načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tikot - Ivan Kašpárek

Tikot
-4%
sleva

Elektronická kniha: Tikot
Autor:

Jak člověk dokáže žít s pocitem viny? Jak se vyrovná s nešťastnou událostí, na kterou mu osud nedovolí zapomenout? Kde je hranice mezi vinou a nevinou? Novela, jejíž hlavní postavou je ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788075700018
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak člověk dokáže žít s pocitem viny? Jak se vyrovná s nešťastnou událostí, na kterou mu osud nedovolí zapomenout? Kde je hranice mezi vinou a nevinou? Novela, jejíž hlavní postavou je úspěšný psycholog, nám připomene naši vlastní zranitelnost.

Související tituly dle názvu:
Kašpárek v rohlíku Kašpárek v rohlíku

Cena: 443 Kč
Tikot Tikot
Kašpárek Ivan
Cena: 89 Kč
Bav se s volem o sobotě Bav se s volem o sobotě
Haloun Karel, Lindaur Vojtěch, Mattuš Jan
Cena: 263 Kč
Ivan Mládek uvádí Luďka Sobotu Ivan Mládek uvádí Luďka Sobotu
Mládek Ivan, Sobota Luděk
Cena: 88 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

vydáno v zá ří 2016 jako 38. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-88061

ISBN 978-80-7570

ISBN 978-80 -

Tikot

Ivan Kašpárek

1. vydání

í 2016 jako 38. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

88061 -99-1 (epub)

7570 -000-1 (mobi)

-7570-001-8 (pdf)



Na stoli čce u baru sed ěl muž a smutn ě upíjel ze své skleni čky. Vzdychal

a slzy mu stékaly po tvá ři.

„Trápí vás n ěco, pane? Špatné zprávy?“ zeptal se ho tiše barman.

Žádná odpov ěď .

„Pane, trápí vás n ěco?“ opakoval starostliv ě.

Muž obrátil uslzený pohled na barmana: „Život, život m ě trápí,“ řekl

těžce.

„Snad to nebude tak zlé. Možná to chce jenom trochu vysadit,

odpo činout si. Ješt ě skleni čku?“ konejšil ho barman a dolil, když muž

souhlasn ě kývnul. „Na týden se seberte a je ďte... t řeba n ěkam k mo ři.“

„U mo ře jsem byl nedávno,“ vzdychl muž a set řel si dlaní slzu z tvá ře.

„A nic.“

„No, tak je ďte do lázní, nebo na hory.“

„V lázních jsem byl p řed dv ěma m ěsíci... nepomohlo mi to.“

„Vy jste t ěžký p řípad. Vám snad m ůže pomoci jenom doktor Martin –

vynikající psycholog – městem jde o něm ta nejlepší pov ěst.“

„Ten mi nepom ůže.“

„Jak to m ůžete tvrdit! Navštivte ho, pom ůže vám.“

„Ne, to není možné,“ znovu zavzlykal muž.

„Pro č ne?!“

„Já jsem doktor Martin...“

Navšt ěvuji kurz angli čtiny a tuto krátkou povídku, které jako bych stál

modelem, jsem našel v jedné u čebnici. Nejmenuji se Martin – jsem Jan.

Jan Eimut a známí mi říkají Jene. Z řejm ě nejsem ani tak proslulý jako

Martin, ale jsem psycholog, momentáln ě ve stejném duševním

rozpoložení jako Martin. V ětšinou nechodím po barech a opíjím se

doma, což je z řejm ě ješt ě horší, protože m ě netiší barman. Netiší m ě

nikdo. Asi proto, že k sob ě nikoho nepustím. Jsem sám jako pes. Ve čer

co ve čer usedám ke sklence, popíjím a patlám se v život ě. P řed rokem

mi utekla žena. Vím, že jako psycholog bych m ěl tuto životní situaci

zvládnout, ale bohužel. Byli jsme spolu patnáct let! Cht ěli jsme d ěti, ale

ty nep řicházely. Moc jsme se snažili. Všechny doktory a léčitele jsme

obešli a – nic. Všechna ta ot řesná vyšet ření, co jsme podstoupili,

vypovídala, že jsme oba zdraví. Přesto nic. Nic.


Pak si moje žena našla milence. Bohatého podnikatele. Po n ějakém čase

utekla k němu, že jsem k ni čemu a ona už nem ůže čekat. Je tomu rok –

a te ď nemá dít ě s ním. Tak má aspo ň ty prachy. Možná.

Já si n ějak nezvykl. Snad ani nejde si zvyknout. Jsem sám. Na všechno

sám. Jsem čty řicet dva – jak nás u čí v angli čtin ě – I’m fortytwo . A čas

utíká.

Ta angli čtina je pudová záležitost. Podv ědom ě jsem se na ni vrhl ve

snaze n ěč eho se zachytit, zachránit se. Možná se povedlo – alespo ň

jeden ve čer v týdnu nechlastám a jdu mezi lidi. Jinak jsem ale sám

a nemám se komu vypovídat.

Až jednou.

Stala se mi zvláštní v ěc. Sedím na terase svého domu, zírám do tmy

a opíjím se. Promlouvám ke své žen ě – že je hnusná d ěvka, že ji

nenávidím i s tím prachatým blbcem, že ji zabiju a jeho taky, že mi to

nem ěla d ělat. A nakonec – že ji tak trochu chápu, že bych jí možná

odpustil, že ji po řád miluju... Kate řino, vra ť se!

Mluvím do tmy a nikdo neodpovídá. Mluvím, mluvím. Ticho. Žádná

odpov ěď . Opilý samotou a alkoholem vyvracím hlavu vzh ůru k tmavé

obloze – k zá řícímu m ěsíci.

„Vidíš to? Slyšíš?“ volám do jeho tvá ře.

... a k mému úžasu m ěsíc odpovídá: „Vidím t ě, Jene, a slyším.“

Copak jsem cvok? Napadlo m ě. Nebo se mi to zdálo? „Co vidíš?“

šeptám bázliv ě.

„Co vidím? Neš ťastného muže, který se cítí sám. Natolik sám, že volá

ke mn ě do nebeských výšin. Natolik sám, že v tom zoufalém osam ění

dohlédl do mých o čí a doslechl mého hlasu.“

Dost m ě to vyd ěsilo. Už bych nem ěl pít. Zbláznil jsem se? „Pro č t ě

slyším?“ hlesnu hloup ě.

„Máš dar, schopnost, cit a fantazii, jakou nemá každý. A k tomu ta

bolest a zoufalství. Proto m ě slyšíš.“

„Copak bez bolesti a zoufalství to není možné?“

„Ale ano, je. Bolest je však n ěco jako exponent na druhou a zoufalství

na t řetí,“ vysv ětlil mi. „Bolavá duše t ě d ělá vnímav ějším ke všemu

ve tvém okolí. Tedy i ke mn ě.“

Tak za čaly moje rozhovory s měsícem. Manželka m ě opustila, d ěti

nemám, opravdové p řátele jsem nikdy nem ěl, snad pár dobrých

známých, které nechci obt ěžovat svými bolístkami, tak sp ěchám, když


to jenom trochu jde, usedám v prout ěném k řesílku na své terase

a mudruji do tmavé noci.

„Ano, mám te ď špatné období. Jsem sám a špatn ě to snáším. Nemám

sv ětlý bod. Celé dny poslouchám p říb ěhy svých klient ů a to mi

samoz řejm ě nep řidá. Svoji práci mám ale rád. Co bych teprve byl bez

ní? Když pracuji, odpoutám se od svých problém ů. Na chvíli

zapomenu. Problém je ale v tom, že celé dny neslyším nic pozitivního.

Nikdo nep řijde do poradny a ne řekne, že venku je krásný slune čný den,

vzduch voní jarem a ulice jsou plné krásných holek. To p řijde utahaný

manažer a chce radu, jak má žít, aby to k něč emu bylo. Nebo p řijde

mladá holka nemocná bulimií, kost a k ůže – a že je tlustá. Nebo, a to

mám te ď opravdu ot řesný p řípad, p řijde chlapík, propušt ěný v ěze ň,

kterého týrali spoluv ězni, a chce zapomenout na všechno, aby mohl

spát. Copak to jde, p řijít ve čer do tohoto prázdného domu, hlavu plnou

špíny, bolesti a utrpení tohoto sv ěta, a nechlastat?“

Měsíc z řejm ě považoval otázku za řečnickou a neodpovídal.

„Nejde,“ odpov ěděl jsem si sám. „Zbláznil bych se. Opravdu bych se

zbláznil.“

„Ve čer co ve čer pít také není řešení,“ probudil se m ěsíc, „to už vlastn ě

blázníš. Je to jenom jiná cesta, která vede ke stejnému cíli. Daleko

kratší.“

„Ale to já p řece vím! Jsem psycholog a znám ty konce. Já v ěděl, co říct

chlápkovi, který ke mn ě p řišel s podobnými problémy. D ůležit ě a tak

nějak v ědecky jsem mu tvrdil, že jeho p řípad je dost obvyklý, že se

rozhodn ě nemá čeho obávat, že to spole čně zvládneme. Pak jsme

všechno jako analyzovali, rozebrali a hledali řešení. Ur čit ě ode m ě

odcházel s pocitem, že n ěkomu (mn ě) na n ěm záleží, a postupn ě

opravdu zjistil, že to vlastn ě není tak zlé – je to lepší. Pro č sem v ůbec

chodil? Dobrá práce psychologa. Kdo ale p řesv ědčí m ě?“ Zvedl jsem

hlas u poslední v ěty, aby pochopil, pro č jsem o tom chlápkovi mluvil.

„Celá psychologie je tak trochu podvod,“ vzdychl jsem nakonec

rezignovan ě, abych se po chvíli zase rozpálil: „Já tomu chlápkovi

nalhával, že stav jeho duše zkušen ě diagnostikuji, ale pravdou je, že ten

jeho pocit samoty pramenil p řece z toho, že byl opravdu sám. Jako já –

nem ěl ženu, nem ěl d ěti, nem ěl kamarády. Byl sám. Já ho pak šikovn ě

přesv ědčil, že je odborn ě vyvád ěn z krize, ale pravdou je, že ta úleva,

kterou se mi nakonec chlubil, p řišla až potom, co si našel jinou


ženskou. Ta jeho samota už není tak mu čivá – říkal a d ěkoval mn ě, že

jsem ho vrátil do života. Fakt jsem si p řipadal jako podvodník.

A vrcholem bylo, když se slzami v očích ješt ě p řidal, že i tu ženskou si

našel jenom díky mn ě. Ne, nebyl to žádný v ůl. Normální chlap, který

mi uv ěř il. Kdo ale obelže m ě? Kdo? Poradíš mi? Jsem psycholog, který

nutn ě pot řebuje psychologa.“

Poslední v ěty jsem už tém ěř k řičel, až jsem se zadýchal a u soused ů

v zahrad ě se rozšt ěkal pes.

„Ml číš. Neporadíš,“ už jsem šeptal.

„Co ti mám poradit?“ houkl m ěsíc. „Tak jako nem ůžu milosrdn ě klamat

chirurga, který umírá na rakovinu plic, tak nem ůžu uklidnit tebe, když

se ti rozkládá duše. Musíš se sebrat – a věř it.“

„V ěř it?! Čemu, nebo v co mám v ěř it?“

„Na zázrak, na lásku. Prost ě n ěč emu v ěř it.“

„Láska, láska – nesmysl,“ kontroval jsem opile.

„Chceš ode m ě radu, a když ti ji dám, odmítáš ji. Nem ůžu ti pomoct.“

„Není mi pomoci? Od tebe to zní hroziv ě,“ probral jsem se a napil vína.

V tom snu jsem vystoupal k měsíci a spolu jsme pak shlíželi dol ů...

„Ta zá ře pod námi, to jsou sny,“ řekl, „a ty oblá čky – to je láska.“

„Nem ůžu ti pomoct,“ opakoval jsem a obcházela m ě úzkost z těch slov.

Rychle jsem ji zapudil: ne, není všechno tak zlé. Každé úterý ve čer

chodím do kurzu angli čtiny. P řece jenom jeden sv ětlý bod. Ned ělám si

iluze, že bych se snad n ěkdy nau čil anglicky plynule hovo řit, ale

poctiv ě docházím. Je nás p řibližn ě deset v kurzu a v ětšinou jsou to ženy

různého v ěku. Je osv ěžující, když sborov ě rozlišujeme I’m hungry a I’m

angry , nebo zpíváme Blowing in the wind – pak si p řipadáme jako

školáci, co mají všechno teprve p řed sebou.

Baví m ě pozorovat ty ženy. Nap říklad jsem zjistil, že nezvykle hezky

pohybují rty, vyslovují-li cizí slova. Tak t řeba slovo before – rty se

nejd říve dotknou, vrchní zuby se ot řou o spodní ret a pak se rty

zakrouží ve výdechu. Vzrušující.

No a ve čer, když padne tma, usedám na terase svého domu, naliji si

skleni čku vína a vedu řeči s měsícem.


Ptám se pak: „ Říkáš, že jsi jenom divák – ten, co vidí všechny nitky,

které nás, lidské bytosti, dohromady splétají. O čem to mluvíš? Co si

mám pod tím p ředstavit?“

„Miliony let putuji oblohou,“ odpovídá ochotn ě, „a z té nebeské výše

a s těmi miliony let zkušeností dohlédnu každého z vás, dohlédnu do

vašich srdcí a do vašich duší a vidím pak, že jste propleteni jeden

s druhým tenou čkými nitkami. Všichni jste n ějak svázáni. N ěkte ří z vás

jsou pevn ě ukotveni v síti svých blízkých. N ěkte ří visí na jedné, dvou

nitkách...“

„A co já?“ p řeruším ho netrp ěliv ě. „Kam se vážou moje nitky?“

„Tvoje nitky?“ zamyslel se. „Vidím jednu – co za tebou vlaje,

přetržená...“

„Kate řina?“ ptám se.

„Kate řina.“

„A co dál? Povídej, co ješt ě vidíš?“ naléhám.

„Vidím ješt ě jednu nitku. Je výrazná a sm ěř uje... do budoucna. O té ti

nesmím říct víc.“ „Nesmíš?“ divím se. „Pro č? Kdo tob ě m ůže n ěco

zakazovat? Jsi nebeské t ěleso. Jsi vesmír!“

„Ano, to jsem a mohu nahlížet do budoucnosti, ale vám, mali čkým

lidským bytostem, je zapov ězeno znát svoji budoucnost.“

„Pro č?“ ptám se.

„Protože byste ji neunesli. Jste smrtelní a budete-li znát konec svých

dn ů, nedokážete pak již normáln ě žít. Je to jen pro vaše dobro, že vám

není dáno znát vlastní budoucnost.“

„Nechci p řece v ědět, kdy zem řu, ale ke komu se váže moje nitka,

o které mluvíš,“ nedám se.

Měsíc ml čel, snad se pokoušel dohlédnout konce té nitky, a pak, jako

by prohlédl, jen pro sebe odpov ěděl: „N ěkdy to spolu souvisí.“

„Spíš?“ šeptla. „Podívej se na ten krásný m ěsíc.“

Neodpov ěděl, ležel na b řiše s hlavou vyto čenou k Ev ě a oči m ěl

zav řené.

„Spíš?“

Jen ruku zvedl v odpov ěď , nahmatal její pokr čenou nohu a sunul tu

ruku pomalu – od kolena nahoru, po hladkém stehn ě, pomalu,

pomalou čku – přes boky k nahému klínu. „Nech ji,“ zašeptala, ale bez

hnutí. Tato dv ě sl ůvka používala často. V ěděla, že ho svým zp ůsobem


vzrušují, pokud jsou šeptána p ři dotycích, a naopak, že p ůsobí smí řliv ě

a zklid ňují ho p ři jejich hádkách. I nyní zap ůsobila. Otev řel o či, zvedl

hlavu, díval se do jejích o čí a s pohledem takto up řeným, jakoby ve

stopách své ruky, ji n ěžn ě líbal – na koleno, stehno, boky...

„Nech ji. Dívá se na nás.“

Zarazil se. „Cože? Kdo se na nás dívá?“

„M ěsíc – krásný m ěsíc.“

„Prosím t ě, co blbneš,“ nenechal se vyrušit a pokra čoval v něžnostech.

„Jen ho nech, a ť se dívá,“ řekl, aniž by oto čil hlavu.

Sledovala ten zá řivý kotou č. Už celým svým objemem nahlížel do

pokoje. Natáhla nohu a prsty, jako by se ho cht ěla dotknout, zamí řila do

jeho st ředu. Nevnímala doteky Karlových rt ů, jen m ěsí ční sv ětlo, jež

klouzalo po k ůži a zaoblilo k řivky její nohy a boku. Pak Karel rozbil tu

scénu, zastínil svým t ělem m ěsíc a pokr čené nohy jí p řitáhl až tém ěř

k ňadr ům. V tomto nepohodlí už nev ěř ila jeho n ěžným polibk ům,

prav ěké pudy zatáhly mozek. Jako vždy – te ď každý jen za sebe...

jednou si napsala: naše milování – dv ě těla se rvou spolu o ko řist.

Pootev řeným oknem, kterým ve čer nahlížel m ěsíc do Karlova pokoje,

te ď proudilo denní sv ětlo. I přes žaluzie na zav řené polovin ě okna

probleskovaly slune ční paprsky a dávaly tušit slune čné ráno.

Eva se pomalu probírala, ležela na zádech a odhodlávala se otev řít o či.

Myšlenky se jí loudaly hlavou – už nespím, je ráno, Karel... Otev řela

oči. Slune ční paprsky skrz žaluzie roztínaly p řítmí pokoje. Op řela se

lokty. Místo vedle ní bylo prázdné. „Pomoc,“ zasténala.

Za otev řenými dve řmi kuchyn ě zašustily noviny: „Vstávej lenochu,

bude osm.“

Sesunula se zpátky na polštá ř: „Te ď v noci? Ne, nechci.“

Vedle v kuchyni zarachotila židle a ve dve řích se zjevil Karel tak, jak

ho pánb ůh stvo řil: „Znáš ten fór?...“

„Ne říkej mi poránu fóry. Nesnáším to!“ zabo řila obli čej do polštá ře.

„V hotelovém pokoji zvoní telefon...,“ nenechal se Karel odradit.

„Ospalý pán našmátrá sluchátko: ‚No, prosím.‘ ‚Dobré ráno, tady je

hotelová služba,‘ slyší p říjemný ženský hlas, ‚vy jste ten pán, co cht ěl

vzbudit v sedm hodin?‘ ‚No, ano, to jsem.‘ ‚Tak šup, šup, bude dev ět!‘“

Přece se jenom rozesmála. „Ježíš, to je tak blbý, že se člov ěk musí

smát.“


Přisedl si k ní na postel. „Chceš hezky vzbudit?“ zatvá řil se

mnohozna čně.

„Už jsi m ě hezky vzbudil.“

„Chceš ješt ě hez čeji vzbudit?“ lísal se.

„Ne... už jsme se zasmáli dost – poránu,“ vyvlekla se mu z náru čí.

„No, po čkej, to jako milování se mnou je k smíchu?“ pohoršoval se.

„N ěkdy je to spíš horor.“

Zamyslel se, není-li to urážka, ale to už Eva vyskočila z postele

a vytahovala okenní žaluzie.

Karel, a č majitel firmy (na výrobu reklamních p ředm ětů), hned po

snídani sp ěchal, aby byl v dev ět ve své kancelá ři.

Eva odmítla svezení, že se projde ranní Prahou, p ěšky to má dom ů

slabou čtvrthodinku. Ud ělala dob ře, toho dne bylo opravdu krásné ráno.

Byl konec dubna a hřejivé slunce snad definitivn ě dalo zapomenout na

letošní zimu, která ješt ě v březnu p řesv ědčovala, že nikdy neskon čí.

Svítilo do bledých tvá ří lidí a vracelo jim život. Jako každý jiný všední

den všichni sp ěchali všemi sm ěry, ale v tom p řílivu sv ětla n ějak

radostn ěji, jako by cíl jejich cesty byl tentokrát jiný.

Nesp ěchala po proslun ěné stran ě ulice, kradmo pozorovala tvá ře lidí,

vnímala tu všudyp řítomnou pozitivní energii a snažila se ji nasát. S tím

měla často problém, sdílet náladu davu, všeobecné veselí či všeobecný

smutek, ale v tuto chvíli v ní radostné pocity p řevládly. Vlny skepse

a úzkosti, které jí ob čas zaplavovaly mysl, byly zklidn ěny paprsky

jarního slunce, a tak se v těch vlnkách, jako dob ře stav ěná lo ďka, mohla

pohupovat myšlenka, či pov ědomí úsp ěchu, kterého dosáhla – ano, není

jí ješt ě t řicet a je dobrá spisovatelka, alespo ň tak dobrá, že nemusí

v sedm ráno utíkat n ěkam do kancelá ře. Uživí se tím, n ěkdy. N ěkdy

taktak, ale m ůže se dopoledne loudat ulicí, vyh řívat se v paprscích

jarního slunce, sednout si v parku, snít... p řemýšlet si o pokra čování

příb ěhu svých postav, napsat si poznámku do notýsku, nápad – jako te ď

jeden – píše si jen do pam ěti: hrdinou mojí knihy je zbab ělec... Nikam

se to nehodí, ale p řipadá jí to vtipné. Možná to n ěkdy použije, ale

nejspíš ne, možná se jí to už zítra bude zdát hloupé.

Ob čas ale p řicházejí chmury a pochybnosti, jako da ň za pohodlí, ale

spíš za zp ůsob zat ěžování mozkových závit ů. Jak jinak – vždy ť fárá

jako haví ř do dolu do mysli svých postav. Spouští se na tenkém lan ě až

na samé dno jejich v ědomí a pak jako ten haví ř tam v potu rubá a těží,


aby se sed řená drápala zp ět. Vci ťuje se do jejich osud ů, prožívá jejich

radosti a bolesti – a píše...

Ano, psát je omamn ě krásné – vymyslet si p říb ěh, postavy – dát jim

jména, vzhled a povahu – nahlížet do jejich sn ů a ur čovat jejich životní

dráhu.

Když píše, je jako B ůh – tvo ří sv ět, sv ůj sv ět, ve kterém platí její

pravidla.

Rozhodla se nesp ěchat dom ů, slunce tak p říjemn ě h řálo.

Pono řena do svých myšlenek prošla ulicí, zahnula doleva, pak doprava,

pět kamenných schod ů dol ů a byla v parku. Mohla si vybrat z řady

prázdných lavi ček. Usedla na tu, co byla p říjemn ě vyh řátá slune čními

paprsky. Zav řela o či a vyvrátila hlavu proti Slunci. Ano, fárá do mysli

svých postav a vci ťuje se do jejich osud ů. Vždy byla senzitivní

a přehnan ě vnímavá. Často tomu byla ráda, protože jí tato vlastnost

umožnila d ělat práci, kterou d ělá – psát. Ale často také litovala, protože

vid ěla d řív a v hloubce v ěci, které nevid ět by bylo často lepší.

Stává se jí také, aniž to zamýšlela, že její literární postavy zrcadlí

vlastnosti, nálady či chování reáln ě existujících lidí z jejího okolí. Tak

třeba: píše o umírajícím citu, o lásce, co už není jako d řív – a pak

s úlekem v těch dvou mladých lidech poznává sebe a Karla. Sama neví,

jak p řišla na takovou myšlenku. Vždy ť je všechno v po řádku. Nebo

snad ne? Chodí s Karlem t ři roky. Pár nocí p řespí ona u něj, pak zase on

u ní, protože i ona má vlastní byt, zajdou si do kina, s kamarády do

restaurace, vyjedou si na výlet, v lét ě na týden k mo ři, v zim ě na hory.

Všechno je jak má být, ale p řesto, poslední dobou cítí... jak to říct?

Odcizení? Chlad? Nezájem? Ne, to jsou p říliš silné výrazy, které

nevystihují p řesn ě její pocity a skutečný stav jejich vztahu. Ur čit ě, tak

vážné to není a nebýt její hypersenzitivity, radovala by se.

Její citlivá čidla však zachytila miniaturní vibrace a v jeho o čích

mihnoucí se stín. To je výstižn ější – jenom stín se mihnul a vše se

nepatrn ě zachv ělo.

Ano, n ěkteré v ěci by bylo lepší, zatím, nevid ět.

Za oknem m ěsíc svítí, barví noc do b ěla

– na malou, hloupou lásku – co um řela


Otev řela o či a proud sv ětla zaplašil stín v mysli.

Pro č se její myšlenky rozb ěhly tímto sm ěrem? I ráno p řemýšlela

o život ě s Karlem – te ď si to uv ědomila. Hned po probuzení a pak, když

Karel vtipkoval, táhly se její hlavou, tam n ěkde v pozadí, myšlenky na

jejich vztah. Už to není jako d řív!

Znovu zav řela o či a vrátila se ve vzpomínce. Karel už byl pry č, když

nahá p řešla do koupelny – ráda chodila po byt ě „jen tak“, pokud byla

sama, ale ani Karlova p řítomnost jí v tom obvykle nebránila. Ten pocit

svobody a volnosti t ěla i duše. V tu chvíli si ho však neuv ědomovala,

pohroužena do úvah. Ve čer se milovali, ale jako by v tom nebyla láska.

Jenom jejich t ěla ukojila žíze ň. T ěla se napila, ale duše, alespo ň ta její,

zůstala žíznivá. Dál si vybavovala ty ranní chvíle. Jak si pustila sprchu,

aby smyla zbytek noci a všechny ty chmury. Jak proud vody hlukem

přehlušil její myšlenky na Karla. Jak teplý déš ť padal do obli čeje, když

zaklonila hlavu. Bubnoval na ple ť a zav řená ví čka, stékal na ramena

a proudem prolet ěl mezi prsy, sklouznul po b řiše a pohladil stehna, aby

zarachotil na dn ě plechové vani čky. Jak tam stála a celým t ělem

vst řebávala teplo lázn ě, jenom obli čejem trochu uhnula, už bolel

bi čován. Pak zav řela o či, ale s hlavou zaklon ěnou proti lamp ě nad

zrcadlem vnímala sv ětlo, co prostoupilo její ví čka – sv ětelná tma,

pomyslela si a déš ť sprchy monotónn ě hu čel.

Zaposlouchala se.

Do toho hukotu dešt ě nosem vdechovala páru, což jí v uších zn ělo cize

– jako vich řice. A kombinace t ěch zvuk ů jí rozjit řila mysl a připomn ěla

věč nost a čas, který uplynul a dál plyne. Vid ěla Zemi, M ěsíc a Slunce,

co spolu b ěží vesmírem.

V té chvíli jasnoz ření zahlédla sebe samu, jak se vznáší proti proudu

času. Nejd říve pomalu. Pak rychleji. Ješt ě rychleji, až nakonec v šílené

rychlosti, se vše slilo v barevnou šmouhu. Vich řice slábla, let se

zpomalil, obrazu se vrátily kontury a ona se uvid ěla – dít ětem. Snad

byla dcerou prav ěkého lovce, která schoulená v malé jeskyni se chv ěla

v bázni z nepochopitelného...

Může Karlovi sv ěř it n ěco z těchto p ředstav? Nem ůže.

Přes zav řená ví čka vid ěla slunce. Sv ětelná tma, pomyslela si znovu.

Zaposlouchala se.

Co v ní probudí zvuky parku? Šumící v ětve strom ů. Blížící se kroky,

které se nezastavily a hned se vzdalují. Vzdálené hlasy. Zp ěv pták ů.


Hluk nedaleké ulice plné automobil ů. Pár vte řin ticha – kdy zaslechla

jen vlastní dech, ale hned zase hlasy, ptáky, automobily.

Všudyp řítomná p řítomnost nedovoluje vzlétnout do prostoru, proti, ani

po sm ěru proudu času. V deset dopoledne se nedá snít. Smysly se

naplno probudily a soust ředí se vp řed. Cht ějí poznávat – vid ět, slyšet,

cítit...

V té sv ětelné tm ě pod ví čky pak uvid ěla – penis. Ty čil se, zalit slune ční

zá ří, jako posel z vesmíru, jako pán sv ěta.

Otev řela o či.

Ne, v deset dopoledne se nedá snít – ale teplými paprsky jarního

sluní čka lze rozmrazit obrazy, které d římaly zimním spánkem n ěkde

v mysli.

Usmála se.

Vyb ěhla t ěch n ěkolik kamenných schod ů a zamí řila dom ů.

S obtížemi jsem se probouzel. P řet ěžká ví čka nešla zvednout. Zima,

hrozná zima.

Probu ď se, otev ři o či, p řemlouval jsem se.

Kone čně. Št ěrbinou oteklých ví ček jsem prohlédl. Bože... vždy ť sedím

v křesle, celou noc jsem tady spal. Jenom o čima jsem dokázal pohnout,

koulel jsem jimi do všech stran ve snaze se zorientovat. Sed ěl – ležel

jsem – v křesle. Zima, zima. Pokusil jsem se vysunout levou ruku,

kterou jsem m ěl pod sebou. Nešlo to. Musím se dostat na zem, blesklo

mi hlavou.

Zap řel jsem se a s velkým úsilím se sunul z křesla na kolena. Levá ruka

neposlouchala, odkrvená. Zkusil jsem pohnout prsty. Šlo to ztuha.

Trvalo pár minut, než jsem se dokázal postavit. Na stolku jsem uvid ěl

prázdnou láhev a v křesle se válela prázdná sklenice. Až te ď jsem se

upamatoval na krizi v čerejšího ve čera a pocítil zklamání nad svým

selháním. Kam se pod ělo moje odhodlání k novému životu! Fuj...

Sv ětlo v koupeln ě nad zrcadlem nemilosrdn ě odkrylo stav mojí duše

a ztrestalo m ě za ten v čerejší pokus propít se ze sv ěta. Je mi čty řicet

dva, vypadám te ď na padesát a cítím se na sto.

Ob ěma rukama jsem se op řel o umývadlo a hled ěl do zrcadla. Už po

třicítce mi za čaly řídnout vlasy, vytvo řila se čelní pleš a možná jsem

ud ělal dob ře, že jsem se to nesnažil zachránit „p řehazova čkou“ a zvolil

velmi krátký sest řih. Pokud jsou vlasy sest řiženy na pár milimetr ů,


vypadám upraven ě, tak n ějak sportovn ě, snad i mladistv ě... ale žádná

sláva. Nyní však vlasy p řerostly tuto délku a komicky, naježen ě tr čely.

Oči? Jsou hn ědé, velké – a umí „mluvit“. Umí pochválit, pokárat, ptát

se a odpovídat, pohladit a smát se – i zabít by um ěly. Te ď však ml čely.

Jen zíraly na sv ůj obraz v zrcadle a možná se trochu d ěsily té tvá ře,

kterou zdobily jako dva zarudlé knoflíky. Neznám t ě, ale umeju t ě,

vzpomn ěl jsem si na blbý fór.

Pak p řišla řada na st říhací a holící strojek a když jsem si dal horkou

a hned studenou sprchu, cítil jsem se p řece jenom lépe. Chladivá voda

po holení trochu vypnula ple ť. A oči? Ne, že by se smály, ale

nezabíjely.

Na jídlo jsem nem ěl ani pomyšlení, tak jenom se šálkem kafe jsem

usedl v kuchyni a dálkovým ovlada čem zapnul televizi, kterou mám na

polici. Kate řina si ji tam p řála. „Když v ned ěli va řím a ty se válíš

u televize v obýváku, pot řebuji tady n ějakou spole čnost,“ říkala.

Te ď d ělá spole čnost mn ě.

Zprávy. Mrtví na silnici, no ční p řepadení čerpací stanice, vražda... Sv ět

vstoupil do mého bytu...

Vždycky si říkám, k čemu je dobré sd ělovat národu, že v čera zahynulo

na silnici deset lidí, dva byli zavražd ěni, n ěco se ukradlo, n ěkoho

podvedli? K čemu? Pou čení? Varování? Nesmysl. Vždy ť to nešt ěstí

z obrazovky je tak daleko, jakoby z jiného sv ěta. Tém ěř nikdo se

nepou čí a už dnes zahynou další, budou dv ě vraždy a budou krádeže.

Jenom ty vnímav ější z nás, ty, co v autech neriskují, nevraždí

a nekradou, takové zprávy opravdu vyd ěsí.

A tito se ješt ě více utvrdí v tom, že sv ět je velice nebezpe čné místo pro

život. Ješt ě více se uzav řou do sebe, budou ješt ě úzkostliv ější

a ned ůvěř iv ější... až jednoho dne skon čí u mě v poradn ě.

Jen k tomu jsou takové zprávy dobré. Jinak k ni čemu. Jo, samoz řejm ě,

zvyšují sledovanost – to je to, o č tu b ěží. Lidé ve v ětšin ě prahnou po

cizím nešt ěstí a v teple svých obývák ů jsou hypnotizováni zmrza čenými

osudy t ěch neš ťastník ů, které sm ůla dostihla v čera.

Předpov ěď po časí. Kone čně. Dálkovým ovlada čem jsem vypnul zvuk.

Tuto hru jsem si naordinoval, když bolest nad ztrátou Kate řiny byla

nesnesitelná.

„Ahoj. Jak se máš?“ pozdravil jsem a ze rt ů té hezké sle čny odezíral.

„Fajn, ale ješt ě bych spala. A ty?“


„No, já jsem na tom stejn ě. Spal bych... a hlava m ě bolí.“

„Nemáš ve čer pít, to máš z toho.“

„Slíbil jsem si, že už nebudu, ale...“

„Tak to slib mn ě. Řekni: ano, slibuji tady a te ď, že už nebudu pít.“

„Slibuji, tady a te ď...“ p řipadal jsem si jako cvok. „Jsem cvok, který si

povídá s televizí.“

„A s měsícem.“

„Posmíváš se mi?“

„Ne, chra ň b ůh. Taky si povídám – s měsícem, se sluncem, s oblá čky –

podívej, mám tady obrázky všech.“

„Posmíváš se. Je ti tak p ětadvacet a nevíš, co je samota. Jsi hezká, tak

jak bys také mohla v ědět. Tv ůj sv ět je plný milých slov, která mají

upoutat tvoji pozornost, a plný pohled ů, které se n ěmě snaží o totéž.

Samota – tu si ješt ě užíváš, když se v ní ocitneš náhodou.“

„Asi máš pravdu. Ano, jsem mladá. Je to snad h řích? Je to hřích, že

vzbuzuji lásku?“

„H řích? Jist ě, že je to h řích. Protože, co je to h řích? Ten dráždí a zlobí

nás zklamané, zatrpklé a stárnoucí. H řích – to je tvoje mladé t ělo

v očích báby. Tv ůj zá řivý úsm ěv, když ona má zuby v hrnku na no čním

stolku. Tvoje nahota, když ona se svléká jen potm ě. H řích je tvoje

láska, když já si v noci šeptám s měsícem. H řích je ten chlap, co t ě

rozesmál... zatímco já tady blábolím.“

Na ztichlé obrazovce se sm ějí ti dva z Dobrého rána.

Svoji poradnu mám ve m ěst ě, ale stále čast ěji si zvu svoje klienty sem

dom ů. P řemýšlím vážn ě o tom, že pronájem ve m ěst ě zruším a budu

pracovat doma.

I dnes z ůstanu tady. Odpoledne p řijde bývalý v ěze ň, musím se

připravit. Ud ělalo se mi nevolno. Zbytkový alkohol? zamyslel jsem se.

Co bude dál?

No, nebude zase tak t ěžké si na tuto otázku odpov ědět sám – uchlastám

se, pokud se neseberu. Vždy ť p řece nejlíp vím, jak to dopadá. Na

terapie ke mn ě chodí n ěkolik chlápk ů i žen, co si mysleli, že svoje

bolesti, chmury a stíny spláchnou alkoholem.

Nespláchli.

Ono to tak zpo čátku pouze vypadá, říkám jim – sv ět se ti zdá hnusný,

lidi zlí – dáš si p ět piv a všechno je radostné a fajn, chmury byly

spláchnuty. Ráno ale zjistíš, že s těmi starostmi se do té žumpy, kam se


starosti alkoholem splachují, spláchlo i kousek tebe. Jenom malý

kousek, že si možná ani nevšimneš, anebo ten ždibí ček prost ě oželíš.

A tak chlastáš dál – a kousek po kousku se ocitáš v té žump ě starostí,

chmur, stín ů a smradlavého chlastu.

Jo, to říkám svým klient ům.

„Ano, pánové a dámy, tak se v ěci mají – a já jsem tady od toho, abych

vás, co stojíte po prsa pono řeni a zoufale natahujete ruce, za ty ruce

vytáhnul z těch sra ček.“

Možná trochu svérázné vysv ětlení, ale funguje to – někte ří pochopí.

„Kdo ale vytáhne m ě?“

Ticho.

Chvíli jsem ješt ě z ůstal v kuchyni a pak se p řesunul do své pracovny.

Je to nevelká místnost v podkroví s pár kusy nábytku. Dv ě sk řín ě u zdi,

police s knihami, pohovka, pohodlné k řeslo a všemu dominuje mohutný

st ůl. Nehodí se k těm sk říním a polici z podýhovaných d řevot řískových

desek. Je mohutný, masivní, poctivý. Vzpomínám si, jak bylo obtížné

dopravit ho do této pracovny v poschodí. Dokonce zábradlí na schodišti

jsme rozebrali, abychom se s ním vyto čili, ale v pracovn ě prost ě být

musel. D říve pat řil mojí matce. Sedávala u něj za ve čer ů a psala

básni čky, které mi pak p řed čítala. Když zem řela, tém ěř všechen

nábytek v dom ě jsme postupn ě vym ěnili, ale st ůl jsem si ponechal

a opatruji jej jako nejcenn ější památku.

Často, když k němu usedám, vzpomínám na matku a na její n ěžné,

drobné říkanky, které i te ď jako by vystupovaly z letokruh ů té masivní

desky: Spíš, Honzí čku? Nejspíš. Spíš, spíš – a v tom snu co sníš...

Bohužel, v kontrastu s mat činými veršíky u tohoto stolu studuji zápisy

a záznamy výpov ědí svých klient ů, a to často není veselé čtení, či

poslouchání.

Je to moje práce. Co se dá d ělat? St ůl nutí k poctivosti, takže je ku

prosp ěchu klient ů, že tady často nacházím odpov ědi na jejich otázky

a lék na jejich trápení.

Zapnul jsem diktafon a pustil záznam posledního sezení s bývalým

vězn ěm: „P řijít o svobodu, být zav řený, je sama o sob ě zlá v ěc,“ za čal

svoji zpov ěď . „Porušil jsem zákon, ano – měl jsem sex s nezletilou

dívkou... Nebylo to znásiln ění. My se milovali. Jí bylo čtrnáct a mn ě

skoro t řicet... Opravdu jsme se milovali. M ěl jsem mít rozum, ale ten


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist