načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tilda a její příběh - Jana Bělíková

Tilda a její příběh

Elektronická kniha: Tilda a její příběh
Autor:

Když hrozí zemi hlad je až tak nezvyklé, že spojí svoje síly sotva dospělá dívka a On, muž odnikud? Ona jej kdysi zachránila a on ji oplátkou učí a povznáší a oba skoro ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  60
+
-
2
boky za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Skleněný můstek s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 227
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-753-4201-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když hrozí zemi hlad je až tak nezvyklé, že spojí svoje síly sotva dospělá dívka a On, muž odnikud? Ona jej kdysi zachránila a on ji oplátkou učí a povznáší a oba skoro netuší, co jejich životy svedlo dohromady. Vydávají se na cestu, jež oba čeká... Bude jejich snaha dostačující a bude jeho síla tou jedinou, která všechno napraví? Jsou dva na lásku a jsou dva na boj s nespokojenou planetou. Nám, nezbývá, než tajit dech a držet jim palce, aby svou misi zvládli. Tilda a Quanah...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný můstek s.r.o.

Vítězná 37/58, Karlovy Vary

PSČ 360 09 IČO: 29123062 DIČ: CZ29123062

Jana Bělíková © 2018

Skleněný můstek s.r.o. © 2018

Illustrace a obálka - Alexandra Bělíková © 2018

ISBN 978-80-7534-201-0

Když hrozí zemi hlad je až tak nezvyklé, že spojí svoje síly sotva dospělá dívka a On, muž odnikud?

Ona jej kdysi zachránila a on ji oplátkou učí a povznáší a oba skoro netuší, co jejich životy svedlo dohromady. Vydávají se na cestu, jež oba čeká...

Bude jejich snaha dostačující a bude jeho síla tou jedinou, která všechno napraví? Jsou dva na lásku a jsou dva na boj s nespokojenou planetou.

Nám, nezbývá, než tajit dech a držet jim palce, aby svou misi zvládli. Tilda a Quanah...

OBSAH

Prolog

Kapitola 1.

Kapitola 2.

Kapitola 3.

Kapitola 4.

Kapitola 5.

Kapitola 6.

Kapitola 7.

Kapitola 8.

Kapitola 9.

Kapitola 10.

Kapitola 11.

Kapitola 12.

Kapitola 13.

Kapitola 14.

Kapitola 15.

Kapitola 16.

Kapitola 17.

Kapitola 18.

Kapitola 19.

Kapitola 20.

Kapitola 21.

Kapitola 22.

Kapitola 23.

Kapitola 24.

Kapitola 25.

Kapitola 26.

Epilog


Prolog

Nepozorován, sledoval ji vskrytu zeleně. Opatrně vyhlížel zpoza vějířů palem, jako tanečník bolera nebo toreador zastíněný mantilou. Jeho zvláštní oči – s nezvykle velikou duhovkou barvy malachitu se střípky zlatých šupinek, skoro nezamrkaly. Nikdy ještě neviděl takovou dívku! Tak světlou a jemnou. Vlasy barvy slunce a bledá pokožka,posetá krupičkou medových pih a ty oči! Modré jako letní obloha,zastřené vějířky plavých, hustých řas. Že je to dívka, poznal bezpečně, sotva popatřil na její hrudník, útlé paže a celkově jemnou konstituci.

Tam, kde žil dříve, byli všichni lidé, děti i dospělí, tmavovlasí a jejich pleť skoro čokoládová. On sám je však odlišný. Odlišný tak, že jej museli skrývat. Tolik jiný, že se jej skoro báli. Možná bylo jenom dobře, že ho jeho zachránce přivezl sem, do civilizace. Možná by tam déle nepřežil. Už se proti jeho přítomnosti bouřila většina kmene.

Quanah, tak ho pojmenoval náčelník, když jej poprvé spatřil - maličkého, bezbranného, a přece tolik statečného, ležícího na umně spletené ošatce z palmových listů a zakrytého pestrobarevnoudečkou. Sotva měsíční miminko neplakalo, vážně pohlíželo do věncedospělých tváří, skloněných nad ním. Když ho žena náčelníka vzala do náruče, kontrast jeho světlé, jako bílá káva zbarvené pokožky, ještě více vyniknul.

Přivoněla k němu, mimoděk zavřela oči a dlouze, z hloubi duše pomalu vydechla se slovy: „Voní jako božské stvoření. Nemůže být z lidské matky ani otce!“

Ujali se nalezence, i když šaman byl proti. V záchvatu rituálního šíleného tance vykřikoval cosi o zlu a prokletí, bolesti a smrti. Nevěřili mu. Vždy byli poslušni jeho varování i příkazů, ale tady v konfrontaci s tak maličkým stvořením váhali. Jak by jim novorozeně mohloublížit?! Vychovají je podle kmenových zvyklostí, naučí všemu, co bude pro život potřebovat. A on jim, jako dospělý muž a bojovník oplatí svou silou, rozhodností a moudrostí!

Jedna žena z kmene, Xiu, přišla před týdnem o dítě, ujala se tedy výchovy Quanaha. Miminko neplakalo hladem ani nepohodlím. Leželo tiše, pozorovalo stříšku chýšky, důmyslně spletenou zbanánových listů. Xiu nevěděla, jestli má hlad, žízeň, potřebuje omýt,přebalit... Zkusmo je přiložila k prsu, ale odvrátilo maličkou tvářičku a nijak je nedokázala nakrmit. Uplynul den, noc, další dva dny. Byla už celá vyčerpaná, nevyspaná, mléko bez užitku bolelo ve zkoušené hrudi. Chlapeček nespí celou tu dobu - ani nevylučuje!!!

„Vždyť mi umře! Dají mi to za vinu a budu všemi opovrhována! Nedokážu být matkou! Jsem k ničemu!“

Xiu lomí rukama a pláče hořké slzy. Nakonec, jak by mělavnuknutí, namočí růžek plátna v nektaru z mističky, zavěšené pod stříškou. Létají sem kolibříci, naučení na snadno dosažitelnou potravu.Miminko jako by čekalo právě na tento okamžik. S potěšeným zavýsknutím přijme do pusinky sladký klůcek a s chutí dumlá. Potom konečně usíná. Xiu pochopí a krmí dítě nektarem. Nikomu o tom neřekne, aby se jí nevysmáli. Aby je oba z kmene nevyhnali, jako nepohodlné... Xiu to má o to těžší, že je čerstvou vdovou, manžel válečník, zahynul před půlrokem šipkou znepřáteleného kmene. Ona musí truchlit ještě rok a půl, než si bude moci najít nového muže. Tak zní zákon kmene!

Kapitola 1.

V malém českém městečku pod  horou bydlela mladá rodina  Kočičkových už  celé  dva  roky. No,  rodina se  jim  ještě moc  říkat nedalo,  když byli  jenom dva:  Eva  a Tomáš. Ale  snažili se  o miminko, tak  si rodina  mohli říkat s předstihem. Aspoň je  to  potom nezaskočí, ne?  Docela  vtipné bylo, že  než  se  vzali, Evino příjmení bylo vyloženým protikla- dem Tomášova. 

Jak to asi vypadalo, když se seznamovali?

„Ahoj, já jsem Tomáš Kočička, nepůjdeš si zatančit?“

A ona: „Ahoj, jmenuju se  Eva  Vlčková. A jo, zrovna tuhle pís- ničku miluju!“ 

Docela „hustý“, ne?  Je  jasné, že  si  ze  svých příjmení utahovali,  ale  když si  měla Eva  vybrat, jednoznačně byla pro  Kočičkovou. Oba  studovali stejnou školu, přírodovědeckou fakultu se  zaměřením na  botaniku  a  po  úspěšném  ukončení  studia  je  zaměstnala univerzita  ve  svých vývojových laboratořích. Ze  začátku samozřejmě jen  tak  posluhovali, dostávali jenom jednoduché úkoly, aby  se  otrkali a ukázali,  jaký  je  v nich potenciál. Nevadilo jim  to,  zamilovaní až  po  uši,  užívali  si  té  náhlé svobody bez  testů, zápočtů a zkoušek. Práce byla snadná  a k tomu dostatek volného času!

Po  roce postoupili na  pomyslném žebříčku a jako laboranti začali  pracovat na  vyvíjení nových odolnějších kultur ovocných a okrasných stromů a keřů. Nevadilo jim  pracovat spolu v jedné místnosti.  Dobře se doplňovali a bylo vidět, že budou opravdu sehraný tým. 

Tak  nějak to  ze  situace vyplynulo a v létě uspořádali malou  svatbu. Ne  se  závojem a záplavou krajek a spodniček. Ne  v romantickém zámečku nebo vyhlášeném penzionu. Stačila jim  k tomu příroda  se  svou  kouzelnou scenérií, hezké počasí a skromná kuchyně místní  hospůdky.  Kamarád  Evina  tatínka,  toho  času  jeden  ze  správců Šumavského národního parku, jim  vydal povolení na  uspořádání obřadu  na loučce s kouzelným výhledem na horu Oblík. 

(Ne  náhodou se  před lety  právě v této lokalitě seznámili a strávili  nasoukaní v jednom spacáku ty  první společné chvíle. Nikdy na  to  nezapomněli.)

Eva  v krajkové lehounké tunice a bleděmodrých džínách, světlé  vlasy zapletené do  francouzského copu, Tomáš v tmavomodrých džín- sech a bleděmodrém polo tričku s bílým proužkem. Na  nohou zbrusu  nové bílé  conversky, vážně vykračují mezi stébly horské trávy k pultí- ku,  za  kterým stojí  oddávající úřednice. K tomu jim  hraje oběma oblíbená Kate Bush. Eva  rukama sotva obejme obrovskou kytici sněhově  bílých velkokvětých chryzantém, rozmělněných modrými minikosat- ci.  Oba  jsou  naměkko, vnímají pohledy lidí  kolem sebe i posmrkávání  maminek a babiček.

Prstýnky, které si  později vymění, jsou  prosté, nezdobené, ale  o to  milejší. Svatba dopadla podle očekávání, nikdo se  neopil, nepor- val,  nic se  nepokazilo a hosté vydrželi oslavovat až  do  svítání. Novo- manželé přespali uprostřed lesů  v malé chatičce, náležitě vyzdobené  (sloužící jinak jako noclehárna pro turisty nebo dělníky).

Líbánky odložili, až  budou mít  nějakou finanční rezervu. Není  pro  ně  důležité vystavovat zarámované fotky z pláže nebo z foyer honosného hotelu, aby  známí záviděli. Na  tohle nikdy nebyli. Chtěli ces- tovat, to  ano, ale  za  poznáním. Tedy spíše za  faunou do  všech končin  planety. Pokud se  jim  bude v práci dařit, třeba na  nějakou vysněnou  stáž  pojedou, aniž  by  museli krutě škudlit každou korunu! Zatím jsou  raději skeptičtí, a tím pádem i praktičtí, a proto spořiví. 

I dítě si  plánují jenom jedno: v dnešním divokém světě to  bohatě stačí.

Miminko, jako  by  je  trochu trestalo za  to,  že  bude jedináček, se  rozhodlo je sebou obdarovat až po dvou letech snažení.

To  už  se  skoro zabydleli v malém domku na  okraji města, čás- tečně na  hypotéku, částečně štědře sponzorovaný rodiči obou. Malou  zimní zahradu si  samozřejmě zařídili jako první: prosklená přístavba  pyšně zabírá skoro celou zadní stěnu domku, ale  právě tak  to  Eva  chtěla. 

Jejím  snem  vždycky  bylo  mít  doma kousek  tropického  ráje  a doufala, že  až  se  osamostatní, tenhle cíl  má  přednost přede všemi...  Dvě  palmy, cykasy a mnoho broméliovitých, včetně několika trsů  orchidejí, přichycených na  kmenu největšího stromu sháněli postupně,  jen  co  našetřili. Přijali je  „domů“ s láskou, jako  ztracené děti  a věřili, že  je  rostliny nezklamou a odvděčí se  novými přírůstky i květy každý rok.  V obýváku klidně ještě rok  seděli na  matracích, jen  aby  jejich s láskou  pěstované rostliny měly svůj potřebný luxus a péči...

Během několika let  vybudoval Tomáš doslova na  koleně velice  erudovanou a důmyslnou řídící jednotku, poskytující rostlinám přes- ně  dávkovanou vláhu, vlhkost i teplotu, stejně jako hnojiva a výživu.  Později, to  už  se  prosadili ve  výzkumu a technologie také  dost „poskočily“ zcela automatizovanou -, a byl na svoje dílo náležitě hrdý!

„Možná časem zkusím svůj projekt patentovat“, uvažoval, ale  nakonec k tomu kroku nikdy nedošlo...

Neplánovali dceru nebo syna, bylo jim  to  celkem fuk. Ani  jméno  zatím neřešili. Eva  totiž zastávala názor, že  nemůže dítě  pojmenovat  dopředu, aniž  je  uvidí. Jak  by  dokázala odhadnout, zda  mu  jméno  bude slušet? Domluvila se  s porodnicí, i když se  na  ni  dívali jako na  blázna. Bylo jí to jedno a neustoupila.

Svoje těhotenství nesla statečně až  do  konce. Na  první tři  krušné  měsíce, kdy  se  nemohla podívat na  jídlo, aniž by  se  jí  okamžitě  „nezvedl kufr“ a neběžela s větrem o závod na  nejbližší toaletu, skoro  zapomněla. I na  sále  byla  za  tu  silnou, když přesně na  den  pocítila, že  se  děťátku chce na  svět a nervózní Tomáš jel,  jako by  byl  první den  v autoškole. (Naštěstí nebyla nikde hlídka...)

Vmanévroval prvorodičku na  připraveném vozíčku do  čekárny  a viditelně vyčerpaný, padl na  vinylovou sedačku, pobledlý a zpocený.  A to  ještě o nic nešlo! Domluvil si  hrdinně účast na  sále  a teď mu  terve začínalo docházet, k čemu se  to  upsal. Moc času na  rozmýšlení  mu  nedali: za  půl  hodiny už  Eva  i dítě synchronizovaně pracovali na  svém mistrovském díle  a tatínek čekatel sebou sekl  po  deseti minutách, omdlel a nevěděl o sobě celých deset minut.

Evu  „v tom“ nechal samotnou. Ale  nezlobila se  na  něj,  soustředěná a statečná. Nekřičela, neklela ani  slzičku neuronila, až  se  jí  v rozpacích ptali, jestli má  vůbec nějaké BOLESTI... (Měla a jaké! Ale  přece nebude řvát jako divoženka, ne?) 

Malá se  narodila o půlnoci osmého července a s váhou tři  kila  padesát, na  zápěstí VIP  pásku „Kočičková“, křičela do  světa: „Jsem  tady, mami a tati! Už mě máte a napořád!!!“

Eva  plakala až  teď,  když tiskla ten  malinký a neuvěřitelně křehký  uzlíček k hrudi a žasla nad  hebkostí růžové tvářičky. Tomáš byl  taky  naměkko, trochu už  vzpamatovaný a nadopovaný uklidňující tabletkou: tajně, aby  neviděli, otíral si  oči.  Miminko si  v jeho pažích hovělo  jako princezna.

„Tak, co,  maminko, jak  se  bude děťátko jmenovat? Musíme dolnit formuláře,“ vchází do dveří usměvavá paní doktorka Jansová.

„No  jo,  vlastně! TO  jméno!“ uvědomí si  Eva.  Je  utahaná a ospalá.  Bojuje s víčky očí,  které se  chtějí spustit jako  opona za  jejím statečným a krásným maminkovským představením... Ale  tohle je  důležité.  Taky by  se  mohlo stát, že  by  jim  děvčátko vyměnili, popletli nějak ty  podobné uzlíky, když nebude na cedulce správně označená!

Rozechvěle se  znova zadívá holčičce do  tváře. Jak  je  světloučká,  vlásky chmýří pampelišky, obočí i drobounké řasy kolem zatím  tajně šedých očí, skoro neznatelné... Je jako severská princezna...

„Tilda! Jmenuje se  přece Tilda! To  dá  rozum!!!“ překotně vysvětluje Eva  a v tom vyčerpaném stavu se  po  všech okolo podívá skoro  s výčitkou: jako by  jim  zazlívala, že  se  na  takovou samozřejmou věc  vůbec ještě ptají...

A padá do  polštářů, teď  už  konečně spokojená, že  vykonala  všecko, co  bylo  potřeba. Unavená jako  horník, fárající z šachty s plným  vagonem narubaného uhlí, usíná s lehkým úsměvem a do  minuty neví  o světě. 

Tomáš přizvukuje, i když neví, jestli jej  Eva  slyší. Taky mu  přiadá, že  jiné  jméno jejich dcera ani  mít  nemůže. Je  tedy rozhodnuto  a Tilda Kočičková je novým človíčkem na světě...

Kapitola 2.

Jako miminko byla Tilda tiché, zádumčivé dítě. Plakala málo,  nestonala i růst zoubků přestála s grácií. Skoro dokonalá holčička! Její  vývoj probíhal jako  podle tabulek: pasení koníčků, přetáčení na  stranu,  v půlroce sedí, v jedenácti měsících zkouší první krůček. Po  několika pokusech a omylech je  stále jistější a Eva padá večer do  peřin  udřená neustálým sledováním, pronásledováním, honěním a zakazo- váním. Tilda je  prostě živel! Její  miminkovská baculatost je  rázem ta  tam. Všecko vyběhá a jako mávnutím proutku je  z ní  drobná, blonďatá  holčička s věčně rozesmátou tváří. 

Další rok  a půl... A přišly otázky, lavina otázek, vodopád a oce- án milionů: ,,Proč?“

Pusu nezavřela, dokud neusnula. Minuly ji problémy s výslovností a slovní zásobu měla díky  hromadě vyslechnutých pohádek bohatou. Ráda si  i sama vymýšlela roztomilé příběhy o svých plyšácích  a  panenkách.  Hlavním  hrdinou  byl  často králíček  Janeček,  kterého  měla od  svých prvních narozenin, a spával s ní  v postýlce věrně každou  noc. Tu  zachránil uplakanou princeznu Tildu před zlým klaunem,  jindy spolu pluli na  loďce do  pralesa nebo chodili dlouhými a hrozně  tajnými chodbami a hledali poklad nebo si  hráli v hustém lese  a skákali spolu po louce...

Rodiče poznali, že  Tilda bude zvídavá a učenlivá, a to  se  i potvrdilo. Nejprve ve  školce, kam dívenka nastoupila ve  dvou a půl letech.  Eva  se  zprvu neoprávněně obávala Tildiny reakce: když ji nechá v šatně  školky a odejde bez  ní  –  bude pláč  a přemlouvání? Ale  spletla se:  její  statečná dceruška jí  obřadně potřásla rukou a odhodlaně vešla,  vedená kolem ramínek paní učitelkou, do  hlučné třídy. Ani  se  neotočila.  To  Eva  brečela, sotva za  sebou zabouchla domovní dveře. Ještě  nikdy nebyla bez  holčičky sama na  celé  dopoledne. Tomáš si  vyslechl  hned vzápětí dlouhý telefonát cestou do práce.

„Evi,  neblázni...  To  už  teď  máš syndrom  prázdného  hnízda?  Vždyť je  sotva hodinu mimo! Co  budeš dělat, až  odejde na  školu ...  Nebo studovat do  zahraničí...? Přece jsi  to  tak  chtěla... a místo ti  věčně  držet nebudou, to přece víš!“ 

Věděla to,  samozřejmě... Nakonec to  bylo  tak,  že  Eva  si  zvykala  a Tilda skoro nemohla dospat rána...

Po  týdnu si  sama vyžádala  odpolední  spaní  a  Eva,  smířená,  srovnaná a uklidněná, nastoupila po  dvou týdnech testování do  milované práce: už  jí  chyběla, i když doma s Tildou prožívala kouzelné  chvíle. Přece jen  se  potřebovala realizovat i na  poli  vědy... Vklouzla do  každodenní rutiny jako  do  oblíbených bot  a žádné otlaky a puchýře se  nekonaly.

***

Školková éra  je  najednou u konce a hrdá Tilda jde  k zápisu do  první třídy. Nemusela dělat testy kvůli pozdějšímu datu narození. Byla  šikovná a paní ředitelka ji  doporučila všemi deseti. Přednesla básnič- ku,  namalovala veselého a mocně chlupatého Janečka, bez  zaváhání  uhádla všechny barvy na  kartičkách a spočítala jednoduchý úkol.  A bylo to! 

Se  svou kamarádkou od  školky, Jankou Mikulkovou samo se- bou  sedí  vedle sebe. Jsou tolik odlišné! Jako Jing  a Jang. Tilda skoro  průsvitná a nadzemsky křehká, Janka se  svou olivovou pletí, havraní- mi  vlasy a očima barvy tmavého medu. Budily pozornost, kdekoliv se  objevily. A je  samozřejmé, že  jedna druhé záviděly. Tilda chtěla Jan- činy  skoro černé, rovné vlasy, Janka toužila po  jemných, hedvábných  prstencích Tildiných blond pramenů. Janka chtěla spršku Tildiných pih  na  nose, Tilda zase  černé obočí... A tak pořád dokola. Vždycky chceme  to,  co  mají druzí a nespokojíme se  s tím, co  nám příroda nebo geny  nadělily.

Obě holky byly šikovné žačky a jejich dovednosti se  ukázaly 

a vytříbily s dalšími vyučovacími předměty. Janka má  více „buněk“ 

na  hudebku, kreslení, dějepis a jazyky, Tilda exceluje v přírodopise, 

matematice, zeměpise a českém jazyce. 

Byla třeba pověstná svými slovními hříčkami, kterými Janku 

i ostatní bavila. Musela dávat pozor, aby  se  nepřeřekla u tabule, to  by 

byl docela trapas! 

Třeba přišla s oznámením: „Dneska máme k obědu jákvovou 

polévku  a  dvěšňovou  bublaninu!“  (tykvovou  polévku  a  třešňovou 

bublaninu!)

Tildin slovník učný:

Tykev – Jákev

Třešeň – Dvěšeň

Jetel – Nenítel

Javor – Japrám

Palma – Střelma

Šípek – Lukpek

Hrachor – Fazolchor

Petrklíč – Petrzámek

Kdoule – Coule

Petržel – Petrbohu

Blatouch – Suchouch

Kapusta – Kaplna

Ostružina – Tupožina

Mrkev – Okoev

Malina – Velina

A ještě hromadu toho vymyslela, než ji to přestalo bavit...

Za  zmínku stojí i pokojík, který Tilda doslova milovala. Když se  narodila, maminka rozhodla, že  stěny nebudou vysílat do  světa kýčovitě  růžové holčičí signály. Proto ta  jemná modř, jako letní obloha.  Když bylo holčičce kolem čtyř, byli  v prodejně pro  kutily a ona se  zaláskovala do tapet s jemným potiskem bambusových stvolů.

„Tatí, prosííím! Já  bych moc chtěla pokojík jako  prales!“ A bylo  rozhodnuto. Co by pro svoji milovanou princeznu severní neudělal!

Příští víkend se  pracovalo, co  to  šlo  a v neděli už  usínala Tilda  ve  svém zbrusu novém zátiší. Holčička taky pomáhala a je  jenom zázrak, že  neskončila zamotaná a zalepená v tapetě: tak  jí  bylo všude  plno. Maminka ušila tylové světle zelené závěsy, potáhla i stínítko na  lampičce u postele a starý, kostičkovaný koberec vyměnili za  huňatý,  mechově zelený. Po  něm dívenka nejraději šlapala naboso, kroutila  prsty v hustých smyčkách jako  v trávě. Nebo ležela na  zádech, objíma- la  Janečka, unavenou plyšovou srst  čechrala prsty, povídala mu  nebo  jenom tiše  pozorovala stěny a skoro slyšela, jak  bambusy šumí ve  vánku.  Představovala si,  že  je  sama, jenom ona  a králíček na  opuštěném  ostrově a čekají na záchranu...

Tilda  si  svého „lesního  pokoje“  vážila  až  dojemně dospěle.  Vždycky si  uměla uklidit, byť  zpočátku trochu neuměle. Nikdy byste  pod  postelí nenašli kupu hraček nebo zatoulanou ponožku, okousa- ný  zbytek housky s máslem nebo ohryzek z jablka. Všechny skládačky  a kostky uklízela do  proutěné truhly, sotva Janka odešla domů k večeři  a stejně tak  třídila tužky, fixy  a pastelky, když bylo zrovna „kreslící od- poledne“, do promyšleně uspořádaných kelímků na parapetu.

Maminka ji  vždycky pochválila a táta přidal navíc pohádku nebo  si  listovali v objemných knihách o přírodě, i když už  bylo  „po  večerce“.

Eva nejednou s pýchou poznamená:

„Má ta  naše kočička smysl pro  pořádek. A  jak dojemný má  v tom svém království systém. Až  mě  to  mnohdy zaráží... Další plus  pro  její  budoucnost. Jestli se  potatí a pomamí a půjde v našich stopách,  tohle všechno využije...“

Kapitola 3.

Prvních pár  tříd  byly  děti  v jedné velké skupině, aniž  by  si  nějak  navzájem vadily. Čím  více  se  blížily věku deset let  a více, tím  častěji  vznikaly třenice, hádky a skryté útoky a nevraživost, vzorce chování  tolik podobné dospělým. Tilda najednou začíná být  cílem posměchu  a urážek. A to jenom proto, že  je  chytrá, učí  se  bez  zjevné námahy  a  často  ostatní  zastíní  a  zahanbí  svými  překvapivými  vědomostmi.  Jednou jí,  o poznání hloupější, poněkud váhově nadsazená a nehezká  spolužačka Alena vmetla do  očí  přezdívku. Narážela tak  dost netaktně  na Tildinu příliš světlou pleť. 

„Koukejte, Běluha!“

A vyplázla jazyk a skupinka dětí  ji  hned s radostí napodobovala  a hlučné posměšky chvíli nebraly konce. Až  příchod paní učitelky tu  trapnost umlčel.

Tildě to  hanlivé oslovení vydrželo celé  dva  roky. Všichni ti,  kteří  jí  nesahali ani  po  kotníky, skandovali nadávku, jak  se  jim  zrovna hodilo.  Tilda je  naštěstí „splachovací“ a nezdá se,  že  by  ji tohle nějak tráilo. Janka jí  jako  kámoška stačí. Ale  když se  obuli i do  ní  s „třeskutě“  vtipným označením „Bakelitka“, Tilda ji  tvrdě bránila. Moc to  sice  neomohlo, ale aspoň ta hloupá děcka viděla, že se nedá!

Na  druhém stupni základky Tilda, to  už  byla  známá přezdívkou  „Astridka“, premiantka třídy, levou zadní absolvovala všechny stupně  olympiád, zaměřených na  botaniku. To  je  její  nejoblíbenější předmět  a rodiče jsou  právem hrdí. Každé vysvědčení samé výborné, až  už  jí  to  samotné připadalo trapné... Nabízejí jí,  jak  je  doposud v módě, pře- stup na  víceleté gymnázium. Ale  tady narazí škola i rodiče. Na  gymnázium chce řádně až  po  dokončení deváté třídy. Nechce být  hned  středoškolačkou a opustit Janku. Nechce přijít o dětství a milovanou  základku.

Janka se  trošku zasekla. Zamilovala se  ve  třinácti do  jejich třídního učitele Housky. Vzal  si třídu pod  svá  křídla jako  šesťáky. Postavou  nevelký, zato charisma na  rozdávání. Hnědé vlasy maličko přerostlé  a pečlivě udržovaná bradka dávaly tušit cosi  bohémského. Učil  češtinu  a dějepis a vedl dramatický kroužek, kam  se  Janka přihlásila. Ráda šaš- kovala a tady měla příležitost. Hrála se  dvě  představení do  roka, větši- nou  veselé pohádky. Janku hraní pohltilo a užívala si  každou zkoušku.  A zamilovávala se,  jak  to  umí  jenom malé holky. Byla  drzejší a vyhledávala  záminky, jen  aby  mohla s třídním promluvit, jedno, jestli v hodině  nebo na  výletě. Namlouvala si,  že  on  ji  také  vnímá jinak, slepá ve  svém  štěněcím poblouznění. Učení šlo  samozřejmě stranou a na  pololetí se  mezi několika dvojkami nechutně kulatila i trojka z matematiky... 

A aby to  nebylo všechno, Janka provedla dost bláznivou věc:  napsala dopis, ve  kterém si  vymyslela, že  se  s milovaným učitelem  procházela po  lese a dal jí  pusu. To  by  nebylo nic  hrozného, kdyby  ten  dopis četla jenom Tilda (určitě by  jí poradila, ať ten nesmysl zničí,  zahodí nebo spálí, než  jej  někdo nepovolaný najde). Bohužel... O pře- stávce jí dopis z ruky vytrhl spolužák, zrovna ten největší výlupek: 

„Ukaž, co  to  máš? Jé...  To  je  ZAMILOVANEJ dopis! Koukejte...  Bakelitka je ZAMILOVANÁÁÁ!!! Kdo si to chce přečíst?“

A běží uličkou mezi stolky, ječí  a třímá ten  nešťastný kousek paíru  (jako kopí  osudu) v ruce s okousanými nehty. Schválně ji  má  nataženou vysoko nad  hlavou, takže Jančiny komické výskoky jsou  marné  a zbytečné. Nedoběhne zloděje ani  na  protějším konci rozdováděné  třídy... 

Nezabrání tomu, aby  vyučující, jež  právě vstoupí do  dveří, při- lákaná hlukem a jekotem, nepopadla rozkuráženého kluka za  rameno. 

„Co  se  to  tady děje?! Co  to  máš v ruce?! Dej  to  sem, Josefe!  Okamžitě se všichni uklidněte a sednout... Už dávno zvonilo!“ 

Učitelka si  sedá, pomalu a rozvážně nasazuje brýle a zkoumá  předmět doličný. Čte,  nervózně poposedá, nevěřícně hledá pohledem  zarudlou a skoro plačící Janku. 

„To jsi psala ty?!“ 

Janka pomalu vstává, nohy jako  z gumy a němě přikyvuje, oči  přilepené na podrápanou desku stolu.

Hrdlo má  stažené, jak  se  hrozně moc stydí a slyší tichý smích,  šuškání konspiračních teorií a hloupoučkých pikantérií a stejně se  nakonec odváží obhájit:

„Paní učitelko, já  si  to  vymyslela. Není to  pravda – jenom fantazie, vážně. Věřte mi, prosím...“ 

Janka už  opravdu pláče, najednou si  vědomá toho, co  způsobila  nejen sobě, ale  hlavně oblíbenému pedagogovi! (Já pitomá husa! Začne vyšetřování, ostuda, i rodiče se to dozví...)

Dobrá polovina třídy se  už  nepokrytě pochechtává a nikdo za  Jankou nestojí, jenom Tilda. Hned se také přihlásí:

„Prosím, mohla bych něco říct? Janka si  to  opravdu všechno  vymyslela, vysnila! Sama mi  o tom řekla! Pan  učitel je  nevinný a o ničem  neví! Prosím, věřte nám oběma. Je  to  jenom hloupost –  puberta  a tak...“ 

Učitelka mlčí... Znova pročítá ty  dívčí nesmysly, hledá a nena- chází k tomu všemu klíč.  Nakonec přikývne, dopis schová do  kapsy  pláště, dodělá opožděnou docházku a s neurčitým výrazem se  věnuje  zeměpisu. 

Po  hodině si  Janku samozřejmě zavolá do  kabinetu, kde  ji znova  mučí nepříjemnými otázkami. Dívka si  stojí za  svým a neuhne ani  o kousek. 

Nakonec ji nekonfrontují s potenciálně mravně pokleslým učitelem. Nedokázala by  se  chudákovi podívat do  očí,  aniž  by  se  neproadla hanbou metr pod zem! Asi děvčeti přece jenom uvěřili.

Nadšený fanda do  amatérského divadla, jejich režisér a  vzor,  odešel s  koncem školního roku a  s  ním  skončila i  úspěšná éra  několika  kusů  divadelních představení, se  kterými kroužek cestoval i  na  pár  soutěží. Učitel Houska oficiálně odešel na  vlastní žádost a za  lepším  platem, ale  všichni věděli, že  je  za  tím  něco víc:  možná hrozící pošramocená pověst školy, aféra a ostuda...? 

Janka se  po  čase vzpamatovala a odmilovala. Mrzelo ji,  že  se  se  třídou učitel nerozloučil, ale  chápala, že  si  to  nezasloužili. ONA si  to  nezasloužila: hlavně ona! Styděla se  ještě mnoho let,  že  udělala  takovou hloupou chybu! 

(Ve  skrytu duše děkovala vedení školy, že  rodičům nic neřeklo.  S přísným otcem by měla doslova peklo na zemi!) 

Začala se  více  učit, vyhnala trojku dvojkou, zaslouženě vydře- nou  a prázdniny chutnaly o to sladčeji. V osmé třídě dostali přísnou  a  prudérní  třídní  učitelku  těsně  před  důchodem  a  všichni  plačtivě  vzpomínali na mnohem mladšího a kamarádštějšího pedagoga...

***

Děvčata se  přírodě vyvedla. Obě  štíhlounké, vysoké a dlouho- nohé, vlasy do  půl  pasu. Kluci na  ně  civí,  až  je  jim,  chudinkám, za  ty  uslintané samečky trapně. Zatím si  vystačí spolu. Žádný protějšek je  nezaujal. Spíše se  obě  snaží užít  si  každý letní den, jak  se  patří. Dva  týdny stráví Tilda střídavě u babiček a jinak je  slečnám léto  plně k disozici se vším, co k němu patří...

Janka to  má  jinak. Obě babičky zemřely, když byla  ještě malá.  Nějak přečká Tildiny povinné vnučko –  prázdniny a těší se,  až  se  spolu  zase uvidí.

Nerozlučné  kamarádky  jezdí  na  koupaliště, pokud  je  horko,  na  výlety po  okolí, chodí na  dlouhé procházky nebo jen  tak  lelkují na  lehátku, čtou, poslouchají v mobilech oblíbené kousky a kecají. Do- nekonečna a pořád. Témat je  fůra. Nahlas sní  o tom, co  znají jenom  z knížek, pitomoučkých filmů anebo od  rádoby zkušenějších spolužaček.  Kreslí si  v myšlenkách lásku jen  duhovými barvami a probírají se  kluky ze  školy. Jen  tak,  aby  se  nějak zabavily, když vedro s podvečerem  vrcholí, člověku je  ulepeně a líno a všechno zvláční a táhne se  jako  hustý med: čas, myšlenky i touhy...

S létem se  trochu spravilo akné, které je  obě  dost tyranizuje.  Janku na  bradě a Tildu naopak uprostřed čela. Tuny zinkové masti  a panthenol v tobolkách, hodně sluníčka a lehká strava a docela se  vyspravily... Už  bylo na  čase, protože zrcadlo začínalo být  pomalu, ale  jistě nepřítelem číslo jedna! 

A jednu chvíli s černým humorem uvažovaly, že  konvertují a asoň budou permanentně ukryté pod rouškou...

Holky se  těší  a nemohou dočkat, až  budou starší a trable dospívání budou dávno za  nimi. Janka je  víc  na  módu a čančání. Tilda je  spokojená s tím, co  má.  Obočí si  nemusí nijak upravovat. Odmalička  jí  roste rovné a husté, žádné zbytečné chloupky mimo. Je  světlé, to  ano. Ještě si  dobře pamatuje, jak  si  je  v jedenácti nabarvila Hennou  a vypadala jako loupežník. Máma se  jí  ale  nesmála ani  se  nezlobila.  Díky  jí  za  to!  I zapatlané umývadlo přešla s grácií a s Cifem a usilovným  drhnutím bylo všechno napraveno. Za  čas  se  barva vymyla a od té  doby to nechává Tilda být.

Kapitola 4.

Osmá a devátá třída dala  slečnám trochu zabrat. Janka se  ještě  vzpamatovávala ze  svého skoro osudového trapasu a Tilda začíná také  pociťovat neurčité tahy k opačnému pohlaví. Kluci jim  dávají najevo  zájem neurvale, jak  to  umí  jenom pubertální samečci. Podrážení no- hou, sprosté esemesky nebo tradiční rytiny do  desky stolu, připínáčky  na sedáku židle a tahání za cop. 

Najdou se  řídce i směšná romantická psaníčka po  kapsách, hrst  třešní, ve  spěchu rozsypaná na  nedojedeném tácku s obědem nebo  růže, ukradená na  školním pozemku a nacpaná do  tenisky v šatně...  Pořád to  však nebylo nic  vážného a ani jedna se  do  nikoho nezakoukaly. 

Až  teď:  málem se  chytly, když se  oběma naráz líbil  jeden kluk.  Přistěhoval  se  z  většího města  a  samozřejmě,  měl  kouzlo nového  a nepoznaného. Byl  tak  trochu tajemný svým přezíravým úšklebkem,  slabým knírkem i drzostí, s jakou si zapaloval ještě v areálu školy.

Stal  se  jednoznačným vůdcem klučičí tlupy. Vzhlíželi k němu  až  hloupě a trapně, jako  by  neměli jiný  vzor. Šlo  se  tam, kam rozhodl  Adam. Ať  to  bylo kino, fotbalový zápas, koncert, výlet na  kolech nebo  jen courání v parku.

„Heleďte se,  zítra je  akce u Báry!“ všichni zpozorní a potom  zazní už obligátní: 

„A bude tam Adam...? Jinak to nebude stát za nic!“ 

Anebo: „Jedem s partou pod stan...“ 

Odpověď oslovených zájemců se  dala předem papouškovat:  „Jen pokud pojede Adam... Jinak nemám zájem a naši mě nepustí...“ 

Byl  pro  skoro všechny spolužáky nedostižným vzorem. Kromě  Tildy, samozřejmě. Ta  se  nedala oklamat a po počátečním okouzlení,  kterému propadla jako  všechny holky, už  Adama jen  zpovzdálí pozorovala. Nenápadně, aby  ji  neviděl, to  dá  rozum. Mohl by  si  nadutě  myslet, že po něm „jede“...

Jednou pozval Janku na  zmrzlinu. Celá  rudá nervozitou vyházela  skříň, než  konečně usoudila, že  tričko a šortky budou to  pravé. Jen  s malovátky to  zase přepískla a její půvab se  pod  nánosem maskary  a zdravíčka viditelně dusil a ztrácel. Tildu ani  trochu nemrzelo, že  jí  schůzku nenabídl, spíše se  jí  ulevilo, že  nemusela vymýšlet nějakou  hloupou a průhlednou výmluvu. Nesla velkoryse statečně kamarádči- no  pištivé a nedočkavé drmolení cestou k cukrárně, tentokrát nena- mířené na ni...

Rozloučila se  ještě na  chodníku a bezcílně bloumala celé  dvě  hodiny parkem. Zamířila raději domů a s hraným zájmem se  vrhla na  herbář, který tvořila už  skoro sedm let.  Za  chvíli už  byla  duchem jinde,  v zajetí přírody...

Večer měla dlouhý telefonát s ubrečenou, nešťastnou a rázem  odmilovanou Jankou.

TIli, bylo to strašný a hnusný!!! Dovolil si na mě, nutil knechutné líbačce... Všecko byly jenom kecy a šlo mu jenom o „to“... Kdybych tušila, do parku s ním nelezu v životě... jsem blbá, Tili... Sotva jsme byli tam vzadu u památníku, sápal se na mě, sahal nenechavýmaprackama, že jsem se skoro neubránila...

Zmetek! Málem mi natrhl tričko - to nový, co jsem dostala k svátku a co se ti tak líbí... Naštěstí toho nechal, blbec jedensobeckej... a já se stydím, že jsem bulila, jak malá... Kvůli němu už v životě neuroním slzu...!

Tildo, prosím tě, zakaž mi příště všechny pitomce, co si s nima budu chtít vyrazit. Slib mi, že na mě dohlídneš! Moc tě o to prosím! Už nikdy nechci tohle zažít, vážně... brrr...“

Hned druhý den  se  od  sebe nehnuly, jely  na  koupaliště a na  okolí zvysoka kašlaly. O zkaženém rande nemluvily, jako by  se  nikdy  nestalo, Jančiny rány v duši se  rychle zacelily a po víkendu je  jako  vyměněná.

Adam se  v pondělí tvářil, že  Janku nevidí a koketoval, blbec  jeden namyšlenej, s dívkou z vedlejší třídy!

„Je  to  idiot, Jani! Máš na  víc  a on to  ví...  vykašli se  na  něj,  na  Amora padlýho!“, šeptá Tilda a nějak cítí, že je všechno v pořádku.

Holky  jdou  ruku  v  ruce  kolem  do  očí  bijící vrkající  dvojice  a schválně hlasitě pozdraví dvojhlas: „Ahojky, Adámku... a sluší ti  to,  fakt suprově...“ 

A Janka s gustem přidává:

„Ten pugét mám pořád na  stolečku v pokoji... asi  byl  drahej,  co?  A až  zvadne, vylisuju si jej  na  památku, chceš?... jo  a díky za  zmrzlinu...! Jak se ti dneska randí?“ 

A se smíchem obě běží do tělocvičny, až se paty míhají...

Za  bouření hormonů s výkyvy nálad od  nepřetržitého řehotu  k  potokům slz  bez  zjevných příčin, došlapal, v  záměrně odrbaných  keckách, devátý ročník k přijímačkám. Janka se  hlásila na  Uměleckou  průmyslovku, Tilda na  Přírodovědné gymnázium. Janku nepřijali pro  vysoký počet uchazečů a po neúspěšném odvolacím řízení se  sklopenýma ušima přistoupila na Zdravotní školu. 

Tilda byla  jasná favoritka a nemusela ani  dělat zkoušky. Posled- ní společné a bezstarostné prázdniny utekly jako voda, sotva začaly.

Janka byla zprvu smutná a cítila se podvedeně a ukřivděně:

„Kdybys viděla, Tili,  ty  mazaly, co  se  mnou dělali přijímačky!  Anebo ty  příšerný holky, co  neuměly ani  držet paletu a míchat barvy!  Zato trička s tím nejhlubším výstřihem a na  sukni spotřebovaly asi  pět  centimetrů džínoviny... Nechápu, že  měly vůbec odvahu se  hlásit na  takovou školu. Vsadím se,  že  je  do  jednoho vzali. Všecky je  vzali a mě  ne...“

„Vykašli se na  ně...  ty  jsi stejně nejlepší! Třeba by  tě  ani neměli  co  naučit... Jsi  pro  mě  pořád ta  nejlepší, Jani, a ještě není nic  ztraceno.  Můžeš to  zkusit za  rok  znova a třeba na  jiné  škole... Nevzdávej to  a štěstí si  tě  najde, věř  mi!  Chce to  vytrvat a nepolevit ze  svých snů...“

V srpnu už  o své porážce Janka nemluvila, a dokonce se  tvářila,  že se na prvák těší...

Na  bivakování u babiček si  Tilda připadala najednou moc  velká,  a tak se  ty  poslední prázdniny oběma omluvila po  telefonu. Nezlobily  se,  chápaly, že  děvče v pubertě a skoro žena, se  už  nezabaví klábosením  o zahrádce, tajemném výrovi na  kostelní věži, či  sousedovic kočce  a jejím nespočetném vrhu. 

(Babičky jsou v tomhle moderní a všechny svoje svěřenkyně  nechaly včas kastrovat, aby  se  zbytečně netrápily s nechtěnými koťaty...  Tilda je  na  ně  hrdá, i když si  sama s šelmičkami moc nerozumí  a nikdy byste ji  neviděli s mourkem na  klíně. Ten  zvláštní ostych pociťovala odmalička a nebylo možno jí  to  vymluvit. A nutno dodat, že  kočky, ty  vznešené šelmy, to  v důsledku braly s větší grácií, než  by  si  člověk pomyslel...)

Tradičním  nedělním  posedáváním  před  domkem  na  lavičce,  mudrováním, pozorováním kolemjdoucích a pojídáním výborných ko- láčů  s jahodami tedy odzvonilo a dámy to  přijaly se  smutným pousmáním... Slíbily si  aspoň, že  se  určitě uvidí, jen  co  se  Tilda zabydlí na  nové  škole. To bude hromada povídání a zážitků...

Letní zasnění je  to  tam  a září oběma slečnám kyne zahnutým  a skoro výhružným ukazovákem. Rozjely se  do  jiných měst. Poslední  večer dlouho couraly parkem, držely se  kolem pasu a slibovaly si,  že  se  neopustí a nezapomenou. A že  si nikdy nenajdou jinou a lepší kámošku:  protože žádná jiná  není a ani nemůže být... (Toho skoro dětského  slibu se držely, dokud mohly a chtěly.) 

Janka  musela  na  internát, protože  spojení  autobusem  bylo  moc komplikované a dráha rušila většinu nelukrativních spojů. A pro- tože to  otec nařídil. Nějak ji  najednou nechtěl mít  doma. Nějak mu  vadila, když vykvétala v ženu. Začal být  nerudný a odmítavý, skoro s ní  nepromluvil...

Tilda, to  dítě  štěstěny narozené skvělým rodičům, dojíždí den- ně, zhruba půl hodiny.

Zpočátku si  pravidelně sdělovaly novinky, svá  trápení, prohry  i vítězná tažení. Ale,  jak  jim  přibývalo učení a povinností, potkávaly  se  jen  o víkendech. (Ten třetí v září se  Tilda opravdu setkala s oběma  babičkami, jak  slíbila: pozvala je  do  cukrárny na  náměstí a povídaly  si  srdečně skoro dvě  dlouhé hodiny. Dívku až  bolela pusa, kolik toho  měla na  srdci a s povděkem přijala roztomilé reakce obou gardedam.)

„A mám to  za  sebou...“, unaveně broukne a stejně se  jí  ulevilo,  když mávala autobusu, trhaně vyjíždějícím z nástupiště.

***

Obě kamarádky se pravidelně scházejí o sobotách, buď u Tildy  doma nebo v cukrárně na  rohu, chodí jen  tak  courat po  městě a po  večerech jednou až  dvakrát do  měsíce na  diskotéky. Sice  jenom do  půlnoci, ale  stačilo to.  Hlavně si  povídají, jak  se  která má,  co  škola, co  kluci, co život a stačí, že jsou spolu...

Nepily alkohol, cigarety jim oběma nevoněly, tak  ani  nezkoušely, jak  chutnají. Ani  teď,  když už  mohla, se  Tilda moc nelíčila. Jenom  jemně načrtla obočí a máchla párkrát řasenkou. Lehce trochu lesku na  rty, vyčesat plavou hřívu do ohonu a jde se. 

I hadříky ze  skříně loví  namátkově a s jakýmsi skrytým smyslem  pro  detail se  vždycky strefí a vždycky k sobě jednotlivé kousky, napo- hled úplně obyčejné, dokonale ladí. To  Janka, ač  z dvojice výraznější,  to  s krášlením a oblékáním přehání a zase jí  Tilda domlouvá a zase  marně.

„To  je  ten  potlačený umělec ve  mně! S tím nic  nenaděláš, váž- ně!“, kontrovala Janka trochu smutně.

Na  škole spokojená nebyla. Často hlasitě upozorňovala, že  studia nechá a pojede do zahraničí jako au pair.

„Jen, co mi bude sedmnáct, jedu!“

Tilda jen  krčí  rameny a svoje rady si  nechá pro  sebe. Přece Jan- ce  doporučovala, ať  to  zkusí za  rok  znova. Je  to  risk,  to  ano, ale  třeba  by  to  vyšlo... Janka je  najednou jiná  a už  se  tolik nesvěřuje a nenechá  se  ovlivnit. Zatvrdila se  a je  rozhodnutá a ať  už  ji  ovlivnilo cokoliv, Tilda  cítí, že domlouvat jí nemá význam.

Zato ona  je  školou nadšená a Janka jí  to  upřímně přeje. Před- měty zvládá a na botaniku mají naprosto úžasného profesora! Kdyby  nebyl tak staroučký, určitě by si jej zamilovala!!!

Kapitola 5.

Pan  profesor docent a kandidát věd,  Evžen Kořínek, dávno pře- sluhoval. Možná se  někdo podiví, proč člověk s takovým věhlasem učí  na  obyčejném gymnáziu. Celý svůj  plodný čas  věnoval studiu, výzku- mu,  přednášení i nemnoha cestám. Teď,  na  odpočinku, vypomáhá vý- ukou mladých studentů. Skoro to  vypadá, jako  by  hledal. Někoho, kdo  bude odpovídat jeho požadavkům a nárokům. Ale k čemu, na co...?

Když jej  prvňáci, lomozící v lavicích uviděli poprvé za  katedrou,  někteří se  nedůstojně pochechtávali, klepali si  na  čela  a jinak dávali  najevo pobavení. Jen  Tilda neuhnula, když se  na  ni  starý pán  zadíval,  jako  to  dělal u všech. Neuhnula, ani  když se  jejich pohledy propojily na  dlouhou minutu, až třída šokovaně zahučela. 

Profesor se  hřejivě usmál, pokynul sněhobílou hlavou, když si  poznamenal její  jméno. U něj udělal červeně hvězdičku (ale  to  nikdo  neviděl).

Po  pár  hodinách si  na  jeho výuku žáci  zvykli a už nikdy nedávali  najevo pohrdání. Bylo až  s podivem, jak  profesor během výkladu  ožíval, skoro viditelně omládl. Tak  moc svůj  předmět miloval. Tak  moc  jeho přednášky milovala Tilda. Stala se,  samo sebou, jeho asistentkou  a nikdo si  nedovolil to  nějak zesměšňovat nebo napadat. Ani  ti největší provokatéři.

***

Uplynul rok,  začal druhý a třetí. Na  podzim Tildina maturitního  ročníku se  táta  s mámou dozvědí tu  novinu: konečně univerzita získala  granty na  půlroční stáž  do  Japonska. A vybrali jako  zástupce české  vědecké obce je dva! 

„A je to v šibeničním termínu, vážení Kočičkovi! Važte si toho, protože takové nabídky se neopakují a mnohdy se stanou jenomjednou za život...“

Takže se  nemohou dlouho rozhodovat, když děkanát jim  doslova položil nůž  na  krk.  Musejí závazně odpovědět do týdne, jinak po  nabídce hmátne Budapešťská akademie! 

Neuvěřitelné se  stalo skutečností. To,  po  čem celý  dosavadní  život ze  srdce toužili, se  jim teď  plní... TEĎ? Když naše dceramaturuje? Když nás potřebuje? PROČ zrovna teď! Proč ne za rok nebo dva: až bude na univerzitě a zapadne do všeho plynule a bezpečně!

Sedí proti sobě v obýváku, kávu nechali marnotratně vystyd- nout a bezradní a zklamaní sotva vnímají zprávy v televizi:

„Budeme to  muset odříct. Nevidím to  jinak!“ smutně poznamená Tom a pohladí Evu po horké tváři. 

„Počkejme na  Tildu: někdy je  rozumnější, než  my  dva  dohromady!“ nehází ještě flintu do žita Eva. A měla pravdu.

Za okamžik klepnou dveře na chodbě, jako by je vyslyšela.

„Co  tu  sedíte tak  vyjukaně? Něco jsem provedla, mami?... že  by  něco ve  škole? Z písemky za  jedna a opáčko z matiky až  příští týden...  Musela jsem Kořínkovi pomáhat s novým a jo... asi  nejde o školu, že?“

Když uslyší tu  novinu, hned se  jim  vrhá na  střídačku kolem krku:

„Bože, taková šance! Co  váháte, lidi.  Honem tam  zavolejte...  Nebo to  udělám sama, vážně! Tady není o čem diskutovat!!! Kdyby  chtěli mě, neváhám ani vteřinu...“ 

Tilda své  milované, komicky nerozhodné rodiče znova pevně  obejme a každému vlepí velkou, upřímnou pusu na čelo. 

„Už  ať  jste  v Tokiu, či  kam to  pojedete! A přivezete mi  bonsaj,  samurajský meč, kimono modré jako  moře, tu  vítací kočičku a hromadu receptů na pravé sushi!“ směje se nezbeda.

Eva si není tak jistá: 

„Holčičko naše... Opravdu nás  pustíš? A zvládneš to  všechno  sama? Vážně...? Jsi  si  jistá? Bude to  dlouhá doba, nemysli si.  Nikdy  jsme se  na  tak  dlouho neodloučili. Přece jsme parta! A co moje me- ruňkové knedlíky, které tak  miluješ... A třená buchta a kuře na  paprice...  Já  vím, že  si  umíš uvařit, ale  tolik toho zase nezvládneš. Zhubneš  na  kost  a já  si  to  budu do  smrti vyčítat... Ježíši, kdo  mi  poradí... tolik  po  té  cestě s tátou toužíme... tak  dobře! Ale  musí se  sem  nastěhovat  aspoň jedna z babiček, aby ti se vším kolem domu pomáhala.“ 

Eva  se  zamyslí, ale  oči,  už  rozzářené nadějí zase potemní, když  si uvědomí situaci:

„A teď která, he?  Moje máma, co  chodí o berlích a stará se  o ležáka dědu, nebo tvoje, Tome? Bože... Ta  zase věčně trpí  silnou  artritidou, že  skoro nevychází z domu a o dědovi ani  nemluvě... Ne- můžeme jet  –  ne  na  tak  dlouho, a ne tak  daleko... Nemůžeme nechat  naše jen tak bez kontroly!“

Tomáš má zase moudřejší a pochopitelné řešení: 

„Pamatuješ,  jak  oba naši  mluvili  nadšeně  o  novém domově  Úsvit, který dostavěli teprve nedávno? Asi  před rokem se  o tom  projektu hodně mluvilo -  i ve  večerních zprávách byl  desetiminutový  spot... Hmmm, je  to  jenom hodina cesty a je  vážně pěkný: ve  velikém  parku a se  všemi vymoženostmi. Výtahy a rampy, krytý bazén i reha- bilitační centrum, lékařka i s ordinací, terapeut a psycholog –  ani  do  nemocnice to  není daleko... Co  myslíš... zeptáme se  na  volná místa?  Samozřejmě, až si promluvíme s rodiči...“

Eva  ulehčeně kývla. Není to  žádná novinka, že  rodiče chtěli na  stáří do  domova. Vždycky jim  kladli na  srdce, že  jim  v žádném případě  nebudou stát  v cestě a omezovat jejich profesní růst. Tak  snad nezměnili k stáru názor...

Tilda pohladí máminu ruku, nervózně cupující područku křesla:

„Mami, neboj... jsem velká, umím se  o sebe postarat. I o dům,  kytky a vůbec: vážně se  nebojte! Nepotřebuji dohled a nezvlčím, jestli  myslíte tohle...“ mrkne na tátu roztomile.

Dlouho do  noci to  probírají, plánují a  kombinují možná pro  a proti. Ale  už  je  stejně téměř rozhodnuto: koncem listopadu letí  na  východ...

Druhý den  si  domlouvají návštěvu u rodičů, aniž  by  tušili, jaké  překvapení je  čeká. Na  společném obědě u kávy udiveně vyslechnou  Tomášova tátu. Je  trochu nejistý a drží se  za  ruku babičky, když tichým  hlasem povídá:

„Milé  naše  děti, jménem  všech  zúčastněných  a  zasloužilých  důchodců mi  bylo  svěřeno, abych vám  tu  oznámil, že  máme zamluvená  místa v domově Úsvit. Už  celé  čtyři týdny to  tajíme a nechtěli jsme  o tom mluvit, dokud nebude všechno jisté. To  víte, vyšetření a tak...  Jestli se  dožijeme... Jestli se  nerozvedeme... Ha,  ha... Penze, jestli vy- stačí a taky jsme se báli, co vy na to... a jestli nám to nezakážete...“ 

A děda lišácky mrkne na svou ženu.

„Kdybys věděl, táto...“ Tom  má  skoro slzy  v očích, jak  je překvaený, dojatý a hrdý na ty čtyři staroušky. 

„My  o tom samém chtěli s vámi debatovat. Dostali jsme koneč- ně  šanci vycestovat, ale  nechtěli jsme vás  nechat samotné... ne  teď,  když jste churaví...“

„Tak  jsme to  asi  museli tušit, když jsme podepisovali lejstra...“  smějí se všichni u stolu a vyptávají se na podrobnosti cesty.

„Ale co  chuděrka Tilda!“ leknou se  babičky a sprásknou křehounké dlaně. 

„Tilda a chuděrka...? Naše TILDA...? Bábinky zlaté naše, kde  to  žijete? Ta  nás  skoro vyhání z domu. Prý  už  abychom jeli.  Je  šikovná,  vždyť samy víte. Nepotřebuje nás mít za zadkem... Zvládne to!“

Ještě dlouho si  povídají a rozejdou se  v povznesené náladě: co  mělo být  vyřčeno, šlo  ven  a už  to  nikomu z nich nepřipadalo tak  obtížné, jako když si ta slova nesli v srdcích jako kameny.

Do  konce října  jsou  oba  seniorské páry  řádně  nastěhovány  v domově. Shodou náhod mají pokoje hned vedle sebe a v přízemí  a jsou moc spokojení. Jejich domky, pevně uzamčené, osiří, ale  zatím  o prodeji nikdo neuvažuje. Nikdy se neví...

Popravdě si  však zvykali dlouho a bolestně. I když byli  stateční,  i když se  navenek usmívali a chválili domov i personál, s chutí se  účastnili  společné zábavy a diskutovali o seriálech nebo se  aktivně zapojovali při sledování televizních kvízů... 

Maskovali svoje pocity dokonale a tohle milosrdné „lhaní“ jim  šlo  čím  dál  líp...  Při  každé návštěvě mluvili o svém novém bydlení v samých superlativech a ani Tomáš, ani  vždycky pozorná Eva,  která má  velice citlivá čidla a nedá se jen tak lehce zmást, na nich nic nepozna- li...

Své domky opustili a připadalo jim, že je zradili. Budovalisvoje hnízda tolik dlouhých let. Tolik dobrého i někdy smutného nasáklo do jejich zdi, tolik lásky a dětského výskotu, tolik starostí a radostí... muškáty a begónie na parapetech, co hýřily všemi odstíny červené a jak jim je sousedky záviděly... Kolik generací koček – Mína, Líza,Sněhulka, Mourek a Sasík... a Háta, ta poslední, co umřela před dvěma měsíci... kolik slepic zachránili z klecových chovů... a nebo střapatýkříženec Brok, co tak nesnášel listonošku a děda Tomáš jej našel jakozubožené štěně, uvázaného u hřbitovní zdi... najednou je všechno pryč. Zpřetrhali kořeny, i když je to běžné a ostatní klienti na tom nejsou jinak... Stejně to bolí a plakat se přece může, když nikdo neslyší anevidí...

Loučení Tildy s rodiči bylo smutné, uplakané, a tak nějak tíži- vé.  Jako by  ponurý listopad ještě schválně napomáhal. Ale  zároveň se  obě  strany těšily na  změnu a na  zkoušky, kterými budou muset projít.  Výzvy milovali všichni tři  bez  rozdílu. Nic  na  tom  neměnil ani  fakt, že  se  jejich rodina rozdělí před Vánočními svátky. Jsou statečná trojka,  a zvládnou i tuto zkoušku. Budou na  sebe intenzivně myslet a takto se  vlastně ani  neopustí. Všechno si potom vynahradí! Ještě tolik společných Vánoc mají před sebou, tak proč by ty jedny neoželeli... 

Slíbili si,  že  budou v kontaktu co  nejvíce, hlavně na  Skypu. Tilda  potvrdila, že  bude pravidelně navštěvovat staroušky a zpravovat rodiče o tom, jak se jim daří v novém prostředí domova.

Kapitola 6.

Let  na  východ byl  dlouhý, skoro nekonečný. V pořádku přistáli  na  letišti ve  městě Sakai, kde  budou po  většinu pobytu. Eva  s Tomášem, očekávaní delegátem spřízněné univerzity, si  konečně oddechli,  ubytovaní, umytí a neskonale unavení v hotelovém pokoji... ne  - pokojíčku! Tak  maličký jim  připadal. Po  pár  týdnech si trochu zvykli a naučili  se  manévrovat místností jako  toreadoři v aréně kolem býka, takže  už se skoro nesrazili... 

Práce, která je  tu  čekala, je  zcela pohltila a Tildu informovali  každý třetí den  o neuvěřitelných zážitcích s japonskými mágy botaniky. Samozřejmě si  ti  drobní a mlčenliví podivíni určitá tajemství  střežili, a pokud se  na  nějakou podobnou informaci dostalo, odmítavě  semkli rty  a nereagovali. Oběma Čechům bylo v tu chvíli nesmírně  trapně a nejraději by  vrátili čas,  kdyby to  aspoň trochu šlo.  Japonská  nátura je  někdy jen  pro  silné nervy. Tomáš je  většinou měl, ale  chudák  Eva... Hrdá žena a vědkyně v ní dostávaly zabrat!

***

Vánoce přispěchaly jako vždycky pompézní a konzumní a křiklavé a podbízivé množstvím otravných reklamních spotů, ohraných  písníček a nabídek přeplácaných výloh.

Tilda se  je  snažila moc neřešit. Na  Štědrý večer byla  v domově  se  staroušky a jela posledním spojem kolem jedenácté v noci. Dlou- ho  vyspávala a další nekonečné dny  tupě sledovala pohádky nebo se  toulala poloprázdným parkem a krmila labutě a žadonící skupinky hus  a kachen v centrálním jezírku. A jestli byl  nějaký Silvestr? Pche... usnu- la u filmu „Tajemství hradu v Karpatech“ a ohňostroj docela vynechala...



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist