načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Tiše a přesně – J. D. Robb

Tiše a přesně
-11%
sleva

Kniha: Tiše a přesně
Autor: J. D. Robb

Laserový paprsek přiletěl rychle, tiše a se smrtící přesností. Během několika vteřin zemřeli tři lidé. Je jasné, že zabíjel odstřelovač s taktickou laserovou puškou. Brzy se ukáže, že toto bylo jen zahřívací kolo, a nový útok po sobě ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 266
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma TIŠTĚNÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Počet stran: 344
Rozměr: 205mm x 135mm x 31mm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Apprentice in death přeložil Zdík Dušek
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
Vazba: pevná s přebalem
Novinka týdne: 2017-42
EAN: 9788075435347
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Laserový paprsek přiletěl rychle, tiše a se smrtící přesností. Během několika vteřin zemřeli tři lidé. Je jasné, že zabíjel odstřelovač s taktickou laserovou puškou. Brzy se ukáže, že toto bylo jen zahřívací kolo, a nový útok po sobě zanechává další mrtvé. Eva Dallasová má před sebou mimořádně těžký úkol.

Kniha je zařazena v kategoriích
J. D. Robb - další tituly autora:
Jen ty a já Jen ty a já
Smrtící sliby Smrtící sliby
Totožnost neznámá Totožnost neznámá
Schůzka s ďáblem Schůzka s ďáblem
Se mnou si nezačínej Se mnou si nezačínej
Nebezpečné známosti Nebezpečné známosti
 
Ke knize "Tiše a přesně" doporučujeme také:
Smrtící hrátky Smrtící hrátky
Totožnost neznámá Totožnost neznámá
Stále v tvém stínu Stále v tvém stínu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



Bude to první zabití. Učeň chápe, že roky tréninku, bezpočet zničených terčů, výcvik, disciplína a hodiny studia, to vše vedlo k tomuto okamžiku.

Studené, slunečné odpoledne v lednu 2061 značí skutečný začátek.

Jasná mysl a chladná krev.

Učeň ví, že jsou právě tak významné jako zručnost, směr větru, teplota a vlhkost, rychlost. Pod chladnou krví se ukrývá nemilosrdně potlačená dychtivost.

Učitel všechno připravil. Důkladně a s pozorností k detailům, která byla rovněž důležitá. Pokoj v čistém hotelu pro střední třídu na Druhé avenue měl otvíratelná okna na západ vybavená clonami. Hotel stál v tichém bloku domů na Sutton Place a nabízel výhled na Central Park, byť ze vzdálenosti téměř půldruhého kilometru.

Učitel plánoval dobře a zarezervoval pokoj v patře vysoko nad stromy. Wollmanovo kluziště odtud vypadalo jako bílá skvrna lesknoucí se na slunci. A ti, kteří se na něm pohybovali, připomínali barevné tečky.

Sami tam nejednou bruslili – student i učitel – a sledovali, jak jejich cíl bezstarostně jezdí kolem.

Prohlédli si i jiná místa. Pracoviště jejich cíle, domov, oblíbené obchody, restaurace, všechny rutinně navštěvované lokality. A společně se rozhodli, že kluziště ve velkém parku nabízí vše potřebné.

Pracují sehraně a v tichu. Učitel seřizuje dvojnožku u západního okna a učeň k ní připevňuje laserovou pušku s dlouhým dostřelem.

Když povytahují o několik centimetrů okno, opírá se do nich studený vítr. Učeň pravidelně dýchá, s pevnýma rukama se dívá do hledáčku a upravuje ho. Tiše a přesně



Ti š e a p ř e s n ě

Ledové kluziště se skokem přibližuje natolik, že jsou na něm vidět rýhy od bruslí.

Tolik lidí v zářivě barevných čepicích, rukavicích a šálách. Jeden pár se drží za ruce a se smíchem klopýtá po ledu. Dívka se zlatými vlasy a v červené kombinéze roztáčí piruety, až připomíná šmouhu. Je tu další pár s malým chlapcem mezi sebou – rodiče ho drží za ruce a chlapec se zubí od ucha k uchu.

Staří, mladí i něco mezi tím. Nováčci i zkušení bruslaři, rychlí i pomalí.

A nikdo z nich netuší, že se na okamžik ocitají na mušce a od smrti je oddělují pouhé vteřiny. Od rozhodnutí, jestli je učeň nechá žít, nebo je zabije.

To je neuvěřitelná moc.

„Máš cíl?“

Ještě chvilku to trvá. Tolik obličejů. Tolik těl.

Pak učeň přikyvuje. Támhle je ten správný obličej i tělo. Cíl.

Kolikrát už byl v hledáčku? Ani se to nedá spočítat. Dnes to však je naposledy.

„Máš vybrané druhé dva?“

Další přikývnutí, stejně klidné jako to první.

„V kterémkoliv pořadí. Můžeš začít.“

Učeň kontroluje rychlost větru a nepatrně upravuje mušku. Pak s čistou myslí chladnokrevně začíná.

Dívka v červené kombinéze zrychluje a připravuje se na skok s otočkou. Začíná se otáčet, přenáší váhu z pravé brusle na levou, zvedá paže.

Smrtící paprsek ji zasahuje doprostřed zad. Setrvačnost ji žene dál dopředu. Její umírající tělo vráží do rodiny s malým chlapcem a jako projektil je strhává na zem.

Ozývá se křik.

V následném zmatku muž bruslící na druhé straně kluziště zpomaluje a ohlíží se.

Paprsek ho zasahuje do břicha. Hroutí se k zemi, dva bruslaři, kteří jeli za ním, ho objíždějí a pokračují.

Pár, který se drží za ruce a klopýtá po ledu, neobratně zajíždí k zábradlí. Muž ukazuje na spleť těl před nimi.

„Hele, myslím, že...“

Paprsek ho zasahuje mezi oči.



Ti š e a p ř e s n ě

Učeň se v tichu hotelového pokoje dál dívá do hledáčku a představuje si zvuky, jekot. Bylo by snadné vyřídit čtvrtého i pátého. Celý tucet.

Snadné, uspokojivé. Působivé.

Ale učitel spouští ruce s polním dalekohledem.

„Tři čisté zásahy. Cíl je vyřízený.“ Pochvalně pokládá učni dlaň na rameno. Akce končí.

„Dobrá práce.“

Učeň rychle a výkonně rozebírá pušku a vrací ji do kufříku, zatímco učitel balí dvojnožku.

Nemluví, ale na učni je vidět radost a hrdost na odvedenou práci i učitelovu pochvalu. Učitel to vidí a nepatrně se usmívá.

„Musíme přesunout výbavu a pak to oslavíme. Zasloužíš si to. Plány probereme později. Zítra se přesuneme k dalšímu – to je dost brzy.“

Odcházejí z hotelového pokoje – pečlivě uklizeného před tím, než začali, i poté, co skončili – a učeň si pomyslí, že nic není dost brzy. Když poručík Eva Dallasová vešla po náročném svědectví u soudu do hlavní místnosti oddělení vražd, chtěla jenom kafe. Už na ni však zjevně čekal detektiv Jenkinson. Vyskočil od svého stolu a vykročil k ní i s dnešní ohavnou kravatou.

„To jsou žáby?“ zeptala se ho Eva. „Proč si někdo bere kravatu s žábami žlutými jako moč, které poskakují po... panebože... leknínových listech zelených jako zvratky?“

„Žáby přinášejí štěstí, podle feng šuej nebo něčeho podobnýho. Každopádně to čerstvý maso, co jste přijala, dostalo trefu do oka od feťáka na Avenue B. Se strážníkem Carmichaelem ho sebrali. I dealera. Jsou ve vazbě. Ta nová holka je v denní místnosti s ledovým obkladem. Napadlo mě, že byste to chtěla vědět.“

Čerstvý maso znamenalo nově přeloženou strážnici Shelbyovou. „Jak to zvládla?“

„Jako polda. Bude v pořádku, poručíku.“

„To ráda slyším.“



Ti š e a p ř e s n ě

Vážně chtěla kafe – a ne to mizerné z denní místnosti, ale skutečné z AutoChefa v její kanceláři. Jenže strážnici Shelbyovou sem přivedla ona a ta hned první den v nové službě dostala pěstí do oka.

A tak Eva, vysoká, štíhlá a v černém koženém kabátě, zatočila do denní místnosti.

Shelbyová seděla, popíjela mizerné kafe a mžourala do kapesního počítače. Přes pravé oko měla chladivý obklad. Začala vstávat, ale Eva jí pokynula, ať zůstane sedět.

„Co vaše oko, strážníku?“

„Moje mladší sestra dává tvrdší rány, poručíku.“

Eva zakývala prstem a Shelbyová zvedla obklad.

Eva přejela pohledem krví podebrané bělmo i černočervenou podlitinu kolem a přikývla. „Pěkný monokl. Ten obklad si ještě chvíli nechte.“

„Ano, madam.“

„Dobrá práce.“

„Děkuji, madam.“

Cestou do kanceláře se zastavila u stolu strážníka Carmichaela. „Jak to probíhalo?“

„Detektivové Carmichaelová a Santiago dostali případ na Avenue B. My jsme tam byli jenom jako podpora na ukáznění davu a najednou jsme uviděli, jak dva metry od nás probíhá obchod s nelegálními látkami. Nemohli jsme to ignorovat, ale jelikož se mělo co nevidět vynášet tělo, jenom jsme je odvedli stranou. Dealer dal bez problémů ruce nad hlavu. Feťák se začal bránit a pak ji prostě praštil. Pěstí, madam. Rychle ho složila, to musím uznat. Možná krapet drsně, ale bylo to její oko. Oba jsme převezli sem a feťáka jsme navíc obvinili z útoku na policistu. Umí inkasovat ránu,“ dodal strážník Carmichael. „To taky musím uznat.“

„Pár dní ji sleduj a uvidíme, jak si povede.“

Než od ní mohl někdo chtít něco dalšího, zamířila přímo do kanceláře a naprogramovala si černé kafe, aniž by se obtěžovala svlékat kabát.

Stála u úzkého okna, popíjela kafe a poldovskýma očima odstínu whisky se rozhlížela po dopravě pod sebou i nad sebou.

Čekalo ji papírování – jako vždycky – a za chvíli si k němu sedne. Právě ale uzavřela ošklivý případ a ráno svědčila v jiném ošklivém případu. Všechny případy byly svým způsobem ošklivé, ale některé přece jen horší než jiné.



Ti š e a p ř e s n ě

A tak si chtěla dopřát minutu s kafem a městem, jež slíbila chránit a jemuž přísahala sloužit.

Možná, jestli bude mít štěstí, si užije klidný večer. Jen ona a Roarke. Trochu vína, večeře, možná nějaký ten film a sex. Když policistka z oddělení vražd skončila s miliardářským podnikatelem, klidné domácí večery byly jako ty největší, nejtřpytivější odměny.

Díkybohu, že o ně stál i on.

Občas možná chodili na nějaké okázalejší akce – patřilo to k dohodě, chápala to jako součást pravidel manželství. Ale mnohem častěji s ní pracoval nad pizzou v její domácí pracovně. Napravený zločinec s poldovským mozkem představoval zatraceně šikovný nástroj.

Takže možná klidný večer pro oba.

Postavila kafe na stůl, svlékla si kabát a hodila ho přes schválně nepohodlnou židli pro návštěvníky. Papírování, připomněla si a zvedla ruku, aby si prohrábla vlasy. Nahmatala však čepici se sněhovou vločkou, za kterou se snažila nestydět. Položila ji na kabát a prsty si prohrábla krátké hnědé vlasy. Posadila se.

„Počítači,“ začala, ale zapípal jí stolní videofon.

„Dallasová.“

„Dispečink pro poručíka Evu Dallasovou.“

Ještě než si poslechla zbytek, věděla, že třpytivá odměna bude muset ještě nějakou dobu počkat. Se svou kolegyní vykročila ze Šesté avenue, kde zaparkovala svoje auto v druhé řadě.

Peabodyová v šále s červenými a zelenými klikyháky dusala po parkové cestičce a vrhala nespokojené pohledy na sníh, který pokrýval všechno ostatní.

„Říkala jsem si, že budeme u soudu a teploty mají být kolem nuly, takže si můžu klidně vzít kovbojské kozačky. Jenže když se musíme plahočit sněhem...“

„Je leden. A co za poldu nosí růžovou na přelíčení o vraždě?“

„Reová měla červené lodičky,“ upozornila ji Peabodyová v narážce na asistentku státního žalobce. „Červená je jenom tmavě růžová, když se nad tím zamyslíte.“



Ti š e a p ř e s n ě

Když se nad tím Eva zamyslela, napadlo ji, proč se sakra vybavují o botách, když mají na krku tři mrtvoly. „Zatněte zuby.“

U prvního policejní zátarasu ukázala odznak a šla dál – nevšímala si novinářů, kteří na ni pokřikovali otázky.

Pomyslela si, že někdo učinil správné rozhodnutí, když zadržel novinářskou smečku mimo dohled od kluziště. Nevydrží to dlouho, ale prozatím to aspoň trochu zjednodušovalo jinak komplikovanou záležitost.

Všimla si víc než tuctu strážníků a nejméně padesáti civilistů. Zvýšené hlasy, některé s hysterickým podtónem.

„Čekala jsem, že tu bude víc civilistů, víc svědků.“

Eva se rozhlédla. „Když se lidi kácí na zem, ostatní utíkají. Nejspíš jsme přišly o polovinu z nich, než se sem dostali první poldové.“ Zavrtěla hlavou. „Média se nepotřebují dostávat na dohled. Desítky lidí jim pošlou svoje videa.“

Jelikož se s tím nedalo nic dělat, Eva to odsunula stranou a s pozvednutým odznakem prošla druhým zátarasem.

Jeden strážník se oddělil od ostatních a těžkopádně jí vykročil naproti. Toho zhruba pětatřicetiletého veterána poznala a věděla, že za relativní pořádek, který se tu podařilo nastolit, vděčí jeho zkušenostem a praktičnosti.

„Fericku.“

Kývl na ni. Měl snědý buldočí obličej a buldočí tělo se širokým hrudníkem. A hnědé oči odstínu hořké čokolády, které už všechno viděly a očekávaly, že každou chvíli uvidí ještě něco horšího.

„Pěknej malér.“

„Povězte mi, co víte.“

„První oznámení přišlo kolem patnácti hodin dvaceti minut. Právě zaučuju nováčka a patrolovali jsme na Šestý avenue, tak jsme sem hned vyběhli. Nechal jsem ho postavit zátarasy, aby sem nikdo nechodil, ale Kristova noho, nemůžete uzavřít celej zatracenej park.“

„Dorazili jste jako první.“

„Jo. Na devět set jedenáctku volali další lidi a objevovali se tady další poldové, ale když jsem dorazil, lidi už utíkali z místa činu. Museli jsme spolupracovat s parkovejma hlídačema, aby se nám podařilo zadržet zbytek. Bylo tady pár zranění. Zdravotníci ošetřili ty lehčí, ale jedno šestiletý dítě má zlomenou nohu. Podle svědků to vypadá – pokud odfiltrujete všechny obvyklý nesmysly –, že do něj vrazila první oběť, i do rodičů, a dítě si zlomilo nohu při pádu. Mám jejich kontaktní informace i nemocnici, kam jeli.“



Ti š e a p ř e s n ě

„Peabodyová.“

„Zapíšu si to od vás, strážníku.“

Nadiktoval jí údaje, aniž by vytahoval zápisník.

„Technici nebudou mít radost ze stavu místa činu. Všude plno lidí a těly někdo pohnul. Zrovna tu bruslil doktor a taky jeden veterinář – pracovali na obětech i na zraněných. První oběť to schytala do zad. To je támhleta holka v červeným.“ Otočil se a trhl buldočí bradou. „Svědectví se rozcházejí ohledně toho, kdo to dostal jako druhej, ale máte tu dva chlapy, jeden do břicha, druhej přímo mezi oči. Připadá mi to jako zásah laserem, poručíku, ale nechci vám kafrat do řemesla. A od některejch svědků uslyšíte o nožích a podezřelejch individuích, prostě obvyklý nesmysly.“

Poručíkem se člověk nestal, pokud se nenaučil takové věci filtrovat.

„Dobře. Máte tu ty doktory?“

„Jo. Jsou v šatně, stejně jako další dva lidi, co tvrdí, že byli první u jedný z mužskejch obětí. A manželka jedný oběti. Je si jistá, že ho zastřelili jako posledního, a já bych jí to věřil.“

„Peabodyová, jděte si s nimi promluvit. Já začnu s těly. Chci bezpečnostní disky a chci je hned.“

„Mají je pro vás připravený,“ přikývl Fericke. „Ptejte se po Spicherovi. Je to hlídač kluziště a není úplnej kretén.“

„Vyřídím to.“ Peabodyová vykročila pryč a opatrně se vyhýbala sněhu.

„Budete potřebovat návleky na boty,“ řekl Fericke Evě. „Támhle jich je hromada. Hvězdná vyšetřovatelka zabořená obličejem do ledu by nebudila zrovna důvěru.“

„Držte pevnost, Fericku.“

„Máme to v úmyslu.“

Došla ke vstupu na kluziště a připjala si na boty zubaté podrážky, pak otevřela terénní výbavu a zaizolovala si ruce i nohy.

„Hej! Vy tam! Vy tomu velíte? Kdo tomu tady sakra velí?“

Ohlédla se a uviděla zhruba čtyřicetiletého muže s brunátným obličejem. Na sobě měl tlustý bílý svetr a kalhoty z černé kůže.

„Já tomu velím.“

„Nemáte právo mě tu držet! Mám schůzku.“

„Pane...“

„Granger. Wayne Granger a znám svý práva!“

„Pane Grangere, vidíte ta tři těla, která leží na kluzišti?“



Ti š e a p ř e s n ě

„Jistěže je vidím.“

„Jejich práva mají přednost před vašimi.“

Křičel za ní, ještě když procházela přes led k ženské oběti, něco o policejním státě a žalobě. Eva se dívala na dívku v červeném – nemohlo jí být víc než dvacet – a už mu nevěnovala jedinou další myšlenku.

Pod tělem se rozlila kaluž krve. Dívka ležela na boku a Eva jasně viděla krvavé stopy, které ukazovaly, kudy odtud odjížděli jiní bruslaři a zdravotníci.

Dívčiny oči odstínu letní modře, teď už zastřené smrtí, zíraly před sebe a jedna ruka ležela dlaní nahoru v krvi.

Ne, opravdu už na Grangera a jeho schůzku ani nepomyslela.

Shýbla se, otevřela terénní výbavu a pustila se do práce.

Nezvedla se ani se neotočila, když za ní přišla Peabodyová.

„Oběť je Ellissa Wymanová, devatenáct let. Ještě žije s rodiči a mladší sestrou na Upper West. Čas smrti patnáct patnáct. Patolog určí příčinu smrti, ale souhlasím s Ferickem. Vypadá to na zásah laserem.“

„Oba lékaři mají stejný názor. Ten veterinář dřív sloužil jako zdravotník u armády, takže viděl laserové zásahy. Jenom se na ni podívali – byla zjevně mrtvá. Jeden se pokusil ošetřit to zranění břicha a druhý si prohlédl zásah hlavy, ale všichni tři byli po smrti, a tak se soustředili na zraněné.“

Eva kývla a vstala. „Bezpečnostní disky.“

„Tady jsou.“

Eva zasunula jeden z nich do kapesního počítače, nastavila začátek přehrávání na patnáct hodin čtrnáct minut a soustředila se nejdřív na dívku v červené kombinéze.

„Je dobrá,“ poznamenala Peabodyová. „Má formu. Teď zrychluje a...“

Odmlčela se, když dívka bezvládně proletěla vzduchem a vrazila do mladé rodiny.

Eva vrátila záběry a tentokrát sledovala ostatní bruslaře a přihlížející.

„Lidi jí dělají místo,“ zahučela. „Někteří ji pozorují. Nevidím žádnou zbraň.“

Nechala záznam běžet a sledovala, jak sebou trhá druhá oběť, třeští oči a podlamují se jí kolena.

Vrátila záběry a zaznamenala čas. Pokračovala v přehrávání.

„Necelých šest vteřin mezi zásahy.“

Lidé pospíchali k první oběti a té rodině. Na led vběhli hlídači. A pár, který se neobratně štrachal podél zábradlí, ještě zpomalil. Muž se ohlédl. A zásah.



Ti š e a p ř e s n ě

„O něco víc než šest vteřin mezi druhým a třetím. Tři výstřely zhruba během dvaceti vteřin, tři mrtví – doprostřed zad, do břicha, do čela. To není štěstí. A žádný výstřel nepřišel z kluziště nebo z bezprostředního okolí. Řekněte Ferickovi, že až bude mít zapsaná všechna jména a kontakty, každý, od koho má prohlášení, může jít. Až na ty doktory a manželku třetí oběti. Vyslechněte všechny tři a spojte se s tím, koho bude manželka oběti chtít. Ženskou oběť je možné převézt do márnice. A budeme potřebovat bezpečnostní záznamy z parku.“

„Z které části?“

„Ze všech.“

Eva nechala Peabodyovou stát s otevřenou pusou a přesunula se k druhé oběti.

Když byla hotová s těly, zašla dovnitř.

Dva lékaři seděli společně na lavici v šatně a popíjeli kafe z kelímků.

Eva kývnutím propustila strážnici, která u nich stála, a sedla si na lavici proti nim. „Jsem poručík Dallasová. Mluvili jste s mou kolegyní detektivem Peabodyovou.“

Oba přikývli. Ten vlevo – upravený, nakrátko ostříhaný, zhruba pětatřicetiletý – promluvil: „Pro ty tři zabité jsme nemohli nic udělat. Když jsme se k nim dostali, už byli mrtví.“

„Vy jste...“

„Pardon. Doktor Lansing. Vážně jsem si myslel, že se ta dívka v červené jenom špatně odrazila. A ten klučina ječel. Byl jsem přímo tam, totiž hned za nimi, když se to stalo, a tak jsem se nejdřív snažil pomoct jemu. Začal jsem zvedat tu dívku, abych se k němu dostal, a uvědomil jsem si, že není zraněná ani v bezvědomí. Slyšel jsem Matta, jak křičí, aby všichni vypadli z ledu a schovali se.“

„Matta?“

„To jsem já. Matt Brolin. Viděl jsem tu srážku – viděl jsem, jak se ta dívka odrazila ke skoku i jak vletěla přímo do té rodiny. Chystal jsem se jim jet na pomoc, ale pak jsem uviděl, jak se kácí ten muž. Dokonce ani v tu chvíli jsem si to nespojil. Ale u třetího jsem viděl přímo zásah a hned jsem věděl, o co jde. Sloužil jsem v armádě. Je to šestadvacet let, ale tyhle věci se nezapomínají. Někdo na nás útočil a já jsem chtěl dostat lidi do úkrytu.“

„Vy dva se znáte.“

0

Ti š e a p ř e s n ě

„Teď už ano,“ řekl Brolin. „Bylo mi jasné, že ten třetí to má za sebou – byla to zatraceně přesná trefa –, ale pokusil jsem se pomoct tomu druhému. Ještě žil, poručíku. Díval se na mě. Vzpomínám si na jeho pohled – a nebylo to nic příjemného. Věděl jsem, že nepřežije, ale musíte dělat, co se dá.“

„Zakryl toho chlápka vlastním tělem,“ ozval se Lansing. „Lidi panikařili a přísahám, že někteří by ho přejeli, ale Matt ho zakryl.“

„Jack měl plné ruce práce s tím klukem a rodiče byli taky trochu potlučení, viď?“

„Neměli čas jakkoliv zmírnit pád,“ vysvětlil Lansing. „Otec utrpěl mírný otřes mozku a matka má vymknuté zápěstí. Budou v pořádku. Ten kluk taky, ale schytal to nejhůř. Hlídači měli lékárničku s první pomocí a já jsem mu dal něco proti bolesti. Zdravotníci dorazili do dvou minut, zatraceně rychle. Šel jsem pomoct Mattovi. A museli jsme se podívat na toho posledního, ale jak Matt říkal, byl mrtvý. Byl mrtvý, ještě než dopadl na led.“

„Nedalo se dělat nic jiného než poskytnout první pomoc lidem, kteří upadli nebo se pořezali o brusle,“ dodal Matt a přejel dlaní po nepěstěném šedém plnovousu. „Padlo to na mě, teprve když nás odvedli sem. Při práci to musíte potlačit.“

„Co musíte potlačit?“

„Strach. Strach, že vás každou vteřinou může někdo trefit do zad nebo do týla. Ať ty lidi zastřelil kdokoliv, uměl to. Střílel odněkud z východu.“

„Jak to víte?“

„Viděl jsem třetí zásah. Viděl jsem ten úhel i to, kam byl ten chlápek otočený. Z východu.“ Přimhouřil na Evu oči. „Už jste to věděla.“

„Dívala jsem se na bezpečnostní záznamy. Provedeme rekonstrukci, ale v tuhle chvíli s vámi souhlasím.“

„Jeho manželka je támhle v kanceláři s vaší kolegyní. Právě dorazili její rodiče.“ Brolin se zhluboka nadechl. „Proto jsem po odchodu z armády šel na veterinu. Psi a kočky se zvládají snáz než lidi.“

„Zvládl jste to dobře. Vy oba. Chci vám poděkovat za to, jak jste tu dnes pomohli. Jestli s vámi budeme potřebovat ještě mluvit, máme vaše kontaktní informace. Jestli budete potřebovat mluvit vy se mnou, najdete mě na policejním ústředí. Poručík Dallasová.“

„Můžeme jít?“ zeptal se Lansing.

„Ano.“

„Zajdeme na to pivo?“



Ti š e a p ř e s n ě

Brolinovi se podařilo vykouzlit chabý úsměv. „Co takhle na dvě?“

„První rundu platím.“ Lansing se zvedl na nohy. „Lidi sem chodí, aby si užili park, vodí sem děti na menší dobrodružství, nebo jako ta dívka jen tak pro radost. Byla radost se na ni dívat a teď...“

Odmlčel se a zavrtěl hlavou. „Jo, první rundu platím já.“

Jen co odešli, objevili se muž a žena s odznaky hlídačů.



J. D. Robb

J.D.ROBB


10. 10. 1950

J.D.Robb je pseudonymem známé americké spisovatelky Nory Roberts.

Nora Roberts se od vydání své první knihy v roce 1981 stávala velmi úspěšnou autorkou. Každý rok vydala hned několik knih. Její vydavatel se ovšem začal obávat, aby trh knih nebyl její tvorbou přesycen. V roce 1992 přešla do nakladatelství Putnam a brzy na to se rozhodla psát knihy trošku odlišného rázu než do té doby. Všechny její čtenářky byly zvyklé pod autorem Nora Roberts najít klasickou romantickou literaturu. Proto, když se Nora rozhodla psát literaturu s troškou více napětí, použila nový neznámý pseudonym. Byl to velmi chytrý tah, který Noře zaručoval, že její úspěšnost v původní linii romantických knih pod pseudonymem Nora Roberts nebude zasažena případným neúspěchem a nepřijetím nového žánru této autorky. Původně se rozhodla pro D.J. MacGregor, ale krátce před publikováním první knihy zjistila, že tento pseudonym používá již jiný autor, proto zvolila J.D. Robb. Iniciály J.D. jsou první písmena jejích synů Jasona a Dana, "Robb" je zkrácenina z Roberts. První kniha vyšla v roce 1995. Krátce na to vyšly ještě dvě, celkem tedy tři knihy jako experiment, zda to čtenářská obec přijme. Její knihy měly obrovský úspěch, proto již vydala v originálu 25 knih pod tímto pseudonymem!

Robb – J. D. Robb – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.