načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Těžší než nebe -- Životopis Kurta Cobaina – Charles R. Cross

Těžší než nebe -- Životopis Kurta Cobaina

Elektronická kniha: Těžší než nebe
Autor: Charles R. Cross
Podnázev: Životopis Kurta Cobaina

Druhé české vydání životopisu představuje pozoruhodný příběh slavné americké rockové hvězdy a člena legendární rockové skupiny Nirvana Kurta Cobaina neuvěřitelných 20 let od jeho smrti. Kniha amerického publicisty Charlese R. Crosse vydaná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 456
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 2.
Název originálu: Heavier then heaven
Spolupracovali: přeložila Alice Chromá
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2014
ISBN: 978-80-720-7966-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhé české vydání životopisu představuje pozoruhodný příběh slavné americké rockové hvězdy a člena legendární rockové skupiny Nirvana Kurta Cobaina neuvěřitelných 20 let od jeho smrti. Kniha amerického publicisty Charlese R. Crosse vydaná poprvé v r. 2001 a do češtiny přeložená o dva roky později vznikla na základě autorova více než čtyřletého bádání nad stovkami hudebních nahrávek a písemností a na základě více než 400 rozhovorů s jeho nejlepšími přáteli, rodinou a kolegy. Díky exkluzivnímu přístupu k záznamům z Cobainových obsáhlých osobních deníků jsou zde mnohá tajemství, která se váží k této legendární hvězdě i jeho skupině Nirvana, přinejmenším poodhalena a na druhou stranu se zde uvádějí na pravou míru některé z mnoha falešných mýtů kolem této hudební legendy. Autor se snaží vylíčit Cobaina jako nejednoznačnou osobnost: milého a oblíbeného mladíka přitažlivého zjevu i komplikovaného a rozporuplného samotáře, talentovaného umělce vyhledávajícího i odsuzujícího slávu, člověka pronásledovaného depresemi a drogami, jenž v roce 1994 ukončil svůj život sebevraždou. K orientaci v obsáhlém textu knihy slouží poznámky k rozhovorům a jmenný a věcný rejstřík v závěru publikace.

Popis nakladatele

Autor na základě více než 400 rozhovorů s Cobainovými přáteli, rodiči, kolegy i díky exkluzivnímu přístupu k citacím z Cobainových deníků odhaluje mnohá neznámá tajemství, která se váží k této legendární hvězdě i jeho skupině Nirvána, jež pro něj představovala celý jeho soukromý život. Cross jej líčí jako rozpolcenou osobu, jako milého a oblíbeného mladíka atletického vzezření, ale i hrozivého zuřivce, morbidního a vizuálního umělce, jako ambiciózního muže, vyhledávajícího i odsuzujícího slávu. Poukazuje na průběh nelehkého rozvodu jeho rodičů i následky, které na něm zanechal, plné depresivních stavů a morbidních představ a odhaluje jejich genetický původ, který jej nakonec na vrcholu slávy přivedl k sebevraždě. Crossova práce tak představuje nejhlubší knihu o nejtemněji padající hvězdě, uvádějící na pravou míru celou řadu falešných mýtů.

(životopis Kurta Cobaina)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Charles R. Cross - další tituly autora:
Těžší než nebe Těžší než nebe
Pokoj plný zrcadel -- Životopis Jimiho Hendrixe Pokoj plný zrcadel
 (e-book)
Pokoj plný zrcadel -- Životopis Jimiho Hendrixe Pokoj plný zrcadel
 
K elektronické knize "Těžší než nebe -- Životopis Kurta Cobaina" doporučujeme také:
 (e-book)
Prokletá místa Čech a Moravy Prokletá místa Čech a Moravy
 (e-book)
Holubí mambo Holubí mambo
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TĚŽŠÍ NEŽ NEBE - Charles R. Cross - Životopis Kurta

Cobaina

Heavier Then Heaven

Přeložila Alice Chromá

Copyright © Charles R. Ross, 2001

Translation © Alice Chromá, 2003

ISBN 978-80-7207-968-1

Z anglického originálu Heavier Then Heaven, A Biography of Kurt

Cobain

vydaného nakladatelstvím Hyperion, New York 2001,

přeložila Alice Chromá

Odpovědný redaktor Jiří Zahradnický

Obálka Viktor Váňa

Vydalo nakladatelství & vydavatelství

VOLVOX GLOBATOR

Štítného 17, 130 00 Praha 3

www.volvox.cz

jako 13. svazek edice Evokace

celkově jako 615. publikaci

Elektronickou knihu připravil PureHTML.cz

Vydání první

Praha 2003

Adresa knihkupectví VOLVOX GLOBATOR:

Štítného 16, 130 00 Praha 3



Rodině, Christině a Ashlandovi


Poznámka autora

Necelou míli od mého bydliště se nachází jeden dům. Když se na něj dívám, běhá mi mráz po zádech skoro jako když se dívám na filmy Alfreda Hitchcocka. Šedá přízemní budova je obehnána vysokým drátěným plotem a takové bezpečnostní opatření působí ve čtvrti, kde bydlí střední vrstva a jsou tu obchůdky s občerstvením, docela neobvykle. Za plotem sídlí tři firmy. Je tu kadeřnický salón, pojišťovací kancelář State Farm Insurance a „Stan Baker, sportovní střelba.“ Právě v tom třetím obchodě si Kurt Cobain 30. března 1994 s kamarádem zakoupil kulovnici Remington. Majitel obchodu se tisku později svěřil, že nechápal, proč si někdo takovou zbraň kupuje mimo „loveckou sezónu“.

Když projíždím kolem obchodu Stana Bakera, vždycky mám pocit, jako bych se stal svědkem nějaké obzvláš hrůzné autonehody. Svým způsobem to tak je. Události, které následovaly poté, co si Kurt tu zbraň koupil, mě hluboce zneklidňují. Ponoukají mě, abych pátral po věcech, které svou podstatou brání tomu, aby k nim kdokoli pronikl, tím jsem si jist. Ty otázky pátrají po duševních pohnutkách, ptají se na roli šílenství uměleckého ducha, na to, jak mohou drogy zpustošit lidskou duši, a touží pochopit propast mezi vnitřním a vnějším životem člověka. Pro rodinu zasaženou drogovou závislostí, depresí nebo sebevraždou jsou tyhle otázky až příliš skutečné. Sám pocházím z rodiny zahalené takovou temnotou a vím, že jim ta touha se ptát na otázky, k nimž neexistuje odpověď, tak trochu nedá spát.

Kniha vznikla právě z popudu takových záhad, ale přemýšlet jsem o ní začal vlastně už před léty. Vyrůstal jsem v jednom městečku ve státě Washington a měsíční zásilky z Columbia Record a Tape Clubu mi jako východisko z nouze nabízely rock‘n‘rollovou spásu. Tyhle nahrávky objednávané poštou mě částečně přivedly na nápad, že se odstěhuju z venkova do Seattlu. Stal se ze mě spisovatel a vydavatel časopisu. Přes tentýž klub nahrávek si z jiného koutu státu Washington o pár let později proklestil cestu i Kurt Cobain a zájem o rock‘n‘roll ho přivedl k hudební kariéře. Naše cesty se potkaly v roce 1989, když náš časopis jako první napsal o Nirvaně titulní článek.

Nirvanu nebylo těžké milovat. I když získávali stále větší ohlas a slávu, vždycky působili jako smolaři, a totéž se dalo říct o Kurtovi. Umění se začal věnovat v prostorném montovaném domku, když obkresloval ilustrace Normana Rockwella. Tehdy se v něm začal rozvíjet dar vyprávět příběhy a zvláštním půvabem tak obohatil pozdější hudbu. Jako rocková hvězda budil dojem ztracené existence, ale mně se na něm líbilo, že dokázal skloubit pubertální humor se stařeckým mrzoutstvím. V Seattlu ho na ulici nebylo možné přehlédnout. Nosil směšnou čepici s klapkami na uši a branži, kde bylo skutečných osobností pomálu, opravdu vynikal.

Při psaní této knihy Kurtův humor občas znamenal jediný světlý bod v jinak sisyfovské práci. Za životopisem Těžší než nebe se skrývají čtyři roky bádání, na čtyři stovky rozhovorů, nesčetné sekretáře písemností, stovky hudebních nahrávek, mnoho bezesných nocí a nekonečné míle naježděné mezi Aberdeenem a Seattlem. To bádání přede mě postavilo nejen fakta, ale zavedlo mě i do citových vazeb, kam jsem původně zajít nechtěl. Zažil jsem dokonale povznášející chvíle, třeba když jsem se poprvé zaposlouchal do nevydané nahrávky „You Know You‘re Right“, a troufám si tvrdit, že patří mezi Kurtovy nejlepší počiny. Jenže každý radostný objev byl vyvážen momenty téměř nesnesitelně bolestnými, jako když se mi dostal do ruky Kurtův dopis na rozloučenou a viděl jsem, že je uložen v krabičce ve tvaru srdce, hned vedle památečného pramenu Kurtových světlých vlasů.

Knihou Těžší než nebe bych chtěl Kurtovi Cobainovi vzdát hold a vylíčit jeho životní příběh, napsat o tom pramenu vlasů a dopisu, bez toho, abych soudil. Kniha by nemohla vzniknout bez velkorysé

pomoci Kurtových nejbližších přátel, rodiny a kamarádů z kapely.

Téměř všichni oslovení mi rozhovor nakonec poskytli a o

vzpomínky se se mnou podělili. Výjimku tvoří pár lidí, kteří mají v

plánu napsat příběh vlastní, a já jim v tom úkolu přeju hodně zdaru.

Kurtův život představoval spletitou záhadu, o to složitější, že

spoustu věcí neprozrazoval. Množství protikladů ho nakonec

dovedlo k drogové závislosti a představovalo pro ni i živnou půdu.

Kolikrát jsem měl pocit, že sbírám informace o špiónovi, který to

hraje na obě strany a volí mistrnou taktiku, takže se o něm nikdo

nedozví všechny podrobnosti.

Jedna moje kamarádka, shodou okolností se léčí z drogové

závislosti, mi jednou líčila, jak v rodinách podobných té její

funguje jisté pravidlo, kterému říkala „nebavíme se“. „Když člověk

vyrůstá v takové rodině,“ vypráví ta známá, „pořád mu opakují:

„Nevyptávej se, nemluv a nikomu nic neříkej.“ Všechno se muselo

držet v tajnosti a já se za to přetvařování a lži hrozně styděla.“ Tuto

knihu věnuji všem, kteří mají odvahu říkat pravdu, neváhají položit

bolestnou otázku a oprostit se od stínu minulosti.

Charles R. Cross

Seattle, Washington

Duben 2001

Prolog

Těžší než nebe

New York, stát New York

12. ledna 1992

Těžší než nebe

– Slogan, který se objevil na plakátech

turné Nirvany a kapely Tad v roce 1989.

Vymysleli ho britští koncertní pořadatelé

a vystihli tím „těžký“ zvuk Nirvany

i hmotnost stopadesátikilového

zpěváka Tada Doyla. Nebe poprvé spatřil přesně šest hodin a padesát sedm minut od okamžiku, kdy se do něj zamilovala celá jedna generace. Tehdy patrně poprvé zemřel a jen tak pro sebe pak umíral ještě mnohokrát. Získal si obdiv generace, která k němu cítila vášnivou, mocnou a pevnou oddanost a milovala ho láskou, která, jak člověk od začátku tuší, může zlomit srdce a skončí jako řecká tragédie.

Bylo průzračné, chladné nedělní ráno 12. ledna 1992. V New York City se teplota nakonec vyšplhala na necelých sedm stupňů, ale v malém apartmánu hotelu Omni v sedm ráno téměř mrzlo. Jedno okno zůstalo přes noc otevřené, aby se vyvětral zápach z cigaret, a manhattanský úsvit vytáhl z pokoje veškeré teplo. V místnosti to vypadalo, jako by tu řádila vichřice. Po podlaze se ledabyle povalovaly hromady šatů, košil a bot, jako by se v nich přehraboval slepec na dobročinné burze oblečení. U dvojitých dveří apartmánu trůnilo šest servírovacích podnosů s několikadenními zbytky jídla z donáškové služby. Na podnosech se vršily nakousané rohlíky, okoralé plátky sýra a nad hlávkovým salátem poletovalo hejno octomilek. V takovém stavu pokoje ve většině čtyřhvězdičkových hotelů nebývají. V tomto případě byl personál varován, aby do pokoje nevstupoval. Kdosi cedulku s nápisem „Nerušit“ přepsal na „V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nerušit! Souložíme.“

Dnes ráno se tu nikdo nemiloval. V obrovské posteli spala šestadvacetiletá Courtney Love. Na sobě měla starodávné viktoriánské kombiné a dlouhé prameny světlých vlasů jí splývaly na pokrývku jako princezně z pohádky. Polštář vedle ní byl pomačkaný, jako by tam ještě před chvílí někdo spal. A stejně jako v úvodní scéně nějakého hrůzostrašného filmu v místnosti nechybělo mrtvé tělo.

„Probudila jsem se v sedm a on vedle mě neležel,“ vzpomíná Courtney Love. „Hrozně jsem se vylekala.“

V posteli chyběl čtyřiadvacetiletý Kurt Cobain. Před necelými sedmi hodinami účinkoval s kapelou Nirvana v hudebním pořadu „Saturday Night Live“. To vystoupení znamenalo důležitý předěl v historii rock‘n‘rollu – vůbec poprvé se v živém vysílání americké televize objevila grungeová kapela. Tentýž víkend setřáslo album Nirvany Nevermind, vydané u prestižní nahrávací společnosti, z první hitparádové pozice v časopise Billboard Michaela Jacksona a stalo se nejprodávanější nahrávkou Ameriky. Ten úspěch se nedostavil za noc, kapela už existovala čtyři roky, ale způsob, jakým Nirvana zaskočila hudební průmysl, byl neopakovatelný. Rok předtím prakticky neznámá kapela zaútočila na hitparády skladbou „Smells Like Teen Spirit“, nejuznávanějším hitem roku 1991, jehož úvodní kytarové sólo předznamenalo rockovou éru devadesátých let.

A těžko bychom našli slavnější rockovou hvězdu, než byl Kurt Cobain. Spíš než vážená osobnost byl Cobain antihvězda, do televize NBC odmítal jezdit limuzínou a razil secondhandový styl projevu i oblékání. V „Saturday Night Live“ vystoupil v oblečení, které nosil už třetí den – tenisky Converse, džíny s děravými koleny, tričko propagující nějakou bezvýznamnou kapelu a rozpínací svetr Mister Rogers. Týden nemyté vlasy měl obarvené jahodovým odstínem přípravku Kool-Aid, takže ty světlé prameny vypadaly jako slepené zaschlou krví. V historii živého televizního vysílání to bylo vůbec poprvé, kdy účinkující do takové míry ignoroval svůj vzhled a hygienu. Alespoň tak působil.

Kurt byl komplikovaný, rozporuplný samotář a ty občasné, zdánlivě náhodné výstřelky si zrovna tak mohl pečlivě promýšlet. V mnoha rozhovorech prohlašoval, že nesnáší pozornost, kterou mu věnuje MTV, a pak opakovaně volal manažerům a stěžoval si, že televize jeho klipy nevysílá dost často. Až fanaticky se nutil promýšlet každý krok v hudbě i v kariéře a nápady si zaznamenával do deníků celé roky předtím, než je provedl. Jenže ve chvíli, kdy se mu dostalo kýženého uznání, se choval, jako by mu bylo zatěžko vstát z postele. Měl neskutečnou vůli, ale zároveň se nechal vláčet pocitem, že nenávidí sám sebe. Lidé, kteří ho znali nejlépe, věděli, že mu nikdy nemůžou porozumět. Události oné neděle to ostatně potvrzují.

Kurt dohrál v „Saturday Night Live“ a z večírku pro účinkující se omluvil, protože to prý „není jeho styl“. Pak poskytl jednomu rozhlasovému redaktorovi dvouhodinový rozhovor, který trval do čtyř do rána. Tím pro něj pracovní den skončil – každopádně se mu obzvláš vydařil. Vystoupil jako hvězda v „Saturday Night Live“, jeho album se vyhouplo na první příčku hitparády a „Podivín Al“ Yankovic si od něj vyžádal souhlas k natáčení parodie „Teen Spirit“. Sečteno a podtrženo z toho nepochybně vycházel vrchol Kurtovy krátké kariéry a uznání, o jakém většina umělců jen sní. Tak si to Kurt v dospívání kdysi představoval.

Kurt vyrůstal v městečku na jihozápadě státu Washington a za tu dobu „Saturday Night Live“ ani jednou nevynechal. Před kamarády z nižší střední školy se chvástal, že z něj jednou bude hvězda. Za deset let se stal nejoslavovanější postavou hudební scény. Už druhé vydané album mu vyneslo pozici nejuznávanějšího skladatele celé generace. Pouhé dva roky předtím nebyl přijat na místo uklízeče psích výkalů.

Tehdy před úsvitem Kurt nepoci oval zadostiučinění ani potřebu nějak oslavovat. Tolik pozornosti v něm nejvíc ze všeho vzbuzovalo obvyklou nevolnost. Cítil se fyzicky nemocen a trpěl, jak sám popisuje, „nesnesitelnou pálivou a odpornou bolestí“ žaludku, kterou navíc zhoršoval stres. Sláva a úspěch Kurtovi spíš ubližovaly. Kurt a jeho snoubenka Courtney Love byli nejdiskutovanější rock‘n‘rollovou dvojicí, i když se o nich často hovořilo v souvislosti s užíváním drog. Kurt neustále doufal, že až bude doceněn jeho talent, zbaví se citových problémů, které ho provázely v dětství. Když toho úspěchu dosáhl, zjistil, jak bláhově se mýlil. Daleko víc se pak styděl, že s popularitou narůstala i jeho záliba v drogách.

V časných ranních hodinách si Kurt v hotelovém pokoji připravil drobný igelitový balíček čínského bílého heroinu, nasál ho do stříkačky a vpíchl si ho do paže. To samo o sobě nebylo u Kurta nic mimořádného, heroin bral pravidelně už sedm měsíců. Dva měsíce předtím, hned když spolu začali chodit, ho s ním začala brát i Courtney. Jenže té noci Courtney spala a Kurt si trochu hazardně, nebo záměrně, vzal víc heroinu, než bylo bezpečné. Z předávkování mu kůže promodrala až do zeleného odstínu, přestal dýchat a svaly se mu napjaly jako koaxiální kabel. Sklouzl z postele a zůstal ležet na zemi s obličejem zabořeným do hromady šatů. Vypadal jako mrtvola, kterou tam nedbale odhodil nějaký masový vrah.

„Nevypadal předávkovanej,“ vzpomíná Courtney Love. „Vypadal jako MRTVOLA. Kdybych se v těch sedm nevzbudila ... Nevím, asi jsem to vycítila. Bylo to tak hnusný. Bylo to nechutný a děsivý.“ Courtney začala Kurta horečně křísit, což už tehdy považovala za samozřejmost. Vychrstla na snoubence studenou vodu a udeřila ho do hrudníku, aby plíce začaly nabírat vzduch. Poprvé nezaznamenala žádnou reakci, a tak celý postup zopakovala, jako když odhodlaný zdravotník zachraňuje obě srdečního selhání. Po několikaminutovém snažení konečně uslyšela vzdech, podle kterého usoudila, že Kurt znovu dýchá. Oživovala ho dál, cákala mu na obličej vodu a rozhýbávala končetiny. Za pár minut se Kurt posadil, promluvil a i když byl ještě dost zfetovaný, sebejistě se šklebil, skoro jako by byl na ten výkon hrdý. Tehdy se poprvé předávkoval až na pokraj smrti, tentýž den, kdy se z něj stala hvězda.

Během jediného dne se Kurt narodil v očích veřejnosti, zemřel v soukromí své temnoty a byl vzkříšen silou lásky. Výkon to byl pozoruhodný, nepravděpodobný a téměř nemožný, ale totéž se dalo říci o podstatné části jeho výjimečného života. Počínaje Kurtovým původem.

1

Nejdřív pronikavě ječí

Aberdeen, Washington

Únor 1967 – prosinec 1973

Dává o sobě vědět nejdřív tak,

že pronikavě ječí,

a když tahle technika selže,

rozpláče se.

– Z tetiných zápisků o osmnáctiměsíčním

Kurtovi Cobainovi. Kurt Donald Cobain se narodil dvacátého února 1967 v nemocnici na kopci nad městem Aberdeen ve státě Washington. Rodiče bydleli v sousedním Hoquiamu, je však příznačné, že se Kurtovým rodištěm stal právě Aberdeen – tři čtvrtiny života se od nemocnice nevzdálil víc než na deset mil a k okolnímu kraji zůstal navždy hluboce připoután.

Toho deštivého pondělního dne by se vám z oken obecní nemocnice v Grays Harbour otevřel nádherný pohled na drsnou krásu krajiny utvářené věncem lesů, hor, řek a hučícím oceánem. Na úbočí zalesněných kopců se slévají tři řeky napájející Tichý oceán. V samém středu leží Aberdeen, největší město v okrese Grays Harbor, s 19 000 obyvateli. Přesně na východ odtud se nachází menší Hoquiam, kde bydleli v přízemním domku Kurtovi rodiče, Don a Wendy. A směrem na jih přes řeku Chehalis je město Cosmopolis, odkud pocházela rodina Kurtovy matky, Fradenburgovi. Ve dnech, kdy nepršelo – což nebylo v kraji, kde naprší 2000 mm srážek ročně, příliš obvyklé – bylo možné spatřit devět mil vzdálené Montesano, v němž vyrůstal Kurtův dědeček Leland Cobain. Byl to svět nepříliš rozrůzněný a dost malý na to, aby ho časem proslavil právě Kurt.

Výhledu z dvoupatrové nemocnice vévodil šestý nejrušnější průmyslový přístav na západním pobřeží. Po řece Chehalis se plavilo tolik kusů dříví, že by se snad po nich dalo přejít přes ústí široké dvě míle. Na východ odtud se rozkládalo obchodní centrum Aberdeenu a tamní obchodníci si stěžovali, že jim neustálý rachot nákladních aut vozících dřevo odrazuje zákazníky. Město žilo prací, která téměř výlučně závisela na přeměně douglaských jedlí z okolních kopců v obchodní artikl. V Aberdeenu sídlilo 37 nejrůznějších dřevařských závodů, celulózek a pil – tovární komíny snadno přerostly nejvyšší budovu ve městě, která měla pouhých šest poschodí. Přímo dole pod kopcem směrem od nemocnice se tyčil obří komín Rayonierova závodu. Jako nejvyšší věž ze všech čněl k nebesům do výšky téměř 46 metrů a soukal ze sebe nepřetržitě modravý kouř výparů z celulózy.

Přestože Aberdeenem pulsoval život, v době, kdy se narodil Kurt, se ekonomický růst zpomaloval. Okres patřil ve státě Washington mezi nemnohé oblasti s ubývajícím počtem obyvatel a lidé bez práce odcházeli hledat štěstí jinam. Dřevařský průmysl začínal strádat důsledkem zahraniční konkurence a nadměrné produkce dřeva, která se začínala nápadně projevovat na rázu krajiny. Za městem se táhly pásy vymýcených lesů, které připomínaly snahy prvních osadníků „všechno pokácet“, jak se píše v jedné místní kronice. Nezaměstnanost si na lidech vybírala krutou sociální daň v podobě vzrůstajícího alkoholismu, domácího násilí a sebevražd. V roce 1967 tu bylo 27 hospod a ve středu města zůstalo mnoho domů opuštěných, z některých se později staly hampejzy, které však byly na konci padesátých let zakázány. Hampejzy nechvalně proslavily město do té míry, že ho časopis Look v roce 1952 označil za „jedno z nejožehavějších míst v Americe v boji s hříšností“.

Špína velkoměsta šla však v Aberdeenu ruku v ruce s úzce spjatou sociální komunitou, kde soused pomáhal sousedovi, rodiče spolupracovali se školou a rozrůzněné obyvatelstvo přistěhovalců spojovala pevná rodinná pouta. Kostelů zde bylo víc než hospod a děti se mohly, tak jako ve většině amerických maloměst šedesátých let, volně prohánět na kolech po okolí. Jak Kurt rostl, celé město pro něj bylo jeden velký dvorek.

Jako většina prvorozených byl Kurt do života přivítán s nadšením, jak ze strany rodičů, tak i v širším rodinném kruhu. Měl šest strýců a tet z matčiny strany, dva strýce z otcovy a pro oba rodinné klany to byl vůbec první vnuk. Rodiny byly početné a když se Kurtova matka rozhodla nechat vytisknout oznámení o narození dítěte, rozeslala jich padesát jen mezi nejbližší příbuzné. 23. února oznamovala Kurtův příchod zbytku světa řádka v Aberdeen Daily World ve sloupci „narodili se“: Panu a paní Cobainovým, Aberdeen Avenue 2830 1/2, Hoquiam, 20. února v Obecní nemocnici, syn.“

Kurt vážil po narození tři kila sedmdesát a měl tmavé vlasy a ple . Během pěti měsíců mu novorozenecké vlasy zesvětlaly a kůže zbledla. Rodina jeho otce měla francouzské a irské předky, kteří se v roce 1875 do Ameriky přistěhovali ze Skey Townlandu v kraji Tyrone v Irsku. Z jejich strany zdědil Kurt hranatou bradu. Fradenburgovi, rodina z matčiny strany, byli původem Němci, Irové a Angličani a Kurt po nich podědil růžové tváře a světlé vlasy. Nejvýraznějším rysem jeho obličeje byly ovšem nápadně blankytné oči – i sestry v nemocnici si vyprávěly, jaké je má nádherné.

V šedesátých letech zuřila válka ve Vietnamu, ale až na občasné zprávy o ní se v Aberdeenu žilo stejně jako v Americe padesátých let. Toho dne, kdy se Kurt narodil, se v Aberdeen Daily World vedle skvělé zprávy o vítězství Američanů u města Quang Ngai objevily články o výnosu v těžbě dřeva a reklamy z JCPenney s nabídkou slev u příležitosti dne oslav Washingtonových narozenin: flanelové košile byly za 2 dolary 48 centů. Kniha Kdo se bojí Virginie Woolfové? toho odpoledne obdržela třináct nominací na ceny Akademie v Los Angeles, v aberdeenském kině ovšem dávali Dívky z pláže.

Kurtův jednadvacetiletý otec Don pracoval u benzínky Chevron v Hoquiamu jako mechanik. Byl pohledný a urostlý, ale s vlasy na ježka a brýlemi ve stylu Buddyho Hollyho vypadal trošku přihlouple. Kurtova devatenáctiletá matka Wendy byla naopak klasická kráska a vzhledem i oblečením se trochu podobala Marcii Bradyové. Rodiče se poznali na střední škole, kde se Wendy říkalo „Vánek“. V červnu, jen pár týdnů po maturitě, Wendy otěhotněla. Don si od otce vypůjčil sedan a vymyslel si nějakou výmluvu, aby mohli s Wendy odjet do Idaha a vzít se bez souhlasu rodičů.

V době, kdy se Kurt narodil, bydlel mladý pár v domku na dvoře jednoho domu v Hoquiamu. Don pracoval u benzínky na delší směny a Wendy se starala o dítě. Kurt měl bílý proutěný kočárek nahoře ozdobený zářivě žlutou stuhou. Peněz měli málo, ale několik týdnů po Kurtově narození se jim podařilo sehnat dost na to, aby se odstěhovali z těsného domečku do většího domu na Aberdeen Avenue 2830. „Nájem,“ vzpomíná Don, „byl vyšší jen o pět dolarů měsíčně, jenže v té době bylo pět dolarů spousta peněz.“

Když se v domácnosti objevily náznaky sporu, bylo to kvůli penězům. Na začátku roku 1968 byl Don sice u Chevronu jmenován „vedoucím“, ale vydělával jen 6 000 dolarů ročně. Většina jejich sousedů a přátel pracovala v dřevařském průmyslu. Práce tam byla fyzicky náročná – jakási studie o této profesi tvrdila, že „zabíjí víc než válka“ – ale zato se při ní dalo vydělat víc peněz. Cobainovi se snažili s rodinným rozpočtem vyjít, ale když šlo o Kurta, dbali na to, aby byl hezky oblečený. Jednou se vydali i k fotografovi. V sérii snímků z tohoto období vypadá Kurt v bílé frakové košili, černé kravatě a šedém oblečku jako malý Lord Fauntleroy – má ještě dětské faldíky a buclaté, naducané tvářičky. Na další fotografii má na sobě modrou vestu, sáčko do barvy a k tomu klobouk, který by se hodil spíš pro detektiva Phillipa Marlowa než pro rok a půl starého chlapečka.

V květnu 1968 bylo Kurtovi patnáct měsíců a Wendyina sestra Mari, které tenkrát bylo čtrnáct, psala na domácí hodinu ekonomiky o synovci úkol: „Maminka s ním tráví většinu času,“ poznamenala si Mari. „Lásku mu dává najevo tím, že ho chová, pochválí ho, když si to zaslouží a hodně si s ním hraje. K tatínkovi se malý chová tak, že když ho vidí, směje se na něj a má rád, když ho tatínek chová. Dává o sobě vědět nejdřív tak, že pronikavě ječí, a když tahle technika selže, rozpláče se.“ Mari si zapsala, že Kurt si nejraději hraje na schovávanou, první zoubky mu vyrostly v osmi měsících a jeho prvních dvanáct slov bylo, „koko, máma, táta, bác, toust, pá pá, ahoj, mimi, já, rád, hot dog a kotě.“

Mari vyjmenovala Kurtovy oblíbené hračky: harmonika, buben, basketbalový míč, autíčka, náklaďáky, kostky, televizka a telefon. O Kurtovu denním režimu si poznamenala, že „když má jít spát, rozpláče se, jakmile ho uloží do postýlky. Tolik ho zajímá, co se v rodině děje , že chce být pořád s nimi.“ A na závěr teta připsala: „Je to šťastné, veselé dítě a jeho osobnost se vyvíjí, jak má, protože se mu dostává pozornosti a lásky.“

Wendy byla pozorná matka, četla si knihy o učení, nakupovala Kurtovi obrázkové karty a s pomocí bratrů a sester dbala na to, aby se dítěti dostávalo patřičné péče. Celá rozvětvená rodina se zapojila do oslavování dítěte a Kurtovi taková přízeň svědčila. „Nedá se to ani slovy popsat, jakou radost a jaké oživení vnesl Kurt do naší rodiny,“ vzpomíná Mari. „Jako maličký byl tak neposedný. To charisma v sobě měl už jako dítě. Byl veselý a chytrý.“ Kurt byl natolik učenlivý, že když si teta neuměla poradit s tím, jak spustit ohrádku u dětské postýlky, v roce a půl to jednoduše udělal sám. Wendy se Kurtovy kousky tak zalíbily, že si vypůjčila kameru Supe - 8 a natáčela ho – to bylo vydání, které si rodina mohla dovolit jen stěží. Na jednom filmu šťastný, rozesmátý klouček krájí svůj druhý narozeninový dort a tváří se, jako by byl středem rodičovského vesmíru.

O svých druhých Vánocích začal Kurt projevovat zájem o hudbu. Fradenburgovi byli muzikální rodina – Wendyin starší bratr Chuck hrál v kapele Beachcombers, Mari hrála na kytaru a prastrýc Delbert se proslavil jako irský tenorista. Dokonce se objevil ve filmu Král jazzu. Cobainovi jezdili na návštěvy do Cosmopolis a Kurta pokaždé fascinovaly rodinné jam sessions. Strýcové a tety ho nahráli, jak zpívá „Hey Jude“ od Beatles, „Motorcycle Song“ Arla Guthrieho a melodii z televizní show „The Monkees“. Kurt si rád už jako dítě vymýšlel vlastní slova. Ve čtyřech letech se jednou po návratu z procházky s Mari posadil ke klavíru a vy ukal na něj neumělou písničku o jejich dobrodružství. „Byli jsme v parku, dostali jsme bonbóny,“ zněl text. „Prostě jsem zírala,“ vybavuje si Mari, „měla jsem zapnout kazeťák – byla to zřejmě jeho první skladba.“

Když mu bylo něco málo přes dva roky, vymyslel si imaginárního přítele, kterému říkal Bodda. Rodiče se nakonec rozhodli Kurtův vztah ke smyšlenému kamarádovi vyřešit, a tak když jeden strýc musel do Vietnamu, namluvili Kurtovi, že Bodda musel narukovat s ním. Kurt jim to ale zase tak docela nespolkl. Když mu byly tři, hrál si s tetiným cívkovým magnetofonem, který byl nastaven na „echo“. Kurt chvíli poslouchal a pak se zeptal, „Ten hlas mluví se mnou? Boddo? Boddo?“

V září 1969 bylo Kurtovi dva a půl roku a Don s Wendy si v Aberdeenu koupili první dům na East First Street 1210. Byl to patrový domek o výměře 92 čtverečných metrů se zahrádkou a garáží. Zaplatili za něj 7 950 dolarů. Dům byl postaven ve dvacátých letech ve čtvrti, které se občas nelichotivě říkalo v „hrdlořezech“. Severně od domu Cobainových tekla řeka Wishkah, která se často vylévala z břehů, a směrem na jihovýchod se rozkládal zalesněný sráz, kterému usedlíci dali jméno kopec „Mysli na mne“ – což byla na přelomu století narážka na stejnojmennou reklamu na doutníky.

Byl to středostavovský dům ve čtvrti, kde bydlela střední třída. Kurt ji později označoval za „bílou lůzu, která se jen tváří jako střední třída.“ V přízemí domu byl obývací pokoj, jídelna, kuchyně a ložnice rodičů. V patře domu se nacházely další tři pokoje: malá místnost na hraní a dva pokojíky, jeden patřil Kurtovi. Ten druhý měl časem obývat Kurtův sourozenec – tentýž měsíc Wendy zjistila, že je znovu těhotná.

Kurtovi byly tři, když se mu narodila sestra Kimberley. Už jako nemluvně se nápadně podobala bratrovi, měla tytéž neuvěřitelně modré oči a světlé vlasy. Když ji přinesli domů z porodnice, Kurt trval na tom, že ji ponese dovnitř. „Měl ji hrozně rád,“ vzpomíná otec. „Ze začátku se úplně zbožňovali.“ Tříletý věkový rozdíl byl ideální, protože Kurt mohl neustále vyprávět, jak se o sestřičku starají. V Kurtovi se začala rozvíjet povahový rys, který ho provázela celý život – citlivě vnímal potřeby a strasti druhých, někdy až příliš.

Příchod obou dětí změnil chod domácnosti Cobainových. Nikdy neměli moc volného času, a teď ho trávili rodinnými návštěvami, Don se navíc věnoval sportu. V zimě hrával basketbalovou ligu a přes léto byl v baseballovém mužstvu. Často chodívali na zápasy a po nich na sportovní oslavy. Tam se Cobainovi seznámili a spřátelili s Rodem a Dres Herlingovými. „Hodně se věnovali rodině a podnikali s dětmi spoustu věcí,“ pamatuje si Rod Herling. Ve srovnání s ostatními Američany šedesátých let byli Cobainovi nápadně slušná rodina. Nikdo v okruhu jejich známých nekouřil trávu a oni sami ani moc nepili.

Jednou v létě si Herlingovi přišli večer zahrát karty a Don vešel do pokoje a prohlásil, „Chytil jsem krysu.“ V Aberdeenu nebyly krysy nijak neobvyklé, protože město leželo nízko a byl tu nadbytek vody. Don si z řeznického nože a násady od koštěte vyrobil jednoduchý bodák. Kurta to zaujalo, a tak tátu následoval do garáže, aby se na hlodavce v popelnici také podíval. Don mu nakázal, aby se od popelnice držel raději dál, což Kurt při své zvědavosti nedokázal a krůček za krůčkem se plížil k tátovi, až se ho chytil za nohavice. Bylo domluveno, že Rod Herling zvedne víko popelnice a Don tu krysu bodákem propíchne. Herling zvedl víko, Don mrštil koštětem, ale krysu minul a bodák se zapíchl do podlahy. Don se marně snažil koště vytáhnout a krysa pomaloučku, celá popletená, vyšplhala po násadě koštěte, přeběhla Donovi přes rameno, seskočila na zem, a jak Kurt pelášil z garáže, zavěsila se mu na paty. Stalo se to ve zlomku vteřiny, ale při pohledu na výraz Donova obličeje a Kurtovy vyvalené oči propukli všichni v salvu smíchu. Smáli se tomu celé hodiny a historka se stala součástí rodinného folklóru: „Hele, pamatujete se, jak chtěl tenkrát táta zapíchnout tu krysu?“ Nejvíc ze všech se smál Kurt, jenže tomu přišlo v pěti letech k smíchu všechno. Byl to kouzelný smích, jako když polechtáte miminko, a opakoval se jako nekonečný refrén.

V září 1972 začal Kurt chodit do první třídy na základní škole Roberta Graye, tři bloky od domova. První den ho tam Wendy dovedla, ale pak už chodil sám, okolí First Street se stalo jeho královstvím. Učitelé si ho dobře pamatují jako zvídavého rozumbradu s krabičkou na svačiny s obrázkem Snoopyho. Na vysvědčení měl od učitele napsáno „velice dobrý žák“. Nestyděl se. Když jim do třídy přinesli ukázat medvídě, Kurt se s ním jako jediný ze třídy nechal vyfotit.

Nejvíc vynikal v kreslení. V pěti letech už bylo jasné, že má výjimečné kreslířské nadání. Maloval realistické obrázky. Tony Hirschman, který chodil s Kurtem do první třídy, byl spolužákovými výkony okouzlen: „Uměl nakreslit cokoli. Jednou jsme si prohlíželi vlkodlaky a Kurt jednoho nakreslil přesně jako na tom obrázku.“ Kurt tehdy kreslil Aquamana, příšeru z Černé laguny, myšáka Mickeyho a Pluta. K narozeninám a k Vánocům mu rodiče kupovali kreslicí potřeby a Kurtův pokoj začal vypadat jako malířský ateliér.

V kreslení Kurta podporovala babička z otcovy strany, Iris Cobainová. Vlastnila sbírku memorabilií Normana Rockwella v podobě talířů od sběratelské asociace Franklin Mint. Byly na nich Rockwellovy obrázky z obálek Saturday Evening Postu. Sama vyšívala rockwellovské motivy na goblény a Rockwellův nejslavnější obraz, „Vysvobozeni z nedostatku“, na němž je zpodobněna typická americká večeře na Den díkůvzdání, jí visel na stěně prostorného montovaného domku v Montesanu. Iris dokonce zapojila Kurta do své oblíbené ruční práce. Pomocí párátek ryla do klobouků čerstvě sebraných hub neumělé Rockwellovy reprodukce. Když se rozměrné klobouky hub usušily, vzorky vyryté párátkem na nich zůstaly, takové jakoby provinční rytiny.

Irisin manžel a Kurtův dědeček Leland Cobain umělecké sklony neměl, jezdil se silničním válcem, což ho částečně připravilo o sluch. Kurta naučil pracovat se dřevem. Dědeček byl popudlivý mrzout, a když mu vnuk ukazoval svůj obrázek myšáka Mickeyho (Kurt miloval Disneyho postavičky), Leland mu vyčetl, že ho obkreslil. „Ne ne,“ bránil se Kurt. „Ale ba jo,“ na to Leland. Přinesl čistě bílý papír a tužku a poručil vnukovi: „Tak, a teď mi ukaž, jak jsi to udělal, a nakresli to ještě jednou.“ Tehdy šestiletý Kurt se posadil a bez předlohy nakreslil skoro dokonalý obrázek kačera Donalda a ještě další s Goofym. Zvedl hlavu od kresby a celý zářil štěstím, že se mohl dědečkovi předvést a že nakreslil nejmilejšího kačera.

Jeho činorodost se postupně upoutala k hudbě. Nikdy sice nechodil na hodiny klavíru, ale uměl odposlouchat a vy ukat jednoduchou melodii. „Dokonce už jako malý,“ vzpomíná sestra Kim, „si prostě sedl a zahrál, co uslyšel v rádiu. Uměl umělecky ztvárnit, na co si jen vzpomněl, na papíře i v hudbě. Don a Wendy ho v tom chtěli podpořit a opatřili mu sadu bubínků s myšákem Mickeym. Kurt do nich divoce bušil každý den, když přišel ze školy. Přestože si ty plastové bubínky oblíbil, daleko víc ho zaujaly opravdové bubny u strýčka Chucka. Dělaly totiž větší rámus. Také na sebe rád věšel tetinu kytaru, i když byla tak těžká, že se mu pod ní podlamovala kolena. Brnkal na ni a vymýšlel přitom písničky. Toho roku si koupil první desku, slaďák Terryho Jackse „Seasons in the Sun“.

Moc rád si prohlížel tetina a strýcova alba. Jednou, to mu bylo šest, byl u tety Mari na návštěvě, probíral se jejími deskami a hledal nějaké album Beatles, ty měl Kurt skoro nejradši. Najednou vykřikl a vyděšeně se rozběhl k tetě. V ruce držel nahrávku Beatles Yesterday and Today s nechvalně proslulým „řeznickým obalem“, na kterém jsou členové kapely ověšeni kusy masa. „Uvědomila jsem si, jak je citlivý,“ vzpomíná Mari.

Kurt těžce nesl i vzrůstající napětí mezi rodiči. Prvních několik let jeho života se doma moc nehádali, ale nezdálo se ani, že by se nějak zvláš milovali. Dona a Wendy poznamenaly okolnosti stejně tak jako mnoho dalších mladých lidí, kteří se brali brzy. Nejdůležitější pro ně byly děti, a pokud mezi nimi někdy existoval alespoň trochu romantický vztah, bylo těžké ho vzkřísit. Don se potýkal s finančními nesnázemi, Wendy věnovala všechen čas péči o děti. Začali se hádat víc a víc, křičeli na sebe před dětmi. „Nemáš ponětí, jak se dřu,“ rozčiloval se Don. Wendy mu jeho výčitky oplácela.

Přes to všechno měl Kurt šťastné dětství. Letní prázdniny trávil s rodinou na Washaway Beach na washingtonském pobřeží, kde měli Fradenburgovi chatu. V zimě jezdili sáňkovat. V Aberdeenu málokdy sněžilo, a tak se vypravili většinou na východ do kopců za dřevařským městem Porter a nahoru na Fuzzy Top Mountain. Sáňkařské výlety probíhaly vždycky stejně. Zaparkovali, z auta vytáhli sáně pro Wendy a Dona, stříbrný talíř pro Kim a Kurtova „Pružného pilota“, a chystali se k jízdě dolů. Kurt popadl sáňky a s rozběhem se vrhl ze svahu, asi jako když se atlet odráží ke skoku do dálky. Jen dorazil pod kopec, zamával na rodiče na důkaz toho, že jízdu přežil. Za ním sjeli ostatní členové rodiny a nahoru vylezli společně. A tak to šlo pořád dál a dál celé hodiny až do tmy nebo dokud Kurt nepadal únavou. Jak se blížili k autu, Kurt si vynutil slib, že za týden pojedou zas. Později vzpomínal na zážitky ze sáňkování jako na nejhezčí z celého dětství.

O Vánocích, když bylo Kurtovi šest, se celá rodina vypravila do města k fotografovi. Na té fotce sedí uprostřed Wendy a reflektor jí za hlavou vytváří svatozář. Wendy pózuje v rozložitém dřevěném křesle s vysokým opěradlem a na sobě má růžovobíle pruhované viktoriánské šaty s nabíranými manžetami. Na krku má přívěsek s černou stužkou, světlé vlasy s růžovým nádechem sahající po ramena jsou uprostřed rozdělené pěšinkou, ani pramínek nepadá, kam by neměl. Dokonalým držením těla s rukama volně položenýma na opěradlech křesla připomíná královnu.

Tříletá Kim sedí mamince na klíně. V dlouhých bílých šatičkách a černých lakýrkách vypadá jako matčina zmenšená kopie. Dívá se upřeně přímo do aparátu a vypadá, jako kdyby se měla každou chvilku rozplakat.

Don stojí za křeslem, a přestože se na fotku vešel, tváří se, jako by tam nebyl. Trochu se hrbí a spíš než úsměv prozrazuje jeho tvář zasnění. Má na sobě tmavočervenou košili s dlouhým rukávem, se špičatým límcem a šedou vestu – v takovém oblečení bych si představoval Steva Martina a Dana Aykroyda, když v „Saturday Night Live“ parodují „bláznivé a ostré hochy“. V očích má nepřítomný výraz, jako by zrovna myslel na to, proč se nechal zatáhnout do fotoateliéru, když mohl někde kopat do míče.

Kurt stojí víc vlevo před otcem, kousek od křesla. Modré kalhoty s tmavším proužkem ladí s vestičkou, jasně červená košile je mu trochu velká, ruce má skoro schované v dlouhých rukávech. Jako správný rodinný bavič se nejen usmívá, ale směje se na celé kolo. Vypadá opravdu šťastně – chlapeček, který si užívá sobotní den s rodinou.

Celá rodina působí obzvlášť upraveně, vypadají přesně jako všichni typičtí kultivovaní Američané – mají umyté vlasy, bílé zuby a nažehlené upravené šaty, jako vystřižené z některého katalogu Sears z počátku sedmdesátých let. Bližší pohled však odhalí situaci, které si musel všimnout i fotograf. Obrázek zachycuje rodinu, a ne manželství. Don a Wendy se nedotýkají, a nic nenasvědčuje tomu, že by mezi nimi byl nějaký vztah. Je to jako kdyby ani nebyli na tomtéž záběru. Kurt stojí před Donem a Kim sedí Wendy na klíně, takže bychom klidně mohli vzít nůžky a rozstřihnout fotografii – a rodinu – na půl. Vznikly by dvě oddělené rodiny, v každé jeden dospělý a dítě, muži a ženy zvláš , na jedné straně viktoriánské šaty, na straně druhé chlapci s límečky.

2

Nenávidím mámu,

nenávidím tátu

Aberdeen, Washington

Leden 1974 – červen 1979

Nenávidím mámu, nenávidím tátu.

– z básně na zdi Kurtovy ložnice. Tíživá rodinná situace se ještě zhoršila v roce 1974. Don Cobain se rozhodl změnit zaměstnání a začal pracovat v dřevařském průmyslu. Don nebyl nijak urostlý, kácet šedesátimetrové stromy ho moc nelákalo, a tak zakotvil v kanceláři u Mayr Brothers. Věděl, že v dřevařství si časem vydělá víc než u benzínky. Jeho nástupní plat, 4 dolary 10 centů na hodinu, byl však bohužel menší, než dostával jako mechanik. O víkendech si přivydělával inventurami v drtírně a Kurta často brával s sebou. „Jezdil tam po dvoře na kole,“ vybavuje si Don. Kurt otcovo zaměstnání později zesměšňoval a tvrdil, že chodit s ním do práce bylo peklo, tenkrát si však liboval v tom, že může jít s ním. Otcův úsudek a pozornost pro Kurta hodně znamenaly, přestože se celý život pokoušel tvrdit, že to tak není. Potřeboval je spíš víc než méně. Později připustil, že na první roky v úplné rodině má příjemné vzpomínky. „Měl jsem opravdu hezké dětství,“ sdělil časopisu Spin v roce 1992. Neodpustil si však dodat, „až do devíti let.“

Don a Wendy si často museli půjčovat peníze na zaplacení účtů, což se stávalo hlavním předmětem sporů. Leland a Iris jim v kuchyni nechávali dvacetidolarovou bankovku – smáli se, že je to pendlující dvacka, protože ji každý měsíc půjčovali Donovi na nákup. Don si ji vždycky hned vzal zpátky v okamžiku, kdy jim dluh splatil. „Všechno obešel, zaplatil účty a pak zašel k nám,“ vzpomíná Leland. „Splatil nám těch dvacet dolarů a prohlásil, „Tenhle tejden jsem si vedl sakra dobře. Zbejvá mi tak 35, 40 centů.“ Leland si nikdy nezvykl na Wendy, protože měl za to, že si hraje „na lepší než Cobainovi“. Vyprávěl, že mladí od nich potom zamířili do Blue Bacon Drive-In na Boon Street a zbylé drobné utratili za hamburgery. Don vycházel se svým tchánem Charlesem Fradenburgem – ten řídil grejdr – dobře, Leland a Wendy si nerozuměli nikdy.

Vzájemné napětí se vystupňovalo, když jim Leland pomáhal přestavovat dům na First Street. Postavil Donovi a Wendy v obývacím pokoji imitaci krbu a předělal kuchyňskou linku. Během přestavby se s Wendy čím dál víc hádali. Leland pak už Donovi řekl, že jestli ho Wendy nepřestane otravovat, sebere se a nechá tu práci rozdělanou. „To bylo poprvé, co jí Donnie přede mnou něco řekl,“ vzpomíná Leland. „Pořád mlátila hubou o tom a támhletom, až jí povídá, ‚Zavři už konečně sakra tu pusu, nebo si táta sbalí fidlátka a půjde domů.‘ A ona pro jednou poslechla.“

Tak jako kdysi jeho otec byl i Don na děti přísný. Wendy si mimo jiné stěžovala, že její manžel vyžaduje, aby děti byly vždycky způsobné – čehož nelze dosáhnout – a Kurt se podle něj měl chovat jako „malý dospělák“. Občas Kurt jako každé dítě zlobil. Většina jeho konfliktních výstupů tenkrát ani nestála za řeč – čmáral po zdech, třískal dveřmi a škádlil sestru. Za podobné chování často dostal na zadek, jenže Don ho obvykle fyzicky trestal – a to skoro denně – i tak, že ho dvěma prsty uhodil do spánku nebo do hrudi. Nebolelo to moc, horší to bylo s psychickou újmou. Syn se pak obával větších ran a Don si tím potvrzoval svou nadřazenost. Kurt se pak uchyloval do šatny ve svém pokoji. Tak stísněný, uzavřený prostor by v někom mohl vyvolávat pocit strachu, ale Kurt to místo vyhledával jako útočiště.

A bylo před čím utíkat: oba rodiče se dovedli vysmívat a urážet ho. Ve věku, kdy ještě nechápal legraci, ho Don a Wendy strašili, že jestli bude zlobit, dostane k Vánocům kus uhlí, obzvláš když se bude prát se sestrou. V žertu mu do punčochy nadělili kousky uhlí. „Byl to jenom vtip,“ vybavuje si Don, „Dělali jsme to tak každý rok. Dostal dárky a tak. Nestalo se, že bychom mu nic nedali.“ Kurt to jako vtip nepochopil, přinejmenším když tu příhodu později vyprávěl. Tvrdil, že mu jednou slíbili dětskou pistolku Starskyho a Hutche a nikdy se jí nedočkal. Prohlašoval, že místo ní dostal hezky zabalený kus uhlí. Kurt při vyprávění přeháněl, ale ve skutečnosti těm historkám sám věřil.

S Kim si Kurt občas rozuměl, někdy si spolu hráli. Kim postrádala Kurtovo umělecké nadání a vždycky ten rozdíl cítila, když mu rodiče věnovali tolik pozornosti. Proto se naučila napodobovat hlasy. Dobře jí šel myšák Mickey a kačer Donald a svými výstupy dovedla Kurta bavit do omrzení. Wendy si jeden čas představovala, že by se toho hlasového talentu dalo využít. „Maminka měla velký sen,“ prohlašovala Kim, „že bychom se s Kurtem dostali do Disneylandu a pracovali tam, on by kreslil a já namlouvala hlasy.“

Jaro 1975 znamenalo pro osmiletého Kurta přemíru štěstí. Konečně se podíval do Disneylandu a poprvé letěl letadlem. V roce 1974 šel Leland do důchodu a toho roku trávili s Iris zimu v Arizoně. Don a Wendy odvezli Kurta do Seattlu, posadili ho do letadla, Leland na něj počkal v Yumě a pak zamířili do jižní Kalifornie. Během dvou bláznivých dní navštívili Disneyland, Knotts Berry Farm a filmové ateliéry. Kurt byl u vytržení a v Disneylandu se dožadoval třikrát téže jízdy „Za piráty Karibiku“. V Knotts Berry Farm se odvážil na obří horskou dráhu, a když z ní slezl, obličej měl bledý jako stěna. Leland se zeptal, „Už nechceš?“ a Kurtovi se vrátila barva do tváří a sjel si ještě jednou. Na prohlídce filmových ateliérů se Kurt vyklonil z vlaku před žralokem z Čelistí a ostraha se hned na prarodiče obořila, „A ten blonďáček radši nevystrkuje hlavu ven, nebo mu ji ukousne.“ Kurt neposlechl a tlamu žraloka si vyfotil, když se k objektivu přiblížila na centimetry. Když se později vraceli po dálnici, usnul na zadním sedadle a prarodiče tak v tichosti mohli projet kolem Kouzelné hory, aniž by Kurt trval na tom, že se tam chce taky podívat.

Ze všech příbuzných měl Kurt nejblíže k babičce Iris. Spojovala je záliba v umění a čas od času určitý smutek. „Zbožňovali se,“ vzpomíná Kim. „Myslím, že Kurt nějak vytušil, co si vytrpěla.“ Iris i Leland zažili tvrdou výchovu, poznamenala je chudoba a oběma zemřel otec při výkonu povolání. Irisin otec se otrávil jedovatými plyny v Rayonierově celulózce, Lelandův byl okresní šerif a zemřel při náhodném výstřelu z vlastní zbraně. Lelandovi bylo patnáct, když otec zemřel. Dal se k námořnictvu a byl poslán na Guadalcanal, tam ale napadl důstojníka a byl hospitalizován na psychiatrii. Poté, co byl propuštěn, se oženil s Iris, ale bojoval s alkoholem a záchvaty zuřivosti, nejvíc v době, kdy se jim narodil třetí syn, Michael, který však byl retardovaný a zemřel v šesti letech v nějakém ústavu. „V pátek večer dostával výplatu a přišel pak domů opilý,“ vybavuje si Don. „Maminku zbil. Mě taky. Zbil babičku i jejího přítele. Jenže takhle to tenkrát bývalo všude.“ Když byl Kurt malý, Leland se už uklidnil a v nejhorším případě jen sprostě nadával.

Když ho nemohli hlídat Leland s Iris, postaral se o Kurta někdo z mnoha sourozenců Fradenburgových. Tři tety bydlely nejdál čtyři bloky odtud. Donův mladší bratr Gary také občas dostal Kurta na starost a při jedné takové příležitosti si Kurt udělal výlet zpátky do nemocnice. „Zlomil jsem mu pravou ruku,“ vzpomíná Gary. „Ležel jsem na zádech a vyhazoval ho nohama do vzduchu.“ Kurt byl velice živé dítě a na to, že pořád někde poskakoval, se příbuzní až divili, že si toho nepolámal víc.

Zlomená ruka se zahojila a zranění Kurta nijak neodradilo od sportování. Don ho odmalička podporoval v baseballu a kupoval mu míče, pálky a rukavice podle potřeby. Jako dítě využíval Kurt pálky spíš jako bicího nástroje, ale časem se do sportu zapojil, nejdřív na dvoře a potom začal hrát v družstvu. V sedmi se už poprvé dostal do družstva Malé ligy. Trénoval ho táta. „Nebyl to nejlepší hráč, ale nebyl špatný,“ říká Gary Cobain. „Měl jsem dojem, že se mu moc hrát nechtělo. Myslím, že hrál kvůli tátovi.“

Baseball byl příkladem toho, jak se Kurt snažil Donovi vyhovět. „Kurt s tátou dobře vycházel jako malý,“ vzpomíná Kim, „jenže pak už se ani trochu nechoval podle tátových představ.“

Don i Wendy se vyrovnávali s rozdílem mezi dítětem vysněným a skutečným. Oběma bylo v dětství něco odepřeno a chtěli si to vynahradit, když se narodil Kurt. Don toužil po takovém vztahu otce a syna, jaký mezi ním a Lelandem nikdy nefungoval. Domníval se, že takového pouta docílí společným sportováním. Kurt sportoval rád, hlavně když u toho otec nebyl, ale intuitivně si se sportem spojoval otcovu lásku, jako by tím u něj stoupl v ceně. Účastnil se, ale nedobrovolně.

Kurt chodil do druhé třídy, když se rodiče a učitel usnesli na tom, že jeho nevyčerpatelná energie může být chorobná. Po poradě s Kurtovým dětským lékařem mu ze stravy vyloučili karoten. Zlepšení nenastalo, a tak se mu rodiče snažili omezit přísun cukru. Nakonec mu lékař předepsal ritalin a Kurt ho užíval tři měsíce. „Byl hyperaktivní,“ vzpomíná Kim. „Mlátil sebou o zeď, hlavně když v sobě měl nějaký cukr.“

Jiní příbuzní měli zato, že Kurt trpí syndromem nadměrné aktivity a poruchy soustředění (NAPS). Mari vzpomíná, jak šla jednou ke Cobainovým na návštěvu a Kurt pobíhal po okolí, mlátil do pochodového bubínku a ječel z plných plic. Mari vešla dovnitř a povídá sestře, „No co to, prosím tě, dělá?“ „Já nevím,“ řekla na to Wendy. „Nevím, co mám udělat, aby toho nechal. Už jsem zkusila všechno.“ Wendy si tenkrát myslela, že si Kurt takhle vybíjí přebytek klukovské energie.

Dávat Kurtovi ritalin bylo v roce 1974 sporné rozhodnutí. Někteří vědci již tehdy namítali, že v dětech vyvolává Pavlovův reflex a zvyšuje pravděpodobnost pozdější závislosti. Jiní věřili, že když se dětská hyperaktivita neléčí, sáhnou děti později při vlastní léčbě po nelegálních prostředcích. V rodině se objevilo mnoho různých názorů na Kurtovu diagnózu a na to, jestli mu ta krátkodobá léčba pomohla, nebo uškodila. Kurt se však později svěřil Courtney Love, že ten lék u něj hrál důležitou roli. Courtney jako malá také brala ritalin a připouštěla, že se o něm s Kurtem často bavili. „Když vám jako dítěti dávají lék, po kterém je vám fajn, kam to asi povede, až vyrostete?“ ptala se Courtney. „Jako dítěti vám to připadá opojné. Nezůstala by ve vás taková vzpomínka?“

V únoru roku 1976, přesně týden po Kurtových devátých narozeninách, oznámila Wendy Donovi, že se chce rozvést. Sdělila mu to ve všední den večer, odfrčela ve svém camaru a nechala ho, a to vysvětlí dětem sám. V tom Don nijak nevynikal. Přestože se jejich manželské šarvátky za poslední půlrok zhoršovaly, Wendyno prohlášení Dona i zbytek rodiny zaskočilo. Don zaujal odmítavý postoj a uzavřel se do sebe. O mnoho let později se v kritických situacích úplně stejně choval jeho syn. Wendy byla vždycky výrazná osobnost a občas trpěla záchvaty vzteku. Don přesto nečekal, že by chtěla rozbít rodinu. Nejvíc si stěžovala na to, že se Don soustavně věnuje sportu. Dělal rozhodčího a trenéra, a navíc hrál za několik týmů. „Já jsem v duchu nemohl uvěřit, že by to udělala,“ svěřil se Don. „Tenkrát se lidé tolik nerozváděli. Já jsem to taky nechtěl. Jenže ona zůstat nechtěla.“

Prvního března se odstěhoval právě Don, pronajal si pokoj v Hoquiamu. Doufal, že Wendy přejde vztek a manželství vydrží, a zaplatil nájem jen na týden dopředu. V rodině našel Don sám sebe a v roli otce měl poprvé v životě dojem, že ho někdo potřebuje. „Myšlenka na rozvod ho zdrtila,“ vzpomíná Donův nejlepší kamarád Stan Targus. Rozchod nebyl jednoduchý, protože Dona měli ve Wendyině rodině moc rádi, hlavně Wendyina sestra a její manžel Clark, kteří bydleli blízko Cobainových. Někteří sourozenci se jen tiše divili, jak se chce Wendy bez Dona uživit.

29. března obdržel Don předvolání k soudu a „Žádost o rozvedení manželství“. Následovala řada právních dokumentů, na něž Don opakovaně nereagoval v zoufalé naději, že si to Wendy ještě rozmyslí. Devátého července rozhodl soud v jeho nepřítomnosti, nebo na Wendyinu žádost neodpověděl. Téhož dne bylo ustanoveno konečné rozdělení majetku, dům připadl Wendy a Don získal zadržovací právo ve výši 6500 dolarů splatných v případě, že by se dům prodal, Wendy se znovu provdala, nebo kdyby Kim dosáhla osmnácti let. Donovi připadla půltunová dodávka Ford z roku 1965, Wendy si směla ponechat rodinné camaro z roku 1968.

Děti byly svěřeny do matčiny péče a Don měl měsíčně přispívat 150 dolary na každé z nich plus hradit léčebné výlohy. Děti mohl „navštěvovat v rozumné míře“. Protože šlo o maloměstský soudní dvůr sedmdesátých let, podmínky návštěv se nijak blíže neurčovaly a domlouvaly se neformálně. Don se přestěhoval k rodičům do montovaného domku v Montesanu. Stále doufal, že si to Wendy rozmyslí, dokonce i potom, co podepsali všechny konečné dokumenty.

Wendy si z toho nic nedělala. Jakmile s něčím skoncovala, už ji to nezajímalo, a nic ji nemohlo zajímat méně než Don. Rychle se seznámila s pohledným přístavním dělníkem Frankem Franichem, který vydělával dvakrát víc než Don. Frank byl často vzteklý a agresivní a Wendy si libovala v tom, že si záš vybíjel na Donovi. Když třeba poslali Donovi nový řidičák omylem na Wendyinu adresu, někdo obálku otevřel, natřel na Donovu fotku fekálie, obálku znovu zalepil a poslal Donovi. To nebyl rozvod, byla to válka plná nenávisti, zloby a odplaty jako při nějaké vendetě.

Kurt tohle všechno vnímal jako citový holokaust. Nic tolik neovlivnilo utváření jeho osobnosti. Jako mnohé děti si rozvod rodičů vyčítal. Podstata sporů před ním bezprostředně zůstala utajená, nechápal, proč se rodiče rozešli. „Myslel si, že to způsobil on a dával vinu sám sobě,“ domnívá se Mari. „S hrůzou pozoroval, jak se mu všechno, v co věřil, bezpečí, rodina a zájem o něj samého, před očima mění.“ Než by dával najevo, co ho trápí a bolí, uzavřel se do sebe. Tenkrát v červnu napsal Kurt na zeď ve svém pokoji: „Nenávidím mámu, nenávidím tátu. Táta mámu nenávidí, máma tátu nenávidí. A mně je z toho ze všeho tak nanic.“ Tohle napsal kluk, který byl jako nemluvně fixován na rodiče natolik, že se snažil neusnout, jak psala Mari sedm let předtím v domácím úkolu, protože „chce být pořád s nimi.“ A teď o tátu a mámu, nikoli vlastní vinou, přišel. Iris Cobainová jednou označila rok 1976 za „Kurtův očistec“.

Pro Kurta to bylo náročné i fyzicky. Mari si vybavuje, že byl tenkrát v nemocnici – Kurtova matka před ní zmínila, že to bylo kvůli tomu, že málo jedl. „Vzpomínám si, že byl v deseti letech v nemocnici kvůli podvýživě,“ uvedla. Kamarádům Kurt vyprávěl, že musel vypít baryum a že mu rentgenovali žaludek. Je možné, že nešlo o podvýživu, ale o první příznaky žaludečních potíží, kterými později trpěl. Jeho matka měla ve dvaceti žaludeční problémy krátce poté, co se Kurt narodil, a když se objevily bolesti břicha u něj, předpokládalo se, že jde o stejný druh podráždění. V době kolem rozvodu rodičů měl Kurt také škubání v oku. Rodina měla za to, že to souvisí se stresem, což byla zřejmě pravda.

Rodiče se rozváděli a život postupně dospívajícího kluka pokračoval dál se všemi problémy, které přinášel. Když šel do čtvrté třídy, začal si uvědomovat rozdíl mezi kluky a dívkami, a uvědomovat si sociální postavení. V červenci otiskli v Aberdeen Daily World jeho fotku, když jejich baseballové mužstvo po čtrnácti vítězstvích a jediné prohře vyhrálo Aberdeenskou dřevařskou ligu. O další zážitek toho léta se postaralo černé kotě, které se toulalo po okolí a Kurt si ho vzal domů. Bylo to jeho první domácí zvíře a říkal mu Puff.

Tři měsíce po rozvodovém řízení vyslovil Kurt přání bydlet s otcem. Přestěhoval se za Donem, Lelandem a Iris do montovaného domku, ale už brzy na podzim si otec a syn přes ulici pronajali domek vlastní a menší. O víkendech chodil Kurt na návštěvu k Wendy, Kim a Puffovi.

Život s otcem vyřešil Kurtovy citové problémy, byl zas středem pozornosti, jedináček. Don se po rozvodu cítil provinile a zahrnoval Kurta materiálními věcmi, koupil mu minikolo Yamaha Enduro-80, na které se ostatní chodili dívat. Tenkrát na podzim se s Kurtem seznámila Lisa Rocková, která bydlela pár bloků odtud: „Kurt byl tichý a moc milý. Pořád se usmíval. Trochu se styděl. Bylo tam takové hřiště a tam on jezdil na tom minikole, a já vedle něj na kole.“

Lisa si všimla, že je Kurt „tichý“, tohle slovo lidé často používali, když ho popisovali jako dospělého. Dokázal sedět mlčky celé hodiny, aniž by měl potřebu prohodit slovo. Kurt a Lisa měli narozeniny tentýž den, a když jim bylo deset, uspořádali u Lisy společnou oslavu. Kurt se zúčastnil rád, a přesto se cítil nejistě a zájem ostatních mu nebyl příjemný. Ve čtyřech letech se ničeho nebál, v deseti byl překvapivě bázlivý. Od rozvodu rodičů se držel zpátky, vždycky čekal, až co udělá ten druhý.

S příchodem Kurtovy puberty se otec ujal role vzorného rodiče. Po škole čekal Kurt u prarodičů, až se Don vrátí z práce, a zbytek dne trávili spolu. Kurt měl radost, že může dělat, co po něm Don chce, i když to byl třeba sport. Po baseballu občas zašli na večeři do jedné místní hospody. Vychutnávali si jeden druhého, ale přesto oba postrádali zbytek rodiny – jako by přišli o ruku. A i když bez ní dokázali žít, pořád na ni mysleli. Měli se teď rádi víc než kdy předtím nebo potom, ale jeden i druhý byli pořád zoufale sami. Ze strachu, že by mohl otce ztratit, si Kurt vynutil slib, že se Don znovu neožení. Don mu slíbil, že už budou pořád spolu.

Během zimy 1976 přestoupil Kurt na Beacon Elementary School v Montesanu. Školy tam byly menší než v Aberdeenu a jak si Kurt během týdnů přivykal, zjistil, že je oblíbený, což se mu předtím nestávalo, a získal dřívější sebejistotu. Navzdory zdánlivé bezstarostnosti nemohl zapomenout na hořkou skutečnost: „Bylo poznat, že se rozvodem rodičů trápí,“ vzpomíná si spolužák Darrin Neathery.

Když šel Kurt na podzim roku 1977 do páté třídy, byl už v „Montu“, jak se mezi místními městu říkalo, známá firma. V malé škole ho všichni znali a většinou ho měli rádi. „Byl to hezký kluk,“ říká John Fields. „Byl chytrý a všechno se mu dařilo.“ Kurtovy světlé vlasy a modré oči přitahovaly pozornost dívek. „Nepřeháním, když řeknu, že byl skoro nejoblíbenější,“ poznamenává Roni Toyrová. „Měli jsme partu asi patnácti lidí, co jsme se kamarádili, a Kurt patřil mezi nás. Byl opravdu sladký, ty světlé vlasy, velké modré oči a pihatý nos.“

Za přitažlivým zevnějškem se skrýval zápas o vlastní identitu, který získal další rozměr, když si Don v říjnu 1977 našel známost. Tu první ženu, se kterou se Don seznámil, Kurt neměl rád, a tak ji otec nechal. Desetiletý narcisista nechápal, proč by měl otec vyhledávat společnost dospělých a proč si nevystačí jenom s ním. Na konci podzimu se Don seznámil s Jenny Westbyovou, která měla dvě děti z rozvedeného manželství: dceru Mindy, o rok mladší než Kurt, a syna Jamese, mladšího o pět let. Od začátku to vypadalo na rodinnou známost a na první schůzce vzali děti na výlet kolem jezera Sylvia. Kurt se k Jenny a dětem choval hezky a Don si myslel, že má vyhráno. A oženil se.

Kurt měl Jenny ze začátku rád. Věnovala mu ženskou pozornost, kterou dosud postrádal. Hezký vztah k nevlastní matce přehlušil vnitřní spor: když mu na ní bude záležet, zradí své city k vlastní matce a „skutečné“ rodině. Kurt si stejně jako otec usmyslel, že rozvod je jen dočasná záležitost, sen, který pomine. Jeho představu rozbil otcův druhý sňatek a náhle stísněný domov. Don nebyl muž mnoha slov a vlivem minulosti se mu o tom, co cítí, mluvilo jen těžko. „Říkal jsi, že už se neoženíš,“ namítal Kurt. „No, víš, Kurte, věci se mění,“ odpověděl na to otec.

Jenny se snažila Kurtovi přiblížit, ale marně. „Ze začátku nás měl všechny rád,“ říká Jenny. Později Kurt stále připomínal otci jeho slib, že se neožení, a choval se odtažitě. Don a Jenny se to snažili napravit a věnovali Kurtovi nejvíc pozornosti. Nechali ho jako prvního rozbalovat dárky a nenutili ho doma pomáhat. Drobné ústupky ještě umocnily Kurtův citový odstup. S nevlastními sourozenci si občas rád hrával, ale také je trápil, vysmíval se Mindy kvůli předkusu a zlomyslně před ní napodoboval, jak mluví.

Situace se trochu zlepšila, když se rodina přestěhovala do vlastního domu na Fleet Street South 413 v Montesanu. Kurt dostal svůj pokoj s kulatými okny jako na lodi. V lednu 1979 se Jenny narodil syn Chad. Najednou se o otcovu přízeň, která dřív patřila jen Kurtovi,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.