načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tichá holka - Torey L. Hayden

Tichá holka
-4%
sleva

Elektronická kniha: Tichá holka
Autor:

Sedmiletá dívenka, která nemluví, a okolí se zdá, že vůbec nevnímá, že jsou kolem ní nějací další lidé. A spolu s ní se ve třídě sejdou další problémové děti, které by v ... (celý popis)
299
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 317
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Název originálu: Beautiful child
Spolupracovali: přeložila Linda Bartošková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-0793-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychologický román o dívce, trpící elektivním mutismem - speciální poruchou komunikace. Sedmiletá Venus navštěvuje speciální školu s dětmi, které trpí různými psychickými problémy a v normální škole by neobstály. Venus nemluví a svět kolem sebe víceméně nevnímá. Její učitelka po určitém čase ovšem zjistí, že problém její nemluvnosti nespočívá v tom, že by dívka neslyšela: dívka jen prostě mezi sebe a svět staví ochrannou bariéru. Pomůže učitelka malé Venus na cestě do světa lidí, cestě, ke které má díky těžkým zážitkům ze svého rodinného prostředí zamezený přístup? Autorka pracuje jako speciální pedagožka a rodinná terapeutka.

Popis nakladatele

Sedmiletá dívenka, která nemluví, a okolí se zdá, že vůbec nevnímá, že jsou kolem ní nějací další lidé. A spolu s ní se ve třídě sejdou další problémové děti, které by v běžné škole nestačily svým vrstevníkům, prožily různá traumata a potřebují speciální péči. Hrdinka knihy Venus trpí selektivním mutismem a zpočátku se všichni domnívají, že pravděpodobně neslyší. Časem ale její učitelka Torey zjistí, že Venus „pouze“ nemluví. Co za tím stojí? Problematické rodinné zázemí a traumata z raného dětství „mohou“ za to, že Venus mlčí a mlčí. Společnost ostatních dětí ve třídě i pochopení učitelky ale pomohou tomu, že dívenka opustí hradbu svého mlčení.

Knihu uvítají zájemci o skutečné příběhy s psychologickou tematikou, lidé, kteří se věnují práci s dětmi s handicapem a poruchami chování.

T. L. Hayden je autorkou řady velmi úspěšných románů, které představují skutečné příběhy z prostředí škol pro děti s poruchami chování. Pracuje jako speciální pedagožka a rodinná terapeutka. Žije v USA. V Portále vyšly její knihy Spratek, Tygřice, Dračice a mazánek, Zvíře a Sebranka.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
CD Spratek CD Spratek
Hayden Torey L., Bobčáková Simona
Cena: 382 Kč
Ticho Ticho
Hanh Thich Nhat
Cena: 316 Kč
Hlasy ticha Hlasy ticha
Mühs, Wilhelm (ed.)
Cena: 142 Kč
Údolí ticha Údolí ticha
Roberts Nora
Cena: 293 Kč
Lucifer 6 - Domy ticha Lucifer 6 - Domy ticha
Carey Mike
Cena: 391 Kč
K elektronické knize "Tichá holka" doporučujeme také:
 (e-book)
Sebranka Sebranka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Torey L. Hayden



TOREY L. HAYDEN

TICHÁ HOLKA


Původní anglické vydání Beautiful Child vyšlo v Avon Books © Torey L. Hayden, 2002 České vydání: © Translation Linda Bartošková, 2015 © Portál, s. r. o., Praha 2015

ISBN 978-80-262-0834-1

 5

HOLKA NA ZÍDCE

Když jsem ji viděla poprvé, seděla nahoře na kamenné zdi, která

se táhla kolem západní strany hřiště. Pohodlně si tam hověla s jednou

nohou volně spuštěnou dolů, husté vlasy jí splývaly po zádech, a tvář

se zavřenýma očima nastavovala slunci. Ta póza svou vznešeností ve

lice připomínala dávno zapomenuté hollywoodské hvězdy a právě to

upoutalo mou pozornost, protože té holčičce mohlo být jenom šest

nebo sedm let.

Prošla jsem kolem ní a zamířila po chodníku ke škole. Ředitel Bob

Christianson mě nejspíš zahlédl, protože mi vyšel z ředitelny naproti.

„Páni, to je skvělé!“ zvolal srdečně a poplácal mě po rameni. „Moc rád

tě vidím. Strašně rád. Na tohle jsem se ohromně těšil. Letošní rok si

skvěle užijeme, viď? To bude paráda!“

Tváří v tvář takovému nadšení jsem se mohla jenom smát. S Bobem

jsme toho už spolu zažili hodně. Kdysi jsem k  němu nastoupila do

jednoho ze svých prvních zaměstnání. To jsem ještě byla nezkušená

začátečnice. Byl tehdy ředitelem programu pro výzkum poruch učení

a jeho bodrý, ležérní, hipísácký přístup k deprivovaným, problematic

kým dětem vyvolal v  naší poněkud konzervativní komunitě pozdvi

žení. Připouštím, že mě zpočátku taky trochu vylekal, protože jsem

byla čerstvě po škole a nebyla jsem příliš zvyklá samostatně přemýšlet.

Bob mi dodával tu správnou míru povzbuzení i rad a zároveň tvrdo

šíjně odmítal brát na vědomí cokoliv, čím jsem se oháněla coby výdo

bytkem studií na pedagogické fakultě. Prožila jsem díky tomu několik

úžasných, až divokých roků, kdy jsem se naučila, jak si obhájit svůj

názor a při tom najít vlastní styl práce se třídou.

V té době to bylo pro mě téměř ideální pracovní prostředí a Bob mě

v  podstatě sám formoval v  učitelku, jakou jsem se posléze stala, jenže

 6

nakonec byl úspěšný až moc. Naučila jsem se zpochybňovat nejen pra

vidla a  praktikování teorií, které nás učili na fakultě, ale začala jsem

kriticky zkoumat i Bobův přístup. Na můj vkus bylo v jeho stylu příliš

mnoho nepodložené populární psychologie. Takže když jsem měla pocit,

že jsem na dosavadním místě dosáhla maximálního růstu, šla jsem dál.

Uplynula spousta času a oba jsme měli leccos za sebou. Já jsem pra

covala v jiných školách, jiných státech, dokonce v jiných zemích. Svůj

zájem jsem kromě speciální pedagogiky zaměřila i na klinickou psycho

logii a výzkum. Několik let jsem dokonce strávila úplně mimo školství.

Bob se nikam nestěhoval, ale přecházel mezi soukromým a  veřejným

sektorem a mezi běžným a speciálním vzděláváním. Občas jsme o sobě

jeden druhému dali vědět, ale ani jeden jsme nijak zvlášť nesledovali, co

ten druhý právě dělá. Takže jsem byla příjemně překvapená, když jsem

zjistila, že Bob je ředitelem nové školy, do které jsem byla přidělena.

Naše státní školství v té době prodělávalo další z nekonečné řady

reorganizací. Předchozí rok jsem pracovala v sousedním okrsku jako

učitelka pro doučování. Chodila jsem od školy ke škole a  pracovala

s  malými skupinami dětí, abych vypomohla učitelům, kteří měli

v  běžných třídách zařazené žáky se zvláštními vzdělávacími potře

bami. Tenhle program zavedli sotva před dvěma lety, ale stát už roz

hodl, že u nejobtížněji vzdělavatelných dětí příliš nefunguje. Třetina

podpůrných učitelů tedy dostala stálé učebny, které poskytovaly dě

tem s  vážnějšími poruchami učení a  chování prostor pro speciální

vzdělávání v delších časových úsecích.

Skočila jsem po možnosti vyměnit kočovný život opět za třídu,

protože její prostředí se mi nesmírně líbilo a cítila jsem, že nejlépe vy

hovuje mému učitelskému stylu. To, že jsem skončila v Bobově škole,

byl bonus.

„Počkej, až tu místnost uvidíš,“ těšil se Bob, když jsme stoupali po

schodišti. Stoupali jsme stále výš. A  ještě výš. „Je to skvělý prostor,

Torey. Jakmile jsem se dozvěděl, že sem nastoupíš, chtěl jsem ti dát

učebnu, ve které bys mohla skutečně pracovat. Speciální školství často

dostává jenom to, co zbude. Ale tahle velká, stará budova má svoje

výhody.“ Začali jsme stoupat do dalšího patra. „Je tu spousta místa.“

 7

Bobova škola byla nesourodá budova, jejíž jednu část představovala

stará hromada cihel z roku 1910 a další část tvořila panelová přístavba,

kterou se v roce 1960 snažili vyřešit problém silných populačních roč

níků. Dostala jsem místnost v horním patře staré budovy a Bob nelhal,

protože ta místnost byla nádherná, prostorná, s  velkými okny a  čers

tvě vymalovanými žlutými zdmi, a s malým výklenkem, kam si děti

mohly odkládat oblečení a  další věci. Skutečně to byla asi nejpříjem

nější místnost, jakou mi kdy přidělili. Stinnou stránkou bylo, že mě od

nejbližšího záchodu oddělovalo schodiště přes tři patra a ještě chodba.

Tělocvična, jídelna a hlavní kancelář se nacházely málem v jiné galaxii.

„Můžeš si to tu uspořádat, jak chceš,“ pokračoval Bob a procházel

mezi malými stolky a židličkami. „A dnes odpoledne přijde Julie. Už

ses s ní seznámila? Bude ti pomáhat. Jak se to dnes říká, aby to bylo

politicky korektní? Koncipientka? Ne, ne... kopedagožka? Už si ne

vzpomínám. Prostě sem bude chodit jenom na půl dne. Bohužel. Víc

pro tebe nevytřískám. Ale Julie se ti bude líbit. Už ji tu máme tři roky.

Chodí na dopoledne jako osobní asistentka jednoho malého kluka

s mozkovou obrnou, kterého tu máme, ale ten má odpoledne fyziote

rapii. Takže jakmile ho tam Julie vypraví, bude jenom tvoje.“

Zatímco Bob povídal, já se procházela po místnosti a  rozhlížela

se. Zastavila jsem se, abych zjistila, jaký je výhled z  oken. Ta dívka

ještě pořád seděla na zídce. Pořádně jsem si ji prohlédla. Připadala

mi osamělá. Byla jediné dítě, které se v poslední prázdninový den na

hřišti nacházelo.

Bob řekl: „Dnes odpoledne ti připravím podklady. Zařídili jsme to

tak, že budeš mít pět dětí na celé vyučování. Dalších patnáct sem bude

docházet střídavě podle toho, kolik pomoci budou potřebovat. Zní to

dobře? Co na to říkáš?“

Usmála jsem se a přikývla. „Zní to přímo skvěle.“

Snažila jsem se odsunout kartotéku, když dorazila Julie.

„Počkejte, já vám s  tím pomůžu,“ zahlaholila a  popadla skříň

z druhé strany. Dostrkaly jsme ji do rohu. „Bob mi říkal, že jste se tu

zabrala do práce. Jak vám to jde?“

 8

„Dobře, děkuji,“ odpověděla jsem.

Byla to hezká dívka – dívka vlastně už ne –, musela být starší, než

vypadala, ale měla subtilní postavu s jemnými kostmi, bledou, svěží

pleť a světle zelené oči. Nosila hustou ofinu a dlouhé, rovné rusé vlasy

měla shrnuté dozadu v roztomilém holčičím stylu. Tím pádem vypa

dala na čtrnáct.

„Už se na to těším,“ řekla a  oprášila si ruce. „Dělám asistentku

Caseymu Muldrowovi od doby, kdy nastoupil do první třídy. Je to

skvělý kluk, ale těším se i na něco jiného.“

„Jestli hledáte ‚něco jiného‘, pak jste na správném místě,“ usmála

jsem se. „Já mám na ‚něco jiného‘ obvykle mimořádné štěstí.“ Zdvihla

jsem ozdobnou pásku a nechala ji rozvinout do plné délky. „Napadlo

mě, že bych ji dala tamhle mezi okna. Chcete mi pomoct?“

V tu chvíli jsem to dítě uviděla znovu. Dívka byla stále na zdi, ale

teď pod ní stála nějaká žena a mluvila na ni.

„Ta holčička sedí na zdi už čtyři hodiny,“ poznamenala jsem. „Byla

tam, už když jsem dopoledne přijela.“

Julie vyhlédla z okna. „Aha. To je Venus Foxová. A je to její zeď.

Sedí tam pořád.“

„Proč?“

Julie pokrčila rameny. „Je to prostě její zeď.“

„Jak tam vůbec vyleze? Musí to být skoro dva metry.“

„Ta holka je jako Spiderman. Dokáže vylézt kamkoliv.“

„To je s ní její máma?“ zeptala jsem se.

„Ne, její sestra. Wanda. Wanda je mentálně zaostalá.“

„Na sestru vypadá moc stará,“ podivila jsem se.

Julie znovu pokrčila rameny. „Bude jí tak devatenáct. Možná už

dvacet. Na střední patřila mezi zvláštní žáky, ale teď už je na školu

moc velká. Většinu času se myslím drží poblíž Venus.“

„A  ta zase většinu času vysedává na zdi. Tahle rodina vypadá

slibně.“

Julie vědoucně povytáhla obočí. „Je jich devět. Devět dětí. Většina

má různé otce. A myslím, že úplně každé je v nějakém programu pro

z v lá š t n í ž á k y.“

 9

„Ve n u s t a k y ? “

„Ta každopádně. Venus je z nich potrhlá nejvíc.“ Julie se pousmála.

„Brzy to zjistíte sama. Bude sem chodit.“

„Jakým způsobem potrhlá?“ zeptala jsem se.

„Především nemluví.“

Zakoulela jsem očima. „To mě vůbec nepřekvapuje.“ Když se

Julie zatvářila nechápavě, dodala jsem. „Elektivní mutismus je moje vědecká specializace. Vlastně jsem na tom tématu začala dělat, když

jsme s Bobem pracovali v jiném programu.“

„Aha. No, tahle holčička neřekne ani slovo.“

„Tady roz v á ž e .“

„Ne, špatně jste mě pochopila,“ pokračovala Julie. „Venus nemluví.

Tím myslím, že opravdu nemluví. Neřekne ani ň. Vůbec nic. Před

n i k ý m .“

„Tady prom luv í .“

Julie se usmívala sice dobromyslně, ale trochu posměšně. „Pýcha

předchází pád.“


 10

KAŽDÝ U SVÉHO STOLKU

Když jsem přejížděla prstem po seznamu žáků, narazila jsem na

jméno, které jsem dobře znala. Billy Gomez. Devítiletý kluk latinskoame

rického původu, s rozcuchanou kšticí černých vlasů, zálibou v křiklavě

barevných tričkách a s těmi nejšpinavějšími nehty, jaké jsem v životě u dí

těte viděla. Billy sice byl malý, ale žádné tintítko. Měl štíhlé, svalnaté tělo

jako lasička a byl zrovna tak divoký a agresivní. Nezvladatelná výbušná

povaha a příliš proříznutá pusa stačily na to, aby ho vyhodili už ze dvou

škol. Předchozí rok jsem jak jemu, tak jeho učitelce věnovala spoustu

práce, ale nebyla jsem příliš úspěšná. Billy stále remcal, zuřil a rval se.

Ostatní tři chlapce jsem neznala. Páté dítě, jak Julie předvídala,

b y l a Ve nu s .

Když jsem druhý den ráno přišla do školy, Venus znovu seděla na zdi.

„Ahoj, Venus,“ pozdravila jsem ji cestou kolem.

Žádná odpověď. Ani ke mně neotočila hlavu.

Zastavila jsem se a podívala se nahoru. „Venus?“

Nehnula ani brvou, takže se nedalo poznat, jestli si uvědomuje, že

s ní někdo mluví.

„Jsem tvoje nová učitelka. Nechtěla bys jít do školy společně se mnou?“

Její naprostá netečnost mě přivedla k závěru, že nepochybně trpí

ztrátou sluchu. V  duchu jsem si poznamenala, že se musím podívat,

na jakých testech byla. Počkala jsem ještě několik minut, nakonec

jsem to vzdala a pokračovala do školy sama.

První žák, který vešel do třídy, byl Billy. „Ale ne! Ty ne!“ vykřikl

a praštil se dlaní do čela. Tvrdě. Skoro ho ta rána porazila. „Ale ne. Ne,

ne, ne. Nechci tady být. Tebe nechci.“


 11

„Ahoj, Billy. Taky tě ráda vidím,“ řekla jsem. „A  hádej co? Přišel

jsi úplně první. Takže si můžeš vybrat, u kterého stolku chceš sedět.“

„Tak to chci sedět v jídelně,“ vyhrkl a vyrazil ke dveřím.

„Počkat!“ popadla jsem ho za límec. „Nemyslela jsem to tak do

slova. Vyber si některý stolek tady.“

Billy praštil svými věcmi o nejbližší stolek. „Nechci žádný z těch

hle stolků,“ zavrčel. „Chci odsud doprdele vypadnout.“

Položila jsem si prst na rty. „Tady ne, jasné? Jsi tu nejstarší, takže

potřebuji, abys byl ostatním příkladem v tom, jak se mluví. Myslíš, že

by sis kvůli mně mohl dávat pozor na jazyk?“

Billy si strčil prsty do úst a chytil se za jazyk. „Budu se snažit,“ za

huhlal přes prsty, „ale asi ho nedokážu vytáhnout tak daleko, abych

na něho viděl.“

„Billy, nemyslela jsem to doslova.“

Billy se hystericky rozchechtal. Smál se tak strašně, až spadl ze

židle.

Zrovna v tu chvíli se objevil Bob, který přiváděl dva malé chlapce

s neuvěřitelně zrzavými vlasy. Byly opravdu červené. Zářily jako mě

děné mince a jejich husté prameny vlály nad drobnými, špičatými tvá

řičkami, štědře pokropenými pihami jako kapkami deště.

„Tohle je Shane,“ oznámil Bob a  trochu pevněji sevřel rameno

chlapce po své pravici. „A tohle je Zane.“

Shane a Zane? Panebože, proč to těm dětem rodiče udělali? Byla

to jednovaječná dvojčata a  byla oblečená podobně jako loutky, které

vozí břichomluvci po poutích. Tesilové kalhoty, pruhovaná košile

a světe, div se, motýlek.

Billy užasl nad jejich vzhledem stejně jako já.

„To jsou dalmatinci?“ zeptal se udiveně.

Než jsem stačila odpovědět, objevila se ve dveřích statná Afro

američanka v křiklavých květovaných šatech, která před sebou strkala

štíhlého, skoro vyhublého chlapce. „Tohle je Jesse,“ prohlásila s oběma

rukama položenýma na chlapcových ramenou. „Je tohle Jesseho třída?“

Bob ustoupil a  žena postrčila chlapce do místnosti. „Buď hodný

kvůli babičce. Poslouchej tady tu paní a  babička pak o  tobě uslyší


 12

jenom samé pěkné věci.“ Mlaskavě ho políbila na spánek. Chlapec se

bou škubl. Pak babička vyšla ze dveří.

„Tak,“ řekla jsem. „Chtěl by sis sednout třeba sem?“

Chlapec zlostně mrskl svými věcmi, až to zadunělo.

„To teda ne. Sem ne. Tady sedět nebudeš,“ vykřikl Billy. „Žádnej

škaredej černoch tu sedět nebude, protože tu sedím já. Účo, posaď ho

někam jinam.“

„Chceš se kvůli tomu porvat?“ odpověděl Jesse a  sbalil ruku do

pěsti.

Kluci se na sebe vrhli přímo přes stolek a  svalili se na zem.

Přiskočila jsem, chytila Billyho za límec a Jesseho odstrčila stranou.

Bob se trochu škodolibě usmíval. „Vidím, žes to vzala hezky do

ruky, takže tě tady nechám,“ řekl a vytratil se ze dveří.

„Já s ním sedět nebudu. Je to blázen,“ prohlásil Billy a sebral svoje

věci ze stolku. „Radši budu sedět s těmi dalmatinci. Pojďte sem, kluci.

Tady je váš stolek. Ten hnusnej kluk může sedět sám.“

Znovu jsem popadla Billyho za rameno. „Myslím, že prozatím

bude každý sedět sám. Každý u svého stolku. Ty si sedneš sem. Zane?

Jmenuješ se Zane? Ty si sedni sem. Jesse, ty tam. Shane, tamhle. Dobrá,

to jsou vaše stolky. A vaše židle. Zapamatujte si, kde jsou, protože chci,

abyste seděli na těch židlích jako přilepení, pokud vám nedovolím,

abyste byli někde jinde.“

„Přilepení?“ vykřikl Billy a  vyskočil. „Kde je lepidlo?“ A  už byl

u poliček a prohraboval se košíkem. „Musím si přilepit zadek k židli.“

„Billy, posaď se.“

„Ale tys říkala, že máme být přilepení. Já jenom dělám, cos

p or uč i la .“

„Posaď se.“

S veselým úsměvem se posadil. „Máme celý stolek pro sebe?“ ze

ptal se. „Tohle jsou naše stolky?“

„Ano, to jsou vaše stolky.“

„Páni,“ přejel rukou po dřevěné desce. „Krása. Můj vlastní stolek.

Kam ho asi postavím, až přijdu domů?“

„Billy!“


 13

„My budeme v téhle třídě jenom čtyři?“ zeptal se Jesse.

Najednou jsem si vzpomněla na Venus. Už zvonilo, a ona ve třídě

nebyla.

Přešla jsem k oknu. Venus stále seděla na zdi, ale pod ní teď stála

Wanda a natahovala k ní ruce. Opatrně sundala Venus dolů. Pak jsem

se dívala, jak jdou obě ke školní budově.

Wanda absolvovala celou cestu ke dveřím třídy se svou sestrou.

Wanda byla veliká, nemotorná dívka, tak s patnácti kily nadváhy, tru

dovitou pletí a  urousanými vlasy. Šaty měla pomačkané, neseděly jí

a značně páchly.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je.

„Ona teď jít dovnitř,“ oznámila mi Wanda radostně. „No tak,

krásná panenko. Čas jít do školy.“

Venus na mě upřela otevřený, přímý pohled, nebojácně se mi za

hleděla rovnou do očí. Usmála jsem se na ni. Ona nehnula ani brvou,

jen na mě civěla.

„Tak,“ podala jsem jí ruku. „Můžu ti ukázat tvoji lavici?“

„Ona nemluvit,“ upozornila mě Wanda.

„Děkuji ti za upozornění,“ odpověděla jsem, „ale teď je čas, aby

Venus šla do školy.“ Pořád jsem držela ruku nataženou k Venus. „Čas

z ač ít .“

„Ona nejít do školy.“

„Myslím, že ty už do školy nechodíš, viď, Wando? Ale Venus ano.

Pojď, zlatíčko. Je čas najít ti místo.“

„Běž, krásná panenko,“ zašeptala Wanda a položila dlaně Venus na

záda. Jemně postrčila holčičku do třídy.

„Na shledanou, Wando,“ řekla jsem. „Díky, že jsi ji přivedla. Chceš

se s Wandou rozloučit, Venus? Řekneme ‚Na shledanou po vyučování,

Wa ndo‘? “

„Nashle, krásná panenko,“ řekla Wanda. Pak se otočila a  odbato

lila se.

„Krásná panenka“ opravdu nebyla přezdívka, kterou bych Venus

dala, jakmile jsem získala možnost se na ni pořádně podívat. Nebyla ani

čistá, ani upravená. Na tmavé kůži měla šedý stín zažrané špíny a dlouhé


 14

vlasy jí visely podél obličeje v zacuchaných pramenech, jako by se někdo

pokusil nadělat z nich dredy a v půli toho nechal. Oblečení jí bylo moc

velké a vpředu samá skvrna od jídla. A stejně jako sestra páchla.

„Tak jo, zlatíčko, můžeš si sednout tady na tu židli.“

„Jak to, že ji posazuješ ke stolku toho dalmatina?“ vyjel Billy. „Proč

ji neposadíš k tomu škaredýmu černýmu klukovi? Měla bys posazovat

černý děcka k sobě.“

„Víš, Billy, my tu nerozdělujeme lidi podle barvy, takže bych byla

ráda, kdybys s  tím přestal,“ odpověděla jsem. „Taky bych byla ráda,

kdybys přestal říkat ‚dalmatin‘. Není žádný pes. Je to chlapec a  jme

nuje se Zane.“

„Já se jmenuju Shane,“ ozval se chlapec podrážděně. „A ty sklapni,

blboune.“

„Já ti povím, kdo je tu blboun!“ rozčílil se Billy. „Chceš, abych ti

vrazil jednu mezi oči?“

Než jsem si uvědomila, co se děje, Billy se na Shanea vrhl.

Ale Shane se nenechal zastrašit a  už se po Billym sápal. „Jo!

Rozmlátím ti hlavu!“ křičel. „Naflákám ti, že z  tebe zbude mastnej

flek na chodníku, a pak na tebe ještě šlápnu!“

„Jo!“ přizvukoval Zane. „Já taky!“

A  já si jen pomyslela: Panečku, tenhle rok se opravdu nudit

nebudeme.

Když se v jednu hodinu objevila Julie, vítala jsem ji až s dojemnou

radostí. Dnešní dopoledne byla jediná dlouhá rvačka. Shane a  Zane,

kterým bylo šest let, měli diagnózu FAS. Fetální alkoholový syndrom

mají děti, jejichž matka v  těhotenství hodně pije. Oba vypadali jako

skřítci, což je pro lidi s  fetálním alkoholovým syndromem charak

teristické. Jejich IQ bylo hraniční a měli také vážné poruchy chování.

Byli hyperaktivní a  nedokázali udržet pozornost. Ale ani tento po

chmurný popis nijak nevystihoval jejich zuřivé pidiválky. Svým ma

nickým chováním, totožnými obličejíky malých klaunů a  bizarním,

staromódním oblečením připomínali figurky z  hororového filmu,

které ožily a terorizovaly naši třídu.


 15

Jesse, kterému bylo osm let, měl Tourettův syndrom, který mu

způsoboval několik tiků včetně záchvatů rychlého mrkání, cukání hlavou a  posmrkování, jako by měl rýmu, i  když ji neměl. Navíc ob

sesivně urovnával všechny věci. Zvlášť mu leželo na srdci, aby měl

všechny tužky a gumy na lavici krásně srovnané, což však v této třídě

nebyla slibná cesta ke štěstí. Jakmile si ostatní uvědomili, že mu na

tom záleží, dělali, co mohli, aby mu pečlivě srovnané pomůcky rozhá

zeli, jenom aby ho vytočili. Ani to však nebyl dobrý nápad, jak jsem

rychle zjistila. Jesse kvůli své obsesi zpočátku působil trochu vybíravě, puntičkářsky. Jenže pod touhle slupkou byl kluk s odhodláním

Dartha Vadera. Všechno muselo být tak, jak chtěl on. Smrt každému,

kdo neposlechne.

Ve srovnání s touhle trojicí vypadal Billy docela krotce. Byl pouze

agresivní, drzý a nabitý energií, kterou byl ochoten napřít proti komu

koliv a každému, ať už to dávalo smysl nebo ne. Byl to kluk, kterému

pusa jela vždycky o fous rychleji než mozek. A jela mu permanentně.

Během dopoledne jsem byla nucena Venus více méně ignorovat,

protože jsem každou chvíli musela odtrhávat kluky od sebe. Nezdálo

se, že by Venus nedostatek pozornosti vadil. Spíš to vypadalo, že vět

šinu času snad ani není živá. Seděla v lavici jako bez vlády a jen civěla

před sebe. V jednu chvíli jsem jí nabídla papíry a pastelky. Potom pohádkovou knížku. Puzzle. Připouštím, že to všechno jsem stíhala jen

v  poklusu, když jsem honila některého kluka, a  neměla jsem vůbec

čas si k ní sednout. Ale i tak... Venus si vzala všechno, co jsem jí dala,

a  chvilku to zpomaleně a  bez zájmu obracela sem a  tam, aniž by to

správně použila. A  jakmile jsem se otočila, pustila předmět z  rukou

a dál jenom nehybně seděla.

Jakmile dorazila Julie, jmenovala jsem ji rozhodčím klučičích

potyček a vzala si Venus stranou. Chtěla jsem okamžitě zjistit, jak to

s tím jejím mlčením je. Ještě jsem si nebyla jistá, jestli je to elektivní

chování, které může ovládat, nebo jestli se jedná o  vážnější fyzický

problém, který jí brání v mluvení, ze zkušenosti jsem však věděla, že pokud je příčina psychologická, musím zasáhnout dřív, než se mezi námi rozvine vztah založený na mlčení.

 16

„Pojď se mnou,“ vyzvala jsme ji a zamířila na opačný konec třídy,

dál od Julie a chlapců.

Venus na mě upřeně, zpříma zírala. Dokázala navázat oční kon

takt, což jsem brala jako dobré znamení. Tím pádem bylo méně prav

děpodobné, že u kořenů jejího mlčení stojí autismus.

„No tak, pojď sem. Chci, abys se mnou něco udělala.“

Venus se na mě stále dívala, ale nehýbala se.

Vrátila jsem se k  jejímu stolku. „Pojď se mnou, prosím. Budeme

pracovat spolu.“ Vložila jsem dlaň pod její loket a zdvihla ji na nohy.

S  rukou na rameni jsem ji dokormidlovala na konec třídy. „Sedni si

sem.“ Ukázala jsem na židli.

Ve nu s s t á l a .

Položila jsem jí dlaň na temeno a  zatlačila. Posadila se. Odtáhla

jsem si židli na protější straně stolku, sedla jsem si a zdvihla kelímek

s pastelkami a čtvrtku papíru.

„Povím ti něco hrozně moc zvláštního,“ řekla jsem. „Tajemství.

Máš ráda tajemství?“

Upírala na mě prázdný pohled.

Nasadila jsem svůj nejlepší spiklenecký tón a naklonila se k ní. „Nebyla

jsem vždycky učitelka. Víš, co jsem dělala? Pracovala jsem s dětmi, kterým

šlo ve škole hodně těžko mluvit. Přesně jako tobě!“ Uznávám, že to nebylo

nijak vzrušující tajemství, ale snažila jsem se, aby to tak vyznělo. „Měla jsem

za úkol jim pomáhat, aby mohly znovu mluvit, kdykoli budou chtít.“ Široce

jsem se usmála. „Co si o tom myslíš? Chtělo by se ti začít znovu mluvit?“

Venus nespouštěla oči z  mé tváře, pohledem vůbec nezakolísala,

ale ten pohled byl zřetelně zastřený. Nemohla jsem přijít na žádnou

známku toho, o čem asi přemýšlí. Jestli vůbec přemýšlí.

„V naší třídě je moc důležité mluvit. Když mluvíme, můžeme dát

ostatním najevo, jak se cítíme. Mluvením dáváme jiným lidem vědět,

co si myslíme, protože oni se nám nemůžou podívat do hlavy, aby si

to zjistili sami. Oni se to jinak nedozvědí. Musíme jim to říct. Tak se

lidé mezi sebou dorozumívají. Takhle řešíme problémy a  dostáváme

pomoc, když ji potřebujeme, a proto jsme pak veselejší. Takže je důle

žité se naučit, jak se používají slova.“

 17

Venus ode mě neodtrhla zrak ani na vteřinu. Skoro nemrkala.

„Vím, že je těžké začít mluvit, když jsi byla zvyklá mlčet. Je to ji

načí. Bojíš se toho. To nevadí. Tady u nás nevadí, když se někdo bojí.

Nevadí, když se někdo stydí.“

Pokud se Venus styděla, nedala to najevo. Civěla mi do tváře, ani

na chvíli neuhnula pohledem.

Zvedla jsem čtvrtku papíru. „Byla bych ráda, kdybys mi nakreslila

obrázek. Nakresli mi dům.“

Žádný pohyb.

Seděly jsme a hleděly na sebe.

„Dobře, mám ti pomoct začít? Nakreslím zem.“ Vzala jsem zele

nou pastelku a  dole na papíru jsem udělala zelenou čáru. Pak jsem

papír otočila zase k  ní a  přistrčila k  ní kelímek s  pastelkami. „Tak.

Můžeš teď nakreslit dům?“

Venus dolů nepohlédla. Jemně jsem natáhla ruku a  sklopila jí

hlavu tak, aby se na papír musela podívat. Ukázala jsem na něj.

Nic.

Určitě věděla, co je to dům. Bylo jí sedm let. Ve školce ji nechali

o  dva roky déle. Ale třeba byla opožděná ve vývoji jako její sestra.

Čekat od ní, že nakreslí dům, bylo možná příliš.

„Podívej. Vezmi si pastelku do ruky.“ Musela jsem vstát, obejít stolek,

uchopit ji za paži, otočit jí dlaň, vložit do ní pastelku a zase jí ruku položit

na lavici. Pastelku udržela, ale ruka sebou plácla na lavici jako mrtvá ryba.

Vytáhla jsem si jinou pastelku a nakreslila na papíře linku. „Umíš

udělat takovou čáru?“ zeptala jsem se. „Tady. Hned vedle té, kterou

jsem nakreslila.“

Pozorovala jsem ji. Možná nebyla pravák. Neviděla jsem ji nic

brát do ruky, takže jsem to jenom předpokládala. Ale mohla být le

vák. Natáhla jsem se a vložila jí pastelku do druhé ruky. Neuchopila ji

moc dobře, takže jsem vstala, znovu obešla stolek, vzala její levou dlaň,

nastavila ji do lepší polohy a položila ji opět na lavici. Vrátila jsem se

na svoje místo. Příšerně veselým hlasem jsem zašvitořila: „Já jsem le

vák.“ Podobné nadšení si člověk obvykle nechává pro oznámení typu

„Vyhrál jsem milión.“

 18

Ne. Nechystala se spolupracovat. Prostě seděla, znovu na mě ci

věla, tmavé oči vzdálené a nečitelné.

„Tohle nepůjde, viď?“ řekla jsem vesele a  papír sbalila. „Zkusíme

ně c o ji ného.“

Zašla jsem si pro dětskou knížku. Postavila jsem si židli vedle ní,

sedla si a knížku otevřela. „Podíváme se na tohle.“

Venus se dívala na mě.

Kniha byla obrázkový slabikář a na stránce, kde jsem ji otevřela,

bylo plno barevných ilustrací, na nichž malá zvířátka jezdila v  au

tech a vykonávala všechny možné práce. „Podíváme se na tyhle ob

rázky. Vidíš? Tady jsou všichni v  autobuse. A  kdo je tohle? Co je

to za zvířátka? To jsou myši, že? A tady je policejní auto, a podívej

se, jeden z  těch policistů je lev. A  ten druhý policista, co je to za

zvířátko?“

Hleděla vzhůru na mě.

„Sem, dívej se sem dolů.“ Rukou jsem jí naklonila hlavu, aby se

dívala na stránku. „Co je to druhé zvířátko? Co je to za zvířátko?“

Žádná odpověď.

„Co je to?“

Žádná reakce.

„Co je to?“

Žádná reakce. Absolutně žádná. Venus jen nehybně seděla.

„Tadyhle.“ Poklepala jsem na obrázek. „Co je to za zvířátko?“

Vytrvala jsem ještě několik minut, otázku jsem rychle opakovala

různými formami, ale nepřestávala jsem se ptát, nedovolila jsem, aby

se mezi námi rozhostila tak dlouhá pauza, aby připomínala mlčení,

sama jsem rozehrávala rytmus dvoustranného rozhovoru, a  to vše

s jedinou otázkou: co je to za zvířátko?

Bum! Udeřila jsem dlaní o lavici, aby to pořádně, prudce zadunělo.

Byla to drsná technika, ale často účinná. Doufala jsem, že úlek pro

razí počáteční zábrany, jak se to stalo už s tolika dětmi, ale v případě

Venus jsem byla hlavně zvědavá, jestli se u  ní dočkám vůbec nějaké

odezvy. Doufala jsem, že ji uvidím nadskočit nebo aspoň mrknout.

Venus jenom zvedla hlavu a zadívala se na mě.

 19

„Slyšíš to?“ zeptala jsem se. „Když takhle bouchnu rukou do lavice,“

znovu jsem udeřila do desky, „slyšíš to?“

„Já teda jo!“ zahulákal Billy z druhého konce třídy. „Chceš, abysme

se tu podělali strachy?“

Venus stále jenom seděla, ani nemrkla.

Předklonila jsem se, znovu si přitáhla knihu a začala v ní listovat.

„Tak dobře, zkusíme něco jiného. Uvidíme, jestli najdeme nějaký pří

běh. Mám ti přečíst nějaký příběh?“

Upírala mi oči do tváře a  jen civěla. Nepřikývla. Nezavrtěla hla

vou. Nic. Jenom nepatrné známky prozrazovaly, že to dítě je něco víc

než vosková figurína, kterou někdo zapomněl v učebně.

„Ano, takže mám ještě lepší nápad. Co takhle přestávku?“

Ani na to nezareagovala.

 20

PRÁZDNÝ POHLED

„Dobře, žerty stranou,“ prohlásila jsem, když jsem si ve sborovně nalévala šálek kávy. „Co je Venus Foxové?“ Probodla jsem Boba pohledem.

Bob upíjel ze svého hrnku. „Kvůli tomu tady nejspíš jsi, abys mi

to řek la .“

„Zatím se pořád snažím rozluštit, jestli je vůbec živá.“

„No, ta je živá až moc,“ odpověděl Bob.

Na chvilku se mezi námi rozhostilo ticho. Julie si u dřezu zrovna

připravovala kávu, a když rozhovor umlkl, otočila se k nám.

„Můj první dojem je, že je hluchá,“ řekla jsem.

Bob upil další doušek kávy.

„Poslal ji někdo na prohlídku?“ zeptala jsem se. „Protože by bylo

zbytečné dávat takové dítě do mé třídy, pokud má skutečně poškozený

sluch. Znakovou řeč moc neovládám.“

„Loni ji poslali ke specialistovi na ORL v  nemocnici,“ odpověděl

Bob. „Zřejmě s  ní měli takové potíže, že jí nakonec dělali vyšetření

BE R A .“

„Co to je?“ podivila jsem se.

„Měření sluchových kmenových potenciálů,“ odpověděla Julie.

„Při tom vyšetření se zkoumá, jestli mozek zaznamenává vůbec nějaký zvuk. Měří se při něm reakce mozku na zvukové podněty, aby

se zjistilo, jestli dotyčný slyší, i když se neprojevuje verbálně.“

„A jak to dopadlo?“ zeptala jsem se.

„Dopadlo to tak, že zřejmě slyší dobře.“

„Aha.“ Zmocňoval se mě mírný děs. Po dnešní práci s Venus jsem došla k tak silnému přesvědčení, že její problémy pramení z nedosta

tečného sluchu, že jsem ohledně dalšího postupu měla zcela jasno.


 21

Objednáme ji na vyšetření sluchu a  odtud ji pošlou pro vhodné po

můcky a nakonec do vhodné třídy. Rozhlédla jsem se, nejdřív jsem se

podívala na Julii a potom zase na Boba. Opravdu jsem takovou odpo

věď nečekala.

Mezi ostatními učiteli tu seděla i učitelka třetí třídy, Sarah. Ohlédla

se a řekla: „Nakonec asi zjistíme, že její problém je v tom, že toho moc

nemá. Tady nahoře, jestli mi rozumíte.“ Sarah si poklepala na spánek.

„Venus má prázdný pohled, protože má v  podstatě prázdnou hlavu.

Mají to v  rodině. Všechny Foxovic děti do jednoho. Všechny jsou...“

Hlas se jí ztišil a větu nedokončila, ale to ani nemusela. Věděla jsem,

co má na mysli.

Bob vzdychl. „Doufám, že to nebude ten případ, ale je fakt, že bys

trá rodina to není.“

Oknem k  nám najednou pronikl randál z  hřiště, kde se muselo

něco stát. Všichni učitelé ve sborovně na okamžik strnuli úlekem

a vzápětí se hnali k oknu, aby zjistili, co se děje.

Já se k oknu neobtěžovala, protože jsem okamžitě věděla, že je to

jedno z mých dětí. Zjistila jsem, že identifikátorem narušených dětí je

řev jako o život. Obyčejné děti dokážou ječet, křičet nebo hlasitě kvi

čet blahem, ale v šesti nebo sedmi letech už jsou natolik socializované,

že se k  tomu zvláštně pronikavému, zoufalému vřískotu neuchylují.

Ne tak moje děti. Tudíž jsem se nenamáhala chodit k oknu. Odložila

jsem hrnek, vyběhla ze dveří a pak chodbou na hřiště.

Na opačné straně pod platany s rozložitými větvemi stáli dva uči

telé, kteří měli na hřišti dozor, a  snažili se odtrhnout kluky od sebe.

Jelikož jsem uprostřed té mely rozeznala Billyho křiklavě barevnou

košili, vyrazila jsem po asfaltovém povrchu tryskem.

Kromě Billyho tam byl Shane (nebo Zane) a  také  – oba učitelé

bojovali, aby děti oddělili, takže jsem hned nepoznala, kdo je ten

třetí – Ve nu s!

Venus v celé své kráse. Točila pažemi tak rychle, až připomínala

cirkulárku, a zuřivě útočila na Billyho. Ještě větší šok pro mě byl, že

ten zvuk vydávala Venus. A jak divný zvuk to byl – přízračné vytí,

hlasité a pronikavé, až mě brněly uši. Nepřestávala vřískat a mlátit


 22

rukama nohama, dokud se učiteli nevysmekla, a  vzápětí se znovu

vztekle vrhla na Billyho, kterému už tekla krev z  nosu. Druhý uči

tel držel jak Billyho, tak Shanea. Ale když Billy viděl, jak se na něj

Venus znovu vrhá, vytrhl se učiteli a dal se na útěk. Venus jako střela

za ním.

Rozběhla jsem se za těmi dvěma, stejně jako Julie, která zrovna

vyběhla z  budovy, a  stejně jako Bob a  další učitel. Byli jsme jako po

stavy z  pohádky „O  perníkovém panáčkovi“, jeden za druhým jsme

se hnali za Venus, která honila Billyho. Když Billy doběhl ke zdi na

konci hřiště, Venus ho zahnala do rohu a úplně šílená zuřivostí ho za

sypávala krupobitím ran. Všimla si však, že se k ní blížíme, protože ve

chvíli, kdy jsem se k ní dostala na dosah, vyběhla po zdi jako veverka

a zmizela na druhé straně.

Úplný Spiderman, pomyslela jsem si. Nepříliš elegantně jsem vy

skočila, vytáhla se na vrchol zdi a  také se dostala na druhou stranu,

a nechala jsem Boba, Julii a dalšího učitele, aby seškrabali z asfaltu to,

co z Billyho zbývalo, a dali ho zase dohromady.

Venus měla výhodu v tom, že věděla, kam má namířeno, zatímco

já ne. Prohnala se křovím, přeběhla čísi zadní dvorek a už běžela ulič

kou mezi domy. Pelášila jsem za ní a snažila se s ní ze všech sil udržet

krok. Venus byla překvapivě mrštná, pokud šlo o přelézání nebo pod

lézání překážek, jenže já měla delší nohy. Asi půl bloku od školy jsem

ji konečně dohnala a chytila ji za šaty.

„Stůj! Okamžitě stůj!“

Pokusila se mi vyškubnout, ale já držela látku pevně. Druhou ru

kou jsem ji popadla za paži.

Chvilku jsme jenom stály a obě lapaly po dechu. Venus měla od

řená kolena, ale jinak se nezdálo, že by ji výměna názorů s Billym po

znamenala. Upřeně se na mě dívala a v jejím pohledu nebylo o nic víc

života, než jsem v něm viděla dřív.

„Takhle to neděláme, když jsi v mé třídě,“ řekla jsem a sevřela její

paži pevněji. „Jdeme zpátky do školy.“

Zabořila paty do trávy.

„Ne, jdeme zpátky do školy. Je vyučování. Patříš tam.“


 23

Venus nemínila spolupracovat. Zdálo se, že není jiná možnost, než

ji zdvihnout a odnést zpět. Když si uvědomila, o co se pokouším, pro

měnila se v zuřivou změť kopajících a bušících paží a nohou. Výsled

kem bylo, že jsme se na hřiště vracely velmi pomalu. Celková vzdále

nost činila asi dva bloky a Venus mi znemožňovala, abych ji nesla víc

než pár metrů v kuse, protože jsem ji každou chvíli musela postavit na

zem a  znovu pořádně chytit. Nakonec mi přispěchal na pomoc Bob.

Když mě uviděl, jak se namáhavě vleču ulicí, přidal se ke mně a chytil

Venus z druhé strany. Společně jsme ji dotáhli zpátky do školy.

Venus se to vůbec nelíbilo. Ve chvíli, kdy se jí Bob dotkl, znovu

spustila ten divný, pronikavý jekot. Vzpírala se, vřískala, a  zase se

vzpírala.

Konečně se nám ji podařilo dostat do školní budovy a  pak po

všech těch schodech do mé třídy. Bob jen lapal po dechu, když řekl:

„Možná to nebyl tak skvělý nápad, dávat tě až nahoru.“

Jakmile jsme se dostali do učebny, Bob Venus pustil, ale já ji stále

držela za paže. Julie byla ve třídě s ostatními dětmi a všichni nás os

tražitě pozorovali. Bob viděl, že situace je více méně pod kontrolou,

takže se rozloučil, zavřel dveře a nechal mě, ať si to vyřeším sama.

Na dveřích nebyl žádný zámek, takže jsem Julii řekla, ať si před

ně stoupne. Odvlekla jsem Venus přes celou třídu a nohou si přitáhla

židli, na kterou se děti měly chodit zklidnit.

„Musíš zůstat tady. Dokud se nebudeš znovu ovládat a nepřestaneš

se prát, musíš sedět tady.“ Velmi opatrně jsem pustila ruce a čekala, že

Venus vyskočí a rozběhne se ke dveřím, ale zareagovala úplně opačně,

než jsem předvídala. Jakmile jsem ji pustila, okamžitě zmlkla. Schlíple

se předklonila, jako by byla velmi unavená.

„V  téhle třídě neubližujeme ostatním. Neubližujeme ani sobě. To

je třídní pravidlo.“

„To jsou dvě pravidla,“ ozval se Billy ze své lavice.

„Je to jedno pravidlo, Billy,“ řekla jsem přísně. „To pravidlo zní:

neubližujeme. Nikomu.“

„Ani mouchám?“ zeptal se Billy. „Nesmíme tu ubližovat ani

mouchám?“


 24

Julie, která dokázala odhadnout, že by mohla nastat krize, rychle

zasáhla a odvedla Billyho k ostatním chlapcům, kteří pracovali s ke

ramickou hlínou.

Otočila jsem se zpět k Venus, která zůstala sedět na určené židli.

Pozorně se na mě dívala, její pohled pod těžkými víčky byl tak neči

telný, jako by byl opravdu prázdný.

„Nastavím časovač na pět minut,“ řekla jsem. „Až zazvoní, můžeš

vstát a přidat se k nám.“

Položila jsem tikající minutku na poličku před židlí a opatrně cou

vala, protože jsem napůl očekávala, že vyrazí ke dveřím, jakmile se

k ní otočím zády.

Nikoli. Venus se nepohnula.

Minutka zazvonila. Venus se stále nehýbala.

„Už můžeš vstát,“ ozvala jsem se od stolku, kde jsem pracovala

s Jessem.

Žádná reakce.

Omluvila jsem se Jessemu a  zašla k  ní. „Tohle je klidová židle.

Slouží k tomu, abys měla kde se vzpamatovat, když se přestaneš ovlá

dat a potřebuješ klidnou chvilku. Ale když už jsi klidná, nemusíš na

klidové židli sedět. Pojď. Zkusíš si hlínu. Modelujeme z ní květináče.

Už jsi to někdy dělala?“

Venus na mě civěla. Podle jejího totálně nechápavého pohledu se

zdálo, že na ni mluvím hindsky.

Vsunula jsem jí dlaň pod loket a pobídla ji, aby vstala z židle, což

udělala. Dovedla jsem ji až k místu, kde jsme všichni pracovali s hlí

nou. „Tak. Sedni si sem.“

Prostě stála.

Rukou jsem jí jemně zatlačila do ramene, abych ji přiměla used

nout na židli. Pak jsem si přitáhla vedlejší židli a  posadila se. Vzala

jsem do ruky hroudu hlíny a ukázala ji Venus.

„Podívej, co je to? Hlína. A  vidíš? Vidíš, jak to Jesse dělá? Jenom

zatlačíš palce do kuličky hlíny...“

Její oči se k hlíně vůbec nestočily. Upíraly se na můj obličej, jako

by mě vůbec neslyšela.


 25

A  slyšela? Nechtělo se mi tomu věřit. Za ta léta jsem narazila na

spoustu dětí s  řečovými a  jazykovými potížemi, ale žádné nebylo tak

pasivní jako tohle. Byl test BERA opravdu přesný? Nemohla by existovat

nějaká porucha mezi mozkem a ušima, na kterou v nemocnici nepřišli?

Vstala jsem. „Pojď sem, Venus,“ řekla jsem. Což samozřejmě ne

udělala. Musela jsem zopakovat celý taneček se zvedáním ze židle

a  přepravou do jiné části třídy. Když jsem ji dovedla do uklízecího

rohu, posadila jsem se na podlahu a  prohlédla si hračky. Moje zna

losti znakového jazyka už byly značně zrezivělé a  to málo, co jsem

si pamatovala, byly znaky pro abstraktní pojmy jako „rodina“ nebo

„sestra“, ale jedno konkrétní slovo jsem znala. „Panenka,“ znakovala

jsem a zdvihla hračku. „Panenka.“

Venus mě pozorovala a nepatrně svraštila čelo, jako by si myslela,

že provádím něco fakt divného.

Znovu jsem znakovala. „Panenka.“ Provedla jsem ten znak velice

pomalu.

Natáhla jsem paži a zvedla její ruku. Položila jsem ji na panenku

a  přiměla Venus, aby přejela prsty po tvářičce z  umělé hmoty. Pak

jsem namáhavě přiměla její prsty, aby znak provedly. Zvedla jsem pa

nenku. Znovu jsem znak zopakovala. „Panenka.“

Tak uběhlo posledních dvacet minut vyučování. Venus nezarea

govala ani jednou.

Zvonek konečně oznámil konec vyučování. Julie doprovodila

k autobusu žáky, kteří dojížděli, a já dohlédla na ty, kdo chodili domů

pěšky. Pak jsem zašla ke kartotékám v hlavní kanceláři, abych se dů

kladněji podívala na složky dětí. Našla jsem složku Venus a posadila

se.

Vešla Julie a  nesla pro nás obě kávu. Odtáhla si židli na protější

straně stolu a sedla si.

„To byl tedy zážitek,“ prohodila.

„Ráda bych si myslela, že jsou to zmatky prvního školního dne a že

se všechno usadí.“ Pohlédla jsem na ni. „Už se to s Venus někdy stalo,

nevíte? Viděla jste ji už útočit na děti?“


 26

Julie se odmlčela, téměř zaváhala, a  potom přikývla. „Ano. Po

pravdě řečeno si myslím, že je v naší třídě spíš kvůli chování než kvůli

mluvení. Loni to dopadlo tak, že ji během přestávek zavírali, protože

pořád vyvolávala rvačky.“

„No skvěle. Pět dětí, a všechny na vražedné misi.“

„Ve vaší třídě je to trochu jako v ‚Tenkrát na Západě‘, viďte?“ pro

hodila Julie jaksi vesele.

Zvedla jsem hlavu.

„Nevšimla jste si všech těch kovbojských jmen? Billy  – Billy Kid.

Jesse  – Jesse James. A  Shane. A  Zane. A  všichni rovnou tasí kolty.“

Zasmála se.

„Nevzpomínám si na žádného kovboje, co by se jmenoval Venus.“

„No, kluk to zrovna není,“ připustila Julie. Chvilku přemýšlela.

„Její jméno do toho nezapadá,“ řekla jsem.

Julie mírně pokrčila rameny. „To ani to dítě.“

Složka s materiály týkajícími se Venus byla depresivní čtení. Byla

nejmladší z devíti dětí, které měly tři různé otce. Muž, který byl otcem

čtyř nejstarších dětí včetně Wandy, byl zavřený za vážné ublížení na

zdraví, pak ho pustili, načež vyloupil banku, znovu ho zavřeli, opět

pustili, a nakonec za tři roky zemřel, a to ve vazbě, kde se ocitl kvůli

obvinění z prodeje drog. Otec dalších dvou dětí bil matku Venus bě

hem těhotenství tak krutě, že se dítě narodilo mrtvé. Obžalovali ho

z týrání tří dětí, propustili, později ho obvinili z krutého zacházení se

zvířaty, protože shodil štěně z mostu na dálnici. Třetí muž byl otcem

zbývajících tří dětí včetně Venus. Měl za sebou několik trestů kvůli

loupežím a  jiným zločinům, které souvisely s  jeho problémy s  dro

gami a  alkoholem, obvinili ho však také z  obtěžování a  pohlavního

zneužívání dětí. Momentálně byl z vězení venku a bydlel někde jinde,

protože měl zákaz jakkoli se s dětmi stýkat.

Matka měla spoustu záznamů o  prostituci a  vystřídala řadu de

toxikačních center pro léčbu drogové a  alkoholové závislosti. Nyní

bydlela se sedmi ze svých devíti dětí, z  nichž tři byly oficiálně uz

nané za mentálně postižené a všechny byly zařazeny do nějaké formy


 27

zvláštního vzdělávání. Nejstarší dítě, chlapec o rok starší než Wanda,

byl momentálně ve vězení. Další syn, patnáctiletý, byl v  nápravném

zařízení pro nezletilé. Druhá nejstarší dcera, které bylo sedmnáct,

utrpěla loni během pobytu v policejní vazbě záchvat a skončila s po

škozením mozku. O  dalších dvou dětech, chlapcích ve věku devět

a  dvanáct let, tu byla zmínka, že mají vážné komunikační problémy

a chodí na terapii k logopedovi.

Ve spise bylo vlastně jen velmi málo informací, které by se týkaly

přímo Venus. Myslím, že převládlo všeobecné mínění, že vzhledem

k  rodinné anamnéze jsou její problémy zřejmé. Nebyly tu žádné po

známky o těhotenských nebo porodních komplikacích, nic, co by na

značovalo, jestli se od počátku vyvíjela normálně nebo ne. Poprvé se

ocitla v  hledáčku úřadů, když dosáhla pěti let a  zapsali ji do školky.

Z  tehdejší doby pocházel záznam, že se hlasově skoro vůbec nepro

jevuje a  celkově je velmi pasivní. Kromě hřiště. Kromě situací, kdy ji někdo napadne nebo když se cítí ohrožená. V takových chvílích se

ve Venus probudí vnitřní síla téměř komiksových rozměrů. Rozječí

se. Začne řvát. Někteří lidé si dokonce mysleli, že kleje. Ten nápad

by byl spíš k smíchu – mlčenlivá, nevábná sedmiletá holčička se promění v  zuřivý malý stroj na zabíjení  –, kdybych toho nebyla osobně

svědkem.

Prudce jsem zaklapla desky.


 28

VYHODÍME DO VZDUCHU CELÝ SVĚT!

Když jsem přišla druhý den, ve třídě už čekal Billy.

„Copak je?“ zeptala jsem se překvapeně. „Je teprve osm deset.“

„Musím jezdit brzo. Pozdějc mi žádnej zasranej autobus nejede.“

Položila jsem si ukazovák na rty.

„Můj podělanej autobus.“

„Co takhle ‚hloupý‘. Žádný hloupý autobus později nejede?“

Ohrnul ret a naštvaně zamručel.

„Tak proč nejsi venku na hřišti?“ zeptala jsem se. „Zvonit bude až

v půl a pět minut.“

„Venku je ta zasraná holka.“

Znovu jsem si položila ukazovák na rty. „Nesmíme na to zapomí

nat. Jsi tu nejstarší. Spoléhám na tebe, že půjdeš ostatním příkladem.“

„Mně je to fuk. Venku je ta zasraná holka a já teda nic riskovat

nebudu. Venku není žádnej učitel, aby chránil nás chudáky děti. Ta

zasraná holka ze mě zase udělá fašírku.“

„Tohle ti řekla?“

Billy neodpověděl.

„Řekla ti, že tě zbije?“ zeptala jsem se znovu.

Sklopil hlavu a  jenom pokrčil rameny. „Má v  očích takovej ten

šílenej pohled. Ta holka je snad zasranej psychopat. Přesně jako v ho

roru. Možná je to mladšího ségra Freddyho z Elm Street.“

„No, tak pro dnešek můžeš výjimečně zůstat tady. Ale každé ráno

to nepůjde, Billy. Školní řád říká, že všichni musejí být venku, dokud

ne z a z von í .“

„Ty venku nejsi.“

„Všechny děti zůstávají venku. Víš, jak jsem to myslela. Vyřešíme

to, aby ses necítil ohrožovaný.“


 29

Billy si dramaticky kecl na lavici a  srdceryvně vzdychl. „Tuhle

školu nenávidím. Hnusí se mi, že tu musím trčet tak dlouho. Proč sem

vůbec musím chodit? Proč jsem nemohl zůstat ve svý starý škole? Mám

tam bráchu. Brácha by mě nenechal mlátit nějakou pošahanou holkou.

Tohle je to nejhorší na celym světě, co se mi mohlo stát. Já mám tako

vou smůlu. Mám nejhorší smůlu ze všech kluků na celým světě.“

„Pokud se tady budeš pořádně snažit, Billy a začneš ovládat svoji

pusu i  temperament, pak se možná budeš moci do své staré školy

v r át it .“

„Fakt? Nic jinýho k tomu nepotřebuju?“ podivil se nevinně, jako by

mu zatím nikdo nic podobného neřekl. „No, to zvládnu. Budu hodnej

jako beránek.“

„To by bylo skvělé. Byla bych na tebe moc pyšná. Zatím mi ale bude

stačit, když se zvedneš z té lavice. Máš svoji židli, prosím.“

Billy vesele vyskočil, chytil židličku a rozverně s ní zatočil nad hla

vou. „Tahle židle je moje? Tak jo, beru tě za slovo, paní učitelko. Takže

je moje. Můžu si ji odnést domů?“

Jako další se ve dveřích objevil Jesse v doprovodu ženy, v níž jsem

poznala řidičku jednoho ze školních autobusů. Vedla ho za límec

a postrčila ho před sebou do třídy.

„Tenhle kluk potřebuje za vyučenou,“ oznámila mi nabroušeně.

„Co se stalo?“

„Víte, u mě v autobusu si každý musí sednout, zůstat sedět a nechat

ruce v klidu. To jsou asi jediný tři věci, který nedělal.“

„Vystrkoval hlavu z okna a nadával lidem,“ dodal Billy.

„Ty jsi tam nebyl, Billy, takže se prosím do toho nemíchej.“

„Ale on to opravdu dělal,“ řekla řidička. „A nevydržel sedět. Ať mu

řeknete cokoliv, neudrží to v  hlavě déle než tři vteřiny. Napomínala

jsem ho. Říkala jsem mu, aby si sedl, sklapl a přestal všechny otravovat.

Jedné prvňačce při nastupování podrazil nohy, a když zkoušela vstát,

znovu ji přimáčkl na podlahu. Povídám mu, ‚Jestli toho nenecháš,

mistře, půjdeš pěšky,‘ a  to, co mi odpověděl, tu nemíním opakovat.

Takže jsem mu řekla, že až ho sem dopravím, bude ho mrzet, že žije.“


 30

Přikývla jsem. „Dobrá. Posaď se tamhle, Jesse.“

Dovnitř vtrhli Shane a Zane.

„A sakra, ti zatracení dalmatini jsou tu zas,“ zvolal Billy.

Shane se ani nezastavil, aby si odložil věci. Přeběhl třídu přímo

k Billymu a vzal ho krabicí na oběd přes hlavu, jen to zadunělo. Ránu

bylo slyšet až ke mně a Billy zavyl.

„Slečinko,“ ušklíbl se Jesse, jako by to byla nejhorší možná nadávka.

Zane se zapojil do šarvátky a pořádně Billyho kopl. Jesse vyskočil

z židličky, aby se přidal. Řidička autobusu si uvědomila, že opatrnosti

není nikdy nezbyt, přestala si stěžovat a hbitě vyklidila pole.

Než jsem se k těm čtyřem klukům dostala, byli v sobě, jen se pěsti

a nohy míhaly a ve třídě zavládl ohlušující randál. Křičela jsem stejně

hlasitě jako oni.

Vrhla jsem se mezi ně, popadla jedno z dvojčat za nohy a vytáhla

ho z klubka. Strhla jsem mu boty, protože bosý nemohl při kopancích

napáchat tolik škody, a vrazila jsem ho na židli. „Ani se nehni.“

Další na řadě byl Billy. Ječel napůl bolestí a napůl vzteky. Mrskla

jsem s ním na další židli. „Zuj si boty.“

Zahulákal.

„Zuj si ty boty!“ poručila jsem.

Pak jsem chytila druhé dvojče za pásek kalhot a zdvihla ho z pod

lahy. Vyprostila jsem mu chodidla z bot a jednu po druhé jsem odho

dila z dosahu. Vtlačila jsem ho na židli.

Nakonec zůstal Jesse, který měl takový vztek, že nebylo možné ho

zklidnit jinak než tím, že jsem ho tiskla k podlaze, dokud se neutišil.

Jakmile se přestal zmítat, taky jsem mu sundala boty.

„Takže, vy čtyři,“ začala jsem a vstala. Tři z nich seděli na židlích

v šišatém půlkruhu. Jesse pořád ještě seděl na zemi. „Od téhle chvíle

je v naší třídě nošení bot výsada, ne právo.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Billy.

„Myslím to tak, že se nenechám kopat, až budu samá modřina.

Boty nejsou na kopání. Dokud všichni nebudou vědět, jak se chovat,

když mají na nohou boty, tak boty nebudou.“

„Ty obutá seš,“ namítl Billy.


 31

„Ano, správně. Protože já nikoho kopat nebudu. Ale dokud si ne

zasloužíte tuhle výsadu a nepředvedete mi, že nebudete nikoho kopat,

boty půjdou z nohou dolů hned při příchodu do třídy u dveří, a obu

jete si je až při odchodu.“

„To nemůžeš udělat,“ ozval se Jesse. V  obličeji se mu objevil tik  –

mrk, mrk, mrk, zamžourání, škubnutí hlavou  – takže pro něj bylo

těžké zároveň zřetelně mluvit.

„Sleduj mě,“ vybídla jsem ho. Vzala jsem velkou krabici z  plastu,

prošla jsem třídou a posbírala všechny boty, které jsem po ní poházela.

„Povím to mámě!“ zakřičel Zane. „Budu žalovat, že nám bereš

boty, a ona tě donutí, abys nám je vrátila!“

„Mám v úmyslu vám je vrátit, až půjdete domů. Ale tady jdou z no

hou dolů a dole taky zůstanou. Boty budou v téhle krabici.“ Položila

jsem krabici nahoru na vysokou skříň.

„Donutí tě, abys nám je vrátila!“ vykřikl Zane. „To jsou moje bot y.

Máma mi je koupila!“

„Pořád jsou to tvoje boty. A tvoje máma uzná, že dělám správnou

vě c .“

Zane se zvedl z židličky.

„Ne, Zane, sedni si,“ řekla jsem. „Ty taky, Jesse. Vstaň z  podlahy

a sedni si tamhle na židli.“

Zane dlouho stál a  očividně zvažoval, do jaké míry je pravděpo

dobné, že udělám něco nepříjemného, pokud neposlechne. Můj po

hled musel stačit, protože sebou znovu plácl na židli. Jesse vstal a vzal

si židli, kterou jsem mu určila, ale z  celého držení těla, pohybů, do

konce i z ovzduší kolem něj čišel stěží potlačovaný vztek.

Odtáhla jsem židli od sousedního stolku a  posadila se také.

Všichni jsme seděli v nepravidelném půlkruhu a chlapci potichu nebo

ne tak potichu zuřili.

Uplynula minuta. Pak další minuta a ještě další.

„Jak dlouho tu musíme sedět?“ zeptal se Shane.

„Dokud se všichni neuklidní.“

„Já už jsem uklidněný,“ prohlásil. „Budeme tu muset sedět celý

den?“


 32

„Já jsem vůbec nebyl rozčilený,“ přidal se Billy. „To tamhleten, cu

kavý ksicht. To on všechno zavinil. Jestli chceš někoho trestat, tak po

trestej toho škaredýho černocha.“

„Na tebe jsem ani nešáhl!“ odsekl Jesse. „To on všechno začal,“

ukázal na Shanea.

„Všichni jste kreténi,“ zamumlal Billy zlostně. „Chtěl bych být

úplně jinde, než v  týhle zasraný třídě. Lituju, že jsem se o  ní vůbec

dozvěděl.“

„Jo, já taky,“ řekl Jesse.

„Já taky,“ připojil se Zane.

„A já,“ dodal Zane.

„No, aspoň na něčem se všichni shodnete,“ řekla jsem.

„To te



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist