načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tenký led - Jan Hlávka; Jana Vybíralová

Tenký led
-11%
sleva

Elektronická kniha: Tenký led
Autor: ;

Algorský císařský pár sice přežil pokus o atentát, ale jeho pachatel je stále na svobodě. Císařovna Viktorie se snaží znovu najít klid, jenže daleko od ní se začíná rodit další, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 690
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6216-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Algorský císařský pár sice přežil pokus o atentát, ale jeho pachatel je stále na svobodě. Císařovna Viktorie se snaží znovu najít klid, jenže daleko od ní se začíná rodit další, mnohem horší spiknutí, do něhož je pomalu zatahován i viridianský král Georg Talminis. Na Menabaranu si zatím Avrian Dann upevňuje svou moc, s velkorysou podporou sil, o kterých netuší skoro nic, zatímco Nikola a Natalie Vanbergovy prchají na lodi Darrena Iversona z planety. V patách však nemají jen policii, a Newell se jim může namísto bezpečného domova stát vražednou pastí. Druhá kniha space opery dvojice českých autorů rozvíjí historii dalšího vražedného spiknutí proti vládcům chladného Algoru.

Popis nakladatele

Algorský císařský pár sice přežil pokus o atentát, ale jeho pachatel je stále na svobodě. Císařovna Viktorie se snaží znovu najít klid, jenže daleko od ní se začíná rodit další, mnohem horší spiknutí, do něhož je pomalu zatahován i viridianský král Georg Talminis. Na Menabaranu si zatím Avrian Dann upevňuje svou moc, s velkorysou podporou sil, o kterých netuší skoro nic, zatímco Nikola a Natalie Vanbergovy prchají na lodi Darrena Iversona z planety. V patách však nemají jen policii, a Newell se jim může namísto bezpečného domova stát vražednou pastí. V úvodní knize cyklu Algor bylo rozehráno mnoho her. Nyní poznáme, na jak tenký led se všichni hráči vydají, ať už chtějí či nikoliv – i to, pod kým z nich se nakonec prolomí.

Zařazeno v kategoriích
Jan Hlávka; Jana Vybíralová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Hlávka, Jana Vybíralová

TENKÝ LED

Copyright © 2014 by Jan Hlávka and Jana Vybíralová

Cover © 2014 by drawingnightmare

For Czech Edition © 2014 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978­80­7456­217­4 (PDF)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2014

Jan Hlávka

Jana Vybíralová

Tenký led

cyklus „Algor“

kniha druhá


http://janhlavka.cz

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

Edice

„Evropská space opera“

v nakladatelství Brokilon

Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor

1. Mráz a hry

2. Tenký led

3. Pomníky zimy * Pavel Obluk: Kra Aleš Pitzmos: Světlo pulsaru * Jaga Rydzewska: Atalaya

1. Válečníci *

2. Hvězdný oceán *

3. Ušlechtilé příměří *

* připravujeme


5

Prolog

Viridian

„Pusťte to znovu!“

Hlas krále Georga Talminise se zřetelně třásl. S očimadokořán zíral na nyní tmavou obrazovku ve stěně Modréhosalónku. Ještě před chvílí byl rozespalý a mrzutý, že ho generál Gleason s plukovníkem Danielsem vytáhli o půl druhé v noci z postele, kde navíc neležel sám. Teď měl ve tváři výraz člověka, který se probudil doprostřed noční můry.

Norbert Gleason vyhověl mlčky. Obrazovka nabídla stejný výjev jako před chvílí. Byl snímán zdálky, takže nešlo rozeznat obličeje, Georg přesto poznal algorského císaře kráčejícího s Viktorií po boku od východu nějaké velké budovyk antigravitačnímu vozidlu. Za zátarasy kolem chodníků se tlačily davy mávajících lidí. Císařský pár nastoupil, dveře se zavřely.Kolona několika dalších vozů se rozjela, všechno vypadalo docela normálně.

Pak zničehonic uprostřed ulice zazářila koule plamenů.

Zprvu se zdálo, že císařské vozidlo explodovalo, ale pak Georg spatřil, jak prudce vyrazilo pryč. Na všechny strany od něj odletoval oheň. V davu propukla panika, kamera začala bláznivě poskakovat.

Císařské vozidlo smetlo bariéru na kraji ulice a málemnarazilo do nejbližšího domu. Těsně za ním rozkvetla druháexploze. Tlaková vlna zvedla zadní část vozu do výšky, dopadl tvrdě, ale řidič ho přesto srovnal do původního směru, aniž zpomalil. Výhled začal zastírat dým, reproduktor chrlil vyděšenévýkřiky. Nakonec obraz zmizel v záplavě bílého šumu úplně, přesto byl v poslední vteřině vidět třetí zásah, zřejmě znovu naplno.

Georg Talminis s vytřeštěnýma očima klesl do křesla. „Co... co se tam stalo?!“ vypravil ze sebe.

„Nevíme přesně, pane,“ promluvil generál pečlivě klidným hlasem. „Císařská bezpečnost přerušila veškerou místnísíťovou komunikaci a uzavřela skokový prostor Algoru. Jediná zpráva, jakou pustili ven, bylo Korwarianovo prohlášení, že šlo o neúspěšný atentát a on i císařovna žijí.“

Georg se snažil zvládnout naději a hrůzu, které ho roztřásly prakticky zároveň.

„Co to bylo za zbraň? Ten poslední výbuch vypadal...“

„Nechal jsem provést rychlou analýzu. Šlo o raketový útok, na jednom místě je přilétající střela dokonce vidět. Podlevelikosti a účinku něco plazmového, možná typ...“

„To je mi jedno! Říkáte, že žijí, ale v jakém stavu?! Mohou být zranění? A jak?“

„Nevíme, Veličenstvo,“ Daniels sklopil oči. „Vozidlo zjevně vydrželo první zásahy, ale ten třetí... záleží na tom, jak moc byla ochrana poškozena. Pokud došlo k prolomení, lzeočekávat zranění od střepin, popáleniny, možná velmi devastujícího charakteru...“

Gleason Danielse umlčel jediným pohledem. Georg cítil, jak mu vysychá v hrdle. Zoufale se rozhlédl po něčem k pití, na stolku stála napůl plná láhev vína. Když ji popadl, ruce se mu třásly tak, že sotva dokázal nalít sklenici. Bleskl mu hlavouobraz Viktorie se spáleným obličejem umírající v nějakémalgorském lazaretu, anebo žijící, znetvořené...

Sklenice vína mu vyklouzla a roztříštila se na podlaze.

„Veličenstvo, prosím, nepropadejte panice!“ Gleasonrychle přistoupil blíž. „Algorská vojenská technologie je našpičkové úrovni a císař má k dispozici to nejlepší. Ostatně Andrej Korwarian vypadal při tom prohlášení pro veřejnostnezraněný.“

„Jak víte, že ten záznam nebyl upravený? Jak vůbec víte, že je to pravda a skutečně žije?“

„Pokud by císař zemřel, algorská šlechta by to dala najevo dost rychle, to by nikdo neutajil. A úpravu záznamu nelzevyloučit, ale Andrej Korwarian přece jel s vaší sestrou ve stejném vozidle.“

Gleasonův střízlivý, klidný hlas byl jako vítr rozhánějící Georgovu paniku. Znovu popadl láhev vína a napil se přímo z ní. Dvakrát dlouze vydechl.

„Jak je ta zpráva stará? Kdy se to vlastně stalo?“

„Po odečtení času na skok před dvaapadesáti hodinami.“

„Dva dny?! Rainer má k dispozici spěšného kurýra, na co, sakra, čekal?“

„Nevím, pane,“ generál pokrčil rameny. „Ve zprávě pouze napsal, že došlo k technickým komplikacím.“

„On sám je technická komplikace. K čertu... musíme sepřiravit. Až se tohle provalí, začne povyk. Už slyším ten křik v parlamentu o poměrech u našich obchodních partnerů, navíc bude třeba uklidnit i veřejnost.“

„To zařídím, pane. Už jsem podnikl příslušné kroky,připravil zprávu se zdůrazněním faktu, že lady Viktorie je nezraněna a šlo pouze o akt nějakého šílence.“

„Šílence s plazmovými raketami,“ Georg se otřásl. „Přesně v algorském stylu. Jak je tam tohle vůbec časté?“

„Myslíte atentáty na císaře? Tímhle způsobem určitě časté nejsou, neslyšel jsem o ničem tak veřejném aspoň deset let. Co se děje za oponou, na to se ptejte spíš ředitele Petrova, ale předpokládám, že čas od času to někdo na Korwariana zkusí.“

Georg Talminis dlouhou chvíli mlčel.

„Generále, připravíte kurýra. Dva kurýry. Jeden odletí ihned na Algor zjistit, co se tam děje, nehodlám čekat, až se hrabě Rainer bude zase obtěžovat. A ten druhý v naprostém utajení na Menabaran.“

„Na Menabaran?“ Gleason překvapeně přivřel oči.

„Ano. Předá premiéru Dannovi oficiální pozvání k návštěvě Viridianu a můj vzkaz: Chci váš návrh projednat mezi čtyřmaočima. Nic víc, jen tuhle větu, a jemu osobně. Rozumíte, generále?“

„Jistě,“ Gleason upřeně pozoroval královu tvář.„Veličenstvo, smím vědět, o jaký návrh jde?“

„Řekl bych vám to, ale mám pro vás ještě jeden úkol.“

„Ano?“

„Nahradíte našeho velvyslance na Algoru.“

„Prosím?“

„Mám už dost Rainerovy opatrnosti. Nedělá nic víc, než musí, a někdy ani to ne, tohle zpoždění byla poslední kapka. Když přijde nějaká podobná událost, nemůžu se jenomdohadovat. Vím, že po vás žádám mnoho. Opustíte domov, ztratíte kontakt se všemi tady, možná na dlouho. Chci tam ale někoho rozumného, kdo se umí dívat, vyzná se ve vojenskýchzáležitostech a mohu mu věřit.“

Norbert Gleason zůstal zaraženě stát. Mlčel, v duchu slyšel šumění fontány před budovou parlamentu... nakonec pomalu přikývl.

„Jak si přejete, Veličenstvo. Bude mi ctí.“

„Děkuji, generále. Připravím pověřovací listiny, abyste mohl odletět hned, jak budete připravený. Teď...“

Asi zkusím ještě usnout. Georg chtěl tu větu říct nahlas, ale vteřinu před prvním slovem se zarazil. Došlo mu, jak absurdní je to nápad, přesto zamířil ke dveřím.

„Dobrou noc, pánové.“

Nic víc neřekl, ani se neohlédl, aby viděl, jak se tváří. Bylo mu to jedno. Pokud se Eileen vzbudí, dostane strach, kam se poděl, ale nešlo jen o to.

Náhle si uvědomil, že zoufale potřebuje něčí blízkost.

Daniels při jeho odchodu vzorně zasalutoval, ale Gleason jen nepřítomně kývl.

„Dobrou noc, Vaše Veličenstvo.“

Stanice Křižovatka, menabaranské území

„Radši bych se dekoval, bejt tebou! Bude tu pořádně horko!“

Elbert Davis sevřel rty – tušil malér hned, jak spatřil Pipera proplétat se mezi hosty k baru. Jistě, byl to ožrala a zbabělec, jenže teď vypadal vyděšeně i na svoje obvyklá měřítka,a především nechtěl ani nalít zadarmo.

„Proč? Co se děje?“ Elbert se opatrně rozhlédl, zatím nikde nic podezřelého neviděl.

„Tamti chlapi,“ Piper naznačil k protějšímu konci baru, ke dvěma nezřetelným postavám. „Doskočili před hodinou, od tý doby ukazujou každýmu holo nějakých ksichtů, co prej hledaj. Nastrčili je taky Ritchiemu, viděl jsem, jak někam volá, a před chvílí na šestce přistál Gomez se třema gorilama. Myslím, že jdou sem!“

Elbert rychle polkl, úlek se v něm mísil se vztekem.

„Zmetek jeden. Myslí si, že když začne práskat, bude moct platit míň? Nakonec mu někdo akorát uřízne palici.“

Stejně jako Fisherovi.

Říkat podobné věci nahlas ovšem nebylo zdravé a Piper rychle zavrtěl hlavou.

„Hele, já padám. Gomez je magor, a ti dva vypadají taky divně, nechci něco omylem schytat. Měl bys zdrhat taky, ser Ritchiemu na kšeft.“

Piper nečekal na odpověď, rychle zamířil k východu a Elbert zauvažoval co teď. Nejradši by opravdu poslechl, hezkypotichu se vytratil. Jenomže kdyby nechal bar nehlídaný, Ritchie by ho obratem vyrazil, a Elbertovi táhlo na padesátku. Cítil se moc starý na to, aby začínal jinde znovu, a na Menabaranu měl pořád vroubek. Třeba se plete a ti dva si to s Gomezem vyříkají v klidu. A když ne... no, pod barem bylo plno místa, a hlavně neprůstřelná deska, kterou namontoval na jeho vnitřní stranu už některý z bývalých barmanů. Elbert k ní přidal ještě dvěskoby a brokovnici.

Místnost, kterou Ritchieho předchůdce, nebo spíš první z dlouhé řady předchůdců, upravil na bar, tvořilo původně skladiště. Strop byl nízko, podepřený třemi pylonya vodorovnými vzpěrami, pod kterými hosté museli shýbat hlavy. Přivýadku klimatizace se vzduch prosycený pachem chlastui kouře z algorského mechu – s požárními nebo vůbec jakýmikoliv předpisy si na Křižovatce dávno nikdo hlavu nelámal – stával skoro nedýchatelným. I za běžného provozu se větralo tím, že někdo prostě otevřel dveře do chodby, původní těžkéa bezpečnostní nahradily mnohem praktičtější lítačky. Těmi vzápětívešla trojice ramenatých chlapů.

Elbert spolkl kletbu – špatné znamení. Pokud Piper nekecal a Gomez přistál na šestce, portu na opačné straně stanice,musel skoro běžet, aby tu byl tak rychle, takže šlo o něco vážného. Proud hovoru v místnosti se s jeho příchodem zřetelnězadrhl, aby pokračoval o poznání tišeji. Elbert postřehl, jak aspoň polovina z možná dvaceti přítomných zamířila více či méně nenápadně ke dveřím. Ti zkušenější Gomeze znali, ostatním se stačilo podívat na zbraně, kterými byl se svým doprovodem okázale ověšený: pušky přes rameno, paralyzéry v podpažních pouzdrech, elektrické obušky na opascích.

Gomezovi za patami cupital Ritchie, malý, navíc shrbený, takže mu sahal sotva po ramena. Cosi blekotal, důležitěgestikuloval a Elbert pocítil odpor. Fisherovi se póvl, co uměl leda vrazit vystřelovák do zad, jako to Ritchie udělal dřívějšímu majiteli baru, hnusil. Ano, Ritchieho informace by využil, ale pokud by se zkusil naparovat, pár chlapů by mu rychlevysvětlilo, kde je jeho místo, ovšem nový šéf Sítě, ať to bylkdokoliv, sázel na spodinu. Živil v ní pocit důležitosti, upevňoval si tak její loajalitu mnohem snáz než penězi, jenže tím na druhé straně rostl počet násilností i zákeřných podrazů. Život naKřižovatce býval tvrdý, ale od Fisherovy smrti se pomalu stával nesnesitelným.

Elbert přesunul zrak do rohu – ti dva tam pořád stáli.Nevyadali nervózně, natož vyděšeně. Protože lidí ubylo, konečně si je mohl líp prohlédnout. Tmavé bundy, střední postavy. Oba nakrátko ostříhaní, obličeje všední, ale přesto jaksi podobné, jako by byli bratři nebo aspoň příbuzní. Ani jeden zřejměnebyl ozbrojený. Mlčky sledovali, jak Gomez přichází, zatímco se okolo rychle tvořilo volné místo a hlasy utichaly, takže Elbert zřetelně slyšel každé slovo.

„Dobrý den, pánové,“ Gomez vycenil mechem zašedlé zuby v žalostné imitaci úsměvu. „Že prý někoho hledáte. A prý za ty informace dost zaplatíte.“

Muž stojící napravo nepřikývl, přesto odpověděl.

„Ano.“

Jeho parťák sáhl k opasku. Ve vzduchu se objevil oranžový, slabě zářící obdélník se třemi průhlednými obličeji.

„Hledáme tyto osoby. Zřejmě cestují spolu. Máme důvodvěřit, že se zastavily zde.“

Elbert pocítil údiv, mobilní hologram neviděl už hodnědlouho, a Gomez předvedl další parodii na úsměv.

„Ne. Tady teda určitě nebyli. Kdyby jo, už by neodlezli –rozhodně ne on!“ propíchl tlustým prstem levý obličej.

„Pak nás omluvte,“ muž zhasl hologram. Chtěl udělat krok, ale Gomez mu zastoupil cestu.

„Ne tak rychle. Ten chlap způsobil mýmu šéfovi problémy. Hodně mu dluží a vy vypadáte jako jeho kámoši. Asi byste za něj měli ty dluhy zatáhnout. Nebo aspoň říct, proč ho hledáte.“

„To není vaše věc. Odcházíme.“

Nejhorší možná odpověď, ale Elberta vyděsila vícsamozřejmost, s jakou byla pronesena. Ti dva jako by vůbec nechápali, že před sebou mají partu hrdlořezů a nikdo tady jimnepomůže. Anebo to chápali moc dobře, ale potom...

Elbert Davis se přikrčil, až mu nad barem vyčuhovala jen hlava.

„Nikam!“

Gomezovi kumpáni už stáli dvojici po stranách, ruce napistolích. Gomez sám držel plazmovou pušku s krátkou hlavní. Mířila zblízka na prsa muže s hologramem, který se zastavil.

„Nechceme problémy,“ promluvil jeho společník, pořád bez sebemenší známky strachu. „Odcházíme.“

„Omyl!“ Gomez se zašklebil. „Nejdete nikam, chlapečci, akorát s náma. Zajdem napřed na vaši loď a pot...“

Větu nedokončil. Elbert sotva postřehl, že se mužs hologramem pohnul, otočil na místě a srazil hlaveň Gomezovy pušky doleva. Ten stačil stisknout spoušť – červený oheň trefil jeho vlastního kumpána s obdivuhodnou přesností do břicha.Odhodil ho v oblaku dýmu ze spáleného masa mezi lidi okolo a Elbert bleskově schoval hlavu pod bar.

Zazněl další výstřel. Něco hlasitě, příšerně zapraskalo,výkřik se zlomil v chrčení a umlkl.

Zavládlo ticho.

Elbert Davis opatrně vystrčil hlavu. Kouř se rozplýval,stoual už jen z mrtvoly Gomezova chlapa, ležící mezipřevrácenými stolky. Opodál se po čtyřech plazil sám Gomez, zvládl ještě dva kroky, než se bezvládně zhroutil. Elbert viděl, že má dolní čelist zlomenou tak, že zuby na pravé straně prorazily tvář, krev se jenom valila. Druhý jeho kumpán ležel přehnutý přes stůl, hlavu níž než boty, a krok za ním seděl na podlaze Ritchie. Opíral se zády o stěnu pod kulatým oknem s výhledem namaják Křižovatky, jako by spal, jenomže byl dokonale, zaručeně mrtvý. Stačilo se podívat na krvavou šmouhu táhnoucí se od středu okna až k zemi nebo na jeho hlavu, co vypadala jako shnilé rajče, kterým praštili o zeď.

Dva muži stáli na svých místech.

Jako by se vůbec nepohnuli, ruce podél těla, lhostejné výrazy ve tvářích. Pak oba současně vykročili k baru.

Elbert se narovnal. Zíral na ně, a najednou se nedokázal ani znovu přikrčit, natož sáhnout po zbrani, nohy měl jakz betonu. První došel k němu. Šedé oči vypadaly neživé jak oči mrtvoly. Napřáhl ruku, z prstů mu kapala jasně rudá krev, ale Elbert pochopil, že není jeho. Ve vzduchu se objevil oranžový rámeček se třemi obličeji – dvě ženy, skoro úplně stejné, a muž.

„Znáte někoho z nich? Víte, kde se nachází?“

Elbert jako hypnotizovaný nedokázal sklopit zrak.

„Ty... ty dvě ne,“ slyšel svůj hlas. „On... tu byl před měsícem. Naposled... pak nevím.“

Muž neodpověděl. Zhasl hologram, otočil se a Davis uviděl Ritchieho vystřelovák trčící mu ze zad pod ramenem,zabodnutý skoro až po rukojeť.

Jeho společník zvedl ruku, popadl bílý konec nože, vytáhl ho a zahodil. Úzká čepel byla pokrytá krví, ale muž s hologramem ani nezasténal. Jako by mu parťák jenom oprášil špínuz kabátu...

Zvuk dveří.

Elbert Davis sebou trhl, jako by se probral. Slyšel šoupavé zvuky, hlasy té hrstky lidí, co zůstala a teď opatrně vylézala zpod stolů nebo jiných úkrytů. Další zvenku se přidávali,nakukovali dovnitř, ale Elbert je nevnímal.

Sáhl roztřesenou rukou do police za sebou, zuby vytrhl zátku z láhve newellské kaktusovice a pořádně si přihnul. Když láhev položil, opět byl jakž takž klidný a konečně mu došly dvě věci.

Že se právě stal majitelem baru.

A že Darren Iverson má asi mnohem horší průšvih než ten se Sítí.

Kapitola 1

Algor

Viktorie vždycky nesnášela zápach špitální dezinfekce. Pálila

ji v nose při každém nádechu, v krku vyvolávala odpornoupachuť. Snad to byl jenom šlechtický rozmar, ale všechnyviridianské nemocnice sponzorované jejími nadacemi muselypoužívat přípravky bez zápachu nebo ještě lépe s příjemnou vůní.

O takových ovšem v nemocnici pro personál a řadové vojáky

v nejnižším patře císařského paláce nejspíš nikdy neslyšeli.

Pach dezinfekce byl všude. Viktorie měla dojem, že jíproniká přes šaty i kůži až do krve. Žaludek se jí zvedal, v hlavě tepala bolest, která poslední dny skoro neustávala, střídaná jen pocitem tupé prázdnoty. Kráčela bílými chodbami,personál se před ní ukláněl, ale ona reagovala jen občasnýmkývnutím. Ochranka se držela kolem: Reed, Tank, Kulka a Trap, tak přepadlý, jako by tu byl sám pacientem. Zahnuli doleva. Major otevřel dveře, ze kterých se vyvalil další oblak dezinfekčního smradu.

Místnost rozdělovala průhledná stěna. Muž, který ležel za ní na posteli obklopené přístroji, nebyl vůbec k poznání. Ruce i horní část obnaženého hrudníku pokrývaly pláty průsvitné fólie, která Viktorii připomínala plastik na balení zeleniny. Přes ni byly vidět hluboké otevřené rány s černými okraji, ve kterých se lesklo obnažené maso, a dokonce pruhy svaloviny. Celou hlavu pokrýval obvaz, z úst se plazila silnější hadice a přidávala se ke slabším z paží i hrudníku. Odkryté zůstávalo jediné oko, otevřené dokořán. Viktorie postřehla mrknutí.Kulka za ní slabě zaklela.

„Vaše Veličenstvo.“

„Jak je mu, doktorko?“ Viktorie se donutila odtrhnout zrak. Sonja Tanelová seděla za malým stolkem před dalšíobrazovkou monitorující stav Gabriela Esposita. Při pohledu naViktorii se jí ve tváři mihlo znepokojení, odpověděla však bezzaváhání.

„Přiměřeně okolnostem, Veličenstvo. Prvotní šok překonal. Pokud nedojde k nějakému nečekanému zvratu, uzdraví se,laboratoř už připravuje tkáňové a kožní náhrady.“

Profesionální tón kupodivu přinesl Viktorii mírnou úlevu.

„Rozumím. Mohu s ním mluvit? Alespoň krátce.“

„To není moudré, má paní, pokoj musí zůstat sterilní.Můžete použít interkom, ale kvůli intubaci nemůže odpovídat. Navíc s bolestmi, jaké právě má, nejspíš ani nebude schopen vás vnímat.“

„Jak to myslíte, s bolestmi?“ Viktorie ztuhla. „Přeces takovým zraněním musí být pod analgetiky.“

„Normálně samozřejmě ano, ale pan Esposito máv záznamu graciánskou doložku.“

„Cože má?“

„Zvláštní požadavky v případě zranění,“ promluvil Matt Reed pečlivě neutrálním hlasem. „Zakazuje kosmetickéoperace, podávání utišujících léků vyjma narkózy při chirurgickém zákroku a pár dalších věcí. Mívají to hlavně členové Řádu nebo velcí věřící.“

„Takže chcete říct, že on je...“

Viktorie neměla sílu větu dokončit. Podlaha jí začala ujíždět pod nohama. Doktorčin hlas zněl najednou jako z dálky.

„Momentálně je bolest velmi intenzivní, ale během dalších dnů se zmírní. Hluboké popáleniny nebolí, protože oheňzničí nervová zakončení v kůži. To, co bolí, jsou místa zasažená méně, a pak nutné procedury jako odstraňování spálených tkání. U pana Esposita jsou rány relativně ohraničené,způsobené rozžhaveným kovem, to je stále lepší než třeba čistě plazmové popáleniny. A samozřejmě, jako císařovna můžete nechat jeho doložku ignorovat.“

Samozřejmě. Jsem císařovna, můžu všechno. Ignorovatdoložky, měnit zákony – a co takhle křísit mrtvé?

Viktorie zaťala zuby, pocit závratě pominul. Došlak interkomu vedle skleněné zdi. V zádech cítila doktorčin pohled, když stiskla tlačítko a snažila se, aby její hlas zněl jemně.

„Gabrieli? Tady je císařovna, Viktorie. Přišla jsem vásnavštívit. Slyšíte mě?“

Chvíli se nedělo nic, ale pak se hlava v obvazech začalas pomalou, mučivou námahou otáčet, kam až jí trubice v ústech dovolila. Odkryté oko se upřelo na skleněnou stěnu. Jedno mrknutí, úmyslně dlouhé.

„Je mi líto, co se vám stalo. Doufám, že se uzdravíte. Chtěla jsem... chtěla jsem poděkovat,“ Viktorie se přes pálení v hrdle snažila najít slova. Stejně to znělo absurdně, jak má asipoděkovat někomu, kdo kvůli její ochraně skončil takhle?

Chvíle ticha a Espositova hlava se pohnula znovu, tentokrát dolů v lehkém, přesto zřejmém přikývnutí. Viktorie za sebou uslyšela zamumlání Sonji Tanelové, úžasné.

„Doktorka mě informovala o té doložce ve vašem spisu, Gabrieli. Chápu... ale myslím, že nepočítala se zraněními, jaká máte teď. Stále trváte na jejím splnění?“ Viktorie cítila, jak jí buší srdce. Aspoň malá naděje, které se držela, něco, co mohla udělat.

Gabriel přikývl téměř bez zaváhání. Viktorie i v tom jediném oku postřehla výraz, stejný jako při jejich prvním rozhovoru, když řekl, že se nikdy nevzdal víry. Nemělo význam ptát seznovu, a co měla dělat? Ignorovat jeho vůli, jen aby se sama cítila líp? Myšlenka, jak asi bude po uzdravení vypadat bez plastické operace, ji bodla jako rozžhavená jehla.

Naděje vyhasla.

„Dobře,“ odvětila hluše. „Budeme vaše přání respektovat. Přeji rychlé uzdravení. Kdybyste chtěl o něco požádat, jakmile budete moci, o cokoliv...“

Kývnutí. Další pomalé mrknutí, po kterém se hlava otočila zpět ke stropu. Oko se zavřelo, jako by v tom byla úleva.

Viktorie přerušila spojení.

„Předpokládám, že ho převezete na Kleinovu kliniku,“zhluboka se nadechla. Zápach dezinfekce zmizel, nebo už prostě přestal hrát roli, protože byla příliš na dně, aby ho ještě vnímala.

„Ano, za pár dnů. Samozřejmě se mu dostane té nejlepší péče,“ doktorka se na okamžik odmlčela. „Ohledně tohopříkazu, aby tam byli převezeni i civilisté zranění při tom útoku... zachovala jste se šlechetně, Vaše Veličenstvo.“

Viktorie v jejím hlase poprvé rozeznala náznak citu, přesto ta pochvala nic neznamenala. Civilní nemocnice nebo elitní vojenská klinika. Lidé stejně trpěli a ona nemohla dělat nic, vůbec nic.

„To byla samozřejmost. Ať jsou vojáci nebo ne, byli zraněni kvůli mně, a...“

„Mýlíte se, madam. Zranil je ten, kdo střílel, a hlavní cíl byl nejspíš císař.“

Matt Reed ji přerušil bez ohledu na etiketu, ale Viktoriemlčela. Na Andreje Korwariana nikdo nespáchal veřejný atentát přes deset let, a teď, jenom pár týdnů po jejich svatbě – ne. Souvislost byla příliš jasná, aby si mohla něco nalhávat, to ona byla cílem.

„Správně, madam. Taky nemůžete za to, že ten chlap vevnitř je na palici,“ Kulka zvedla oči ke stropu. „Všemohoucí Bůhobdařil člověka bolestí, aby skrze ni mohl vykoupit své hříchy. Jen on má právo ji zmírnit, takže se modleme, ať v bolestech chcípneme. Aleluja, graciánský cvoci v Pánu!“

Zparodovat Gabrielův hlas v kombinaci s kazatelskýmpatosem se jí povedlo perfektně. Tanelová se zatvářila znechuceně, dokonce i Tank si povzdechl, ale Viktorie chápala, že to nebyl projev pobavení, spíš bezmocného vzteku.

Kéž bych dokázala aspoň to...

„Dobrá. Zařiďte, ať je vyhověno každému jeho přání,doktorko. Pan Esposito je pořád členem mé ochranky, a já ho chci zpátky.“

Snažila se, aby to znělo tvrdě, ale v očích ji štípaly slzy.Uvědomila si, že musí pryč, už prostě víc nevydrží. Naštěstí Sonja Tanelová jen ukázněně přikývla.

„Rozkaz, má paní.“

Cesta zpátky proběhla jako ve snu. Od atentátu se pochodbách pohybovalo dvakrát více vojáků než jindy. HlavněŠtítonoši měli snad nepřetržitou pohotovost, ale právě teď jí na tom nezáleželo. Nezáleželo jí na ničem, probral ji až Mattův starostlivý hlas u dveří komnat.

„Jste v pořádku, madam?“

„Ano, nic mi není,“ odvětila Viktorie – tu odpověďv posledních dnech používala už čistě mechanicky.

Konečně za sebou zavřela dveře. Našla sílu sundat ze sebe ty dezinfekcí prosáklé šaty, převléknout se – a víc už nic. Čas znovu zhoustl v koktejl únavy, prázdnoty a bolesti, servírovaný navíc v tichu, protože Viktorie už nezapínala ani zpravodajské vysílání. Všechny kanály byly atentátu doslova plné. Algorští reportéři si nebrali servítky, s brutální otevřeností přehrávané záběry spálených či roztrhaných obětí střídaly spekulaceo pachatelích, neboť z narážek, které Viktorie slyšela, se zdálo, že vyšetřování zatím nikam nevede. K tomu projevy pobouření i lítosti ze všech koutů planety, chytře usměrňovanépropagandou.

Poslední, co zachytila, než definitivně přestala poslouchat, byla zpráva z periferie Algormontu o zlynčování nějakéhochudáka, který o sobě prohlásil, že je pachatelem atentátu.

Zaklepání Viktorii probralo ze strnulosti. Nevěděla, kolik času uběhlo, a bylo jí to jedno, ale zvuk přišel od dveříAndrejových komnat. Tomu prostě musela věnovat pozornost.

„Vstupte, prosím!“

Císař vešel a Viktorie ho přelétla pohledem – žádná změna. To, co se stalo, na něj prostě nepůsobilo, bolest i utrpení po něm stékaly jako voda po kusu kamene.

„Dobrý den, Veličenstvo.“

„Má paní,“ Andrej pohlédl na jídelní stůl, kde dosud ležel oběd. Viktorie se v něm sotva povrtala – chyba, měla ho dávno nechat odnést.

„Má paní, nechci se vás dotknout, ale zneklidňuje mne vaše chování v posledních dnech.“

Další fráze. Tohohle muže nedokáže zneklidnit nic snad kromě toho, že pořád nemá nikoho, koho by za ten útok dal popravit. A že se jí nechce dotknout... copak to někdy udělal?

„Skutečně?“ opáčila Viktorie bezvýrazně.

„Ano,“ Andrejovy oči se zaměřily na její obličej. „Od toho útoku se chováte nezvykle. Odmítáte jíst, omezujetekomunikaci s okolím. Zanedbáváte práci na potravinovém fondu, které jste se předtím věnovala velmi pečlivě. Rád bych znalpříčinu toho stavu.“

„Příčinu?“ Viktorie se na něj zadívala s úžasem – pochopila, že se ptá vážně. Ale mělo vůbec smysl mu to vysvětlovat?

„Já... prostě mi není dobře, Veličenstvo.“

Další chyba – odpověď uhodla dřív, než Andrej promluvil.

„Zavolám doktorku, aby provedla vyšetření a...“

„Ne!“ přerušila ho Viktorie s prudkým znechucením. Na kompletní prohlídku ji od atentátu zahnal už dvakrát. Poslední, na co měla chuť, byla další nemocnice, ale jak mu to povědět?

Jak může chápat, že jenom chci obejmout...

„Můj pane, nejde o fyzický stav. Ten útok mě prostě rozrušil. Zabere nějaký čas, než budu schopna opět naplno pracovat, ale lékařskou pomoc nepotřebuji.“

Snažila se formulovat věty racionálně, tak, jak doufala, že je pochopí, protože jinak bude za pár minut ležet u doktorky na vyšetřovacím stole. Anebo Tanelovou přitáhne sem, neboudělá něco jiného, sežene psychiatra, kněze, zaříkávače... vlastně ne, toho ne. Moc iracionální.

K Viktoriinu překvapení však Andrej Korwarian přikývl, jako by opravdu řekla něco, co mu dávalo smysl.

„Emocionální problém. Rozumím. V tom případě budu doufat, že brzy pomine, má paní. Půjdu si promluvits generálem Erisketem.“

Viktorie nechápala souvislost. Leroye Erisketa znala sotva od vidění, císař ho jen jednou představil na jedné z porad, ale bylo jí to jedno. S neskrývanou úlevou přikývla.

„Děkuji, Veličenstvo. Také vás prosím, abyste mne dnes opět omluvil u večeře. Chci zůstat ve svých komnatách.“

„Jak si přejete,“ souhlasil beze stopy nespokojenostia Viktorie znovu ucítila smutek. Jako by mluvila s někým, kdo tu vlastně vůbec není.

„Děkuji, můj pane.“

„Nemáte zač. Přeji příjemný den.“

Dveře za císařem se zavřely a Viktorie zůstala sama v tichu.

*

Gallatea umírala tiše.

Stál před velkým oknem a sledoval, jak kdysi elegantníelipsoid stanice lemovaný dvěma obručemi nekontrolovaně rotuje kolem svislé osy. Za některými okny blikalo světlo, poslední vzdechy nouzových systémů, jak se však stanice otáčela,záblesky mizely, nahrazovány okrajem černé rány lemovaným mračnem vznášejících se trosek.

Nepravidelná, rozervaná díra sahala téměř ke středustanice. První salva prolomila obranná postavení na prstencích, druhá dílo zkázy dokonala. Gallatea nedisponovala zbraněmi dlouhého dosahu, ochranu měla zajistit Dieterova flotila. Její žalostné zbytky se právě nacházely ve skoku na bezhlavémútěku k Menabaranu. Císař nařídil nebrat zajatce, na tomtomístě brzy nezbude nic než spálený kov a zmrzlé maso. Obojího dost, aby vznikla legenda.

Uvědomil si nezvyklý klid okolo a otočil se. Stometrovýhangár vypadal podivně prázdný. Na výpustních rampách stály v řadách štíhlé trupy stíhaček, kokpity otevřené, avšak uvnitř nikdo neseděl. Za prosklenými bublinami kontrolníchstanovišť vysoko v rozích viděl poblikávající obrazovky, alenerozeznal jedinou postavu. Neslyšel dokonce ani motory.

Robert Mathias rychle vykročil k velkým vratům. Musel najít nějakého důstojníka. Ohlásit mu... i když vlastně nevěděl co. Ale aspoň uvidí něčí tvář. Zbaví se úzkosti, která ho náhle sevřela.

Udeřil do tlačítka. Vrata se otevřela a on vyšel na chodbu, taktéž prázdnou. Tohle byla přece Anneras, císařova vlajková loď. Na chodbě k hangáru bylo vždycky plno lidí, vojáci, piloti a personál... co se tady dělo?!

Strach ho pobídl k běhu. Stiskl knoflík u prvních dveří v chodbě, vpadl dovnitř – a uviděl mrtvoly.

Podlahu ode zdi ke zdi pokrývala těla. Většina byla spálená, některá tak, že zbyly jen groteskně zkroucené škvarky ve tvaru postav. Jiná vypadala zpřelámaná jak rozbité loutky,zapletená do sebe, až nedokázal poznat, která končetina patříkterému člověku. Muži i ženy, někteří civilisté, jiní v uniformách. Zahlédl pár neporušených tváří, a jako by se dívaly na něj. Kalné oči, ústa dokořán v posledním výkřiku... a pak spatřil ještě něco.

Uprostřed místnosti stál stůl. Dřevěný, starožitný, tmavě hnědé boky zdobené řezbami, nohy ve tvaru lvích tlap.Obkloovala ho metrová mezera, kde neležela těla, a Mathias, hnán jakýmsi divným nutkáním, vykročil blíž. Těžce hledal cestu mezi mrtvolami. Snažil se jim vyhýbat, ale přesto cítil praskot kostí i mlaskavý zvuk drceného masa při každém došlápnutí.Žaludek měl až v hrdle, ale pak byl konečně u něj. Opřel se rukama o hladkou desku. V jejím lesklém povrchu rozeznal svoji tvář, ale byla zkřivená děsem a v té chvíli mu hlavou bleskla myšlenka.

Tohle jsem udělal.

Stůl pod jeho dlaněmi se pohnul. Leknutím couvl a sledoval, jak se horní deska zvedá, odhaluje složenou odpalovací rampu i bílé hroty připravených raket.

Tohle jsem udělal.

Couvl o další krok a zavrávoral. Náhle ztratil rovnováhu, jako by od kolen dolů přestal cítit nohy. Zoufale hrábl po okraji stolu, ale prsty mu sklouzly na hladkém dřevě.

Ten zvuk, když dopadl do hromady mrtvol, byl příšerný.Konečně začal křičet. Mával rukama, ale všude byla jen lepkavá, studená krev a mrtvé paže. Svíraly ho, stahovaly dolů a rozbité tváře se otáčely, černé jazyky za vyraženými zuby se hýbaly, fialové rty šeptaly, jednu a tutéž větu pořád dokola.

Tohle jsi udělal.

Sevřel něčí ruku, teplou, živou. Zoufale se jí chytil. Uslyšel ženské vyjeknutí a po něm rozrušený hlas.

„Všechno je v pořádku, pane Mathiasi! Slyšíte?!“

Uvědomil si, že nad sebou vidí světle šedý strop. Ležel v měkké posteli, hlava mu třeštila. Cítil známé svrbění, tam na koncích nohou, kde už dávno neměl nic. A slyšel pípání, které znal až moc dobře: zvuk diagnostického náramku.

Nemocnice.

S pocitem neskutečné úlevy uvolnil sevření. Sestra, kterou málem strhl k sobě na postel, si s rozčíleným výrazemurovnávala uniformu a doktor vedle ní se usmál.

„To je v pořádku, pane Mathiasi. Měl jste zlý sen, to je po úrazu hlavy normální. Vzpomínáte si?“

Otázka způsobila, že sebou Mathias trhl. Vybavil si uliciposetou ruinami. Hořící těla. Oslepující záblesk z nebe, náraz, co ho smetl z vozíku na prachem pokrytou zemi.

„Ano!“ zašeptal. „Přehlídka.“

„Správně,“ doktor se znovu usmál. „Máte otřes mozku a pár šrámů. Poležíte si pár dnů, ale zas budete chlapík.“

Mathias se zašklebil – ten naivka to myslel vážně. Na jízlivou odpověď byl ale pořád moc vyděšený. Srdce mu tlouklo jako zběsilé, v uších slyšel zvonění.

„Jo,“ vydechl. „Díky, doktore.“

„Dobře. Musím se věnovat dalším pacientům. Kdybyste něco potřeboval, stačí zazvonit. Možná budete chtít něco na spa...“

„Ne!“ Mathias ho prudce přerušil. K práškům měl vždycky odpor, dobře si pamatoval, co dokázaly udělat s vojáky bojové pilulky.

Doktor ještě chvíli mluvil, ale Mathias ho nevnímal.Konečně za sebou zavřel dveře a on úlevou vydechl – byl sám.

Jednou rukou si protřel oči. Dotkl se obvazu na čele a odolal

nutkání ho strhnout. Snažil se soustředit, ale bůhvíproč tonešlo. Nejspíš mu už předtím dali nějaké oblbováky.

Zavrtěl rychle hlavou – a uviděl svůj vozík. Vznášel se nad

podlahou nalevo od postele, zelená kontrolka na područce

svítila. Zvláštní, že si ho doteď nevšiml. Byly chvíle, kdy ten

mizerný krám nenáviděl, ale teď pocítil radost. Nejvíc ze všeho

chtěl odsud pryč. Domů do své dílny, kde by byl v bezpečí,obklopený věcmi, které znal.

Natáhl pravou ruku, dosáhl na konec područky a přitáhlvozík blíž. Měl praxi, za chvíli už seděl na sedadle. Nohy siomotal přikrývkou, přes nemocniční košili navlékl župan visící

vedle postele. Zjistí, kam se podělo jeho oblečení. Pokud bylo

zničené, sebere někde nové a vypadne. Toho pitoméhonáramku se zbaví hned, jak najde svou kapesní sadu nářadí.

Klepl na područku a vozík poslušně vyrazil ke dveřím.Otevíraly se ven, stačilo drcnutí, a Robert Mathias vyjel z pokoje.

Nemocniční chodba byl temná, prázdná, a on spolkl kletbu –

noc. V pokoji neměl hodiny, anebo si jich nevšiml, ale rozhodl

se, že na tom nesejde. Ať je třeba půlnoc, prostě musel pryč.

Tiše se rozjel chodbou. Nikde nebyla živá duše, což mu plně

vyhovovalo. Zahnul za roh, už viděl velké osvětlené dveřevýchodu na konci. Chtěl přidat, ale v té chvíli vozík do něčeho

drcl a zastavil se.

Mathias sklopil zrak.

Na zemi ležel černý pytel, do kterého se balila těla – a nejediný. Po podlaze chodby až k východu byly naskládány další,

ve dvou úhledných řadách, jako vojáci nastoupeník přehlídce. Všechny vypadaly plné, některé dokonce nafouklé, jako by

mrtvoly uvnitř už začínaly hnít. Mezi nimi vedla ulička, kterou sice šlo projít, ale pro vozík byla úzká. Mathias ho zkusilzvednout. Mezní výška byla půl metru, což by stačilo, jenže okraj se zachytil za první pytel v řadě a nechtěl se uvolnit. Vozíkposkakoval na místě, černý plastik šustil. Ten zvuk byl ve ztichlé chodbě hlasitější než čestná salva, určitě někoho brzy přivolá.

Mathias zavrčel nadávku. Klesl těsně nad zem, chytil sepevně levé područky a sehnul se, aby pytel uvolnil. Sevřel jeho roh, škubl s ním – a on se náhle otevřel.

Muž uvnitř byl mladý. Hlava mu vyklouzla z pytle,s křaplavým zvukem narazila spánkem na podlahu a Mathias se zajíkl, protože za jeho pravým uchem nebylo prostě nic. Cosi, snad střepina, mu utrhlo zátylek až k temeni, zbyla černá díralemovaná zubatou hranou lebeční kosti. Ta byla čistě bílá, ovšem z obrovské rány dole na dlaždičkovou podlahu vytékalo něco černého, hustého a mazlavého jako dehet.

Mathias pocítil nevolnost. Rychle pustil područku a sehnul se, aby hlavu nacpal zpátky do pytle. To už byla nebezpečná pozice. V předklonu se nemohl pořádně zapřít nohama, takže hrozilo, že z vozíku přepadne, ale bylo mu to jedno. Popadlmrtvého za vlasy. Mazlavá hmota mu potřísnila ruce, lepila mezi prsty. Zachytil pohledem obličej. Opravdu byl mladý, skoroještě kluk. Hezká tvář, kalné modré oči, a Mathias se zarazil.

Navzdory odporu ucítil náhle smutek, jako by šlo o někoho, koho znal. Možná měl matku, která na něj doma pořád čeká. Otce, který byl na něj hrdý. Pokud už měl zemřít, zasloužil si lepší smrt než tuhle. Žádná čest ani služba, jenom nechtěná oběť pokusu o hnusnou vraždu...

Modré oči se pohnuly.

Mathias vyjekl. Rozevřel prsty, jenže hlava mu v rukoudržela dál, přilepená tím černým slizem. Chtěl ji odhodit, ale ztratil rovnováhu. Cítil, jak klouže z vozíku rovnou mezi ty nafouklé pytle, a v tom okamžiku uslyšel šepot, jednu jedinou větu.

Tohle jsi udělal.

Robert Mathias nepříčetně zařval.

Uviděl šedý strop. Pod zády ucítil postel.

Nemocniční pokoj.

Tentokrát se vzbudil sám. Žádný doktor, sestra ani vozík, jen obvaz okolo hlavy a diagnostický náramek na zápěstí. Znovu lapal po dechu. Třásl se, že ani nedokázal uchopit postranice postele, aby se posadil. Zuby mu drkotaly jak úlomky ledupadající ze střechy na chodník. Jak kousky rozdrcené suti.Střeiny. Kosti.

Tohle jsi udělal.

Zadíval se do stropu. Záchvat nejhorší paniky ustupoval, ale ne strach. Věděl, že tentokrát je opravdu vzhůru, přesto se bál podívat na zem. Bál se otočit ke dveřím. Bál se znovu zavřít oči.

S jistotou, která byla jako hřeb vrážený do hlavy, pochopil, že tohle nepřejde. Ano, už dřív vytvořil zbraně i věci, kterénemohly sloužit k ničemu než k úkladné vraždě. Občasné výčitky svědomí pomohl zahnat cynismus, hořkost při myšlence na ztracené nohy i tělo, které ho pak znovu zradilo: Andrásziho syndrom, porucha, která způsobovala, že mozek nedokázal spolupracovat s implantáty ovládajícími moderní protézy. Stále nepanovala shoda, zda je neurologického nebo čistěpsychického původu, jako by na tom záleželo, a než primitivnímechanické nohy, to už byl lepší ten levitující krám. Aspoň byl osud spravedlivý, na Andrásziho syndrom neexistoval lék ani pro takové jako všemocný plukovník Severin. V každém případě on sám přece nezabíjel. Jenom vyráběl věci, a vyrábění věcí byla poslední radost, kterou měl, jenže teď zašel příliš daleko. Potolika letech překročil hroznou hranici, když poslechl tohošíleného bastarda a nechal se obelhat jeho řečmi i tou hračkou, aniž opravdu zvážil následky. Dokonce se na ně jel ještě podívat!

Někdo zaklepal.


28

Mathias sebou trhl. Nebylo to obyčejné leknutí. Byla tojehla, která bodla až do morku kostí. Strnulý iracionální hrůzou

ležel, čekal, co se objeví ve dveřích...

„Ahoj, Roberte! Jak se máš?“

Mathias sípavě vydechl. Hračičkův úsměv pohasl.

„Co je s tebou? Vypadáš, jako bys viděl ducha.“

Mathias přivřel oči. Třásl se jako v horečce. Přesto, kdyžpromluvil, hlas měl pevný.

„Musím mluvit s císařem.“

*

Šedá krabička dávkovače uprostřed prázdného stolu.

Ležela tam na vybledlém modrém ubrusu. Přitahovala,vábila, a Jochen Terrakai k ní natáhl ruku skoro bezděčně. Zarazil se až v poslední chvíli, prsty kousek od ní.

Se zaťatými zuby ruku stáhl.

Vstal, nebo spíš vyskočil ze židle. Chodil dokola po pracovně a stará podlaha mu pod nohama vrzala. Ten zvuk byl protivně hlasitý jako skoro všechno, přiváděl ho až na práh vzteku.

Přešel ke druhému stolu, o trochu většímu. Stál na němotevřený počítač, mobilní vysílač pro spojení se satelitem a kolem další věci od paměťových disků a sad nářadí až po krabicenalněné součástkami. Namísto pořádku, na který si potrpěl, bylo všechno neuspořádané, naházené páté přes deváté, ale bylo mu to úplně fuk.

„Příkaz,“ promluvil. „Kanál zpravodajství. Posledních třicet hodin. Klíčová slova: atentát, císař, požár, Stará čtvrť.“

Počítač ani nepípl – všechny akustické funkce vypnul už včera, znervózňovaly ho jako ta podlaha – ale obrazovka se změnila.

Jochen bloudil očima po zvolna rolujících sloupcích textu a nakonec kývl. Množství čím dál afektovanějších reakcí včetně zpráv o příležitostných násilnostech naznačovalo, že císařská bezpečnost nemá žádnou stopu k pachateli atentátu.Korwarian si potrpěl na pořádek, kdyby netápal v prázdnu, postaral by se, aby povyk rychle ustal. Pokud vše nechává pokračovat, doufá, že dřív nebo později někde z toho chaosu obviňování a divokých spekulací přece jen vypadne něco užitečného. Ani o jeho předvčerejší akci nebyla nikde větší zmínka. Staré domy přece hoří pořád.

Pomalu vydechl – všechno šlo přesně, jak doufal. Jistě,Robert Mathias byl pořád naživu a představoval riziko, ale teď už mnohem menší. Neměl nic, čím by mohl bezpečnost přivést k němu. Pokud nechtěl spáchat velmi bolestivou sebevraždu, musel zůstat zticha, což určitě pochopil. Byl na nejlepší cestě vyklouznout, měl cítit úlevu... jenže ta nepřicházela. To, co mu proudilo v žilách, ho nutilo jednat, pokračovat, dělat cokoliv, ať to mělo smysl či nikoliv. Nemohl spát. Nemohl jíst. Nemohl dokonce ani v klidu sedět, ale míchat bojové pilulky se sedativy by byl opravdu špatný nápad.

Dobře. Nakonec to přejde. Znovu si zopakoval mantruposledních dnů, musel jenom vydržet. Vydržet. A měl toho přece dost, čím se zabavit.

„Příkaz,“ promluvil znovu. „Otevřít disk sedm. Zobrazit průběh dešifrování.“

Obrazovka se opět změnila a Jochen zlostně zavrčel. Třináct procent. Ten počítač patřil otci, speciální vojenský modelnacpaný nejlepším softwarem. Dešifrovat cokoliv z civilníhosektoru pro něj měl být takový problém jako pro tank rozmáčknout plechovku, ale některé soubory toho kripla Mathiase marnělámal už dva dny. Nevadí. Měl plno času. Tedy... možná.

Mezi dalšími disky vedle počítače ležel i jeden s označením „P“. Jochen Terrakai ho zasunul do volného slotu – ruka se mu třásla tak, že měl problém se trefit – a zadíval se znovu na obrazovku.

„Příkaz. Otevřít soubory. Složka projekty, dokončené.Seřadit podle času. Zvětšit.“

Před očima se mu začala střídat schémata, nákresysoučástek i návrhy elektronických obvodů. Do Mathiasovy dílny se vloupal hned druhý den po atentátu. Než tam použil starý dobrý termit, sebral vše, co vypadalo zajímavě, hlavně disky z tajného trezoru, který po značném úsilí otevřel. Mathias byl pečlivý. Ukládal si plány všeho, co za léta vyrobil, i mnohé součástky příliš vzácné, aby se daly lehce sehnat znovu – kutil nejlíp ví, že všechno se jednou může hodit. Nejspíš měl také pečlivě vedený seznam klientů, jenže ten se musel nacházet na posledním disku, kam se zatím nedostal. Nevadí. Víc teďJochena zajímalo tohle.

Soudě podle jeho výrobků byla Mathiasova klientelamnohem širší, než předpokládal. Našel desítky modifikací všech možných zbraní od pistolí po minomety. Našel snad padesát druhů štěnic, špionážních kamer, nebo naopak jejichdetektorů a rušiček. Našel i věci, o kterých měl jen slaboupředstavu, k čemu mohou sloužit, nebo naopak takové, u kterých byl účel jasný, jen k neuvěření. Kapsle nervového plynu v gumové kachně do vany. Úhledný kufřík erotických pomůcek ve tvaru vojenské techniky. Vrhač otrávených šipek v násadě lopaty na sníh.

Univerzální klíč k elektronickým zámkům císařského paláce.

Jochen Terrakai hleděl na schéma... i hotový přístroj nastole, na pohled obyčejný komunikátor. Fungoval? Mohlfungovat všude?

Donutil se opět sednout a zabubnoval prsty o stůl.

Univerzální klíče různých stupňů samozřejmě existovaly. Každý o nich věděl, měla je císařská bezpečnost, Severinovi agenti, určitě i Korwarian sám. Jenže byly pochopitelně pečlivě evidované a ještě pečlivěji střežené. Tenhle ne.

Robert Mathias ho nemohl vyrobit bez cizí pomoci. Někdo vysoko postavený mu musel dát podklady, specifikace, možná i vlastní klíč k okopírování. Kdoví na co – špionáž, útok, nějaká tajná akce, nad kterou se dávno zavřela voda. Každopádně teď ho měl on, nástroj teoreticky schopný otevřít každé dveřev paláci, aniž by spustil poplach. Výtahy. Zabezpečené místnosti.

Komnaty císařovny.

„Příkaz. Otevřít soubor dvacet, přílohu D. Zvětšit.“

Další nečekaný poklad. Po vzpouře proti VitalijiKorwarianovi, než byl převelen na Anneras, se Robert Mathias účastnil oprav paláce poškozeného boji v Algormontu. Přitom si odnesl plány mnoha podlaží včetně císařského křídla. V hrubýchrysech ho Jochen znal, ale teď viděl, co by normálně poznatnemohl: plány císařových komnat, které od císařovniných dělily jedny jediné dveře. Ano, v předním pokoji pochopitelně bude mít nepřetržitou službu stráž, ale směrem od císařovýchkomnat žádná nebude. Nebudou tam alarmy ani kamery, odsud přece žádné riziko nehrozilo. A císař se zítra osobně zúčastní pohřbu veteránů zabitých při atentátu. Půlnoční obřad u Zdi, tradice z dob kolonizace. Několik hodin, kdy bude AndrejKorwarian mimo pochybnost pryč, jeho komnaty opuštěné.

Jochen Terrakai se zadíval do prázdna. Šlo by to? Proč ne? V uniformě nebude na patře nápadný, císař si pořád zve nakobereček nějaké důstojníky. Projde jeho komnatami rovnou k ní do ložnice. Dlaň na ústa, rychlý řez přes hrdlo a odchod. Nebo tiché škytnutí tlumiče, jediná rána doprostřed čela. Poetická spravedlnost, kterou si Andrej Korwarian určitě uvědomí.

Ano, chtěl čekat. Chtěl být trpělivý, nenápadný... ale teď viděl, že to byla chyba. Druhý úder tak brzy po prvním bude nečekaný, a právě proto úspěšný.

Jochen Terrakai ucítil příval nového vzrušení i nedočkavosti. Vyskočil od stolu. Nejraději by vyrazil okamžitě, škoda, že císař odjede až zítra. Naštěstí existovaly věci, které mohl udělat hned; především vyzkoušet klíč. Kdo ví, jak byly Mathiasovy plánystaré. Musel ověřit, zda se nic nezměnilo, zda pořád funguje.

Otevřel skříň a začal na sebe házet zimní oblečení.Nezáleželo na tom, že je noc, vlastně tím líp. Konečně může přestat trčet tady, zavřený mezi čtyřmi zdmi a tou skřípající podlahou. Cíl si promyslí cestou, vlastně na něm nezáleželo – jak těžké asi může být najít v paláci zamčené dveře?

Než vyběhl ven, nezapomněl vstrčit do kapsy krabičkudávkovače.

*

„Cože?“ Boris Varga nechápavě zíral do Mathiasova obličeje.

„Musím mluvit s císařem,“ zopakoval a Hračička zavrtěl hlavou.

„No jasně. Taky tě rád vidím. Hele, přinesl jsem ti něco k...“

„Já nejsem mimo, ani mi nepřeskočilo! Jde o ten atentát.“

Hračičkovou páteří projelo zamrazení. Pozorně se naMathiase zadíval. Vypadal bledý. Vyděšený. Odhodlaný. Až moc připomínal toho blázna v kanále, než to s ním majorskoncoval, a to Borise vyděsilo nejvíc. Tašku, kterou držel, spíš pustil, než položil. Věci uvnitř zarachotily. Zvuk zněl pokojem náhle až moc hlasitě.

„Roberte,“ ztišil hlas, „to není sranda. Netušíš, co se děje v paláci. Velitele gardy nechal císař skoro umlátit, vojáciz kontroly nešli ke zdi jenom proto, že se jich zastala císařovna. Už se povídá o zmizelých lidech, o graciánech v...“

„Ano! Jsem starší než ty, nemusíš mě poučovat!“v Mathiasově hlase prvně zazněl hněv. „Pamatuji čistky za Vitalije, viděl jsem Hřbitov... tak jinak. K útoku na císařovo vozidlo použili rakety, nanejvýš čtyři. Krátký až střední dolet, protipancéřová hlavice. Navádění byl poloautomat, kamera upravenáz běžného zpravodajského typu. Rampa umístěná někde v domě, ovládaná dálkově po síti. Už mě bereš vážně?“

Hračička bezděčně couvl.

„Jak to víš?“ přivřel oči. „Snad... snad ne tak?!“

„Jak?“ Mathias se ušklíbl. „Že jsem ten krám vyrobil? Jo, a na víc se radši neptej. Nemysli...“

„Cože?!“ Hračička zařval, ale vzápětí znovu ztlumil hlas, cedil slova přikrčený, se zaťatými pěstmi. „Ty starej magore! Málem jsme tam všichni zdechli! Sakra, proč?!“

Mathias se ušklíbl podruhé, a tentokrát trpkost převážila.

„Protože jsem chtěl, aby si mě pamatovali. Chtěl jsem po sobě něco nechat.“

„Něco jako stovku hrobů?!“ v Hračičkově hlase se mísil vztek s úžasem.

„To nepochopíš,“ odsekl Mathias. „A máš kliku, že ne.“

„Kliku?!“

Varga přivřel oči. Vypadal, že se modlí, ať se mu to jenom zdá, ale když je otevřel, hlas měl kupodivu vyrovnaný.

„Fajn. Pro koho to bylo?“

„To ti nemůžu povědět.“

„Nemůžeš?“ Hračička udělal výhrůžný krok k posteli.„Neser mě, Mathiasi! Komu jsi ten šmejd dělal? Byl to někdoz paláce? Někdo, koho znám? Koukej to vysypat!“

„Ne! Nevím, co byl zač, a i kdyby, neřekl bych ti to. Protože pak se namočíš taky, a to nechci. Jenom zavolej císaře, radši se přiznám jemu než Severinovým poskokům nebo graciánům. Máš přístup k horké lince, vím, že můžeš!“

„Proč? Bojíš se, že toho hajzla seberou a práskne tě první?Věříš, že se můžu u Korwariana přimluvit? Tobě fakt přeskočilo!“

„Zase nic nechápeš. Kašlu na protekci. I kdybych vyklouzl... pořád to vidím. Jestli mi nepomůžeš, zařídím si to sám. Když tu párkrát zařvu nahlas, někdo ochotný, kdo zavolábezpečnost, se určitě najde, ale až si mě vezmou do práce tiz Vanerlinu, kdo ví, co všechno řeknu. Budou se chtít předvést. Čím větší ryby, tím větší pochvala. A člen císařovniny ochranky by byla pěkně velká ryba.“

Hračička se tentokrát nezmohl na odpověď.

„Proto chci jít rovnou nahoru, žádné prostředníky.Nestáhnu tak s sebou nikoho jiného, Andrej není Vitalij. Musím s tím skončit... Borisi, prosím!“

Boris Varga dál mlčel. Tón posledního slova zchladil jeho vztek jak vědro ledu. Ticho jako by se táhlo věčnost, než sáhl k opasku a vytáhl komunikátor. Pomalu tiskl jednotlivátlačítka, šest sedm tři dva devět. Nepoužil automat, jedinápaměť, v níž on i zbytek ochranky směli tohle číslo uchovávat, byla v hlavě.

„Ano?“

Hlas, který se ozval skoro bez zaváhání, Hračička dobřepoznal. Uvědomil si, že je to poprvé, co s ním mluví přímo, ale hrdlo měl už tak sevřené, že to horší být nemohlo.

„Vaše Veličenstvo, tady nadporučík Varga. Jsem v palácové nemocnici... a je tu jeden muž. Tvrdí, že s vámi musí mluvit, protože má informace o té střelbě na přehlídce. Myslím, ženelže, můj pane.“

Hračička napůl doufal, že ho císař jen odkáže nabezpečnost, ale odpověď následovala okamžitě.

„Kde je ten muž?“

„Pokoj padesát tři, můj pane. Je to...“

Spojení se přerušilo, než mohl Varga pokračovat. Ruka mu klesla. Pohlédl na Mathiase, a spatřil v jeho tváři úlevu.

„Díky, Borisi.“

Hračička neodpověděl. Dosedl na židli vedle postele a civěl do prázdna.

„Stejně sem nepřijde. Je to císař. Akorát pošle pár chlapů, aby tě sebrali – nebo nás oba.“

„Ale přijde,“ Mathias zavrtěl hlavou.

„Jak to můžeš vědět?“

„Protože tam nechtěli zabít jeho. Šlo o císařovnu, což ví. Kdyby někdo střílel rakety na moji ženu, půjdu po něma vykuchám ho jak rybu, osobně. Proto přijde... hele, co máš v tý tašce? Přinesl jsi něco k pití?“

Hračička s úšklebkem zalovil u svých nohou. Vytáhl láhev, utrhl uzávěr a podal ji Mathiasovi. Ten se napil a vzápětí mu zrudl obličej. Zašklebil se, náramek na jeho zápěstí divocezaípal, přesto se napil znovu.

„Síla! Ten tvůj import z Viridianu?“

„Chutná to snad jako něco z Marodky?“ odsekl Hračička. Mathias mu podal láhev zpět. Uvědomil si, že také potřebuje doušek, zvedl ji k ústům – a zarazil se.

Nebyl to hluk, co se ozvalo za dveřmi. Právě naopak: ticho. Nemocniční chodba byla v tuto dobu rušná a Varga ozvěnu toho hluku koutkem ucha vnímal, náhle však neslyšel nic.Mathias naklonil hlavu, i on si toho všiml.

„Asi bys měl tu flašku schovat.“

Hračička poslechl a rychle vstal. Dvěma kroky byl u dveří, otevřel...

Andrej Korwarian kráčel přímo k němu. Nebyl už ani deset metrů daleko, ale víc Hračičkovi zatrnulo z dvojice Štítonošů v helmách dva kroky za ním. Cestu lemovalo pár zkoprnělých sester, pacientů i návštěv. Vedle císaře kráčel primář oddělení. Barvou obličeje se rychle blížil barvě svého pláště. Nikdoneromluvil.

„Vaše Veličenstvo!“

Hračička mezi dveřmi zasalutoval a ustoupil. AndrejKorwarian mu věnoval pohled. Pak vešel do pokoje.

Mathias se na posteli posadil. Při pohledu na císaře okamžik zaváhal, pak mu ruka vylétla k čelu jakoby sama od sebe.

„Můj pane!“

Dlouhý, upřený pohled, ze kterého Hračičku zamrazilo,ačkoliv nebyl určený jemu. Pak císař lehce kývl.

„Starší seržant Mathias. Anneras, technický letový personál.“

„A-ano, Veličenstvo! Jak...“

„Setkali jsme se u Gallatey, krátce. Kontroloval jsem hangár před začátkem útoku.“

„Ano, pane,“ Mathias rychle polkl. „Je to tak.“

Vypadal ohromeně a Vargovi málem zaskočilo. Čtvrthodina byla dost času, aby si císař zjistil, kdo v tomhle pokoji leží... ale patnáct let stará válka? Desítky, stovky inspekcí, a on si ho pamatoval... Hračička rychle zavřel ústa.

„Chtěl jste se mnou mluvit?“

„Ano, Veličenstvo,“ Mathias se nadechl. S viditelným úsilím se ovládl. „Mám věci, které bych vám chtěl říct... o samotě.“

Andrej Korwarian se otočil k Hračičkovi, Štítonošůmi bledému primáři mezi dveřmi.

„Omluvte nás, pánové.“

„Rozkaz, můj pane!“

Hračička za sebou zabouchl. Cítil strach, zmatek, ale i úlevu, za kterou se styděl. Ne, prostě nechtěl být u toho, co se teď za dveřmi odehraje. Mathias měl vlastně pravdu – nechtěl tovědět. Nechtěl to slyšet. Přál si, aby se to nikdy nestalo.

Z pokoje zněly jen útržky tichých hlasů. Hlavou mu blesklo, co udělá, až císařovy gorily vytáhnou Roberta z postelea odvlečou ho pryč. Korwarian je sem nevzal pro parádu – bude stát a koukat na to? Popřeje jim šťastnou cestu? Může vůbec dělat něco jiného než teď, zatínat zuby, až cítí bolest v čelistech...

„Co tohle znamená, poručíku?!“

Primář s hodností majora na klopách uniformy pod bílým pláštěm se na Hračičku díval. V očích měl vztek. Varga mu oplatil stejně – teď neměl náladu nechat se buzerovat idiotem, který má strach, že přijde o frčky, i když ani neví za co.

„Zeptejte se císaře, pane!“ procedil a primář zrudl, nadechl se...

Padl výstřel.

Dveře pokoje zvuk utlumily, zněl tiše jako bouchnutí zátky. Přesto nebylo pochyb, co se ozvalo.

Primář vytřeštil oči. Hračička je naopak přivřel. Cítil, jak mu ze žaludku stoupá trpký pocit rezignace. Vzápětí se dveřepokoje otevřely.

Císařova zbraň byla v pouzdře. Nic nenasvědčovalo, že by ji vytasil, ale Varga jasně ucítil pach spáleniny. AndrejKorwarian za sebou zavřel a upřel pohled na primáře. Hlas měl velice klidný.

„Robert Mathias zemřel na následky zranění při atentátu během Výroční přehlídky. Pohřben bude jako válečný veterán. Rozumíte?“

„Ji-jistě, pane! Ro-rozumím. A-ano, přesně jak říkáte.“

Primář hodlal v ujišťování pokračovat, ale císařneodpověděl. Zamířil prostě pryč, oba Štítonoši ho následovali. NaHračičku nepromluvil, ale když se otáčel, na půl vteřiny se muzdálo, že něco postřehl. Snad přivření oči, sotva patrné kývnutí... anebo možná nic.

Než si to stihl promyslet, hleděl na císařova vzdalující se záda. Primář klusal za ním jako pes, který se při venčení snaží dohnat pána, a Boris Varga se vyčerpaně opřel zády o dveře. Hlavou mu kmitlo, co na tohle asi poví major Reed a jestli bude mít zítra touhle dobou ještě práci, ale vlastně mu to bylo jedno.

Právě ztratil přítele.

*

Podplukovník Goran Weber se sklonil pro košili na podlaze

a zasténal. Musel se opřít druhým loktem o postel a opatrně se

otočit na bok, aby natáhl ruku dost daleko. Uprostřed pohybu

ucítil na rameni teplou dlaň a do ucha mu zapředl ženský hlas.

„Vypadá to vážně hrozně, miláčku. Potřeboval bys doktora. Copak v paláci jich není dost?“

Weber dostal chuť ruku neurvale shodit, nakonec se však spokojil jen s úšklebkem.

„To určitě. Aby každý věděl, že...“

„Že jsi k degradaci dostal ještě výprask jak sluha? Ale no tak. Myslíš, že je v paláci ještě někdo, kdo o tom neslyšel?“

Weber spolkl nadávku – nemělo cenu se hádat, věděl, že má pravdu. Ohlédl se k její tváři a oplatil pohled oříškových očí.

„Slyšel možná. To neznamená, že to musí taky vidět.“

„Ta mužská ješitnost. Rozhodně mě ale těší tvá důvěra,miláčku. Zase ti to krvácí, počkej.“

Lady Fiona Doerová, v jistých kruzích více známá podpřezdívkou Černá vdova, sklouzla z postele a přehodila si přesramena župan tak průsvitný, že to bylo vlastně jedno. Rozhodně přitom bylo na co koukat, podle postavy by Fioně její věk nikdo nehádal. Zmizela v koupelně, zatímco podplukovník zůstalsedět na kraji postele. Nechal košili košilí a dlaněmi si vyčerpaně podepřel bradu. Někde slyšel, že po sexu jdou na chlapavždycky lítostivé myšlenky. Bral to za pověru, ostatně v tomto směru nikdy žádné důvody k smutku neměl, ale teď se cítil opravdu bídně. Doufal, že u Fiony nalezne rozptýlení, zatím to všakvyadalo spíš na pravý opak.

Z koupelny znovu uslyšel lahodný hlas.

„Kdybych byla zlomyslná, řeknu, že vlastně nemám proč si stěžovat. Dokud jsi na tom takhle, musíš být při našemdovádění nahoře, což se mi moc líbí, ale nemá snad dáma pečovat o 



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist