načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Timaios, Kritias – A. Havlíček

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Timaios, Kritias
-7%
sleva

Kniha: Timaios, Kritias
Autor: A. Havlíček

Kolektivní monografie k Platónovu dialogu Ión se zaměřuje především na vztah filosofie a řečnictví v klasickém Řecku.
Titul doručujeme za 6 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  238 Kč 221
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » OIKOYMENH
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014
Počet stran: 191
Rozměr: 103x202
Vydání: 3., opr. vyd.
Spolupracovali: Kritias / Platón
z řeckého originálu přeložil František Novotný
Jazyk: česky
Datum vydání: 05.09.2014
Nakladatelské údaje: Praha, OIKOYMENH, 2003
ISBN: 978-80-7298-161-8
EAN: 9788072981618
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kolektivní monografie k Platónovu dialogu Ión se zaměřuje především na vztah filosofie a řečnictví v klasickém Řecku.

Předmětná hesla
Platón, 427-347 př. Kr. Kritias
Platón, 427-347 př. Kr. Timaios
Řecká antická filozofie
Kniha je zařazena v kategoriích
A. Havlíček - další tituly autora:
Dějiny politického myšlení II-1 Dějiny politického myšlení II-1
Dějiny politického myšlení II-2 Dějiny politického myšlení II-2
 
Ke knize "Timaios, Kritias" doporučujeme také:
Sofistés Sofistés
Symposion Symposion
Theaitétos Theaitétos
Filebos Filebos
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7

Aleš Havlíček – Jakub Jinek I. Prooimion dialogu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Jaroslav Cepko – Ulrich Wollner II. Diatribé a sofia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .28

Kryštof Boháček III. Filosofické básnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .48

Ota Gál IV. Enthúsiasmos a techné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

Veronika Konrádová V. Jak umělec tvoří? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77

Josef Petrželka VI. Inspirace jako filosofický problém . . . . . . . . . . . . . . .88

Karel Thein VII. Tlumočení a výklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

Aleš Havlíček VIII. Filosofické rapsódství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113

Jakub Jinek IX. Božské a lidské v poesii, filosofii a rétorice . . . . . . . . . . 136

Jiří Stránský X. Problém umělecké interpretace dialogu . . . . . . . . . . . . 154

Rostislav Niederle XI. Skepse, specializace, krása a souběžné výkony duše . . . . . 163

Josef Moural

Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

Index locorum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

Summary. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189

Předmluva

Aleš Havlíček – Jakub Jinek

Dialog Ión patří mezi ta Platónova díla, jež od dob renesance vzbuzovala pozornost nejen filosofů a filologů, ale širokého publika. A stejně jako v případě jiných dialogů je jeho přitažlivost dána tématem, kterému Platón věnuje trvalou pozornost a které zcela nespouští ze zřetele snad v žádném ze svých děl: poesií. V našem dialogu stojí básnictví v samém středu zájmu. Nejde v něm však – na rozdíl od jiných tematicky spřízněných, ale zároveň známějších a čtenějších děl, jakými jsou Ústava, Symposion, Faidros či Zákony – o básnictví vů

bec, nýbrž zcela konkrétně o básnictví Homérovo. Tradiční podtitul

jde v konkretizaci ještě o krok dál, když lakonicky uvádí, že dialog je prostě O Iliadě (ἢ περὶ Ἰλιάδος). Ión se tak stává v celém platónském korpusu jediným dílem, jehož předmětem je – alespoň podle podtitulu – jedinečný artefakt, věc. Podnětem k volbě tohoto podtitulu se bezpochyby stal rozsáhlý soubor přímých citátů z Homéra v druhé části dialogu, jejž lze spolu s recenzentem prvního českého Neuhöferova překladu Ióna Josefem Pavlů nazvat „závěrečným ohňostrojem“ dialogu.

1

Tato jedinečnost nicméně skrývá určité nebezpečí. Lze se

ptát, zda je smysluplné sepsat o jediné básni filosofický dialog, navíc dialog, který je podle tradiční klasifikace pouze zkoušivý (πειραστικός), tedy neobsahuje pozitivní nauku. Ve výše uvedených známějších dialozích lze snad hledat něco jako Platónovu teorii básnictví; lze ale vytvořit teorii jednoho způsobu básnění, či dokonce jediné básnické skladby? Přímé citáty z Homéra přitom mohou pouze posílit dojem epizodičnosti či nahodilosti dané látky a mohou čtenáři, jenž je zvyklý na Sókratovy obecné definiční otázky, způsobit dokonce určité zklamání.

2

1

J. Pavlů, Recenze R. Neuhöfer, Platonův Ion, str. 671.

2

Největší zklamání způsobovalo mezi čtenáři Sókratovo odmítnutí

obecného kritéria vhodnosti (πρέπον) pro posuzování básní (540b). Právě

Aleš Havlíček – Jakub Jinek

Ojedinělost a s ní spojená problematičnost dialogu Ión se emblematicky odráží v tom, že postavou stojící na počátku moderního bádání o tomto dialogu není filosof či filolog, nýbrž básník, jenž filosofický význam dialogu zcela zpochybnil. Goethe v příkré polemice se Stolbergovou předmluvou k vlastním platónským překladům zdůrazňující jednotu platónské nauky a křesťanství charakterizoval Ióna jako pouhou

ironickou persifláž.

3

Toto negativní hodnocení obsahové a filosofické

stránky dialogu silně poznamenalo celé následující bádání. Podlehl mu nedlouho po vydání Goethova článku také Schleiermacher.

4

Goethův

odsudek se přitom u Schleiermachera a na něj navazujících moderních filologů proměnil v argumenty proti pravosti dialogu (těmto pochybnostem jsou – v různé míře – vydány všechny dialogy sedmé tetralogie, tedy vedle Ióna ještě Hippias Větší, Hippias Menší a Menexenos).

5

Vůdčí myšlenka byla jednoduchá a slýcháme ji v souvislosti s jinými spornými Platónovými díly dodnes: tak slabý dialog nemůže být dílem geniálního autora. Jako problematické a takříkajíc odcizující se jevily zejména následující charakteristiky:

6

Ión působí jako pouhá persifláž

bez vážného obsahového jádra; o jediném myšlenkově relevantním tématu, totiž o božské inspiraci, hovoří Sókratés výhradně ironicky; rapsód Ión je nepředstavitelně hloupý; volba, před níž Ión na závěr dialogu stojí, totiž zda chce být darebákem, nebo polobohem, je filosoficky irelevantní a dramaturgicky těžko uvěřitelná. S Hermannovou vývojovou hypotézou nabralo bádání poněkud jiný směr.

7

Nyní se obhajoba autentičnosti Ióna stala důležitou pro

toto kritérium je přitom v dialogu Hippias Větší (293e) uvedeno při pokusu o definici krásy.

3

J. W. Goethe, Platon als Mitgenosse einer christlichen Offenbarung

(1796).

4

F. Schleiermacher, Einleitung zu Ion, str. 261–262.

5

Po Schleiermacherově dosud opatrně vyjádřených pochybnostech

o Platónově autorství se proti němu již zcela rozhodně postavili F. Ast, Platons Leben und Schriften, str. 466–469; a E. Zeller, Die Philosophie der Griechen in ihrer geschichtlichen Entwicklung, II,1, str. 480–483.

6

Srv. H. Flashar, Der Dialog Ion als Zeugnis Platonischer Philosophie,

str. 3.

7

K. F. Hermann, Geschichte und Systém der Platonischen Philosophie,

str. 432–439.

Předmluva

snahu včlenit jej mezi rané dialogy, jež věrně sledují nauku historic

kého Sókrata a které se shodují s podáním Xenofóntovým. Ión se pro

účely tohoto výkladu zdál být zvláště vhodným, protože s Xenofon

tovým Symposiem se shoduje v klíčovém bodě, totiž v tvrzení jedné

z hlavních postav dialogu, že jí k odbornosti ve všech oblastech lid

ské činnosti postačuje znalost Homérových básní. To, na co aspiruje

u Platóna Ión, si vyhrazuje u Xenofónta Nikératos, přičemž užívá dva

stejné homérské citáty jako Ión.

8

Zda tato shoda může svědčit pro

vývojovou hypotézu, je ovšem sporné, neboť buď vůbec nemůžeme

s jistotou určit vztah obou děl co do původnosti a závislosti, čemuž

nasvědčují těžkosti některých význačných badatelů,

9

anebo je spíše

pravděpodobnější vývojové hypotéze nepříznivá varianta, že Xeno

fóntův text je závislý na Platónově Iónovi.

10

V každém případě lze,

bez nároku na konečné rozhodnutí ve věci chronologie, Platónově

verzi – ať už je původní formulací či jen podstatnou inovací sókra

tovsko-xenofóntovského materiálu – přisoudit rozhodující roli. Pouze

Platónův Ión se totiž systematicky věnuje otázce, která stojí v pozadí

onoho společného tvrzení Ióna a Nikérata, totiž otázce po možnosti

celostního vědění a jeho předávání. Navíc k tomu dochází v literárním provedení, které prozrazuje promyšlený autorský záměr – problém reprodukce vědění je probírán v dialogu, který je prima facie

věnován reprodukci básní a z reprodukce básní také z podstatné části

sám sestává. U Xenofónta naproti tomu zjevně chybí vážný zájem

o tyto otázky a zpracování je výhradně satirické.

Navrátíme-li se zpět k moderní recepci Ióna, lze souhrnně říci,

že bádání 19. století se shodlo na nepříliš příznivém hodnocení díla,

8

Xenofón, Symp. 4,6–8.

9

Např. U. v. Wilamowitz-Moellendorf zastával v průběhu své kariéry

dvě opačná stanoviska, nejprve považoval za prvotní Xenofonta, poté na

opak. K pozdějšímu stanovisku srv. U. v. Wilamowitz-Moellendorf, Pla

ton, II, str. 33–34. K původnímu Wilamowitzově názoru se naopak přiklonil

J. Pav lů, srv. pozn. 1 výše.

10

Prvním důvodem je předpokládaný, relativně pozdní začátek Xenofón

tova spisovatelství (v r. 380). Viz M. Erler, Die Philosophie der Antike, 2/2:

Platon, str. 147. Druhý, tentokrát obsahový důvod spočívá v tom, že Xenofóntovo podání se vyznačuje na příslušném místě mnohem zřetelnější a přímější satiričností než Ión (viz např. zdánlivě vědecký rozbor účinků cibule). Satira však vyžaduje předlohu.

Aleš Havlíček – Jakub Jinek

totiž že je buď nepravý, anebo nezralý (a tedy obsahující prvky, které musel Platón později odmítnout, jako např. role básnické inspirace). Jako i v jiných případech je hodnocení 20. století podstatně příznivější. Friedländer nachází v dialogu významná platónská filosofická témata, která podle něj Platón sleduje až do svých pozdních děl – nejdůležitějším z nich je přitom vztah mezi básníkem na jedné a myslitelem na druhé straně. Friedländerovo hodnocení dialogu – včetně přesvědčení o jeho pravosti

11

– v hrubých rysech přejímá a rozpraco

vává dosud nejdůkladnější iónovská monografie Flasharova.

12

Z takto

založené argumentace ve prospěch autenticity a filosofické relevance dialogu čerpají i současné komentáře Rijksbarona a Capuccinové.

13

Hlavní výkladový problém dialogu Ión lze bezpečně shrnout do otázky, co je vlastně jeho tématem – zda jím je rapsódství, básnictví, anebo ještě něco jiného. Odtud se odvozují jednotlivé výkladové kontroverze, jimž se také věnují jednotlivé kapitoly naší monografie: Zaměřuje se Sókratova kritika v dialogu pouze na rapsóda Ióna – jenž je koneckonců podle všeho pouze fiktivní postavou –, nebo jeho prostřednictvím také na Homéra a na všechny básníky?

14

Je tedy postoj

Platóna k básnictví pozitivní, nebo odmítavý, případně v jaké modalitě je ochoten je přijmout? Máme pak Sókratovu chválu básnické inspirace ve střední části dialogu chápat jako ironickou, nebo vážně míněnou?

15

S tím je pak spojena pochybnost, zda se náš dialog nějak

vztahuje k odmítání básnictví v X. knize Ústavy, či zda představuje zcela mimoběžné zkoumání. Na obecnější rovině si lze klást otázku, zda je záměrem dialogu vůbec polemika s rapsódstvím či básnictvím,

11

Nicméně teze o neautenticitě si i dnes nachází své zastánce – přiklání

se k ní např. E. Heitsch, Wege zu Platon, str. 89–90; a rozhodně H. Thesleff,

Platonic Patterns, str. 368–369.

12

Viz pozn. 6.

13

A. Rijksbaron, Plato: Ion. Or: On the Iliad; C. Capuccino, Filosofi

e rapsodi.

14

Druhou tezi obvykle zastávají autoři navazující na skeptickou Goetheho

interpretaci (např. Schleiermacher, viz pozn. 4; srv. též A. Rijksbaron, Plato: Ion. Or: On the Iliad); k první tezi viz např. R. Neuhöfer (Platonův Ion, str. 13) a C. Capuccinová (Plato’s Ion and the Ethics of Praise, str. 63–92).

15

Přehled doxografie viz M. Erler, Die Philosophie der Antike, 2/2: Pla

ton, str. 148.

Předmluva

či zda dílo tuto bezprostředně polemickou rovinu překračuje, napří

klad právě směrem k vážně míněné filosofické teorii inspirace.

16

Uve

dené výkladové alternativy se přitom u jednotlivých autorů všemožně

prolínají, takže výsledkem je spíše pestrá mozaika různých názorů

než jednotně přijímaný pohled. Chceme-li přesto uchopit jakousi

pomyslnou jednotnou linii v současném bádání, kterou lze opatrně

označit jako commonsensuální, a tudíž jako východisko případných

jednotlivých odchylek, lze říci, že úsilí o obhájení filosofického vý

znamu dialogu jde typicky ruku v ruce s příznivějším pohledem na

básnictví, odmítáním polemického individuálního zaměření dialogu

a s intertextuálně zaměřenou snahou o pozitivní vymezení básnictví

jako takového a jeho vztahu k filosofii. Tento pohled pak umožňuje

Ióna zařadit do problémového komplexu vztahu mezi poesií a filoso

fií, slovy Ústavy „odvěké různice mezi básnictvím a filosofií“ (Resp. X,607b5–6).

17

K tomuto dnes převažujícímu pohledu na roli dialogu Ión zde

nyní chceme učinit dvě upřesňující poznámky. Za prvé je třeba si

uvědomit, jak upozorňuje řada autorů následujících kapitol, že Ión

postrádá onen primární politický zájem, dominantní zejm. ve dvou

nejrozsáhlejších Platónově dialozích, na rozlišení správného a ne

správného básnictví prostřednictvím filosofie. Spíše v něm je akcen

tován enigmatický status inspirovaného vědění a výkladu, jenž se

dotýká stejně tak filosofie jako básnictví (srv. Phaedr. 249d–e; Leg. VII,811c–817d). Z hlediska tohoto ústředního problému ustupuje do pozadí rovněž otázka techné, jež je dominantní v úvodní a závěreč

né části, a s ní i význam otázky, o jakou profesní skupinu vlastně

v dialogu jde. V jádře věci stojí zcela fundamentální, všechny formy

vědění prostupující problém nepřímosti a zprostředkovanosti logu.

V Iónovi má filosofický logos za úkol vztahovat se k logu rapsódo

vu, který je sám o sobě rovněž (přinejmenším) dvojnásob nepřímý – pochází bezprostředně od básníků a zprostředkovaně od Mús, resp.

16

Srv. ústřední argumentaci Flasharovy knihy, viz H. Flashar, Der Dia

log Ion als Zeugnis Platonischer Philosophie, str. 91–95.

17

Jako reprezentativní pro tuto formulaci současného badatelského com

mon sensu lze považovat „überwegovský“ přehled Erlerův. M. Erler, Die Phi

losophie der Antike, 2/2: Platon, str. 149–150. Srv. rovněž H. Flashar, Der

Dialog Ion als Zeugnis Platonischer Philosophie.

Aleš Havlíček – Jakub Jinek

od boha. Vezmeme-li dále v úvahu, že jde o psaný dialog,

18

máme

ve výsledku v Iónovi před sebou přinejmenším čtveré zprostředko

vání logu. V tomto smyslu patří hlavní myšlenkový objev rozpravy,

božské nadšení, jímž je řešen problém zdroje celostního netechnic

kého vědění či moudrosti a jež je sdělováním božského logu člově

ku, systematicky do platónského dialogu. Navzdory pohoršení, které

božské nadšení v interpretech v minulosti vzbuzovalo, neboť jimi

bylo – v naivním ztotožnění Sókratových výroků s jeho názorem – chápáno jako něco iracionálního, je to právě charakter enthusiasmu, tj. jeho nepřímost a situovanost mezi božským a lidským, jenž z něj

činí ústřední bod Platónovy filosofie překračující tradiční rozdíl mezi

básnictvím a filosofií či mezi techné a epistémé.

V druhé poznámce se chceme vrátit k naší úvodní otázce. Viděli

jsme, že zaměření dialogu je velmi konkrétní – orientuje se na je

diného autora a jeho dílo. Ke konkrétní básni se přitom přistupuje

ze stanoviště jejího interpreta, jímž je rovněž individuální osoba.

Máme-li tuto v Platónově díle zcela ojedinělou situaci vyložit bez

toho, abychom sklouzli do pochybností o hodnotě či pravosti dia

logu, je třeba předpokládat, že jeho autorovi jde o zdůraznění role

paradigmatických postav a jejich výtvorů. Paradigmatickou instancí

v oblasti básnictví je Homér a v oblasti jeho výkladu Platón (jako

pozitivní obraz stejně jedinečného Ióna). A tak jako osoba nejlepší

ho z básníků poukazuje na konkrétní božskou instanci v tradičním

smyslu, lze předpokládat v platónské filosofické kreativní recepci

poesie konkrétní božskou instanci filosofickou. To je odpověď na

naši úvodní otázku po možnosti a smyslu rozpravy o jediné básni.

Na rozdíl od dialogů, které básnictví uchopují jaksi horizontálně,

v šíři jeho projevů, z níž potom vybírají a volí mezi správným a nesprávným, v Iónovi jde o jedinečnost a výlučnost vztahu k základu.

Tomuto vertikálnímu směřování symbolicky odpovídá rovněž syme

trická struktura dialogu: dvě krajní dialogické části, které probírají

elenkticky otázku vědění,

19

obklopují střední naučnou část, v níž se

18

Situace čtenáře dialogu je vlastně paralelní k postavení diváků rapsód

ského přednesu, kteří podle Sókratova obrazu zaujímají postavení na konci

pomyslného řetězce inspirace (535e). Čtenář však oproti nim není „navázán“

na pošetilého rapsóda, nýbrž na jeho pozitivní obraz – filosofa.

19

Úplný závěr dialogu, v němž Ión přizná své nevědění, přitom zrcadlo

vě odpovídá prooimiu, v němž se pyšný rapsód chlubí svými schopnostmi.

13

Předmluva

objevují významné obrazy řetězu a magnetovce. Vše míří k singu

laritě božství, jakkoli je tato svrchovaná instance ironicky zastřena

tím, že je v této struktuře na místo filosofa zástupně vřazen hloupý

rapsód. V tomto čtení, které usiluje o pozitivní zhodnocení speci

fického postavení Ióna mezi ostatními Platónovy díly, se nám může

podařit usmířit prapůvodní interpretační kontroverzi mezi Stolber

govým vážným chápáním předkládaných nauk a Goethovým citem

pro autonomii uměleckých prostředků satiry a persifláže sjednocením

obojího na jediné, totiž platónské půdě.

Snaha o nalezení jednoty vyznačuje i uspořádání předkládané ko

lektivní monografie, která tematicky směřuje od analýzy dramatur

gických okolností dialogu přes otázku po jeho místě v platónském

korpusu včetně souvislosti s X. knihou Ústavy, dále přes zkoumání

vztahu techné a vědění, vztahu básnictví, rapsódství a filosofie, až

ke klíčové otázce po povaze inspirace a konečně k dílčím otázkám

estetickým i filosofickým.

Odkazy v textu na strany, bez uvedení názvu díla, se vztahují

k dialogu Ión. Platónovy dialogy citujeme podle překladů F. Novot

ného. Poznámky pod čarou jsme upravili tak, že obsahují zkrácený

bibliografický údaj, tj. pouze jméno autora a název díla. Ke všem

pramenům, monografiím a článkům, na něž autoři odkazují, nalezne

čtenář plný bibliografický údaj v Seznamu literatury. Při přepisu řec

kým jmen a odborných pojmů jsme se řídili zvyklostmi nakladatelství

OIKOYMENH. Na závěr bychom rádi poděkovali RVS za podporu,

bez níž by tato publikace nemohla vzniknout.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist