E-kniha: Teta to zase plete – Ivona Březinová; Eva Sýkorová-Pekárková

ALBATROS

Ivona Teta to

Březinová zase plete

Albatros

IVONA

BŘEZINOVÁ

eta to zase

plete

© Ivona Březinová, 2007

Illustrations © Eva Sýkorová-Pekárková, 2007

www.albatros.cz

www.brezinova.cz

ISBN 978-80-00-02830-9

Znáte tetu Bětu? Tu, co pořád plete svetry, čepice, ru

kavice a dlouhé šály? Neznáte? Vždyť to je přece ta,

která vypráví ty legrační pohádky.

Právě teď sedí teta Běta ve velkém zeleném křesle.

Na nose má brýle a v rukou dlouhé pletací jehlice.

A z klína se jí zrovna kutálí spousta barevných klubí

ček. Malá Šárka a její ještě menší bráška Vašík je nad

šeně sbírají.

„Co budeš plést, teto?“ ptají se zvědavě. „Zase šálu?“

„Kdepak šálu,“ zavrtí teta Běta důležitě hlavou. „Ten

tokrát upletu pořádný pohádkový svetr. Při tom se bu

dou pohádky vyprávět skoro samy.“

„A jejej,“ ujede Vašíkovi, který už tuší, co tetino pohád

kové pletení obnáší.

Když totiž teta Běta začne povídat, větší popletu nena

jdete. Jen se zeptejte Vašíka a Šárky. Ti mají co dělat,

aby všechny tetiny popletené pohádky pokaždé roz

pletli.

Pomůžete jim? Ano? Tak pst, tiše... teta Běta už to za

se plete. Poslouchejte.

7

8

Byl jeden dědeček a ten byl moc

a moc mlsný.

„Hele, to vypadá na pohádku o našem dědovi,“ dloubl

Vašík loktem do Šárky. Ale ta dělala, že ho neposlou

chá. Přemýšlela, kterou pohádku si dnes teta Běta vy

brala k vyprávění.

Dědeček se jednou před polednem rozhlédl po prázd

ném stole, pak se olízl a prohodil:

„Co kdybys, babičko, usmažila koblížky?“

„I jdi, ty mlsná hubo,“ okřikla ho babička. „Pořád bys

jen jedl. A kde bych teď vzala mouku na koblížky?

Spižírna je úplně prázdná.“

„Ale... tak to zkus,“ zaškemral dědeček a vyloudil při

tom na tváři prosebný výraz. To babičku obměkčilo.

Vydala se do spižírny na výzvědy.

Našla droždí na kvásek a několik skoro prázdných

papírových pytlíků. Když je pečlivě vysypala, měla

hromádku mouky právě tak na jeden malý koblížek.

Pohádka první

„Aha,“ ťukla se Šárka do čela. Už věděla, o čem tahle

pohádka bude.

Také Vašík zostražitěl. Každou chvíli očekával, že teta

svoje povídání opět poplete. Jenže... nic. Teta Běta dnes

byla ve formě. Vyprávěla, jen se jí jazyk v puse a pletací

jehlice v rukou míhaly.

Babička zadělala těsto a dala je na stůl odpočinout.

Těsto, když kyne, tak se pěkně nadře, než se nafouk

ne do své nadýchané podoby. Ale každému odpočinku

je jednou konec. Babička položila těsto na vál a vy

tvarovala z něj koblížek. Potom rozpálila olej a pusti

la se do smažení.

Dědeček nevydržel sedět u stolu a radostně poskako

val kolem. Koblížek na pánvi růžověl a zlátl. A když

byl konečně usmažený, horce se na dědu usmíval.

Jenže babička dědovi nedovolila, aby ho hned zatepla

snědl.

„Počkej, bolelo by tě břicho!“ vytrhla mu koblížek z ru

kou. A pocukrovaný ho položila i s talířkem na okno,

aby vychladl.

Koblížek se pyšně prohlížel ve skle otevřeného okna.

Moc se sám sobě líbil.

9

„Jsem kulaťoučký, vespod temně růžový a nahoře zla

tý. Kolem pasu mám nádherný žlutý pásek. Celý se

třpytím v bělostné cukrové krajce. Myslím, že jsem

nejkrásnější koblížek na světě,“ usoudil nakonec. „Ni

kde se nenajde buchta, která by byla hodna zavázat

mi střevíček.“

„Jaký střevíček?“ vyjekla Šárka popuzeně. „Odkdy kob

lihy nosí střevíce?“

„Od té doby, co se do vypravování pohádek pustila na

še teta Běta,“ usadil ji Vašík spokojeně. Však už mu by

lo divné, že až doteď šlo všechno jako po másle.

Koblížek si všiml, že se babičce i dědečkovi líbí. Ale

zatoužil zalíbit se i někomu dalšímu. Přál si, aby ho

celý svět obdivoval a klaněl se jeho kráse.

Babička s dědečkem na chvíli unaveně zavřeli oči.

A na to koblížek čekal. Hop! skočil z okna ven rovnou

do trávy.

V trávě bylo příjemně heboučko. Koblížek chvíli uva

žoval, že si po namáhavém seskoku z okna trochu

odpočine. Ale nakonec zvítězila touha ukázat se celé

mu světu. A tak se vydal pěšinkou vinoucí se mezi zá

10

hony jahod až k okraji zahrady. Našel díru mezi dřevěnými plaňkami plotu a vykutálel se na silnici. Vtom za sebou zaslechl dědečkův zklamaný výkřik a babiččino nešťastné volání:

„Koblížku náš,

copak děláš?

Spadl jsi do trávy,

koblížku zlatavý,

cestu neznáš,

cestu neznáš.“

*

11

* Zpívá se na melodii písničky Adámku náš.

„Ale znám,“ usmál se koblížek pod cukrové vousy.

„Každá cesta přece vede do světa.“

„Teď by měl potkat zajíce,“ zašeptala Šárka.

„Nebo vlka,“ přidal se Vašík.

„Ne, vlka ne. Vlka až pak.“

„Tak schválně...“ špitl Vašík. „Uvidíme, koho potká

dřív.“

Koblížek si pyšně vykračoval, když vtom potkal prin

ceznu.

12

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je

možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.