načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Těžké melodično - Terry Pratchett

Těžké melodično

Elektronická kniha: Těžké melodično
Autor:

Jiné děti dostávají na hraní xylofonky. Zuzance stačilo požádat dědečka, aby si vysvlékl vestu. Ano. V této rodině je Smrť. Je těžké vyrůstat jako obyčejné děvče, když dědeček ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 424
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7150-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jiné děti dostávají na hraní xylofonky. Zuzance stačilo požádat dědečka, aby si vysvlékl vestu. Ano. V této rodině je Smrť. Je těžké vyrůstat jako obyčejné děvče, když dědeček jezdí na velkém bílém koni a máchá kosou. Pak najednou z jistých důvodů musíte převzít zavedený rodinný podnik a spousta lidí si vás plete se zubní vílou. Musíte se také v tváří v tvář postavit návykové hudbě, která se šíří po celé Zeměploše. To má na svědomí trojice hudebníků ve složení Chalamaďan Imp y Cilin, trpaslík Zlota a troll Perm M. Skalice (M jako Modroš).

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TĚ ŽKÉME LODIČN O



Copyright © 1994 by Terry Pratchett

Translation © 1998 Jan Kantůrek

Cover art copyright ©1994 by Josh Kirby

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-542-7



HISTORIE

Tohle je příběh o paměti. A mohli bychom si pamatovatalesoň, že...

...zeměplošský Smr] kdysi z důvodů známých jen jemuzachránil malou holčičku Ysabell a vzal ji s sebou do svého domova ležícího mimo prostor a čas. Nechal ji vyrůst do věku šestnácti let, protože věřil, že se staršími dětmi je snazší pořízení než s těmi malými, což samozřejmě jen dokazuje, že můžete býtnesmrtelnou antropomorfní personifikací a přitom se smrtelně mýlit...

...později si opatřil učedníka jménem Mortimer nebolikrátce Mort. Mezi Mortimerem a Ysabell vzplála nenávist na první pohled, a každý ví, co to v dlouhodobém vztahu znamená. Jako zástupce Pochmurného sekáče Mort dokonale zklamal; jeho vinou vznikly potíže, které vedly k poruše Reality a v důsledku toho došlo mezi ním a Smrtěm k boji, který Mort prohrál...

...nakonec Smr] – opět z příčin, které znal jen on sám – ušetřil Mortův život a poslal ho spolu s Ysabell zpátky na svět.

Nikdo neví, kdy a proč se Smr] začal v praxi zajímat o lidské bytosti, se kterými tak dlouho pracoval. Pravděpodobně to bylo z obyčejné zvědavosti. Dokonce i ten nejvýkonnější deratizátor se nakonec začne zajímat o krysy. Jenže i když bude pozorovat, jak krysy žijí i umírají, a zaznamená každou podrobnost krysíexistence, nemusí nikdy poznat, co to znamená procházet bludištěm.

Je-li však pravda, že sám akt pozorování mění věc, jež je pozorována*, je mnohem pravdivější, že pozorovaná věc mění svého pozorovatele. * Pozn. aut.: Za to může kvantum.

7


Mort a Ysabell se vzali.

A měli dítě.

Je to také příběh o sexu, drogách a Hudbě s kamenímneboli, jak říkali rádoby světa znalí výrostkové, Music with rocks in.

Jak bych vám to...

...jedna věc ze tří, to není špatné.

Je to, přesně řečeno, jen třiatřicet procent, ale mohlo by to být horší.

8


Kde skončit?

Temná, bouřlivá noc. Neovladatelný kočár, jehož koně se utrhli, proletí starou, chatrnou ohradou a převrátí se do rokliny za ní. Dokonce ani nenarazí do výběžků skalní stěny; dopadne přímo do koryta vyschlé řeky dole a rozletí se na kusy, jako by vybuchl.

Slečna Cílená nervózně zašustila papíry s domácími pracemi.

Tady tu napsala dívenka stará šest let:

Co jsme dělaly o prázninách: Na prázninách jsem byla udědy on má velkího bílího kůně a celou černou zahradu. Jedli jsme vajíčko a zmažený brambůrky.

Pak se vznítí olej z kočárových lamp a dojde k druhému výbuchu, z jehož středu se – protože i tragédie mají svéscénáře – vykutálí hořící kolo.

A další domácí práce, napsaná ve věku sedmi let. Celá černá. Slečna Cílená si ztěžka povzdechla. Nebylo to tím, že by toděvče mělo jen černou tužku. Ve skutečnosti měla děvčata vQuirmské koleji pro mladé dámy k dispozici drahé tužky všech barev.

A nakonec, když zapraskají a uhasnou poslední uhlíky, je tady ticho.

A pozorovatel.

Který se otočí a řekne někomu v temnotě:

ANO. MOHL JSEM NĚCO UDĚLAT.

A odjede.

9


* * *

Slečna Cílená znovu šustí papíry. Cítí se nesoustředěná anervózní, což jsou ovšem pocity společné všem, kdo mají s tou dívenkou co do činění. Papír jí obvykle dodává jistotu. Jemnohem spolehlivější.

Pak tady byla ta věc s tou... nehodou.

Slečna Cílená už podobné věci schovankám oznamovala dříve. Bylo to riziko, které jste museli nést, když jste vedli velkou dívčí internátní školu. Rodiče mnoha děvčat byli často vzahraničí, většinou za tím či oním obchodem, a často to bývalyobchody, u nichž výše zisku byla přímo úměrná rizikuvyplývajícímu z nepříjemnosti lidí, s nimiž byly uzavírány.

Slečna Cílená věděla, jak se v takových případech zachovat. Bylo to jistě bolestivé, ale tyhle věci měly svůj pravidelnýprůběh. Nejdřív šok, pak slzy a pak, po nějaké té chvíli, bylo po všem. Lidé měli způsob, jak se s takovými věcmi vyrovnat. Pro tyhle události byl v lidském podvědomí uložen určitý scénář. Život šel dál.

Jenže tohle dítě jen tak sedělo. Byla to ta společenskázdvořilost, která vyděsila slečnu Cílenou k smrti. Byla celkemlaskavá, navzdory tomu, že ji větší část života vysoušeli na sporáku vzdělání, ale byla také svědomitá a měla smysl pro pořádek. Myslela si, že ví, jak tyhle věci probíhají, a byla jaksi neurčitě dotčena tím, že v tomhle případě je to jinak.

„Ehm... jestli bys teY chtěla být sama, aby ses mohlavyplakat –“ navrhla v nejistém pokusu rozjet věci po známýchkolejích.

„Pomohlo by to?“ zeptala se Zuzanka.

Slečně Cílené jistě.

Jediné, co se jí ze sebe nakonec podařilo vypravit, bylo:„Naadlo mě, jestli si vůbec uvědomuješ, co jsem ti právě řekla?“

To dítě jen zvedlo pohled ke stropu, jako kdyby řešilo nějaký složitý matematický příklad, a pak řeklo: „Myslím, že ano.“

Vypadalo to, jako kdyby o tom už Zuzanka věděla a nějakým

10


způsobem se s tím vyrovnala. Slečna Cílená požádala vyučující,

aby na Zuzanku nenápadně dávali pozor. Oni jí tvrdili, že je to

těžké, protože...

Na dveře slečny Cílené někdo nejistě zaklepal. Znělo to, jako když klepe někdo, kdo by byl raději, kdyby ho uvnitřnezaslechli. Slečna Cílená se vrátila do přítomnosti.

„Dále,“ řekla.

Dveře se otevřely.

Zuzanka nikdy nedělala žádný hluk. Toho si všimli všichni vyučující. Je to naprosto nepochopitelné, říkali. Vždycky se před vámi objevila ve chvíli, kdy jste to nejméně čekali.

„Ach, to je Zuzanka,“ řekla slečna Cílená a tváří jí zacukal upjatý úsměv podobný nervovému tiku otřásajícímu ustrašenou ovcí. „Prosím, sedni si.“

„Děkuji, slečno Cílená.“

Slečna Cílená zašustila papíry.

„Zuzanko...“

„Ano, slečno Cílená?“

„Nerada to říkám, ale jak se zdá, zase jsi chyběla na některých hodinách.“

„Tomu nerozumím, slečno Cílená.“

Ředitelka se naklonila kupředu. Cítila sama se sebou jistou nespokojenost, ale... na tom dítěti bylo skutečně něconesymatického. Zuzanka byla naprosto dokonalá v předmětech,které ji zajímaly, ale to bylo všechno. Byla brilantní, tak jako je brilantní diamant – množství hran a lesk, který nehřeje.

„Ty už jsi to... dělala znovu?“ nadhodila. „Slíbila jsi mi, že s tou hloupostí přestaneš.“

„Já vám nerozumím, slečno Cílená.“

„Ty už jsi se zase dělala neviditelnou, že?“

Zuzanka se začervenala. Začervenala se i slečna Cílená, i když její tváře při tom jen slabě zrůžověly. Vždy], pomyslela si, vždy] je to nesmyslné. Odporuje to zdravému rozumu. Je to – oh, přece to –

11


Odvrátila hlavu a zavřela oči.

„Ano, slečno Cílená?“ ozvala se Zuzanka těsně předtím, než slečna Cílená stačila říci: „Zuzanko?“

Slečna Cílená se otřásla. To byla další taková věc, o níž učitelé mluvili. Někdy Zuzanka odpovídala na otázky ještě před tím, než jste jí je položili...

Násilím se přinutila ke klidu.

„Stále ještě tady sedíš, že?“

„Jistě, slečno Cílená.“

Absurdní.

To není neviditelnost, pomyslela si. Dělá se jen nenápadnou. Podivná dívenka..., která že to vlastně...?

Soustředila se. Proti tomuto nebezpečí se pojistila tak, že si napsala krátkou poznámku na kousek papíru a ten připevnila ke složce se záznamy.

TeY si ji rychle přečetla:

Hovoříš se Zuzanou Stohelitskou. Pokus se na tonezapomenout.

„Zuzanko?“ nadhodila pokusně.

„Prosím, slečno Cílená?“

Když se slečna Cílená soustředila, seděla Zuzanka přímo před ní. Když to opravdu zkoušela, slyšela i její hlas. Musela jen důsledně bojovat proti neodbytnému pocitu, že je v místnosti docela sama.

„Bohužel musím říci, že slečna Překažníková a slečnaGregorová si zase stěžovaly,“ vypravila ze sebe s velkým úsilím.

„Jsem ve třídě vždycky, slečno Cílená.“

„Věřím, že jsi. Slečna Zradílková a slečna Dupalová říkají, že tě vidí pořád.“ Ve sborovně kvůli tomu dokonce došlo k ošklivé hádce.

„Je to snad tím, že máš ráda logiku a matematiku a nemáš ráda jazyky a dějepis?“

Slečna Cílená se opět soustředila. Neexistoval způsob, jak by to dítě opustilo místnost. Když skutečně pořádně stiskla své

12


vědomí, slyšela vzdálený hlásek, který říká: „To já nevím, slečno

Cílená.“

„Zuzanko, je skutečně velmi rozčilující, když najednou –“

Slečna Cílená se odmlčela. Rozhlédla se po pracovně a pak se zadívala na poznámku připevněnou ke složce ležící na stole. Zdálo se, že ji čte, chvilku se tvářila nechápavě, pak papírek zmačkala a vyhodila do koše na papír. Nakonec vzala pero, chvilku upírala pohled do neurčita a pak se začala zabývatškolními záležitostmi.

Zuzanka ještě chvilku vychovaně vyčkávala, pak vstala aodešla tak tiše, jak to jen dokázala.

Některé věci se staly dřív než jiné věci. Bohové hrají hry s osudy lidí. Ale než začnou, musí si na hrací plochu rozestavět všechny figurky a prohledat byt, aby našli kostky.

V malé horské zemičce Challamadosu pršelo. VChallamadosu pršelo neustále. Déš], to byl hlavní vývozní artikl země. V Challamadosu měli deš]ové doly.

Imp y Cilin – bard – seděl pod stálezeleným stromem, spíš ze zvyku než z naděje, že by ho uchránil před deštěm. Voda stékala po jehličí a tvořila stružky na větvích, takže stromvlastně působil jako sběrač vody. Impovi tu a tam na hlavu padaly celé kusy deště.

Bylo mu osmnáct, měl výjimečný talent a většinounevycházel se svým vlastním životem právě nejlépe.

Naladil si harfu, svou překrásnou novou harfu, pozoroval déš] a po tváři mu stékaly slzy a mísily se s deštěm.

Takové lidi bohové milují.

Říká se, že když chtějí bohové někoho zničit, nechají ho nejdříve zešílet. Pravda ale je, že když chtějí bohové někoho zničit, podají mu většinou ekvivalent známé tyčinky s prskající šňůrkou na konci a s nápisem Muniční továrna ACME na obalu. Je to mnohem zajímavější a netrvá to zdaleka tak dlouho.

* * *

13


Zuzanka se loudala po chodbách páchnoucích dezinfekcí. Nedělalo jí starosti, co si bude slečna Cílená myslet. Obvykle si nelámala hlavu tím, co si bude kdo myslet. Nevěděla, proč na ni lidé zapomínají, když si to přeje, ale zdálo se, že kdykoliv se potom na to přijde v řeči, jsou poněkud v rozpacích.

Někteří učitelé měli občas potíž s tím ji vidět. To bylo prima. Většinou si do třídy nosila knihu a mírumilovně si četla, zatímco kolem ní se ostatní zmítali v osidlech oblastí a množstvívývozních produktů Klače.

Byla to nade vší pochybnost překrásná harfa. Velmi zřídka se podaří řemeslníkovi vyrobit něco, na čem si nedokážeme představit nějaké vylepšení. Neunavoval se žádnou výzdobou. To by byla svým způsobem svatokrádež.

A byla nová, což je v Challamadosu vzácné. Většinou byly harfy staré. Nebylo to tím, že by se nějak ohrály. Občaspotřebovaly nový rám nebo krk nebo pár strun – ale harfa zůstávala stejná. Staří bardové tvrdili, že stářím harfy vyzrávají a jsou lepší, i když starci mají tendenci tvrdit to navzdorykaždodenním zkušenostem o čemkoliv.

Imp brnkl na strunu. Tón chvilku visel ve vzduchu a pak vybledl. Zvuk byl čistý a jasný, harfa zpívala jako zvon. Bylo nemožné si představit, jaká bude třeba za sto let.

Jeho otec tvrdil, že jsou to samé hlouposti, protožebudoucnost se zapisuje do kamene, ne do not. To však byl teprvezačátek celé jejich hádky.

Pak otec řekl jisté věci a on sám zase jiné, a najednou se svět změnil v docela nové, velmi nepříjemné místo, protože řečené věci se nedaly vzít zpět.

Pak prohlásil: „Ty o tom nic nevíš! Jsi jen hloupý starýmužský! Ale já bych za svou hudbu obětoval život! Jednoho dne všichni řeknou, že jsem největší hudebník na světě!“

Hloupá slova. Jako kdyby se některý z bardů staral o mínění

14


někoho jiného než ostatních bardů, kteří stráví celý život tím,

že se učí naslouchat hudbě.

Ale a] už tak, nebo tak, ta slova řekl. A když něco takového řeknete s patřičnou vášní a bohové se nudí, vytvoří někdykolem takových slov celý vesmír. Slova měla vždycky sílu změnit svět.

BuYte opatrní v tom, co si přejete. Nikdy nevíte, kdo vás poslouchá!

Nebo co, když už je o tom řeč.

Protože třeba vesmírem se může vznášet cokoliv a několik slov pronesených nevhodnou osobou ve vhodnou dobu může způsobit, že to něco změní směr letu...

Kdesi daleko v rušné metropoli Ankh-Morporku se z jedné zcela holé stěny vyrojil přinejmenším tucet jiskřiček...

...a pak se tam objevil obchod. Starý obchod s hudebními nástroji. Nikdo si toho nevšiml. Od chvíle, kdy se tam objevil, tam byl od nepaměti.

Smr] seděl s pohledem upřeným do neurčita a rukama si podpíral spodní čelist.

Albert se přišoural velmi opatrně.

Ve svých zřídkavých introspektivních náladách, a toto byla jedna z nich, Smr] často přemýšlel, proč jeho sluha prochází místností vždycky stejnou cestou.

TÍM MYSLÍM, pomyslel si, KDYŽ VEZMEME V POTAZ VELIKOST MÍSTNOSTI...

..., která se rozkládala do nekonečna, nebo tak blízko knekonečnu, že už v tom prakticky nebyl žádný rozdíl. Tedy ve skutečnosti měla asi dva kilometry. To je na pokoj po čertech hodně, zatímco o nekonečnu si z takového vzorku stěží uděláte představu.

Když Smr] tenhle dům tvořil, pořádně se rozjařil. Čas aprostor byly věci, se kterými bylo třeba manipulovat, ne se jim podřídit. Vnitřní rozměry byly až příliš velkorysé. Zapomněl

15


udělat „venku“ větší než „uvnitř“. A se zahradou to bylopodobně. Když se o ty věci pak začal trochu zajímat, uvědomil si,

jakou roli podle lidí hrají v koncepci zahrady, například u růží,

barvy. Ale on je udělal černé. Měl rád černou. Šla ke všemu.

A dříve nebo později šel každý k ní.

Lidé, které znal – a několik jich bylo –, se vyrovnali snesmyslnou velikostí místností jednoduše tak, že ji ignorovali.

Vezměte si například Alberta. Otevřely se velké dveře,vstouil Albert a opatrně balancoval šálkem na talířku...

...a o chvíli později už stál skoro uprostřed pokoje, namalém koberci, který lemoval Smr]ův stůl. Smr] se už před nějakou dobou vzdal úvah, jak může jeho sluha tak rychle překonat onen rozlehlý prostor mezi dveřmi a stolem, když mu konečně došlo, že pro Alberta tam žádný rozlehlý prostor neexistuje...

„Přinesl jsem vám trochu heřmánkového čaje, pane,“ řekl Albert.

HMM?

„Pane?“

OMLOUVÁM SE. ZAMYSLEL JSEM SE. CO JSI ŘÍKAL?

„Heřmánkový čaj?“

MYSLEL JSEM, ŽE JE TO NĚJAKÉ MÝDLO?

„Tu bylinu můžete použít jako čaj nebo do mýdla,“ přikývl Albert. Dělal si starosti. Vždycky si dělal starosti, když Smr] začal o věcech přemýšlet. Jeho zaměstnání nepatřilo k těm, ukterých bylo vhodné o věcech přemýšlet. A Smr] o nich ještě navíc přemýšlel špatným způsobem.

JAK SKVĚLÉ! ČISTÝ UVNITŘ I ZVENČÍ!

Smr] si znovu podepřel rukama bradu.

„Pane?“ ozval se po chvíli Albert.

HMM?

„Když ho nevypijete, vychladne.“

ALBERTE...

„Ano, pane?“

TAK JSEM PŘEMÝŠLEL O TOM...

16


„Ano?“

O CO TADY VLASTNĚ JDE? VÁŽNĚ? KDYŽ SE NAD TÍM OPRAVDU ZAMYSLÍŠ?

„Aha. No. To tedy vážně nevím, pane.“

NECHTĚL JSEM TO UDĚLAT,ALBERTE. SÁM TO DOBŘE VÍŠ.ALE JÁ UŽ VÍM, CO MYSLELA. NEJEN TÍM O TĚCH KOLENOU.

„Kdopak, pane?“

OdpověY nedostal.

Když se Albert došoural zpět ke dveřím, ohlédl se. Smr] znovu zíral kamsi do neznáma. Nikdo neuměl tak zírat jako on.

To, že občas někdo neviděl ji, nebyl ten největší problém. Byly to naopak ty věci, které viděla ona, co jí dělalo starosti.

Jednak tu byly ty sny. Byly to samozřejmě jenom sny.Zuzanka znala moderní teorie, které pravily, že sny jsou jenpředstavy, a ty se v našem podvědomí objevují, když spíme a nášmozek si zatím přebírá události uběhlého dne. Byla by mnohem klidnější, kdyby události jejího běžného dne alespoň někdyzahrnovaly létajícího bílého koně, nekonečné černé místnosti plné přesýpacích hodin a spoustu lebek.

Ale tohle byly alespoň jen sny. Vídala ovšem i jiné věci. Tak například se nikdy nezmínila o podivné cizí ženě, která se vjejich ložnici objevila té noci, kdy si Rebeka Splávková uložila pod polštář svůj vytržený zub. Zuzanka viděla, jak ta žena prošla oknem a zůstala stát u Rebečiny postele. Vypadala tak trochu jako děvče z mlékárny a vůbec z ní nešel strach, i kdyžprocházela nábytkem. Pak zacinkaly mince. Příští ráno byl zub pryč a Rebeka byla bohatší o půltolar.

Zuzanka tyhle věci neměla ráda. Věděla, že mentálněnevyrovnaní lidé vyprávějí dětem o víle Zubničce, ale to přece nebyl důvod pro to, aby existovala. Takové myšlení spíš naznačovalo, že to v hlavě nemáte tak docela v pořádku. Nenáviděla takové popletené myšlení, které bylo navíc v království slečny Cílené tím největším prohřeškem.

17


Vláda slečny Cílené jinak nebyla zlá. Slečna Eulálie Cílená a její kolegyně, slečna Delakrosová, založily dívčí kolej nazákladě převratného objevu, že dívky obvykle do doby, než se s nimi někdo ožení, nemají co na práci, a mohly by se tedydocela dobře zabavit tím, že se naučí něco užitečného.

Na světě bylo mnoho škol, ale ty všechny byly pod vedením některého řádu nebo cechu. Slečna Cílená měla k řádům své výhrady, založené na logických argumentech, a neuznávalakrátkozrakou politiku cechů, které odmítaly do svých škol přijímat dívky, s výjimkou Cechu zlodějů a Cechu švadlen. Jenže tam venku byl velký a nebezpečný svět a děvče by mohlo dopadnout hůř, než když mu bylo schopno čelit s dobrou znalostígeometrie a astronomie pod kazajkou. Slečna Cílená totiž mimo jiné pevně věřila i tomu, že mezi chlapci a dívkami neexistuje žádný podstatný rozdíl.

Alespoň žádný, o kterém by stálo za to mluvit.

Tedy, o kterém by považovala za nutné mluvit slečna Cílená.

Proto věřila v to, že je třeba jí svěřené žačky – budoucí mladé ženy – probudit k samostatnému, logickému a zvídavémumyšlení. Podobné snažení však lze přirovnat, co se moudrostirozhodnutí týče, k nápadu vydat se na lov krokodýlů v papírové loYce během ročního období s největším statisticky dokázaným průměrným množstvím potopených lodí.

Tak například, když shromážděným žačkám své školy srozechvělou bradou přednášela o nebezpečí, která jim hrozí ve městě za zdmi školy, došlo tři sta zdravých, zvídavých myslí k tomu, že: 1) tato nebezpečí by měla být při nejbližší možné příležitosti prozkoumána v praxi, a ty logické mysli k tomuještě přidaly otázku: 2) odkud o tom všem slečna Cílená asi ví. A vysoké, kovovými hroty posázené zdi kolem kolejníchpozemků se mladým a konstruktivním mozkům plnýmtrigonometrie a tělům zoceleným šermem, prostnými a studenýmikoupelemi jevily jako směšná překážka. Slečna Cílená dokázala, že i nebezpečí začalo vypadat zajímavě.

18


No, co se tedy týče setkání s noční návštěvnicí, Zuzanka po nějaké době přesvědčila sama sebe, že se jí to všechno opravdu jen zdálo. To bylo jediné logické vysvětlení. A na ta bylaZuzanka expert.

Říká se, že každý něco hledá.

Imp hledal místo, kam by se vydal.

Žebřiňák, který ho svezl poslední kus cesty, už kodrcal mezi poli.

Podíval se na ukazatel cesty. Jedna šipka ukazovala doQuirmu, druhá do Ankh-Morporku. Věděl toho dost, aby sivybavil, že Ankh-Morpork je obrovské město postavené na písku a jílech, takže nezajímalo rodinné druidy. V dlani mu cinkaly tři tolary a nějaké drobné. V Ankh-Morporku by topravděpodobně zrovna moc nebylo.

O Quirmu nevěděl skoro nic, jen to, že leží na pobřeží. Cesta do Quirmu nevypadala příliš používaná, zatímco ta doAnkhMorporku byla hluboko vyšlapaná.

Bylo by lepší vydat se do Quirmu, aby se člověk přiučil městskému životu. Nebylo by špatné zjistit, jak se chovají amyslí městští lidé, a teprve potom se vypravit do Ankh-Morporku, o němž se říká, že je to největší město na světě. Bylo by rozumné najít si v Quirmu nějaké zaměstnání a našetřit si nějakou tukorunu na cestu. Bylo by logické naučit se chodit, než začne běhat.

Všechny tyhle věci Impovi diktoval selský rozum, a proto se pevným krokem vydal přímo k Ankh-Morporku.

Co se vzhledu týkalo, připomínala Zuzanka lidem nejčastěji odkvetlou pampelišku po slabém fouknutí. Kolej oblékala dívky do volných vlněných šatů v barvě námořnické modři. Šaty byly rovné a sahaly děvčatům od krku ke kotníkům – byly praktické, zdravé a slušivé jako moučný pytel. Linii pasu měly někde ve výši kolen. I tak je Zuzanka díky prastarým zákonům přírody, které jim váhavě a zmateně odhalovala slečna Delakrosová vho> 19


dinách biologie a hygieny, začínala pomalu vyplňovat.Děvčata opouštěla hodiny slečny Delakrosové s nejistým pocitem,

že by si v budoucnu měla vzít králíka. (Zuzanka naopak její

hodiny opouštěla s pocitem, že lepenkový kostlivec v životní

velikosti, visící na háčku v rohu učebny, vypadá jako někdo,

koho zná...)

Byly to právě její vlasy, co nutilo lidi, aby se zastavili aohlíželi se za ní. Byly čistě bílé s výjimkou jednoho černéhopramene. Školní pravidla požadovala, aby děvčata měla vlasyzapletené do dvou copů, jenže Zuzančiny vlasy měly zcela nemožné sklony rozplést se a vrátit se do původního tvaru, podobně jako Medúzini hadi*.

A pak tady bylo to mateřské znaménko, pokud to ovšem bylo mateřské znaménko. Objevovalo se, jen když se Zuzankačervenala. Pak se jí na tváři objevily tři slabé bílé linky, kterévypadaly přesně tak, jako kdyby ji někdo udeřil. Při těchpříležitostech, kdy byla rozčílená – a ona bývala rozčílená poměrně často, obvykle z pouhopouhé hlouposti světa –, ony tři stopy naopak zčervenaly.

Teoreticky se kolem ní právě teY odehrávala hodinaliteratury. Zuzanka nenáviděla literaturu. Mnohem raději si přečetla nějakou dobrou knihu. Většinou měla na lavici otevřenouPlaninovu knihu Logika a paradox a s bradou opřenou o ruce si v ní četla.

Při tom na půl ucha naslouchala tomu, co dělá zbytek třídy.

Byla to poéma o narcisech.

Básník je očividně velmi miloval.

V takových věcech byla Zuzanka dosti stoická. Tady byla svobodná země. Když lidé chtěli, mohli milovat třeba narcisy. * Pozn. aut.: Otázka, která se klade jen velmi zřídka, je, kde všude

Medúza ty vlasy má. Podpažní chloupky dokážou být ještě větším

problémem než obvykle, pokud se neustále pokouší zakousnout do

vršku deodorantu.

20


Podle Zuzančina nezvratného přesvědčení by jim však nemělo

být povoleno k tomuto sdělení použít více než jednu stranu.

Ve svém vzdělání celkem slušně pokračovala. Bohužel se jí do toho škola neustále pokoušela plést.

Zatím kolem ní byly básníkovy vize pitvány nedokonalými nástroji v rukou nezkušených.

Kuchyň byla postavena ve stejně gargantuovskýchrozměrech jako zbytek domu. Klidně by se v ní ztratila celá armáda kuchařů. Vzdálené stěny mizely ve stínech a roura obrovského sporáku, v pravidelných odstupech zavěšená na sazemipokrytých řetězech a kusech mastných provazů, mizela v temnotě někde sto metrů nad podlahou. Alespoň tak to připadalo oku zřídkavých návštěvníků.

Albert trávil většinu času v malém vykachlíkovanémvýklenku, který byl dost velký, aby se do něj vešla skříň, stůl a malý sporák. A houpací židle.

„Když se na tebe někdo obrátí s dotazy ,O co tady vlastně jde? Vážně? Když se nad tím opravdu zamyslíš?’, je na tom fakticky zle,“ řekl a ubalil si cigaretu. „Jenže nevím, co to přesně znamená, když to řekne on. Možná je to zas jeden z těch jeho nápadů.“

Další tvor přítomný v místnosti mlčky přikývl. Jedl.

„A celá ta věc s jeho dcerou,“ pokračoval Albert. „Tedy... s dcerou... A pak se zase doslechl o učednících. Nic mu v tom nemohlo zabránit, musel jít a nějakého si sehnat! Pch! Byly z toho jenom samé nepříjemnosti. A když o tom takpřemýšlím, tak ty jsi to samé... jeden z těch jeho nápadů. Bez urážky,“ dodal, když si uvědomil, s kým to mluví. „Pracoval jsi skvěle. Odvedl jsi bezvadnou práci.“

Další přikývnutí.

„Vždycky to pochopí nějak špatně,“ bručel Albert dál. „V tom je ta potíž. Jako když slyšel o svátku Prasečí hlídky. Museli jsme to všechno vyzkoušet – doubek v květináči,papí> 21


rové vuřtíky, vepřovou večeři, a on seděl v čele, na hlavě měl

papírovou čepičku a ptal se: JE TO VESELÉ? Já mu udělal takovou

malou ozdobu na stůl a on mě podaroval cihlou.“

Albert přiložil cigaretu ke rtům. Byla ubalena zkušenourukou. Jen odborník mohl ubalit cigaretu tak tenkou a přitom tak prosáklou dehtem.

„Byla to moc pěkná cihla, to zase ano. Ještě ji mám někde schovanou.“

KVÍK, řekl krysí Smr].

„TeY jsi trefil hřebík na hlavičku,“ přikývl Albert. „Tedy trefil bys, kdybys měl hřebík, kladívko a místo, kam ho zarazit. On vždycky mine podstatu věci. Víš, on se přes některé ty věcinedokáže přenést. Neumí zapomínat.“

Pak nasál ze svého domácího tabákového výrobku, až mu z očí vyhrkly slzy.

„ ,O co tady vlastně jde? Vážně? Když se nad tím opravdu zamyslíš?‘ “ povzdechl si Albert. „No nazdar, hochu.“

Zvedl oči ke kuchyňským hodinám, ale to byl jen takový hloupý lidský zvyk. Nefungovaly od chvíle, kdy je sem přinesl.

„Obvykle je touhle dobou doma,“ řekl. „Asi bych mu měl připravit nějaký podnos s jídlem. Nedokážu si představit, co ho zdrželo.“

Svatý muž seděl pod svatým stromem, nohy zkřížené, ruce na kolenou. Oči měl zavřené, to proto, aby se mohl lépesoustředit na Nekonečno, a na sobě neměl nic než bederní roušku, aby dal najevo pohrdání vším poplošským.

V prachu před ním ležela dřevěná miska.

Po jisté chvíli si uvědomil, že ho někdo pozoruje. Otevřel jedno oko.

Zjistil, že kousek od něj sedí nezřetelná postava. Později si byl docela jist, že ta postava patřila... někomu. Nedokázal si přesně vybavit podobu, ale ta postava jistě nějakou mít musela. Byla asi... takhle vysoká a tak jako... prostě... ona...

22


PROMIŇTE.

„Synu?“ Obočí svatého muže se nejistě zazmítalo. „Jsi přece muž, že ano?“ dodal.

OBJEVIL JSI MNOHO VĚCÍ. ALE I JÁ SE ČASTO DOZVÍM MNOHO ZAJÍMAVÉHO.

„Ano?“

ŘEKLI MI, ŽE VÍŠ VŠECHNO.

Svatý muž otevřel i druhé oko.

„Tajemství opravdového života spočívá v tom, že člověkodvrhne věci pozemské, oprostí se od chiméry materiálního světa a snaží se splynout s Nekonečnem,“ řekl. „A koukej ty svézlodějské pracky držet co nejdál od mé misky.“

Vzhled onoho zvláštního tazatele mu dělal starosti.

VIDĚL JSEM NEKONEČNO, odpověděl mu cizinec. NENÍ TO NIC ZVLÁŠTNÍHO.

Svatý muž se rozhlédl.

„NebuY magor, synu,“ řekl. „Nekonečno nemůžeš vidět. Protože je to nekonečno.“

VIDĚL JSEM HO.

„Tak dobrá, a jakou má barvu?“

JE MODRÉ.

Svatý muž si nejistě poposedl. Takhle to přece být nemělo. Rychlý výtrysk Nekonečna a významný posuněk směrem kmisce na almužny, tak to mělo být.

„Je černé,“ zamumlal.

NSENÍ, odporoval cizinec, NENÍ, KDYŽ HO VIDÍŠ ZVENČÍ.ČER- NÁ JE NOČNÍ OBLOHA. ALE TO JE JEN VESMÍR. JENŽE NEKONEČNO, TO JE MODRÉ.

„Jo, a víš určitě i to, jaký zvuk vydává při tlesknutí jedna ruka, co?“ ušklíbl se svatý muž jízlivě.

JISTĚ. JETOPL–. TA DRUHÁ RUKA DĚLÁ –ESK.

„Ahá, jenže v tom se mýlíš,“ začal se rozpalovat svatý muž, který se tady cítil na pevnější půdě. Pak máchl jednou kostnatou dlaní. „Žádný zvuk, vidíš!“

23


TO ALE NEBYLO TLESKNUTÍ. TO BYLO JEN OBYČEJNÉ MÁVNUTÍ.

„To bylo tlesknutí, jenže jsem k tomu nepoužil obě ruce. A jak modré?“

TY JSI JEN MÁVNUL. TO U MĚ NENÍ ŽÁDNÁ VÝJIMEČNÁ FILOZOFIE. JAKO KACHNÍ VEJCE.

Svatý muž sklouzl pohledem po úbočí hory. Vzhůru stoupalo několik lidí. Ve vlasech měli květy a nesli něco, co ze všeho nejvíc vypadalo jako velká mísa rýže.

NEBO MOŽNÁ JAKO EAU-DE-NIL.

„Podívej, synu,“ řekl svatý muž spěšně, „co ode mneopravdu chceš? Nemám na to celý den.“

ALE ANO, MÁŠ. MNĚ TO MŮŽEŠ VĚŘIT.

„Co chceš?“

PROČ MUSÍ VĚCI BÝT TAK, JAK JSOU?

„Nó –“

NEVÍŠ, CO?

„Ne úplně přesně. Od takových věcí se přece čeká, že budou záhadné, ne?“

Cizinec na svatého muže chvilku mlčky zíral. Pod jehopohledem nabyl svatý muž dojem, že jeho vlastní hlava je průhledná.

DOBRÁ, POLOŽÍM TI JEDNODUŠŠÍ OTÁZKU. JAK VY LIDÉZAPOMÍNÁTE?

„Zapomínáme? Co?“

COKOLIV. NĚCO. VŠECHNO.

„Nó... ono... to... stává se to automaticky.“ Potenciální akolyté, nebo alespoň pravděpodobní dárci, už vyšli ze zatáčky horské stezky. Svatý muž spěšně zvedl svou misku.

„Tak řekněme, že tahle miska je tvá pamě],“ řekl a několikrát s ní pohnul sem a tam. „Vejde se do ní jen určité množství, jasné? Přicházejí nové věci, takže ty staré musí zmizet –“

NE.JÁ SI PAMATUJU VŠECHNO.VŠECHNO.KLIKY U DVEŘÍ.ODLESK SLUNCE VE VLASECH. ZVUK SMÍCHU.RYTMUS KROKŮ. KAŽDOUSEBEMENŠÍ MALIČKOST. JAKO KDYBY SE TO STALO TEPRVE VČERA.JAKO KDYBY SE TO STALO TEPRVE ZÍTRA. VŠECHNO. ROZUMÍŠ?

24


Svatý muž se poškrabal na lesklé holé hlavě.

„Podle tradic,“ řekl potom, „jsou pak způsoby, jakzapomenout, tyto: vstoupit do Klačské cizinecké legie, napít se vody z nějaké kouzelné řeky, o které nikdo neví, kde je, nebo požít nesmírné množství alkoholu.“

AHA, ANO.

„Jenže alkohol ničí tělo a otravuje duši.“

TO ZNÍ DOBŘE.

„Mistře?“

Svatý muž se popuzeně ohlédl. To dorazili jeho učedníci.

„Okamžik. Právě hovořím tady s –“

Cizinec zmizel.

„Oh, mistře, putovali jsme mnoho kilometrů, abychom –“ začal jeden z učedníků.

„Mohl bys chvíli mlčet, ano?“

Svatý muž napřáhl ruku s dlaní postavenou svisle aněkolikrát s ní mávl. Pak si něco sám pro sebe zahuhlal.

Učedníci si vyměnili nechápavé pohledy. Tohle nečekali. Nakonec v sobě vůdce jejich malé skupiny objevil krůpěj odvahy.

„Mistře –“

Svatý muž se otočil a uštědřil mu políček přes ucho. Zvuk, který se ozval, zněl každopádně jako „plesk“.

„Aha! Už to mám!“ zajásal svatý muž. „Tak a teY, co pro vás můžu u–“

Najednou se zarazil, protože v tom okamžiku jeho myšlenky dohonily jeho sluch.

„Co myslel tím vy lidé?“

Smr] zamyšleně kráčel přes kopec k místu, kde stál velký bílý kůň a znuděně pozoroval výhled.

Smr] řekl: BĚŽ PRYČ.

Kůň ho ostražitě pozoroval. Byl mnohem chytřejší nežobyčejní koně, i když to nebylo na druhou stranu nijak zvláš] těžké. Zdálo se, že si uvědomuje, že s jeho pánem něco není v pořádku.

25


NĚJAKÝ ČAS SE ZDRŽÍM, oznámil mu Smr].

A vykročil.

V Ankh-Morporku nepršelo. To Impa velmi překvapilo.

Překvapilo ho i to, jak rychle ve městě mizely peníze. Zatím ho pobyt stál tři tolary a dvacet sedm pencí.

Přišel o ně, protože je vložil do misky, kterou měl předsebou, když začínal hrát, stejně jako lovec použije vycpané kachny k tomu, aby přilákal ty pravé. Když za chvilku do misky nahlédl, byly peníze pryč.

Lidé do Ankh-Morporku přicházeli hledat své štěstí. K jejich neštěstí tam své štěstí přicházeli hledat i jiní.

A jak se zdálo, o bardy lidé nijak zvláš] nestáli, dokonce ani o takové, kteří vyhráli Cenu jmelí a Výroční harfu v každoroční soutěži Dubová fortna pořádané v Challamadosu.

Našel si místo na jednom z hlavních náměstí, naladil a začal hrát. Nikdo si ho nevšímal, až na několik lidí, kteří ho tu a tam odstrčili z cesty a při tom mu pravděpodobně vybrali misku. Když už nakonec začal pochybovat o tom, zda cestovat do Ankh-Morporku bylo to správné rozhodnutí, přiloudal se kněmu párek strážných.

„To, na co hraje, to je harfa, Noby,“ řekl jeden z nich, když hráče chvíli pozoroval.

„Ukulele.“

„U koho? Vždy] já žádného Kulele –“ Tlustý strážný se zamračil a upřel pohled k zemi.

„Tak na tohle jsi asi čekal celý život, co, Noby?“ řeklnakonec. „Vsadil bych se, že už když jsi se narodil, doufal jsi, že jeden den někdo řekne ,to je harfa‘, a ty řekneš ,ukulele‘ jen proto, aby tak vznikla slovní hříčka. Tak teda ha, ha, ha.“

Imp přestal hrát. Za daných okolností nebylo možnopokračovat.

„Alle ona to je opravdu harfa,“ řekl. „Vyhráll jsem ji na –“

„Aha, tak vy jste z Challamadosu, že?“ řekl tlustý strážný.

26


„Poznám to podle přízvuku. Tihle Challamadosané, to jsou

fakticky muzikální lidi.“

„Mně to připadá, jako když si někdo kloktá štěrkem,“ řekl ten oslovovaný jako Noby. „A máš licenci, kámo?“

„Llicenci?“ nechápal Imp.

„Cech hudebníků je na licence děsně háklivej,“ přikývlNoby. „Chytěj tě bez licence, seberou ti nástroj a nacpou ti ho –“

„No tak, Noby,“ řekl druhý strážný. „Neděs toho chlapce.“

„No, řekněme, že když hraješ třeba na pikolu, není to žádná legrace,“ zabručel Noby.

„Alle vždy] hudba je stejně svobodná a vollná jako vzduch a oblloha,“ řekl Imp.

„Ne, tady kolem není. Chytrému napověz, příteli,“ usmál se Noby.

„Nikdy jsem nesllyšell o nějakém Cechu hudebníků,“ zavrtěl Imp hlavou.

„Je v uličce Cínové poklice,“ oznámil mu Noby. „Když chceš být muzikantem, musíš vstoupit do cechu.“

Impa vychovávali v tom, že má poslouchat a řídit sepravidly. Challamadosané byli lidé dbalí zákonů.

„Zajdu tam hned,“ přikývl.

Strážní pozorovali, jak odchází.

„Má na sobě noční košili,“ naklonil desátník Nóblhóchhlavu ke straně.

„To je bardské roucho,“ opravil ho seržant Tračník. Strážní se vydali na další cestu městem. „Jsou velmi bardští, tihleChallamadosané.“

„Kolik času mu dáváš, seržo?“

Tračník pozvedl ruku v lokti a několikrát pootočil dlaní sem a tam jako člověk, který podává zasvěcený odhad.

„Dva tři dny,“ odpověděl.

Obešli mohutné budovy Neviditelné univerzity a pomalu procházeli ulicí V zadku. Byla to úzká, zaprášená ulička,většinou liduprázdná, a proto si ji strážní neobyčejně oblíbili. Mohli

27


se jí velmi pomalu prošourat, vykouřit si tam cigaretu a probrat

se královstvím vlastních myšlenek.

„Znáš lososa, seržo?“ nadhodil Noby.

„Pokud se nemýlím, tak je to ryba.“

„Víš, oni prodávají takové plátky v plechovkách.“

„To taky vím, ano.“

„Nó... a jak je možné, že všechny ty piksly jsou stejně velký? Losos se přece na obouch koncích zužuje!“

„To je zajímavý postřeh, Noby. No, já si myslím, že –“

Strážný se zastavil a upřel pohled přes ulici. DesátníkNóblhóch sledoval jeho pohled.

„Ten obchod,“ zabručel seržant Tračník. „Támhle ten,myslím... byl tam včera?“

Noby se zadíval na oloupanou barvu, malý zaprášený výklad, popraskané dveře.

„Jasně že jo,“ řekl. „Vždycky tady byl. Je tady celý roky.“

Tračník přešel uličku a rukávem přetřel zaprášený výklad. V šeru za ním bylo vidět nejasné stíny.

„No jo, já vím,“ zamumlal. „Já jenom... myslel jsem... byl tam celý roky už včera?“

„Jseš v pořádku, seržo?“

„PojYme, Noby,“ odpověděl seržant a vykročil tak rychle, jak to jen dokázal.

„A kam, seržo?“

„Někam, kde nebudeme tady.“

A v tajemných temných hlubinách obchodu něco vnímalo, jak odcházejí.

Imp už doobdivoval cechovní budovy – majestátní průčelí Cechu vrahů, úžasné pilíře u vchodu do Cechu zlodějů, kouřící, ale stále ještě impozantní kráter v místě, kde ještě včera stála budova Cechu alchymistů. Proto pro něj bylo určitýmzklamáním, když zjistil, že Cech hudebníků, který nakonec našel, nemá

28


ani svou budovu. Celý cech představovalo několik tmavých

pokojů nad holičstvím v přízemí.

Seděl v zašlé čekárně a čekal. Na stěně proti němu bylatabulka. Stálo na ní: „Pro své vlastní zdraví a dobrý pocit –NEKUŘTE!“ Imp nikdy v životě nekouřil. V Challamadosu bylovšechno tak vlhké, že se tam prakticky ani kouřit nedalo. Ale teY najednou měl chu] to zkusit.

Kromě něho byli v místnosti ještě jeden trpaslík a jeden troll. Necítil se v jejich společnosti právě nejlépe. Neustále hopozorovali.

Nakonec se ozval trpaslík. „Ty jsi elf?“

„Já? To ne!“

„No podle vlasů a tak vypadáš na elfa.“

„Já alle nemám s ellfy vůbec nic spollečného! Fakticky.“

„OdkuYma toto... seš?“ zeptal se troll.

„Z Challamadosu,“ odpověděl Imp. Zavřel oči. Věděl, co trollové a trpaslíci dělají s tvory, o kterých si myslí, že jsou elfy. Cech hudebníků by se u nich mohl ještě lecčemus přiučit.

„A co to máš, toto?“

„To je harfa.“

„A na to ty to... toto? Jako hraješ?“

„No.“

„Takže ty seš ten, toto... druid?“

„Nejsem!“

Zavládlo ticho, které trvalo jen tak dlouho, než si trollsešikoval myšlenky.

„Ale v tý noční tý... toto, košili, vypadáš jako ten... druid,“ zaduněl po chvíli.

Trpaslík, sedící Impovi po druhém boku, se začal ušklíbat.

Trollové nechovali v lásce ani druidy. Každý inteligentní druh, který větší část života tráví v nehybném, jakobyzkamenělém stavu, musí chovat jistou nelásku k jinému druhu, jenž zástupce druhu prvního přetahuje na dřevěných válečcíchde> 29


sítky kilometrů a tam je zakope v kruhu po kolena do země.

Každý musí uznat, že to je jistý důvod k nevrlosti.

„V Challamadosu se takhlle oblléká každý, víte?“ vysvětloval Imp. „Ale já jsem bard! Nejsem druid. Nenávidím všechny ballvany!“

„Prásk ho!“ zahuhlal tiše trpaslík.

Troll si Impa velmi pomalu a pečlivě prohlédl od hlavy kpatě. Pak řekl hlasem, který kupodivu nebyl nijak zvláš] výhrůžný, „Ty tady v tom nejsi to... ve městě, dlouho, co?“

„Zrovna jsem dorazill,“ odpověděl Imp. Nestačímdoběhnout ani ke dveřím, pomyslel si. Rozmačká mě na kaši.

„Já ti, zadarmo dám to, jedno... jednu. Radu. Dám ti ji... za to... darmo. Tady v tom to, městě, se říká trollům balvani. Je to hnusné slovo, které to... používají hloupí lidi jako nadávku pro ty... my... nás, trolly. Když ty řekneš trollovi balvan, měj připravený čas, po který budeš hledat tu... hlavu. Svoji. Někde. Zvláš] když sám vypadáš podle těch... jako ti... vlasů... elfové. To ti radím zadarmo, protože jsi bard a děláš tu... muziku jako ten... já.“

„Dobrá! Díky! Vážně díky!“ řekl Imp, kterého zalil pocit úlevy.

Chopil se své harfy a zabrnkal několik tónů. Jak se zdálo, to uvolnilo vzniklé napětí. Každý věděl, že elfové neumějí hrát na hudební nástroje.

„Perm Modrá Skalice,“ řekl troll a natáhl k němu něcomohutného s prsty na konci.

„Imp y Cilin,“ řekl Imp. „Já nemám vůbec nic protikamenům, které se pohybují kollem!“ dodával spěšně.

Malá, mnohem uzlovitější ruka se k němu napřáhla z druhé strany. Pohledem sledoval ruku a paži a zjistil, že je to majetek přítomného trpaslíka. Byl malý, dokonce i na trpaslíka. Na kolenou měl položený obrovský bronzový roh.

„Zlota Zlotasson,“ představil se trpaslík. „Hraješ jenom na harfu?“

30


„Na všechno, co má struny,“ opověděl Imp. „Alle harfa je krállovna hudebních nástrojů, rozumíš.“

„Já zase dovedu foukat na všechno, co má náústek,“ přikývl s pochopením trpaslík.

„Vážně?“ řekl Imp. V duchu hledal nějakou společenskylichotivou poznámku. „To musíš být opravdu dostpopullární, že?“

Troll shodil na zem velký a těžký kožený vak.

„A na tohle hraju já,“ řekl. Na podlahu se z něj vykulilo několik velkých kamenů. Perm jeden z nich zvedl a cvrnkl do něj prstem. Kámen udělal bumm.

„Hudba hraná na kameny?“ užasl Imp. „Jak tomu říkáš?“

„My tomu říkáme Grúhauga,“ odpověděl mu Perm, „a to znamená hudba hraná na kameny.“

Kameny měly různou velikost a byly tu a tam pečlivědoladěné malými vroubky, vytesanými nějakým ostrým nástrojem.

„Můžu?“ zeptal se Imp.

„Poto si. Posluž.“

Imp si vybral malý kámen a cvrnkl do něj prstem. Kámen udělal bimm. Další, ještě menší, udělal pimm.

„A jak na ně vllastně hraješ?“ zeptal se.

„Praštíš s nima o to... o sebe.“

„A co potom?“

„Co jako co potom?“

„Co dělláš potom, když s nimi udeříš o sebe?“

„Praštím s nima o to... o sebe znovu,“ řekl Perm, jeden zbubeníků obdarovaných od přírody.

Dveře kanceláře se otevřely a v nich se objevil muž sešpičatým nosem.

„Vy jste tady společně?“ vyštěkl.

A opravdu existovala řeka, z níž jediná kapka dokázalačlověka připravit o pamě].

Mnoho lidí by se bylo ochotno vsadit, že ta řeka je Ankh,

31


jejíž vodu jste mohli pít, nebo si jí dokonce kus ukrojit a žvýkat.

Pár doušků vody z Ankhu by asi člověka skutečně připravilo

o všechny vzpomínky, nebo s ním přinejmenším provedlo věci,

na které by si už nikdy v životě vzpomenout nechtěl.

Ale abychom řekli pravdu, byla tady jiná řeka, která tu vlastnost měla. Jenže je v tom pochopitelně háček. Nikdo neví, kde ta řeka je, protože každý, kdo k ní dorazil, byl k smrti žíznivý.

Smr] svou pozornost obrátil jiným směrem.

„Pětasedmdesát tollarů?“ vrtěl hlavou Imp. „Jen za to,abychom mohlli hrát hudbu?“

„To máme dvacet pět tolarů registrační poplatek, dvacet procent ze zisku a patnáct tolarů dobrovolně povinný roční příspěvek do penzijního fondu,“ přikývl pan Kle], sekretářCechu hudebníků.

„Alle my tollik peněz nemáme!“

Muž pokrčil rameny s výrazem, který říkal, že i když má svět jistě velmi mnoho problémů, tohle je jeden z těch, které jsou panu Kle]ovi lhostejné.

„Alle možná, že bychom vám mohlli zapllatit, kdybychom nějaké peníze vyděllalli,“ snažil se Imp chabě. „Kdybyste nás nechall, víte, týden nebo dva hrát bez –“

„Nemůžu vás nechat ve městě hrát, když nejste člen cechu,“ zavrtěl pan Kle] rozhodně hlavou.

„Ale když nebudeme moci někde hrát, nemůžeme se stát členy cechu,“ přidal se Zlota.

„Správně,“ přikývl vesele pan Kle]. „Ichi, ichi, ichi.“

Byl to podivný smích, dokonale neveselý a vzdáleněpřipomínající ptačí štěbetání. Podobal se svému pánu, kterého byste celkem snadno stvořili, kdybyste využili genetický materiálzkameněliny nalezené v kusu jantaru a oblékli mu pomačkaný oblek.

Lord Vetinari vznik cechů podporoval. Byla to velká kola, díky nimž pracovalo dobře udržované město jako hodiny.Kap> 32


ka oleje tu... páčidlo zastrčené tam... a všeobecně vzato to

docela slušně fungovalo.

A taky, podobně jako dává kompost vzniknout červům, to dalo vzniknout panu Kle]ovi. Podle všeobecných měřítek nebyl zlý, stejně jako není z objektivního hlediska zlá krysa rozšiřující mor.

Pan Kle] těžce pracoval ve prospěch svých spolubližních. Věnoval tomu celý život. Protože na světě existuje mnoho věcí a profesí, které lidé dělat nechtějí, a proto jsou vděční, když je za ně dělají takoví Kle]ové. Dělají například zápisy. Nebo se starají, aby byla registrace členů zohledněná k dnešnímu dni. Vyplňují knihy, dotazníky, formuláře. A vymýšlejí je. Organizují.

Pracoval opravdu velmi těžce, nejprve v Cechu zlodějů, i když nebyl zloděj v tom pravém slova smyslu. Pak se ovšem uvolnilo mnohem lepší místo v Cechu šašků a kašparů a pan Kle] hosamozřejmě vzal, přestože nebyl šašek, ale nebyl ochoten dál dělat někomu za pár šes]áků kašpara. A nakonec se objevilo místo sekretáře v Cechu hudebníků.

Technicky vzato by měl být hudebníkem. Koupil si tedy hřeben a kus jemného papíru. A vzhledem k tomu, že až do té doby vedli Cech hudebníků skuteční muzikanti, a nikdo z nich si na fondy příliš nehrál, takže příspěvky poslední dobou platil málokdo a za ochranu dlužila organizace trollu Chrysoprasovi nějaký ten tisíc tolarů s opravdu citelným úrokem... tak není divu, že pan Kle] nemusel ani absolvovat přijímací pohovor.

Když pan Kle] otevřel první ze zanedbaných účetních knih a podíval se na tu strašlivou směsku, zažil úžasný pocit. Od té chvíle už se neohlížel sem ani tam, ale upíral oči převážně na stůl. A přestože cech měl prezidenta a správní radu, měl také pana Kletě, který se staral o pokladnu a o to, aby věci šly klidně ahladce, a tiše se sám pro sebe usmíval. Je to podivná, aledokonale ověřená skutečnost, že kdekoliv lidé svrhnou svého tyrana a začnou vládnout sami sobě, objeví se jako houba po dešti nějaký ten pan Kle]. A ne jeden.

33


„Ichi, ichi, ichi.“ Pan Kle] se smál tím víc, čím méněpřipadaly věci k smíchu normálním lidem.

„Ale to je přece nesmysl!“

„Vítejte do úžasného světa cechovní ekonomie,“ pokyvoval hlavou pan Kle]. „Ichi, ichi, ichi.“

„A co se stane, když budeme někde hrát a nebudeme člleny cechu?“ zeptal se Imp. „Zabavíte nám naše nástroje?“

„Pro začátek,“ přikývl pan Kle]. „A pak vám je, abych tak řekl, vrátíme zadními vrátky. Ichi, ichi, ichi. Mimochodem... nejste elf, co?“

„Sedmdesát pět tollarů, to je vyděračství!“ prohlásil Imp, když se vlekli nočními ulicemi.

„To je horší než vyděračství,“ zabručel Zlota. „Slyšel jsem, že i Cech zlodějů požaduje jen menší procento.“

„A voni ti umožněj řádný to... členství a všecko,“ duněl Perm. „Dokonce i penzi. A každej rok co rok výletujou do Quirmu a dělají jeden ten... to... picnic pro členové a rodinný tento... příslušníkové.“

„Hudba by mělla být zdarma,“ řekl Imp.

„Co to... uděláme?“ nadhodil Perm.

„Má někdo nějaké peníze?“ zeptal se Zlota.

„Mám toláč,“ oznámil Perm.

„Mám pár šes]áků,“ přidal se Imp.

„Tak si dáme slušný jídlo,“ navrhl Zlota. „Támhle.“ Ukázal na vývěsní štít.

„Nebozezova rychlojídelna?“ řekl Perm. „Nebozez? To je jméno, jako kdyby to byl trpaslík. Vermincelli a takový cizí jídla?“

„TeY už vaří i trollí jídla,“ uklidňoval ho Zlota. „Rozhodl se, že v zájmu zisku odvrhne etnické averze. Pět různých druhů uhlí, sedm druhů koksu a popela a usazeniny, po kterejch se ti protočej panenky. Bude se ti to líbit.“

„A co trpaslličí chlleba?“ zeptal se Imp.

34


„Ty máš rád trpasličí chleba?“ podivil se Zlota.

„Milluju ho.“

„Co? Fakt?Pravejtrpasličí chleba?“ nevěřil Zlota. „To myslíš vážně?“

„Jasně. Je chutný a křupavý, abys věděll.“

Zlota pokrčil rameny.

„Tak tím je to jasný,“ řekl. „Nikdo, kdo má rád trpasličíchleba, v sobě nemůže mít ani kapku elfí krve.“

Místnost byla téměř prázdná. Přes pult je pozoroval trpaslík v zástěře, jejíž horní konec měl uvázaný pod pažemi a dolní konec si při chůzi přišlapával.

„Máte pečené krysy?“ zeptal se Zlota.

„Máme nejlepší zatracený pečený krysy v celým městě,“odověděl mu Nebozez.

„OK. Dejte mi čtyři pečený krysy.“

„A kus trpaslličího chlleba,“ dodal Imp.

„A nějakej koks,“ přidal se Perm.

„Chcete krysí hlavy, nebo krysí stehna?“

„Nic takovýho. Čtyři celý pečený krysy.“

„A nějakej koks.“

„Chcete na ty krysy kečup?“

„Ne.“

„Určitě ne?“

„Žádnej kečup.“

„A nějakej koks.“

„A dvě vajíčka na tvrdo,“ vzpomněl si Imp.

Jeho společníci se na něj nevěřícně zadívali.

„No co je? Mám rád vajíčka na tvrdo, no.“

„A nějakej koks.“

„A dvě vajíčka na tvrdo.“

„A nějakej koks.“

„Pětasedmdesát tolarů,“ vrátil se Zlota k původnímutématu, když se posadili ke stolu. „Kolik je třikrát sedmdesát pět tolarů?“

35


„Moc tolarů,“ ujistil ho Perm.

„Víc než dvě stě,“ odhadoval Imp.

„Myslím, že jsem v životě dvě stě tolarů neviděl,“ zavrtěl Zlota hlavou. „Akorát ve snu.“

„My vyděláme peníze?“ nadhodil Perm.

„Nemůžeme vyděllat peníze jako muzikanti,“ upozornil ho Imp. „To je cechovní zákon. Když tě chytí, vezmou ti nástroj a nacpou ti ho do –“ Zarazil se. „No, řekněme, že když hraješ třeba na pikollu, není to žádná llegrace,“ citoval zpaměti.

„No tak to bych řekl, že se při tom takovej trombónista taky moc nenasměje,“ zabručel Zlota a připepřil si svou krysu.

„Já se v žádném případě nemůžu vrátit domů,“ prohlásil Imp. „Řekll jsem, že se stanu... prostě se ještě domů vrátitnemůžu. A i kdybych mohll, musell bych stavět monollity jako mí bratři. Jediné, co je tam zajímá, jsou kamenné kruhy.“

„Kdybych se teY já to... vrátil domů,“ zabručel Perm, „musel bych to ty... mlátit druidy.“

Oba si opatrně a nenápadně odsedli jeden od druhého.

„Takže musíme hrát někde, kde nás cech nenajde,“ řekl Zlota vesele. „Najdeme si nějaký klub, kde nás nenajde žádný ten jejich zabiják a –“

„Mám taky zabiják,“ pochlubil se Perm pyšně. „A mám v něm velkej to... hřeb.“

„Myslím nájemný zabiják, samozřejmě,“ nedal se vyrušit Zlota.

„Aha... ten můj zabiják teda moc to... jemný... není.“

„Vím totiž jednu věc,“ pokračoval Zlota, „ve městě je dost míst, kde majitelé neradi platí daně cechům. Nacvičíme pár čísel a potáhnem od jednoho podniku k druhému, abychom nakaždém místě vystoupili jen jednou. Tak vyděláme ty peníze, které potřebujeme, ani nestačíte mrknout.“

„A to mysllíš jako my všichni dohromady?“

„Jasně.“

„Alle my přece hrajeme jeden trpaslličí hudbu, druhýllidskou hudbu a třetí trollllí hudbu,“ nechápal Imp. „Nejsem si

36


jistý, jestlli ty hudby půjdou dohromady. Víte, jak to mysllím?

Llidi posllouchají llidskou hudbu, trpasllíci trpaslličí a tak dáll.

Co dostaneme, když je všechny pomícháme? To bude příšerné.“

„My ale vycházíme docela to... dobře,“ řekl Perm, vstal a podal si z pultu solničku.

„My jsme ale hudebníci,“ přikývl Zlota. „S obyčejnými lidmi to tak není.“

„Jo, to... bodej].“

Perm si sedl.

Ozvalo se zapraskání.

Perm vstal.

„Oh,“ zabručel.

Imp natáhl ruku. Pomalu a velmi opatrně zvedl z lavicezbytky své harfy.

„Oh,“ zabručel Perm.

Jedna ze strun se s tichým smutným zvukem zkroutila do spirály.

Bylo to jako pozorovat smrt čerstvě vylíhlého kuřátka.

„Vyhráll jsem ji ve Fortně,“ řekl Imp.

„Nemohlo by se to nějak slepit?“ zeptal se nakonec Zlota.

Imp smutně potřásl hlavou.

„V Challamadosu už není nikdo, kdo by věděll, jak touděllat, víte?“

„To je možné, ale v ulici Mazaných řemeslníků –“

„Mně je to fakt to... já nevím, jak se to tam tento... dostalo.“

„Ty za to nemůžeš.“

Imp se pokusil zcela marně složit několik kusů dohromady. Jenže hudební nástroj se ve skutečnosti spravit nedá. Vzpomněl si, jak mu o tom vyprávěl jeden starý bard. Mají duši. Všechny nástroje totiž mají duši. Když je rozbijete, duše z nich unikne a odletí jako pták. To, co pak znovu složíte, už je jen obyčejný mrtvý předmět, spojení dřeva, kovu a drátů. Bude hrát, možná ošálí i obyčejného posluchače, ale... To byste stejně mohliněkoho shodit ze skály, pak ho sešít a čekat, že oživne.

37


„Hm, možná bychom ti mohli někde sehnat novou,“zamyslel se Zlota. „V... v... ulici V zadku je... takový malý krámek

s hudebními nástroji –“

Zarazil se. Je přece v ulici V zadku takový malý krámek

s hudebními nástroji, ne? Vždycky tam přece byl.

„Samozřejmě, v ulici V zadku,“ opakoval, aby sám sebeujistil. „Musí tam přece být. Jasně, přesně tam. No jak by ne. Vždy] už je tam celé roky.“

„Takovou už neseženete,“ zavrtěl hlavou Imp. „Než seřemesllník dotkne dřeva, sedí dva týdny zaballený do buvollí kůže v jeskyni za vodopádem.“

„Proč?“

„To nevím. Je to tradice. Musí svou mysll vyčistit od všech vedllejších myšllenek.“

„Tak tam najdeme něco jiného,“ uvažoval Zlota. „Něcokouit musíme. Nemůžeš být muzikantem bez nástroje.“

„Jenže já nemám žádné peníze,“ zasmušil se Imp.

Zlota ho pleskl po zádech. „Na tom nezáleží,“ uklidňoval ho. „Máš přátele! My ti pomůžeme! To je to poslední, co pro tebe můžeme udělat.“

„Alle vždy] jsme utratilli všechny peníze za tohlle jídllo. Dallší peníze nemáme,“ zoufal si Imp.

„Ty se na to díváš hrozně pesimisticky,“ zavrtěl hlavou Zlota.

„No, možná. Alle stejně žádné dallší peníze nemáme, že?“

„Já už něco vymyslím,“ řekl Zlota. „Jsem přece trpaslík. My víme, jak na peníze. ,Vím, jak na peníze‘, to je prakticky moje druhé jméno.“

„Nezdá se ti zbytečně dllouhé?“

K obchodu, který byl přímo proti zdi ohraničující zadní trakt Neviditelné univerzity, dorazili skoro za tmy. Vypadal jako obchod, který si současně přivydělává jako zastavárna, protože většina muzikantů se v životě dostane do situace, kdy musízastavit svůj nástroj, aby měli co jíst a mohli spát pod střechou.

38


„Už jsi tady někdy něco to... koupil?“ podíval se Perm na Zlotu.

„Ne... ne, co bych si pamatoval,“ odpověděl mu Zlota.

„Mají zavřeno,“ ozval se zase Perm.

Zlota zabušil na dveře. Po nějaké chvilce se pootevřely a ve škvíře se objevil vrásčitý obličej staré ženy.

„Chtělli bychom si u vás koupit nástroj, madam,“ řekl Imp.

Oko nad polovinou vpadlých rtů si ho prohlédlo shora dolů a naopak.

„Jsi člověk?“

„Imp, jméno mé, madam.“

„Tak dobrá.“

Obchod byl osvětlen několika svíčkami. Stařena se uklidila do bezpečí za pultem, odkud je pozorovala ostřížím pohledem, který měl za úkol odhalit každý náznak toho, že se ji chystají zavraždit v její vlastní posteli.

Trio pomalu procházelo uličkami mezi nabízenými nástroji. Zdálo se, že obchod nashromáždil své zboží ze zastavených předmětů za celá století. Hudebníci měli často hluboko do kapsy – to je ostatně jeden z jejich charakteristických rysů. Byly tam válečné rohy. Byly tam loutny. Byly tam bubny.

„To je samé harampádí,“ řekl Imp tiše.

Zlota sfoukl prach ze stařičkého serpentu, přiložil ho ke rtům a vydal zvuk podobný duchu ohřívaných fazolí.

„Řekl bych, že je uvnitř chcíplá myš,“ zabručel a nahlédl do jeho tajemných hlubin.

„Byl úplně v pořádku, než jste ho přefoukl,“ vyštěklastařenka zpoza pultu.

Z druhého konce obchodu se ozvalo mnohonásobné dunění činelů. „Pardón!“ omlouval se dunivě Perm.

Zlota otevřel víko nástroje, který byl Impovi naprostoneznámý. Objevila se řada kláves, po nichž Zlota přejelšpalíkovitými prsty a vyloudil tak z nástroje řadu smutných, nepříliš silných, kovově zvonivých tónů.

39


„Co je to?“ zeptal se Imp.

„Cembalo,“ odpověděl trpaslík.

„Něco pro nás?“

„Nejspíš ne.“

Imp se narovnal. Cítil, že ho někdo pozoruje. Pozorovala ho ta stará dáma, jistě, ale bylo tady ještě něco jiného...

„To je na houby. Nic tady není,“ řekl nahlas.

„Hej, co to bylo?“ otočil se Zlota.

„Říkall jsem, že tady –“

„Já něco slyšel.“

„A co?“

„TeY zase!“

Kdesi za nimi se ozval praskot a řada nárazů, když Perm osvobodil z hromady notových pultíků basu a pokusil se na ni zahrát několik vyšších tónů.

„Když jsi mluvil, ozval se takový legrační zvuk,“ trval na svém Zlota. „Řekni něco.“

Imp zaváhal, stejně jako lidé, které někdo po tom, co celý život používají řeč, někdo požádá „řekni něco“.

„Imp?“ odhodlal se.

HUM-Hum-hum.

„Ozvallo se to tam za –“

Haa-haa-haa.

Zlota odsunul hromadu starých not. Za ní se objevil hudební hřbitov, který obsahoval nepotažený buben, lancreské dudy bez měchů a jednu kastanětu, kterou možná používal nějaký zenový tanečník flamenca.

A ještě něco.

Trpaslík to vytáhl ven. Vzdáleně to připomínalo kytaruvyřezanou tupým kamenným dlátem z plochého kusu staréhodřeva. I když trpaslíci zpravidla nehrají na strunné nástroje, poznal i Zlota kytaru. Měla být tvarovaná jako žena, ale platilo to jen v případě, že jste si ženskou představovali beznohou, se strašlivě dlouhým krkem a zbytečně mnoha ušima.

40


„Impe?“ řekl.

„No?“

Hauauuuu. Ten zvuk v sobě měl kovově naléhavý,znepokojivý tón. Nástroj měl dvanáct strun, ale tělo kytary bylo zmasivního dřeva, vůbec ne duté, jen vyřezané do hrubého tvaru, který nesl struny.

„Rezonuje to s tvým hlasem,“ řekl Zlota.

„Jak by to –?“

Hau-vou-oo.

Zlota utlumil rukou struny a posuňkem přivolal své dva společníky blíž.

„Tenhle obchod je hned vedle univerzity,“ zašeptal. „Jsou místa, kde prosakuje magie. To je známá věc. Nebo ji sem strčil do frcu nějaký mág. No, darované kryse na zuby nehleY. Umíš hrát na kytaru?“

Imp zbledl.

„To jako mysllíš... nějaké llidovky?“

Uchopil nástroj. Lidov



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist