načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: The vole - hraboš hrdina - Vladimír Třešňák

The vole - hraboš hrdina

Elektronická kniha: The vole
Autor: Vladimír Třešňák
Podnázev: hraboš hrdina

Vlastimil Třešňák, muž devatera řemesel a známý pětibojař (zpěvák, textař, malíř, spisovatel a fotograf), nadělil svým fanouškům dárek nečekaný - první z cyklu Konopných ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  190
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 240
Rozměr: 21 cm + 1 pohlednice
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Galén, 2011
ISBN: 978-80-726-2840-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příhody statečného hraboše jsou námětem pohádky pro dospělé, plné svérázného humoru, narážek a jazykových hříček. Udatný hraboš Luboš z Hlubočep je hlavním hrdinou první ze zamýšleného cyklu Konopných pohádek. Jeho bláznivá životní dobrodružství jsou svéráznému autorovi spíše jen odrazovým můstkem k přehlídce eruptivní fantazie a jazykové hravosti, nepřeberných asociačních hříček a slovních skrývaček, v nichž uvádí na scénu dlouhou řadu více či méně zamaskovaných známých postav a osobností, především z české kultury, politiky a disentu. Tato "pohádka" je spíše pro dospělé, především takové, kteří ocení inteligentně potrhlý humor poněkud "montypythonovského" typu.

Popis nakladatele

Vlastimil Třešňák, muž devatera řemesel a známý pětibojař (zpěvák, textař, malíř, spisovatel a fotograf), nadělil svým fanouškům dárek nečekaný - první z cyklu Konopných pohádek. Neodehrávají se za devatero řekami a devatero horami, nýbrž v pražských Hlubočepích a jejich okolí. Nejde o princeznu, draka či království, něčím tak obyčejným a obehraným by známý bard rozhodně nezdržoval! Jeho pohádky patří k těm netradičním, děj vlastně není podstatný, paleta postav je více než pestrá, pochopit souvislosti se vám zcela jistě nepodaří. Autorova fantazie je bezbřehá a vábí čtenáře do děje, za chvíli však odbočí jinam, pokochá se příběhem, místem, situací, aby pokračovala úplně jinde a ve zcela jiných souvislostech. Postavy přicházejí na scénu, jak je autor přivolá, laskavě nakopne nebo naopak obalí dehtem a peřím, a uvolní místo dalším, ať již pro děj potřebným či nikoli. Rodiče mohou občas tápat, nechytat se, nebo naopak podlehnou pábení natolik, že budou žít příběhem zapomenuvše, co bylo na předchozí straně, dětská mysl - není omezeno věkem - bude nadšena. Na závěr snad jen důležité upozornění - jak se říká v dnešních pověstech a bájích, pokud by cokoli komukoli něco nebo někoho připomnělo, je to jen a pouze jeho problém! Všechny osoby a příběhy jsou do puntíku vymyšlené. Takže tedy: Bylo, nebylo… ((z cyklu Konopných pohádek))

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

THE VOLE – HRABOŠ HRDINA


Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové,

elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Galén

Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2012


Galén


Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována,

uchovávána v rešeršním systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem

(včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu)

bez písemného souhlasu nakladatelství.

© Vlastimil Třešňák, 2011

© Galén, 2011

Cover illustration © Vlastimil Třešňák, 2011

Photos © Vlastimil Třešňák, archiv, 2011

ISBN 978-80-7262-863-6 (PDF)

ISBN 978-80-7262-864-3 (PDF pro čtečky)


Siru Robertu Badenovi-Powellovi



7

Blbečci,

víte vy, že když se na sudý rok narodí malý hraboš, rodiče mu většinou dají křestní jméno na R?

To už je taková hraboší tradice.

Pojmenují ho například Ricardo, Rupert nebo hrabě Rudiger.

Příjmení pak malý hraboš zdědí po místě, kde se narodil.

Po rajónu, kde v době jeho narození stádo hrabošů sídlí, kde hrabe...

* * *

Jenže rodiče našeho hrdiny ráčkují, a na R v křestním jméně pro syna si netroufli.

Rozhodli se pro písmeno L.

A v den, kdy se jim synek v noře narodil, hrabali

zrovna v Hlubočepích.

Takže synáček dostal do kolébky jméno – Luboš

z Hlubočep.

Udatný hraboš Luboš z Hlubočep...

Luboš

U Lubošů v noře Díl první Kapitola I UDATNÝ HRABOŠ LUBOŠ A to vám bylo mezi jeho vrstevníky posměváčků! Prý hraboš – Luboš!

„Cha, cha!“ až se za žebra popadali. „Hraboš – Luboš!“

Nejvíc se Lubošovi posmívali kamarádi Ricardo, Rupert a hrabě Rudiger. Ale na Lubošovo příjmení si ti tři netroufli, svrabi. Všichni totiž byli, stejně jako Luboš – z Hlubočep. Pouze hrabě Rudiger byl von Hlubotschep. Ale Lubošovu křestnímu jménu, tomu se vychechtat nemohli. „Hraboš – Luboš!“ smáli se rýmovaně, prďolové. „Che, che!“

A mladí hraboši se chechtají vysokým hlasem. Jejich chechot bývá slyšet i na Zlíchově. A při dobré slyšitelnosti až na Smíchově u Anděla...

* * *

A právě u Anděla rozbil ten hraboší smích v kadeřnictví broušené zrcadlo, flakón kolínského parfému č. 4711 a bezpečnostní sklo okna vedlejší pizzerie.

„Ať Moaí čuměj!“ křičel tehdy na celý Anděl jistý Mešuge Bob Dylina.

„Šlendrián!“ shrnul to pak náhodný kolemjdoucí, mladý boháček Planďák, věčný remcal. „Šlendrián!“

V novinách sice tu spoušť paparác E. E. Kisch svedl na „kulový blesk“, ale my pravdu známe. Byl to hraboší smích...

* * *

Jediná, kdo se Lubošovi neposmívala, byla hraboška Božena z Pastoušky, Lubošova vrstevnice a kamarádka.

10

„Kromě Boženky se mi všichni chechtají.“ Luboš měl občas už až na krajíčku.

„Furt jen hraboš – Luboš. A to jsem navíc z Hlubočepů!“

„Nic si z těch Hlubočep nedělej, synku,“ chlácholila synka matička Běta.

„Každý se holt nemůže narodit v Karlíně!“ to Lubošovi dodal fotříček František.

„Avšak i Hlubočepy mají své přirrrozené kouzlo a genia loci.“

Lubošův tatík teď sice zaráčkoval, ale v dětství býval slavný zpěvák...

Kapitola II

LUBOŠOVI RODIČE

Lubošův tatíček a matička Běta se poznali v mládí ve sportovním oddíle Čechie

Karlín. Oba tehdy, pod vedením pivotmana Mickey Klause, propadli smíšenému

basketbalu, ale moc jim nešel.

Jejich utkání končila většinou nulou.

„Co si počnem?“ ptávala se Běta Luboše. „Co

si počnem?“

Oba tedy zkusili českou házenou, ovšem se

stejným výsledkem.

„Přihrraj!“ ráčkoval fotříček na matičku, ale

marně.

Fotříček Matička Běta

a pivotman

Zkusili i jiné míčové hry, než skončili ve skladišti merun, kde počali...

* * *

I malý Luboš si trochu šlapal na jazyk.

Inu, geny a DNA.

„Che, che!“ smáli se mu...“

Kapitola III NĚCO MÁLO O LUBOŠOVI Ale své poslání na tomto světě pojal malý Luboš vážně.

Chtěl to v životě někam dohrabat...

* * *

Kromě klasického přírodního hrabu se na podzim Luboš dával najímat jako brigádník pro hrabání listí. V zimě pak, při kalamitě, pomáhal velkým hrablem uklízet z komunikací žluklý sníh a břečku.

„Sajrajt!“ – a prvního ledna hrabal na Václavském náměstí odpadky a zábavnou pyrotechniku po včerejší pitomé veselici.

Míčová hra Sklad merun


12

„Fuj...!“ – jako brigádník uklízel z Letenské pláně šunt

po blbých fotbalových fanoušcích a blbých volebních poli

ticích.

Zrovna tak jste ho mohli v ulicích potkat druhého května

po prvomájové veselici.

„...tajxl!“ – to Luboš po komunistech a nacistech vymetal

sajrajt, zbytky buřtů a kelímky od piva.

A když nebyla žádná práce na obzoru, hrabal se Luboš

aspoň v antikvariátu...

* * *

„Ani kuře zadarmo nehrabe!“ byl však Lubošův slogan.

Za honoráře, které Luboš za hrabání dostal, si nekoupil

( jako jeho někteří vrstevníci) značkové oblečení Kenvelo nebo iPod.

Ne, Luboš si v antikvariátu Tichá klika pořizoval naučné knihy.

Zpaměti uměl recitovat pasáže z knih Karoliny Světlé, Tigrida, Havla, Cimrmana,

Kohouta, Koláře, Foglara, Badena-Powella a podobných Hrabalů.

Měl jich plnou knihovnu.

Ale jeho vůbec první antikvární brožurka byla The History of Vole’s Hrabing.

Druhá pak Základy angličtiny pro hraboše...

Luboš před antikvariátem


13

Kapitola IV LUBOŠOVA VÍTĚZNÁ PRÁCE Mimo to, že byl Luboš vášnivý čtenář, také rád ve škole psal slohové práce. V soutěži spisovatelů Magnesia Literatura, v disciplíně „Portrét známé osobnosti“, vyhrál Luboš dokonce bronz – velké balení sycené minerálky Mattoni.

Podívejme se na jeho vítěznou slohovou práci...

* * *

Luboš při práci

SIR ROBERT BADEN-POWELL,

ZAKLADATEL SVĚTOVÉHO SKAUTISMU

(napsal Luboš z Hlubočep, žák 2. B)

V kanceláři organizace WOSM

(Word Organization of the Scout Movement)

Jako každoročně se i letos Sir Robert Baden-Powell rozhodl podniknout tajnou inspekční cestu po trempských osadách. Dvojníka tentokrát odmítl, chtěl se na inspekci vydat sám.

Po poradě s Mgr. Srstkou Kubišovou, vrátným Vojtou Fričem a asistentem Antonínem Benjaminem Svojsíkem si chtěl posvítit hlavně na to, zda trempové a skauti dodržují lidská práva zvířat.

Jako cíl inspekční cesty mu kolegové poradili trempskou

osadu Ascalón.

„Ascalón? ?אַשְׁקְלוֹן,“ zamyslel se Baden nahlas a přičísl kní

rek. „Ten je přeci u Ben Gurionu, v jižním Izraeli.“

„Kdepak v Izraeli, šéfe!“ vrtěl Svojsík hlavou a zalistoval

kartotékou. „Ascalón je na Kocábě, u Hadí řeky! Šerifuje tam

Eman ,Sally‘ Prkno.“

„Prkno? Na Kocábě?“ zasmušil se Sir Baden a nabídl kolego

vi Svojsíkovi, a jede na Kocábu s ním. Svojsík však odmítl, že už tam byl. „A jede Frič!“ bránil se a vzal roha. „Na Kocábu?“ Tam ale Vojta Frič taky nechtěl a zdekoval se. I Mgr. Kubišová zahla kramle...

Přípravy na cestu

Sir Robert Baden-Powell si tedy příští den ráno spakoval tornu sám. K baterce přibalil

červenou inkoustovou tužku a zápisník na poznámky. Do postranní kapsy opatrně uložil pol

ní triedr a lahvičku s jódovou tinkturou a kapátko, tenkou skleněnou pipetu.

„Pro všechny případy,“ řekl si, když odcházel na stanici tramwaye...

* * *

Na nádraží Braník pak Sir dojel sedmnáctkou. Ranní vlak, brdský expres Stará pára, jel na čas...

Baden-Powell s dvojníkem


15

Cesta do cílové stanice

Cesta uběhla rychle. Baden-Powell vystoupil na ospalém nádraží v jakýchsi Číčovicích. Podlezl spící, stažené šraňky a dal se k obzoru, kde hnípal mělký rybníček.

„Kupředu!“ Sir Baden zavrhl turistické značky a vydal se vzhůru k cíli po čichu.

Vedl ho instinkt a GPS. Po hodině stoupání došel oklikou na nádraží v Číčovicích.

Podruhé se vydal raději do údolí, k lesu...

* * *

U prvé borovice si Baden-Powell dopnul batldres a ohrnul límec. Třírohého stetsona narazil hlouběji do očí a do lesa nebojácně vkročil. Bylo chladné nedělní a sychravé ráno, lezavě mžilo. I Siru Badenovi do duše padl chlad. Lesem hučelo to vlčí volání, za lesem pak čísi ranní křik.

„Den pro namátkovou kontrolu jako stvořený,“ pomyslel si Powell...

* * *

Za lesem, nad osadou Ascalón, si Robert podal z torny triedr a zaostřil.

„Ach!“ křikl pak překvapeně, nevěřil vlastním čočkám.

Bylo vidět, že včerejší turnaj ve stolním ping-pongu se na Ascalónu protáhl až do ranních hodin. Baden-Powell i na dálku cítil, že osada celou noc hýřila divokou náladou. A tak nebylo divu, že nyní, v kalné deštivé ráno, trempové ochabli a zasociálněli.

Sir Robert neváhal a přeostřil na nekonečno...

* * *

Ptačí flobertky a vzduchovky chladly opřené o prázdný pivní sud. Táborák zvolna zhasínal, osada se chystala spát. Někteří trempové a trempky již ochrápávali růžové karimatky. Po osadě se rovněž volně mrouskaly zdivočelé kočky a kocouři. Ochrannou tinkturu Frontline nepoužívali. O bezpečném sexu tedy nemohla být ani řeč.

„To až řeknu Srstce!“ sykl si Sir Baden tlumeně pod knír

kem...

* * *

U vyhaslého ohniště bělaly vepřové kosti snědených zvířat.

„Ovar!“ pomyslel si Baden-Powell a nebyl daleko od pravdy.

Osadní psi, v čele s Bílým tesákem, te hladově vylízávali

aluminium gulášového kotlíku.

Kočičí prcálci se jim pletli pod nohy.

„Jedeš, hajzle!“ nakopl Tesák čtyřprocentního kocou

ra Mikeše do slabiny. Třínohý Mikeš se odplazil do osadní

garáže; stejně mu už chyběl ocas. Hned jak Mikeš v garáži

schlípl, lehl si Bílý tesák ke skácenému totemu. Trávil a vydrbával si z plsti a uší psí blechy.

Poslední lahvové pivo smutně chladlo v Hadí řece mezi leklými okouny. Do lesklé zátky pivní lahve marně klovali vyhublí divocí kormoráni. „Neradostný pohled,“ shrnul to Sir Robert a pokýval smutně hlavou. Za pravdu mu dala i zmoklá zplihlá vlajka na osadním stožáru. Pětistrunná kytara dávno dozněla, chybělo jí Gé...

* * *

„Sakra, hexnšus!“ Stařičký šerif Emanuel Prkno naposledy ruku po láhvi líně vztáh

a vzpomínal na mládí. „Zlatý spalničky!“ Své těžké pistole pověsil na stožár, odepnul si

khaki šle a povolil kožený opasek. Jeho šedivá hlava ho bolela a třeštila.

„Chtělo by to Brufen!“ Eman nakopl Bílého tesáka do žeber a uvelebil se k totemu místo něj. „Já už jdu spát!“ říhl pak v ranním rozbřesku a naposledy zavětřil.

Emanuel Prkno (civilní foto)


17

„Neradostný pohled.“ Sir Baden-Powell si dodal odvahy, seběhl kopec a do osady nebojácně vešel...

V osadě

„Good morning!“ pozdravil zhurta a vytáhl červenou tužku a zápisník. „Jdu provést namátkovou inspekci!“

„Co chceš, paoure?“ Rozespalí trempové Sira Roberta zprvu nepoznali, až pak. „Je to von? Je mi povědomej!“

„Jsem Sir Robert Baden-Powell, zakladatel světového skautismu!“ představil se Sir. „Good morning!“

„Ježišmarjá, je to von! Dvojník tu byl loni!“ zvolal šerif Eman Prkno rozespale, vstal a opět si kšandy oblékl. „Ahoj, Roberte!“

„Jdu provést namátkovou inspekci!“ zopakoval Baden-Powell. „Připravte si ke kontrole cancáky a potvrzení o očkování!“

„Boha, tajná inspekce!“ V osadě rázem začal nepřehledný mumraj a shon. „Kontrola, namátkovej filcunk!“

„No, těbůh!“ křižovali se trempíci. „No, good morning!“

„Jseš vočkovanej?“ ptali se jeden druhého. „Jseš vočkovanej, padre?“

„Nejsem!“ vrtěl hlavou Bud Spencer – Jandečka. „A mám propadlej techničák!“

„To bude na WOSMičce zas keců!“ chytal se za hlavu šerif Prkno.

„Snad to spraví nějaký všimné?“ mysleli nejzkušenější padrové.

A ti nejtlustší trempové narychlo schovávali nakousnuté mcdonaldy a hamburgery a z lednic vytahovali špekáčky a buřty.

Sedm nejstatečnějších Ascalóňanů zvedlo totem a zapřelo ho satelitní anténou.

„Na to se te vyserte!“ křičel na ně šerif. „Radši zamete!“

„Jasně, šerife!“ jak zmatení mravenečci pobíhali trempové po Ascalónu sem tam. „Jasně!“

„Dejte Robertovi nějakou židli!“ poručil Prkno, ale nikdo ho neposlouchal.

„Musíme uklidit!“ z chatek a bungalovů trempové narychlo vyváželi křovinořezy a vertikulátory a hledali zásuvku. „Šůrujem!“

Jiní kvapem vypínali své mobilní telefony a uklízeli tranzistorové televizory.

Trempky si svlékly silonové teplákové soupravy a oblékaly správné maskáčové khaki kombinézy.

„Pořádek musí bejt! Bacha na zvířata!“ křičel šerif Prkno jednotlivé rozkazy. „Jak to, že jste nebyli na tetanovce, holoto?“

„Já byl na Bulovce, na vzteklině!“ John Wayne – Navrátil narychlo nacpal čerstvě vrhlá koata do jutového pytle a odběhl s nimi ke Kocábě.

„Já byl v Ikemu!“ přidal se k němu Clint Eastwood – Jeřábek a zavřel kozu Lízu k manželce do celtového stanu, do áčka.

Starší trempové se na Badena-Powella podlézavě usmívali a přehnaně pečlivě vyklepávali své spací karimatky.

„Nemám z vás radost,“ Sir Baden si sedl do skládací rybářské židličky, hlavu zoufale

v dlaních, nervózně pozoroval pobíhající trempy. „Poženu to vejš!“

„Suvenýr, Sire?“ trempky v maskáčových krojích darovaly Badenovi-Powellovi červený

puntíkovaný šátek sepnutý krabičkou od zápalek, ale nebylo to nic platné.

Sir Robert Baden-Powell, zakladatel světového skautismu, z nich neměl radost...

* * *


19

„A nemáte hlad, Sire?“ nadbíhali Ascalóňané světovému zakladateli. „Nechcete buřta? Pivíčko, rumíček, vodku?“

„Well,“ pokrčil Powell rameny a přičísl si knírek, po cestě mu skutečně vyhládlo. „Rád si na ohni opeku například sojový Wurst.“

„Sakra, oheň!“ sykl vztekle Sergio Leone – Kučera, vyhaslý oheň již nanovo rozdělat nešlo, PE-PO došlo. „PE-PO došlo!“

„Mám lihový primus!“ vzpomněla si naštěstí Calamity Jane – Obermaierová, osadní pokladní. „Ale nemám líh!“

„Však vodka také hoří!“ připomněl jí Sir Robert svou vyprodanou knihu Scouting for boys a pokusil se usmát. „Brzy vyjde dotisk...!“

* * *

„Helejte, Roberte, pěknej macek!“ špekový buřt na klacek Siru Badenovi napíchl sám šerif Eman Prkno. „Špekovej!“

„Dáte si hořčici kremžskou, nebo plnotučnou?“ ptala se Roberta devótně Nšo-či – Vondráčková, osadní banjistka. „Či snad lyonskou?“

„Dal bych si kečup,“ požádal Sir Powell, zvyklý na anglickou kuchyň. „Něco teplého do žaludku mi přijde vhod.“

„A co hlava, Bobe?“ mrkl na Badena-Powella šerif Eman a omotal si bolavou hlavu mokrým kapesníkem. „Ehm, měli jsme tu takové malé ping-pongové jamboree...“

„A kdo vyhrál?“ optal se ho Baden-Powell ironicky.

„Nechcete taky Brufen?“ zkusil to zamluvit šerif Prkno. „Nebo Ibalgin?“

„Už nechci nic, jsem na inspekci!“ a Sir Robert Baden-Powell naslinil svou obávanou červenou tužku a otevřel poznámkový zápisník. „Je na vás věru hezký pohled! Poženu to vejš!“

„Snad nebude tak zle, Bertiku?“ šmajchloval ho Prkno a Powellovi podal dar z nejcennějších – svou stříbrnou šerifskou hvězdu. „Helejte!“

„Jau!“ píchnul se Baden-Powell o zavírací špendlík šerifské hvězdy do palce pravé ruky a zasakroval. „Sakra!“

„Sorry, Bobe!“ omlouval se Prkno, ale na malér bylo zaděláno...

* * *

Sir Baden si z torny podal jódovou tinkturu s kapátkem a ránu na palci ošetřil.

„Dahmed!“ Poté, co Powellovi divoký kormorán posral epolet pravé výložky batldresu, bylo opravdu zle. „Dahmed, epolet!“

„Je zle, kamarádi! Musíme ty svině už konečně vystřílet!“ zašeptal Eman Prkno osadě a dekoval se.

Trempové v mžiku naskákali do svých bazarových džípů, zařadili a od Kocáby vzali roha. Do udupané trávy před totemem se sneslo pírko posledního prchajícího divokého kormorána. Sir Robert osaměl...

Sir Robert Baden-Powell osaměl

Sir Robert Baden-Powell, zakladatel světového skautismu, osaměl. Mlčel, jen zápisník se mu pomalu plnil červenými poznámkami.

Robert přemýšlel o lidských právech zvířat a cumlal si bodné zranění na prstu.

Palec se mu naštěstí již hojil.

Sice mírně krvácel, ale už strupatěl.

Přesto byl Sir Baden-Powell sám a smuten...

Co to?

„Ach!“ kníklo vtom cosi v sajrajtu u Sirových nohou. „Ach, ach!“

„Co to?“ jakési Boží stvoření plačtivě naříkalo v bahně louky, rozježděné pneumatikami trempských džípů. Sir Baden-Powell se tím směrem podíval pozorněji.

„Bože!“ v bahně u příjezdové cesty, v otisku pneumatiky Barum 275 XE, leželo malé mrtvé placaté zvíře, přejetý brouček.

Nějaký nepozorný řidič, pirát silnic, to nebožátko při úprku z Ascalónu srazil a z místa nehody ujel. A u stydnoucího zohaveného těla klečelo broučí mládě, nebohý čerstvý sirotek. Naříkal, plakal jako pozůstalí v básních Karla J. Erbena nebo Jana F. Karafiáta.

Plačící brouček měl vážně odřené kolínko a v tváři nejeden šrám.

„Poj ke mně, maličký,“ natáhl Sir Baden ke stvoření ruku a uplakané nebožátko mu bojácně skočilo do dlaně. „Snad nebude tak zle?“

„Ach, pane!“ mláátko si otřelo slzičky a popotáhlo. „Jsem v koncích!“

„Neboj, pomůžu ti!“ Sir Baden si podal lahvičku s jódem a skleněnou pipetu, kapátko s gumovým čepečkem. „Jsem Sir Robert Baden-Powell, zakladatel světového skautismu, víš?“

„Ano, prosím,“ odpovědělo holátko způsobně.

Zakladatel nebožátku vydezinfikoval kolínko i šrámy a pohladil ho po tváři.

„Kdopak jsi, maličký?“ usmál se pak.

„Jsem psí blecha, na lidi nejdu,“ řekla bleška způsobně, jako by to měla naučené od rodičů.

„Blecha? Hm...,“ a Sir Baden-Powell zapnul svůj mobilní telefon a vytočil tajné číslo kolegyně Mgr. Srstky Kubišové. „Haló?“

„Jsem psí, na lidi nejdu,“ řekl malý nešastník znovu...

* * *


22

„Srstko, haló? Tady Sir Robert, volám ti z Kocáby, z inspekční cesty,“ představil se Baden

do telefonu a magistře Kubišové popsal vzniklou situaci: „Je vážně zraněná, co s ní mám dělat, Srsti?“

„Nakrm ji a ošetři, mršku. Ale opatrně, Bobiku!“ varovala ho do telefonu Mgr. Kubišová.

„A si nezvykne na lidi, aby se mohla později vrátit do volné přírody.“

„Ona na lidi nejde,“ přerušil ji B.-P. a poslouchal dál.

„Stejně bu opatrný!“ stála na svém Srstka, a než zavěsila, dodala:. „Já te jedu na rok

do Hollywoodu. Končím, mír a dál zůstává!“

„Hm... Jistě máš hlad, maličká?“ obrátil se pak Baden-Powell zpátky na blešku a naplnil

kapátko.

„Ano, mám hlad,“ kývla bleška vychovaně a naprázdno polkla.

„Tu máš!“ Sir Baden nabral kapátkem trošku z hojící se rány na palci a osiřelé nebožátko dosyta nakrmil. „Papej, jen papej.“

„Á!“ malá bleška lačně pila, přikusovala stroupek, odkrkla si a poprvé se na Roberta usmála. „Je to velmi dobré!“

„Jakpak se jmenuješ, drobečku?“ vyzvídal Baden-Powell mezi sousty.

„Jmenuji se...,“ polkla bleška, „jmenuji se Flóhe.“

„Flóhe?“ usmál se te Baden-Powell a vzdychl. „Krásné jméno!“

„Ano,“ líbilo se i mršce. „Mám ho po mamince.“

„To byla tvoje maminka?“ ukázal Baden na přejetou hnijící mrtvolku zabořenou v bahně Ascalónu.

„Ano,“ zesmutněla Flóhe nanovo. „Má matička.“

„Neboj, pohřbíme ji, jak se patří!“ slíbil Sir Powell blešce a vyzvídal dále. „A máš ještě nějaké příbuzné, Flóhe?“

„Mám ještě tetu filcku, Lojzku,“ natáhla Flóhe už zase moldánek. „Ale ta sedí v Rumunsku, za kuplířství.“

„Chudinka teta,“ pohladil Baden-Powell blešku po hlavičce. „Ale ty se neboj! Uzdravíš se, vrátíš se zpět do přírody, založíš rodinu a budeš šastná!“

„Jak si přejete,“ uklonila se Flóhe a papala dál...

* * *

Sir Baden-Powell si tajně otřel slzu a smutně se odmlčel.

Kojil malou Flóhe a přemýšlel o slovech Mgr. Kubišové.

„Až se Srstka napřesrok z Hollywoodu vrátí, bude mít jistě radost,“ pomyslel si...

Po roce v kanceláři organizace WOSM

A opravdu!

2. září, na první školní den, přivedla Flóhe ukázat svá malá osmerčata do kanceláře organizace WOSM.

„Flóhe!“ jásal Sir Baden-Powell. „Flóhe, má malá mrško!“

„Zapsala jsem drobotinu do školky!“ pozdravila Flóhe a všem převyprávěla své kurikulum...

* * *

„Ne, začátky nebyly snadné!“ vzdychla Flóhe. „Nejprve jsem jezdila po USA, jako křoví doprovodné kapely KTO, pod uměleckým jménem Olga. Když mne Slavíci z Madridu omrzeli, potloukala jsem se nazdařbůh po Bělorusku a Ukrajině. Odtamtud jsem odjela s bleším cirkusem Solidarność do Polska, kde jsem v Gdaňsku potkala životní lásku – blecha Walęsu. A právě v Gdaňsku jsem pak počala své malé hnidy.“

„Woagh!“ neměl z dětí radost jen Sir Baden-Powell a Mgr. Kubišová.

Radostí se ošíval i A. B. Svojsík a vrátný Vojta Frič.

Konec

* * *

Tolik Lubošova loňská slohová práce... Kapitola V ZPĚT DO SOUČASNOSTI Stráň nad Hlubočepy byla stádem našich hrabošů skrz naskrz prošpikována, prohrabána. Už vlastně nebylo v Hlubočepích v čem hrabat.

„Myslím, že se brzo postěhujeme o stráň dál, severněji,“ myslel Lubošův fotříček, když se v pondělí navečer vrátil do rodinné nory. „Dnes jsme hrabali jen půl dne, půl šichty. Narazili jsme na zděnou městskou kloaku, není už vlastně v čem hrabat. Hlubočepy jsou jako ementál.“

„A počasí se mi taky nějak nelíbí!“ vykoukla matička naposled z díry a podala si noční špunt. „Stahují se na noc tmavé ty, no, ty...“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist