načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tichošlap - Sylva Lauerová

Tichošlap

Elektronická kniha: Tichošlap
Autor:

- "věci mohou být jinak, než se zdají..." - - Pokud by v české literatuře existoval žánr komorního thrilleru, pak by se Tichošlap mohl stát čestným zástupcem této literární ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství van Aspen, s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 213
Rozměr: 22 cm
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Van Aspen, 2012
ISBN: 978-80-904-9333-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mrazivý komorní thriller kontroverzní české autorky přináší ponurý a tajuplný příběh zdánlivě všedních životů, kde osudové okamžiky mohou být pro spěch často přehlédnuty, ale zvláštní jedinec je dokáže vnímat a ovlivňovat. V mozaice každodenních životů, které prožívá pět účastníků románu, je něco, co je spojuje. Co tedy mají společného ambiciózní podnikatel Pavel, do sebe uzavřená nevyhraněná Aneta toužící po dítěti, citově vyprahlá krasavice Sonja a dvojice stárnoucích žen? Jsou to kroky podivného starého muže, který chodí okolo beze slov a žije svůj paralelní život v podzemí metra. Kde zůstal onen okamžik, kdy by došlo k osudové změně, a život by udělal zásadní očekávaný obrat. A co chce v příběhu sdělit němý podivín s výjimečnými schopnostmi?

Popis nakladatele

"věci mohou být jinak, než se zdají..."

Pokud by v české literatuře existoval žánr komorního thrilleru, pak by se Tichošlap mohl stát čestným zástupcem této literární kategorie. Sylva Lauerová nabízí svým čtenářům opět něco zcela nového. Delikátní, mrazivý i lidský román.
Hlavní linie příběhu je pečlivě uschována za každodenními obrazy obyčejných lidských životů – nezralé, nešťastné a samu sebe hledající Anety, zamilovaného a ambiciózního podnikatele Pavla, dominantní, úspěšné a citově okoralé galeristky Sonji a dvou starých žen. Životů, které spojuje jen jedno – přítomnost tichých kolíbavých kroků muže bez minulosti. Muže, který nemluví. Muže, který se ke spánku ukládá v temné místnosti starého činžovního domu a nekonečné hodiny tráví v prostorách pražského metra. Co v něm hledá? Co jej nutí žít v paralelním světě mnoho desítek metrů pod zemí?
Lauerová si ponechává svůj sugestivní a autentický literární styl, tentokrát jej však obohacuje o nový, pozvolný a temný poetizující odstín, který dává románu Tichošlap zcela osobitý ráz.

„Raději kontroverzní než nudná“- takto lze charakterizovat nejen autorku samotnou, ale i její velmi rozmanitou tvorbu, pro kterou je právem označována literárním chameleonem. Ani jeden z románů Sylvy Lauerové vás nenechá chladnými, každý však specificky a zcela jinak. Příznivce erotiky nadchne spisovatelčin debut - bestseller HRAČKA, milovníky literatury „na hraně“ pak sadomasochistický OTROK, čtenáře, hledající napětí a dobrodružství mysteriózní román JUMARORO a ty náročnější, obdivovatele netradičního, komorní a tajemný TICHOŠLAP.

Zařazeno v kategoriích
Sylva Lauerová - další tituly autora:
Michael2007 Michael2007
Královny slz a ostružin Královny slz a ostružin
 (e-book)
Sexy strategie -- Staňte se lékem i drogou Sexy strategie
 (komiks)
Tichošlap Tichošlap
Hračka Hračka
 (e-book)
Hračka Hračka
 
K elektronické knize "Tichošlap" doporučujeme také:
 (e-book)
Jumaroro Jumaroro
 (e-book)
Specialistka Specialistka
 (e-book)
Dieta 3D Chili: Tři rozměry hubnutí Dieta 3D Chili: Tři rozměry hubnutí
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

van Aspen, s. r. o.

2012


Publishing: van Aspen, s. r. o., 2012

Copyright: Sylva Lauerová 2012

Cover Photo: Misha Gordin, http://bsimple.com

Graphics: Jan Jackson, Gabriel Kurtis

Proofreading: Eva Hánová

All rights reserved. No part of this book may be

reproduced in any form or by any means without the

prior written consent of the publisher, excepting brief

quotes used in reviews.

www.sylvalauerova.cz

Printed in the Czech Republic.

ISBN 978‐80‐87801‐04‐8 (PDF)

(elektronická kniha 2013)



Tobě


věci mohou být jinak, než se zdají...

Tento román je pouhá fikce. Veškeré postavy a události

v něm zobrazené jsou dílem autorčiny fantazie. Jakákoliv

podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, je

ryze náhodná.




9

Anetu vzbudila bolest v kříži.

Nadzvedla se na loktech a patami zašustila o povrch

hrubého lněného prostěradla. V pokoji vládla tma.

Kolik může být? Tři? Čtyři?

Kryštof nikde. Byla by ho cítila, vnímala by tlak jeho

těla na matraci, slyšela hlasitý dech a všude v pokoji

by se vznášel zápach levného tabáku a piva. Chodí

domů později a později...

Bolest v kříži se zmnohonásobila, rozježila se jako

dikobraz a ovládla třísla. Co to sakra je? Sykla a chtěla

se posadit. Palčivý osten protnul pánev a vystřelil

někam mezi nohy, směrem ven, ke kůži stehen

a povrchu lněné látky. Ne, to není možný!

Zadržela dech a vytřeštila oči.

Bolest zaútočila znovu. Rozlila se podbřiškem.

Ááchch, ssss, syčela, neschopná jakékoliv další

myšlenky, raději žádné, strachem a narůstajícím

zoufalstvím si zakázala myslet.

Přišlo uvolnění. ... Zpotila se.

Nic to není, o nic nejde, nebude to nic! Jen si musím

zajít k doktorovi, utěšovala se. Podařilo se jí sednout,

trochu se narovnat.

A vtom se to stalo.

Tiše, bez varování, vlhlo prostěradlo mezi jejíma

nohama.

Věděla až příliš dobře, co se děje, a kovová pachuť

strachu na jazyku jí umrtvila dásně. Ta bolest v kříži

při probuzení, tlaky v celé dolní polovině těla!


10

Bleskurychle odhodila pokrývku – nesmyslně, ve tmě

nebylo nic vidět.

Pro tuto chvíli ani nebylo podstatné, že Kryštof zase

nepřišel domů. Zůstal jako jindy někde v hospodě se

svými kumpány, zneuznanými básníky, kde popíjeli

pivo a kouřili ty nejsmradlavější cigarety.

Nebylo důležité, že se na něj lepily příšerné a opilé

holky, aby mu lichotily, a on je okouzloval svými

řečmi stejně vášnivě, jako kdysi okouzloval ji. Teď

dokonce ani nevadilo, že se mu určitě, o něco málo

později, sápaly u záchodků do kalhot (nenáviděla svoji

představivost!).

Teď ji zajímalo jediné:

To, co barvilo prostor jejího klína, byla krev.

Její dítě. Její!

Malý miláček, na kterého se těšila. Tajemství, které si

schovávala pro sebe, s kterým si každý den vyprávěla

a plánovala trasy prvních společných vycházek – jen

ona a kočárek. Špendlíček, kterému vymýšlela jméno.

Stovky jmen. A Kryštof?

Nic nevěděl. Zpráva o jejím těhotenství potřebovala

svůj čas. Poslední dobou byl popudlivý, přecitlivělý,

nejpíš by se nejdřív vyděsil, ale byla si jistá, že časem

by obrátil. Změnil by se. Tohle přece musí změnit

každýho chlapa. Přestal by se vracet pozdě v noci

domů... Čekali by tam na něj totiž dva! Ona a spolu s ní

jeho kluk. Jasně, že to byl chlapeček, cítila to. Byli by

rodina. Konečně. Vždyť oba toužili někam a někomu


11

patřit. Jí Kryštof nemusel nic nalhávat, jí ne. Potřeboval

cítit skutečnou lásku – milovat vlastní krev!

V to všechno doufala v den, kdy nedostala menstruaci.

A tiše doufala dál, i v době, kdy už si byla jistá a kdy ji

prsa bolela, že se jich ani Kryštof nesměl dotknout.

„No no no, ty seš nějaká nepýchavka, co máš?!“ divil

se, když se vyhýbala jeho prstům, útočným dlaním

a zubům. „Už na tebe nemůžu ani pořádně sáhnout...“

Kroutil hlavou a uraženě odcházel kouřit na podestu do

mezipatra. Odolala pokušení uklidnit situaci a vyzradit

tajemství, cítila, že nepřišel pravý čas, potřebovala

počkat.

Počkat na poklidné odpoledne, kdy by na miniaturním

balkónku seděli spolu, na nízkých stoličkách, opřeni

o šprušle jako vždycky.

Kryštof by pokuřoval, mhouřil oči, tvářil se důležitě

a popíjel turka... měl ho rád, tvrdil, že turek je jediná

pořádná káva, co se dá pít, a že básníci žádný mukefuky,

jako je neskafé, nepijou.

Chtěla počkat, až ji zase jednou obejme kolem ramen

a řekne, máš mě ráda, Aňu? Řekni, že mě miluješ.

Někdy mám pocit, že na mě sere celej svět, že se tu

válím jako nějakej odpadek, všichni jsme odpadky,

válíme se tu jeden přes druhýho, ve velký popelnici

a hnijeme si každej jen tak sám pro sebe. Humus, jeden

by se z toho zblil nebo uchlastal. Ale ty, Aňu, ty seš

tady vždycky pro mě. Cejtim to. Usmál by se, potáhl

z cigarety a celé odpoledne by jí pak předčítal svoje


12

nejnovější věci a diskutovali by o významech jeho slov

a pocitů. Vlastně se jí nikdy nezeptal, co cítí ona.

Chtěla počkat...

Jenomže teď, teď?!

Zoufale těkala pohledem ve tmě, snažila se zachytit,

zachránit se někde v prostoru. Bála se byť jen pohnout

a konejšivě přesvědčovala sama sebe, že třeba jenom

krvácí, to se čas od času stává, o tom slyšela. Možná

vůbec nebyla těhotná a jen si to poslední dva měsíce

namlouvala – zvětšující se prsa, strašnou chuť na

okurky a na jahody, ustavičné běhání na záchod.

Bolest pozvolna ustupovala. Bodejť. Asi nebyl důvod

proč bolet. Nebyl důvod – ten už leží na prostěradle,

mezi jejíma nohama a ona se bojí pohnout, podívat se

dolů, rozsvítit, jednat, cokoliv!

Seděla nad vlastním klínem, páteř – oblouk luku,

strachy polomrtvá tětiva se svěšenými rameny,

zpocenými vlasy a slzami, tekoucími po tvářích,

lechtajícími na bradě a krku. Hopsasa, tralala, Aneta se

posrala, zaznělo jí v uších a před očima se jí vybavila

scéna z dětství, kdy čtyřletá na vycházce s ostatními

dětmi v lese nedokázala dostatečně rychle rozepnout

kalhoty a pokadila se. Všichni se jí tehdy smáli,

ukazovali na ni prstem a opovrhovali jí. Stala se

outsiderem, rázem ztratila veškerou pracně nabytou

autoritu něčím tak malicherným, jako bylo hovno

v kalhotách. Zůstala sama v lese a brečela.

Zavalil ji stejný pocit marnosti.


13

Honem, huso blbá, zaznělo jí v hlavě, musíš přece

k doktorovi, musíš někoho zavolat!

Zavolat, ale koho? Teď. Ve čtyři ráno. První pomoc?

Koho má volat??? Alici snad? Vždyť ji přes rok neviděla.

Kryštof jí zakázal se s Alicí stýkat. Prý na ni nemá

dobrý vliv. Je nechutně na chlapy a ve svým věku už

jednou rozvedená, to prý není normální. A navíc –

stejně nepotřebuje kamarádky, když má JEHO. ON chce

být jejím světem, řekl jednou na procházce u Vltavy

a večer jí věnoval báseň. Znala ji nazpaměť.

pozdě v noci

po velký tahanici o tom

co jsou básně

nastydlá a nadržená

vykašlalas na mě svoji operu

přilehl jsem k tobě

kolem zápěstí omotal si dny

který ti ještě schází

k prožití

holčičích nakysle sladkých

rybích snů

Byla okouzlena každou novou básničkou, ať byla

jakákoliv, hlavně, že byla o ní nebo pro ni, ale i těch

časem ubývalo. Stejně jako kamarádek. Neměly si


14

s ním co říct, nesnášely ho a on jimi opovrhoval.

Slepice jsou to, přiblblý slepice, říkával, s takovýma se

zahazovat nebudeš. Seš stvořená pro mě. Jako múza,

rozumíš? Podivně mu přitom blýskaly oči... každej

básník potřebuje pevnej bod ve vesmíru a já potřebuju

tebe.

Poslední rok se už pro jistotu nestýkala s nikým, aby se

vyhnula zbytečným hádkám. I přesto se Kryštof vztekal

a čím dál tím častěji se vracel domů opilý. Podezřívala

ho, že začal brát drogy, ale nikdy by si nedovolila

se o tom byť jen zmínit. Snažila se za každou cenu

přizpůsobit. Pocit, že je pro někoho pevným bodem

ve vesmíru, pro ni byl důležitější než urážky opilého

pisálka.

Trávila tak s ním veškerý svůj čas, poslouchala

přechytralé řeči jeho přiopilých kamarádů a tiše

nenáviděla občasné obdivovatelky, které se vždy

odněkud vynořily, aby vzdychaly a obdivně vzhlížely –

zoufalky toužící po jakémkoli sebeopilejším úlovku,

hlavně aby to byl básník.

Žárlila na ně, ale nebylo jí to nic platné, Kryštof

s nadhledem přehlížel její protesty a ignoroval výčitky.

Komu tedy měla zavolat? Jemu? Nevzal by telefon.

Nikdy jej nebral, když byl sám v hospodě.

Asi by neměla být hysterická, otřela si dlaní mokrou

tvář, nejlepší bude v klidu se umýt a jít do nemocnice.

Nebýt hysterická? Vždyť jí srdce tlouklo, až vystřelovalo

z uší, naráželo do stěn a rezonovalo v tichu pronajaté


15

garsonky. I dům byl tichý, jen zdáli slyšela zvuky

probouzejícího se města. Kryštof se nevracel a ona

neměla bejt hysterická?!

Nikdo s ní nebyl ani v tuhle příšernou chvíli.

Dlouze popotáhla a prohrábla si vlhké vlasy...

Miniaturní fazolka v břichu byla jedinou věcí, kvůli

které si poslední týdny tak užívala. Opájela se pocitem

výjimečnosti a důležitosti, s ničím podobným se

dosud nesetkala. Jezdila tramvají a říkala si – ták, jen

si sedněte, maminko, máte na to nárok a přihlouple se

usmívala na ostatní cestující, přestože dobře věděla,

že na řádné břicho si bude muset ještě počkat. Dlouhé

minuty stála před zrcadlem a pozorovala svůj obličej.

Měnil se – prodloužil, lícní kosti se zvýraznily a brada

vystoupila dopředu. Hlavně se přestala ptát, proč tu

straší a pro koho.

Nikdy před tím nebyla tak šťastná. Snad dávno,

v dětství, ale problémy puberty všechno dětské štěstí

zahladily. Nikdy se nesmířila s tím, že ji strčili k bábě,

jako méněcennou, horší než spratek brácha, miláček

rodiny, děťátko vymodlené po dvou potratech. Náhle

byla přebytečná, překážela, nikdo se nezajímal, jak jí

to jde ve škole a na učňáku, hlavně, aby byla z domu.

Proto ji strčili k bábě. Jak ty roky nenáviděla, za každou

cenu chtěla co nejdřív z domu pryč. A hodně daleko,

třeba do Prahy. Ostravu by nejraději vymazala z mapy

světa.

Jenomže velkoměsto, bez kamarádů a jistý střechy

nad hlavou znamená boj o přežití – nutnou potřebu


16

vydělávat prachy, aby měla za co žít. Ale ona žít

neuměla, vždycky jen visela na krku novýmu chlapovi,

na nic se netěšila, z ničeho neměla radost... někdy si

říkala, že by bylo lepší zhebnout.

S tím malým se všechno změnilo. Život neočekávaně

dostal smysl, ONA měla smysl, najednou věděla, proč

tady je, poprvé myslela na budoucnost a...

Tiše se sesula zpátky na polštář. Vnímala tlukot srdce,

které se z uší a hltanu vrátilo zpět do hrudního koše,

otupěle civěla do stropu, na němž tušila obrysy velké,

křivě zavěšené lampy. Ne, nebude vstávat, musela by

rozsvítit a ona rozsvítit nechce. Nesnáší pohled na

k r e v.

Zaplavil ji pocit nekonečného prázdna. Slzy přestaly

téct, bolest odeznívala, zůstal jen tlak v podbřišku

a stále přibývající vlhko.

Asi by jí měli zastavit krvácení, napadlo ji, třeba to

poteče do nekonečna. A ona usne a už se neprobudí

a ten debil přijde za světla opilej domů a najde ji

tam! Bude na ni chvíli tupě civět, než mu dojde, co se

vlastně stalo, pak s ní nejspíš začne cloumat a ona se

neprobudí, bude na ni řvát, podělá se strachy:

„Aňu, do prdele, Aňu, vstávej! Co je ti?!“ Tatam bude

póza nadřazeného génia. Tohle by mohla být její

dokonalá pomsta. Aspoň uvidí, co ztratil, parchant

sebestřednej!

Sebelítost se smísila s hořkostí a náhlá neodbytná

myšlenka přivolala obraz z minulého týdne, cesty


17

metrem, obraz, který tu už jednou byl, obraz a pocit

něčeho, co se opakuje.

Ano. Přesně tak!

Ve čtvrtek odpoledne jela domů z práce, venku bylo

hnusně, rozhodla se, že nepojede tramvají, jak to

vždycky dělávala, ale metrem. Raději přestupovat

v suchu a teple než drkotat zuby na zastávce a nechat

na sebe padat humus jménem déšť se sněhem.

Ano, jela metrem a chtěla si číst a pak si všimla toho

odporného chlapa. Hypnotizoval ji nesnesitelně

vlezlým pohledem. Úplně ji mrazilo.

Vzpomíná si zcela jasně! – Olezlý bezdomovec, král

šered, s tělem podobným nasáklé umaštěné houbě.

Ošklivý obličej zčásti posetý podivnou kožní vyrážkou,

špinavou čepici naraženou do čela. V ruce žmoulal

pomačkané noviny. Otřásla se odporem, když jej

zaregistrovala. Znechutilo ji, že si z celého vagónu

vybral za objekt svého zájmu právě ji. Byla ráda, že od

něj sedí daleko, příšerně smrděl už od pohledu. Však

také kolem něho bylo prázdno, všichni se odtáhli.

Nikdo s ním nechtěl mít nic společného. Divila se, jak

se vůbec dostal do vagónu, rozhodně neměl lístek.

Bezďáci přece zásadně nekupují jízdenky. Snažila

se jeho pohled ignorovat, nevěnovat mu pozornost,

aby ho třeba nenapadlo vstát, přiblížit se, oslovit ji...

a někde mezi těmito neodbytnými myšlenkami jí rázem

před očima vyvstal obraz jako vystřižený z filmového

hororu: uviděla samu sebe, nad ránem, prostěradlo


18

krve, zničující pocit zoufalství..., vůz metra zmizel.

Vyděsila se. Trhla sebou a obraz se rozplynul. Fuj!!! Jak

nechutné! Totálně ji to rozhodilo. Snažila se uklidnit,

vysvětlit si, že je naprosto přirozené mít strach, že by

mohla o dítě přijít, vždycky mívala spousty strachů,

obav, které se často naplnily. Ale teď je zdravá, nic

ji nebolí; raději celý výjev násilně vypudila z mysli.

Sveřepě jej tlačila do podvědomí posledním vydáním

jakéhosi podprůměrného časopisu pro ženy. Četla až

do stanice, kde měla vystoupit.

Aby se dostala ke dveřím soupravy, musela projít

kolem toho šíleného chlapa. Snažila se o něj ani

pohledem nezavadit, špinavec zůstal sedět. Na

nástupišti se pro jistotu zastavila a ohlédla, chtěla

se ujistit, že nevystoupil. Ulevilo se jí. „Šereda jeden

odporný,“ hlasitě nadávala a mířila k eskalátorům.

Vlastně – chudák nešťastnej to je. Takhle vypadat, to

by se oběsila. Zbídačenej a nemocnej. Určitě nikoho

nemá. No co? Všechno je přece věc volby. Ať se chlap

umeje a zkusí pracovat, ať si zajde k doktorovi nebo do

Armády spásy, tam mu pomůžou, stejně je dementní...,

rozebírala v hlavě po celou cestu až domů.

Přítomnost už jednou prožitého a vzpomínka na

nechutné setkání ji pohltila natolik, že přestala dýchat.

Nenaplněné plíce se ozvaly, zaskočilo jí, zhluboka

vtáhla vzduch a rozkašlala se. Bolest v podbřišku

explodovala. Mžikem byla zpět v děsivé skutečnosti

úterního rána. Ona a zakrvácená postel.


19

Strach ji přimrazil k mokrému prostěradlu.

Jak je možný, že viděla, co se teprve stane?

Jak je možný, že věděla, co přijde? Stejné místo,

stejná doba, stejné pocity. Mohla přece začít krvácet

v tramvaji, v práci, za chůze na ulici nebo u stolu při

večeři. Jak to všechno souvisí s hnusným chlápkem

z metra? Proč si na šeredu a jeho divnej pronikavej

pohled vzpomněla zrovna teď?

Čáry máry – všechno jsou nesmysly, existuje to, na co

se dá sáhnout, a duchy nikdy nevyvolávala. Proč se teda

nemůže zbavit pocitu, že za vším vězí ten prokletej

chlap?

Proč?

Jednoduše proto, že už od toho pitomýho večera

se necítila dobře. Objevil se strach. Strach, kterej se

rozhostil všude kolem.

Čekal na ni na každém talíři s jídlem, v každém

hrnku kávy i v plechovce s colou. Místo „těšit se“ se

začala bát.

A olezlej chlap byl zpátky, v její hlavě, v její posteli

spolu s jejím neštěstím.

„Hovno,“ zakroutila hlavou do tmy, „náhoda, nesmysl

a hovno!!! Jsem hysterická a navíc mi hrabe!“

Myšlenky sklouzly opět k prostěradlu, k sobeckýmu

Kryštofovi a ke strachu se znovu přidala sebelítost

a vztek.

„Všechno je přece věc volby,“ zašeptala...


20

Ozvalo se tlumené zaskřípání pantů a bylo slyšet, jak

těžké železné dveře výtahové šachty pomalu a důkladně

zacvakly. Otevřel oči. Znal ten zvuk tak důvěrně.

Převalil se z boku na záda. Byl čas vstávat. Zaostřil na

matný odlesk nažloutlého světla, dopadajícího přes

okénko na zašpiněný, dávno nemalovaný strop, pak na

hromádku novinových útržků v rohu. Zašátral rukou

do pološera a na objemné kartónové krabici nahmatal

velkou plstěnou čepici.

Ještě je zima. Venku je stále ještě zima a v jeho kobce

taky.

Roční období ho příliš nezajímala. Netýkala se jeho

existence a neovlivňovala ji, jen jediné bylo pro něj

důležité. Nesměla ho bolet. A zima bolela.

V domě se rozhostilo ticho.

Posadil se a koukal před sebe. V létě touhle dobou

slýchával vrabce z přilehlých dvorků, zvuky milenců,

vracejících se z nočních výletů a hledajících v prostorách

za domy útočiště pro svoje milostné hrátky. Ale teď? Nic.

Ani zpěv, ani vzdechy, jen vzdálené svištění tramvajových

kolejí.

Tady byl v bezpečí.

Miniaturní svět šera, vymezený dvakrát třemi metry,

jedním schodem, drobným okénkem, ústícím do prostoru

mezi zadní stěnou výtahu a dvorkem se zahradou.

A jedním vodovodním kohoutkem, ke kterému snad

nikdy nevedla žádná trubka.

Nevadilo mu to. Naopak. Voda pro něj skrývala děsivá

poselství, bál se jí, hrozil, a už dávno přestal chápat


21

její původní smysl a účel. V jeho existenci patřila

k nepřátelským elementům, které stejně jako zima

bolestně zasahovaly do jeho života. Naštěstí ne příliš

často.

Déšť byl nepřítelem.

Nerad vycházel z domu, když slyšel kapky vysílající své

výstražné signály plechovými parapety. Ta rána odmítal

opustit svůj temný domicil. Sedával, polehával a myslel

na lidi.

Pokaždé cítil neurčité výčitky, že s nimi nemůže být.

Bál se, aby něco nezanedbal, strachoval se, že někoho

přehlédne, nepotká, koho by potkat měl. V ty chvíle

se nervózně kolíbal ze strany na stranu a každá další

hodina plná deště ho činila jen zoufalejším.

Dnes nepršelo.

Lidé budou brzo vstávat, někteří už sedí ve svých

kuchyních a snídají. Půjdou do práce, rozespalí a mrzutí,

vlekoucí za sebou své osudy.

Znal je tak dobře.

Zvyky, myšlenky i energie, které pluly kolem jejich hlav.

Nosili je všude s sebou, aniž by si toho byli vědomi.

A mnoho z nich dnes bude spěchat do vzdálených čtvrtí

města, za povinnostmi i za zábavou, a na nezbytně

dlouhou dobu uvězní své emoce v útrobách velkého

červa. Lidské energie se smísí, prolnou se a vytvoří

omamný i jedovatý koktejl.

Na jeho obličeji se rozhostil podivný úsměv, mírně se

nahnul kupředu a v přítmí místnůstky dlouho hleděl

na svoje tenisky. Nehřály. Ještě že měl oblečeno tolik


22

ponožek. Zůstal předkloněný a pečlivě pozoroval každý

detail pomalu se rozpadajících, kdysi bílých sportovních

bot.

Světlo na chodbě zhaslo.

Je čas jít.

Je čas.

Vstal, natáhl si čepici, chvatně shrábl pár drobných

kousků novinového papíru a tiše otevřel dveře. Z dlažby

lemující železný práh zvedl miniaturní igelitový balíček

a spolu s novinami jej zasunul do velké, stále ještě

funkční kapsy olysalého pláště. Neslyšně, kolíbavým

krokem, prošel chodbou domu, který, až na malé výjimky,

stále tvrdě spal. Bude otevřeno, nemusí čekat, až ho

někdo vypustí. Sáhl na kliku domovních vrat. Ledový kov

zamrazil do dlaně.

Před domem se zastavil a rozhlédl se na obě strany. Ulice

byla liduprázdná, světlo pouličních lamp stvrzovalo

neústupnost březnové noci. Popošel k otlučenému

odpadkovému koši, ruku zanořil do útrob kabátu

a pomalu, jako když děti pouštějí vlaštovky z papíru,

nechal pět drobných novinových útržků, jeden každý

potištěn tučným písmenem, slétnout na hromadu

odpadků.

Poslední písmeno, velké A, zakroužilo nad košem,

březnový vítr ho uchopil a odvál směrem ke

světélkujícímu neónu nárožního obchůdku s květinami.

Chvíli jej sledoval, jeho podivínský výraz vystřídal




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist