E-kniha: Tiché roky - Alena Mornštajnová

alena

mornštajnová

host

od autorky bestselleru Hana

alena

mornštajnová

(nar. 1963) vystudovala angličtinu

a češtinu na Filozofi cké fakultě

Ostravské univerzity. Pracovala

jako lektorka anglického jazyka

a překladatelka, nyní se živí jako

spisovatelka. Žije ve Valašském

Meziříčí. Debutovala v roce 2013

románem Slepá mapa, druhý román

Hotýlek vyšel v roce 2015. Především

díky svému třetímu románu Hana

z roku 2017 se Alena Mornštajnová

stala jednou z nejoblíbenějších

současných českých spisovatelek.

Román Hana se překládá do deseti

cizích jazyků a získal řadu oce

nění — mimo jiné ob držel Cenu

Česká kniha 2018 a stal se Knihou

roku 2017 na Databázi knih.

Foto © Jitka Zálešáková

tiché roky

mornštajnová

tiché roky

349 Kč

ISBN 978-80-7577-911-3

Cenné na jejím psaní je nejen zvolené téma, ukotvené

v autentické české minulosti, ale především práce

s jazykem. Mornštajnové psaní je nesmírně citlivé,

přitom však nikterak sentimentální, bez kapky

sebelítosti, směřované k postavám.

Lucie Zelinková, Právo

Hlavně jemnost, přesnost, důkladnost a hloubka vidění.

Skvěle zvládnutá psychologie. Umění silné vizualizace.

Podařené, všestranné, jaksi „objemové“ zabydlení

jakéhokoli typu postavy: mladé, staré, z jedné i druhé

strany barikády.

Radim Kopáč,   Magazín

co všechno

nevíme o svých

nejbližších?

Bohdana je uzavřená dívka žijící jen

s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou,

leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí

v domě a tajemství, které jí nepřestává

vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná

babička při poslední návštěvě v léčebně

oslovila „Blanko“?

Vedle toho se odvíjí příběh Svato

pluka Žáka, oddaného komunisty, který

celý svůj život zasvětil budování socia

lismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž

budoucnost měla být stejně zářivá jako

hvězda na rudém praporu. Ale jak se

říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte

mu o svých plánech. A tak se v jednom

okamžiku oba příběhy slijí do jednoho

a ukáže se, že nic není takové, jak se

doposud zdálo, a už vůbec ne takové,

jaké by to být mělo.

Nový román Aleny Mornštajnové

je jiný než ty předchozí. Nejedná

se o velké historické téma, nýbrž

o intimní rodinné drama, kde hlavní

roli nehrají velké dějiny, ale náhody

a lidské charaktery. Stejně jako u ro

mánu Hana však jde o silný, strhujícím

způsobem vyprávěný příběh, který si

čtenáře podmaní od první do poslední

stránky.

cmyk

prolog

1 / dcera

2 / otec

3 / dcera

4 / otec

5 / dcera

6 / otec

7 / dcera

8 / otec

9 / dcera

10 / otec

11 / dcera

12 / otec

13 / dcera

14 / otec

15 / dcera

16 / otec

17 / dcera

18 / otec

19 / dcera

20 / otec a dcera

alena

mornštajnová

tiché roky

alena

mornštajnová

tiché roky

Brno 2019

© Alena Mornštajnová, 2019 (elektronické vydání) © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

isbn 978-80-7577-921-2 (Formát pdf)

isbn 978-80-7577-922-9 (Formát ePub)

isbn 978-80-7577-923-6 (Formát MobiPocket)

prolog

Na babičku mám dvě vzpomínky. První je rozmazaná

a nejasná. Jsem ještě úplně malá. Stojím v našem domě

pod schodištěm, dlaždice mě studí do bosých nohou a shora se na mě snášejí barevné kousky oblečení. Plují vzduchem, zachytávají se o  zábradlí a  dopadají mi

k  nohám. Babička pobíhá okolo, sbírá svetry, punčo

chy, sukně, spodničky a obrovské kalhotky s nohavič

kami a bez ladu a skladu je cpe do tašky. Rozběhnu se a  začnu taky sbírat. Když babičce podávám bílé kom

biné, podívám se na ni a vidím, že jí po tvářích tečou

slzy.

Od té doby vím, že i dospělí pláčou.

10

Druhá vzpomínka je úplně jasná a předcházela jed

nomu z nejdůležitějších rozhodnutí, jaká jsem v živo

tě udělala.

Na nemocniční posteli leží žena. Že je to babička,

vím jenom proto, že mi to řekl otec. Oči má přivřené,

ale nespí. Hrudník se jí zvedá sípavým dechem a papí

rová kůže na rukou je zbarvená rudofialovými skvrnami.

Snažím se dýchat jen mělce, protože vzduch v pokoji je

nasáklý pachem moči, potu a dezinfekce. Zadívám se

do pobledlého obličeje, jestli poznám ženu ze své dět

ské vzpomínky. Babička otevře oči a zahledí se na mě.

„Blanko, Blaničko.“ Usměje se.

Jmenuju se Bohdana. Zmateně se obrátím k  otci.

„Blaničko,“ zopakuje babička, ale když zavrtím hla

vou, otec mi sevře paži.

Podívám se na něj.

Uhne očima.

„Blanka byla její sestra,“ řekne netrpělivě. „Už

umřela.“

Vím, že lže. Prozradil mi to uhýbavý pohled a  zá

blesk předchozí vzpomínky.

Protože když tehdy babička sebrala poslední kou

sek prádla, narovnala se, utřela si slzy a  vykřikla na

horu do schodů: „Vyháníš mě. Všechny od sebe vyháníš.

Blanka tady taky není kvůli tobě. Nakonec zůstaneš

sám.“

Babička žila ještě další dva měsíce, ale otec mě už

na návštěvu do léčebny nevzal.

Bylo mi třináct, když jsem v  páchnoucím poko

ji se čtyřmi lůžky, na nichž v  léčebně dlouhodobě

11

nemocných podřimovali léky omámení pacienti, za

hlédla i svůj konec a pochopila, že lidé okolo mě pro

žili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes. Že

i moje rodina má svou historii. A že o ní nic nevím.

A tehdy jsem se začala ohlížet do minulosti a vrývat

si do paměti současnost.

Stala se ze mě sběratelka vzpomínek. Do velkého

červeného sešitu s modrými linkami jsem si začala za

pisovat své myšlenky a všechny události, které nás po

tkaly, třebaže se v tu chvíli zdály docela bezvýznamné.

Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli

se stalo, bylo důležité, protože tak jako mávnutí motý

lích křídel může vyvolat tajfun na druhém konci světa,

tak i  pouhé slovo mnohdy raní a  poznamená vztah

dvou lidí navěky.

Někdy jsem za den popsala celé stránky, jindy jsem

po dlouhé odmlce napsala jen pár řádků, ale pokaždé jsem měla na mysli toho, komu byly mé zápisky určeny.

Člověka, který se ztratil v oné minulosti, o níž jsem nic

nevěděla, a kterého jsem moc, moc potřebovala.

1 / dcera

Náš dům stojí na kraji města na konci slepé ulice. Za zahradou zarostlou starými stromy, nestříhanými keři

a zřídkakdy kosenou trávou je jen prašná polní cesta,

louka a nekonečný les. Plot i stěny domu jsou porostlé

břečťanem, takže při pohledu z opačného konce ulice

dům splývá s  okolím a  je těžké ho postřehnout. Ale

když přijdete blíž, vidíte ho.

Je velký a pevný a tmavá okna se ze zelených listů na

příchozí dívají, jako kdyby je pozorovala a zkoumala, jestli jsou hodni projít železnou brankou, vstoupit do

předzahrádky a po dlážděném chodníku, jehož spárami prorůstá mech a  tráva, dojít ke třem kamenným

schodům vedoucím ke vchodovým dveřím.

Zvenčí se dům podobá mému otci. I  on zdánlivě

splývá s  okolím, ale jakmile se k  němu přiblížíte, vidíte jeho velikost, cítíte jeho sílu a pronikavý pohled.

V jednom se ale otec od našeho domu liší. Když dům

otevře dveře, překvapí vás světlem, vstřícností, útul

ností a  konejšivým pocitem domova. Otec své dveře

nikdy neotevírá. Vůbec netuším, co se za nimi skrývá.

Náš dům je kouzelný. Vím to, protože čtrnáctého

září devatenáct set osmdesát, kdy jsem se narodila,

uplynul přesně rok a  den, co se do něj rodiče nastě

hovali. Otci bylo hodně přes čtyřicet a  mamince jen o pár roků méně. Narodila jsem se po dvaceti pěti le

tech manželství a  vyrůstala jsem jako jedináček. Na

rub jedné z mých prvních fotografií maminka napsala,

že jsem zázrak a dar z nebes.

Pro otce jsem byla přítěží.

Když s  námi bydlela Běla, dům voněl levandulí, lepidlem a  připáleným jídlem. Ty tři vůně patřily k  Běle

stejně jako oči barvy čerstvě umleté kávy a vlasy v od

stínu hořké čokolády, zastřižené do účesu, kterému

říkala mikádo, ale který ve skutečnosti vypadal, jako

kdyby si vlasy sama ustřihla podle hrnce. Běla ten

účes považovala za velice francouzský. Přestože fran

couzsky neuměla ani slovo, měla slabost pro všechno,

co s  Francií souviselo. Odtud zřejmě pramenila i  její

láska k levanduli.

Fialovomodré levandule kvetly na záhoncích lemu

jících chodník k domu, v mísách u schodiště i v truhlí

cích na okenních parapetech. Bělina víra ve všemocnou

sílu levandule byla neotřesitelná. Tvrdila, že levandu

le odpuzuje dotěrný hmyz a  chrání oděvy před moly. Šatní skříně prokládala pytlíčky se sušenými květy a tvářila se, že neslyší, jak otec nadává, že mu košile,

svetry a  kalhoty smrdí jako nějaké lehké ženské. Levandulovým olejem léčila otcův smutek, svou nespavost a má rozbitá kolena. Tvrdila, že levandule zlepšuje

trávení a pomáhá proti nadýmání. Přimíchávala ji do džemů, vkládala do dóz s  cukrem, přidávala do jídla a vyráběla z ní ocet i zmrzlinu.

Dům byl pro nás velký. Některé pokoje jsme vůbec

nepoužívali, jen občas jsme s Bělou utřely prach, vytře

paly závěsy a vysály koberce, aby se do neobydlených

místností nenastěhovali pavouci a jiní nezvaní hosté,

ale Běla si přesto za své království zvolila kuchyň. Ne že

by ráda vařila — přes veškerou snahu a důmyslné pří

sady ve stylu francouzské kuchyně každé Bělino jídlo

chutnalo stejně, tedy připáleně. Vybrala si ji, protože

právě v  přízemní kuchyni přicházelo širokými okny dovnitř nejvíce světla a  stál tam největší stůl v  celém domě.

Běla velký stůl potřebovala. Trávila u  něj celé ho

diny vystřihováním, malováním, lepením a skládáním.

Vyráběla koláže nejrůznějších barev a vzorů s obrazy

snových krajin a  portréty lidí, které se při pohledu

zblízka roztříštily na stovky barevných obrazců. Všu

de byly hromady barevných papírů a odstřižků, a tak

jsme museli jíst v sousedním obývacím pokoji.

Otec si stěžoval, že je v  kuchyni nepořádek a  že

kvůli přenášení hrníčků s  čajem a  talířů s  polévkami a  omáčkami je celý dům pobryndaný a  koberce samý

flek.

Když otcovo brblání nabylo na síle a občas se ozva

lo i ostřejší slovo, Běla s povzdechem shrnula papíry,

nůžky a lepidla do krabic a jedli jsme v kuchyni, dokud

nás výstřižky zase nevyhnaly do obýváku.

Bělina záliba ve vyrábění, která otci tak vadila

a  kterou jsem já zbožňovala, by se nezasvěcenému

člověku mohla zdát zvláštní, ale měla své opodstatně

ní. Běla nejenže vyráběla koláže, ale protože byla uči

telkou v  mateřské škole, tvoření bylo i  součástí prá

ce, která se v jejím případě, pravda, poněkud vymkla

kontrole.

Přestože v  jiných ohledech byla spíš neposedná

a ne soustředěná, stále něco hledala a pro jednu věc za -

pomínala na druhou, do koláží nebo přípravy práce

pro děti se často zabrala tak, až zapomněla, že právě vaří brambory či rýži, peče kuře nebo sekanou nebo

že je potřeba promíchat omáčku, a ze zaujetí ji vytrhl

teprve pach spáleniny. V  tu chvíli odevzdaně odloži

la nůžky, odsunula židli, s  povzdechem se pokusila

napravit, co se ještě dalo, a  v  duchu se připravila na

uštěpačné poznámky mého otce.

Toho odpoledne, kdy jsme přijeli z  návštěvy ne

mocné babičky, jsme už před domem cítili připálené

mléko. Otcovo nakrabacené čelo se zamračilo ještě víc a koutky úst se mu svezly dolů. Zabouchl za sebou dveře hlasitěji, než bylo nutné, a mě napadlo, že bude

lepší, když se s Bělou jen přivítám mezi dveřmi a zavřu

se do svého pokoje. Měla jsem hlavu plnou vlastních

17

myšlenek a  pochyb, které ve mně vyvolala babiččina

slova, a nechtěla jsem poslouchat otcovy zlé poznámky

a dívat se, jak Běla pokorně snáší své ponížení.

Běla seděla u  kuchyňského stolu, ruce zamazané

od lepidla, a připevňovala křídla, očka a zobáčky k ba

revným tělíčkům papírových ptáčků. Pár hotových

skládanek zavěsila na lustr nad stolem. V průvanu při

cházejícím z pootevřených dveří se ptáčci rozhoupali

a roztočili a vypadali, jako kdyby Běle poletovali nad

hlavou a hledali místo, kam slétnout.

Zapomněla jsem na svůj úmysl v tichosti se vypařit,

posadila jsem se ke stolu, vzala šablonu a pustila se do

obkreslování a vystřihování barevných křidélek.

„Co to tady zase smrdí?“ Otec se ani nenamáhal po

zdravit.

Běla se nenechala vyvést z míry.

„Chtěla jsem vám k  svačině připravit pudink a  asi

jsem ho trochu připálila.“

„Asi. Trochu.“ Otec si pohrdlivě odfrkl a  rukou se

ohnal po papírovém ptáčkovi plujícím vzduchem. Pře

trhl nit, na které visel, a  strhl ho na zem. „Kdybys

raději dělala něco pořádného.“ Otočil se a zabouchl

za sebou dveře.

Viděla jsem, jak Běla naprázdno polkla a  stiskla

nůž ky o něco pevněji.

„Tatínek je smutný,“ řekla, aniž se na mě podívala.

Jen ona o mém otci mluvila jako o tatínkovi. Smutný,

nešťastný, unavený, přepracovaný — to byla slova, kte

rými Běla svého manžela omlouvala, a já jsem jí ráda

věřila.

Ale tou dobou jsem přestávala být dítětem a  po

otevírala jsem dveře do světa dospělých. Zadívala

jsem se na ni pozorněji a  poprvé jsem si všimla, že

tělo říká něco jiného než slova. Ramena měla svěšená,

strnule se usmívala a  oči jí plavaly v  slzách. Dostala

jsem strach.

Přestože jsem Bělu oslovovala jménem a  nikdy

jsem jí neřekla maminko, byla tou nejlepší mat

kou, jakou jsem mohla mít. Dávala mi lásku a  pocit

bezpečí, byla mým štítem před otcovými špatnými

náladami i  okolním světem. Najednou se můj pocit

bezpečí začal vytrácet. Co když otec Bělu svým chlad

ným chováním od sebe odežene? Co když Běla bude

mít dost nelítostných poznámek a života vedle muže,

který vyhnal vlastní matku a neumí mít rád ani svou dceru?

Z  otcova pokoje se ozvala hudba. Dvořák, toho si

pouštěl pokaždé, když byl rozmrzelý. Zavřel se ve

svém pokoji, položil desku na gramofon a  posadil

se do křesla s vysokým opěradlem.

Jednou, když mi bylo asi osm, jsem vklouzla do po

koje za ním a posadila jsem se na koberec vedle křesla.

Tóny hudby naplňovaly místnost a  létaly vzduchem

jako Bělini papíroví ptáčci. Zavřela jsem oči a  vznášela jsem se s  nimi. Najednou hudba umlkla. Otec si

mě všiml, beze slova vypnul gramofon, vzal mě za

ruku a odvedl do kuchyně.

„To nemůžu mít ani chvíli klid?“ vyštěkl na Bělu

a  postrčil mě k  ní. Překvapeně se podívala nejdříve

na mě a potom za odcházejícím otcem.

19

„Vždyť chtěla jen poslouchat,“ řekla vzdalujícím se

zádům.

Ano, chtěla jsem poslouchat a taky jsem měla pocit,

že hudba je něco, co máme s otcem společné, a já jsem

přece potřebovala patřit do jeho světa... Ale neuměla

jsem tu myšlenku vyjádřit, a tak jsem jen stála, připa

dala si provinile, a  nevěděla jsem proč. Běla odtrhla

pohled od zavřených dveří, pohladila mě po vlasech

a pustila rádio.

Když jsem teď seděla u stolu a pozorovala barevné

ptáčky, začaly se mi před očima vynořovat desítky po

dobných vzpomínek a  najednou mě napadlo, že můj

otec není a nikdy nebyl dobrý manžel a Běla je u nás

nešťastná.

Natáhla jsem se po misce s  pudinkem a  zabořila

lžičku do třaslavé žluté hmoty. Usmála jsem se na Bělu

a  ukázněně jsem spořádala celou porci připáleného

pudinku.

V tu chvíli bych udělala úplně všechno, abych Bělu

potěšila.

Vystřihovala jsem poslední papírovou slunečnici a pře

mýšlela, jak od Běly vyzvědět něco víc o tom, jak naše

rodina žila, než se přestěhovala do zeleného domu

na konci ulice a než jsem se narodila já. Leželo mi to

v  hlavě celou cestu z  nemocnice. Přestože Běla poví

dala ráda a často mi vyprávěla o svém domově, sestře

i matce, o otcově rodině nemluvila.

Babiččino přeřeknutí, otcovo chladné chování a Bě

lina nechuť mluvit o některých věcech z minulosti se

mi najednou spojily a  mě napadaly děsivé možnosti.

Co když mě maminka adoptovala a pak, když už tady

nebyla, zbyla jsem otci jako nechtěný pří važek...?

Ale lidem ve věku mých rodičů by miminko k adopci

nejspíš nedali. Nebo mě unesli? Je možné, že někde

žijí moji skuteční rodiče a hledají mě?

Úzkostí se mi sevřel žaludek, ale pak jsem si

uvě domila, že jsem otci podobná. A  s  přibývajícími

roky stále podobnější. Ale nenamlouvala jsem si to

jenom?

Z  horního patra k  nám doléhaly tóny klavíru

a houslí a mě napadaly další otázky. Proč se rodiče po více než dvaceti letech manželství přestěhovali stovky

kilometrů od rodné Prahy? Jak je možné, že jsem se

brzy nato narodila já?

Pomohla jsem Běle uklidit poslední odstřižky a vy

tratila jsem se do obývacího pokoje. Usadila jsem se

na koberci před nízkými dřevěnými sekretáři a  povy

táhla horní zásuvku. Věděla jsem, že někde uvnitř ní

se skrývají rodné listy, oddací list mých rodičů i  novější potvrzení o sňatku otce s Bělou. Ležely v krabici od bonboniéry. Zdálo se mi, že ještě voní po višních v čokoládě vyobrazených na víku. Opatrně jsem krabici

položila na zem, ale než jsem ji stihla otevřít, vešla do pokoje Běla. Pohladila mě po vlasech a  přisedla

si ke mně.

„Hledáš něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem, aby Bělu

nebo kohokoli jiného napadlo, že mám podezření ohledně svého původu. Běla se dál nevyptávala, a tak jsem zalovila v krabici s rodnými listy a našla ten svůj.

Zdál se naprosto v pořádku. Vrátila jsem úřední papír

do obálky a  ze dna zásuvky jsem vyndala hromádku

foto grafií. Svatební fotografie mých rodičů, pár černo

bílých momentek z  doby, kdy jsem byla ještě malá.

Jednu po druhé jsem si je prohlížela a bylo mi čím dál

podivnější, že kromě rodičů nikoho nepoznávám. Proč

k nám nikdy nepřijeli žádní strýčkové a tetičky, proč jsem neznala žádné bratrance a sestřenice? Roz hrnula jsem fotografie po podlaze a snažila se v obličejích těch neznámých lidí najít nějaký svůj rys, náznak podoby.

Hudba v prvním patře utichla.

Zdálo se mi to, nebo Běla opravdu znejistěla? Za

čala sbírat fotografie a strkat je zpátky do zásuvky. Po

posedla jsem si a  nenápadně jsem pod tričko strčila

skupinovou svatební fotografii.

„Pojď,“ řekla Běla, zvedla se a zaklapla zásuvku. „Ta

tínek dnes nemá moc dobrou náladu. Raději uklidíme

kuchyňský stůl, aby se zbytečně nezlobil.“

Společně jsme naskládaly hromady tvrdého papíru,

šablon, látkových odstřižků, pastelek a  lepidel do

krabic a Běla je odnesla do pokojíku za kuchyní. Obě jsme věděly, že do dvou tří dnů bude nepořádek zpát

ky, ale nechtěly jsme otci dát záminku k  jedovatým

poznámkám.

Otec sešel do kuchyně, rozhlédl se a posadil se ke

stolu.

„Obložené chleby,“ řekl. „Na tom se vážně nedá nic

pokazit.“

Běla se zasmála, jako kdyby pronesl podařený vtip.

22

„Rajčata na salát jsem dostala od Bémových. Letos

je prý dobrá úroda.“

„Hm,“ zabručel otec a po celou dobu večeře už nikdo

neřekl ani slovo. Byla jsem nacpaná pudinkem, a tak

jsem jen uždibovala chleba a  přemýšlela o  fotografii,

která se mi pod tričkem lepila na tělo. Při první příle

žitosti jsem se vytratila do svého pokoje.

Posadila jsem se k  psacímu stolu a  pozorně jsem

si prohlížela obličeje svatebčanů. Z  kuchyně ke mně dolehl tichý hovor. Pak otcův hlas zesílil, tempo Bělina

tlumeného hlasu se zrychlilo a nabylo chlácholivý tón.

Otec něco vztekle vykřikl a potom už bylo ticho.

Po chvilce jsem slyšela, jak otec stoupá po schodech

ke dveřím své pracovny. Pro jistotu jsem zastrčila foto

grafii pod knihu, ale tušila jsem, že je to zbytečné. Otec do mého pokoje skoro nechodil. Až okolo deváté při

cházela Běla. Když jsem byla malá, četla mi pohádky.

Teď už jsem četla sama a četla jsem hodně, ale přesto

se za mnou každý večer zastavila a  před spaním mi

přečetla kousek z  knihy, kterou jsme spolu vybraly. Byla to naše společná chvilka na konci dne, náš rituál,

na který jsme se obě těšily.

Dveře otcova pokoje se s klapnutím zavřely. Vytáhla

jsem fotografii a podívala se na rubovou stranu. Úhled

ným rukopisem na ní byla ve dvou sloupcích vedle sebe

napsaná jména. Už jsem věděla, kde s  pátráním za

čnu. Zajdu na poštu, v pražském telefonním seznamu

vyhledám adresy lidí z fotografie a napíšu jim dopisy. Najít je po téměř čtyřiceti letech bude těžké, ale snad

se mi někdo ze svatebních hostů ozve.

Druhý den ráno vedla moje první cesta do obýva

cího pokoje. Tiše jsem za sebou zavřela a  zamířila

jsem k zásuvce s fotografiemi. Byla zamčená a klíč byl

pryč.

První týden školy jsme končili brzy. Pošta stála hned

proti škole, a tak jsem měla dost času vyjít do schodů a zabočit do velké haly s deseti přepážkami. Uvnitř byl

příjemný chládek, ale já jsem byla nesvá a těžce se mi dýchalo, protože neznámá místa — a natož neznámá

místa plná cizích lidí  — nemám ráda a  vyvolávají ve

mně úzkost. Z police u vchodu jsem si vzala telefonní

seznam s  pražskými čísly, posadila jsem se na kra

jíček koženkou potažené lavice k  umakartové desce

stolu k  zákazníkům, kteří vypisovali složenky a  dodejky, a  podle soupisu dvaceti sedmi jmen na zadní

straně svatební fotografie jsem se pustila do vyhledávání adres.

Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představo

vala. Několik jmen v seznamu vůbec nebylo a jiná tam

byla několikrát. Lišily se jen adresy. Protože jsem nedokázala rozpoznat, který z  hledaných Jiřích Hedrů,

Mirků Zevadů, Janů Řeháků či Pavlů Suchých je ten

pravý, vypsala jsem si adresy všech, jejichž jméno se opakovalo. Nakonec jsem měla čtrnáct jmen a dvacet

tři adres. To by bylo, aby se mi alespoň někdo z nich

neozval!

Nakoupila jsem dopisní papír, obálky a  známky

a doma jsem napsala dvacet tři stejných dopisů.

24

Jmenuji si Bohdana Žáková a píši Vám, protože

ve škole jsme dostali za úkol vypracovat rodokmen

a zjistit co nejvíce o minulosti své rodiny. Oslovuji

touto cestou všechny příbuzné a známé a prosím

je, aby mi napsali cokoli o rodině mého otce

a rodině mé matky. Budu Vám vděčná za každou

informaci. A pokud znáte adresu někoho, kdo by

mi mohl pomoci, prosím o její zaslání.

Podepsala jsem se, připsala datum druhého září tisíc

devět set devadesát tři a uvedla zpáteční adresu.

Napsání dvaceti tří dopisů mi zabralo celé odpole

dne. Druhý den jsem je pečlivě nastrkala do poštovní

schránky a v duchu jsem se připravila na příval zpráv.

Aby spousta pošty na moji adresu doma nevzbudila

podezření, budu muset běžet ze školy rovnou domů,

říkala jsem si, a  vybrat schránku dřív, než se Běla

a otec vrátí z práce.

Celé dva týdny jsem pospíchala k  našemu domu

a netrpělivě odemykala schránku, ale žádný dopis ne

přišel. Teprve na konci druhého týdne se jeden dopis

vrátil jako nedoručitelný a po pár dnech další dva.

Několik dní nato přišel otec do mého pokoje.

„Poslyš,“ pravil, „vy máte do školy sestavovat nějaký

rodokmen?“

Přistrčila jsem mu sešit do rodinné výchovy a  ote

vřela ho na první straně. Zadíval se na pastelkami na

malovaný košatý strom. Na konci každé větve stálo

políčko se jménem. Datum a  místo narození bylo vy

plněné jen u mého jména a jmen mých rodičů.

25

„Tak proto ses hrabala v tom šuplíku,“ řekl a znělo

to, jako kdyby se mu ulevilo. Pak se sklonil, vzal tužku

a do prázdných políček vepsal jména. „Máš přijít rov

nou za mnou a  neobtěžovat cizí lidi. Nebo to po vás

chtěli ve škole?“

Vzala jsem gumu a  pečlivě umazávala jedno nevy

plněné políčko. Mlčení má tu výhodu, že vás nikdo ne

může přistihnout při lži a každý si vaše mlčení vysvětlí

po svém. Otec považoval moje pátrání za školní úkol,

a  tak jsem si mohla být naprosto jistá, že pravdu ne

odhalí. Nezajímalo ho ani, ve které jsem třídě, a  na

třídní schůzky chodila Běla.

Když se dveře za mými zády zavřely, v duchu jsem si

gratulovala, že jsem se na podobnou situaci připravila

a vyrobila falešný školní sešit. Někdo z adresátů mých

dopisů musel zvednout telefon a upozornit otce, že se

vyptávám na minulost naší rodiny.

Moje zvědavost ještě vzrostla. Proč by to dotyčný

dělal, kdyby nebylo co skrývat? Zadívala jsem se na

rodokmen a  snažila se vymyslet, na koho ze svých

příbuzných bych se měla zaměřit nejdřív. Otcovi sou

rozenci Doubravka, Rostislav, Hedvika, maminčini

ro diče... Ale viděla jsem jen jména a nedokázala jsem

k nim přiřadit žádné obličeje, žádný příběh.

Teprve uprostřed dalšího týdne jsem ve schránce

našla obálku se svým jménem. Utíkala jsem nahoru

a  nedočkavě jsem ji roztrhla. Vyndala jsem přelože

ný bílý papír. Byly na něm napsané jen dvě krátké

věty.

O tvém otci vím jediné. Je to svině.

Zírala jsem na ta slova naškrábaná rozmáchlým ruko

pisem s vlající vlnovkou nad písmenem „J“ a chtělo se

mi brečet. Tak tohle si o otci někdo myslí? Najednou

jsem se začala stydět, že se na ten papír dívám a  že

čtu, co je tam napsané. Zmuchlala jsem dopis do malé

kuličky a  zahodila ho do koše, ale pak jsem dostala

strach, že papír někdo najde, rozbalí a  přečte si ho. Honem jsem list vytáhla, roztrhala ho na malé kous

ky a ty jsem spláchla do záchodu.

V tu chvíli jsem litovala, že jsem byla zvědavá. Ne

měla jsem ty dopisy psát. Rodiče možná měli dobrý důvod odjet a zavřít dveře za minulostí. Možná jsem

je teď pootevřela a to špatné, co chtěli nechat za sebou,

si nás najde. Byla to chyba.

2 / otec

Byla to chyba, ale už se nedala nijak napravit. Budou mít další dítě. Rodička zavřela oči, opřela bradu o hrudník a znovu silně zatlačila.

Svatopluk přišel na svět uprostřed odpoledne na

jaře devatenáct set třicet pět, po deseti hodinách úporného snažení.

„Nemají co do huby, a množí se jako myši.“ Tak zně

la slova, která ho přivítala na svět. Kdejakou lidskou

duši by kyselé uvítání znechutilo, ale novorozeněti

to bylo očividně jedno.

Zato jeho táta dotčeně namítl: „Jaké myši, vždyť

je to teprve druhý kluk. Ty dvě holky před ním se ani nedají počítat.“

Rodička ležela v posteli oddělené plentou od zbytku jediné místnosti, kterou rodina obývala v přízemí žižkovského činžáku, a čekala, až vyjde placenta. Tělo ji bolelo a  hořké poznámky porodní báby i  manželovy plytké odpovědi ji rozčilovaly. Už počtvrté během deseti let jí tělo rozervaly porodní bolesti, počtvrté se jí prsa nalévala mlékem, počtvrté ji trápilo pomyšlení, jak chudou rodinu, navíc ještě ožebračenou krizí, nakrmí, a  ke všemu musela poslouchat skřehotání po

rodní báby. Co pořád má? Z čeho by žila, kdyby chudé

ženské přestaly rodit?

„Je dlouhý a hubený jako had. Jak mu budete říkat?“

zeptala se bába.

„Svatopluk.“

Porodní bába vyprskla.

„Další vznešené jméno. No jo, vždyť nic jiného než

jméno mu dát nemůžete.“

Proč si ta ženská myslí, že jí pomoc rodičkám v těžké hodince dává právo být neomalená? Svatoplukova matka už nechtěla víc slyšet, a tak naposled zatlačila,

aby to měla za sebou a  aby ta protivná porodní bába

konečně vypadla. Mezi nohama jí proklouzl měkký bochník.

„Lůžko,“ vydechla.

Bába obešla plachtu, aby zkontrolovala, jestli placenta vyšla celá, a rodička si v duchu přísahala, že tohle dítě je už poslední. Ať si pan farář říká, co chce, byla rozhodnutá poslechnout všechny rady zkušených sousedek od pití čaje z  rozmarýnu až k  výplachům

octovou vodou. Porodní bolesti by ještě vydržela, ale

29

přítomnost rýpavé porodní báby už nebyla ochotná

snášet ani minutu.

„Lůžko je celé a žádné velké krvácení taky nevidím.

Je zbytečné, abych tady zůstávala. Stačí, když za ní ob

čas zajde sousedka. Klidně můžete do hospody, teda

jestli na to máte,“ zaryla si naposled bába a  pak už

rodička slyšela, jak manžel bábě nalívá pálenku... a ješ

tě do druhé nohy  — jako kdyby si to ta čarodějnice zasloužila —, vyplácí ji penězi, které naškudlili, a od

chází spolu s ní, aby od sousedů přivedl děti. Kéž by

šel raději do hospody, jako chodí všichni chlapi z ulice,

a dopřál jí ještě chvíli klidu. Ale její muž do hospody

nechodil. Leda na nějakou zpropadenou schůzi, z níž

se vracel sice střízlivý, ale s  hubou plnou keců o  rovnosti a spravedlnosti. Ještě je dostane do maléru.

Vždyť ta porodní bába měla pravdu. Doubravka,

Hed vika, Rostislav a teď Svatopluk. Naklonila se nad novo rozeně spící vedle ní a pocítila nutkání vzít polš

tář a přitisknout ho miminku na obličej. Proč mít další

děti, když víc než vznešené jméno jim dát nemůžete?

Kdyby měl malý Svatopluk vyslovit jediné přání, řekl

by, že chce být jako táta. Mluvit jako táta  — nahlas, zapáleně a  přesvědčivě, chodit jako on  — tedy vzpřímeně a  rozhodně, sedět, jíst, pít a  hlavně holit se jako táta.

Když táta nalil vodu do malého plechového umy

vadla, v  misce štětkou rozmíchal mýdlo do pěny

a z koženého pouzdra vytáhl břitvu ostrou tak, že se

o  ni člověk mohl říznout, i  když o  ostří zavadil jen

30

pohledem, Sváťa se usadil na dřevěné štokrle v koutě a  zbožně pozoroval, jak dlouhými tahy osekává rezavé strniště.

Zatímco on tu proceduru miloval, matka ji nenávi

děla. Holení bylo předzvěstí manželova odchodu na

schůzi, odkud se vracel s hlavou plnou podivných myš

lenek. Nejenže byly nebezpečné, ale byly proti Bohu.

Jako kdyby nestačilo, že ona sama se zpronevěřuje

Pánu tím, že se brání početí, a  že se musí koukat na Svatopluka, který je každodenní připomínkou toho,

kolikrát se ho během těhotenství snažila neúspěšně

zbavit i jak blízko byla smrtelnému hříchu onoho dne,

kdy se narodil.

„Kvůli soudruhům se holíš,“ stěžovala si naříkavým

hlasem. Pak s  podtónem, kterému Sváťa nerozuměl, ale který způsobil, že se nejstarší Doubravka za matči

nými zády významně usmívala, dodala: „Máš se holit

kvůli své ženě.“

Táta obvykle odpověděl, že by se kvůli ní i  oholil,

kdyby o  něj stála, načež se rozvinul rozhovor, jehož

smysl Sváťovi unikal, ale pokaždé skončil tím, že táta

práskl dveřmi a  matka dloubla Sváťu do zad a  řekla:

„Co ty se na něj koukáš jak na svatý obrázek? Jdi radši

překážet někam jinam.“

I na to byl Sváťa zvyklý. Pronajatý pokojík v žižkov

ském činžáku byl pro šest lidí malý a starší sourozenci

už byli na rozdíl od něj alespoň trochu k  užitku  —

i pomalá Hedvika škrábala brambory a zametala pod

lahu  —, a  tak mu ani nepřipadalo divné, že matka vždycky vystrčí ven jen jeho.

Vyběhl na ulici a  v  bezpečné vzdálenosti dopro

vázel tátu až k  hospodě, kde se konala schůze. Když

táta zmizel ve dveřích, Svatopluk se otočil a vracel se

zpátky. V zimě rychle, aby se zahřál, a v létě louda vým

krokem zacházkou zahradní čtvrtí na Vinohradech.

Chodil tudy, protože v  teplých dnech bývalo okno

v přízemí patrové vilky pootevřené, a v horkých dnech dokonce otevřené úplně dokořán, a  z  něj se do ulice

nesla hudba. Někdy nezkušené prsty jen vyťukávaly

na klavíru nudná cvičení, ale když měl Svatopluk štěstí,

linuly se z okna melodie, které mu stiskly hruď, až se

nemohl nadechnout, a pak se lehce vznesly do korun

stromů a dál k oblakům. Posadil se na plot, zavřel oči

a stoupal k nebi spolu s nimi.

Zatímco tátu Svatopluk obdivoval a viděl v něm hrdinu

bojujícího za spravedlivý svět — něco jako mušketýra

nebo zbojníka, který bohatým bere a chudým dává —, od matky cítil podivný odstup. Jako kdyby z ní vyzařovala odpudivá síla, která mu nedovolovala se k ní při

tisknout ani ve chvílích, kdy objetí potřeboval. Matka v sobě měla chlad a věcnou tvrdost, kterou jí Svato pluk

nemohl mít za zlé, protože správně vytušil, že bez

urči té zatvrzelosti se ve světě chudých přežít nedá.

Ale ode dne, kdy matku viděl, jak v  kyblíku za do

mem utopila kotě, se nemohl zbavit dojmu, že kdyby

to bylo nutné, utopila by i jej. Nikdy nikomu neřekl, co

udělala, ani Hedvice, která vyhublé kotě přede šlé ho

odpoledne našla na ulici a  nachystala mu pelíšek

ze starého hadru. Když kotě zmizelo, několik dní je

zoufale hledala. Prozkoumala všechny okolní dvorky,

prolezla sklepy, obtěžovala sousedy i kolemjdoucí do

tazy a tátu udolala nekonečným naříkáním a pofňukáváním natolik, až jí slíbil, že přinese jiné.

Svatopluka při představě dalšího mrtvého mládě te

zamrazilo. Ale matka se rázně rozkřikla: „To ať tě ani

nenapadne. Nebudu plýtvat mlíkem na kočku, když

nemám dost ani pro děti.“ Pak se obrátila k Hedvice:

„A  ty už toho nech, nebo ti jednu vrazím, abys měla

proč řvát.“

Hedvika byla mdlejšího rozumu, ani do školy ji kvů

li tomu nevzali, říkali, že by to bylo zbytečné, že by ostatní děti jenom zdržovala, ať ji dají do pomocné školy, tam že si s ní budou vědět rady. Matka se tehdy

urazila, prohlásila, že Hedvika je sice pomalejší, ale

než aby chodila do školy pro hlupáky, kde by se stejně

nic nenaučila a ostatní děti by jí jen ubližovaly, ať raději zůstane doma a pomáhá v domácnosti. Co vlastně

ženská potřebuje umět? Trochu počítat, aby ji v krámě

neošidili, a  možná trochu číst, ale vážně jen trochu,

protože noviny jsou pro chlapy a knihy a časopisy jen

pro slečinky.

O co byla Hedvika hloupější, o to byla hodnější a dů

věřivější. Možná proto ji matka měla ze všech svých dětí nejraději. Věděla, že Hedvika v ní vidí jen to dobré a  miluje ji takovou, jaká je. Brala Hedviku jako svůj

kříž, věděla, že se o ni bude muset starat až do konce

svých — nebo Hedvičiných — dní, a tudíž péčí o ni snad odčiní své hříchy, a až stane před tváří Boží, Pán se na

ni nebude dívat tak přísně.

33

Ale i  její láska k  Hedvice měla své hranice a  Hed

vika to věděla, protože matka nešla pro pohlavek nikdy

daleko.

Hedvika naposledy vzdychla, vyčítavě se podívala

na tátu, proč se jí nezastal, a šla se odevzdaně schoulit

k Doubravce.

K  nejstarší sestře se často uchyloval i  Svatopluk.

Byla to Doubravka, kdo mu foukal rozbitá kolena

a opla choval je čistou vodou, to ona mu před spaním

vyprávěla pohádky, i když některé byly tak strašidelné,

že ho v noci budily ze snů.

Matka na takové zbytečnosti neměla čas. Uklízela

ve třech činžácích v ulici, aby rodině zajistila alespoň

nějaký příjem, když byl manžel bez zaměstnání, což

se stávalo docela často. Táta byl sice pracovitý, ale také

věděl, že člověk by měl být za svou práci spravedlivě

zaplacen. O  spravedlnosti, dobré mzdě, zdravotním

pojištění a placené dovolené vyprávěl i spolupracovní

kům, čímž si proti sobě popudil nadřízené, a tudíž se

v žádném novém zaměstnání dlouho neohřál.

„To musíš pořád vykládat ty svoje moudra? Aspoň

je nevytrubuj v práci, když už konečně nějakou máš,“

radila mu manželka, ale bylo to zbytečné.

„Neříkám nic jiného než pravdu,“ odpověděl. „Ně

kdo se jim postavit musí. Když budeme poslouchat

jako stádo, nikdy to lepší nebude.“ S  každým dalším

slovem se rozhorloval a mluvil víc a víc nahlas. „Proč

někdo jezdí v autě, a jiní nemají ani na chleba?“

Svatopluk se obdivně díval, jak se táta zvedá ze žid

le. Najednou se mu zdál veliký a nepřemožitelný.

„Třeba proto, že drží hubu a  nenechají se po dvou

týdnech vyhodit z práce,“ odsekla matka, popadla kýbl a  režné koště a  šla do vedlejšího domu umýt schody.

„A  ještě by mi přitáhl další kočku,“ sykla a  vztekle za

sebou práskla dveřmi. Chtělo se jí brečet, ale slzy nic

nevyřeší, a  tak alespoň přetáhla hadrem Rostislava,

který měl tu smůlu, že se právě vracel ze školy. „Podívej se na to bláto, co za sebou necháváš! Kdo má

po tobě pořád uklízet?“

Když matka odešla, otec sebral z věšáku sako, na

sadil si klobouk a  zavřel za sebou dveře. Svatopluk

chvíli počkal a pak vyběhl na ulici. Tátu už nikde neviděl a do stísněného a kuchyňskými výpary načichlého

bytu se mu vracet nechtělo. Rozhlédl se, ale žádný

z kamarádů venku nebyl a na Frantu z prvního patra

se Svato pluk bál písknout, aby nepřilákal matčinu

pozornost. Docela určitě by pro něj vymyslela daleko

užitečnější činnost, než bylo potulování po ulicích.

Stáhl si čepici do čela, strčil ruce do kapes tak, jak to viděl u starších kluků, a vydal se směrem k zahradní

čtvrti, aby za ujal své oblíbené místo na plotě. Třeba

bude mít štěstí a  okno do hudebního pokoje bude otevřené.

Válka všechno změnila. Přinesla s  sebou nejistotu

a strach, který se odrážel v chování, gestech, slovech i  tónu hlasu všech dospělých. Lidé bezděčně mluvili

tišeji a  i  při nevinných rozhovorech se ohlíželi přes

rameno, jestli je někdo neslyší. Nikdo si nemohl být

jistý, jestli si s ním soused nebo známý, se kterým měl

kdysi v  minulosti spor, dodatečně nevyřídí účty a  ne

udá ho z vymyšlených důvodů na gestapu.

Táta nastoupil v továrně, a přestože si doma stěžo

val na všechno možné od dlouhé pracovní doby přes

nízký plat až po mistra, měl tentokrát tolik rozumu,

aby v  práci mlčel. A  na schůze už taky nechodil, pro

tože veškeré schůzování bylo zakázáno.

Matce se ulevilo, ale jen do chvíle, než zjistila, že se

manžel se svými kamarádíčky slízá dál, jak ho obvini

la, když se večer vrátil a tvrdil, že byl v hospodě, přes

tože z něj nebyl cítit kouř ani pivo. Hlasitým šeptem,

aby nevzbudila děti, které stejně spánek jen předstí

raly, mu nadávala do nezodpovědných pitomců a pak

ho zase prosila, ať je opatrný a  nepřivede rodinu do neštěstí.

Táta jen polohlasně namítl, že si vymýšlí nesmysly,

lehl si a hned usnul, což Svatopluk poznal podle pra

videlného chrápání. Chrápání byla jediná věc, kterou

mu nezáviděl, ale tušil, že ji s  největší pravděpodobností jednou zdědí. Matka lamentovala ještě dobrou

čtvrthodinu, a když manžel zachrápal obzvlášť nahlas,

zlostně do něj strčila.

Svatopluk už tou dobou chodil do školy. Zpočátku

byl hrdý, že se i on smí připojit k zástupu velkých dětí

a je mu dovoleno vstoupit po širokém schodišti do mo

hutných zdobených dveří, chodit po dlážděných chod

bách s vysokými stropy a usednout do dřevěné lavice. Nadchlo ho sklapovací sedadlo, na které se muselo se

dat obkročmo, protože bylo k masivní lavici upevněné

tyčí, ale už během prvního dne zjistil, že sezení na něm

je značně nepohodlné. Po tátovi zdědil výšku, takže

byl na svůj věk velký, kolena se mu nevešla pod stůl a dřevěné opěradlo ho tlačilo.

Učení ho docela bavilo, zvláště svět čísel mu při

padal úžasný a smiřoval ho i s ostatními, daleko nud

nějšími předměty. Obzvlášť nesnášel krasopis a svému

sousedovi z domu i ze školní lavice Frantovi Novákovi

záviděl, že jeho práce pan učitel nosí po třídě a všem dává pečlivě vystínovaná písmena za vzor.

Franta se tvářil, že mu na pochvale nezáleží, ale

naschvál nechával krasopisně popsaný sešit otevřený

na stránkách s jedničkami a pochvalami, za což by mu Svatopluk nejraději natloukl a docela určitě by to i udě

lal, kdyby Franta nebyl jeho nejlepší kamarád.

Jenomže pak už Franta do školy nechodil. Svato

plukovi to vadilo, protože musel ráno co ráno pospí

chat do školy sám, zatímco cesta ve dvou bývala mno

hem zábavnější. A ještě horší bylo, že do lavice vedle

něj posadili jakousi holku. Vždyť s  holkou se nedá vůbec o  ničem mluvit! A  tahle navíc nebyla ani moc

chytrá, aby se od ní dalo aspoň opisovat.

Za Frantou zaskočil párkrát v týdnu odpoledne, ale

tak, aby to matka nevěděla. Matka se dřív s paní Nová

kovou často zastavila na dvoře a zabředla s ní do dlou

hého rozhovoru a i teď ji jednou Svatopluk zahlédl, jak dává paní Novákové pytlík s  nějakým nákupem, ale

jemu kamarádství s Frantou zakazovala.

I  když se Franta vůbec nezměnil, pořád trochu

ráčkoval a  neustále mlel o  tom, že jednou podnikne

cestu za indiány jako slavný cestovatel Frič, Svatopluk

si nemohl nevšimnout, že už je vlastně jediný, kdo

s Frantou — i když jen tajně — kamarádí. Ostatní kluci

asi taky měli zakázáno za Frantou chodit, a Svatopluk

byl dokonce svědkem toho, jak si před ním Hansi Rich

ter uplivl.

Svatopluk s  Františkem pojali své kamarádství

jako hru na špiony s  tajnými skrýšemi, kde si nechá

vali vzka zy, a s vymýšlením míst, na kterých je nikdo

nemohl zahlédnout. Hra jim bohužel nevydržela příliš

dlouho, protože jednoho dne František s  celou rodi

nou zmizel, a  přestože na oknech dál visely záclony

a  na parapetech usychaly květiny v  květináči, Svato

pluk na něj na smluveném místě čekal marně. Vzkazy z tajné schránky už nikdo nevybíral a dveře jejich bytu zůstaly zamčené. Navzdory zcela českému jménu byli Novákovi Židé a museli nastoupit do transportu.

Tou dobou byli doma už jen Svatopluk a  Hedvika.

Hedviku matka zamykala, protože měla strach, aby někde neplácla nějakou hloupost. Mohli by ji strčit

do ústavu a kdo ví, jak by to s ní dopadlo. Říkalo se, že

Němci se takových, jako je Hedvika, zbavují, ale snad

to byly jen řeči. Povídalo se tolik věcí a tak hrozných,

že tomu člověk prostě nesměl uvěřit, aby si uchoval

zdravý rozum. Němci prý stěhují všechny Židy na vý

chod a  za nimi půjdou Cikáni a  Poláci a  Češi... Prý,

prý... Lidé toho namluví.

Rostislav s  Doubravkou byli nasazeni na práci

v  Ně mecku. Rostislav patřil k  odvedeným ročníkům

a  Doubravka se přihlásila dobrovolně, aby mohla zů

stat se svým snoubencem Jindřichem. Že to byla chyba a táta to neměl dovolit, opakovala matka od chvíle, kdy

se dozvěděla, že Německo bombardují spojenecká vojska.

Pár týdnů po nástupu Novákových do transportu se

Svatopluk díval, jak se do jejich bývalého bytu stěhuje

německá rodina. Z nákladního vozu přistaveného před domem vystoupila hezká, ale unaveně vypadající paní

s  laníma očima a  za ní seskočily dvě děti. Stěhováci vyložili kufry, tašky a  velké proutěné koše naložené

nádobím na kostkami dlážděnou cestu. Pak pod dohledem muže v příliš velkém saku sundali z korby jediný

kus nábytku — klavír — a na popruzích přehozených

přes ramena ho táhli do patra. Nový soused nakoukl

na korbu, jestli je prázdná, a pomalu, opíraje se o hůl, odkulhal za nimi.

Německé děti byly zhruba stejného věku, jako byl

Svatopluk, a  zjevně nebyly nadšené ze stěhování do

země, ve které se mluvilo podivně rachotivým jazykem

s pálivými sykavkami, jemuž vůbec nerozuměly, a kde

se na ně všichni dívali úkosem. Dopoledne trávily ve škole a  odpoledne v  Hitlerjugend, aby posílily tělo a německého ducha.

Pan Zimmer odcházel každé ráno do úřadu na os

mou a  vracel se večer. Někdy na něj na ulici čekalo

černé auto, a to pak nebyl doma několik dní. Paní Zim

merová se v  cizí zemi asi necítila bezpečně, protože

z domu vycházela, jen aby nakoupila, přestože podle občasných monoklů a modřin, které se snažila skrývat

pod šátky umně uvázanými kolem krku a  pod dlou

hými rukávy, jí mnohem větší nebezpečí hrozilo doma.

39

Když byl pan Zimmer v práci, všechen volný čas — a že

ho nebylo málo — trávila u klavíru a vyhrávala teskné

melodie.

„Kdo má ten randál pořád poslouchat,“ brblala mat

ka, „copak ta ženská nemá nic pořádného na práci?

Není divu, že jí ten její občas nějakou šoupne.“

„Chtěla bys snad, aby se přidala k vám, pavlačovým

drbnám, a vykládala vám, jaké úspěchy slaví německá

vojska na všech frontách?“ popíchl ji táta a matka se

urazila.

Svatopluk klavírní výkony paní Zimmerové za

randál nepovažoval. Pomáhaly mu snášet nudná od

poledne, která byl nucen trávit doma, protože rodiče

se báli, aby se nedostal s  dětmi Zimmerových do

křížku.

„Když ty nové potkáš, pozdrav a  jdi dál,“ poručila

mu matka.

„Proč bych měl ty přivandrovalce zdravit první?“

ohradil se Svatopluk, ale matka mu místo odpovědi

jen přišila pohlavek.

„Myslíš si, že mě těší koukat se, jak si německé pa

ničky přijdou do krámu a bez pozdravu zamíří rovnou

k pultu? Celá fronta se musí dívat, jak z toho mála, co

tam je, dostávají to nejlepší. Však ono na ně taky dojde,

neboj se.“

Přestože to trvalo ještě pár let, Svatoplukovi se ta

slova vybavila, když na začátku léta čtyřicet pět šel

s  matkou městem a  viděl německé sousedy odklízet

trosky, které po sobě zanechala válka. Byl mezi nimi

i Hansi Richter. Na pravém rukávu zaprášeného svetru

měl bílou pásku a nakládal na káru cihly, které by se

snad ještě daly použít. Svatopluk neodolal a plivl mu

pod nohy. Pohlavek, který dostal od matky tentokrát,

nebyl jen varovný.

„Co je?“ ohradil se. „Dělám jen to, co on dělal Fran

tovi.“ Ale když si na svůj pozdní projev hrdinství vzpo

mněl, i po mnoha letech se cítil provinile. Doubravka se z  Německa vrátila hubená, unavená,

s  obli čejem posetým hnisavou vyrážkou, po které jí

zůstaly hluboké jizvy, a  bez ženicha. Během úmor

ných pracovních dní a chladných nocí došel Jindřich

k závěru, že Doubravka pro něj není ta pravá, která by

mu měla být oporou a poskytovat teplo a útěchu v těž -

kých časech, a zamiloval se do usměvavé dívky z již ní

Moravy.

Vrátil se i Rostislav, ale nebyl to ten samý Rostislav,

který do Německa odjel. Z mladíka žijícího pro fotbal

a fotbalem se změnil v zamlklého podivína. Zdálo se,

že jeho duše opustila tělo. Ruce pracovaly, ale myš

lenky byly někde jinde, daleko, jako kdyby je nechal v  rozbombardovaných Drážďanech. Celá odpoledne

seděl doma, díval se do zdi a  jen občas vstal, přešel

párkrát po místnosti a znovu se vrátil na své místo jako

člověk, který zapomněl, kam se vydal a  proč. V  noci

ho budily kameny ležící mu na hrudi a písek v ústech.

Volal o  pomoc, rukama odhazoval peřinu, a  když se

probral natolik, aby pochopil, že není v  zavaleném

krytu, ale doma, ve své posteli, nedokázal už usnout a dlouhé hodiny jen hleděl do tmy.

41

Doma věděli, že se mu muselo stát něco hrozného,

tak hrozného, že o tom nedokáže ani mluvit, ale po pár

týdnech je jeho stavy začaly obtěžovat. Vždyť se pře

ce vrátil a je tady, říkali. Mnozí na tom byli mnohem

hůř a vzpamatovali se. Rostislav by se měl taky vzcho

pit a chodit trochu mezi lidi.

Rostislav poslechl a  místo vysedávání doma za

čal chodit do hospody. Vracel se sice opilý, ale nikdy

ne tak, aby druhý den nedokázal vstát a  jít do práce,

takže rodina posoudila jeho stav jako mírně se zlep

šující.

Ale Svatopluk, který teď s bratrem spával v kuchyni

nového bytu, věděl, že se Rostislavovy noční úzkosti

neztratily. Slýchával ho křičet ze spaní a viděl ho v noci

přecházet od okna ke dveřím. I  on si však po nějaké

době na bratrovo divné chování zvykl a už si nemyslel,

že po kuchyni chodí jeho kamarád z dětství František

a zpoza gauče nakukuje Frantův mladší bráška.

Táta se po válce, kterou navzdory matčiným po

chmurným předpovědím přežil, naplno vložil do boje

za práva lidu a  celá odpoledne trávil na schůzích

a  prací pro svou stranu. Chodil do továren, získával

straně nové příznivce, vysvětloval dělníkům, o co lep

ší je beztřídní společnost a  o  co silnější a  odolnější

je takto sjednocený stát. Poukazoval na předválečnou

zradu spojenců a  opěvoval zem osvoboditelů, vlast

šťastných lidí žijících svorně pod laskavým vedením

Josifa Vissarionoviče Stalina.

A soudruzi, jejichž síla v zemi rychle rostla, dopo

mohli svému věrnému členu k důstojnějšímu bydlení a  zasadili se o  to, aby mu byl přidělen prázdný byt v  prvním patře, který poté, co jej musela opustit rodina Zim merových, stále ještě marně čekal na návrat

svých původních obyvatel.

„Říkal jsem ti to, strana se o lidi postará,“ pronesl

táta směrem k  manželce, když na stůl pokládal klíče od nového domova.

„Však bylo na čase,“ dodala matka a věnovala tichou

vzpomínku své zmizelé přítelkyni Libuši Novákové a její rodině. Pak se začala shánět po krabicích vhod

ných k  přenášení nádobí a  poháněla syny, aby je vy

nesli do patra.

A přestože chtěla v květnových volbách roku čtyři

cet šest volit lidovce, neboť Pánbůh by si to jistě přál,

z  vděčnosti hodila svůj hlas komunistům, protože ti

pro ni momentálně udělali mnohem víc. A spolu s ní dalo komunistům hlas přes čtyřicet procent obyvatel

Československa unavených chudobou a  zmámených

slibem lepší budoucnosti, kteří tak pomohli do čela vlády Klementu Gottwaldovi a  k  moci jeho partajní

kům, k nimž patřil i její muž.

Rodina Žákových se posunula na společenském

žebříčku a  Svatoplukovi se otevřela cesta k  zářivým

zítřkům, v něž stejně jako jeho táta upřímně věřil a byl odhodlaný udělat pro ně cokoli. Jejich náboženstvím

byla strana, bohy straničtí vůdci a nebem život v komu

nismu. Rovnost pro všechny, to byla modlitba, kterou

táta opakoval, slova, s nimiž na rtech usínal i dospíva

jící Svatopluk.

Přestože komunisté slibovali šťastné zítřky pro všech

ny — nebo alespoň pro ty, kteří se na jejich budování

chtěli podílet, což Svatopluk samozřejmě chtěl a  ze

všech svých chlapeckých sil dělal  —, nešlo si nevšim

nout, že okolní svět den za dnem ztrácí na pestrosti a  barevnosti. Oblečení šťastných obyvatel se stávalo

uniformnějším a  fádnějším. Koketní kloboučky byly

nahrazeny praktickými šátky, podpatky pohodlnější

mi sandály a  rozevláté šaty košilemi a  kalhotami při -

pomínajícími montérky.

Zešedli nejen lidé, ale i ulice, připravené o výrazné

štíty obchodů, nazdobené výlohy a  jásavé reklamy. Státní obchody mezi sebou přece o zákazníky soupeřit

nemusejí, důležitější je připomínat lidu, komu vděčí

za život v míru, a tak se ve výlohách místo zboží, kte

rého stejně moc nebylo, přestože svádět to na válku

bylo čím dál tím obtížnější, objevovaly portréty vůdců,

úderníků, rudoarmějců a  zase vůdců... ozdobené ru

dými hvězdami, srpy a kladivy.

Zešedl a  zchátral i  dům hudby a  změnily se důvo

dy, proč Svatopluk dál mířil jeho směrem. Jednou dva

krát týdně chodíval do zahradní čtvrti, sedával u plotu

a se zavřenýma očima poslouchal, jak se z otevřených oken domu hudby linou melodie, které ho unášejí