načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Terénní krizová práce -- Psychosociální intervenční týmy – Bohumila Baštecká; kolektiv

Terénní krizová práce -- Psychosociální intervenční týmy

Elektronická kniha: Terénní krizová práce
Autor: Bohumila Baštecká; kolektiv
Podnázev: Psychosociální intervenční týmy

Definice traumatizujících událostí a jejich typy - klimatické katastrofy, sociálně-ekonomické katastrofy (války, průmyslové havárie atd.) postihující větší skupiny lidí. Projevy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  280
+
-
9,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2005
Počet stran: 299
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Druhy sociální pomoci a služeb
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2005
ISBN: 80-247-0708-X
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Definice traumatizujících událostí a jejich typy - klimatické katastrofy, sociálně-ekonomické katastrofy (války, průmyslové havárie atd.) postihující větší skupiny lidí. Projevy a důsledky neštěstí na úrovni jedince (úmrtí blízkého člověka apod.). Pomoc obětem katastrof a neštěstí. Její formy - první pomoc zdravotní (urgentní medicína a záchranná služba) a psychická, sociální pomoc státu, obce či humanitární organizace. Záchranné práce - hasičské záchranné sbory, policie, vojsko atd. Struktura integrovaných záchranných systémů v ČR. Zákonný rámec pomoci při neštěstích. Prevence jako nejúčinnější prostředek ochrany. Terénní psychosociální pomoc v ČR, její formy, organizace, zákonný rámec a institucionální zabezpečení.

Popis nakladatele

Jediná kniha svého zaměření na trhu seznamuje psychology, pracovníky v pomáhajících profesích, pracovníky státní správy, samosprávy se systémem krizové pomoci. Autorský kolektiv čerpající z bohatých praktických zkušeností osvětluje především proces poskytování psychosociální pomoci obětem neštěstí, způsob vytváření a činnosti psychosociálních intervenčních týmů. Kniha je doplněna kasuistikami, rozhovory s lidmi postiženými životní katastrofou. Čtenář získá dokonalý přehled o terénní krizové pomoci poskytované v České republice (psychosociální intervenční týmy)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Bohumila Baštecká; kolektiv - další tituly autora:
Psychologická encyklopedie Psychologická encyklopedie
Psychosociální krizová spolupráce Psychosociální krizová spolupráce
Klinická psychologie Klinická psychologie
Týmová supervize -- Teorie a praxe Týmová supervize
 (e-book)
Psychosociální krizová spolupráce Psychosociální krizová spolupráce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bohumila Baštecká a Dana Hlaváčková, Štěpán Kavan, Otakar Mika, Marie Sotolářová, Štěpán Vymětal a spolupracovníci

Všem nám, obětem

Děkuji všem lidem, kteří chápou lidské neštěstí a dokážou při něm dobře pomáhat. Již léta mám tu čest se s nimi na cestě pochopení setkávat.

Z nich všech bych ráda jmenovala Vítězslava Vursta, předsedu správní rady nadace ADRA, psycholožku Danielu Vodáčkovou, ředitelku Remedia Praha Zuzanu Novákovou, farářku Jindřišku Krpálkovou, ředitelku Oblastní charity Blansko Janu Sedlákovou, olomouckého psychologa Luboše Smékala a zlínského speciálního pedagoga Karla Opravila.

Děkuji Jindřišce Gallové a dalším profesionálům z Karlových Varů a okolí; především však obětem nažidelského neštěstí z roku 2003 za možnost být s nimi.

Děkuji svým zahraničním kamarádkám psycholožkám Ritě McLeod a Ireně Burdové za podnětné literární zdroje.

Děkuji i nejmenovaným.

Především děkuji svému muži, faráři Bohumilu Bašteckému, že mě upozorňuje na záludnosti psychologizujícího myšlení a velkoryse mě podporuje v mém konání.

Bohumila Baštecká


© Copyright


obsah / 5

OBSAH

ÚVOD ................................................................................................................................... 9

I RÁNY OSUDU ............................................................................................................. 11

1 UDÁLOST ...................................................................................................................... 13

1.1 Vymezení traumatizující události ................................................................................... 13

1.2 Typy neštěstí .................................................................................................................. 14

1.3 Odlišnosti v působení .................................................................................................... 16

1.3.1 Postižení větší skupiny lidí versus izolovaná oběť ................................................. 17

1.3.2 Působení člověka versus působení přírodních sil ................................................... 17

1.3.3 Zvladatelnost versus nezvladatelnost následků katastrofy ..................................... 17

1.3.4 Zahanbující projev zvůle versus projev něčeho, „co muselo být“ ............................ 18

1.3.5 Být přihlížejícím svědkem versus být přímou obětí ............................................... 18

1.3.6 Krátkodobé versus dlouhodobé působení traumatizujícího podnětu ....................... 18

1.4 Souhrn kapitoly o událostech ........................................................................................ 19

2 ČASOVÝ PRŮBĚH UDÁLOSTI A VYROVNÁVÁNÍ SE S NÍ ..................................... 20

2.1 Časový průběh reakce na traumatizující událost v osobním měřítku .............................. 20

2.2 Časový průběh vyrovnávání se se závažnou ztrátou: truchlení ........................................ 23

2.3 Časový průběh reakce na traumatizující událost ve společenském měřítku ..................... 24

2.4 Časový průběh pomáhání .............................................................................................. 25

2.5 Souhrn kapitoly o časování ............................................................................................ 26

3 OBĚTI ............................................................................................................................ 27

3.1 Skupiny lidí zasažených událostí .................................................................................... 28

3.2 Zranitelné (rizikové) skupiny obyvatel ........................................................................... 29

3.2.1 Nezapomínejme na děti .................................................................................... 30

3.3 Kulturní a etnické rozdíly .............................................................................................. 32

3.3.1 Kulturní citlivost .............................................................................................. 33

3.3.2 Projevy kulturní (ne)citlivosti při pomáhání ....................................................... 34

3.4 Souhrn kapitoly o lidech zasažených událostí (obětech) ................................................. 35

 Rozhovor s Bárou Šindeláovou ................................................................................ 

4 PROJEVY A DŮSLEDKY NEŠTĚSTÍ ........................................................................... 38

4.1 Projevy a důsledky neštěstí na úrovni jedince ................................................................. 39

4.1.1 Peri- a post-traumatické jevy ............................................................................. 40

4.1.2 Posttraumatické poruchy ................................................................................... 46

4.1.3 Příklad reagování na traumatizující událost: Stockholmský syndrom .................... 52

4.1.4 Příklad reagování na traumatizující událost: nafouknuté Já

(markýz Pombal, syn zemětřesení) ..................................................................... 53


6 / terénní krizová práce – psychosociální intervenní týmy 4.2 Projevy události na úrovni společenství .......................................................................... 55

4.2.1 Útěk a přemístění ............................................................................................. 56

4.2.2 Truchlení ......................................................................................................... 57

4.2.3 „Nákaza“ psychickým onemocněním (a zdravím) ............................................... 64

4.3 Uzavření události ........................................................................................................... 66

4.3.1 Přizpůsobení (adaptace) .................................................................................... 66

4.3.2 Učení .............................................................................................................. 67

4.4 Souhrn kapitoly o důsledcích a projevech neštěstí .......................................................... 68

II POMOC, OCHRANA, PŘÍPRAVA ............................................................................ 71

1 RÁMEC POMÁHÁNÍ .................................................................................................... 73

1.1 Lidé při pomáhání ......................................................................................................... 73

1.1.1 Nebezpečí a příležitosti pomáhání ..................................................................... 74

1.1.2 Pomoc pomáhajícím ......................................................................................... 77

1.1.3 Výchozí postoj pomáhání ................................................................................... 78

1.2 Lidské potřeby a hodnoty .............................................................................................. 78

1.3 Lidské síly: způsoby zvládání zátěže (copingové strategie, obranné mechanismy) ........... 81

1.4 Lidské zdroje: sociální síť a sociální opora, společenství obce ......................................... 83

1.4.1 Společenství obce a sociální síť jako základ sociální opory .................................... 83

1.4.2 Vymezení sociální opory .................................................................................... 84

1.4.3 Sociální opora jako způsob žití „osoby v prostředí“: psychosociální zdroje .............. 85

1.4.4 Sociální opora jako způsob zacházení s problémy: copingové strategie ................... 86

1.4.5 Členění sociální opory ....................................................................................... 86

1.4.6 Zdroje sociální opory a její časování ................................................................... 87

1.4.7 Vnímání sociální opory: dostupnost, účinnost a přiměřenost pomoci ..................... 88

1.4.8 Nepříznivé podoby sociální opory ....................................................................... 89

1.4.9 Společenství obce při katastrofách ....................................................................... 89

1.4.10 Shrnutí o obci a sociální opoře ......................................................................... 91

1.5 Řízení psychosociální krizové pomoci ............................................................................ 92

1.5.1 Řízení toho, kdo pomáhá .................................................................................. 92

1.5.2 Krizové řízení ................................................................................................ 108

1.5.3 Řízení pomoci ................................................................................................ 118

1.5.4 Výchova a příprava obyvatel ............................................................................ 129

1.5.5 Dokumentace – papírové doklady a podklady ................................................... 132

 Rozhovor s Petrem Činalou ................................................................................... 

2 TYPY POMOCI ........................................................................................................... 153

2.1 První (psychická) pomoc a vyprávění ........................................................................... 156

2.1.2 Základní první pomoc zdravotní ..................................................................... 156

2.1.2 První pomoc psychická .................................................................................... 157

2.1.3 Vyprávění ....................................................................................................... 160

2.2 Záchranné a likvidační práce ....................................................................................... 163

2.3 Krizová intervence ....................................................................................................... 163

2.3.1 Základy a zásady krizové intervence ................................................................ 164

2.3.2 Krizová intervence jako soubor technik a strategií ............................................. 168

2.3.3 Krizová intervence jako metoda ....................................................................... 170

2.3.4 Vyústění krize ................................................................................................. 178


obsah / 7

2.4 Časná intervence ......................................................................................................... 178

2.4.1 Demobilizace, defusing, debriefing ................................................................... 178

2.4.2 Vývoj debriefingu ............................................................................................ 179

2.4.3 Souslednost časné krizové pomoci ..................................................................... 181

2.4.4 Praxe založená na důkazech ............................................................................ 182

2.4.5 Přirozené způsoby vyrovnávání s traumatizující událostí ................................... 183

2.4.6 Opory přiměřené, kvalitní a účinné časné intervence ......................................... 184

2.4.7 Závěr kapitoly o debriefingu a časné intervenci ................................................. 186

2.5 Materiální a humanitární pomoc (Bohumila Baštecká, Štěpán Kavan) .......................... 188

2.5.1 Obecné otázky humanitární pomoci (Bohumila Baštecká) ................................. 188

2.5.2 Humanitární pomoc v České republice a České republiky (Štěpán Kavan) .......... 193

2.6 Psychosociální pomoc obětem neštěstí ......................................................................... 201

2.6.1 Vymezení psychosociální pomoci obětem neštěstí ................................................ 202

2.6.2 Jak psychosociální pomoc ke špatné pověsti přišla ............................................... 202

2.6.3 Etika pomáhání a etika pomáhajícího ............................................................. 204

2.6.4 Současné postoje k psychosociální pomoci: od odborníků k sousedům a zpět ......... 206

2.6.5 Cíle psychosociální pomoci obětem neštěstí ........................................................ 207

2.6.6 Psychosociální intervenční týmy (PIT) ............................................................. 208

2.6.7 Souhrn kapitoly o psychosociální pomoci obětem neštěstí .................................... 210

2.7 Navazující odborná pomoc .......................................................................................... 211

3 PŘÍPRAVA, OCHRANA, ZÁCHRANA (Otakar Mika) ............................................... 214

3.1 Prevence jako nejúčinnější prostředek ochrany ............................................................ 214

3.1.1 Základní zásady připravenosti obyvatelstva ...................................................... 215

3.1.2 Doporučené zásady chování ohrožených a zasažených osob ................................. 216

3.1.3 Tísňové volání ................................................................................................ 219

3.2 Integrovaný záchranný systém jako nástroj pro záchranu osob a likvidaci následků

mimořádných událostí ................................................................................................. 220

3.2.1 Součinnost složek IZS a základní úkoly IZS ..................................................... 221

3.2.2 Stupně poplachů IZS ...................................................................................... 222

3.2.3 Zásady spolupráce operačních a informačních středisek ...................................... 223

3.3 Předchůdce integrovaného záchranného systému a krizového řízení ............................. 224

3.4 Krizové řízení .............................................................................................................. 225

3.4.1 Krizový štáb ................................................................................................... 226

3.4.2 Typové plány pro správné a rychlé řešení mimořádných událostí ......................... 227

3.5 Závěr ........................................................................................................................... 228

4 SOUHRN KAPITOLY O POMOCI, OCHRANĚ A PŘÍPRAVĚ ............................... 229

III ZÁKONNÝ RÁMEC POMOCI PŘI NEŠTĚSTÍCH V ČESKÉ REPUBLICE ...... 231

1 PŮSOBNOST MINISTERSTVA VNITRA ČR .......................................................... 233

1.1 Ochrana obyvatelstva (Štěpán Kavan) .......................................................................... 233

1.1.1 Historie ochrany obyvatelstva .......................................................................... 234

1.1.2 Vymezení pojmu ochrana obyvatelstva (civilní ochrana) .................................... 235

1.1.3 Vývoj ochrany obyvatelstva v našich podmínkách .............................................. 235

1.1.4 Ochrana obyvatelstva ...................................................................................... 236

1.1.5 Koncepce ochrany obyvatelstva ......................................................................... 241

1.1.6 Shrnutí .......................................................................................................... 242


8 / terénní krizová práce – psychosociální intervenní týmy 1.2 Hasičský záchranný sbor a integrovaný záchranný systém (Marie Sotolářová) ............... 243

1.2.1 Historie a poslání Hasičského záchranného sboru ČR a integrovaného

záchranného systému ....................................................................................... 243

1.2.2 Nezbytná řeč paragrafů a definice pojmů .......................................................... 244

1.2.3 Lidé v Hasičském záchranném sboru aneb „kdo pomůže pomáhajícím“? ............ 246

1.2.4 Psychologická služba hasičského záchranného sboru a její úkoly .......................... 247

1.2.5 Pokyny, které upravují výkon psychologické služby u HZS .................................. 248

1.3 Policie při hromadných neštěstích (Štěpán Vymětal) ..................................................... 250

1.3.1 Historie a poslání policie ................................................................................. 250

1.3.2 Vymezení psychologické služby u Policie ČR ...................................................... 251

1.3.3 Historie psychologické služby v policejních složkách ........................................... 252

1.3.4 Současný rozvoj systému posttraumatické intervenční péče a dalších typů péče

o zaměstnance u Policie ČR ............................................................................. 252

1.3.5 Výhledy oboru: tvorba systému psychologické služby u bezpečnostních sborů ......... 258

1.3.6 Psychologie mimořádných událostí a možnosti jejího rozvoje .............................. 259

1.4 Dohoda o spolupráci mezi HZS, ERC a ČBK ............................................................. 260

2 PŮSOBNOST MINISTERSTVA ZDRAVOTNICTVÍ ............................................... 262

2.1 Urgentní medicína a medicína katastrof (Dana Hlaváčková) ........................................ 262

2.1.1 Legislativní rámec poskytování první pomoci v České republice .......................... 263

2.1.2 Historie zajišťování přednemocniční neodkladné péče

a medicíny katastrof v ČR ............................................................................... 265

2.1.3 Rizika a stresové faktory v práci zaměstnanců zdravotnických

záchranných služeb ......................................................................................... 267

2.1.4 Osobnost a motivace zdravotnického záchranáře ............................................... 272

2.1.5 Shrnutí .......................................................................................................... 273

3 PŮSOBNOST MINISTERSTVA PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ............................ 274

3.1 Krizová pomoc ............................................................................................................ 274

4 PŮSOBNOST MINISTERSTVA OBRANY ............................................................... 276

4.1 Psychosociální složky v armádě .................................................................................... 276

 Rozhovor s Vlastimilem Tichým ............................................................................... 

5 SOUHRN KAPITOLY O ZÁKONNÉM RÁMCI POMOCI PŘI NEŠTĚSTÍCH

V ČESKÉ REPUBLICE ................................................................................................ 281

ZÁVĚR neboli Příležitosti a rizika psychosociální pomoci obětem neštěstí ......................................... 283

MEDAILONY AUTORŮ ................................................................................................. 287

LITERATURA .................................................................................................................. 291


úvod / 9

ÚVOD

Potkala jsem nedávno staršího muže, který měl v živé paměti konec druhé světové

války. Tehdy ho při náletu zasypaly trosky domu. Celý svůj dospělý život strávil prací v civilní obraně; promýšlel, jak chránit obyvatelstvo při katastrofách. „Při náletu mi bylo sedm. V sedmi jsem se rozhodl, že už se nikdy nesmím dostat dolů, pod to.“

Dva roky po záplavách jsem potkala ženu středních let, která při nich jako členka zastupitelstva pomáhala celé obci; teď nemohla snést, když se lidi kolem ní veselili. Připadali jí necitliví vůči lidskému neštěstí, jako by zradili solidaritu povodňových dní.

Potkala jsem mladého policistu, vycvičeného v posttraumatické intervenční péči. Staral se o policisty, kteří museli použít zbraň nebo zažili sebevraždu kolegy. „A kdo se stará o vás?“ ptala jsem se. „To není třeba. Já si pak večer sednu a hraju na harmonium. Dlouho. Dostanu to ze sebe takhle.“

Za posledních několik let můžeme v naší republice pozorovat nárůst citlivosti na katastrofy. Prvním mohutným podnětem byly moravské povodně roku 1997. Došlo k posílení integrovaného záchranného systému, k obnově důvěry v civilní ochranu, k vytvoření „krizových zákonů“; psychologové se začali školit v posttraumatické pomoci; sociální pracovníci v rozpoznávání postkatastrofických potřeb; duchovní v přípravě na katastrofy.

Po českých povodních v létě roku 2002 se shodou okolností uskutečnil velkorysý pokus: poprvé v historii republiky byla psychosociální pomoc obětem poskytována celý rok po události.

V březnu roku 2003 havaroval na jihu Čech autobus s lidmi z karlovarského plaveckého oddílu. Na místě zůstalo devatenáct mrtvých, zbytek zraněných. Poprvé v historii republiky dosáhla psychosociální péče o oběti úrovně srovnatelné s vyspělým zahraničím.

České a moravské zkušenosti, o které jsem se v práci opírala, se v této publikaci souhrnně neobjeví, neboť rozsahem i obsahem přesahují původní záměr knihy.

Cílem Terénní krizová práce je zmapovat a zároveň ustanovit oblast krizové psychosociální pomoci, která při a po neštěstích vychází za zasaženými lidmi do jejich přirozeného prostředí. V České republice je terénní psychosociální pomoc obětem neštěstí poměrně nová; systém není jednotný ani v zahraničí. Knížka by měla posloužit jak laickým čtenářům, tak například psychologům, kteří nevěří, že jsou situace, kdy je třeba jít za lidmi, a nečekat, až přijdou sami. Nebo věří, ale nevědí, co si mají s lidmi v terénu počít.

Já sama jsem profesí psycholožka a dva z mých spolupracovníků jsou rovněž psychologové. Něčím to odpovídá skutečnosti: v oboru se zatím prosazují hlavně psychologové. Doufám, že se nám přesto podařilo podat celkovou představu o odborné části krizové psychosociální pomoci, jejímž těžištěm je dobře prováděná komunitní a sociální práce, v naší zemi stále ještě vzácná.


10 / terénní krizová práce – psychosociální intervenní týmy

Neštěstí může potkat kohokoli a jakkoli. Připomeňme si teroristický útok 1. září 2004

na školu v severoosetijském Beslanu, vichřici ve Vysokých Tatrách, zdánlivě vzdálenou

vlnu tsunami. Pomoc druhým pomáhá. Základním přesvědčením této knížky je, že lidi

velmi dobře vědí, co potřebují, a že člověk zvládne kdeco, pomohou-li mu druzí lidé

a může-li sám něco dělat. Její základní snahou je, aby pomoc byla účinná, přiměřená

a aby pomáhala nejen pomáhajícím.


/ 11

I RÁNY OSUDU

Rány osudu dopadají každý den. Sousedka potratila, kamarád se zabil při autohavárii, jeho ženě kvůli alkoholismu odebrali děti, známých syn spáchal sebevraždu, manžel kolegyně sexuálně zneužíval její dceru.

Naše bezstarostná přesvědčení o zárukách štěstí, bezpečí a nezranitelnosti jsou iluzí,

která trvá jen do doby, kdy se něco stane i nám. Iluze v přiměřené míře jsou životu

prospěšné.

Některým ranám říkáme neštěstí a řadíme je mezi traumatizující události.

Neštěstí prožíváme. Po úmrtí a jiných významných ztrátách truchlíme, po traumatizujících událostech se vyrovnáváme s posttraumatickými jevy. Zlobíme se na osud, trápíme se vinou, zažíváme nesmyslnost každodennosti. Neštěstí zasahuje do rodinných vztahů, mění společenské postavení obětí a jejich finanční možnosti, ovlivňuje jejich zdravotní stav. Navzdory neštěstím přežíváme, změněni a mnohdy posíleni.

V tomto oddíle se zaměřím na lidská neštěstí definovaná jako traumatizující události. (O širší kategorii – krizích – se zmiňuji v kapitole o krizové intervenci v oddíle Pomoc, ochrana, příprava.) Budeme se zabývat oběťmi traumatu, jeho důsledky a časovým průběhem. Uvidíme, že události umíme přesně popsat a do jisté míry odhadnout jejich průběh v čase; s daleko menší jistotou stanovujeme jejich důsledky (co je „zdravé“, a co už ne).


událost / 13

1 UDÁLOST

Něco se stalo a naráz je všechno jinak. Mluvíme o krátce časově ohraničené ne

příznivé události, o havárii, nehodě, neštěstí, katastrofě; v anglických textech o „critical incident“.

Critical (z řec. krisis od krinein rozhodnout) znamená rozhodující, incident (z lat. incidens dopadající,

stávající se) znamená příhodu, případ.

V řeči zákonů, které upravují vnitřní bezpečnost našeho státu (239 a 240/2000 Sb. – blíže viz III. oddíl), jde o mimořádné události (= „škodlivé působení sil a jevů“). Pouze některé mimořádné události vedou k vyhlášení krizových stavů (stav nebezpečí a nouzový stav, případně stav ohrožení státu).

1.1 VYMEZENÍ TRAUMATIZUJÍCÍ UDÁLOSTI

Definici traumatizující události najdeme v mezinárodních systémech, které třídí

poruchy a nemoci a také jejich příčiny. Část světa včetně České republiky se řídí 10. revizí Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), kterou vytvářejí odborníci pod vedením Světové zdravotnické organizace, druhá část světa používá spíše IV. verzi Diagnostického a statistického manuálu (DSM-IV), který vzniká v USA.

Podle MKN-10 má traumatizující událost „výjimečně nebezpečný nebo katastrofický charakter“ a vyvolala by „hluboké rozrušení téměř u kohokoli“; podle DSM-IV jde o takovou událost, při níž „právě došlo k usmrcení někoho jiného, kdy hrozila smrt nebo kdy došlo k těžkému úrazu nebo k ohrožení fyzické integrity vlastní nebo jiných“ a kdy jedinec reagoval „intenzivním strachem, beznadějí nebo hrůzou“ (obě definice ze Smolík, 2002). Jako podmínku akutní reakce na stres uvádí MKN-10 „zdrcující traumatický zážitek, zahrnující vážné ohrožení bezpečnosti nebo somatické integrity jedince nebo blízkých osob, nebo neobvykle náhlá a ohrožující změna v sociálním postavení a(nebo) v mezilidských vztazích jedince, např. ztráta mnoha blízkých osob nebo požár v domácnosti“ (Duševní poruchy a poruchy chování, 1992), zatímco americký protipól – akutní stresová porucha – vyžaduje opět přítomnost nebo nebezpečí smrti či ohrožení tělesné celistvosti. Souhrnně lze říci, že traumatizující událost je vymezena • tím, co se děje = typem události; obvykle jde o něco, co je nenadálé, hrozivé a co

ohrožuje život či tělesnou celistvost jedince (znásilnění, mučení, dopravní nehoda,

povodeň) nebo jeho blízkých;


14 / terénní krizová práce – psychosociální intervenní týmy • tím, jak na dění jedinec reaguje = typem reakce; událost dopadá na všechny a vyvolává

téměř u všech poznatelné projevy tísně, beznaděje, hrůzy. Pokud se zdá, že na někoho

událost nezapůsobila, nemůžeme si být jisti, že daný jedinec je v pořádku.

V roce 1980 III. verze DSM ještě tvrdila, že traumatizující událost „přesahuje běžnou lidskou zkušenost“. Výzkumy ukázaly, že dramatické události se v lidských životech objevují častěji, než se čekalo (Gersons, 2003), a tato část definice byla vypuštěna.

Odhaduje se, že v roce 1991 bylo zhruba 311 milionů lidí zasaženo katastrofami velkého rozsahu; 770 000

lidí zahynulo (World Disaster Report, 1993, cit. in Voutira, Benoist, Piquard, 1998).

Traumatizující události se vyznačují velkou silou působení; ne každá dopravní nehoda a ne každá povodeň musí mezi ně patřit. Někdy se k jejich charakteristikám řadí i náhlost a nezvladatelnost. Američané jako podmínku stanoví „ohrožení fyzické integrity“. Klasifikace se shodují na podmínce přímé účasti: máme-li událost považovat za traumatizující, musíme jí být přítomni jako ten, kdo je přímo ohrožen, nebo jako svědek přímého ohrožení druhého člověka.

Pozorujeme-li pád laviny z bezpečné vzdálenosti, můžeme událost považovat za velkolepě nádhernou.

Praxe nezná pevně ohraničené kategorie. Uvidíme traumatickou reakci u člověka, který události přítomen nebyl (například u pozůstalého po člověku, který spáchal sebevraždu), nebo zažijeme traumatickou reakci na podnět, který obvykle nebývá považován za traumatizující (například vyloupení bytu). Někdy musíme představu o ohrožení tělesné integrity člověka rozšířit o ohrožení celistvosti duševní.

Existuje řada situací a reakcí, které se traumatu dotýkají. Výše uvedené jasně definované traumatizující události lidé nazývají neštěstími; v teorii krizí se jim říká krize z působení náhlého traumatizujícího podnětu. Jimi se v naší knížce budeme zabývat především.

Čtenáře, který se chce dočíst i o dalších typech krizí a zátěžových událostí (například o zneužívání,

sebevraždách atp.), odkazuji na dostupné literární zdroje:

Vodáčková, D. a kol.: Krizová intervence. Praha, Portál 2002.

Špatenková, N. a kol.: Krizová intervence pro praxi. Praha, Grada Publishing 2004.

1.2 TYPY NEŠTĚSTÍ

Oběť neštěstí se může cítit osamocena, zvláště tehdy, panuje-li kolem ní o udá

losti mlčení. Osamocené neštěstí si však téměř nedovedeme představit. Každé se dotýká řady lidí – oběti, pachatele, svědků, blízkých a přátel, příbuzných, spolupracovníků, vyšetřovatelů, zdravotníků i neznámých lidí s podobnou zkušeností.

Pro potřebu třídění volíme jako základní jednotku neštěstí individuální, jehož přímou obětí se stal jednotlivec. Řadíme sem znásilnění, zkušenost, kdy je člověk mučen nebo držen jako rukojmí nebo kdy je obětí loupežného přepadení.

Pokud neštěstí nebo traumatizující událost zasáhne skupinu nebo větší celky obyvatelstva, mluvíme o hromadných neštěstích a katastrofách. Jednotlivá záchranářská


událost / 15

třídění se liší počtem zasažených lidí, neboť v různých zemích mají k dispozici různě velké regionální zdroje pro záchranné a likvidační práce.

Třídění se vztahují k pojmu „mimořádná událost“ (= stav náhlé změny v množství nebo uspořádání ničivých sil). Uvádím klasifikaci mimořádných událostí podle Štětiny (in Štětina a spol., 2000; srovnej s kapitolou O. Miky – Stupně poplachů IZS): • Hromadné neštěstí omezené = mimořádná událost postihující nejvíce 10 zraněných

nebo zasažených, z nichž minimálně jeden je v kritickém stavu. Následky této události

jsou řešeny místními zdroji, traumatologické plány nejsou aktivovány. • Hromadné neštěstí rozsáhlé = mimořádná událost, která má za následek náhlý vznik

většího počtu než deseti zraněných nebo zasažených. Počet zasažených však nepřekra

čuje číslo 50. (V Německu je rozhodujícím číslem 100.) Nezbytná je aktivace popla

chových, havarijních a traumatologických plánů. Lze zvládnout regionálně (zhruba

v rozsahu bývalého okresu). • Katastrofa (pohroma, z řec. katastrofé – převrat) = náhle vzniklá mimořádná událost

velkého rozsahu, která má za následek více než 50 postižených bez rozdílu počtu mrt

vých, těžce zraněných či lehce zraněných. Vyznačuje se náhlým a nečekaným vznikem,

bývá nedostatek času na rozhodování a řízení záchranných prací i nedostatek personálu

a prostředků, hrozí vznik epidemií.

Katastrofy se třídí podle vyvolávající příčiny. Tou bývá havárie – mimořádná událost vzniklá v souvislosti s provozem lidmi vyrobených zařízení – a živelná pohroma – neovládaná mimořádná událost vzniklá v důsledku působení ničivých přírodních sil. I podrobnější třídění katastrof rozpracovává působení dvou základních ničivých sil – přírody a člověka.

Klasifikaci katastrof podle WHO, kterou uvádějí Humlíček, Kovářík a Kvapil (in Štětina a spol., 2000), cituji ve zkrácené podobě: 1. Přírodně klimatické katastrofy (voda, oheň, země, vzduch)

• zemětřesení a jeho následky (požáry, sesuvy, hladomor, epidemie);

• sopečná činnost a její následky (bahnotok, sopečné povodně a žhavá sopečná

mračna);

• pohyby vodstva či zeminy (povodně, sesuvy půdy, laviny) a jejich následky;

• povětrnostní vlivy (větrné smrště, nadměrná sucha a horka, mrazy, krupobití a pří

valové deště) a jejich následky;

2. Sociálně-ekonomické katastrofy (působené činností člověka)

• válečný konflikt a mimořádné situace vojensko-politického charakteru v době míru

(náhodný jaderný úder, nacionalistické konflikty, terorismus, migrační vlny);

• civilizační katastrofy (dopravní a průmyslové havárie, havárie v oblasti vodních

staveb, jedovatých odpadů a jaderné energie, velké požáry). Štětina a kol. (2000) se

zmiňují i o „III. generaci katastrof“, které lze nazvat spojovacími; jde o zhroucení

systémů (např. počítačových sítí), které zajišťují fungování civilizace.

Jiné třídění nabízí např. Benthall (1993, cit. in Voutira, Benoist, Piquard, 1998), který vychází z (ne)před

vídatelnosti a náhlosti katastrofy:


16 / terénní krizová práce – psychosociální intervenní týmy

• náhlé živelné katastrofy, jako jsou zemětřesení, povodně, hurikány; lidský prvek se projeví ve zpra

cování jejich důsledků;

• předvídatelné, kam patří většina hladomorů a epidemií;

• záměrné, které vyplývají z válečných konfliktů;

• náhodné, vyplývající z technologických havárií.

Rozdělení na působení člověka a přírody přestává platit; za užitečnější proto autor považuje dvě sběrné

kategorie katastrof:

• náhlé, které mají větší zájem médií a veřejnosti a lépe se dají zvládnout;

• chronické, jejichž působení je složitější a náprava vyžaduje dlouhodobou rozvojovou pomoc: patří

sem plíživé ekologické katastrofy (úbytek lesů, znečištění vzduchu) a epidemické až pandemické

nemoci, jako je cholera a AIDS.

Jednotlivé země obvykle umějí zacházet s živelnými pohromami, které se v jejich podmínkách opakují. Jsou však země, které se na opakovanou nepřízeň přírody připravit nemohou, protože jsou příliš chudé, anebo proto, že příroda se projevuje nepříznivě příliš často.

1.3 ODLIŠNOSTI V PŮSOBENÍ

Uvedenou skupinu jevů sjednocuje kromě intenzity a výjimečnosti podnětu

i zážitek naprosté lidské bezmoci tváří v tvář obrovské moci něčeho nebo někoho jiného. Přesto se jednotlivé podněty liší, například mírou předvídatelnosti a zvladatelnosti, povahou události a délkou jejího působení.

Liší se proto i způsoby, kterými traumatizující události ohrožují život, zdraví, lidskou důstojnost, neporušenost těla a celistvost „já“. Porozumíme-li podnětům, můžeme porozumět i jejich důsledkům a přesněji zaměřit pomoc.

Důsledky zdánlivě stejné události – války – se proměňují podle dobových souvislostí, ve kterých se válka

děje. Bojová stresová reakce je akutní porucha, která se objevuje u zdravého vojáka v důsledku působení

závažné zátěže a ochromuje jeho bojeschopnost. Trvá dočasně a lze ji zvrátit. V roce 1915 (první světová

válka) ji britský psychiatr Charles Samuel Myers nazval „šokem z výbuchu granátu“ (shell shock); bojovalo

se poměrně zblízka a zabíjely granáty, bomby a šrapnely. Americká armáda v roce 1943 (druhá světová

válka) rozhodla, že všechny bojové ztráty působené stresem dostanou vstupní pojmenování „únava z boje“

(combat exhaustion). Bojovalo se často v extrémních podmínkách (severní Afrika); tělesně vyčerpaní vojáci

hůře snášeli další zátěž. Válka ve Vietnamu přinesla jiný obraz bojové stresové reakce – úzkost nahradily

problémy s kázní a zneužíváním drog. Výrazným důsledkem vietnamské války byly především chronic

ké problémy válečných veteránů, dříve nevídané. Vysvětlovaly se změnou společenských souvislostí:

pochybovalo se o oprávněnosti války a navrátilce jejich vlastní národ odmítal. V současnosti se obraz

proměňuje do „stresového syndromu vojáků mírových sil“. Převažují úzkostné projevy vyvolané strachem

vojáka z vlastního hněvu, který je působen bezmocí, zákazem bojovat. (Weisaeth, 2003)

Souvislosti (dobové, kulturní, společenské) mohou mít pro působení podnětů zásadní význam. Vizinová, Preiss (1999) upozorňují na diskuse o důsledcích fyzického mučení: v západní kultuře jde o výrazně traumatizující událost, kdežto v kultuře se zvýrazněnými společenskými vazbami prožívají lidé hůře ohrožení a rozpad společenství než vlastní tělesné mučení.

+


událost / 17

1.3.1 POSTIŽENÍ VĚTŠÍ SKUPINY LIDÍ VERSUS IZOLOVANÁ OBĚŤ Lidé, kteří mají za sebou traumatizující zkušenost, obvykle říkají, „kdo to neprožil, nepochopí“. Při katastrofách, které zasahují velkou část území, je více těch, kteří chápou; v individuálním neštěstí zůstane člověk snáze osamocen. Na druhou stranu se mohou velké skupiny postižených lidí společně ocitnout bez sil a bez možnosti poskytovat druhým oporu. Dostatečná sociální opora se přitom považuje za rozhodující pro úspěšné zpracování traumatu. 1.3.2 PŮSOBENÍ ČLOVĚK A VERSUS PŮSOBENÍ PŘÍRODNÍCH SIL Katastrofy můžeme dělit na dvě velké skupiny – způsobené člověkem a působené přírodou (viz výše). Zdá se, že přírodní katastrofy jsou milosrdnější: dá se na ně lépe připravit a nikdo za ně nemůže. U událostí působených člověkem se snáze hledá viník; jeho nalezení však nemusí přinést úlevu.

„Psychické dopady události jsou závažnější a pomaleji odeznívají, když přeživší vnímají katastrofu spíše jako

důsledek lidské otrlosti nebo chyby než jako zásah Boha či přírody.“ (Murray, Luetje, 1983, str. 237)

Většinou se předem ví, která místa jsou ohrožena zemětřesením, kde bývají lesní požáry, za jakých podmínek se objevují tornáda a kam až sahá záplavová oblast. Příroda nezná obdobu typicky lidské katastrofy „náhodný jaderný výbuch v dobách míru“.

Přírodní katastrofy jako by spadaly mimo oblast lidské zodpovědnosti, zatímco člověkem působená neštěstí „se vždy otevírají morálnímu hodnocení“ (Voutira, Benoist, Piquard, 1998, str. 9).

Podle Kai Eriksona, sociologa z Yaleovy univerzity, spočívá základní rozdíl mezi přírodními a civilizačními

katastrofami v tom, že tornáda, hladomory atp. jsou hmatatelné a pozorovatelné, kdežto radioaktivita

a většina průmyslových toxinů působí plíživě a nedá se rozpoznat běžnými smysly. Lidé často ani nevě

dí, zda byli zasaženi, nebo ne. Navíc má přírodní katastrofa obvykle zřetelný začátek i konec, zatímco

civilizační katastrofy „nejsou nijak vymezeny a vedou u obětí k permanentnímu znepokojení a úzkosti“

(Erikson, 1994, cit. in Giddens, 1999, str. 501).

V mnoha případech však odlišnost není příliš velká: víme, kolik diskusí na téma „kdo za to může“ otevřely české povodně 2002; dobře připraveni bychom měli být i na základní typy neštěstí působené člověkem (viz kapitolku o typových plánech). Navíc se zdá, že předvídatelnost událostí pomáhá pouze ruku v ruce s jejich zvladatelností. 1.3.3 ZVLADATELNOST VERSUS NEZVLADATELNOST

NÁSLEDKŮ KATASTROFY

Důsledkem katastrof je mimo jiné zkušenost, která znamená, že na příští katastrofu podobného typu jsou lidé lépe připraveni. Jsou však události, na které se uspokojivě připravit nelze. Patří k nim „opakované záplavy, opakované sesuvy půdy, časté sopečné erupce v krajinách, odkud nelze včas uniknout, požáry lesů, nebezpečí radioaktivního úniku. Znejišťují společnost, v opakovaně postihovaných komunitách vedou ke zvýšení sebevražednosti, k masovému a spontánnímu přesunu až úprku obyvatel, k chaosu, k depresím, k degradaci disciplíny.“ (Drábková, 2001)


18 / terénní krizová práce – psychosociální intervenní týmy

(Ne)zvladatelnost katastrof má geopolitické souvislosti. V rozvojových zemích katastrofy zabíjejí častěji, což má spolu s nedostatečnými zdroji za následek, že pomoc se „obvykle omezuje na záchranu a na poskytnutí základní zdravotnické péče“. Mnohdy vzniká „katastrofická subkultura“ lidí, kteří mají s pohromami dlouhodobé zkušenosti. Výzkumné závěry ze zemí, kde se katastrofy objevují výjimečně, nelze na ně beze zbytku přenášet. (Voutira, Benoist, Piquard, 1998, str. 123) 1.3.4 ZAHANBUJÍCÍ PROJEV ZVŮLE VERSUS

PROJEV NĚČEHO, „CO MUSELO BÝT“

Lidé, kteří prožili železniční neštěstí, většinou mohou a chtějí vyprávět. Lidi, kteří prožijí znásilnění, se obvykle za svou zkušenost hluboce stydí.

Vyrovnat se s traumatizujícím prožitkem, který přemáhá a zahanbuje, je pravděpodobně složitější, než vyrovnat se se zkušeností, která „pouze“ přemáhá. (Marek, Kalvach, Sucharda a kol., 2001; Vizinová, Preiss, 1999) Člověk jako homo symbolicus (Thomä, Kächele, 1993) může být ničen nejen samotnou událostí, ale i představami o ní a o sobě v ní, o vlastní důstojnosti.

Lidé se někdy brání zahanbení tím, že projev zvůle zarámují okolnostmi nebo dobou, kdy „to tak muselo být“. „Byla válka. Nedalo se nic dělat. Nebyla jsem první ani poslední, kterou to potkalo.“ 1.3.5 BÝT PŘIHLÍŽEJÍCÍM SVĚDKEM VERSUS BÝT PŘÍMOU OBĚTÍ Zdá se, že lidé, kteří musí bezmocně přihlížet například mučení, jsou postiženi posttraumatickými důsledky více než lidé, kteří mučení sami zažívají. (Hodgkinson, Stewart, 1998) Mnohonásobně traumatizovaní ugandští uprchlíci považovali vesměs (v 52 %) za nejhorší, když byli svědky těžkých zranění nebo úmrtí druhých lidí. (Neuner, Schauer et al., 2004) 1.3.6 KR ÁTKODOBÉ VERSUS DLOUHODOBÉ PŮSOBENÍ

TRAUMATIZUJÍCÍHO PODNĚTU

Podněty můžeme třídit i podle síly a délky působení. Známe řadu stresorů, s kterými se v životě setkáme poměrně běžně, nemají traumatizující charakter, přesto mohou vyvolat obtíže. Patří mezi ně velké změny a ztráty (prožitek odloučení, nutnost přestěhování, kulturní šok, odchod do důchodu) nebo dlouhodobá zátěž (např. při péči o člověka s demencí).

Krátkodobě působící podněty krajní síly jsme probírali v kapitole Typy neštěstí. Existují i podněty krajní intenzity působící dlouhodobě: prožitek koncentračního tábora, mučení, dlouhodobé vystavení život ohrožujícím situacím, dlouhotrvající zajetí s velkou možností usmrcení. Předpokládá se, že jejich následkem může být nejen posttraumatická stresová porucha, ale i změna osobnosti, která přetrvává déle než dva roky od události a projevuje se nepřátelským nebo nedůvěřivým postojem ke světu, pocity prázdnoty a beznaděje, odtažením se od lidí a zvýšeným pocitem ohrožení. (Duševní poruchy a poruchy chování, 1992; Smolík, 2002)




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist