načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Timeo Danaos a jiné eseje (spisy - svazek 30) - Josef Škvorecký

Timeo Danaos a jiné eseje (spisy - svazek 30)

Elektronická kniha: Timeo Danaos a jiné eseje (spisy - svazek 30)
Autor:

Třicátý svazek Spisů Josefa Škvoreckého vychází péčí Literární akademie a zahrnuje - pod názvem Timeo Danaos a jiné eseje - autorovu publicistiku z let 1986-97, tedy z časů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Books and Cards
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 224
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: vybral, uspořádal, k vydání připravil, komentář napsal a rejstřík sestavil Michael Špirit
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-868-7732-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Texty zahrnují období let 1986-1997, zabývají se politikou a společností, odrážejí obnovující se demokracii v Československu, vztah polistopadových vládních kruhů vůči emigraci a vyrovnávání se s minulostí. Výbor z dobové publicistiky Josefa Škvoreckého, v němž se prolíná beletristický přístup s polemickou kritičností, představuje texty 90. let 20. století, stýkají se se vzpomínkovými reflexemi první esejistické knihy. Přítomné texty měly svá vydání v různých časopisech a některé vyšly v knize esejů "Franz Kafka, jazz a jiné marginálie", (zahrnující léta 1963-1987). Texty jsou otištěny podle časopiseckých, případně knižních statí. Každý text je opatřen podrobným komentářem a vysvětlivkami. Časově tomuto výboru předchází eseje ze Spisů (sv. 27.) - "Nataša, pícníci a jiné eseje" - (texty z let 1972-1985). Smyslem Spisů Josefa Škvoreckého není něco korigovat, ale představit autorovu esejistiku a dílo v úplnosti.

Popis nakladatele

Třicátý svazek Spisů Josefa Škvoreckého vychází péčí Literární akademie a zahrnuje - pod názvem Timeo Danaos a jiné eseje - autorovu publicistiku z let 1986-97, tedy z časů převratných kulturněpolitických proměn, především v Evropě.
Na první přečtení by se mohlo zdát, že této aktuálnosti padá za oběť tematická sevřenost svazku, že v něm zkrátka každý pes pochází z jiné vesnice. Budeme-li však číst pozorněji, můžeme posléze říci, že Škvoreckého textům je společné (a nejen v recenzované knize) to, co by se dalo shrnout pod termín common sense. Josef Škvorecký přemýšlí se zjevnou radostí: podrobuje analýze cizí chybné výkony; sémantickou vyprázdněnost textu, diskrepanci mezi skutečností a tvrzením o ní (dle často opakovaného výroku prezidenta Novotného: Nebudeme poklonkovat před fakty.), obrábění paměti beletrií, zobecňování, jež pomíjí takové jemné nuance, jako jsou koncentrační tábory a tresty smrti za politické přečiny. Oceňuji autorovu snahu o přesnost a korektnost: nejzřetelněji se vyjevující v textu o (nově tehdy vydané a opravené) Fučíkově Reportáži. Tomu se říká: umět rozlišovat - a soudit spravedlivě.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef Škvorecký - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Karneval spisovatelů v New Yorku (1986) ........................................ 5

Neroztavení (1987) ........................................................................ 23

Timeo Danaos (1987) .................................................................... 30

Případ Jazzové sekce (1988) ........................................................... 39

Byl rok 1968 možný? (1988) ........................................................... 69

Fejeton z letošního jara (1991) ....................................................... 76

Nezávislost, samostatnost, svoboda (1991) .................................... 84

Viděno z dálky (1992) .................................................................... 91

Dobrodružství amerického feminismu (1992) ...............................109

Osočení (1993) .............................................................................122

Primus inter pares? (1997) ............................................................137

Vydavatelská poznámka ................................................................150

Ediční poznámka ..........................................................................153

Komentáře ...................................................................................159

Rejstřík ........................................................................................218

Josef Škvorecký

Timeo Danaos a jiné eseje

spisy 30

Literární akademie


Literární akademie


Literární akademie


Josef Škvorecký

Timeo Danaos a jiné eseje

spisy 30


Josef Škvorecký

Timeo Danaos a jiné eseje

spisy 30


© Josef Škvorecký, 2007

Editor © Michael Špirit, 2007

Copyright © Literární akademie, 2007

ISBN 80-86877-23-X

Karneval spisovatelů v New Yorku

Když Jaroslav Seifert přisoudil spisovatelům funkci „svědomí

národa“, vyjádřil tím, co by spisovatelé měli být a co občas

snad i jsou; nikoli co byli v letech tehdy právě uplynulých

a co leckdy byli, jsou a asi i budou v různých dobách apo

různu na zeměkouli. Émile Zola, Ferdinand Céline i Ezra

Pound byli spisovatelé, ale kdežto jeden hájil oběťantisemi

tismu, druhý volal po židovské krvi v době, kdy to nebyla jen

metafora, a třetí se nad tou krví už prolitou nepokrytěrado

val. Stejně konkrétní krev „reakcionářů a zrádců“ požadovali

nejen literární trpaslíci jako Ivan Skála („Psům psí smrt!“),

ale i laureát Nobelovy ceny Michail Šolochov. Jiný laureát

téže ceny, Pablo Neruda, ještě ve svých pamětech vydaných

dávno po odhaleních „kultu osobnosti“ s dojetím vzpomíná

na svého přítele prokurátora Višinského. Spisovatelský talent

zaručuje jenom schopnost psát; jinak nic.

To se znovu potvrdilo na Mezinárodním kongresu klubu

PEN, pořádaném v lednu letošního roku v New Yorku. O čem

se tam skoro vůbec nemluvilo, byla literatura. Musím proto

souhlasit s většinou amerického tisku, jemuž se, jak spodi

vením konstatoval Hans Magnus Enzensberger, kongresje

vil jako „menší ideologická válka, vedená tlupou negramotů

– většinou cizinců – běsnících proti americké demokracii“.

Hans Magnusova charakteristika amerického pohledu na

kongres je ovšem ironická – mně připadá výstižná. Lze snad

za gramotný projev považovat hysterická vystoupení Gün

tera Grasse, jež vyvrcholila touto perlou politické moudrosti?

„Je kapitalismus lepší než gulagový komunismus?“ otázal se

Günter. „Já myslím, že ne.“ Kdoví, zda by stejné rovnítko

udělal autor Plechového bubínku mezi americkým kapitalismem

a aušvicovým socialismem. Pochybuju. Připomínka Aušvicu

by totiž poněkud pošramotila nárok jeho a jeho německých

kolegů poučovat – jak to vehementně činili – Američany ode

mokracii.

V „menší ideologické válce“ levičáků proti Americe se

vůbec projevily všechny nám exulantům, uprchlým z jejich

5


© Josef Škvorecký, 2007

Editor © Michael Špirit, 2007

Copyright © Literární akademie, 2007

ISBN 80-86877-23-X

Karneval spisovatelů v New Yorku

Když Jaroslav Seifert přisoudil spisovatelům funkci „svědomí

národa“, vyjádřil tím, co by spisovatelé měli být a co občas

snad i jsou; nikoli co byli v letech tehdy právě uplynulých

a co leckdy byli, jsou a asi i budou v různých dobách apo

různu na zeměkouli. Émile Zola, Ferdinand Céline i Ezra

Pound byli spisovatelé, ale kdežto jeden hájil oběťantisemi

tismu, druhý volal po židovské krvi v době, kdy to nebyla jen

metafora, a třetí se nad tou krví už prolitou nepokrytěrado

val. Stejně konkrétní krev „reakcionářů a zrádců“ požadovali

nejen literární trpaslíci jako Ivan Skála („Psům psí smrt!“),

ale i laureát Nobelovy ceny Michail Šolochov. Jiný laureát

téže ceny, Pablo Neruda, ještě ve svých pamětech vydaných

dávno po odhaleních „kultu osobnosti“ s dojetím vzpomíná

na svého přítele prokurátora Višinského. Spisovatelský talent

zaručuje jenom schopnost psát; jinak nic.

To se znovu potvrdilo na Mezinárodním kongresu klubu

PEN, pořádaném v lednu letošního roku v New Yorku. O čem

se tam skoro vůbec nemluvilo, byla literatura. Musím proto

souhlasit s většinou amerického tisku, jemuž se, jak spodi

vením konstatoval Hans Magnus Enzensberger, kongresje

vil jako „menší ideologická válka, vedená tlupou negramotů

– většinou cizinců – běsnících proti americké demokracii“.

Hans Magnusova charakteristika amerického pohledu na

kongres je ovšem ironická – mně připadá výstižná. Lze snad

za gramotný projev považovat hysterická vystoupení Gün

tera Grasse, jež vyvrcholila touto perlou politické moudrosti?

„Je kapitalismus lepší než gulagový komunismus?“ otázal se

Günter. „Já myslím, že ne.“ Kdoví, zda by stejné rovnítko

udělal autor Plechového bubínku mezi americkým kapitalismem

a aušvicovým socialismem. Pochybuju. Připomínka Aušvicu

by totiž poněkud pošramotila nárok jeho a jeho německých

kolegů poučovat – jak to vehementně činili – Američany ode

mokracii.

V „menší ideologické válce“ levičáků proti Americe se

vůbec projevily všechny nám exulantům, uprchlým z jejich

5


utopie, dobře známé příznaky pominutí smyslů. Především

to, co náš přítel Kingsley Amis kdysi nazval „selektivnímroz

hořčením“. A to hned první den, a to velmi kuriózně.

Selektivní rozhořčení

Na pozvání prezidenta americké sekce PEN NormanaMai

lera uvítal totiž účastníky oficiálním projevem americký státní

sekretář George Schultz. Jak se na státníka sluší, nesnažil

se být originální: řekl jen prostě a jasně několik základních

pravd, jež nám jsou drahé, lidem odjakživa žijícím na Západě

však zřejmě laciné. „Jednou z prvních povinnostíintelektu

ála,“ pravil Schultz, „je myslet jasně a rozlišovat. ... Zdá se

mi, že učí-li nás dvacáté století vůbec něco, pak je to poznatek,

jak nebezpečné je oddělovat stát od jeho historických aso

ciálních atributů. Je intelektuálně hazardní přehlížet řadu

rozdílů mezi státy – rozdílů, které jsou rozhodující, mají-li

mít debaty o politice a umění nějaký smysl.“ A dále: „Bylo by

ironické, kdyby intelektuální svobodu měli oceňovat pouze

v zemích, kde neexistuje, a brát ji jako samozřejmost – nebo

dokonce zlehčovat – v zemích, kde kvete.“

Což obojí – přehlížení rozdílů mezi demokratickým atota

litním státem, a nezájem o téma svobody – předvedli mnozí

západní spisovatelé na kongresu téměř ve stylu HorstaWes

sela. Když Schultz například uvedl, že Američané požívají

„svobody od oficiální cenzury“, sálem zazněl smích a syčení

a několik obzvlášť revolučních revolucionářů dokonce de

monstrativně odešlo. Sotva státní sekretář skončil, rozběsnil

se E. L. Doctorow (autor Ragtimu, jenž v románě KnihaDani

elova, podobně jako Grass, jenže po americku, neviděl žádný

rozdíl mezi Aušvicem a Disneylandem) a vynadal Mailerovi,

že pozval na kongres reprezentanta „ideologicky nejpravi

čáčtější administrativy, jakou kdy tahle země měla“. Sym

ptomatické: Doctorowovi ani nenapadlo, že v sále mohou

být taky lidé, jimž „pravicové“ zaměření Reaganovy vlády

nevadí, nebo je jim dokonce vítané. Rozhořčoval se prostě

jakoby „za všechny shromážděné“. Nebylo to v podstatě nic

jiného než známé přesvědčení někdejších českých komunistů,

6

že třicet šest procent představuje většinu národa, tak zvanou

„zdrcující“. A bylo to ovšem typicky selektivní rozhořčení.

Brzo po Schultzovi oslovil shromáždění Amadou-Mahtar

M’bow, senegalský předseda UNESCA. Při jeho projevu se

neozývalo žádné syčení, žádné výkřiky protestu a nikdode

monstrativně neopouštěl sál, neboť nikomu nevadí, že tento

pán prosazuje v organizaci UNESCO Sověty podporované

tzv. licencování žurnalistů. Podle téhle vymoženosti by státy

měly právo pouštět do země pouze ty novináře, které sivybe

rou, a pokud se jim jejich psaní nebude líbit, měly by právo

odebrat jim „licenci“. Srovnejte, co řekl Schultz, s tím, za čím

stojí M’bow.

Asi potom budete souhlasit s peruánským spisovatelem

Mariem Vargasem Llosou, jedním z nejrozumnějších lidí na

kongresu: „Proti přítomnosti pana M’bowa se zdalekanepro

testovalo tolik jako proti přítomnosti pana Schultze. Přitom,

jak víte, UNESCO se postavilo proti nám vytvořenímSvě

tových pravidel pro informace (World Information Order),

což je ve skutečnosti cenzura. Já proto skutečně lituji, že se

neozývaly výkřiky protestu proti organizaci, která nás zra

zuje.“

M’bowem se počet profesionálních politiků přítomných

na kongresu zdaleka nevyčerpal. Přišel bývalý předsedaka

nadské vlády pan Pierre Trudeau, dnes, kdy už se nemusí

ohlížet na voliče, nepokrytý obdivovatel Sovětského svazu.

Dostavil se někdejší americký prezidentský kandidát George

McGovern a z Rakouska Bruno Kreisky. George McGovern

kongresu sdělil, že jeho porážka v prezidentských volbáchje

nom ukazuje, jak americký lid postrádá představivost. Nikdo

z urážlivých se však neurazil touto implicitní sebechválou

(jež spíše než o amerických voličích vypověděla cosizajíma

vého o těch, co ho nezvolili). Korunu všemu nasadil Kreisky:

mělo by se prý vyhovět všem požadavkům teroristů. A pokud

jde o jejich šedou eminenci Kaddáfího? „Je to revolucionář,“

prohlásil rakouský socialista, „a já jsem evolucionista.“ Pro

pana Kreiského rozdíl zřejmě zanedbatelný. Nikdo seneura

zil, nikdo neprotestoval.

7


utopie, dobře známé příznaky pominutí smyslů. Především

to, co náš přítel Kingsley Amis kdysi nazval „selektivnímroz

hořčením“. A to hned první den, a to velmi kuriózně.

Selektivní rozhořčení

Na pozvání prezidenta americké sekce PEN NormanaMai

lera uvítal totiž účastníky oficiálním projevem americký státní

sekretář George Schultz. Jak se na státníka sluší, nesnažil

se být originální: řekl jen prostě a jasně několik základních

pravd, jež nám jsou drahé, lidem odjakživa žijícím na Západě

však zřejmě laciné. „Jednou z prvních povinnostíintelektu

ála,“ pravil Schultz, „je myslet jasně a rozlišovat. ... Zdá se

mi, že učí-li nás dvacáté století vůbec něco, pak je to poznatek,

jak nebezpečné je oddělovat stát od jeho historických aso

ciálních atributů. Je intelektuálně hazardní přehlížet řadu

rozdílů mezi státy – rozdílů, které jsou rozhodující, mají-li

mít debaty o politice a umění nějaký smysl.“ A dále: „Bylo by

ironické, kdyby intelektuální svobodu měli oceňovat pouze

v zemích, kde neexistuje, a brát ji jako samozřejmost – nebo

dokonce zlehčovat – v zemích, kde kvete.“

Což obojí – přehlížení rozdílů mezi demokratickým atota

litním státem, a nezájem o téma svobody – předvedli mnozí

západní spisovatelé na kongresu téměř ve stylu HorstaWes

sela. Když Schultz například uvedl, že Američané požívají

„svobody od oficiální cenzury“, sálem zazněl smích a syčení

a několik obzvlášť revolučních revolucionářů dokonce de

monstrativně odešlo. Sotva státní sekretář skončil, rozběsnil

se E. L. Doctorow (autor Ragtimu, jenž v románě KnihaDani

elova, podobně jako Grass, jenže po americku, neviděl žádný

rozdíl mezi Aušvicem a Disneylandem) a vynadal Mailerovi,

že pozval na kongres reprezentanta „ideologicky nejpravi

čáčtější administrativy, jakou kdy tahle země měla“. Sym

ptomatické: Doctorowovi ani nenapadlo, že v sále mohou

být taky lidé, jimž „pravicové“ zaměření Reaganovy vlády

nevadí, nebo je jim dokonce vítané. Rozhořčoval se prostě

jakoby „za všechny shromážděné“. Nebylo to v podstatě nic

jiného než známé přesvědčení někdejších českých komunistů,

6

že třicet šest procent představuje většinu národa, tak zvanou

„zdrcující“. A bylo to ovšem typicky selektivní rozhořčení.

Brzo po Schultzovi oslovil shromáždění Amadou-Mahtar

M’bow, senegalský předseda UNESCA. Při jeho projevu se

neozývalo žádné syčení, žádné výkřiky protestu a nikdode

monstrativně neopouštěl sál, neboť nikomu nevadí, že tento

pán prosazuje v organizaci UNESCO Sověty podporované

tzv. licencování žurnalistů. Podle téhle vymoženosti by státy

měly právo pouštět do země pouze ty novináře, které sivybe

rou, a pokud se jim jejich psaní nebude líbit, měly by právo

odebrat jim „licenci“. Srovnejte, co řekl Schultz, s tím, za čím

stojí M’bow.

Asi potom budete souhlasit s peruánským spisovatelem

Mariem Vargasem Llosou, jedním z nejrozumnějších lidí na

kongresu: „Proti přítomnosti pana M’bowa se zdalekanepro

testovalo tolik jako proti přítomnosti pana Schultze. Přitom,

jak víte, UNESCO se postavilo proti nám vytvořenímSvě

tových pravidel pro informace (World Information Order),

což je ve skutečnosti cenzura. Já proto skutečně lituji, že se

neozývaly výkřiky protestu proti organizaci, která nás zra

zuje.“

M’bowem se počet profesionálních politiků přítomných

na kongresu zdaleka nevyčerpal. Přišel bývalý předsedaka

nadské vlády pan Pierre Trudeau, dnes, kdy už se nemusí

ohlížet na voliče, nepokrytý obdivovatel Sovětského svazu.

Dostavil se někdejší americký prezidentský kandidát George

McGovern a z Rakouska Bruno Kreisky. George McGovern

kongresu sdělil, že jeho porážka v prezidentských volbáchje

nom ukazuje, jak americký lid postrádá představivost. Nikdo

z urážlivých se však neurazil touto implicitní sebechválou

(jež spíše než o amerických voličích vypověděla cosizajíma

vého o těch, co ho nezvolili). Korunu všemu nasadil Kreisky:

mělo by se prý vyhovět všem požadavkům teroristů. A pokud

jde o jejich šedou eminenci Kaddáfího? „Je to revolucionář,“

prohlásil rakouský socialista, „a já jsem evolucionista.“ Pro

pana Kreiského rozdíl zřejmě zanedbatelný. Nikdo seneura

zil, nikdo neprotestoval.

7


Přátelský potlesk přivítal také pána jménem OmarCabe

zas Lacayo, jenž – kromě toho, že napsal jednu knihu pamětí

– je civilním povoláním vysokým pracovníkem ministerstva

vnitra lidově demokratické Nikaraguy; jinými slovy pánem

přes cenzuru a přes nápravná zařízení.

O cenzuře se na kongresu mluvilo hodně a samozřejměnej

hůře dopadly Spojené státy. Barbara Parkerová z organizace

People for the American Way usvědčovala sekretáře Schultze

ze lži, neboť prý ve čtyřiceti šesti z padesáti států americké

Unie se dály pokusy odstranit některé knihy ze školníchkniho

ven a čtyřicet procent takových pokusů bylo „aspoň částečně

úspěšných“. Na tohle zmatení pojmů jsme my ovšem už zvyklí,

ale na kongresu nepřišlo nikomu nic divné. Schultz tvrdil, že

v USA neexistuje „oficiální“, ústřední cenzura – to nemohlni

kdo popřít –, kdežto Parkerová hovořila o „cenzuře“vykoná

vané rodičovskými sdruženími. Nikdo si neuvědomil, že stát

knihy nekupuje, nanejvýš je zakazuje, kdežto školní knihovny

jsou normální zákazníci a mají – jako každý jiný zákazník –

právo rozhodnout, co koupí a co ne. Jestliže československý

stát zakáže Kunderu, Kundera nebude (kromě výtiskůpro

pašovaných ze Západu, jejichž majitelství se trestá). Jestliže

dítě chtivé Milence lady Chatterleyové nenajde knihu v knihovně

obecné školy ve Whisky Slide, zajde si do knihovny v Gin Ups,

tři míle odtud, a jeho uměnímilovnost bude ukojena.

Pan Omar Lacayo není ovšem školní knihovnicí ve Whisky

Slide, ale vnitrákem v Nikaragui a jejím vrchním cenzorem.

Na to se ho paní Parkerová ani jiní protestanti nevyptávali.

Museli přijít až lidé z tzv. východní Evropy, jako Jugoslávec

Danilo Kiš a Maďar Sándor Csoóri, aby se tajného otázali,

jak je to vlastně v Nikaragui s tou cenzurou. Tajný bylnu

cen připustit, že jeho stát nařídil „omezené omezení svobody

tisku“, ale hned to svedl na Spojené státy: cenzuru zavedli ne

proto, že je to zvykem ve všech marx-leninských režimech, ale

protože jeho stranovládu ohrožují Spojené státy. Vším, iko

munismem, jsou vini Američani.

Když proto na otázku, co říká řádění cenzury v Americe,

jeden asijský autor, mluvící lámanou angličtinou, reagoval

8

slovy: „Co? Cenzura? V Americe?“, domnívali se pokrokoví,

že asi nerozuměl.

A s chutí si z Ameriky udělali fackovacího panáka.

Prašť jako uhoď

Fackování se neslo většinou ve smyslu hesla: svět ovládají dvě

velmoci, jež si navzájem nemají vůbec, ale vůbec co vyčítat.

Zde se Günter Grass opět prokázal býti vynikajícím znalcem.

Czesław Miłosz, polský exilový básník a nositel Nobelovy

ceny, mluvil o utopiích; poznamenal, že mnozí spisovatelé

se „stavějí nepřátelsky ke státům, které nenabízejí žádnéuto

pické sliby“, a pokračoval: „V tomto století byly nepočítané

milióny lidí zabity ve jménu utopií – ať už ,pokrokových‘

nebo ,reakčních‘ – a vždy se našli spisovatelé, kteří dodali

přesvědčivé ospravedlnění takových masakrů.“ A vždycky,

pokračoval Miłosz, se taky našli spisovatelé, kteří cenzurovali

jiné spisovatele. „Nedávno jsem četl,“ pravil, „článekzápado

německého literárního kritika, jenž oslavoval Sartra za to, jak

napadl Camuse, ale vůbec se nezmínil, oč vlastně ve sporu

mezi nimi šlo. Camus se dopustil zločinu zmínkou o existenci

gulagu. Sartrovi velice ležela na srdci nespravedlnost v jeho

části světa, ale odmítal cítit jakoukoliv lítost nad milióny obětí

utracených ve jménu fraškovité historické nutnosti.“ Na to se

vztyčil Günter Grass a vyjádřil pohoršení nad tím, že někteří

lidé pokládají za nutné v diskusi o nepodařených utopiích

pořád a pořád jmenovat Sovětský svaz. Proč prý se nemluví

také o nepodařené „kapitalistické utopii“? Miłosz se mutr

pělivě snažil vysvětlit, že mluvit o utopické vizi kapitalismu

je prostě nesprávné. „Kapitalismus vznikl přirozeným růstem

společenského života ... existuje Natura devorans a Natura

devorata: Příroda, která pohlcuje, a Příroda, která jepohl

cována. To je pravý opak utopie.“ Německý myslitel však

nepochopil. Bůhví, jestli si kdy přečetl americké Prohlášení

nezávislosti, které, pokud jde o sliby, nejde dál, kam kdykapi

talismus došel: slibuje Američanům „život, svobodu a cestu

za štěstím“. Všimněte si: cestu za štěstím – nikoli štěstí. Cesta

implikuje jakousi námahu ze strany po ní jdoucího. Utopie

9


Přátelský potlesk přivítal také pána jménem OmarCabe

zas Lacayo, jenž – kromě toho, že napsal jednu knihu pamětí

– je civilním povoláním vysokým pracovníkem ministerstva

vnitra lidově demokratické Nikaraguy; jinými slovy pánem

přes cenzuru a přes nápravná zařízení.

O cenzuře se na kongresu mluvilo hodně a samozřejměnej

hůře dopadly Spojené státy. Barbara Parkerová z organizace

People for the American Way usvědčovala sekretáře Schultze

ze lži, neboť prý ve čtyřiceti šesti z padesáti států americké

Unie se dály pokusy odstranit některé knihy ze školníchkniho

ven a čtyřicet procent takových pokusů bylo „aspoň částečně

úspěšných“. Na tohle zmatení pojmů jsme my ovšem už zvyklí,

ale na kongresu nepřišlo nikomu nic divné. Schultz tvrdil, že

v USA neexistuje „oficiální“, ústřední cenzura – to nemohlni

kdo popřít –, kdežto Parkerová hovořila o „cenzuře“vykoná

vané rodičovskými sdruženími. Nikdo si neuvědomil, že stát

knihy nekupuje, nanejvýš je zakazuje, kdežto školní knihovny

jsou normální zákazníci a mají – jako každý jiný zákazník –

právo rozhodnout, co koupí a co ne. Jestliže československý

stát zakáže Kunderu, Kundera nebude (kromě výtiskůpro

pašovaných ze Západu, jejichž majitelství se trestá). Jestliže

dítě chtivé Milence lady Chatterleyové nenajde knihu v knihovně

obecné školy ve Whisky Slide, zajde si do knihovny v Gin Ups,

tři míle odtud, a jeho uměnímilovnost bude ukojena.

Pan Omar Lacayo není ovšem školní knihovnicí ve Whisky

Slide, ale vnitrákem v Nikaragui a jejím vrchním cenzorem.

Na to se ho paní Parkerová ani jiní protestanti nevyptávali.

Museli přijít až lidé z tzv. východní Evropy, jako Jugoslávec

Danilo Kiš a Maďar Sándor Csoóri, aby se tajného otázali,

jak je to vlastně v Nikaragui s tou cenzurou. Tajný bylnu

cen připustit, že jeho stát nařídil „omezené omezení svobody

tisku“, ale hned to svedl na Spojené státy: cenzuru zavedli ne

proto, že je to zvykem ve všech marx-leninských režimech, ale

protože jeho stranovládu ohrožují Spojené státy. Vším, iko

munismem, jsou vini Američani.

Když proto na otázku, co říká řádění cenzury v Americe,

jeden asijský autor, mluvící lámanou angličtinou, reagoval

8

slovy: „Co? Cenzura? V Americe?“, domnívali se pokrokoví,

že asi nerozuměl.

A s chutí si z Ameriky udělali fackovacího panáka.

Prašť jako uhoď

Fackování se neslo většinou ve smyslu hesla: svět ovládají dvě

velmoci, jež si navzájem nemají vůbec, ale vůbec co vyčítat.

Zde se Günter Grass opět prokázal býti vynikajícím znalcem.

Czesław Miłosz, polský exilový básník a nositel Nobelovy

ceny, mluvil o utopiích; poznamenal, že mnozí spisovatelé

se „stavějí nepřátelsky ke státům, které nenabízejí žádnéuto

pické sliby“, a pokračoval: „V tomto století byly nepočítané

milióny lidí zabity ve jménu utopií – ať už ,pokrokových‘

nebo ,reakčních‘ – a vždy se našli spisovatelé, kteří dodali

přesvědčivé ospravedlnění takových masakrů.“ A vždycky,

pokračoval Miłosz, se taky našli spisovatelé, kteří cenzurovali

jiné spisovatele. „Nedávno jsem četl,“ pravil, „článekzápado

německého literárního kritika, jenž oslavoval Sartra za to, jak

napadl Camuse, ale vůbec se nezmínil, oč vlastně ve sporu

mezi nimi šlo. Camus se dopustil zločinu zmínkou o existenci

gulagu. Sartrovi velice ležela na srdci nespravedlnost v jeho

části světa, ale odmítal cítit jakoukoliv lítost nad milióny obětí

utracených ve jménu fraškovité historické nutnosti.“ Na to se

vztyčil Günter Grass a vyjádřil pohoršení nad tím, že někteří

lidé pokládají za nutné v diskusi o nepodařených utopiích

pořád a pořád jmenovat Sovětský svaz. Proč prý se nemluví

také o nepodařené „kapitalistické utopii“? Miłosz se mutr

pělivě snažil vysvětlit, že mluvit o utopické vizi kapitalismu

je prostě nesprávné. „Kapitalismus vznikl přirozeným růstem

společenského života ... existuje Natura devorans a Natura

devorata: Příroda, která pohlcuje, a Příroda, která jepohl

cována. To je pravý opak utopie.“ Německý myslitel však

nepochopil. Bůhví, jestli si kdy přečetl americké Prohlášení

nezávislosti, které, pokud jde o sliby, nejde dál, kam kdykapi

talismus došel: slibuje Američanům „život, svobodu a cestu

za štěstím“. Všimněte si: cestu za štěstím – nikoli štěstí. Cesta

implikuje jakousi námahu ze strany po ní jdoucího. Utopie

9


slibuje čiré, ničím nezasloužené štěstí: „Každý podle svých

možností, každému podle jeho potřeb.“ Do praktickéněm

činy se tohle překládá „Jedem das seine.“

Rovnice Spojené státy = Sovětský svaz se objevovala jako

na kolotoči, v nejrůznějších formách a na nejrůznějších

úrovních. Co si třeba pomyslet o charakteristice americké

a sovětské literatury, jak ji přednesl australský autor Robert

Hughes: „Moskva má socialistický realismus a jeho jásavě

přesvědčivé obrazy produkce, pokroku, jednoty a dělnické

třídy. New York má kapitalistický realismus a jeho jásavěpře

svědčivé obrazy spotřeby, pokroku, kompetice a joggování.

Obě ty metody vyžadují stejně banální vyprávění, k němuž

práce spisovatelova nemá co přidat.“ Jinými slovy: neníroz

dílu mezi dílem Saula Bellowa nebo Philipa Rothe a dílem

Antona Josifoviče Patolizalova a Josefa Antonoviče Posluš

nikova. Vsjó ravnó. Oběma jejich vlády přikazují, jak psát.Pe

ter Schneider podobně soudil, že jak Amerika, tak Sovětský

svaz sebe pouze chválí a protivníka pouze kritizují. V životě

patrně nečetl americké noviny. Když se do debaty přimísil

ještě jeden Němec, Hans Christoph Buch, a zřejměrozhoř

čen dosavadními odhaleními o pekle zvaném Amerika nahlas

přečetl rezoluci odsuzující americkou politiku v Nikaragui,

nevydržel to zas – jinak na kongresu zcela nepoliticky se

projevující – Vasilij Aksjonov, podivil se, proč jsouzápado

němečtí spisovatelé „tak celí říční kritizovat Spojené státy“,

a poradil jim, aby „se dvakrát rozmysleli, než položí rovnítko

mezi Ameriku a Sovětský svaz“. U německých Besserwisserů

však asi nepochodil. On totiž v Sovětském svazu žil, kdežto

oni ne. On je tedy předpojatý, kdežto jim jejich odstup od

gulagu umožňuje objektivitu.

Největší bouři radikální nevole vyvolal však Saul Bellow,

přední žijící americký prozaik. Přednesl věcnou, elegantní

obranu americké demokracie, zmínil se kriticky o Marxovi

a o „pošetilé náklonnosti amerických spisovatelů k odci

zení“. Kdežto v Evropě a jinde se teoretizovalo, „americká

střední třída,“ řekl, „se zabývala touhami zdravého rozumu,

jako je ošacení a střecha nad hlavou“, a načrtl vývoj americké

10

společnosti ke stále většímu blahobytu a stále větší svobodě.

Vše, co tvrdil, je možno doložit statistikami a známými fakty

z historie. Se zlou se přirozeně potázal. Vyskočil opětská

kavý Günter Grass a na reakcionáře se obořil. „Před třemi

lety, když jsem byl v New Yorku, navštívil jsem jižní Bronx,“

pravil. „Rád bych slyšel, co by vašim slovům řekli lidé vjiž

ním Bronxu, kteří nemají střechu nad hlavou, kteří nemají

co jíst ani možnost užívat svobody, jakou máte vy nebo jiní

lidé v téhle zemi.“

Všimněte si: zacházení s miskitskými Indiány v Nikaragui,

zavedení cenzury v té zemi, pronásledování odborů a církve,

to vše se pomine jakožto nepodstatné pro celkové dobro, ježsan

dinisté přinášejí „lidu“, tj. velké většině. Když však Američan

hájí svou zemi, že velká většina se v ní, díky demokratickému

systému, těší svobodě a vysoké životní úrovni, vytáhne se na

něho – abych se vyjádřil jako Karel Marx – lumpenproletariát

z jižního Bronxu. Selektivní rozhořčení, selektivní kladení

důrazů. Po Grassovi vyskočilo ještě několik jiných, mezi nimi

jihoafrický básník Breyten Breytenbach (podle vlastníhoži

votopisu, který nedávno vydal, bývalý sovětský agent v Jižní

Africe. Sověti ho ovšem hodili přes palubu, a tak zakusilně

kolik let jihoafrického vězení) se známou tezí, že „svoboda

a prosperita Spojených států spočívá možná [podtrženo

mnou] na nesvobodě, chudobě a vykořisťování v mnohavel

kých oblastech světa, včetně Jižní Afriky“. Tuto tvrdošíjnou

tezi už mnohokrát vyvrátily studie a statistiky – viz články

Oty Ulče a jeho román Špatně časovaný běženec –, ale západní

radikálové přijali zřejmě za své heslo někdejší slavný výrok

Antonína Novotného, že nebudeme poklonkovat před fakty.

Když se levičáci vyřádili, Saul Bellow klidně a opět věcně

odpověděl. „Mluvil jsem o situaci většiny obyvatelstva

v Americe. Nepokoušel jsem se zmínit o každé výjimce, o níž

bych mohl mluvit.“ Těm čtenářům, kteří by snad Bellowapo

dezírali z nedostatku sociálního citu, doporučuji jeho román

Dean’s December. Nikdo z levičáků se tak podrobně a stako

vou sympatií nezabývá dnešní americkou chudinou. Takový

Doctorow například neustále píše o minulosti: o minulém

11


slibuje čiré, ničím nezasloužené štěstí: „Každý podle svých

možností, každému podle jeho potřeb.“ Do praktickéněm

činy se tohle překládá „Jedem das seine.“

Rovnice Spojené státy = Sovětský svaz se objevovala jako

na kolotoči, v nejrůznějších formách a na nejrůznějších

úrovních. Co si třeba pomyslet o charakteristice americké

a sovětské literatury, jak ji přednesl australský autor Robert

Hughes: „Moskva má socialistický realismus a jeho jásavě

přesvědčivé obrazy produkce, pokroku, jednoty a dělnické

třídy. New York má kapitalistický realismus a jeho jásavěpře

svědčivé obrazy spotřeby, pokroku, kompetice a joggování.

Obě ty metody vyžadují stejně banální vyprávění, k němuž

práce spisovatelova nemá co přidat.“ Jinými slovy: neníroz

dílu mezi dílem Saula Bellowa nebo Philipa Rothe a dílem

Antona Josifoviče Patolizalova a Josefa Antonoviče Posluš

nikova. Vsjó ravnó. Oběma jejich vlády přikazují, jak psát.Pe

ter Schneider podobně soudil, že jak Amerika, tak Sovětský

svaz sebe pouze chválí a protivníka pouze kritizují. V životě

patrně nečetl americké noviny. Když se do debaty přimísil

ještě jeden Němec, Hans Christoph Buch, a zřejměrozhoř

čen dosavadními odhaleními o pekle zvaném Amerika nahlas

přečetl rezoluci odsuzující americkou politiku v Nikaragui,

nevydržel to zas – jinak na kongresu zcela nepoliticky se

projevující – Vasilij Aksjonov, podivil se, proč jsouzápado

němečtí spisovatelé „tak celí říční kritizovat Spojené státy“,

a poradil jim, aby „se dvakrát rozmysleli, než položí rovnítko

mezi Ameriku a Sovětský svaz“. U německých Besserwisserů

však asi nepochodil. On totiž v Sovětském svazu žil, kdežto

oni ne. On je tedy předpojatý, kdežto jim jejich odstup od

gulagu umožňuje objektivitu.

Největší bouři radikální nevole vyvolal však Saul Bellow,

přední žijící americký prozaik. Přednesl věcnou, elegantní

obranu americké demokracie, zmínil se kriticky o Marxovi

a o „pošetilé náklonnosti amerických spisovatelů k odci

zení“. Kdežto v Evropě a jinde se teoretizovalo, „americká

střední třída,“ řekl, „se zabývala touhami zdravého rozumu,

jako je ošacení a střecha nad hlavou“, a načrtl vývoj americké

10

společnosti ke stále většímu blahobytu a stále větší svobodě.

Vše, co tvrdil, je možno doložit statistikami a známými fakty

z historie. Se zlou se přirozeně potázal. Vyskočil opětská

kavý Günter Grass a na reakcionáře se obořil. „Před třemi

lety, když jsem byl v New Yorku, navštívil jsem jižní Bronx,“

pravil. „Rád bych slyšel, co by vašim slovům řekli lidé vjiž

ním Bronxu, kteří nemají střechu nad hlavou, kteří nemají

co jíst ani možnost užívat svobody, jakou máte vy nebo jiní

lidé v téhle zemi.“

Všimněte si: zacházení s miskitskými Indiány v Nikaragui,

zavedení cenzury v té zemi, pronásledování odborů a církve,

to vše se pomine jakožto nepodstatné pro celkové dobro, ježsan

dinisté přinášejí „lidu“, tj. velké většině. Když však Američan

hájí svou zemi, že velká většina se v ní, díky demokratickému

systému, těší svobodě a vysoké životní úrovni, vytáhne se na

něho – abych se vyjádřil jako Karel Marx – lumpenproletariát

z jižního Bronxu. Selektivní rozhořčení, selektivní kladení

důrazů. Po Grassovi vyskočilo ještě několik jiných, mezi nimi

jihoafrický básník Breyten Breytenbach (podle vlastníhoži

votopisu, který nedávno vydal, bývalý sovětský agent v Jižní

Africe. Sověti ho ovšem hodili přes palubu, a tak zakusilně

kolik let jihoafrického vězení) se známou tezí, že „svoboda

a prosperita Spojených států spočívá možná [podtrženo

mnou] na nesvobodě, chudobě a vykořisťování v mnohavel

kých oblastech světa, včetně Jižní Afriky“. Tuto tvrdošíjnou

tezi už mnohokrát vyvrátily studie a statistiky – viz články

Oty Ulče a jeho román Špatně časovaný běženec –, ale západní

radikálové přijali zřejmě za své heslo někdejší slavný výrok

Antonína Novotného, že nebudeme poklonkovat před fakty.

Když se levičáci vyřádili, Saul Bellow klidně a opět věcně

odpověděl. „Mluvil jsem o situaci většiny obyvatelstva

v Americe. Nepokoušel jsem se zmínit o každé výjimce, o níž

bych mohl mluvit.“ Těm čtenářům, kteří by snad Bellowapo

dezírali z nedostatku sociálního citu, doporučuji jeho román

Dean’s December. Nikdo z levičáků se tak podrobně a stako

vou sympatií nezabývá dnešní americkou chudinou. Takový

Doctorow například neustále píše o minulosti: o minulém

11


století, o krizi třicátých let apod. „Samozřejmě že existují

výjimky. Jenom jsem prostě řekl, že filosofové svobodyse

dmnáctého a osmnáctého století položili základ ke struktuře,

jež vytvořila společnost celkem vzato svobodnou a celkem

vzato příkladně prosperující.“ Bellow také vytkl svým kri

tikům, že „opustili jazyk umění“ a přiklonili se k „žargonu

televizních hlasatelů a k žargonu padesát a šedesát let staré

radikální militantnosti“. Edward Rohstein k tomu v článku

v The New Republic (24. dubna 1985) připojil: „V roce 1948na

psal George Orwell: Být dnes protiamerický znamenáhulá

kat s tlupou výtržníků.“ Chování radikálů à la Günter Grass

na kongresu poskytlo dobrou ilustraci Orwellova postřehu.

Nechci však vzbudit dojem, že to byli jenom Němci, kdo se

otírali o Strýčka Sama. Věrni své tradici, zúčastnili sefacko

vání – a to v hojném počtu – i Američani. Prokázali přitom

jednak svůj, rovněž tradiční, nedostatek historického smyslu,

jednak nevyléčitelný idealismus. Tak třeba Toni Morrisonová,

u kritiků i finančně nad jiné úspěšná černá autorka:„Kdy

bych byla žila tím životem, jaký pro mne od počátku plánoval

[podtrženo mnou] stát, i kdybych byla Homérem, žila bych

a umřela v něčí kuchyni a v životě bych nenapsala ani slovo.“

Buď je to od pohledné Toni čirá demagogie, nebo čiránezna

lost dějin. „Od začátku“ amerického státu se otroctvípřipouš

tělo jenom jako okolnostmi vynucené zlo a mezi představiteli

americké Unie bylo odjakživa velké množství těch, kteří „od

začátku“ plánovali jeho zrušení. Potom taky došlo k čemusi,

čemu se říká Občanská válka: válka vedená ve jménuameric

kého státu, za jednotu tohoto státu, již však tento stát nebyl

ochoten přijmout za cenu další existence otroctví. V řadách

armády Unie padlo ve válce 375 000 v naprosté většiněbí

lých vojáků (mezi nimi i řada Čechů), také za to, aby Toni

Morrisonová nemusela celý život trávit v cizí kuchyni. Lze

na takové věci, byť i v ideologickém zápalu kongresu PEN

klubu, zapomínat? Toni zapomíná. Zcela ahistorickynapří

klad uvádí, že „každý zákon tohoto státu ... měl za cíl udržet

mě v negramotnosti – měli bychom mít stále na paměti, že

číst nebo učit se číst byl pro můj lid zločin, trestaný každou

12

autoritou – legální i nelegální“. Tady zase Toni směšujeame

rickou Unii s konfederovanými státy amerického Jihu, které

už sto dvacet let neexistují, a ani tam nebylo učit černochy

číst trestné ve všech státech.

Americký idealismus: dle Rosy Styronové řekl sekretář

Schultz ve svém projevu, že pro pouhé názory americká vláda

neodmítne povolení vstupu do Spojených států nikomu.

Ihned na něho vytáhli tzv. Zákon McCarrana-Waltera z roku

1952 a sekretář to slíz. Nic nepomohlo, že ve jmenovaném

projevu ve skutečnosti řekl: „Spojené státy jsou nejotevře

nější společnost na světě. Samozřejmě, dokonalí nejsme. ...

Nebylo však nikdy součástí vládou schválené politiky[zdůraz

něno mnou] upírat někomu vízum jen proto, že nesouhlasí

se Spojenými státy nebo s některým z jejich politickýchopat

ření. ... Žádná odmítnutí se nikdy nezakládala naabstrakt

ních názorech žadatele. ... Chci ovšem říci zcela otevřeně, že

odmítneme vstup do země osobám, které svými činypodrý

vají náš systém, u nichž je pravděpodobné, že se budouza

bývat špionáží nebo vybírat peníze pro naše nepřátele, nebo

jim jinak pomáhají. Příslušná rozhodnutí činí lidé, a ti jsou

omylní, ale činí je v dobré víře a v souhlase s platnoupoli

tikou, jež sleduje naše národní zájmy. ... Toto shromáždění

je pouze jedním z mnoha svědectví o tom, jak jsme oddáni

zásadě udržet svobodnou výměnu myšlenek.“

Kdo se rozhlédl po sále, musel dát sekretáři Schultzovi

za pravdu. Ne ovšem Rose Styronová. Ohnala se hnedsku

tečností, že pouze jednorázové, nikoli permanentní vstupní

vízum dostali takoví účastníci kongresu jako MohamedDar

wish, Jorge Amado, Gabriel García Márquez, a že FarleyMo

watovi bylo v roce 1985 vízum zcela odepřeno (nezmínila se,

že po protestu byl Mowatovi vstup do USA povolen).

Co je to za lidi? Darwish je palestinský básník s úzkými

vztahy k PLO. Jorge Amado je laureát Stalinovy ceny. Prý

k ní přišel nevinně: psal jenom sociálně kritické romány, což

je možné. García Márquez, laureát zas Nobelovy ceny, je

zcela otevřený poputčik marxleninistů, dobrý přítel Fidela

Castra. Farley Mowat, kanadský autor například knihy Sibir,

13


století, o krizi třicátých let apod. „Samozřejmě že existují

výjimky. Jenom jsem prostě řekl, že filosofové svobodyse

dmnáctého a osmnáctého století položili základ ke struktuře,

jež vytvořila společnost celkem vzato svobodnou a celkem

vzato příkladně prosperující.“ Bellow také vytkl svým kri

tikům, že „opustili jazyk umění“ a přiklonili se k „žargonu

televizních hlasatelů a k žargonu padesát a šedesát let staré

radikální militantnosti“. Edward Rohstein k tomu v článku

v The New Republic (24. dubna 1985) připojil: „V roce 1948na

psal George Orwell: Být dnes protiamerický znamenáhulá

kat s tlupou výtržníků.“ Chování radikálů à la Günter Grass

na kongresu poskytlo dobrou ilustraci Orwellova postřehu.

Nechci však vzbudit dojem, že to byli jenom Němci, kdo se

otírali o Strýčka Sama. Věrni své tradici, zúčastnili sefacko

vání – a to v hojném počtu – i Američani. Prokázali přitom

jednak svůj, rovněž tradiční, nedostatek historického smyslu,

jednak nevyléčitelný idealismus. Tak třeba Toni Morrisonová,

u kritiků i finančně nad jiné úspěšná černá autorka:„Kdy

bych byla žila tím životem, jaký pro mne od počátku plánoval

[podtrženo mnou] stát, i kdybych byla Homérem, žila bych

a umřela v něčí kuchyni a v životě bych nenapsala ani slovo.“

Buď je to od pohledné Toni čirá demagogie, nebo čiránezna

lost dějin. „Od začátku“ amerického státu se otroctvípřipouš

tělo jenom jako okolnostmi vynucené zlo a mezi představiteli

americké Unie bylo odjakživa velké množství těch, kteří „od

začátku“ plánovali jeho zrušení. Potom taky došlo k čemusi,

čemu se říká Občanská válka: válka vedená ve jménuameric

kého státu, za jednotu tohoto státu, již však tento stát nebyl

ochoten přijmout za cenu další existence otroctví. V řadách

armády Unie padlo ve válce 375 000 v naprosté většiněbí

lých vojáků (mezi nimi i řada Čechů), také za to, aby Toni

Morrisonová nemusela celý život trávit v cizí kuchyni. Lze

na takové věci, byť i v ideologickém zápalu kongresu PEN

klubu, zapomínat? Toni zapomíná. Zcela ahistorickynapří

klad uvádí, že „každý zákon tohoto státu ... měl za cíl udržet

mě v negramotnosti – měli bychom mít stále na paměti, že

číst nebo učit se číst byl pro můj lid zločin, trestaný každou

12

autoritou – legální i nelegální“. Tady zase Toni směšujeame

rickou Unii s konfederovanými státy amerického Jihu, které

už sto dvacet let neexistují, a ani tam nebylo učit černochy

číst trestné ve všech státech.

Americký idealismus: dle Rosy Styronové řekl sekretář

Schultz ve svém projevu, že pro pouhé názory americká vláda

neodmítne povolení vstupu do Spojených států nikomu.

Ihned na něho vytáhli tzv. Zákon McCarrana-Waltera z roku

1952 a sekretář to slíz. Nic nepomohlo, že ve jmenovaném

projevu ve skutečnosti řekl: „Spojené státy jsou nejotevře

nější společnost na světě. Samozřejmě, dokonalí nejsme. ...

Nebylo však nikdy součástí vládou schválené politiky[zdůraz

něno mnou] upírat někomu vízum jen proto, že nesouhlasí

se Spojenými státy nebo s některým z jejich politickýchopat

ření. ... Žádná odmítnutí se nikdy nezakládala naabstrakt

ních názorech žadatele. ... Chci ovšem říci zcela otevřeně, že

odmítneme vstup do země osobám, které svými činypodrý

vají náš systém, u nichž je pravděpodobné, že se budouza

bývat špionáží nebo vybírat peníze pro naše nepřátele, nebo

jim jinak pomáhají. Příslušná rozhodnutí činí lidé, a ti jsou

omylní, ale činí je v dobré víře a v souhlase s platnoupoli

tikou, jež sleduje naše národní zájmy. ... Toto shromáždění

je pouze jedním z mnoha svědectví o tom, jak jsme oddáni

zásadě udržet svobodnou výměnu myšlenek.“

Kdo se rozhlédl po sále, musel dát sekretáři Schultzovi

za pravdu. Ne ovšem Rose Styronová. Ohnala se hnedsku

tečností, že pouze jednorázové, nikoli permanentní vstupní

vízum dostali takoví účastníci kongresu jako MohamedDar

wish, Jorge Amado, Gabriel García Márquez, a že FarleyMo

watovi bylo v roce 1985 vízum zcela odepřeno (nezmínila se,

že po protestu byl Mowatovi vstup do USA povolen).

Co je to za lidi? Darwish je palestinský básník s úzkými

vztahy k PLO. Jorge Amado je laureát Stalinovy ceny. Prý

k ní přišel nevinně: psal jenom sociálně kritické romány, což

je možné. García Márquez, laureát zas Nobelovy ceny, je

zcela otevřený poputčik marxleninistů, dobrý přítel Fidela

Castra. Farley Mowat, kanadský autor například knihy Sibir,

13


kde líčí krásy budování Sibiře, pokládá zprávy o gulagu za

přehnané. Jak vysvětlí Solženicyn, ptal se v dopise zaslaném

kdysi torontskému Toronto Star, že jej, ještě jako vězně, vyléčili

z rakoviny, když to tam podle něho bylo tak zlé? Mowat je

také horlivým zastáncem oficiálních styků Svazu kanadských

spisovatelů se svazy z lidových demokracií a ze SSSR (viz

články Jana Drábka a můj v Západě č. 2/1983, s. 17). Dejme

tomu, že politické názory těchto pánů jsou pouze abstraktní;

že nepřátelům Ameriky nijak nepomáhají; že u nich není

nejmenší nebezpečí špionážní nebo fízlovské činnosti; že

přesto, že to jsou zjevní nebo skrytí marxleninisti, dá se jejich

slovu věřit. Vláda Spojených států jim zřejmě uvěřila,pro

tože vízum – byť jen jednorázové – dostali. Což všecko vede

k širší filosofické otázce, o níž se debatuje už dlouhá desetiletí

a která zřejmě nikdy nebude vydebatována: Má demokracie

právo bránit se proti nedemokracii způsoby, které někteří

demokraté pokládají za nedemokratické? Je oprávněná zá

sada, že demokracie má platit jen pro demokraty, tj. pro lidi,

jejichž přiznaným cílem není demokracii zničit? A je-li tato

zásada správná, neměly by se zakázat politické strany, jako

jsou Komunistická strana USA nebo Americká nacionálně

socialistická strana?

Já – po zkušenostech svých a nás všech – věřím, že je ta

zásada správná, ale že je rovněž správné, že ve Spojených

státech se ty partaje nezakazují. Důvod není logický, ale

pragmatický. Co se zakáže, je zakázané ovoce. Kvůli němu

ztratili lidé jediný ráj, který kdy existoval a který kdy bude

existovat.

Jedna věc je ovšem zakázat komunistickou partaj, a jiná je

odmítnou vízum dobrým kamarádům komunistických dik

tátorů a nadšeným obdivovatelům země, kde se prostírásou

ostroví gulag. Vzpomínám si, jak asi v polovici šedesátých let

přijela do Prahy australská spisovatelka Dymphna Cusacková

s manželem. Bylo to v době, kdy už se československákom

partaj začala silně odklánět od sovětské ortodoxie, zejména

v osobnostech svých členů–spisovatelů. Sotva se Cusackovi

ubytovali v hotelu, už přispěchal soudruh manžel nasekre

14

tariát svazu spisovatelů a úřadujícího sekretáře, o němž se

z jistých důvodů, jež nemohu uvést, domníval, že jespoleh

livý stalinista, se tázal, kam má podávat hlášení o svýchse

tkáních s českými spisovateli. Australský marxleninovec totiž

usuzoval, že k němu, jakožto k anglicky mluvícímuzápaďá

kovi, pojmou reakční autoři důvěru, budou se mu svěřovat se

svými politickými názory, a ty jistě budou zajímat příslušné

příslušníky příslušného ministra.

Je snad prokazatelně jisté, že manželé Cusackovi byli mezi

marxisty, poputčiky a obdivovateli výjimkou? Že jenom oni

byli ochotni vykonávat v cizí zemi takovouto abstraktníčin

nost?

Mlčící většina

Zatím jsem patrně vzbudil představu, že kongres PENu byl

mumraj stalinistů, poputčiků, antiamerických Němců aame

rických naivek. Musím ji poopravit.

Protože Amerika fungovala jako fackovací panák, museli

mít fackovači taky opak: idol nevinné dokonalosti kposta

vení na piedestal. Postavili naň samozřejmě Nikaraguu. Jak je

to jejich zvláštním zvykem, zcela zapomněli na dlouhou řadu

svých předchozích idolů: na SSSR, na Čínu řečenou lidovou,

na Albánii, na Vietnam, na rovněž lidovou Kambodžu, na

Kubu atd. atd. Všechny tyto idoly sice ztratily panenství,ne

pěkně znásilněny politickou realitou, ale nevadí. Nevadí ani,

že nevinností zářící Nikaragua radikálně okleštila občanské

svobody, jejichž nejmikroskopičtější omezení by v Americe

nepochybně vedlo ke svržení vlády nebo přinejmenším kim

peachmentu prezidenta; že její vládnoucí junta dnes užnepřed

stírá specificky středoamerickou národní revoluci, ale veřejně

se hlásí k marxleninismu (to vysvětlují její američtí apologeti

tak, že ji k marxismu vlastně donutila Reaganova politika);

že nemilosrdně likviduje všechny skutečné nemarxisty, kteří

jí vydatně a často rozhodujícím způsobem pomohli v boji

proti Somozovi; že omezila práva dělnických odborů akato

lické církve; že deportovala Indiány kmene Miskito z jejich

staletých sídlišť, a pokud se bránili, neváhala je zmasakro

15


kde líčí krásy budování Sibiře, pokládá zprávy o gulagu za

přehnané. Jak vysvětlí Solženicyn, ptal se v dopise zaslaném

kdysi torontskému Toronto Star, že jej, ještě jako vězně, vyléčili

z rakoviny, když to tam podle něho bylo tak zlé? Mowat je

také horlivým zastáncem oficiálních styků Svazu kanadských

spisovatelů se svazy z lidových demokracií a ze SSSR (viz

články Jana Drábka a můj v Západě č. 2/1983, s. 17). Dejme

tomu, že politické názory těchto pánů jsou pouze abstraktní;

že nepřátelům Ameriky nijak nepomáhají; že u nich není

nejmenší nebezpečí špionážní nebo fízlovské činnosti; že

přesto, že to jsou zjevní nebo skrytí marxleninisti, dá se jejich

slovu věřit. Vláda Spojených států jim zřejmě uvěřila,pro

tože vízum – byť jen jednorázové – dostali. Což všecko vede

k širší filosofické otázce, o níž se debatuje už dlouhá desetiletí

a která zřejmě nikdy nebude vydebatována: Má demokracie

právo bránit se proti nedemokracii způsoby, které někteří

demokraté pokládají za nedemokratické? Je oprávněná zá

sada, že demokracie má platit jen pro demokraty, tj. pro lidi,

jejichž přiznaným cílem není demokracii zničit? A je-li tato

zásada správná, neměly by se zakázat politické strany, jako

jsou Komunistická strana USA nebo Americká nacionálně

socialistická strana?

Já – po zkušenostech svých a nás všech – věřím, že je ta

zásada správná, ale že je rovněž správné, že ve Spojených

státech se ty partaje nezakazují. Důvod není logický, ale

pragmatický. Co se zakáže, je zakázané ovoce. Kvůli němu

ztratili lidé jediný ráj, který kdy existoval a který kdy bude

existovat.

Jedna věc je ovšem zakázat komunistickou partaj, a jiná je

odmítnou vízum dobrým kamarádům komunistických dik

tátorů a nadšeným obdivovatelům země, kde se prostírásou

ostroví gulag. Vzpomínám si, jak asi v polovici šedesátých let

přijela do Prahy australská spisovatelka Dymphna Cusacková

s manželem. Bylo to v době, kdy už se československákom

partaj začala silně odklánět od sovětské ortodoxie, zejména

v osobnostech svých členů–spisovatelů. Sotva se Cusackovi

ubytovali v hotelu, už přispěchal soudruh manžel nasekre

14

tariát svazu spisovatelů a úřadujícího sekretáře, o němž se

z jistých důvodů, jež nemohu uvést, domníval, že jespoleh

livý stalinista, se tázal, kam má podávat hlášení o svýchse

tkáních s českými spisovateli. Australský marxleninovec totiž

usuzoval, že k němu, jakožto k anglicky mluvícímuzápaďá

kovi, pojmou reakční autoři důvěru, budou se mu svěřovat se

svými politickými názory, a ty jistě budou zajímat příslušné

příslušníky příslušného ministra.

Je snad prokazatelně jisté, že manželé Cusackovi byli mezi

marxisty, poputčiky a obdivovateli výjimkou? Že jenom oni

byli ochotni vykonávat v cizí zemi takovouto abstraktníčin

nost?

Mlčící většina

Zatím jsem patrně vzbudil představu, že kongres PENu byl

mumraj stalinistů, poputčiků, antiamerických Němců aame

rických naivek. Musím ji poopravit.

Protože Amerika fungovala jako fackovací panák, museli

mít fackovači taky opak: idol nevinné dokonalosti kposta

vení na piedestal. Postavili naň samozřejmě Nikaraguu. Jak je

to jejich zvláštním zvykem, zcela zapomněli na dlouhou řadu

svých předchozích idolů: na SSSR, na Čínu řečenou lidovou,

na Albánii, na Vietnam, na rovněž lidovou Kambodžu, na

Kubu atd. atd. Všechny tyto idoly sice ztratily panenství,ne

pěkně znásilněny politickou realitou, ale nevadí. Nevadí ani,

že nevinností zářící Nikaragua radikálně okleštila občanské

svobody, jejichž nejmikroskopičtější omezení by v Americe

nepochybně vedlo ke svržení vlády nebo přinejmenším kim

peachmentu prezidenta; že její vládnoucí junta dnes užnepřed

stírá specificky středoamerickou národní revoluci, ale veřejně

se hlásí k marxleninismu (to vysvětlují její američtí apologeti

tak, že ji k marxismu vlastně donutila Reaganova politika);

že nemilosrdně likviduje všechny skutečné nemarxisty, kteří

jí vydatně a často rozhodujícím způsobem pomohli v boji

proti Somozovi; že omezila práva dělnických odborů akato

lické církve; že deportovala Indiány kmene Miskito z jejich

staletých sídlišť, a pokud se bránili, neváhala je zmasakro

15


vat (sandinisté to omlouvali tím, že se unáhlili). Nevadí, že

kdyby tisícinu toho provedl třeba v San Salvadoru Duarte,

byl by laudátory nikaragujské junty jednohlasně prohlášen

za fašistu. Nic nevadí; a tak Hans Christoph Buch přečetl

zmíněnou rezoluci proti ďáblu Reaganovi a vyzval kongres

k podpisům. Těch podpisů se nakonec sešlo 149.

Kongresu se zúčastnilo 700 spisovatelů.

Odečteme-li od toho 149, zbývá 551 spisovatelů, tj. téměř

devětasedmdesátiprocentní většina.

Mlčící většina.

Selský rozum

Až na to, že tak docela nemlčela, a proti plamennýmproje

vům marxismu se na kongresu uplatnil taky klidný selský

rozum.

Nečekaně i u autorů, kteří jinak mají pověst krajníchra

dikálů. Jako ledová sprcha (na levé radikály) proto působily

třeba faktické poznámky černošského prozaika Ishmaela

Reida, že americký stát a jmenovitě Reaganova adminis

trativa „získaly programy, jako je Státní nadace pro umění,

lepší vysvědčení než literární establišment. ... Dnešní [tj.Re

aganova] administrativa, režim, který někteří pokládají za

pravicový, má ve svých řadách víc nebělochů než americká

literární organizace.“ Pravé „vzrušení v sále“ způsobil také

jeho útok na momentálně levičáky nejvynášenější románčer

nošské autorky Alice Walkerové Purpurová barva (The Color

Purple), neboť film natočený podle něho „vyvolal v životnej

horší kampaň proti černošským mužům od dob spisovatelů

otrokářské Konfederace“. Román je totiž příběhemčernoš

ské ženy, která, zklamána a opuštěna svými muži, přikloní

se k lesbianismu. Radikály nepotěšil ani slavný John Updike,

jenž prohlásil, že „si hlavně přeje, aby vláda ... i nadálezaru

čovala svobodu projevu, kterou zakladatelé amerického státu

přislíbili svým občanům. To je až dost, a to úplně stačí.“ A levé

liberály týž Updike přímo rozzuřil, když velmi konzervativně

usoudil: „Vládní peníze v umění mohou, obávám se, umělce

pouze odvést od odpovědnosti najít si skutečný trh pro své

16

produkty, konkrétní obecenstvo pro své výkony. To je pře

devším pravda o literatuře, již lze vytvářet lacino a která od

vynálezu knihtisku je populárním uměním, tj. uměním, jež

hledá podporu zdola, nikoliv shora.“ Příjemně (nebonepří

jemně, jak koho) překvapila také Isabel Allendeová z Chile,

když velmi nesmlouvavě vedla dělící čáru mezi demokracií,

která „dovoluje vzpouru, zvědavost, výzvu k boji, neuctivost,

což všechno jsou přirozené požadavky téměř všech umělců“,

a mezi diktaturou, jež „brutálně vnucuje umělcům oficiální

kritéria“ – což se o vládě Spojených států neodvážil tvrdit ani

nejnekritičtější obdivovatel Nikaraguy.

Nepřekvapily, ale pro většinu obecenstva byly příjemné

hlasy autorů, kteří se otevřeně ujali obrany demokracie, té

bez přívlastků, protože na vlastní kůži zažili tu s přívlastky.

Západní radikálové ten rozdíl neznají, anebo, pokud vyzařují

některou barvu rudého spektra, neuznávají, že demokracie

bez přívlastků vůbec existuje. Buď je „buržoazní“ (a ta je de

facto diktatura), nebo je „lidová“ (zvaná také diktaturaprole

tariátu, de facto ale demokracie: „nejširší možná v třídníspo

lečnosti“, jak jsme se učívali v kursech bludů). Jako příklad

pokrytectv



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist