načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tiše a přesně – J. D. Robb

Tiše a přesně

Elektronická kniha: Tiše a přesně
Autor: J. D. Robb

– Laserový paprsek přiletěl rychle, tiše a se smrtící přesností. Během několika vteřin zemřeli tři lidé. Je jasné, že zabíjel odstřelovač s taktickou laserovou puškou. Brzy se ukáže, že toto bylo jen zahřívací kolo, a nový útok po sobě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 344
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Apprentice in death přeložil Zdík Dušek
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3534-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Laserový paprsek přiletěl rychle, tiše a se smrtící přesností. Během několika vteřin zemřeli tři lidé. Je jasné, že zabíjel odstřelovač s taktickou laserovou puškou. Brzy se ukáže, že toto bylo jen zahřívací kolo, a nový útok po sobě zanechává další mrtvé. Eva Dallasová má před sebou mimořádně těžký úkol.

Zařazeno v kategoriích
J. D. Robb - další tituly autora:
Smrtící sliby Smrtící sliby
Tiše a přesně Tiše a přesně
Schůzka s ďáblem Schůzka s ďáblem
Se mnou si nezačínej Se mnou si nezačínej
Zemřeš v další kapitole Zemřeš v další kapitole
Nebezpečné známosti Nebezpečné známosti
 
K elektronické knize "Tiše a přesně" doporučujeme také:
 (e-book)
Jen pro zvané Jen pro zvané
 (e-book)
Stále v tvém stínu Stále v tvém stínu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2016 by Nora Roberts

Translation © Zdík Dušek, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu APPRENTICE IN DEATH

přeložil Zdík Dušek

Redakční úprava Lukáš Foldyna

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-596-5 (pdf)


Výhonek pln jarní mízy

naučí tě o morálce,

o zlu, které člověk sklízí,

více nežli slova znalce

– William Wordsworth

Jsou Bůh a Příroda ve sváru,

že Příroda plodí takové zlé sny?

– lord Alfred Tennyson


7

Prolog

B

ude to první zabití.

Učeň chápe, že roky tréninku, bezpočet zničených terčů,

výcvik, disciplína a hodiny studia, to vše vedlo k tomuto okamžiku.

Studené, slunečné odpoledne v lednu 2061 značí skutečný začátek.

Jasná mysl a chladná krev.

Učeň ví, že jsou právě tak významné jako zručnost, směr větru, teplota a vlhkost, rychlost. Pod chladnou krví se ukrývá nemilosrdně potlačená dychtivost.

Učitel všechno připravil. Důkladně a s pozorností k detailům, která byla rovněž důležitá. Pokoj v čistém hotelu pro střední třídu na Druhé avenue měl otvíratelná okna na západ vybavená clonami. Hotel stál v tichém bloku domů na Sutton Place a nabízel výhled na Central Park, byť ze vzdálenosti téměř půldruhého kilometru.

Učitel plánoval dobře a zarezervoval pokoj v patře vysoko nad stromy. Wollmanovo kluziště odtud vypadalo jako bílá skvrna lesknoucí se na slunci. A ti, kteří se na něm pohybovali, připomínali barevné tečky.

Sami tam nejednou bruslili – student i učitel – a sledovali, jak jejich cíl bezstarostně jezdí kolem.

Prohlédli si i jiná místa. Pracoviště jejich cíle, domov, oblíbené obchody, restaurace, všechny rutinně navštěvované lokality. A společně se rozhodli, že kluziště ve velkém parku nabízí vše potřebné. j. d. robb

Pracují sehraně a v tichu. Učitel seřizuje dvojnožku u západního okna a učeň k ní připevňuje laserovou pušku s dlouhým dostřelem.

Když povytahují o několik centimetrů okno, opírá se do nich studený vítr. Učeň pravidelně dýchá, s pevnýma rukama se dívá do hledáčku a upravuje ho.

Ledové kluziště se skokem přibližuje natolik, že jsou na něm vidět rýhy od bruslí.

Tolik lidí v zářivě barevných čepicích, rukavicích a šálách. Jeden pár se drží za ruce a se smíchem klopýtá po ledu. Dívka se zlatými vlasy a v červené kombinéze roztáčí piruety, až připomíná šmouhu. Je tu další pár s malým chlapcem mezi sebou – rodiče ho drží za ruce a chlapec se zubí od ucha k uchu.

Staří, mladí i něco mezi tím. Nováčci i zkušení bruslaři, rychlí i pomalí.

A nikdo z nich netuší, že se na okamžik ocitají na mušce a od smrti je oddělují pouhé vteřiny. Od rozhodnutí, jestli je učeň nechá žít, nebo je zabije.

To je neuvěřitelná moc.

„Máš cíl?“

Ještě chvilku to trvá. Tolik obličejů. Tolik těl.

Pak učeň přikyvuje. Támhle je ten správný obličej i tělo. Cíl.

Kolikrát už byl v hledáčku? Ani se to nedá spočítat. Dnes to však je naposledy.

„Máš vybrané druhé dva?“

Další přikývnutí, stejně klidné jako to první.

„V kterémkoliv pořadí. Můžeš začít.“

Učeň kontroluje rychlost větru a nepatrně upravuje mušku. Pak s čistou myslí chladnokrevně začíná.

Dívka v červené kombinéze zrychluje a připravuje se na skok s otočkou. Začíná se otáčet, přenáší váhu z pravé brusle na levou, zvedá paže.

Smrtící paprsek ji zasahuje doprostřed zad. Setrvačnost ji žene dál dopředu. Její umírající tělo vráží do rodiny s malým chlapcem a jako projektil je strhává na zem.

tiše a přesně 9

Ozývá se křik.

V následném zmatku muž bruslící na druhé straně kluziště zpomaluje a ohlíží se.

Paprsek ho zasahuje do břicha. Hroutí se k zemi, dva bruslaři, kteří jeli za ním, ho objíždějí a pokračují.

Pár, který se drží za ruce a klopýtá po ledu, neobratně zajíždí k zábradlí. Muž ukazuje na spleť těl před nimi.

„Hele, myslím, že...“

Paprsek ho zasahuje mezi oči.

Učeň se v tichu hotelového pokoje dál dívá do hledáčku a představuje si zvuky, jekot. Bylo by snadné vyřídit čtvrtého i pátého. Celý tucet.

Snadné, uspokojivé. Působivé.

Ale učitel spouští ruce s polním dalekohledem.

„Tři čisté zásahy. Cíl je vyřízený.“ Pochvalně pokládá učni dlaň na rameno. Akce končí.

„Dobrá práce.“

Učeň rychle a výkonně rozebírá pušku a vrací ji do kufříku, zatímco učitel balí dvojnožku.

Nemluví, ale na učni je vidět radost a hrdost na odvedenou práci i učitelovu pochvalu. Učitel to vidí a nepatrně se usmívá.

„Musíme přesunout výbavu a pak to oslavíme. Zasloužíš si to. Plány probereme později. Zítra se přesuneme k dalšímu – to je dost brzy.“

Odcházejí z hotelového pokoje – pečlivě uklizeného před tím, než začali, i poté, co skončili – a učeň si pomyslí, že nic není dost brzy. j. d. robb

1. kapitola

K

dyž poručík Eva Dallasová vešla po náročném svědectví

u soudu do hlavní místnosti oddělení vražd, chtěla jenom

kafe. Už na ni však zjevně čekal detektiv Jenkinson. Vyskočil od svého stolu a vykročil k ní i s dnešní ohavnou kravatou.

„To jsou žáby?“ zeptala se ho Eva. „Proč si někdo bere kravatu s žábami žlutými jako moč, které poskakují po... panebože... leknínových listech zelených jako zvratky?“

„Žáby přinášejí štěstí, podle feng šuej nebo něčeho podobnýho. Každopádně to čerstvý maso, co jste přijala, dostalo trefu do oka od feťáka na Avenue B. Se strážníkem Carmichaelem ho sebrali. I dealera. Jsou ve vazbě. Ta nová holka je v denní místnosti s ledovým obkladem. Napadlo mě, že byste to chtěla vědět.“

Čerstvý maso znamenalo nově přeloženou strážnici Shelbyovou. „Jak to zvládla?“

„Jako polda. Bude v pořádku, poručíku.“

„To ráda slyším.“

Vážně chtěla kafe – a ne to mizerné z denní místnosti, ale skutečné z AutoChefa v její kanceláři. Jenže strážnici Shelbyovou sem přivedla ona a ta hned první den v nové službě dostala pěstí do oka.

A tak Eva, vysoká, štíhlá a v černém koženém kabátě, zatočila do denní místnosti.

Shelbyová seděla, popíjela mizerné kafe a mžourala do kapesního počítače. Přes pravé oko měla chladivý obklad. Začala vstávat, ale Eva jí pokynula, ať zůstane sedět.

tiše a přesně 11

„Co vaše oko, strážníku?“

„Moje mladší sestra dává tvrdší rány, poručíku.“

Eva zakývala prstem a Shelbyová zvedla obklad.

Eva přejela pohledem krví podebrané bělmo i černočervenou podlitinu kolem a přikývla. „Pěkný monokl. Ten obklad si ještě chvíli nechte.“

„Ano, madam.“

„Dobrá práce.“

„Děkuji, madam.“

Cestou do kanceláře se zastavila u stolu strážníka Carmichaela. „Jak to probíhalo?“

„Detektivové Carmichaelová a Santiago dostali případ na Avenue B. My jsme tam byli jenom jako podpora na ukáznění davu a najednou jsme uviděli, jak dva metry od nás probíhá obchod s nelegálními látkami. Nemohli jsme to ignorovat, ale jelikož se mělo co nevidět vynášet tělo, jenom jsme je odvedli stranou. Dealer dal bez problémů ruce nad hlavu. Feťák se začal bránit a pak ji prostě praštil. Pěstí, madam. Rychle ho složila, to musím uznat. Možná krapet drsně, ale bylo to její oko. Oba jsme převezli sem a feťáka jsme navíc obvinili z útoku na policistu. Umí inkasovat ránu,“ dodal strážník Carmichael. „To taky musím uznat.“

„Pár dní ji sleduj a uvidíme, jak si povede.“

Než od ní mohl někdo chtít něco dalšího, zamířila přímo do kanceláře a naprogramovala si černé kafe, aniž by se obtěžovala svlékat kabát.

Stála u úzkého okna, popíjela kafe a poldovskýma očima odstínu whisky se rozhlížela po dopravě pod sebou i nad sebou.

Čekalo ji papírování – jako vždycky – a za chvíli si k němu sedne. Právě ale uzavřela ošklivý případ a ráno svědčila v jiném ošklivém případu. Všechny případy byly svým způsobem ošklivé, ale některé přece jen horší než jiné.

A tak si chtěla dopřát minutu s kafem a městem, jež slíbila chránit a jemuž přísahala sloužit.

Možná, jestli bude mít štěstí, si užije klidný večer. Jen ona a Roarke. Trochu vína, večeře, možná nějaký ten film a sex. Když policistka z oddělení vražd skončila s miliardářským j. d. robb podnikatelem, klidné domácí večery byly jako ty největší, nejtřpytivější odměny.

Díkybohu, že o ně stál i on.

Občas možná chodili na nějaké okázalejší akce – patřilo to k dohodě, chápala to jako součást pravidel manželství. Ale mnohem častěji s ní pracoval nad pizzou v její domácí pracovně. Napravený zločinec s poldovským mozkem představoval zatraceně šikovný nástroj.

Takže možná klidný večer pro oba.

Postavila kafe na stůl, svlékla si kabát a hodila ho přes schválně nepohodlnou židli pro návštěvníky. Papírování, připomněla si a zvedla ruku, aby si prohrábla vlasy. Nahmatala však čepici se sněhovou vločkou, za kterou se snažila nestydět. Položila ji na kabát a prsty si prohrábla krátké hnědé vlasy. Posadila se.

„Počítači,“ začala, ale zapípal jí stolní videofon.

„Dallasová.“

„Dispečink pro poručíka Evu Dallasovou.“

Ještě než si poslechla zbytek, věděla, že třpytivá odměna bude muset ještě nějakou dobu počkat. Se svou kolegyní vykročila ze Šesté avenue, kde zaparkovala svoje auto v druhé řadě.

Peabodyová v šále s červenými a zelenými klikyháky dusala po parkové cestičce a vrhala nespokojené pohledy na sníh, který pokrýval všechno ostatní.

„Říkala jsem si, že budeme u soudu a teploty mají být kolem nuly, takže si můžu klidně vzít kovbojské kozačky. Jenže když se musíme plahočit sněhem...“

„Je leden. A co za poldu nosí růžovou na přelíčení o vraždě?“

„Reová měla červené lodičky,“ upozornila ji Peabodyová v narážce na asistentku státního žalobce. „Červená je jenom tmavě růžová, když se nad tím zamyslíte.“

Když se nad tím Eva zamyslela, napadlo ji, proč se sakra vybavují o botách, když mají na krku tři mrtvoly. „Zatněte zuby.“

tiše a přesně 13

U prvního policejní zátarasu ukázala odznak a šla dál – nevšímala si novinářů, kteří na ni pokřikovali otázky.

Pomyslela si, že někdo učinil správné rozhodnutí, když zadržel novinářskou smečku mimo dohled od kluziště. Nevydrží to dlouho, ale prozatím to aspoň trochu zjednodušovalo jinak komplikovanou záležitost.

Všimla si víc než tuctu strážníků a nejméně padesáti civilistů. Zvýšené hlasy, některé s hysterickým podtónem.

„Čekala jsem, že tu bude víc civilistů, víc svědků.“

Eva se rozhlédla. „Když se lidi kácí na zem, ostatní utíkají. Nejspíš jsme přišly o polovinu z nich, než se sem dostali první poldové.“ Zavrtěla hlavou. „Média se nepotřebují dostávat na dohled. Desítky lidí jim pošlou svoje videa.“

Jelikož se s tím nedalo nic dělat, Eva to odsunula stranou a s pozvednutým odznakem prošla druhým zátarasem.

Jeden strážník se oddělil od ostatních a těžkopádně jí vykročil naproti. Toho zhruba pětatřicetiletého veterána poznala a věděla, že za relativní pořádek, který se tu podařilo nastolit, vděčí jeho zkušenostem a praktičnosti.

„Fericku.“

Kývl na ni. Měl snědý buldočí obličej a buldočí tělo se širokým hrudníkem. A hnědé oči odstínu hořké čokolády, které už všechno viděly a očekávaly, že každou chvíli uvidí ještě něco horšího.

„Pěknej malér.“

„Povězte mi, co víte.“

„První oznámení přišlo kolem patnácti hodin dvaceti minut. Právě zaučuju nováčka a patrolovali jsme na Šestý avenue, tak jsme sem hned vyběhli. Nechal jsem ho postavit zátarasy, aby sem nikdo nechodil, ale Kristova noho, nemůžete uzavřít celej zatracenej park.“

„Dorazili jste jako první.“

„Jo. Na devět set jedenáctku volali další lidi a objevovali se tady další poldové, ale když jsem dorazil, lidi už utíkali z místa činu. Museli jsme spolupracovat s parkovejma hlídačema, aby se nám podařilo zadržet zbytek. Bylo tady pár zraj. d. robb nění. Zdravotníci ošetřili ty lehčí, ale jedno šestiletý dítě má zlomenou nohu. Podle svědků to vypadá – pokud odfiltrujete všechny obvyklý nesmysly –, že do něj vrazila první oběť, i do rodičů, a dítě si zlomilo nohu při pádu. Mám jejich kontaktní informace i nemocnici, kam jeli.“

„Peabodyová.“

„Zapíšu si to od vás, strážníku.“

Nadiktoval jí údaje, aniž by vytahoval zápisník.

„Technici nebudou mít radost ze stavu místa činu. Všude plno lidí a těly někdo pohnul. Zrovna tu bruslil doktor a taky jeden veterinář – pracovali na obětech i na zraněných. První oběť to schytala do zad. To je támhleta holka v červeným.“ Otočil se a trhl buldočí bradou. „Svědectví se rozcházejí ohledně toho, kdo to dostal jako druhej, ale máte tu dva chlapy, jeden do břicha, druhej přímo mezi oči. Připadá mi to jako zásah laserem, poručíku, ale nechci vám kafrat do řemesla. A od některejch svědků uslyšíte o nožích a podezřelejch individuích, prostě obvyklý nesmysly.“

Poručíkem se člověk nestal, pokud se nenaučil takové věci filtrovat.

„Dobře. Máte tu ty doktory?“

„Jo. Jsou v šatně, stejně jako další dva lidi, co tvrdí, že byli první u jedný z mužskejch obětí. A manželka jedný oběti. Je si jistá, že ho zastřelili jako posledního, a já bych jí to věřil.“

„Peabodyová, jděte si s nimi promluvit. Já začnu s těly. Chci bezpečnostní disky a chci je hned.“

„Mají je pro vás připravený,“ přikývl Fericke. „Ptejte se po Spicherovi. Je to hlídač kluziště a není úplnej kretén.“

„Vyřídím to.“ Peabodyová vykročila pryč a opatrně se vyhýbala sněhu.

„Budete potřebovat návleky na boty,“ řekl Fericke Evě. „Támhle jich je hromada. Hvězdná vyšetřovatelka zabořená obličejem do ledu by nebudila zrovna důvěru.“

„Držte pevnost, Fericku.“

„Máme to v úmyslu.“

Došla ke vstupu na kluziště a připjala si na boty zubaté podrážky, pak otevřela terénní výbavu a zaizolovala si ruce i nohy.

tiše a přesně 15

„Hej! Vy tam! Vy tomu velíte? Kdo tomu tady sakra velí?“

Ohlédla se a uviděla zhruba čtyřicetiletého muže s brunátným obličejem. Na sobě měl tlustý bílý svetr a kalhoty z černé kůže.

„Já tomu velím.“

„Nemáte právo mě tu držet! Mám schůzku.“

„Pane...“

„Granger. Wayne Granger a znám svý práva!“

„Pane Grangere, vidíte ta tři těla, která leží na kluzišti?“

„Jistěže je vidím.“

„Jejich práva mají přednost před vašimi.“

Křičel za ní, ještě když procházela přes led k ženské oběti, něco o policejním státě a žalobě. Eva se dívala na dívku v červeném – nemohlo jí být víc než dvacet – a už mu nevěnovala jedinou další myšlenku.

Pod tělem se rozlila kaluž krve. Dívka ležela na boku a Eva jasně viděla krvavé stopy, které ukazovaly, kudy odtud odjížděli jiní bruslaři a zdravotníci.

Dívčiny oči odstínu letní modře, teď už zastřené smrtí, zíraly před sebe a jedna ruka ležela dlaní nahoru v krvi.

Ne, opravdu už na Grangera a jeho schůzku ani nepomyslela.

Shýbla se, otevřela terénní výbavu a pustila se do práce.

Nezvedla se ani se neotočila, když za ní přišla Peabodyová.

„Oběť je Ellissa Wymanová, devatenáct let. Ještě žije s rodiči a mladší sestrou na Upper West. Čas smrti patnáct patnáct. Patolog určí příčinu smrti, ale souhlasím s Ferickem. Vypadá to na zásah laserem.“

„Oba lékaři mají stejný názor. Ten veterinář dřív sloužil jako zdravotník u armády, takže viděl laserové zásahy. Jenom se na ni podívali – byla zjevně mrtvá. Jeden se pokusil ošetřit to zranění břicha a druhý si prohlédl zásah hlavy, ale všichni tři byli po smrti, a tak se soustředili na zraněné.“

Eva kývla a vstala. „Bezpečnostní disky.“

„Tady jsou.“

Eva zasunula jeden z nich do kapesního počítače, nastavila začátek přehrávání na patnáct hodin čtrnáct minut a soustředila se nejdřív na dívku v červené kombinéze. j. d. robb

„Je dobrá,“ poznamenala Peabodyová. „Má formu. Teď zrychluje a...“

Odmlčela se, když dívka bezvládně proletěla vzduchem a vrazila do mladé rodiny.

Eva vrátila záběry a tentokrát sledovala ostatní bruslaře a přihlížející.

„Lidi jí dělají místo,“ zahučela. „Někteří ji pozorují. Nevidím žádnou zbraň.“

Nechala záznam běžet a sledovala, jak sebou trhá druhá oběť, třeští oči a podlamují se jí kolena.

Vrátila záběry a zaznamenala čas. Pokračovala v přehrávání.

„Necelých šest vteřin mezi zásahy.“

Lidé pospíchali k první oběti a té rodině. Na led vběhli hlídači. A pár, který se neobratně štrachal podél zábradlí, ještě zpomalil. Muž se ohlédl. A zásah.

„O něco víc než šest vteřin mezi druhým a třetím. Tři výstřely zhruba během dvaceti vteřin, tři mrtví – doprostřed zad, do břicha, do čela. To není štěstí. A žádný výstřel nepřišel z kluziště nebo z bezprostředního okolí. Řekněte Ferickovi, že až bude mít zapsaná všechna jména a kontakty, každý, od koho má prohlášení, může jít. Až na ty doktory a manželku třetí oběti. Vyslechněte všechny tři a spojte se s tím, koho bude manželka oběti chtít. Ženskou oběť je možné převézt do márnice. A budeme potřebovat bezpečnostní záznamy z parku.“

„Z které části?“

„Ze všech.“

Eva nechala Peabodyovou stát s otevřenou pusou a přesunula se k druhé oběti.

Když byla hotová s těly, zašla dovnitř.

Dva lékaři seděli společně na lavici v šatně a popíjeli kafe z kelímků.

Eva kývnutím propustila strážnici, která u nich stála, a sedla si na lavici proti nim. „Jsem poručík Dallasová. Mluvili jste s mou kolegyní detektivem Peabodyovou.“

tiše a přesně 17

Oba přikývli. Ten vlevo – upravený, nakrátko ostříhaný, zhruba pětatřicetiletý – promluvil: „Pro ty tři zabité jsme nemohli nic udělat. Když jsme se k nim dostali, už byli mrtví.“

„Vy jste...“

„Pardon. Doktor Lansing. Vážně jsem si myslel, že se ta dívka v červené jenom špatně odrazila. A ten klučina ječel. Byl jsem přímo tam, totiž hned za nimi, když se to stalo, a tak jsem se nejdřív snažil pomoct jemu. Začal jsem zvedat tu dívku, abych se k němu dostal, a uvědomil jsem si, že není zraněná ani v bezvědomí. Slyšel jsem Matta, jak křičí, aby všichni vypadli z ledu a schovali se.“

„Matta?“

„To jsem já. Matt Brolin. Viděl jsem tu srážku – viděl jsem, jak se ta dívka odrazila ke skoku i jak vletěla přímo do té rodiny. Chystal jsem se jim jet na pomoc, ale pak jsem uviděl, jak se kácí ten muž. Dokonce ani v tu chvíli jsem si to nespojil. Ale u třetího jsem viděl přímo zásah a hned jsem věděl, o co jde. Sloužil jsem v armádě. Je to šestadvacet let, ale tyhle věci se nezapomínají. Někdo na nás útočil a já jsem chtěl dostat lidi do úkrytu.“

„Vy dva se znáte.“

„Teď už ano,“ řekl Brolin. „Bylo mi jasné, že ten třetí to má za sebou – byla to zatraceně přesná trefa –, ale pokusil jsem se pomoct tomu druhému. Ještě žil, poručíku. Díval se na mě. Vzpomínám si na jeho pohled – a nebylo to nic příjemného. Věděl jsem, že nepřežije, ale musíte dělat, co se dá.“

„Zakryl toho chlápka vlastním tělem,“ ozval se Lansing. „Lidi panikařili a přísahám, že někteří by ho přejeli, ale Matt ho zakryl.“

„Jack měl plné ruce práce s tím klukem a rodiče byli taky trochu potlučení, viď?“

„Neměli čas jakkoliv zmírnit pád,“ vysvětlil Lansing. „Otec utrpěl mírný otřes mozku a matka má vymknuté zápěstí. Budou v pořádku. Ten kluk taky, ale schytal to nejhůř. Hlídači měli lékárničku s první pomocí a já jsem mu dal něco proti bolesti. Zdravotníci dorazili do dvou minut, zatraceně rychle. Šel jsem pomoct Mattovi. A museli jsme se podívat na toho j. d. robb posledního, ale jak Matt říkal, byl mrtvý. Byl mrtvý, ještě než dopadl na led.“

„Nedalo se dělat nic jiného než poskytnout první pomoc lidem, kteří upadli nebo se pořezali o brusle,“ dodal Matt a přejel dlaní po nepěstěném šedém plnovousu. „Padlo to na mě, teprve když nás odvedli sem. Při práci to musíte potlačit.“

„Co musíte potlačit?“

„Strach. Strach, že vás každou vteřinou může někdo trefit do zad nebo do týla. Ať ty lidi zastřelil kdokoliv, uměl to. Střílel odněkud z východu.“

„Jak to víte?“

„Viděl jsem třetí zásah. Viděl jsem ten úhel i to, kam byl ten chlápek otočený. Z východu.“ Přimhouřil na Evu oči. „Už jste to věděla.“

„Dívala jsem se na bezpečnostní záznamy. Provedeme rekonstrukci, ale v tuhle chvíli s vámi souhlasím.“

„Jeho manželka je támhle v kanceláři s vaší kolegyní. Právě dorazili její rodiče.“ Brolin se zhluboka nadechl. „Proto jsem po odchodu z armády šel na veterinu. Psi a kočky se zvládají snáz než lidi.“

„Zvládl jste to dobře. Vy oba. Chci vám poděkovat za to, jak jste tu dnes pomohli. Jestli s vámi budeme potřebovat ještě mluvit, máme vaše kontaktní informace. Jestli budete potřebovat mluvit vy se mnou, najdete mě na policejním ústředí. Poručík Dallasová.“

„Můžeme jít?“ zeptal se Lansing.

„Ano.“

„Zajdeme na to pivo?“

Brolinovi se podařilo vykouzlit chabý úsměv. „Co takhle na dvě?“

„První rundu platím.“ Lansing se zvedl na nohy. „Lidi sem chodí, aby si užili park, vodí sem děti na menší dobrodružství, nebo jako ta dívka jen tak pro radost. Byla radost se na ni dívat a teď...“

Odmlčel se a zavrtěl hlavou. „Jo, první rundu platím já.“

Jen co odešli, objevili se muž a žena s odznaky hlídačů.

tiše a přesně 19

„Poručíku Dallasová. Jsem Carly Deenová, správkyně kluziště, a tohle je Paul Spicher. Můžeme ještě nějak pomoct? Jakkoliv?“

„Kdo je tu šéf?“

„To budu já.“ Carly, sotva sto padesát pět centimetrů vysoká a čtyřicet kilo těžká, narovnala ramena. „Lidi předpokládají, že to je Paul. Ten ale slouží jako svaly.“ Řekla to jako vtip a pokusila se o úsměv.

„Dobře. Budeme vám to tu muset do odvolání zavřít.“

„O to jsme se už postarali. Média bombardují naši hlavní linku, ale zapnuli jsme nahraný vzkaz – jenom obyčejné Kluziště je zavřené. Jeden z novinářů se nějak dostal k mému soukromému číslu, ale zablokovala jsem ho.“

„Nechte si ho zablokovaného. Potřebuju, abyste nechodili na led, vy ani další zaměstnanci, dokud to nepovolím. Brzy dorazí technici. Znali jste některou z obětí?“

„Ellissu. Ellissu Wymanovou. V sezóně tu je skoro každý den. Chtěla se dostat do krasobruslařské skupiny.“ Carly rozpřáhla ruce. „Byla milá. Přátelská. Někdy sem vodila mladší sestru.“

„Já jsem trochu znal pana Michaelsona,“ dodal Paul.

Druhá oběť, pomyslela si Eva. Brent Michaelson, lékař, šedesát tři let, rozvedený, jeden potomek.

„Odtud?“

„Rád bruslil, chodíval občas odpoledne. Každé druhé úterý. Žádné krasobruslení jako Ellissa, ale byl pravidelný zákazník. Občas přivedl vnoučata – na to měl vyhrazené sobotní večery. Úterní odpoledne tu byl vždycky sám. Toho třetího chlapíka jsem ještě neviděl.“

Paul se ohlédl ke kanceláři.

„Jeho manželka je u mě,“ doplnila Carly. „Vaše kolegyně ji uklidňuje. Můžu vám nějak pomoct, poručíku?“

„Půjčit nám ještě na chvíli kancelář.“

„Půjčte si ji, na jak dlouho budete potřebovat.“

„Kolegyně se určitě už ptala, ale zeptám se taky. Všiml si někdo z vás někoho, kdo sem přišel bruslit nebo jenom jako j. d. robb divák, někoho, kdo se trochu moc zajímal o Ellissu nebo Brenta Michaelsona?“

„Takhle to nemůžu říct. Plno lidí se zdrželo o něco delší dobu, když bruslila Ellissa. A byli tu dva kluci, co ji občas balili, ale nic přes míru. Dáváme pozor,“ pokračovala Carly. „Nemíváme tu potíže. Občas někdo do někoho strčí nebo se někdo prostě srazí.“

„Večer to bývá trochu horší, ale ne o moc.“ Paul pokrčil rameny. „Občas se objeví nějaký debil, který vyprovokuje rvačku. Omlouvám se za toho debila.“

„Za žádného debila se omlouvat nemusíte,“ odtušila Eva. „Spojíme se s vámi, až tu budeme hotoví. Doporučila bych vašemu šéfovi, aby se poradil s policejním mluvčím ohledně tiskového prohlášení. Načasování i obsahu.“

„Šéfové se budou bát žalob.“

„Těch se šéfové bojí vždycky,“ řekla Eva a vykročila ke kanceláři.

Uvnitř seděla na skládací židli žena krátce po třicítce mezi mužem a další ženou. Oba ji objímali kolem ramen, Peabodyová před ní seděla v dřepu a tiše na ni mluvila.

Když Eva vešla, Peabodyová vzala ženu za ruku. „Jenny, tohle je poručík Dallasová.“

Jenny vzhlédla a přejela Evu zničeným pohledem. „Viděli jsme ten film. Alanovi se moc líbil. Vypadáte jako v tom filmu. Totiž jako ta herečka. Nevím, co mám dělat.“

„Upřímnou soustrast, paní Markumová. Vím, že už s vámi mluvila detektiv Peabodyová, ale mohla byste mi věnovat ještě pár minut?“

„Bruslili jsme. Jsme příšerní bruslaři. A smáli jsme se. Trávili jsme spolu celý den i večer. Měli jsme výročí. Pětileté výročí.“

Zabořila obličej do otcova ramene.

„Tady měli první rande.“ Odkašlal si, ale nijak tím neoslabil náznak irského přízvuku, jenž Evě připomněl Roarkea. „Jsem Liam O’Dell, Jennyin otec. Tohle je Kate Hollisová, její matka.“

tiše a přesně 21

„To bruslení byl můj nápad. Že budeme dělat všechno jako na prvním rande. Byl můj nápad, že půjdeme sem, jako jsme tu byli tenkrát. Oba jsme si vzali volno a pak jsme chtěli jít na pizzu, stejně jako na prvním rande. Tam jsem mu chtěla vysvětlit, proč si nedám víno jako tenkrát. Chtěla jsem mu říct, že jsem těhotná.“

„Ach. Ach, zlatíčko moje.“ Její matka si ji přitáhla do objetí a společně se rozeštkaly. „Ach, zlatíčko.“

„Chystala jsem se mu to říct a pak bychom to řekli vám a Alanovým rodičům. Ale dnešek by byl jenom náš, celý den.“

Eva si přidřepla vedle Peabodyové, aby měla oči ve stejné výšce. „Jenny, kdo další věděl, že tu dnes budete?“

„Moje kamarádka Sherry a myslím, že i její kluk Charlie. Jsou to naši přátelé. Řekla jsem to mamce. Rozhodli jsme se teprve před pár dny. Naléhala jsem, když jsem si udělala test a byl pozitivní.“

„Měl Alan nějaké nepřátele, někoho, s kým měl spory?“

„Ne. Ne. Detektiv Peabodyová se už ptala a ne. Lidi měli Alana rádi. Je učitel. Jsme oba učitelé a on pomáhá trénovat fotbalové družstvo a pracuje jako dobrovolník v ubytovně pro bezdomovce. Všichni mají Alana rádi. Proč by mu někdo ubližoval? Proč?“

„Uděláme všechno, co bude v našich silách, abychom to zjistily. Kdykoliv můžete zavolat mně nebo detektivu Peabodyové.“

„Nevím, co mám dělat.“

„Měla bys jít se svou mamkou.“ Liam se k ní sklonil a políbil ji na temeno. „Domů.“

„Tati...“

„Přijdu. Budu tam.“ Podíval se přes Jennyinu hlavu na Kate, která uslzeně přikývla. „Běž se svou mamkou, drahoušku, a já brzy dorazím.“

„Peabodyová.“

„Pojďte se mnou. Strážník vás dopraví domů.“

Liam zůstal na místě a Peabodyová odvedla obě ženy z místnosti. j. d. robb

„Jsme rozvedení, chápete, a Kate se znovu provdala. Před osmi lety. Nebo před devíti?“ Zavrtěl hlavou. „Na tom teď nezáleží, viďte?“ Vstal a znovu si odkašlal. „Alan byl dobrý kluk. Hodný a spolehlivý a miloval mou dceru celým srdcem. Zjistěte, kdo jim ho vzal, mé holčičce i tomu dítěti v ní.“

„Uděláme všechno, co můžeme.“

„Viděl jsem film a četl jsem tu knihu o Icoveových. Zjistíte, kdo vzal život tomu hodnému mladíkovi.“

Odspěchal ven s očima plnýma slz.

Eva si sedla a dopřála si chvilku, aby potlačila žal, který zůstal viset ve vzduchu. Pak vytáhla videofon.

„Lowenbaume.“ Velitel oddílu SWAT, nejlepší, jakého znala. „Potřebuju konzultaci.“

„Doléhají ke mně různé zvěsti o Central Parku.“

„Potvrzuju je. Potřebuju odbornou radu.“

„A to jsem si myslel, že mi končí směna. Můžu být u toho kluziště za...“

„Ne u kluziště, ještě ne. Mám bezpečnostní záběry a potřebuju dobrou obrazovku. Můj dům odtud není daleko. Můžete přijet tam?“

„Do Dallas-paláce?“

„Trhněte si, Lowenbaume.“

Zasmál se a zazubil se. „Jo, můžu přijet tam.“ Úsměv povadl. „Mám různé zprávy o počtu obětí.“

„Tři. A mám dojem, že by to mohlo být o hodně horší.“

„Jestli se něco může zhoršit, obvykle se to taky zhorší.“

„Proto potřebuju konzultaci. Myslím, že se to může zhoršit. Musím informovat příbuzné. Můžete tam být za hodinu?“

„To zvládnu.“

„Děkuju.“

Ukončila spojení, zrovna když se vrátila Peabodyová.

„Potřebuju, abyste zajela do nemocnice nebo zjistila, jestli tam ještě je to dítě se zlomenou nohou a jeho rodiče. Ať jsou kdekoliv, promluvte s nimi. Zjistěte, co viděli, a sepište to. Já budu informovat příbuzné.“

tiše a přesně 23

„Ještě pracuju na bezpečnostních záznamech. Je to velký park.“

„Pošlete mi je na počítač do práce i domů. Můžeme začít se sektory na východ od kluziště. Nechte si je poslat i vy, domů i do práce. Chci, abyste je prostudovala – a McNab ať se na ně podívá taky. Označte cokoliv nebo kohokoliv, kdo vypadá divně. Jestli útok přišel z parku, hledáme jedince s taškou nebo kufříkem.“

„Jestli?“

Eva vyšla z kanceláře a rozhlédla se po prázdné šatně. „Vsadím se, že vrah střílel odněkud mimo park. Zajímají nás budovy s okny na západ od Šesté avenue a dál na východ, dokud mi Lowenbaum neřekne dost.“

„Lowenbaum?“

„Jede za mnou na konzultaci. Chci mít tyhle záběry z kluziště doma na obrazovce, tak, aby mi počítač neodmlouval.“

„Lowenbaum je rozkošný.“ Po Evině ocelovém pohledu Peabodyová nahrbila ramena. „Jsem definitivně s McNabem, ale to neznamená, že si nemůžu všimnout někoho dalšího. Musíte připustit, že na stupnici rozkošnosti je Lowenbaum docela vysoko.“

„Rozkošné jsou děti a štěňata – pokud se vám líbí děti a štěňata. Ale uznávám, že je sexy.“

„Totálně. Popoženu ty bezpečnostní záznamy a uvidím, jestli zjistím něco nového od toho dítěte a jeho rodičů.“ Za řeči si začala omotávat kolem krku dlouhou šálu. „Budeme se brodit hromadami svědectví.“

„Vezměte si prvních deset, já začnu se zbytkem. Třeba najdeme nějakou spojitost mezi třemi oběťmi nad rámec toho, že přišly na stejné kluziště. A doufejme, že ano. Jestli si střelec vybíral oběti náhodně, už teď je to mnohem horší.“

Eva vyšla ven a podívala se přes hlavy techniků, kteří se hemžili na místě činu, k východu.

A znovu si pomyslela: Může se to o hodně zhoršit. j. d. robb

2. kapitola

K

dyž Eva konečně zamířila k domovu, pomyslela si, že se dá

těžko říct, jestli je informování příbuzných horší osobně,

nebo videofonem. Každopádně právě zničila rodiče Ellissy Wymanové tváří v tvář a totéž udělala dceři Brenta Michaelsona, která byla právě služebně ve Filadelfii, přes videofon.

Jejich životy nikdy nebudou stejné jako dřív. Věděla, že smrt všechno změní a vražda k té změně ještě přidává krvavou skvrnu.

Nesměla podléhat zármutku – zhoršoval jí soustředění.

Žádní nepřátelé, žádné výhrůžky, žádné problémy. Žádní zahořklí bývalí partneři či partnerky, žádné hromady peněz ze závěti. Zatím se zdálo, že všechny tři oběti byli obyčejní lidé dbalí zákonů.

Špatné místo, špatný čas.

Ale proč tihle tři – dva z nich pravidelní návštěvníci kluziště? Z desítek a desítek dalších, kteří tam byli, proč zrovna tihle?

Vždycky existuje nějaký důvod. Byť třeba úplně šílený.

Přemítala nad různými důvody i ve chvíli, kdy zatáčela do brány domova a zahleděla se na klikatou příjezdovou cestu.

Z paměti se jí vynořila Lowenbaumova poznámka.

Dallas-palác? Vážně? Takhle ho poldové vnímají?

Dům možná trochu připomínal hrad (je to totéž co palác?) s těmi širokými kamennými stěnami zachytávajícími první odlesky jasných zimních hvězd. Měl věže a věžičky a s bílou sněhovou přikrývkou a třpytivým ledem na holých větvích stromů opravdu možná vypadal jako sídlo z jiné doby.

tiše a přesně 25

Z jiného světa.

Ale nebyl. Postavil ho Roarke jako svou osobní pevnost uprostřed města. A možná na ni to sídlo udělalo hluboký dojem, když ho viděla poprvé. Možná ji i trochu zastrašilo. Vlastně nejen poprvé. Ale teď?

Byl to domov.

Kde hoří ohně v krbu, kde se na ni muž, jehož milovala, podívá způsobem, který jí dá okamžitě na vědomí, že mu na ní záleží. Kde na ni čeká kocour, aby ji pozdravil tím, že se jí otře o nohy.

A kde, pomyslela si, když zaparkovala před hlavním vchodem, bude ve vstupní hale číhat Summerset jako přízrak.

Jako kdyby očekával, že mu ušpiní panensky čisté podlahy bahnem a krví. No dobře, taky to nejednou udělala. Ale dnes ne.

Pro všechny případy si zkontrolovala boty.

Dnes neměla čas poslouchat ani vymýšlet nějaké uštěpačné poznámky.

Vešla do haly a opravdu tam byl – kostnatý, v černém obleku, s bezvýrazným obličejem a otylým kocourem usazeným u jeho nohou.

„Pošetřete si to na jindy,“ řekla mu, než stačil pronést urážku, kterou si připravil na dnešní den. „Jede sem polda. Lowenbaum. Pošlete ho rovnou nahoru.“

„Připojí se k vám váš host na večeři?“

Eva odhadovala, že sametový tón hlasu má taky posloužit jako urážka – ačkoliv ji rozhodila už samotná otázka. „No...“

Kolik bylo sakra hodin? Musela se ovládnout, aby se nepodívala na hodinky. Tohle zadostiučinění mu nedopřeje.

„Není to host, ale polda. Bude tu pracovně.“

Aby získala zpátky něco ze ztracené rovnováhy, obešla kocoura, který se jí otíral o nohy, sejmula si z ramen kabát a hodila ho přes sloupek zábradlí.

„Přirozeně.“

Eva si Summerseta nevšímala a vykročila do schodů. Kocour běžel za ní. j. d. robb

Zamířila přímo do své kanceláře, ale zarazila se, když v ní uviděla Roarkea opřeného o stůl.

Ten chlap uměl ženě na chvilku zastavit srdce a pak ho zase rozběhnout o to rychleji. Stačilo se na něj podívat. Jsme manželé přes dva roky, pomyslela si. Nemělo by to odeznít? Nestálo to v pravidlech manželství?

Ale muž, který vypadá jako Roarke, porušuje všechna pravidla.

Ten absurdně krásný obličej s modrýma očima nějakého irského boha, ta dokonalá ústa básníka. Černé vlasy, hedvábnější než Summersetův tón, stažené v pracovním režimu dozadu. Vysoká, štíhlá postava v černém – bez kravaty i obleku, jen v košili s vyhrnutými rukávy.

Takže už je nějakou dobu doma a pracuje.

Jo, pohled na něj porušoval pravidla a zastavoval srdce. A hned v následujícím okamžiku, kdy se ty úžasné modré oči zahleděly do jejích, se jí srdce rozbušilo jako o překot.

Četla v nich lásku. Tak prostou a zároveň tak mimořádnou.

„Jdeš právě včas,“ řekl s náznakem irského přízvuku.

„Já... na co?“

Jen k ní natáhl ruku.

Přistoupila k němu a on ji k sobě přitiskl, pohladil ji po zádech a políbil ji na rty.

Domov, pomyslela si znovu a posledních několik hodin z ní spadlo. Oplatila mu objetí a přivinula se k němu. Věděla, že se o něj může opřít, a přitom se v něm neztratit.

„Dostala jsi případ,“ řekl. „Ty vraždy na Wollmanově kluzišti, že ano? Napadlo mě to, jakmile jsem o nich uslyšel.“

„Jo. Právě jsem odešla od rodičů a čtrnáctileté sestry první oběti. Byli zničení.“

„Nejkrutější součást kruté práce. Je mi to líto.“

„Mně taky.“

Zaklonil jí hlavu a přitiskl jí rty k čelu. „Povíš mi o tom. Nejdřív si dáme sklenku vína – potom bude následovat spousta kafe, ale až za chvíli.“

tiše a přesně 27

„Vlastně nemám ani tu chvíli. Jede sem Lowenbaum. Potřebuju, aby se podíval na bezpečnostní záznamy. Potřebuju to s ním konzultovat. Je z oddílu SWAT,“ dodala.

„Ano, vzpomínám si na něj docela dobře, z toho vyšetřování Ohnivého koně minulý rok. Proč zrovna on?“

„Byly to zásahy laserem, jeden na každou oběť a každý smrtelný. A myslím, že se střílelo z místa mimo Central Park.“

„Mimo? Chápu.“

A věděla, že to opravdu chápe. Ušetřilo jí to dlouhé vysvětlování.

„Jeden z nich mohl být konkrétní cíl a druzí dva krytí. Možná najdu spojitost mezi všemi třemi, ale...“ Zavrtěla hlavou. „Musím si založit nástěnku a složku.“

„S tím ti můžu pomoct.“

„Jo, díky. Možná kdybys...“ Otočila se a znovu se jí zastavilo srdce. Tentokrát ale ne v dobrém.

Na nástěnné obrazovce se objevila růžová a nachová noční můra.

Růžové stěny s červenými klikyháky rámovaly pokoj plný ještě horších věcí. Uprostřed toho všeho stála jakási sedačka ve tvaru písmene S se vzorem růžových klikyháků na červeném podkladě a s hromadami polštářů všech možných barev a vzorů. A s třásněmi.

Vedle bylo křeslo – opět růžové, s velkými zelenými tečkami a... nejsou to pera? Ze zadního opěradla trčel vějíř duhově zbarvených per.

Pod oknem – zarámovaným dalšími pery – stál zářivě zelený, lesklý stůl se dvěma růžovými židlemi s červenými tečkami. Na stole byla obrovská červená váza plná divných květin.

Srdce se jí zase rozbušilo, když si všimla pracovní stanice ve tvaru písmene U, růžové jako cukrová vata a s červenou linkou okolo.

„To není možné.“

„Charmaine to sestavila jako vtip.“ Roarke vzal Evin obličej do dlaní. „Který bychom si oba užili víc, kdybys neměla plnou hlavu vraždy.“ j. d. robb

„Vtip?“

„Navrhla to jako naprostý protiklad k tomu, co od rekonstrukce zdejší pracovny chceš a potřebuješ.“

„Protiklad.“

„Naprostý. Když mi to poslala spolu se třemi skutečnými návrhy, poznamenala, že po šoku z tohohle ti ostatní budou připadat mnohem lepší.“ Usmál se a přejel jí prstem po dolíčku na bradě. „Dopřejme si chvilku na prohlédnutí dalších návrhů a uvidíme, jestli se nepletla. Jenom letmý pohled. Pak si nebudeš muset dělat starosti, že jsem tě navezl do něčeho, co nesnášíš.“

„Do tohohle bys mě nenavezl ani s omračovačem nastaveným na plný výkon. Ale nevím, jestli...“

„Počítači, první návrh na obrazovku. Jak jsem říkal, když jsme mluvili o rekonstrukci tvé pracovny, nepustíme se do ničeho, co bys nechtěla.“

Už se nadechovala k námitce, ale pak uviděla ten obrázek. S klidnými barvami, jednoduchými liniemi a s velkým, zatraceně skvělým velitelským stanovištěm – kvůli němu vůbec s rekonstrukcí souhlasila.

„Nikde ani stopa po růžové, ani jediné pero nebo třáseň,“ řekl Roarke. „Druhý návrh na obrazovku.“

Výraznější barvy, ale spíš syté než zářivé. Možná o trochu víc křivek a pohodlnější sedačka, ale nic ostudného.

„A třetí návrh na obrazovku.“

Tenhle spadal mezi oba předchozí. Tlumené barvy a modernější zařízení.

„Lepší?“

„Cokoliv by bylo lepší.“

„Později si je prohlédneš, až nebudeš tak zaneprázdněná.“

„Dobře. Vypni to, ano? Slyším, jak někdo jde. To bude určitě Lowenbaum.“

Roarke věděl, že by Evu zahanbilo, kdyby ji jiný polda přistihl, jak uvažuje o rekonstrukci pracovny. Zavřel všechny návrhy, zatímco Eva šla ke dveřím přivítat návštěvu.

„Poručík Lowenbaum,“ ohlásil Summerset a vzdálil se.

tiše a přesně 29

Lowenbaum vstoupil se širokým úsměvem. Pořád by ho označila za sexy, ale chápala i termín Peabodyové rozkošný.

„Páni, tomu říkám bydlení.“ Rozhlédl se a jeho šedé oči zaznamenaly každý detail. „Nezabloudíte tu někdy?“

„Občas ano.“

„To se vsadím. Zdravím, Roarkeu.“

„Lowenbaume.“

„Právě jsem dorazila,“ řekla Eva. „Ještě jsem nic nepřipravila.“

„Není kam spěchat. Kdo je tohle?“ Shýbl se a pohladil kocoura, který si ho přišel očichat.

„Galahad.“

„Ach ano, ano, slyšel jsem o něm. Podrazil nohy jednomu kreténovi a zachránil vám slaninu. Různobarevné oči. Paráda.“

„Je to prima kocour,“ řekla Eva, zatímco se Galahad nastavoval Lowenbaumově hladící ruce.

„Já jsem spíš na psy, ale jo, je to pěkné zvíře.“ Narovnal se. „Tak.“

„Dal byste si pivo nebo skleničku vína?“

Eva se nad Roarkeovou nabídkou zamračila. „Pracujeme.“

„Naruší pivo vaše soustředění, Lowenbaume?“

Lowenbaumovi přejel po rtech úsměv, od něhož mu na lících naskákaly dolíčky. „Moc ne. Jedno si dát můžu.“

„Máme speciální, právě dorazilo. Rodinné pivo zástupce šerifa Bannera,“ řekl Roarke Evě. „Jak slíbil.“

„To je polda z Arkansasu,“ vysvětlila Eva. „Pomohl nám zatknout ty vraždící milence.“

„O tom jsem taky slyšel. Tak si dáme domácí pivo a podíváme se na to, co máte.“

„Vydržte vteřinu.“ Eva přešla ke stolu a Roarke vykročil do vedlejší kuchyňky. „Bezpečnostní záznam z kluziště. Peabodyová shromažďuje záznamy ze zbytku parku, ale taky jsou vidět všechny tři zásahy.“

Zasunula disk do počítače a ukázala na nástěnnou obrazovku. „Spusť disk na označeném místě, na obrazovce. Vidíte tu dívku v červeném?“ j. d. robb

„Těžko ji přehlédnout. Je to kráska a ví, co dělá.“

„Byla a věděla.“

Lowenbaum kývl na obrazovku, kde právě proběhl poslední Ellissin skok. Přimhouřil oči při druhém zásahu. A při třetím.

„Pusťte to znovu a pomaleji.“

Roarke se vrátil se dvěma pivy v jedné a s třetím v druhé ruce. Zastavil se a zahleděl se na obrazovku.

„Dobře, přibližte první zásah, začněte o pár vteřin dřív a ještě to zpomalte.“

Eva tlumočila jeho přání počítači a přimhouřila oči, když měla pocit, že zahlédla nepatrný záblesk.

„Hnízdo odstřelovače je východně od kluziště. A na takovouhle přesnost musí mít dobrý výcvik. Tohle není štěstí. Východně od kluziště a taky nahoře.“

„Nahoře.“

„Patolog by to měl potvrdit, ale vsadím na to svoji pověst. Díky,“ dodal směrem k Roarkeovi a vzal si pivo. „Divil bych se, kdybyste něco vykoukali z parkových záznamů. I v New Yorku si někdo všimne, když nějaký člověk šplhá na strom se zbraní, a já bych stejně řekl, že to bylo z ještě větší výšky. Vraťte to a podívejte se znovu.“

„Zdálo se mi, že jsem viděla záblesk, červené... zajiskření.“

„Paprsek. Pardon,“ omluvil se Roarke.

„Ne, máte pravdu.“ Lowenbaum souhlasně kývl, aniž by spustil oči z obrazovky. „Laserová puška vyzařuje paprsek. Těžko ho zahlédnout a je rychlý. V laboratoři to můžou vyčistit a zaostřit, ale tady je.“

Eva zastavila obraz. „Jo, vidím ho. A ano, je vidět úhel zásahu. Z východu a shora.“

„Hádám, že i kdyby ten parchant vyšplhal na nejvyšší strom v parku, má taktickou laserovou pušku.“

„Jaký mají dostřel?“

„To záleží na typu zbraně a rozhodně taky na střelci. Ale jestli je dost dobrý a má správné vybavení, bavíme se o dvou, třech kilometrech. I o víc.“

tiše a přesně 31

„Takovou zbraň musí mít od policie nebo z armády. Nesehnal si ji v místním obchodě. Možná ji koupil na černém trhu, ale za kvalitní kousek by zaplatil jmění.“

„Nejmíň dvacet táců,“ potvrdil Lowenbaum. „I sběratel s povolením by takovou sháněl těžko – tím myslím legálně.“

„Je to náročné,“ ozval se Roarke, „ale uskutečnitelné.“

Eva se na něj otočila. „Ty takovou máš?“

„Vlastně mám tři. Stealth-LZR...“

„Vy máte LZR?“ Lowenbaumovi se rozzářily oči jako u vánočního stromku. „První přenosná laserová puška – pulzová. Používala se od roku 2021 do roku 2023. Těžká, neskladná, ale zkušená obsluha s ní dokázala zasáhnout čtvrťák z kilometru a půl.“

„Od té doby se významně zlepšily. Mám Tactical-XT, jakou patrně používá váš oddíl, a Peregrine-XLR.“

„Nepovídejte.“ Lowenbaum namířil na Roarkea prst. „Vy máte peregrina?“

„Mám.“

„Ty jsou přesné na osm kilometrů, ve správných rukách na víc. K armádnímu použití je uvolnili teprve vloni. Jak jste...“ Lowenbaum se zarazil a napil se piva. „Nebo se radši nemám ptát?“

„Je to legální,“ ujistil ho Roarke. „Vyžadovalo to značné úsilí, ale mám všechny potřebné papíry.“

„Páni. Moc rád bych ji viděl.“

„Žádný problém.“

„Vážně?“

„Jak je pravděpodobné, že vrah má něco takového?“ zeptala se Eva.

„Jestli ji má, mohl střílet ze zatraceného Queensu. Fakticky bych se moc rád podíval.“

„Jenom si chcete pohrát, ale budiž.“

„Pojedeme výtahem,“ ukázal Roarke.

„Taky byste se měla podívat,“ řekl Lowenbaum Evě. „Abyste věděla, proti čemu stojíte.“

„Viděla jsem vaši zbraň, Lowenbaume. Jednou nebo dvakrát jsem z laserové pušky i střílela.“ j. d. robb

„Váš vrah nejspíš používá taktickou pušku – něco v téhle kategorii.“ Lowenbaum s nimi nastoupil do výtahu. „Takové tři zásahy v takovém časovém intervalu? Hledáte někoho, kdo má laserovou pušku s dalekým dostřelem a prošel výcvikem na její používání.“

„Policista, voják – současný nebo bývalý. Seženu i seznam sběratelů.“

Eva si zasunula ruce do kapes, když se výtah otevřel před velkými dveřmi Roarkeovy zbrojnice.

Roarke položil dlaň na čtečku.

Dveře se otevřely a Lowenbaum vydal zvuk, jaký by mohl vydat muž, když uvidí nahou ženu.

Asi mu to nemohla vyčítat. Roarkeova sbírka pokrývala celou historii zbraní. Široké meče, omračovače, tenké stříbrné flerety, muškety, revolvery, palcáty, kulomety, bojové nože.

Skleněné vitríny obsahovaly stovky let zabíjení.

Dala Lowenbaumovi minutu, aby se tu mohl projít a zírat.

„Můžete si s Roarkem hrát se všemi střelnými, bodnými, omračovacími i vybuchujícími hračkami později. Teď...“

Ukázala k vitríně s laserovými zbraněmi.

Roarke poslechl, deaktivoval zámky, otevřel sklo a vytáhl peregrina.

Eva ještě nic podobného neviděla a sama pro sebe si přiznala, že by ho ráda vyzkoušela. Nic ale neříkala, když Roarke podal zbraň Lowenbaumovi.

„Je nabitá?“

„Není. To by bylo... porušení pravidel.“ Roarke se usmál.

Lowenbaum s tichým smíchem zvedl zbraň – černou jako smrt a štíhlou jako had – k rameni. „Je lehká. Naše taktické pušky váží přes dvě kila. Další čtvrt kila, pokud máte optimální hledáček. Náhradní pažba dalších sto gramů. Tohle má kolik? Kilo a půl?“

„Přesně tak. Komunikuje s vaším kapesním počítačem nebo můžete využívat infračervený paprsek.“ Roarke vytáhl ovladač o velikosti dlaně. „Dosah je pětadvacet kilometrů, baterie vydrží sedmdesát dva hodin při plném používání, ačkoliv

tiše a přesně 33

mě varovali, že se zhruba po osmačtyřiceti hodinách práce bez přerušení může přehřívat. Znovu se nabije za necelé dvě minuty.“

Lowenbaum spustil pušku z ramene a obrátil ji v rukách. „Zkoušel jste ji?“

„Ano. Má trochu silnější zpětný ráz, ale prý na tom pracují.“

„Trefil jste něco?“

„Jenom v simulaci. Na necelé dva kilometry.“

Lowenbaum ji se zjevnou lítostí vrátil Roarkeovi. „Je to kráska. Ale tohle je pravděpodobnější viník.“ Ukázal na větší zbraň ve vitríně. „Vojenská nebo policejní taktická puška. Za posledních pět nebo šest let se moc nezměnily. Podle mě má vrah právě takovou zbraň. Takové pušky si neberete domů – na každou akci ji vyfasujete a zase ji musíte odevzdat. Na tři zásahy takhle rychle po sobě k ní nejspíš měl dvoj- nebo trojnožku. Terče se pohybovaly a první oběť dokonce docela rychle. Pokud se bavíme o zásahu na vzdálenost řekněme kilometru a půl, paprsku trvá dvě a půl vteřiny, než doletí od zbraně k cíli. Taky musíte brát v úvahu rychlost větru, ale to je tak všechno.“

„Musíte to započítat do míření. Vzdálenost, rychlost větru, úhel – rychlost pohybu cíle.“ Eva přikývla. To jí napovídalo, že střelec nějakou dobu sledoval cíle a hodnotil jejich rychlost na ledě.

„Dvojnožku jsem nepoužila od výcviku. Jak jsou dneska velké a těžké?“

„Necelé kilo a můžete je složit na míň než třicet centimetrů.“

„Puška se dá rozmontovat, že ano?“

„Jistě.“ Podíval se na Roarkea. „Můžu vám to ukázat.“

Roarke mu podal pušku, Lowenbaum zkontroloval baterii a zaznamenal, že je vybitá, ale stejně ji vypnul. „Bezpečnost na prvním místě,“ řekl. Pak otočil malou páčku, sejmul hlaveň, baterii a hledáček a rozdělil zbytek zbraně na čtyři malé části. Všechno zhruba za deset vteřin.

„Takhle se vám vejde do obyčejného kufříku,“ poznamenala Eva. j. d. robb

„Ano, ale jestli chováte ke své zbrani trochu úcty, máte kufřík s vytvarovanými úložnými prostory pro jednotlivé součástky.“

„Neprošel by bezpečností ve vládní budově ani ve veřejné budově, jako jsou muzea.“

„Určitě ne,“ potvrdil Lowenbaum.

„Dobře, takže nejspíš střílel z bytového domu, z hotelu nebo z nějakých pronajatých prostor.“

Zamyšleně přešla sem a tam, zatímco Lowenbaum složil zbraň do původního stavu.

„Kdo je v laborce nejlepší na tyhle rekonstrukce?“ zeptala se.

„Podle mě Dickie,“ odpověděl Lowenbaum.

„No tak, musí to být on?“ Přezdívku Kretén nedostal vrchní laboratorní technik pro nic za nic.

„Musí. Zatlačte na něj a navíc s ním můžu spolupracovat i já.“

„To neodmítnu. Díky.“

„Nemusíte děkovat, protože pokud nejsem úplně mimo, Dallasová, máte tu případ SVND.“

„SVND?“

Eva se otočila k Roarkeovi. „Sériový vrah na dálku.“

„Poldové,“ zahučel Roarke. „Kdo jiný by měl zkratku na něco takového?“

„Nepotřebovali bychom ji, kdyby lidi nebyli takoví parchanti. Znáte někoho, kdo dokáže takhle střílet?“

Lowenbaum vydechl. „Tak třeba já. Mám v týmu ještě dva chlápky, kteří by to dokázali. A jasně, chápu, že je musíte prověřit, ale ti to v žádném případě nebyli. Znám pár dalších a sepíšu vám zatracený seznam. Jenže znám sice lidi, kteří by dokázali takhle střílet, ale neznám nikoho, kdo by opravdu střílel.“

„I tak mi jména pomůžou.“

„Mohl to být i profík, Dallasová. Jejich seznam si seženete stejně snadno jako já.“

„Seženu. Ale kdo si najme profíka na zabití studentky, která si přivydělává v kavárně, doktora nebo učitele dějepisu na střední škole?“

tiše a přesně 35

„Lidi jsou parchanti,“ připomněl jí Lowenbaum.

„Jo, to jsou.“

„Vraždy tady vyšetřujete vy. Dělejte, co umíte, a já udělám, co můžu udělat já. Takovéhle tři zásahy?“ Obdivně a zároveň ustaraně zavrtěl hlavou. „Střelec se teď cítí zatraceně dobře.“

„A co nejdřív se tak bude chtít cítit zase.“ Po Lowenbaumově odchodu Eva založila nástěnku a sedla si, aby sestavila poznámky a zjištění.

„Najíš se,“ řekl Roarke pevně.

„Jo, jak myslíš.“

„Vývar, který máš ráda.“ Ukončil debatu tím, že ji zvedl zpoza stolu. „Můžeš jíst a přemýšlet a přitom mi říct, co víš nebo co si myslíš.“

To jí obvykle pomáhalo – a vývar voněl opravdu příjemně.

„Víš, než jsem dostala tenhle případ, zrovna jsem si v kanceláři říkala, že strávíme klidný večer doma. Trochu vína, večeře, možná nějaký ten film, trocha sexu.“

Roarke věděl, kolik kafe Eva v následujících hodinách vypije, a tak k ní přistrčil sklenici s vodou. „Nemusíme rušit všechno.“

„Ta dívka, Ellissa Wymanová. Napovídal mi to instinkt, ale jakmile jsem se podívala na bezpečnostní záznamy, byla jsem si jistá. To, jak letěla. Musel to být silný zásah a nikdo na kluzišti ani okolo nic neviděl. Takový paprsek nemůžeš vystřelit, aniž by si toho někdo všiml. A rozhodně ho nevystřelíš tak, aby polda, který si přehrává záznam políčko po políčku, neviděl ani ň. Nevsadila bych si na to, že zjistím, odkud se střílelo.“

Natáhl se k ní a položil jí dlaň na ruku. „Já bych si vsadil.“

„Jo, jenže ty jsi boháč a máš pro mě slabost. Doufám, že se Lowenbaumovi podaří zúžit oblast, ale i pak...“

Zavrtěla hlavou a chvíli jedla mlčky. Vývar chutnal stejně dobře jako voněl. „Té dívce bylo devatenáct a bydlela doma. Slušná rodina ze střední třídy. Žádný současný přítel. Bývalý j. d. robb je na univerzitě na Floridě. Nebylo mezi nimi žádné nepřátelství. Dokonce spolu zkoušeli zůstat i na tu vzdálenost celý rok, než se rozešli. Zůstali přáteli. Občas chodila na rande, ale nic vážného. Bruslení ji bavilo, chtěla se přidat ke krasobruslařské společnosti. Začala jako osmiletá a hned si ho zamilovala. Na kluziště chodila pravidelně, takže musím prověřit, jestli nebyla konkrétním cílem.“

„Vyčnívala z davu,“ řekl Roarke. „To, jak jezdila, i to, jak vypadala.“

„Jo, to máš pravdu. Totéž se nedá říct o první mužské oběti. Brent Michaelson. Vypadal obyčejně, nic okázalého. Taky tam chodil pravidelně. Ne tak často jako ona, ale měl svou rutinu. Rozvedený, ale už před lety. Slušný vztah s bývalou manželkou. Byl si blízký s dcerou, dokonce natolik, že se všichni scházejí na večeři na bejvalčiny narozeniny a na svátky – žádné drama. Rád bral vnoučata bruslit. Sám bruslil roky, i když bez akrobatických prvků. Prý mu to pomáhalo, aby se udržoval ve formě, a taky proti stresu.“

„A co ten poslední?“ zeptal se Roarke. „Ten, kterého zabili, když držel za ruku manželku.“

„Jo. Dáváš pozor. Dneska měli výročí. Pět let. Opakovali svoje první rande. Pár lidí vědělo, že půjdou na kluziště, ale z toho, co jsem zjistila, ne moc – a konkrétní čas neřešili s nikým.“

„Vnímáš ho jako náhodnou oběť. Možná jsou náhodné všechny, ale u něj jsi si tím jistější. Jestli měl vrah jeden konkrétní terč, dva z mrtvých můžou být jenom krytí, aby to celé vypadalo náhodně.“

„Myslím, že dvě nebo všechny tři oběti jsou náhodné. Musím doufat, že dvě ze tří, protože pak by bylo po všem. Nebo aspoň pravděpodobně. Jak říkal Lowenbaum, střelec se teď cítí docela dobře. Navíc jestli je jedna z obětí konkrétní, zjistím, kdo ji zabil a proč. Ale jestli vrah všechny tři vylosoval ze zatraceného klobouku...“

„Jestli to bylo náhodné, proč to kluziště?“

Myslel jako polda, ale jelikož se jí snažil pomoct, nehodlala ho urážet tím, že by ho na to upozorňovala. „Veřejné

tiše a přesně 37

místo, velký dopad. Média budou šílet. To by byl pro SVND silný motiv. Nebo má nějaký problém se samotným kluzištěm. Třeba se tam s ním rozešla jeho manželka, holka, kluk. Možná bruslíval, ale utrpěl zranění, a tak je plný vzteku na bruslaře.“

Zamyslela se nad tím – bylo tam příliš mnoho neznámých. „Je těhotná. Manželka třetí oběti. Právě to zjistila a ještě mu to ani neřekla. Chystala se mu to povědět při opakování večeře z prvního rande.“

Roarke si povzdychl. „Kruhy se šíří do daleka, nemám pravdu? Nikdy nejde jen o oběť, jen o mrtvé tělo, nad kterým stojíš. Jde i o ty, které po sobě nechává.“

„Její otec je Ir – má trochu silnější přízvuk než ty, ale jen trochu. Podle mě má s bývalou manželkou slušný vztah, ale pochybuju, že by spolu večeřeli o svátcích. Každopádně se semkli kolem dcery. A otec se se mnou ještě chvilku zdržel a mluvil o svém zeti. Bylo vidět, že ho měl rád. Záleží na tom,“ řekla a natáhla se pro vodu, „protože si myslím, že u tohohle je největší pravděpodobnost, že byl náhodnou obětí. Jedna z těch předchozích nemusela být, ale on nejspíš ano. Dodatečný nápad bez většího významu.“

„Pro tebe ne, Evo.“

„Ona byla první. Ta dívka v červeném. Nemohls ji přehlédnout, jak říkal Lowenbaum. Nevyřídil bys nejdřív skutečný cíl, abys měl jistotu, žes odvedl svoji práci? Kloním se tím směrem. Jenže pak si říkám: nafoukaný, arogantní parchant by takhle nemusel uvažovat. A zdá se mi, že ať už to udělal kdokoliv, byl nafoukaný až na půdu.“

„Takže by konkrétní cíl byl uprostřed, mezi dvěma dalšími.“

„Je to jenom jedna z možností.“

„Jak můžu pomoct?“

Podívala se na něj. „Pracoval jsi, když jsem přišla domů.“

„Ne, právě jsem skončil a potom přišly ty návrhy. Prohlížel jsem si je podruhé, když jsi přišla domů. Nemám nic neodkladného.“ j. d. robb

Znovu ji vzal za ruku. „Je mi líto té manželky, rodičů a všech ostatních, ale ta dívka v červeném mě bude nějakou dobu pronásledovat nejvíc. Měla ve tváři takovou radost, takovou svobodu v pohybech. Vrah to ukončil. Rád ti ho pomůžu najít.“

Domov, pomyslela si. On. Ten, o koho se mohla opřít, aniž by ztratila ze zřetele, kým a čím sama je.

„Sběratelé – hlavně taktických zbraní, protože ty Lowenbaumovi přip



J. D. Robb

J.D.ROBB


10. 10. 1950

J.D.Robb je pseudonymem známé americké spisovatelky Nory Roberts.

Nora Roberts se od vydání své první knihy v roce 1981 stávala velmi úspěšnou autorkou. Každý rok vydala hned několik knih. Její vydavatel se ovšem začal obávat, aby trh knih nebyl její tvorbou přesycen. V roce 1992 přešla do nakladatelství Putnam a brzy na to se rozhodla psát knihy trošku odlišného rázu než do té doby. Všechny její čtenářky byly zvyklé pod autorem Nora Roberts najít klasickou romantickou literaturu. Proto, když se Nora rozhodla psát literaturu s troškou více napětí, použila nový neznámý pseudonym. Byl to velmi chytrý tah, který Noře zaručoval, že její úspěšnost v původní linii romantických knih pod pseudonymem Nora Roberts nebude zasažena případným neúspěchem a nepřijetím nového žánru této autorky. Původně se rozhodla pro D.J. MacGregor, ale krátce před publikováním první knihy zjistila, že tento pseudonym používá již jiný autor, proto zvolila J.D. Robb. Iniciály J.D. jsou první písmena jejích synů Jasona a Dana, "Robb" je zkrácenina z Roberts. První kniha vyšla v roce 1995. Krátce na to vyšly ještě dvě, celkem tedy tři knihy jako experiment, zda to čtenářská obec přijme. Její knihy měly obrovský úspěch, proto již vydala v originálu 25 knih pod tímto pseudonymem!

Robb – J. D. Robb – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.