načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Těžká volba - Karel Václav Kupka

Těžká volba

Elektronická kniha: Těžká volba
Autor:

V první knize Nové začátky se čtenář seznámil s hlavními hrdiny příběhu Zitou a Jardou, který se tak podobal Shakespearovu příběhu o Romeovi a Julií. Jejich osud nebyl ale hned tak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 262
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-753-6073-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V první knize Nové začátky se čtenář seznámil s hlavními hrdiny příběhu Zitou a Jardou, který se tak podobal Shakespearovu příběhu o Romeovi a Julií. Jejich osud nebyl ale hned tak tragicky. Co všechno si přivezli si přivezli z exotické svatební cesty bude velkou záhadou, jejíž řešení přinutí všechny protagonisty románu udělat těžkou volbu, která je také názvem knihy. Čtenář bude mít možnost posoudit jednání jednotlivých postav a zamyslet se nad situaci, kdyby on sám byl nucen volit mezi dvěma zly, horším a ještě horším.

Zařazeno v kategoriích
Karel Václav Kupka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Těžká volba

Karel Václav Kupka

Text © 2016 Karel Václav Kupka

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016

1. vydání © Lukáš Vik, 2016

ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-7536-071-7

ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-7536-072-4

ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-7536-073-1

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


Těžká volba

Let z Prahy do Johannesburgu s mezipřistáním

v Curychu měl trvat 14 hodin. Přes Saharu

přelétali v noci, takže z letadla viděli jen tmu a

sem tam pár světýlek, které připomínaly světlušky.

Nad ránem spatřili východ slunce a pod nimi se

objevovala nádherná scenérie barev podle typu

krajiny, nad kterou zrovna přelétali. Letadlo lehce

dosedlo po více než čtrnáctihodinovém letu na

Johannesburské letiště.Odbavení proběhlo celkem

hladce. V letištní hale stálo několik skupinek osob

tmavé pleti, které držely v rukou cedulky se jmény

nebo názvy firem. Jarda se Zitou se rozhlíželi po

hale, až uviděli elegantní dlouhonohou mulatku

s cedulkou Mr. Koubek. Zamířili k ní a v tom si

Jarda uvědomil, že jeho angličtina je na úrovni třetí

lekce pro začátečníky, takže popostrčil před sebe

Zitu, která z angličtiny maturovala, ať mluví ona.

Než stačila říct zdvořilé „haudujúdů“, tak ji krásná

mulatka předběhla a celkem obstojnou češtinou jí

řekla „Doprý den. Se mnou mušete hovořit česka.

Jastudofala u fas na Karlofa universita.“ „To se mi

ulevilo,“ ozvalo se za Zitinými zády. Jarda natáhl

ruku a představil sebe a Zitu. Krásná mulatka jej

obdařila zářivým úsměvem, který odhalil perfektně


bílý chrup. Jarda se začepýřil jako mladý kohout a

příliš okatě hltal očima exteriér, který se jmenoval

Amba. Hned mu v hlavě její jméno zaznělo jako

Mamba, což je krásný černý a prudce jedovatý had.

Zita si všimla jeho lačného pohledu a hned zasáhla.

Obrátila se na Jardu a co nejlíbeznějším hlasem

mu řekla. „Neměl by ses podívat po zavazadlech,

drahý?“ Zvuk Zitina hlasu jej vytrhl z letargie a

okamžitě zareagoval. „Samozřejmě miláčku, už

letím!“ a svižným krokem se odebral k pásu, na

kterém se začaly objevovat zavazadla z letu č. 128.

„Zafazadla vám odvést zřízenec k vozu“ozvalo

se z perfektně nalíčených ústAmby. „Děkuji, ale

manžel to zvládne. Máme jenom dva kufry a

ty nejsou tak těžké, aby je neunesl“ odpověděla

odměřeně. „To paní u nás nejde. Sřízenec by byl

uražen. On čekat, aby fám udělal služba a fy mu za

to dát bakšiš, jinak by neužifil svoje rodina.“Mezi

tím už dva zřízenci stáli za Jardovými zády a začali

se dohadovat, kdo vezme oba kufry. Nakonec

to vyřešil Jarda, když každému dal jeden kufr a

pětidolarovou bankovku. Oba zřízenci na něj

hleděli, jako na spasitele a dlouho po odnesení

k autu se ukláněli za odjíždějícím taxíkem.


Po necelé hodině jízdy, taxík zastavil před hotelem, který se pyšnil pěti hvězdičkami na průčelí. Jejich apartmán se nacházel v nejvyšším patře hotelu s překrásným výhledem na celé město a okolí. Ještě než vyjeli výtahem z recepční haly do apartmánu, seznámila je krásná průvodkyně s programem jejich čtrnáctidenního pobytu v Jihoafrické republice. Po seznámení s hotelem a hotelovými službami je na druhý den čekala prohlídka města, která byla naplánována na dva dny. Potom by měla následovat návštěva Pretorie a oblast diamantových dolů u Kimberly. Nejvíce se ale těšili na návštěvu města Lusaka v Zambii, kde na řece Zambezi jsou úchvatné Viktoriiny vodopády a kde by měli v pravé africké přírodě strávit čtyři dny, v nefalšovaných domorodých chýších, které ovšem byly vybaveny evropským standardem. Zbytek dovolené by měli potom strávit na pobřeží Atlantiku poblíž Kapského Města. Po těchto informacích se s nimi jejich krásná Ambra rozloučila a připomněla, že prohlídková limuzína bude před hotelem v 9 hod ráno. Ještě obdařila Jardu zářivým úsměvem a gazelím krokem odcházela k východu.

„Nezapomeň zavřít pusu, ať ti tam něco nevletí“ zašeptala zezadu Jardovi do ucha Zita, když hleděl

za odcházející Ambou. Rychle se otočil na Zitu

a ruměnec v jeho tváři prozradil, že se trefila do

černého. „Co šílíš, jenom jsem se díval na ten stánek

se suvenýry a pohledy!“ začal rychle blekotat. Zita

se na něj dlouze podívala, mlčky jej vzala za ruku

a řekla. „Tak se tam pojďme podívat, jestli tam

náhodou není ještě něco zajímavějšího!“ Přecházeli

halu ke stánku a Jarda uvažoval, jak to vlastně

Zita s tím „zajímavějším“ myslela. Zároveň pevný

stisk její ruky jej ubezpečil, že jej určitě miluje

a s nikým se o něj nehodlá dělit. U stánku byla

spousta upomínkových předmětů, cetek, pohlednic

a zbytečných krámů. V tom k nim přiskočil černý

prodavač a spustil na ně lámanou angličtinou

neuvěřitelnou palbu slov, kterou doprovázel

výraznou mimikou a rozhazováním rukama. Jarda

se obrátil zděšeně na Zitu, protože mu nerozuměl

ani slovo. Zita přebrala iniciativu v obchodování a

snažila se obletujícího prodavače zastavit a vysvětlit

mu spisovnou angličtinou, že by si koupila nějaké

pohledy. Prodavač zastavil vodopád svých slov a

naopak on se začal tvářit, jako by nerozuměl ani

slovo. Nakonec když pochopil, co Zita po něm chce,

začal opět s neuvěřitelnou rychlostí nabízet své

zboží a s gestikulací ukazoval směrem k vystaveným

fotografiím. Zita jej ale rychle zarazila, ukázala na

dvě pohlednice Johannesburgu a prsty naznačila,

kolik bude platit. Prodavač na prstech ukázal dva

dolary a čekal, jak Zita bude reagovat. Tu však

předběhl Jarda, vytáhl pětidolarovku a vrazil ji

prodavači do rukou se slovy „Oulrajt“ – to je dobrý!

Prodavač na něj chvilku civěl, jakoby spadl z višně,

okamžitě se začal uklánět a začal je doprovázet přes

poloprázdnou recepční halu, jako by jim rozrážel

cestu k výtahům. Ještě když nastoupili do výtahu,

tak se před prosklenou kabinou výtahu ukláněl až

k zemi. „Vidělas? To byl teda trotl!“ pronesl Jarda

ve výtahu. „Ten by za usmolených pět dolarů snad

i panáčkoval.“ Zita se na něj podívala a po chvilce

řekla. „Teď jsi viděl, že cena peněz je u každého jiná.

On totiž na rozdíl od jiných, na těch usmolených

pět dolarů, musí pracovat celý den, aby možná

uživil rodinu!“ „Koho jsi myslela těmi jinými?“

zeptal se, jako by mimochodem. Zita se na něj

dlouze zadívala, výtah se zastavil a otevřely se dveře.

„To máš fuk“odpověděla, vzala jej za ruku a zamířila

ke dveřímjejich apartmánu.

Jakmile vstoupili dovnitř, první co je oba

ohromilo, byl neskutečný luxus, s jakým byl celý

apartmán zařízen. Nejvíce byl Jarda unesen vodní

postelí s vyhříváním a několika relaxačními

programy. Zitě zase učarovala koupelna s malým

podlahovým bazénem s vířivkou. Obě místnosti

apartmánu byly zařízeny drahým, ale vkusným

nábytkem, který ladil s obložením stěn a vysokými,

zřejmě perskými koberci. V roku obývací místnosti

byl dobře zásobený minibar, který měl za úkol

personál hotelu denně doplňovat. Celá jedna strana

apartmánu byla jedno veliké okno, ze kterého

byl výhled na celou jižní stranu Johannesburgu.

Posuvnými dveřmi se bylo možno dostat na

prostornou terasu, která byla vybavena proutěným

nábytkem s lehátky ke slunění. Celou terasu bylo

možno zastřešit výsuvnou markýzou na dálkové

ovládání. Veškerá elektronika, kterou byl apartmán

přímo prošpikován, pocházela od firmy Sony

a zajišťovala zvuk i obraz ve špičkové kvalitě

včetně telefonního spojení s celým světem. „Co

tomu říkáš zlato?“ obrátil se Jarda na Zitu, když

prošmejdili celý apartmán. „Teda, řeknu ti, Jardo,

že něco podobného jsem viděla jenom ve filmu, ale

nikdy jsem nemyslela, že se mi poštěstí, v něčem

podobném bydlet!“ „To víš, to je celý můj fotřík.

Nic dobrého mu není dost dobré, on uznává pouze

to nejlepší. A zejména když se jedná o tebe, tak je

úplně vedle.“ „Co tím myslíš?“vyhrklapopuzeně

a na tváři ji vyskočil ruměnec. „Vůbec nic,“ řekl

klidně Jarda. „Já totiž svého otce znám déle a

bezpečně na něm poznám, jak na něj ženské působí.

Upozorňuji, že pouze pěkné ženské. Proto, když

jsem tě tehdy našim představoval, tak fotřík z tebe

málem omdlel, takže z toho jsem usoudil, že jsem

si vybral víc než dobře,“ a mlsným pohledem přejel

Zitinu postavu. „Budiž,“ řekla Zita a přešla k oknu,

aby Jarda nepostřehl, že ji tyto komplimenty dělají

moc dobře. „Ale jak tvůj otec věděl, o tomhle

luxusním bydlení a že se mi to bude tak moc líbit?“

nahlas zauvažovala. „To ti můžu říct úplně přesně,“

odpověděl Jarda. „Byl jsem zrovna u toho, když

telefonoval s nějakýmpodržtaškou z naší ambasádya

přesně jej zaúkoloval, jak a co má zařídit.“ „Proč

říkáš hned „podržtaška“, vždyť to mohl být nějaký

vysoce postavený diplomat!“ohradila se Zita proti

Jardovu výroku. „Řekl jsem to proto,“ vysvětloval

klidně Jarda, „Že tatík s ním mluvil tak, jako by

jej zaměstnával on a ne ministerstvo zahraničí.

Zvykni si už miláčku počítat s tím, že tvůj tchán má

mimořádné konexe, které jej v současné době stavějí

do pozice jednoho z nejvlivnějších osob v tomto

státě. To, že nakonec odmítl svou kandidaturu na

poslanecké křeslo, byl jen taktický tah, který mu

umožňuje prakticky do politiky zasahovat a stát

jako šedá eminence v ústraní. Má to totiž velkou

výhodu. Nebýt novinářům a bulváru tak na očích,

jak jsou ti troubové, co sedí v parlamentu a bojí

se zakašlat, aby o nich bulvár nenapsal, že mají

tuberu.“ „Teď to asi chápu“zamyšleně, jako by pro

sebe, utrousila Zita, aniž by se přestala dívat z okna.

Vtom ucítila na svých ramenou Jardovy ruce a

pomalu se začala otáčet, až spočívala v jeho objetí.

Vášnivě se začali líbat a nakonec skončili na vodní

posteli v milostné extázi.

Ráno přesně v 9:00 zastavila před hotelem bílá

limuzína, ze které vystoupila čokoládová kráska

Amba v zářivě bílých minišatech, které krásně

obepínaly její dokonalou postavu. Na nohou měla

bílé lodičky s vysokým podpatkem, který ještě

prodlužoval její krásné dlouhé nohy. Když vstoupila

do hotelové haly, tak už viděla od výtahu přicházet

Zitu s Jardou. Zita, jakmile viděla Ambu, tak ještě

stačila Jardovi pošeptat do ucha. „Nezapomeň zavřít

pusu!“ Jardovo malé cuknutí v ruce ji ubezpečilo,

že se trefila do černého. „Doprýden,“pozdravila oba

a obdařila je, zejména Jardu, zářivým úsměvem.

„Je fšechno f porřadku?“zeptala se jich, když se

pozdravili. „Jistě,“ odpověděl rychle Jarda a mírně

se při tom začervenal. Amba se podívala na něj a

potom na Zitu a z jejich tváří vyčetla, že to bylo

více než v pořádku. „Takše můžeme jet,“řekla lehce

a otočila se ke vchodu. Kráčela před ním svým

gazelím krokem a Jarda se nemohl překonat, aby

se kradmo nepodíval na její krásně vymodelovaný

zadeček s nekonečně dlouhýma, štíhlýma nohama.

Pohodlně se usadili do limuzíny tak, že Zita s Jardou

seděli ve směru jízdy a Amba se posadila naproti,

aby jim mohla ukazovat krásy města. Zita jenom

měla strach, aby si Jarda stačil všechno prohlédnout,

protože jeho pohled často spočíval na cudně

pokrčených nohách jejich průvodkyně. Zita jen sem

a tam takticky vytrhla Jardu z krásného pohledu

na nohy a ukazovala nadšeně na různé zajímavosti,

kolem kterých projížděli. V duchu ale proklínala

toho kreténa z ambasády, který vybral tuto

průvodkyni, zřejmě za účelem vyzkoušet Jardovu

mužskou odolnost a Zitinu ženskou bojovnost,

ihned na začátku jejich krátkého manželství. Jarda si

všechno natáčel na videokameru, takže večer, když

si promítali natočený materiál, Zita naoko klidně

pronesla. „Moc pěkně jsi to natočil zlato!“pochválila

jej a zezadu pohladila po vlasech. „Zajímavé jenom

je, že ta naše průvodkyně se ti vždycky připletla

do záběru a mi tam vyčuhuje jenom ruka nebo

noha.“ Jarda se zprudka na Zitu otočil a pomalu

nevěřícně pronesl. „Ty žárlíš, zlato,“ a pohledem

sledoval její měnící se barvu ve tváři. „Prosím tě,

já?“ přezíravě zareagovala a opět se otočila k oknu,

aby Jarda nepoznal, že má pravdu. Moc se nedělej,

odpověděl se smíchem. „Vidím to na tobě, jak bys

nejraději viděla Ambu v kontejneru na odpadky!“

Mohu tě miláčku ujistit, že jedině ty jsi pro mě

jediná na světě, a to že jsem se na Ambu díval, tak

to bylo jenom okem znalce uměleckého díla. Přece

bys nežárlila na Monu Lisu, kdybych stál před jejím

obrazem u vytržení?“ vysvětlil Jarda svůj zájem. „Na

Monu Lisu bych skutečně nežárlila,“ odpověděla

klidně. „Ta totiž nemá tak krátké sukně a dlouhé

nohy!“ usmála se a dala Jardovi pusu na čelo. „Jo,

a co se toho videa týče, tak to natáčím pro tvého

tchána a určitě rád se podívá i tvůj tatík, protože

si myslím, že taky není svatý!“ „Tak to jsi mě

uklidnil Jaroušku,“napodobila Jardovu matku Irenu.

Okamžitě vyskočil z křesla, uchopil Zitu kolem

pasu a směroval ji k vodní posteli. „Nespěchej zlato,

tak jednoduché to mít nebudeš. Napřed si dáme

bazén s bublinkami a totéž si prosím do sklenice

k bazénu.“ Vymanila se z jeho objetí a odcházela

směrem ke koupelně a přitom svůdně kroutila

zadečkem. Jarda jenom tiše zavyl jako šakal a už

vytahoval z chladničky francouzské šampaňské a

dózičku s čerstvými jahodami. Se dvěma sklenicemi

nedočkavě spěchal do koupelny a před sebou strkal

pojízdný servírovací stolek. Je pravdou, že sklenka

šampaňského v pravou dobu na pravém místě,

dokáže divy. Stejně se nestačili divit i Jarda se Zitou,

když po několikanásobných milostných hrách

usnuli příjemně znaveni na vodní posteli.

Druhý den měl stejný scénář jako první s tím

rozdílem, že se s nimi po příjezdu do hotelu

rozloučila jejich krásná průvodkyně Amba a sdělila

jim, že do Pretorie a Lusaky je bude doprovázet

zkušený znalec tohoto kouzelného koutu naší

planety. Ráno si je měl i se zavazadly z hotelu

vyzvednout jistý Clark, který je zaveze na letiště

v Johannesburgu, kde na ně čeká dvoumotorová

Cesna. Vše probíhalo přesně podle plánu, takže už

před 10 hod. zastavili na kraji letištní plochy, kde

stálo připravené jejich letadlo. Kromě pilota byly

v letadle ještě tři sedadla pro pasažéry a v zadní části

prostor pro zavazadla. Pan Clark pomohl pilotovi

s ukládáním zavazadel do letadla a byl takovým

spojovacím článkem mezi ním a Zitou s Jardou.

Pilot totiž neuměl ani slovo česky a anglicky jen

za účelem domluvy v leteckém provozu. Za to

pan Clark uměl perfektně česky a pracoval jako

průvodce na naší ambasádě v Johannesburgu.

Původem byl Američan po otci a Čech po matce,

takže od malička byl vychováván dvojjazyčně, což

nyní bohatě využíval v poskytování průvodcovských

služeb pro české kapitalisty. Jakmile nastoupili do

letadla, měla Zita takový divný pocit stísněnosti

v prostoru, který skutečně nebyl větší než kabina

osobního auta. Sedačky byly velice pohodlné a

okénka po stranách zaručovaly perfektní výhled

na krajinu. Když dostali pokyn z věže ke startu,

tak Zita se křečovitě chytila Jardovy ruky a snažila

se nepodlehnout vzrůstajícímu tlaku do sedadla

spojeného se strmým stoupáním na požadovanou

letovou hladinu. Jakmile se letadlo srovnalo a

pilot ubral na otáčkách motorů, odvážila se Zita

pustit Jardovy ruky a podívat se z okénka. Pod ní

se odehrávala nádherná scenérie barev, ve které se

daly rozlišit jednotlivé domy, zvířata i lidé pracující

na poli. Po necelé hodině letu přistáli v Pretorii na

malém letišti. Tam už je čekal terénní vůz Nissan

Patrol, kterým se budou pohybovat po okolí a

navštíví také diamantový důl s přilehlou brusírnou

vzácných kamenů. Na to se nejvíce těšila Zita,

neboť součástí brusírny je i prodejní galerie šperků.

Jarda zas měl za úkol od svého otce, koupit Zitě

prsten s diamantem, jako budoucí dárek k narození

potomka. K tomuto účelu mu dal k dispozici zlatou

platební kartu s denním limitem výběru po celém

světě do částky 100 000 USD. Takové platební karty

jsou výhodné hlavně pro hráče v kasinech, zejména

v Monte Carlu a Las Vegas. U Jardy nic takového

nehrozilo, ale v nákupu šperku mu otec dal volnou

ruku a se slovy „Na Zitušce šetřit nesmíš“ tím

naznačil, jakou náklonnost chová ke své snaše. Po

rychlé prohlídce města a lehkém obědě v místním

hotelu, ve kterém budou nocovat, se vydali na cestu

k diamantovým dolům. Cesta se točila malebnou

krajinou a asi po půl hodině jízdy začala prudce

stoupat do nedalekých skalních masívů. Teprve

teď Zita s Jardou pochopili, výhody terénního auta

před klasickou limuzínou. Po další půlhodině jízdy

kamenitou cestou přijeli na rozsáhlou planinu,

na které byly vidět těžní stroje, drtiče, dopravní

pásy a spousta dalších zařízení, které mělo jediný

účel. Vyrvat zemi to, co po miliony let vzniklo při

sopečných erupcích – surové diamanty.

Celá těžební činnost byla pod stálým dohledem

ozbrojených dozorců a neuvěřitelným množstvím

bezpečnostních kamer, které byly i na toaletách.

Člověk, který nás po celou dobu provázel, se stále

omlouval, že tyto nadstandardní bezpečnostní

opatření jsou nutné, neboť nalezené diamanty jsou

tak maličké, že je možné je uschovat téměř kdekoliv.

Také nás stále ujišťoval, že všichni pracovníci

nejsou vězni, ale svobodní civilní zaměstnanci.

Jarda se naklonil k Zitě a pošeptal ji do ucha. „Toto

by měli vidět naši vězni v kriminálech, za jakých

podmínek ve světě makají svobodní občané.“ Zita

jen přikývla, že souhlasí a táhla Jardu za ruku ke

vchodu do brusírny diamantů a prodejní galerie. Na

práci brusičů se mohli dívat jen přes neprůstřelné

bezpečnostní sklo pod dohledem všudypřítomných

hlídačů a kamer.Po prohlídce brusírny diamantů se

dostali přes několikanásobné bezpečnostní dveře do

rozlehlé místnosti, připomínající malý sál, kde pod

bedlivými oky bezpečnostních kamer a ozbrojené

ochranky, byly vystaveny vzorky šperků, které

byly určeny k prodeji. Vybavení sálu připomínalo

luxusní apartmá se spoustou křesel, pohovek a

polštářků, které byly určeny k odpočinku, rozjímání

nebo modlitbám zákazníků. V jednom rohu sálu

byl malý bar, ve kterém bylo nepřeberné množství

nápojů všech druhů, které byly zdarma podávány

koupěchtivým návštěvníkům. Také v návštěvní

knize umístěné na malém stolečku u východu byla

napsána spousta jmen hlav států, králů, politiků

a umělců, kteří za stejný šperk u renomovaných

klenotníků zaplatili téměř dvojnásobnou cenu,

než byla zde u výrobce. Zita sepohybovala mezi

vitrínami jako v Jiříkově vidění. Tolik zlata a

diamantů neviděla ani ve filmu. Jarda měl za úkol

koupit Zitě dárek, aby o něm nevěděla a sám ji

vybídl, aby si na památku vybrala nějaký náramek

na ruku. Podle něho vybere náušnice, coby tchánův

dárek, a sám chce pro Zitu koupit prsten tak, aby

všechny tři šperky tvořily soupravu. Byl to sice úkol

těžký, ale v tomto nepřeberném množství šperků

určitě splnitelný. Zita si nakonec vybrala úzký zlatý

kroužek posázený drobnými kameny, který svým

vzorem připomínal hadí kůži. Dlouho nad ním

váhala, neboť cena náramku končila třemi nulami

v amerických dolarech. Nesměle se obrátila na

Jardu, který hned vycítil, že to je to pravé ořechové

a gestem ruky naznačil prodavači, že náramek

kupuje. Zita neváhala a skočila Jardovi kolem krku

a vlepila mu pusu. „Prosím tě, co tě to napadlo?“

vyhrkl zkoprnělý Jarda, když zaregistroval udivené

pohledy členů ochranky a samotného prodavače.

„Já jen, že jsi mi udělal velkou radost,“ omlouvala

se Zita za tento projev náklonnosti, na kterou nikdo

z přítomných nebyl zvyklý, neboť nákup šperků

byl na tomto místě spíše obchodní transakcí, u

které jsou emoce spíše potlačovány, aby prodavač

i kupující nabyli dojmu oboustranného dobrého

obchodu.

Jarda ještě poslal Zitu podívat se na druhý konec

sálu, aby něco malého vybrala pro svou matku a

tchýni. Sám rychle naznačil prodavači, že bude

ještě v nákupu pokračovat. Vzal si na pomoc pana

Clarka, který perfektní angličtinou obeznámil

prodavače s Jardovým přáním. Za okamžik byla

na stole nádherná sada, kterou tvořil náramek, co

si Zita již vybrala, prsten a náušnice. Jardovi se až

zatajil dech, jak uviděl šperky na černém sametu

dárkové kazety. Okamžitě kývl, aniž by se zeptal

na cenu. Při placení otcovou zlatou kartou zjistil,

že cena celé sady byla skutečně víc než výhodná,

protože zaplatil necelých dvacet tisíc dolarů. Zita

mezi tím vybírala mezi přívěsky s měsíčními

kameny a za nic na světě si nemohla vzpomenout,

v jakém znamení je její tchýně narozena. Čekala, až

k ní Jarda přijde a pomůže ji s výběrem. „Tak co, už

něco máš?“ zeptal se, když ji uviděl bezradně stát

nad vitrínou s kameny. „Řekni mi, v jakém znamení

je tvoje mamka, mě to úplně vypadlo z hlavy?“ „Já

bych typoval na krávu, ale takové znamení není, tak

to bude býk“pronesl na oko vážně. „Ty si děláš ze

všeho srandu!“ nahněvaně zareagovala Zita. „Jakou

srandu?“ se smíchem odpověděl Jarda. „Dyť ti

říkám – býk!“ Zita koupila dva přívěsky s měsíčními

kameny, ve kterých byl zasazen malý diamant a

Jarda vytáhl opět otcovu zlatou kartu a poodešel

k pokladně, kde zaplatil zlomek ceny, kterou dal za

šperky pro Zitu.

Pan Clark k nim přišel a oznámil jim, že jestli

už si všechno prohlédli a mají nakoupeno, tak

by se mohli přesunout do blízké restaurace na

pozdní oběd. Vtom si Zita uvědomila, že už má

pořádný hlad, tak neváhala a chytila Jardu za

ruku a zavelela. „Jdeme!“ Restaurace byla luxusně

zařízená v orientálním stylu, aby převážná většina

návštěv z arabských zemí měla pocit domácího

prostředí. Zita s Jardou a panem Clarkem se usadili

k malému stolku u okna s výhledem na heliport, na

kterém stálo několik helikoptér. Zita se zamyslela

a obrátila se na pana Clarka. „Teď konečně vím,

jak se tady ti bohatí lidé dostávají, protože tu jízdu

autem by určitě nevydýchali.“Clark se tomu srdečně

zasmál, protože se vzpomněl na zpáteční cestu,

která byla z hlediska pohodlí cestujících daleko

horší než cesta nahoru. „Víte, paní Zito, něco vám

poradím,“ obrátil se Clark na Zitu. „Raději to

s tím jídlem nepřehánějte, protože ta cesta dolů je

trošku horší, než ta cesta sem.“ „Jak to?“zeptala se

udiveně. „No víte,“ pomalu uvažoval nad odpovědí.

„Dolů se jede jinudy, protože obě cesty jsou pouze

jednosměrné, kvůli míjení a celkové bezpečnosti.“

Zita se ustrašeně obrátila na Jardu a zpět na pana

Clarka, od kterého čekala bližší vysvětlení. Ten si

toho všiml a hned zareagoval. „Nelekejte se, není to

nic hrozného. Zatím to každý přežil, i když jenom

jednou. Podruhé tady radši přiletí helikoptérou.

Víte, ti co stavěli tu cestu, si dali záležet na té, co

vede nahoru. S tou cestou dolů se už moc nepárali,

asi aby ušetřili na pivo“snažil se rozptýlit Zitiny

obavy. „Asi mi nic jiného nezbývá, než vám uvěřit,“

s povzdechem v hlase přijala Clarkovo vysvětlení.

Jakmile dojedli, tak pan Clark nepatrným

pohybem ruky přivolal číšníka, který přinesl účet.

Úkosem se podíval na částku a bez mrknutí oka

jej podepsal a vrátil číšníkovi. Jarda se Zitou se

na sebe podívali a současně se obrátili na pana

Clarka pro vysvětlení. „Asi se divíte?“ pochopil

jejich udivené pohledy. „Zde totiž platí pravidlo, že

každý, kdo nakoupí šperky za více než 5000 USD

má jídlo a pití gratis, takže kdybyste tady utratili

třeba 100000 USD, tak byste mohli pozvat na oběd

dalších 18 domorodců“s úsměvem odpověděl pan

Clark udivené dvojici. „Tak to by se mělo zavést i u

nás“rázně pronesl Jarda a všichni se tomu nápadu

zasmáli. První se zvedl pan Clark a naznačil Zitě

s Jardou, že ještě můžou posedět, než najde řidiče

Nissanu, který celou dobu trávil v přilehlé herně

s automaty. „Za chvilku pro vás přijdu a potom

hned vyjedeme,“ pověděl Clark a odešel.

Terénní Nissan sjížděl po hrbolaté silnici plné

ostrých protisměrných zatáček, ze kterých bylo

krásně vidět do hlubokých strží pod nimi, na jejichž

dně byly vidět vraky aut, které prudký sjezd zřejmě

nezvládly. Zita se křečovitě držela bezpečnostního

pásu a s hrůzou v očích sledovala silnici před

nimi. V každé zatáčce oči zavírala, aby neviděla tu

bezednou prázdnotu, která byla pod nimi. Řidič

Nissanu bravurně zvládal nástrahy silnice a snažil

se ohleduplně vyhýbat těm největším výmolům. Po

půl hodině jízdy hrůzy se silnice pomalu začínala

mírněji svažovat a také začalo ubývat výmolů, až

zmizely úplně a na jejich místě se objevil asfalt.

Konečně si Zita vydechla, když ucítila rovnou silnici

pod koly vozu. Teď jsem slyšel tu velkou ránu, jak

Vám spadl kámen ze srdce, paní Zito,“ pronesl

klidně pan Clark a nabídl Zitě žvýkací bonbón. Za

malou chvíli vjeli do města a křivolakými uličkami

dojeli před hotel, ve kterém byli ubytováni. „Teď

si udělejte pohodlí, osprchujte se, a zhruba kolem

šesté hodiny se sejdeme dole v restauraci na večeři a

já vám povím, co vás čeká zítra,“ rozloučil se s nimi

před hotelem.

Zita s Jardou si vyzvedli klíč od pokoje na

recepci a zamířili k výtahům. „Já ti povím, Jardo, že

jsem utahaná jako kotě. Těším se, až se osprchuju

a natáhnu na postel“se zavřenýma očima opřená o

stěnu výtahové kabiny se Jardovi svěřovala se svými

pocity. „Já se taky těším, až budeš osprchována a

nahá ležet na té posteli,“ zašeptal jí do ucha. Ta

se na něj prudce otočila a s úžasem v očích řekla

erotickým hlasem. „To snad miláčku nemyslíš

vážně?“ přitiskla se k němu celým svým tělem a

dlouze jej políbila na rty. V tu chvíli Jarda nebyl

přesvědčen, jestli bude schopen tak dlouho na

ten okamžik čekat. Milovali se vášnivě a prudce

hned za dveřmi pokoje. Potom se osprchovali a

kouzlo milování si vychutnávali na široké posteli

celou další hodinu. Prvně se ze sladké letargie

vzpamatovala Zita a tichým hlasem zašeptala

Jardovi do ucha. „Nevíš, miláčku, kolik je asi

hodin?“ Jarda sebou trhnul a začal hledat vedle

postele svoje hodinky. „Páni, představ si, že už bude

za deset minut šest a pan Clark nás dole bude čekat

v restauraci,“ konstatoval klidně, aniž by vyvinul

nějakou činnost, která by naznačovala vstávání.

Zita se k němu přitulila a zašeptala. „Nezdá se mi,

že bys byl nadšením bez sebe,“ a jazykem, jako by

mimochodem, zavadila o jeho boltec ucha. Jarda to

nevydržel a bleskově se převalil na Zitu, aby se opět

vášnivě pomilovali. Byla to taková rychlovka, že

v 6 hodin už stáli oblečení před dveřmi výtahu, aby

nenechali svého průvodce v restauraci čekat.

Pan Clark seděl u stolku pro tři a upíjel ze

sklenice pivo, které mělo barvu čerstvě nadojeného

mléka. „Čekáte už dlouho, pane Clark?“ozvala se

Zita za jeho zády. „Ani ne,“ obrátil se na oba a

napil se piva. „Zatím jsem prohlédl jídelníček a

ochutnávám jejich znamenité pivo, které u vás máte

také. Tuším, že se jmenuje Velvet nebo tak nějak.“

„To máte pravdu,“ ozval se Jarda. „Jestli to má také

takovou chuť jako Velvet, tak si ho dám taky“a

kývnutím ruky přivolal číšníka. Zita si poručila

dvojku bílého jihoafrického vína a minerálku.

K jídlu si objednali smažené kuřecí maso se sýrovou

omáčkou a restovanou zeleninou. Jako moučník

si Zita vybrala zmrzlinový pohár s ovocem a

šlehačkou politý hořkou čokoládou posypanou

strouhanými pistáciovými oříšky. Jarda s panem

Clarkem si místo moučníku dali whisky s ledem

a ještě jedno znamenité pivo. Pan Clark si zapálil

tenký kubánský doutník a vytáhl poznámkový blok,

ve kterém začal listovat. „Chtěl bych vás informovat

o dalším programu vaší dovolené“obrátil se na oba,

když našel příslušnou stránku v diáři. „Ráno v osm

bude tady v restauraci snídaně a po ní kolem deváté

hodiny odjedeme na letiště, ze kterého poletíme nad

řekou Zambezi v Zambii, Viktoriinými vodopády

a přistaneme na letišti v Lusace, které je hlavním

městem státu Zambie. Tam nás bude čekat terénní

automobil, kterým se přesuneme do místa našeho

pobytu v divočině.“ Zita se při slově „divočina“

zavrtěla na židli a plaše se podívala na Jardu. Panu

Clarkovi tento detail neušel a ihned uvedl věci na

pravou míru. „Vůbec se nemusíte obávat, paní Zito,

ta divočina je jenom zlomek toho, co tady bylo,

když tady pobýval váš rodák, cestovatel Emil Holub.

Poznáte sama, že za skutečnou divočinou bychom

museli cestovat poněkud dále do nitra Afriky

například do Konga a tamních pralesů. Oblast

kolem řeky Zambezi a Viktoriiných vodopádů je

hojně navštěvována turisty z celého světa, takže

určitě tam nebudete sami“ubezpečil Zitu, kterou

jeho slova uklidnily tak,že se zájmem čekala, co

jim ještě pan Clark sdělí ohledně jejich pobytu

v pralese. „Cesta z letiště,“ pokračoval dále,„Bude

trvat asi dvě hodiny po trošku lepší cestě, než po té,

co jsme jeli včera. Do campu poblíž řeky Zambezi

je to ještě další hodinka cesty pralesem po silnici,

která v období dešťů bývá někdy i pro tyto terénní

auta nesjízdná. Teď nám toto nebezpečí nehrozí,

takže zhruba za dvě a půl hodiny po přistání

v Lusace, okusíte komfort života v divočině. Na

druhý den je pro vaši skupinu turistů připraven

výlet k Viktoriiným vodopádům. Upozorňuju

pouze, že cesta bude po prosekaných chodníčcích

v pralese, kde už žádný automobil neprojede.

Jediným dopravním prostředkem budou vaše

nohy a v krajním případě je možno využít několik

oslíků, kteří budou doprovázet a nést nezbytnou

vodu a potraviny. Chci jenom podotknout, že jízda

na tomto zvířeti je krajně nepohodlná, takže bych

doporučoval pevné a pohodlné boty“ukončil svou

řeč a stále se díval na Zitu, jako by tyto informace

byly určeny výhradně ji. Ta ihned pochopila a ujala

se iniciativy. „Víte, pane Clark, já jsem celkem dobře

trénovaná, protože jsme často s našima jezdili do

hor a s Jardou jsme už taky něco prošli. Takže si

myslím, že bychom ten pochod k vodopádům měli

absolvovat bez větších problémů.“ „Já vám věřím,

paní Zito, že vaše tělesná kondice je výborná, ale

jenom chci upozornit na velkou vlhkost v pralese,

která způsobuje únavu při delším pochodu. Je to

jako byste se procházela oblečená ve skleníku. Ještě

jsem chtěl upozornit na bodavý hmyz, zejména

komáry, kteří bývají někdy velmi nepříjemní.

Proto doporučuji nastříkat se repelentem na

nekryté části těla.“ „A co šelmy?“ vyhrkla Zita

na pana Clarka. „Těch se nemusíte bát, protože

některé si už zvykly na provoz turistů a ty druhé

ze strachu před nimi odešly jinam. Samozřejmě

nás ale budou doprovázet ozbrojení průvodci z řad

místních domorodců, kteří mají problematiku

života v pralese dokonale zmapovanou,“uklidnil

Zitu. „Hlavně vám chci připomenout, abyste si ještě

prošli seznam věcí potřebných k životu v pralese

a hlavně nic z nich nezapomněli. Ráno budeme

vyjíždět stejně jako dnes. Jestli ke mně víc nemáte,

tak já bych šel zařídit ještě několik maličkostí na

cestu.“ Zita s Jardou zavrtěli hlavami a rozloučili se

s ním.

„Tak, co na to říkáš?“ začal Jarda jako první.

„No, mám takové mravenčení po těle, jako by už

po mně lezli termiti. On to sice všechno krásně

pověděl, ale stále mám takový divný pocit, jako

by to celé nějak zlehčoval, aby nás uklidnil,“

odpověděla Zita. „To si myslíš, že by se do té

divočiny někdo hrnul, když by každému vykládal,

jak ho sežere lev nebo pohryže nějaká jiná havěť?

Myslím si, že i přes Clarkovo suverénní vystupování

je ve všech směrech profesionál a nemůže si dovolit,

aby klienti cestovky, která jej platí, byli nějakým

způsobem ohroženi. Jsou to přece jeho prachy!“

uklidňoval Zitu. V posteli na milování neměla

vůbec náladu, protože si stále představovala, jak za

každým stromem bude vykukovat něco chlupatého,

a ve větvích se budou houpat opičáci, které ona

bude provokovat svou zářivou blonďatou hřívou.

S těmito představami usnula Jardovi na rameni,

ale spánek měla neklidný a pořád sebou šila,

jako by už zápasila se všemi těmi zvířaty. Ráno se

probudila brzy, celá zpocená a unavená tak, jako

by svoje noční sny prožila doopravdy. Jarda ještě

spal, tak potichu vstala a odešla do koupelny pod

sprchu, která jako by jí dodávala životní energii,

kterou ztratila v průběhu noci. Když asi po půl

hodině vyšla z koupelny, tak zjistila, že Jarda ještě

spí. Potichu po špičkách šla k němu, když najednou

Jarda vyskočil, zakřičel jako lev a strhnul Zitu na

postel. Ta se leknutím ani nestačila bránit, když

jí bleskovým způsobem rozepnul podprsenku a

sundal kalhotky. Schválně zvolil dlouhou předehru,

kterou Zita tak milovala a celý milostný akt ukončili

vzájemné extázi, která připomínala výbuch sopky.

Při letmém pohledu na hodinky Jarda zjistil, že do

snídaně schází asi 20 minut, takže byl nejvyšší čas

se obléknout a naskládat věci do tašek, které si už

večer zkontrolovali a připravili.

Jakmile vešli do restaurace, tak při letmém

zhlédnutí několika hostů zjistili, že pan Clark ještě

nedorazil. Mezi tím už přiběhl číšník a lámanou

angličtinou omlouval pan Clarka za zdržení. Ukázal

na prostřený stůl a podal nám každému jídelní

lístek, abychom si vybrali. Zita po té bouřlivé noci

neměla valnou chuť na jídlo, takže si objednala

kávu, džus a malé sladké trojhránky plněné ovocem

a posypané cukrem. Za to Jarda měl hlad jako vlk a

na začátek si poručil hemenex z pěti vajíček a bílou

sladkou kávu. Na závěr si vybral dvě palačinky se

zavařeninou a kopcem šlehačky polité čokoládou

s drcenými ořechy. Zita jenom kroutila hlavou,

kam to všechno dá a při tom se potutelně usmívala.

Jarda to zaregistroval, přestal jíst a obrátil se na

Zitu. „Dělám něco špatně?“udiveně se zeptal. „Ale

ne, jenom papej, když ti tak chutná,ale musím tě

upozornit, že v letadle není žádný záchod!“ Jarda

se zamyslel, zakroutil hlavou a pustil se do jídla.

„Vezmu si plínku!“dodal s plnou pusou a pokračoval

v bužírování. Zita se tomu hlasitě zasmála, až

několik hostů otočilo hlavy jejich směrem. Vtom

uviděli ve dveřích pana Clarka, jak jim mává na

pozdrav. „Omlouvám se, že jsem se zdržel, ale

volali mi z letiště, že ten trouba pilot se večer opil

jako zvíře a ještě teď nemůže stát na nohách.“ Zita

se zděšeně podívala na Jardu, protože celou noc

prožila v problémech a najednou je tu problém

reálný – ožralý pilot. Pan Clark při pohledu na

ni ihned uvedl vše na pravou míru. „Nebojte se,

paní Zito,“ chlácholivě k ní promluvil. „Náhradní

pilot je připraven, jenom jsem musel pro něj zajet,

protože mu vypovědělo auto. Nyní už je všechno

v naprostém pořádku, a jestli jste už dosnídali,

tak bychom mohli vyjet,“podíval se na hodinky

a řekl. „Za čtvrt hodiny dole u vchodu, stihnete

to?“podíval se na oba a čekal odpověď. „Jasně, my

jsme už sbaleni,“ odpověděl Jarda s plnými ústy.

„OK,“ obrátil se na podpatku a odcházel ven.

Cesta na letiště trvala o něco déle, než když

přijeli poprvé, ale za to vedla krásnou úrodnou

krajinou, která by klidně mohla dávat úrodu

třikrát do roka. Zatím bylo vidět jen několik

malých políček, které ještě působily zanedbaným

dojmem. Zita se obrátila na pana Clarka. „Řekněte

mi, proč tak krásná a úrodná půda leží ladem.

Vždyť kdyby se na ní pěstovala zelenina, tak by

nebylo možné, aby tady v Africe byl hlad?“Clark

se pousmál a odpověděl. „Víte, paní Zito, kdybyste

tu žila a poznala mentalitu místních obyvatel,

tak byste pochopila, že zde se žije přítomností a

na to, co bude zítra, nikdo nemyslí.“ Zita jenom

zavrtěla hlavou a nechápavě uvažovala nad

Clarkovými slovy.V dálce už byla vidět řídící

věž letiště v Pretorii, kde na nástupní ploše stála

malá dvoumotorová Cesna pro čtyři cestující

včetně pilota, který obíhal letadlo ze všech stran a

působil dojmem, že je vidí poprvé. Pan Clark nám

pomohl se zavazadly do letadla a představil nám

černého pilota, který pořád něco potichu mumlal

svým domorodým jazykem. Zita rýpla loktem do

Jardy a pošeptala mu do ucha. „Mně se zdá, že se

ten pilot modlí!“ Jarda se jen křečovitě pousmál

a hned se obrátil na panaClarka. „Je všechno

v pořádku?“ zeptal se, jako by mimochodem. „Jestli

se pozastavujete nad ním,“ a ukázal hlavou směrem

k mumlajícímu pilotovi. „Tak toto je u domorodého

obyvatelstva tohoto kraje normální. Každý má

svůj rituál, který používá před něčím výjimečným

nebo zvláštním,“ hledal správné slovo. „A není to

náhodou před něčím nebezpečným?“vložila se do

diskuse Zita. „To, samozřejmě také, ale oni to dělají

i před plánovaným nákupem v obchodě, aby se

jim povedl dobrý obchod,“ dodal Clark. „Nemějte

strach, Nero je dobrý pilot, jen si důkladně prohlíží

letadlo a při tom se asi modlí. Znám jej už léta a

vždycky byl spolehlivý a perfektní, takže jakékoliv

obavy z této strany jsou zbytečné,“ ujistil oba pan

Clark.

Motory naskočily a malé letadlo začalo pojíždět

po rozjezdové dráze. Za několik okamžiků

se odpoutali od země a vydali se na zhruba

tříhodinový let přes Zimbabwe do Zambie, kde

přistanou na letišti v Lusace. Let byl klidný, počasí

nádherné a pod nimi se otevíral nádherný pohled

na africkou krajinu. Když přelétali asi ve výšce

1000 m nad územím Zimbabwe, viděli malá stáda

majestátných žiraf, které okusovaly listí nízkého

porostu. Také nemalá stáda zeber a antilop bylo

už v dálce vidět jen jako oblak prachu, který vířily

svými kopýtky. U jedné malé říčky se v bahně

válela rodinka nosorožců, která se snažila osvěžit

v té trošce vody, která říčkou protékala. Všude

bylo vidět spousty rozmanitých ptáků, kteří se lišili

svou velikostí a barvou. Zita tu celou scenérii hltala

očima a jen nadšeně vykřikovala. „Tam se podívej

a tam taky!“přitahovala Jardu ke svému okénku,

aby se s ním podělila o nezapomenutelné zážitky

z letu. Jarda to všechno filmoval ze svého okénka na

videokameru, aby později z natočeného materiálu

z celé dovolené udělal celovečerní film.V dálce pod

nimi byla vidět krásná modrá klikatá stuha, což

bylo neklamným znamením, že budou opouštět

Zimbabwe a ocitnou se nad územím Zambie,

neboť nádherná řeka Zambezi tvoří hranici mezi

oběma africkými státy. Pilot na Clarkův podnět

stočil řízení letadla mírně na západ, kde v dálce

mezi nádhernou zelení vystupovaly páry jako

z nějaké činné sopky. Pan Clark se obrátil na Zitu

s Jardou a ukázal prstem přes přední sklo do míst,

kde, jako by, vystupoval kouř. „Tak tohle jsou

Viktoriiny vodopády, ke kterým se podíváme, až

budeme na zemi. Teď je jenom obletíme, abyste

viděli jejich krásu a mohutnost z ptačí perspektivy.

Až vám řeknu, tak se podíváte dolů pod sebe,

kde uvidíte místo vašeho pobytu v divočině.“ Po

dvou obletech nad krásnou scenérií Viktoriiných

vodopádů se letadlo stočilo k východu, kde leželo

letiště hlavního města Zambie, Lusaka. Po chvilce

se pod nimi objevila uprostřed pralesa, jako

v poušti oáza, nevelká mýtina s několika chýšemi

v domorodém stylu. K ní vedla úzká cesta pralesem,

která už nevedla nikam, a ukončilo ji parkoviště

z navezeného hrubého kamení. Zita s Jardou se

na sebe podívali a jako by hledali odpověď každý

u toho druhého, obrátili se na Clarka. „Z čeho

jsou postaveny ty,“ marně hledal vhodné slovo.

„Stavení, ve kterých máme bydlet?“ „Vidím, že

vás to trošku nemile překvapilo,“ usmál se na

oba. „Nemusíte mít strach. Je to jen zvenčí, aby to

vypadalo jako domorodá osada, ale vnitřek je zděný

s klimatizací a vším co k evropskému standardu

náleží. Jistě pochopíte, že v této krajině by domy ze

skla a betonu působily trošku groteskním dojmem.

A vůbec nevím, co by na to řekla místní fauna,

která zná jen domorodé chýše.“ Zitu s Jardou jeho

vysvětlení uklidnilo a už se těšili, jak si to v pralese

užijí. Letadlo začalo klesat a v dálce už bylo vidět

přistávací dráhu s řídící věží letiště v Lusace.

Dosedli lehce a měkce, aniž by ucítili zemi pod koly

letadla.

Letadlo zarolovalo na vyhrazenou stojánku, u

které už stál terénní vůz bez střechy, vymalovaný

jako stádo zeber. Černý řidič v basebalové čepici

už přicházel ke stojícímu letadlu a chopil se

zavazadel, aby je uložil do vozu. Rozloučili jsme

se s pilotem Nerem, kterému rodiče dali jméno

po známém římském krutovládci a seznámili se

s řidičem Bobym, který své jméno měl i vyšité

na čepici. Zřejmě to byl dárek od nějakého

hráče americké basebalové ligy, kterého také

doprovázel. Před odjezdem jsme ještě zašli do

letištní budovy na toaletu a občerstvení. Pro Jardu,

po tak vydatné snídani, to bylo už jako malé

vysvobození. „Teď se moc nenajezte, protože po

příjezdu na místo vás bude čekat oběd a nebylo

by to ani vhodné vzhledem k charakteru silnice,

po které pojedeme“doporučil jim Clark a odešel

k telefonnímu automatu zřejmě oznámit hodinu

našeho příjezdu. Po zhruba půlhodině jsme

vyjeli na západ, kde nás čekaly tři dny afrického

dobrodružství.

Z otevřeného vozu byl nádherný výhled na

celou krajinu a většinu cesty Zita stála na sedačce

a držela se ochranného rámu. Pořád ukazovala

rukama všemi směry a vyzývala Jardu. „Tohle natoč

a tam ty zvířata taky!“ vykřikovala. Jarda se ujal

role nečinného kameramana, který natáčel vše,

na co Zita ukázala. Když vyjeli z otevřené krajiny

a po obou stranách silnice je obklopil prales, tak

Zita se pomalu svezla na sedačku a zapnula si

bezpečnostní pás, neboť povrch silnice se změnil

ve spoustu výmolů a vyježděných kolejí. Místy

byly větve stromů tak blízko, že když natáhla ruku,

tak mohla utrhnout jejich listy. „To bych moc

nedoporučoval, paní Zito,“ otočil se na Zitu pan

Clark. „Proč?“nechápavě se strachem v hlase se

zeptala. „Na stromech a zejména na koncích větví

bývají různí malí živočichové, jejichž kousnutí by

nemuselo dopadnout dobře.“ Zita rychle schovala

ruce pod sebe a seděla jako přikovaná. Očima

sledovala konce větví na obou stranách cesty, jako

by hledala nějaké případné nebezpečí, které by

jim mohlo hrozit. Zbytek cesty už proběhl v klidu,

protože Zita soustředěně sledovala krajinu kolem a

nevydala ani hlásku.

Auto zastavilo na nevelkém parkovišti z hrubého

kamene, které tak jasně zářilo z ptačí perspektivy.

Od první chýše už přicházely dvě ženy, na kterých

bylo na první pohled vidět, která je domorodka a

která z Evropy. Při potřásání rukama a vzájemném

představování se iniciativy ujala Evropanka a

perfektní češtinou Jardu se Zitou přivítala. Ti stáli

s otevřenými ústy a nevěřícně kroutili hlavami,

jak tady v divočině se objevila čistokrevná Češka.

Pan Clark se tomu hlasitě zasmál a přitočil se

k Evropance, vzal ji kolem ramen a obrátil se na

oba. „Já jsem vám schválně neprozradil, že tomuto

malebnému kousku divočiny šéfuje moje žena

Karolína, která je rodilá Pražačka a zde zastupuje

pražskou cestovní agenturu, která má klienty

z celého světa. V poslední době tady přijíždí stále

více Čechů, kteří jako by si chtěli vynahradit těch

čtyřicet let dovolených u vašeho Máchova jezera.

Mimochodem, moc krásné místo,také jsme tam

s Karolínou jednou byli.“ Obrátil se na svou ženu

a dal jí pusu na vlasy. Druhá žena černé pleti stála

opodál a čekala, až ji paní Karolína představí. Vtom

se obrátila na ni a představila ji jako osobu, která

se stará o žaludky všech obyvatel osady. Potom je

vyzvala, ať ji následují do chatrče, která se měla

stát jejich přechodným domovem. Nepatrným

pohybem ruky naznačila dvěma domorodcům, kteří

zvědavě okouněli opodál, aby se chopili zavazadel

a následovali je. Když paní Karolína otevřela dveře

chatrče, před kterou byla malá terasa s ratanovým

nábytkem, tak Zitě s Jardou spadla čelist, protože

uviděli jiný svět, než ten, který se presentoval

zvenčí. Chatrč měla dvě místnosti. Jednu menší,

jako ložnici s širokou postelí a moskytiérou a

druhou větší se sedačkou, televizí, hifi soupravou

a malým barem. Z ložnice vedly jedny dveře do

malé šatny a druhé do koupelny se sprchou a

WC. Všechny prostory byly klimatizovány, což

připomínalo jemné bzučení. Dálkovým ovladačem

bylo možno regulovat jak klimatizaci, tak i

žaluzie v oknech. Tvar oken perfektně zapadal

do architektury chýše, takže zvenčí nebylo vůbec

poznat, že se za nimi skrývá takový komfort. První

se vzpamatoval Jarda a obrátil se na Karolínu.

„Řekněte mi, odkud tady vedete elektřinu, když

jsme tak daleko od civilizace?“ Karolína se

pousmála a ukázala prstem z okna na nízkou chýši,

která byla jejich elektrárnou s dieselovými agregáty.

Zdi chýše byly tak dobře odhlučněny, že nerušily

klienty a okolní zvěř svým hlukem. Toto je naše

srdce celé osady, které ohřívá vodu, vaří a zajišťuje

veškerý komfort,“vysvětlila Jardovi a obrátila se

na Zitu. „Vodou šetřit nemusíte, té je tu dost, takže

možnost sprchování a koupání je po celých 24

hodin. Teď vás ještě provedu celou osadou a ukážu

vám, jakým způsobem se zde dá relaxovat. Jen

bych vás chtěla upozornit na přítomnost komárů

po západu slunce. Proto máme v relaxačním

centru u bazénu velký výběr opalovacích krémů

a hlavně repelentů proti bodavému hmyzu.“Když

došli k bazénu, uviděli prostornou vydlážděnou

plochu, na které bylo spousta lehátek k odpočinku.

Pod přístřeškem z palmových listů byl slušně

vybavený malý bar, který sloužil k občerstvení

klientů. Kulatý venkovní bazén byl vybaven

vířivkou, protiproudem a osvětlením pro noční

koupání. Po hladině plavala nafukovací křesílka, ke

kterým bylo možno kotvit malé plovoucí stolečky

s otvory pro sklenice s nápoji a uchycením na

knihy a časopisy. Večer se celý bazén s relaxačními

lehátky zastřešoval kulatým „šapitem“, které

chránilo před obtížným hmyzem. Jarda se Zitou

poděkovali Karolíně za prohlídku a už se těšili, jak

si budou užívat v křišťálově čisté vodě venkovního

bazénu. Proto rychle spěchali do své chýše, aby se

převlékli do plavek a ještě před jídlem se v bazénu

osvěžili. Jen co vylezli z vody, tak je barman u

bazénu upozornil, že za deset minut se v jídelně

bude podávat pozdní oběd. Oba se rychle osušili

a odběhli se převléknout k jídlu. Jakmile vešli

do jídelny, tak kolem ratanových stolků sedělo

asi deset osob různého věku a pohlaví. Zejména

rodinka Japonců, kteří si zřejmě poprvé vyjeli na

dovolenou, si nevěděla rady s vidličkou a nožem a

proto pokukovali na Jardu se Zitou, jak tyto jídelní

nástroje používají. Zita zachytila jejich problém

a od stolku jim naznačila, co s vidličkou a nožem

mají dělat. Ti potom po celý průběh oběda na

Zitinu adresu pochvalně kývali hlavami a stále

k jejich stolku vysílali zářivé úsměvy. Po jídle se

všichni zvedli a se sepjatýma rukama se uklonili

směrem k Zitě a Jardovi. Ti jejich pozdrav opětovali

kývnutím hlavy. Po obědě Zita lenivě protáhla své

dlouhé nohy a šibalsky se obrátila na Jardu. „Co

kdybychom se šli na chvíli natáhnout?“přimhouřila

oči a smyslně si olízla horní ret. Jarda vyskočil,

jako by jej píchla vosa a vtom si uvědomil svou

nedočkavost. S předstíraným nezájmem v hlase

řekl. „No, když myslíš, tak si půjdeme dáchnout,“

a s předstíraným klidem pomohl Zitě vstát. Celou

dobu se při chůzi k chýši modlil, aby si to Zita

na poslední chvíli nerozmyslela. Jakmile za nimi

zaklaply dveře, tak se Jarda už přestal ovládat a dal

průchod svým nejnižším pudům. Uchopil Zitu do

náruče a rychle ji přenesl na prostornou postel.

Ta se vůbec nebránila a přenechala iniciativu na

něm. Ty malé kousky prádla, co měla na sobě, byly

v mžiku na zemi a pod jeho rukama se objevilo

opálené a pružné Zitino tělo. Milovali se vášnivě

a nespoutaně, jako by svět kolem nich přestal

existovat. Trvalo by to snad celou věčnost, kdyby

je nevytrhl z milostné letargie zvuk telefonu. Zita

poněm rozzlobeně chňapla a klidně pronesla do



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist