načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Teorie sociální práce I -- Sociální práce jako profese, akademická disciplína a vědní obor – Andrej Mátel

Teorie sociální práce I -- Sociální práce jako profese, akademická disciplína a vědní obor

Elektronická kniha: Teorie sociální práce I
Autor: Andrej Mátel
Podnázev: Sociální práce jako profese, akademická disciplína a vědní obor

Sociální práce patří v současnosti k progresivně se rozvíjejícím vědním disciplínám a pomáhajícím profesím. – – Cílem publikace je představit její základní teoretická východiska studentům sociální práce. Sociálním pracovníkům může přinést ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  280
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3% 95%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 208
Rozměr: 24 cm
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Druhy sociální pomoci a služeb
Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-2220-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sociální práce patří v současnosti k progresivně se rozvíjejícím vědním disciplínám a pomáhajícím profesím.

Cílem publikace je představit její základní teoretická východiska studentům sociální práce. Sociálním pracovníkům může přinést aktuální odborné diskurzy na mezinárodním poli této disciplíny, jakož i ve specifických českých a slovenských podmínkách jejího výkonu. Autorem publikace je renomovaný slovenský profesor oboru sociální práce, který publikoval více než 160 vědeckých, odborných a populárních studií.

Mezi nejznámější patří Etika sociální práce (2010, 2012), Aplikovaná sociální patologie v sociální práci (2011), Etické kodexy sociální práce (2016), Teorie a metody sociální práce I, II (2015). České vydání teorie sociální práce je nejnovějším přepracováním první části uvedeného díla.

Autor v ní využívá nejen bohaté teoretické znalosti, ale i praktické zkušenosti z vyučování sociální práce v českém a slovenském prostředí, aktivní participace na tvorbě slovenského profesního zákona o sociální práci a etického kodexu. (sociální práce jako profese, akademická disciplína a vědní obor)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Andrej Mátel - další tituly autora:
Teorie sociální práce I -- Sociální práce jako profese, akademická disciplína a vědní obor Teorie sociální práce I
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Andrej Mátel

Teorie

sociální práce I

Sociální práce jako profese,

akademická disciplína a vědní obor



GRADA Publishing

Andrej Mátel

Teorie

sociální práce I

Sociální práce jako profese,

akademická disciplína a vědní obor


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a  šířena v  papírové, elektronické či jiné po době bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Prof. PhDr. ThDr. Andrej Mátel , PhD.

TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE I

Sociální práce jako profese, akademická disciplína a vědní obor Recenzent: Doc. PhDr. Peter Brnula, PhD. Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2019 Cover Photo © depositphotos.com 2019 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 7235. publikaci Odpovědný redaktor Mgr. Luděk Neužil Sazba a zlom Josef Lutka Počet stran 208 1. vydání, Praha 2019 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Názvy produktů, fi rem apod. použité v této knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. ISBN 978-80-271-2825-9 (ePub) ISBN 978-80-271-2824-2 (pdf ) ISBN 978-80-271-2220-2 (print)

5

ObsahObsah

Obsah

Úvod .............................................................. 7

1 Sociální práce v profesním chápání ............................... 9

1.1 Klienti sociální práce ......................................... 9

1.2 Cílové skupiny sociální práce .................................. 16

1.3 Organizace a instituce ........................................ 18

1.4 Sociální prostředí ............................................. 21

1.5 Sociální pracovníci ........................................... 23

1.5.1 Profesionální role sociálních pracovníků .................. 31

1.5.2 Orientace sociálních pracovníků ......................... 35

1.5.3 Odpovědnost sociálního pracovníka vůči sobě ............. 37

1.6 Etické principy a principy dobré praxe sociální práce . . ........... 46

1.7 Profesionalizace sociální práce ................................. 67

1.7.1 Historické milníky profesionalizace sociální práce . ........ 69

1.7.2 Metody, techniky a metodiky sociální práce ............... 77

2 Definování sociální práce ......................................... 79

2.1 Globální definování sociální práce ............................. 79

2.2 Národní a odborné definice sociální práce ....................... 83

2.3 Legislativní podmínky výkonu sociální práce .................... 87

3 Akademická disciplína sociální práce .............................. 93

3.1 Vybrané milníky vzdělávání v sociální práci do roku 1989 ......... 94

3.2 Vzdělávání v sociální práci po roce 1989 ......................... 97

3.3 Mezinárodní asociace škol sociální práce ........................ 99

3.4 Teoretické koncepty vzdělávání v sociální práci .................. 101

4 Vědní odbor sociální práce ....................................... 103

4.1 Metodologie ................................................. 106

4.2 Vědecké metody ............................................. 107

4.3 Výzkum v sociální práci ...................................... 109

4.4 Vědecká pojmologie .......................................... 122

4.5 Teorie sociální práce .......................................... 126

4.6 Přístupy v sociální práci ....................................... 128

4.7 Paradigmata sociální práce .................................... 130

4.8 Interdisciplinární charakter sociální práce ....................... 135

4.8.1 Filozofi e, sociální fi lozofi e .............................. 135

4.8.2 Etika a sociální práce ................................... 137

4.8.3 Sociologie a sociální práce .............................. 138

6

Teorie sociální práce ITeorie sociální práce I

4.8.4 Sociální práce a sociální politika ......................... 139

4.8.5 Pedagogické disciplíny a sociální práce ................... 141

4.8.6 Psychologie a sociální práce ............................. 151

4.8.7 Zdravotnické obory a sociální práce ...................... 153

4.8.8 Právní vědy a kriminologie ve vztahu k sociální práci ...... 158

4.8.9 Ekonomie, ekonomika a sociální práce ................... 161

4.8.10 Charita a sociální práce ................................. 164

4.8.11 Rozvojová a humanitární pomoc ......................... 172

5 Teorie, praxe a vzdělávání v sociální práci ......................... 175

Seznam použité literatury ........................................... 180

Zákony a dokumenty ................................................ 193

Jmenný rejstřík ..................................................... 196

Věcný rejstřík ...................................................... 200

Souhrn ............................................................. 205

Summary .......................................................... 207

Úvod

Úvod Sociální práce patří v současnosti k progresivně se rozvíjejícím vědním disciplínám a pomáhajícím profesím. Strieženec (1998) v minulosti rozlišoval při vymezení jejího předmětu, obsahu, cílů, úkolů, kategorií a metodiky dokonce až šest výchozích hledisek: • sociální práce jako praktická činnost (historické hledisko); • sociální práce jako vědní obor (teoretické hledisko); • sociální práce jako samostatná profese (praktické hledisko); • sociální práce jako akademická disciplína (vzdělávací hledisko); • výzkum sociální práce (rozvojové hledisko); • záměry sociální práce a její vývojové trendy (integrační hledisko). Jelikož je výzkum integrální složkou vědy, historické aspekty a vývojové trendy jsou součástí ostatních jejích hledisek, budeme primárně rozlišovat v předložené publikaci sociální práci v jejích třech základních složkách, a sice jako: • profesi, tedy odbornou činnost vykonávanou profesionálními sociálními pracovní

ky; • akademickou disciplínu, osobitý samostatný obor vzdělání; • vědní obor, který naplňuje všechny atributy samostatné vědecké disciplíny.

Nejde přitom o tři samostatné sociální práce, ale spíše tři součásti jednoho celku, podobně jako tvoří jeden celek kořen, kmen a koruna jednoho stromu. Stromem není ani samostatný kořen, ani samostatný kmen a ani samostatná koruna. Jen v jednom celku mohou vytvořit strom, který produkuje kyslík, vykvete a bude přinášet chutné a kvalitní ovoce pro jiné. Tento obraz používáme, abychom hned na začátku publikace upozornili na jev, kdy se vůči sobě staví do opozice „praktici“ (koruna), „vzdělavatelé“ (kmen) a „vědci“ (kořen). Vědecká složka sociální práce je sice nejméně viditelná a jako kořen přímo neprodukuje kyslík ani nepřináší ovoce, ale je bytostně důležitá, aby viditelná nadzemní část měla dostatek přísunu živin a mohla růst. Pokud narušíme kořenový systém, dřevina začne vysychat. Pokud mu omezíme prostor, strom zakrní. Vzdělávání jako kmen vytváří úzké propojení s kořenem i listy koruny. Ty vyrůstají na větvích, které symbolicky vyjadřují jednotlivé oblasti výkonu sociální práce. Vzdělávání čerpá z vědeckých poznatků a poskytuje oporu studentům a sociálním pracovníkům v procesu celoživotního učení – těm listům produkujícím kyslík pro uživatele služeb. Podněty však přenáší i opačným směrem, když dobré zkušenosti předává pro potřebu teoretizování a inovace praxe. Aspirací autora předložené publikace je, aby čtenáři naplno porozuměli sociální práci v jednotě jejích složek, které lze rozlišit, podobně jako kořen, kmen a listy jednoho stromu, ale nelze je od sebe oddělit.

Z hlediska Sibeonovy (1990) klasifi kace formálních teorií sociální práce, mohou tyto pojednávat o tom, co je sociální práce, jak provádět sociální práci nebo pojedná

8

Teorie sociální práce ITeorie sociální práce I

vají o klientově světě. Teorie sociální práce může mít tedy několik podob, podle toho

na jakou otázku hledá odpověď. Otázka, kterou si klademe v této části teorie sociální

práce, zní: „Co je sociální práce?“. Předložená publikace chce být hledáním odpo

vědi na takto položenou otázku a tedy primárně diskursem o sociální práci. Je určená

studentům sociální práce, sociálním pracovníkům a všem, kteří usilují o porozumění

této profesi, akademické a vědecké disciplíně.

Primární sociálně kulturní perspektivou publikace je česko-slovenský kontext,

resp. slovensko-český, avšak s přihlédnutím ke globálním trendům mezinárodní so

ciální práce. Uvedená perspektiva souvisí se skutečností, že autor slovenského pů

vodu působí již téměř deset let také v českém akademickém prostředí. Publikace

je primárně určena pro český knižní trh, ale autor předpokládá její užívání i ve slo

venském prostředí. Ačkoli slovenský profesní zákon pro potřebu legislativy rozlišu

je od roku 2014 asistenty sociální práce (absolventy bakalářského studia v oboru)

a sociální pracovníky (absolventy magisterského studia v oboru), z hlediska teorie

budeme používat označení „sociální pracovník“ pro všechny osoby, které vykonávají

sociální práci (tedy na Slovensku i pro asistenty sociální práce). Kromě toho v celém

textu publikace pod označením „sociální pracovník“ rozumíme i sociální pracovnice.

Podobně je to i při označení klient nebo uživatel služeb.

1Sociální práce v profesním chápáníSociální práce v profesním chápání

1 Sociální práce v profesním chápání Na počátku sociální práce byl člověk. Lidská bytost, která potřebuje pomoc jiné lidské bytosti. Pokud by člověk pomoc nepotřeboval, nebyla by zapotřebí ani sociální práce. Člověk však pomoc potřebuje a vyhledává ji ve vztazích. Člověk nikdy není osamělým ostrovem, ale bytostí žijící ve vztazích, což vyjádřil izraelský fi lozof rakouského původu Martin Buber slovní dvojicí JÁ – TY.

Základní slovo Já – Ty lze vypovědět pouze celou bytostí. Kdo vypovídá „ty“,

nemá žádné „něco“, ale ocitá se ve vztahu. Ve skutečnosti se stáváme sami sebou

jen díky svému vztahu k „Ty“; stávajíce se sami sebou, vypovídáme „ty“. Veškerý

skutečný život je setkání (Buber, 1995).

Pomoc vyhledává člověk obvykle u těch nejbližších, tedy v rodině, u příbuzných,

přátel, spolužáků nebo kolegů. V mnoha případech právě blízké osoby jsou ochotné naslouchat, pomáhat a poskytovat rady, proto jsou pro člověka nejlepšími „psychology“, „lékaři“ nebo „učiteli“. Označení jsou v uvozovkách, protože se nejedná o profesionální pomoc, ale svépomoc. Upřednostňování této pomoci se v odborné terminologii sociální práce nazývá subsidiarita. V případech, kdy člověk potřebuje pomoc, ale chybí mu blízké osoby, resp. právě tyto jsou zdrojem problémů, jakož i v případech, kdy svépomoc nestačí k vyřešení závažných problémů, nastává prostor pro odbornou pomoc prostřednictvím činnosti profesionálů z pomáhajících profesí. Odborná pomoc je člověku poskytovaná profesionály vzhledem k charakteru a převládajícím příznakům problémů. Při zdravotních problémech vyhledává nemocný lékaře, při psychických problémech psychologa nebo psychoterapeuta, v případě ohrožení života nebo majetku příslušníky policie. Pokud jsou převládající problémy sociálního charakteru, pomoc je vyhledávána u sociální pracovnice nebo sociálního pracovníka. A právě v tomto setkání člověka v sociální nouzi s profesionálním sociálním pracovníkem začíná sociální práce. Důraz v tomto tvrzení klademe na výraz začíná, protože zde sociální práce nekončí. 1.1 Klienti sociální práce Z hlediska fi lozofi e humanismu, v jehož období sociální práce vznikla, je primárním cílem každé pomáhající profese člověk jako jedinec ve své jedinečnosti, neopakovatelnosti, individualitě a celistvosti. Ostatně vyjádřený výraz se v odborné terminologii nazývá holismus

1

(z řeckého holos celek). V holistickém přístupu je jedinec vnímán nejen

1

Současné používání termínu a konceptu holismu pochází od fi lozofa a politika Jana C. Smut

se (1870–1950) a jeho díla Holism and Evolution (1926).

Základní slovo Já – Ty lze vypovědět pouze celou bytostí. Kdo vypovídá „ty“,

nemá žádné „něco“, ale ocitá se ve vztahu. Ve skutečnosti se stáváme sami sebou

jen díky svému vztahu k „Ty“; stávajíce se sami sebou, vypovídáme „ty“. Veškerý

skutečný život je setkání (Buber, 1995).í

1 Teorie sociální práce I

z hlediska sociálního problému, ve kterém se ocitl, ale jako osoba, která má biologickou, psychologickou, spirituální, kulturní a sociální složku existence. Vzhledem k sociálním událostem, kolizním situacím, vážným potížím a sociálním problémům, ve kterých se člověk ocitne, může využít intervenci některých pomáhajících profesí, včetně sociální práce. Zvláštností současné sociální práce je právě toto holistické vidění člověka, který užívá její služby. Tato osoba nikdy není jen nositelem problému (není to např. jen „bezdomovec“). V první řadě je to osoba. Je to člověk, který se ocitl v sociální události bezdomovectví. Je člověkem bez přístřeší, bez práce, fi nančních příjmů, bez dokladů totožnosti, s narušenými rodinnými vztahy. Kromě sociálních problémů, může mít vážné zdravotní i psychické poruchy zdraví, mohl spáchat i trestnou činnost a může být závislý na alkoholu. Vždy však zůstává člověkem. Ve vztahu s tímto člověkem může – ba dokonce musí – sociální pracovník identifi kovat nejen jeho slabé stránky, ale i jeho zdroje a silné stránky. Tentýž člověk bez domova může být výborným kuchařem, zručným truhlářem, ochotný pomoci komukoliv jinému, kdo tuto pomoc potřebuje. Pro profesionálního sociálního pracovníka se stává tento člověk nikoliv pacientem, ale klientem .

Latinský pojem cliens měl několik významů: svěřenec, chráněnec, klient; poddaný; vazal, leník; přívrženec; sluha, učeň. Poprvé se pojem objevil v antickém Římě. Kromě patricijů a plebejců lze z historického hlediska rozlišovat v římské společnosti i tzv. klienty. Nejdříve šlo o cizince, kteří migrovali do Říma, kde se dobrovolně poddali patricijským rodinám, aby získali jejich ochranu (lat. kliente – dát se do služby). V nejstarší římské éře byl klient pravděpodobně polosvobodným občanem, od r. 400 před n. l. byl občanem plnoprávným. Vztah patronů a klientů spočíval ve vzájemné prospěšnosti a věrnosti. Klienti pracovali pro své patrony, kteří jim poskytovali různou podobu ochrany, od sociální až po právní (Mátel , 2010b).

V mezinárodní terminologii se alternativně k označení klient používalo označení uživatel služeb (angl. service user).

2

Upřednostňování tohoto výrazu se v sociální

práci zdůvodňuje tím, aby nebyla tato osoba příliš vázána na sociálního pracovníka ve významu klientů ve starověké římské společnosti, kde byli klienti zcela závislí na pánech a vlastnících pozemků. Nejnovějším trendem mezinárodních organizací IFSW (International Federation of Social Workers – Mezinárodní federace sociálních pracovníků) a IASSW (International Association of Schools of Social Work – Mezinárodní asociace škol sociální práce), potvrzeným i v novém etickém kodexu (IFSW, 2018), je skutečnost, že uživatelé služeb jsou označení jako lidé, se kterými (sociální pracovníci) pracují (angl. people with whom they work) nebo jednoduše lidé. Změna terminologie přitom není jen o předložkách, ale indikuje priorizaci participativního přístupu (pracovat s...) před expertním (poskytovat služby pro...). 2

Obdobně se pak ve slovenském etickém kodexu (2015) k označení klient používá

synonymum uživatel služeb sociální práce. Legislativním termínem ve slovenském

zákonu o sociálních službách je označení příjemce sociální služby. Zastáváme však

názor, že teorie sociální práce nemůže být vázána právní terminologií. Nepovažujeme

za správný trend sociální práce, aby byl odborný jazyk nahrazován právní terminolo

gií. Kromě toho je třeba dodat, že sociální práce je širší pojem, než je zákonem vyme

zená oblast sociálních služeb.

1Sociální práce v profesním chápání

Klient vždy zůstává svobodnou osobou a nositelem lidských práv, i v případech, kdy je v zájmu jeho ochrany částečně nebo zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. S tímto člověkem je sociální pracovník v profesionálním a zároveň v lidském vztahu. Jen v rámci takového vztahu mu může odborný pracovník napomoci s řešením problémů v mezilidských vztazích (IFSW, 2000; Mátel, 2011b), které jsou příčinou a/nebo důsledkem sociálních problémů. V rámci tohoto vztahu sociální práce usiluje o dosažení i dalších cílů profesionální pomoci, kterými může být: • zachování celistvosti člověka (Mühlpachr, 2008); • jeho posílení a zmocnění, vyjádřené v anglické terminologii výrazem empower

ment (por. IFSW, 2000, 2014; Thompson, 2010; Mátel et al., 2011b); • podpora k sebeurčení, vlastní zodpovědnosti, svépomoci a podpora jeho osobnosti

(Schilling, Zeller, 2007); • jeho ochrana (Tokárová, 2009; Pierson, Thomas, 2006) a zabezpečení (Strieženec,

1996); • jeho osvobození (pokud se nachází pod útlakem nebo je diskriminován) a zlepšení

prosperity (Thompson, 2010).

Sociální událost, která je pro člověka příčinou sociálních problémů, se však nemusí dotýkat pouze samotné osoby. Proto v sociální práci není klientem jen jednotlivec, ale může jím být celý sociální systém – konkrétně rodina, skupina nebo komunita. Všechny tyto sociální útvary považujeme vedle jednotlivce za klienty sociální práce, proto je jim třeba věnovat zvláštní pozornost. Kromě toho je třeba uvést, že jednotlivec, rodina, skupina nebo komunita jako primární objekty sociální práce se vždy nacházejí v sociálním prostředí, které jejich život zásadně ovlivňuje. Součástí tohoto prostředí mohou být různé organizace, stát, národní a mezinárodní instituce. Klienti jakož i sociální pracovníci se nacházejí vždy v konkrétním společensko-kulturním prostředí, žijí v konkrétním státě, pohybující se v rámci určitého mezinárodního prostoru.

Z pohledu jedince do tohoto sociálního prostředí patří i rodina. Z pohledu sociální práce můžeme chápat rodinu buď jako sociální prostředí klienta, se kterým sociální pracovník pracuje, nebo považujeme rodinu za primárního klienta.

Rodina je základní sociální skupinou. Je spojená s výlučností svých vztahů, soužitím, sdílením přítomnosti, společnými aktivitami, ale i očekáváním a plánováním společné budoucnosti (Matějček, 1998, In: Vágnerová, 2017). Vágnerová (2017, s. 19) uvádí, že „každá rodina žije svůj vlastní příběh, jehož specifi čnost je dána osobností rodičů, jejich vzájemným vztahem i chápáním hodnoty vlastní rodiny, kterou spoluvytvářejí“. Podle Mlčáka (2000) je rodinu možné chápat jako specifi cký systém tvořený členy, kteří jsou navzájem ve složitých vztazích. Rodina je však více než obyčejný souhrn těchto vztahů. Žádná rodina proto nemůže být důkladně pochopena výhradně z pohledu jednoho jejího člena a současně žádný člen rodiny nemůže být pochopen bez znalosti fungování celého rodinného systému, ve kterém žije. Levická (2007) výstižně napsala, že převážná většina klientů sociální práce je součástí nějaké rodiny a spolu s ní prožívá všechny zátěžové životní situace. Pokud tedy pomáháme řešit problém jednoho člena rodiny, děláme to vždy – vědomě či nevědomě – v kontextu celku.

1 Teorie sociální práce I

„Tradiční rodinou“ je chápána rodina nukleární, tvořená rodiči – otcem a mat

kou – a jejich dítětem, resp. dětmi. Takový typ rodiny však tvoří v současné Evropě asi jen čtvrtinu ze všech domácností (viz též Možný, 2008). Zbytek tvoří lidé žijící sami nebo jen s dítětem bez partnera, případně příslušníci tří nebo čtyř – z hlediska nukleárních rodin nekompletních – konstelací. Z těchto důvodů se používají širší defi nování rodiny. Například z aspektu sociální práce byla v americké Národní asociaci sociálních pracovníků (1982) rodina defi nována jako „seskupení dvou nebo více lidí považujících samy sebe za rodinu, kteří vezmou na sebe závazky, funkce a odpovědnosti, které jsou obecně nezbytné pro zdravý rodinný život“ (Barker, 2003, s. 155). Tato široká defi nice nechává prostor pro současnou různorodost typů rodin. Kromě tradiční rodiny sem mohou patřit i svazky, které nejsou založeny na pokrevním poutu, adopci nebo manželství, dále jednorodičovské rodiny (zejména svobodné matky s dětmi), široké typy rodin, dokonce v některých zemích i homosexuální partnerství nebo manželství. Mlčák (2000, s. 8) chápe rodinu jako „generační, strukturovanou skupinu osob, kterou spojují genetické, manželské, rodičovské, příbuzenské nebo adopční vztahy, které jsou uskutečněné formou společného a teritoriálně vymezeného soužití“. Z mezinárodního hlediska je tedy příznačné širší chápání rodiny i manželství, které tvoří její základ.

Právní řád České republiky obecnou defi nici rodiny jako takové neurčuje. Občan

ský zákoník defi nuje manželství a zvláštním právním předpisem je upravené registrované partnerství.

Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento

zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzá

jemná podpora a pomoc (§ 655 zákona č. 89/2012 Sb.).

Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví

vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem (§ 1 zákona č. 115/2005 Sb.).

V podmínkách Slovenské republiky je důležité uvést současné zákonné chápání

těchto institucí:

Manželství je jedinečný svazek mezi mužem a ženou (č. 41 Ústavy SR).

Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí. Rodina

založená manželstvím je základní buňkou společnosti (čl. 1 a 2 zákona č. 36/2005

Z. z., o rodine).

Funkční rodina má nejlepší předpoklady být vhodným prostředím pro formování

zdravé osobnosti a plní funkci prevence rizikového chování. V posledních desetiletích rodina procházela mnoha změnami, přičemž dochází k různým poruchám ve vztazích v rodině, a tím i v jejím celkovém fungování. Mydlíková (2008) uvádí, že je věcí tréninku naučit se pracovat s rodinou jako celkem, nejen s jejími jednotlivými členy.

Dalším sociálním útvarem, který může tvořit sociální prostředí jednotlivce a zá

roveň může být primárním klientem sociální práce, je skupina. Podle Nakonečného (2004) závisí vliv skupiny na jedince na řadě činitelů, situačních podmínek, struktuře a vlastnostech skupiny a na osobnosti jedince, který je vlivu skupiny vystaven.

Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento

zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzá

jemná podpora a pomoc (§ 655 zákona č. 89/2012 Sb.).

Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví

vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem (§ 1 zákona č. 115/2005 Sb.).

Manželství je jedinečný svazek mezi mužem a ženou (č. 41 Ústavy SR).

Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí. Rodina

založená manželstvím je základní buňkou společnosti (čl. 1 a 2 zákona č. 36/2005

Z. z., o rodine).

1Sociální práce v profesním chápání

Skupinou se rozumí v nejširším smyslu seskupení osob v prostoru nebo na základě určitého společného znaku (např. pohlaví, zájmů, problémů apod.). Pokud by tímto společným znakem byl příbuzenský poměr, patří mezi neformální primární skupiny

3

také rodina, o níž jsme pojednávali výše. Podobně jako rodina je také skupina dynamická jednotka. Změna jakékoliv části mění stav všech ostatních částí.

Sociální skupina je ze sociologického hlediska jedním ze sociálních útvarů, do kterých se lidé sdružují. Oproti společnosti či organizaci však není sociálním konstruktem. Je souborem živých aktérů, kteří vnímají sebe a druhé, jsou spolu v interakci a vzájemně se ovlivňují. Z aspektu sociální psychologie se „sociální skupinou označuje každé seskupení lidí, které ve vědomí těchto lidí vytváří vědomí sounáležitosti. V podstatě jde o souhrn dvou nebo více osob, které jsou navzájem spojeny vzájemnými psychickými vazbami, mají některé společné cíle, uznávají společné normy chování, navzájem na sebe působí a jsou ve vzájemném chování a řízení v jistém ohledu na sobě závislé“ (Gáborová , Ľ., Gáborová, Z., 2008).

Z kvantitativního hlediska označuje skupina více než jednoho jedince. Tvoří ji nejméně dva nebo tři lidé. Maximální počet se při malých sociálních skupinách uvádí 30–40 jedinců. Terapeutické a výcvikové skupiny však bývají menší (5–12 osob). Malé sociální skupiny tvoří osoby, které se znají, navzájem spolu komunikují a jsou formálně nebo neformálně integrované nějakým společným cílem. Na rozdíl od nich jsou velké sociální skupiny soubory osob s nějakou společnou demografi ckou charakteristikou, např. důchodci, vojáci, lékaři (Nakonečný, 2004). S nimi se však v pomáhajících profesích nepracuje, zajímavé jsou spíše z hlediska sociologických výzkumů. Mezi základní znaky malých sociálních skupin patří (viz též Nakonečný , 2004; Gáborová , Ľ., Gáborová, Z., 2008): • existence a sledování společných cílů; • interakce – vzájemné působení, ovlivňování, součinnost mezi jejími členy, která

se vytváří vztahy mezi nimi; • vědomí soudržnosti a spolupatřičnosti („my“), vědomí vzájemných psychických

vztahů, závislosti při dosahování společných cílů a uspokojování individuálních

potřeb členů skupiny a oprávněné očekávání členů skupiny v tomto směru; • existence společných cílů, uspokojování hodnot, názorů a norem, které regulují

jejich vzájemnou interakci a vystupování, alespoň v určitých oblastech; 3

Výraz primární skupina jako první použil americký sociolog Charles H. Cooley

(1864–1929). Vycházel přitom z předpokladu, že lidé se na jedné straně odlišují kul

turně, etnicky, rasově, fyzicky, ale na druhé straně mají určité obecné shodné rysy,

jejichž soubor tvoří lidskou přirozenost. Tyto rysy jsou podle něj univerzální a jimi

se člověk odlišuje od zvířat. Výchozí sociální zkušenost, základní hodnotový systém

a morální standardy člověk získává v témže typu sociálních skupin, které Cooley na

zval primárními skupinami. Jejich základní funkcí – ne vždy uvědomělou – je přenos

kulturních hodnot na jednotlivce. Cooley rozlišuje tři primární skupiny, a to rodinu,

skupinu vrstevníků a sousedství, které však od druhé poloviny 20. století principiálně

mění svůj charakter (viz též Kráľová, 2009). Pro primární skupinu je typické, že se

zakládá na přirozených citových vazbách. Sekundární skupiny se vytvářejí na základě

formálních kritérií.

1 Teorie sociální práce I

• prostorové a/nebo časové oddělení od ostatních individuí širšího okolí; četnost

sociálních kontaktů ve skupině; • určitá organizovanost – členové skupiny mají jisté místo, funkce, postavení.

Cílem sociální práce se skupinou (skupinové sociální práce) je zlepšení kvality života celé skupiny a podpora individuálních potřeb členů skupiny. Patří sem navozování změny chování, rozvoj sociálních dovedností, posílení sebevědomí atd. K očekávané změně má dojít v sociálním fungování skupiny a v běžném životě každého účastníka (viz též Matoušek, 2008b). Schilling (1999, s. 207) jako cíl skupinové sociální práce uvádí „zajištění jistoty, podpory a pomoci prostřednictvím skupinových zkušeností jednotlivých jejích členů a zprostředkování hodnot a norem, jakož i nabídky možnosti řešení problémů těchto členů“. Levická (2008) upozorňuje, že navzdory skutečnosti, že skupina tvoří „celek“, sociální pracovník nesmí zapomenout na individuální projevy a potřeby jednotlivých jejích členů.

Třetím sociálním útvarem, který může tvořit sociální prostředí jedince a zároveň může být primárním klientem sociální práce, je komunita. Rozumíme tím sociální seskupení jedinců, rodin nebo skupin, kteří sdílejí jisté hodnoty, služby, instituce, zájmy nebo geografi ckou blízkost (viz též Barker, 2003). Z kvantitativního hlediska je komunita sociálně početnější jednotka než skupina.

Z etymologického hlediska je termín komunita odvozen ze starobylého latinského adjektiva communis – společný, sdílený mnohými nebo všemi, všeobecný, veřejný (např. res communis – obecný zájem). Substantivum communitas označuje společenství nebo společnost obecně, resp. s důrazem na vzájemné vztahy, družnost. Ve středověku se vztahovalo i na spoluobčany či obec. Stará francouzština používala výraz communité, angličtina community.

Podle německého sociologa Ferdinanda Tönnies e

4

(1887) odlišuje komunitu, resp.

pospolitost (něm. Gemeinschaft, angl. Community) od společnosti (něm. Gesellschaft, angl. Society nebo Association) porozumění, kterým oplývají všichni její členové. Typické pro komunitu jsou blízkost, tradiční a osobní vztahy, kde lidé chápou své sociální pozice ve vztahu jeden k druhému. Podle Tönniese komunitní (něm. gemein schaftlich) vztahy byly v minulosti typické zejména pro rodiny, vesnice a malé zeměpisné jednotky, zatímco společenské (něm. gesellschaftlich) vztahy převládaly ve městech a větších sociálních jednotkách. Polský sociolog Zygmunt Bauman

5

(2006) uvádí, že z po

citového hlediska invokuje slovo komunita vždy něco dobrého. Ať už slovo komunita znamená cokoliv, vždy je dobré „mít komunitu“, „patřit do komunity“. Pokud je však komunita spojena se skupinami občanů, pro které je příznačný sociálně nepřizpůsobivý způsob života (ve smyslu jeho chápání majoritou), může nabýt slovo komunita i negativní konotaci. Na Slovensku a v České republice je to zejména v souvislosti s marginalizovanými romskými komunitami nebo komunitami migrantů. 4

Ferdinand Tönnies (1855–1936) – německý sociolog, fi lozof a ekonom byl jedním ze

zakladatelů Německé společnosti pro sociologii (1909). Patří k představitelům tzv.

formální sociologie a nejznámější je jeho dílo Gemeinschaft und Gesellschaft (1887),

v anglickém překladu Community and Society.

1Sociální práce v profesním chápání

Pro komunitu je příznačná diverzita, tedy rozmanitost a široká škála. Pojivem v různorodosti rozličných konceptů komunity je to, že lidé mají něco společného, co spolu sdílejí. Ono společné, co lidi navzájem spojuje, můžeme identifi kovat jako: • geografi cké místo, území nebo sdílení společného bydliště (trvalého nebo přechod

ného charakteru), ke kterému patří zejména společné služby, instituce – v tomto

smyslu se mluví o místní (lokální, sídelní) komunitě, občanské komunitě, kde její

členové mohou zlepšovat kvalitu svého života v ní a odstraňovat vzniklé problé

my. Komunita může být chápána i jako politická entita a v jednotlivých státech

tvoří specifi cké organizační jednotky, např. provincie, kantony, územní celky, města,

obce apod.; • kultura, hodnoty, tradice společné například pro specifi cké etnikum (etnická ko

munita), národnost (národnostní komunita), náboženství, víru a spiritualitu (nábo

ženská nebo spirituální komunita); • zájmy, záliby, koníčky, aktivity – půjde o zájmovou komunitu, profesní komunitu

(např. lékařskou, podnikatelskou), vědeckou komunitu apod., z novějších typů ko

munit sem patří i virtuální komunity; • problémy různého charakteru a jejich odstraňování, zmírňování a léčení, např. te

rapeutická komunita; • vzdělávání, např. prostřednictvím společných výcviků či tréninků.

Komunita je něčím víc než jen souhrnem jedinců, rodin nebo skupin. Z hlediska strukturální perspektivy bývá často představována jako prostředník mezi jednotlivcem a státem, resp. společností jako celkem (Durkheim, 1893; Martines-Brawley, In: Edwards et al., 2004). Komunita přitom přispívá k formování, socializaci a transformaci jedinců.

Pro sociální práci s komunitou (komunitní práci) je podle Řezníčka (1994) typické to, že se uskutečňuje ve prospěch většího množství lidí, angažují se v ní občanští aktivisté nebo přímo obyvatelstvo a že je k ní třeba spolupráce s představiteli samosprávy nebo státní politiky. Vitálošová (2013) zdůrazňuje, že komunitní sociální pracovníci a pracovnice ve své praxi mobilizují obyvatele, aby aktivně vzali svůj život do vlastních rukou. Podporují je v tom, aby se jednotlivci spojovali a řešili problémy, které by sami řešit nedokázali, a aby odstraňovali bariéry, které jim stojí v cestě. Spolu s obyvateli tak spíše ovlivňují okolnosti, v nichž lidé žijí, než by přímo pomáhali v těžkých situacích. Mezi cíle komunitní práce ve smyslu územní komunity patří podle Navrátila (2001): • studium sociálních potřeb a problémů lokality; • ovlivňování sociálních změn prostřednictvím analýzy sociálních situací a formo

vání vztahů mezi různými skupinami daného celku tak, aby tento celek dospěl

k realizaci žádoucích cílů; • zpracování návrhů řešení potřeb a problémů; 5

Zygmunt Bauman (1925–2017) – polsko-britský sociolog židovského původu. Zabýval

se zejména refl exí současné společnosti v otázkách ambivalence modernity a interpretaci

holocaustu.

1 Teorie sociální práce I

• zajištění podpory pro navrhování řešení; • snaha zapojit do komunitního života všechny kategorie obyvatel; • integrace všech dostupných prostředků komunity na realizaci projektu.

Klienty sociální práce můžeme považovat za primární objekty sociální práce, v humanistickém jazyce je však vhodné nazývat je spíše jejími subjekty. Práci s jedincem můžeme označit jako mikroúroveň sociální práce, resp. mikropraxi. Pokud jsou klienty sociální práce rodiny nebo malé skupiny, mluvíme o mezoúrovni sociální práce, resp. mezopraxi. Při komunitě a společnosti jako celku rozlišujeme makroúroveň sociální práce, resp. makropraxi. Do makroúrovně sociální práce můžeme zařadit i mezinárodní sociální práci, zahrnující zejména rozvojovou a humanitární pomoc.

Někteří autoři explicitně mezi klienty sociální práce uváděli i (sociální) instituce (Strieženec, 1996; Mátel, Schavel et al., 2011) a dokonce i společnost (Levická, 2002). V předložené publikaci je budeme chápat spíše jako součást společenského prostředí, ve kterém se klienti sociální práce nacházejí a se kterým se vzájemně ovlivňují. Tomuto institucionálnímu a společenskému prostředí se budeme věnovat ve zvláštních podkapitolách. 1.2 Cílové skupiny sociální práce Z hlediska typologie, neboli rozdělení podle předem stanovených kritérií, lze rozlišovat cílové skupiny klientů sociální práce podle symptomatologie následovně (Schavel et al., 2010): • Sociálně-patologické jevy

6

– patří sem klienti, v jejichž životě se vyskytly so

ciálně-patologické jevy, jako jsou delikvence, kriminalita, obchodování s lidmi,

prostituce (sexuální průmysl), domácí násilí (včetně CAN syndromu, partnerského

násilí a násilí na seniorech), sebevražedné projevy, závislosti (látkové i nelátkové),

destruktivní kulty a sekty. Vzhledem k těmto jevům mohou být v pozici aktérů, ale

i obětí. • Sociálně-ekonomické problémy – početnou skupinu klientů sociální práce tvoří

v naší společnosti lidé nezaměstnaní, osoby bez domova a chudí (jednotlivci, rodi

ny, zvláště jednorodičovské rodiny, zadlužení apod.). • Problémy věku – tuto skupinu tvoří klienti vzhledem ke specifi ckému chová

ní nebo rizikům vzhledem k věku. Jde především o období dětství, dospívání

a stáří. 6

V současné sociologii se používá označení sociální deviace. Deviace jako odchylka

od normy však může být i pozitivní (např. nadměrně nadané děti ve škole, abstinen

ce apod.). Z perspektivy sociální práce, kriminologie či sociální pedagogiky se tyto

disciplíny zabývají primárně negativními a společensky škodlivými deviacemi, jejich

prevencí a eliminací ze společnosti. Proto upřednostňujeme označení sociální patologie

před sociologickým označením sociální deviace.

1Sociální práce v profesním chápání

• Sociální skupiny – klienty sociální práce se stávají lidé, kteří se identifi kují s nor

mami a ideologií různých kulturních, sociálních a extremistických skupin. Pří

slušníci těchto skupin jsou charakterizováni odlišným životním stylem. Patří sem

fotbaloví chuligáni, pravicoví extremisté, subkultury mládeže (např. grafi tisti, emo

apod.), ale také etnické minority, na Slovensku zejména marginalizované romské

skupiny. • Zdravotní problémy – společným rysem této skupiny klientů jsou somatická

nebo psychická onemocnění, příznaky poruch, dlouhodobá hospitalizace, chro

nické zdravotní problémy, ztráty samostatnosti. Patří sem zejména dlouhodobě

hospitalizovaní a nevyléčitelně nemocní. • Zdravotní postižení – klienty sociální práce jsou jedinci, kteří jsou mentálně,

smyslově, tělesně nebo vícenásobně postižení. Kromě uvedeného členění klientů rozlišujeme klienty i podle určitého typu chování, které vyžaduje od sociálního pracovníka určité specifi cké přístupy. Ty můžeme najít ve všech výše uvedených cílových skupinách klientů. Může to být (Schavel, 2010; Gabura, 2013): • Klient v odporu používá odpor jako ochranu před zásahy, které by mohly ohrozit

jeho integritu nebo by ho nutily k seberefl exi. Sociální pracovník by v takovém

případě měl motivovat klienta ke spolupráci, zapojit ho do rozhodovacích procesů. • Klient s manipulativním chováním má tendenci vyřešit problém ve svůj pro

spěch nečistými prostředky. Takový klient může manipulovat se sociálním pracov

níkem i ve snaze dělat se jiným, lepším. Od sociálního pracovníka vyžaduje práce

s manipulativním klientem asertivní chování, jasné vysvětlení pravidel spolu

práce. • Klient s agresivním chováním má tendenci dosáhnout řešení svého problému

ve svůj prospěch prostřednictvím agresivních projevů chování, mezi které patří

vyhrožování, verbální i fyzické napadání. Sociální pracovník musí být připraven

na to, aby nechal klienta vyventilovat, aby byl klient schopen racionálního myšlení

a jednání. • Mlčenlivý klient svým mlčením obvykle vyjadřuje nejistotu, obavy, nedůvěru,

a to zejména v první fázi kontaktu. Sociální pracovník by se měl naučit na základě

verbálních a neverbálních projevů klienta rozlišit různé typy mlčení a diferenco

vaně s nimi pracovat. • Klient s projevy deprese, nejčastěji se projevuje jako zármutek při ztrátě někoho

nebo něčeho důležitého. Sociální pracovník by měl umět tyto příznaky identifi ko

vat. Při klinických projevech deprese je nutná spolupráce sociálního pracovníka

s psychiatrem, který může realizovat odbornou diagnózu a nastavit léčbu. • Klient se suicidálními projevy – i tady je velmi důležitá spolupráce s psychiat

rem a je třeba rozpoznat projevy, které by mohly naznačovat sebevražedné sklony

klienta.

Důležité je i rozdělení klientů podle dobrovolnosti. Zatímco u dobrovolných klientů můžeme počítat s jejich aktivní spoluprací, nedobrovolný klient často pomoc odmítá. Přichází za sociálním pracovníkem na základě nařízení nebo tlaku okolí a blízkých.

1 Teorie sociální práce I

U nedobrovolných klientů je třeba jasně stanovit pravidla vzájemné spolupráce a prioritní je zejména jejich motivování. Pokud se nepodaří podnítit klienty ke spolupráci, pak intervence končí bez pozitivního efektu u obou stran. Nedobrovolné klienty je ale třeba informovat o omezeních vyplývajících z ukončení poskytování služeb i o dalších alternativních možnostech poskytování jiných forem a druhů služeb sociální práce. 1.3 Organizace a instituce Širším společenským prostředím, ve kterém se realizuje sociální práce, je organizace nebo instituce. Ta pak ovlivňuje nejen klienty, ale i sociální pracovníky, kteří jsou do větší či menší míry jejich součástí.

Organizace obecně označuje uspořádání celku, resp. systému a jeho složení z jednotlivých částí. Podle Vláčila (In: Petrusek et al., 1996) je organizace ze sociologického hlediska sociální jev nebo útvar založený na plánované koordinaci skupinových aktivit, kontinuálně fungující v důsledku dělby práce a hierarchie autority směřující k dosažení společného cíle. Podle Kráľové (2009) první systematický výklad organizace podal německý sociolog Max Weber (1864–1920). Organizace představují způsob, jak pravidelně koordinovat lidi, jejich práci nebo její produkty v čase a prostoru. Formální organizace představuje uměle vytvořený nástroj koordinace aktivit většího počtu lidí za určitým pevně stanoveným cílem (Keller, 2010). Podle Kellera všechny formální organizace vznikají jako pokusy o řešení téhož problému: zajistit koordinaci společné akce většího počtu lidí a její stálost, která by byla nezávislá na náhodné výměně konkrétních osob.

Z etymologického hlediska pochází výraz organizace ze starořeckého substantiva organon – nástroj, orgán, instrument. Ten převzala latina v podobě orgánum. Francouzština užívala organisation ve významu uspořádání, zřízení, což později převzaly i další evropské jazyky.

Klientům sociální práce může být poskytována sociální služba v jejich domácím nebo jiném přirozeném prostředí (např. ulice vzhledem k lidem bez domova). V tomto případě mluvíme o terénní sociální práci. Vliv organizace na výkon sociální práce je při této formě obvykle jen na straně podmínek výkonu sociálního pracovníka. Větší organizační vliv má sociální práce v případech, kdy se realizuje v prostředí, které patří instituci poskytující služby sociální práce. Pokud do tohoto prostředí klienti docházejí na vymezený čas, mluvíme o ambulantní sociální práci. Ta se realizuje nejčastěji v poradnách, denních stacionářích, centrech sociální pomoci nebo v kancelářích sociálních pracovníků. Podmínky výkonu sociální práce jsou v nich organizačně ovlivněny (např. úředními hodinami, způsobem sezení, uspořádáním poradny apod.). To platí i v případech, kdy jsou klientům dlouhodoběji poskytovány služby sociální práce v různých zařízeních sociálních služeb nebo při výkonu opatření sociálně-právní ochrany dětí a sociální kurately. Klienti do takových zařízení nedocházejí, ale přímo tam bydlí. Mluvíme o pobytové (rezidenciální) sociální práci. Organizace, kde jsou služby poskytovány, mají vytvořenou jistou organizační kulturu, která bývá vnímána jako „duše organizace“.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.