načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Timeless – Zachránci nového času - Armand Baltazar

Timeless – Zachránci nového času

Elektronická kniha: Timeless – Zachránci nového času
Autor:

Po Srážce časů se zrodila nová Země: kontinenty změnily tvar, vyrostla nová pohoří a oceány se vylily z břehů. Divočinou táhnou stáda mamutů a dinosaurů, nad městy se tyčí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  259
+
-
8,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 615
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Timeless - Diego and the rangers of the Vastlantic přeložil Matěj Čuchna
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3679-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po Srážce časů se zrodila nová Země: kontinenty změnily tvar, vyrostla nová pohoří a oceány se vylily z břehů. Divočinou táhnou stáda mamutů a dinosaurů, nad městy se tyčí mrakodrapy a v přístavu New Chicaga se potkávají parníky, plachetnice a obří roboti. Minulost, přítomnost a budoucnost splývají a vytváří nový, naprosto originální svět. V den svých třináctých narozenin se Diego Ribera probudí s jedinou myšlenkou: dostane konečně vytoužené létací prkno? Netuší, že brzy bude muset řešit mnohem závažnější věci. Stane se totiž svědkem únosu svého otce – geniálního vynálezce Santiaga. Nájezdníci z Aeterna chtějí využít jeho schopností a ovládnout svět. Odvezli ho neznámo kam a Diegovi nezbývá nic jiného, než na to přijít a vyrazit mu na pomoc… Armand Baltazar je malíř, grafik a animátor, jehož jméno je dlouhodobě spojeno s prací pro filmová studia DreamWorks, Walt Disney nebo Pixar.

Zařazeno v kategoriích
Armand Baltazar - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Timeless –

Zachránci nového času

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Armand Baltazar

Timeless – Zachránci nového času – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


ARMAND BALTAZAR

ZACHRÁNCI

NOVÉHO ČASU


Armand Baltazar

Timeless – Zachránci nového času

Poprvé vydalo v USA v roce 2017 nakladatelství Katherine Tegen Books.

Katherine Tegen Books is an imprint of HarperCollins Publishers.

Copyright © 2017 by Katherine Tegen Books

Illustrations © 2017 Armand Baltazar

Z anglického originálu Timeless – Diego and the Rangers of the Vastlantic přeložil Matěj Čuchna

Odpovědný redaktor Vojtěch Záleský

Technická redaktorka Daruše Singerová

Vydalo nakladatelství Fragment ve společnosti Albatros Media a.s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 31 909, 1. vydání, 2018

Sazbu zhotovilo GDTP studio Albatros Media, Petra Krušberská

České vydání © Albatros Media a.s., 2018

Translation © Matěj Čuchna, 2018

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí

být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu.

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

ISBN tištěné knihy 978-80-253-3679-3 (1. vydání, 2018)

ISBN e-knihy 978-80-253-3744-8 (1. zveřejnění, 2018)


Pro Dylana a Sharon Baltazarovy

a mého přítele Kevyna Lee Wallace


6

PROLOG

K

onec světa nastal z nečekaných důvodů. Na vině nebylo

nic z  toho, o  čem se v  dnešní době tolik hovoří, žádné

války, nepokoje nebo změny klimatu. Konec světa ne­ způsobila naše arogance, pýcha ani sobectví. Ne, svět skončil vli­ vem lidského talentu a tvůrčího ducha. Mysleli jsme si, že přepi­ sujeme dějiny a měníme budoucnost.

Ukázalo se, že jsme měli pravdu.

Přišlo to odněkud z hvězd. Kosmická událost, kterou nešlo před­

povědět, trhlina v  časoprostorovém kontinuu, která smazala celou

naši existenci. Nezmizela jen naše přítomnost, ale také minulost

a budoucnost, vše, čím lidstvo kdy bylo a čím se mohlo stát. Nezbylo

nic, jen temné prázdno a šeptající ozvěny světa, který již neexistoval.


7

Ale nebyl to úplný konec.

Dostali jsme druhou šanci.

Země se vynořila zpět z  té pusté prázdnoty, znovuzrozená a nepředstavitelně jiná. Na obřích pláních se pásli dinosauři ve­ dle mamutů a stád milionů bizonů. Majestátní parníky a prasta­ ré plachetnice se proplétaly mezi nohama obřích přístavních robotů. Minulost, současnost a budoucnost se smísily do jedno­ ho celku, světadíly nabyly nových tvarů, oceány omývaly nové břehy a ze země vyrostla nová pohoří. Takový byl svět po Srážce časů.

Katastrofu přežilo přibližně sto milionů lidí z různých období, kteří skončili rozesetí po celé planetě. Byli mezi nimi lidé z civili­ zovaného času páry, lidé z pozdějšího období, kterému se začalo říkat středočas, i futuristé ze vzdálené budoucnosti. Tito troseční­ ci z  různých časů se ocitli v  nebezpečném světě, kde neplatila známá pravidla, a jejich snaha přežít s sebou neodvratně přinášela zárodky konfliktu. Netrvalo dlouho a  ten divoký, ale překrásný svět se proměnil v bitevní pole.

Válka trvala několik let, než si zbytky lidstva uvědomily, že nemá cenu se vzájemně vybíjet a že cesta k přežití vede skrze spo­ lupráci. Konflikt, kterému se později začalo říkat temná válka, skončil uzavřením příměří. Lidé se zdráhavě spojili, založili nové vlády, sepsali zákoníky a vytvořili nová společenství.

Nastalo období křehkého míru, které lidem umožnilo opravit města a  obnovit státní celky. Narodila se první generace dětí a nový svět skýtal mnoho tajemství a divů čekajících na objevení. 8 9 10 11 12 13 14

15

Hrozba však zcela nepominula. Navzdory veškeré snaze nové

civilizace se v  neprozkoumané divočině stále pohybovali lidé,

kteří nebyli ochotní podřídit se míru a  novému pořádku, a  na­

opak neváhali zničit každého, kdo se odvážil postavit mezi ně...

... a jejich touhu stát se vládci světa. 16

17

ČÁST PRVNÍ

Nový svět

V životě každého

člověka jsou dva

důležité dny:

den, kdy se narodí,

a den, kdy zjistí proč. 18 19 20

K A PI TOL A PRV NÍ

Sen o letu

V

noci na své třinácté narozeniny zahlédl Diego Ribera

ve snu záblesk vlastní budoucnosti. Byl to sen, který se

mu opakovaně vracel a  pokaždé ho vyděsil. Začínal hlasem jeho otce nesoucím se temnotou.

„Diego, potřebuju víc světla!“

Santiagův hlas se odrazil od stěn rozlehlé dílny. Stál na oprýs­

kaném modrém lešení mezi obřími roboty seřazenými podél

stěn, v rukou třímal klíč dlouhý jako jeho paže a nebezpečně se

vykláněl přes zábradlí, aby dosáhl do naolejovaných hlubin ma­

sivního ramenního kloubu. Hlava, ruce a  nohy robota ležely na

zemi v různých fázích rozebrání.




24

Diego seděl na stoličce, prohlížel si jedno z  robotových vel­ kých očí, které leželo na hlavním pracovním stole, a podivoval se nad geometrií duhovky. Fungovala jako clona středočasového fo­ toaparátu. Diego si představoval, jak se ocelové lamely postupně rozevírají jako okvětní plátky. V duchu viděl, jak se spouštějí ma­ ličké písty, i způsob, jakým jsou připojeny k parnímu procesoru. Měl pocit, že rozumí tomu, jak celý mechanismus funguje, že do­ káže vycítit jeho účel. Zajímalo ho, jestli to má jeho táta stejné.

Každý v  New Chicagu považoval Santiaga za génia, nejlepší mozek nové éry. Byl to stavitel, vynálezce a vizionář. Někteří ho ale označovali za šarlatána a tvrdili, že jeho výtvory jsou tak dů­ myslné, že v tom musí být nějaký podvod nebo trik. Ale tohle ří­ kali jen ti, co ho nikdy neviděli ponořeného do díla.

„Diego, slyšel jsi mě?“

„Promiň, tati.“

Diego seskočil ze stoličky.

Najednou stál přímo u vysokého okna.

Přesunul se, aniž by se pohnul.

Tohle je sen, pomyslel si Diego, ale to náhlé uvědomění ho vzá­ pětí začalo opouštět. Okraje jeho zorného pole byly rozostřené a ztrácely se ve tmě.

Diego popadl těžké závěsy a  odsunul je stranou. Dílnu zalila jasná sluneční záře.

„Tati, stačí to?“ křikl přes rameno.

Žádná odpověď.

„Táto? “

Diego se otočil a náhle stál zpět uprostřed dílny.

Ale táta byl pryč, stejně jako robot, na kterém pracoval, i všich­ ni ostatní. Zmizelo i lešení, dílna byla úplně prázdná... až na stůl, u kterého Diego předtím seděl.

Robotovo oko sice zmizelo, ale místo něj teď na stole leželo něco mnohem zajímavějšího a třpytilo se to v ranních paprscích slunce.

Gravboard.

Pět stop dlouhý, vyrobený z olšového dřeva, kevlaru a chromu a ozdobený červenými a bílými pruhy. Přenosný parní generátor a řídicí rukavice ležely hned vedle. Ze Santiagovy dílny pocháze­ la spousta úžasných vynálezů, ale pokud šlo o Diega, gravboardy byly nejlepší ze všech. On a jeho kamarád Petey nevynechali jedi­ nou příležitost, kdy se na nich mohli proletět po dílně.

Přesto ho teď pohled na prkno naplnil obavami. Tenhle sen se mu nezdál poprvé.

Prkno se pokaždé objevilo hned potom, co táta zmizel.

Ve vzduchu viselo nebezpečí, ale Diego ho nedokázal přesně zařadit.

„Diego.“

„Tat i? “

Diego zamžoural do stínů. Tohle neznělo jako tátův hlas. „Kdo je tam? “

Cítil, jak se mu svírá břicho. Možná to byl sen, ale přesto měl pocit, že jeho strach je více než skutečný.

V temnotě mezi dvěma okny rozeznal něčí siluetu, která vzá­ pětí vystoupila do světla. Ne, tohle není táta, ten je vyšší. Není to holka? Chvíli trvalo, než si tím byl jistý. Na hlavě měla letecké brýle a kuklu. Přišlo mu, že je stejně stará jako on.

„Kdo jsi?“ zeptal se Diego.

Dívka nehybně stála. Vzápětí promluvila, ale její ústa se nepo­ hnula. Její hlas se ozval přímo v Diegově mysli.

Leť.

Potom zmizela.

Náhlý průvan.

Diego se prudce otočil. Ještě ji spatřil, jak vyskakuje z okna.

„Ne! Nedělej to!“ Diego se rozběhl k  oknu a  vyklonil se ven. Deset pater pod ním hučel provoz na rušné ulici, ale dívčino tělo neleželo celé rozbité na kolejích ani se nehybně nevznášelo na hladině kanálu. Místo toho spatřil, jak sviští pryč vzduchem na svém vlastním gravboardu.

Leť!

Hlas byl plný palčivé naléhavosti. Diego věděl, že se musí pohnout a začít jednat.

Nejdřív sundal gravboard ze stolu, potom si na záda pověsil přenosný parní generátor. Na okamžik se zapotácel pod tíhou ma­ lého mosazného kotle a tlakového převodníku, ale pak už se hnal k oknu a natahoval si těžké kožené rukavice s budíky, kontrolka­ mi a  tenkými hadičkami, které je spojovaly s  prknem. Ještě při­ pevnil regulátor příkonu, stiskl příslušné spínače, počkal, až usly­ ší známé zasyčení kotle...

A vyskočil vstříc nebi.

Slyšel hučení rozráženého vzduchu a vnímal, jak se kolem něj míhají okna. Diego padal přímo dolů, ale neztrácel hlavu. Pevně sevřel gravboard, posunul si ho pod nohy, stiskl tlačítko na ruka­ vici, které ovládalo magnetické zámky, a jeho boty přilnuly k prk­ nu. Chodníky plné chodců se mu řítily vstříc. Diego se zapřel nohama, přesunul váhu, země byla stále blíž a blíž...

Parní turbína zakvílela ve vysokých otáčkách, prkno se zakous­ lo do vzduchu a  pád přešel v  let, těsně nad markýzami obchodů a vysokými klobouky dam z času páry.

Diego se konečně nadechl a  vychutnával si, jak mu vítr oví­ vá  tvář. Ó ano! Svištěl nad ulicí a  cítil obrovský příval vzrušení. Tohle byl ten pocit, po kterém toužil celý život. Vždycky věděl, že to má v krvi.

Pustil se proti větru, přenášel váhu zleva doprava a  opisoval mírné obloučky sem a  tam nad kanálem. Ten pohyb mu přišel stejně přirozený jako chůze, jen tisíckrát lepší.

Letěl napříč New Chicagem, nad jeho kanály a kolejemi, nad parníky a drezínami stojícími v ranní dopravní zácpě, nad chod­ níky plnými lidí v kabátech, kožených tunikách a jemných pláš­ tích, nad smrští barev a zvuků, nad pachem koňského trusu, stroj­ ního oleje, jídla od pouličních prodavačů a slaného moře. V dálce se proti zlaté ranní obloze rýsovaly sloupy kouře z parníků a pří­ stavních robotů.

Potom před sebou spatřil dívku z dílny. Svištěla volným prosto­ rem a Diego ji musel dostihnout, než bude pozdě. Netušil proč, ale věděl, že musí. Napadlo ho, že to má něco společného s časem. Čas v Diegově světě plynul dopředu i dozadu, ale tady ve snu to bylo jiné.

Tady rychle docházel.

Diego se proměnil ve vítr. Proměnil se v  nebe. Měl pocit, že neváží o nic víc než vzduch, a věděl, že stejně jako jeho máma v ži­ votě netoužil po ničem jiném než po tomhle pocitu.

Let. Svoboda.

Znovu dívku zahlédl, ale zmizela za rohem nejbližší budovy. Diego vybral zatáčku tak prudce, že ramenem škrtl o  cihlovou zeď domu, ale podařilo se mu dívčin náskok snížit.

Kdyby ji dostihl, mohl by vytrhnout přívodní hadici z  jejího generátoru a vypnout tak její gravboard. Mohl by s ní sletět dolů ke kanálu, kde už by jí nehrozilo nebezpečí.

Ale jaké nebezpečí? Diego neměl tušení.

Doletěli na široké prostranství okolo radnice, skvostné vyso­ ké budovy, která byla směsí futuristické a středočasové architek­ tury, obklopená plovoucími chodníky a  ozdobnými fontánami. Diega překvapilo, jak velký tam byl dav. Chodníky byly plné lidí a z přilehlých ulic přicházeli další a další. Všichni hleděli někam vzhůru a překvapeně ukazovali prsty.

Potom se něco změnilo. Z davu se začaly místo údivu ozývat znepokojené tóny a  někteří lidé přestávali okounět a  snažili se odejít.

Diego se rozhlédl okolo sebe a hledal dívku z dílny, ale nikde po ní nebylo ani stopy.

Zmizela.

To už se z  davu začaly ozývat výkřiky plné hrůzy a  vypukla panika. Lidé do sebe začali vrážet ve snaze dostat se co nejrychleji pryč. Diego se konečně podíval, kam ještě před chvílí ukazovaly všechny ruce v  davu, a  jeho pohled se zastavil na velkých hodi­ nách na vršku radnice.

Ciferník se leskl v ranních paprscích a Diega napřed napadlo, že se hodiny rozbily, protože neviděl jejich ručičky. New Chicago občas postihlo zemětřesení, protože se po Srážce časů změnily zlomy v  zemské kůře, ale tím to nebylo. Ručičky tam stále byly, ale točily se tak rychle, že připomínaly vrtuli letadla.

Točily se pozpátku.

Diegovi se z  toho pohledu zatočila hlava. Musel se sehnout a pevně sevřít hrany svého prkna, aby neztratil rovnováhu.

V tu chvíli si všiml, že je celé prostranství prázdné. Všichni ti lidé byli náhle pryč.

Vzápětí si uvědomil, že i okolní ulice jsou zcela vyprázdněné, na kanálech a  kolejích není jediná loďka nebo vozík, na obloze není jediná vzducholoď a nebe nad přístavem je čisté a bez kouře.

Svět se ponořil do takového ticha, až měl Diego pocit, že slyší ozvěnu vlastního dechu. Jediným dalším zvukem bylo hučení ví­ řících ručiček.

Diegovo prkno začalo vibrovat. Okolní budovy se rozechvěly. Ručičky se zničehonic zarazily a  s  nimi jako by se zastavil celý svět. Dokonce i  Diego strnul, neschopný se nadechnout ani po­ hnout...

Dokud se neozvalo ohlušující dunění.

Diego vystřelil jako šíp. Za ním se zvedla stěna popela a vodní tříště a rychle se blížila. Vzduchem létaly loďky a vozíky vymrště­ né silou výbuchu. Nebe zčernalo a Diega pohltilo mračno prachu. Zmizela obloha, zmizely budovy a...

Skrze poryvy větru a  kotouče prachu k  Diegovi pronikl něčí hlas. Zněl, jako by byl vzdálený stovky mil, a pronesl jediné slovo.

„Kupředu.“

K APITOL A DRUH Á

Riberovi z New Chicaga

D

iego otevřel oči a mysl měl stále plnou děsivého výjevu

hroutícího se města.

Zamrkal a  spatřil nad sebou povědomou křivku kovu posetou hlavičkami nýtů. Vnitřek jeho postele.

Diego se zhluboka nadechl. Byl to jen sen. Noční můra. Opatr­

ně se opřel o lokty a dával pozor, aby se neuhodil hlavou o vnitřní

stranu staré propanové nádrže, ze které mu táta vyrobil postel při­

pomínající středočasovou ponorku. Postel byla dárek k  Diego­

vým osmým narozeninám. Od té doby vyrostl natolik, že se v ní

nemohl pořádně natáhnout.

Rozhlédl se po pokoji a zjistil, že je vše na svém místě.




50

Diego se zachvěl. Ve spánku se odkopal a byla mu zima. Natáhl se po peřině, ale vtom si uvědomil, že za okny už je světlo. Podíval se na hodiny a doufal, že se jejich ručičky nebudou točit pozpát­ ku. Netočily. Proč by taky měly? Místo toho ukazovaly, že je čas vstávat.

Přesto zůstal ještě chvíli ležet s rukama zkříženýma na prsou. V duchu si přehrával výbuchy a padající budovy. Věděl, že to byl jenom sen, ale na druhou stranu v  něm měl svůj vlastní grav­ board. Nic si nepřál víc.

Konečně se vysoukal z postele, vstal a protáhl se. Oblékl si pra­ covní kapsáče a své nejoblíbenější tričko, oranžové s bílým nápi­ sem ATAR I.

Diegův pohled se na chvíli zastavil u plakátu, který měl pově­ šený nad postelí. Bylo na něm panorama Chicaga tak, jak vypada­ lo dřív. Dlouhá řada elegantních mrakodrapů stojících na břehu jezera. Tohle bylo město, kde se narodil jeho táta, ještě před Sráž­ kou časů. Diego patřil k první generaci dětí narozených do toho­ to nového světa. Lidé, kteří byli starší než on, sem přišli z jiných časů a  mnoho z  nich se stále považovalo za součást své bývalé doby. Diegovi rodiče byli výjimkou. Santiago sice pocházel ze středočasu a Siobhan z času páry, ale oba přijali nový svět za svůj.

„Máš štěstí,“ řekl jednou Santiago. „Jsi dítě budoucnosti. Nikdy tě nebude omezovat tvá vlastní minulost.“

Santiago nikdy nemluvil o Srážce časů ani o temných letech, které následovaly. Řada lidí vyšla z války zahořklá a poznamena­ ná, ale Santiago nelpěl na tom, co bylo, a vždy myslel spíše na to,

51

jak vybudovat lepší budoucnost. Přesto si schoval několik starých

výstřižků z novin, které vyšly těsně poté, co se to stalo. Když se

Diego začal o  Srážce časů učit ve škole, Santiago mu je dal. Teď

visely na stěně nad Diegovým stolem.

Na největším z  nich byl titulek SRÁŽKA ČASŮ! a  pod ním

článek, který po tolika letech představoval zajímavé čtení. Bylo

z něj patrné, jak málo toho lidé na počátku Časové války věděli.

Lidé z času páry se pustili do boje o nadvládu

nad světem s kul­

turami z ostat­

ních časů a člo­

věk se na několik

let opět stal nej­

nebezpečnějším

tvorem na Zemi,

jakkoliv ji nyní

sdílel s dinosaury.

Napsal Jessy Coville

Jsou to už dva týdny, co se obyvatelé skvělého města

Chicaga probudili do překvapující nové reality. Ačkoliv

nevíme, co se přesně stalo, můžeme přesto říct, že se

roztrhl sám čas a znovu dohromady se spojil podnadvlá

dou zmatení a chaosu.

Městská rada ihned nařídila obnovit zdroje pitné vody

a  energie. Svíčky, petrolejové lampy a  další základní

vybavení rychle mizí, zatímco vysoká poptávka po palivu

nutí všechny obyvatele jezdit stále dál od svých domovů.

Inženýři z celého města se snaží najít příčinu radikálních

výpadků proudu a  úřady rychle vytvářejí bezpečnostní

zóny, aby se do města nedostala divoká zvěř a nezatopil

ho nevysvětlitelný nový oceán, který najednou omývá

naše břehy. První zprávy z  celého města ukazují, že

se do sebe ihned pustili lidé, kteří se zdají být z jiného

času. Dělají si nárok na různé části města a páchají při

tom velké škody.

Dva příslušníci letectva a  námořních sil pod vedením

vysloužilého velitele světové obrany, Arthura Hustona,

ale tyto nepokoje dostávají pod kontrolu. PlukovníkWin

ston Treadwell a kapitán Rufus Coriander (na fotografii

vpravo) zajišťují všechna opatření, která naše město

vrací zpět do civilizované doby.

I  když se situace na ulicích zklidnila, přesto se však

město stále pere s následky spojení časů. Vše, co sezje

vilo, cihlové domy mezi ocelovými mrakodrapy, stříbrná

raketová vozidla mezi dřevěnými povozy a něco jakopte

rodaktylové, kteří se rojí nad tím, co kdysi bývalojeze

rem Michigan, vzbuzuje ohromení, a zároveň pochyby.

Nemůžeme potvrdit, kde všude se změny udály, dokud

se nám nepodaří obnovit komunikaci s okolním světem.

Úřady už horlivě hledají způsob, jak zavést jednotný

čas, ale dokud se neshodnou, pak, milý čtenáři, zkrátka

nevíme „kdy“ to vlastně jsme.

Napsala Patty Meltová

Celý týden decimoval stáda chovné zvěřea hl

tal cenný dobytek (včetně dvou údržbářů), ale

nyní se týmu lovců konečně podařilo zahnat

Chicagský Dráp do chumlu stromů v Lincol

nově parku a zastřelit ho.

„Celej život stopuju a  lovím velký medvědy,

ale nikdy jsem neviděl, že by tolik škody

napáchala potvora s  rybí ploutví na zádech,“

žasnul pan Theo Stanley, lovec kožešin

a  zálesák z  montanských teritorií, který měl

odlov na starost.

„No, já věděl, že je to dinosaurus,“ řekl pan

Brent Stuckert, místní rančer, jehož nákladní

automobil byl dost velký na to, aby zdechlinu

odtáhnul pryč. „Ale myslel jsem, že všechen

ten bordel na mým pozemku, poraženejelek

trickej plot a všechny ty sežraný slepicea koč

ky, měl na svědomí nějakej tyranosaurus.“

U dalšího článku byla fotografie lovců stojících nad spinosau­ rem, na jiném snímku byla zachycena stáda mamutů v  severské divočině.

Pod ním visel článek o prvních výpravách slavného průzkum­ níka a  objevitele Bartholomewa Roosevelta do hloubi zcela pro­ měněného amerického vnitrozemí. Diego vyšel na svůj balkon, kde ho přivítal svěží vánek vonící mořem a naftou. Diego se pev­ ně chytil zábradlí a rozhlédl se. Musel zkontrolovat, že město vy­ padá stejně jako včera, a ujistit se, že jeho sen byl opravdu jen sen.

Vzápětí si mohl oddechnout. New Chicago se lesklo v ranních paprscích a vypadalo tak skutečně a normálně, jak je to jen u měs­ ta složeného ze tří časových období možné.

Zahoukala lodní siréna. V dálce za střechami domů Diego ro­ zeznával hlavy a ramena obřích robotů kráčejících v ranním opa­ ru nad přístavem. Až se postarají o nákladní lodě, vydají se roboti do městských kanálů a  inženýři budou kontrolovat stav budov a hledat na nich známky poškození mořskou vodou. Kanály kdysi bývaly ulicemi, ale teď ležely pod hladinou Pratlantiku, rozlehlé­ ho oceánu, který pokrýval třetinu původní Severní Ameriky.

Okolo Diegova domu prošel světle modrý robotický jeřáb, opa­ trně kráčející nad rušným kanálem po osmi pavoučích nohou. Chvíli po něm se objevil menší robot, žlutý, podsaditý a připomí­ nající chodící buldozer se dvěma hydraulickýma rukama namísto radlice. Za sebou táhl ponton naložený ocelovými nosníky.

Ulice byly plné lidí a vozidel z různých časů. New Chicago by­ lo v tomto ohledu jedinečné. Ve většině světa obsadila jednotlivá

56

časová období rozhlehlá a  jednolitá území, úhledně poskládaná

vedle sebe jako dílky v  tabulce čokolády. Situace v  oblasti New

Chicaga však připomínala spíše rozpraskané zrcadlo a časové zó­

ny se zde mísily v nepravidelných tvarech a křížily se jedna přes

druhou. Výsledkem byl pestrobarevný chaos, který byl možná

o  něco nebezpečnější než jiná místa na světě, ale když jej Diego

srovnal s fotografií na plakátu, připadala mu tato nová verze Chi­

caga mnohem zajímavější.

Diega vytrhl ze zamyšlení zvuk prskajícího tuku na pánvi a  vůně slaniny a  smažených vajec. Vtom si uvědomil, proč dnes budou mít velkou snídani.

Měl třinácté narozeniny.

Vrátil se dovnitř a uháněl do kuchyně. Siobhan stála u spo­ ráku oblečená do své pilotní kombinézy, husté rusé vlasy sváza­ né do drdolu a sepnuté modrou jehlicí. Právě pokládala na roz­ pálenou pánev další proužek slaniny, když ručička tlakoměru u sporáku klesla na nulu. Tlakoměr hlasitě zapískal a sporák se vypnul.

„Do háje,“ zabručela Siobhan. „V té zatracené věci by mělo být dost energie ještě na dalších třicet minut.“

„Zkus tenhle, mami,“ řekl Diego, odepnul tlakoměr, který mu visel na opasku, a podal jí ho. „Mělo by tam bejt dost na tři hodiny.“

„Děkuju, ty můj oslavenečku.“ Siobhan ho pevně objala a dala mu pusu na čelo.

„Mami...“ zaprotestoval Diego.

„Copak?“ usmála se, zatímco šroubovala do sporáku nový tla­ koměr. „Mám tě snad začít oslovovat mladý muži?“ Sporák se pro­ budil k životu.

„No... možná by to stačilo bez těch zdrobnělin,“ řekl Diego.

Siobhan si povzdychla. Měla alabastrovou pleť a výrazně šedo­ modré oči. „Nedá se nic dělat, rosteš nám jako z vody. Mám pocit, že jsi přes noc vyrostl o  další palec,“ řekla a  cvrnkla Diega do nosu. „A  teď honem ke stolu. Musíš se najíst a  vyrazit do školy. A nezapomeň,“ dodala, zatímco si Diego sedal, „po škole se musíš sejít s tátou a zajet s ním do geotermálky v Arlingtonu.“

„Já vím,“ řekl Diego.

„Máš se hlásit u  trajektu hned, jak skončí vyučování. Ne aby ses někde potloukal s Peteym. Táta říká, že namontování toho no­ vého výměníku zabere celé odpoledne.“

„Já vím,“ zopakoval Diego. „Ty jo, škoda, že táta nepostavil tu elektrárnu někde blíž. Tím trajektem to trvá celou věčnost.“

„Myslím, že bys mu zrovna tohle mohl odpustit,“ řekla Siobhan. „Díky tátovi má tohle město elektřinu, je v něm bezpečno a lidé se mají dobře.“

Diego moc dobře věděl, kolik toho táta pro New Chicago udě­ lal. Během několika krátkých let po Srážce časů navrhl a postavil elektrárnu, vnější hradbu chránící městská území a většinu robo­ tů, kteří se starali o  údržbu a  bezpečnost. „Já jenom že to bude dlouhý odpoledne a já mám narozeniny.“

„Ano,“ řekla Siobhan. „Doufali jsme, že tě budeme moct vzít do nóbl restaurace na 95. ulici, ale tahle zakázka je strašně důležitá. Věř mi, že kdyby ji šlo naplánovat na jiný den, tak by to táta udě­ lal. Takže konec stěžování, námořníku? Jasné?“

„Rozkaz, kapitáne,“ řekl Diego a zasalutoval. Siobhan teď léta­ la pro pátrací a  záchrannou službu, ale v  minulosti byla vyzna­ menanou bojovou pilotkou a  válčila proti Aeternu, skupině ná­ jezdníků, kteří plenili New Chicago a ostatní pobřežní města po skončení Časové války. Role, kterou sehrála při rozhodující bitvě o Dusablův přístav, z ní udělala živoucí legendu.

Na chodbě zaduněly kroky těžkých bot.

„Dobré ráno,“ řekl Santiago, už oblečený do práce.

Mohlo by se zdát, že člověk ve funkci vrchního inženýra a sta­ vitele by měl nosit něco formálnějšího, ale Santiago se ani neobtě­ žoval vyškrábat si zbytky oleje zpod nehtů, natož aby chodil do práce v obleku. Nejlépe mu bylo mezi jeho dělníky a když mohl být až po lokty ponořený v  útrobách některého ze svých strojů.

Santiago pověsil svou těžkou koženou brašnu na opěradlo žid­ le a nalil si hrnek kávy.

„Dobré ráno, Santi,“ řekla Siobhan a položila před něj talíř se snídaní. Santiago se naklonil přes stůl, aby ji políbil.

„Ty vypadáš tak krásně a  oficiálně, když na sobě máš unifor­ mu,“ usmál se.

„No děkuju mockrát,“ řekla Siobhan a do jejích slov se vloudil lehký irský přízvuk, který zesílil pokaždé, když byla v rozpacích nebo se rozčílila. „Ale vypadá to, že jsem se vyšňořila úplně zby­ tečně, všechno musí zůstat na zemi. Plukovník McGregor poslal zprávu, že včera večer natankovali celou letku špatným palivem.“

„Jak špatným?“ zeptal se Santiago a posadil se. „Jak se to mohlo stát? “

„Bylo plné nečistot,“ odpověděla Siobhan. „Takže místo létání strávíme celý den přečerpáváním a vyplachováním nádrží a pali­ vových cest. Totéž se stalo námořnictvu. Skoro každá loď na zá­ kladně je mimo provoz.“

„To mě mrzí,“ řekl Santiago. „Ale je to zvláštní. Na Calumet­ skou rafinerii se obvykle dá spolehnout. Ví se, jak k tomu došlo?“

„Možná se to ví, ale v mojí zprávě to nebylo,“ odvětila Siobhan.

Santiago se zamračil. „Ještě teď ráno tam zavolám. Jestli mají problém s některým z čerpadel, tak čím dřív tam někoho pošlu, tím líp.“ Santiago si ukrojil kus vajíčka a podíval se na Diega. „Sly­ šel jsem, že mámě říkáš kapitáne. Dneska odpoledne se kapitánem staneš ty sám.“

Diego se nervózně pousmál. „A... čemu přesně budu velet?“ zeptal se a v duchu si opakoval: řekni, že to bude gravboard, řekni, že to bude gravboard...

„Haha,“ zasmál se Santiago, když snědl kus slaniny. „Naklada­ či, samozřejmě. Tomu velkému modrému Kentaurovi. Ten výmě­ ník nám dá zabrat. Doufám, že se na to cítíš.“

„Aha,“ řekl Diego. „Jasně. Ten robot se ale ovládá dost těžce.“

„Viděl jsem tě, jak to zvládáš na jedničku,“ chválil ho Santiago.

„Zas tak dobře mi to nejde,“ namítl Diego. „Možná když mon­ tujeme tlakový kohouty nebo podobně, ale... Co kdyby to radši udělal Stan Angelino? Je to nejlepší strojvůdce v Arlingtonu.“

„Ale no tak,“ usmál se Santiago. „Jsi můj syn. Myslíš, že bych tě tím pověřil, kdybys nebyl jeden z nejlepších? A v budoucnu mož­ ná ten úplně nejlepší?“ Santiago natáhl ruku a přátelsky Diegovi rozcuchal vlasy. „Ten výměník sem dovezli až z Londýna. S mon­ táží nám pomůže královnin nejlepší parní inženýr, přijel sem se synem. Stan Angelino je sice dobrý, ale já na to potřebuju toho nejlepšího ze svých chlapů.“

Diego cítil, jak mu stoupá ruměnec po tvářích.

„A navíc ten výměník musíš vidět,“ dodal Santiago. „Je obrov­ skej! “

Když přišlo na práci, Santiago zněl pokaždé jako nadšený malý kluk. S oblibou říkal, že to je ten nejlepší lék na stáří, ale Diegovi neuniklo, že tátovi poslední dobou začaly šedivět skráně. I v jeho bradce a kníru se občas objevil stříbrný vous.

Diego místo úsměvu sklonil hlavu a hleděl do svého talíře.

„Co se děje, Diego?“

„No, nějak mi nejde do hlavy, proč si starosta Huston myslí, že potřebujeme tuhle zastaralou parní technologii. Napřed tu byl ten inženýr z  Francie, co přivezl ty převratný plynový lampy, potom se objevil ten příšernej odborník na ropu z Texasu a teď se musíme bavit s nějakým namyšleným chlápkem z Británie?“ Diego na chvilku pohlédl Santiagovi do očí. „Chci tím říct, že seš desetkrát lepší inženýr, než je on.“

Santiago se napil kávy. „Sdílení technologií upevňuje vztahy. Já mám povinnost pomáhat jim a královna prostřednictvím toho výměníku zase pomáhá nám.“ Santiago se pousmál. „Práce hlav­ ního stavitele se netočí jenom okolo kol a  pístů. Musíš pracovat i s lidmi. S některými se dá vyjít dobře, s jinými je to těžší. Jestli mě chceš v budoucnu vystřídat, budeš se to muset naučit.“

Diego zpětně zalitoval, že něco řekl. „Já ti nevím, táto...“ Měl pocit, že se Santiagovi nikdy nevyrovná. Pochyboval, že v sobě má tolik talentu jako táta, a nechtěl vidět zklamání v jeho očích, kdy­ by se ukázalo, že má pravdu.

„Poslouchej mě,“ začal táta. „Vím, že to není taková zábava jako pilotní zkoušky, ale já tě potřebuju.“

„Já vím,“ řekl Diego.

„A až ti konečně bude třináct a budeš tu zkoušku moct složit, pořád budeš nejmladší pilot v New Chicagu.“

„Ale tati...“ zabručel Diego a nacpal si do pusy celý kus slaniny.

„Copak je?“ zeptal se Santiago nevinně.

„Já mám narozeniny dneska.“

„Počkej... už? Ale to přece...“ Santiago začal počítat na prs­ tech. „To není možný. Dneska je úterý, včera bylo pondělí, před­ tím byla neděle, takže dneska musí být...“

Santiago to nevydržel a vyprskl smíchy.

„Tati!“ vykřikl Diego.

„Seš hroznej,“ řekla Siobhan a šťouchla Santiaga do ramene.

„Promiň,“ ušklíbl se Santiago. „Ale chvilku jsi mi to věřil, viď?“ Sáhl do své brašny a  vytáhl z  ní malý balíček. „A  nemysli si, že jsem zapomněl. Tumáš.“

Na gravboard to bylo moc malé. Diego rozbalil hnědý papír a  uvnitř našel malou bílou krabičku s  modrou mašlí a  kartičku s věnováním.

Pro našeho syna a mladého dobrodruha Diega.

Skrze mě můžeš spatřit

Podivuhodný svět skrytý většině zraků.

S láskou, máma a táta

Diego otevřel krabičku.

„Co to je?“ zeptal se zvědavě a  přiložil si trubičku k  oku. Skrz  čočku viděl drobné úlomky skla složené do krásných ba­ revných obrazců.

„Zatoč s tím druhým koncem,“ řekl mu táta. Diego zatočil válcem na opačné straně trubičky a  obrazce se začaly měnit a  přelévat do no­ vých a  ještě krásněj­ ších tvarů.

„Tyjo,“ řekl Diego.

Santiago se usmál. „Říká se tomu kaleidoskop. Uvnitř jsou zrcadla a barevná sklíčka. Z těch se skládají ty tvary, když s tím z ato čí š.“

„Je to krásný,“ odpověděl Diego a  rozpačitě kaleidoskop po­ těžkal.

„Tobě se nelíbí?“ zeptala se Siobhan.

„Ne, to ne, je úžasnej.“ Snažil se znít vděčně a potěšeně, ale... to bylo všechno? „Děkuju moc.“

„Nikdy nepodceňuj potenciál věcí, jakkoliv skromně se mů­ žou jevit,“ řekl Santiago.

„Tak jo,“ řekl Diego a přinutil se usmát.

Jeho rodiče se tvářili nějak zvláštně.

„Santi?“ začala Siobhan a zacukalo jí v koutku. „Nezapomíná­ me na něco?“

„No já nevím... Možná?“ Santiagovi zajiskřilo v očích.

Diego vyskočil. „Je to...?“

„Hlavně klid,“ zarazil ho táta. „Je dole v  dílně a  ještě na něm musím dodělat pár věcí, ale večer už bude hotový.“ Viděl, jak se Diegova tvář protáhla zklamáním. „Ale no tak, těch pár hodin to vydržíš. Navíc nás dneska ještě čeká spousta práce a...“

Santiago se zarazil a věnoval Diegovi zamyšlený pohled.

„Co je?“ zeptal se Diego. Měl pocit, jako by si ho Santiago pro­ hlížel. „Tati?“

„Nic, promiň,“ řekl Santiago a potřásl hlavou, jako by se potře­ boval vzpamatovat. „Víš ty co? Možná bychom se na něj mohli přece jenom podívat ještě teď, než vyrazíš to školy, co myslíš?“ Santiago se podíval na hodinky. „Když se rychle nasnídáš, bude­ me mít dost času. Možná si budeš moct užít svůj dárek už teď.“

„Paráda!“ řekl Diego a rychle zhltl, co měl na talíři.

„Sejdeme se u dveří,“ řekl Santiago, zapnul si opasek a dolil si kávu.

Diego položil příbor a ještě s plnou pusou vstal od stolu.

„Měj se dobře, zlatíčko,“ řekla Siobhan a políbila ho do vlasů. „A až se vy dva večer vrátíte domů, dáme si dort.“

KAPITOLA TŘETÍ

Divutvorná dílna

D

iego a Santiago nastoupili do výtahu a vydali se dolů do

dílny. Výtah chrastil, skřípal a třásl se. Kdysi jej poháně­

la elektřina, stejně jako mnoho dalších věcí, ale kvůli Srážce časů bylo magnetické pole Země značně nestabilní. Takže nic na elektřinu nefungovalo. A pokud něco fungovalo, tak jen za použití futuristických pojistek, které byly nedostatkovým zbo­ žím. A  navíc nevydržely věčnost. Jediným dostupným prostřed­ kem dálkové komunikace byl starý dobrý telegraf. Vše, co dříve obstarávaly elektrické obvody, muselo být znovu vynalezeno za pomoci páry, hydrauliky, ruční práce a v omezené míře také nafty. Santiagovy průlomové objevy a důmyslné kombinace technologií ze středočasu a času páry pomohly vybudovat bezpečný svět. Jeho práce byla vidět i tady – hladká plastová tlačítka výtahu nahradily mosazné spínače, jejich stisk aktivoval malé písty a ty byly připo­ jené k  hnacímu soukolí. Výtah klesal za doprovodu rytmického funění parních kompresorů a jako většina věcí ve městě byl cítit strojním olejem.

Dojeli do správného patra. Výtah se naposledy otřásl, kovově zaklapal a jeho dveře se skřípavě rozjely do stran.

V  tu chvíli Diega přepadl zvláštní pocit. Svět se mu zamžil před očima a  zazvonilo mu v  uších. Musel se opřít o  stěnu, aby neztratil rovnováhu.

Santiago vyšel na chodbu a otočil se.

„Diego, co je ti?“

„Já... nic, jsem v  pohodě,“ řekl Diego a  vystoupil z  výtahu. Zhluboka se nadechl a skutečně se cítil dobře. Když se ale podíval na tátu, zjistil, že si ho prohlíží se zvláštním výrazem ve tváři.

„Tati, co se děje?“

Santiago potřásl hlavou. „Na chvilku jsi úplně zbledl. Určitě jsi v pořádku? Čeká nás spousta práce a potřebuju, abys byl při smy­ slech.“

„Budu jenom řídit nakladač,“ namítl Diego a společně vyrazili chodbou. „Navíc jsem si jistej, že ten jejich výměník není ani zda­ leka tak dobrej jako ten tvůj.“

„Není,“ souhlasil Santiago, „ale George Emerson, ten inženýr, co ho navrhl, si myslí opak. Až ho uvidíš, tak pochopíš, jenom si neber osobně, co bude říkat. Už je tady půl roku a pracuje na vy­ lepšeních. Měl jsem s ním pár... ne úplně příjemných sporů. Ale jeho syn Georgie, který mu pomáhá, je mnohem sympatičtější. Možná zjistíte, že máte něco společnýho.“

„Možná,“ řekl Diego.

Šli dlouhou chodbou s vysokým stropem a jejich kroky duně­ ly po staré dřevěné podlaze.

„Hele, už jsi přemýšlel nad tím, co budeš dělat v létě?“ zeptal se Santiago.

„Moc ne,“ řekl Diego. „Ještě jsem se nerozhodl.“

„Čas se krátí,“ upozornil ho táta. „Jestli chceš za mámou na zá­ kladnu, budu si muset najít učedníka do dílny. A  nebude to nic jednoduchého, protože teď mám toho nejlepšího mladého me­ chanika ve městě.“

Diego věděl, že jestli zvedne hlavu, uvidí tátův pyšný úsměv, a tak se raději díval do země. „Víš, že to mám v dílně rád, táto. Ale...“

Santiago si povzdychl. „Já vím – ale ty strašně rád lítáš. Ale co už, máma by si zasloužila, abys jednou strávil léto s  ní,“ řekl a  poplácal Diega po rameni. „Začíná na mě žárlit, když spolu trávíme tolik času.“

„Mohl bych tu pracovat po večerech,“ řekl Diego. „Třeba kont­ rolovat roboty a tak.“

„To určitě nebude problém a já budu rád, když to tak uděláme. Ať už najdu kohokoliv, bude to trvat, než se pořádně zaučí.“

„No, to sice jo, ale pak budeš mít po ruce někoho, kdo ti bude moct skutečně pomáhat. Jakože dlouhodobě.“

Santiago pokrčil rameny. „Někoho, komu budu muset třikrát vysvětlovat něco, co ty pochopíš i bez přednášky.“

„To přece není pravda,“ ohradil se Diego. „Co třeba ta plazmová svářečka minulej měsíc? Zničil jsem ji, i když jsi mi ukazoval, jak s ní zacházet.“

„S tou svářečkou by měli problém i ti nejzkušenější chlapi.“

„No dobře, ale...“

Santiago se zastavil a položil Diegovi ruku na rameno. „Dost, nemusíš se obhajovat. Já tomu rozumím. Létání je větší zábava.“

Diego si nebyl jistý, že tím chtěl říct právě tohle. Vadilo mu, že je táta zklamaný, ale stejně tak mu vadilo, jak Santiago nepochy­ boval o tom, že je Diego stejný génius jako on sám. Bylo to stejně nepravděpodobné jako možnost, že se Diego stane stejně tako­ vým pilotem jako máma. Oba rodiče vrhali dlouhé stíny a Diego věděl, že bude těžké z nich vystoupit.

„Doufám, že ale víš, co pátrací a  záchranná služba obnáší. Možná si myslíš, že budeš celou dobu létat a zachraňovat lidi, ale ve skutečnosti budeš spíš drhnout paluby a  leštit kabiny,“ řekl táta.

„Já vím.“ Diego chápal, že jeho představy plné pátrání po prů­ zkumných člunech Aeterna, vzdušných soubojů a dunění palub­ ních kanónů se přinejmenším tohle léto nenaplní.

Chodbou se rozeznělo hlasité štěknutí.

„Ahoj Dafné!“ Diego se sklonil a malá shiba inu vyskočila, aby mu olízla obličej. „Necháš toho?“ Diego fenku povalil na zem a  pořádně ji podrbal za ušima. „Já tě taky rád vidím.“

Zastavil se u velkých posuvných ocelových dveří a otočil čísel­ níky na zámku. Dveře zasyčely a se zaskřípěním se otevřely.

„Tady je to,“ řekl Santiago a přešel k velkému pracovnímu stolu s  oprýskaným rudým nátěrem. Stůl byl zakrytý velkou černou plachtou, která se leskla v paprscích slunce.

„Takže...“ začal Santiago a  rošťácky se usmíval. „Pokud jde o tvoje narozeniny...“ řekl a prudkým pohybem strhl plachtu.

Byl tam! Gravboard, magnetické body, parní generátor i  ru­ kavice!

„Boží!“ vydechl Diego a prohlížel si naleštěný povrch, větráky a soustrojí. Vypadalo to tak fantasticky, že měl co dělat, aby prkno rovnou nepopadl a neskočil s ním z okna.

„Počkej,“ zarazil se. „Ty sis nedělal legraci, fakt ještě není hotovej.“

„Proč myslíš? Všechno je, kde má být... nebo snad ne?“ Santia­ go ho po očku pozoroval.

Diego ukázal na prkno. „Podívej, tady chybí zadní tryska a taky tam ještě není rtuťovej urychlovač.“ Diegovi to přišlo naprosto sa­ mozřejmé, ale vzápětí se zarazil. Nikdy předtím se nezabýval tím, jak gravboardy fungují. Mnohem raději na nich prostě létal.

„Chtěl jsem ho dodělat dneska dopoledne a dát ti ho až večer,“ řekl Santiago, zamířil k  lavici u  zdi a  vrátil se s  rukama plnýma dílů. „Ale možná bys ho mohl zkusit dokončit sám,“ dodal a polo­ žil díly na stůl.

„Já?“ Diego vykulil oči. „Ale já nikdy nic takovýho nemontoval.“

„To myslím nebude vadit.“

„Ta t i...“

„Diego. Prostě to zkus.“ Santiagova ruka dopadla na Diegovo ra­ meno. „Postav se ke stolu, polož ruce na ty součástky a zavři oči.“

Diego na něj překvapeně pohlédl.

Santiago ukázal na díly. „To není vtip. Zkus to.“

Diego pokrčil rameny. „Tak jo... ale bylo by mnohem rychlejší, kdybys to udělal sám.“ Přesto položil ruce na chladný kov a zavřel oči.

„Tak, a teď si zkus představit, jak by k sobě ty díly měly pasovat, abys z nich složil motor.“

„Ale tati, já nemám tušení, jak...“

„Jenom to zkus.“

Diego měl na jazyku poznámku, že nejlepší způsob, jak něko­ mu otrávit dárek k narozeninám, je udělat z něj nějakou zvláštní zkoušku. Navíc, co když to nezvládne? Děsila ho představa, že se na gravboardu nebude moci proletět.

V tu chvíli se ale v jeho mysli začalo dít něco zvláštního. Viděl představy součástek. Ale nejen to, jak vypadají, ale i jak k sobě pa­ tří. Přicházelo to v krátkých záblescích bílého světla ve tmě pod zavřenými víčky. Soustředil se na dva díly a spatřil, jak je k sobě připojit. Potom další dva, potom tři. Začal dokonce vnímat i  to, jak jednotlivé součástky fungují a  jak na sebe vzájemně působí. Cítil účel každého kolečka a materiálu.

Matně si uvědomoval, že se jeho ruce daly do pohybu. Postavil si součástky vedle sebe, natáhl se pro šroubovák, spojil první dva díly k sobě...

Bylo to jako sledovat instruktážní film pro mechaniky, až na to, že se nepromítal na plátně, ale přímo v Diegově hlavě, jako by odjakživa věděl, co má dělat. Ale jak je možný, že to vím? pomyslel si udiveně.

Ta myšlenka ho vytrhla ze soustředění a představy se rozply­ nuly ve tmě.

„Jau!“ Diego ucítil bolest a rychle otevřel oči. Zjistil, že se bodl šroubovákem do palce, ale naštěstí to byla jen povrchová ranka a netekla mu krev.

„Co se mi to stalo?“ zeptal se a podíval se na tátu. „Něco jsem viděl, ale pak to zmizelo.“

„Klid,“ řekl Santiago tak tiše, že téměř šeptal. „Soustřeď se na ty součástky a zkus to ještě jednou. Vyčisti svou mysl a zaměř se na práci, na nic jiného.“

Diego zavřel oči a  usilovně se soustředil. Záblesky se vrátily a ukazovaly mu toho stále víc a víc. Diegovy ruce se teď pohybo­ valy rychleji a na čele mu vystoupil pot. Dokončil montáž urych­ lovače, přesunul se k motoru, připojil k němu zbývající součástky a zkalibroval ho.

Nemůžu uvěřit tomu, že se to děje, pomyslel si. Jak se to vůbec...

I tak letmá myšlenka stačila k tomu, aby se představy opět vy­ tratily. Diego se zhluboka nadechl, soustředil se, ale záblesky už se neobjevily. Ale no tak. Snažil se nemyslet na nic jiného, snažil se vyprázdnit svou mysl a  upřít svou pozornost jediným směrem, ale v temnotě spatřil jen neurčité tvary, vzdálené a jakoby skryté v mlze.

Diego si povzdychl a otevřel oči. „Přestalo to,“ řekl. Na stole už neležely skoro žádné volné díly, gravboard byl téměř kompletní. Diego poodstoupil a zjistil, že je celý zadýchaný. Měl pocit, že má namožený mozek, a pobolívala ho hlava. Nevěřícně se podíval na stůl. „Tati, co to bylo?“

„Ukážu ti to,“ řekl Santiago, zavřel oči a natáhl ruku. Jeho prsty

přejely po posledních součástkách, složily je do tlakového ventilu

a  umístily jej do útrob motoru. Santiago stiskl spínač a  rtuťový

urychlovač zabzučel a probudil se k životu. Gravboard se pomalu

vznesl a zůstal viset ve vzduchu přibližně stopu nad stolem.

„Jak jsi to udělal?“

„Ne já, ale my,“ opravil ho Santiago. „Udělali jsme to tím, že

jsme se dívali. Nesmíš myslet na nic jiného, musíš vytěsnit všech­

ny pocity. Musíš se soustředit výhradně na to, co děláš.“

„To nedává smysl,“ namítl Diego, až na to, že to smysl dávat mu­

selo – jinak by to nefungovalo.

„Vezmeme to popořadě,“ řekl Santiago. „Řekni mi: všiml sis na

tom motoru něčeho zvláštního, když jsi ho dával dohromady?“

Diego si ke svému překvapení uvědomil, že ano. „Vyměnil jsi

titanový držáky za hliníkovou slitinu.“

„A proč jsem to udělal?“

„No... protože je lehčí a  silnější,“ odpověděl Diego. „Udrží si

pružnost i pod vyšším tlakem a nedojde u ní ke zvýšení křehkos­

ti.“ To dávalo smysl. Jenže Diego sice občas slyšel Santiaga mluvit

o vlastnostech slitin, ale sám je nikdy nestudoval.

„A to znamená...?“ pokračoval Santiago.

„To znamená, že můžu udělat obrat o devadesát stupňů v plným

tahu a  slitina pohltí vibrace, který by jinak vyrvaly celej motor z  jeho lože a...“ Diego zatřásl hlavou. „Táto, jak je možný, že tohle všechno vím? V životě jsem nemontoval gravboardy. Nevím, co...“

„Ale víš,“ ujistil ho Santiago a objal ho kolem ramen. „Viděl jsi to, Diego. Přesně, jak jsem tušil. Protože jsi můj syn.“

„Tati, to nedává smysl.“

„Ale dává. Existuje důvod, proč jsem dokázal postavit všechny ty věci a proč dokážu spojit technologie z více časů tak, jako má­ lokdo. Mám dar.“

„Jo, seš prostě hodně chytrej.“

„Ne, tím to není. Mám... takovou schopnost.“

„Cože? Něco jako superschopnost? Jako v komiksech?“

„To úplně ne, ale je to něco unikátního.“

„A ty ses s tím už narodil?“

„Ne, projevilo se to až po Srážce časů. Bylo mi šestnáct, když jsem to dokázal poprvé úspěšně využít. Pomáhal jsem tehdy po­ stavit studnu pro Indiány v západním teritoriu. To, s čím jsem tehdy přišel... všichni říkali, že to prostě nejde. Parní inženýři tvrdili, že to je buď zázrak, nebo čarodějnictví, ale místní šaman to nazýval jinak... Říkal tomu tvůrčí zrak.“

„Šaman. Tvůrčí zrak.“ Diego se snažil ta slova spojit se svou představou o tátovi a jeho světě plném šroubů a nýtů. „A ty seš je­ dinej, kdo ho má?“

„Možná ne. Ten šaman říkal, že už to kdysi viděl, ale odmítl to dál rozebírat. Jenom mě varoval, abych se tím nikdy nechlubil a držel to v tajnosti. A tak jsem ho poslechl. Až dodneška.“

„Ty jsi věděl, že to mám taky,“ řekl Diego. „Je to tak?“

„Věděl, ale zjistil jsem to až dnes. S mámou jsme si vždycky ří­ kali, že to po mně možná zdědíš, ale nebyli jsme si jistí.“

Diego se podíval tátovi do očí. „A proč zrovna dneska?“

„Těžko říct. U snídaně jsem v duchu viděl záblesky světla a měl jsem zvláštní pocit. Vypadalo to podobně, jako když tu schopnost sám používám, ale ne tak docela stejně. A v těch záblescích jsem viděl tvoje prkno. Napadlo mě, že se v tobě ta síla začíná probou­ zet, ale nebyl jsem si jistý, dokud jsme nepřišli sem. Ve chvíli, kdy ses podíval na ten gravboard, jsem v tobě ucítil tvůrčí zrak. Viděl jsem ho okolo tebe jako auru.“

„Takže to je něco, co máme v rodině?“

„Ano, ale začalo to teprve u mě. Ještě přesněji to začalo se Sráž­ kou časů. Předtím jsem byl normální kluk. Tvůrčí zrak je jen dal­ ším příkladem toho, jak je tenhle svět jiný.“

„A taky ti umožňuje stavět skvělý věci.“

„Ukazuje mi návody, podle kterých dokážu cokoliv postavit nebo spravit. Funguje to stejně, jako jsi to teď zažil ty sám, ale na to, abys to dokázal využít ve stejném rozsahu jako já, budeš potře­ bovat absolutní soustředění a  léta praxe. Nevím, jestli se má ta schopnost používat tímhle způsobem, ani jestli jsou ještě další způsoby, ale já si zvolil tuhle cestu. Po Srážce časů mi přišlo, že opravování věcí a  vytváření nových bude to nejlepší, co můžu udělat, abych pomohl světu.“

„Dobře,“ řekl Diego. „A co mám s tou schopností dělat já?“

„To nevím. Možná totéž, co já, možná pro to najdeš další uplat­ nění. To zjistíme, až se tvůj tvůrčí zrak začne rozvíjet.“

Diego se podíval na svůj dárek. Jestli dokáže sestavit součástky tak, aby vznikl funkční gravboard, co dalšího by ještě zvládl? „Táto, jakou nejlepší věc jsi dokázal díky tvůrčímu zraku vyrobit?“ zeptal se.

„Těžko říct. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel.“

„Ale no tak,“ řekl Diego. „Vylepšil jsi třeba naše stíhačky, aby měly lepší motory a zbraně? Nebo co třeba postavit bojový roboty, aby našli Aeternum a jednou provždycky ho zničili?“ Diego si vy­ bavil fotografii svých rodičů a strejdy Ardena. „Možná, že by pak strejda neumřel v bitvě o Dusablův přístav...“

„Ne,“ řekl Santiago hluše s pohledem upřeným na stůl. „Když přišla temná léta, můj instinkt mi nejdřív skutečně napovídal, abych zkonstruoval stroje, které by nám umožnily postavit se pro­ ti násilí okolo nás a  pomohly zachraňovat životy. Během války jsem viděl spoustu hrůzy, Diego. Města ze středočasu rozstřílená dělostřelectvem z času páry, armády rozervané na kusy středoča­ sovými raketami, tolik násilí kvůli nenávisti vyplývající z rozdílů mezi časovými kulturami. Na druhou stranu zbývalo tak málo lidí, že nějaká pokročilá zbraň sice mohla ukončit válku, ale záro­ veň by způsobila nepředstavitelnou spoušť. Bál jsem se, že by to lidstvo nemuselo přežít.

Uvědomil jsem si, že jestli máme překonat nástrahy tohohle světa, tak se bez sebe navzájem neobejdeme. Futuristé a středi po­ třebovali parníky, a ti, jakkoliv si to nechtěli přiznat, zase potře­ bovali nás. Oni měli technologie, které pořád fungovaly, futuristé měli pokročilou vědu a medicínu a my jsme se měli stát mostem mezi nimi.

Uplynula spousta let a  náš svět čelí ještě většímu nebezpečí než během války. Aeternum se dá porazit, ale ne s pomocí nových zbraní. Můžeme ho porazit skrze vlastní blahobyt a  budováním silnějšího světa. Dává to smysl?“

„Asi jo,“ přikývl Diego. „Ale tím, že zvýšíme svůj blahobyt, přece Aeternum nezastavíme, ne? Lepší by byla nová stíhačka. Proč jim neukázat, jak jsme silný? Pak by se nás báli.“

Santiago si povzdychl. „Moje zkušenost je taková, že strach nikdy nevede ke svobodě. Tohle se bohužel opakovaně ukázalo v období před Srážkou časů. Když ale uděláš ze světa lepší místo k životu, lidé se semknou a budou bojovat proti tomu, kdo se jim pokusí jejich budoucnost vzít.“

„A  co se místo zbraní soustředit na obranu? Třeba vymyslet nový štíty nebo...“

„Diego, o tom to přece není. Chápu, kam tím míříš, synku, ale tuhle moc je potřeba používat opatrně,“ řekl Santiago. „Jsou lidi, co by ji rádi použili k sobeckým účelům, a pak jsou i takoví, co by měli strach z toho, čeho jsme schopní, a chtěli by nás kvůli tomu zničit.“

„Zničit?“ zopakoval Diego. „Kdo by chtěl udělat něco takový­ ho? Ty myslíš časověrný?“ Časověrní byli lidé z  času páry, kteří razili myšlenku časové nadřazenosti a  snažili se vybudovat spo­ lečnost bez vlivu ostatních časových kultur.

„Třeba,“ řekl Santiago. „Tím, že kombinuju jejich technologie s  ostatními, dělám přesně to, co se snaží zarazit. A  dobře víme, čeho všeho jsou schopní.“

„A navíc jich je poslední dobou čím dál víc,“ dodal Diego. „Do­ konce i ve škole teď máme časověrný partičky.“

„Tak vidíš,“ řekl Santiago. „A právě proto si musíš nechat svou schopnost pro sebe, stejně jako to dělám já. Abys byl v  bezpečí. Aby byla celá naše rodina v bezpečí.“

„Ale jak dlouho?“

„Dokud se svět neposune dál. Naše civilizace si pořád líže rány. Většina nenávisti vychází ze strachu lidí, kteří se zuby nehty drží zbytků minulosti namísto toho, aby přijali tenhle svět a  za­ mysleli se nad tím, co jim může nabídnout.“

„A bylo to předtím lepší?“ zeptal se Diego.

„Ne,“ odpověděl Santiago. „Bylo to... jiné. Něco bylo lepší, ale něco zase mnohem horší, i když časověrní budou říkat, že ne.“

Oba se odmlčeli a do dílny pronikl hluk z ulice. Diego hleděl na svůj gravboard a snažil se utřídit myšlenky a zpracovat všech­ no, co právě slyšel.

Potom se ozvalo hučení ložisek a Dafné začala štěkat.

„Z cestyyy!“

Diego se otočil právě ve chvíli, kdy dveřmi projel Petey Kowal­ ski na starém skateboardu a jen tak tak se vyhnul Dafné, která se před ním postavila na zadní.

„Hodná holka,“ vyjekl Petey, když ji míjel a pokusil se ji pohla­ dit po hlavě, ale vzápětí ztratil rovnováhu, spadl z prkna a narazil přímo do stolu. Ještě se stačil chytit desky, zatímco skateboard prosvištěl dílnou a zastavil se o protější zeď.

„Tyjo!“ vyrazil ze sebe Petey zadýchaně. „Skoro jsem to nezvládl.“

„Skoro?“ zeptal se Diego.

„No, ještě jsem mohl... no nekecej! To není možný!“ Petey si všiml gravboardu.

„Dárek k narozeninám,“ řekl Diego.

„A my na něm poletíme do školy, že jo? Řekni, že na něm pole­ tíme do školy!“ vykřikl Petey.

„Bezpečně unese jenom jednoho,“ krotil ho Santiago.

„Tati, a  nemohli bychom si půjčit mámino prkno?“ zeptal se Diego. „Vzali bychom si je do školy a  mohli bychom si zalítat o přestávce.“

„Hmmm.“ Santiago si mnul bradu v předstíraném zamyšlení. „Ale tak dobře, zasloužíš si trochu zábavy, když máš narozeniny. Ale slíbíte mi, že si dáte pozor, a taky to tady uklidíte, než půjde­ te pryč.“

„To se rozumí!“ vypískl Diego.

„Ostatně na tom nepoletíte poprvé, kluci, nemám pravdu?“ Santiagovi zacukaly koutky.

„No... totiž...“

Santiago se rozesmál. „To nic, synku. Teď už na tom stejně ne­ sejde. Jsi dost starý na to, abys měl svůj vlastní.“

„Abych nezapomněl,“ ozval se Petey, „cestou jsem potkal tvoji mámu. Mám vás za ní poslat, kdybych na vás narazil, pane Ribero.“

„Tak to ji nesmím nechat čekat.“ Santiago věnoval Diegovi důrazný pohled, poplácal ho po zádech a vyrazil ke dveřím. „Ať vám to jde ve škole. A Diego, nezapomeň na elektrárnu. Buď tam vč as.“

„Jasně,“ odpověděl Diego. Otcův pohled mu byl jasný. Nikomu nesmí povědět o tvůrčím zraku. Dokonce ani Peteymu, což nebu­ de snadné. „A ještě jednou díky!“

„Páni, Diego, koukej na to! To prkno je boží!“ Petey přejel prsty po lesklém nátěru.

„Je dost dobrý,“ souhlasil Diego a sbíral nářadí rozeseté po sto­ le. „A navíc skvěle lítá.“

„Já myslel, žes ho dostal teprve před chvílí.“

„No jo vlastně,“ řekl Diego, který na chvíli zapomněl, že to byl jen sen. „Ale jsem si jistej, že lítá fakt skvěle.“ Přešel na druhou stranu dílny a začal uklízet nářadí na věšáky a police u zdi.

„A co tady dělá tenhle robot?“ Peteyho hlas se ozval odněkud zezadu. Diego se otočil a  zjistil, že Petey mezitím vyšplhal do kabiny třímetrového robota, kterého Diego pojmenoval Marty. „Neviděl jsem ho od tý doby, co jsi ho postavil.“

„Jo, ale táta mi pomáhal. Buď opatrnej. Je tady, protože potřebu­ je opravit.“

„No jo, no jo, hlavně klid.“ Petey se uvelebil na sedačce, dal si ruce za hlavu a položil si nohy na palubní desku. „Marty je pěk­ nej, ale kam se hrabe na Redforda.“

„To jo,“ řekl Diego. „Redford se povedl.“

„Pořád tomu vlastně nemůžu uvěřit,“ začal Petey, zatímco Diego smotával hadici na podlaze. „Ty si jen tak narazíš na starej červenej traktor a uděláš z něj obřího robota. Jednoho dne bu­ deš lepší než tvůj táta.“

„No, abych pravdu řekl, Marty by strčil Redforda do kapsy,“ řekl Deigo. „Ale k Redfordovi se zase váže mnohem lepší histor­ ka.“ Diego a Petey narazili na traktor během výpravy do severní divočiny za vnější zdí, kde hledali náhradní díly.

„No to bych řekl!“ souhlasil Petey. „Razit si cestu divočinou, ne­ ustále na pozoru před Algonquinskejma válečníkama, a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist