načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tma - Bernard Minier

Elektronická kniha: Tma
Autor:

Třetí kniha bestsellerové série s kriminalistou Martinem Servazem Na Štědrý den objeví Christine Steinmeyerová, rozhlasová moderátorka z Toulouse, ve své poštovní schránce dopis od ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.1%hodnoceni - 68.1%hodnoceni - 68.1%hodnoceni - 68.1%hodnoceni - 68.1% 70%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 609
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: překlad Jiří Žák
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5374-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Třetí kniha bestsellerové série s kriminalistou Martinem Servazem 

Na Štědrý den objeví Christine Steinmeyerová, rozhlasová moderátorka z Toulouse, ve své poštovní schránce dopis od ženy, která v něm oznamuje svou sebevraždu. Christine je přesvědčená, že se dopis dostal do její schránky omylem. Chyba? Hoax? Jenže druhý den ji zavolá do rádia neznámý posluchač, který ji obviní z toho, že nic neudělala. Brzy se urážky, hrozby a různé incidenty znásobí. Jako by se někdo snažil převzít kontrolu nad jejím životem, který se jí začne rozpadat pod rukama jako domeček z karet a promění se v noční můru. 

Martin Servaz se léčí na klinice pro policisty trpící syndromem vyhoření. Pronásledují ho zlé sny o bývalé lásce Marianne, unesené sériovým vrahem Julianem Hirtmannem. Jednoho dne dostane poštou obálku obsahující elektronickou kartu od hotelového pokoje, v němž před rokem spáchala sebevraždu jakási umělkyně. Někdo si přeje, aby se Martin vrátil do práce. A Martin Servaz se cítí být připravený.

Co když naši nejbližší nejsou takoví, jací se zdají? Co se stane, když někdo převezme kontrolu nad vaším životem a vztahy? 

Co se skrývá ve tmě? Nezhasínejte světlo… a pokud to uděláte, připravte se na nejhorší!

Bernard Minier
Narodil se 26. srpna 1960 v Béziers, vyrůstal na jihozápadě Francie, své dětství strávil v Pyrenejích. Studoval na univerzitě v Toulouse, odkud pochází také hlavní hrdina jeho thrillerů Martin Servaz. Více než dvacet let žije nedaleko Paříže, je ženatý, má dvě děti a psaní se věnuje na plný úvazek. Jeho první román Mráz (XYZ, 2015) byl přeložen do několika světových jazyků včetně angličtiny a největší úspěch zaznamenal především ve Francii a v Německu. Také další knihy z této série Kruh (XYZ, 2015) a Tma (XYZ, 2016) měly ve světě mimořádný ohlas. Jeho další román mimo tuto sérii Une putain d´histoire (2015) se odehrává v San Francisku. V současné době autor pracuje na nové
knize, v níž by se měl vrátit na scénu Martin Servaz.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Tma" mají také často zájem o tyto tituly:
Kruh Kruh
Minier, Bernard
Cena: 187 Kč
Mráz Mráz
Minier, Bernard
Cena: 187 Kč
V lese visí anděl V lese visí anděl
Bjork, Samuel
Cena: 158 Kč
Zkurvenej příběh Zkurvenej příběh
Minier, Bernard
Cena: 205 Kč
Sova Sova
Bjork, Samuel
Cena: 158 Kč
Vlastní spravedlnost Vlastní spravedlnost
Läckberg, Camilla
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Jana Květoňová 2016-08-19 hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%


Reagovat


Tak přečetla jsem si teď četné chvály na tento román a moc mě mrzí, že se k nim jaksi nemohu přidat. Jsem Čtenářka s velkým Č, přečetla jsem toho za svůj už poměrně dlouhý život hodně, ale toto mi připadá tak neskutečně vykonstruované! Jen to jde, řekla bych a mám ten pocit, po tom šokovat čtenáře, připravovat mu stále nějaká nová překvapení, držet ho v napětí. Ale jak píšu, je to VYKONSTRUOVANÉ! Násilné! Vím, že existuje psychický teror! Je to hrůza! Nechtěla bych se do takové situace dostat! Ale styl, který autor používá, jeho slovní obraty, to se mi, promiňte mi to, drazí "spolučtenáři", absolutně nelíbí! A ten konec? Já jsem nepochopila, co to s tím srdcem jako mělo znamenat. Možná, kdybych četla ještě ten "Mráz" nebo "Kruh", tak bych to pochopila. Ale nemám už do toho valné chuti. Tady ten román jsem vyhrála v Mladé frontě Dnes za křížovku a ocitne se na poličce buďto v Odoleně Vodě, nebo v Řevnicích u nádraží. Můžete si ho tam někdo vyzvednout! Nepotřebuji, aby mi tahle tlustá bichle zabírala prostor v knihovničce, kde může stát něco jiného, dle mého názoru kvalitnějšího než tento BESTSELLER!
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






TMA
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
Bernard Minier
Tma – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















BERNARD MINIER
TMA
PŘEKLAD JIŘÍ ŽÁK










PROLOG










9
Bělověžský prales na hranici Polska a Běloruska
POPAMĚTI KRÁČEL LESEM. Sněhem a vichřicí. Zimou mu
drkotaly zuby. Na jeho obočí a řasách visely ledové krystalky. Sníh
se mu ve vrstvách lepil na prošívanou bundu a na mokrý vlněný
kulich. Dokonce i Rexovi dělalo potíže prodírat se hlubokým sně -
hem, do něhož se při každém skoku bořil až po obojek.
V pravidelných intervalech štěkal a  projevoval tak svůj nesouhlas. Jeho
štěkot se vracel v ozvěně. Občas se zastavil a otřásl, jako by vylezl
z vody, a kolem jeho žlutočerné srsti se přitom pokaždé roztančil
mrak prachového sněhu a  ledových krystalků. Jeho jemné
svalnaté tlapy dělaly v bílém rubáši hluboké stopy a břicho nechávalo
na povrchu zakřivený otisk jako po umělohmotných sáňkách.
Stmívalo se. Zvedal se vítr. Kde je? A kde je chata? Zastavil
se a  zhluboka se nadechl. Dýchalo se mu těžko, z  plic mu
vyrážel chrapot. Bundu a svetr měl na zádech propocené. Les na něj
působil jako živý organismus. Vrzání zasněžených větví
pohybujících se ve větru, suché praskání, když se do kůry zahryzl chlad,
šepot větru a křišťálové zurčení nezamrzlého potoka, to všechno
mu v uších znělo dvojnásob hlasitě. Šustot jeho kroků rytmizoval
chůzi. Kolena zvedal vysoko a musel vynakládat stále větší úsilí,
aby se vymanil ze sevření sněhu. A chladu. Panebože, to je zima!
Nikdy v životě takovou zimu nezažil.





BERNARD MINIER
10
Něco spatřil skrz šedivý soumrak a  sněhové vločky, které ho
bodaly do očí. Něco vpředu ve sněhu. Kovový záblesk, dva zubaté
k r u hy... Past... Mezi chladnými čelistmi vězelo něco tmavého.
Na okamžik se mu udělalo špatně. To, co viděl, se nepodobalo
žádné živé bytosti. Bylo to napůl spolykané, sežrané a 
roztrhané. Kolem pasti byla sražená krev a chlupy. Viděl i kosti a růžové
vnitřnosti pokryté jinovatkou.
Stále ještě hleděl na past, když se ozvalo zoufalé zavytí, které
jím proniklo jako zrezivělé ostří. Nevzpomínal si, že by někdy
takové vytí slyšel, vytí plné hrůzy, bolesti a  takřka nelidského
utrpení. Žádná lidská bytost by takový zvuk nedokázala vydat.
Vycházel z hlubin lesa přímo před ním. Nedaleko... Když se vytí
ozvalo znovu, v  žilách mu ztuhla krev. Zježily se mu všechny
chlupy na těle. Potom se vytí ztratilo v soumraku, jak ho odnášel
p ol ár n í v ít r.
Na chvíli zavládlo ticho. Potom se ozvalo další zavytí, tentokrát
změněné a  vzdálené. Připomínalo ozvěnu toho prvního.
Ozývalo se zleva, zprava, odevšad z  lesa pohlceného temnotou. Vlci...
Po celém těle mu naskočila husí kůže. Vrátil se zpátky na cestu a se
zoufalou energií zvedal kolena ještě výš. Směřoval k místu, odkud
se vytí ozývalo. A  najednou ji spatřil. Chatu. Její tmavá
přikrčená silueta se rýsovala na  konci aleje stromů. Poslední
zledovatělé metry skoro běžel. Rex zřejmě něco ucítil, protože se rozštěkal
a předběhl ho.
„Rexi, počkej! K noze, Rexi! REXI!“
Ale německý ovčák už vklouzl dovnitř pootevřenými dveřmi,
které zablokovala malá sněhová návěj, takže nešly úplně dovřít.
Na pasece panovalo zvláštní ticho. Náhle se z hlubin lesa ozvalo





TMA
11
ještě příšernější zavytí, kterému odpověděl koncert štěkání. Hr -
delní ozvěny si navzájem odpovídaly. Blížily se. Neobratně
překročil návěj a vešel do chaty. Přivítal ho záblesk teplý jako
rozpuštěné máslo. Svítila tam petrolejka.
Otočil hlavu. Zůstal stát bez hnutí. Mozkem mu projela ledová
jehla.
Zavřel oči. Zase je otevřel.
To není možné. To nemůže být pravda. Musí se mi to zdát.
Určitě je to jen sen.
Spatřil Marianne. Ležela nahá na  stole uprostřed chaty. Její
tělo muselo být ještě teplé, protože se z  něj v  ledovém vzduchu
doslova kouřilo. Napadlo ho, že Hirtmann nemůže být daleko.
Na okamžik odolával touze vydat se za ním. Všiml si, že se jí
třesou všechny údy, jako by se ocitly na hraně černé propasti, mdlob
nebo šílenství. Nebyl to třas, spíš křeče. Udělal krok. Pak ještě
jeden. Přinutil se na  ni podívat. Marianne měla tělo
rozříznuté od krku až po slabiny. Musel jí to udělat zaživa, protože rána
hodně krvácela. Celá horní část těla, dřevěný stůl, na  němž
ležela, a prkna podlahy byly doslova nasáklé hustou krví, z níž se
také kouřilo. Vrah jí stáhl kůži a  rozevřel hrudní koš. Zdálo se,
že žádný orgán nechybí, kromě jediného. Srdce... Hirtmann ho
před odchodem něžně položil na  Mariannin Venušin pahorek.
Srdce bylo ještě pořád teplejší než zbytek těla. Servaz viděl, jak
z něj do ledového vzduchu chaty stoupá bílá pára. Překvapilo ho,
že necítí žádné znechucení, že se mu neudělalo špatně. Něco tu
nehrálo. Při takovém pohledu by měl vyzvracet vnitřnosti. Měl
by se rozbrečet. Řvát. Ale zmocnila se ho podivná otupělost. V tu
chvíli Rex zavrčel a vycenil tesáky. Servaz se k němu otočil. Pes





BERNARD MINIER
12
měl zježenou srst a hleděl do pootevřených dveří. Výhrůžně a 
vyděšeně.
Servaz cítil, jak v něm stoupá chlad.
Přistoupil ke dveřím. Vyhlédl ven.
Stáli tam. Na pasece. Obklíčili chatu. Napočítal jich osm. Osm
vlků. Vyhublých a vyhladovělých.
Marianne...
Měl by ji odnést do auta. Vzpomněl si na zbraň, kterou nechal
v přihrádce na rukavice. Rex vrčel dál. Servaz vnímal jeho strach
a stres a pohladil ho po hlavě. Cítil, jak se mu pod srstí křečovitě
napínají svaly.
„Hodný pejsek,“ řekl se staženým hrdlem, sedl si na  bobek
a vzal Rexe do náruče.
Zvíře k němu otočilo žluté oči plné takové něhy a lásky, až si
Servaz uvědomil, že se mu do očí hrnou slzy. Rexovy teplé boky
se zvedaly a dotýkaly se jeho těla. Servaz věděl, že existuje jen je -
diná šance, jak se odsud dostat. A bylo to nejsmutnější a nejtěžší
rozhodnutí, jaké kdy v životě musel udělat.
Otočil se ke  stolu, vzal srdce a  vložil ho Marianne zpátky
do  hrudníku. Polkl, zavřel oči a  vzal zkrvavené tělo do  náruče.
Bylo lehčí, než předpokládal.
„Tak jdeme na to, Rexi!“ řekl pevně a zamířil ke dveřím.
Pes začal na  protest chraplavě štěkat, ale nakonec se vydal
za  svým pánem. Vrčel, zadní nohy mu podklesávaly a  stahoval
mezi ně ocas. Sklopil uši.
Vlci čekali. V půlkruhu.
Oči jim přímo žhnuly. Rexovi se zježila srst. Znovu vycenil
zuby. Vlci mu odpověděli mnohem hlasitějším vrčením.
OtvíraTMA
13
li tlamy, odhalovali dásně a  strašlivé tesáky. Rex na  ně zaštěkal.
Jeden proti osmi. Domácí zvíře proti šelmám. Neměl nejmenší
š an c i.
„Běž, Rexi!“ zavelel Servaz a srdce mu přitom krvácelo. „Běž!
TRHEJ!“
Tváře mu zaplavily slzy, dolní ret se mu třásl a jeho duše kři -
čela: Ne! Nechoď tam! Nedělej to, neposlouchej mě! Pes několikrát
zaštěkal, ale ani se nepohnul. Byl zvyklý poslouchat příkazy, ale
tentokrát pud sebezáchovy převládl.
„Trhej, Rexi! Trhej!“
Příkaz mu dal pán, kterého ze všech lidských bytostí miloval
nejvíc. Nikdy nepodal takový důkaz věrnosti, lásky a poslušnosti.
„TRHEJ, PANEBOŽE!“
Pes z pánova hlasu vycítil vztek. Něco, co bylo silnější než on.
Chtěl mu pomoct. Chtěl mu tu věrnost a poslušnost dokázat.
Navzdory strachu.
Vrhl se na ně.
Když se proti němu rozběhl jeden z  vlků, bezpochyby vůdce
smečky, málem nad ním získal převahu. Otočil se a zakousl se mu
do  krku. Vlk zařval bolestí. Zbylí vlci ve  sněhu opatrně couvli.
Obě zvířata se zaklesla do sebe. I z Rexe se v tu chvíli stala divoká,
vzteklá a krvelačná šelma.
Servaz už nemohl dál čekat.
Obrátil se a vyrazil. Vlci si ho vůbec nevšímali. Prozatím.
Došel do aleje mezi stromy. Marianne nesl v náručí. Prošívanou
bundu měl nasáklou její krví a tvář zaplavenou slzami. Za zády
uslyšel první bolestné zavytí svého psa a hlasitější vrčení vlčí smečky.
Krev mu málem ztuhla v žilách. Rex zavyl podruhé. Byl to
proniBERNARD MINIER
14
kavý jekot. Plný bolesti a hrůzy. Volal o pomoc. Servaz zaťal zuby
a zrychlil krok. Ještě tři sta metrů...
Ve větrné noci se ozvalo poslední zavytí.
Z  následujícího ticha Servaz pochopil, že Rex je mrtvý.
Napadlo ho, jestli se vlci spokojí s tímto vítězstvím, nebo jestli
začnou pronásledovat i jeho. Odpovědi se mu dostalo velmi rychle.
Ve vichřici za sebou uslyšel zavytí. Menší část smečky
pokračovala v lovu. A tentokrát byl kořistí on.
Auto...
Zaparkoval ho na  cestě, asi sto metrů odsud. Už na  něm
ležela vrstva sněhu. Ještě zrychlil krok. V plicích ho pálilo a svíral ho
strach. Vytí se ozvalo těsně za jeho zády. Otočil se. Vlci ho
doháněli. Čtyři z osmi... Jejich jantarově žluté žhnoucí oči na něj upřeně
hleděly a  odhadovaly ho. Nikdy se mu nepodaří dostat se k  autu.
Je příliš daleko. Mariannino tělo v jeho náručí vážilo čím dál víc.
Je mrtvá. Už pro ni nemůžeš nic udělat. Ale můžeš se
zachránit...
Ne! Jeho mozek takový nápad odmítal. Už obětoval psa. Cítil,
jak její tělo ještě úplně nevychladlo. Jak bundou prosakuje její
krev. Zvedl zrak k nebi. Sněhové vločky na něj padaly jako hvězdy,
jako by se rozpadlo nebe a celý vesmír se na něj vrhl, aby ho
pohltil. Ale na vlky to nijak nezapůsobilo. Už nechtěli čekat, cítili, že
se tak snadné kořisti nemusí bát. Nasáli jeho strach a hlavně krev
vytékající z druhé oběti. Dvě hostiny v jedné. Byli příliš
vyhladovělí. Příliš vzrušení. Vyrazili kupředu.
Zmizte! Vypadněte odsud! VY SVINĚ, ZMIZTE!
Nevěděl, jestli to skutečně vykřikl, nebo jestli to křičela jeho
du š e.





TMA
15
Utíkej! Teď, hned! Už pro ni nemůžeš nic udělat! Uteč!
Tentokrát vnitřní hlas poslechl. Pustil Marianniny nohy
do  sněhu a  ruku jí strčil do  hrudi. Prsty v  rukavici nahmataly
ještě teplé, pevné, pružné srdce. Vytáhl ho z rány. Zastrčil ho pod
bundu ke  svému vlastnímu srdci. Cítil, jak mu tričko okamžitě
nasáklo krví. Potom její bílé nahé tělo pustil do sněhu. Sklouzlo
dolů s tichým zašustěním. Servaz udělal tři kroky dozadu. Poma -
ličku. Vlci se na ni okamžitě vrhli. Servaz se otočil a začal utíkat.
Doběhl k autu. Nebylo zamčené, ale on si na okamžik myslel, že
dveře zamrzly. Krvavými prsty chytil kliku a  ze všech sil
zatáhl. Když se dveře se skřípotem otevřely, málem upadl na  záda.
Vklouzl za volant. Zakrvácenými rukavicemi vyndal klíče, které
mu málem spadly mezi sedadla. Podíval se do zpětného zrcátka.
Náhle si uvědomil, že tam někdo sedí. A věděl, že právě zešílel. Ne,
to není možné! Ale ona otevřela ústa.
„Martine,“ řekla prosebně.
„MARTINE! MARTINE!“
Zachvěl se. Otevřel oči.
Seděl zabořený do  starého prosezeného křesla. Rex mu lízal
pravou dlaň visící dolů podél opěradla.
„Vypadni,“ řekl nějaký hlas psovi. „Běž otravovat někoho jiné -
ho! Martine, jste v pořádku?“
Rex odcházel a  vrtěl přitom ocasem. Hledal nějakého jiného
kamaráda. Byla jich tady spousta. Rex patřil všem a nikomu. Měl
ho tu rád každý. Servaz se oklepal jako pes ve  snu. Zadíval se
na televizi. Na obrazovce běžela reportáž o francouzském
vesmírném dobrodružství. Poznal obrovský glóbus z observatoře ležící





BERNARD MINIER
16
východně od Toulouse, který v noci modře svítil a označoval hra -
nice kontinentů. Pak poznal i Výzkumný ústav letectví
a kosmonautiky u  Jolimontu, nacházející se na  opačné straně údolí nad
středem města.
Kromě Élise nebyl v  sále nikdo. Uvědomil si, že usnul u 
televize zmožený horkem vládnoucím v  budově v  tomto
letargickém zimním odpoledni, které se nekonečně vleklo. Otočil pohled
k  prosklené stěně, za  níž celé dopoledne ozařovalo slunce bílou
krajinu. Během těch příjemných hodin, kdy na chodbách voněla
káva, ozýval se smích zaměstnanců, za okny stál ozdobený
vánoční stromeček a  krajina zářila oslepující bělobou, našel zase kus
svého dětství.
Po obědě ve společné jídelně se slunce schovalo za mraky,
zvedl se studený vítr, holé větve se za okny začaly pohybovat
a venkovní teplota klesla z pěti stupňů nad nulou na jeden pod nulou.
Servaz se mrzutě uvelebil do křesla před televizi s vypnutým
zvukem a nakonec upadl do spánku plného nočních můr.
„Zdálo se vám něco ošklivého,“ řekla Élise. „Křičel jste.“
Podíval se na ni. Byl ještě celý rozespalý. Znovu se mu v mysli
vybavil zasněžený les, chata, vlci... a Marianne... Nebyla to jediná
noční můra... Jaká mu ještě zůstávala naděje? Odpověď: žádná.
„Určitě jste v pořádku?“
Élise, kyprá čtyřicátnice se smějícíma se očima, i když se
snažila tvářit se vážně, byla jedinou zaměstnankyní léčebny, kterou
měl rád. A bezpochyby byla také jediná, která snášela jeho.
Zbývající personál tvořili bývalí policisté, kteří se tady původně léčili,
než se z nich stali ošetřovatelé. Říkalo se jim PASS, policisté –
asistenti sociálních služeb. K ostatním pacientům se chovali se
směTMA
17
sicí pochopení, bratrství a  soucitu, která v  Servazovi vyvolávala
pocit něčeho rosolovitého. Vůbec ho neměli rádi. Odmítal hrát
hry, kamarádit se, vzbuzovat soucit. Spolupracovat...
Na rozdíl od nich Élise od něj nic neočekávala.
Nikdy nepracovala u  policie. Jednoho krásného dne se roz -
hodla rozvést se s  manželem, jenž ji dlouhé roky ponižoval,
vyhrožoval jí a  bil, a  který se dopustil té chyby, že ji a  jejich syna
nechal po bezvýznamné hádce samotné na venkově. A že od nich
odjel sám uprostřed noci. Po  rozvodu ji neustále pronásledoval,
ve dne v noci jí telefonoval, čekával na ni, když odcházela z práce
nebo když šla nakupovat, prosil ji, aby se k němu vrátila, nebo jí
vyhrožoval, že unese syna, že je oba dokonce zabije a  sám pak
spáchá sebevraždu. Jednou dokonce zašel tak daleko, že do Élise
na parkovišti strčil tak, že si rozbila hlavu o nárazník auta
a ztratila vědomí. Před synovýma očima. Na základě tohoto činu vydal
soud ochranné nařízení na zákaz styku s bývalou manželkou. To
ovšem bývalého manžela nijak neodradilo. Už předtím měl
potíže se zákonem a věděl, že podobný druh nařízení je jen zřídkakdy
v praxi uplatňován. Potom si Élise našla práci v léčebně pro
policisty trpící syndromem vyhoření, kde se do ní všichni
okamžitě zamilovali. Nakonec se některým pacientům svěřila se svým
trápením a  bývalý manžel začal mít najednou problémy s 
policisty, kteří za  ním pravidelně chodili domů kvůli malicherným
příčinám, ráno, v  poledne i  večer mu volali do  práce, přátelsky
ho zdravili, nejméně dvakrát týdně parkovali před jeho domem,
na ulici před sousedy mu kladli naprosto zbytečné otázky,
tykali mu a  někdy mu dokonce uštědřili pár ran, ale zdaleka ne tak
silných, jakými on častoval Élise. Vyhrožoval jim, že na ně podá





BERNARD MINIER
18
stížnost pro omezování osobní svobody, ale neudělal nic. Nako -
nec Élise a jejího syna pronásledovat přestal. Jakmile bývalý
manžel zmizel z jejího života, rychle se proměnila v energickou ženu
s nakažlivým úsměvem a chutí do života, jakou byla předtím.
„Volala vám dcera.“
Servaz na ni překvapeně pohlédl a obočí mu vylétlo vzhůru.
„Spal jste, tak vás nechtěla budit,“ dodala. „Ale říkala, že se
brzy zastaví.“
Servaz vypnul dálkovým ovladačem televizi. Vstal. Pohlédl
na  svůj obnošený pulovr, který se už začal na  loktech a 
manžetách párat. Vzpomněl si, že zítra je Štědrý den.
„Mohl byste se na Vánoce aspoň oholit,“ řekla mu vyčítavým
tónem.
Chvíli mlčel.
„A když se neoholím?“
„Tak jen potvrdíte to, co si tady o vás skoro všichni myslí.“
Obočí mu znovu vyletělo nahoru.
„A co si myslí?“
„Že jste nevychovaný bručoun a nesnesitelný chlap.“
„Vy si to myslíte taky?“
Pokrčila rameny.
„Jak kdy.“
Zasmál se a odpověděla mu ozvěna jejího smíchu, jak
odcházela pryč. Ale jakmile zmizela, Servazovi smích uvízl v hrdle. Ne
že by se staral o to, co si o něm ostatní myslí, ale nechtěl, aby ho
v  tomto stavu viděla Margot. Naposledy ho navštívila už skoro
před třemi měsíci. Nikdy nezapomněl na smutek a rozpaky
v dceřiných očích.





TMA
19
Přešel vstupní halu a vydal se vzhůru po schodišti. Jeho pokoj
byl až nahoře pod střechou. Neměřil víc než devět metrů čtve -
rečních, nacházela se v  něm postel stejně úzká jako Odysseovo
lože, když se tajně vrátil na Ithaku, skříň, psací stůl a několik
poliček s knihami: Plautus, Cicero, Titus Livius, Ovidius, Seneca...
Spartánsky zařízený pokoj. Ale výhled na pole a les byl nádherný,
dokonce i teď v zimě.
Sundal si starý pulovr a  tričko, oblékl si košili a  čistý svetr,
prošívanou lyžařskou bundu, kolem krku si uvázal šálu a navlékl
si rukavice. Pak sešel dolů po schodech do vstupní haly a zamířil
k zadním dveřím vedoucím do bílé neposkvrněné krajiny.
Mlčky kráčel přes zasněženou pláň a došel až k lesu. Nadechl
se vlhkého a  studeného vzduchu. Ve  sněhu nebyly žádné stopy.
Před ním tudy nikdo nešel.
Pod zasněženými stromy stála kamenná lavička. Rukou
v rukavici shrnul napadaný sníh. Posadil se. Vzadu na stehnech ucítil
vlhkost a chlad.
Na  nebi hlídkovali havrani. Nebe mělo takřka stejnou barvu
jako zbytek krajiny.
Servazovy myšlenky měly barvu havraního peří. Zvrátil hlavu
dozadu a  zhluboka se nadechl. V  duchu se usmíval. V  poslední
době to dělal často. Minulý měsíc přestal brát antidepresiva, aniž
by se poradil s lékařem, ale teď se znovu začal bát, aby ho
nepohltila temnota.
Možná příliš pospíchal...
Věděl, že nepokoj v jeho duši ho může zabít a že s ním bojuje
jen proto, aby vůbec přežil. Bránil se hrůze depresí, ale čím víc se
vzpíral, tím víc cítil, jak se kolem něj začíná svírat zlověstné
pouBERNARD MINIER
20
to podobající se smyčce. V  duchu se s  obavami ptal, jak dlouho
ještě vydrží takovému strašlivému utrpení vzdorovat.
Tak intenzivnímu.
Před šesti měsíci mu domů přišel balíček poslaný přes UPS.
Odesílatelem byl jistý pan Osoba z Przewloky, ležící ve východ -
ním Polsku uprostřed lesa poblíž běloruské hranice. V krabici
se nacházel další obal, tentokrát izotermický, a Servaz ucítil, jak
ho po  celém těle zamrazilo, když kuchyňským nožem rozřízl
voskovou pečeť. Vzhledem k  velikosti balíčku si teď
nevzpomínal, co čekal, že najde. Bezpochyby uříznutý prst nebo ruku.
Ale to, co našel, bylo mnohem horší... Bylo to červené jako kus
čerstvého masa a  mělo to tvar velké hrušky. Srdce...
Evidentně lidské srdce. Přiložený vzkaz nebyl napsaný v  polštině, ale
ve francouzštině:
Zlomila ti srdce, Martine. Řekl jsem si, že teď se budeš cítit
svobodnější. Samozřejmě že zpočátku budeš trpět. Ale doufám, že už ji
přestaneš hledat. Mysli na to.
Srdečně.
J. H.
Poslední naděje. Malá, doutnající.
Byl to skutečně odporný vtip, poslat někomu lidské srdce.
Policejní laboratoř prozkoumala DNA přes Mariannina syna Huga.
A  vynesla verdikt. Servaz pocítil nával šílenství. Adresa
korespondovala s  osamělým domem stojícím uprostřed
obrovského Bělověžského pralesa, což je zbytek původního panenského
pralesa, pozůstatek antického hercynského lesa, jenž na počátku





TMA
21
křesťanské éry pokrýval mírné pásmo evropské pevniny. Vzorky
DNA potvrdily, že tam Hirtmann pobýval. Během posledních let
zmizelo v evropských zemích několik žen. Mezi nimi Marianne...
Servaz rovněž zjistil, že jméno Osoba znamená v polštině Nikdo.
Hirtmann taky četl jeho milovaného Homéra.
Tady stopa samozřejmě končila...
O půl roku později Servaz onemocněl a poslali ho do léčebny
určené pro policisty se syndromem vyhoření, v níž ho nutili dvě
hodiny denně cvičit a zabývat se věcmi běžného života, jako
například zametáním spadaného listí. Práci se nevyhýbal, ale
skupinových terapií se odmítal zúčastňovat. Nestýkal se ani s ostatními
pacienty. Vadilo mu, že skoro všichni jsou na něčem závislí. Než
sem přišli, mnozí z nich byli alkoholici. Policisté, kteří se dlouhé
roky pohybovali na hraně zákona a nakonec se z toho zhroutili.
Nedokázali dál snášet, že jim celé dny říkali fízlové, poldové,
darebáci a svině, že na školním dvoře napadali jejich děti, protože
jejich otcové byli policisté, že je opouštěly manželky, které jich už
měly plné zuby, a že je všichni celý život nenáviděli, zatímco
skuteční zločinci se rozvalovali na  terasách kaváren nebo dokonce
v  jejich postelích... Většina ze stávajících pacientů si už nejmíň
jednou strčila do úst hlaveň služební zbraně.
Deprese vás kromě jiného zbaví schopnosti dělat jakoukoliv
práci. Stehlin, jeho nadřízený, rychle pochopil, že Servaz
nedokáže dál řádně vykonávat svou profesi. Servaz by mu to sám
potvrdil, kdyby se ho na  to zeptal. Měl už po  krk vrahů, násilníků
a zločinců všeho druhu. Měl po krk i všeho ostatního, alimentů,
televizních zpráv, stavu světa, a  dokonce i  svých milovaných
latinských autorů.





BERNARD MINIER
22
A Mahlerovy hudby...
Tenhle poslední symptom ho zneklidňoval ze všeho nejvíc.
Zdolal ten svah? To ještě nebylo jisté. Ale v poslední době se v té
jednotvárné  zasmušilé krajině, která se stala jeho životem, začí -
naly objevovat náznaky, jako by měl led roztát. V žilách mu opět
začínala kolovat krev. A  taky ho začala pronásledovat
myšlenka na jeden nevyřízený spis, který nechal na svém psacím stole.
Dokonce se o  tom zmínil Espérandieuovi, svému zástupci a 
jedinému skutečnému příteli. „No ne!“ vykřikl mladý muž a  tvář
se mu rozzářila. A  Servaz se taky usmál. Vincentovi se sice líbil
neposlouchatelný rock, četl módní časopisy a zajímal se o tak
duchaplné věci jako videohry, oblečení a  hi-tech hračky, ale byl to
zároveň člověk, kterému Servaz naslouchal a kterého respektoval.
Popsal Martinovi, jak se v poslední době vyvíjely dva mimořádně
citlivé případy, na nichž spolu pracovali a které stále ještě nebyly
vyřešeny. A  když v  očích svého šéfa zahlédl náznak zájmu, jeho
úsměv se rozšířil jako klukovi, kterému se právě podařil dobrý
fór.
Uprostřed cesty našeho života
ocitl jsem se v temném lese,
protože jsem ztratil přímou cestu.
„Cože?“ zeptal se Espérandieu a zamračil se.
„Dante,“ odpověděl Servaz.
„Hm... Mimochodem, Asselin odešel.“
Komisař Asselin řídil divizi těžkých zločinů.
„Kdo ho nahradil?“





TMA
Espérandieu se ušklíbl. Servaz hleděl na les osvětlený jarním
sluníčkem. Země ještě nerozmrzla. Stál uprostřed lesa a navzdo -
ry vlahým slunečním paprskům, pronikajícím mezi stromy, cítil
chlad, jenž jím prostupoval až na  kost. Zahnal tuto představu.
Obyčejný sen. Brzy z tohoto lesa vyjde. A nejen ve snu.





DĚJSTVÍ PRVNÍ
Ať se tvoje duše vystaví hrozivému utrpení.
Madame Butterfly





25
1.
Zvedá se opona
Píšu slova. Poslední. A když je píšu, vím, že je konec. Tentokrát
už nevede cesta zpátky.
Budeš se na  mě zlobit, že ti to posílám na  Vánoce. Vím, že to
zasáhne přímo tvůj pitomý smysl pro konvence. Ty tvé hnusné ma -
nýry. Věřila jsem tvým lžím a tvým slibům. Čím víc slov, tím míň
pravdy. Takový je dnes svět.
Víš, skutečně to udělám. Tohle není přehnané vytahování. Třese
se ti teď aspoň ruka? Potíš se?
Ale možná se nad těmito slovy naopak usmíváš. Nejsi za  tím
vším nakonec ty? Nebo tvoje děvka? To vy jste mi posílali všechny
ty opery. A  ten zbytek? Taky vy? To není důležité. Bývaly chvíle,
kdy bych dala nevímco za  to, abych se dozvěděla, kdo mě může
takhle nenávidět. Chvíle, kdy jsem se zoufale snažila pochopit, jak
jsi mohl vyvolat tolik nenávisti. Říkal jsi mi, že za všechno můžu
já. Ale teď už ne.
Myslím, že jsem se zbláznila. Že jsem zešílela, pokud ovšem
nejsem opilá. Každopádně tentokrát už nemám sílu. Tentokrát je
konec. Končím. Stop. Buď jak buď, on vyhrál. Už nemůžu, už
nespím. Stop.





BERNARD MINIER
26
Nikdy se nevdám, nikdy nebudu mít děti. Tuhle větu jsem četla
v  jednom románu. Houby. Teď chápu, co ta věta znamená. Jsou
věci, kterých budu zřejmě litovat. Život může být někdy docela pri -
ma, ale určitě jen proto, aby nás vzápětí zranil... Možná bychom se
nakonec vzali. Nebo možná ne... To není důležité. Vím, že na mě
rychle zapomeneš, že mě odsuneš do seznamu nepříjemných
vzpomínek. Těch, které si člověk nerad vybavuje. Až bude tvoje kurva
poslouchat další árii, řekni jí: „Byla blázen, měla deprese. Vůbec
jsem ji nechápal.“ A pak rychle přejděte k něčemu jinému. Budete
se smát a  budete se líbat. Ale na  to já kašlu. Můžeš klidně
chcípnout. Mezitím chcípnu já.
PŘESTO TI PŘEJU KRÁSNÉ VÁNOCE
CHRISTINE SE PODÍVALA NA ZADNÍ STRANU OBÁLKY.
Žádné jméno odesílatele tam nebylo. Ani známka. Dokonce ani
její jméno, Christine Steinmeyerová. Někdo jí dopis strčil přímo
do schránky. Muselo se jednat o omyl... Určitě to je omyl. Tenhle
dopis se jí netýkal. Podívala se na řady schránek na zdi
a na jména napsaná rukou na štítcích. Ten, kdo vložil tenhle dopis do její,
si musel splést schránku. To je všechno.
Ten dopis je určený někomu jinému... Někomu jinému, kdo
bydlí v tomhle domě.
Myšlenka, která jí proběhla hlavou, jí málem vyrazila dech. Je
to to, co si myslí? Ach panebože! Jediné, co pocítila, byla
naprostá ztráta rovnováhy. Znovu se podívala na ty dva natištěné listy.
Jestli je to tak, musí někoho varovat... Ano, ale koho? Pomyslela
na ženu, která ten dopis psala. Na stav, v němž se nacházela, na to,
co se v tu chvíli chystala udělat. Christinin žaludek sevřely ledové





TMA
27
prsty. Znovu si pomaličku přečetla poslední věty a zkoumala kaž -
dé slovo. „Můžeš klidně chcípnout. Mezitím chcípnu já.“ Neměla
žádné pochybnosti, že to je dopis člověka, který se chystá spáchat
sebevraždu.
A do prdele...
Na  Štědrý večer existoval v  tomto městě nebo někde v  okolí
člověk, který se chystal skoncovat se životem, nebo to už
možná udělal... A Christine je jediná, kdo o tom ví. A nemá žádnou
možnost tomu zabránit. Protože člověk, kterému byl dnes večer
určen tento dopis (který byl se vší pravděpodobností i  voláním
o pomoc), ho nikdy nebude číst.
Je to podvod. Určitě je to nějaký podvod...
Znovu si přečetla první řádky. Hledala indicie, podle nichž by
se dalo poznat, že se jedná o mystifikaci. Ale kdo by na Štědrý
večer ztrácel čas takovým vtipem? Nějaký blázen? Věděla, že
existuje spousta osamělých lidí, kteří Vánoce nenávidí, protože během
nich si ještě intenzivněji uvědomují svou samotu. Ale propůjčit se
k takové maškarádě, to už bylo moc. Jenomže něco v tónu toho
dopisu znělo strašlivě pravdivě. Christine podle obsahu
předpokládala, že ten, kdo si měl dopis přečíst, zná další detaily.
Kdyby tam aspoň stálo nějaké křestní jméno, mohla by chodit
ode dveří ke dveřím, klepat a ptát se: „Neznáte toho muže nebo
tu ženu?“
Světlo zhaslo a vstupní hala se ponořila do tmy. Prosklenými
dveřmi z  tepaného železa do  ní padalo jen slabé světlo
pouliční svítilny. Christine sebou trhla. Podívala se směrem ke dveřím,
jako by se v  nich měl znovu objevit člověk, který jí strčil dopis
do  schránky. V  osvětleném výkladu pekařství na  protější straně





BERNARD MINIER
28
ulice svítila vánoční výzdoba. I  zdálky rozeznala, jak père Noël
sedí na saních a jede mezi sněhovými vločkami. V temné hale se
zachvěla, nejen kvůli tomu dopisu. Tma pro ni znamenala stejné
děsivé nebezpečí jako ostří břitvy.
Tu chvíli si vybral její mobil a zavibroval v její kapse.
„Co tam proboha děláš?“
ZAVŘELA ZA SEBOU TĚŽKÉ PROSKLENÉ DVEŘE. Na chod -
níku jí vítr zvedl konce šály. Sněhové vločky jí smáčely tváře. Znovu
začalo sněžit. Na ulici už ležela tenká vrstva sněhu. Christine se
rozhlížela, dokud na ni Gérald nezablikal reflektory.
Když jí muž sedící za volantem otevřel dveře na straně
spolujezdce, okamžitě ji pohltil hlas Nicka Cavea zpívajícího Jubilee Street,
příjemná vůně kůže, nových plastů a toaletní vody. Vklouzla
na sedačku bílého crossoveru, ale dveře nechala pootevřené. Gérald se k  ní
otočil se speciálním vánočním úsměvem na rtech. Když se naklonil,
aby ji políbil, polechtal ji na bradě jeho hedvábný šátek. Ucítila teplo
stoupající z jeho vlněného kabátu a příjemný parfém, jímž měl
nasáklé oblečení. Bylo to jako dávka heroinu. Návyk, injekce, která jí
projela břichem.
„Jsi připravená setkat se s  mužem, který neustále tvrdí, že
za jeho mládí bývalo líp, a s dámou, která ti bude říkat ,vemte si
ještě kousek, miláčku‘?“ zeptal se jí a otočil k ní displej telefonu.
Stiskl tlačítko fotoaparátu.
„Co to děláš?“
„Vždyť vidíš, fotím si tě.“
Jeho hlas ji ohřál jako doušek jemné irské kávy, ale nedokázala
se upřímně usmívat.





TMA
29
„Nejdřív se podívej na tohle.“
Rozsvítila světlo a podala mu obálku.
„Christine, už tak jedeme pozdě...“
Něžný, ale zároveň pevný hlas. Směs něhy a  autority, to bylo
první, co ji zaujalo, když se seznámili. Víc než jeho vzhled.
„Přesto se na to podívej.“
„KDES TO NAŠLA?“
Mluvil skoro vyčítavým tónem, jako by ji činil zodpovědnou
za to, že ten dopis našla ve své...
„V poštovní schránce.“
V autě sice nebylo moc vidět, ale přesto zahlédla za jeho brý -
lemi výraz překvapení. A podráždění. Gérald neměl rád
nepředvídatelné události.
„No?“ zeptala se. „Co si o tom myslíš?“
Pokrčil rameny.
„Určitě je to nějaký vtip. Co jiného by to mohlo být?“
„Já si to nemyslím. Připadá mi to spíš pravdivé.“
Vzdychl, posunul si brýle na špičku nosu a znovu se zahleděl
na  papír, který držel rukama v  rukavicích blízko slabého
stropního světla. V  záři reflektorů poletovaly desítky sněhových
vloček. Kolem nich tiše prošustilo auto. V  tmavé a  studené kabině,
obklíčené sněhem, měla Christine pocit, že se ocitla v batyskafu.
Znovu si přes Géraldovo rameno dopis přečetla. Slova jí
přistávala v mysli jako sněhové vločky.
„V tom případě je to omyl,“ uzavřel. „Ten dopis je určený
někomu jinému.“
„Přesně tak.“





BERNARD MINIER
30
Znovu se na ni podíval.
„Hele, odložíme řešení tohohle tajemství na  později. Rodiče
už nás určitě netrpělivě vyhlížejí.“
Ano, ano, ano, samozřejmě. Tví rodiče... Vánoce... Co můžeme
dělat, jestli se nějaká žena dnes večer pokusí o sebevraždu?
„Géralde, uvědomuješ si, co ten dopis znamená?“
Sundal ruce v rukavicích z volantu a položil si je na stehna.
„Myslím, že ano,“ řekl velice vážně, ale zároveň jakoby s poli -
továním. „Co... co chceš, abych udělal?“
„Já nevím. Nenapadá tě nic? Musíme přece něco
podniknout...“
„Poslyš,“ řekl znovu tím vyčítavým tónem, který jako by říkal
– to jsi celá ty, píchnout do takového vosího hnízda, Christine.
„Čekají nás mí rodiče, miláčku. Jdeš k nim poprvé a už máme skoro
hodinu zpoždění. Ten dopis je možná autentický a možná není...
Budeme se jím zabývat až tam, slibuju. Ale už musíme jet.“
Mluvil klidně a velmi rozumně. Příliš rozumně. Tónem, který
používal, když mu nějak protiřečila, což se v poslední době
stávalo stále častěji. Tónem, který znamenal: Všimni si, že jsem až
nadpřirozeně trpělivý. Zavrtěla hlavou.
„Jsou jenom dvě možnosti. Buď je to volání o  pomoc, které
nebude vyslyšeno, protože ten, komu bylo určeno, si ho nikdy ne -
přečte. Anebo ho psal někdo, kdo chce dnes večer opravdu
spáchat sebevraždu. V obou případech jsem já jediná, kdo to ví.“
„No a co?“
„Rozuměls mi dobře. Musíme zavolat policii.“
„Ale ten dopis není vůbec podepsaný! A  není na  něm žádná
adresa. I kdybychom šli na policii, co si myslíš, že udělají? Dove -





TMA
31
deš si představit, kolik tím strávíme času? Náš Štědrý večer bude
v háji!“
„Náš Štědrý večer? Mluvíme tady o otázce života a smrti.“
Cítila, jak se podrážděně narovnal. Vzdychl a jeho vzdechnutí
připomínalo zvuk propíchnuté pneumatiky.
„Krucinál! CO CHCEŠ, ABYCH UDĚLAL?“ vykřikl. „Nemá -
me žádnou šanci, jak zjistit, o co se jedná, Christine. ŽÁDNOU!
A navíc existuje velká pravděpodobnost, že ta osoba blufuje.
Nikdo přece nehodí dopis do schránky, když se chystá spáchat
sebevraždu. Nechá ho u sebe nebo doma. Zřejmě se jedná o nějakého
blázna, který se na Štědrý večer cítí osamělý a nenašel žádný jiný
způsob, jak na sebe upozornit! Volá o pomoc, ale to neznamená,
že tu sebevraždu skutečně spáchá!“
„Takže ty chceš, abychom klidně zasedli ke štědrovečerní
večeři a tvářili se, jako by se nic nestalo? Abychom oslavili Vánoce
a předstírali, že jsem ten dopis nenašla?“
Viděla, jak z  Géraldových očí srší blesky. Potom se zahleděl
skrz přední sklo, na  němž už ležela slabá vrstva sněhu, jako by
doufal, že jemu taky přijde někdo na pomoc.
„Panebože, Christine, já nevím! Je to tvoje první setkání
s  mými rodiči. Dovedeš si představit, jak se budou tvářit, když
přijedeme s tříhodinovým zpožděním?“
„Připomínáš mi pitomce, který je schopný říct: Nemohl skočit
pod vlak jindy? A ne zrovna teď, když v něm jedeme my?“
„Ty mě považuješ za pitomce?“
Hlas mu klesl o oktávu níž.
Potají na něj pohlédla. Byl bledý a dokonce i jeho rty ztratily
veškerou barvu.





BERNARD MINIER
32
Kruci, zašla příliš daleko... Zvedla ruku na znamení usmíření.
„Ne, ne. Samozřejmě že ne. Promiň. Poslyš, já jsem... jsem
zoufalá. Ale nemůžeme se přece tvářit, jako by se nic nestalo, že ne?“
Rozčileně vzdychl. Zamyslel se. Ruce v  kožených rukavicích
položil zpátky na volant. Napadla ji zvláštní myšlenka. V tomhle
autě je kůže až příliš.
Znovu vzdychl.
„Kolik je ve vašem domě bytů?“
„Deset. Dva v každém patře.“
„Tak poslouchej, navrhuju tohle: Zazvoníme u každých dveří,
ukážeme jim dopis a všech se zeptáme, jestli nemají ponětí, kdo
by ta osoba, která ho napsala, mohla být.“
Upřeně se na něj zahleděla.
„Jsi si tím jistý?“
„Ano. Stejně si myslím, že polovička lidí odjela oslavit Vánoce
jinam. To jejich počet zredukuje.“
„A co tví rodiče?“
„Zavolám jim, všechno vysvětlím a řeknu, že budeme mít
trochu zpoždění. Pochopí to. A můžeme naše pátrání ještě zúžit. Ten
dopis je evidentně adresován muži. Víš, kolik u  vás v  domě žije
osamělých mužů?“
Ano, věděla to. Dům byl starý a  bývalý majitel ho rozdělil
na  malé jednopokojové a  dvoupokojové byty, aby se mu vrátila
investice. V celém domě jsou v patře nad ní pouze dva byty pro
velké rodiny.
„Tři,“ odpověděla.
„V tom případě nám to zabere jen pár minut. Za předpokladu,
že neodjeli oslavit Štědrý večer jinam.“





TMA
33
Uvědomila si, že má pravdu. Měla na to pomyslet dřív.
„V  každém případě zazvoníme i  u  ostatních dveří,“ dodal.
„Nemělo by nám to zabrat moc času. A pak pojedeme.“
„A co když nikoho nenajdeme?“ zeptala se.
Vrhl na ni pohled, který znamenal: Dej si pozor, abys na pilu
netlačila příliš.
„Od  rodičů zavoláme policii a  zeptáme se, co máme dělat.
Christine, víc udělat nemůžeme. Nechci si zkazit Štědrý večer
kvůli nějakému hloupému fóru.“
„Díky,“ řekla.
Pokrčil rameny, podíval se do  zpětného zrcátka, pak otevřel
dveře, vyběhl do  studené noci a  nechal po  sobě v  autě náznak
tepla a mužnou vůni.
21 HODIN 21 MINUT ONOHO 24. PROSINCE. V Toulouse
opět hustě sněžilo. Noční nebe bylo zatažené, dav se tlačil ve víru
siluet a  světlo vánočních výzdob osvětlovalo chodníky čím dál
intenzivněji. Změnila frekvenci. Její kolegové z  Rádia 5 byli tak
vzrušení, že byli schopni oznámit konec světa nebo začátek třetí
světové války. Mezi koly aut se sníh měnil v  břečku. Jejich SUV
klouzal ve  sněhové kaši kolem Jolimontu. Přejeli Pompidouův
most a  objeli velkou archu mediatéky. Kolem troubila, vrčela
a řvala auta v zelektrizované směsi netrpělivosti a obecného
vzrušení. I v Géraldovi to vřelo, ale tiše. Měli dvě hodiny zpoždění.
Znovu pomyslela na ten dopis. A na člověka, který ho napsal.
Samozřejmě že nic nezjistili. Tři svobodní muži na Štědrý den
odjeli. I některé páry. V domě zůstaly jen dvě rodiny, z nichž
jedna měla čtyři malé děti. Vzrušené stejně jako zbytek populace.





BERNARD MINIER
34
Řvaly tak, že když Gérald strkal dopis jejich rodičům pod  nos,
musel zvýšit hlas. Oba manželé zpočátku vypadali, že nechápou
vůbec nic z toho, co jim povídá. Potom, když si pochopení koneč -
ně prorazilo cestu jejich mozky zaměstnanými vánočními
přípravami, zachytila Christine v očích manželky záblesk podezření.
Podívala se na  manžela, ale zdálo se, že manželova nevědomost
a úžas jsou upřímné. Druhá rodina měla jen jedno dítě. Všichni
vypadali velmi spokojeně a soudržně a Christine na okamžik
napadlo, jestli se jim budou jednou podobat. Gérald a ona. Vypadali
upřímně šokováni obsahem dopisu. „Panebože, to je příšerná
historka,“ vykřikla žena, která byla evidentně v několikátém měsíci
těhotenství. Christine se v té chvíli bála, že se určitě rozpláče. Pak
s Géraldem mlčky opustili dům.
Potají se na něj dívala. Měl sevřené rty. Od chvíle kdy nastoupili
do auta, nepronesl jediné slovo. Na čele se mu objevila takřka
bolestná vráska, která Christine pokaždé dokázala překvapit.
„Udělali jsme všechno, co jsme mohli,“ prohlásila.
Neodpověděl. Dokonce ani nepřikývl. Na  okamžik měla
pocit, že ze všeho viní ji, protože to si určitě myslel. Copak člověk
často neklade druhým vinu za  to, že nemůže někoho zachránit?
Napadlo ji, jestli je to tenhle důvod, nebo jestli se mezi nimi
nezačalo něco kazit, když se mu pokoušela odporovat. Vždycky
nakonec všechno smazal úsměvem nebo laskavým slovem, ale teď
si uvědomovala, že od jisté doby se jeho chování změnilo. Věděla
od kdy. Od chvíle, kdy poprvé vyslovili slovo manželství.
Vánoce, sakra. Náš první Štědrý den. Jeho rodiče dnes večer a moji
zítra. Bude se jim líbit? Budou se líbit oni jemu? Neměla bys
přemýšTMA
35
let o takových věcech. Gérald se líbí všem. Kolegům, studentům, přá -
telům, svému automechanikovi, dokonce i jejímu psovi... To sis přece
říkala tenkrát poprvé na  recepci v  Kapitolu, ne? Vzpomínáš? Byla
tam spousta hezčích, urostlejších, štíhlejších a dokonce úspěšnějších
žen, ale on oslovil tebe. Ačkoliv jsi ho zpočátku poslala k šípku, stejně
se vrátil. Kvůli tobě zvedl hlavu od skleničky plné brazilského rumu,
ledu a plátků limetky – caipirinha – , jako by se probouzel
z dlouhého spánku. A pak řekl: „Váš hlas mi někoho připomíná. Kde jsem ho
jen už slyšel?“ A  i  když jsi potom příliš dlouho mluvila o  své práci
v Rádiu 5, celou tu dobu tě poslouchal. Opravdu poslouchal... Chtěla
jsi být vtipná, oduševnělá, ale vlastně jsi taková vůbec nebyla. Ale
všechno, co jsi říkala, mu připadalo zábavné a zajímavé.
Možná že se sice Gérald líbil všem, ale její rodiče nebyli jen
tak někdo. Její rodiče byli Guy a Claire Dorianovi. Dorianovi
z televize... Můžete se líbit lidem, kteří dělali interwiev
s Rubinsteinem, Chagallem, Sartrem, Tinem Rossim, Gainsbourgem nebo
Birkinovou...?
No právě, slyšela svůj vnitřní hlas, který se jí v  posledních
letech tolik zošklivil, ale který se naučila poslouchat, tatínek ho
nebude ani milovat, ani nenávidět. Bude mu volný. Prostě volný.
Můj otec je muž, který se zajímá jen o  jedinou věc: o  sebe. Není
snadné být jedním z průkopníků televize, člověkem, který se pořád
objevuje na obrazovce, a zároveň se ukrýt v anonymitě. Můj otec
je člověk, který se neustále louhuje ve směsi nostalgie a vzpomínek,
který utápí svůj splín v alkoholu a ani se to nesnaží skrývat. Fajn.
No a? Snaží se zničit si život. Ale já si ten svůj zničit nenechám.





BERNARD MINIER
36
„JSI V POŘÁDKU?“ zeptal se Gérald.
V jeho hlase se objevila špetka lítosti. Přikývla.
„Víš, chápu, že se kvůli tomu dopisu necítíš dobře...“
Pohlédla na  něj. Znovu přikývla a  pomyslela si: Samozřejmě
že se necítím, ale to ty nechápeš. Zpomalil a  ona si všimla velké
reklamy firmy Dolce & Gabbana na  autobusu. Viděla ji i  jinde
ve  městě. Pět mladých,  statných mužů stojí kolem mladé ženy
ležící na  zemi. Svalnatá těla lesknoucí se olejem. Krásná,
hypersexuální. Evidentní erotické napětí. Muži jsou do  půl těla nazí
a  jeden z  nich drží dívku za  zápěstí na  zemi. Vzpírá se. Marně.
V dvojsmyslném gestu odmítnutí. Navzdory maximálně
provokativnímu tónu reklamy celý její vtip spočíval – jestli se v  tomto
případě vůbec dalo mluvit o  vtipu – v  dívčině povolnosti, nebo
v jejím vzdoru. Naopak nebylo žádných pochyb o tom, čemu se ta
dívka podrobila. Pro spotřebitele podobajícím se zombie to je
laciná provokace, pomyslela si Christine. Někde si přečetla, že dva ze
tří Francouzů nejsou schopní rozeznat běžnou reklamu
od sexistických stereotypů. Ženy na plakátech, ženy v reklamách, veřejný
prostor zahlcený ženskými těly... Christine si do  svého pořadu
pozvala ředitelku jedné nadace pro ženy v  tísni. Následujících
sedm dní jí telefonovaly ženy, které manžel bil, které nesměly
promluvit se sousedy nebo s jinými muži, ženy terorizované kvůli
tomu, že maso je příliš propečené nebo příliš slané, manželky,
jejichž těla nesla stigmata ran a zlomenin, žen které nesměly chodit
do banky ani k lékaři. Když takové ženy sebraly odvahu
a přihlásily se nadaci, měly prázdné pohledy zpráskaných psů.
Jednou, když ještě byla dítě, se sama stala svědkem takové
scény... Proto měla tendenci zvát si do  svého pořadu silné a 
příTMA
kladné ženy, ženy, z nichž se staly manažerky, vojandy, umělkyně
a političky, ženy, které si od mužů nikdy nenechaly diktovat, jak
se mají chovat.
Jsi si tím opravdu jistá?
Gérald si jí nevšímal. Hleděl přímo před sebe a byl ponořený
do vlastních myšlenek, jejichž obsah neznala. Kdo napsal ten do -
pis? Musí se to dozvědět.





38
2.
Partitura
ZDÁLO SE JÍ O  NĚJAKÉ ŽENĚ. Nebyl to příjemný sen. Ta
žena stála v  měsíčním světle v  tisové aleji vedoucí ke  vchodu
na hřbitov. O kus dál se tyčil portál se dvěma vysokými kamen -
nými pilíři. Sněžilo a byla velmi studená noc, ale ona měla
na nahém těle jen lehkou noční košilku s  úzkými ramínky. Christine
chtěla jít na hřbitov, ale žena jí vstoupila do cesty. „Nic jste
neudělala,“ řekla. „Nechala jste mě umřít.“
„Snažila jsem se,“ odpověděla Christine ve snu. „Přísahám, že
jsem se snažila. Nechte mě projít.“
Ale ve chvíli kdy ji obcházela, žena k ní v nepřirozeném úhlu
naklonila hlavu, podívala se na  ni a  oči se jí zalily inkoustem.
Na  nebi zavířilo obrovské hejno křičících černých ptáků. Žena
se rozesmála. Byl to ošklivý a  hysterický smích, který Christine
probudil. Srdce jí divoce bušilo.
Ten dopis...
Litovala, že ho nechala v autě, protože by si ho chtěla ještě jed -
nou přečíst. Zvážit. Pokusit se uhodnout, kdo ho napsal. A s jakým
cílem. Na nočním stolku svítila tlumeným světlem noční
lampička a její matné modré světlo se odráželo od stropu. Pootevřenými





TMA
39
dveřmi viděla, že podobné světlo svítí i na chodbě a že se po zemi
line až do obýváku. Podobně tomu bylo i ve všech dalších místnos -
tech. Christine zariskovala, vystrčila nahou nohu zpod přikrývky
a  ucítila na  ní ledový vzduch. V  ložnici panovala příšerná zima.
Za žaluziemi byla ještě tma, ale z okna už k ní začínaly doléhat
zvuky ranní dopravy, aut, skútrů a dodávek. Podívala se na digitální
budík. 7 hodin 41 minut... Sakra! Zaspala! Odhodila deku a hleděla
na prázdnou místnost, která klidně mohla být hotelovým pokojem.
Místem, kde prostě jen přespávala, nic víc. Ale když do tohoto bytu
před rokem poprvé přišla, jeho půvab ji okouzlil. Vysoké stropy
a mramorový krb v obývacím pokoji. Moc se jí líbila tajemná
a zároveň módní čtvrť se středověkými uličkami, restauracemi,
kavárnami, prodejnou biopotravin, prádelnou, kinotékou a  prodejnou
s italskými potravinami. Nájem byl samozřejmě vysoký. Zadlužila
se na třicet let. Ale nelitovala toho. Pokaždé, když se v téhle ložnici
probudila, říkala si, že to bylo její nejlepší rozhodnutí.
Na parketách zaškrábaly drápky, Iggy vyskočil na postel
a růžovým jazykem jí olízl tvář. Iggy byl kříženec s hnědobílo
karamelovou srstí, špičatýma ušima a velkýma, pozornýma, kulatýma
oříškovýma očima. Připomínal jednu slavnou rockovou hvězdu.
Odsud jeho jméno. Naklonil hlavu a pozoroval ji. S úsměvem ho
pohladila a vstala.
Oblékla si starý kašmírový rolák, natáhla tlusté vlněné
ponožky a šla do kuchyně.
„Počkejte chvilku, pane chlupáči,“ oznámila mu, když
nedočkavě strkal čumák do misky na žrádlo.
Místnost byla holá, kromě staré kožené pohovky, nízkého
stolku z Ikey a plazmové televize stojící na skříňce vedle krbu. Pouze





BERNARD MINIER
40
kuchyňský kout byl zařízený. Uprostřed trůnil veslařský trenažér
a vedle něj se válely činky. Christine večer ráda cvičila a přitom
se dívala na televizi. Na obrazovce běželo ranní vysílání. Televize
hrála celou noc, ostatně jako vždy. Na  zemi před krbem ležely
hromady knih, novin a  časopisů. Christine byla hvězdná mode -
rátorka soukromého Rádia 5. Živě vysílala každý den od 
devíti do  jedenácti, s  výjimkou soboty, kdy pořad natáčeli předem,
a neděle. Dobré ráno s Christine představovalo koktejl informací,
hudby, her a humoru. Postupně v něm bylo čím dál míň
informací a čím dál víc humoru. Za hodinu už musí být kvůli vánočnímu
vysílání ve studiu. Pustí svou oblíbenou hudbu, John a Yoko
budou zpívat Happy Xmas (War is Over) a Julian Casablancas I Wish
It Was Christmas Today. Pak pustí spontánní smích a  nakonec
udělá rozhovor s psychiatrem, který promluví o obtížích lidí,
kteří jsou v tomto vánočním čase osamělí. Součástí menu bude
soucit, ale zase ne příliš přehnaný. Jsou však Vánoce a vysílání musí
být slavnostní.
Napadlo ji, jestli to není příležitost promluvit si s někým o tom
dopise. Přátelila se s  Bercowitzem. Vstupoval do  jejího pořadu
jednou týdně, obvykle ve  středu, s  výjimkou tohoto týdne, kdy
jeho zpravodajství 24 hodin zařadili na Štědrý den. Bercowitz byl
totiž výborný. Na rozhlasových vlnách si počínal skvěle.
Ano, Bercowitz by jí řekl svůj názor na věrohodnost toho
dopisu. Možná by dokonce věděl, co udělat...
Ale možná by jí vyčetl, že nic neudělala, že čekala až příliš
dlouho. Gérald ani ona nakonec policii nezavolali. Christine
v sobě nesebrala odvahu dál kazit Štědrý večer. Géraldovi rodiče
se očividně snažili, aby všechno bylo dokonalé. Dvouhodinové





TMA
41
zpoždění jim vůbec nevyčetli. Géraldův otec byl synovou starší
verzí, vzorem, který se následujícími generacemi ještě znásobí,
ale jehož hlavní nadčasové charakteristické rysy se dávno pro -
mítly do prvotní koncepce: elegance, zdatnost, sebekontrola,
tmavohnědé laskavé oči, přímý všeobjímající pohled a skrytá povaha
svůdníka. Vynikající, ale zároveň neoblomný mozek. Nesnášející
lehkomyslnost a netečný k subtilnostem života. S protivnou
tendencí považovat ženu za podřízenou mužům.
Matčiny geny se v synově DNA evidentně těžko prosazovaly.
Ale Christine napadlo, jestli se fakt, že se matka nikdy neodvážila
postavit otci, neprojevoval v tom, že Gérald obecně nesnášel
odpor, a zejména ze strany budoucí manželky.
Zahrnuli ji dárky. Dostala tablet, komunikační program, při
kterém se nemusela připojovat k  internetu (měla podezření, že
tyhle dárky vybral její budoucí tchán, který svého syna vedl
k zájmu o moderní technologie a vědu), a svetr (od Géraldovy matky)
a oba se zdáli nadšení tím, co jim vyprávěla. Pouze Géraldův
pohled (několikrát ho během svého vyprávění zachytila) jí připadal
trochu kritický.
Je to určitě proto, že jsme se v autě tak pohádali... Měla ses víc
kontrolovat.
Jakmile se Iggy pustil do žrádla, přešla do kuchyňského koutu,
nalila si šálek kávy, skleničku mangového džusu a  namazala si
máslo na dva švédské suchary. Zrovna je namáčela do kávy
a nakláněla se nad nerezovým barovým pultem, když se znovu ozval
její vnitřní hlas: Jestli si opravdu myslíš, že ti tví rodiče všechno
usnadní, tak se sakra pleteš. Nikdy nebudeš Madelaine, Chris.
Nikdy...





BERNARD MINIER
42
Do krku se jí nahrnula žluč a žaludek jí sevřela křeč...
Dětství: Netrvalo dlouho, ale nikdy ses z něj nevyléčila ,
pokračoval hlas. Poraněné dítě v nás je pořád tady, viď, Christine?
Dítě, které se bojí, když se setmí... Dítě, které to ve skutečnosti
nev í.
Sklenička s džusem se roztříštila na dlaždicích u jejích nohou.
Vy sko č i l a .
Šla pro smetáček s lopatkou a začala sklo zametat. Ucítila pro -
nikavou bolest, když se jí miniaturní střep jako diamant
zabodl do ukazováčku. Do háje! Prst jí okamžitě začal krvácet a krev
kapala do  kaluže džusu jako grenadina do  koktejlu. V  ústech
jí vyschlo. Na  čele jí vyvstal pot... Dýchej... Nesnášela pohled
n a   k re v... Dýchej... Bercowitz ji naučil holotropní dýchání.
Zavřela oči, stlačila bránici, maximálně roztáhla hrudník a  potom
vydechla. Narovnala se, třesoucí se rukou vyndala obvaz, zavázala
si prst a  přitom se na  něj ani nepodívala. Nakonec vzala utěrku
a se zavřenýma očima utřela skvrnu na zemi.
Pak se odvážila na prst podívat a okamžitě toho litovala.
Obvaz už krví nasákl. Polkla. Naštěstí moderuješ v  rádiu, ne
v televizi.
Nástěnné hodiny.
8 hodin 03 minut. Hoď sebou!
Utíkala do koupelny, kde si sundala svetr a ponožky. Na stropě
blikalo kulaté stropní světlo. Žárovka brzy praskne. Každý, byť
krátký okamžik temnoty pro ni byl jako dotyk břitvy na kůži, kaž -
dé zakolísání světla připomínalo třísku zaraženou do těla. Fobie,
řekl rozčilený vnitřní hlas. Nejen z krve, ale také z noci, tmy, jehel,
injekcí, bolesti... Kenofobie. Niktofobie. Algofobie. Pro každou fobii





TMA
43
jedno slovo. A největší strach: že zešílím. Kvůli všem těm strachům.
I  tahle fobie měla svoje jméno. Psychofobie. Strach z  duševních
chorob... S  pomocí anxiolytik a  terapie se jí podařilo je zkrotit
a udržovat v rozumných mezích, ale nikdy se jí nepodařilo je
potlačit úplně. Byly tady, někde, neustále připravené vyplout
na povrch. Stiskla zuby. To, co uviděla v zrcadle rozsekaném stropním
stroboskopem, se jí líbilo jen napůl. Třicátnice, kaštanové vlasy
s blonďatým melírem, vystříhané kolem uší. Zelené oči jsou
krásné, jistě. Jenomže rysy obličeje postupem času ztvrdly a  kolem
očí se objevily malé vrásky. Tělo měla ale stejné jako před deseti
lety. Úzké boky a plochou hruď. Vzpomněla si na jednu švédskou
herečku. Měla tvář zbrázděnou vráskami, a když se objevila nahá
před kamerou se svým mnohem mladším, dobře stavěným
a pevným tělem, vypadala, jako by byla složená ze dvou částí.
Vklouzla pod sprchu a  dávala přitom pozor, aby
nenamočila obvaz. Horká voda uvolnila křečovitě napjaté svaly. Znovu si
vzpomněla na  ten dopis. Na  ženu, která ho napsala. Kde je? Co
v  tuto chvíli dělá? Žaludek jí sevřel strach. O  deset minut
později naposled pohladila Iggyho a s ještě mokrými vlasy odemkla
vchodové dveře.
„Dobrý den, Christine,“ pozdravila ji sousedka Michèle.
Christine se otočila k této neuvěřitelně hubené ženě – určitě
nevážila víc než padesát kilo –, která stála ve tmě a měla na svůj
věk příliš dlouhé šedivé vlasy. Věděla, že je to bývalá státní
zaměstnankyně v důchodu, a něco v držení jejího těla, v dikci
a názoru na svět jí napovídalo, že možná byla učitelka. Od chvíle, kdy
odešla do důchodu, trávila dny tím, že aktivně pracovala


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.