ně

muselo být bolestivé. Všichni byli poraženi a všichni se báli, že Rusové jednoho

dne přijdou a odvedou je stavět novou Moskvu nebo Stalingrad. Byli naštvaní.

Snažili se ten vztek a ponížení potlačovat, ale zklamání se jim usadilov morku kostí. Jen si to představte: Slíbí vám, že budete občany nové velkolepé říše

a že každá rodina bude žít v přepychu, a namísto toho se po pár letech vrátíte

do  země, která je v  troskách, kde nejsou peníze, kde je nedostatek potravin

a kde se všechno musí znovu vybudovat od základů. Navíc je to zeměokupovaná, ve které už sami nejste pány. A co je nejhorší, nemáte žádnou možnost, jak

strávit to, co se vám přihodilo. Jak byste se s takovým neuvěřitelnýmtraumatem dokázali vyrovnat, když o něm nikdo nesměl mluvit?

Místo toho byla Třetí říše ofi ciálně vymazána z dějin. Všichni veřejníčinitelé – úředníci, učitelé, policisté – museli projít procesem, kterému Američané

říkali denacifi kace. Znamenalo to výslechy a zkoumání záznamů, ze kterých se

mělo dát zjistit, zda dotyčný byl za války aktivním stoupencem Třetí říše nebo

zda se nedopustil válečných zločinů. Všechno, co se nějak týkalo nacistické éry,

bylo konfi skováno: knihy, fi lmy, plakáty, dokonce i osobní deníky a fotografi e.

Každý byl povinen takové věci odevzdat, protože válka měla všem býtvymazána z paměti.

Meinhard a já jsme to vnímali jen vzdáleně. Mívali jsme doma krásnouobrázkovou knihu, kterou jsme si půjčovali a hráli si s ní na kněze, protože byla

mnohem větší než naše rodinná Bible. Jeden z nás vždycky stál a držel jiotevřenou, zatímco druhý odříkával modlitby jako na mši. Ta kniha bylave skutečnosti albem fotografi í, které měly znázorňovat obrovské úspěchy Třetí říše.

Byla rozdělená do kapitol jako veřejné stavby, tunely a přehrady, Hitlerovavebr />

19

řejná vystoupení, nově vybudované lodě, monumenty, vítězné bitvy v Polsku.

V každé kapitole bylo několik prázdných očíslovaných stránek, a když jste šli

do obchodu a něco tam koupili, anebo když jste investovali do válečnýchdluhopisů, dostali jste očíslovaný obrázek, který jste si mohli vlepit na příslušnou

stránku. Za posbírání všech obrázků a dokončení sbírky se daly vyhrát nějaké

ceny. Mně se líbily snímky obrovských nádraží a  silných parních lokomotiv,

ale nejvíc mě lákala fotografi e, na které dva muži jeli po kolejích na otevřené

drezíně. To mi připadalo jako opravdové dobrodružství.

Já ani Meinhard jsme vlastně nevěděli, o čem ta knížka je, ale jednoho dne,

když jsme si chtěli hrát na  kněze, byla najednou pryč. Prohledali jsme celý

dům. Nakonec jsem se zeptal matky, kam se ta krásná kniha poděla – konec

konců to byla naše Bible! A ona řekla: „Museli jsme ji odevzdat.“ Později jsem

otci říkal: „Vyprávěj mi o válce,“ nebo jsem se ho vyptával, co tehdy dělal a kde

všude byl, ale on vždycky jen vrtěl hlavou a říkal: „Není co vyprávět.“

Jeho reakcí na život, který prožil, byla disciplína. V naší rodině platil přísný

řád, který nic nemohlo změnit: Vstávalo se v šest hodin a pak bylona Meinhardovi nebo na  mně, abychom ze sousední farmy přinesli čerstvé mléko. Když

jsme byli starší a začali se věnovat sportu, přibylo mezi naše povinnosti cvičení

a oba jsme si museli snídani nejprve zasloužit sed-lehy. Odpoledne jsme sinasali úkoly, udělali domácí práce a otec nás vyhnal ven, abychom cvičilikopanou, bez ohledu na to, jaké zrovna bylo počasí. Když se nám něco nepovedlo,

věděli jsme, že na nás bude křičet.

Stejně tak pevně byl oddán i myšlence trénovat naši mysl. V neděli po mši

nás vzal na rodinnou procházku – třeba do sousední vesnice, na nějaképředstavení nebo na koncert jejich četnické kapely. Večer jsme museli napsatslohovou práci o tom, co jsme dělali, a ta práce musela mít nejmíň deset stran. Vracel

nám je pak popsané červeným inkoustem a  každé slovo, které jsme napsali

špatně, jsme za trest museli padesátkrát opsat.

Miloval jsem svého otce a upřímně jsem toužil po tom, abych byl jednou

takový jako on. Vzpomínám si, že jednou, ještě jako malý kluk, jsem se navlékl do  jeho uniformy, vylezl si na  židli a  díval se na  sebe do  zrcadla. Jeho

kabát mi sahal až po kotníky a čepice mi padala na nos. Ale neměl moc velkou

trpělivost s našimi problémy. Když jsme chtěli kolo, řekl nám, ať si na nějvyCESTA Z RAKOUSKA


TOTAL RECALL20

děláme sami. Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl dost silný, dost chytrý, dost

dobrý. Neustále mi dával najevo, že je pořád co zlepšovat. Mnoho jiných synů

by jeho požadavky zničily, ale já tuhle disciplínu naopak nasál a proměnil ji

v motivaci.

S Meinhardem jsme si byli velmi blízcí. Měli jsme společný pokoj až do mých

osmnácti, kdy jsem odešel na vojnu, a sám bych to za nic nevyměnil. Dodnes je

mi příjemnější, když si můžu před spaním s někým popovídat.

Spojovala nás i soutěživost, která je mezi bratry přirozená – vždycky jsme se

snažili toho druhého překonat a získat si uznání otce, který v nás tuhlesoutěživost samozřejmě ještě podněcoval. Nechával nás závodit a vždycky říkal: „Tak

ať se ukáže, kdo je lepší.“ Byli jsme větší než většina kluků z okolí, ale protože

já byl o rok mladší, většinu závodů vyhrával Meinhard.

Já pořád hledal možnosti, jak si získat nějakou výhodu. Meinhardovouslabinou byl strach ze tmy. Když mu bylo deset, dokončil základní školu v  naší

vesnici a postoupil na Hauptschule, která ležela za horským hřebenemve Štýrském Hradci. Aby se tam dostal, musel jezdit hromadnou dopravou,a zastávka autobusu byla dobrých dvacet minut od našeho domu. Problém byl v tom,

že Meinhardovy školní povinnosti za  krátkých zimních dnů často trvaly až

do setmění a on musel domů chodit za tmy. Byl z toho tak vyděšený, že jsem

mu musel chodit na zastávku naproti a doprovázet ho.

Vlastně jsem se taky bál, když jsem jako devítiletý kluk sám vyrážel do tmy.

V Th alu nebylo žádné pouliční osvětlení a o zimních večerech tam bývala tma

jako v pytli. Cesta vedla na mnoha místech skrz husté borové lesy jakoz pohádek bratří Grimmů; někdy tam bývalo šero i za bílého dne. Samozřejmě jsme

vyrůstali s těmi strašidelnými příběhy, které bych vlastním dětem nikdy nečetl,

ale byly součástí naší kultury. Vždycky v  nich byla nějaká čarodějnice, nějaký vlk nebo stvůra, která chtěla ubližovat dětem. A  mít tatínka četníka náš

strach jenom posilovalo. Někdy nás s sebou bral na obchůzky a vykládal nám,

že hledají hrozného zločince nebo vraha. Pak jsme přišli k odlehlému seníku

uprostřed polí a on nás nechal stát u vrat, zatímco sám vytáhl pistoli a šelzkontrolovat, jestli se uvnitř někdo neschovává. Anebo se někdy zas rozkřiklo, že

on a jeho muži dopadli nějakého zloděje, a pak jsme běželi na stanici a z dálky

zírali na toho chlapa připoutaného k židli.


21

Dojít na  zastávku autobusu nebylo jen tak. Cesta vedla kolem zříceniny a pak dolů po okraji lesa. Jednoho večera jsem šel bratrovi naproti a bedlivě zkoumal, jestli se tam neskrývá nějaké nebezpečí, ale najednou se přímoproti mně na té lesní cestě objevil nějaký chlap. V měsíčním světle jsem rozeznal jen jeho siluetu a  zářící oči. Vykřikl jsem hrůzou a  zůstal stát, jako by mě přikovali. Vzápětí se ukázalo, že to je jenom jeden z  námezdních dělníků, který přecházel z jednoho statku na druhý, ale kdyby to byl skřet, byl by mě určitě zabil.

Snažil jsem se svůj strach překonávat hlavně proto, že jsem chtěl dokázat, že jsem silnější. Bylo pro mě strašně důležité, abych rodičům dal najevo, že jsem statečnější než můj bratr, ačkoli on je o rok a čtrnáct dní starší než já.

Tohle odhodlání se vyplatilo. Za  to, že jsem chodil Meinhardovi naproti, mi otec platil pět šilinků týdně. Moje matka začala využívat mé nebojácnosti a posílala mě každý týden pro zeleninu na trh, kam se muselo jít přes jinýhluboký les. Za to jsem dostával dalších pět šilinků a tyhle peníze jsem spokojeně utrácel za zmrzlinu a svou sbírku známek.

Nevýhodou však bylo, že se rodiče čím dál více strachovali o  Meinharda a o to méně pozornosti věnovali mně. Během letních prázdnin roku 1956 mě poslali na  práci na  statek mé kmotry, ale bratra si nechali doma. Namáhavá práce mě bavila, ale připadal jsem si trochu odstrčený, když jsem se vrátil domů a zjistil, že rodiče vzali Meinharda na výlet do Vídně.

Naše cesty se postupně rozcházely. Zatímco já pročítal sportovní přílohy novin a učil se zpaměti jména různých sportovců, Meinhard se stal vášnivým čtenářem Spiegelu, což v naší rodině bylo něco dosud nevídaného. Dal si za cíl naučit se nazpaměť jméno a  počet obyvatel každého hlavního města a  název a délku toku každé významné řeky na světě. Zapamatoval si periodickoutabulku prvků a chemické vzorečky. Úplně propadl touze po znalosti faktů a často otce žádal, aby si vyzkoušel, kolik toho ví.

Zároveň s  tím začal Meinhard projevovat odpor k  fyzické námaze. Nerad si špinil ruce prací. Začal do  školy chodit v  bílé košili. Matka ho v  tom podorovala, ale mně si potají stěžovala: „Jako bych neměla dost práce s  tím, že peru košile pro tvého otce. Teď se Meinhard rozhodne, že v nich bude chodit taky.“ Zanedlouho už celá rodina počítala s tím, že Meinhardovi zůstanou bílé

CESTA Z RAKOUSKA


TOTAL RECALL22

límečky i  v  budoucnu, že bude nejspíš inženýrem, zatímco já budu pracovat

rukama. „Nechtěl by ses vyučit na  mechanika?“ ptali se mě rodiče. „Anebo

na truhláře?“ Dokonce uvažovali o tom, že bych mohl být ochráncem zákona

jako náš otec.

Ale já měl jiné plány. Nějak se mi v  hlavě vylíhla myšlenka, že patřím

do  Ameriky. Jen tohle, nic konkrétního. Jen... Amerika. Ani nevím, kde se ta

myšlenka vzala. Možná jsem toužil po úniku od drsného života v Th alua přísných pravidel otce, anebo to bylo tím vzrušením z každodenních cestdo Štýrského Hradce, kam jsem na podzim roku 1957 následoval Meinharda a začal

navštěvovat pátou třídu Hauptschule. Ve srovnání s Th alem byl Štýrský Hradec

obrovskou metropolí plnou obchodů, silnic s  chodníky a  aut. Nebyli tu žádní Američané, ale Amerika pomalu pronikala do zdejší kultury. Všechny děti

věděly, jak si hrát na kovboje a indiány. Vídali jsme obrázky amerických měst,

přírody, památek a dálnic v učebnicích i na zrnitých černobílýchdokumentárních fi lmech, které nám ve třídě pouštěli na rozvrzaném projektoru.

Co bylo ještě důležitější, věděli jsme, že Ameriku potřebujeme kvůlivlastnímu bezpečí. Rakousko se nacházelo přímo na  frontové linii studené války.

Kdykoli došlo k  nějaké krizi, můj otec si musel sbalit batoh a  vyrazit na maďarské hranice, které byly jen devadesát kilometrů dál na východ, jako posila

pohraniční stráže. O  rok dříve, v  roce 1956, když Sověti rozdrtili maďarskou

revoluci, měl otec na starosti stovky lidí, kteří utíkali do našeho kraje. Zakládal

pro ně uprchlické tábory a pomáhal jim odcestovat, kam chtěli. Někteříchtěli emigrovat do  Kanady, jiní se rozhodli zůstat v  Rakousku, ale většina měla

samozřejmě namířeno do  Ameriky. Můj otec a  jeho muži pracovali s  celými

rodinami a občas nás brávali s sebou, abychom pomáhali roznášet polévku, což

ve mně zanechalo hluboký vliv.

Naše vzdělávání pokračovalo v NonStop Kino, biografu nedaleko centraŠtýrského Hradce. Celý den tam pořád dokola přehrávali hodinovou smyčku.Začínala zpravodajstvím z celého světa s komentářem v němčině, pak následoval

Mickey Mouse nebo nějaký jiný animovaný pořad a potom reklamy na různé

obchody a  podniky ve  Štýrském Hradci. Nakonec zahrála hudba a  celý program se rozjel znovu od začátku. Vstupné do NonStopu nebylo drahé, jenom 23

pár šilinků, ale každý další fi lm pro nás představoval nové zázraky: ElvisPresley zpívající „Hound Dog“, proslov prezidenta Dwighta Eisenhowera, snímky

tryskových letadel a nablýskaných amerických aut a fi lmových hvězd. To jsou

obrazy, které se mi vryly do paměti. Byla tam samozřejmě i spousta nudných

věcí, a taky věcí, které šly tehdy úplně mimo mě, jako například Suezská krize

v roce 1956.

Americké fi lmy mě ovlivnily ještě víc. Ten první, který jsme s Meinhardem

viděli, byl Tarzan s  Johnnym Weissmullerem. Skoro jsem čekal, že vyskočí

z plátna a přistane rovnou mezi námi. Představa, že by se člověk dokázalhouat ze stromu na strom a mluvit se lvy a šimpanzi pro mě byla fascinující,a neméně fascinující byla celá ta záležitost s Jane. Takhle jsem si představoval život

snů. Na ten fi lm jsme s Meinhardem šli hned několikrát.

Dva biografy, do kterých jsme často chodili, stáli přímo proti soběna nejrušnější nákupní třídě Štýrského Hradce. Většinou tu hráli westerny, ale také

komedie a  dramatické fi lmy. Jediný problém byl striktně dodržovaný zákaz

vstupu mladistvých na  některé fi lmy. Ke  kinu byl přidělený policista, který

u  vchodu kontroloval věk každého, kdo chtěl dovnitř. Na  snímky s  Elvisem,

na které by se dnes smělo od třinácti let, se dalo dostat snadno, ale fi lmy,o které jsem stál nejvíc – westerny, fi lmy o  gladiátorech a  válečné snímky – byly

mládeži nepřístupné, a proto se na jejich promítání dalo dostat jen dost těžko.

Občas mě hodný uvaděč nechal počkat, dokud se v  sále nezhasne, a  pak mi

kývnutím hlavy naznačil, ve které uličce budu před policistou v bezpečí. Někdy

jsem taky čekal u bočního východu a pak se potmě proplížil do sálu.

Platil jsem za  tyhle kratochvíle penězi, které jsem si vydělal během svého

prvního podnikatelského počinu – když jsem v létě roku 1957 prodávalzmrzlinu u Th alersee, nádherného jezera v horách na východ od Th alu, asi pět minut

pěšky od našeho domu. K jezeru přijížděl autobus přímo ze Štýrského Hradce

a za horkých letních dnů tam jezdily tisíce lidí, kteří si chtěli zaplavat, vyjet si

na loďce nebo si zasportovat. Odpoledne už jim bylo vedro, a když jsem viděl,

jak se stahují ke stánku se zmrzlinou na terase, pochopil jsem, že to je velkápříležitost. Park kolem jezera byl dost rozlehlý, a podle toho, kde si člověk rozložil

svou deku, mohla mu cesta ke  stánku trvat i  deset minut, takže než by došel

zpátky, zmrzlina by se mu roztekla. Zjistil jsem, že můžu nakoupit spoustu

CESTA Z RAKOUSKA


TOTAL RECALL24

nanuků po šilinku a pak s nimi obcházet pláže a prodávat je po třech šilincích.

Provozovatel stánku byl rád, že mu zvýším obrat, a dokonce mi půjčil truhlu,

ve které zmrzlina vydržela delší dobu vychlazená. Prodejem zmrzliny jsem si

dokázal vydělat 150 šilinků – skoro 6 dolarů – za jediné odpoledne, a ještěnavíc jsem si krásně opálil nohy.

Příjmy z  prodeje zmrzliny ale na  konci léta vyschly a  chodit s  prázdnými kapsami mě brzy omrzelo. Přišel jsem na nový způsob, jak si vydělat: Začal jsem žebrat po  ulicích. Vyklouzl jsem ze školy, chodil po  hlavní ulici ve  Štýrském Hradci a  hledal mezi lidmi sympatickou tvář. Mohl to být pán ve  středních letech nebo student, anebo taky žena z venkova, která si do města vyjelana nákuy. Takové lidi jsem zastavoval a vykládal jim, že jsem ztratil peníze nebo lístek na  autobus a  potřebuju se dostat domů. Někdy mě odehnali, ale většinou řekli něco jako „Du bist so dumm!“ – „Ty jsi ale hlupák!“ V  tu chvíli jsem věděl, že mám vyhráno, protože vzápětí si obvykle povzdychli a pak řekli: „Kolik to dělá?“

„Pět šilinků.“

A na to řekli: „Tak dobře. Ja.“

Vždycky jsem je poprosil, aby mi napsali adresu s  tím, že jim peníze pošlu zpátky, ale většina lidí mi na to řekla: „Ne, ne, to není potřeba. Jen si příště dávej větší pozor.“ Někdy mi adresu opravdu napsali, ale já samozřejmě nemělv úmyslu jim nic posílat. Když se mi dařilo, vydělal jsem si takhle za den až 100 šilinků, což stačilo na to, abych zašel do hračkářství a do biografu a pořádně si to užil!

Jedinou slabinou mého plánu bylo, že jsem jako dítě školou povinné v pravé poledne na ulici budil trochu podezření. A spousta místních lidí dobře znala mého otce. Bylo jen otázkou času, než mu někdo z  nich řekl: „Dneska jsem ve městě viděl tvého syna, zrovna loudil peníze z nějaké ženské na ulici.“ Doma z  toho byl příšerný povyk a  tvrdý tělesný trest, který mé kariéře pouličního podvodníka rychle udělal přítrž. První cesty za  hranice Th alu podněcovaly mou představivost. Zanedlouho jsem byl pevně přesvědčený o tom, že jsem výjimečný a že mě čekají velké věci. Věděl jsem, že jednou budu v něčem nejlepší – ačkoli jsem ještě netušil, v čem to bude – a že se stanu slavným. Nejmocnější zemí na světě byla Amerika, tak jsem se rozhodl, že odcestuju právě tam. 25

Pro desetiletého chlapce asi není nic neobvyklého, že má velkolepé sny. Ale představa, že se dostanu do Ameriky, mě zasáhla jako zjevení a já ji začal brát velmi vážně. Mluvil jsem o tom, jako by to byla hotová věc. Jednou jsemna autobusové zastávce vysvětloval jedné dívce, která byla o pár let starší než já, že pojedu do  Ameriky, a  ona se na  mě jen pochybovačně zadívala a  řekla: „No jasně, Arnolde.“ Spousta dětí slýchala, jak o tom mluvím, a myslely si, že jsem podivín, ale to mi vůbec nebránilo v tom, abych se o své plány podělils každým, kdo byl ochoten poslouchat: s rodiči, s učiteli, se sousedy.

Hauptschule ve Štýrském Hradci nebyla připravená na to, aby vychovalanového vládce světa; měla žáky připravit na budoucí zaměstnání. Chlapcia děvčata navštěvovali oddělené třídy v protilehlých křídlech budovy. Všem žákům se dostalo základního vzdělání v matematice, přírodovědě, zeměpisu, dějepisu, náboženství, cizím jazyce, výtvarné a hudební výchově, ale osnovy bylymnohem střídmější než na gymnáziích, která studenty připravovala na dalšístudium na  univerzitách nebo polytechnikách. Absolventi Hauptschule se obvykle hlásili na  odborná učiliště, šli k někomu do  učení nebo si rovnou hledali zaměstnání. Naši učitelé se však i přesto ze všech sil snažili nám dát to nejlepší vzdělání a ve všech směrech nás obohatit. Pouštěli nám fi lmy, zvali do hodin zpěvu operní pěvce, seznamovali nás s literaturou a uměním a podobně.

Já sám jsem se o svět zajímal natolik, že mi studium nedělalo žádnéproblémy. Hltal jsem učivo, psal domácí úkoly a držel se kolem průměru třídy. Čtení a psaní vyžadovaly určitou disciplínu – oproti svým spolužákům jsem v nich viděl spíš utrpení než zábavu –, zato matematika mi šla snadno. Nikdy jsem se nespletl a spoustu příkladů jsem spočítal z hlavy.

Disciplína ve škole byla dost podobná té, která vládla u nás doma. Učitelé nás bili stejně silně jako rodiče. Jednoho spolužáka přistihli při tom, že ukradl cizí pero, a kněz, který nám přenášel katechismus, ho udeřil učebnicí taktvrdě, že mu ještě několik hodin zvonilo v  uších. Učitel matematiky dal mému kamarádovi takový pohlavek, že se uhodil hlavou o  desku lavice a  vyrazil si dva přední zuby. Rodičovské schůzky byly pravým opakem toho, jak vypadají dnes, kdy se rodiče i učitelé snaží dítěti neudělat ostudu. Všech třicet nássedělo v  lavicích, učitel nám zadal úkoly na  několik hodin a  pak za  ním jeden po druhém chodili naši rodiče: statkářka, dělník z továrny, a tak dále. S velkou

CESTA Z RAKOUSKA


TOTAL RECALL26

úctou pozdravili učitele, posadili se k němu a on s nimi v tichosti probíral náš

prospěch. Pak se otec hlasitěji zeptal: „Takže tu někdy zlobí?“, přísně se ohlédl

na svého syna, šel za ním, dal mu pohlavek a pak se zase vrátil k učiteli. Všichni

jsme se toho báli, ale nedalo se tomu nijak vyhnout.

Pak jsem na  schodišti zaslechl kroky našeho otce. Poznal jsem zvuk jeho

policejních holínek zcela bezpečně. Objevil se ve dveřích v uniformě četnictva,

a v tu chvíli naopak učitel vstal, aby ho přivítal s úctou, která náleželapolicejnímu inspektorovi. Pak se spolu tiše bavili o mém prospěchu a já s obavami čekal,

až to přijde. Viděl jsem, jak se na mě dívá, pak ke mně přišel, chytil mě levou

rukou za vlasy a pravou prásk! přes tvář. Potom jsme spolu mlčky odešli domů.

Celkově to byly krušné časy. Na  každém kroku nás čekaly strasti. Například

zubaři nepoužívali anestetika. Kdo vyrůstal v takovém tvrdém prostředí, už nikdy

nezapomněl, jak snášet tělesné tresty – ani dlouho poté, co krušné časy pominuly.

Když bylo Meinhardovi kolem čtrnácti, začal utíkat z domova, kdykoli se mu

něco nelíbilo. Říkal mi: „Myslím, že zase uteču. Ale nikomu ani slovo.“ Potom

si do školní brašny sbalil trochu oblečení a zmizel.

Naše matka z toho šílela hrůzou. Otec musel obtelefonovat kolegyna sousedních četnických stanicích a požádat je, aby se podívali po jeho synovi. Pro

syna velitele četnictva to byl velmi efektivní způsob protestu.

Po dvou dnech se Meinhard obvykle zase objevil. Většinou se ukázalo, že byl

někde u příbuzných nebo u kamaráda, který bydlel jen čtvrt hodiny od našeho

domu. Vždycky mě překvapovalo, že se to obešlo bez křiku a trestů. Možná se

otec jen snažil, aby se všechno vrátilo do starých kolejí. Za roky práceu četnictva se setkal s tolika případy uprchlíků, že věděl, že kdyby Meinharda potrestal,

bylo by to příště jen horší. Ale vím jistě, že ho to stálo spoustu sebeovládání.

Já toužil po tom, opustit rodný dům zcela ofi ciálně. Byl jsem pořád ještě dítě,

a tak jsem se rozhodl, že nejlepší cestou k samostatnosti bude hledět si svéhoa vydělávat si vlastní peníze. Bral jsem jakoukoli práci. Nikdy mi nevadilo popadnout

lopatu a začít se s ní ohánět. Jednou mi jeden soused z vesnice domluvil na letní

prázdniny brigádu ve sklárně, ve které sám pracoval. Měl jsem za úkol nakládat

do kolečka velké hroudy přetaveného skla, vozit je přes celou fabriku a vykládat je

do veliké kádě, ve které se znovu tavily. Každý večer mi vypláceli peníze na ruku.


27

Další léto jsem se doslechl, že by se možná našla práce na pile ve Štýrském Hradci. Vzal jsem si školní brašnu, dal do ní trochu chleba s máslem, abych měl přes den co zakousnout, a  vyrazil jsem tam. Dojel jsem autobusem až k  pile, chvíli jsem si dodával odvahy a pak jsem šel přímo za majitelem.

Dovedli mě ke dveřím jeho kanceláře a já vešel dovnitř s brašnou v rukách. Majitel pily seděl za psacím stolem.

„Co chceš?“ zeptal se mě.

„Hledám práci.“

„Kolik ti je?“

„Čtrnáct.“

A on řekl: „Co bys tady chtěl dělat? Vždyť ještě nic neumíš!“

Přesto mě odvedl na dvůr a představil mě pár ženám a mužům, kteřípracovali u  stroje, kde se odřezky dřeva drtily na  třísky. „Tady budeš pracovat,“ oznámil mi.

Začal jsem hned a  pracoval jsem na  tom dvoře celé prázdniny. Jednou z  mých povinností bylo lopatou nakládat obrovské hory pilin na  náklaďáky, které je odvážely. Vydělal jsem si 1400 šilinků, což tehdy odpovídalo asi 55dolarům. Byly to slušné peníze. A  hlavně jsem byl hrdý na  to, že jsem dostával stejnou mzdu jako muži, ačkoli jsem byl ještě dítě.

Co s  těmi penězi udělám, to už jsem věděl úplně přesně. Celý život jsem nosil jen šaty, ze kterých Meinhard už vyrostl; nikdy jsem nedostal nic nového. Zrovna jsem se začal věnovat sportům – byl jsem členem školního fotbalového družstva – a shodou okolností se zrovna toho roku dostávaly do módyteplákové soupravy: dlouhé černé kalhoty a  černé svetry na  zip. Hrozně se mi to líbilo, a dokonce jsem rodičům ukazoval v časopisech obrázky sportovců, kteří je nosili. Jenže otec a matka měli pocit, že to je zbytečné plýtvání. Takže jsem si za první výplatu pořídil teplákovou soupravu a za zbylé peníze kolo. Neměl jsem dost na nové, ale jeden pán v Th alu montoval dohromady bicyklyz použitých součástek a nabídl mi jeden, který jsem si mohl dovolit. Nikdo jiný u nás doma kolo neměl; otec ho kdysi míval, ale těsně po válce ho vyměnilza potraviny a nové už si nikdy nepořídil. To moje sice nevypadalo nijak noblesně, ale pro mě znamenalo především svobodu.

CESTA Z RAKOUSKA


KAPITOLA 2

Svaly, svaly, svaly

Z POSLEDNÍHO ROKU NA HAUPTSCHULE si nejvíc pamatuju cvičení civilní

obrany. Pro případ jaderné války by se po městě rozezněly sirény a my mělizavřít učebnice, schovat se pod lavice, dát hlavu mezi kolena a zavřít oči. I dětem

bylo jasné, že to je komedie.

V roce 1961 jsme všichni byli jako přikovaní u televize a sledovali Vídeňský summit, kde se setkal americký prezident John F. Kennedy a sovětský předseda vlády Nikita Chruščov. Jen málo rodin mělo tehdy doma televizor, alena náměstí Lendplatz ve  Štýrském Hradci byla jedna prodejna elektrospotřebičů, která měla dva přístroje ve výloze. Po škole jsme tam běželi a dívali sez chodníku na  zprávy o  průběhu jednání. Kennedy nebyl tehdy prezidentem ještě ani půl roku a odborníci se vesměs shodovali, že byla chyba snažit se tak brzy postavit Chruščovovi, který byl pohotový, výřečný a mazaný jako liška. My děti jsme o tom nic moc nevěděly, a protože televizory byly za sklem, stejně jsme neslyšeli ani slovo. Ale dívali jsme se! Byli jsme u toho.

Žili jsme v neklidných dobách. Kdykoli se Sovětský svaz se Spojenými státy dostaly do  křížku, zdálo se nám, že jsme ztraceni. Báli jsme se, že Chruščov s  Rakouskem provede něco hrozného, protože leželo přímo na  frontové linii; proto se tehdy oba státníci setkali právě ve  Vídni. Jednání neprobíhalo moc dobře. V  jednu chvíli, poté, co vznesl velmi agresivní požadavky, Chruščov 29 prohlásil: „Teď je na Spojených státech, jestli bude mír, nebo válka,“ a Kennedy na to stejně zlověstně odpověděl: „Pak tedy, pane předsedo, bude válka. Bude to dlouhá, mrazivá zima.“ Když Chruščov na podzim toho roku nechalZápadní Berlín obehnat zdí, slyšeli jsme, jak si rodiče říkají: „Teď to začne.“ Rakousko tehdy nemělo armádu a jeho jedinou ozbrojenou silou bylo četnictvo, takže si otec musel vzít uniformu a všechnu svou výstroj a vyrazit na hranice. Byl pryč celý týden, než se krize uklidnila. Tou dobou jsme cvičení civilní obrany mívali zvlášť často. Naše třída plná třiceti dospívajících chlapců byla plná testosteronu, ale nikdo nestál o válku. Zajímali jsme se tehdy spíš o  děvčata. Byla pro nás velkou záhadou, zvlášť pro kluky jako já, kteří neměli sestry, takže dívky vídali jen na školním dvoře před začátkem vyučování, na  které jsme se rozcházeli do  protilehlých křídel budovy. Byly to ty samé holky, se kterými jsme vyrůstali, ale najednou nám připadaly nějaké cizí. Jak se s nimi vlastně máme bavit? Dospěli jsme do fáze, kdy jsme začínali cítit přitažlivost, ale projevovali jsme ji podivnými způsoby – třeba když jsme je jednoho zimního rána začali bombardovat sněhovými koulemi.

První hodinu jsme tehdy měli matematiku. Místo abychom si otevřeliučebnice, učitel se na nás dlouze zadíval a pak řekl: „Viděl jsem vás ráno na dvoře. Asi bychom si o tom měli promluvit.“

V tu chvíli jsme se všichni lekli, že z toho budeme mít nějakou polízanici – byl to ten samý učitel, který před pár lety spolužákovi vyrazil přední zuby. Ale toho dne se na nás nezlobil. „Chcete, aby si vás děvčata začala všímat, že?“Několik z nás váhavě přikývlo. „Je to normální, protože všichni cítíme přitažlivost k opačnému pohlaví. Časem je začnete chtít objímat, líbat a milovat se s nimi. Už teď by se vám to asi líbilo, ne?“

Další hlavy přikývly. „Tak mi neříkejte, že po  nich opravdu chcete házet sníh! Takhle jim chcete dát najevo svou náklonnost? Takhle chcete říct ,Miluju tě‘? Jak vás to napadlo?“

V tu chvíli už jsme mu všichni viseli na rtech. „Když si vzpomenu, jak já se začal dvořit dívkám,“ pokračoval, „skládal jsem poklony, líbal je, držel se s nimi za ruce a snažil se, aby jim moje společnost byla příjemná. Tak jsem to dělal.“

SVALY, SVALY, SVALY


TOTAL RECALL30

S mnohými z nás rodiče o ničem takovém nemluvili. Najednou jsme siuvědomili, že jestli chceme upoutat pozornost nějaké dívky, musíme se snažit, aby

se s  námi dala do  řeči, ne jenom na  ni zírat jako hladový pes. Bylo nutné je

zaujmout. Byl jsem jedním z těch, kteří toho rána házeli po dívkách sníh, ale

vzal jsem si učitelovy rady k srdci a držel se jich.

Během posledního týdne toho školního roku jsem najednou prozřela uvědomil si, jak chci, aby vypadal můj další život. Stalo se to ve chvíli, kdy jsme

psali slohovou práci. Náš učitel dějepisu si vždycky vybral pár chlapců, rozdal

jim jednotlivé listy novin a  chtěl po  nich, aby napsali něco o  článcích nebo

fotografi ích, které je zaujaly. Tentokrát shodou okolností vybral i mě a dal mi

list ze sportovní přílohy. Byl na něm snímek Kurta Marnula, tehdejšího držitele

titulu Mr. Austria, jak zvedá rekord ve vzpírání na 190 kilogramů.

Výkon toho muže mě hluboce inspiroval. Ale nejvíc mě tehdy zaujalo to,

že nosí brýle. Byly dost výrazné, trochu tónované. Do  té doby jsem si brýle

vždycky spojoval s  intelektuály, s  učiteli a  kněžími. Ale na  té fotografi i jsem

viděl Kurt Marnula, jak leží na  lavici v  nátělníku, ten štíhlý pas, obrovskou

hruď a nepředstavitelnou zátěž nad hlavou – a měl na nose brýle. Díval jsem se

na ten snímek a pořád mi nešlo do hlavy, jak někdo, kdo v obličeji vypadá jako

profesor, může uzvednout 190 kilo? Přesně to jsem taky napsal do té slohové

práce a měl jsem radost, že se tomu celá třída zasmála, když jsem ji četl nahlas.

Ale opravdu mě fascinovalo, že někdo může být chytrý i silný zároveň.

S  tím, jak se ve  mně probouzel zájem o  děvčata, jsem si začal víc všímat

vlastního těla. Čím dál víc jsem se zajímal o sporty, pozoroval jsem atlety, jak

se rozcvičují, jak na sobě pracují. Ještě před rokem mě to vůbec nezajímalo. Teď

mě najednou nezajímalo nic jiného.

Jakmile skončila škola, vyrazili jsme se spolužáky k Th alersee. Trávili jsme

tam celé léto, plavali jsme v  jezeře, pořádali bahenní zápasy, hráli kopanou.

Rychle jsem se tam začal seznamovat s boxery, zápasníky a dalšími sportovci.

Během předchozích prázdnin jsem se seznámil s  jedním z  plavčíků, Willim

Richterem, kterému bylo něco přes dvacet. Nechal mě, abych mu pomáhal při

práci. Willi byl dobrý a  všestranný sportovec. Když zrovna nebyl ve  službě,

cvičil jsem s ním. Dokázal si z celého parku udělat velkou tělocvičnu:Přitahoval se na větvích stromů, dělal kliky na trávníku, běhal po cestičkách a skákal


31

přes švihadlo. Jednou za čas mi z legrace zapózoval a zaťal svaly. Vypadalo to

náramně.

Willi se kamarádil se dvěma bratry, kteří byli výjimečně urostlí. Jeden z nich studoval na univerzitě, druhý byl o něco mladší. Oba byli vzpěrači, kulturisté, a v den, kdy jsem se s nimi poprvé setkal, zrovna trénovali vrh koulí. Zeptali se mě, jestli bych si to chtěl zkusit, a začali mě učit otočky a kroky. Pak jsme šli okolo stromu, na kterém Willi trénoval shyby, a on znenadání řekl: „Nechceš to taky zkusit?“ Sotva jsem se na té větvi udržel, protože byla dost tlustá a člověk na to musel mít sílu v prstech. Přitáhnul jsem se jednou, pak podruhé a potom jsem se musel pustit. Willi mi řekl: „Vsadím se, že když budeš takhle trénovat celé léto, zvládneš jich udělat deset, což už je docela výkon. A křídla se ti zvětší aspoň o  centimetr.“ Křídla znamenala široké svaly zádové, které se nacházejí těsně pod lopatkami.

A já si říkal: „Hm, to je zajímavé. A to všechno jen tenhle jeden cvik?“ Pak jsem za ním vyběhl do kopce a prošel s ním zbytek jeho cvičebního programu. Od té doby jsem s ním cvičil denně.

O  předchozích prázdninách mě Willi vzal s  sebou na  světový šampionát vzpěračů, který se pořádal ve Vídni. Jeli jsme v autě s několika dalšími chlapi celé čtyři hodiny. Cesta trvala déle, než jsme si mysleli, a  tak jsme dorazili až na  poslední část programu, což byli vzpěrači v  nejtěžší váhové kategorii. Zvítězil obrovský Rus jménem Jurij Vlasov. Spousta lidí na  tribunách hlasitě křičela, když nad hlavu zvedl 190,5 kilogramu. Po  vzpěračích přišla na  řadu soutěž kulturistů Mr. World a  já poprvé viděl vytrénované svalovce natřené olejem, jak zaujímají různé pózy a předvádějí svou muskulaturu. Potom jsme vyrazili do zákulisí a podívali se na Vlasova na vlastní oči. Ani nevím, jak jsme se tam dostali – možná měl někdo z těch lidí, co tam byli s námi, nějaké známé ve vzpěračském klubu ve Štýrském Hradci.

Bylo to pro mě veliké dobrodružství a  velký zážitek, ale ve  třinácti letech mě ani nenapadlo, že bych se do něčeho takového mohl pustit sám. Jenže o rok později vypadalo všechno úplně jinak: Uvědomil jsem si, že chci být silný a svalnatý. Právě jsem viděl fi lm Hekules dobývá Atlantidu, který jsem si hned

zamiloval. Svalnatý herec, který hrál Herkula, mě naprosto fascinoval. „Víš, kdo

to je?“ zeptal se mě Willi. „To je Mr. Universe, Reg Park.“ Já mu pak vypráSVALY, SVALY, SVALY


TOTAL RECALL32

věl, jak jsme ve škole psali slohovou práci, a najednou se ukázalo, že Willi byl

osobně u toho, když Kurt Marnul překonal ten vzpěračský rekord. „Je to můj

kamarád,“ řekl mi.

O  pár dní později mi oznámil: „Dnes večer přijede k  jezeru Kurt Marnul.

Však víš, ten, jak jsi o něm psal.“

„Paráda!“ řekl jsem. Vyrazil jsem k jezeru s jedním kamarádem, plavali jsme

tam a zápasili v bahně jako obvykle, ale já pořád čekal. Nakonec se Marnulobjevil v doprovodu krásné ženy.

Měl na  sobě těsné tričko a  černé kalhoty a  ty tónované brýle. Převlékl se v  boudě pro plavčíka a  vyšel ven v  maličkých plavkách. Všichni na  něj zírali jako na  zjevení. Vypadal úžasně! Měl obrovské deltoidy a  trapézové svaly a neuvěřitelně široká ramena. K tomu uzounký pas a vyrýsované břišní svaly – zkrátka kulturista.

Ta dívka, která ho doprovázela, se taky převlékla do  plavek. Měla bikiny a byla nádherná. Pozdravili jsme je a pak jsme se jen tak motali kolema pozorovali je, jak plavou.

Teď už jsem měl úplně jasno. Najednou jsem zjistil, že Marnul jezdí k jezeru docela často, a  vždycky v  doprovodu krásných dívek. Na  mě a  na  mého kamaráda Karla Gerstla byl moc laskavý, protože věděl, že k  němu vzhlížíme jako ke svému idolu. Karl byl blonďatý chlapec, o pár let starší než já, se kterým jsem se seznámil, když jsem si všiml, jak mu narůstají svaly. „Ty cvičíš?“ zeptal jsem se ho.

„Jo, jo,“ přikývl. „Začal jsem se shyby a se stovkou sed-lehů denně, alenevím, co bych k  tomu měl přidat.“ Tak jsem mu nabídl, aby se přidal ke  mně a k Willimu. Marnul nám radil, jak máme cvičit.

Zanedlouho se k nám přidalo několik dalších: Williho přátelé a mužiz tělocvičny, kde Kurt trénoval. Všichni byli starší než já. Nejstarší z nich byl zavalitý čtyřicátník jménem Mui. Ten prý zamlada býval profesionálním zápasníkem, ale tou dobou už jen posiloval s činkami. Stejně jako Marnul to byl svobodný mládenec. Žil z  vládního stipendia a  studoval na  univerzitě; byl to zajímavý chlapík, byl velmi chytrý, měl neuvěřitelný politický rozhled a  mluvil plynně anglicky. V  naší skupině zaujal klíčovou roli, protože nám překládal články z anglických a amerických časopisů o kulturistice a z Playboye. 33

Vždycky se kolem nás pohybovala děvčata – některá s námi chtěla cvičit, jiná

se jen dívala. Evropa nikdy nebyla tak puritánská jako Spojené státy a lidské tělo

tam nikdy nebylo tak silně tabuizováno – nebylo nutné je skrývat nebo se za něj

stydět. Nebylo nic neobvyklého zahlédnout na soukromých částech břehů jezera

lidi, kteří se opalovali nazí. Mí přátelé jezdili na dovolenou na nudistické pláže

ve Francii a v Jugoslávii. Dávalo jim to pocit svobody. A Th alersee bylo se svými

svahy, houštinami a pěšinkami ideálním místem pro milence. Když mi bylo deset

nebo jedenáct a  obcházel jsem břehy s  truhlou plnou zmrzliny, nechápal jsem,

proč si tolik lidí rozkládá deky uprostřed křoví, ale o pár let později už jsem to

moc dobře věděl. Toho léta jsme všichni snili o životě gladiátorů, jako bychom

se chtěli vrátit v čase do dob, kdy bychom pili jen vodu s červeným vínem, jedli

maso, milovali se se ženami, běhali po lese a cvičili. Každý týden jsme si u jezera

udělali velký oheň a jedli šiš-kebab s rajskými jablíčky a cibulí. Leželi jsme pod

hvězdami a obraceli jehly nad plameny, dokud maso nebylo krásně propečené.

Maso na tyhle hody nám vozil Karlův otec Fredi Gerstl. To byl mozek celé

naší party, dobře stavěný chlapík s  tlustými brýlemi, který nám připadal spíš

jako kamarád než jako otec. Fredi byl politik a spolu se svou manželkouprovozoval dva největší kiosky s novinami a tabákem ve Štýrském Hradci. Bylpředsedou asociace prodejců tabákových výrobců, ale zajímal se především o práci

s mládeží. V neděli chodíval s manželkou a s jejich boxerem na procházkykolem jezera a my s Karlem jsme je často doprovázeli. U Frediho člověk nikdynevěděl, s čím přijde. V jednu chvíli mluvil o politice a o studené válce a vzápětí si

nás dobíral, že ještě nevíme nic o děvčatech. Byl to školený operní zpěváka občas se zastavil na břehu jezera a vyřvával árie. Jejich pes vždycky hned začal výt

a my s Karlem jsme se tak styděli, že jsme raději dělali, že k němu nepatříme.

Byl to právě Fredi, kdo přišel s  gladiátory. „Copak, chlapci, víte o posilování?“ zeptal se nás jednoho dne. „Co takhle napodobit římské gladiátory? Ti

určitě uměli trénovat!“ Sám sice doufal, že Karl půjde studovat medicínu, ale

byl nadšený, když se jeho syn začal věnovat cvičení. Rovnováha těla a  ducha

pro něj byla náboženstvím. „Cílem je vycvičit dokonalý tělesný stroj, ale v něm

také dokonalou mysl,“ říkával nám. „Přečtěte si Platóna! Řekové začali s tradicí

olympijských her pro ty nejlepší atlety, ale také dali světu ty největší fi lozofy.

Vy se musíte snažit být obojím.“ Vykládal nám příběhy z řecké mytologie a líčil

SVALY, SVALY, SVALY


TOTAL RECALL34

nám starověký ideál dokonalého člověka. „Je mi jasné, že vám to jde jedním

uchem dovnitř a  druhým ven,“ říkal pak, „ale já vám to budu opakovat tak

dlouho, dokud se vám nerozsvítí a neuvědomíte si, jak moc je to důležité.“

Jenže my jsme se právě v  tu chvíli soustředili spíš na  to, co jsme se mohli naučit od Kurta Marnula. Byl to náš vzor, byl naprosto okouzlující. A k tomu už měl titul Mr. Austria. Měl dokonalé tělo, získal si každou dívku, kterou chtěl, držel rekord ve  vzpírání a  jezdil kabrioletem Alfa Romeo. Když jsem ho líp poznal, studoval jsem jeho styl života. Přes den pracoval jako předák partysilničářů. Začínal brzy ráno a končil ve tři odpoledne. Pak jel do tělocvičny a tři hodiny cvičil ze všech sil. Vzal nás s sebou, abychom pochopili, jak to funguje: Pracuješ, vyděláváš peníze a můžeš si koupit auto; cvičíš, rostou ti svalya vyhraješ šampionát. Zasloužil sis to, protože jsi nešel žádnou zkratkou.

Marnul měl velkou slabost pro ženy. Ať byl kdekoli, vždycky si nějakouvyhlédl: V  restauraci, u  jezera, na  stadionu. Někdy je zval, aby se za  ním zajely podívat na stavbu, kde chodil v nátělníku, řídil stroje a pokřikoval na svépodřízené, než si našel chvilku a odskočil si pro polibek. Součástí jeho programu bylo i Th alersee. Běžný chlap by dívku normálně pozval, aby si s ním po práci zašla na  skleničku, ale Kurt ne. Ten jí nabídl svezení v  Alfě a  koupel v jezeru. Potom si dali večeři v restauraci a nechali si donést láhev červeného vína. V  kufru vždycky vozil deku a  další láhev vína. Vrátili se k  jezeru a  vybrali si nějaké romantické místečko, kde rozložil deku, otevřel víno a začals lichotkami. Byl v tomhle oboru opravdový přeborník. Když jsem ho viděl v akci, dost to ve mně urychlilo proces, který nastartoval náš učitel matematiky. Zapamatoval jsem si několik frází, které používal, a  také to s  tou dekou a  vínem. Všichni jsme to od něj okoukali. A dívky reagovaly pozitivně!

Kurt i  ostatní ve  mně viděli velký potenciál, protože jsem za  celkem krátkou dobu cvičení hodně zesílil a narostly mi svaly. Na konci léta mě pozvali, abych



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist