načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Teologický slovník - Karl Rahner

Teologický slovník
-20%
sleva

Kniha: Teologický slovník
Autor:

2., revidované vydání Rahnerova slovníku zahrnuje více než 600 hesel
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  199 Kč 159
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 77%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-01-01
Počet stran: 496
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 491 stran
Vydání: Vyd. 2., rev., Ve Vyšehradu 1.
Název originálu: Kleines theologisches Wörterbuch
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložili František Jirsa, Jan Sokol a Jan Kranát
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788070219348
EAN: 9788070219348
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Slovník obsahuje více než 600 hesel. Krátce vysvětluje nejdůležitejší pojmy současné katolické nauky víry (dogmatiky). Dílo jednoho z nejdůležitějších teologů 20. století (konkrétně 2. vatikánského koncilu). Touto knihou se dostává k českému čtenáři souborný přehled teologie, který zpracoval jeden z nejvýznačnějších katolických teologů 20. století Karl Rahner (1904-1984). Za svého života působil nejprve v duchovní správě a potom jako profesor na teologických fakultách v Rakousku a Německu, byl jedním z poradců na 2. vatikánském koncilu a významně se podílel na tvorbě a vypracování koncilových dokumentů. Kleines Theologisches Wörterbuch - tak zní původní titul knihy - zpracoval Karl Rahner s pomocí svého asistenta Herberta Vorgrimlera (nar. 1929). Je jednou z jeho nejvydávanějších knih. Od šedesátých let vyšel v němčině v šestnácti reedicích a dosáhl celkového nákladu přibližně 200 000 výtisků, byl přeložen do angličtiny, francouzštiny, španělštiny, italštiny, polštiny, maďarštiny a dalších jazyků. Karl Rahner nechce ve svých spisech čtenáře jen teoreticky poučovat, jeho teologická tvorba měla vždy pastorační charakter a byla určena nejen bohoslovcům a kněžím, ale zejména všem těm, kteří v kontextu sekularizovaného světa s jeho mnohostí věrouk a přesvědčení vážně a poctivě přemýšlejí o své víře, jejích základech a souvislostech. Své si v Rahnerově knize najdou také ti, kdo do setkání s teologií přinášejí především své otázky a pochybnosti. Nakladatelská anotace plná.

Popis nakladatele

2., revidované vydání Rahnerova slovníku zahrnuje více než 600 hesel

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Karl Rahner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KARL RAHNER

HERBERT VORGRIMLER

TEOLOGICKÝ

SLOVNÍK


VYŠEHRAD


© Verlag Herder Freiburg im Breisgau, 1988

Translation © František Jirsa, Jan Sokol, Jan Kranát, 2009

ISBN 978-80-7021-934-8


7

PŘEDMLUVA K 10. NĚMECKÉMU VYDÁNÍ

I ve svém desátém vydání zachovává tato knížka svůj záměr, totiž krátce

vysvětlit nejdůležitější pojmy současné katolické nauky víry (dogmatiky

a pokud možno dějin dogmat) a přitom vždy mít též na zřeteli teologické

otázky nekatolických křesJanů. Pro nové vydání jsme všechna heslazkontrolovali, mnohá přepsali, část jich zcela změnili, asi 30 nových zařadili

a některá, která se zdála postradatelná, vypustili. Tam, kde to bylo nutné,

jsme připojili odkazy na texty 2. vatikánského koncilu. Byl rozšířenrejstřík, údaje o dokumentech církevního učitelského úřadu jsou o něco

podrobnější.

Teologie je v poslední čtvrtině tohoto století vystavena naléhavějším otázkám, než jsme předvídali při prvním vydání této knihy. Pokusili jsme se zde reagovat na četné nové výzvy, aniž bychom chtěli vzbudit dojem, že křesJanství zná na všechno odpověM.

Náš spolupracovník Kuno Füssel přispěl řadou nových hesel,především z interdisciplinární oblasti, která mají vlastní označení (K. F.).Kromě toho nám značně pomohli Annerose Köster, Birgit Stüer a Norbert Becker. Všem jsme za to vděčni. Mnohé podněty vidíme stejně jasně, jako naši kritikové; nemohli jsme všechny přijmout, aniž bychom radikálně změnili koncepci a rozsah této knihy. Leden 1976 Karl Rahner, Herbert Vorgrimler PŘEDMLUVA K 1. ČESKÉMU VYDÁNÍ Touto knihou se dostává k českému čtenáři souborný přehled teologie, který zpracoval jeden z nejvýznačnějších katolických teologů tohoto století Karl Rahner (1904–1984). Za svého života působil nejprve v duchovní správě a potom jako profesor na teologických fakultách v Rakousku a Německu, byl jedním z poradců na 2. vatikánském koncilu a významně se podílel na tvorbě a vypracování koncilových dokumentů. Celý život se věnovalteologii, je mj. autorem souboru článků a studií ze všech oblastí teologie, kterým je 16 svazků Schriften zur Theologie, napsal vedle toho 50 knih, redigoval (a z velké části i psal) rozsáhlý desetisvazkovýLexikonfürTheologie und Kirche (1957–1965).

KleinesTheologischesWörterbuch – tak zní původní titul knihy –zpracoval Karl Rahner s pomocí svého žáka Herberta Vorgrimlera (nar. 1929) a je jednou z jeho nejvydávanějších knih.

Od šedesátých let vyšel v němčině v šestnácti reedicích a dosáhlcelkového nákladu přibližně 200 000 výtisků, byl přeložen do angličtiny,francouzštiny, španělštiny, italštiny, polštiny, maMarštiny a dalších jazyků. Jeho vydání v češtině v minulých letech zabránila komunistická cenzura.

Karl Rahner nechce ve svých spisech čtenáře jen teoreticky poučovat, jeho teologická tvorba měla vždy pastorální charakter a byla určena nejen bohoslovcům a kněžím, ale především širšímu okruhu věřících, jejichž nelehký zápas o víru v současném sekularizovaném světě Rahner jasně viděl. Jazyk a styl Rahnerových děl – a to platí i pro Teologický slovník – není snadný, klade na čtenáře značné nároky a nutí ho ke spolupráci. Kdo však nelituje vynaloženého úsilí a osvojí si pro svůj praktický život např. obsah hesel nemoc, osud, smrt aj. z tohoto slovníku, získá i velkou pomoc pro svůj duchovní život a s důvěrou v Boha, o níž se v nich tak často mluví, najde i oporu v různých životních situacích.

Zvláštností této knihy totiž je, že není pouze slovníkem čiencyklopedií, po které čtenář sáhne, chce-li se poučit o nějakém heslu, ale že ji může pročítat jako každou běžnou knihu postupně od začátku až do konce.

Jedním z podstatných rysů Rahnerovy teologie je její hlubokézakořenění v tradici a zároveň odvážné vykročení do budoucnosti. Rahnerpracuje neustále s pojmem „duchovní zakoušení“ a chce pomoci čtenáři, aby i on mohl zakoušet Boha vždy blízkého člověku. Protože na první pohled vzbuzuje současný ztechnizovaný svět dojem, jako by člověk už nemohl realizovat nic jiného, než to, čeho se může materiálně zmocnit nebo co může vyprodukovat, znamenalo Rahnerovo slovo pro mnoho lidírozhodující pomoc, aby poznali svou vlastní transcendenci a v ní zakoušeli Boha. Rahnerovo dílo je tak i příspěvkem k boji proti různýmmanipulátorům, namlouvajícím lidem, že člověk může být šJastný a spokojený sám od sebe na základě splnění všech svých materiálních potřeb a finančních požadavků, o které jde „až v první řadě“.

Je však hlubokou zkušeností tohoto života, že je v něm zakotvena i duchovní oblast, že život má duchovní dimenzi, kterou člověk nemůže beztrestně zanedbávat.

Teologie je řečí o Bohu tohoto „zakoušení“, z něho vychází a opět se k němu vrací. Karl Rahner ji nazývá „reductio in mysterium“,mystagogií člověka, uvedením do jeho nejhlubšího a konečného tajemství. V celé Rahnerově teologii se objevuje antropologický výchozí bod, ve své reflexi začíná „zdola“, to jest od existenciální situace člověka, nikoliv odvýpovědí víry. Neznamená to nějaké zpochybňování víry, ale pouzemetodologické východisko. Sám Rahner tento svůj antropologický způsobpředkládání teologie nazývá trascendentálně-antropologickou teologickou metodou.

Cesta, kterou Rahner člověku ukazuje a ke které ho vede, je zbožnost: velebení Boha, statečné setrvávání v jeho absolutní tajemnosti, tichá důvěra, bezejmenná oddanost spojená s pevným přesvědčením o Boží existenci. Cesta našeho života může přitom – jak píše Rahner v jedné své práci – „procházet jen uprostřed všedního života s jeho obtížemi apovinnostmi, proto není možné zvládnout všední den útěkem, ale jenodoláváním a proměňováním. Bůh musí být hledán a nalézán ve světě, proto musí být všední den Božím dnem, musí být prožíván ve formě neartikulované modlitby“ (O nutnosti a požehnání modlitby).

Rahnerův pohled na člověka je plný optimismu: je přesvědčen, „že mnoho ... lidí prožívá svůj život v dobrém přesvědčení, a proto žijí vosvobozující pravdě. Ale mnozí z těch, kteří žijí prostě, mlčky a ostýchavě, v odpovědnosti, lásce a věrnosti všedního dne, nejsou schopni pro sebe samy ani pro jiné tuto osvobozující pravdu objektivizovat a pozdvihnout do formulovaného vyznání. Upadají do rozpaků a do pochybností o tom, že se v jejich životě uskutečňuje něco skutečně tak vysokého a skrytého, to, co se o konečném smyslu lidského života tvrdí v náboženskýchpoučkách“ (Odvaha křesJana). Tam, „kde se hořký, zklamávající, rozdrobený všední den prožívá vyjasněn až k přijetí konce ... tam je Bůh a jehoosvobozující milost. Tam je mystika všedního dne, nalézání Boha ve všech věcech, tam je střízlivé opojení ducha, o kterém hovoří církevní učitelé a stará liturgie“ (Zakoušení ducha).

Patří k podnětům Rahnerovy teologie, že se dnes více hovoří onestvořené milosti, jakou je Bůh sám ve svém sebesdílení člověku; že se pojímá s větší vážností všeobecná spasitelná Boží vůle (srov. např. novýKatechismuskatolickécírkve), a proto se už automaticky nepředpokládá věčný trest pro nepokřtěné zemřelé děti, pohany a ateisty; že přirozenost a milost se navzájem od sebe neodtrhávají – tato a podobná pojetí jsou dnes užpostupně natolik rozšířena, že se dá mluvit o vznikající názorové jednotě.

Je třeba připomenout i skutečnost, že teolog Karl Rahner hledal od samého počátku dialog, je možno vysledovat trvalou tendenci rozšiřovat rozsah zkoumání na základě znalosti otázek evangelické teologie a – aniž by přitom přistoupil na nesprávné kompromisy – vlastní teologii a výklad církevních dogmat formulovat tak, aby se pro jejich porozumění ze strany evangelických křesJanů a teologů nevytvářely větší potíže, než jenezbytně nutné.

Na závěr této předmluvy snad už jen přání, aby každému čtenářipřinesla tato kniha skutečný duchovní prospěch, který mu teologie Karla Rahnera nabízí a je schopna poskytnout. Český překlad byl pořízen podle 10. německého vydání z roku 1976. Pro české vydání doplnil několik hesel Jan Sokol (J. S.); s ohledem na české prostředí byla v ojedinělých případech některá hesla poněkud zkrácena či vypuštěna.

1996


11

EDIČNÍ POZNÁMKY K 2. ČESKÉMU VYDÁNÍ

Pro toto vydání byl první český překlad důkladně zrevidován. Bylo téždo

plněno 66 vypuštěných hesel a doplněny vynechané části hesel a některé

údaje o církevních dokumentech. Byl připojen i doplňující rejstřík. Jelikož

10. německé vydání, podle něhož byl překlad pořízen, vyšlo v roce 1976,

byly odkazy na Codex iuris canonici aktualizovány podle platného CIC

z roku 1983. Česká terminologie byla pokud možno uvedena do souladu

s českým vydáním Katechismu katolické církve (Zvon, Praha 1995) apubli

kacemi Dokumenty II. vatikánského koncilu (Zvon, Praha 1995) a Kodex

kanonického práva (Zvon, Praha 1994). Stručné doplňky překladatelů nebo

redaktora v některých heslech (týkající se většinou české terminologie)

jsou uvedeny v hranatých závorkách [ ].

Při přípravě tohoto vydání velmi ochotně poskytovali odbornou ijazy

kovou pomoc prof. ThDr. Pavel Filipi, Jan Kranát, Ph.D., doc. RNDr.Vla

dimír Petkevič, CSc. a Jan Roskovec, Th.D. Jan Kranát a Jan Roskovec

přispěli též překladem vypuštěných i některých dalších hesel. Všem patří

upřímný dík.

Červen 2009


Zkratky

12

Gn Genesis (1. Mojžíšova)

Ex Exodus (2. Mojžíšova)

Lv Levitikus (3. Mojžíšova)

Num Numeri (4. Mojžíšova)

Dt Deuteronomium

(5. Mojžíšova)

Joz Jozue

Sd Soudců

Rt Rút

1 Sam 1. Samuelova

2 Sam 2. Samuelova

1 Král 1. Královská

2 Král 2. Královská

1 Kron 1. Kronik (Paralipomenon)

2 Kron 2. Kronik (Paralipomenon)

Ezd Ezdráš

Neh Nehemjáš

Tob Tobijáš

Jdt Judit

Est Ester

1 Mak 1. Makabejská

2 Mak 2. Makabejská

Job Jób

Ž Žalmy

Př Přísloví

Kaz Kazatel

Pís Píseň písní

Mdr Moudrosti

Sír Sírachovec

Iz Izajáš

Jer Jeremjáš

Pláč Žalozpěvy, Nářky

Bar Baruch

Ez Ezechiel

Dan Daniel

Oz Ozeáš

Jl Jóel

Am Ámos

Abd Abdijáš

Jon Jonáš

Mich Micheáš

Nah Nahum

Hab Habakuk

Sof Sofonjáš

Ag Ageus

Zach Zacharjáš

Mal Malachiáš

ZKRATKY BIBLICKÝCH KNIH

STARÝ ZÁKON


13

Zkratky

Mt Matouš

Mk Marek

Lk Lukáš

Jan Jan

Sk Skutky apoštolů

Řím List Římanům

1 Kor 1. list KorinJanům

2 Kor 2. list KorinJanům

Gal List GalaJanům

Ef List Efezanům

Flp List Filipanům

Kol List Kolosanům

1 Te 1. list Tesalonickým

2 Te 2. list Tesalonickým

1 Tim 1. list Timoteovi

2 Tim 2. list Timoteovi

Tit List Titovi

Flm List Filemonovi

Žid List Židům

Jak List Jakubův

1 Petr 1. list Petrův

2 Petr 2. list Petrův

1 Jan 1. list Janův

2 Jan 2. list Janův

3 Jan 3. list Janův

Jud List Judův

Zj Zjevení Janovo

(Apokalypsa)

NOVÝ ZÁKON


Zkratky

14

ZKRATKY DOKUMENTŮ 2. VATIKÁNSKÉHO KONCILU

AA Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem

AG Dekret o misijní činnosti Ad gentes

ChD Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus

DH Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae

DV Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum

GE Deklarace o křesJanské výchově Gravissimum educationis

GS Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes

IM Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica

LG Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium

NAe Deklarace o poměru církve k nekřesJanským náboženstvím

Nostra aetate

OE Dekret o katolických východních církvích Orientalium ecclesiarum

OT Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius

PC Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis

PO Dekret o službě a životě knězi Presbyterorum ordinis

SC Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium

UR Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio


15

Zkratky

OSTATNÍ ZKRATKY

CIC Codex iuris canonici (1983)

DS Denzinger, H., Schönmetzer, A.:Enchiridion Symbolorum, 32. vyd.,

Barcelona – Freiburg 1963

2.vat. 2.vatikánský koncil

hebr. hebrejsky

lat. latinsky

něm. německy

řec. řecky


17

A

Absolutní 27

Adam 27

Adopcianismus 28

Aftartodoketismus 28

Agapé 28

Agnosticismus 28

Aión 28

Aitiologie viz Etiologie 111

Akcident 29

Akt 29

Alexandrijská teologická škola 31

Anakefalaiosis 31

Analogia fidei 31

Analogie, analogia entis 32

Analysis fidei 33

Anamnéze 33

Andělé 34

Angelologie 36

Anima naturaliter christiana 36

Anonymní křesJanství 36

Antikrist 37

Antinomismus 37

Antiochijská teologická škola 37

Antropocentrismus 38

Antropologie 38

Antropomorfismus 40

Apokalyptika 41

Apokatastasis 41

Apokryfy 42

Apollinarismus 42

Apoštolové 42

Apoštolská posloupnost 43

Apoštolská povaha církve 44

Apropriace 44

Arianismus 45

Aseita 45

Asketika 46

Askeze 46

Ateismus 47

Atricionismus 50

Augustinismus 50

Autentičnost Písma 51

Autonomní 51

Autorita 51

B

Bajanismus 52

Bañezianismus 52

Bázeň Boží 52

Bezhříšnost 53

Bible viz Písmo svaté 286

Biblická kritika 54

Biblická teologie 54

Biřmování 55

Biskup 56

Blaženost 58

Boží dítě 58

Boží lid 59

Boží panství 60

Božské ideje 60

Bratři Ježíšovi 61

Budoucnost 61

Budování 61

Bůh 62

Bytí 65

Bytnost viz Podstata 293

HESLÁŘ


Heslář

18

C

Cenzury viz Teologické

kvalifikace 408

Cesta 66

Cíl 66

Církev 67

Církev slyšící 73

Církevní dějiny 73

Církevní otcové 73

Církevní právo 74

Církevní přikázání 75

Církevní učitel 75

Citové náboženství 76

Communicatio idiomatum 76

Coredemptrix 77

Ctnost 77

Č

Čas, časovost 78

Člověk 79

D

Ďábel 80

Dědičný hřích 80

Definice 82

Deismus 82

Dějinnost 83

Dějiny dogmat 83

Dějiny spásy 84

Demiurg 85

Demokratizace 85

Démoni 86

Demytologizace 87

Depositum fidei 88

Desatero 89

Desiderium naturale 89

Destrukční teorie 89

Determinismus 90

Diakon viz Jáhen 146

Dialektická teologie 90

Dialog 90

Dichotomismus 91

Disciplina arcani 91

Dispozice 91

Ditheismus 92

Dobro 92

Dogma 93

Dogmatické skutečnosti 95

Dogmatika 95

Doketismus 96

Dokonalost 97

Donatismus 97

Doxa 97

Dualismus 98

Duch 98

Duch svatý 99

Důkaz existence Boží 100

Důkaz z Písma 102

Duše 103

E

Ebed JHVH 104

Ekleziologie 105

Ekumenické hnutí 105

Emanace 107

Emancipace 107

Encyklika 108

Epifanie 108

Eschatologie 108

Etika 110

Etiologie, aitiologie 111

Eucharistie 111

Eva 114

Evangelijní rady 114

Evangelium 115

Exegeze 115

Existence 116

Existenciál, nadpřirozený

existenciál 116

Existenciální etika 117

Extra ecclesiam nulla salus 118

Heslář

F

Farizeové 118

Fideismus 119

Fiduciální víra 119

Filioque 119

Filozofie a teologie 120

Forma 124

Fundamentální články 125

Fundamentální teologie 125

G

Galikanismus

viz Konciliarismus 173

Generacianismus 126

Gnóze 127

H

Habitus 129

Hereze 129

Hermeneutika 131

Homoúsios 131

Horské kázání

viz Kázání na hoře 162

Hřích 132

Hybatel, První hybatel 133

Hylemorfismus 133

Hyperdulie 134

Hypostatická unie 134

Hypostaze 136

CH

Charakter, svátostný charakter 137

Charizma 137

Christocentrismus 138

Christologie 138

Chudoba 139

I

Ideologie 140

Imanence 141

Imanentní apologetika 141

Imputativní ospravedlnění 142

Individualita 142

Iniciace 142

Inkarnace viz Vtělení 451

Inspirace 143

Instituce 143

Integrita 144

Intence viz Úmysl 438

Intuice 145

Iracionalismus 145

J

Jáhen, diakon 146

Janovská teologie 146

Jansenismus 147

Jednota církve 148

Jednota lidstva 149

Ježí šKristus 149

Ježíšovo vědění 154

JHVH 155

Jistota 155

Jistota spásy 156

Jméno 156

K

Kairos 157

Kánon 157

Kardinální ctnosti 159

Kardiognóze 159

Katechismus 159

Katolicita 160

Katolické pravdy 160

Kauzalita 160

Kázání 161

Kázání na hoře 162

Kenoze 162

Kérygma 163

Kérygmatická teologie 163

Klanění 164

Klatba 164

Klérus 165 Heslář 20 Kněžství 165 Kolegialita 167 Komunikace 167 Koncil 168 Konciliarismus 173 Konec 174 Konflikt 174 Konkluzní teologie 175 Konsensus 175 Konsubstanciace 176 Kontemplace 176 Kontingence 176 Kontricionismus 177 Kontroverzní teologie 177 Konvenienční argument 178 Konvergenční argument 178 Konverzní teorie 178 Království Boží 179 Krása 180 Kreacianismus 180 Krev 181 Kristovská mystika 181 Křest 181 Křest dětí 183 Křest kacířů 184 Křest touhy 184 KřesJanství 185 Kříž 188 Kult 189 Kultická čistota 189 Kultura 190 Kumrán 191 Kvietismus 191 Kyrios 191 L Laická teologie 192 Laická zpověM

viz Mnišská zpověM 220

Laik 192

Láska 194

Láska k bližnímu 195

Látka viz Materie 209

Lex orandi – lex credendi 196

Liberální teologie 197

Limbus 197

Literární druhy 198

Lítost 198

Liturgie 199

Loci theologici 200

Logos 200

M

Magisterium viz Učitelský úřad 436

Makedonianismus 201

Manicheismus 201

Manželství 202

Maria 204

Mariologie 206

Materialismus 207

Materie 209

Matka Boží 210

Meditace 210

Meletiáni 211

Mesiá š211

Messalianismus 212

Mešní oběJ 212

Metanoia 213

Milosrdenství 214

Milost 214

Milost posvěcující 218

Mírnost 219

Misie 220

Mnišská zpověM 220

Moc 221

Moc klíčů 222

Moc svazovat a rozvazovat 222

Moc v církvi

viz Pravomoc v církvi 312

Mocnosti a síly 222

Modalismus 223

Modernismus 223

Heslář

Modlitba 223

Molinismus 225

Monarchianismus 225

Monismus 225

Monofyzitismus 226

Monogenismus 226

Monoteismus 227

Monotelétismus 228

Montanismus 228

Morálka odměny 229

Morální systémy 229

Morální teologie 230

Motiv 231

Moudrost 232

Možnost viz Potence 306

Mše viz Mešní oběJ 212

Mučednictví 232

Mystéria pohanská a křesJanství 233

Mystika 233

Mystika hříchu 234

Mystika Logu 235

Mystika sňatku, symbolika sňatku

235

Mýtus 235

N

Náboženská svoboda 236

Náboženství 237

Naděje 238

Nadpřirozené 239

Nadpřirozený formální objekt 239

Nanebevstoupení Ježíšovo 240

Nanebevzetí Mariino 240

Narození z panny 241

Násilí 241

Následování Ježíše 243

Naturalismus 243

Nauka o Bohu 243

Nebe 245

Negativní teologie 246

NekřesJanská náboženství 246

Nemoc 248

Neomylnost 248

Neposkvrněné početí 250

Neřest 251

Nesmrtelnost 251

Nestorianismus 252

Nezbytné podmínky spásy 252

Nicota 253

Nominalismus 254

Nouvelle théologie 254

Novatianismus 254

Novoplatonismus 255

Nový zákon 255

Nutkání 257

Nutnost 257

Nyní 257

O

OběJ 258

Objekt 258

Oblační teorie 259

Obrácení 259

Obraz 259

Obřízka 260

Ockhamismus 260

Očistec 261

Odpadnutí od víry 262

Odpovědnost za svět 262

Odpustek 263

Okasionalismus 263

Onen svět 263

Ontologie 264

Ontologismus 264

Opakování 265

Optimismus 265

Opus operatum 266

Ordo 267

Origenismus 268

Oslava Boha 268

Osoba 269

Osobnost 271 Heslář 22 Ospravedlnění 272 Osud 273 Osvícenství 273 Otcovství Boží 274 P Panenství 274 Panenteismus 275 Panteismus 276 Papež 276 Paraklet 278 Pareneze 278 Participace viz Účast 435 Parusie 278 Pascha 279 Pastorální teologie 280 Pastýřský úřad církve 280 Patriarchové 280 Patripassianismus 281 Patristika 281 Patrologie 282 Patření na Boha 282 Pavlovská teologie 283 Peccatum philosophicum 284 Peklo 284 Pelagianismus 285 Perichoréze 285 Pesimismus 286 Pietismus 286 Písmo svaté 286 Pléróma 290 Pluralismus 290 Pneuma 292 Počátek 292 Podobnost Bohu 293 Podstata 293 Pohanství 294 Pohoršení 295 Pochybnost 296 Pokání 296 Poklad církve 297

Poklad víry viz Depositum fidei 88

Pokoj 297

Pokora 298

Pokušení 298

Polarita 299

Politická teologie 299

Polyteismus 300

Pomazání nemocných 301

Posedlost 303

Poslední pomazání

viz Pomazání nemocných 301

Poslední soud viz Soud 364

Poslední věci člověka 303

Poslušnost 304

Possibilia 305

Postulátní teologie 306

Potence 306

Potentia oboedientialis 306

Povinnost 307

Povolání 307

Pozitivismus 307

Pozitivní teologie 308

Poznatelnost Boha 308

Požehnání 309

Práce 309

Praeambula fidei 310

Pravda 311

Pravidlo víry viz Regula fidei 341

Pravomoc v církvi 312

Predefinice 313

Predestinace 313

Predeterminace 314

Preexistence Ježíše Krista 314

Preexistencianismus 315

Preskripční argument 315

Presumpce 316

Princip 316

Princip solidarity 316

Princip úspornosti 317

Priscillianismus 317

Pronásledování 317

Heslář

Prorok 318

Prosebná modlitba 319

Prostřednice 319

Prostředník 319

Protestantismus 320

Protoevangelium 325

Protologie 325

Prozíravost 326

Prozřetelnost Boží 326

Prvotní církev 326

Prvotní hřích 327

Prvotní stav, milost prvotního stavu

327

Prvotní svátost 329

Prvotní zjevení 329

Přebývání Boží 330

Předobraz 330

Předpoklady víry

viz Praeambula fidei 310

Předurčení viz Predestinace 313

Přechodný stav 330

Přičinnost viz Kauzalita 160

Příchod Páně 331

Přikázání Boží 332

Případek viz Akcident 29

Přírodní vědy a teologie 332

Přirozená svátost 334

Přirozená teologie 334

Přirozenost 334

Přirozenost a milost 335

Přirozený mravní zákon 336

Příslušnost k církvi 337

Přítomnost 338

Pud 339

Původ člověka 339

R

Racionalismus 340

Ráj 340

Regula fidei 341

Relace viz Vztah 469

Relativismus 341

Relikvie 341

Reprezentace 342

Reprobace 342

Revoluce, teologie revoluce 342

Rozjímání viz Meditace 210

Rozlišení 344

Rozpoloženost 344

Rozum, rozvažování 344

S

Sabellianismus 345

Saduceové 345

Sakrální a profánní 346

Samospravedlnost 346

Sarx 346

Satisfakční teorie 347

Scientia media 348

Sebesdílení Boží 349

Sebezapření 349

Sekta 349

Sekularizace 350

Semiarianismus 350

Semipelagianismus 350

Sen 351

Seslání 351

Sestoupení do pekel 351

Sfragis 352

Schizma 352

Simul iustus et peccator 352

Situační etika 353

Skotismus 353

Skutky 353

Slovo 354

Slovo Boží 355

Smlouva 355

Smrt 356

Smysl Písma 361

Smyslovost 361

Socianismus 362

Sola fide 362

Sola gratia 363

Sola Scriptura 363 Heslář 24 Soteriologie 364 Současnost 364 Soud 364 Soukromé zjevení 366 Spása 366 Spasitelná Boží vůle 367 Spasitelný skutek 368 Species 368 Společenství 369 Společenství svatých 369 Spolupůsobení Boží 370 Spoluvykupitelka

viz Coredemptrix 77

Spravedlnost 370

Spravedlnost Boží 371

Srdce 371

Starý zákon 372

Stát 373

Statečnost 374

Statistika morálky 374

Stavy člověka 374

Stigmatizace 375

Strach 375

Stranění se světa 376

Stvoření 376

Stvoření člověka 379

Subordinacionismus 381

Subsistence 381

Substance 382

Succesio apostolica

viz Apoštolská posloupnost 43

Svátost 382

Svatost Boží 384

Svatost církve 385

Svatost člověka 386

Svátost pokání 386

Svátostiny 390

Svátostný charakter

viz Charakter 137

Svatý, svaté 391

Svěcení 391

Svědomí 392

Svět 393

Světový názor 395

Svoboda 395

Svoboda od hříchu 397

Svoboda učení 397

Symbol 398

Symbolika 398

Symbolika sňatku

viz Mystika sňatku 235

Syn Boží 399

Syn člověka 399

Syneidesis 399

Synergismus 400

Synoda 400

Systémy nauky o milosti 401

Š

Šeol 402

T

Tajemství 402

Tajemství Ježíšova života 403

Teismus 404

Teleologie 405

Tělo 405

Tělo Kristovo 407

Teodicea 407

Teologická nauka o poznání 408

Teologické kvalifikace 408

Teologické školy 409

Teologie 411

Teologie „assumptus homo“ 415

Teologie dějin 415

Teologie milosti 416

Teologie mystérií 417

Teologie obce 417

Teologie svátostí 417

Teologové 418

Teologumenon 418

Teorie a praxe 418

Teorie jazyka a teologie 419

Heslář

Teorie vědy 420

Teorie zadostiučinění

viz Satisfakční teorie 347

Tolerance 421

Tomismus 422

Touha 423

Tradice 423

Tradicionalismus 425

Transcendence 425

Transsubstanciace 426

Tresty za hřích 427

Trichotomismus 427

Trinitární teologie 428

Triteismus 428

Trojice 429

Trojiční mystika 432

Tübingenská škola 432

Tvorstvo 433

Typos viz Předobraz 330

U

Ubiquitas 433

Uctívání Boha 433

Uctívání svatých 434

Účast 435

Účel 435

Učitelský úřad 436

Udržování světa 438

Úmysl 438

Unitarismus 439

Úřad 439

Utajovací povinnost

viz Disciplina arcani 91

Útěcha 440

Utrpení 440

Utvrzení v milosti 441

Uznání úřadů 441

V

Vášeň 443

Věčnost 443

Věrnost Boží 444

Vidění 444

Vina 444

Víra 445

Vkládání rukou 450

Votum viz Touha 423

Vtělení 451

Vůle 456

Vůle Boží 456

Východní církve 457

Vykoupení 458

Vytrvalost 461

Vývoj 461

Vývoj dogmat 462

Vyvolení 463

Vyznání 463

Vyznání víry 463

Vzkříšení Ježíšovo 464

Vzkříšení těla 467

Vzpomínka, rozpomenutí 468

Vztah 469

Z

Zadostiučinění 470

Zákon 470

Zármutek 472

Zásluha 472

Zázrak 473

Zjevení 475

Zkušenost 479

Zlo, zloba 480

Zmocnění 481

Znamení 481

Znovuzrození 481

Zoufalství 482

ZpověM viz Svátost pokání 386

ZpověM ze zbožnosti 482

Zvláštnosti 482

Ž

Žádostivost, žádost 483

Židovství a křesJanství 483

Život 485

Věrnost Boží

444

Krajním projevem je to, že Bůh přijal v lidské přirozenosti svého Syna

časnost a podřízenost člověka osudu a změně, a tím je zahrnuje do svého

věčného sebevlastnění. Z tohoto hlediska se stává „čas“ prostorem, v němž

se uskutečňuje sdílení Boží věčnosti (totiž jeho plnosti bytí) člověkupod

řízenému času a změnám; ten se skrze toto sdílení sám díky milostiote

vírá pro Boží věčnost, aby mohl dosáhnout věčnosti tím, že je mudaro

vána účast na vlastnictví plnosti Božího bytí (→nesmrtelnost, →duše).

Věrnost Boží (1 Kor 1,9; 10,13; l Sol 5,24) označuje pravdivost Boží

v jeho zaslíbeních. Člověku, který svůj osud nemůže ani adekvátněnaplá

novat, ani jej posoudit, dává pro zdánlivě nesouvislé životní příhodyvědo

mí, že jeho život přesto má cíl, smysl a vnitřní souvislost, i když nejzazší

smysl Božího příslibu se odhalí teprve v průběhu dějin spásy lidstva ajed

notlivce a vykupitelské objetí i vůči lidské vině zůstává čirou Boží milostí

a jako takové nemůže být ani člověkem zrušeno (Řím 11,29; 2 Tim 2,13).

Vidění (vize) se v teologické mluvě nazývají ty psychické zážitky,

vnichž se jinak ne viditelné a neslyšitelné objekty (osoby), přestože jejich

bytí není normální lidské zkušenosti přístupné, stávají nadpřirozenýmzpů

sobem zachytitelné smysly. Zásadně má teologie trvat na tom, že vidění

nadpřirozené povahy jsou možná, protože Bůh nadále svobodně avše

mocně disponuje přirozenými zákonitostmi svého stvoření, a proto může

smyslově dosvědčovat sebe i mimozkušenostní skutečnosti. Božsképůso

bení, pokud tu je a působí vidění, může předně znamenat milostiplnépůso

bení na duchovní jádro osoby, a dále vyzařování k jeho schopnostismys

lového vnímání, spoluurčované psychologickým typem vizionáře a jeho

prostředím. Tento „následek“ se nemusí připisovat v téže míře a stejným

způsobem Bohu, jako ono prvotní božské působení. Vždy je nutno trvat

na církevní zásadě, podle níž u údajných vidění nelze nadpřirozenépůso

bení předpokládat, ale je třeba je dokazovat (analogicky jako je třeba

ostatně prokazovat božský původ zjevení). Tím je otázka viděnínadpři

rozené povahy teologicky legitimně odkázána též na psychologii, jež však

ze své strany musí zůstat otevřená pro „teologii omilostněné existence“

( vplném, tedy i vpsychologickém smyslu).

Vina jako teologický pojem je jiný název pro →hřích, staví však dopo

předí spíše profánní hlediska uvažovaného věcného stavu (prožitek viny

v psychologii, otázka viny v trestním právu apod.). Tam, kde vědomě

445

Víra

a svobodně (přičemž vědomá svoboda nemusí mít vždy podobu reflexe)

dochází k provinění proti →zákonu pojatému jako výraz posvěcující

a omilostňující Boží vůle (srov. →přikázání Boží), hovoříme osubjektiv

ní vině. Tam, kde dochází pouze k věcnému nesouladu mezi tím, co bylo

vykonáno, a tím, co vykonáno být mělo, aniž byl tento nesoulad svobodně

zamýšlen, hovoříme o (pouhé) objektivní vině. Vlastní osobní vina musí

být přesně rozlišena od toho, co nazýváme →dědičným hříchem: proto

nelze z něho odvodit možnost kolektivní viny, která by byla něčím víc než

součtem provinění jednotlivců, i když obdobou „dědičné viny“ jekolek

tivní ručení. Vinou může být dále nazván i skutek (aktuální vina) a na jeho

základě vzniklý trvalý stav (habituální vina) nesprávného smýšlení,dů

sledků skutku vsamotném člo věku (ztráta →milosti, →žádostivost,zvrá

cenost vášní, →tresty za hřích) a Božího práva odepřít kvůli vině svou

svobodnou milost jakožto osobní sebesdílení, i kdyby se člověk „sám od

sebe“ nesprávného smýšlení vzdal. Habituální vinu tedy může nakonec

odstranit jen Bůh.

Víra v nejobecnějším smyslu znamená svobodné přijetí výroků určité

osoby v důvěře k ní. Tím je již řečeno, že při víře jde vždy o vztah mezi

→osobami, který stojí či padá s hodnověrností toho, komu se věří. Víra

vtomto smyslu se odlišuje od vědění opírajícího se o důkazy i odbezdů

vodného paradoxu „slepé“ důvěry. Pokud se pojmu víra užívá v teologii,

je nutno si uvědomit, že na křes,anskou víru je možno jej vztáhnoutpou

ze vanalogickém smyslu. Nebo, zde je to sám Bůh, který je předmětem

víry, je tím, jemuž věříme a v něhož věříme, ovšem za předpokladu, že

on sám sebe činí známým (→zjevení), a že – jelikož k tomu obvyklenedo

chází přímo vůči jednotlivci – svědkové, které si Bůh určil, jsouvěro

hodní. Tyto formální vlastnosti má křes,anská víra společné s obecným

pojmem víry. Základní rozdíl mezi nimi však je v tom, jak se Bůh dává

člověku poznat: podle křes,anského pojetí víry to není pouhá informace

zasahující oblast intelektu, kde by Bůh zůstával vnějším motivem víry,

nýbrž je to poznání, které oslovuje a k Bohu zaměřuje všechny dimenze

člověka (→sebesdílení, →milost) a jehož vlastní podstatou je láska. Bůh,

který se dává poznat, se zároveň sděluje tak, že toto zaměření člověka

k Bohu si nárokuje další život člověka a Bůh, který se zjevuje jakomilu

jící, se dává poznat také jako poslední, jediný a veškerou naději v sobě

zcela naplňující, skrývající a přesahující (nadpřirozený) cíl člověka. Víra 446

I. Víra v Písmu. Již Starý zákon představuje víru jako osobní vztah, zejména jako vztah mezi Bohem a otci víry (Abrahamem: Gn 15,6; Židy v poslušnosti vycházejícími z Egypta a putujícími Rákosovým mořem: Ex 14,31; Izajášem: Iz 8,17); nejvíce užívané slovo pro to má význam „být si jistý“. Víra podle Starého zákona dále znamená odpovědět navěrnost Boha smlouvy věrností celého lidu i každého jednotlivce (tak zejména u proroků). Odtud může víra nabývat význam →poslušnosti vůčiHospodinově vůli projevené v →zákonu a →vyznání Izraele vůči jehopozdějšímu okolí (→monoteismus), které už nedokázal vojensky přemoci, ale musel je v jeho mocenské převaze snášet. Základem zůstává, že Izraelita věří kvůli mocným skutkům Božím prokázaným jemu, jeho lidu nebo otcům.

Nezávisle na tom, jak Ježíš užívá samotné slovo víra a s jakýmpřesnějším úmyslem konal v jednotlivých případech své nesporné →zázraky, je třeba říci, že Ježíš vyžaduje víru, když chce, aby jeho posluchačirozuměli znamením konečného období spásy, které nastalo jeho příchodem a k němuž patří jeho celé působení (kázání o →království Božím, jež se prokazuje jako mocné a přítomné vyháněním →démonů, uzdravováním nemocných a vzkříšením mrtvých), a když volá k →následování Ježíše: „Věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Tuto víru prokazuje →metanoia, jež znamená takovou změnu smýšlení člověka, že nyní očekává od Boha to, co dříve pokládal za nemožné (Mk 9,23; 11,23n). Víru pozdější doby, počínaje →prvotní církví, svěřil sám Ježíš působení svědků (→apoštolové,→tradice) tím, že shromáždil okruh učedníků, dal jim zmocnění akonstituoval je v →církev. Podle toho je víra nejen důvěrou (Řím 4,24n) a nadějí (Gal 5,5 aj.), ale i uznáním pravdy (Sk 6,7; Řím 1,5; 10,16; Gal 5,7 aj.) a vyznáním (Řím 10,9n); slovem víra může být míněn i obsah zvěstování (Gal 3,2.5; Řím 12,6 aj.). Zvláště hlubokou a centrální teologii víryrozvíjejí Pavel a Jan. Pavel vidí teologii víry v souvislosti s židovskýmpojetím →zákona jako cesty spásy. Naproti tomu objasňuje na příkladuAbrahama (Řím 4), že jediná cesta ke →spravedlnosti, kterou Bůh vyžaduje, je samotným Bohem milostí darovaná a pro všechny lidi možná víra (Gal 2,15nn; Řím 3,21–31; 10,3–10 aj.). Tato víra je spojována se →křtem, přičemž křtem udělený nový život se musí skutky lásky osvědčit aprokázat (Řím 6; Gal 3,26n; 5,6). Jan vytváří svou teologii víry na základě teologie nového života (Jan 3,16; 5,24; 6,29.40.47; 8,51; l l,25n; 20,31 aj.), takže i v jeho pojetí je víra jedinečným vztahem jak k nově sedosvědčujícímu Bohu, tak i k bratřím ve víře (Jan 13,34n; 17,26; l Jan 3,23). Tak

Víra

jako Pavel se pro „své evangelium“ odvolává na tradici prvotní církve,

kterou sám přijal (1 Kor 11,23; 15,3; víra povstává ze slyšení: Řím 10,17),

tak poukazuje i Jan na zprostředkování víry skrze svědky (Jan 5,31–47;

10,38 aj.).

II. Systematická teologie víry.

1. Učitelský úřad církve se poprvé (vedle formulace článků víry ve →vyznáních víry) zabýval problematikou víry v dekretech →synody vOrange, kde se proti →semipelagianismu tvrdí (jako již dříveProsperem z Aquitanie koncipovaný „Indiculus“, jehož nauku později učitelský úřad přijal, DS 236–248, zvl. 244–248 proti →pelagianismu), že první impuls k víře a schopnost k jejímu přijetí jsou darovány milostí Boží (DS 373–378, zvl. 375). Tridentský →koncil definoval proti evangelickému pojetí →fiduciální víry, že víra je víc než pouhá důvěra, totiž, že je aktem souhlasu s tím, co Bůh zjevil a přislíbil (DS 1526n, 1562); tento akt je dán milostí Boží vnás (DS 1525, 1553), je počátkem spásy pro člo věka, základem a kořenem veškerého →ospravedlnění (DS 1532). Bez „skutků“ (bez naděje a lásky) je mrtvá (DS 1530n). V 19. stol. hájil učitelský úřad nadpřirozený milostivý charakter víry proti →racionalismu (DS 2738nn) a rozumnost víry proti →tradicionalismu (DS 2751–2756, 2811–2814). 1. vatikánský →koncil definoval víru takto: „Jelikož člověk je zcelazávislý na Bohu, svém stvořiteli a vládci, a stvořený rozum je zcela podřízen nestvořené Pravdě, jsme povinni prokazovat zjevujícímu Bohu ve víře úplnou službu poslušnosti rozumu a vůle. Katolická církev vyznává, že tato víra, která je počátkem lidské spásy, je nadpřirozenou ctností, jíž s podporou a pomocí Boží věříme, že to, co Bůh zjevil, je pravdivé,nikoliv proto, že bychom prohlédli vnitřní pravdu přirozeným světlemrozumu, ale s ohledem na autoritu samotného zjevujícího Boha, který nemůže klamat ani být klamán. Nebo, víra, jak praví apoštol, je ,podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme‘ (Žid 11,1)“ (DS 3008). Tyto vlastnosti víry byly koncilem ještě v jednotlivostechrozvinuty (DS 3009–3020) a na 2. vat. byly zbaveny určité intelektuálníjednostrannosti (DV 5).

2. Teologická problematika.

a) Víra jako akt: Ze současné diskuse je vidět, že učitelský úřad církve od dob tridentského koncilu věnoval stále více pozornosti víře jako aktu rozumu. S tím souviselo vytváření →fundamentální teologie, jež sezabývala problematikou faktických a věcných „předpokladů víry“ (→praeambula fidei), tematizovaných již Albertem Velikým, Tomášem a Bonaventurou.

Víra

448

V jejím rámci se jako jednotlivé složky předpokladů víry a samotného

aktu víry zdůrazňují následující: úsudek rozumu o věrohodnostiskuteč

nosti zjevení, úsudek rozumu o povinnosti věřit, tedy proces poznání jako

vlastní předpoklad víry; svobodný akt vůle, která pak rozumu buT přikáže

souhlasit, nebo nikoliv (nebo, motiv víry nenutí evidentním způsobem),

nakonec souhlas samotného rozumu jako vlastní akt víry. Oproti tomuto

popisu aktu víry vyvstávají dvě podstatné teologické otázky. První se ptá,

zda poznání předpokladů víry může fakticky v konkrétní existenci býtčis

tě „přirozené“, když „počátek víry“ je působen vnitřní milostí Boží: srov.

→praeambula fidei. Druhá otázka se táže, zda popisem aktu víry jako aktu

rozumu se tento akt popisuje úplně a odpovídajícím způsobem, či zda se

z něj nevyzdvihuje pouze jedna podstatná stránka. Podle TomášeAkvin

ského je třeba vidět v aktu víry primárně celkovou osobní dispozicičlo

věka vůči Bohu, nebo, akt víry se týká celého člověka a cele jej angažuje;

při takovémto radikálním výkonu, který zahrnuje celého člověka (jenž se

ovšem význačným způsobem týká jeho →ducha), nelze předem adekvátně

rozlišovat mezi jednotlivými hledisky a prvky tohoto aktu; následnáana

lýza však závisí na ontologii a psychologii konkrétního člověka.

Dalšími tématy teologie aktu víry jsou: to, co se věří (materiální objekt),

apročse věří (→nadpřirozený formální objekt = →motiv). Předjakým

koliv dělením jednotlivých pravd víry je v popředí radikálního aktu víry

angažovanost člověka vůči sebesdílejícímu se, nepochopitelnému→ta

jemství, které se projevuje jako trojjediný a vtělený Bůh, který věřícího

svou →milostí uvádí do →patření na Boha, jehož začátkem je podle

Tomáše Akvinského víra. Jednotlivé věroučné poučky nejsou ve vlastním

smyslu předmětem víry, nýbrž jsou to „pomůcky“, jimiž se předává víra

jako celek vždy pod různým aspektem. Specifikace jednotlivých článků

víry je nezbytná a účelná kvůli přesnému pohledu na zjevení (→biblická

kritika) a s ohledem na výběrové popírání jednotlivých zjevených pravd

heretiky. Katolická teologie učí, že je možno a nutno věřit pouze tomu,

co zaručuje samotná Boží autorita, co bylo formálně (a virtuálně) zjeveno.

Formálně zjeveno znamená, že něco je bezprostředně obsaženo vpůvod

ním Božím →zjevení a nemusí být nalézáno teprve pomocí jiných pravd.

Nemusí to být ovšem zjeveno explicitně: může to být objeveno jakoim

plicitně zjevené v průběhu duchovního dějinného vývoje, takže se berou

v úvahu vnitřní faktory něčeho již známého z nového hlediska (→vývoj

dogmat). Víru v to, co bylo formálně zjeveno, jakožto ve zjevené,nazý

vá katolická teologie fides divina (božská víra); pokud to učitelský úřad

Víra

církve i výslovně učí, jde o fides divina et catholica (božská a katolická

víra, →dogma). Jen virtuálně zjeveno je to, co lze ze zjevení vysledovat

jen pomocí jiných pravd (→konklusní teologie, →dogmatickéskutečnosti). Víra ve věci virtuálně zjevené se u většiny teologů nazývá fides

ecclesiastica (církevní víra), protože je to víra bezprostředně na základě

autority učitelského úřadu →církve (srov. →katolické pravdy).

Při otázce, proč se něčemu věří, je třeba rozlišovat mezi motivemvěrohodnosti (důvody, proč je svědek dostatečně důvěryhodný a něcodosvědčuje) a vlastním motivem víry, totiž obecnou autoritou Boha jakopravdivého a věrného, který, když sám sebe zjevuje, nemůže nikoho klamat (DS 3008, 3537–3542): srov. →analysis fidei.

Podstatné znaky aktu víry jsou podle katolické teologie jehonadpřirozenost, jeho rozumnost a jeho svoboda. Víra je nadpřirozená, nebo, je umožněna jedině nadpřirozenou, vnitřní →milostí. Ta se vkatolickétradici nazývá „světlo víry“, jímž pojímáme materiální předmět víry dohorizontu naší nadpřirozené (nereflexivní) vědomé dynamiky směřující ke společenství s Bohem při bezprostředním patření na něj (→nadpřirozený formální objekt). „Světlem víry“ se též vykládají znaky důvěryhodnosti proti veškeré unavené skepsi jakožto znaky nadpřirozené důvěryhodnosti Božího zjevení. Víra, jak má prokázat →fundamentální teologie, jerozumná proto, že angažuje právě člověka jako →ducha a vyžaduje totální výkon lidského ducha a že předpoklady víry lze poznat s dostatečnou jistotou; není však rozumná v tom smyslu, že by bylo možno prohlédnout aracionálně analyzovat absolutní →tajemství (srov. DS 3008n). Z víry jakožto svobodného osobního aktu vyplývá její →svoboda, jež je svobodouosvobozenou milostí Boží k víře.

Z toho dále vyplývá, že víra je jistá a nepochybná (1 Jan 5,9; Řím 4, 16–22). To neznamená, že by se o ní nedalo psychologicky pochybovat či že by nebyla napadnutelná. Avšak skutečnost, že danost sebe samazjevujícího Boha může mít temnou a zpochybnitelnou podobu, ještěneznamená, že také vztah věřícího k Bohu je takto kontingentní azpochybnitelný: tento vztah znamená absolutně pevné rozhodnutí pro Boha (bez ohledu na to, jak zřetelná je jeho danost) a pro pravdivost jeho svědectví, jež už nemůže být normováno a posuzováno odjinud. Připustíme-li si, že Boží danost je pouze temná, že s vírou v něj se nedají vždy uvést v kladný soulad všechny otázky, které existence a smrt v tomto světě přináší,objevují se vskutku trýznivé (i po studiu a modlitbě přetrvávající) obavy, zda nějaká výpověT, kterou církev předkládá jako zjevenou, je skutečnězjeveVkládání rukou 450 ná Bohem – avšak to vše ještě nejsou „pochybnosti ve víře“. Pochybnosti ve víře jako hříchy proti víře jsou většinou komplexní akty, při kterých se hřeší stejně tak i proti →církvi, např. zaujme-li se apriorně suverénní postoj s tím, že to, co církev předkládá, má jen „pochybnou cenu“ apod. 1. vatikánský koncil odsoudil pozitivní (nikoliv pouze „metodickou“) vědeckou →pochybnost, kterou tehdy G. Hermes prohlašoval zanezbytný základ rozumné víry.

b) Víra jako ctnost (→habitus). Víra, naděje a láska, nakolik v→milosti posvěcující (jakožto v →sebesdílení Božím) nebo jako její„pozůstatek“ směrují celou osobně-duchovní podstatu člověka od základu ktrojjedinému Bohu věčného života, jsou nadpřirozené, „vlité“ →ctnosti, jimiž jsou umožněny a z nichž pramení skutky rovněž milostí povýšené (DS 1578, 3008).

c) Srov. dále →ospravedlnění a k přijetí vtěleného Boha ve víře→Ježíš Kristus.

d) Jelikož milost, která víru daruje, uschopňuje člověka, aby to, v co věří (= toho, jemuž věří) konnaturálně přijal, může věřící získat o obsahu víry v jednotlivostech poznatky, jež nespočívají tolik nalogicko-analytických postupech jako spíše na určitém „instinktivním“ náhledu; to platí právě tak o církvi jako celku, v níž určitý způsob „celkového smyslu“ pochopení víry (J. A. Möhler) vytváří smysl pro víru či povědomí víry. Toto již v Písmu dosvědčené povědomí víry má nepochybně velký podíl na →vývoji dogmat, zejména v nejnovější době; je sice autentickyinterretováno učitelským úřadem, je však samo podloženo vírou univerzální církve (2. vat., LG 12); tato víra je v poznávání živá a může dozrávat a růst. Pokud je „statisticky“ zřejmá, mluví se o →konsensu (věřících). Vkládání rukou je prastaré kultické gesto, které znamenalo přenášení síly. Ve Starém zákoně se vyskytuje především jako výraz předáváníobětních zvířat Hospodinu (Ex a Lv), jako symbolické přenesení hříchů celého lidu na obětního kozla ve velký Den smíření (kozel byl potom zahnán do pouště, aby tam – podobně jako hříchy lidu – zahynul), dále jako gesto žehnání mezi lidmi a jako posvěcující úkon (Nm 27,21n; Dt 34,9). Podle Nového zákona se vkládání rukou nejčastěji užívá při uzdravovánínemocných a je uvedeno, že toto gesto užíval Ježíš, učedníci a Pavel. Nový zákon je zná i jako gesta žehnání (Mk 10,16 a par.). Významné jsounovozákonní zprávy o vkládání rukou jako posvěcujícím úkonu: výslovně se uvádí, že bylo spojeno s modlitbou, jednou též s postem. Vkládáním rukou

451

Vtělení

se uděluje: úřad jáhna (Sk 6,1–6); oficiální pověření Pavla a Barnabáše

k misii (Sk 13,3); jako předání úřadu se zmiňuje ještě v1 Tim 4,14 a 2 Tim

1,6. Dále zná Nový zákon vkládání rukou jako doplňkový úkon ke křtu,

skrze nějž má být udělován Duch svatý (tj. jako →biřmování: Sk 8,15–17;

19,5n; Žid 6,2) a konečně se v Novém zákoně uvádí vkládání rukou jako

kající obřad (1 Tim 5,22). Tím je současné vkládání rukou při svátostech

křtu, biřmování, svěcení, pomazání nemocných a (v zárodku jakopozdvi

žení rukou) pokání dobře biblicky zdůvodněno. Jeho symbolickýmvýzna

mem je udělování Ducha (též při smíření s církví) a uzdravování;svátost

ným znamením (→materie) je při →biřmování a při svátosti svěcení (na

jáhna, kněze a biskupa; →ordo; DS 3857–3861).

Votum viz Touha

Vtělení (lat.: incarnatio) tvoří ústřední tajemství křes,anství. Nauka

o vtělení vyjadřuje, že lidská přirozenost Ježíše Krista byla provždypři

jata božskou osobou Logu v →hypostatické unii jako jemu vlastní.

„Lidská přirozenost Ježíše Krista“, jako osoby Logu, musí být chápána

tak, že Ježíš Kristus je ve skutečnosti a opravdu člověkem se vším, co

k tomu patří: lidské vědomí, jež při klanění Bohu ví, že je vůči němu

v nekonečném odstupu; lidská spontánní subjektivita a svoboda, která má

vlastní dějiny, která – jelikož je svobodou samotného Boha – nemá méně,

ale více oné samostatnosti, jež se jednotou s Bohem neoslabuje, ale roste.

Jednota s Bohem a samostatnost jsou totiž zásadní veličiny, jež rostou ve

stejné a nikoliv v opačné míře. Božský akt tohoto sjednocení jesamot

ným aktem svobodného ustanovení stvořené skutečnosti do její aktivní

samostatnosti směřující k Bohu. To znamená, že současná christologie (při

pastoraci a teologických úvahách) si musí znovu osvojit (a kázat!) onu

událost „vzestupné christologie“, která se už v rámci Nového zákona mezi

zážitkem dějinného Ježíše a „sestupnými christologickými“ formulacemi

Pavla a Jana rychle přeměnila v nauku o vtělení preexistujícího Syna

a Logu Božího. O vtělení je nutno kázat tím způsobem, aby se při něm

zážitek konkrétního dějinného Ježíše tak prohluboval a radikalizoval, až

se stane zážitkem té absolutní a definitivní blízkosti Boha vůči světu a naší

existenci vJežíši, kterou lze bez škrtů a výhrad přijmout pouze tehdy,

když klasické formulace christologie zůstávají v platnosti a je jimporo

zuměno. Je tedy možno Ježíše nejprve nepředpojatě přijmout a vidět jako

lidského „proroka“, jehož se novým tvůrčím způsobem dotklo Božítajem

Vtělení

452

ství a který současně samozřejmě svým životem v dějinách svéhovlast

ního světa zvěstuje Boha jako Otce a naléhavou blízkost vítězného Božího

panství jako dar Božího smilování. I v rámci pravověrné christologie

máme možnost a právo vidět opravdové dějinné vědomí Ježíšovo, nebo,

jeho nejzazší duchovní, stále daná transcendence jeho bytosti směrem

k bezprostřednosti Boží (ve scholastické teologii: bezprostřední zření

Boha Ježíšovou duší) jako nejzazší obzor a základní stav jeho lidskéexis

tence nevylučují takovouto opravdovou dějinnost jeho náboženského

života vzhledem k Bohu. Avšak tento „prorok“ se právě nepovažuje jen

za jednoho z mnohých stále se objevujících buditelů náboženskyoprav

dového a radikálního vztahu člověka k Bohu v dějinách otevřenýchdo

předu k neurčitosti, nýbrž za definitivního a absolutního nositele spásy,

v jehož osobě, smrti a vzkříšení „je přítomna“ definitivní smlouva mezi

Bohem a člověkem, a jako takto daná a takto zpečetěná je zakoušena skrze

jeho vzkříšení. Nepovažuje se za pouhého proroka „Božího panství“, které

dosud vabsolutním smyslu nenastalo a je tak výhradně budoucí, anipan

ství (které je pravou spásou), které by mohlo existovat nezávisle na jeho

osobě a o kterém by mohl pouze hovořit, nýbrž on sám je tímto panstvím,

takže podle vztahu k němu samému se rozhoduje o spáse každého člověka.

V současné duchovně dějinné situaci je možné a nutné ontickouchristo

logii (aniž by byla zrušena nebo zpochybněna její trvalá platnost) vždy

také transponovat na transcendentální onto-logickou christologii, aby

chom tím lépe porozuměli i klasické christologii. To znamená (docela

jednoduše řečeno): člověk je od základu své bytosti absolutněneomeze

nou otázkou po Bohu a touto otázkou se nezabývá jen jako jednou z mnoha

možných záležitostí. To se prokazuje vtom, že transcendentálníodkáza

nost na Boha v oblasti poznání a svobody (jako Bohem trvale otevřená

možnost, nikoliv jako autonomní „subjektivita“) je nereflektivní trvalou

podmínkou možnosti jakéhokoliv poznání a svobodného aktu člověka.

Tato transcendence se sice uskutečňuje vprostoru a čase množst vím„na

hodilých“ skutků člověka, jež vytvářejí jeho dějiny, ale právě celé toto

množství je neseno základním aktem →transcendence, která tvoří vlastní

podstatu člověka. Tento základní akt (jelikož je předpokladem realizace

lidské svobody) má svůj původ čistě v Bohu a zároveň k němu směřuje,

je otevřeností, kterou Bůh v aktu stvoření trvale poskytl, vůči Bohu jakožto

otázka po takto vytvořené svobodě přijmout nebo odmítnout tutotranscen

denci a jakožto →potentia oboedientialis vůči sebesdílení Božímu, které

je možnou, avšak svobodnou a radikálně nejvyšší Boží odpovědí na tuto

453

Vtělení

otázku, kterou je člověk (srov. →milost, →vykoupení). Jestliže položení

této otázky, kterou je člověk, a její přijetí jsou dílem samotného Boha,

takže tato otázka je kladena jakožto podmínka možné odpovědisebesdí

lení Božího vůči lidstvu, a to tak, že a) vůle k tomuto sebesdílení a k jeho

přijetí člověkem jako absolutní vůle (nikoli jen podmíněná) ustavuje tuto

potentia oboedientialis, tu nekonečnou otázku, kterou je člověk, protože

vůle k odpovědi je z Boží strany absolutní, a b) tak, že tento absolutní

příslib (jehož přijetí je tudíž důsledkem formální predestinace) božského

sebesdílení vůči duchovnímu tvoru se projevuje jako dějinně nezvratný,

pak je takováto jednota otázky a absolutní odpovědi v jedné ontologické

výpovědi tím, co se v ontické výpovědi nazývá hypostatickou unií. Nebo,

za daného předpokladu je „otázka“ (kterou je člověk) vnitřnímmomen

tem odpovědi samé. Není-li totiž tato odpověT jen něčím, co vychází od

Boha jako původce, ale je přesně tím, čím je on sám, a je-li otázka (sama

sebou svobodně přijatá, která odpověT přijímá a nebrání se jí) položena

jako moment Boha, který se sám dává jako odpověT (jako sebesdělení),

pak je položení „otázky“ jako vnitřního momentu odpovědi právěskuteč

ností od Boha rozdílnou a přece co nejsilněji k němu samému patřící, jemu

samému vlastní. Z tohoto předpokladu by pak bylo možno ještěpodrob

něji ukázat, jak „nesmíšená“ odlišnost božství a lidství v Ježíši Kristupra

mení ze sjednocující vůle Božího sebesdělení, jak „stvoření“ lidství se zde

děje (jak říká již Augustin) samotným „přijetím“, jak „smlouva“ nesestvo

ření (jak zásadně správně zdůraznil K. Barth). Tomu, co bylo právě řečeno,

lze správně porozumět a lze to správně ocenit jen tehdy, bude-li tochá

páno přísně ontologicky, tj. bude-li se současně předpokládat, že duch,

vědomí sebe sama, svoboda, transcendence nejsou náhodnýmiepifeno

mény „na“ něčem „daném“ (chápaném nakonec jako věc), nýbrž tvoří

vlastní podstatu bytí, které v jednotlivém jsoucnu brání pouze „nebytí“

materie vtom, aby plně přišla sama k sobě. Z u vedeného předpokladu je

též pochopitelné, že se uskutečňuje Boží sebepříslib světu (ve zbožštující

milosti) a že právě v jedinečném Bohočlověku má svůj dějinně nezvratný

a vítězný projev a svou spásnědějinnou přítomnost.

O pochopení (jež samozřejmě neodstraňuje tajemství) vtělení semůže

me pokusit též z jiného hlediska, které je dnes nutno vzít v úvahu, má-li

se toto tajemství zvěstovat dnešním nevěřícím „pohanům“. Soudobý člověk

žije s „evolučním“ →světovým názorem: vidí sebe, lidstvo, výrazně v toku

dějin, svět má pro něj své „přírodní dějiny“, není statickou veličinou, ale

světem ve vývoji. Dějiny přírody a světa vytvářejí jednotu. A tyto jedny

Vtělení

454

dějiny jsou prožívány a chápány jako „směřující vzhůru“ bez ohledu na

to, jak je přesněji charakterizována formální struktura tohoto vždy vyššího

stavu, k němuž se dopracuje



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist