načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tohle je moře – Mariana Enriquezová

Tohle je moře

Elektronická kniha: Tohle je moře
Autor: Mariana Enriquezová

Tajuplná i zlověstná nálada románu znepokojivě nabízí realitu protkanou prvky fantastiky. Hutná atmosféra rockového prostředí, ve kterém umělci jako byl Kurt Cobain, Jim Morrison a jiní umírají příliš mladí a stávají se legendami, se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 119
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze španělského originálu Éste es el mar ... přeložila Lucie Trägerová
Skupina třídění: Španělská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7791-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Tajuplná i zlověstná nálada románu znepokojivě nabízí realitu protkanou prvky fantastiky. Hutná atmosféra rockového prostředí, ve kterém umělci jako byl Kurt Cobain, Jim Morrison a jiní umírají příliš mladí a stávají se legendami, se potkává s ozvěnami mytologie ve svérázné fantaskní románové teorii.

Popis nakladatele

Proč slavní rockoví umělci často umírají mladí? Jak se Kurt Cobain, Sid Vicious nebo Jim Morrison stali legendami?.

Rozsahem útlý román Mariany Enriquezové nabízí propracovanou teorii ve formě kouzelného příběhu, v němž navštívíte rockové koncerty plné nadšených fanynek i svět obývaný nadpřirozenými bytostmi.

Autorčina tvorba zde nabývá nové podoby, koketuje s morbidností, tajemnem a zrůdností a řadí se tak do málo známé oblasti argentinské literatury. Její ponurý a znepokojivý styl působí nesmírně návykově. Realita protkaná prvky fantastična přináší ozvěny řecké mytologie i rockové hudby.

Ony subtilní znepokojivé stíny, které bloudí dílem Mariany Enriquezové, jsou pro ni nezvyklé. Už se nejedná o přízraky, upálené ženy, znetvořené lidi nebo hladové domy, ovšem motiv organizované společnosti bytostí, které spřádají plány, aby dovedly mladičké rockery ke slávě, pohltily je a nakonec je vyplivly vstříc nečekané smrti, se zdá zcela v souladu s autorčinou zálibou v morbidnosti.

- Natalia Arenasová, Diario Popular

Autorka se chytře inspiruje velkými mistry, avšak svět, který vytváří, je vskutku unikátní.

- Edmundo Paz Soldán, spisovatel   

Enriquezová vložila do známého prostředí rockové hudby nadpřirozené motivy a dosáhla tak efektu odcizení. Fantastično a poetický tón pronikají do realistické scenerie, ve které nechybějí prvky černého humoru.

- Felipe Fernández, La Nación

Zařazeno v kategoriích
Mariana Enriquezová - další tituly autora:
Co nám oheň vzal Co nám oheň vzal
 (e-book)
Co nám oheň vzal Co nám oheň vzal
Tohle je moře Tohle je moře
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST



Mariana Enriquezová

Tohle je moře



Brno 2019


Éste es el mar

Copyright © Mariana Enriquez, 2017

Translation © Lucie Trägerová, 2019

Obra editada en el marco del Programa “Sur” de Apoyo a las

Traducciones del Ministerio de Relaciones Exteriores y Culto

de la República Argentina

Dílo bylo publikováno v rámci podpůrného programu

pro překlady „Sur“ Ministerstva zahraničních věcí a církevních

záležitostí Argentinské republiky

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-868-0 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-869-7 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-870-3 (Formát MobiPocket)



Oh the boys on the radio

They crash and burn

They fold and fade so slow

In your endless summer night

I’ll be on the other side

When you’re beautiful and dying

All the world that you’ve denied

When the water is too deep

You can close your eyes

And really sleep tonight

HOLE, Boys on the Radio


Ach ti kluci z rádia

Zhroutí se a vyhoří

Složí se a pomalu se vytrácejí

Ve tvé nekonečné letní noci

Budu na druhé straně

Když jsi krásný a přitom umíráš

Celý svět, který jsi popíral

Když je voda příliš hluboká

Můžeš zavřít oči

A dnes v noci se konečně vyspat

HOLE, Boys on the Radio


Sur mes cahiers d’écolier

Sur mon pupitre et les arbres

Sur le sable sur la neige

J’écris ton nom

Sur toutes les pages lues

Sur toutes les pages blanches

Pierre sang papier ou cendre

J’écris ton nom

PAUL ÉLUARD, Liberté


Na své školní sešity

Na lavici na stromy

Na písek na sníh

Píšu tvé jméno

Na všechny čtené stránky

Na všechny bílé stránky

Kámen krev papír popel

Píšu tvé jméno

PAUL ÉLUARD, Svoboda



13

Zvedla hlavu a hledala pach zoufalství, který tolik potře

bovala. Musí někoho obětovat. Jestli nezariskuje, nikdy si

jí nevšimnou. Jak dlouho už vyčnívá z Roje? Pro ně, kte

ré žijí navěky, plyne čas jinak, protože ve věčnosti se čas přímo plouží. Zapomenout na touhu po klidu a muset kři

čet a utíkat a hučet a šumět a brečet se pro ni stávalo čím

dál těžší.

Změnila tvar a jen tak se vznášela nad skupinou dívek

sedících na trávníku na náměstí. Bez váhání si vybrala fanynky skupiny Fallen. Představovaly tu nejlepší možnou oběť. Vyzařovaly z nich všechny potřebné pachy, jako jsou cibule, mýdlo a laciná květinová voňavka.

Nejdřív si všimla jejích rukou. Tetování jí nedovolili,

a tak si symboly Fallen — dva trojúhelníky představující pár křídel, runu Dagaz — kreslila lihovkou. Na tváře si

stejnou lihovkou napsala „James James James“. To byl

zpěvák z Fallen, který mohl za všechen tenhle krvavý a těžký pach. Pach, který potřebovala. Vzala na sebe lid

skou podobu a snažila se napodobit výraz té smutné dívky.

Té s tlustýma nohama, nesouměrnými boky a dlouhými

tmavými vlasy. Potřebovala si s ní popovídat a vzbudit v ní dů věru. Helena byla taky fanynkou, ale ne lidskou. Toho

si byla vědoma, ale o moc víc toho nevěděla, jelikož život v Roji byl zběsilý a na poslouchání a vědění nebyl čas.

Všechny jejího druhu žily v neustálém pohybu a nikdy

nespaly, jako žraloci. Každý večer šly pokřikovat na ně

jakou show, povětšinou v různých zemích. Každý den

musely hlídat před nějakým hotelem, vstupem do divadla nebo haly, obličeje přitom měly pomalované srdíčky

a logy, v rukou pevně svíraly fotky a plakáty a k tomu bre

čely a dupaly. Musely pročítat všechny rozhovory a učit se

zpaměti odpovědi, opakovat je, citovat. Musely být aktiv

ní na sociálních sítích, na fórech a Tumblr a Facebooku

a Snapchatu a Instagramu a YouTube a tweetovat a postovat, komentovat, vytvářet fámy, vyhrožovat sebe vraždou.

Měly se skamarádit s opravdovými fanynkami a získat

pro ně cenné předměty, podepsaná cédéčka a fotky, ně

jaký retweet nebo dokonce soukromou zprávu. Nějaké

obnošené tričko nebo možnost stát v první řadě — v tom

byla obzvlášť dobrá, uměla si prorážet cestu davem, vždy

dokázala najít místo hned vedle zadržovacího zábradlí

a za ruku se jí přitom držela nějaká drobná zoufalá holka, která celou dobu brečela. Musely tyhle lidské fanynky donutit ke spoustě věcí, třeba vyzdobit si pokoje fotkami

jejich idolů, nechat si vytetovat jejich jména nebo loga

kapel, přísahat jim věrnost, krást rodičům nebo vlastně komukoli peníze, aby mohly chodit na koncerty, kupovat si všechny dostupné reklamní předměty a mít vždy

ty nejnovější verze, každé video či písničku, trávit deset, dvanáct hodin prací on-line, sdílet, postovat fotky a videa, komentovat a sledovat. V téhle digitální době se z toho

stala práce na zbláznění, protože příliv videí, fotek, songů,

sdílení na Spotify a YouTube, tweetů, zpráv na Facebooku,

Tumblr a Insta gramu byl nekonečný a mít kompletní


15

sbírku a všechno to sledovat bylo zhola nemožné. Mnoho

jejích kolegyň se kvůli vyčerpání rozhodlo raději zmizet,

stačilo se přestat hýbat, na delší dobu se zastavit a hned se

rozplynuly.

Helena nezpochybňovala svou formu života, ale věděla,

že by mohla mít jinou. Proto byla vždy v pohybu i přes

to, že se únavou celá třásla. Chtěla poznat Pobřeží. Ne

chtěla už být součástí Roje, toho viru, chtěla znát svůj

původ, chtěla jít do Domu. Za ta léta v neustálém pohybu

a cvrkotu přišla na to, že toho může dosáhnout jedině kvalitně odvedenou prací. Bylo třeba vybrat větší Hvězdu než

ostatní a nechat ji jasně zářit, vsakovat do sebe slzy a vlhkost. Pak z téhle Hvězdy udělat Legendu a díky tomu po

výšit, proměnit se ve Světlonošku a dostat se až na Pobřeží.

Domnívala se, že je k tomu zapotřebí oběti, a k tomu jí

poslouží ta holka s tlustýma nohama sedící na trávníku

na náměstí v Santiagu de Chile.

Pravé fanynky si toho nikdy nevšimly. O Roji nikdo

ne věděl. Bylo pro ně nepředstavitelné, že spousta z těch

dívek, které se taky škrábaly do obličeje a šíleně milovaly,

nebyly lidské bytosti. Že tady byly od nepaměti, ani ony

samy navíc netušily jak dlouho, sloužily jen jako příkla

dy k nápodobě, nutily ostatní k uctívání a touze, k tomu,

aby zešílely odevzdaností. Ta nezměrná důvěřivost a ne

vinnost, to, jak byly opravdové dívky zranitelné, ji nikdy

nepřestalo udivovat.

Oběť se jmenovala Estefanía. Bylo jí čtrnáct, chodila

do školy Nuestra Señora del Huerto a nenáviděla své bohaté rodiče za to, že jí zakázali jít na koncert Fallen; bylo

to poprvé, co hráli v Santiagu. Lístek neměla, protože ji

16

nenapadlo ukrást peníze, aby si ho mohla koupit, a proto

přišla na setkání na náměstí Porrúa zjistit, jestli je někdo

neprodává levněji nebo zda by ji někdo nepozval. Ruce se

jí třásly a oči měla zarudlé pláčem, když vyprávěla o svém

neštěstí.

„S tím ti můžu pomoct,“ řekla jí. Taky jí prozradila, že

se jmenuje Helena. Žádné jméno neměla, v Roji se jména

nepoužívala, ale v poslední době si při kontaktu s pravými

fanynkami říkala Helena. To jméno se jí líbilo. Vzala ji za

ruku a došly spolu až ke vchodu do metra. Helena ji do

nutila sejít dolů, „nechci, aby nás viděly ostatní,“ řekla jí.

Když stály u kolejí, v rozechvělém tichu, které rozvibrová

valo vzduch, zatímco projížděly soupravy, sáhla si Helena

do kapsy a vytáhla Zlatou vstupenku.

„Tumáš.“

Její oběť, Estefanía, se rozbrečela a bez ustání se pta

la proč. Helena jí odpověděla: „Ber to jako výhru.“ Zlatá

vstupenka byla tím nejcennějším majetkem. Její majitel

ka měla nárok být během jedné písničky na jevišti spolu

s Jamesem, s nímž se mohla spolu s ostatními fanynkami

ještě ke všemu osobně vidět během krátkého setkání po

koncertě. Helena jí tu vstupenku darovala i přesto, že vě

děla, že na ten koncert nepůjde, protože jí to rodiče zatrh

nou. Vyprávěla jí o tom, jak je James na fanynky během

setkání, které se vždy trochu protáhlo, milý. Také jí řekla,

že je to možná naposledy, co jsou Fallen v Chile, protože,

jak uvedli v několika rozhovorech, „potřebují pauzu. Za

tím nechtějí oznámit, že se rozpadnou, ale už se na tom

dohodli,“ šeptala jí. „Tohle je poslední turné.“

„A co když mě naši nepustí?“ zeptala se dívka.

17

V tunelu se objevila světla přijíždějícího metra a Hele

na dívku ještě rychle objala, než nastoupila.

„Tak to budeš muset utéct, vždyť máš Zlatou vstupen

ku!“

Dobře jsem si ji vybrala, pomyslela si Helena těsně před

tím, než se z parného vagonu vypařila. Je to jen zbabělá

a slabá hlupačka.

Dívka vyběhla nahoru po schodech a na náměstí za

ostatními už se nevrátila. S rodiči o tom vůbec nemluvila

a následujícího dne se jí podařilo utéct. Když si ale bra

la taxíka na autobusové nádraží, kde měly sraz s ostatní

mi fanynkami a společně se chystaly vyrazit na stadion

kousek za Santiagem, zavolala Helena dívčiným rodičům

a řekla jim o jejím útěku. Dohonili ji na nádraží, jen pár

vteřin předtím, než měla nastoupit. Táhli ji za sebou.

Tlustá kůže na stehnech se jí celá napínala, až se jí z toho

potrhaly síťované punčocháče, a jak kopala nohama, po

volené bílé břicho se jí celé třáslo. Ostatní fanynky, které

zrovna nastupovaly do mikrobusu, se jí smály. Ne všechny,

většina z nich spíš křičela, ať ji nechají na pokoji. Dívka

ale vnímala jen posměch.

Tu noc nespala, jen hodiny a hodiny plakala v poste

li a v rukou žmoulala Zlatou vstupenku. Ráno si vzala

jed na krysy. Zemřela dva dny nato. Dost trpěla, říkaly její

spolužačky. Helena šla na pohřeb, kde se držela za ruce

s ostatními fanynkami a společně poblíž rodiny a rak -

ve zpívaly „This is the sea“, Estefaníinu oblíbenou pís

ničku.

Čekala, že si pro ni Světlonošky v den její smrti přijdou —

Ja mes Evans se toho večera blýskl jako nikdy. Ale nedošly

si pro ni. Ani tehdy, ani den poté na hřbitov, kde je bě hem

pohřbu netrpělivě vyhlížela.

Trvalo to celý jeden lidský rok, než ji vytáhly z Roje.

Helena si odjakživa přála být Světlonoškou, protože na

Pobřeží na ni čekaly odpočinek, moc, Dům a jméno. Ale

přestože po tom tak strašně toužila, vůbec si nevšimla, když si pro ni konečně přišly. Myslela si, že ty tři ženy jsou

lidské bytosti. Byly cítit po lidské krvi, jejich dech zapá

chal a kráčely trochu ztěžka; druhem chůze, který měl Roj

napodobovat, když se vmísil do skupiny skutečných fany

nek. Ženy s ní odvlály. Přestože slyšela šum křídel, žádná

neviděla. Roj celou noc kvílel a hučel, napůl v oslavách

a napůl ze závisti.

Měla se toho hodně co učit. Nejednalo se o pouhý jeden

Dům, ve kterém by to bzučelo jako v Roji. Domů bylo

mnoho a ty, které žily na Pobřeží, se mezi nimi mohly libovolně pohybovat. Měly jedinou matku, jež bývala viděna či volána zřídkakdy — matku Hekaté. V Roji panoval názor,

že byla pouhou Legendou, jen klamem, ale Světlonošky se

té nevědomosti smály. Také měly starší sestry: pod zemí,

s květinami ve vlasech žila Persefona a na suchých a tma

vých místech se schovávaly Imago, které bývaly obklopené pavouky a jimž se nebylo radno dívat do očí.

Helena si musela na své nové tělo zvykat. Od té doby,

co přestala patřit do Roje, se z pubertální dívky stala mladá, krásná žena. V tomto novém těle se mohla jednoduše proměnit v opar či mlhu a také se mohla vznášet. Pohybovala se pomalu, ale rychlost už nepotřebovala. Odpoledne



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.