načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: To prší moře - Radka Třeštíková

To prší moře
-15%
sleva

Kniha: To prší moře
Autor:

Hančin svět naruší poprvé nečekaný rozvod jejích rodičů a střídavá péče, o níž rozhodne soud. V otcově nové rodině se setká s Alešem, synem otcovy ženy. Měla by ho považovat ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  329 Kč 280
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-10-26
Počet stran: 336
Rozměr: 125 x 205 mm
Úprava: 331 stran
Vydání: Vydání druhé
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-44
ISBN: 9788026710066
EAN: 9788026710066
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hančin svět naruší poprvé nečekaný rozvod jejích rodičů a střídavá péče, o níž rozhodne soud. V otcově nové rodině se setká s Alešem, synem otcovy ženy. Měla by ho považovat za bratra, ale ona se do něj zamiluje. Nešťastně, protože Aleš v ní vidí především sestru. Jenže to není jediný Hančin problém. Nejdřív otcova a potom i matčina smrt ji zcela vykolejí a Hanka obtížně hledá způsob, jak se se vším vyrovnat, hledá někoho, o koho by se mohla opřít. Zprvu jí pomáhá babička, jejíž životní příběh jako by předznamenal i Hančiny osudy. A pak potká o hodně let staršího Huberta, který dělá, co jí na očích vidí. Ale bylo jejich setkání opravdu náhodné, nebo Hubert sleduje svůj vlastní cíl? Zakloním hlavu a ty kapky, co stékají dolů, chutnají najednou slaně. Prudká letní přeháňka a po ní to ticho tak hezky voní. Máma by řekla, že prší moře. Když jsem jako malá odněkud spadla a začala brečet, to vždycky pršelo moře. Když se naši rozváděli, pršelo moře, když umřel táta, pršelo moře, když umřela máma, pršelo taky a od té doby vlastně prší pořád, i když na tváři ve skutečnosti nemám žádné slzy. s

Další popis

Nechte si vyprávět nelehký příběh o bolesti, strachu, bezpodmínečné lásce a o otázkách a odpovědích, které se všichni snažíme v životě najít.“ Napínavé psychologické drama jedné zdánlivě obyčejné rodiny, ve kterém autorka umožní čtenáři nahlédnout do křehkých duší, osudů a životů, které jsou tak podobné těm co žijeme. S lehkostí sobě vlastní vypráví nelehký příběh o pocitech. O bolesti, o nedorozumění, o strachu, o bezpodmínečné lásce, o otázkách a odpovědích, které se všichni snažíme v životě najít. O naději.



Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Radka Třeštíková - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "To prší moře" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

Radimův poslední den

Vstává jako vždycky v pět třicet. Budík vypne hned po prvním

zazvonění, tak aby nevzbudil Věru. Ona se ale stejněnespoko

jeně zavrtí a deku si nesouhlasně přetáhne přes hlavu. Radim

tiše zmizí z ložnice. Je jen v trenýrkách a má erekci, což ho

vzhledem k dnešní situaci docela překvapí. Není si jistý, jestli

z toho má mít radost, z faktu, že se jeho tělo ještě pořád dokáže

fyzicky vzrušit, ale překvapí ho to určitě. Tmavou chodbou

opatrně našlapuje k záchodu kolem pokojíčku Aleše, přestože

ví, jak tvrdě on spí a že Hanka je tento týden u Ilony. Snaží se

i potichu spláchnout, ale spláchne se vždycky stejně nahlas, to

se nedá nic dělat, přece to tam nenechá. V koupelně si rychle

vy čistí zuby a opláchne si obličej studenou vodou. Přemýšlí,

jestli by se neměl oholit, a dlaní si přitom hladí obě tváře.

Nakonec to nechá, tak jak to je. Dívá se na sebe do zrca

dla a kromě obličeje, který tam běžně vídá každý den, náhle

postřehne i něco, co tam dřív nebylo. Těžko defi novatelnou

rozdílnost. Možná je to tím, jaký má na dnešek plán. Dává

snad právě plán tváři výraz? Když se chystáte na dovolenou,

vypadáte určitě jinak, než když se chystáte vykrást místní

sámošku. Stojíte tam s tupým nožem v pravé ruce, protože

nechcete nikomu ublížit, jen potřebujete udělat, co musíte.

Hlas se vám třese, když říkáte: „Dej sem prachy!“ I když se

snažíte, aby to znělo, jako že máte všechno, a zejména pak sebe

pod kontrolou, nakonec to tak nevyzní ani trochu. Ta mladá

Vietnamka vás nejspíš hned prokoukne anebo je prostě tak

statečná, že se sehne a zpod pultu vytáhne něco, co vesrov

nání s vaším nožem vypadá jak mačeta z hororu. Vycouváte,

abyste se zachránili, nebo uděláte úplnou blbost?

„Dej sem prachy,“ zašeptá Radim a pořád se přitom na sebe

dívá, i když ten pohled jde ve skutečnosti někam skrz a vlastně


8 9

nikam. Pak rychle zamrká ve snaze přitáhnout k sobě zpátky

svůj bývalý všední výraz nebo aspoň kousek z něj, ale jenproto, aby i to málo, co zachytí, mohl v příští vteřině zaseodehnat. Už tě nepotřebuju, myslí si, přesto se ještě chvíli bolestně

přetahuje s vlastním odrazem, než defi nitivně opustíkoupelnu. Ruce má na dlaních spálené od těžkého lana, jehož konec

mu někam rychle utíká, jako když šlápnete na vysavač a celá

šňůra vedoucí do zástrčky ve vteřině zmizí v jeho útrobách.

Dávno už ví, že tenhle souboj prohrál. Že je to pryč.Obleče si věci nachystané na křesle v obýváku. Kraťasy a tričko,

protože podle předpovědi mají teploty vystoupat přes třicítku

a kardiaci by mohli mít potíže s dýcháním. Nejen kardiaci,

napadne teď Radima. Bosé nohy obuje do sandálů, sluneční brýle zavěsí za lem trika, tašku hodí přes rameno a klíče

od auta si strčí do kapsy. Přesně v šest odchází každý den do

práce. S výmluvou, že takhle brzo ráno toho vždycky udělá

nejvíc. Dnes ale do práce nejde.

Je 20. července.

Radim jede autem do Kostelce. Cesty jsou zatím docela

prázdné, jen občas projede kolem náklaďák nebo linkový

autobus. Ten náklaďák Radim s napros tou samozřejmostí

vytroubí, protože se mu bůhví proč plete do rychléhopruhu a jemu se nechce podjíždět ho pravým, i když by mohl,

když je těch aut tak málo. Nervózně naléhá dlaní na klakson

a hlasitě nadává – Věra by mu řekla, ať se laskavě uklidní –,

ale on místo toho dokonce zvedne prostředníček, aby tomu

řidiči v náklaďáku bylo úplně jasné, co si o něm myslí. Něco

si dál pro sebe chvíli mumlá a pak radši pustí rádio, třebaže obvykle když jede bez Věry, dává přednost spíš tichu.

S Věrou ho má zoufale málo. Z rádia se line známámelodie, zdá se mu ale až příliš něžná pro tenhle den. Přeladí

proto na jinou stanici a potom na další, protože všude hrají

podobně teskně, jako by k tomu časnému ránu tematicky

patřila i hudba pro uplakánky. Nakonec poslouchá zprávy,

aniž vnímá jejich obsah. Tvoří si z celé hromady slovrůznorodé divadelní kulisy, které slouží jen k odpoutání pozornosti

od skutečného dramatu jeho života. Na moment se dokonce

ocitne tak trochu mimo realitu a v zamyšlení nevědomky

zůstane v rychlém pruhu, i když zas tak rychle už nejede. Bílé BMW za ním zuřivě troubí a jeho řidič Radimovi

ukazuje skrz boční okýnko zvednutý prostředníček. Radim

mu okamžitě oplatí tím svým, i když by teď logicky neměl

být v právu. Stejně si připadá, že v právu je. Že chlap, co si

pořídí bílé BMW, je vůl už z principu.

Když dojede Radim na místo, zaparkuje vůz na plácku před

hospodou a jde pěšky k domu, kde vyrůstal. Blíží se tak, aby

si ho matka nevšimla skrz okno kuchyně, protože ona taky

vstává brzo a teď už určitě snídá. Představuje si, že na stole

stojí hrnek silného kafe a vedle něj leží kočka. Další jí nejspíš

sedí u nohou, na rameni nebo v klíně. Máma má místnosti

plné koček, které Radim nesnáší, ale těžko jí je může zakázat.

Je to její dům. Její příběh. Její forma smíření a pokračování.

Dřív prý vůbec nebyla taková. Divná. Věci se změnily, když

Radimův otec zabil hospodského, co surově mlátil svoji ženu

i děti. Celá vesnice o tom věděla, ale jen on ho v záchvatu

hněvu praštil tak nešťastně, že ten ubožák vzal při pádu ještě

hlavou o roh stolu a už se neprobral. Kdyby tam ten roh nebyl,

mohlo být všechno jinak. Trocha krve u nosu, pár vyražených

zubů nebo roztržené košile. Typická vesnická rvačka, nic víc.

Ale tak jednoduché to nebylo, protože ten roh tam byl aspousta vystrašených svědků k tomu. Radimova otce si odvedli,

odsoudili ho a on už se z vězení nikdy nevrátil. Přijal na sebe

to bojácné mlčení ostatních, to nečinné přehlížení azbabělost. Radim ještě nebyl na světě, když se to stalo. Narodil se

až za půl roku a svého otce viděl pouze dvakrát. Ani jednu

z návštěv si vzhledem k věku nepamatuje, pak táta zemřel.

Dostal těžký zápal plic ve vězeňské cele. Máma Radimovi

později vyprávěla, že tátovo tělo zkolabovalo steskem a žalem

v té obrovské touze po spravedlnosti, která ale někdy vůbec

není. Pod tíhou viny, kterou nakonec přijal, protože tu mu 9 nikam. Pak rychle zamrká ve snaze přitáhnout k sobě zpátky svůj bývalý všední výraz nebo aspoň kousek z něj, ale jenproto, aby i to málo, co zachytí, mohl v příští vteřině zaseodehnat. Už tě nepotřebuju, myslí si, přesto se ještě chvíli bolestně přetahuje s vlastním odrazem, než defi nitivně opustíkoupelnu. Ruce má na dlaních spálené od těžkého lana, jehož konec mu někam rychle utíká, jako když šlápnete na vysavač a celá šňůra vedoucí do zástrčky ve vteřině zmizí v jeho útrobách. Dávno už ví, že tenhle souboj prohrál. Že je to pryč.Obleče si věci nachystané na křesle v obýváku. Kraťasy a tričko, protože podle předpovědi mají teploty vystoupat přes třicítku a kardiaci by mohli mít potíže s dýcháním. Nejen kardiaci, napadne teď Radima. Bosé nohy obuje do sandálů, sluneční brýle zavěsí za lem trika, tašku hodí přes rameno a klíče od auta si strčí do kapsy. Přesně v šest odchází každý den do práce. S výmluvou, že takhle brzo ráno toho vždycky udělá nejvíc. Dnes ale do práce nejde. Je 20. července.

Radim jede autem do Kostelce. Cesty jsou zatím docela

prázdné, jen občas projede kolem náklaďák nebo linkový

autobus. Ten náklaďák Radim s napros tou samozřejmostí

vytroubí, protože se mu bůhví proč plete do rychléhopruhu a jemu se nechce podjíždět ho pravým, i když by mohl,

když je těch aut tak málo. Nervózně naléhá dlaní na klakson

a hlasitě nadává – Věra by mu řekla, ať se laskavě uklidní –,

ale on místo toho dokonce zvedne prostředníček, aby tomu

řidiči v náklaďáku bylo úplně jasné, co si o něm myslí. Něco

si dál pro sebe chvíli mumlá a pak radši pustí rádio, třebaže obvykle když jede bez Věry, dává přednost spíš tichu.

S Věrou ho má zoufale málo. Z rádia se line známámelodie, zdá se mu ale až příliš něžná pro tenhle den. Přeladí

proto na jinou stanici a potom na další, protože všude hrají

podobně teskně, jako by k tomu časnému ránu tematicky

patřila i hudba pro uplakánky. Nakonec poslouchá zprávy,

aniž vnímá jejich obsah. Tvoří si z celé hromady slovrůznorodé divadelní kulisy, které slouží jen k odpoutání pozornosti

od skutečného dramatu jeho života. Na moment se dokonce

ocitne tak trochu mimo realitu a v zamyšlení nevědomky

zůstane v rychlém pruhu, i když zas tak rychle už nejede. Bílé BMW za ním zuřivě troubí a jeho řidič Radimovi

ukazuje skrz boční okýnko zvednutý prostředníček. Radim

mu okamžitě oplatí tím svým, i když by teď logicky neměl

být v právu. Stejně si připadá, že v právu je. Že chlap, co si

pořídí bílé BMW, je vůl už z principu.

Když dojede Radim na místo, zaparkuje vůz na plácku před

hospodou a jde pěšky k domu, kde vyrůstal. Blíží se tak, aby

si ho matka nevšimla skrz okno kuchyně, protože ona taky

vstává brzo a teď už určitě snídá. Představuje si, že na stole

stojí hrnek silného kafe a vedle něj leží kočka. Další jí nejspíš

sedí u nohou, na rameni nebo v klíně. Máma má místnosti

plné koček, které Radim nesnáší, ale těžko jí je může zakázat.

Je to její dům. Její příběh. Její forma smíření a pokračování.

Dřív prý vůbec nebyla taková. Divná. Věci se změnily, když

Radimův otec zabil hospodského, co surově mlátil svoji ženu

i děti. Celá vesnice o tom věděla, ale jen on ho v záchvatu

hněvu praštil tak nešťastně, že ten ubožák vzal při pádu ještě

hlavou o roh stolu a už se neprobral. Kdyby tam ten roh nebyl,

mohlo být všechno jinak. Trocha krve u nosu, pár vyražených

zubů nebo roztržené košile. Typická vesnická rvačka, nic víc.

Ale tak jednoduché to nebylo, protože ten roh tam byl aspousta vystrašených svědků k tomu. Radimova otce si odvedli,

odsoudili ho a on už se z vězení nikdy nevrátil. Přijal na sebe

to bojácné mlčení ostatních, to nečinné přehlížení azbabělost. Radim ještě nebyl na světě, když se to stalo. Narodil se

až za půl roku a svého otce viděl pouze dvakrát. Ani jednu

z návštěv si vzhledem k věku nepamatuje, pak táta zemřel.

Dostal těžký zápal plic ve vězeňské cele. Máma Radimovi

později vyprávěla, že tátovo tělo zkolabovalo steskem a žalem

v té obrovské touze po spravedlnosti, která ale někdy vůbec

není. Pod tíhou viny, kterou nakonec přijal, protože tu mu 11 vnutili. Ve svých myšlenkách umíral se zmateným pocitem, že je možná skutečně vrah a že tohle je jeho trest.

„Bůh zavřel obě oči pevně, víš?“ Radim tenkrát vůbecnevěděl, co nebo kdo je Bů h, věděl a korát to, že ho nemá rád. Má ma

se pro Radima stala ztělesněním naděje i smutku, lásky, co se

smrtí neumírá. Pamatuje si její věčný smutek a slzy naunavené tváři. Pamatuje si, jak babička s dědou říkali, ať ji neruší,

že máma spí, a on přesto vždycky aspoň nakoukl do ložnice,

protože ji chtěl vidět. Přesvědčit se, že je pořád skutečná. Její

dlouhé vlnité vlasy ležely na polštáři a kolena mívalapřitisknutá až k bradě. Radim se přes všechny zákazy připlížil a lehl

si těsně za ni. Dýchal tak tiše, jak jen to šlo. Dodnes si dokáže

vybavit, jak máma voněla. Jako vyprané peřiny a kytky vzahradě. Vůbec nechápal, jak je to možné, když do zahrady vůbec

nechodila, přesto voněla jako ty kytky, jako fi alky. Ostatní

chlapi ve vsi se z ní prý vždycky mohli zbláznit, ale onachtěla jenom tátu. Předtím i potom. Už navždycky a beze změny.

Ve všech vyprávěních, v každé její vzpomínce, a že jich bylo,

byl táta statečný hrdina, co chtěl jen bránit cizí ženskou a sám

si kvůli tomu zničil život. Ten její a Radimův taky. Radim si

tátu nedoká za l v ybavit, nest ýska lo se mu po něm, a le po má mě

strašně. Ta mu doopravdy scházela. Neuměl se smířit s tím, že

tady pro něj většinu času vůbec není. Vždycky když mohla,

tak někam utekla, zavřená ve svém pokoji, zmizela jako dým.

Jako by všechna radost z domu odešla někam pryč, nahoru

komínem, jen ta vůně fi alek, ta zůstala. A o mnoho letpozději, nebo spíš ode dneška za pár dní, k ní přibyla taky vůně

rumu, který se bůhví proč zjevil na hladině hluboké vody jako

jediný záchranný kruh široko daleko, co ve skutečnostinikoho nezachrání, ale načas, třeba i na dlouho, na něm můžete

plout. Tak klidně.

Radim obchází dům po straně, vlastně se tak trochu plíží,

i když tady ho z kuchyně máma vidět nemůže a takhle brzo

ráno ven ještě nechodí. Chce jen nakouknout do zahrady.

Jen na chvíli. Uvidět strom, který zasadil jeho děda kdysi.

Pod ním lavičku, na které sedávali, tam úplně vzadu bylo

dřív ohniště. Před lety u něj vyfotil Ilonu s Hankou, a co si

pamatuje, měla tu fotku Hanka na svém psacím stole, možná

ji tam ještě má. Anebo ji možná vyměnila za něco nového,

jako máma to ohniště za složitou a přehnaně opečovávanou

skalku. Chtěl by ji ještě vidět a něco jí říct, ale nemůže se jí

teď podívat do očí, ona by to tam viděla. Na parapetu tedy

jen nechá ležet jednu rudou růži a taky pozlacený prstýnek

s červeným kamínkem na památku. Koupil ho Věře, protože

ví, jak ráda má všechno, co se třpytí.

„Prosím tě, co to je?“ řekla mu ona před pár dny a znechuceně

mávla rukou, jako by od sebe chtěla odehnat nějakouotravnou mouchu. To hovado, co kolem pořád bzučí, to je Radim.

Hovado, co ani nekoupí pořádný prsten. Tahle bižuterie je pro

Věru málo. Málo zlatá, málo okázalá, málo nákladná. Málo.

Jako ostatně všechno, co jí kdy Radim dal. Chtěla by pořád

víc, ale kde na to brát?

Radim tam chvíli u toho parapetu jen tak postává a pak celý

dům obejde po stejné straně a zase se tak trochu plíží, snad

že ho to takhle baví o něco víc. Připadá si jak postava z filmu, a dokonce se té myšlence pousměje. Pak už se pomalu

vrací k autu u hospody. Když se do něj posadí a strčí klíčky

do zapalování, napadne ho, že by se ještě mohl zajet podívat

kousek odtud k rybníku. Ke stavidlu, kde se se naučil plavat

a taky skákat šipku. Schválně si vyleze až na zábradlí a křičí:

„Dívej!“ A jeho máma sedí na žluté osušce v trávě, je dnes

výjimečně o něco míň smutná než jindy a ruce si dává před

oči, protože nechce vidět, jak jde Radim z té výšky do vody po

hlavě. Je to tak dávno, ale pořád je to pravda. I kdyby už na

světě nezůsta l nikdo, kdo by si to pa matova l, jednou se to sta lo

a už to nejde odestát. Právě při téhle vzpomínce se rozhodne,

že to tady někde zahrabe. Nejradši by to spálil, ale rozdělávat



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist