načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Tma - brožovaná - Bernard Minier

-14%
sleva

Kniha: Tma - brožovaná
Autor:

Třetí kniha bestsellerové série s kriminalistou Martinem Servazem Na Štědrý den objeví Christine Steinmeyerová, rozhlasová moderátorka z Toulouse, ve své poštovní schránce dopis od ...
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 257
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-11-09
Počet stran: 609
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: překlad Jiří Žák
ISBN: 9788075054975
EAN: 9788075054975
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Třetí kniha bestsellerové série s kriminalistou Martinem Servazem Na Štědrý den objeví Christine Steinmeyerová, rozhlasová moderátorka z Toulouse, ve své poštovní schránce dopis od ženy, která v něm oznamuje svou sebevraždu. Christine je přesvědčená, že se dopis dostal do její schránky omylem. Chyba? Hoax? Jenže druhý den ji zavolá do rádia neznámý posluchač, který ji obviní z toho, že nic neudělala. Brzy se urážky, hrozby a různé incidenty znásobí. Jako by se někdo snažil převzít kontrolu nad jejím životem, který se jí začne rozpadat pod rukama jako domeček z karet a promění se v noční můru. Martin Servaz se léčí na klinice pro policisty trpící syndromem vyhoření. Pronásledují ho zlé sny o bývalé lásce Marianne, unesené sériovým vrahem Julianem Hirtmannem. Jednoho dne dostane poštou obálku obsahující elektronickou kartu od hotelového pokoje, v němž před rokem spáchala sebevraždu jakási umělkyně. Někdo si přeje, aby se Martin vrátil do práce. A Martin Servaz se cítí být připravený. Co když naši nejbližší nejsou takoví, jací se zdají? Co se stane, když někdo převezme kontrolu nad vaším životem a vztahy? Co se skrývá ve tmě? Nezhasínejte světlo… a pokud to uděláte, připravte se na nejhorší! Bernard Minier Narodil se 26. srpna 1960 v Béziers, vyrůstal na jihozápadě Francie, své dětství strávil v Pyrenejích. Studoval na univerzitě v Toulouse, odkud pochází také hlavní hrdina jeho thrillerů Martin Servaz. Více než dvacet let žije nedaleko Paříže, je ženatý, má dvě děti a psaní se věnuje na plný úvazek. Jeho první román Mráz (XYZ, 2015) byl přeložen do několika světových jazyků včetně angličtiny a největší úspěch zaznamenal především ve Francii a v Německu. Také další knihy z této série Kruh (XYZ, 2015) a Tma (XYZ, 2016) měly ve světě mimořádný ohlas. Jeho další román mimo tuto sérii Une putain d´histoire (2015) se odehrává v San Francisku. V současné době autor pracuje na nové knize, v níž by se měl vrátit na scénu Martin Servaz.

Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Od autora bestsellerů Mráz a Kruh BERNARD MINIER 9 Bělověžský prales na hranici Polska a Běloruska POPAMĚTI KRÁČEL LESEM. Sněhem a vichřicí. Zimou mu drkotaly zuby. Na jeho obočí a řasách visely ledové krystalky. Sníh se mu ve vrstvách lepil na prošívanou bundu a na mokrý vlněný kulich. Dokonce i Rexovi dělalo potíže prodírat se hlubokým sněhem, do něhož se při každém skoku bořil až po obojek. V pravidelných intervalech štěkal a  projevoval tak svůj nesouhlas. Jeho štěkot se vracel v ozvěně. Občas se zastavil a otřásl, jako by vylezl z vody, a kolem jeho žlutočerné srsti se přitom pokaždé roztančil mrak prachového sněhu a  ledových krystalků. Jeho jemné svalnaté tlapy dělaly v bílém rubáši hluboké stopy a břicho nechávalo na povrchu zakřivený otisk jako po umělohmotných sáňkách. Stmívalo se. Zvedal se vítr. Kde je? A kde je chata? Zastavil se a  zhluboka se nadechl. Dýchalo se mu těžko, z  plic mu vyrážel chrapot. Bundu a svetr měl na zádech propocené. Les na něj působil jako živý organismus. Vrzání zasněžených větví pohybujících se ve větru, suché praskání, když se do kůry zahryzl chlad, šepot větru a křišťálové zurčení nezamrzlého potoka, to všechno mu v uších znělo dvojnásob hlasitě. Šustot jeho kroků rytmizoval chůzi. Kolena zvedal vysoko a musel vynakládat stále větší úsilí, aby se vymanil ze sevření sněhu. A chladu. Panebože, to je zima! Nikdy v životě takovou zimu nezažil. PROLOG BERNARD MINIER TMA 1110 Něco spatřil skrz šedivý soumra k a  sněhové vločky, které ho bodaly do očí. Něco vpředu ve sněhu. Kovový záblesk, dva zubaté kruhy... Past... Mezi chladnými čelistmi vězelo něco tmavého. Na okamžik se mu udělalo špatně. To, co viděl, se nepodobalo žádné živé bytosti. Bylo to napůl spolykané, sežrané a  roztrhané. Kolem pasti byla sražená krev a chlupy. Viděl i kosti a růžové vnitřnosti pokryté jinovatkou. Stále ještě hleděl na past, když se ozvalo zoufalé zavytí, které jím proniklo jako zrezivělé ostří. Nevzpomínal si, že by někdy takové vytí slyšel, vytí plné hrůzy, bolesti a  takřka nelidského utrpení. Žádná lidská bytost by takový zvuk nedokázala vydat. Vycházel z hlubin lesa přímo před ním. Nedaleko... Když se vytí ozvalo znovu, v  žilách mu ztuhla krev. Zježily se mu všechny chlupy na těle. Potom se vytí ztratilo v soumraku, jak ho odnášel polární vítr. Na chvíli zavládlo ticho. Potom se ozvalo další zavytí, tentokrát změněné a  vzdálené. Připomínalo ozvěnu toho prvního. Ozývalo se zleva, zprava, odevšad z  lesa pohlceného temnotou. Vlci... Po celém těle mu naskočila husí kůže. Vrátil se zpátky na cestu a se zoufalou energií zvedal kolena ještě výš. Směřoval k místu, odkud se vytí ozývalo. A najednou ji spatřil. Chatu. Její tmavá  přikrčená silueta se rýsovala na konci aleje stromů. Poslední zledovatělé metry skoro běžel. Rex zřejmě něco ucítil, protože se rozštěkal a předběhl ho. „Rexi, počkej! K noze, Rexi! REXI!“ Ale německý ovčák už vklouzl dovnitř pootevřenými dveřmi, které zablokovala malá sněhová návěj, takže nešly úplně dovřít. Na pasece panovalo zvláštní ticho. Náhle se z hlubin lesa ozvalo ještě příšernější zavytí, kterému odpověděl koncert štěkání. Hrdelní ozvěny si navzájem odpovídaly. Blížily se. Neobratně překročil návěj a vešel do chaty. Přivítal ho záblesk teplý jako rozpuštěné máslo. Svítila tam petrolejka. Otočil hlavu. Zůstal stát bez hnutí. Mozkem mu projela ledová jehla. Zavřel oči. Zase je otevřel. To není možné. To nemůže být pravda. Musí se mi to zdát. Určitě je to jen sen. Spatřil Marianne. Ležela nahá na  stole uprostřed chaty. Její tělo muselo být ještě teplé, protože se z  něj v  ledovém vzduchu doslova kouřilo. Napadlo ho, že Hirtmann nemůže být daleko. Na okamžik odolával touze vydat se za ním. Všiml si, že se jí třesou všechny údy, jako by se ocitly na hraně černé propasti, mdlob nebo šílenství. Nebyl to třas, spíš křeče. Udělal krok. Pak ještě jeden. Přinutil se na  ni podívat. Marianne měla tělo rozříznuté od  krku až po  slabiny. Musel jí to udělat zaživa, protože rána hodně krvácela. Celá horní část těla, dřevěný stůl, na  němž ležela, a prkna podlahy byly doslova nasáklé hustou krví, z níž se také kouřilo. Vrah jí stáhl kůži a  rozevřel hrudní koš. Zdálo se, že žádný orgán nechybí, kromě jediného. Srdce... Hirtmann ho před odchodem něžně položil na  Mariannin Venušin pahorek. Srdce bylo ještě pořád teplejší než zbytek těla. Servaz viděl, jak z něj do ledového vzduchu chaty stoupá bílá pára. Překvapilo ho, že necítí žádné znechucení, že se mu neudělalo špatně. Něco tu nehrálo. Při takovém pohledu by měl vyzvracet vnitřnosti. Měl by se rozbrečet. Řvát. Ale zmocnila se ho podivná otupělost. V tu chvíli Rex zavrčel a vycenil tesáky. Servaz se k němu otočil. NěBERNARD MINIER TMA 1312 mecký ovčák měl zježenou srst a  hleděl do  pootevřených dveří. Výhrůžně a vyděšeně. Servaz cítil, jak v něm roste chlad. Přistoupil ke dveřím. Vyhlédl ven. Stáli tam. Na pasece. Obklíčili chatu. Napočítal jich osm. Osm vlků. Vyhublých a vyhladovělých. Marianne... Měl by ji odnést do auta. Vzpomněl si na zbraň, kterou nechal v přihrádce na rukavice. Rex vrčel dál. Servaz vnímal jeho strach a stres a pohladil ho po hlavě. Cítil, jak se mu pod srstí křečovitě napínají svaly. „Hodný pejsek,“ řekl se staženým hrdlem, sedl si na  bobek a vzal Rexe do náruče. Zvíře k němu otočilo žluté oči plné takové něhy a lásky, až si Servaz uvědomil, že se mu do očí hrnou slzy. Rexovy teplé boky se zvedaly a dotýkaly se jeho těla. Servaz věděl, že existuje jen jediná šance, jak se odsud dostat. A bylo to nejsmutnější a nejtěžší rozhodnutí, jaké kdy v životě musel udělat. Otočil se ke  stolu, vzal srdce a  vložil ho Marianne zpátky do  hrudníku. Polkl, zavřel oči a  vzal zkrvavené tělo do  náruče. Bylo lehčí, než předpokládal. „Tak jdeme na to, Rexi!“ řekl pevně a zamířil ke dveřím. Pes začal na  protest chraplavě štěkat, ale nakonec se vydal za  svým pánem. Vrčel, zadní nohy mu podklesávaly a  stahoval mezi ně ocas. Sklopil uši. Vlci čekali. V půlkruhu. Oči jim přímo žhnuly. Rexovi se zježila srst. Znovu vycenil tesáky. Vlci mu odpověděli mnohem hlasitějším vrčením. Otvírali tlamy, odhalovali dásně a st rašlivé tesáky. Rex na ně zaštěkal. Jeden proti osmi. Domácí zvíře proti šelmám. Neměl nejmenší šanci. „Běž, Rexi!“ zavelel Servaz a srdce mu přitom krvácelo. „Běž! TRHEJ!“ Tváře mu zaplavily slzy, dolní ret se mu třásl a jeho duše křičela: Ne! Nechoď tam! Nedělej to, neposlouchej mě! Pes několikrát zaštěkal, ale ani se nepohnul. Byl zvyklý poslouchat příkazy, ale tentokrát pud sebezáchovy převládl. „Trhej, Rexi! Trhej!“ Příkaz mu dal pán, kterého ze všech lidských bytostí miloval nejvíc. Nikdy nepodal takový důkaz věrnosti, lásky a poslušnosti. „TRHEJ, PANEBOŽE!“ Pes tentokrát z  pánova hlasu vycítil vztek. Něco, co bylo silnější než on. Chtěl mu pomoct. Chtěl mu tu věrnost a poslušnost dokázat. Navzdory strachu. Vrhl se na ně. Když se proti němu rozběhl jeden z  vlků, bezpochyby vůdce smečky, málem nad ním získal převahu. Otočil se a zakousl se mu do  krku. Vlk zařval bolestí. Zbylí vlci ve  sněhu opatrně couvli. Obě zvířata se zaklesla do sebe. I z Rexe se v tu chvíli stala divoká, vzteklá a krvelačná šelma. Servaz už nemohl dál čekat. Obrátil se a vyrazil. Vlci si ho vůbec nevšímali. Prozatím. Došel do aleje mezi stromy. Marianne nesl v náručí. Prošívanou bundu měl nasáklou její krví a tvář zaplavenou slzami. Za zády uslyšel první bolestné zavytí svého psa a hlasitější vrčení vlčí smečky. Krev mu málem ztuhla v žilách. Rex zavyl podruhé. Byl to proniBERNARD MINIER TMA 1514 kavý jekot. Plný bolesti a hrůzy. Volal o pomoc. Servaz zaťal zuby a zrychlil krok. Ještě tři sta metrů... Ve větrné noci se ozvalo poslední zavytí. Z  následujícího ticha Servaz pochopil, že Rex je mrtvý. Napadlo ho, jestli se vlci spokojí s tímto vítězstvím, nebo jestli začnou pronásledovat i jeho. Odpovědi se mu dostalo velmi rychle. Ve vichřici za sebou uslyšel zavytí. Menší část smečky pokračovala v lovu. A tentokrát byl kořistí on. Auto... Zaparkoval ho na cestě, asi sto metrů odsud. Už na něm ležela vrstva sněhu. Ještě zrychlil krok. V plicích ho pálilo a svíral ho strach. Vytí se ozvalo těsně za jeho zády. Otočil se. Vlci ho doháněli. Čtyři z osmi... Jejich jantarově žluté žhnoucí oči na něj upřeně hleděly a  odhadovaly ho. Nikdy se mu nepodaří dostat se k  autu. Je příliš daleko. Mariannino tělo v jeho náručí vážilo čím dál víc. Je mrtvá. Už pro ni nemůžeš nic udělat. Ale můžeš se zachránit... Ne! Jeho mozek takový nápad odmítal. Už obětoval psa. Cítil, jak její tělo ještě úplně nevychladlo. Jak bundou prosakuje její krev. Zvedl zrak k nebi. Sněhové vločky na něj padaly jako hvězdy, jako by se rozpadlo nebe a celý vesmír se na něj vrhl, aby ho pohltil. Ale na vlky to nijak nezapůsobilo. Už nechtěli čekat, cítili, že se tak snadné kořisti nemusí bát. Nasáli jeho strach a hlavně krev vytékající z druhé oběti. Dvě hostiny v jedné. Byli příliš vyhladovělí. Příliš vzrušení. Vyrazili kupředu. Zmizte! Vypadněte odsud! VY SVINĚ, ZMIZTE! Nevěděl, jestli to skutečně vykřikl, nebo jestli to křičela jeho duše. Utíkej! Teď, hned! Už pro ni nemůžeš nic udělat! Uteč! Tentokrát vnitřní hlas poslechl. Pustil Marianniny nohy do  sněhu a  ruku jí strčil do  hrudi. Prsty v  rukavici nahmataly ještě teplé, pevné, pružné srdce. Vytáhl ho z rány. Zastrčil ho pod bundu ke  svému vlastnímu srdci. Cítil, jak mu tričko okamžitě nasáklo krví. Potom její bílé nahé tělo pustil do sněhu. Sklouzlo dolů s tichým zašustěním. Servaz udělal tři kroky dozadu. Pomaličku. Vlci se na ni okamžitě vrhli. Servaz se otočil a začal utíkat. Doběhl k autu. Nebylo zamčené, ale on si na okamžik myslel, že dveře zamrzly. Krvavými prsty chytil kliku a  ze všech sil zatáhl. Když se dveře se skřípotem otevřely, málem upadl na  záda. Vklouzl za volant. Zakrvácenými rukavicemi vyndal klíče, které mu málem spadly mezi sedadla. Po díval se do zpětného zrcátka. Náhle si uvědomil, že tam někdo sedí. A věděl, že právě zešílel. Ne, to není možné! Ale ona otevřela ústa. „Martine,“ řekla prosebně. „MARTINE! MARTINE!“ Zachvěl se. Otevřel oči. Seděl zabořený do  starého prosezeného křesla. Rex mu lízal pravou dlaň visící dolů podél opěradla. „Vypadni,“ řekl nějaký hlas psovi. „Běž otravovat někoho jiného! Martine, jste v pořádku?“ Rex odcházel a  vrtěl přitom ocasem. Hledal nějakého jiného kamaráda. Byla jich tady spousta. Rex patřil všem a nikomu. Měl ho tu rád každý. Servaz se oklepal jako pes ve  snu. Zadíval se na televizi. Na obrazovce běžela reportáž o francouzském vesmírném dobrodružství. Poznal obrovský glóbus z observatoře ležící BERNARD MINIER TMA 1716 východně od Toulouse, který v noci modře svítil a označoval hranice kontinentů. Pak poznal i Výzkumný ústav letectví a kosmonautiky u  Jolimontu, nacházející se na  opačné straně údolí, nad středem města. Kromě Élise nebyl v  sále nikdo. Uvědomil si, že usnul u  televize zmožený horkem vládnoucím v  budově v  tomto letargickém zimním odpoledni, které se nekonečně vleklo. Otočil pohled k  prosklené stěně, za  níž celé dopoledne ozařovalo slunce bílou krajinu. Během těch příjemných hodin, kdy na chodbách voněla káva, ozýval se smích zaměstnanců, za okny stál ozdobený vánoční stromeček a  krajina zářila oslepující bělobou, našel zase kus svého dětství. Po obědě ve společné jídelně se slunce schovalo za mraky, zvedl se studený vítr, holé větve se za okny začaly pohybovat a venkovní teplota klesla z pěti stupňů nad nulou na jeden pod nulou. Servaz se mrzutě uvelebil do křesla před televizi s vypnutým zvukem a nakonec upadl do spánku plného nočních můr. „Zdálo se vám něco ošklivého,“ řekla Élise. „Křičel jste.“ Podíval se na ni. Byl ještě celý rozespalý. Znovu se mu v mysli vybavil zasněžený les, chata, vlci... a  Marianne... Nebyla to jediná noční můra... Jaká mu ještě zůstávala naděje? Odpověď: žádná. „Určitě jste v pořádku?“ Élise, kyprá čtyřicátnice se smějícíma se očima, i když se snažila tvářit se vážně, byla jedinou zaměstnankyní léčebny, kterou měl rád. A bezpochyby byla také jediná, která snášela jeho. Zbývající personál tvořili bývalí policisté, kteří se tady původně léčili, než se z nich stali ošetřovatelé. Říkalo se jim PASS, policisté – asistenti sociálních služeb. K ostatním pacientům se chovali se směsicí pochopení, bratrství a  soucitu, která v  Servazovi vyvolávala pocit něčeho rosolovitého. Vůbec ho neměli rádi. Odmítal hrát hry, kamarádit se, vzbuzovat soucit. Spolupracovat... Na rozdíl od nich Élise od něj nic neočekávala. Nikdy nepracovala u  policie. Jednoho krásného dne se rozhodla rozvést se s  manželem, jenž ji dlouhé roky ponižoval, vyhrožoval jí a  bil, a  který se dopustil té chyby, že ji a  jejich syna nechal po bezvýznamné hádce samotné na venkově. A že od nich odjel sám uprostřed noci. Po  rozvodu ji neustále pronásledoval, ve dne v noci jí telefonoval, čekával na ni, když odcházela z práce nebo když šla nakupovat, prosil ji, aby se k němu vrátila, nebo jí vyhrožoval, že unese syna, že je oba dokonce zabije a  sám pak spáchá sebevraždu. Jednou dokonce zašel tak daleko, že do Élise na parkovišti strčil tak, že si rozbila hlavu o nárazník auta a ztratila vědomí. Před synovýma očima. Na základě tohoto činu vydal soud ochranné nařízení na zákaz styku s bývalou manželkou. To ovšem bývalého manžela nijak neodradilo. Už předtím měl potíže se zákonem a věděl, že podobný druh nařízení je jen zřídkakdy v praxi uplatňován. Potom si Élise našla práci v léčebně pro policisty trpící syndromem vyhoření, kde se do ní všichni okamžitě zamilovali. Nakonec se některým pacientům svěřila se svým trápením a  bývalý manžel začal mít najednou problémy s  policisty, kteří za  ním pravidelně chodili domů kvůli malicherným příčinám, ráno, v  poledne i  večer mu volali do  práce, přátelsky ho zdravili, nejméně dvakrát týdně parkovali před jeho domem, na ulici před sousedy mu kladli naprosto zbytečné otázky, tykali mu a  někdy mu dokonce uštědřili pár ran, ale zdaleka ne tak silných, jakými on častoval Élise. Vyhrožoval jim, že na ně podá BERNARD MINIER TMA 1918 stížnost pro omezování osobní svobody, ale neudělal nic. Nakonec Élise a jejího syna pronásledovat přestal. Jakmile bývalý manžel zmizel z jejího života, rychle se proměnila v energickou ženu s nakažlivým úsměvem a chutí do života, jakou byla předtím. „Volala vám dcera.“ Servaz na ni překvapeně pohlédl a obočí mu vylétlo vzhůru. „Spal jste, tak vás nechtěla budit,“ dodala. „Ale říkala, že se brzy zastaví.“ Servaz vypnul dálkovým ovladačem televizi. Vstal. Pohlédl na  svůj obnošený pulovr, který se už začal na  loktech a  manžetách párat. Vzpomněl si, že zítra je Štědrý den. „Mohl byste se na Vánoce aspoň oholit,“ řekla mu vyčítavým tónem. Chvíli mlčel. „A když se neoholím?“ „Tak jen potvrdíte to, co si o vás tady skoro všichni myslí.“ Obočí mu znovu vyletělo nahoru. „A co si myslí?“ „Že jste nevychovaný bručoun a nesnesitelný chlap.“ „Vy si to myslíte taky?“ Pokrčila rameny. „Jak kdy.“ Zasmál se a odpověděla mu ozvěna jejího smíchu, jak odcházela pryč. Ale jakmile zmizela, Servazovi smích uvízl v hrdle. Ne že by se staral o to, co si o něm ostatní myslí, ale nechtěl, aby ho v  tomto stavu viděla Margot. Naposledy ho navštívila už skoro před třemi měsíci. Nikdy nezapomněl na smutek a rozpaky v dceřiných očích. Přešel vstupní halu a vydal se vzhůru po schodišti. Jeho pokoj byl až nahoře pod střechou. Neměřil víc než devět metrů čtverečních, nacházela se v  něm postel stejně úzká jako Odysseovo lože, když se tajně vrátil na Ithaku, skříň, psací stůl a několik poliček s knihami: Plautus, Cicero, Titus Livius, Ovidius, Seneca... Spartánsky zařízený pokoj. Ale výhled na pole a les byl nádherný, dokonce i teď v zimě. Sundal si starý pulovr a  tričko, oblékl si košili a  čistý svetr, prošívanou lyžařskou bundu, kolem krku si uvázal šálu a navlékl si rukavice. Pak sešel dolů po schodech do vstupní haly a zamířil k zadním dveřím vedoucím do bílé neposkvrněné krajiny. Mlčky kráčel přes zasněženou pláň a došel až k lesu. Nadechl se vlhkého a  studeného vzduchu. Ve  sněhu nebyly žádné stopy. Před ním tudy nikdo nešel. Pod zasněženými stromy stála kamenná lavička. Rukou v rukavici shrnul napadaný sníh. Posadil se. Vzadu na stehnech ucítil vlhkost a chlad. Na  nebi hlídkovali havrani. Nebe mělo takřka stejnou barvu jako zbytek krajiny. Servazovy myšlenky měly barvu havraního peří. Zvrátil hlavu dozadu a  zhluboka se nadechl. V  duchu se usmíval. V  poslední době to dělal často. Minulý měsíc přestal brát antidepresiva, aniž by se poradil s lékařem, ale teď se znovu začal bát, aby ho nepohltila temnota. Možná příliš pospíchal... Věděl, že nepokoj v jeho duši ho může zabít a že s ním bojuje jen proto, aby vůbec přežil. Bránil se hrůze depresí, ale čím víc se vzpíral, tím víc cítil, jak se kolem něj začíná svírat zlověstné pou-


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.