načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tomáš Rosický: malý Mozart - Roman Smutný

Tomáš Rosický: malý Mozart

Elektronická kniha: Tomáš Rosický: malý Mozart
Autor:

Cesta fenomenálního fotbalového záložníka od začátků až po velkolepé zakončení kariéry na pražské Letné. Tomáš Rosický odehrál do roku 2000 celkem 65 zápasů za Spartu. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 237
Rozměr: 22 cm
Úprava: 24 nečíslovaných stran barevné obrazové přílohy: ilustrace (některé barevné), portréty
Skupina třídění: Sport. Hry. Tělesná cvičení
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-7132-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cesta fenomenálního fotbalového záložníka od začátků až po velkolepé zakončení kariéry na pražské Letné.

Tomáš Rosický odehrál do roku 2000 celkem 65 zápasů za Spartu. Přestupem do německé Borussie Dortmund přepsal historii – ještě nikdy nebyla žádnému klubu připsána za přestup hráče částka vyšší než 504 milionů korun. V roce 2006 pak podepsal smlouvu s hvězdným anglickým Arsenalem, kde strávil většinu své hráčské kariéry. Za českou fotbalovou reprezentaci nastoupil k více než stovce zápasů.

(malý Mozart)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Roman Smutný - další tituly autora:
 (e-book)
Petr Uličný: bouřlivák John Petr Uličný: bouřlivák John
Marek Hamšík: fotbalová superstar Marek Hamšík: fotbalová superstar
Gabriela Koukalová: miss biatlon Gabriela Koukalová: miss biatlon
Tomáš Vaclík: skromná hvězda Tomáš Vaclík: skromná hvězda
 (e-book)
Gabriela Koukalová: miss biatlon Gabriela Koukalová: miss biatlon
Ester Ledecká -- Zimní zázrak Ester Ledecká
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tomáš Rosický

Malý Mozart

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Roman Smutný

Tomáš Rosický, malý Mozart – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


TOMÁŠ ROSICKÝ

MALÝ MOZART

Roman Smutný




Copyright © Roman Smutný, 2018

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

Cover Photo © ČTK/David Taneček

Photos © ČTK/Ondřej Deml, Michal Doležal, Petr Halaburda,

Michal Kamaryt, Michal Krumphanzl, Stanislav Peška,

Radek Petrášek, Pavel Rakušan, Slávek Růta, Kateřina Šulová, Roman

Vondrouš, Libor Zavoral, ČTK/AP, ČTK/AP/Graham Hughes, ČTK DPA,

ČTK/dpa/A2902 Achim Scheidemann, ČTK/DPA/A3416 Carmen

Jaspersen, ČTK/IMAGO sportfotodienst, ČTK/PA/Rebecca Naden,

ČTK/PA/Sean Dempsey, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-7597-132-6

ISBN e-knihy 978-80-7597-167-8 (1. zveřejnění, 2018)


7

KAPITOLA 1

KDYŽ druhý listopadový den roku 1893 slavil Akade

mický cyklistický oddíl Slavia své první narozeniny

a přesně o dva týdny později založili přívrženci lehké

atletiky a bruslení Athletický Club Královské Vino

hrady, nikdo neměl nejmenší tušení, že světlo praž

ského světa spatřily zárodky dvou v budoucnu slavných

fotbalových klubů Slavie a Sparty, jejichž věhlas dalece

přesáhne hranice jak Rakouska-Uherska, tak později

i samostatné Československé, potažmo České republiky.

Málokdo by hádal, že tyto dva spolky vyrostou v téměř

mytické symboly sportu, jemuž se na konci devatenác

tého století v české kotlině ještě říkalo kopaná, stanou

se nesmiřitelnými rivaly, jakož i ikonou českého fotbalu

– rodícího se fenoménu nadcházejícího století –, rozdělí


ROMAN SMUTNÝ

8

národ Čechů, Moravanů a Slezanů na dva tábory a také prokážou úctyhodnou vůli k životu. Považte, ustojí pád rakouské monarchie i první světové války, své příznivce si udrží i za opojné a nespoutané první republiky, nezahynou ani během šesti let druhého světového konfliktu a z ligových tabulek jejich jméno nevymaže ani komunistický režim, takže budou moci 1. ledna roku 2001 vstoupit již do třetího století své existence.

Hned osm dnů nato, 9. ledna 2001, se druhý jmenovaný klub, AC Sparta Praha, tak trochu symbolicky a snad i za odměnu za svou vytrvalost a dlouhověkost dočká mimořádné odměny. Něčeho výjimečného, čeho se dosud žádnému českému klubu nedostalo. Mimořádnou zásluhu na tomto počinu bude mít někdejší hráč Sparty.

Když teprve sedmnáctiletý mladík Jiří Rosický poprvé prošel branou letenského klubu, měla tato organizace za sebou již sedmdesát dva let své vlastní historie. Úspěšných i chudých, veselých i pochmurných. V jejím životopise jako by se tak trochu odrážel i vývoj samotné naší země, který ve dvacátém století připomínal jízdu na horské dráze. Krátce poté, co tři bratři Karel, Ota a Josef Malečkové založili svůj atletický klub, zasáhl do

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

9

jejich snažení osud, jenž si jako prostředníka vzal na pomoc počasí. Uhodily mrazy, a tak se mladíci rozhodli uspořádat bruslařské závody, na které zavítal jistý Bohumil Rudl, jehož vášní byla kopaná. To jej spojovalo i s jeho bratry Václavem a Rudolfem. Právě při příležitosti představení na ledovém kluzišti se příběh rodů Malečků a Rudlů poprvé protnul. Slovo dalo slovo a ze sourozenecké remízy 3:3 vznikla nová kvalita. Rudlové přivedli do atletického klubu celý fotbalový kroužek, který do té doby hrával své mače na letenské pláni. O pár měsíců později, v létě 1894, je na valné hromadě rozhodnuto, že spolek sportovců nejrůznějšího druhu ponese hrdý název Sparta v duchu dobového trendu, dle kterého bylo nejen v architektuře inspirováno myšlení a konání dobou vznešené antiky.

„Název bychom měli, zato nevíme, kde budeme hráti své zápasy, pánové,“ pravil jeden z členů valné hromady, čímž udeřil hřebík na hlavičku.

Absence vlastního hřiště byla největším problémem. Sparta tak nastupovala ke svým utkáním, kde se dalo. Na Císařské louce, v Holešovicích, na Letné zhruba v místech dnešního Národního technického muzea, až v roce 1917 doputovala o kus dál, na místo, na němž

ROMAN SMUTNÝ

10

sídlí dodnes. V tomto období podzimu první světové

války již sparťané nastupují v rudých dresech, které jim

pár let předtím dovezl obchodník pan Petřík z Londýna,

uhranut tmavě červenými dresy Arsenalu. Již v nových

klubových trikotech vybojovali sparťané svůj titul.

V roce 1912 zdolali ve finále prvního ročníku Českého

fotbalového svazu Kolín a stali se jeho prvním vítězem.

Pro klub to byl požehnaný čas. Pár měsíců nato získal

do svých řad z ČAFC Vinohrady středního záložníka

Karla Peška, jemuž nikdo neřekne jinak než „Káďa“.

Olomoucký rodák se brzy stane symbolem Sparty, kapi

tánem a po celá dvacátá léta jedním z nejlepších hráčů

Evropy a rovněž nepostradatelným článkem českoslo

venské reprezentace. Renesanční člověk, který jako

jeden z prvních představil českému divákovi obranný

skluz, se kromě fotbalu věnoval profesionálně i hokeji,

v němž se stal držitelem tří medailí z mistrovství světa.

Aby toho nebylo málo, během kariéry stačil ještě vystu

dovat přírodovědeckou fakultu, ze které si odnesl dok

torát v oboru farmacie. Spartě se zkrátka dařilo. V roce

1919 získala první mistrovský fotbalový titul v historii

nového státu. V době, kdy se na Pražském hradě za

bydloval prezident Tomáš Garrigue Masaryk, patřila

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

11

Sparta spolu s FC Barcelonou a 1. FC Norimberk ke třem

nejlepším celkům kontinentu. V roce 1921 dokonce

v prestižním turnaji oba rivaly porazí a nasadí si po

myslnou korunku pro fotbalovou vládkyni starého svě

tadílu. V letech 1925 až 1939 si na domácí ligové scéně

připisuje šest prvenství a září i v evropských pohárech.

V rámci Středoevropského poháru, jakési obdoby dnešní

Ligy mistrů, opanuje hned jeho první ročník v roce 1927

a stejný úspěch zopakuje i o osm let později, kdy v cestě

za zlatem nasází sedm gólů italské Fiorentině a neza

staví se ani před Juventusem Turín. Není divu, že hráči

rudých barev jsou hlavním dodavatelem hráčů i pro

národní tým. Při prvním československém mistrov

ství světa, které v roce 1934 hostila Itálie, se v sestavě

trenéra Karla Petrů objevuje hned šest sparťanů. Muž

stvo si i díky pěti brankám letenského střelce Oldřicha

Nejedlého dojde pro stříbrnou medaili. Za pár let je

všechno jinak.

Druhá světová válka a nástup komunismu převrátí

vše naruby. Československá společnost se revolučně

mění, stranou nezůstávají ani sportovní kluby. Drob

ným symbolem neradostné doby budiž změny názvu

klubu, jehož odkaz k antice soudruhům nevoní. Ze

ROMAN SMUTNÝ

12

Sparty je tak na chvíli Sokol Bratrství Praha, krátce

nato Sparta ČKD Praha, aby poté na dlouhých dvanáct

let hrdý název vypadl nadobro a byl nahrazen nic ne

říkajícím označením TJ Spartak Praha Sokolovo. Když

v roce 1965 tají tuhé společenské poměry a ve vzdu

chu už je cítit pražské jaro, je klubu z Letné navrácen

i jeho tradiční název, tentokrát v podobě TJ Sparta

ČKD Praha. I Sparta je tohoto času omlazená a plná

elánu a nadšení. Již rok stojí na trenérské lavičce

mladá trenérská kometa Václav Ježek. Jedenačtyřice

tiletý kouč právě startuje hvězdnou kariéru, která jej

později vynese do země tulipánů a větrných mlýnů, ba

i na lavičku národního týmu. V jeho týmu září kanonýr

Václav Mašek, tvůrce hry Andrej Kvašňák, obránce Jiří

Tichý, čerstvá posila z Baníku Ostrava, křídelní útoč

ník Tomáš Pospíchal nebo úlovek z bratislavského

Slovanu, snajpr Ivan Mráz. Takto našlapaný tým tre

néra Ježka, navíc doplněný o nadějné mladíky, nejprve

v roce 1964 urve Československý pohár a o rok poz

ději vrací po jedenácti letech na Letnou i ligový titul.

Praha se toho roku také dočká rekordu, jenž dodnes

nebyl překonán. Derby pražských S sleduje na Stra

hově 52 000 diváků!

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

13

Za této konstelace otevírá dveře kabiny Sparty sedm

náctiletý obránce Jiří Rosický, člen juniorských výběrů

československé fotbalové reprezentace. Dle tehdejších

regulí nepřipouštějících fotbalový profesionalismus si

coby zaměstnanec ČKD na pozici zámečníka musí kaž

dého desátého v měsíci vyzvedávat výplatu u okénka

ve fabrice. Ve skutečnosti je to však právoplatný člen

party chlapů, v níž tón udávají mazáci v čele se čtyřmi

držiteli stříbrné medaile ze světového šampionátu

v Chile 1962. Václav Mašek, Jiří Tichý, Tomáš Pospí

chal a Andrej Kvašňák, znamenitý tvůrce hry udivu

jící nejen svou technikou, ale i přesnými hlavičkami.

Bavič na hřišti a osobnost i mimo něj se později dočká

čestného titulu „sparťan století“. Precizně vyladěné

Ježkovo mužstvo slaví titul i v sezoně 1966/1967, když

ve finiši skončí čtyři body před Slovanem Bratislava.

Následuje sedmé místo a o rok později bronzový stu

pínek. Na jaře 1969 se všichni příznivci rudých barev

dočkají splněného snu. 7. května je po tříleté přestavbě

slavnostně otevřen nový svatostánek všech sparťanů,

jehož moderní kontury přetrvaly až do současnosti.

Jiří Rosický se svými spoluhráči ovšem tohoto roku

také přichází o svého trenéra a tvůrce novodobých

ROMAN SMUTNÝ

14

úspěchů klubu. Václava Ježka zlákal do svých služeb

nizozemský celek ADO Den Haag. Inteligentní kouč

odchází, aby se v budoucnu na místo činu vrátil, ale to

v tuto chvíli nikdo netuší, stejně jako to, že na Letnou

se pomalu, ale neomylně ženou černé mraky. V „po

ježkovské“ éře přelomu šedesátých a sedmdesátých let

dominuje československé lize Trnava, kterou Sparta

okukuje tu ze třetího, tu ze čtvrtého, tu z šestého

místa. V sezoně 1972/1973 přichází první velké varo

vání. Letenští končí v lize až na jedenácté pozici, což

je šok, který jen nepatrně zmírní tažení na evropské

scéně, kde Pražané projdou v Poháru vítězů pohárů

přes Ferencváros Budapešť či Schalke 04 až do semi

finále, kde se jim stane osudným AC Milán. Varování,

které zaťukalo na okno, nebylo vyslyšeno, a tak vtrhne

na Letnou o dva roky později hlavním vchodem v plné

polní a ničivé síle, před níž tentokrát už není úniku.

Ve 29. kole prohrává Sparta v Plzni, takže před po

sledním zápasem sezony má stejně bodů jako předpo

slední Třinec. Fotbalová veřejnost od Aše po Košice se

těší na dechberoucí boj o záchranu, přičemž příznivci

pražského klubu nepochybují o tom, že z tohoto mini

souboje vyjde vítězně jejich favorit. Sparta – a sestup?

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

15

Ale jděte, to se dřív zřítí do Vltavy Pražský hrad, chlá

cholí se sparťané.

V době, kdy nerozhodovalo skóre ani vzájemná bi

lance soupeřů, ale pouze podíl vstřelených a inkaso

vaných branek, mají všichni za to, že Sparta nasází

Teplicím víc kousků než Třinec klokanům z Bohemians,

díky čemuž se mezi fotbalovou elitou udrží. Všechna

utkání mají kvůli regulérnosti výkop této červnové so

boty ve stejný čas. Jen ve Slezsku něco nehraje. Roz

hodčí Korček se nemá k úvodnímu hvizdu, a aby toho

nebylo málo, nařídí ještě minutu ticha za zemřelého

hokejového funkcionáře... O přestávce se zase zdrží

o něco déle ve sprše, takže je jasno, že duel na Letné

bude končit o dobrých deset minut dříve než ten na

třineckém hřišti. Když je zanedlouho v Praze hotovo

a patnáct tisíc diváků tleská vítězství 4:0 nad severo

českým celkem, jsou všichni současně přesvědčeni, že

tím je vše zachráněno. Jenže v Třinci se dějí velké věci

a duch fair play u toho není, protože se na to nemůže

dívat. V době, kdy skončil zápas Sparty, vede Třinec

nad Bohemkou 3:0, jenže v posledních minutách dojde

k „zázračnému“ zmobilizování posledních zbytků sil

domácích a nevídanému kolapsu hostujícího celku. Tři

ROMAN SMUTNÝ

16

nec střílí další dvě branky. Trenér zelenobílého klubu

Bohumil Musil nepočká na konec utkání a nepříčetný

utíká do autobusu. Je potupen a ochromen tím, co mu

právě docvaklo. Podrazili ho vlastní hráči. Přijali úpla

tek. Nyní už je to nad slunce jasné. Jak se později ukáže,

podmáznutých bylo hned pět jeho svěřenců, včetně

brankáře. Výsledkem 5:0 se Slezané zachraňují, Sparta

poprvé ve své historii padá do druhé ligy. Sci-fi scénář

se proměňuje v holou realitu. Hráči Sparty brečí, útoč

ník Vladimír Kára přímo na hřišti odhazuje kopačky

a řve, že už nikdy nebude hrát fotbal.

Protagonista našeho příběhu Jiří Rosický v násle

dující sezoně pomáhá Spartě k okamžitému návratu

do nejvyšší soutěže. I on tak zažívá druholigové dob

rodružství, kdy na Spartu chodí davy lidí. Vše koru

nuje účast 33 000 diváků při zápase s Banskou Bystricí.

Právě tento vojenský oddíl je největším soupeřem ru

dých v boji o druhé postupové místo. Na tom prvním

se překvapivě vyhřívá Frýdek-Místek. Další blamáž se

nakonec nekoná a pražský velkoklub se po roce vrací

tam, kam jednoznačně patří. Velký prvoligový come

back si navíc tým zpříjemní i ziskem Českosloven

ského poháru.

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

Je léto 1977. Nyní již osmadvacetiletý Jiří Rosický odjíždí po náročné sezoně, ve které jeho tým po návratu do ligy skončil na třinácté příčce, na dovolenou do Vsetína. V průběhu rekreace na Valašsku jej zasáhne šokující zpráva: ve Spartě už pro něj není místo. Nechápe, jak je to možné. Vždyť se ještě před odjezdem domlouval s trenérem Hložkem na pokračování v rudém dresu. Nenadálá situace je vrcholně nepříjemná i proto, že s manželkou Evou čekají brzy přírůstek do rodiny. Jiří je zklamaný a zoufalý. Se Spartou za jedenáct let zažil takřka vše, čeho se může ligový fotbalista dočkat. Za své věrné služby se nyní on sám dočkal velmi nedůstojné tečky. Je to velmi bolestivý rozchod. Není se co divit, že ve vzteku vyhodí vše, co by mu letenský klub mohlo připomínat. O Spartě už nechce ani slyšet a zapřísahá se, že její práh už nepřekročí.

Jiří Rosický se tohoto léta mýlil. Ovšem kdo by tehdy v takto vyhrocené situaci prorokoval, že práh Sparty v budoucnu překročí ještě mnohokrát, ba co víc, že jméno Rosický bude přepisovat dějiny Sparty?

18

KAPITOLA 2

ZÁCHRANNÉ lano pro z ničeho nic nezaměstnaného

obránce přiletělo z druholigového Spartaku Vlašim.

Právě při angažmá ve středočeském městě poblíž bájné

hory Blaník se exsparťanský fotbalista s manželkou

Evou radují z prvorozeného syna Jiřího. Po ročním

intermezzu o patro níž zaplavuje novopečeného otce

radost podruhé. V době, kdy už to snad ani nečekal,

přichází nabídka k návratu do první ligy. Z Jiřího ně

kdejšího letenského spoluhráče Tomáše Pospíchala

se postupem času stal trenér, jenž na sebe stihnul po

zitivně upozornit nejprve na lavičce Baníku Ostrava

a naposled i v roli šéfa střídačky Škody Plzeň. V létě

roku 1978 má za sebou první sezonu v roli kouče vr

šovických Bohemians, a když přemýšlí o možných let

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

19

ních posilách a vyztužení obranné řady, vzpomene si

na starého známého. Není o čem přemýšlet. Jiří se po

krátké pauze opět přesouvá do hlavního města a svou

prvoligovou kariéru rozšíří o další dvě sezony. Má také

unikátní příležitost být členem rodícího se mužstva

kolem Antonína Panenky či Karola Dobiáše, které v se

zoně 1982/1983 vybojuje pro klub od Botiče historický

první titul. U této slávy už Jiří nebude. Ligovou karié

ru uzavírá v roce 1980. Symbolicky právě tohoto roku,

snad na důkaz pravdivosti tvrzení, že osud člověku

bere, aby mu na jiném místě zase dal, se rodina Ro

sických rozrůstá na čtyřčlenný tým. Dne 4. října spatří

poprvé světlo světa druhý syn a dostane jméno Tomáš.

Jméno původem z aramejštiny znamená dvojče, jak byl

označován apoštol Tomáš, který údajně odmítal věřit

v Ježíšovo vzkříšení, dokud si vlastnoručně nesáhl na

rány v jeho těle.

Tohoto podzimního dne neměl nikdo ani zdání, že se

právě narodil fotbalista, jehož kouzlům s míčem v bu

doucnu také nebudou lidé věřit, dokud je neuvidí na

vlastní oči. Není se co divit. Vstupní pozice do života

malého Tomáška byla z hlediska genetického základu

velmi slušná.

ROMAN SMUTNÝ

20

Příběh tatínka Jiřího již známe. Rovněž maminku Evu

obdarovaly sportovní sudičky, když dostala do vínku talent pro stolní tenis, kterému se dlouhá léta věnovala. Navíc, jakožto dcera oddaného sparťana a sestra svého bratra Miloše Beznosky, ligového obránce Sparty, Olo

Tomáš Rosický s maminkou Evou a tatínkem Jiřím při odchodu ze Sparty

do Dortmundu, leden 2001

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

21

mouce a Bohemians, měla i tato sympatická blondýnka

k fotbalu přirozeně velmi blízko. Dle rodové tradice do

stal Tomášek, stejně jako o tři roky dříve jeho bráška

Jirka, od svého strýce Miloše kopačák, na který mu děda

se sparťanským srdcem napsal osobité přání: „Tomášku!

Já ti přeji v tuto chvíli, abys byl vždy plný síly. Neb celý svět

ví dozajista, že narodil se fotbalista. Sportem utužuj své

zdraví, své rodiče nesužuj. Buď vždy rovný, čestný chlap,

ať tě má vždy každý rád!“

Já zas řeknu ti z fleku, toužím bydlet na Proseku,

zpívá se v jedné písničce. Právě zde, na velkém sídlišti

zasahujícím hned do čtyř městských čtvrtí, si v bytě

3 + 1 vybudovala na dlouhé roky svůj domov i rodina

Rosických. Prosecké sídliště skutečně patřilo k těm

nejzdařilejším panelovým mikrosvětům, které v Čes

koslovensku vznikly. Na rozdíl od mnoha jiných bez

duchých šedivých monster mohlo svým více než třiceti

tisícům obyvatel nabídnout všechna důležitá zařízení

pro běžné potřeby každodenního života, rozumné ro

zestupy mezi jednotlivými bloky vyplněné zelenými

plochami či unikátní jedenáctihektarový park se sou

stavou jezírek, fontán, kaskád či vodních kanálů. To se

ví, že se zde našlo i nespočet plácků, na nichž místní

ROMAN SMUTNÝ

22

kluci mohli pilovat své fotbalové umění. Tomáš s brá

chou Jirkou mydlili společně fotbal snad od prvního

dne, kdy se mladší z této sourozenecké dvojice dokázal

poprvé postavit na nohy. Dějištěm těchto nelítostných

bitev býval jednak Rosických byt, a to díky neobyčejné

toleranci táty Jiřího a maminky Evy, sportovců tělem

i duší. Jakmile to však počasí jen trochu dovolilo, pá

dili oba hoši ven. Jeden z jejich oblíbených plácků měl

pískový povrch. Právě o něm se dá říct, že měl tu čest

být tím, na němž se poprvé proháněly kopačky fotba

listy, kterému později bude ležet u nohou celá Sparta –

a nejen ona.

Když bylo Tomášovi pět let, jeho strýc Miloš Bez

noska oslavil se Spartou již druhý titul v řadě. K mis

trovskému poháru v roce 1984 dovedl legendární tým

kolem Stejskala, Straky, Chovance, Bergera, Haška či

Grigy z Feyenoordu Rotterdam se navrátivší a pro ro

dinu Rosických tak trochu osudový kouč Václav Ježek.

Tomáš s Jirkou rozhodně nepatřili k těm, pro něž je celý

vesmír smrsknut pouze do fotbalové meruny. I díky ak

tivním rodičům se jim dostávalo všestranné sportovní

průpravy. Maminka Eva je seznámila se stolním teni

sem, v zimě všichni společně vyráželi na lyžařské či

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

23

běžkařské výpravy do hor, uchvátilo je ale i bruslení,

hraní hokeje na jakékoliv vodní ploše, kterou začaro

vala ledová královna, o tisících najetých kilometrech na

kole ani nemluvě. Tomášovou velkou výhodou byl fakt,

že měl odmala pro strach uděláno. Když měl ve třech

letech poprvé ochutnat sjezdové lyžování a poznat

jízdu na lanovce, na místo obav nebo slziček se hned

jako mazák vydal k zasněženým výšinám bez sebemen

ších problémů, a když ve čtyři hodiny končila provozní

doba svahu, nemohli ho rodiče dostat zpět do horské

chaty. Jindy si při sjíždění při pádu natloukl tak, že mu

z pusy tekla krev, ovšem duch houževnatého bojovníka

byl silnější, a tak malý, všestranně nadaný sportovec

úspěšně přijel dolů, kde čekala vystrašená maminka,

která již mezitím byla o drobné nehodě informována.

Když viděla, jak se její synek už zase řítí na lyžích, spadl

jí pořádný kámen ze srdce.

Jak Jirka, tak Tomáš měli velké štěstí, že se narodili

rodičům, pro které byla rodina vším a pro své děti by

dýchali. Každému se takového požehnání nedostane.

Maminka Eva s tatínkem Jiřím se snažili, aby dětství

jejich kluků bylo co nejšťastnější, a tím pádem i kva

litním základem do dospělého života. Například už

ROMAN SMUTNÝ

24

ve svých dvou a půl letech se Tomáš poprvé smočil ve

slané vodě. Rosičtí se tehdy vydali k Černému moři do

Bulharska, o rok později vyzkoušeli Jaderské moře v Ju

goslávii. Pravidelné letní dovolené u moře nebyly ani

v čase, kdy se komunistický režim zmítal v předsmr

telné křeči, rozhodně ničím, čím by se mohlo chlubit

dvanáct lidí do tuctu, jako je tomu až na drobné vý

jimky dnes. Tomáš ani u moře nezůstával nic dlužen své

pověsti chlapce, který se nebojí poznávat nová dobro

družství. Tak se stalo, že brzy propadl potápění a být na

něm, zůstal by se šnorchlem ve společnosti podvodních

živočichů i dlouho poté, co se sluníčko pro daný den

uklonilo a po anglicku se vytratilo za horizont.

K touze zdolávat nové výzvy, objevovat nové věci

a neustále pomalu, ale jistě zvedat svou vlastní laťku

mladého fotbalistu vybičovávala, jak už to tak bývá,

přítomnost staršího bráchy Jirky, který na sebe často

bral roli Tomášova ochránce. Brával Toma mezi své ka

marády, avšak nikdy nedovolil, aby se benjamínek party

cítil odstrkován. Jako starostlivý rytíř fungoval v tako

výchto chvílích coby prodloužená ruka svých rodičů

a byl garantem toho, že se neposednému předškolákovi

nic zlého nestane. V duchu zásady, že špinavé prádlo se

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

25

pere doma, řešili oba kluci své spory a rozmíšky zásadně

za dveřmi proseckého bytu, venku tvořili jednotný tým.

To se ví, že občas dostal Jirka chuť dát příležitostně

provokujícímu bráškovi za vyučenou, jenže při po

hledu na o hlavu menšího rebela, navíc hubeného jako

špejle, v něm zvítězila zodpovědnost staršího z páru

a při představě, že by z Toma mohl nedopatřením cel

kem snadno udělat dva Tomášky, od svého původního

záměru fyzického zúčtování raději upustil. Jirka také

sehrál v Tomášově životě osudovou roli, když postupně

krok za krokem vytvářel fotbalové šlépěje, ve kterých

mladší bráška kráčel. Byl jeho prvním vzorem, který byl

hoden následování a dohánění. Při prvních fotbalových

pokusech na pískových i jiných hřištích v týmu starších

borců by jeden řekl, že kromě bezstarostné dětské hry

o nic jiného nešlo. Jenže to by byl omyl. Šlo o důležitou

průpravu na nastávající kapitolu Tomášova života a vý

voje, která už začínala klepat na dveře.

Jednoho dne vzal táta Jiří oba kluky a za několik

chvil společně prošli branou proseckého klubu TJ Kom

presory. Tato tělovýchovná jednota na severním okraji

Prahy, jejíž áčko hrávalo v této době divizi, se tím mo

mentem stala prvním fotbalovým domovem Tomáše

ROMAN SMUTNÝ

26

a Jirky. Teď už bylo hodně na nich samotných, jejich

trenérech, a taky trochu i na rozmarné paní Štěstěně,

jestli se z této štace stane jen okrajová životní epizoda,

nebo bude odrazovým můstkem na mnohem zajíma

vější fotbalovou adresu. Místní klub disponoval hřiš

těm s travnatým povrchem a druhým škvárovým, které

bylo zpravidla určeno pro malé špunty. Paní Rosická

mohla nakoupit do zásoby kartáče na pravidelný rituál

vyprošťování černé ostré hmoty z kolen svých synů, což

rozhodně nebyl nepříjemnější způsob, jak završit celo

denní program.

Mnohem víc než následky skluzů na hrubozrnném

povrchu hřiště trpěl Tomáš svou situací. V týmu, do

kterého přišel, byl suverénně nejmladší, v porovnání

s kluky až o čtyři roky staršími o hlavu menší a o pěk

nou řádku kilogramů lehčí. Trenér Tichaj proto Tomáše

posílal do hry až v samotném závěru utkání, a to pře

devším tehdy, když už bylo o výsledku rozhodnuto. Slzy

zklamání a hořkosti nad svým údělem se tak staly To

movým každodenním společníkem. Sledování zápasů

z lavičky náhradníků jej bolelo stokrát víc než škvá

rou zrasovaná kolena. Desítky a desítky nekonečných

minut v prostoru za čárou sledoval, jak manšaftu šéfuje

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

27

brácha Jirka s kapitánskou páskou, kousek od něj válí

kamarád Pavel Pergl a on u toho nemůže být. Přitom

když se konečně své vskutku dietní porce minut dočkal,

nikdy nezklamal, s míčem si počínal přímo mazácky

a nedělalo mu problém obcházet o několik let starší

protihráče.

Naštěstí je všechno zlé vždy pro něco dobré. Tomáš

si toto trápení moc dobře uložil do paměti a promě

nil jej v silnou motivaci. V budoucnu bude o to víc na

trénincích i v zápasech dřít, jen aby už nikdy nemusel

být mimo základní jedenáctku. Možná i toto příkoří při

spěje k tomu, že až přijde první velká příležitost, chytí ji

pořádně za pačesy a už mu ji nikdo nevyrve. A nejen to.

V žákovských a dorosteneckých kategoriích mnohé ny

nější parťáky, na něž se nyní smutně kouká ze střídačky,

předběhne ve vývoji i výkonnosti, ba co víc, nabere

rychlost tak kosmických rozměrů, že jej nikdo z nich už

nikdy nedohoní. Zadostiučinění se však Tomáš dočká

ještě v Kompresorech. Dne 27. května 1987 si jeho klub

pozval k přátelskému zápasu tým Viktorie Praha 8 –

a právě tento den byl tím, kdy se Tomáš konečně do

čkal splnění svého snu: vyběhnutí na trávník od první

minuty. Teď se konečně mohl začít cítit jako opravdový

ROMAN SMUTNÝ

fotbalista. Zápas, ve kterém přešťastnému Tomovi pat

řil post pravého záložníka, skončil vítězstvím 3:0 a byl

pro něj současně labutí písní v sídlištním klubu. Prvním

a současně posledním zápasem, který v jeho dresu ode

hrál. Když toho podvečera odcházel nejmladší z rodu

Rosických domů, ve vzduchu už vonělo přicházející

léto. Až bude pro spoustu lidí nejkrásnější roční období

na konci svých sil předávat štafetu podzimu, bude už

Tomáš někde úplně jinde.

29

KAPITOLA 3

VŠECHNO vlastně začalo ještě předtím, než se Tomáš

dočkal své premiérové účasti v základní sestavě. Tým

Kompresorů doma zválcoval mladíky Sparty Praha a na

cestu jim do bagáže přidal pět gólů. Hvězdou zápasu

se stal Tomášův bratr Jiří, což sparťanské funkcionáře

vybičovalo k aktivitě. Šéftrenér mládeže Miloslav Lev

se proto zanedlouho vydal na Prosek znovu, tentokrát

si to však namířil k jednomu z mnoha paneláků a na

paletě zvonků zmáčkl ten se štítkem Rosický. Za pár

okamžiků odstartovalo za dveřmi fotbalové rodiny

jednání, jaké letenský odborník přes mladé fotbalové

talenty dosud nezažil a jen tak nezažije. Poté, co pan

Rosický vyslechl zájem letenských získat jejich star

šího syna do svých řad, zcela nečekaně svého hosta

ROMAN SMUTNÝ

30

zaskočil: „Dobře, pustím Jirku do Sparty, ale půjde

s ním i Tomáš.“

Trenér Lev si v první chvíli pomyslel, že jej snad šálí

sluch. Dosud byl totiž vždy svědkem spíše toho, že ro

diče při zprávě, že o jejich dítko má zájem nejslavnější

klub v zemi, skákali radostí div ne až do stropu – kladení

si vlastních podmínek, to byla dnešní velká premié

ra. Pan Rosický zariskoval a vsadil vše na jednu kartu.

Nechtěl, aby jeho kluci hráli fotbal každý na jiné straně

Prahy. Fotbalový činovník se vypotácel ven a ještě

v autě kroutil hlavou. Leč za pár dnů se u Rosických

rozdrnčel telefon a na drátě byl šéftrenér Lev s nabíd

kou, aby Tomáš dorazil na Letnou, kde si jej důkladně

proklepne trenér starší přípravky Jan Hroneš, na němž

bude konečný verdikt o dalším působišti sedmiletého

Toma. A tak se stalo, že pan Rosický opět vyrazil na Let

nou, tentokrát v roli starostlivého otce, navíc v osudový

den, kdy se mělo rozhodnout, zda budou oba jeho po

tomci fotbalově vyrůstat v klubu, v němž on sám strávil

své nejlepší roky. Trenér Hroneš měl Jiřího Rosického

ještě v živé paměti coby znamenitého obránce a hned

na uvítanou jej seznámil se svým názorem, že fotba

lové umění nemusí být nutně dědičnou záležitostí. „Co

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

31

vám budu vykládat, pane Rosický, vy víte sám, co je to

Sparta. Mimo jiné i obrovská konkurence. Může se stát,

že bude třeba půl roku jen trénovat a do zápasu se ne

dostane,“ seznámil stručně a jasně hlavu rodiny s tím,

jak se věci mají. A pak už odstartoval možná nejdůleži

tější trénink v Tomášově životě.

Před jeho začátkem mu bylo pěkně úzko, ale v mo

mentě, kdy trenér Hroneš foukl do píšťalky, byla veš

kerá nervozita ta tam a na trávníku začal s míčem

kouzlit ten Tomáš, jakého všichni znali z proseckého

hřiště. V týmu starší přípravky, v němž byli kluci o rok

starší než Tomáš, v ničem nezaostával, naopak se něko

likrát blýsknul svou elegantní technikou ovládání míče.

Námluvy mladinkého fotbalového prince s náročnou

a pro mnohé nedobytnou princeznou Spartou dopadly

úspěšně, a tak již následující sobotu mohl Tomáš vy

běhnout do zápasu proti Tempu Praha do svého prvního

zápasu ve hvězdném klubu, který se stal jeho novým

fotbalovým domovem o něco dřív, než by sám čekal. Na

sobě měl rudý dres s číslem 12 a k němu bílé trenky.

Kruh se uzavřel. V klubu, z něhož Jiří Rosický před lety

s hořkostí odcházel, začal právě psát svou vlastní histo

rii vedle prvorozeného syna Jirky i mladší Tomáš.

ROMAN SMUTNÝ

32

Tímto slavným dnem se život rodiny Rosických začal

ještě víc než dosud točit kolem fotbalu. Táta Jiří se

začal věnovat trenéřině u sparťanské mládeže, z práce

spěchal rovnou na trénink, kde už na něj čekali jeho

svěřenci, takže veškerý servis jeho vlastním synům mu

sela obstarat jeho manželka Eva, máma a oddaná fot

balová fanynka v jedné osobě. Když jí skončila pracovní

doba, nachystala svačinky, uvařila do dvou termosek

čaj a nakládala den za dnem své kluky do auta a křižo

vala celou Prahu, aby se dostali na trénink včas. Roz

víjení a pilování fotbalových dovedností poté osobně

přihlížela, a když všichni společně dorazili domů, její

šichta ještě zdaleka nekončila. Kromě každodenního

vaření bylo třeba vyprat haldy propoceného oblečení,

většinou obtěžkaného nemilovaným hostem – škvárou.

O víkendech jim vytvářela stejné zázemí před mistrov

skými zápasy či turnaji, které s nimi navíc rovněž tr

pělivě objížděla, a teprve po jejich odehrání a poté, co

skončil zápas jiných mladíků pod vedením pana Rosic

kého, se celá rodina mohla kolem sobotního poledne

konečně sbalit, zamávat hektické Praze a vyrazit na

zbytek víkendu za klidem na chatu v Řitce vzdálené

přibližně třicet kilometrů od české metropole. Hned

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

33

po příjezdu si o pozornost vždy důrazně řekla zahrada

s početnými záhony, přes týden osamělá a vesele zarůs

tající. Dospělí se tedy nenudili ani při pobytu na chatě,

o kterém si spousta lidí, kteří rekreační objekt nemají,

myslí, že slouží k odpočinku. Kluci si zase mohli vy

chutnávat aktivity v příjemném prostředí přírody, jaké

jim sídliště nabídnout nemohlo. Tatínek jim udržoval

trávník v kvalitě takřka anglických parametrů pro te

nisové turnaje. Na louce o kousek dál zase probíhaly

penaltové rozstřely, a když už bylo míčových her dost,

vyráželi s místními dětmi na cyklovýlety. Byly to poho

dové a bezstarostné časy, o nichž se lidé často mylně

domnívají, že budou trvat už napořád, a které, jak už to

tak chodí, do ještě větší krásy vyrostou v budoucnu ve

vzpomínkách.

Tím, kdo stál za každých okolností nohama na zemi,

znal už fotbal ve všech jeho podobách a věděl moc

dobře, že vítězství je od slz a zklamání odděleno pře

pážkou tenounkou jako vlásek, byl u Rosických táta Jiří.

Jako dlouholetý ligový fotbalista si byl vědom toho, že

úspěch je výsledkem mnohaleté každodenní dřiny krok

za krokem, přičemž žádný krok nejde přeskočit. Byl

si moc dobře vědom neúprosné skutečnosti, že stačí

ROMAN SMUTNÝ

34

jedno špatné došlápnutí, nedůvěra trenéra či jeden dva

špatné výkony, a roky a roky práce mohou přijít vni

več. Věděl, že klukům neprospěje tím, že je bude plácat

po zádech, ale tehdy, pokud jim i po vyhraném zápase

řekne, kde mají ještě rezervy a v čem by se měli zlep

šit. Tato jeho vlastnost byla častým předmětem sporů

mezi ním a jeho ženou Evou, která například od zele

ných fotbalových Tomášových let byla přesvědčena, že

Tomáš bude jednoho dne hrát za Real Madrid, a toužila

po tom, aby její manžel oba syny více chválil. Fakt, že

se Tomášovým zaměstnavatelem v budoucnu stane fot

balový klub jen o něco málo slavnější než světový feno

mén z Madridu, je přitom nejspíše zásluhou kombinace

obojího. Maminčiny bezvýhradné podpory, optimismu

a nadšení a tátovy fotbalové i životní moudrosti, pokory

i náročnosti. Pan Rosický neposkytoval svým synům jen

pohled na věc coby někdejšího hráče, ale radil jim i ze

své současné pozice trenéra, držitele licence A. Cesta

na střídačku vedla přes občasné záskoky za nemocné

trenéry u žáků, později pozice asistenta u dorostenec

kých kategoriích. Tak se nakonec stalo, že jednu dobu

působil jako hlavní trenér u sparťanského třetiligového

béčka či v pozici asistenta v Xaverově ve druhé nejvyšší

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

35

soutěži. Zodpovědnost vůči rodině a snaha zajistit stálý

příjem jej nakonec přiměla svou celoživotní vášeň

opustit a věnovat se nadále už jen svému civilnímu za

městnání revizního technika hasicích přístrojů. Zodpo

vědnosti, slušnosti, poctivosti či reálnému pohledu na

věc učil i své syny. Nikoliv formou příkazů, ale naopak

s pomocí své přirozené autority a inteligence, díky níž

své kluky uměl šikovně nasměrovat tak, aby si k rozum

ným rozhodnutím došli sami.

Tomáš nepatřil k dětem, kterým by rodiče museli

kvůli špatnému prospěchu hrozit zákazem či omeze

ním fotbalových aktivit. Základní školou na Proseku

proplouval jako plachetnicový škuner za jasného dne

a klidné mořské hladiny. Na prvním stupni s jednič

kami, a o moc horší to nebylo ani ve vyšších ročnících.

Pozornost se tak mohla o to silněji upínat na jeho spor

tovní vývoj. Do týmu o rok starších kluků rychle zapadl

a díky tomu, co od prvních dnů předváděl při trénin

cích i zápasech, si rychle získal jejich respekt. Brzy se

skamarádil s blonďatým svérázem Lukášem Zelenkou

a spolu to potom táhli až do dospělých let. Veledůleži

tým faktorem byl jednoznačně mladý a osvícený trenér

Jan Hroneš, kterého kluci měli rádi za to, že nezkazil

ROMAN SMUTNÝ

36

žádnou srandu, připravoval zábavné tréninky, ale když

bylo třeba, uměl si sjednat pořádek. Za svůj vzor si vzal

Ajax Amsterodam, v první polovině sedmdesátých let

nejlepší klub Evropy, navíc proslulý skvěle propraco

vaným systémem výchovy hráčů. Zejména mu učaroval

počin tamního šéftrenéra mládeže Coervera, kterému

vrtalo hlavou, proč evropští hráči zaostávají za těmi

jihoamerickými, a tak se do této převážně španělsky

a portugalsky mluvící části světa vydal a pozoroval.

Zjistil, že místní borci vynikají zejména v citu pro míč,

v driblingu i ve schopnosti kouzlit s míčem bez toho,

aby se na něj dívali. Své poznatky zpracoval a natočil

na videokazetu, ke které se jednoho dne dostal i mladý

fotbalový odborník Hroneš. Na základě ní ušil na míru

svým svěřencům školou povinným soubor speciálních

cviků na zdokonalování techniky. Motivačním prvkem

bylo, že každý z hráčů dostal za úkol precizně nastu

dovat jeden cvik a na požádání jej kdykoliv ostatním

předvést.

I díky kvalitním a moderním tréninkům začal tým

Hronešových mladíků brzy udivovat svým uměním a za

čínalo se o něm čím dál hlasitěji mluvit. Není například

zvykem, aby se na žákovské zápasy chodili dívat hráči

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

37

prvoligového áčka. Tomáš a spol. bývali již v těchto

dobách takovouto návštěvou poctěni. Mezi první velké

úspěchy tohoto souboru patřil například sledovaný tur

naj v Liberci, kterého se účastnilo dvacet českých klubů.

Kromě vítězství zde sparťanští žáčci poprvé poznali, že

hrát v rudém dresu znamená mimo jiné i nutnost zvyk

nout si na nepříjemný fakt, že každý soupeř hraje proti

nejslavnějšímu českému klubu jako o život, motivován

lákavou vidinou případného cenného skalpu. Hrone

šova vymazlená mašina ale i tak pod svými koly drtila

jednoho soupeře za druhým, a to nejen na turnajích, ale

i každotýdenních zápasech v pražském přeboru. Byly

to časy, kdy se v případě áčka v nadsázce říkávalo, že

soupeř mířící na Letnou prohrává už v Průhonicích 0:2.

A pro tým kolem šikovných dirigentů Tomáše a Lukáše

to platilo zrovna tak. Tihle dva se hledali, až se našli.

A kdyby se nepotkali, tak by si snad jeden druhého mu

seli vymyslet. Už ve svém věku nemysleli jen na sebe,

ale i na diváky, pro něž vymýšleli srandičky a kulišárny,

které vypadaly jako díla okamžiku, ovšem ve skuteč

nosti byly pečlivě naplánovány předem. Třeba kudr

natý smíšek zmátl hráče soupeře, když naoko v jeden

moment zapomněl na míč a dál běžel bez něj – a vtom

ROMAN SMUTNÝ

38

se z druhé vlny přihnal Tomáš, práskl do něj a vstřelil výstavní gól.

Takovými i jinými kousky bavili žasnoucí diváky nejen v Československu, ale když se po roce 1989 odstříhaly ostnaté dráty a otevřely hranice, i v zahraničí. Premiérová výprava na Západ se konala v létě 1990 a hned byla vítězná. Ve francouzském Istres prošli až do finále a v něm nejtěsnějším rozdílem vyhráli nad italským týmem AC Delfin Rimini. Do země galského kohouta se v dalších dvou letech vrátili ještě dvakrát a pokaždé si domů odvezli bronzové medaile. Letní turnaj v roce 1992 byl pro Tomáše speciální v tom, že se tehdy vůbec poprvé dočkal pocty navléct si kapitánskou pásku. Pro nejmladšího člena mužstva ocenění jako hrom, navíc zcela zasloužená. Ze středopolaře drobné postavy vyrůstal nepostradatelný člen Hronešova souboru a srdce celého týmu.

Když bylo Tomášovi čtrnáct let, bylo i na základě přání jeho táty rozhodnuto o tom, že vzhledem k tělesné schránce ještě nedosahující dorosteneckých parametrů zůstane pro další sezonu v žácích. Jak se záhy ukázalo, byl to krok moudrý a prozíravý. Tomáš se pár týdnů poté vydal se svými spoluhráči na tur

TOMÁŠ ROSICKÝ: MALÝ MOZART

naj do Walesu, v němž jen o vlásek nedosáhl na zlatou

placku. Po jeho skončení byl s devíti brankami vyhlá

šen nejlepším kanonýrem, a navíc i nejlepším hráčem

celého prestižního turnaje, za což jako bonus dostal

na míru vyrobené kopačky značky Nike. Byla to velká

sláva, přesto ještě nebylo zdaleka o ničem rozhodnuto.

Tomáš měl náročné dorostenecké období, v němž se

láme chleba, teprve před sebou a spolu s ním i spoustu

zajímavých výzev.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist