načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Time management jako duchovní úkol - Anselm Grün; Friedrich Assländer

Time management jako duchovní úkol

Elektronická kniha: Time management jako duchovní úkol
Autor: ;

Skutečně kvalitní time management se nezaměřuje pouze na efektivnost našeho počínání, ale i na stupnici hodnot, tedy zabývá se rozlišováním toho, co je v našem životě podstatné ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Karmelitánské nakladatelství s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 246
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Skutečně kvalitní time management se nezaměřuje pouze na efektivnost našeho počínání, ale i na stupnici hodnot, tedy zabývá se rozlišováním toho, co je v našem životě podstatné a co vedlejší. Jinými slovy, jde mu o moudré uspořádání života ve světle víry. Stupňující se tempo a složitost života vede ke stále větší přetíženosti a vnitřní rozbitosti člověka, které se následně promítají do všech oblastí života. Proto je hledání východisek ze situace chaosu velmi aktuální. „Dej našim dnům svůj řád a mír,“ prosíme naléhavě při každé mši svaté, protože pokoj a řád spolu velice souvisejí. Naše spokojenost se životem závisí do velké míry i na tom, jak zacházíme s darovaným časem. Kniha je cenná i po pedagogické stránce: obsahuje nejen kontrolní otázky pro analýzu vlastní situace, ale množství praktických podnětů k řešení neblahých jevů, které u sebe člověk odhalí.

Zařazeno v kategoriích
Anselm Grün; Friedrich Assländer - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KATALOGIZACE V KNIZE

– NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Time management jako duchovní úkol /

Friedrich Assländer, Anselm Grün ;

[z německého originálu ... přeložila Jindra Hubková].

– Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2010.

– (Orientace)

Název originálu: Spirituell Zeit gestalten mit Benedikt

und der Bibel

ISBN 978-80-7195-945-8 (pdf )

005.962.11 * 159.937.53 * 165.242.1 * 159.923.5 * 17.02 *

13 * 316.728 * 2-29

- management času – duchovní aspekty

- vnímání času – duchovní aspekty

- sebepoznání – duchovní aspekty- sebeřízení

- duchovní aspekty- životní harmonie

- duchovní aspekty- životní styl- duchovní literatura

- populárně-naučné publikace

- citáty159.9

- Psychologie [17]

© Vier-Türme GmbH Verlag, 2008

Czech edition © Karmelitánské nakladatelství, s. r. o.,

Kostelní Vydří, 2010

www.ikarmel.cz

ISBN 978-80-7195-945-8 (pdf )


ÚVODNÍ SLOVO

Hosté, kteří se rozhodli strávit pár dní společně s námi v klášteře,

se mi často svěřují se zkušeností, že tady získávají naprosto nový

pojem o čase. Přestože měli kvůli klášternímu řádu pořád něco na

práci, přece jen nabyli dojmu, že mají více času. Díky určitému

rytmu zakoušeli čas naprosto novým způsobem. Něco podobného

dosvědčovali také účastníci našich kurzů s názvem Vést a býtveden, které pořádáme ve würzburském centru Benedikt. Když

v  mlčení jedí, zjišťují, že mají čas uvědomovat si a  vychutnávat

pokrmy. Procházejí-li se mlčky po zahradě, mají najednouveškerý čas na světě pouze pro sebe. Při procházce volným krokem se

dotýkají času. Jsou cele přítomni v daném okamžiku a tlak času

z nich opadá.

Svatý Benedikt významně přispěl k chápání času už v šestém století, když sepisoval svou řeholi. Chtěl vštípit mnichům smysl pro zvláštní, posvátné časy. Sedmkrát denně se měli scházet k chórové modlitbě. Tak byl čas posvěcen modlitbou, ježpravidelně přerušovala práci. Benedikt předpokládal šest až osmhodin práce na každý den – podle roční doby. V této pracovní době mniši obdělávali pole, budovali kostely, knihovny, vytvářelinádherné rukopisy a vydělávali si na denní obživu. Později ale lidé přestali dbát na ozdravný účinek benediktinského rytmua z každodenního řádu života učinili spíše směrnici k efektivnímuplánování času. To však Benedikt původně neměl v úmyslu. Lidé by měli zakoušet ve svém dni posvátný čas, který je záměrně vyňat z dosahu efektivity a z tlaku zisku proto, aby dodával plodnost naší práci.

A tak v této knize o času budeme hovořit o zkušenostechbenediktinské tradice i  dalších –například buddhistické, abychom otevřeli cestu k  vědomému a  pozornému zacházení s  časem ve

5

všedním pracovním dni. Tím se dílo odlišuje od celé řady jiných

knih, které se zabývají touto tematikou. Kéž vám myšlenky

a podněty pomohou užívat si času, jenž vám byl darován. Ať jej

dokážete využívat tak, aby přinášel plody v práci, a přitom vás

nedrtil nebo nepohlcoval. Kéž prožíváte plnost času, jakou nám

zaslíbil Ježíš už v  prvních slovech evangelia: „Naplnil se čas

a přiblížilo se Boží království“ (Mk 1,15). Vládne-li mému času

Bůh, nikoli pouze očekávání a nároky druhých lidí, je tento čas

naplněný a příjemný – čas, který nadechuji a skutečně aktivně

žiji, čas, ve kterém nejsem žit.

Anselm Grün

PŘEDMLUVA

Náš život, úspěch, spokojenost a pocit životního štěstí souvisí

bez jakékoli pochybnosti s tím, jak zacházíme se svým časem.

Nemám čas se stalo frází, jež dobře vystihuje naše zacházení

s ním. Lidé si uvědomují, že jim něco chybí, a způsob, kterým

vnímají a využívají čas, se zdá mnohým z nich neuspokojivý.

Mnozí hledají pomoc navenek: na materiální úrovni. Musíme

si ale udělat jednou provždy jasno: náš rostoucí blahobytrozhodně nepřispívá k rostoucímu pocitu štěstí.

Spočívají problémy s časem v tom, že jej špatně využíváme, nebo spíše v tom, že si čas špatně vykládáme? Ve všechoblastech se snažíme dosahovat vyšších a vyšších výsledkůa domníváme se, že stále rychlejší auta nebo výkonnější počítačepřispějí k urychlenému řešení problémů. Ačkoli skutečně dokážeme zvládnout řadu věcí za stále kratší dobu, nedostavuje se vůbec pocit, že bychom tím získali nějaký čas, ale naopak vnímáme jeho rostoucí nedostatek. Štveme se a  dostáváme do zmatků. Rozhodně nejde o  to, zvládat rychleji větší množství věcí, ale získat si určitý duchovně-duševní prostor k zařazení vlastních postojů a orientací ve světě.

V  následující četbě chceme poukázat na možnosti řešení problémů s časem v pozměněné duchovní perspektivě, jež se snaží spíše o duchovní a osobní rozvoj než o stále novéúspěchy. Prastaré nauky moudrosti nás učí, jak se dopracovatk tomu, co je v našem životě podstatné, a jak dosáhnout klidu či spokojenosti, po kterých mnozí tak touží. Dále nás učí jít svou cestou navzdory životním zmatkům a  rozporům a  vtisknout životu osobitý ráz.

Nejde jen o jakousi vědeckou definici času, přestožekvantová fyzika, chronobiologie, neurobiologie a další vědeckédisciplíny dospěly k hlubokému vhledu do fenoménu času. Tato kniha chce spíše ukázat cestu zacházení s  časem ve všedním životě nebo – přesněji řečeno – jak naplnit čas svého života.

Člověk nežije pouze chlebem, jak se dočteme v Bibli.Znamená to, že člověk sice potřebuje k životu chléb, ale kromě něj ještě další, duchovní hodnoty. Proto zde najdete praktické podněty k  efektivnímu zacházení s  časem. Nabízíme jakýsi jednoduchý příruční nástroj k praktickému „dobývání chleba“ a vedle toho i zásadní nábožensko-filosofické úvahy. Obojí se doplňuje podle potřeby našeho člověčenství tak, aby dokázalo zvládnout praktické výzvy všedního dne i proniknout dosmyslu bytí.

Stejně jako naše první společná kniha věnovaná řízenívyrostla i  ta druhá ze společných seminářů v  centru Benedikt. V obou knihách dáváme zaznít nadčasovým praktickýmpokynům, radám z Bible a z řehole svatého Benedikta, kterémohou být užitečné pro každodenní pracovní praxi. Pro lepší vyváženost záměrně uvádíme vedle nich názory a moudrosti z jiných náboženských systémů i antickou moudrost, cožobojí mnoha způsoby obohacuje naši tradici. Zvláště buddhismus poskytuje hluboký vhled do podstaty člověka i  řadu praktických návodů, jak jednat skutečně mravně a s láskou.

Potěší nás, když se vám zde podaří nalézt podněty pro utváření životního času a když třeba objevíte i to, že méněznamená často více, že pozorná, soustředěná činnost obohatíčlověka více než rychlé vyřízení záležitosti a že i prostý životmůže učinit člověka skutečně šťastným.

A ještě poslední rada: v této knize naleznete mnohopomůcek a  tipů. Bude užitečné zaměřit pozornost pouze na jednu dílčí věc: vyzkoušet a nacvičit si ji v praxi. Pokud si vyberete jednu pro vás aktuálně důležitou věc a převedete ji do života, dokážete s užitkem pracovat na sobě samých a dosáhnoutdalšího rozvoje. Zaměřte se tedy na jediný konkrétní bod vašeho všedního dne, dokud se nepromění v návyk, jenž vás užnebude stát množství energie. Jen jediný krok je nejdůležitější –

8

a sice ten následující. Na něj je zapotřebí soustředit veškerou

pozornost.

Friedrich Assländer

1.

CO JE ČAS?

Co je to čas? Právě tuto otázku jsem kladl častokrát v úvodu

seminářů na téma „Jak nakládat s  časem“. Mnohokrát se mi

dostalo překvapivých odpovědí. Bezpočet asociací, které se

člověku vybaví ve spojení s tímto slovem, je až zarážející.

Zde je několik příkladů:

• Čas je subjektivní prožívání.

• Termíny člení můj čas.

• Čas neexistuje, pokud si jej člověk neuvědomuje.

• Most mezi přítomností a budoucností.

• Je omezený.

• Čas jsou peníze.

• Měřítko trvání.

• Nenahraditelný, ztracený.

• Vymezený úsek určovaný společností.

• Roční období, čas měřený hodinami nebo doba trvánílidského života jsou otázkou názoru. • Každý má stejné množství času, záleží na tom, jak jej člověk

využije. • Řetězec dojmů, okamžiků, zkušeností a prožitků. • Omezený zdroj. • Zásobník šancí a možností využití. • Nevyjádřitelný. • Nerozmnožitelný. • Měřitelný a dělitelný. • ...

V žádném ze seminářů jsme se neshodli na definici času. Zato se objevovala hojnost rozdílných dílčích pohledů.V každém se našly nové odpovědi a nápady. Přestože se denně a bez přestávky věnujeme tomuto fenoménu, nedokážeme říci, co je to čas. Můžeme uvést řadu hledisek, ale neumíme poskytnout ucelenou a obecně platnou definici.

Přitom se stěží setkáme s nějakým jevem, který byovlivňoval dnešní život tak významně jako čas. V naší komunikaci se toto slovo objevuje takřka pořád: Kdy budeš mít čas? Kolik na to potřebuješ času? Všude visí nebo stojí hodiny, abychom na ně ze všech míst mohli dohlédnout. Nosíme hodinky na záěstí. Každý technický přístroj – počítač, mikrovlnná trouba, rádio – je opatřen digitálním ukazatelem času. Ten určujetakřka všechny stránky života.

Roli měřitelného času pro naši kulturu vyjádřil asi před dvěma sty lety jeden moudrý indiánský náčelník, kterýdoprovázel jistou expedici: „Bílí mají jen jednoho boha, a  ten má jméno tik-tak. Ten jim říká, co mají dělat.“ Prosté pozorování tohoto domorodce poukazuje na naši závislost na počítáníčasu, do jehož područí jsme se dostali – dnes ještě mnohem více než před dvěma sty let. Jak dalece jsme se poddali diktátutermínů a lhůt?

I pro vědce zůstává jev času až dosud záhadou. Isaac Newton definoval: absolutní, pravdivý a  matematický čas uplývá bez vztahu k nějakému vnějšímu předmětu. Albert Einstein muodoroval: na čas pohlížel spíše jako na tvrdošíjně se udržujícíiluzi a  ve své proslulé teorii relativity vznesl postulát, že čas není absolutní, nýbrž že ve vztahu k rychlosti probíhá relativně. 1.1 Jak jsme zvyklí mluvit o času? Prožívání času a jak s ním z větší části neuvědomělenakládáme se samozřejmě projevuje i ve způsobu řeči. Hovorovéobraty prozrazují naše myšlenkové vzorce a  zároveň popisují

1.1 JAK JSME ZVyKLÍ MLuVIT O  ČASu?

způsob našeho prožívání, a to především tehdy, když seněkteré věty často opakují. Svým myšlením a řečí si vytvářímev hlavě vlastní skutečnost, většinou v  souladu s  vlastním okolím.

Běžné chápání času, jak je to patrné i z uvedených odpovědí

účastníků semináře, se projevuje v následujících obecněznámých výpovědích.

Ztrácíme čas, když se ocitneme v dopravní zácpě. A někdy se domníváme, že ten ztracený čas musíme opět vyšetřit na jiném místě. Lidé, kteří nás zdržují od práce, nás okrádají o čas. Zlobíme se na ty, kteří jen tak zabíjejí nebo marní čas. V  knihách o  managementu času se vyučují strategie, jak zacházet se zloději času. Mezitím se stalo módou věnovat čas blízkým lidem, například strávit s nimi společný víkend. Když jsem byl mladý, nabádali nás, abychom „nekradli den Pánu Bohu“.

Veškeré uvedené slovní obraty nám vtloukají do hlavy, že

čas je věc, se kterou lze manipulovat tak jako s kteroukolijinou věcí. Mohu ztratit klíče od auta, mohu někomu darovat

knihu atd. Podíváme-li se na problém pozorněji, přece jen se

ukáže podstatný rozdíl. Ztratil-li jsem klíče od autaa nepodaří-li se mi je najít, jde o definitivní ztrátu. Stejné je tos darovanou knihou – je pryč a už ji nemám. Jsem-li ale okraden o čas

– znamená to, že už žádný nemám?

Čas je tady vždy, v  každém okamžiku. Každý člověk má k  dispozici veškerý čas, čtyřiadvacet hodin denně. Nikdo jej nemá více ani méně. Můžeme žít krátce nebo dlouho. Zaživota ale máme na každý den a každý rok přesně tolik času jako všichni ostatní. Nic na světě není tak spravedlivě rozděleno jako čas. Rozdíl spočívá pouze v tom, jak jej naplníme,využijeme a prožijeme.

Pro nás ztracený čas například v dopravní koloně je hodina jako kterákoli jiná v našem životě. Problém je v tom, jestlivyhodnotíme celou věc jakožto užitečnou a  hodnotnou, nebo naopak zbytečnou a neplodnou ve vztahu k cílům, o kteréusilujeme. Je proto doba, kterou vnímáme jako produktivní,naříklad když sedíme u stolu a píšeme dopisy. A jsou časy, jež považujeme za ztracené, protože se v nich zabývámeneužitečnými či méněcennými věcmi podle našich měřítek.

Čas je sám o  sobě hodnotově neutrální, je nám darován

jako prostor k životu. Otázka, kterou bychom si mohli položit,

proto zní: Jak naložím se svým časem? Nebo ještě lépe řečeno:

Co udělám se svým životem? Skutečně jej prožívám nebo

pouze funguji? Je lepší podívat se na vlastní představyo hodnotách a o smyslu života než se přednostně uchylovat kestrategiím a technikám, jak se vyhnout časovým ztrátám nebo jak

naopak získat čas.

CVIČENÍ

Nemám čas!

Proveďte první část cvičení, než budete číst dál a než se pustíte

do druhé části.

1. část:

1. Připravte si arch papíru.

2. Napište jako nadpis: Nemám čas na...

3. Připomeňte si všechno, co vás k  tomu napadne, všechno,

co byste rádi dělali, kdybyste měli dost času.

A nyní si to zapište.

2. část:

4. Až soupis dokončíte, škrtněte nadpis a  místo něj napište:

Nechce se mi...

5. Znovu si seznam přečtěte položku za položkou a  sledujte

přitom, jak na vás věty působí v souvislosti s novýmnadpisem.

1.1 JAK JSME ZVyKLÍ MLuVIT O  ČASu?

6. Nyní přemýšlejte, jestli nevězí ve větě alespoň zrníčko

pravdy a jestli na tom nechcete nebo nemůžete něcozměnit. V  našem světě práce často padne věta: Nemám čas. Jenže ve skutečném životě vlastně neexistuje taková chvilka, ve které bych neměl čas. Věta je proto zcela nelogická. Dokuddýcháme, žijeme v čase. Vlastně ani nemůžeme nemít čas,nemůžeme jej vlastnit, vždyť čas je pořád po ruce, v každičkémokamžiku, v  každé hodině šedesát minut a  v  každém dni čtyřiadvacet hodin. Můžeme sice rozhodovat o  tom, jak jej naplníme a  co v  něm chceme dělat, ale sdělení o  tomto rozhodnutí by potom s veškerou upřímností muselo znít: Nemám čas na tebe, nemám čas na svou rodinu, nemám čas na své zájmy, koníčky atd., protože něco jiného považuji zadůležitější, hodnotnější nebo pohodlnější, a proto tomu dávámpřednost.

Právě tak nekorektní a zavádějící je zvyk říkat: „Musímzůstat o  trochu déle v  úřadě.“ Zní to, jako by nás někdo nutil. Namísto toho můžeme celou situaci popsat přesněji a  říci: „Nechci mít nepříjemnosti se šéfem, proto se zdržuji déle na pracovišti.“ Nebo: „Mám tu ještě nějakou důležitou práci,kterou bych rád vyřídil.“ Jsme to my sami – až na pár výjimek – kdo rozhoduje o  tom, jak naložíme se svým časem. u  toho bychom také měli zůstat a nepřesouvat vinu na jiné.

Právě zmíněnými jazykovými obraty jako „musím...“ nebo „jinak to nejde...“ svalujeme zodpovědnost na jiné. Rádibychom vystupovali jako oběti, tedy jako nevinní. Vždy vypadá lépe, když vina ulpí na šéfovi, na zákaznících nebo nanepříznivých okolnostech. Jenže tím klameme především sami sebe, zmíněnými slovními obraty si totiž vštěpujeme přesvědčení, že se na věci nedá nic změnit. Pokud se někdo domnívá, že příčinou jeho problémů s časem jsou druzí, pak si takénásled>1. CO JE ČAS?

ně začne myslet, že řešení těchto problémů spočívá výlučně na

nich. Nevědomky se tak sám připravuje o svobodu jednání.

Špetka upřímnosti a odvahy může změnit mnohé. Řeknu-li totiž na rovinu, že teď na tebe nemám čas, protože v  daném okamžiku dávám přednost něčemu jinému, vede mě to nutně k  úvaze nad vlastními hodnotami: Co pokládám za skutečně důležité? Možná vyroste z upřímnosti k sobě samémuvysvětlující rozhovor s druhým člověkem a větší vzájemné porozumění. Ale na prvním místě bychom si měli uvědomit vlastnírozhodování a hodnotové měřítko spočívající v jeho základu.Říkáme-li a jsme-li přesvědčeni, že námi druzí manipulují, stále více ztrácíme cit pro to, že bychom my sami měli utvářet svůj život a být strůjci vlastního štěstí. Výstižně to vyjádřil Goethe: každý strůjcem svého štěstí.

Větu „nemám čas“, používá řada lidí ke zdůraznění vlastní důležitosti, postavení nebo k vyzdvižení vlastního úkolu nad ostatní. Lidé jí tak podtrhují narcisticky vlastní význam a své časové vytížení. Nevyslovena koluje v hlavách mnohýcha váže se k myšlenkám typu: nikdy to nestihnu včas; tohlenedokážu; je toho na mě moc. Podobným smýšlením si vytváříme stres. Dobré rozplánování dne s  realistickými cíli může být vítanou pomocí.

Podíváme-li se na svůj všední den, valí se na nás neustále neplánované události, obracející vniveč naše krásné plány na efektivně využitý čas. Kdopak by už někdy nezažil věci jako píchnuté kolo na dálnici, zpoždění vlaku, neplánovanouporadu a jiné nepředvídané události všeho druhu... Mnohozpůsobů ztráty času je nevyhnutelných. Tím ovšem plánování a řízení času neztrácí na významu. Cíle, denní plán, efektivní techniky práce a všechny podobné věci jsou užitečné a cenné, ale tvoří pouze jednu stranu mince. Pomáhají nám lépezvládat kvantitativní složku času a řadu našich úkolů.

Z dlouhodobého hlediska bude moje práce navzdoryokamžitému uplatnění a vysoké efektivitě neuspokojivá, budu-li ji

1.1 JAK JSME ZVyKLÍ MLuVIT O  ČASu?

pokládat za nesmyslnou nebo bude-li popírat mé hodnoty

a stavět se proti mému etickému zaměření. Lidé se více čiméně vědomě ptají: „Jak smysluplné a hodnotné je to, co dělám?

Sloužím tím životu, nebo je má práce životu nepřátelskáa zkázonosná? Obohacuje můj život a  životy lidí v  okolí?“ Jedině

v případě, že si lidé mohou odpovědět na tyto otázky kladně,

dokážou plně rozvinout svou výkonnost i sebe samé.

Mnozí lidé se rozčilují nebo zlobí kvůli něčemu, co tak jako tak nedokážou změnit. Podobné pocity nepřinášejí obohacení do našeho života. Namísto hořkosti ovšem můžeme na nevyhnutelnostech hledat jejich hezkou stránku. V koloně nadálnici – abychom zůstali věrni uvedenému příkladu – si můžeme vychutnat nepředvídanou přestávku, např. jako poslech pěkné hudby nebo naslouchat tichu, když vypneme motor.A následně si řekneme: dobře jsem využil čas.

Psycholog Czikszentmihalyi z  Chicagské univerzity přišel při svých výzkumech na zajímavou věc. Šťastní lidé se přineředvídaných událostech neptají: Proč se to muselo státzrovna mně? Ale kladou si otázku, čemu to může posloužit.V první řadě jsou to naše myšlenkové vzorce, nikoli události, které nás vedou k  nespokojenosti či spokojenosti. Při zacházení s  časem stojí za to přezkoumat právě myšlenková schémata, jaká se projevují v  naší řeči. Svět je takový, jaký je. Zato své smýšlení, a tím i způsob vnímání ovlivnit dokážeme.

PRAKTICKÝ TIP

Nemám čas na...

1. Pozorujte své jazykové návyky, protože to, jak hovoříte, je

v  přímé souvislosti s  vaším smýšlením. Objevíte způsob

vašeho bezprostředního nakládání s časem.

2. Začněte hovořit o  času jiným způsobem a  začnete o  něm

i jinak smýšlet. Změní se tak i váš způsob nakládání s ním.


16

1. CO JE ČAS?

3. Vystříhejte se jazykového zvěcňování času (získat, ušetřit,

oloupit o, ztrácet...). 4. Buďte upřímní k sobě i k ostatním: Nahraďte větu „Nemám

čas“ obratem „Nemám čas na...“ Přitom si jasně uvědomte

rozhodnutí, které spočívá v základu tohoto prohlášení. 5. Při jakékoli činnosti nebo plánování se ptejte sami sebe:

Jak dnes mohu dobře naplnit svůj čas? Jak smysluplné

a hodnotné je to, co mám v plánu? Obohatí a zkrášlí to můj

život? 6. Potká-li vás něco, co nemáte rádi nebo kvůli čemu sezlobíte, položte si následně otázku, k  čemu by to mohlo být

dobré. 7. Pokud na ni nedokážete nalézt okamžitou odpověď,můžete si říci: Kdo ví, čemu to ještě může posloužit... Jeden staročínský příběh se vypráví v mnoha obměnách:

V jedné vesnici se časně ráno probudil rolník a ke svému potěšení spatřil v zahradě divokého koně, který k němupřiběhl. Přišli sousedé a řekli: „Jsi ty ale dítě štěstěny, když k tobě přiběhne kůň.“ Rolník rozvážně odpověděl: „Kdo ví, k čemu je to dobré.“

Když následujícího jitra rolník opět pohlédl do svézahrady, kůň byl ten tam – přeskočil plot a utekl na svobodu. Přišli sousedé a řekli: „To jsme si mohli myslet, ten kůň ti nebylsouzen.“ Rolník rozvážně odpověděl: „Kdo ví, k čemu je todobré.“

Dalšího dne, když se rolník časně ráno probudil, bylhřebec zpátky a přivedl s sebou ještě i klisnu s hříbětem. Sousedé přišli celí rozčilení a volali: „Ty jsi přece jen dítě štěstěny, teď

1.2 POJMy HóRA, TEMPuS, TEMPERARE A  JEJICH VýZNAM

máš tři koně.“ A rolník jen rozvážně odpověděl: „Kdo ví,k čemu to je dobré.“

Následujícího rána se rolníkův syn snažil koně zajezdit, ale kůň ho shodil a on si polámal nohy. Přišli sousedé a řekli:„Vidíš, vidíš, divocí koně ti přinesli jen smůlu. Tvůj syn, opora tvého stáří, je teď mrzákem.“ Rolník rozvážně odpověděl: „Kdo ví, k čemu to je dobré.“

Za několik dní přišli císařští úředníci, aby naverbovalivojáky. Vesnice propukla v hořký pláč, protože všichni věděli, že z války se vrátí domů jen hrstka šťastlivců. Rolníkova synanemohli naverbovat. A rolník řekl: „Kdo ví, k čemu to je dobré.“

Atd. 1.2 Pojmy hóra, tempus, temperare a jejich význam Každý národ má vlastní zkušenosti s časem. Ty otiskly stopu do jazyka jednotlivých národů. Čas jako takový neexistuje – jaktvrdí filosofové. Existují jen různé koncepce času, představy o něm. Na jazyce můžeme vypozorovat nevědomé časové koncepce, jež si lidé vytvořili. Slovo čas je odvozeno od indogermánskéhokořene dai neboli dělit, krájet, trhat. Germáni zjevně zakoušeli čas jako něco, co nepředstavuje jednotu, nýbrž něco rozděleného, co je rozčleněno do různých úseků.

Řekové znají pouze dva pojmy pro čas: chronos a  kairos. S  oblibou spojují jednotlivé pojmy s  nějakým příběhem nebo mýtem. Mýtus vypovídá mnohem více o chápání času nežpouhý pojem. Platí to i pro termín, jakého Řekové používají prohodinu. Čas se dělí na hodiny. Avšak termín hóra neznamená jen časovou jednotku dělící se na šedesát minut. Hóry jsou v řecké mytologii spíše půvabné bohyně, které se objevují vždy vespolečenství bohů. Člověku dávají jaro, podporují růst obilí a hroznů. Atéňané své hóry pojmenovali: Thallo, Auxo a  Karpo. Byly to ochránkyně květu, růstu a  zrání. Každá hodina je tedy nabitá životem. Je to šance, aby i v nás něco rostlo, rozkvétalo a zrálo.

1. CO JE ČAS?

Básník Hesiodos uvádí další tři hóry: Eunomii, Diku a Eiréné –

zdravou míru, právo a pokoj. Uvádí tyto hóry jako dcery Diovy

a Themidiny. Hodiny nás mají vést k vnitřnímu řádu a darovat

nám pokoj. Máme-li prožívat hodiny tak, jak to chápali Řekové,

musíme je zakoušet ve vnitřní harmonii se sebou samými.

A platí to i naopak: harmonie se sebou samými dosáhnemetehdy, odevzdáme-li se rytmu hodin a prožijeme-li každou hodinu

v  její kvalitě. Řekové označují soulad s  danou hodinou slovem

horaios, tedy krásný, zatímco všechno ošklivé je označovánopojmem aoros, což znamená času nepřiměřené. Krásné je to, co

odpovídá správné míře. Řekové jsou přesvědčeni, že ten, kdo žije

proti toku času, nikdy nedospěje k  harmonii se sebou samým

a ani svým tělem nebude vyzařovat pranic krásného.

Řekové chápou hóry jako posly bohů z jiného světa. Jsou tedy něco jako andělé, kteří nám mají připomínat, že každičkýokamžik patří Bohu. Friedrich Schiller se zjevně odvolává na řecké chápání času, když píše: čas andělem jest člověka. Andělé jsou Božími posly, kteří nám zprostředkovávají důležitá poselství a kteří nás přivádějí k naší skutečné podstatě. Proto i čas jeBožím poslem, jenž nám připomíná, oč v  našem životě skutečně jde. Anděl času nám připomíná, že náš čas je přesně vyměřený, a proto bychom jej měli prožívat vědomě a pozorně. V toku času nás také upozorňuje na nadčasovost: na prostor ticha v nás, ve kterém čas zůstává stát, kde vládne čirá přítomnost. Existuje v nás tedy cosi, co se vymyká času. Zde v nás přebývá Bůh. Tady jsme účastni ryzího okamžiku, věčnosti, nad níž čas pozbývá svou moc.

Římané vytvořili vlastní pojem času. Jejich termínoznačující čas zní tempus a vychází z řeckého slova temno – odstřihávat. Obrazem, jenž se za slovem skrývá, je slunce, které hodinu po hodině odkrajuje z oblohy. Temno je také základem slovatemlum. Chrám je místem vyděleným z ostatního užitnéhoprostoru člověka a zasvěceným božstvům. Čas je tedy úsek. Je důležité, aby to byl dobrý úsek. Proto je pro Římana důležité, aby se

1.2 POJMy HóRA, TEMPuS, TEMPERARE A  JEJICH VýZNAM

všechno odehrávalo in tempore, tedy ve správný čas. Slovem

tempus ovšem neoznačují pouze čistě časový úsek, ale i jehoobsah. Jsou dobré a špatné časy. Stále lze slyšet nářky na to, že se

časy mění k horšímu. Zároveň ve slově jasně zaznívá, že časpatří bohům, že nám jej bohové dávají k užívání.

Se slovem tempus se vážou ještě dvě další slova: tempestas a temperare. Tempestas může znamenat čas, ale i počasí neboklima. Každý čas má tedy vlastní náladu a  počasí. Neexistuje abstraktní čas. Vždy je naplněný určitou kvalitou. Temperarev původním smyslu znamená dát určité věci cíl a  měřítko. Odtud se odvozuje význam slov: mírnit, tišit. Svatý Benedikt má toto slovo v  mimořádné oblibě. Opat má ve všem dbát na správnou míru, má všechno správně řídit, aby byla zachována míra všech věcí. V tomto smyslu znamená temperare i řídit, vést, vládnout. Je to zajímavé spojení. Správné vedení si Říman vykládá jako správné zařízení všeho tak, aby mohl být čas správně utvářen a aby se při řízení dodržoval správný okamžik. Ten, kdo požaduje neúměrnou pracovní dobu, je pro Římany špatnou vůdčí osobností. Řídit druhé lidi je umění, jak uspořádat čas takovým způsobem, aby byl smysluplně a účinně využíván, aby to mohl být čas dobrý.

Bible užívá obou řeckých pojmů chronos i kairos cílevědomě. Matouš hovoří o času (chronos) v příběhu o mudrcíchz Východu (srov. Mt 2,1-12). Herodes se důkladně informuje o době, kdy se mudrcům zjevila hvězda. Pak dává příkaz povraždit děti„podle času, který si zevrubně zjistil od mudrců“ (Mt 2,16). Avšak když Matouš říká „v  ten čas“ vystoupil Ježíš, vždycky používá pojmu kairos. Jde o dobrý čas, kdy je Ježíš přítomen mezi lidmi a kdy se s nimi setkává. Sám Ježíš začíná své kázání slovy:„Nalnil se čas a  přiblížilo se Boží království. Obraťte se a  věřte evangeliu!“ (Mk 1,15). V  tomto Ježíšově výroku narážíme na jeho koncepci času. S ním začíná nový, naplněný čas. Je plnýBoží přítomnosti, Boží vlády. Patří Bohu. Pro člověka je to časnalnění, protože mu vládne Bůh, nikoli lidská očekávání, různé požadavky doby nebo vlastní starosti o budoucnost. Je-li časur

20

1. CO JE ČAS?

čován Bohem, je pro člověka spásonosný. Člověk v něm může být

sám sebou, je naprosto přítomen v  daném okamžiku. Čas, je

muž vládne Bůh, dělá člověku dobře. Je to příjemný čas, časspá

sy, kde může člověk dosáhnout plné integrity. Ale měl by na to

také ze své strany odpovědět. Je povolán, aby se obrátil.Vystihu

jící řecký pojem metanoiein znamená ve skutečnosti nově pro

myslet. Toto slovo lze ale také přeložit jako proměnit se. Lidský

duch má překročit sám sebe. Má prohlédnout až za vnějšípodo

bu věcí. Naplněný čas je časem proměny našeho ducha. Místo

abychom jen úzkostlivě sledovali hodiny ve snaze jej neztrácet,

měli bychom si jej s důvěrou užívat, neseni Boží spásnoupřítom

ností. Měli bychom být zcela přítomni v daném okamžiku,pro

tože ten je nyní tím nejdůležitějším v  našem životě. V  něm je

přítomno všechno, co potřebujeme: je pod Boží vládou. Tam, kde

vládne Bůh, jsem svobodný, jsem sám sebou, dokážu zvednout

hlavu.

Ježíš nám říká o své koncepci času ještě něco dalšího. Máme

věřit evangeliu. V řeckém textu se píše, že máme věřit„v evan

gelium“. Zjevně to znamená, že se máme zabydlet ve slovechra

dostné zvěsti. Být doma v dobrých slovech, která nám Ježíšzvěs

tuje. Čas má být proto určován dobrými slovy a obrazy. Tehdy

je dokážeme vnímat a prožívat jako příjemná. Tato dobrá slova

nám uprostřed proudu plynoucího času poskytují domov, kde si

můžeme odpočinout. Můžeme tak zakoušet prostor, ve kterém

smíme být. Když dobrá slova pronikají srdcem, čas ztrácí svou

tíži i  to, co nám nahání strach, a  sice svou pomíjivost. Dobrá

slova, vyslovená Ježíšem, nepomíjejí, ale přetrvávají čas. Proto

můžeme pokojně přebývat v jeho radostné novině už tady v čase

i jednou po smrti na věčnosti.

1.3 Čas jako nedostatkové zboží

Čas patří k nejzásadnějším tématům ve světě práce. Bezvědo

mí rozměru času bychom nemohli plánovat, hospodařit, ani

1.3 ČAS JAKO NEDOSTATKOVé ZBOžÍ

utvářet kulturu jako takovou. Mnozí přesto neprožívají čas

jako rozumně rozvrženou dobu, požehnaně naplněnou prací

k zajišťování věcí životní potřeby a nezakoušejí jej ani jakožto

čas k životu. Spíše naopak pociťují nouzi o čas, časovou tíseň či

chvat a stres. Pátrají po různých metodách, jak rychleji vyřídit

práci, jak lépe řídit a organizovat svůj den. Způsob zacházení

těchto jedinců s časem a jejich život – především pracovní – se

jim zdá neuspokojivý a zatěžující. Mnozí se cítí pod neustálým

tlakem, uštvaní a vyždímaní.

Jenže řešení nespočívá v metodách, jak rychle vyříditpráci, je zapotřebí hledat hlouběji – ve vlastním postoji,v hodnotách a  často také v  neuvědomovaných vzorcích smýšlení a chování, jež určují náš život.

Zvenčí je na nás nakládáno více a více úkolů, stoupajípožadavky na kvalitu a  množství práce. K  tomu se u  mnohých přidružují ještě vlastní vysoké nároky. V důsledku toho stoupá tlak na čas a  na výkon, čímž trpíme. To se netýká jen světa práce, nýbrž i soukromé oblasti. Je to množství různých prací a  násobení úkolů často ve spojení s  pocitem zodpovědnosti a  se smyslem pro povinnost, ze kterých se ponenáhlu stává problém. To zaměstnává naši pozornost a současně pokřivuje pohled na to, co je v životě podstatné. V soukromípokračujeme ve stejném výkonu na poli svých volnočasových aktivit a nároků na sebe i své okolí.

Není to paradox? Po dlouhá léta prožíváme ulehčenívšední práce díky technickým vymoženostem, pračkou počínaje a internetem konče. A přitom objem práce a úkolů spolus tlakem vytíženosti se neustále zvyšuje, místo aby se snižoval. Proto se pro každého jednotlivce stává prioritou nalézt cestu k sobě samému, poznat vlastní míru a umět se vymezit.Dnešní doba vyžaduje, abychom přijímali odpovědnost za sebe a nalézali pro sebe zdravou míru toho, jak podávat vysokývýkon, nebo jinými slovy – abychom poznávali, co ještě simůže>1. CO JE ČAS?

me dovolit, a to v neposlední řadě vzhledem k vlastnímuzdraví.

Klasické otázky, které se probírají na různých seminářích časového managementu, obvykle znějí: Co je důležité? Co je naléhavé? Vztahují se na omezené a  předem dané spektrum úkolů, které lze a je zapotřebí zvládnout. Ale v rostoucímobjemu úkolů vyvstává otázka: Která z čekajících úloh je tanejdůležitější, která je v pořadí druhá...?“ Na tuto otázku se stále hůře hledá odpověď. Týká se to otázek na pořadí prací, což ovšem neřeší náš problém přetížení plynoucí z  narůstajícího objemu povinností. Široká řada možností a požadavkův dnešní době vyžaduje, abychom položili otázku jinak: Co jepodstatné? Na co se musím omezit, nechci-li přetěžovat vlastní tělo a duši? V důsledku to vede k rozhodnutí, že něcovypustím nebo zjednoduším.

Otázka, co je podstatné, zaměřuje pohled na větší celky, na určitý úsek života nebo dokonce na celý život. Odpověď na ni není výsledkem pouhé rozumové úvahy. Odpovídá na ni sám život, jakmile si uvědomíme, že už to takhle nejde dál, nebo když nám to občas citelně připomene nějaká rána osudu.Může to být například závažné onemocnění, dopravní nehoda nebo ztráta zaměstnání. V  takových chvílích se ptáme na to, co je skutečně nosné. Hledáme smysl života. Mnozí pak začnou nanovo zvažovat, o  co přišli nebo co dříve opomíjeli a čeho si nevážili.

Otázka: Co je podstatné? se ale může objevit v životě i bez tragických katastrof – formou každodenní meditace.Odpovědi se dobereme v tichu, když se zaposloucháme do vlastního nitra. Cesta k poznání se nám otevře tehdy, oprostíme-li se od záplavy všedních a nepodstatných záležitostí, kdyžnedovolíme onomu „stále více“, aby odvádělo naši pozornost, a  když naše rozptýlené vědomí nebloumá po vnějších záležitostech.

Indiánský učitel don Joan doporučuje svému mistrovskému žáku Carlu Castanedovi, aby se ve všech důležitýchudá>1.3 ČAS JAKO NEDOSTATKOVé ZBOžÍ

lostech ptal smrti. Ta sedí po celou dobu jako černýneviditelný pták na jeho levém rameni. S pohledem upřeným na smrt,

na vlastní pomíjivost relativizujeme rozhodujícím způsobem

problémy svého života. Otázka na podstatu se v  perspektivě

vlastního konce jeví v naprosto odlišné hloubce a významu.

CVIČENÍ

Cesta k tomu,

co je podstatné

a) Otázku, co je skutečně podstatné, si můžete položitněkolikrát za den. Můžete ji spojit s meditací v chůzi nebos chvilkou ztišení. Položte otázku sami sobě a naslouchejte tichu. b) Máte-li před sebou rozhodnutí, konejte je tváří v tvářsmrti, jako by byla skutečně a osobně přítomna, jak todoporučuje don Joan, a  jako by vám seděla v  podobě černého

ptáka na levém rameni. c) Při cvičení ve dvojici můžete někoho požádat, aby vámběhem deseti či patnácti minut kladl neustále tutéž otázku:

Co je pro tebe podstatné? Ten, kdo klade otázku, pouze

naslouchá. Nepřidává žádný svůj komentář a nediskutuje.

Položí tuto jedinou otázku a  po krátké chvíli ji zopakuje.

Po patnácti minutách se role vymění. d) V závěru cvičení si mohou oba zúčastnění poznamenat, co

si během cvičení uvědomili, a pak se mohou sdílet sesvými prožitky. Většina lidí žije s  pocitem, že jim zbývá ještě spoustu času a  v  souvislosti s  tím mají také spoustu předsevzetí. Plánují, mají řadu nejrůznějších přání, nadějí a nápadů. Minulost vidí jako krátký časový úsek za sebou, budoucnost jako dalekou

1. CO JE ČAS?

cestu před sebou. Často se totiž domníváme, že toho ještě

hodně zvládneme a dokážeme. Skutečnost, že nikdo z nás neví

a nemůže vědět, kolik času k životu nám ještě zbývá, rádipotlačujeme. V běžném životě nedopřáváme prostor vědomíkonečnosti svého bytí.

Křesťanství, podobně jako buddhismus a další velkánáboženství, poukazuje jasně na to, že život spěje ke smrti.Díky tomu prožíváme čas s pohledem na své plány, přánía úkoly jako na nedostatkové zboží. Můžeme chápat pohyb hodinových ručiček nebo pohyb slunce po obloze jakopřiomínku a  varování, že pomíjíme, že náš čas je vymezený. Vždyť pomíjivost je ústředním znakem všeho živéhoa proůjčuje mu tím zvláštní význam. Věci, kterých mámenadbytek, se nám jeví bezcenné. Pouze to, čeho se nám nedostává, má hodnotu. Kdybychom žili věčně, život by ztratil cenu. Jeho hodnota vychází najevo teprve díky své vymezenosti a konečnosti.

Na Popeleční středu jsme v katolických kostelechoznačováni na čele křížem z popela, kterým se věřícím připomíná smrt a pomíjivost. Tehdy slyší: Jsi prach a v prach se obrátíš. život ve vědomí blížícího se konce je prožíván bezpochyby jinak než ten, který myšlenku na smrt vytěsňuje z vlastního vědomí.

Buddhistický učitel z přelomu 2. a 3. století po Kristujménem Aryadéva naléhavě napomíná čtenáře ve svých Čtyřech stech verších, aby hleděl na smrt jakožto na vládce nadživotem a  aby neupínal pohled k  budoucím cílům, ale hleděl na uplývající život. Nabádá k  překonání falešné víry ve stálost a v život, který jako by neměl nikdy konce. Ježíš to takéneustále jasně opakuje: „Bůh však mu řekl: ‘Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a  čí bude to, co jsi nashromáždil?’“ (Lk 12,20).

Mors certa, hora incerta (smrt jistá, hodina nejistá), praví latinské přísloví. Smrt je tedy jedinou jistotou budoucnosti.Neztrácíme-li ze zřetele konečnost našeho bytí, jistě budeme na>1.4 ČAS JAKO MINuLOST, PŘÍTOMNOST A  BuDOuCNOST

kládat jiným způsobem s časem, který nám zbývá. Budeme se

učit přijímat každý nový den jako dar a naplníme jej hodnotnou

činností. Jistě prožíváme intenzivněji čas strávenýv přítomnosti milého člověka, víme-li, že má zanedlouho odcestovat. To, co

máme zdánlivě neomezeně k dispozici, toho si nedovedemevážit a užívat. Zde se také skrývá zásadní problém naší konzumní

a bavící se společnosti.

Pohled na blížící se smrt může přispět k obohacení našeho života. Dokážeme snáze prohlédnout nicotnost mnoha věcítohoto světa. Na druhé straně ale umíme i rozpoznávata vychutnávat bohatství a rozmanitost právě v perspektivě konce.Dnešek se svými možnostmi nabude na ceně, když uvážíme, že nám bude zanedlouho vzat. Typická slova lidí nemocnýchrakovinou poté, co překonali prvotní šok po oznámení diagnózy, znějí: až do nynějška jsem vlastně vůbec pořádně nežil. Teprve choroba ohrožující život jim otevírá oči k  pohledu na vlastní konec, tím i na život a na hodnotu zbývajících dní. Mojepřítelkyně, která onemocněla touto chorobou, opakovaně zdůrazňovala: „Každý den prožívám jako nový dar a vychutnávám si jej, jak jen dovedu.“

Pohled na brzký konec nás vede k realismu, protože nám nezbývá mnoho času. Nenabízí se snad přímo otázka, jak co nejlépe využít krátký čas mého života? Nevede to k panice ani ke zbytečné ustaranosti, nýbrž k bohatšímu životu. Dozorného pole se tak dostává právě dnešek, má dnešní práce,bohatství kolem mě. 1.4 Čas jako minulost, přítomnost a budoucnost Ve škole jsme se učili rozeznávat čas jako postupný sledminulosti, přítomnosti a budoucnosti. Přitom jsme nabyli dojmu, že se jedná o tři různé časy, které stojí rovnoměrně buď vedle sebe, nebo za sebou. Avšak psychologie i  mudrosloví tvrdí, že tomu tak není. Dřívější události označované jako minulost existují

1. CO JE ČAS?

v našem vědomí jako pouhé vzpomínky – a navíc jsou neúplné.

Vzpomínky si nezaznamenávají minulou událost, nýbržvýlučně naše psychické zpracování minulého.

Budoucí události nemůžeme znát. V našem vědomíexistují pouze jako očekávání, předpoklady, naděje nebo starosti. Schopnost dokázat si představit budoucí události námumožňuje plánovat, a tím se podílet na utváření budoucnosti. Často je ale také zdrojem starostí a obav.

Eckhard Tolle, autor knihy Jetzt! Kraft der Gegenwart (Teď! Síla přítomnosti), prožil v hluboké duchovní zkušenostihlavní význam přítomnosti v  lidském životě. Všechno, co se na tomto světě odehraje, co prožíváme, slyšíme, myslíme, cítíme, se děje v přítomném okamžiku, teď. Nic se neděje v minulosti nebo v  budoucnosti. Minulost je pouhou vzpomínkou na uplynulé teď. Stejně je tomu s budoucností – je to očekávání nebo představa, kterou máme teď.

Myšlením přenášíme události do jiných časových dimenzí. Minulost je tatam a budoucnost zatím nezačala, jedinouskutečností je teď. Jen tento kratičký okamžik, tento bezčasový moment mezi tím, co bylo, a tím, co bude, je život v pravém smyslu slova. Přemýšlíme-li o tom, jsme svými myšlenkamiv minulosti, už nejsme v  „teď “. Nebo jsme v  budoucnosti, ale jen ve své fantazii. Myšlení, jakkoli je v mnoha situacích užitečné, násodvádí od „teď “. Zvládáme-li každodenní úkoly, stavíme nazkušenostech z  minulosti a  také jsme nuceni plánovat to, co přijde. Bez nesmírného pokladu zkušeností, který je uložen převážně v  našem nevědomí, bychom si nedokázali s  životem poradit. Lidská svoboda spočívá právě v tom, že se dokážeme odpoutat od svého naprogramování a  od starých vzorců chování, takže umíme určovat a utvářet svůj život právě v současném teď.

Pozorujete-li na lidech ve svém okolí nebo sami na sobě způsob chůze, poznáte, jestli jsou tito lidé, případně vy sami skutečně přítomni v daném okamžiku, nebo zda jsou v duchu štváni nějakým termínem či chvatem. Štvou se za dalšíudálos>1.4 ČAS JAKO MINuLOST, PŘÍTOMNOST A  BuDOuCNOST

tí, aniž by brali na vědomí, kde jsou a co se kolem nich právě

děje. Pořád v poklusu, horní polovinou těla neustále lehcenachýleni kupředu, snaží se co možná nejrychleji někam dostat.

Kam? Buď jsou myšlenkami stále ještě u minulého rozhovoru,

nebo jimi už utíkají do budoucnosti, ale rozhodně nejsouv životě tady a teď.

Šance žít přítomný okamžik je přitom poměrně snadno

uskutečnitelná, například naplánujeme-li si cestu na přednášku

jako procházku nebo prožijeme-li ji jako chvilku na zotavení.

Stačí, abychom byli v poklidu, vědomě a soustředěně u toho, co

právě konáme. Dostáváme se tak do styku se sebou samými,

s vlastní duší. S naší rostoucí pozorností se bude tento stavprohlubovat. Vietnamský zenový mistr Thiš-Nat-Han denně cvičí

se svými mnichy a  s  hosty vědomou chůzi. Vědomí se přitom

zabývá pohybem a vnímáním pohybu.

CVIČENÍ

Meditativní chůze Nacvičte si meditativní chůzi. Začněte zvolna: nádech – nášlap levou nohou; výdech – nášlap pravou nohou. Veškeroupozornost soustřeďte na chodidlo při nášlapu, při nádechu a přivýdechu. Jakmile se vám podařilo soustředit pozornost, rozšiřte její pole. Cítím nášlap – dýchání – a sebe samého: své tělo, náladu. Při výdechu se co možná nejlaskavěji usměji sám na sebe. V  tomto úsměvu přijímám sám sebe a  akceptuji se takový, jaký jsem. Po několika minutách cvičení rozšíříme: vedle vnímánívlastní osoby se otevřu všemu, co se mi ukazuje: barvám, vůním a zápachům, zvukům. Při výdechu se na to všechno usměji.

1. CO JE ČAS?

Nádech: nášlap – přijímám sebe a všechno, co se mi ukazuje.

Výdech: nášlap – na všechno se usměji.

Cvičení můžeme začít v pomalém tempu, nejlépe doma, když

se nikdo nedívá. Tempo pomalu zvyšujeme až k normálnímu,

pohodlnému rytmu chůze.

1

Mnozí lidé se ze zásady rozhodli, že skutečně začnou žít až

později, v budoucnosti. Domnívají se, že později – nadovolené, v  penzi nebo až dosáhnou toho či onoho – se jim začne

dobře dařit a že teprve potom pro ně začne pořádný život.Poněkud sarkasticky bychom jim mohli napsat na náhrobek:

chtěl začít žít až později. Tito lidé přehlížejí, že to, copromarnili, se už nikdy nevrátí. Později můžeme udělat to, na co přijde

řada později, avšak minulost změnit nedokážeme.

Co se stalo, nemůžeme vzít zpět, včetně všeho toho, co jsme zanedbali či propásli.

Míjíme se se životem, nepřijímáme-li dnešek jen proto, že od budoucnosti očekáváme něco lepšího. Navzdory těžkým okolnostem a  spoustě problémů je právě dnešek naším životem. Spisovatel Antoine de Saint-Exupéry prohlásil o  vztahu budoucnosti k přítomnosti: „Budovat budoucnost znamená žít přítomnost.“

Duchovní cesty a jejich cvičení se nás snaží uvádět dopřítomnosti, zvyšovat naši schopnost odstupu od myšlení a vymanit se z  proudu myšlenek, jež ovládají naše vědomí. Tím nás meditace může vyvést z  problémů, které mají příčinu v mylných představách o čase.

Vysvětluje to i stoupající zájem o nejrůznější meditačnípraktiky a zájem Západu o východní náboženství, který zaznamená- 1 Assländer Friedrich, Grün Anselm, Řízení jako duchovní úkol, Karmelitánské

nakladatelství, Kostelní Vydří 2006.


29

1.4 ČAS JAKO MINuLOST, PŘÍTOMNOST A  BuDOuCNOST

váme už po delší dobu. Meditace v  nich má ústřední místo

a  dlouhou tradici. Je návodem na to, jak přebývat v  „teď “, což

vede ke klidu a pokoji, po nichž mnozí tak touží.

Tradiční meditační praktiky, například buddhistické a jejich návody, jak žít plným životem, jsou pro mnohé přitažlivé. V Buddhově učení je důležité tzv. osmero vznešených cest. Ve druhém stupni této osmeré cesty poukazuje na správnémyšlení. Kolik času během dne strávíme neužitečným přemítáním? Kolik starostí a trápení si působíme špatnými myšlenkami?Naučíme-li se pozorovat vlastní myšlení, začneme se postupněvymaňovat z jeho nadvlády a dokážeme se přiblížit přítomnému okamžiku. Buddhismus přisuzuje této praktice velkou důležitost.

PRAKTICKÝ TIP

Správné myšlení

Správnému myšlení se můžeme učit více způsoby. Například

si opakovaně klást otázku:

• Kde právě bloudím svými myšlenkami?

• Jsou tyto myšlenky blahodárné pro mě i pro mé okolí?

• Jakými laskavými myšlenkami bych mohl nahradit tynegativní? • Co právě dělám? • Jakými návykovými vzorci jsem určován? Začneme si přitom stále lépe uvědomovat tok svého myšlení i to, jak myšlenky ovlivňují naše jednání a vnímánískutečnosti. Dalším škodlivým návykem jsou starosti o  budoucnost, při kterých opouštíme přítomné teď, a tím i život sám.upozorňuje na to také Ježíš svým učením o správných a škodlivýchsta>1. CO JE ČAS?

rostech: „Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude

mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení“ (Mt

6,34). Ježíš nám tím poskytuje i návod na to, jak správněmyslet: myšlení nemá být zatíženo starostmi o budoucnost. Máme

je nahrazovat důvěrou v to, že se příští den o sebe postará.

1.5 Chronos a kairos

Podíváme-li se ještě jednou na řecká božstva času Chrona

a Kaira tak, že je uvedeme do kontextu našeho chápání času,

zjistíme, že se dnes vesměs jednostranně orientujeme podle

řeckého boha Chrona – boha množství času. Jméno tohoto

obyvatele Olympu nám zůstalo v pojmech jako kronika,chronograf, chronologický. Jde o  rovnoměrně plynoucí matematicko-technický a  měřitelný čas – jedna minuta stejná jako

druhá. Naše hodiny a diáře jen posilují tento obrazrovnoměrnosti času. Odstup mezi jednotlivými hodinami na ciferníku

nebo na listech v diáři je stejný, jedna hodina jako druhá,jeden den jako druhý – pouhé dílky na našich nástrojíchk měření času.

Vlastnosti tohoto boha, jak je líčí v 8. století před Kristem básník Hesiodos, by nás měly vést k zamyšlení: Chronos zbaví svého otce mužství, aby se sám mohl zmocnit vlády nadsvětem. On pak – na obrazech zpodobňovaný jako děsivá příšera – požírá vlastní děti, jen aby se vyhnul stejnému osudu, jaký mu byl předpovězen věštbou.

Tento obraz vypovídá, že neustále plynoucí čas – chronos ničí všechno, co sám zplodí. Nic na tomto světě nemá trvání. Chronos, technický a  rovnoměrný čas, musí zničit plodivou sílu a  nový život, chce-li sám vládnout – jak temný obraz! Chronos se snaží zachovat stávající řád a staré mocensképoměry a ve vlastním potomstvu spatřuje hrozbu. Chronos žije ve strachu, že přijde o moc, a přece nemůže uniknoutvlastnímu osudu.

1.5 CHRONOS A  KAIROS

Čas – chronos, který vnímáme jako termín či lhůtu, nahání hrůzu. Ovládáme jej, poměřujeme jím pracovní postupy,plánujeme podle něj a kalkulujeme s ním. Zároveň jsme ale v jeho područí a stáváme se otroky plánování a termínů. Tutonesvobodu prožíváme jako časovou tíseň, jíž dokážeme trpět pouze my, lidé. Ovládá nás neustálý strach, že nebudeme včas hotovi a že nezvládneme předpokládané množství práce.

Příčina strachu se skrývá mimo jiné i ve lpění na tom, co je, a nejsme schopni to opouštět. Máme strach, že o něcopřijdeme nebo že to budeme muset změnit. Jenže tento strach není vázán ve skutečnosti na boha Chrona: setkáváme se s nímvšude po celém světě. Báje o Chronovi nás vede k zásadnímuproblému bytí – k napětí mezi zachováním a změnou.

V  příběhu o  Chronovi se skrývá obecně rozšířený mýtus o starém králi, kterému bylo prorokováno, že se narodí nový král a připraví ho o moc. Protože si starý král chce za každou cenu zajistit vládu, vidí jedinou možnost: zabít novorozence. Budoucí král ale přežije díky mimořádně příznivýmokolnostem osudu a  naplní věštbu vztahující se na starého krále – uloupí mu vládu. Na tento mýtus narazíme v mnohanáboženských příbězích. Mojžíš přežije ukrytý v  proutěném košíku, Ježíš uprchne s  rodiči do Egypta, hinduistický bůh Krišna je vychováván pastýři, také zavržený královský syn Oidipos je nalezen pastýři, Zeus přežije ukrytý v jeskyni.

Mýtus vypovídá o tom, že nikdo nedokáže zadržetminulost, nic si nemůžeme uchovat. Budou přicházet noví a noví vládcové, symbolicky jako králové či bozi, reálně jako ideje, ideologie, společenské řády a  vynálezy měnící svět. Staré musí uprázdnit místo novému, i když to neprobíhá vždycky zcela hladce. Jediné, co trvá, je neustálá proměna.

Ježíš se v mnoha svých podobenstvích nám snaží sdělit, že věci tohoto světa, a  tedy cokoli, čeho dosahujeme v  čase – chronu, si nedokážou uchovat trvalou hodnotu. Vysvětluje svým učedníkům, že mají usilovat o trvalé poklady, kteréne>1. CO JE ČAS?

lze nalézt na této zemi, které nejsou vázány časem a pomíjivostí tak jako hmotné věci. Za nejdůležitější v životě považuje

úsilí o Boží království, jak to dokládá například podobenství

o pokladu zakopaném v poli nebo podobenství o drahocenné

perle. „Nebeské království je podobné pokladu ukrytému

v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním

jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. Nebeské království

je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když

najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má,

a  koupí ji“ (Mt 13,44-46). Lukáš to vystihuje ještě výrazněji:

„Prodejte svůj majetek a  rozdejte na almužnu. Opatřete si

měšce, které nezpuchřejí, poklad v  nebi, kterého neubývá,

kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere“ (Lk

12,33). Nebe, Boží království, o kterém Ježíš neustále hovoří,

je duchovní místo, vědomí, v němž přestává platit pozemský

čas – chronos, je to místo nepomíjející.

Tak jako všechno na tomto světě má i chronos dvě stránky. Technicko-matematický čas je odvozen z pozorování přírody. Je to podstatná součást stvoření. Pohyby nebeských tělesprobíhají s maximální matematickou přesností. Bez časového řádu v přírodě s rozdílnými denními a ročními dobami byneexistoval růst a život v té formě, jak ji vidíme kolem sebe. Chronos tak představuje i  řád přírody včetně její pomíjivosti, kterou můžeme pozorovat všude ve svém okolí.

Všechny známé kultury jsou závislé na schopnosti měřit čas. To je základ veškerého našeho plánování a organizace.Obchody, výrobní procesy i  náboženské obřady jsou možné jen a jen proto, že dokážeme vypočítat potřebný čas a že se naurčitém čase dokážeme dohodnout. Problémy nastávají tam, kde se začne jednostranně zdůrazňovat aspekt chronu, kde je všechno naplánováno, rozplánováno, vypočítáno a časově vázáno.

Staří Řekové znali vedle báje o  Chronovi i  další hledisko času, které také znázornili v báji o božstvech. Polobůh Kairos byl uctíván jako bůh vhodné příležitosti a správnéhookamži>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist