načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tíha lží – Emily Carpenterová

Tíha lží

Elektronická kniha: Tíha lží
Autor: Emily Carpenterová

– Temnota nalezená v románu její matky není ničím ve srovnání s pravdou, deroucí se z jeho stránek . – Na první pohled se může zdát, že Meg Ashleyová má všechno. Je mladá, krásná a život plný večírků jí financuje matka, zbožňovaná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 380
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The weight of lies ... přeložil David Sajvera
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-7379-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Temnota nalezená v románu její matky není ničím ve srovnání s pravdou, deroucí se z jeho stránek .

Na první pohled se může zdát, že Meg Ashleyová má všechno. Je mladá, krásná a život plný večírků jí financuje matka, zbožňovaná autorka hororového románu Kotě. Nic ale není takové, jak se na první pohled zdá, a v touze vymanit se z vlivu své matky přijme Meg nabídku k sepsání pamětí a odhalit tak lži, manipulace a osamělé dětství. Snaha o skandální odhalení pravdy se ale rychle promění v pátrání po stopách vraždy, která se stala předlohou Kotěte…

Zařazeno v kategoriích
Emily Carpenterová - další tituly autora:
Prokletí horské dívky Prokletí horské dívky
 (e-book)
Prokletí horské dívky Prokletí horské dívky
Tíha lží Tíha lží
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tíha lží

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Emily Carpenterová

Tíha lží – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Emily Carpenterová

TÍHA LŽÍ



Tato kniha vypráví fiktivní příběh. Jména, postavy,

organizace, místa, události a situace jsou produktem

imaginace autorky nebo jsou použity jako fikce.



Věnováno Katy



11

Kotě

- ukázka z Kapitoly 1

„Kotě“  – tak jí říkali všichni. Žádné opravdové křestní jméno, prostě jenom Kotě.

„Kotě, drahoušku,“ zazpívala na ni matka typicky jižanským přízvukem, když se podávala snídaně. Dívka pak pokaždé odběhla z elegantní hotelové jídelny a  vrátila se se skleněným džbánem plným čerstvé pomerančové šťávy, kterou rozlévala hostům sedícím kolem velkého mahagonového stolu.

„Kotě, miláčku,“ říkal její otec, když mužská část osazenstva usedala večer se zapálenými doutníky ke svým sklenkám koňaku. Dívka pak otočila velkým klíčem v zámku vchodových dveří, udělala pukrle a popřála všem dobrou noc.

Fay byla šťastná, že se může starat o  tak vyrovnané a  vyspělé dítě, navíc v tak nádherném prostředí. Přesto ale měla strach, aby o své malé místo nepřišla. Dívka měla svoje zvláštnosti – sklony k tajemnosti a různé podivné zvyky.

Fay si několikrát všimla, že si dívka poté, co na otcův pokyn zamkla hlavní dveře hotelu, strčila klíč od starého mosazného zámku do kapsy.

Ashleyová, Frances. Kotě. New York: Drake, Richards a Weems, 1976.


12

Kapitola 1

Na lehátku vedle hotelového bazénu ležela obálka. Tvrdý papír prvotřídní kvality v barvě slonové kosti. Byla opřená o podhlavník, na němž ještě před pěti minutami spočívala moje hlava. Horké lasvegaské slunce jako by ji oblažilo požehnáním přímo nebeským.

Odložila jsem na stolek láhve s  vodou, které jsem si právě přinesla, a zalapala jsem po dechu. Aniž bych se na obálku podívala, věděla jsem, že na zadní straně je elegantní, ozdobným písmem napsaný monogram. Vnitřní přebal z hedvábného papíru mandarinkové barvy. Uvnitř vkusná kartička popsaná zlatým písmem. Věděla jsem naprosto přesně, co je to za dopis.

Byla to bomba. Dopisová bomba, která po otevření neslyšně exploduje. Velmi ničivá bomba.

Ucítila jsem tisíce jehliček zarývajících se mi do prstů a  chodidel. Bodání sílilo, až jsem měla pocit, že jsem se ocitla uprostřed roje rozdrážděných vos. Začalo to asi před osmi měsíci. Podvrkla jsem si při lyžování v Coloradu kotník a vracela se letadlem do Los Angeles. Let byl opravdová noční můra – vedle úporné bolesti kotníku jsem navíc měla pocit, že mi odumřely všechny končetiny.

Na internetu jsem si našla, že se tomuhle mravenčení říká periferní neuropatie. Na základě informací z  online zdrojů jsem se sama

Tíha lží

13

diagnostikovala a zjistila jsem, že příčiny mohou být různé – od cukrovky přes autoimunní onemocnění až po rakovinu. Nehodlala jsem připustit ani jednu z těchto možností. Jsem přece ještě mladá – je mi teprve čtyřiadvacet – a jinak úplně zdravá.

Neměla jsem v úmyslu trávit půl dne běháním po doktorech, aby mi řekli, že mám vymknutý kotník. Nebo že mravenčení pravděpodobně samo odezní. Doktoři byli koníčkem mojí matky, ne mým.

Jehličky bodaly tentokrát déle než obvykle. Obtěžovalo mě to, ale předpokládala jsem, že se to samo spraví. Měla jsem to pod kontrolou, povětšinou. Bodání se zpravidla probouzelo, když jsem byla ve stresu. Jako teď, například.

Posadila jsem se na lehátko. Zhluboka jsem se nadechla. Sevřela ruce v pěst.

Jak jsem mohla být tak naivní? Frances sice žije v  New Yorku, ale své zvědy má všude. Samozřejmě se jí doneslo, že dělám v  Las Vegas společnost Auroře, která si líže rány po rozvodu. Mohlo mě hned napadnout, že uvíznu v síti jejích informátorů a že mě vystopuje. Na Frances Ashleyovou neměla ani CIA.

Neměla jsem v hotelu uvádět své pravé jméno. K čertu, a bylo jasné, že jsem tu neměla zůstávat celé tři dny. Nemohla jsem tu ale Auroru nechat samotnou s  její pařbovou četou, která si říkala Glitter Girls. Byly fajn, to jo. Ale rozvod je jako černá díra, v  níž smutek rozežírá srdce. (Vím, o čem mluvím. Moje matka se rozvedla třikrát.) A o Aurořiných děvčatech se všeobecně vědělo, že to nejsou zrovna bytosti překypující empatií. Zlomené srdce léčily týdnem nepřetržitého pití, hazardu a bezhlavého balení chlapů. Ačkoliv Aurora vypadala v pohodě a svou situaci bagatelizovala tvrzením, že to bylo „manželství na zkoušku“, nemohla jsem svou nejlepší kamarádku opustit a nechat ji samotnou v tomhle městě plném kouře a smutku.

Tři dny jsem se snažila držet krok s  amorfní skupinkou vřeštících a vodkou nasáklých trosek, které mohl někdo sbalit tak akorát nad ránem, kdy už člověk bere všechno, jen aby nešel spát sám, a absolvovala s nimi jejich túru po místních kasinech, klubech a restauracích. Přitom

Emily Carpenterová

14

jsem stále sledovala mobil, protože jsem čekala zprávy z  Omnie, neziskovky, kde jsem byla minulý týden na pohovoru. Nikdo ale nevolal. Zatím. A do toho ta obálka.

Matka mě našla. A doručila mi svou elegantně zabalenou výbušninu.

Znovu jsem se podívala na obálku. Tyhle obálky si nechala matka vyrobit speciálně podle svých požadavků v papírnictví Smythson of Bond Street, které používala i  Jackie Kennedyová Onassisová  – tedy pokud tyhle informace vůbec někoho zajímají. Na obálce stálo zlatým krasopisem vyvedené mé křestní jméno. Megan – ne Meg, jak mi říkají všichni ostatní. Nebyla tam zpáteční adresa ani poštovní známka.

Pozvánka měla přijít už minulý měsíc. Nejpozději šest týdnů před oslavou, Megan, a ať tě proboha ani nenapadne posílat je e-mailem. Tahle pozvánka ale přišla pozdě, den před narozeninami. Musel ji sem doručit kurýr. Frances mu zjevně dala přesné pokyny, aby počkal, až odejdu, a teprve pak mi obálku doručil, abych ji nemohla odmítnout.

Mravenčení se přesunulo z  rukou a  dlaní do chodidel. Třela jsem dlaněmi o sebe tak intenzivně, že by mi z nich měly odletovat jiskry.

Podívala jsem se na chlapíka na vedlejším lehátku. Měl zrzavě hnědé rozcuchané vlasy, které se třpytily ve slunečních paprscích, a  na ramenou mu vystupovaly pihy. Byl můj typ. Namáhala jsem mozek a snažila se vybavit si jeho jméno. Dokázala jsem si vzpomenout jen na náš včerejší krátký, ovšem hravý rozhovor cestou do hotelu. Dnes ráno, krátce poté, co jsem se uvelebila vedle bazénu, se tu najednou zhmotnil a svalil se na vedlejší lehátko. Líbil se mi, ale byl z něj ještě cítit slabý zápach včerejšího alkoholu a já jsem zrovna nestála o společnost. Byla jsem ráda, že se mi podařilo dostat nepozorovaně z pokoje – prokličkovala jsem mezi Glitter Girls, které se rozvalovaly na postelích, pohovkách a v měkoučkých křeslech –, a hledala jsem klidné místo, kde bych mohla čekat na vytoužený telefonát.

Zatím ale nikdo nevolal.

Zkontrolovala jsem znovu nepřijaté hovory a odložila mobil na stolek z týkového dřeva. Pracovala jsem pro Omnii víc než rok jako dobrovolník hned po škole. Byla to první práce v mém životě, která mě dokonale naplňovala. Když jsem se pak dozvěděla, že vyhlašují konkurs na

Tíha lží

15

místo koordinátora, byla jsem nadšená. Bylo to místo na plný úvazek, za slušný plat, se zaměstnaneckými benefity a zajistilo by mi taky poprvé v životě možnost vyzkoušet si něco nového. Nezávislost. To slovo pro mě byl nejcennější poklad ukrytý hluboko v srdci.

Po pohovoru jsem měla pocit, že mám velkou šanci místo dostat, teď mě optimismus ale pomalu opouštěl. Bylo po půl jedné, v  New Yorku půl čtvrté. Jak dlouho jim to bude ještě trvat? Odkašlala jsem si, měla jsem úplně sevřené hrdlo.

„Nevíš náhodou, kdo mi tady nechal tenhle dopis?“ zeptala jsem se pana Pihovatého ramene.

Nepohnul se ani o  milimetr. Přemýšlela jsem, jestli náhodou neumřel.

„Haló, promiň,“ zopakovala jsem ostřeji, než jsem chtěla. Chlapík otočil hlavu ke mně a já jsem pokývla směrem k obálce. „Ten dopis. Neviděls, kdo ho přinesl?“

„Ne. Proč ho neotevřeš?“

Odvrátila jsem pohled. Znovu jsem třela o  sebe rukama. Nechápe. Ale, popravdě řečeno, jak jsem od něj mohla čekat, že pochopí? Copak by cizí člověk mohl vytušit, jakou psychickou trýzeň může vyvolat dopis od Frances Ashleyové?

Chlapík se protáhl a  zívnul. „Vypadá to jako pozvánka. Asi nějaká s v atba .“

„Není to svatba,“ odsekla jsem.

Sundal si sluneční brýle a jeho pohled sklouzl z mé tváře dolů k mým rukám. Ucítila jsem, že se do nich vrací teplo. Přitiskla jsem si kolena na prsa a objala je brnícími prsty. Zaostřila jsem pohledem na malého kluka, který se plácal v nejhlubší části bazénu. Byl úplně sám, měl dětské plavecké brýle a navzdory ohromným nafukovacím rukávkům mu dělalo potíže doplavat ke břehu. Nikde žádná máma. Asi se teď choulí někde v plážovém stanu, vyspává kocovinu a  netuší, že její dítě právě v  tomhle městě hříchu zápasí o holý život. Vydrž, chlapče. Vidím se v tobě. To zvládneš!

Můj vztah s Frances byl vždycky bouřlivý, před třemi lety se ale vyhrotil. Bylo to kvůli jejímu článku v Ne w Yo r k e r u, který vyšel v rámci seriálu

Emily Carpenterová

16

Spisovatelka jako matka. (Říkala jsem si, že se to mělo jmenovat spíš Spisovatelka jako kus ledu/megaloman/zvíře požírající vlastní mláďata.)

Nebylo překvapením, že matčina esej („přemítavá, syrová, působivá“) byla ryzí sračka. Z  větší části ji tvořily fantasmagorické události, které se nikdy nestaly. Tedy s  výjimkou okouzlující pasáže popisující, jak jsem v Benátkách na gondole začala menstruovat. Tady se z nějakého perverzního důvodu uchýlila k pravdě.

Ten den, kdy vyšel časopis s  její esejí, jsme se do krve pohádaly. Bylo to po večeři v  jejím bytě na Páté avenue. Zatímco hospodyně v  kuchyni chrastila nádobím, informovala jsem Frances, že je podbízivá a chvástající se lhářka. Ona mi řekla, že jsou mi lhostejné její potřeby, prý si myslím, že mám na všechno automaticky právo a že jsem nafrněná princezna, která se nechá radši vyživovat, než aby riskovala a našla si vlastní práci. V tu chvíli jsem po ní hodila výtisk toho urážlivého časopisu. Trefila jsem nikoli ji, ale skleněnou mísu, která se rozbila. Chvíli na mě zírala ledovým pohledem, pak vyplula z místnosti jako koráb a zamkla se ve své pracovně. Krátce po půlnoci mě našla zabalenou ve starých svátečních šatech, jak se zachmuřenou tváří sleduju už několik hodin Plný dům a přežírám se mátovou zmrzlinou s kousky čokolády. Na podlaze se ještě povalovaly neuklizené střepy z rozbité mísy. Chladně mě informovala, že mluvila s editorem Ne w Yo r k eru, který mi nabízí možnost publikovat odpověď na její esej. Mám prý týden na to, abych něco napsala a poskytla čtenářům svou vlastní verzi.

„Ach, panebože! Kde jenom začít?“ řekla jsem. „Co třeba Vánoce 2003? Aneb ‚Když se Santa ožral a zapomněl na dárky‘?“

Povzdechla si. „Určitě, Megan. Přesně tím bys mohla začít.“

„Nebo... co takhle dát na začátek ‚Jak moje matka uplatila ředitele základky svou knihou s vlastnoručním podpisem, a já mohla díky tomu přeskočit desátý ročník‘.“

„Bylas na tu školu příliš chytrá. Ten rok by byl pro tebe jenom ztráta času.“

„Chceš říct, že pro tebe by to byla ztráta času. Tehdy jsem si přála jenom jednu věc – zůstat se svými přáteli. Učit se. Být normální. Ty ses ale nechtěla vázat na jedno místo.“

Tíha lží

17

Povzdechla si. Pohrávala si s lemem na čalounění pohovky. Já jsem ale ještě neskončila. Nestačilo mi ji naštvat. Chtěla jsem vidět krev.

„A co třeba tohle?“ řekla jsem sladkým hlasem a podívala se jí přímo do očí. „Lolita, díl druhý: Jak moje matka přehlížela, že její nezletilá dcera měla poměr s ženatým mužem.“

V té chvíli – byla to nanosekunda – celý svět kolem nás ztuhnul na kámen. Zůstaly jsme jenom my dvě, matka a dcera, zaklesnuté do sebe v nějakém pravěkém zápase o přežití. V tu chvíli jsem pochopila, že mi nemůže dát to, co chci, a zároveň jsem cítila bolest, kterou jí způsobuji. Viděla jsem svou vlastní ubohost a zoufalou touhu, aby matka dokázala změnit minulost. Jak jsme tam proti sobě stály, oči nám žhnuly a krev horečně pulzovala v žilách, došla mi nevyhnutelnost toho všeho. Pokud se ještě někdy setkáme, dostaneme se do kontaktu, vždycky to takhle skončí – byly jsme jako dvě sloučeniny v chemické laboratoři, při jejichž kontaktu dojde explozi. Syčení v baňkách. Jiskra. A výbuch.

Určitě jsme jedna druhou potřebovaly – dokonce jsme se svým způsobem milovaly, nějakým podivným, perverzním způsobem  –, ale na tom teď už nezáleželo. Naším osudem bylo, abychom zničily jedna druhou.

Troje následující Vánoce a  Nový rok jsem strávila u  různých přátel v  jejich vilách na tropických ostrovech nebo v  bytech někde v  Paříži a snažila se vyhnout odpovědi na otázku, proč nejsem se svou matkou. Podařilo se mi uniknout třem pozvánkám na oslavu jejích narozenin a nezúčastnit se jich. Poprvé v životě jsem se cítila svobodná. Od našeho střetu uplynuly tři roky. Tři roky od chvíle, kdy jsem naposledy mluvila se svou matkou.

Tři nádherné roky bez Frances. No, nádherné je možná trochu přehnané slovo, když vezmeme v úvahu moji stagnující kariéru i fakt, že už jsem dlouho nezavadila o žádného chlapa. Tohle byl ale teprve začátek. Rozhodně jsem se nechtěla vracet zpátky.

Teď jsem se potila pod palčivým lasvegaským sluncem, můj telefon zarytě mlčel a vedle mě ležela ta zavilá obálka. Cítila jsem se zase úplně ztracená. Naštvaná a  nesoustředěná. Měla jsem pocit, že jsem přesně tam, kde jsem byla před třemi lety.

Emily Carpenterová

18

Otřela jsem si tvář ručníkem, podívala se na láhev vody a  přála si, aby v ní byla Bloody Mary. Pak jsem se leknutím otočila, protože pihatý mladík seděl vzpřímeně a mezi prsty si pohrával s obálkou jako kouzelník s mincí. Usmál se na mě.

„Mohl bych tě doprovodit.“ Naklonil se ke mně a přejel mi prstem po noze odshora až ke kotníku. Zastavil se u malého mateřského znaménka a udělal kolem něj kroužek.

Ucukla jsem nohou.

„Věř mi, na tenhle večírek jít nechceš,“ řekla jsem a  natáhla se po obálce, ale on oddálil ruku.

„Věř mi, neexistuje večírek, na kterej bych nechtěl jít.“ Otevřel obálku a vytáhl z ní zlatem lemovanou i potištěnou kartičku. Zdvihl ji výš, aby se s  ní zastínil před sluncem, a  přimhouřil oči. Pak se nevěřícně rozchechtal. „No to mě podrž. Víš, co to je? To je od Frances Ashleyový.“ Bodnul mě pozvánkou do břicha. „Do prdele, dostalas zlatem psanou pozvánku na narozeniny Frances Ashleyový. Je to zítra večer!“

„Hm,“ odpověděla jsem.

Další píchnutí kartičkou. „To je přece úžasný!“

Nic jsem na to neřekla.

„Je to legenda. Kolik je jí vlastně let? Čtyřicet?“

„Šedesát.“

„Houby!“ Jeho rty se zkřivily mírným zhnusením. „Ty vole. Je sexy.“

Potlačila jsem nutkání obrátit oči v sloup. „Tady vidíš, co s člověkem udělá koupání v slzách čistokrevných štěňátek...“

„Frances Ashleyová...“ Zamračil se. „Ty vole, ta potvora musí pořádat ty nejúžasnější mejdany, jaký si člověk dokáže představit. Umí to asi kurevsky roztočit, jestli víš, jak to myslím. Představuju si, že se tam pije absint a klauni tam žonglujou s hořícíma motorovejma pilama.“

Uvažovala jsem, že mu barvitě vylíčím, jak to moje matka roztáčí maximálně tím, že nutí hosty poslouchat únavné historky o tom, jak ji jeden napravený džihádista naučil šermovat nebo že se za jediný týden v Tibetu stala mistrem védské jógy společně s bývalou manželkou manažera Michaela Douglase.

Tíha lží

Chtělo se mi smát a plakat zároveň. Pak jsem dostala chuť vydloubnout mu ty jeho pitomé oči.

„Odkud ji vlastně znáš?“ zeptal se. Otočil kartičku a  ani mě neposlouchal. „Počkej,“ zakrákal. „Tady je ještě nějakej vzkaz. ‚Miláčku, chybíš mi a miluju tě. Prosím, přijeď. Edgar je nemocný.‘“ Trochu ho přešel smích. „Aha,“ řekl.

Měla jsem pocit, jako bych dostala facku. Nemohla jsem popadnout dech.

„Dej to sem,“ zašeptala jsem chraplavě.

Podal mi pozvánku.

Měla jsem dojem, že slyším, jak chlapec v bazénu vykřikl, ale nebyla jsem si jistá, srdce mi bušilo jako splašené. Četla jsem znovu matčin vzkaz, podruhé, skoro jsem nevnímala jednotlivá slova.

„Kdo je Edgar?“ zeptal se.

Ignorovala jsem ho, nacpala pozvánku i  s  obálkou do kabelky, popadla jsem mobil a převrhla přitom jednu z láhví, které stály na stolku. Její obsah vytékal na sluncem rozpálené dřevěné palubky; nechala jsem to být. Potřebovala jsem něco udělat – někomu zavolat, něco naplánovat –, ale nedokázala jsem jasně přemýšlet. Nebyla jsem si jistá ani tím, že trefím zpátky do pokoje.

„Musím jít,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. Měla jsem pocit, jako kdyby vycházel z cizího těla.

„Odkud znáš Frances Ashleyovou?“ zeptal se.

„Neznám ji,“ zařvala jsem přes rameno a utekla.

Kotě

- ukázka z Kapitoly 1

Paní Murphyová Fay ujistila, že všechny tři chůvy, které tu byly před ní, vycházely s rodinou dobře a rozešly se s nimi v dobrém. Prostě jim jenom nevyhovoval život na ostrově.

Fay si říkala, že když si dokázala zvyknout na práci v  jídelně, překousne už všechno, o to snáz čtyřhvězdičkový hotel na soukromém ostrově. Ambletern pro ni byl jako ráj a dítě, o které se měla starat, jako anděl. Fay může klidně napsat předchozím chůvám a zeptat se jich, ale není času nazbyt. Murphyovi potřebují, aby nastoupila co nejdřív.

Lístek na autobus z Norwalku do St. Marys ji stál 24,50 dolarů, přesně tolik, kolik jí zbylo na účtu.

Ashleyová, Frances. Kotě. New York: Drake, Richards a Weems, 1976.


21

Kapitola 2

Ve zšeřelém hotelovém pokoji jsem po špičkách prokličkovala mezi spí

cími dívkami do koupelny. Zabouchla jsem za sebou dveře, celá jsem se

třásla a stále znovu jsem četla vzkaz od Frances. Žádné konkrétní infor

mace o  Edgarovi. Nic, co by prozrazovalo, jak na tom je. Otočila jsem

pozvánku a opřela ji o zrcadlo.

Srdečně Vás zveme

na oslavu narozenin

Frances Ashleyové

v sobotu 7. dubna 2016

ve 20:00 hodin

Central Park East 43

Prosíme o potvrzení účasti na: asa@rankinlewisliterary.com

Tedy zítra večer, v den matčiných narozenin. Ostatně jako vždy. Tento

krát mi ale neposlala pozvánku s  šestitýdenním předstihem do domu,

který jsem si v Los Angeles pronajímala.

Vzpomněla jsem si na moment, kdy jsme se s Frances viděly naposle

dy. Její výraz, když jsem řekla tu hroznou věc o svém románku s Grae

mem. Její obličej jako by se rozpustil, roztál jako vosk. Najednou jsem ji


Emily Carpenterová

22

nepoznávala. Hrdlo se mi sevřelo strachem. Možná i lítostí. Nebyla jsem si jistá.

„Mami...“ řekla jsem. Pak jsem se zarazila. Už nebylo cesty zpět, i kdybych se omluvila. Věděla jsem to. Viděla jsem, jak odchází chodbou do ložnice. Uvažovala jsem, že na ni ještě zavolám, ale neudělala jsem to. To, co jsem řekla, jsem myslela vážně, a ona to věděla. Obě jsme to věděly.

Kdybych tu pozvánku našla před šesti týdny ve své poštovní schránce, hodila bych ji do koše, aniž bych ji otevřela. Proto ji nechala doručit kurýrem. Ať už to byl projev její moudrosti, anebo prachsprosté pronásledování, jedno je jisté: Edgar je nemocný a Frances chce, abych přijela domů.

Špatně se mi dýchalo. Vyndala jsem z  kabelky mobil a  začala jsem na internetu hledat letenky do New Yorku. V  první třídě bylo několik posledních letenek na jeden z prvních ranních letů, večer bych byla na místě. Zarezervovala jsem si letenku, objednala jsem v mámině oblíbeném květinářství na Upper East Side dvě kytice, jedny hortenzie a jedny růžové pivoňky. Osprchovala jsem se, posadila se na záchod, rozčesávala si zacuchané vlasy a snažila se nebrečet.

Musím Edgarovi poslat pozitivní energii – aspoň to, co mi z ní zbylo.

Představovala jsem si jeho zářící oči a bujnou kštici stříbrných vlasů. Byl pořád fešák, i  když už překročil osmdesátku. Od začátku matčiny kariéry byl jejím agentem. Právě on byl jediný pevný bod v  mém chaotickém životě. Tradovalo se, že prý objevil rukopis Kotěte zahrabaný mezi nevyžádanými rukopisy ve své obstarožní literární agentuře, která se potácela na hranici bankrotu. Dostal tehdy mou matku na výsluní a v jediném okamžiku změnil navždy osudy všech kolem ní.

Edgar mi říkal Pip a nosil mi růžové makrónky. Jednou se za mnou dokonce přišel podívat do Omnie, aby poznal mé svěřenkyně. Když jsem byla dítě, zaslechla jsem jednou jeho hádku s Frances. Vysvětloval jí, že mě nemá posílat do internátní školy, na tábory ani na studijní program Leadership do Evropy. Říkal, že toho rozhodnutí jednou bude litovat, až bude sama. Samozřejmě ho neposlechla, ale já jsem ho milovala za to,

Tíha lží

23

že se aspoň pokusil jí to vysvětlit. Vlastně, milovala jsem ho, ať se dělo cokoliv. Byl jediná rodina, kterou jsem kdy měla.

Mramorovou koupelnou se rozezněl můj vyzváněcí tón. Telefonát z  Omnie. Narovnala jsem si ručník, z  pověrčivosti jsem si prolupala klouby na prstech a ťukla na displej.

„Zdravím,“ řekla jsem.

„Meg. Taky zdravím. Neruším?“

„Vůbec ne. Jsem tu jen pro vás.“

Zavřela jsem oči. Tolikrát jsem pozorovala Frances, když svým kouzlem směrovala reportéry, kam sama potřebovala, když začaly jejich otázky být příliš nepříjemné. Nenucený smích a  vševědoucí mrknutí. Jsem profesionální lhářka, drahoušku. Ať ti povím jakýkoliv příběh, budeš mu věřit. (A pak se vždycky rozhovořila o psychologii postav, o narativních přesunech nebo o podobných literárních nesmyslech a všichni ji uctívali v posvátném transu.)

Ředitelka už mezitím najela na svou reklamní řeč o tom, jak si dívky z harlemské Pearcovy školy oblíbily mé hodiny francouzštiny a italštiny, a chválila mě, že to byly nejnavštěvovanější kursy v jejich programu. Kdyby jen tušila, jak uboze jsem na ně zpočátku byla připravená. A  že moje nabídka praktických frází pro pubertální dívky spočívala z  výrazů: velký panák, boží dýdžej, nebo promiňte, moje kamarádka bude zvracet.

Reagovala jsem obvyklým přitakáváním a  ředitelka plynule přešla k  popisu budoucnosti Omnie. Rozšíření volnočasových aktivit prý nutně vyžaduje větší iniciativu při shánění sponzorů. Snažila jsem se soustředit, ale její slova se na mě valila ve vlnách – restrukturalizace, zaměření se na nové cíle, zhodnocení komunitních partnerů –, až mi z nich začalo cukat v  oku. Když se konečně odmlčela, aby se nadechla, můj mozek se začal chytat.

„Vy už jste na to místo přijali někoho jiného, že?“ řekla jsem a jemně si stlačovala místa kolem očního důlku.

„Ano. Už včera.“

Mlčela jsem.

Emily Carpenterová

„Podívejte, s  děvčaty jste byla naprosto dokonalá,“ řekla. „Všichni jsme se ale shodli na tom, že lepší než dělat koordinátorku pro vás bude starat se o fundraising. Díky vašim... rozsáhlým kontaktům.“

„Mým kontaktům?“

„Myslím ve vydavatelstvích a tak. Chtěli jsme vám proto nabídnout pozici vedoucí fundraisingového týmu, Meg.“

„Nemám žádné kontakty ve vydavatelstvích,“ odpověděla jsem strnule.

Jenom Edgara.

„Teď mám pocit, že jsem udělala nějakou velkou hloupost,“ pokračovala a její hlas zněl najednou opatrně. „Nedotkla jsem se vás?“

„Ne. Jenom... Nejsme si s  matkou moc blízké,“ řekla jsem. „Tedy v poslední době. V posledních letech.“

Odmlčela se.

Šest měsíců po odchodu od matky jsem se přiznala Auroře, že to vůbec není špatný pocit, nemuset se se svou matkou bavit. Odpovědí mi byl její soucitný a trochu nechápavý pohled. Její máma byla z těch lidí, kteří organizují rodinné fotografování na pláži, kvůli kterému se všichni zúčastnění obléknou do šatů stejné barvy a uvolněně a s lehkostí se rozestaví mezi duny. Moje drahá a laskavá nejlepší přítelkyně si nedokázala vůbec představit jiný typ matky, nemluvě o té mé. To bylo nejhorší. Vědět, že jsem sama.

Frances bude vždy břemenem mého života.

Odkašlala jsem si. „Není to poprvé, co se někdo takhle spletl.“

„ M e g...“

„Vážím si vaší nabídky, ale nemám zájem.“

Zavěsila jsem a  vrátila se zpátky do zatemnělého pokoje, abych si sbalila věci.

25

Kotě

- ukázka z Kapitoly 2

Fay nikdy neviděla tak majestátní stavbu jako hotel Ambletern. Nachá

zel se v jižní části ostrova Bonny Island. Byl to ohromný, starobylý dům

postavený z místní speciální betonové směsi vyrobené z písku a rozdrce

ných mušlí. Jeho křídla, arkýřové věžičky a verandy se rozpínaly všemi

směry; dům vypadal jako obrovský bílý pavouk. Kořeny dvou velkých

buků prorůstaly do základů a Fay to připomínalo pevnost. Tenhle dům

se určitě nezřítí, ani kdyby do něj člověk najel buldozerem.

Ashleyová, Frances. Kotě. New York: Drake, Richards a Weems, 1976.

Kapitola 3

V New Yorku bylo navečer už celkem chladno, obloha přecházela z purpurových odstínů do tmavě modré. Vyšla jsem ze svého oblíbeného obchodu s makrónkami (tucet pistáciovo-levandulových pro Frances a tucet kávových pro Edgara). Zrovna jsem se chystala mávnout na taxík, když se mi před očima zjevila Frances.

Její tvář byla ohromná. Na její bledou pokožku a rudé vlasy aplikoval grafik ve Photoshopu jakýsi groteskní filtr. Nemohla jsem si pomoct  – nedokázala jsem od ní odtrhnout oči. Zřejmě automatická reakce. Jako u lidí, kteří si zapálí cigaretu, ačkoliv jim právě řekli, že mají rakovinu plic.

Tahle obrovská, vyretušovaná podoba mé matky byla přilepená na boku městského autobusu a usmívala se tajemně hned vedle reklamy na nové vydání Kotěte. Na obálce knihy byla její hlavní postava, malá blonďatá holčička stojící v otevřených dveřích novogotické usedlosti. Byla oblečená v obnošených zelených ginghamových šatech a turbanu s bílým povislým pštrosím perem. Po celé délce autobusu se táhl křiklavě rudý reklamní slogan: FRANCES ASHLEYOVÁ A KOTĚ: I  PO ČTYŘICETI LETECH VÁ S O H R O M Í .

Městský autobus se mi mihnul před očima, poté odvrzal a odskřípěl dolů po Deváté ulici. V  tom krátkém momentu ale ještěří část mého

Tíha lží

27

mozku stačila zaregistrovat každý detail matčina portrétu: její tajemné oči, vlny kaštanových vlasů, tvář vypulírovanou kolagenem, botoxem a laserem do nejvyššího stupně lesku. Její rudé rty se z bledého obličeje zlomyslně culily na nás na všechny. Nedokázala jsem se na ni nedívat. Víte, co se říká o Moně Lise? S obrazem mé matky to bylo přesně naopak – ať stojím kdekoliv, její oči se dívají na všechny strany, jen ne na mě.

Kašlu na taxík. Procházka na čerstvém vzduchu mi pročistí hlavu, pomůže mi udržet pod kontrolou mravenčení. Vydala jsem se na sever, jako kompas jsem použila mrakodrap Chrysler Building. Bylo neobvykle chladno, chladněji, než bývá v New Yorku v dubnu, a já jsem si z Las Vegas přivezla jen své tenké šaty a letní boty s vysokými podpatky, takže jsem se klepala jako osika. Kéž bych tak měla svůj nepromokavý plášť. Měla jsem jeden opravdu hezký, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Dal mi ho jednou k  Vánocům jeden z  matčiných bývalých, hedgefondový manažer, kterého opustila někde v Thajsku, pokud si dobře pamatuju.

Přecházela jsem hranice čtvrtí a  po čichu dokázala rozpoznat, kde jsem. Jak se Chelsea měnila v  Midtown a  Upper East Side, pach moči, odpadků a odér indického jídla postupně ustupoval vůni parfému z butiků a výfukovým zplodinám z luxusních limuzín. Byla už tma. Zabočila jsem k jižnímu okraji Central Parku a udýchaná a zbrocená potem jsem prokličkovala k Šedesáté třetí avenue, kde jsem zapadla do květinářství.

Když jsem dívce za pultem sdělila své jméno, podala mi dvě ohromné kytice zabalené do hnědého papíru a celofánu. Nádherně voněly. Dívka si všimla makrónek a nabídla mi ještě velkou jutovou nákupní tašku, do které se vešlo úplně všechno.

„Nechcete k  těm pivoňkám ještě kartičku s  blahopřáním?“ zeptala se, když všechno úhledně narovnala do tašky a  podala mi ji. Měla neskutečně hladké mikádo a oči nalíčené dvěma virtuózními tahy fialové tužky.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ani prázdné blahopřání? Můžete si ho vyplnit sama.“

Emily Carpenterová

28

„Ne,“ odmítla jsem rezolutně a podala jí kreditní kartu.

Když si na ní přečetla mé jméno, pozvedla obočí. „Panebože. Vy jste ta Megan Ashleyová.“

„Přesně tak,“ pousmála jsem se bez náznaku nadšení. Viděla jsem jí na očích, jak mě ve vteřině zhodnotila. Stávalo se mi to pořád, i  když jsem byla s matkou snad na milionu fotografií: Snědá kůže, neurčitý etnický původ. Rozhodně nevypadá jako potomek dokonale porcelánové Frances Ashleyové. Který z nich byl vlastně váš otec...?

„Mám to připsat na účet vaší matky?“ zeptala se.

„Ne. Ne, děkuji. Ty květiny jsou pro ni. Nebylo by vhodné, aby si je platila sama.“

Zasmála jsem se. Ona se taky zasmála. Ve skutečnosti to ale nebylo moc k smíchu a už delší dobu mě to trápilo: moje matka platila všechno, co jsem dělala nebo konzumovala – nepřímo, automaticky, ze svěřeneckého fondu, patnáctého v  měsíci. A  teď, když mi krachla práce v  neziskovce, se zdálo, že budu na její výplatní pásce, dokud nepřijdu na to, co od svýho zasranýho života chci.

Dívčiným pohledem problesklo znepokojení. „Musím se vám přiznat. Já Kotě prostě miluju. Myslím to upřímně. Tohle asi říká spousta lidí, ale hodně z  nich v  tom hledá takovou tu kýčovitost, asi víte, co tím myslím. Já ale ne. Viděla jsem ho dvanáctkrát, když ho loni dávali v  Angelice. Znáte to: Povídej si se mnou, příběhu spřádej nit...“ Usmála se s očekáváním, že se přidám k deklamaci. Když jsem nic neříkala, snažila se kout železo dál. „Úplně mi z toho naskakuje husí kůže. Mohla bych se vás na něco zeptat? Co ji... vlastně inspirovalo? Chci říct, jak mohla v  devatenácti něco takového napsat? Víte, já taky píšu. Ne, že bych se chtěla srovnávat s Frances Ashleyovou nebo s kýmkoliv jiným. Chci jenom říct, že úplně chápu tyhle věci, proč člověk píše a tak, protože se s tím taky potýkám. Teď zrovna pracuju na jedný věci, bude to trilogie. Ne že by to někde vyšlo a tak. Třeba někdy v budoucnu.“ Jemně se začervenala a dotkla se svého perfektního mikáda. „Chci jenom říct, že všichni pořád mluví o velkých autorech. Ale co spisovatelé, co prostě nepatří mezi tu extra třídu, ale vydělali tuny peněz? Člověk se musí na

Tíha lží

29

velikost vykašlat, nebo ne? Myslím, že vaše matka je lepší než tihle velikáni. Nechci říct, že je lepší spisovatelka. Je prostě chytřejší.“ Vypískla. „Jaké to vlastně bylo, mít matku, která prodala víc knížek než nejznámější spisovatelé současnosti?“

„No...“ zarazila jsem se.

Nadechla se a čekala, že ze mě vypadne nějaké moudro.

„Byla jsem na ni čtyřiadvacet hodin denně nasraná, jinak bych nedokázala překonat ty pocity hanby a sebeopovržení.“

Její úsměv se vytratil. „Ach. Nemyslela jsem to nijak špatně...“

„Promiňte, to byl pokus o  žert.“ Vzala jsem svou kreditní kartu. „Hodně hloupý. Omlouvám se. Já jenom...“ Vzala jsem si z pultu tašku. „Děkuji za květiny. Jsou opravdu krásné. Pěkný večer.“

Mlčky přikývla. Otevřela jsem dveře a vyšla do chladné noci. Tváře mi hořely, ačkoliv jsem se ujišťovala, že se nic nestalo. Panebože, proč se musím vždycky chovat jako kráva? Jakmile jsem se ocitla ve stejném městě jako Frances, stávala se ze mě ufňukaná, škodolibá čúza.

Co o mně vypovídá fakt, že mi dělá dobře, když někdo mluví o mé matce jako o podřadném pisálkovi? Mám kvůli tomu navrch?

Za deset minut jsem došla k matčinu domu. Chvíli jsem se na chodníku snažila uklidnit a podívala jsem se vzhůru. Dům byl navržen tak, aby dělal dojem – kvádry z bílého vápence narovnané na sobě jako kostky cukru, mosazné rámy oken a dveří, v nichž se odrážela světla taxíků. Ve všech oknech se svítilo, kromě nejvyššího patra, které bylo v chladném, modravém soumraku podivně temné. Divné.

Když jsem vešla dovnitř, ukázal na mě vrátný prstem. Nebyl to Paolo, ale někdo nový.

„Moment,“ oslovil mě. „Můžu vám nějak pomoct?“

Usmála jsem se na něj a snažila se skrýt nervozitu. Muž můj úsměv opětoval, ale v jeho očích se dalo vyčíst spíš Hej, chica, vo co jde? Jako kdybych dělala donášku jídla. To se mi stává často. Mexičani si vždycky myslí, že jsem Mexičanka. Íránci si zase myslí, že jsem Peršanka. Kolumbijci, Portorikánci a Indové – jakbysmet. Zapadala jsem vždy do jejich osobního rasového schématu, multifunkční barevná žena.

Emily Carpenterová

30

Tohle mi nikdy nevadilo, fakticky. Pokládala jsem to za svou osobní výhodu, schopnost zmizet v  jakémkoliv davu. Když jsem potřebovala, stala jsem se neviditelnou. Ve skutečnosti se na mém vzhledu podepsala prostá kombinace kreolských a brazilských genů zděděných po mém otci, který zemřel před mnoha lety.

Narovnala jsem se a přendala si tašku do druhé ruky. „Nesu balíček pro paní Ashleyovou. Do penthousu.“

Nový vrátný nafouknul hrudník jako holub na báni: „Moment prosím.“ Zvednul sluchátko a  kamsi telefonoval. Přikryl mikrofon rukou. „Od koho to je?“

Vteřinu jsem zaváhala, oči mi sklouzly na plátěnou tašku. „Firma Bramble a Bloom.“

Odmlčel se. Jeho oči těkaly mezi mnou a výtahem. Konečně položil sluchátko. „Promiňte, nikdo není doma.“

„Určitě jsou doma. Ty květiny jsou na večírek. Zkuste to ještě jednou .“

Narovnal záda. „Můžete je nechat na recepci, postarám se, aby je paní Ashleyová dostala, až se vrátí.“

Povzdechla jsem si a kousla se do rtu. „Tedy, já půjdu nahoru. Oni... čekají na mě.“

Ve tváři se mu objevil záblesk pochopení. „Ach tak, momentíček.“ Zase na mě ukázal. „Ach jo, promiňte. Vy jste...? Vy jste její dcera, že? Paolo mi o vás říkal...“

Obešel recepční pult a jeho oči už neříkaly hej, chica. Teď měl ve tváři úplně jiný výraz. Zvláštní jiskru. Ten pohled.

Panebože, dneska je snad úplněk, že všichni takhle šílí.

Provedla jsem úhybný manévr a proklouzla kolem něj, kolem kožených křesel a velkého intarzovaného stolu, na němž stála obrovská váza s tulipány, a nastoupila do výtahu vonícího parfémem. Stiskla jsem desítku. Zpoza rohu se vynořila jeho portýrská čepice a doširoka otevřené oči pod kšiltem z lakované kůže zářily očekáváním.

Ať už mi chtěl říct cokoliv, dveře výtahu ho umlčely a  já už jsem jen cítila, jak kabina vystřelila vzhůru. Opřela jsem se o  polstrovanou

Tíha lží

stěnu a zhluboka vydechla. Z dlouhé chůze mě bolely nohy, a když jsem

si přičichla k  podpaždí, ucítila jsem kombinaci letadla, taxíku a  květi

nářství, ze které se mi zvedal žaludek. Sprchu ovšem budu muset oželet.

Bylo skoro půl deváté. Frances už určitě ukončila koktejly a postoupila

k prvnímu chodu.

Stiskla jsem zvonek na bílých emailových dveřích s mosazným číslem

10. Zazvonila jsem jednou, podruhé a  pak ještě jednou, dlouze. Nikde

nikdo. Přehodila jsem si tašku do druhé ruky, vylovila jsem z  kabelky

klíče a odemkla si dveře.

Kotě

- ukázka z Kapitoly 2

V Ambleternu byl úžasný klid. Už když se Fay na hotel dívala z příjezdové cesty, napadlo ji, že sem rozhodně nejezdí na dovolenou rodiny s hlučnými dětmi.

Spíše se zde scházejí milenci. Vědci sem jezdí pozorovat přírodu a spisovatelé zde sepisují strašidelné příběhy. Ambletern byl prostě jiný než kterékoliv jiné místo, dům přetékal historií, tajemstvím a nevyřčenými přísliby. Byl to dům, kde se mohou dít různé věci.

Fay ucítila v břiše vlnu vzrušení, postavila kufr na pískovou cestičku a sepnula si své dlouhé rudé vlasy sponkou do drdolu. Už teď byla celá zpocená.

Ashleyová, Frances. Kotě. New York: Drake, Richards a Weems, 1976.


33

Kapitola 4

Foyer i další pokoje matčina apartmá byly ponořené ve tmě, všude panovalo nezvyklé ticho. Zastavila jsem se, odložila květiny a makrónky na lesklý stolek a vešla do obývacího pokoje.

Za ty tři roky, co jsem tu nebyla, se toho moc nezměnilo – pořád to tu vypadalo jako na fotce v luxusním magazínu o bydlení. Pokoj byl vybaven v odstínech světlerůžové a krémové barvy, nábytek dokonale kombinoval starožitné a na zakázku vyrobené kusy. Na vyřezávané mramorové krbové římse tikaly hodiny v gustaviánském stylu, nad nimi se na mě usmívala moje matka v zelených plesových šatech vyvedená značně lichotivými tahy štětce. Odvrátila jsem pohled.

Jako vždy tu bylo dokonale uklizeno, nikde ani smítko prachu. Po hostech ani památky. Byt byl úplně prázdný.

Zula jsem se a vyrazila po tlustém perském koberci; po cestě jsem rozsvěcela světla. Otevřela jsem okno, nadechla se studeného vzduchu prosyceného zplodinami z  výfuků a  šla do kuchyně. Mramorové kuchyňské desky zely prázdnotou, kuchyňské spotřebiče byly uložené v komoře. Ani náznak, že by tu catering něco připravoval či servíroval.

Otevřela jsem dveře masivní lednice Sub-Zero. V koutku se choulila jedna neotevřená láhev šampaňského.

„Ahoj, drahoušku,“ řekla jsem.

Emily Carpenterová

34

Nalila jsem si kávový hrnek až po okraj a  pokračovala v  inspekci. Jídelna, knihovna a salón. Kráčela jsem po chodbě vedoucí do ložnic. Na cestě k hlavní ložnici jsem se zastavila. Dveře Francesiny pracovny byly zavřené, ale pod nimi zářil tenký proužek světla.

Tiše jsem zaklepala. „Frances?“

Ozvalo se šramocení a  pak tlumená rána. Instinktivně jsem ustoupila.

„Frances?“ opakovala jsem znovu.

Za dveřmi se ozvalo další šramocení, potom ticho.

V minulosti jsem se setkala s několika šílenými fanoušky mojí matky a pokaždé to stálo za to. Sto procent z nich byli regulérní blázni. Za dveřmi mohl být kdokoliv – student, který nedávno narazil na Kotě v rámci předmětu Současný americký horror a podařilo se mu nějak dostat přes vrátnici. Nebo nějaký náhodný pubertální stalker, co vyčmuchal Francesinu adresu a chce ji pozvat na svůj stužkovací večírek. Nebo by tam mohl být člen jedné hodně ujeté subkultury zvané Kult kotěte, což jsou osoby, které zamořují internet uměleckými díly strašidelné fanfiction a pošahanými konspiračními teoriemi o její knize.

Zoufale jsem si přála mít po ruce pepřový sprej nebo vysokofrekvenční píšťalku. Nebo pistoli.

Postavila jsem se čelem ke dveřím, srdce mi bušilo. „Ať je tam kdokoliv, okamžitě vylezte ven.“

Nic.

„Jestli okamžitě neotevřete, přísahám, že zavolám policii, a věřte mi, že nebudete...“

Dveře matčiny pracovny se otevřely a v nich se neobjevilo mohutné mimozemské monstrum, ale hubený, přihrbený mladík. Vypadal tak na pětadvacet, i  když jeho popelavě šedou tvář starce korunovaly  prořídlé vlasy neurčité barvy. Krk měl obalen lehkým tmavozeleným šátkem. Nad ním na jeho tvářích zuřivě zářily dvě jasné skvrny, rosacea. Couvla jsem o krok zpět.

„Megan,“ oslovil mě. Po těle mi přejela vlna bodavé bolesti, jako bych se ocitla v mraveništi, a málem mi vyrazila dech.

Tíha lží

35

„Kdo jste?“

„Jsem Asa Bloch.“ řekl a  podal mi drobnou ruku. „Jsem Francesin nový asistent. Strašně, opravdu strašně se omlouvám, že jsem vás takhle vyděsil. Právě jsem vyřizoval korespondenci vaší matky.“

Podívala jsem se na jeho ruku. Byla stejně šedá jako jeho obličej, jako kus syrových kuřecích prsou. Nepodobal se ani trochu předchozím matčiným asistentům – agresivním, pohledným chlapečkům z Westchester County, absolventům elitních univerzit, kteří už od kojeneckého věku snili o tom, jak převálcují vydavatelský průmysl. Tenhle vypadal tak ... chudokrevně.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se.

Stáhl zase ruku. „Pardon?“

Zopakovala jsem to hlasitěji. „Kde jsou všichni?“

V očích mu problesklo pochopení. Otevřel pusu. „Ach, ne,“ polknul naprázdno. „Chci říct, samozřejmě. Přišla jste na večírek.“

„Ano, přesně tak. Přišla jsem na večírek. Má se konat právě dnes, na matčiny narozeniny, jako každý rok.“

Zčervenal. „Jsem absolutní idiot. Měl jsem... Vůbec mě nenapadlo, že... Vaše matka prostě předpokládala, že nepřijdete. Takže asi... No zdá se, že vám to neřekla.“

Pokusil se o chabý úsměv, který jsem neopětovala. Můj pohled místo toho sklouzl do pracovny na matčin masivní stůl se skleněnou deskou, na jejíž ploše se odrážel lesk stříbrného počítače. Všechno bylo na svém místě. Souprava čalouněná slonovinově bílou kůží a těžítko z nebroušeného bílého kamene, které nikdy nesloužilo svému účelu, protože Frances okamžitě uložila každý volný kus papíru na své místo. Jedna židle v hodnotě desítek tisíc dolarů stála odsunutá od stolu. Seděl na jejím místě. Nikdy jsem nezažila, aby moje matka pustila asistenta do své pracovny, natož pak ke svému počítači. Co se týče počítače, byla moje matka paranoidní. Stejně tomu bylo s jejími papíry. A se vším v jejím životě.

Podívala jsem se na něj. „Ta pozvánka mi nepřišla s  dostatečným předstihem, jak bývá zvykem. Někdo mi ji doručil osobně. Včera. K bazénu ve Vegas.“

Emily Carpenterová

36

Přikývl, jako kdyby to byla nová informace, kterou si musí promyslet. Cítila jsem, jak ve mně zvedá vlna hněvu.

„Tak řeknete mi konečně, co se tu ksakru děje?“

Zhluboka se nadechl. „Neposlali vám oficiální pozvánku, protože se Frances rozhodla, že vás letos nebude zvát.“ Sledoval oknem temné skvrny stromů rozpité v parku. Byla jsem ráda, že se na mě v tu chvíli nedívá, protože se mi oči nečekaně zalily slzami. „Myslela si, že to tak bude pro všechny lepší,“ pokračoval. „Ale před třemi dny měl Edgar mozkovou mrtvici a odvezli ho do nemocnice. Řekla mi, že změnila názor. Říkala, že by vás chtěla vidět a že vás mám najít. Bylo už pozdě poslat pozvánku poštou, tak jsem ji poslal kurýrem.“

Vyschlo mi v ústech. „Počkejte, Edgar měl mrtvici? Je v nemocnici? V té pozvánce bylo jenom, že je nemocný.“

„Ano, byla to mrtvice. Před třemi dny. Vaše matka to nese velmi špatně. Byla to těžká mrtvice a on už má svůj věk. Ale... jestli k tomu můžu něco říct... vypadalo to spíš, že se trápí kvůli vám.“ Zíral na mě tak upřeně, jako by měl oči vybavené vlečným paprskem. „Kvůli té situaci mezi vámi dvěma. A proto se rozhodla vás pozvat.“

Začaly mě zase brnět ruce. Z  jeho podání jsem začínala mít pocit, že zodpovědnost za Edgara a za nevydařený večírek nesu víceméně hlavně já.

„Silně ji to rozrušilo,“ pokračoval. „Říkala, že nezvládne pořádat večírek, když je Edgar v nemocnici. A zdálo se, že je přesvědčená, že i když tu pozvánku dostanete, stejně nepřijdete. Říkala, že už nechce být sama a...“ Rozpačitě sebou zavrtěl.

„Tak utekla,“ doplnila jsem ho.

Přikývl. „Dnes ráno ten večírek odvolala. A  odletěla do Palm Springs.“

„To mě nepřekvapuje. Takže vy, jako matčin poslušný asistent, jste všechny obvolal a vyřídil jim, ať nechodí. Všechny kromě mě. Mně jste nezavolal. Proč?“

„Frances říkala, že vám zavolá.“

„Dám vám jednu malou radu. Nikdy nečekejte, že Frances udělá to, co říká. Ušetříte si rozčarování.“

Tíha lží

„A taky...“ Odkašlal si. „Myslel jsem, že budete chtít vidět Edgara.“

Zarazila jsem se. „No. To máte pravdu.“

„Je tady ještě jedna věc,“ řekl a  jeho slova ve mně vyvolala napětí. „Vůbec bych vám to neměl říkat, protože tím riskuju, že přijdu o práci, ale...“ selhal mu hlas.

„O co jde?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Týká se to Palm Springs.“

„Palm Springs,“ opakovala jsem po něm mechanicky.

„A Benoîta Jaffeho,“ doplnil Asa.

Benoît, ten francouzský umělec, kterého jsme s Frances potkaly před pěti nebo šesti lety na umělecké přehlídce v  Palm Springs. Naprosto jasně se mi vybavila jeho tvář. Chumáče černých vlasů, úzký nos, olivová kůže. Sexy chlap působící trochu neuspořádaným a  bezbranným dojmem. Byl tou dobou ženatý – s nějakou americkou herečkou – a byl pro moji matku příliš mladý, ale měla jsem podezření, že ji to ani v nejmenším neodradilo.

„Frances a Benoît Jaffe odletěli do Palm Springs. Aby se vzali,“ dodal a já, přísahám, jsem se málem svalila, na koberci v matčině předsíni.

To byla další špatná zpráva prohlubující celkově zoufalou situaci. Frances se vdala, aniž by mi o tom cokoliv řekla.

Kotě

- ukázka z Kapitoly 2

Kotě Murphyová stála v polovině širokého schodiště stoupajícího z haly hotelu Ambletern, rukama objímala vyřezávané dubové zábradlí a pozorovala, jak se pod ní u  velkého dubového stolu zapisují hosté, kteří právě přijeli přívozem. Její blond vlasy spletené do dvou souměrných copů sahaly právě pod její drobná ramínka.

Fay stála u  hlavních dveří a  sledovala ji. Dívčin obličej se nepohyboval tak, jak je typické pro dívky jejího věku  – žádné nezvladatelné pitvoření nebo záchvaty. Její tvář byla nehybná, na tak malou dívku až nadpřirozeně usebraná. I  její copy vypadaly jako vytesané z  kamene. Sledovala hosty široce rozevřenýma očima bez mrkání, stažení jejích rtů by někdo mohl interpretovat jako opovržení, kdyby na to měla věk. Protože jí ale bylo teprve osm, dospěla Fay k  názoru, že vyjadřují spíš ostýchavost.

Než se Fay stačila dívce představit, pohltil ji dav hostů. Potkala sympatický pár mladých lidí, Cormleyovy; jednoho hocha jménem Henrick a jeho bodrou matku; a starší dámu, slečnu Bolanovou, jež působila trochu panovačně. Všichni byli tak okouzlující. Fay měla pocit, že mnohem víc než ona. Došla k názoru, že má štěstí, že mohla takové lidi potkat.

Ashleyová, Frances. Kotě. New York: Drake, Richards a Weems, 1976.


39

Kapitola 5

Ráno jsem zajela taxíkem do Presbyteriánské nemocnice, abych navštívila Edgara. Prodělal několik záchvatů mrtvice. Lékaři ho připojili na dýchací přístroj a uvedli do umělého spánku v naději, že se otok mozku vstřebá. Protože jsem nebyla člen jeho nejbližší rodiny, nechtěli mě k němu pustit.

Bylo jim jedno, že má už jenom syna, který žije v Londýně a neudržuje s Edgarem styky. Bylo jim jedno, že jsem jako jediná přišla navštívit umírajícího muže. Když jsem odkládala květiny na umakartový stolek, musela jsem vypadat dost uboze, protože jedné sestře se mě nakonec zželelo.

„Deset minut,“ zašeptala. „Kdyby se někdo ptal, jste jeho vnučka.“

V pokoji byla tma. Edgarova postel byla zvednutá do nejvyšší polohy, takže jeho bledá tvář ležela skoro na úrovni mojí hlavy. Odhrnula jsem pramínek vlasů, naklonila jsem se a políbila ho na čelo.

„Edgare, to jsem já, Pip.“ Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, ale podařilo se mi potlačit pláč. „Nevypadáš tak božsky jako vždycky. Strašně mě mrzí, že jsem ti tak dlouho nezavolala.“ Narovnala jsem se a  zhluboka se nadechla. „Tak Frances se vdala. Zase. Včera, shodou okolností. Vzala si Benoîta Jaffeho. Ani mi to neřekla, prostě šla do toho a udělala to. Letěla s ním do Kalifornie a já zatím... Nevím. Nemám ho ráda. Myslím, že to je parazit.“

Emily Carpenterová

40

Snažila jsem se popadnout dech a nevěděla jsem, jestli budu mít sílu pokračovat.

„Musíš se z toho dostat, Edgare, protože Frances bez tebe nedokáže fungovat. A  ten maník, Benoît? Jestli odkopnul svou manželku kvůli mámě, tak musí být totálně bez peněz. Bude na Frances úplně závislý. Musíš se dát dohromady a pomoct mi přijít na to, co mám dělat. A taky ten kluk, Asa. Asistent Frances...“

Ucítila jsem zase slzy. Horké a hrozivé.

„To ty jsi ho najal? Byl včera večer v její pracovně. Na jejím počítači. Co se tam sakra děje? Copak se máma už úplně zcvokla?“

Místností se ozývalo hučení a cvakání ventilátoru. Pohladila jsem ho znovu po vlasech.

„Vyhodila jsem ho. Řekla jsem mu, ať se nevrací, dokud budu v bytě. Nekouká z něj nic dobrého, to je vidět na první pohled.“

Slzy už mi tekly po tvářích a kapaly z nosu na zem, musela jsem pořád popotahovat.

„Já vím. Měla bych jí zavolat. Ale Edgare... je to už tak dlouho a mezi náma je taková propast. Já jsem pořád strašně nasraná...“ Hlas se mi zlomil.

Možná bych jí řekla něco, čeho bych do smrti litovala.

Možná bych s ní přerušila všechny styky. Navždycky.

„Potřebujeme, aby ses uzdravil, Edgare,“ zašeptala jsem a najednou se zastyděla za to, že vtrhnu na jednotku intenzivní péče a  hodím své problémy na muže v kómatu. Každý přece ví, že v podobných situacích je nutné zachovat vyrovnanost a  pozitivní přístup. Panebože, už se ze mě stává Frances.

Políbila jsem ho a otřela vlhkost, která zůstala na jeho vrásčité tváři po mém polibku. „Nedělej si o mámu starosti, Edgare. Postarám se o to. Teď jenom potřebuju, aby ses uzdravil. Chci zase slyšet, jak nadáváš na mladé barmany u Bemelmanse. Slyšíš mě? Potřebuju... Potřebuju slyšet tvůj smích, aspoň ještě jednou v životě...“ Otočila jsem se a utekla z nemocničního pokoje. Klopýtala jsem po chodbách osvětlených zářivkami, až jsem konečně našla výtahy.

Tíha lží

41

Když jsem sjela do nemocničního foyer, schoulila jsem se na plastovou lavičku stojící u automatických skleněných dveří hlavního vchodu. Opřela jsem si hlavu do dlaní. V břiše jsem cítila úzkost, tělem mi projížděly tisíce jehliček, ale já je skoro nevnímala. Myslela jsem jen na Edgara.

O  mých třináctých narozeninách si mě posadil na klín a  řekl mi, že ví, jak je těžké být dcerou Frances Ashleyové. Řekl mi, že za ním můžu kdykoliv a s čímkoli přijít. To on mě na střední škole přesvědčil, že – ačkoliv jsem se neučila nejlíp – bych měla jít na univerzitu studovat globální a urbánní výchovu. Poslechla jsem ho a bylo to to nejlepší, co jsem kdy udělala. Na Newyorské univerzitě jsem si koupila svou první průkazku na městskou dopravu, poprvé jsem si vyprala v samoobslužné prádelně a potkala jsem tam svoji nejlepší kamarádku.

Byl to Edgar, kdo mi vždycky připomínal, že Frances má i  dobré vlastnosti. Bývalo to obyčejně ve chvílích, kdy jsem ji zrovna chtěla zabít. Pouze díky němu jsem se nezbláznila. Byl mou oporou. Ale teď... teď leží v nemocnici v bezvědomí a já nevím, co mám dělat.

To ty oslavy čtyřicátého výročí vydání Kotěte, napadlo mě, když jsem si protírala nateklé oči. Plánování tak monumentální akce pro něj musel být strašný nápor a  zcela ho vyčerpal. Nebyl už žádný mladík. Neměl takovou sílu jako dřív. Nedokázal už snášet stres a  Frances jako dřív, s lehkostí.

Zírala jsem do prázdna a v hlavě si přehrávala příběh. Příběh mého života, Edgarova života, života Frances. Jak by asi vypadaly naše životy, kdyby nebylo Kotěte. Bezstarostná existence v  těch nerůžovějších barvách. Obyčejná holka s obyčejnou mámou a vlídným strýcem Edgarem. Žádní vzteklí fanoušci. Žádné podivné cesty, při nichž do našeho soukromí proudily jako přes turniket davy cizích lidí. Jen normální rodina, v níž se lidé milují.

Pak jsem uviděla pod nohama skvrny na modré dlaždici a fantazie se rozplynula. Snění je pro malé děti. Minulost změnit nedokážu. Frances tu knihu napsala a  navždy tím změnila naše životy  – ať už k  lepšímu, nebo k horšímu.

Emily Carpenterová

42

Napsala ji během pouhých dvou měsíců, v létě 1975 po druhém ročníku na univerzitě. Pracovala tehdy jako uklízečka v  penziónu na jednom z ostrovů u pobřeží Georgie, protože si potřebovala přivydělat. Pocházela z Maconu v Georgii. Její rodiče nebyli bohatí a Frances chodila od dětství na brigády. Byla zvyklá se otáčet.

Kotě byla jen taková hříčka, kterou hodila na papír ve volném čase mezi čištěním záchodů. Dílko vyšlo hned následující rok ve předním nakladatelství Drake, Richards a Weems a sklidilo nadšené ohlasy. Nebyla to její jediná kniha  – Frances nebyla jako Emily Brontëová nebo Margaret Mitchellová. Kotě bylo ale zdaleka nejslavnější.

Nikdy jsem tu knihu nečetla. Dokonce jsem se dokázala celou střední školu vyhýbat zhlédnutí filmu. Kdykoliv se objevil na hlavním televizním kanálu, automaticky jsem přepínala na jiný program. Máma mi tohle předstírání, že Kotě i její další knihy neexistují, značně usnadňovala. Psala sice skoro nepřetržitě, ale nikdy o  tom se mnou nemluvila. Tahle část jejího života byla její práce a ona trvala na tom, že práce nesmí zasahovat do rodinného života. Nebyla jsem fanoušek knih Frances Ashleyové, byla jsem její dcera.

První rok na Newyorské univerzitě mě ale popadla nezvyklá zvědavost a jedno nedělní odpoledne jsem strávila tím, že jsem na internetu pročítala recenze matčiny slavné knihy. Nejdřív jsem objevila naprosto zdrcující recenzi v prastarém vydání Kirkusu. Pak na mě začaly vyskakovat další recenze  – Publishers Weekly, Booklist, Library Journal. Všechny se nesly zhruba v podobném duchu – v jednom odstavci o 250 slovech knihu totálně strhaly s tím, že to je čistě samoúčelné psaní s příběhem vycucaným z prstu.

Fanoušci Kotěte se zjevně ani za mák nestarali o to, co píšou kritici ve svých recenzích. Našla jsem desítky propracovaných webových stránek, kde čtenáři pěli na knihu sáhodlouhé ódy. Byla tam také spousta nekonečných spekulací o možném pokračování, o tom, co příběhu předcházelo, a o různých souvisejících materiálech.

Tu noc jsem se opila a napsala Edgarovi nesouvislý, sebelítostivý mail o nespravedlnosti toho všeho. Proč jsou všichni z Frances tak unešení?

Tíha lží

43

Cožpak nevidí, jak průměrná je spisovatelka – a jak podprůměrná matka? Edgar odpověděl pozváním na oběd.

Objednal láhev bordeaux a mísu ústřic a řekl mi, jak to celé bylo. Reakce veřejnosti na Kotě byla opravdový kulturní fenomén. Něco nebývalého. Málokdy si lidé zamilují nějakou knihu tak moc, že se hodnocení kritiky stane naprosto bezvýznamným.

„Ta kniha byla perfektně načasovaná...“ Rozhodil rukama, jako kdyby ukazoval výbuch ohňostroje. „Země se utápěla v recesi, nezaměstnanost stoupala k výšinám. Lidi byli nervózní. Naštvaní.“ Opřel se v židli. „V roce 1954 se objevilo Zlé sémě a spustilo módu knih, kde vystupují tyhle strašidelný děti.“ Počítal na prstech. „Knížky Rosemary má děťátko v roce 1967, Exorcista 1971 a Carrie v roce 1974 čtenáře namlsaly. Čtenáři čekali na další román, tentokrát o  něčem smysluplném. Řekněme o nové vlně ve výchově a o menšinách, jako jsou třeba američtí indiáni. Ne že bychom tehdy používali tahle slova.“

Obrátila jsem oči v  sloup. Nedokázala jsem si představit, že by se moje matka stala spojencem kohokoliv.

„Na Pulitzerovu cenu to samozřejmě nebylo – na tom se všichni shodneme. Frances jen náhodou dala lidem to, po čem ve skrytu duše toužili.“

Edgar mi pak vysvětloval, že když se knížka, film nebo písnička proslaví, stane se jedno, nebo druhé:



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.