načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: To je to, co dělám - Lynsey Addariová

To je to, co dělám

Elektronická kniha: To je to, co dělám
Autor:

Silný, inspirativní příběh o událostech na druhém konci světa. Americká fotoreportérka Lindsey Addariová se ve své práci zaměřuje především na válečné konflikty a otázky ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 295
Rozměr: 21 cm
Úprava: 64 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (převážně barevné), portréty
Spolupracovali: z anglického originálu It’s what I do, a photographer’s life of love and war ... přeložila Dana Chodilová
Skupina třídění: Fotografie. Fotografické postupy
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-7144-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Silný, inspirativní příběh o událostech na druhém konci světa.

Americká fotoreportérka Lindsey Addariová se ve své práci zaměřuje především na válečné konflikty a otázky lidských práv. Lindsey Addariová s lehkostí, krásou a upřímností dokumentuje životy druhých v extrémních podmínkách. Ve svých memoárech popisuje také svůj osobní život a snahu najít rovnováhu mezi svým profesním a osobním životem, jehož křehkost vnímá jako matka mnohem intenzivněji.

(láska a válka ve fotografii : memoáry držitelky Pulitzerovy ceny)
Předmětná hesla
Addario, Lynsey, 1973-
Fotografky -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Novinářky -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Válečná fotografie -- Spojené státy americké
fotožurnalistika -- Spojené státy americké -- 21. století
Zařazeno v kategoriích
Lynsey Addariová - další tituly autora:
To je to, co dělám -- Láska a válka ve fotografii To je to, co dělám
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

To je to, co dělám

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Lynsey Addariová

To je to, co dělám – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



TO JE TO, CO DĚLÁM

LYNSEY ADDARIOVÁ

ŽIVOT LÁSKY A VÁLKY

MEMOÁRY DRŽITELKY PULITZEROVY CENY



Lynsey Addariová

TO JE TO, CO DĚLÁM

ŽIVOT LÁSKY A VÁLKY



Pro Paula a Lukase, mé dvě lásky


Copyright © 2015 by Lynsey Addario

Translation © Dana Chodilová, 2018

Photos: Autorkou fotografií je Lynsey Addariová až na tyto výjimky:

Příloha 1: strany 4-5 © Bryan Denton; strany 6-7 s laskavým souhlasem autorů;

Příloha 3: strana 2 Photo by Chang W. Lee/The New York Times/Redux;

strana 14 nahoře © Bruce Chapman; strany 22-23 © Landon Nordeman;

strana 27 dole Publicly distributed handout, courtesy of Associated Press

Cover image © Lynsey Addario

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-7597-144-9

ISBN e-knihy 978-80-7597-202-6 (1. zveřejnění, 2018)


9

ÚVOD

ADŽEDÁBÍJA, LIBYE,

BŘEZEN 2011

V  dokonalém světle průzračně jasného rána jsem stála před šedi

vou betonovou nemocnicí poblíž Adžedábíje, městečka na sever

ním pobřeží Libye, víc než pět set mil vzdáleného od Tripolisu.

S  hrstkou dalších žurnalistů jsme si prohlíželi auto, zasažené bě

hem ranního bombardování. Zadní okno bylo vyražené, lidské

ostatky rozmetané po celém sedadle. Na místě spolujezdce ležel

kus mozku, úlomky lebky se zaryly do plata v  zavazadlovém pro

storu. Pracovníci nemocnice v  bílých uniformách pečlivě sbírali,

co zbylo, a ukládali to do pytle. Zvedla jsem si fotoaparát k očím,

abych zachytila to, co už mnohokrát předtím, ale nakonec jsem si

to rozmyslela, ustoupila a dala příležitost kolegům. Ten den toho

na mě bylo moc.

Byl březen roku 2011, začátek arabského jara. V Tunisku a Egyptě

vypukly nečekaně vášnivé a vítězné revoluce proti dlouholetým dik

tátorům, miliony prostých lidí křičely a tančily na ulicích na oslavu

nově nabyté svobody. Pak se vzbouřili Libyjci proti svému tyranovi

Muammaru Kaddáfímu. Byl u moci víc než čtyřicet let, podporoval

teroristické skupiny po celém světě, přičemž mučil, zabíjel a  nechá

val mizet své krajany. Kaddáfí byl prostě šílenec.


10

Lynsey Addariová

Do Tuniska a Egypta jsem se nedostala, tou dobou jsem byla slu

žebně v  Afghánistánu, a  trápilo mě, že přicházím o  tak historicky

významné chvíle. Libyi jsem si už nemínila nechat ujít. Z  revoluce

se tu ale brzy stala občanská válka. Kaddáfího nechvalně známí bru

tální militanti vtrhli do vzbouřených měst, jeho letecké síly pálily na

bojovníky v  náklaďácích. My reportéři jsme si nepřivezli ochranné

vesty ani přilby, nečekali jsme, že je budeme potřebovat.

Rozezvonil se mi telefon, volal Paul, můj manžel. Během mých

výprav do světa jsme se snažili udržovat kontakt aspoň jednou denně,

ale v Libyi jsem málokdy chytila signál a už to bylo pár dní, co jsme

spolu mluvili naposled.

„Ahoj, lásko. Jak se máš?“ Volal z Nového Dillí.

„Jsem unavená,“ přiznala jsem. „Mluvila jsem s Davidem Furstem“ –

to byl můj redaktor z New York Times – „a řekla jsem mu, že bych se

chtěla tak do týdne stáhnout. Dneska odpoledne se vracím do hotelu

v  Benghází, zkusím tam zůstat, dokud neodjedu. Už potřebuju pryč.“

Snažila jsem se mluvit vyrovnaně. „Jsem utahaná. A mám takový špat

ný pocit, že se něco stane.“

Nelíčila jsem mu, jak se mi posledních několik rán nechtělo z po

stele, jak jsem otálela nad rozpustnou kávou, než jsme si s kolegy na

chystali fotoaparáty a naložili zavazadla do aut. Při svých výpravách

do válek jsem mívala dny, kdy jsem hýřila kuráží, a jindy zase, jako

tady v Libyi, mě přepadl strach už při probuzení. Přede dvěma dny

jsem předala jednomu kolegovi pevný disk s fotkami, aby ho doručil

mé agentuře, kdybych nepřežila. Když nic jiného, zachrání se aspoň

moje práce.

„Radši se honem vrať do Benghází,“ naléhal Paul. „Na svou intuici

přece vždycky dáš.“

Když jsem přede dvěma týdny do Benghází dorazila, bylo to čerstvě

osvobozené město, pro mě známá scéna, něco jako Kirkúk po Saddá


11

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

mu Husajnovi nebo Kandahár po Tálibánu. Spálené domy, vyprázdněná vězení, paralelní vláda. Spokojená nálada. Jednoho dne jsem

sledovala muže, kteří se shromáždili na vojenský výcvik. Připomínalo

to parodii skupiny Monty Python: Libyjci stáli v  pozoru v  přesných útvarech, cvičili vojenský krok a užasle zírali na hromadu zbraní. Po

vstalci byli prostí lidé, doktoři, inženýři, elektrikáři, hodili na sebe, co

měli doma ve skříních zeleného, případně kožené bundy a konversky,

a naskákali na korby náklaďáků naložených raketomety Kaťuša a pro

titankovými granátomety. Někteří vlekli zaprášené kalašnikovy, další

svírali lovecké nože, jiní neměli vůbec nic. Jakmile se rozjeli po po

břežní silnici směrem k hlavnímu městu Tripolis, pořád ovládanému

Kaddáfím, nasedli žurnalisté do svých hranatých čtyřdveřových seda

nů a následovali je do míst, která se měla stát frontovou linií.

Putovali jsme s povstalci, sledovali je, jak nakládají munici, a čeka

li. Jedno z prvních rán na tom opuštěném pásu silnice se nám najednou snesl nad hlavy bojový vrtulník a spustil palbu, kropil nás všechny bez rozdílu. Skupina bojovníků pálila kalašnikovy do vzduchu,

jeden chlapík hodil po vrtulníku kamenem, jiný se s  očima plnýma

hrůzy rozběhl k  písečné vlně. Já se přikrčila za plechovou hradbou

auta a vyfotografovala ho. Už mi došlo, že tohle bude úplně jiná válka.

Přední linie postupovala po holé silnici obklopené pískem, táh

noucím se až k modrému obzoru. Na rozdíl od válek v Iráku a Afghánistánu tu nebyly žádné bunkry, kam by se dalo skočit, žádné budovy,

za kterými by se dalo schovat, žádné pancéřované terénní auto, kde

by se člověk schoulil na podlážce. Jakmile jsme v Libyi slyšeli hukot

ve vzduchu, zastavili jsme se, vzhlédli, přikrčili se v očekávání střel

nebo bomb a snažili se odhadnout, kam dopadnou. Někteří si lehli na záda, jiní si zakryli hlavy, další se modlili a  hrstka lidí se prostě rozběhla, jen aby běžela, i  když nebylo kam. Byli jsme tu neustále

odhaleni rozlehlému středomořskému nebi.


12

Dělala jsem válečnou fotografku už víc než deset let, absol

vovala jsem válku v  Afghánistánu, Iráku, Súdánu, Demokratické

republice Kongo a  v  Libanonu. Nikdy jsem ale nezažila něco tak

děsivého jako v Libyi. Fotograf Robert Capa jednou řekl: „Pokud

nemáte dobré fotky, asi jste nebyli dost blízko.“

1

Pokud jste v Libyi

nebyli dost blízko, neměli jste co fotit. A jakmile jste se blízko do

stali, ocitli jste se v palebné linii. Ten víkend jsem zažila, jak řada

nejlepších fotoreportérů v oboru, veteráni z Čečenska, Afghánistá

nu a Bosny, balí kufry skoro hned potom, co spadly první bomby.

„Nestojí to za to,“ říkali. I mě občas napadlo To je přece šílenost. Co

to dělám? Ale pak nastoupily dny, kdy jsem cítila známou vzpruhu

a  myslela si Jsem přímo u  toho, před očima se mi rozvíjí povstání.

Sleduju tyhle lidi, jak jdou na smrt za svou svobodu. Dokumentuju

osud desítky let utiskované společnosti. Dokud vás nezraní, nestřelí

nebo neunesou, věříte ve vlastní nedotknutelnost. A mně se už pár

let nic nestalo.

Ostatní žurnalisté pomalu opouštěli scénu u  nemocnice. Věděla

jsem, že nastal čas vrátit se do přední linie. Z dálky k nám doléhaly

zvuky války  – ostřelování, protiletadlová palba, sirény sanitek. Ne

chtěla jsem, aby to Paul slyšel. „Zlato, musím jít. Brzo se uvidíme,

lásko. Miluju tě.“

Už dávno jsem se naučila, že je kruté nechat vaše milované, aby se

o vás strachovali. A tak jim říkám jenom to, co potřebují vědět: kde

jsem, kam se chystám a kdy se vrátím domů.

***

1

Klasik válečné fotoreportáže (1913–1954), narodil se v  Budapešti, padl při vý

konu své práce ve Vietnamu. Známá je jeho fotografie kulkou zasaženého špa

nělského republikána přímo na frontě a  tváře spojeneckých vojáků při invazi

v Normandii focené zepředu. Poznámka redaktora.


13

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

Do Libye mě vyslal list New York Times spolu se třemi uznávanými

novináři. S  Tylerem Hicksem, fotografem a  kamarádem, se kterým

jsem (jaká náhoda!) vyrůstala v  Connecticutu, s  Anthonym Shadi

dem, pravděpodobně nejlepším reportérem pracujícím na Blízkém

a Středním východě, a se Stephenem Farrellem, britsko-irským žur

nalistou, který pracoval ve válečných zónách celá léta. Dohromady

jsme měli za sebou zhruba padesát let zkušeností s prací na podobně

strašlivých místech. Do země jsme se dostali ilegálně z Egypta stejně

jako party jiných novinářů.

Opustili jsme nemocnici na předměstí a zamířili do centra Adže

dábíje hledat frontovou linii. Anthony a Steve seděli v jednom autě

a já s Tylerem ve druhém spolu s naším řidičem Mohamedem. V Li

byi se dobrý řidič hledal těžko. Mohamed, univerzitní student s pří

jemnou tváří, tichým hlasem a  mezírkou mezi předními zuby, nás

vozíval ještě dlouho poté, co většina jiných řidičů ztratila odvahu.

Bral tu práci jako svůj příspěvek k  revoluci. Řidič jako Mohamed,

napojený na síť svých kolegů a rebelů, nám pomáhal v rozhodování,

kam jet a jak dlouho tam zůstat. Jeho rady často určovaly náš osud,

byl pro nás neocenitelný.

Sunuli jsme se po prázdné silnici v  centru města, chodník

kousek od nás zasáhly dělové střely, šrapnely pršely všude kolem.

Anthonyho a Steveův řidič najednou zastavil a začal vykládat jejich

věci na chodník, rozhodl se skončit. Na frontové linii mu zastřelili

bratra. Mohamed ani nemrkl, dojel k  nim, naložil jejich výbavu

a Anthony se Stevem se nacpali k nám. Neměla jsem z toho dobrý

pocit. Reportéři ve válečných zónách jezdívají v konvoji dvou aut,

kdyby jedno selhalo. A kdyby byl jeden vůz zasažen nebo napaden,

utrpí méně lidí.

Čtyři žurnalisté v  jednom autě, to zároveň znamenalo mnoho

kohoutů na jednom smetišti a každý měl jinou představu o tom, co


14

Lynsey Addariová

dál. Za jízdy jsme s  Anthonym, Tylerem a  Stevem probírali míru

nebezpečí. Mezi  fotografy a  novináři ve válečných zónách to tak

chodí často, nekonečné dohadování o tom, kdo potřebuje co, kdo

chce zůstat, kdo chce jít. Kdy máme dost zpravodajství a  snímků,

abychom přesně dokumentovali událost? Chceme vidět další boje,

získat čerstvější novinky, podávat zprávy až do té nepoznatelné po

slední vteřiny před zraněním, zajetím, smrtí. Jsme od přírody lační,

vždycky chceme víc, než máme. Tam v autě jsme se shodli na tom,

že budeme pracovat dál.

Adžedábíja bylo vzkvétající severoafrické městečko s narůžovělý

mi, žlutými a světle hnědými domy s balkony a pestrými malovaný

mi vývěsními štíty obchodů v arabštině. Pár civilistů, kteří se nachá

zeli na ulicích, bylo na útěku. Postupovali odhodlaně, na hlavách si

nesli své věci. Proti nám se směrem z města hnal nekonečný proud

aut. Rodiny nacpaly dodávky a  čtyřdveřové sedany až po okraj, ze

zadních oken se sypaly ven deky a oblečení. Některé rodiny se krčily

pod celtami. Tam poprvé jsem v  tomhle městě spatřila ženy a  děti.

V  konzervativní společnosti, jako je ta libyjská, se ženy drží doma.

Viděla jsem je jedině proto, že utíkaly, mířily na východ, zatímco ze

západu se do města tlačily boje.

Cítila jsem, že nastal čas, abychom zmizeli i my. Exodus obyvatel

města svědčil o  jejich přesvědčení, že Adžedábíja padne do rukou

Kaddáfího jednotek. Dorazily už? Věděli jsme, co by se s námi stalo,

kdyby Kaddáfího muži objevili na povstaleckém území čtyři ilegální

západní novináře. Ve veřejných projevech hlásal, že všichni žurna

listé ve východní Libyi jsou zvědové a teroristé, a budou-li dopadeni,

čeká je smrt nebo vězení.

Vrátili jsme se k nemocnici za ostatními žurnalisty zjistit počet

obětí probíhající bitvy. Anthony, Steve a  Tyler šli dovnitř získat

telefon nějakého libyjského doktora, aby mu pak večer mohli za


15

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

volat z  Benghází a  dozvědět se konečný počet obětí za ten den.

Reportéři nutně potřebovali mít své zdroje ve městě, pro případ,

že by moc přešla do jiných rukou a my už se zpátky nedostali. Já

zůstala na druhé straně silnice naproti nemocnici a fotografovala

utíkající Libyjce.

Na chodníku se mnou stál i jeden francouzský fotograf, kterého

jsem znala z  Iráku a  Afghánistánu, domlouval si další postup s  ně

kolika krajany. Mluvili tichými vážnými hlasy s nádechem sarkasmu,

jímž novináři maskují nervozitu. Francouzští žurnalisté jsou pověst

ní nebojsové a šílenci. Koluje vtip, že pokud jste v bitevní zóně a vi

díte prchající francouzské zadky, je s vámi konec.

Laurent Van der Stockt, pověstný odvážný válečný fotograf, který

pokrýval většinu velkých konfliktů za poslední dvě desetiletí – dva

krát ho na frontové linii postřelili a jednou ho zasáhla střepina z mi

nometu –, hleděl na dlouhou řadu aut odjíždějících z města.

Obrátil se ke mně. „Mizíme,“ oznámil mi. „Je načase vrátit se do

Benghází.“ To znamenalo, že se rozhodli stáhnout a odjet do města,

vzdáleného sto mil a  dvě hodiny cesty. Dnes tady skončili, Laurent

usoudil, že snímky za to riziko nestojí. Situace se jim zdála příliš

nebezpečná.

V hrůze jsem sledovala, jak se cpou do aut, ale kolegům jsem ne

řekla nic. Nechtěla jsem působit jako zbabělec nebo vystrašená žen

ská, která brání mužům v  práci. Tyler, Anthony i  Steve strávili ve

válečných zónách víc než deset let, věděli, co dělají. Možná jsem ten

den nedovedla správně posoudit situaci. Jeli jsme dál do Adžedábíje,

já vyhlížela z okénka a pokoušela se nějak uklidnit. Z mešit po městě

se táhlo volání k modlitbám.

Kolem nás proudila auta. My jediní jsme jeli opačným směrem.

„Lidi, je načase zmizet,“ ozval se Steve a já vycítila, že jsem získala

spojence ve strachu.


16

Lynsey Addariová

„Jo, taky bych řekla,“ přidala jsem se k němu.

Steveův hlas rozumu jsem uvítala, ale Tyler a Anthony nechali náš

návrh bez odpovědi.

***

Dojeli jsme na kruhový objezd, Tyler a  Anthony vystoupili a  šli vy

zpovídat nějaké vzbouřence. Někteří z  nich sledovali nadcházející

dění s  klidem, jiní pobíhali sem tam a  stříleli do vzduchu. Já nevě

děla, co dělat. Nechtěla jsem být tady ani tam a málem jsem nebyla

schopna ani zvednout fotoaparát k očím. Takové dny mají i ti nejzku

šenější z nás, najednou nedovedeme vymyslet snímek, zachytit oka

mžik. Strach mě ochromoval jako fyzický handicap. Naproti tomu

Tyler byl ve svém živlu, soustředěný a neúnavný. Představovala jsem

si, jaké snímky pořizuje, zatímco já, nemotorná, vylekaná, přicházím

o scény, mačkám spoušť moc pozdě.

Rozběhla jsem se za ním a vtom jsem zaslechla známé zasvištění

kulky. Vzhlédla jsem ke střechám. Kaddáfího odstřelovači už jsou ve

městě! Myslela jsem, že všem dojde vážnost situace, ale Anthony vza

du popíjel čaj s hrstkou mužů vedle náklaďáku s municí a spokojeně

klábosil arabsky. Se svými šedými vousy a bříškem vypadal starší než

na čtyřicet a něco. Oči mu vřele a přátelsky jiskřily, poslouchal Libyj

ce, klidně pokuřoval cigaretu a při řeči rozkládal rukama, jako by se

bavil s přáteli někde u bazénu.

Ale Steve, který už zažil dva únosy  – jednou v  Iráku a  jednou

v Afghánistánu –, vypadal vystrašený. Postával u našeho auta s Mo

hamedem, jako by tím mohl ostatní popohnat. Místní kolem nás kři

čeli „Qanas! Qanas!“ (Snajpr! Snajpr!).

Mohamed začínal ztrácet nervy. „Musíme jet do Benghází,“ pro

sil. Volal mu bratr a varoval ho, že do města ze západu pronikli Kad


17

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

dáfího muži. Přivolal nás všechny zpátky k autu a vyrazili jsme k vý

chodní bráně z města.

Po cestě k výjezdu požádal Tyler Mohameda, aby ještě jednou za

stavil. Chtěl vyfotit skupinku vzbouřenců, kteří chystali protitankové

granátomety. Mohamed neochotně zajel ke kraji cesty a Tyler vysko

čil, poháněný náporem adrenalinu, který jsem dobře znala – ten pocit

uspokojení, když děláte něco, co si jiní netroufnou. Mohamed znova

zavolal bratrovi, co je nového. Věděla jsem, že pokoušíme štěstí, když

se tu zdržujeme i po tom varování, ale touha stáhnout se do bezpečí

mi připadala jako strašná slabost. Kolegové by mi nikdy nevyčetli, že

jsem zbabělec a neprofesionál. Zato já sama si moc dobře uvědomo

vala, že jsem jediná žena v autě, a nechtěla jsem být slabým článkem.

Vedle nás zastavil nějaký vůz. „Jsou ve městě! Jsou ve městě!“

„Tylere!“ houkl Mohamed, tvář zkřivenou strachem.

„Jedem!“ zaječel Steve. Tyler vyšplhal do auta a vyrazili jsme.

Předchozího večera jsem se se svým redaktorem Davidem dohod

la, že mu v devět večer zavolám do New Yorku. Podívala jsem se na

hodinky a vytočila číslo. Žádné spojení. Zkusila jsem to znova. Nic.

Vytáčela jsem to znova a  znova, mlátila do telefonu. Po chvíli jsem

vzhlédla od mobilu, zašilhala do dálky a zachytila něco, co jsem ne

viděla celé týdny: provoz na silnici.

„To budou Kaddáfího muži,“ hlesla jsem.

Tyler a Anthony zavrtěli hlavami. „Kdepak,“ zamítl to Tyler.

Za pár vteřin se ze zamlženého obzoru vylouply malé olivové po

stavičky. Měla jsem pravdu.

Tylerovi to taky došlo. „Nezastavuj!“ křikl na řidiče.

Když se blížíte k nepřátelské kontrole, máte dvě možnosti, obě ris

kantní. Můžete zastavit, identifikovat se coby žurnalisté a doufat, že

vás budou respektovat coby neutrální profesionály. Druhá možnost

je prohnat se kolem a doufat, že po vás nezačnou pálit.


18

Lynsey Addariová

„Nezastavuj! Nezastavuj!“ ječel Tyler.

Ale Mohamed už zpomaloval a vystrčil hlavu z okénka.

„Sahafí! Média!“ zavolal na vojáky. Otevřel dveře auta, chystal se

vystoupit a Kaddáfího vojáci se nahrnuli kolem. „Sahafí!“

Jediným plynulým pohybem se dveře rozletěly a  Tyler, Steve

a Anthony byli vyvlečeni ven. Okamžitě jsem si zamkla dveře a zabo

řila si hlavu do klína. Vzduchem otřásly výstřely. Když jsem vzhlédla,

nikde nikdo. Věděla jsem, že musím ven, běžet se schovat, ale ne

mohla jsem se pohnout. Obořila jsem se sama na sebe hlasitě, což

dělávám, když mě nepřesvědčí můj vnitřní hlas: „Vylez z auta. Vylez.

Utíkej.“ Přelezla jsem přes zadní sedadlo s  hlavou dole, vykulila se

z otevřených dveří, a sotva jsem se vyškrábala na nohy, ucítila jsem

ruce nějakého vojáka, snažily se mi sebrat mé dva fotoaparáty. Čím

víc tahal, tím víc jsem se bránila. Kolem svištěly kulky, u nohou se mi

rozlétával prach. Rebelové spustili palbu na armádní kontrolu zeza

du, z míst, odkud jsme zrovna odjeli. Voják jednou rukou tahal foťák

a druhou na mě mířil zbraní.

Potýkali jsme se tak deset nekonečných vteřin. Koutkem oka jsem

viděla, jak Tyler uhání k  přízemní betonové budově vpředu. Věřila

jsem jeho instinktům. Předně se musíme dostat z  palebné linie, te

prve pak se můžeme s vojáky dohadovat o svém osudu.

Oželela jsem ledvinku a jeden fotoaparát a sevřela ten druhý, vy

tahovala z něj paměťové karty a upalovala za kolegy, kteří v chaosu

palby taky unikli. Připadalo mi, že mám nohy z olova, oči jsem upí

rala do Anthonyho zad před sebou. „Anthony! Anthony, pomoz mi!“

Ale Anthony zakopl a padl na kolena. Vzhlédl, jindy klidnou tvář

zkroucenou panikou, můj křik nevnímal. Jeho nepřirozený výraz mě

vyděsil víc než co jiného. Museli jsme se dostat za Tylerem, který měl

náskok a zdálo se, že nejspíš unikne.


19

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

Nakonec se nám všem čtyřem nějak povedlo dorazit k  budově

kousek od cesty, chráněné před přestřelkou, zuřící za námi. Nedale

ko stála libyjská žena s děckem v náruči, brečelo a jakýsi voják se ho

snažil utěšit. Nás si nevšímal, věděl, že nemáme kam utéct.

„Uvažuju, že poběžím,“ nadhodil Tyler.

Zahleděli jsme se do dálky. Volná poušť se táhla do všech stran.

Za pár vteřin nás dostihlo pět vládních vojáků, mířili na nás a kři

čeli arabsky, hlasy plné nenávisti a adrenalinu, tváře jako masky vzte

ku. Přikázali nám, ať si lehneme tváří na zem, gestikulovali na nás.

Hrklo v nás, měli jsme za to, že nadešla chvíle naší popravy. Pomalu

jsme zalehli a žebrali o život.

Vtiskla jsem obličej do země, nabrala si do úst jemný prach, ně

kdo mi stáhl ruce za záda a  kopancem roztáhl nohy. Vojáci křičeli

na nás i po sobě navzájem, mířili nám na hlavy a my čtyři s tichým

odevzdáním čekali, až nás zastřelí.

Zalétla jsem pohledem k Anthonymu, Steveovi a Tylerovi, abych

se přesvědčila, že jsme pořád tam, spolu a živí, a pak rychle shlédla

zase zpátky do země.

„Ach, bože, ach, bože, ach, bože. Bože, prosím. Zachraň nás.“

Odlepila jsem pohled ze země a podívala se přes hlaveň vojákovi

přímo do očí. Jediné, co mě napadalo, bylo prosit, ale pusu jsem měla

vyschlou, jako by se mi sliny proměnily v hlínu. Slova jsem ze sebe

musela ždímat.

„Prosím,“ zašeptala jsem. „Prosím.“

Čekala jsem na třesknutí zbraně, na konec života. Myslela jsem na

Paula, na rodiče, na sestry a na své babičky, obě hodně přes devade

sátku. Každá vteřina jako by měla své vlastní místo ve vesmíru. Vo

jáci po sobě dál úsečně pokřikovali, zbraně namířené na naše hlavy.

„Džavaz!“ křikl najednou jeden. Chtěli naše pasy a my jim je ode

vzdali. Voják se sehnul a  začal mě prohledávat, pátral, co mám při


20

Lynsey Addariová

sobě, vytahoval mi věci z kapes bundy: telefon, paměťové karty, pár

bankovek. Jeho hbité ruce mi klouzaly po těle, přejely po mém dru

hém pasu, který jsem měla tajně zastrčený v pouzdru na peníze pod

džínsy. Dostaly se k  mým prsům. Zastavil se. A  pak je stiskl, jako

když dítě zmáčkne gumovou trumpetku.

„Bože, prosím. Ať mě neznásilní.“ Schoulila jsem se do klubíčka,

jak jen to šlo.

Ale vojáka zaujalo něco jiného. Stáhl mi boty, šedé nike s  jasně

žlutými podrážkami, a já slyšela šustění, jak vytahoval tkaničky, a na

chodidlech ucítila vzduch. Svázal mi kotníky k  sobě. Nějakým had

rem mi stáhl zápěstí za zády a spoutal tak pevně, až mi znecitlivěla.

Pak mě vtlačil obličejem do špinavé země.

Uvidím ještě někdy rodiče? Uvidím ještě Paula? Proč jen je takhle trá

pím? Dostanu zpátky fotoaparáty? Jak to přišlo, že jsem takhle skončila?

Vojáci mě vzali za ruce a za nohy a odnesli mě pryč.

***

Toho dne v Libyi jsem si kladla otázky, které mě trápí dosud: proč

dělám tuhle práci? Proč riskuju život kvůli fotografii? Ani po de

seti letech práce válečného zpravodaje si na to nedokážu pořádně

odpovědět. Pravda je, že pro tuhle práci se hodí málokdo. Zjistí

me to náhodou a  postupně se to prohlubuje. Zachytíme záblesk

tohoto neobvyklého života a  výjimečné profese a  chceme ji dělat

dál, bez ohledu na to, jak je vyčerpávající, stresující a nebezpečná.

Je to způsob obživy, ale působí to spíš jako odpovědnost nebo po

slání. Dělá nás šťastnými, dává nám pocit užitečnosti. Stáváme se

svědky historie a ovlivňujeme politiku. Ale platíme za to přemrš

těnou cenu. Pokaždé, když se dozvím, že nějaký reportér zahynul

během přestřelky, šlápl na minu a přišel o nohy, nebo byl unesen


21

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

a jeho rodina a přátelé trpí, ptám se sama sebe, proč jsem si vybra

la tenhle život.

Netuším, proč jsem se stala válečnou fotografkou. Chtěla jsem

cestovat, objevovat svět mimo Spojené státy. Zjistila jsem, že fotoa

parát je příjemný společník. Otevřel mi nové světy a dal mi přístup

k  nejdůvěrnějším lidským chvilkám. Objevila jsem výsadu vidět ži

vot ve vší jeho složitosti, nadšení z toho, že se každý den učím něco

nového. Jakmile se ocitnu za hledáčkem fotoaparátu, nikde jinde v tu

chvíli být nechci.

Ve svých dvaadvaceti letech v Argentině jsem zjistila, že se svým

milovaným koníčkem uživím – zpočátku jsem dostávala deset dola

rů za fotografii. Jakmile jsem začala pracovat, nepůsobila už kariéra

v  oboru fotožurnalistiky jako tolik vzdálený sen. Otázkou bylo, jak

v branži plné konkurence vyniknout. Fotila jsem na dohodu pro As

sociated Press v New Yorku, a jakmile jsem získala zkušenosti, sebra

la jsem odvahu a vydala se do světa, nejprve na Kubu, pak do Indie,

do Afghánistánu, do Mexico City. Zvykla jsem si na místa, která vět

šinu lidí děsí, a  čím víc cizích krajů jsem viděla, tím víc rostla má

kuráž a zvědavost.

Coby fotoreportérka jsem si ještě pořád hledala cestu, když svět

změnily útoky jedenáctého září. Spolu se stovkami kolegů jsem byla

svědkem invaze do Afghánistánu. Tehdy poprvé se mnozí z  nás za

pojili do příběhu, v němž hráli roli naši vojáci a naše bomby. Válka

proti terorismu stvořila novou generaci válečných zpravodajů, a jak

se stávala nespravedlivější, naše oddanost se prohlubovala. Cítili

jsme povinnost ukázat světu pravdu a  ten pocit odpovědnosti nám

pohltil celý život. V  předních liniích se z  nás stala rodina, poznali

jsme se navzájem prostřednictvím románků, svateb, rozvodů a smrtí.

Dnes, když bojové operace v Iráku a Afghánistánu povětšinou ustaly,

se nejčastěji setkáváme na svatbách a na pohřbech.


22

Lynsey Addariová

Když jsem začínala, honila jsem se za největšími, nejžhavějšími

událostmi, ale postupem času jsem si začala vybírat. Vidím obrázky

v novinách, časopisech, na internetu – uprchlické tábory v Dárfúru,

ženy v Demokratické republice Kongo, zraněné veterány – a srdce mi

poskočí. Najednou zas přetékám němou úzkostí a ten neklid zname

ná, že vím, že zas vyrazím do světa. Ta práce má svůj typický rytmus.

Strávím dva týdny fotografováním žen umírajících na rakovinu prsu

v  Ugandě a  v  letadle domů už plánuju další úkol, maoistické rebe

ly v indických džunglích. Po návratu domů do Londýna k manželu

Paulovi a synu Lukasovi musím zpracovat zhruba osm tisíc snímků

z Ugandy, zajít s Lukasem do parku a možná probrat s vydavatelem

další úkol v jižním Turecku.

Lidé se mě ptají, proč na taková místa jezdím, ale ptají se špatně.

Pro mě nikdy nestojí otázka tak, jestli jet nebo nejet do Egypta či

Iráku či Afghánistánu. Problém je v tom, že nemůžu být na více ta

kových místech současně.

Se svými objekty, s tisíci lidí, které jsem vyfotografovala, jsem sdí

lela radost z přežití, odvahu vzepřít se útisku, muka ze ztráty, houžev

natost utiskovaných, brutalitu nejhorších a  citlivost těch nejlepších.

Celé roky udržuju vztahy s řidiči a zprostředkovateli, důvěryhodný

mi místními, na které spoléhám, že domluví schůzky, tlumočí rozho

vory a orientují mě v cizí kultuře. Tlumočník, se kterým jsem praco

vala před třinácti lety v Afghánistánu, se dnes může nečekaně objevit

na schůzce v  kanceláři Organizace spojených národů. Jsou stejnou

součástí mého okruhu lidí jako kdokoli jiný, a  když na jejich zemi

dopadne další tragédie, cítím povinnost zjistit, jak se mají. Často mi

píšou: „Přijedete, slečno Lynsey?“

Jistě, nebezpečí existují, a já zatím měla štěstí. Dvakrát mě unesli.

Jednou jsem zažila vážnou autonehodu. Dva z mých řidičů zahynuli,

když pro mě pracovali, a já se za ty dvě tragédie budu navždycky cítit


To je to, co dělám: Život lásky a války

odpovědná. Zmeškala jsem narození dětí sester, svatby přátel, pohřby

svých milých. Ztratila jsem se četným partnerům a četní partneři se

ztratili mně. Celé roky jsem odkládala manželství a mateřství. Nějak

se ale stalo, že jsem to přežila. Udržuju si vřelé a  úžasné vztahy, do

konce jsem si našla manžela, který to všechno snáší. Stejně jako mno

ho jiných žen mě po založení rodiny čekala těžká rozhodnutí. Snažím

se udržovat vratkou rovnováhu role matky a role fotoreportérky. Ale

věřím, jako jsem věřila odjakživa, že když budu dost tvrdě pracovat,

pečovat a milovat ve všech oblastech života, vybuduju si a vychutnám

naplněný život. Fotografování vytvořilo způsob, jakým se dívám na

svět, naučilo mě dívat se za sebe a  zachycovat svět kolem. Taky mě

naučilo vážit si života, k němuž se vracím, když odložím fotoaparát.

Díky své práci dovedu lépe milovat svou rodinu a smát se s přáteli.

Žurnalisté dokážou na svou profesi pět ódy. Někteří z nás jsou závis

lí na adrenalinu, někteří jsou snílci, někteří si ničí osobní život a ubli

žují těm, kdo je milují nejvíc. Tahle práce dovede člověka zničit. Zažila

jsem, že se mnozí známí a kolegové po traumatu změnili k nepoznání,

jsou vznětliví, nemohou spát, odcizili se přátelům. Ale po těch letech,

kdy jsme ve světě viděli tolik utrpení, nám připadá absurdní přiznat,

že šťastní, svobodní, úspěšní lidé jako my mohou také trpět. Cítíme se

volněji na nejtemnějších místech než doma, kde život působí tak prostý

a tak snadný. Neposloucháme vnitřní hlas, který nás nabádá, že je na

čase přestat dokumentovat život jiných lidí a začít si budovat ten svůj.

Ale pod tím vším jsou věci, které nás posilují a svádějí dohroma

dy: výsada vidět na vlastní oči to, co jiní ne, idealistická víra, že fo

tografie dokáže zapůsobit na lidské duše, nadšení z vytváření umění

a  přispívání do světové databáze vědomostí. Když se vrátím domů

a  racionálně zvažuju rizika, rozhoduje se mi těžce. Ale jakmile se

pustím do práce, najednou žiju a jsem to prostě já. To je to, co dělám.

Jistě existují i jiné verze štěstí, ale ta moje je tahle.



ČÁST PRVNÍ:

OBJEVOVÁNÍ SVĚTA

CONNECTICUT

NEW YORK

ARGENTINA

KUBA

INDIE

AFGHÁNISTÁN



27

1. KAPITOLA

V NEW YORKU TI NIKDO

DRUHOU ŠANCI NEDÁ

Má nejstarší sestra Lauren o mně ráda vypráví historku. Jednoho let

ního dne se celá naše rodina koupala v  bazénu za domem. Mně byl

teprve rok a půl a neuměla jsem plavat, a tak jsem stála tátovi na ra

menou. Kolem nás se ráchaly mé tři starší sestry a máma. Zničehonic jsem se odrazila a skočila do vody. Sestry zůstaly celé paf. Táta řekl, že

mě nechal, protože věděl, že to zvládnu. Vynořila jsem se s úsměvem.

Dům Addariových ve Westportu v Connecticutu byl přehlídkou

transvestitů a  lidí jako vystřižených ze skupiny Village People, ho

tový ráj pro lidi, které jinam nezvali. Mí rodiče, Phillip a  Camille,

oba kadeřníci, vedli úspěšný salon zvaný Phillip Coiffures a často si

vodili domů své zaměstnance, klienty a přátele. Střelená Rose, jejich

maniodepresivní bývalá pracovnice, si zapalovala jednu cigaretu od

druhé a nesouvisle blábolila. Mexičan Veto, který se netajil s tím, že

je gay  – což byla na konci sedmdesátých let vzácnost  –, na prosby

mých sester usedal k pianu v obýváku a mlátil do něj populární me

lodie. Když jsme se vracely ze školy, často nás zdravil Frank, kterému jsme říkaly Tetička Dax, převlečený za ženu a omotaný nadýchaným

boa. V  létě rodiče pozvali dva dýdžeje z  Long Islandu a  ti pouštěli

nahrávky Donny Summerové a Bee Gees. Kolem bazénu se podáva

Lynsey Addariová

ly talíře s jednohubkami, koktejly Bloody Mary a lahve vína, a taky prášky, marihuana a  kokain. Občas se objevil zakaboněný strýček

Phil ve svatebních šatech a  z  legrace uspořádal svatební obřad na

trávníku. Nikdo jako by nikdy neodešel domů. Tehdy mě ani nenapadlo, že je na tom něco divného, tak to u nás prostě chodilo.

Byly jsme čtyři sestry jako schůdky, Lauren, Lisa, Lesley a já, vždy

jen dva nebo tři roky od sebe. Já byla nejmladší a  spoléhala jsem na

Daphne, naši milovanou jamajskou chůvu, že mě zachrání, když mě

Lisa a Lesley mlátily nebo mi polepovaly nos samolepkami. V našem

domě vládl zmatek a neplatila žádná pravidla. Po dvorku se nám běžně

prohánělo deset až patnáct pubertálních holek, vyjídaly z kuchyně ne

vyčerpatelné zásoby sladkostí a chipsů, nahé se koupaly v bazénu a ne

chávaly po sobě na trávě vlhké ručníky a spodní prádlo. Bylo nás slyšet

po celé ulici, jak jsme vřískaly, když jsme si vytahovaly plavky, vtíraly

si do zadku dětský olejíček a klouzaly se po velké modré skluzavce.

Máma a  táta byli sluníčková a  usměvavá dvojka. Nikdy jsem je

neslyšela zvýšit hlas, zvlášť ne na sebe navzájem. On se nad mámou tyčil se svými sto osmdesáti dvěma centimetry a  říkal jí „panenka“. Ona se každou chvíli s někým skamarádila a brala ho pod ochranná

křídla. Na westportské hlavní ulici jsme neušly ani dva metry, aby nás nezastavil někdo z  jejich klientů a  nezadíval se mi do očí, jako

bych snad měla tušení, kdo to je. „No ty jsi ale vyrostla! Pamatuju si na tebe, když jsi ještě byla takhle velká,“ rozplývali se a ukazovali si někam ke kolenům. Celý Westport mě viděl vyrůstat skrz máminy

historky. Každý den mi někdo řekl, jakou mám úúúžasnou maminku.

Táta byl tišší a introvertní, dovedl promlouvat k jediné osobě celé

hodiny – když už byl přinucen s někým mluvit. Většinu času trávil

venku ve své růžové zahradě nebo v dvoupatrovém skleníku plném

kapradin, strelicií, jasmínu, kamélií, gardénií a orchidejí. Když jsem

ho hledala, stačilo jít podle dlouhé zahradní hadice ke kalužím vody,

29

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

které se sbíraly kolem odvodňovacích stružek na podlaze skleníku

z červených cihel.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak pracné je udržovat všechny ty kvě

tiny, protože to dělal s  takovou radostí. I  když ho čekalo deset hodin

stříhání vlasů, zašel ještě předtím za svítání do skleníku a  pečoval

o  své květiny, jako by každá z  nich byla malé děcko. Sledovala jsem

ho a  pokoušela se pochopit, co ho na nich tolik zaujalo. Prováděl mě

labyrintem obrovských květináčů a ukazoval mi miniaturní mandarin

kový stromek, vždycky obsypaný šťavnatým ovocem, nebo orchideje,

vypěstované ze semínek objednaných z Asie a Jižní Ameriky. Pěstoval je

v kůře, stejně jak rostou ve svém přirozeném prostředí deštných pralesů.

„Tohle je Strelizia reginae, známá taky jako ‚ptačí květina‘,“ vyklá

dal. „A tohle Gelsemium sempervirens, jasmínovec vždyzelený, a Pa

phiopedilum fairrieanum neboli orchidej střevíčník.“

Byla to pro mě španělská vesnice, nekonečný proud samohlásek

a  souhlásek, kterému jsem nerozuměla. Ale cítila jsem posvátnou

úctu, že se vyzná v něčem tak cizím, a divila jsem se, že mu ta vyčer

pávající práce přináší tak záhadné potěšení.

***

Sedmadvacátého září 1982, v  mých osmi letech, nacpala matka mě

a sestry do našeho karavanu, odvezla nás na parkoviště ke kadeřnic

tví a vypnula motor. Vybrala si to místo nejspíš proto, že kadeřnictví

byl její druhý domov a pro ni a otce neutrální půda. „Váš táta odjel do

New Yorku s Brucem,“ oznámila nám. „Už se nevrátí.“

Rozhodl se vyjít s pravdou ven a přihlásit se ke své orientaci.

Bruce, manažer oddělení designu u  Bloomindale’s, byl jeden

z mnoha lidí, kteří u nás v domě pobývali. Začalo to tak, že se máma

vypravila do Bloomingdale’s najít někoho, kdo by navrhl zastínění tá

30

Lynsey Addariová

tova skleníku. Přivezla Bruce ve svém dvoumístném mercedesu, aby

si skleník prohlédl. Dorazil doprostřed typického odpoledne v domě

Addariových: na sporáku několik hrnců jídla, rodina a přátelé pova

lující se kolem, hlasité řeči a smích. Teplo našeho rodinného krbu ho

okamžitě nadchlo. „Bože můj!“ zvolal. „To je ale krásný dům!“

Bruce vyrůstal v  rezervované rodině v  Terre Haute v  Indianě

a naše rodinná pospolitost v italském duchu ho uchvátila. Byl charis

matický, nadaný, hýřil barvami a s mámou byli brzy jedna ruka. Vy

ráželi spolu ven, na nákupy i do společnosti, jako by táta neexistoval.

Naši Bruce poslali do kadeřnického kurzu, aby se naučil barvit vlasy,

a vyhradili mu místo v našem domě, když se mu nechtělo vracet se

domů do New Yorku. Čtyři roky u nás byl Bruce pečený vařený.

Otec se s  ním sblížil až roku 1978, když společně něco vyřizo

vali pro mámu. Románek se táhl pár let, než otec dovedl sám sobě

přiznat, že se zamiloval. Potlačoval svou homosexualitu od puberty.

Jeho matka Nina dorazila roku 1921 na Ellis Island u  New Yorku

spolu s tisíci dalších italských přistěhovalců a všichni si s sebou při

vezli své předsudky a konzervativní katolické názory. V padesátých

a šedesátých letech se homosexualita považovala za duševní nemoc

a byla nezákonná. Táta si dodnes myslí, že by ho matka dala do blá

zince, kdyby se přiznal už tehdy. Když konečně sebral odvahu a svěřil

se Nině, že se zamiloval do Bruce, obořila se na něj: „To nemůžeš

prostě předstírat, že jsi normální?“

Byla jsem moc malá na to, abych pochopila, proč táta odchází. Po

stupně jsme se to dovtípily samy nebo nám to prozradily dobré duše

ve škole. „Kadeřník Phillip... gay... jejich táta je gay,“ slýchaly jsme

šeptat děti po chodbách. Nepamatuju si, že by ženy z naší rodiny kdy

probíraly, že je táta homosexuál. Bavily jsme se jen o životech druhých.

O  víkendech jsme navštěvovaly tátu s  Brucem v  jejich novém

domě na konci půl míle dlouhé stezky u pláže v Connecticutu. Lau

31

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

ren, nejstarší z nás děvčat, měla pocit, že nás zradil. O dva roky poz

ději ukončila střední školu a odjela studovat do Anglie. Lisa, Lesley

a  já jsme se shlukly k  sobě. Následujících patnáct let se otec jaksi

vytratil z  našeho každodenního života, první milníky na své cestě

jsem absolvovala bez něj.

Prázdno po něm vyplnila máma. Mezi prací v salonu si dělala čas

a  chodila na všechny moje středoškolské zápasy v  softballu, zahr

novala mě obdivem, když jsem přinesla dobrou známku, radila mi

s  první láskou. Byla houževnatá jako buldok  – tu vlastnost zdědila

po své mámě Nonnii, která sama vychovala pět dětí – a snažila se zů

stat silná a vůči tátovi vstřícná. Pořád nám opakovala svou mantru:

„Dělej to, z čeho jsi šťastná, a budeš v životě úspěšná“, jako by chtěla

rozpustit mé nepřátelství vůči otci, jako by se nic nezměnilo. Snad to

bylo máminým postojem k  jejich rozchodu, nebo tím, že jsem celý

život vídala trápení vyděděnců, ale smířila jsem se s tím, že táta našel

štěstí, po kterém toužil. Utěšovalo mě i to, že neopustil mámu kvůli

jiné ženě, ale kvůli muži.

Víkendové večírky skončily. Otec zůstal ve firmě coby morální

a finanční podpora ještě roky potom, co odešel s Brucem, ale napě

tí z  toho společného závazku bylo těžké pro všechny. Šest roků po

odchodu si s Brucem otevřel nový salon a přetáhl za sebou většinu

kadeřnic a  klientů. Máma se snažila zachovat podnik v  chodu. Ni

kdy pořádně neuměla vycházet s  penězi a  bez otce už nemohla dál

vést náš nákladný životní styl. První obětí byl dvoumístný mercedes.

Nebyla schopna platit účty za dům a za auta, skoro každý měsíc nám

vypnuli buď elektřinu, nebo vodu, občas někdo dorazil a uprostřed

noci si odvezl auto. Na základce jsem po rozednění často vyhlížela

z okna, jestli ještě stojí na cestě před domem.

Přestěhovaly jsme se z domu plného vzpomínek na North Ridge

Road do menšího domu o  pár mil dál. Nebyl tam bazén ani velký

32

Lynsey Addariová

zadní dvorek. Starší sestry odešly začít vlastní život a  já s  mámou

jsme zůstaly samy.

Zhruba tou dobou, to mi bylo třináct, jsem při jedné ze vzácných

návštěv v  tátově domě dostala svůj první fotoaparát. Byl to Nikon

FG,

2

který dostal od nějakého klienta. Přišla jsem k němu jako slepý

k houslím: uviděla jsem ho, zeptala jsem se na něj a táta mi ho jen tak

věnoval. Fascinovala mě věda, jak světlo a závěrka dovedou zmrazit

okamžik v čase. Základy jsem si nastudovala ze starého manuálu „jak

fotografovat černobíle“ se snímkem Yosemitského národního parku

od Ansela Adamse na obálce. Se svitky černobílého filmu a bez sta

tivu jsem sedávala na střeše a  dlouhými expozicemi se pokoušela

zachytit měsíc. Styděla jsem se mířit objektivem na lidi, a  tak jsem

fotila květiny, hřbitovy, pustou krajinu.

Jednou mě mámina kamarádka, profesionální fotografka, pozva

la do své temné komory a  naučila mě vyvolávat filmy a  dělat fotky.

S  úžasem jsem sledovala, jak se na papíru objevují zátiší s  tulipány

a náhrobky, připadalo mi to jako kouzlo.

Fotila jsem jako posedlá a pokračovala v tom i na Univerzitě Wis

consin-Madison, kde jsem studovala mezinárodní vztahy. Pořád mě

ještě ani nenapadlo, že si udělám z focení kariéru. Považovala jsem

fotografy za nespolehlivá, rozmazlená stvoření bez ambicí a někým

takovým jsem být nechtěla.

Pak jsem strávila rok v  zahraničí, studovala jsem ekonomiku

a politické vědy na univerzitě v Bologni. Osvobozená od akademic

kých a  společenských pout Wisconsinu jsem se pustila do pouliční

fotografie, mezi přednáškami jsem svým věrným nikonem fotila bo

loňské sloupy a zákoutí. O prázdninách jsem se s novou partou, jaká

2

Jednooká zrcadlovka na pětatřicetimilimetrový film s výměnnými objektivy,

vyráběná v Japonsku v letech 1982 až 1986. Poznámka redaktora.

33

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

se dá dohromady při každém studiu v zahraničí, vydala na cestu po

Evropě, fotografovala rudé odstíny Prahy, nudistické termální láz

ně v Budapešti, španělské pobřeží a přecpané sicilské ulice. Nasávala

jsem architekturu a umění, o nichž jsem celý život četla, chodila do

muzeí a  na výstavy fotografií. Zhlédla jsem retrospektivu Roberta

Mapplethorpea

3

od počátků jeho fotografování až do smrti, prosedě

la tam celé hodiny a studovala jeho kompozici a využití světla. Inspi

rovalo mě to k dalšímu focení.

Čím víc jsem cestovala, tím víc jsem toužila po cestovatelském

životě. Mohla jsem ráno vstát a vydat se prakticky kamkoli, evropské

země byly dostupné vlakem, omezovaly mě jedině vlastní zábrany

nebo strach. Pro mě, Američanku, která vyrostla na izolovaném kon

tinentě, to byl neznámý luxus. Představovala jsem si život v zahraničí

coby diplomatka nebo třeba tlumočnice.

Ale jednoho dne, když jsem zas s  hraničkou fotek odcházela

z temné komory, oslovil mě jakýsi Ital a chtěl se na ně podívat. Pár

minut si je probíral a pak mi nabídl, že z nich udělá sérii pohlednic.

Nadchlo mě to tak, že jsem mu je odevzdala rovnou, bez jakékoli

smlouvy. Prodávaly se pak v  Rimini, italském letovisku poblíž Bo

logni a já za ně samozřejmě neviděla ani cent. Tehdy poprvé jsem si

uvědomila, že se fotografie dají vydávat a  že je můžou vidět stovky

lidí, možná i víc.

Po promoci jsem se na léto přesunula do New Yorku a  po veče

rech obsluhovala v  Poppoliniho restauraci v  Greenwich Village. Za

dne jsem se zaučovala jako asistentka módního fotografa, který fotil

pro katalogy. Nesnášela jsem to, zdálo se mi to moc přímočaré. A tak,

jakmile jsem si v té restauraci vydělala čtyři tisíce dolarů, přestěho

vala jsem se do Buenos Aires, abych se naučila španělsky a  mohla

3

Americký portrétní fotograf (1946 až 1989). Poznámka redaktora.

34

Lynsey Addariová

cestovat po Jižní Americe, stejně jako jsem cestovala po Evropě. Díky

focení jsem měla při těch cestách další cíl.

Pronajala jsem si pokoj od arogantního mladého Argentince, kte

rý se celé dny zhlížel v zrcadle, chystal se na večírky nebo vyspával

kocovinu. Abych se uživila, učila jsem angličtinu u  Andersen Con

sulting za osmnáct dolarů na hodinu. Měla jsem tak volná odpoled

ne, kdy jsem se mohla toulat uličkami města, fotit tanečníky tanga

v  úzkých uličkách nebo stařečky v  zakouřených kavárnách. Často

jsem skončila na Plaza de Mayo, kudy každý čtvrtek pochodovaly

Las Madres de Paza de Mayo, argentinské matky, na protest proti mi

zení svých dětí za „špinavé války“, tedy v období vojenské diktatury

v sedmdesátých letech dvacátého století.

Když jsem se pustila do fotografování matek, ještě jsem netušila,

jaké složky tvoří silnou fotografii. Nikdo mě nic nenaučil o kompozici

ani o  práci se světlem. Věděla jsem, že mě oslovují výrazy těch žen,

ale netušila jsem pořádně, jak zachytit scénu před sebou. Každý čtvr

tek jsem se vracela na náměstí, nespokojená s  tím, co jsem pořídila

před týdnem. Zdálo se mi, že jsem od matek moc daleko, a tak jsem se

odvážila trochu přiblížit, jak obcházely náměstí. Pokoušela jsem se do

hledáčku zarámovat jejich bolest a nevyřešený smutek. Někdy jim tváře

kryly tmavé stíny, protože nebyly ve správném světle, jindy jsem prostě

moc váhala a styděla se přiblížit až k nim. Někdy mi ušel dokonalý oka

mžik, protože jsem nevěřila vlastnímu instinktu. Byla jsem neškolená,

ale začala jsem se učit na vlastní pěst, studovala jsem fotografii v kni

hách a novinách, zjišťovala, že silná scéna dovede udělat ze starého, vy

čpělého příběhu zase nový. Vracela jsem se a zkoušela to znova a znova.

Měsíc poté, co jsem dorazila do Argentiny, za mnou do Buenos

Aires přijel můj o deset let starší přítel Miguel. Pronajali jsme si spolu

pokoj za pět set dolarů na měsíc a za to málo peněz jsme dostali málo

muziky. Koupelna byla na druhé straně betonového dvorku. Když

35

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

v  zimě kropil město studený déšť, museli jsme vybíhat z  hnízdečka

naší ložnice do ostrého večerního vzduchu, z vlhkých schodů a za roh

na malý záchod. Skoro jsem kvůli tomu přestala přes den pít vodu.

Každých pár týdnů jsem vyrážela na cesty po Latinské Americe

a fotila. Putovala jsem od pobřežních vesniček v Uruguayi k domkům

Pabla Nerudy podél chilského pobřeží a k Machu Picchu v Peru. Fotila

jsem sopky, hory, jezera, úrodná zelená pole, města táhnoucí se po sva

zích, řemeslné trhy, rybí trhy, podnikala jsem dlouhé cesty autobusem

kolem serpentin s  kříži označujícími, kde se jiná vozidla zřítila dolů,

pátrala jsem po magickém světle za svítání a za soumraku. Můj cíl byl

jednoduchý: cestovat a fotit všechno, co můžu, s tím málem, co mám.

Miguel před nedávnem získal magisterský titul z  žurnalistiky.

Oba jsme byli zvídaví a hluboce nám záleželo na tom, co se děje ve

světě, to nás k  sobě poutalo. Miguel, sám silně uzavřený člověk, ve

mně poznal extroverta, který se rád setkává s lidmi a vyptává se jich.

Navrhl mi, abych se vypravila do místního anglicky vydávaného de

níku, Buenos Aires Herald, a zjistila, jestli by neměli zájem o fotogra

fku na volné noze. S novinovou fotografií jsem neměla žádné zkuše

nosti, ale věřila jsem, že mi to místo nabídnou díky mému odhodlání.

Přijali mě dva redaktoři v oddělení fotografie, muži středního věku,

kteří celý den kouřili cigarety a vytahovali fotky ze servisu agentury

AP. Řekli mi, ať se vrátím, až se naučím jazyk. Myslela jsem si, že už

mluvím plynně, a tak jsem odešla, vypilovala si španělštinu a za pár

týdnů to zkusila znova.

Otrávení mou neodbytností mi nakonec dali jakýsi úkol, který si

jistě vymysleli jenom proto, aby se mě zbavili. Napsali mi adresu ně

jakého místa mimo Buenos Aires, měla jsem se tam vypravit, pořídit

fotky, vrátit se a ukázat jim je. Žádné z nich nikdy nevyšly.

Jednou mi oznámili, že večer u Casa Rosada, prezidentova domu

na hlavním náměstí, natáčí Madonna film Evita. Věděla jsem to, pře

36

Lynsey Addariová

četla jsem si v novinách, že bydlí v hotelovém apartmá za dva a půl

tisíce dolarů za noc a zařídila si v pokoji vlastní tělocvičnu. Myslela

jsem na její soukromou tělocvičnu celé dopoledne, když jsem šla bě

hat v ošlapaných botách a vyhýbala se psím hromádkám.

Ti redaktoři mi dali návrh: jestli se mi povede vetřít se na natáčení

Evity a přinést fotku Madonny, dají mi práci.

Večer jsem žebrala u ochranky ohrazeného areálu u Casa Rosada,

jestli by mě nepustila dovnitř. Vysvětlovala jsem, že na tom závisí

celá má kariéra a  budoucnost fotoreportérky. „Jednoho dne budu

slavná,“ ujišťovala jsem je, „ale musíte mě pustit dovnitř.“

Musela jsem vypadat opravdu žalostně, protože se hlídač usmál

a pootevřel branku, abych proklouzla dovnitř. Došla jsem ke tribuně

pro tisk, stojící asi tak tři sta metrů od balkonu, kde se měla objevit

Madonna, a  vyšla po schodech nahoru. Zvedla jsem si k  očím svůj

mrňavý Nikon FG se základním padesátimilimetrovým objektivem,

který mi před lety daroval otec, a nakoukla do hledáčku. Místo bal

konu jsem viděla mikroskopickou tečku v dálce.

Svěsila jsem foťák a  jen jsem tam stála a  upírala oči k  balkonu,

přesvědčená, že má kariéra skončila, ještě než začala. A  pak jsem

ucítila, jak mi někdo zaklepal na rameno.

„Hej, holka. Půjč mi to svý tělo.“

Netušila jsem, o čem ten cizinec mluví, a tupě jsem na něj hleděla.

„Sundej objektiv,“ řekl, „a podej mi ten svůj foťák.“

Udělala jsem, co mi řekl. Připojil k  mému trpaslíčkovi těžký ob

jektiv s  ohniskovou vzdáleností pět set milimetrů – ani jsem nevě

děla, že se všechna těla Nikonu dají kombinovat se všemi objektivy –

a vyzval mě: „Fajn, a teď se podívej.“

Vyjekla jsem. V  hledáčku se mi přímo před očima zjevila veliká

Madonna. Všichni na tribuně se na mě podívali a protočili panenky.

37

To je to, co dŽlám: ěivot lásky a války

Moje fotka Madonny v Casa Rosada vyšla na přední straně Heral

du a já konečně dostala práci, platili mi deset dolarů za fotku.

V době, kdy jsem fotila pro tyhle noviny, jsem se byla podívat

na výstavu prací Sebastiãa Salgada. Obrovské obrazy ožebračova

ných dělníků z celého světa, kteří dřou za mučivých podmínek. Ty

fotky pro mě byly hádankou: jak se mu povedlo zachytit důstoj

nost těch lidí?

Dokud jsem neviděla Salgadovu výstavu, nebyla jsem si jistá, jest

li chci fotit pouliční fotografie, zpravodajské fotografie, či zda ze mě

vůbec bude fotografka. Ale sotva jsem vešla na výstavu, strhly mě

jeho snímky svou vášní, detaily, stavbou natolik, že jsem se rozhodla

věnovat se obrazové žurnalistice a  dokumentární fotografii. To, co

jsem do té chvíle vnímala jako prostý způsob zachycení hezkých

scén, se stalo něčím docela jiným: způsobem, jak vypovědět příběh.

Spojením cestování a  cizích kultur a  zvědavosti a  fotografie. To je

fotožurnalistika.

Až do té výstavy jsem si pořádně neuvědomovala, co to je a co by

to mohlo být. Nebrala jsem fotografii jako umění a k tomu jako obor

žurnalistiky. Netušila jsem, že se koníček může stát celým mým živo

tem. Tehdy jsem poznala, že chci vyprávět příběhy prostřednictvím

snímků, vystihovat lidskost stejně jako Salgado, vyvolávat cit vůči ob

jektům, který jsem ve chvíli focení vnímala. Pochybovala jsem, že se

mi kdy povede zachytit takovou bolest a krásu v jediném snímku, ale

nadchlo mě to. Procházela jsem výstavou se slzami v očích.

Nikdy jsem nepoznala tu typickou nejistotu, jaká lidi přepadá po

dvacítce. Měla jsem štěstí, objevila jsem něco, co mě dělalo šťastnou

a  ctižádostivou ve věku, kdy jsem neuznávala strach ani neúspěch,

kdy jsem vlastně neměla co ztratit. A  jakmile jsem začala pracovat

pro Herald, dal mi Miguel zřejmě nejlepší radu, jakou jsem za svou

kariéru dostala.

38

Lynsey Addariová

„Zůstaň v Latinské Americe, uč se fotografovat a všechny profesní

chyby nadělej v Argentině,“ řekl. „Protože když uděláš jedinou chy

bu v New Yorku, druhou šanci ti tam nikdo nedá.“

***

Roku 1996 jsme se konečně vrátili do Států a já byla připravena. Roz

nesla jsem ukázky svých průměrných prací z  li



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist