načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tonička a pirát Jedno oko - Dana Šianská

Tonička a pirát Jedno oko

Elektronická kniha: Tonička a pirát Jedno oko
Autor:

Tonička je nejpřísnější učitelka na celém světě. V městečku, kde učí, z ní mají všichni strach. Jednoho dne se nechtěně ocitne mezi piráty.Jaký bude od této chvíle její život? ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 150
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2434-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tonička je nejpřísnější učitelka na celém světě. V městečku, kde učí, z ní mají všichni strach. Jednoho dne se nechtěně ocitne mezi piráty.Jaký bude od této chvíle její život? Budou jí piráti poslouchat? Nebo Toničku přesvědčí, aby se také stala pirátkou? Možné je i to, že nakonec všechno dopadne jinak. Svěží, dobrodružně pohádkový příběh nabídne překvapivé řešení. Kniha svým karikaturně vtipným a poutavým dějem nejen zaujme, ale zároveň pobaví jak malé, tak i starší čtenáře.

Zařazeno v kategoriích
Dana Šianská - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tuto knihu věnuji skvělému učiteli s přísným i laskavým

srdcem panu Jiřímu Halberštátovi a jeho neobyčejné

ženě Květince

a také mým neteřinkám Barunce a Lucince,

které mě k tomuto příběhu inspirovaly.


Každý v tomhle malém městečku na břehu moře to ví.

Je to nejpřísnější učitelka na celém světě.

Vypadá jako malý, buclatý generál v sukních. Na hlavě

má květák krátkých vlasů, nos připomíná sjezdovku a

z očí jí blýská ráznost. Zdraví ji jenom šprti. Ostatní se

schovávají za roh, aby se s ní nesetkali. Ve škole to prý

úplně stačí.

Copak jim asi paní učitelka provedla?

Nic neprovedla. Jen něco hrozného, strašného a

nepochopitelného na dětech vyžaduje. Chce, aby všechny

děti měly pouze jedničky.

Jedničkáři se mají. Ostatní se ve škole pořádně potí. A

jejich pětky, čtyřky, trojky a dokonce i dvojky Tonička

zapisuje se štítivým odporem. A vždycky to doprovodí

přednáškou o lenosti.

Děti se na paní učitelku mračí. Zlobí se. Tohle kázání

znají skoro nazpaměť. Už je ani trochu nebaví!


Jsou ale děti, které začnou plakat. Tolik se snažily. Přesto

dostávají ošklivou známku.

Tonička nesnáší pláč. Plakat by se nemělo!

Nedávno opět rozplakala jedno dítě.

Počítalo a dostalo dvojku. Dítě se usmálo. Dvojka je

přece hezká známka!

„Smát se můžeš, až dostaneš jedničku,“ rozčílila se

Tonička. „Dvojka je k pláči. Příšerná známka!“

Dětské oči se zaplnily slzami.

V ten okamžik kdosi jemně zaťukal na dveře.

„Vstupte!“ řekla přísně Tonička.

Dveře se otevřely. Stála v nich vzpřímená bílá kočička.

Kolem pasu měla červenou sukýnku. Byla moc krásná.

„Jé!“ vydechly

děti.

„Mňau!“

pozdravila

kočička a na

zadních nožkách

vcupitala dovnitř.

Všichni, kromě


paní učitelky, ji rozzářeně pozorují.

Ta je zaskočená. Dívá se a mlčí.

Kočička se posadila k uplakanému dítěti. Pacičku mu

ovinula kolem krku a přitulila se k němu.

Dítě se k ní vděčně přitisklo. Přestalo plakat a opět se

usmálo. I ostatní děti se usmívaly.

Kočička po chvíli vstala.

„Mňau,“ řekla vesele a pacičkou dětem zamávala. A než

by jeden napočítal do tří, zmizela. Zůstala po ní jen

radost a dobrá nálada.

Děti už zase mají chuť se učit. Samozřejmě s Toničkou.

Jen kdyby nebyla tak přehnaně přísná.

Ale Tonička už je taková. Je přísná na všechny. I na

dospělé. Ti se jí bojí ještě víc.

Běda, když jí na trhu někdo špatně spočítá útratu.

Tonička nikdy nekřičí. Jen přešlápne na místě, pokrčí

nos a našpulí rty.

A přivřenýma očima se zapíchne do ubohého človíčka.

Ten znejistí, zčervená a začne koktat. A znovu musí

počítat pěkně od začátku!

Tonička namíří ukazováček proti jeho nosu.


„Že se nestydíš!“ řekne přísně. „Píšu ti pětku. Do zítřka si

desetkrát zopakuj malou násobilku.“

Obchodník se stydí. Hanbou mu planou uši. Slyší to

všichni kolem něj!

A Tonička přidává: „Dnes žádná večeře, ani víno.

Nezasloužíš si je!“

Muž s knírem pod nosem má slzy na krajíčku. Ještě

chvilku a rozbrečí se.

„Paní učitelko, nebuďte na mě tak přísná,“ žadoní

úpěnlivě, „chyby přece dělá každý!“

„Každý ne!“ odsekne Tonička. „Já chyby nedělám. A

ostatní je také dělat nemusí. Chyby jsou zbytečné! A

proto musím být přísná. Dnes, zítra, pozítří... pořád!“

Lidé kolem ní nespokojeně brblají.

„Zase to přehání!“

Tonička se k nim otáčí.

„Já slyším všechno,“ říká přísně a hrozí jim prstíkem.

„Poctivý se mě bát nemusí!“ dodává a odchází.

„Být učitelkou je tak těžké,“ lituje se. „Vždyť se jen

snažím, abych je něco naučila. Na tom není nic

špatného!“

Tonička o své pravdě nepochybuje. Naopak!


„Měli by si mě považovat!“ myslí si sebejistě.

S takovou učitelkou to nikdo nemá lehké. Jenže co je

těžké dnes, zítra může být jinak.

To se týká všeho a všech. I Toničky!


Život v tomto malém městečku na břehu moře dál plynul

poklidným tempem. Až jednou, bylo před prázdninami,

utekl lev z místní zoo. Nikdo ho nemohl najít. Lev dočista

zmizel!

Všechny lidi ovládl strach. Jediný, kdo se nebál, byla

Tonička. Je to zvláštní, ale ona se nikdy nebála.

Ostatní se bázlivě ukrývali za zavřenými dveřmi. A když

se někam vydali, tak jen na náměstí. Tam je vždycky

hodně lidí, a to přece žádný lev nemá rád!

Jenže tenhle lev byl na lidi zvyklý. Opustil svůj úkryt.

Rozeběhl se tam, kde se ozývalo lidské štěbetání. A kde

se lidé cítili v bezpečí.

Stačilo pár dlouhých skoků a lev zastavil u kašny na

náměstí. Zde se rozhlédl. Nervózně zakmital ocasem a

temně zavrčel. Všichni do jednoho znehybněli hrůzou.

Nastalo podivné ticho. A do toho ustrašeného ticha se

ozvaly kroky.


Byly to rázné kroky. Odhodlané kroky. Kroky beze

strachu.

Lev zpozorněl. Někdo kráčel přímo k němu.

Lev se přikrčil.

„Bude boj!“ zaradoval se a vycenil obrovské špičáky.

Jenže ten, kdo sem odhodlaně kráčel, o něm nevěděl. Byl

totiž velmi zahloubaný.

Ten člověk byla učitelka Tonička. Zrovna skončila

vyučování.


Měla obrovský hlad a přemýšlela, co si koupí k večeři.

Zamyslela se tak urputně, že si nevšimla vystrašených

lidiček. Ani k boji naladěného lva.

Ze zadumání ji vytrhlo cinknutí. Podívala se dolů a

uviděla malý stříbrný peníz. Zrovna ho nakopla špičkou

boty. Rychle se kutálel pryč.

V ten okamžik se lev obrovskou silou odrazil. Cíl byl

jasný.

Tonička byla šetrná a mizející peníz ji dohnal k velkému

sportovnímu výkonu. Skočila za ním ve chvíli, kdy lev

plachtil vzduchem.

Nemohl se dočkat, až se na Toničku vrhne. Avšak osoba

pod ním zmizela. Dopadl na přední tlapy. Jeho údiv

z nezdaru byl tak veliký, že na zadní zapomněl. A to se

mu vymstilo. Udělal celkem tři kotrmelce, než hlavou

narazil do sloupu vysoké lampy.

Stále zamyšlená Tonička zatím sebrala peníz. Spokojeně

si ho prohlíží.


„Kdopak ho tady zahodil?“ ptá se sama sebe a hned si

odpovídá. „Musel to být pořádný lajdák.“

Zvedá ruku s mincí a vítězoslavně se rozhlíží. Chce se

pochlubit. Chce všem ukázat, jak je pečlivá. Sehne se i

pro malý peníz.

Ale nikoho nevidí. Všichni jsou totiž někde schovaní.

Ukryli se za stánky se zbožím nebo zalezli pod stoly.

Jen poblíž, na zemi, jak pytel cementu, leží v mrákotách

lev.

„Kde se tady to zvíře vzalo?“ podivila se. „Co mu je, že se

nehýbe?“

Jak přemýšlela nad bezvládnou šelmou, ze všech stran se

začali sbíhat lidé. Obklopili ji a vděčně volali:

„Tonička nás zachránila! Přemohla to strašné zvíře.

Tonička je hrdina!“

Učitelka stála uprostřed davu s otevřenou pusou.

Nechápala.

Dav ji zvedl na ramena a majestátně ji nesl přes náměstí.

Marně se bránila. Marně vysvětlovala, že na lva ani

nesáhla.

Nikdo jí nevěřil. Nikdo jí ani nechtěl věřit. Zpráva o jejím

hrdinství se šířila rychlostí laviny. Letěla od jednoho


člověka k druhému. Od něj se hnala k dalšímu. Do večera

zaručeně každý věděl, jak se věci udály.

Lev prý skočil na Toničku, ta bleskurychle uskočila. Když

dopadl na zem, nezaváhala ani vteřinu. Popadla to velké

zvíře za ocas a ze všech sil s ním praštila o lampu. A pak

si k němu nebojácně stoupla. A hlídala ho, dokud pro něj

nepřijeli a neodvezli ho zpátky do zoo.

Prostě na Toničku se lidé začali dívat jinýma očima. Byla

hrdinkou.

Hrdiny si lidé hýčkají. Bezmezně je obdivují. A dokonce

jim leccos odpustí!

Tonička byla sice strašlivě přísná, měla však poctivé

srdce. Tahle sláva se jí nelíbila, protože nebyla

zasloužená. A k tomu všemu její podivné hrdinství

záhadně pokračovalo.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist