načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tma - Bernard Minier

Tma

Elektronická kniha: Tma
Autor:

Třetí román s komisařem Martinem Servazem poodhaluje promyšlenou šikanu jako zvlášť účinný způsob lidské destrukce. Obvzlášť když se ukáže, že dobře mířené rány přicházejí z naprosto nečekaného úhlu.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.6%hodnoceni - 73.6%hodnoceni - 73.6%hodnoceni - 73.6%hodnoceni - 73.6% 73%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 609
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: překlad Jiří Žák
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5374-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Třetí příběh, ve kterém se setkáváme s komisařem Martinem Servazem, začíná v Toulouse. Úspěšná moderátorka oblíbené rozhlasové stanice Christine dostane poštou dopis od neznámé ženy, která v něm oznamuje svůj úmysl spáchat sebevraždu. Považuje událost za vtip nebo alespoň omyl, ale druhý den je v živém vysílání volajícím posluchačem obviněna, že nic neudělala a nechala ženu zemřít. Toto je první z incidentů v Christinině životě, které jsou následovány dalšími. A přestože se mladá žena snaží udržet nad vodou, postupně se jí svět víc a víc hroutí.
Komisař Martin Servaz je v té době zrovna pacientem kliniky pro policisty se syndromem vyhoření a bojuje se svými vlastními démony. Ale zdá se, že nastal čas, aby léčbu ukončil a vrátil se do aktivní služby.

S vyšetřovatelem Martinem Servazem vyšel také román Mráz (2015) a Kruh (2015).

Popis / resumé

Christine Steinmeyerová, rozhlasová moderátorka z Toulouse, nalezne na Štědrý den ve schránce dopis od neznámé ženy, která se chystá spáchat sebevraždu. Následně do rádia zavolá muž a obviní ji z toho, že nic nepodnikla. A postupně se přidávají další obvinění. Kdosi Christine tajně doma navštěvuje a snaží se ji úplně zničit. Co je pravda, kdo je přítel a kdo nepřítel, proč je Christine pronásledovaná a věří vůbec ještě někdo, že není šílená? V té době se kriminalista Martin Servaz začíná zabývat záhadnou sebevraždou jisté umělkyně v hotelovém pokoji. A zatím netuší, že existuje Christine, která potřebuje pomoci dříve, než bude pozdě. Pro všechny. Třetí román ze série francouzských thrillerů, v nichž vystupuje kriminalista Martin Servaz. Tentokrát kdosi neznámý se snaží zničit rozhlasovou moderátorku.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Tma" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Zdena Kolblova 2018-04-10 hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%
Zajímavé je sledovat, co všechno si Minier ještě nevymyslí :)
reagovat
 
Jana Květoňová 2016-08-19 hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%


Reagovat


Tak přečetla jsem si teď četné chvály na tento román a moc mě mrzí, že se k nim jaksi nemohu přidat. Jsem Čtenářka s velkým Č, přečetla jsem toho za svůj už poměrně dlouhý život hodně, ale toto mi připadá tak neskutečně vykonstruované! Jen to jde, řekla bych a mám ten pocit, po tom šokovat čtenáře, připravovat mu stále nějaká nová překvapení, držet ho v napětí. Ale jak píšu, je to VYKONSTRUOVANÉ! Násilné! Vím, že existuje psychický teror! Je to hrůza! Nechtěla bych se do takové situace dostat! Ale styl, který autor používá, jeho slovní obraty, to se mi, promiňte mi to, drazí "spolučtenáři", absolutně nelíbí! A ten konec? Já jsem nepochopila, co to s tím srdcem jako mělo znamenat. Možná, kdybych četla ještě ten "Mráz" nebo "Kruh", tak bych to pochopila. Ale nemám už do toho valné chuti. Tady ten román jsem vyhrála v Mladé frontě Dnes za křížovku a ocitne se na poličce buďto v Odoleně Vodě, nebo v Řevnicích u nádraží. Můžete si ho tam někdo vyzvednout! Nepotřebuji, aby mi tahle tlustá bichle zabírala prostor v knihovničce, kde může stát něco jiného, dle mého názoru kvalitnějšího než tento BESTSELLER!
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TMA

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Bernard Minier

Tma – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




BERNARD MINIER

TMA

PŘEKLAD JIŘÍ ŽÁK



PROLOG



9

Bělověžský prales na hranici Polska a Běloruska

POPAMĚTI KRÁČEL LESEM. Sněhem a vichřicí. Zimou mu drkotaly zuby. Na jeho obočí a řasách visely ledové krystalky. Sníh se mu ve vrstvách lepil na prošívanou bundu a na mokrý vlněný kulich. Dokonce i Rexovi dělalo potíže prodírat se hlubokýmsněhem, do něhož se při každém skoku bořil až po obojek.V pravidelných intervalech štěkal a  projevoval tak svůj nesouhlas. Jeho štěkot se vracel v ozvěně. Občas se zastavil a otřásl, jako by vylezl z vody, a kolem jeho žlutočerné srsti se přitom pokaždé roztančil mrak prachového sněhu a  ledových krystalků. Jeho jemné svalnaté tlapy dělaly v bílém rubáši hluboké stopy a břicho nechávalo na povrchu zakřivený otisk jako po umělohmotných sáňkách.

Stmívalo se. Zvedal se vítr. Kde je? A kde je chata? Zastavil se a  zhluboka se nadechl. Dýchalo se mu těžko, z  plic mu vyrážel chrapot. Bundu a svetr měl na zádech propocené. Les na něj působil jako živý organismus. Vrzání zasněžených větvípohybujících se ve větru, suché praskání, když se do kůry zahryzl chlad, šepot větru a křišťálové zurčení nezamrzlého potoka, to všechno mu v uších znělo dvojnásob hlasitě. Šustot jeho kroků rytmizoval chůzi. Kolena zvedal vysoko a musel vynakládat stále větší úsilí, aby se vymanil ze sevření sněhu. A chladu. Panebože, to je zima! Nikdy v životě takovou zimu nezažil.

BERNARD MINIER

10

Něco spatřil skrz šedivý soumrak a  sněhové vločky, které ho bodaly do očí. Něco vpředu ve sněhu. Kovový záblesk, dva zubaté k r u hy... Past... Mezi chladnými čelistmi vězelo něco tmavého.

Na okamžik se mu udělalo špatně. To, co viděl, se nepodobalo žádné živé bytosti. Bylo to napůl spolykané, sežrané a roztrhané. Kolem pasti byla sražená krev a chlupy. Viděl i kosti a růžové vnitřnosti pokryté jinovatkou.

Stále ještě hleděl na past, když se ozvalo zoufalé zavytí, které jím proniklo jako zrezivělé ostří. Nevzpomínal si, že by někdy takové vytí slyšel, vytí plné hrůzy, bolesti a  takřka nelidského utrpení. Žádná lidská bytost by takový zvuk nedokázala vydat. Vycházel z hlubin lesa přímo před ním. Nedaleko... Když se vytí ozvalo znovu, v  žilách mu ztuhla krev. Zježily se mu všechny chlupy na těle. Potom se vytí ztratilo v soumraku, jak ho odnášel p ol ár n í v ít r.

Na chvíli zavládlo ticho. Potom se ozvalo další zavytí, tentokrát změněné a  vzdálené. Připomínalo ozvěnu toho prvního. Ozývalo se zleva, zprava, odevšad z  lesa pohlceného temnotou. Vlci... Po celém těle mu naskočila husí kůže. Vrátil se zpátky na cestu a se zoufalou energií zvedal kolena ještě výš. Směřoval k místu, odkud se vytí ozývalo. A  najednou ji spatřil. Chatu. Její tmavá přikrčená silueta se rýsovala na  konci aleje stromů. Poslední zledovatělé metry skoro běžel. Rex zřejmě něco ucítil, protože se rozštěkal a předběhl ho.

„Rexi, počkej! K noze, Rexi! REXI!“

Ale německý ovčák už vklouzl dovnitř pootevřenými dveřmi, které zablokovala malá sněhová návěj, takže nešly úplně dovřít. Na pasece panovalo zvláštní ticho. Náhle se z hlubin lesa ozvalo

TMA

11

ještě příšernější zavytí, kterému odpověděl koncert štěkání. Hrdelní ozvěny si navzájem odpovídaly. Blížily se. Neobratně překročil návěj a vešel do chaty. Přivítal ho záblesk teplý jakorozpuštěné máslo. Svítila tam petrolejka.

Otočil hlavu. Zůstal stát bez hnutí. Mozkem mu projela ledová jehla.

Zavřel oči. Zase je otevřel.

To není možné. To nemůže být pravda. Musí se mi to zdát.Určitě je to jen sen.

Spatřil Marianne. Ležela nahá na  stole uprostřed chaty. Její tělo muselo být ještě teplé, protože se z  něj v  ledovém vzduchu doslova kouřilo. Napadlo ho, že Hirtmann nemůže být daleko. Na okamžik odolával touze vydat se za ním. Všiml si, že se jítřesou všechny údy, jako by se ocitly na hraně černé propasti, mdlob nebo šílenství. Nebyl to třas, spíš křeče. Udělal krok. Pak ještě jeden. Přinutil se na  ni podívat. Marianne měla tělo rozříznuté od krku až po slabiny. Musel jí to udělat zaživa, protože rána hodně krvácela. Celá horní část těla, dřevěný stůl, na  němž ležela, a prkna podlahy byly doslova nasáklé hustou krví, z níž se také kouřilo. Vrah jí stáhl kůži a  rozevřel hrudní koš. Zdálo se, že žádný orgán nechybí, kromě jediného. Srdce... Hirtmann ho před odchodem něžně položil na  Mariannin Venušin pahorek. Srdce bylo ještě pořád teplejší než zbytek těla. Servaz viděl, jak z něj do ledového vzduchu chaty stoupá bílá pára. Překvapilo ho, že necítí žádné znechucení, že se mu neudělalo špatně. Něco tu nehrálo. Při takovém pohledu by měl vyzvracet vnitřnosti. Měl by se rozbrečet. Řvát. Ale zmocnila se ho podivná otupělost. V tu chvíli Rex zavrčel a vycenil tesáky. Servaz se k němu otočil. Pes

BERNARD MINIER

12

měl zježenou srst a hleděl do pootevřených dveří. Výhrůžněa vyděšeně.

Servaz cítil, jak v něm stoupá chlad.

Přistoupil ke dveřím. Vyhlédl ven.

Stáli tam. Na pasece. Obklíčili chatu. Napočítal jich osm. Osm

vlků. Vyhublých a vyhladovělých.

Marianne...

Měl by ji odnést do auta. Vzpomněl si na zbraň, kterou nechal

v přihrádce na rukavice. Rex vrčel dál. Servaz vnímal jeho strach

a stres a pohladil ho po hlavě. Cítil, jak se mu pod srstí křečovitě

napínají svaly.

„Hodný pejsek,“ řekl se staženým hrdlem, sedl si na  bobek

a vzal Rexe do náruče.

Zvíře k němu otočilo žluté oči plné takové něhy a lásky, až si

Servaz uvědomil, že se mu do očí hrnou slzy. Rexovy teplé boky

se zvedaly a dotýkaly se jeho těla. Servaz věděl, že existuje jenjediná šance, jak se odsud dostat. A bylo to nejsmutnější a nejtěžší

rozhodnutí, jaké kdy v životě musel udělat.

Otočil se ke  stolu, vzal srdce a  vložil ho Marianne zpátky do  hrudníku. Polkl, zavřel oči a  vzal zkrvavené tělo do  náruče. Bylo lehčí, než předpokládal.

„Tak jdeme na to, Rexi!“ řekl pevně a zamířil ke dveřím.

Pes začal na  protest chraplavě štěkat, ale nakonec se vydal za  svým pánem. Vrčel, zadní nohy mu podklesávaly a  stahoval mezi ně ocas. Sklopil uši.

Vlci čekali. V půlkruhu.

Oči jim přímo žhnuly. Rexovi se zježila srst. Znovu vycenil zuby. Vlci mu odpověděli mnohem hlasitějším vrčením.OtvíraTMA

13

li tlamy, odhalovali dásně a  strašlivé tesáky. Rex na  ně zaštěkal.

Jeden proti osmi. Domácí zvíře proti šelmám. Neměl nejmenší

š an c i.

„Běž, Rexi!“ zavelel Servaz a srdce mu přitom krvácelo. „Běž! TRHEJ!“

Tváře mu zaplavily slzy, dolní ret se mu třásl a jeho dušekřičela: Ne! Nechoď tam! Nedělej to, neposlouchej mě! Pes několikrát zaštěkal, ale ani se nepohnul. Byl zvyklý poslouchat příkazy, ale tentokrát pud sebezáchovy převládl.

„Trhej, Rexi! Trhej!“

Příkaz mu dal pán, kterého ze všech lidských bytostí miloval nejvíc. Nikdy nepodal takový důkaz věrnosti, lásky a poslušnosti.

„TRHEJ, PANEBOŽE!“

Pes z pánova hlasu vycítil vztek. Něco, co bylo silnější než on. Chtěl mu pomoct. Chtěl mu tu věrnost a poslušnost dokázat.Navzdory strachu.

Vrhl se na ně.

Když se proti němu rozběhl jeden z  vlků, bezpochyby vůdce smečky, málem nad ním získal převahu. Otočil se a zakousl se mu do  krku. Vlk zařval bolestí. Zbylí vlci ve  sněhu opatrně couvli. Obě zvířata se zaklesla do sebe. I z Rexe se v tu chvíli stala divoká, vzteklá a krvelačná šelma.

Servaz už nemohl dál čekat.

Obrátil se a vyrazil. Vlci si ho vůbec nevšímali. Prozatím.Došel do aleje mezi stromy. Marianne nesl v náručí. Prošívanoubundu měl nasáklou její krví a tvář zaplavenou slzami. Za zádyuslyšel první bolestné zavytí svého psa a hlasitější vrčení vlčí smečky. Krev mu málem ztuhla v žilách. Rex zavyl podruhé. Byl toproniBERNARD MINIER

14

kavý jekot. Plný bolesti a hrůzy. Volal o pomoc. Servaz zaťal zuby

a zrychlil krok. Ještě tři sta metrů...

Ve větrné noci se ozvalo poslední zavytí.

Z  následujícího ticha Servaz pochopil, že Rex je mrtvý. Naadlo ho, jestli se vlci spokojí s tímto vítězstvím, nebo jestlizačnou pronásledovat i jeho. Odpovědi se mu dostalo velmi rychle. Ve vichřici za sebou uslyšel zavytí. Menší část smečkypokračovala v lovu. A tentokrát byl kořistí on.

Auto...

Zaparkoval ho na  cestě, asi sto metrů odsud. Už na  něm ležela vrstva sněhu. Ještě zrychlil krok. V plicích ho pálilo a svíral ho strach. Vytí se ozvalo těsně za jeho zády. Otočil se. Vlci hodoháněli. Čtyři z osmi... Jejich jantarově žluté žhnoucí oči na něj upřeně hleděly a  odhadovaly ho. Nikdy se mu nepodaří dostat se k  autu. Je příliš daleko. Mariannino tělo v jeho náručí vážilo čím dál víc.

Je mrtvá. Už pro ni nemůžeš nic udělat. Ale můžeš se zachránit...

Ne! Jeho mozek takový nápad odmítal. Už obětoval psa. Cítil, jak její tělo ještě úplně nevychladlo. Jak bundou prosakuje její krev. Zvedl zrak k nebi. Sněhové vločky na něj padaly jako hvězdy, jako by se rozpadlo nebe a celý vesmír se na něj vrhl, aby hopohltil. Ale na vlky to nijak nezapůsobilo. Už nechtěli čekat, cítili, že se tak snadné kořisti nemusí bát. Nasáli jeho strach a hlavně krev vytékající z druhé oběti. Dvě hostiny v jedné. Byli přílišvyhladovělí. Příliš vzrušení. Vyrazili kupředu.

Zmizte! Vypadněte odsud! VY SVINĚ, ZMIZTE!

Nevěděl, jestli to skutečně vykřikl, nebo jestli to křičela jeho du š e.

TMA

15

Utíkej! Teď, hned! Už pro ni nemůžeš nic udělat! Uteč!

Tentokrát vnitřní hlas poslechl. Pustil Marianniny nohy do  sněhu a  ruku jí strčil do  hrudi. Prsty v  rukavici nahmataly ještě teplé, pevné, pružné srdce. Vytáhl ho z rány. Zastrčil ho pod bundu ke  svému vlastnímu srdci. Cítil, jak mu tričko okamžitě nasáklo krví. Potom její bílé nahé tělo pustil do sněhu. Sklouzlo dolů s tichým zašustěním. Servaz udělal tři kroky dozadu.Pomaličku. Vlci se na ni okamžitě vrhli. Servaz se otočil a začal utíkat. Doběhl k autu. Nebylo zamčené, ale on si na okamžik myslel, že dveře zamrzly. Krvavými prsty chytil kliku a  ze všech sil zatáhl. Když se dveře se skřípotem otevřely, málem upadl na  záda. Vklouzl za volant. Zakrvácenými rukavicemi vyndal klíče, které mu málem spadly mezi sedadla. Podíval se do zpětného zrcátka. Náhle si uvědomil, že tam někdo sedí. A věděl, že právě zešílel. Ne, to není možné! Ale ona otevřela ústa.

„Martine,“ řekla prosebně.

„MARTINE! MARTINE!“

Zachvěl se. Otevřel oči.

Seděl zabořený do  starého prosezeného křesla. Rex mu lízal pravou dlaň visící dolů podél opěradla.

„Vypadni,“ řekl nějaký hlas psovi. „Běž otravovat někohojiného! Martine, jste v pořádku?“

Rex odcházel a  vrtěl přitom ocasem. Hledal nějakého jiného kamaráda. Byla jich tady spousta. Rex patřil všem a nikomu. Měl ho tu rád každý. Servaz se oklepal jako pes ve  snu. Zadíval se na televizi. Na obrazovce běžela reportáž o francouzskémvesmírném dobrodružství. Poznal obrovský glóbus z observatoře ležící

BERNARD MINIER

16

východně od Toulouse, který v noci modře svítil a označovalhranice kontinentů. Pak poznal i Výzkumný ústav letectvía kosmonautiky u  Jolimontu, nacházející se na  opačné straně údolí nad

středem města.

Kromě Élise nebyl v  sále nikdo. Uvědomil si, že usnul u televize zmožený horkem vládnoucím v  budově v  tomto letargickém zimním odpoledni, které se nekonečně vleklo. Otočil pohled k  prosklené stěně, za  níž celé dopoledne ozařovalo slunce bílou krajinu. Během těch příjemných hodin, kdy na chodbách voněla káva, ozýval se smích zaměstnanců, za okny stál ozdobenývánoční stromeček a  krajina zářila oslepující bělobou, našel zase kus svého dětství.

Po obědě ve společné jídelně se slunce schovalo za mraky,zvedl se studený vítr, holé větve se za okny začaly pohybovata venkovní teplota klesla z pěti stupňů nad nulou na jeden pod nulou. Servaz se mrzutě uvelebil do křesla před televizi s vypnutýmzvukem a nakonec upadl do spánku plného nočních můr.

„Zdálo se vám něco ošklivého,“ řekla Élise. „Křičel jste.“

Podíval se na ni. Byl ještě celý rozespalý. Znovu se mu v mysli vybavil zasněžený les, chata, vlci... a Marianne... Nebyla to jediná noční můra... Jaká mu ještě zůstávala naděje? Odpověď: žádná.

„Určitě jste v pořádku?“

Élise, kyprá čtyřicátnice se smějícíma se očima, i když sesnažila tvářit se vážně, byla jedinou zaměstnankyní léčebny, kterou měl rád. A bezpochyby byla také jediná, která snášela jeho. Zbývající personál tvořili bývalí policisté, kteří se tady původně léčili, než se z nich stali ošetřovatelé. Říkalo se jim PASS, policisté –asistenti sociálních služeb. K ostatním pacientům se chovali sesměTMA

17

sicí pochopení, bratrství a  soucitu, která v  Servazovi vyvolávala

pocit něčeho rosolovitého. Vůbec ho neměli rádi. Odmítal hrát

hry, kamarádit se, vzbuzovat soucit. Spolupracovat...

Na rozdíl od nich Élise od něj nic neočekávala.

Nikdy nepracovala u  policie. Jednoho krásného dne se rozhodla rozvést se s  manželem, jenž ji dlouhé roky ponižoval,vyhrožoval jí a  bil, a  který se dopustil té chyby, že ji a  jejich syna nechal po bezvýznamné hádce samotné na venkově. A že od nich odjel sám uprostřed noci. Po  rozvodu ji neustále pronásledoval, ve dne v noci jí telefonoval, čekával na ni, když odcházela z práce nebo když šla nakupovat, prosil ji, aby se k němu vrátila, nebo jí vyhrožoval, že unese syna, že je oba dokonce zabije a  sám pak spáchá sebevraždu. Jednou dokonce zašel tak daleko, že do Élise na parkovišti strčil tak, že si rozbila hlavu o nárazník autaa ztratila vědomí. Před synovýma očima. Na základě tohoto činu vydal soud ochranné nařízení na zákaz styku s bývalou manželkou. To ovšem bývalého manžela nijak neodradilo. Už předtím mělpotíže se zákonem a věděl, že podobný druh nařízení je jen zřídkakdy v praxi uplatňován. Potom si Élise našla práci v léčebně propolicisty trpící syndromem vyhoření, kde se do ní všichniokamžitě zamilovali. Nakonec se některým pacientům svěřila se svým trápením a  bývalý manžel začal mít najednou problémy s policisty, kteří za  ním pravidelně chodili domů kvůli malicherným příčinám, ráno, v  poledne i  večer mu volali do  práce, přátelsky ho zdravili, nejméně dvakrát týdně parkovali před jeho domem, na ulici před sousedy mu kladli naprosto zbytečné otázky,tykali mu a  někdy mu dokonce uštědřili pár ran, ale zdaleka ne tak silných, jakými on častoval Élise. Vyhrožoval jim, že na ně podá

BERNARD MINIER

18

stížnost pro omezování osobní svobody, ale neudělal nic.Nakonec Élise a jejího syna pronásledovat přestal. Jakmile bývalýmanžel zmizel z jejího života, rychle se proměnila v energickou ženu

s nakažlivým úsměvem a chutí do života, jakou byla předtím.

„Volala vám dcera.“

Servaz na ni překvapeně pohlédl a obočí mu vylétlo vzhůru.

„Spal jste, tak vás nechtěla budit,“ dodala. „Ale říkala, že se brzy zastaví.“

Servaz vypnul dálkovým ovladačem televizi. Vstal. Pohlédl na  svůj obnošený pulovr, který se už začal na  loktech a manžetách párat. Vzpomněl si, že zítra je Štědrý den.

„Mohl byste se na Vánoce aspoň oholit,“ řekla mu vyčítavým tónem.

Chvíli mlčel.

„A když se neoholím?“

„Tak jen potvrdíte to, co si tady o vás skoro všichni myslí.“

Obočí mu znovu vyletělo nahoru.

„A co si myslí?“

„Že jste nevychovaný bručoun a nesnesitelný chlap.“

„Vy si to myslíte taky?“

Pokrčila rameny.

„Jak kdy.“

Zasmál se a odpověděla mu ozvěna jejího smíchu, jakodcházela pryč. Ale jakmile zmizela, Servazovi smích uvízl v hrdle. Ne že by se staral o to, co si o něm ostatní myslí, ale nechtěl, aby ho v  tomto stavu viděla Margot. Naposledy ho navštívila už skoro před třemi měsíci. Nikdy nezapomněl na smutek a rozpakyv dceřiných očích.

TMA

19

Přešel vstupní halu a vydal se vzhůru po schodišti. Jeho pokoj byl až nahoře pod střechou. Neměřil víc než devět metrů čtverečních, nacházela se v  něm postel stejně úzká jako Odysseovo lože, když se tajně vrátil na Ithaku, skříň, psací stůl a několikpoliček s knihami: Plautus, Cicero, Titus Livius, Ovidius, Seneca... Spartánsky zařízený pokoj. Ale výhled na pole a les byl nádherný, dokonce i teď v zimě.

Sundal si starý pulovr a  tričko, oblékl si košili a  čistý svetr, prošívanou lyžařskou bundu, kolem krku si uvázal šálu a navlékl si rukavice. Pak sešel dolů po schodech do vstupní haly a zamířil k zadním dveřím vedoucím do bílé neposkvrněné krajiny.

Mlčky kráčel přes zasněženou pláň a došel až k lesu. Nadechl se vlhkého a  studeného vzduchu. Ve  sněhu nebyly žádné stopy. Před ním tudy nikdo nešel.

Pod zasněženými stromy stála kamenná lavička. Rukouv rukavici shrnul napadaný sníh. Posadil se. Vzadu na stehnech ucítil vlhkost a chlad.

Na  nebi hlídkovali havrani. Nebe mělo takřka stejnou barvu jako zbytek krajiny.

Servazovy myšlenky měly barvu havraního peří. Zvrátil hlavu dozadu a  zhluboka se nadechl. V  duchu se usmíval. V  poslední době to dělal často. Minulý měsíc přestal brát antidepresiva, aniž by se poradil s lékařem, ale teď se znovu začal bát, aby honepohltila temnota.

Možná příliš pospíchal...

Věděl, že nepokoj v jeho duši ho může zabít a že s ním bojuje jen proto, aby vůbec přežil. Bránil se hrůze depresí, ale čím víc se vzpíral, tím víc cítil, jak se kolem něj začíná svírat zlověstnépouBERNARD MINIER

20

to podobající se smyčce. V  duchu se s  obavami ptal, jak dlouho

ještě vydrží takovému strašlivému utrpení vzdorovat.

Tak intenzivnímu.

Před šesti měsíci mu domů přišel balíček poslaný přes UPS. Odesílatelem byl jistý pan Osoba z Przewloky, ležícíve východním Polsku uprostřed lesa poblíž běloruské hranice. V krabici se nacházel další obal, tentokrát izotermický, a Servaz ucítil, jak ho po  celém těle zamrazilo, když kuchyňským nožem rozřízl voskovou pečeť. Vzhledem k  velikosti balíčku si teď nevzpomínal, co čekal, že najde. Bezpochyby uříznutý prst nebo ruku. Ale to, co našel, bylo mnohem horší... Bylo to červené jako kus čerstvého masa a  mělo to tvar velké hrušky. Srdce... Evidentně lidské srdce. Přiložený vzkaz nebyl napsaný v  polštině, ale ve francouzštině:

Zlomila ti srdce, Martine. Řekl jsem si, že teď se budeš cítitsvobodnější. Samozřejmě že zpočátku budeš trpět. Ale doufám, že už ji přestaneš hledat. Mysli na to.

Srdečně.

J. H.

Poslední naděje. Malá, doutnající.

Byl to skutečně odporný vtip, poslat někomu lidské srdce.Policejní laboratoř prozkoumala DNA přes Mariannina syna Huga. A  vynesla verdikt. Servaz pocítil nával šílenství. Adresa korespondovala s  osamělým domem stojícím uprostřed obrovského Bělověžského pralesa, což je zbytek původního panenského pralesa, pozůstatek antického hercynského lesa, jenž na počátku

TMA

21

křesťanské éry pokrýval mírné pásmo evropské pevniny. Vzorky

DNA potvrdily, že tam Hirtmann pobýval. Během posledních let

zmizelo v evropských zemích několik žen. Mezi nimi Marianne...

Servaz rovněž zjistil, že jméno Osoba znamená v polštině Nikdo. Hirtmann taky četl jeho milovaného Homéra.

Tady stopa samozřejmě končila...

O půl roku později Servaz onemocněl a poslali ho do léčebny

určené pro policisty se syndromem vyhoření, v níž ho nutili dvě

hodiny denně cvičit a zabývat se věcmi běžného života, jakonaříklad zametáním spadaného listí. Práci se nevyhýbal, aleskupinových terapií se odmítal zúčastňovat. Nestýkal se ani s ostatními

pacienty. Vadilo mu, že skoro všichni jsou na něčem závislí. Než

sem přišli, mnozí z nich byli alkoholici. Policisté, kteří se dlouhé

roky pohybovali na hraně zákona a nakonec se z toho zhroutili.

Nedokázali dál snášet, že jim celé dny říkali fízlové, poldové,darebáci a svině, že na školním dvoře napadali jejich děti, protože

jejich otcové byli policisté, že je opouštěly manželky, které jich už

měly plné zuby, a že je všichni celý život nenáviděli, zatímcoskuteční zločinci se rozvalovali na  terasách kaváren nebo dokonce

v  jejich postelích... Většina ze stávajících pacientů si už nejmíň

jednou strčila do úst hlaveň služební zbraně.

Deprese vás kromě jiného zbaví schopnosti dělat jakoukoliv

práci. Stehlin, jeho nadřízený, rychle pochopil, že Servaz nedokáže dál řádně vykonávat svou profesi. Servaz by mu to sámpotvrdil, kdyby se ho na  to zeptal. Měl už po  krk vrahů, násilníků

a zločinců všeho druhu. Měl po krk i všeho ostatního, alimentů,

televizních zpráv, stavu světa, a  dokonce i  svých milovaných latinských autorů.

BERNARD MINIER

22

A Mahlerovy hudby...

Tenhle poslední symptom ho zneklidňoval ze všeho nejvíc. Zdolal ten svah? To ještě nebylo jisté. Ale v poslední době se v té jednotvárné  zasmušilé krajině, která se stala jeho životem, začínaly objevovat náznaky, jako by měl led roztát. V žilách mu opět začínala kolovat krev. A  taky ho začala pronásledovat myšlenka na jeden nevyřízený spis, který nechal na svém psacím stole. Dokonce se o  tom zmínil Espérandieuovi, svému zástupci a jedinému skutečnému příteli. „No ne!“ vykřikl mladý muž a  tvář se mu rozzářila. A  Servaz se taky usmál. Vincentovi se sice líbil neposlouchatelný rock, četl módní časopisy a zajímal se o takduchaplné věci jako videohry, oblečení a  hi-tech hračky, ale byl to zároveň člověk, kterému Servaz naslouchal a kterého respektoval. Popsal Martinovi, jak se v poslední době vyvíjely dva mimořádně citlivé případy, na nichž spolu pracovali a které stále ještě nebyly vyřešeny. A  když v  očích svého šéfa zahlédl náznak zájmu, jeho úsměv se rozšířil jako klukovi, kterému se právě podařil dobrý fór.

Uprostřed cesty našeho života

ocitl jsem se v temném lese,

protože jsem ztratil přímou cestu.

„Cože?“ zeptal se Espérandieu a zamračil se.

„Dante,“ odpověděl Servaz.

„Hm... Mimochodem, Asselin odešel.“

Komisař Asselin řídil divizi těžkých zločinů.

„Kdo ho nahradil?“

TMA

Espérandieu se ušklíbl. Servaz hleděl na les osvětlený jarním

sluníčkem. Země ještě nerozmrzla. Stál uprostřed lesaa navzdo

ry vlahým slunečním paprskům, pronikajícím mezi stromy, cítil

chlad, jenž jím prostupoval až na  kost. Zahnal tuto představu.

Obyčejný sen. Brzy z tohoto lesa vyjde. A nejen ve snu.

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Ať se tvoje duše vystaví hrozivému utrpení.

Madame Butterfly

1.

Zvedá se opona

Píšu slova. Poslední. A když je píšu, vím, že je konec. Tentokrát už nevede cesta zpátky.

Budeš se na  mě zlobit, že ti to posílám na  Vánoce. Vím, že to zasáhne přímo tvůj pitomý smysl pro konvence. Ty tvé hnusnémanýry. Věřila jsem tvým lžím a tvým slibům. Čím víc slov, tím míň pravdy. Takový je dnes svět.

Víš, skutečně to udělám. Tohle není přehnané vytahování. Třese se ti teď aspoň ruka? Potíš se?

Ale možná se nad těmito slovy naopak usmíváš. Nejsi za  tím vším nakonec ty? Nebo tvoje děvka? To vy jste mi posílali všechny ty opery. A  ten zbytek? Taky vy? To není důležité. Bývaly chvíle, kdy bych dala nevímco za  to, abych se dozvěděla, kdo mě může takhle nenávidět. Chvíle, kdy jsem se zoufale snažila pochopit, jak jsi mohl vyvolat tolik nenávisti. Říkal jsi mi, že za všechno můžu já. Ale teď už ne.

Myslím, že jsem se zbláznila. Že jsem zešílela, pokud ovšem nejsem opilá. Každopádně tentokrát už nemám sílu. Tentokrát je konec. Končím. Stop. Buď jak buď, on vyhrál. Už nemůžu, užnespím. Stop.

BERNARD MINIER

26

Nikdy se nevdám, nikdy nebudu mít děti. Tuhle větu jsem četla v  jednom románu. Houby. Teď chápu, co ta věta znamená. Jsou věci, kterých budu zřejmě litovat. Život může být někdy docelaprima, ale určitě jen proto, aby nás vzápětí zranil... Možná bychom se nakonec vzali. Nebo možná ne... To není důležité. Vím, že na mě rychle zapomeneš, že mě odsuneš do seznamu nepříjemnýchvzpomínek. Těch, které si člověk nerad vybavuje. Až bude tvoje kurva poslouchat další árii, řekni jí: „Byla blázen, měla deprese. Vůbec jsem ji nechápal.“ A pak rychle přejděte k něčemu jinému. Budete se smát a  budete se líbat. Ale na  to já kašlu. Můžeš klidně chcípnout. Mezitím chcípnu já.

PŘESTO TI PŘEJU KRÁSNÉ VÁNOCE

CHRISTINE SE PODÍVALA NA ZADNÍ STRANU OBÁLKY.

Žádné jméno odesílatele tam nebylo. Ani známka. Dokonce ani

její jméno, Christine Steinmeyerová. Někdo jí dopis strčil přímo

do schránky. Muselo se jednat o omyl... Určitě to je omyl. Tenhle

dopis se jí netýkal. Podívala se na řady schránek na zdia na jména napsaná rukou na štítcích. Ten, kdo vložil tenhle dopis do její,

si musel splést schránku. To je všechno.

Ten dopis je určený někomu jinému... Někomu jinému, kdo bydlí v tomhle domě.

Myšlenka, která jí proběhla hlavou, jí málem vyrazila dech. Je to to, co si myslí? Ach panebože! Jediné, co pocítila, bylanaprostá ztráta rovnováhy. Znovu se podívala na ty dva natištěné listy. Jestli je to tak, musí někoho varovat... Ano, ale koho? Pomyslela na ženu, která ten dopis psala. Na stav, v němž se nacházela, na to, co se v tu chvíli chystala udělat. Christinin žaludek sevřely ledové

TMA

27

prsty. Znovu si pomaličku přečetla poslední věty a zkoumalakaždé slovo. „Můžeš klidně chcípnout. Mezitím chcípnu já.“ Neměla

žádné pochybnosti, že to je dopis člověka, který se chystá spáchat

sebevraždu.

A do prdele...

Na  Štědrý večer existoval v  tomto městě nebo někde v  okolí člověk, který se chystal skoncovat se životem, nebo to už možná udělal... A Christine je jediná, kdo o tom ví. A nemá žádnou možnost tomu zabránit. Protože člověk, kterému byl dnes večer určen tento dopis (který byl se vší pravděpodobností i  voláním o pomoc), ho nikdy nebude číst.

Je to podvod. Určitě je to nějaký podvod...

Znovu si přečetla první řádky. Hledala indicie, podle nichž by se dalo poznat, že se jedná o mystifikaci. Ale kdo by na Štědrývečer ztrácel čas takovým vtipem? Nějaký blázen? Věděla, žeexistuje spousta osamělých lidí, kteří Vánoce nenávidí, protože během nich si ještě intenzivněji uvědomují svou samotu. Ale propůjčit se k takové maškarádě, to už bylo moc. Jenomže něco v tónu toho dopisu znělo strašlivě pravdivě. Christine podle obsahupředpokládala, že ten, kdo si měl dopis přečíst, zná další detaily.

Kdyby tam aspoň stálo nějaké křestní jméno, mohla by chodit ode dveří ke dveřím, klepat a ptát se: „Neznáte toho muže nebo tu ženu?“

Světlo zhaslo a vstupní hala se ponořila do tmy. Prosklenými dveřmi z  tepaného železa do  ní padalo jen slabé světlo pouliční svítilny. Christine sebou trhla. Podívala se směrem ke dveřím, jako by se v  nich měl znovu objevit člověk, který jí strčil dopis do  schránky. V  osvětleném výkladu pekařství na  protější straně

BERNARD MINIER

28

ulice svítila vánoční výzdoba. I  zdálky rozeznala, jak père Noël

sedí na saních a jede mezi sněhovými vločkami. V temné hale se

zachvěla, nejen kvůli tomu dopisu. Tma pro ni znamenala stejné

děsivé nebezpečí jako ostří břitvy.

Tu chvíli si vybral její mobil a zavibroval v její kapse.

„Co tam proboha děláš?“

ZAVŘELA ZA SEBOU TĚŽKÉ PROSKLENÉ DVEŘE.Na chodníku jí vítr zvedl konce šály. Sněhové vločky jí smáčely tváře. Znovu začalo sněžit. Na ulici už ležela tenká vrstva sněhu. Christine serozhlížela, dokud na ni Gérald nezablikal reflektory.

Když jí muž sedící za volantem otevřel dveře na straněspolujezdce, okamžitě ji pohltil hlas Nicka Cavea zpívajícího Jubilee Street,příjemná vůně kůže, nových plastů a toaletní vody. Vklouzlana sedačku bílého crossoveru, ale dveře nechala pootevřené. Gérald se k  ní otočil se speciálním vánočním úsměvem na rtech. Když se naklonil, aby ji políbil, polechtal ji na bradě jeho hedvábný šátek. Ucítila teplo stoupající z jeho vlněného kabátu a příjemný parfém, jímž mělnasáklé oblečení. Bylo to jako dávka heroinu. Návyk, injekce, která jí projela břichem.

„Jsi připravená setkat se s  mužem, který neustále tvrdí, že za jeho mládí bývalo líp, a s dámou, která ti bude říkat ,vemte si ještě kousek, miláčku‘?“ zeptal se jí a otočil k ní displej telefonu.

Stiskl tlačítko fotoaparátu.

„Co to děláš?“

„Vždyť vidíš, fotím si tě.“

Jeho hlas ji ohřál jako doušek jemné irské kávy, ale nedokázala se upřímně usmívat.

TMA

29

„Nejdřív se podívej na tohle.“

Rozsvítila světlo a podala mu obálku.

„Christine, už tak jedeme pozdě...“

Něžný, ale zároveň pevný hlas. Směs něhy a  autority, to bylo první, co ji zaujalo, když se seznámili. Víc než jeho vzhled.

„Přesto se na to podívej.“

„KDES TO NAŠLA?“

Mluvil skoro vyčítavým tónem, jako by ji činil zodpovědnou za to, že ten dopis našla ve své...

„V poštovní schránce.“

V autě sice nebylo moc vidět, ale přesto zahlédla za jehobrýlemi výraz překvapení. A podráždění. Gérald neměl rádnepředvídatelné události.

„No?“ zeptala se. „Co si o tom myslíš?“

Pokrčil rameny.

„Určitě je to nějaký vtip. Co jiného by to mohlo být?“

„Já si to nemyslím. Připadá mi to spíš pravdivé.“

Vzdychl, posunul si brýle na špičku nosu a znovu se zahleděl na  papír, který držel rukama v  rukavicích blízko slabého stropního světla. V  záři reflektorů poletovaly desítky sněhových vloček. Kolem nich tiše prošustilo auto. V  tmavé a  studené kabině, obklíčené sněhem, měla Christine pocit, že se ocitla v batyskafu. Znovu si přes Géraldovo rameno dopis přečetla. Slova jípřistávala v mysli jako sněhové vločky.

„V tom případě je to omyl,“ uzavřel. „Ten dopis je určenýněkomu jinému.“

„Přesně tak.“

BERNARD MINIER

30

Znovu se na ni podíval.

„Hele, odložíme řešení tohohle tajemství na  později. Rodiče už nás určitě netrpělivě vyhlížejí.“

Ano, ano, ano, samozřejmě. Tví rodiče... Vánoce... Co můžeme dělat, jestli se nějaká žena dnes večer pokusí o sebevraždu?

„Géralde, uvědomuješ si, co ten dopis znamená?“

Sundal ruce v rukavicích z volantu a položil si je na stehna.

„Myslím, že ano,“ řekl velice vážně, ale zároveň jakobys politováním. „Co... co chceš, abych udělal?“

„Já nevím. Nenapadá tě nic? Musíme přece něco podniknout...“

„Poslyš,“ řekl znovu tím vyčítavým tónem, který jako by říkal – to jsi celá ty, píchnout do takového vosího hnízda, Christine.„Čekají nás mí rodiče, miláčku. Jdeš k nim poprvé a už máme skoro hodinu zpoždění. Ten dopis je možná autentický a možná není... Budeme se jím zabývat až tam, slibuju. Ale už musíme jet.“

Mluvil klidně a velmi rozumně. Příliš rozumně. Tónem, který používal, když mu nějak protiřečila, což se v poslední doběstávalo stále častěji. Tónem, který znamenal: Všimni si, že jsem až nadpřirozeně trpělivý. Zavrtěla hlavou.

„Jsou jenom dvě možnosti. Buď je to volání o  pomoc, které nebude vyslyšeno, protože ten, komu bylo určeno, si ho nikdyneřečte. Anebo ho psal někdo, kdo chce dnes večer opravdu spáchat sebevraždu. V obou případech jsem já jediná, kdo to ví.“

„No a co?“

„Rozuměls mi dobře. Musíme zavolat policii.“

„Ale ten dopis není vůbec podepsaný! A  není na  něm žádná adresa. I kdybychom šli na policii, co si myslíš, že udělají?DoveTMA

31

deš si představit, kolik tím strávíme času? Náš Štědrý večer bude

v háji!“

„Náš Štědrý večer? Mluvíme tady o otázce života a smrti.“

Cítila, jak se podrážděně narovnal. Vzdychl a jeho vzdechnutí připomínalo zvuk propíchnuté pneumatiky.

„Krucinál! CO CHCEŠ, ABYCH UDĚLAL?“ vykřikl.„Nemáme žádnou šanci, jak zjistit, o co se jedná, Christine. ŽÁDNOU! A navíc existuje velká pravděpodobnost, že ta osoba blufuje.Nikdo přece nehodí dopis do schránky, když se chystá spáchatsebevraždu. Nechá ho u sebe nebo doma. Zřejmě se jedná o nějakého blázna, který se na Štědrý večer cítí osamělý a nenašel žádný jiný způsob, jak na sebe upozornit! Volá o pomoc, ale to neznamená, že tu sebevraždu skutečně spáchá!“

„Takže ty chceš, abychom klidně zasedli ke štědrovečernívečeři a tvářili se, jako by se nic nestalo? Abychom oslavili Vánoce a předstírali, že jsem ten dopis nenašla?“

Viděla, jak z  Géraldových očí srší blesky. Potom se zahleděl skrz přední sklo, na  němž už ležela slabá vrstva sněhu, jako by doufal, že jemu taky přijde někdo na pomoc.

„Panebože, Christine, já nevím! Je to tvoje první setkání s  mými rodiči. Dovedeš si představit, jak se budou tvářit, když přijedeme s tříhodinovým zpožděním?“

„Připomínáš mi pitomce, který je schopný říct: Nemohl skočit pod vlak jindy? A ne zrovna teď, když v něm jedeme my?“

„Ty mě považuješ za pitomce?“

Hlas mu klesl o oktávu níž.

Potají na něj pohlédla. Byl bledý a dokonce i jeho rty ztratily veškerou barvu.

BERNARD MINIER

32

Kruci, zašla příliš daleko... Zvedla ruku na znamení usmíření.

„Ne, ne. Samozřejmě že ne. Promiň. Poslyš, já jsem... jsemzoufalá. Ale nemůžeme se přece tvářit, jako by se nic nestalo, že ne?“

Rozčileně vzdychl. Zamyslel se. Ruce v  kožených rukavicích položil zpátky na volant. Napadla ji zvláštní myšlenka. V tomhle autě je kůže až příliš.

Znovu vzdychl.

„Kolik je ve vašem domě bytů?“

„Deset. Dva v každém patře.“

„Tak poslouchej, navrhuju tohle: Zazvoníme u každých dveří, ukážeme jim dopis a všech se zeptáme, jestli nemají ponětí, kdo by ta osoba, která ho napsala, mohla být.“

Upřeně se na něj zahleděla.

„Jsi si tím jistý?“

„Ano. Stejně si myslím, že polovička lidí odjela oslavit Vánoce jinam. To jejich počet zredukuje.“

„A co tví rodiče?“

„Zavolám jim, všechno vysvětlím a řeknu, že budeme míttrochu zpoždění. Pochopí to. A můžeme naše pátrání ještě zúžit. Ten dopis je evidentně adresován muži. Víš, kolik u  vás v  domě žije osamělých mužů?“

Ano, věděla to. Dům byl starý a  bývalý majitel ho rozdělil na  malé jednopokojové a  dvoupokojové byty, aby se mu vrátila investice. V celém domě jsou v patře nad ní pouze dva byty pro velké rodiny.

„Tři,“ odpověděla.

„V tom případě nám to zabere jen pár minut. Za předpokladu, že neodjeli oslavit Štědrý večer jinam.“

TMA

33

Uvědomila si, že má pravdu. Měla na to pomyslet dřív.

„V  každém případě zazvoníme i  u  ostatních dveří,“ dodal. „Nemělo by nám to zabrat moc času. A pak pojedeme.“

„A co když nikoho nenajdeme?“ zeptala se.

Vrhl na ni pohled, který znamenal: Dej si pozor, abys na pilu netlačila příliš.

„Od  rodičů zavoláme policii a  zeptáme se, co máme dělat. Christine, víc udělat nemůžeme. Nechci si zkazit Štědrý večer kvůli nějakému hloupému fóru.“

„Díky,“ řekla.

Pokrčil rameny, podíval se do  zpětného zrcátka, pak otevřel dveře, vyběhl do  studené noci a  nechal po  sobě v  autě náznak tepla a mužnou vůni.

21 HODIN 21 MINUT ONOHO 24. PROSINCE. V Toulouse opět hustě sněžilo. Noční nebe bylo zatažené, dav se tlačil ve víru siluet a  světlo vánočních výzdob osvětlovalo chodníky čím dál intenzivněji. Změnila frekvenci. Její kolegové z  Rádia 5 byli tak vzrušení, že byli schopni oznámit konec světa nebo začátek třetí světové války. Mezi koly aut se sníh měnil v  břečku. Jejich SUV klouzal ve  sněhové kaši kolem Jolimontu. Přejeli Pompidouův most a  objeli velkou archu mediatéky. Kolem troubila, vrčela a řvala auta v zelektrizované směsi netrpělivosti a obecnéhovzrušení. I v Géraldovi to vřelo, ale tiše. Měli dvě hodiny zpoždění.

Znovu pomyslela na ten dopis. A na člověka, který ho napsal.

Samozřejmě že nic nezjistili. Tři svobodní muži na Štědrý den odjeli. I některé páry. V domě zůstaly jen dvě rodiny, z nichžjedna měla čtyři malé děti. Vzrušené stejně jako zbytek populace.

BERNARD MINIER

34

Řvaly tak, že když Gérald strkal dopis jejich rodičům pod  nos,

musel zvýšit hlas. Oba manželé zpočátku vypadali, že nechápou

vůbec nic z toho, co jim povídá. Potom, když si pochopeníkonečně prorazilo cestu jejich mozky zaměstnanými vánočními příravami, zachytila Christine v očích manželky záblesk podezření.

Podívala se na  manžela, ale zdálo se, že manželova nevědomost

a úžas jsou upřímné. Druhá rodina měla jen jedno dítě. Všichni

vypadali velmi spokojeně a soudržně a Christine na okamžiknaadlo, jestli se jim budou jednou podobat. Gérald a ona. Vypadali

upřímně šokováni obsahem dopisu. „Panebože, to je příšernáhistorka,“ vykřikla žena, která byla evidentně v několikátém měsíci

těhotenství. Christine se v té chvíli bála, že se určitě rozpláče. Pak

s Géraldem mlčky opustili dům.

Potají se na něj dívala. Měl sevřené rty. Od chvíle kdy nastoupili do auta, nepronesl jediné slovo. Na čele se mu objevila takřkabolestná vráska, která Christine pokaždé dokázala překvapit.

„Udělali jsme všechno, co jsme mohli,“ prohlásila.

Neodpověděl. Dokonce ani nepřikývl. Na  okamžik měla pocit, že ze všeho viní ji, protože to si určitě myslel. Copak člověk často neklade druhým vinu za  to, že nemůže někoho zachránit? Napadlo ji, jestli je to tenhle důvod, nebo jestli se mezi niminezačalo něco kazit, když se mu pokoušela odporovat. Vždyckynakonec všechno smazal úsměvem nebo laskavým slovem, ale teď si uvědomovala, že od jisté doby se jeho chování změnilo. Věděla od kdy. Od chvíle, kdy poprvé vyslovili slovo manželství.

Vánoce, sakra. Náš první Štědrý den. Jeho rodiče dnes večer a moji zítra. Bude se jim líbit? Budou se líbit oni jemu? Neměla byspřemýšTMA

35

let o takových věcech. Gérald se líbí všem. Kolegům, studentům,přátelům, svému automechanikovi, dokonce i jejímu psovi... To sis přece

říkala tenkrát poprvé na  recepci v  Kapitolu, ne? Vzpomínáš? Byla

tam spousta hezčích, urostlejších, štíhlejších a dokonce úspěšnějších

žen, ale on oslovil tebe. Ačkoliv jsi ho zpočátku poslala k šípku, stejně

se vrátil. Kvůli tobě zvedl hlavu od skleničky plné brazilského rumu,

ledu a plátků limetky – caipirinha – , jako by se probouzelz dlouhého spánku. A pak řekl: „Váš hlas mi někoho připomíná. Kde jsem ho

jen už slyšel?“ A  i  když jsi potom příliš dlouho mluvila o  své práci

v Rádiu 5, celou tu dobu tě poslouchal. Opravdu poslouchal... Chtěla

jsi být vtipná, oduševnělá, ale vlastně jsi taková vůbec nebyla. Ale

všechno, co jsi říkala, mu připadalo zábavné a zajímavé.

Možná že se sice Gérald líbil všem, ale její rodiče nebyli jen tak někdo. Její rodiče byli Guy a Claire Dorianovi. Dorianoviz televize... Můžete se líbit lidem, kteří dělali interwievs Rubinsteinem, Chagallem, Sartrem, Tinem Rossim, Gainsbourgem nebo Birkinovou...?

No právě, slyšela svůj vnitřní hlas, který se jí v  posledních letech tolik zošklivil, ale který se naučila poslouchat, tatínek ho nebude ani milovat, ani nenávidět. Bude mu volný. Prostě volný. Můj otec je muž, který se zajímá jen o  jedinou věc: o  sebe. Není snadné být jedním z průkopníků televize, člověkem, který se pořád objevuje na obrazovce, a zároveň se ukrýt v anonymitě. Můj otec je člověk, který se neustále louhuje ve směsi nostalgie a vzpomínek, který utápí svůj splín v alkoholu a ani se to nesnaží skrývat. Fajn. No a? Snaží se zničit si život. Ale já si ten svůj zničit nenechám.

BERNARD MINIER

36

„JSI V POŘÁDKU?“ zeptal se Gérald.

V jeho hlase se objevila špetka lítosti. Přikývla.

„Víš, chápu, že se kvůli tomu dopisu necítíš dobře...“

Pohlédla na  něj. Znovu přikývla a  pomyslela si: Samozřejmě

že se necítím, ale to ty nechápeš. Zpomalil a  ona si všimla velké

reklamy firmy Dolce & Gabbana na  autobusu. Viděla ji i  jinde

ve  městě. Pět mladých,  statných mužů stojí kolem mladé ženy

ležící na  zemi. Svalnatá těla lesknoucí se olejem. Krásná, hypersexuální. Evidentní erotické napětí. Muži jsou do  půl těla nazí

a  jeden z  nich drží dívku za  zápěstí na  zemi. Vzpírá se. Marně.

V dvojsmyslném gestu odmítnutí. Navzdory maximálněprovokativnímu tónu reklamy celý její vtip spočíval – jestli se v  tomto

případě vůbec dalo mluvit o  vtipu – v  dívčině povolnosti, nebo

v jejím vzdoru. Naopak nebylo žádných pochyb o tom, čemu se ta

dívka podrobila. Pro spotřebitele podobajícím se zombie to jelaciná provokace, pomyslela si Christine. Někde si přečetla, že dva ze

tří Francouzů nejsou schopní rozeznat běžnou reklamuod sexistických stereotypů. Ženy na plakátech, ženy v reklamách, veřejný

prostor zahlcený ženskými těly... Christine si do  svého pořadu

pozvala ředitelku jedné nadace pro ženy v  tísni. Následujících

sedm dní jí telefonovaly ženy, které manžel bil, které nesměly

promluvit se sousedy nebo s jinými muži, ženy terorizované kvůli

tomu, že maso je příliš propečené nebo příliš slané, manželky,jejichž těla nesla stigmata ran a zlomenin, žen které nesměly chodit

do banky ani k lékaři. Když takové ženy sebraly odvahua přihlásily se nadaci, měly prázdné pohledy zpráskaných psů.

Jednou, když ještě byla dítě, se sama stala svědkem takovéscény... Proto měla tendenci zvát si do  svého pořadu silné a příTMA

kladné ženy, ženy, z nichž se staly manažerky, vojandy, umělkyně

a političky, ženy, které si od mužů nikdy nenechaly diktovat, jak

se mají chovat.

Jsi si tím opravdu jistá?

Gérald si jí nevšímal. Hleděl přímo před sebe a byl ponořený do vlastních myšlenek, jejichž obsah neznala. Kdo napsal tendois? Musí se to dozvědět.

2.

Partitura

ZDÁLO SE JÍ O  NĚJAKÉ ŽENĚ. Nebyl to příjemný sen. Ta žena stála v  měsíčním světle v  tisové aleji vedoucí ke  vchodu na hřbitov. O kus dál se tyčil portál se dvěma vysokýmikamennými pilíři. Sněžilo a byla velmi studená noc, ale ona mělana nahém těle jen lehkou noční košilku s  úzkými ramínky. Christine chtěla jít na hřbitov, ale žena jí vstoupila do cesty. „Nic jsteneudělala,“ řekla. „Nechala jste mě umřít.“

„Snažila jsem se,“ odpověděla Christine ve snu. „Přísahám, že jsem se snažila. Nechte mě projít.“

Ale ve chvíli kdy ji obcházela, žena k ní v nepřirozeném úhlu naklonila hlavu, podívala se na  ni a  oči se jí zalily inkoustem. Na  nebi zavířilo obrovské hejno křičících černých ptáků. Žena se rozesmála. Byl to ošklivý a  hysterický smích, který Christine probudil. Srdce jí divoce bušilo.

Ten dopis...

Litovala, že ho nechala v autě, protože by si ho chtěla ještějednou přečíst. Zvážit. Pokusit se uhodnout, kdo ho napsal. A s jakým cílem. Na nočním stolku svítila tlumeným světlem nočnílampička a její matné modré světlo se odráželo od stropu. Pootevřenými

TMA

39

dveřmi viděla, že podobné světlo svítí i na chodbě a že se po zemi

line až do obýváku. Podobně tomu bylo i ve všech dalšíchmístnostech. Christine zariskovala, vystrčila nahou nohu zpod přikrývky

a  ucítila na  ní ledový vzduch. V  ložnici panovala příšerná zima.

Za žaluziemi byla ještě tma, ale z okna už k ní začínaly doléhatzvuky ranní dopravy, aut, skútrů a dodávek. Podívala se na digitálníbudík. 7 hodin 41 minut... Sakra! Zaspala! Odhodila deku a hleděla

na prázdnou místnost, která klidně mohla být hotelovým pokojem.

Místem, kde prostě jen přespávala, nic víc. Ale když do tohoto bytu

před rokem poprvé přišla, jeho půvab ji okouzlil. Vysoké stropy

a mramorový krb v obývacím pokoji. Moc se jí líbila tajemnáa zároveň módní čtvrť se středověkými uličkami, restauracemi,kavárnami, prodejnou biopotravin, prádelnou, kinotékou a  prodejnou

s italskými potravinami. Nájem byl samozřejmě vysoký. Zadlužila

se na třicet let. Ale nelitovala toho. Pokaždé, když se v téhle ložnici

probudila, říkala si, že to bylo její nejlepší rozhodnutí.

Na parketách zaškrábaly drápky, Iggy vyskočil na postela růžovým jazykem jí olízl tvář. Iggy byl kříženec s hnědobílokaramelovou srstí, špičatýma ušima a velkýma, pozornýma, kulatýma oříškovýma očima. Připomínal jednu slavnou rockovou hvězdu. Odsud jeho jméno. Naklonil hlavu a pozoroval ji. S úsměvem ho pohladila a vstala.

Oblékla si starý kašmírový rolák, natáhla tlusté vlněnéponožky a šla do kuchyně.

„Počkejte chvilku, pane chlupáči,“ oznámila mu, kdyžnedočkavě strkal čumák do misky na žrádlo.

Místnost byla holá, kromě staré kožené pohovky, nízkéhostolku z Ikey a plazmové televize stojící na skříňce vedle krbu. Pouze

BERNARD MINIER

40

kuchyňský kout byl zařízený. Uprostřed trůnil veslařský trenažér

a vedle něj se válely činky. Christine večer ráda cvičila a přitom

se dívala na televizi. Na obrazovce běželo ranní vysílání. Televize

hrála celou noc, ostatně jako vždy. Na  zemi před krbem ležely

hromady knih, novin a  časopisů. Christine byla hvězdná moderátorka soukromého Rádia 5. Živě vysílala každý den od devíti do  jedenácti, s  výjimkou soboty, kdy pořad natáčeli předem,

a neděle. Dobré ráno s Christine představovalo koktejl informací,

hudby, her a humoru. Postupně v něm bylo čím dál míňinformací a čím dál víc humoru. Za hodinu už musí být kvůli vánočnímu

vysílání ve studiu. Pustí svou oblíbenou hudbu, John a Yokobudou zpívat Happy Xmas (War is Over) a Julian Casablancas I Wish

It Was Christmas Today. Pak pustí spontánní smích a  nakonec

udělá rozhovor s psychiatrem, který promluví o obtížích lidí,kteří jsou v tomto vánočním čase osamělí. Součástí menu budesoucit, ale zase ne příliš přehnaný. Jsou však Vánoce a vysílání musí

být slavnostní.

Napadlo ji, jestli to není příležitost promluvit si s někým o tom dopise. Přátelila se s  Bercowitzem. Vstupoval do  jejího pořadu jednou týdně, obvykle ve  středu, s  výjimkou tohoto týdne, kdy jeho zpravodajství 24 hodin zařadili na Štědrý den. Bercowitz byl totiž výborný. Na rozhlasových vlnách si počínal skvěle.

Ano, Bercowitz by jí řekl svůj názor na věrohodnost tohodoisu. Možná by dokonce věděl, co udělat...

Ale možná by jí vyčetl, že nic neudělala, že čekala až příliš dlouho. Gérald ani ona nakonec policii nezavolali. Christine v sobě nesebrala odvahu dál kazit Štědrý večer. Géraldovi rodiče se očividně snažili, aby všechno bylo dokonalé. Dvouhodinové

TMA

41

zpoždění jim vůbec nevyčetli. Géraldův otec byl synovou starší

verzí, vzorem, který se následujícími generacemi ještě znásobí,

ale jehož hlavní nadčasové charakteristické rysy se dávno promítly do prvotní koncepce: elegance, zdatnost, sebekontrola,tmavohnědé laskavé oči, přímý všeobjímající pohled a skrytá povaha

svůdníka. Vynikající, ale zároveň neoblomný mozek. Nesnášející

lehkomyslnost a netečný k subtilnostem života. S protivnoutendencí považovat ženu za podřízenou mužům.

Matčiny geny se v synově DNA evidentně těžko prosazovaly. Ale Christine napadlo, jestli se fakt, že se matka nikdy neodvážila postavit otci, neprojevoval v tom, že Gérald obecně nesnášelodor, a zejména ze strany budoucí manželky.

Zahrnuli ji dárky. Dostala tablet, komunikační program, při kterém se nemusela připojovat k  internetu (měla podezření, že tyhle dárky vybral její budoucí tchán, který svého syna vedlk zájmu o moderní technologie a vědu), a svetr (od Géraldovy matky) a oba se zdáli nadšení tím, co jim vyprávěla. Pouze Géraldůvpohled (několikrát ho během svého vyprávění zachytila) jí připadal trochu kritický.

Je to určitě proto, že jsme se v autě tak pohádali... Měla ses víc kontrolovat.

Jakmile se Iggy pustil do žrádla, přešla do kuchyňského koutu, nalila si šálek kávy, skleničku mangového džusu a  namazala si máslo na dva švédské suchary. Zrovna je namáčela do kávya nakláněla se nad nerezovým barovým pultem, když se znovu ozval její vnitřní hlas: Jestli si opravdu myslíš, že ti tví rodiče všechno usnadní, tak se sakra pleteš. Nikdy nebudeš Madelaine, Chris.Nikdy...

BERNARD MINIER

42

Do krku se jí nahrnula žluč a žaludek jí sevřela křeč...

Dětství: Netrvalo dlouho, ale nikdy ses z něj nevyléčila, pokračoval hlas. Poraněné dítě v nás je pořád tady, viď, Christine?

Dítě, které se bojí, když se setmí... Dítě, které to ve skutečnosti nev í.

Sklenička s džusem se roztříštila na dlaždicích u jejích nohou. Vy sko č i l a .

Šla pro smetáček s lopatkou a začala sklo zametat. Ucítilapronikavou bolest, když se jí miniaturní střep jako diamant zabodl do ukazováčku. Do háje! Prst jí okamžitě začal krvácet a krev kapala do  kaluže džusu jako grenadina do  koktejlu. V  ústech jí vyschlo. Na  čele jí vyvstal pot... Dýchej... Nesnášela pohled n a   k re v... Dýchej... Bercowitz ji naučil holotropní dýchání. Zavřela oči, stlačila bránici, maximálně roztáhla hrudník a  potom vydechla. Narovnala se, třesoucí se rukou vyndala obvaz, zavázala si prst a  přitom se na  něj ani nepodívala. Nakonec vzala utěrku a se zavřenýma očima utřela skvrnu na zemi.

Pak se odvážila na prst podívat a okamžitě toho litovala.

Obvaz už krví nasákl. Polkla. Naštěstí moderuješ v  rádiu, ne v televizi.

Nástěnné hodiny.

8 hodin 03 minut. Hoď sebou!

Utíkala do koupelny, kde si sundala svetr a ponožky. Na stropě blikalo kulaté stropní světlo. Žárovka brzy praskne. Každý, byť krátký okamžik temnoty pro ni byl jako dotyk břitvy na kůži,každé zakolísání světla připomínalo třísku zaraženou do těla. Fobie, řekl rozčilený vnitřní hlas. Nejen z krve, ale také z noci, tmy, jehel, injekcí, bolesti... Kenofobie. Niktofobie. Algofobie. Pro každou fobii

TMA

43

jedno slovo. A největší strach: že zešílím. Kvůli všem těm strachům.

I  tahle fobie měla svoje jméno. Psychofobie. Strach z  duševních

chorob... S  pomocí anxiolytik a  terapie se jí podařilo je zkrotit

a udržovat v rozumných mezích, ale nikdy se jí nepodařilo jepotlačit úplně. Byly tady, někde, neustále připravené vyploutna povrch. Stiskla zuby. To, co uviděla v zrcadle rozsekaném stropním

stroboskopem, se jí líbilo jen napůl. Třicátnice, kaštanové vlasy

s blonďatým melírem, vystříhané kolem uší. Zelené oči jsoukrásné, jistě. Jenomže rysy obličeje postupem času ztvrdly a  kolem

očí se objevily malé vrásky. Tělo měla ale stejné jako před deseti

lety. Úzké boky a plochou hruď. Vzpomněla si na jednu švédskou

herečku. Měla tvář zbrázděnou vráskami, a když se objevila nahá

před kamerou se svým mnohem mladším, dobře stavěnýma pevným tělem, vypadala, jako by byla složená ze dvou částí.

Vklouzla pod sprchu a  dávala přitom pozor, aby nenamočila obvaz. Horká voda uvolnila křečovitě napjaté svaly. Znovu si vzpomněla na  ten dopis. Na  ženu, která ho napsala. Kde je? Co v  tuto chvíli dělá? Žaludek jí sevřel strach. O  deset minut později naposled pohladila Iggyho a s ještě mokrými vlasy odemkla vchodové dveře.

„Dobrý den, Christine,“ pozdravila ji sousedka Michèle.

Christine se otočila k této neuvěřitelně hubené ženě – určitě nevážila víc než padesát kilo –, která stála ve tmě a měla na svůj věk příliš dlouhé šedivé vlasy. Věděla, že je to bývalá státní zaměstnankyně v důchodu, a něco v držení jejího těla, v dikcia názoru na svět jí napovídalo, že možná byla učitelka. Od chvíle, kdy odešla do důchodu, trávila dny tím, že aktivně pracovalav charitativních organizacích zabývajících se ochranou bezdomovců

BERNARD MINIER

44

a  prosazujících právo na  bydlení. Zúčastňovala se všech manifestací pořádaných levicovými stranami. Christine bylapřesvědčená, že za jejími zády ona i její přátelé kritizují její pořad,ve kterém dává slovo odborářům i ředitelům podniků, představitelům

městské správy a  dokonce i  místních pravicových stran (které

sama neměla ráda), a že se nezabývá jen vážnými tématy.

„Jaké bude téma dnešního pořadu?“ zeptala se sousedkapřekvapivě zvučným hlasem.

„Vánoce,“ odpověděla Christine. „A  taky osamělí lidé, kteří tohle období špatně snášejí.“

Okamžitě svého ospravedlňujícího tónu zalitovala. Sousedka jí adresovala nepříjemný pohled.

„V tom případě byste ho měla vysílat ze squatu v rue duProfesseur-Jammes. Tam byste viděla, co znamenají Vánoce prorodiny, které v této zemi nemají ani střechu nad hlavou, anibudoucnost před sebou...“

Jdi se vycpat, pomyslela si Christine. Uvědomila si, že jejípygmejská sousedka má sice malou pusu, ale že z ní vychází až příliš mnoho slov.

„Jednou vás do svého pořadu pozvu,“ řekla a rozběhla se dolů po schodech, aniž počkala na výtah. „A budete mít možnost říct svoje názory nahlas, slibuji.“

Venku jí studený vzduch udělal dobře. Teplota klesla na minus pět stupňů Celsia. Málem sebou praštila na  kluzkém chodníku. Ve vzduchu byl cítit zemní plyn a smog. Na střechách parkujících aut, okenních parapetech a na víkách popelnic ležel sníh, ale on byl pořád tady, na protějším chodníku, věrný svému místu mezi papírovými krabicemi. I v takovém počasí radši spal na ulici než

TMA

45

někde pod střechou. Viděla jeho jasné, pronikavé oči, které na ni

upřeně hleděly a připomínaly dvě bledá okna uprostřed tvářepodobající se automapě. Život na ulici mu vtiskl do obličeje čitelná

znamení. Oči podlité krví, jizvy, tiky, alkoholický třas, chybějící

zuby, tváře propadlé z hladu nebo z drog, kůže tetovaná sluncem,

špatným počasím, částečkami primárního i sekundárního smogu.

Hlava mu čouhala z  několika vrstev dek, do  nichž se balil. Jeho

vousy, bílé na okrajích a černé uprostřed, připomínaly zvířecí srst.

Kolik mu může být let? Těžko říct. Mezi pětačtyřiceti a šedesáti...

Přespával pod portálem protějšího činžáku už několik měsíců.

Christine si uvědomila, že se tu objevil někdy na jaře. Když měla

č



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist