načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tenkrát na východě v Rusku - Ben Mezrich

Elektronická kniha: Tenkrát na východě v Rusku
Autor:

Tenkrát na východě v Rusku je dosud nezveřejněným pravdivým příběhem neskutečných miliardářů, kteří po pádu sovětského režimu propluli vlnami privatizace a dosáhli ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  130
+
-
Doporučená cena:  139 Kč
6%
naše sleva
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 215
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Lubomír Sedlák
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1090-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tenkrát na východě v Rusku je dosud nezveřejněným pravdivým příběhem neskutečných miliardářů, kteří po pádu sovětského režimu propluli vlnami privatizace a dosáhli obrovského jmění. První z nich, „kmotr Kremlu“ Boris Berezovsky, původním povoláním matematik, začal coby podnikatel nejdříve obchodovat s automobily, zatímco druhý, jeho mladý chráněnec Roman Abramovič, vybudoval mnohamiliardové ropné a hliníkárenské impérium. Tito dva muži spolu uzavřeli složité, typicky a výhradně ruské partnerství, načež se probíjeli „divokým Východem“ v jejich zemi, kdy Berezovsky vystupoval coby „střecha“ Abramoviče, jinými slovy jako jeho ochránce.
Mezrich podává tento příběh jako strhující thriller, popisuje až nechutné hromadění majetku, koncentraci politické moci a přináší obraz výjimečného světa, který jen málokdy můžeme vidět zblízka. Jejich partnerství se ovšem začalo otřásat ve chvíli, kdy Berezovsky v médiích napadl prezidenta Vladimira Putina a nakonec byl donucen uprchnout do Velké Británie. I v Londýně byl ovšem v ohrožení. Po otravě poloniem tam ostatně ve velkých bolestech za obrovské pozornosti zemřel i jeden jeho spolupracovník. Nakonec našli Berezovského již po smrti, kterou příslušné orgány označily za sebevraždu.

Předmětná hesla
Berezovskij, Boris Abramovič, 1946-2013
Abramovič, Roman Arkad’jevič, 1966-
* 20.-21. století * 1991-2010
Podnikatelé -- Rusko -- 20.-21. století
Miliardáři -- Rusko -- 20.-21. století
Korupce -- Rusko -- 1991-2010
Politická moc -- Rusko -- 1991-2010
Oligarchie -- Rusko -- 1991-2010
Rusko -- Politika a vláda -- 1991-2010
Zařazeno v kategoriích
Ben Mezrich - další tituly autora:
Sex on the Moon Sex on the Moon
Mezrich, Ben
Cena: 318 Kč
Čistá postupka Čistá postupka
Mezrich, Ben
Cena: 239 Kč
Čistá postupka Čistá postupka
Mezrich, Ben
Cena: 159 Kč
Sedm divů -- Napínavý detektivní příběh plný historických záhad Sedm divů
Mezrich, Ben
Cena: 279 Kč
Sedm divů Sedm divů
Mezrich, Ben
Cena: 159 Kč
Tenkrát na východě v Rusku Tenkrát na východě v Rusku
Mezrich, Ben
Cena: 185 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Tenkrát na východě
v Rusku
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Ben Mezrich
Tenkrát na východě v Rusku – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Tenkrát
na východě
v Rusku
Vzestup oligarchů
Ben Mezrich
CPress
Brno
2016










Poznámka autora
T
ENKRÁT NA VÝCHODĚ V RUSKU JE DRAMATICKÉ VYPRÁ -
vění vycházející z četných rozhovorů a informací získaných osobně
od řady zdrojů – z nichž většina si přála zůstat v anonymitě – a tisíců
stránek soudních dokumentů. V některých případech jsem v zájmu ochrany
soukromí změnil místo, kde se příslušná věc odehrála, a také určité popisy
prostředí. Při psaní používám postup, kdy znovu tvořím dialog založený
na tom, co řekli účastníci dění, na soudních materiálech a na článcích z novin.
Maximálně se snažím sdělit podstatu rozhovorů, které proběhly, zejména
pokud jde o situace, k nimž došlo před více než deseti lety.










Č ást první
On je to možná dobrý člověk, ale nejlepší stejně bude, když ho zastřelíme.
Staré ruské přísloví





Kapitola první
Červenec 2000, dača Kuncevo,
moskevská čtvrť Fili
T
O TICHO BYLO NESNESITELNÉ. MINUTY UBÍHALY VPŘED
jen pomalu, tíživě, a čas se živil napětím, panujícím ve vlhkém vzdu ­
chu. Žaluzie na všech třech oknech v dlouhé, sádrovou maltou omít­
nuté zdi velké a prázdné jídelny byly sice vytaženy, ale stejně se nedalo určit,
jak moc už pokročilo odpoledne. Hustý les, který odlehlý a uzavřený areál
s dvoupatrovým domem obklopoval, vrhal dlouhé stíny na vyztužené okenní
tabulky a měnil to, co ještě zbylo z jasného letního světla, do zlověstné šedi
připomínající kovovou barvu zbraní.
Osmnácti mužům středního věku v tmavých oblecích, kteří v tom hmata­
telném tichu seděli u rozlehlého jídelního stolu a přitom se na svých židlích
neklidně vrtěli, se jen těžko věřilo, že se formálně stále nacházejí na území
Moskvy. Je ovšem třeba přiznat, že stárnoucí kamenný dům schovaný uprostřed
temného lesa a obehnaný hned dvěma drátěnými ploty zakončenými ostna­
tým drátem byl symbolem výrazně odlišné ruské metropole od té, která rostla
dynamickým tempem v jiných svých částech. Muži shromáždění v jídelně totiž
od chvíle, kdy se jim otevřely dveře lesknoucích se limuzín s řidičem za volan­
tem, nyní srovnaných za zmíněnými ploty, a kdy předním vchodem vstoupili
do výše popsaného objektu, urazili více jak padesát let nazpět v čase.





Červenec 2000, dača Kuncevo
9
Místo, kde se konala schůzka, bylo všem přítomným dobře známé, ovšem
na pozvánku, doručenou v předchozích týdnech profesionálním kurýrem
každému z těchto mužů, reagovali nejrůznějším způsobem, od nevěřícného
smíchu až po pocity naplněné podezřením. Všichni věděli, kam že se to měli
dostavit, komu ten dům svého času patřil i co se uvnitř kdysi událo, a nikdo
z nich se raději nijak pozorněji nedíval do stínů na stěnách toho domu, které
už něco pamatovaly, stínů zatemňujících kouty rozlehlé místnosti s vysokým
stropem.
Už po celou jednu generaci se tenhle dům nevyužíval a fungoval spíše jako
nějaké muzeum než dača v normálním provozu. Adresa, na kterou všech osm ­
náct mužů dorazilo, však symbolizovala něco mnohem významnějšího, než
byla samotná pozvánka, a čím déle byli nuceni čekat na to, co se mělo udát,
tím zlověstnější jim místo setkání postupně připadalo.
Tito lidé přitom nebyli za žádných okolností zvyklí na někoho nebo na něco
čekat. Pokud bychom je totiž měli charakterizovat jako vlivné podnikatele či
dokonce miliardáře, výrazně bychom je podhodnotili, protože stáli za nej­
větším – a nejrychlejším – nahromaděním bohatství v moderních dějinách.
Ruská média je začala označovat výrazem „oligarchové“, který byl obvykle
chápán v pohrdavém smyslu a zařaďoval tyto osoby do zvláštní společenské
třídy stojící nad všemi ostatními. Podle všeobecně panujícího mínění dali oli­
garchové během uplynulého desetiletí, kdy v bývalém Sovětském svazu došlo
během spletité a často neprůhledné privatizace k přechodu ke kapitalismu,
dohromady neuvěřitelné majetky, a ne nepodobni vinoucí se vinné révě je
použili k tomu, aby se doslova vpletli a usadili do řídících struktur ve vládě,
v ekonomice i v kultuře jejich země.
Většina mužů přítomných v jídelně by se po takovém označení naježila,
protože pokud se za někoho považovali, tak za představitele nového, svo­
bodného a moderního Ruska. Téměř všichni pocházeli z chudých poměrů
a mnozí dokonce prožili dětství plné strádání a předsudků. Předtím než
své ambice zaměřili na podnikání, řada z nich po určitou dobu pracovala
jako matematici, vědci nebo vysokoškolští učitelé, přičemž pokud ve své
nové profesi uspěli (a jako skupině se jim to opravdu podařilo, navíc v míře
do té doby možná nevídané), nestalo se tak díky chronické korupci a brat­
říčkování.





Tenkrát na východě v Rusku
10
Ať už ale šlo o oligarchy či nikoliv, rozhodně se tito muži vydělávající mili ­
ardy nevyznačovali trpělivostí. Když nakonec v jídelně převládlo hrobové
ticho, jeden z nich, který seděl nejblíže dveřím vedoucím do útrob domu, si
odkašlal.
„Myslíte, že by po nás kdokoli truchlil, kdyby se sem nějakému Čečenci
podařilo propašovat bombu a vyhodit nás všechny do povětří?“ zeptal se.
Místností se rozlehl rozpačitý smích, ale pak se vytratil do stínů v rozích.
Ta šibeniční poznámka totiž možná až moc přesně „trefila hřebíček na hla­
vičku“, a ať již si muži o sobě mysleli cokoliv, ten nejlepší čas být miliar­
dářem v Rusku to nebyl, přičemž co hůř, představa bomby vybuchující
v jídelně na takovéto zlověstné adrese nebyla tak nereálná, jak by oni sami
rádi věřili.
Než však někdo mohl opět přerušit panující ticho, ozvaly se jakési zvuky
na vzdáleném konci místnosti a otevřely se dveře. Napětí ve vzduchu vzrostlo,
jako když prudce napnete kožený pásek, a po krátké chvíli vstoupil dovnitř
se skloněnou hlavou muž, který ovládal každý svůj krok a pohyb, počínaje
sugestivním atletickým držením těla a konče způsobem, jakým při chůzi
hýbal svými štíhlými, svalnatými pažemi. Nebyl moc vysoký, maximálně
pět stop a sedm palců, a měl lehce prořídlé vlasy, ostrý pohled a čelisti tak
úzké, že téměř připomínaly dýky; sečteno podtrženo jeho vzhled byl něčím, co
daleko přesahovalo pouhý součet všech částí těla, kterými disponoval. Začal
chodit kolem stolu a s každým si srdečně potřásl pravicí, přičemž ani jeden
z přítomných miliardářů nebyl schopen se od něj odvrátit, i kdyby k tomu
třeba našel odvahu. Ten člověk navíc nevyzařoval jen impozantní auru, byl
taky jednou velkou neznámou. Pozvaní podnikatelé vybudovali své karié­
ry – a majetky – díky schopnosti zajistit si potřebné znalosti a ty využívat,
ale i když někteří z nich stáli za vzestupem svého hostitele k moci, dokonce
jej do role, kterou nyní hrál, pečlivě vybrali, učinili tak, aniž by toho o něm
vlastně moc věděli. V tom ovšem spočívala jeho hlavní přednost, byl doslova
„programově obskurní“, jen jakási „nicka“, pouhá oddaná součástka soukolí,
a oni žili v domnění, že takovou osobu bude lehké ovládat.
Když si vzápětí v přední části jídelny sedal do čela stolu, nevypadal vůbec
uvolněně, pak se však usmál a řekl: „Dóbro pažálovať“, tedy „Srdečně vás
vítám, kolegové“.





Červenec 2000, dača Kuncevo
11
Poté se rozhlédl po místnosti a každému ze shromážděných miliardářů se
podíval zpříma do očí.
„Někteří z vás mě podporovali,“ prohlásil klidným tlumeným hlasem
a pohledem se přitom zastavil u některých z obličejů, které na něj upřeně
hleděly.
„Někteří pravda nikoliv,“ pokračoval a svým zrakem tentokrát spočinul
na tvářích jiné skupiny přítomných.
„To už však teď není důležité. Dosáhli jste velkých osobních úspěchů, jeli ­
kož jste si vytvořili obrovské jmění.“
Opět se odmlčel a v jídelně by v tu chvíli bylo možné slyšet spadnout
na zem špendlík.
„Můžete si to, co máte, ponechat. Byznys je důležitý a stejně tak průmysl,
ale od nynějška už jste prostě jen podnikatelé, jen a pouze.“
Než mohl některý z ostatních mužů kolem stolu na tato slova zareagovat,
začalo být v místnosti opět trochu rušno, jelikož do práce se pustila skupina
jakýchsi níže postavených úředníků, kteří povolali celý tým sluhů, z nichž
každý měl v rukou podnos s porcelánovou soupravou, kde se v konvicích třpy ­
til čaj zlatavé barvy. V jídelně v tu chvíli výrazně opadlo všeobecné napětí,
zároveň však většině pozvaných lidí došlo, že se dopustili strašlivé mýlky,
protože tento loajální nikdo, tohle obskurní kolečko ve stroji, se stal někým
jiným. Každá minuta jejich setkání v domě na předměstí Moskvy byla také
důkladně předem připravena, a to již od chvíle, kdy je na toto místo, předsta­
vující tolik brutality, pozval.
Ve vzdálenosti pouhých několika yardů, na opačné straně chodby, po které
teď sluhové nosili přítomným miliardářům čaj, se totiž nacházela pracovna
a pokoje, kde strávil svá poslední dvě desetiletí života Stalin. Tento dům, jeho
moskevské bydliště, byl prostě jakousi centrálou nejmocnějšího, nejhanebněj­
šího a nejbrutálnějšího režimu v historii Ruska.
Mužem v čele stolu, který si nyní vyměňoval pozornosti s těmi, co seděli
nejblíže, zatímco se naléval čaj, byl Vladimir Putin, a svým hostům právě
vyslal jasný a srozumitelný vzkaz. Ten člověk totiž rozhodně nebyl jen koleč­
kem v soustrojí, s nímž by se dalo manipulovat dle libosti, a oligarchy, kteří
se s ním tehdy sešli, varoval: „Svoje miliardy si můžete nechat, ale jinak se
mi nepleťte do cesty.“





Kapitola druhá
O šest let dříve,
7. června 1994, pět hodin
odpoledne, Klub Logovaz,
Novokuznětskaja ulice č. 40,
Moskva
O
SMAČTYŘICETILETÉMU BORISI ABRAMOVIČI BEREZOV -
skému sice už nad jeho stále ještě jasnými a živými rysy ve tváři
řídly vlasy, ale měl výjimečnou schopnost dělat dojem, že je ne ­
ustále v pohybu, a to i při těch vzácných chvílích, kdy opravdu jen a pouze
stál. Pokud se ovšem nacházel ve stavu pro něj mnohem obvyklejším, kdy se
v rychlosti přesouval z jedné schůzky na druhou a sevřená ramena měl při­
tom shrbená nad svou drobnou postavou, připomínal energií nabitý japonský
rychlovlak Šinkansen, který se rozhodl sjet z kolejí, nebo derviše tančícího
tak zběsile, že najednou nevíte, kde má ruce a kde nohy.
Když vyrazil ze zadního bezpečnostního vchodu centrály své firmy, což byl
rozlehlý zrenovovaný dům z devatenáctého století ležící v polovině soukromé
ulice se stromořadím v luxusní části Moskvy, vypadalo to, jako by vibro­
valy všechny molekuly pod jeho kůží. Jednou rukou si přitom uhlazoval sako
obleku, pod kterým svítila pečlivě vyžehlená bílá košile, zatímco svým jestřá­
bím zrakem vyhodnocoval těch pár stop oddělujících jej od čekající limuzíny.





7. června 1994, pět hodin odpoledne
13
Do všech stran zářící Mercedes ­Benz model 600 stál jako obvykle co nejblíže
vchodu, aby převislé betonové okapy mohly poskytovat dostatečnou ochranu,
ale u otevřených zadních dveří vozu navíc ještě stál mohutný osobní strážce
a za neprůstřelným předním sklem na něj kýval jeho řidič, který již čekal
s nastartovaným motorem.
Berezovskij byl totiž podnikatelem a v polovině devadesátých let nebylo
v Rusku dobrým nápadem, aby člověk v jeho postavení trávil přesuny mezi
kanceláří a automobilem více času, než bylo nutné. Opatrný musel ostatně
být i zde, „na domácí půdě“, tedy ve svém honosném sídle pocházejícím z dob
ještě před bolševickou revolucí (které nechal pečlivě zrestaurovat do opulentní
podoby, ať již mluvíme o drahém nábytku v přepychovém interiéru, o sluzích
v krásném oblečení nebo třeba o obrovském akváriu, táhnoucím se podél
jedné ze stěn), takže když pospíchal k limuzíně, měl trochu skloněnou hlavu.
Zastřešený bezpečnostní vchod měl tvar zajišťující soukromí těm, kteří to
nejvíc potřebovali – byl téměř ze všech stran uzavřený, takže i když by kolem
šel nějaký zbloudilý chodec, nebyl by schopen se přiblížit natolik, aby něco
uviděl. I v případě, že by se do jeho prostoru náhodou někdo takový dostal
ještě předtím, než by oligarcha neformálně mrkl směrem k osobnímu strážci
a svou drobnou postavu vsunul na zadní sedadlo svého Mercedesu, stejně by
ten chodec věděl, že se má raději rychle dívat jinam. Berezovskij nebyl bůh­
víjak slavný, ale vyzařoval moc, ať již šlo o drahý oblek, který měl na sobě,
nebo závratné tempo, kterým se pohyboval. Ti, kteří věděli, jak vypadá, ale
přitom neměli tušení, čím se zabývá, o něm možná mluvili jako o podnika­
teli, například obrovsky úspěšném dealerovi aut nebo bývalém vědci, který
začal působit ve finančnictví. V obou případech by měli pravdu, ale byla by
to pravda směšně povrchní. A i ti, kteří jej znali dobře, mohli jen doufat, že se
jim někdy podaří odhalit, čím tento člověk opravdu je, a až do jakých výšek
jej žene jeho ctižádost.
Když se každopádně Berezovskij bezpečně uvelebil uvnitř vozu, počkal, až
si vedle řidiče sedne i jeho osobní strážce, a pak limuzína okamžitě vyrazila
vpřed, vzdálila se od chodníku a zařadila se mezi ostatní auta, kterých v pozd­
ním odpoledni ještě nebylo moc. Náš muž na zadním sedadle si při jízdě
pokoušel trochu odpočinout; těžko se srovnával se skutečností, že je teprve
úterý, protože už měl za sebou spoustu namáhavé práce. V uplynulých čty­





Tenkrát na východě v Rusku
14
řiceti osmi hodinách šel z jednoho jednání do druhého, která vedl převážně
s představiteli firmy AvtoVAZ (největšího ruského výrobce automobilů, zná ­
mého hlavně svou „vlajkovou lodí“, hranatým, ale funkčním modelem Lada,
něžně nazývaným „lidové vozítko“), ale také se svými podřízenými ve vlastní
firmě LogoVAZ (tu založil o pět let dříve a původně šlo o dodavatele počíta­
čového softwaru pro AvtoVAZ, postupně se však z ní stal největší prodejce
vozů Lada v Rusku se salony po celé zemi). Zmíněných osmačtyřicet hodin
bylo navíc zaplněno zcela banálními rozhovory, které se daly snést jen proto,
že se odehrávaly v luxusním prostředí Klubu Logovaz, který Berezovskému
patřil. Ať byl tento člověk sebevíc zaneprázdněn, často si poslední schůzku
dne navíc naplánoval do svého soukromého bytu, který měl v nejvyšším patře
centrály firmy a kde nalévala vodku absolutně nejlepší kvality jeho nádherná
mladá přítelkyně.
Jednání se vždy vlekla a probíraná témata byla nudná, nejvíc ze všeho však
Berezovskij nenáviděl dobu mezi nimi, což byl důvod, proč se většina z nich
konala ve zmíněném klubu, kde mohl svižně přecházet z jedné schůzky do
druhé a neztrácel přitom drahocenný čas. Odjet někam jinam naopak zname­
nalo potýkat se s nevyhnutelnými problémy světa venku, které zdržovaly, ať
již šlo o hustou dopravu, vzdálenost některých míst nebo vrtochy a neschop­
nost druhé strany, pokud se plánování příslušného setkání týkalo. Otráve­
nost z představy zbytečně strávených minut nebylo způsobováno pouze jeho
vnitřním uzpůsobením (kdy například nebyl schopen zůstat v klidu, a to ani
ve chvíli, kdy se ve své limuzíně opíral o tu nejkvalitnější kůži, jakou byla
automobilka Mercedes schopna vyrobit), ale také vědomím, jak velkou hod­
notu by každá z těch promrhaných minut mohla mít. Hodinky značky Bre­
guet, které nosil, tak tomuto člověku neměřily čas, nýbrž sdělovaly, o kolik
přicházel příležitostí.
Berezovskij si dobře uvědomoval, že tahle netrpělivost byla jen dalším
projevem zemětřesení, které začalo o téměř deset let dříve a pohltilo jeho
svět. V dobách jeho dětství netrpělivost, ambice a schopnost snít o velkých
věcech nebyly důležité, natož prožívané, a to nejlepší, v co mohl doufat mladý
židovský chlapec z Moskvy s nadáním pro matematiku bez kontaktů na pří­
slušníky komunistické elity, byl doktorát v tomto oboru na jedné z několika
univerzit, jež se nebránily i méně žádoucím etnickým skupinám. Mohl získat





7. června 1994, pět hodin odpoledne
15
sebevětší počet ocenění a publikovat sebevíc statí, přesto jej však čekal jen
prostý a poklidný život u knih či v laboratořích.
Pak však přišla perestrojka, blesk, který všechno rozmetal na kusy. Nejdřív
se starý svět nadchl pro Gorbačova a také pro Jelcina, který stoupal vzhůru
vedle něj, a pak se chaoticky dostavila nová, zmatená doba vyvolaná ranou
podobou kapitalismu, ranou proto, že se nacházela teprve ve své pubertě.
Najednou se tudíž nabízela zcela nová budoucnost člověku, který uměl
zacházet s čísly a v teoretické rovině uvažovat i dostatečně dopředu, aby se
neutopil v absurdních situacích doby, kdy vládlo téměř úplné bezpráví, člo ­
věku, který byl navíc dostatečně obratný, aby proplul nevyhnutelnými dopady
naprosto zásadní a nevídané přeměny své vlasti. To, že byl jiný, že byl outsi­
der, tedy že měl vlastnosti, které ve světě obehnaném zdmi bránily v dosažení
úspěchu, mu ve chvíli, kdy se tyto zdi začaly hroutit, pomohlo.
Berezovskij ani na chvíli nepřemýšlel o tom, co bude dál, a zaměřil svou
pozornost na svět, v němž se najednou staly peníze něčím smysluplným. To
jej dovedlo k tomu, co i v novém, svobodném kapitalistickém systému, který
jeho země doufala zavést, upřímně považoval za tu nejposvátnější věc.
Z okna své limuzíny nyní hleděl na zaparkovaná auta po obou stranách
ulice, která míjeli, a přitom se široce usmál. Sem tam se mezi nimi objevilo
nějaké zahraniční, většinou německé jako jeho Mercedes, ale v téměř stejné
míře i japonské, konkrétně modely Honda a Toyota, naprosto převažující
však byla ruská Lada. Tenhle podsaditý, kompaktní a drsný vůz bez jaké­
hokoliv i jen náznaku elegance, vyráběný s maximální úsporností, ztěles­
ňoval vyvrcholení dříve nepředstavitelného snu. Protože perestrojka sem,
perestrojka tam, občan Moskvy se ani po roce 1991 nevzbudil s hromadou
rublů pod postelí, s nimiž by mohl odkráčet k nejbližšímu prodejci auto­
mobilů.
Lada se vlastně stala jakýmsi prvním symbolem nového, svobodného
Ruska. Vlastnit ji bylo vším, přičemž aby bylo možné tento vůz získat, nesta­
čilo mít jen peníze, potřebovali jste také znát toho správného člověka, kte­
rému se musel dát úplatek.
Berezovskij ovšem po tomto modelu netoužil, on svou pozornost zaměřil
na jeho výrobce. Zpočátku se rozhodl využít znalostí získaných ještě v době,
kdy působil ve vědecké sféře, a založil firmu LogoVAZ dodávající počítačový





Tenkrát na východě v Rusku
16
software, která měla za teď již zodpovědně se chovající automobilku řešit
problémy s platbami.
Záhy poté, co pronikl hlouběji do způsobů řízení tohoto kolosu připomínajícího
dinosaura, si Berezovskij uvědomil, že lidé, kteří stáli v čele společnosti AvtoVAZ,
byli funkcionáři z předchozího světa, prostě staré struktury nechápající ekono ­
mické reformy probíhající s obrovskou dynamikou kolem nich. Tyto „rudé ředi­
tele“, jak byli nakonec nazváni v učebnicích dějepisu, dosadila do vedoucích funkcí
významných firem ve všech oblastech průmyslu vláda, která sama sotva rozuměla
kapitalistickému systému, umožněnému díky perestrojce.
Jak se tak Berezovskij díval oknem ze zadního sedadla svého Mercedesu,
utkvěl jeho pohled na dvou vozech značky Lada, zaparkovaných vedle sebe
na příjezdové cestě k dvoupatrovému domu, kde sídlila firma dodávající kan­
celářské potřeby, jen kousek od centrály jeho vlastního podniku. Byl schopen
si okamžitě v hlavě promítnout, jakou obě ta auta musela urazit cestu, než se
octla ve zmíněném vjezdu – světlo světa spatřila na výrobním pásu v obrov­
ské továrně u řeky Volhy, načež se vydala na dlouhou pouť, nejdříve na lodích
a poté po silnici, až do městských center, kde žilo obyvatelstvo, které na ně
mělo peníze. Tam byly Lady složeny do hlídaných areálů provozovaných jejich
prodejci, kde se ovšem zdržely jen krátce. Poté byly vyexpedovány do autosa­
lonů, načež přišla konečně na řadu finanční transakce, kdy přešly z jedněch
rukou do druhých požadované ruble, obvykle přes nějakého „známého“ pro­
středníka, a pak už se zákazník jen tiše modlil, aby za tu hotovost skutečně
obdržel to, po čem tak toužil.
Ta auta se vozila takovou dálku a promrhalo se přitom tolik času! Bere­
zovskij si ovšem v této konkrétní situaci uvědomil, že nad všemi těmi ztra­
cenými hodinami by se nemělo jen lomit rukama, ale že by bylo záhodno je
nějak využít. V USA přišel kdysi kapitalismus mimo jiné s úslovím „čas jsou
peníze“ a on vydělal své první velké jmění tím, že toto klišé uvedl v praxi.
Berezovského limuzína mezitím nechala příjezdovou cestu s oběma
Ladami za sebou a teď jela podél celé řady dalších zaparkovaných vozů, kon­
krétně jedné Toyoty, pak několika starších modelů, které vyrobil AvtoVAZ,
a nakonec kolem zaprášeného německého Opelu, který stál u chodníku přímo
před stánkem s ovocem. Náš oligarcha nikdy netrávil mnoho času uvažo­
váním o své minulosti, nicméně ho těšilo vzpomínat na svůj první podni­





7. června 1994, pět hodin odpoledne
17
katelský plán, který skončil velkým úspěchem. Nebylo to nic, o čem by byl
připraven mluvit v nějakém rozhovoru pro média, žádný novinář by ostatně
ani neměl odvahu se ho na to ptát, i tak jej však jednoduchá elegance tohoto
projektu naplňovala jistou pýchou.
Vozit auta z továrny na břehu Volhy až ke konečnému spotřebiteli, to byla
prostě strašlivá odysea, ať již se vzala v úvahu vzdálenost nebo strávený čas,
v případě Berezovského však šlo o ideální podmínky k tomu, jak levně koupit
a draze prodat. V nestabilní ekonomice raného ruského kapitalismu se už čas
přesto obvykle považoval za nepřítele peněz, protože dvouciferná nebo i tří ­
ciferná inflace měnila každý rubl na jakýsi rychle ucházející balón, který se
zmenšoval každou vteřinou, ale Berezovskij tohoto nepřítele uměl využít ve
svůj prospěch. Vymyslel totiž systém, kdy od společnosti AvtoVAZ nakoupil
velké množství vozů tak říkajíc do komise, přičemž jeho „rudým ředitelům“
za ně zaplatil jen minimální zálohu v hotovosti (s níž tito ve většině případů
ochotně souhlasili). Poté Lady ve svých autosalonech prodal a následně celé
měsíce – někdy i roky – nechal pracovat inflaci, aby tak částku, kterou měl
výrobci ještě uhradit, tak říkajíc zhodnotil ve svůj prospěch. Ve chvíli, kdy
ji splácel, už tak byl dluh podstatně menší, a LogoVAZ ve výsledku dosáhl
na každém prodaném voze ziskové marže ve výši šesti set procent.
To byl však teprve začátek, jelikož Berezovskij využil své pověsti hlavního
dealera modelu Lada a založil si bankovní fond, aby mohl objednávat ještě
větší množství těchto vozů. Za tímto účelem v něm nashromáždil téměř šede­
sát miliónů dolarů a rozhodně se je nijak rychle nesnažil převést na AvtoVAZ
ani na nikoho jiného.
Zřejmě nejúžasnější věcí byla v souvislosti s tímto projektem skuteč­
nost, že nic z toho, co v jeho rámci podnikal, nebylo z formálního hle­
diska protizákonné. Šlo jednoduše o nákup za menší cenu, než za kolik
se prodalo, při němž jeden špičkový ctižádostivý matematik využil nedo­
statku na stávajícím trhu, i když to, že neporušil žádný konkrétní zákon,
samozřejmě neznamenalo, že nikoho nepopudil. Vše, co se týkalo aut, se
v moderním Rusku – tak jako i ostatní oblasti ekonomiky – pohybovalo
v jakémsi chaotickém vakuu, které mnozí lidé s oblibou nazývali „Divo­
kým východem“. Tam, kde se daly vydělat velké peníze, se tudíž často
na scéně objevovali i muži se zbraněmi a téměř každý den bylo možné se





Tenkrát na východě v Rusku
18
v ruských novinách dočíst o podnikatelích, kteří byli zavražděni, protože
došlo k porušení nějaké dohody.
Pro Berezovského bylo nebezpečí doprovázející tehdejší svět byznysu v jeho
zemi jednoduše nutným zlem na novém svobodném trhu. Představitelé úspěš ­
ných společností se mu prostě přizpůsobili, a to tak, že dávali stranou finanční
prostředky na obranu před takzvanou „vlhkou prací“, což bylo možná až pří­
liš naturalistické označení pro činnost příslušných zabijáků vykonávajících
špinavou práci, které si vypůjčili z kruhů v kriminálním podsvětí. Říkalo se,
že konkrétně LogoVAZ jednání s takovými skupinami přenechal zvláštnímu
týmu „specialistů“, což byla jakási temná a pochybná organizace, o níž toho
chtěl Berezovskij vědět co nejméně. I tak se však násilí nevyhýbalo ani jeho
autosalonům a několik z nich bylo doslova rozstříleno, i když přitom nikdo
nezahynul. Ještě větší strach ovšem naháněla skutečnost, že jeden známý pří­
slušník mocného ruského zločineckého uskupení se relativně nedávno obrátil
přímo na Berezovského a požadoval vyřešení nějaké triviální neshody. Oli­
garcha se s ním více méně odmítl bavit, ale o několik dní později došlo před
jednou z jeho prodejen vozů Lada mimo velká města k divoké hromadné
přestřelce, po níž musela místní policie z místa odklidit šest mrtvých Rusů
a Čečenců, ke kterým se nikdo nehlásil.
Pancéřované limuzíny, velmi dobře placení osobní strážci, žoldáci, tak pro­
bíhal byznys za perestrojky – bylo to nechutné, ale nutné, a rozhodně nic, čím
by se Berezovskij ve své hlavě zaobíral, když si tak ze svého Mercedesu pro­
hlížel míjející zaparkovaná auta. Naopak začal pomýšlet na oběd, který jej již
záhy čekal, konkrétně jak se při něm uzavřou další smlouvy a jak z pouhých
několika minut vytěží další ruble. Poté jej bude čekat krátká jízda zpět do jeho
klubu, kde možná zajde i do bytu v horním patře, takže když jeho limuzína
míjela již zmíněný zaprášený Opel, zrovna si vybavoval vůni jemu tak dobře
známého parfému a představoval si, jak se pod dekou rýsují ony křivky. V tu
chvíli však zcela náhodou koutkem oka zaregistroval něco zvláštního; mohla
to samozřejmě být zcela bezvýznamná záležitost, třeba jen jakýsi světelný
klam na neprůstřelném skle okna po jeho levici, nebo dokonce stín vrhaný
z vysokého stánku s ovocem, který se tyčil za tím zaparkovaným vozem, měl
však dojem, že zahlédl proužek tmavého dýmu vystupujícího ze zavazadlo­
vého prostoru Opelu.





7. června 1994, pět hodin odpoledne
19
Otevřel ústa, aby něco řekl řidiči, než to ale mohl udělat, oslnil jej najednou
záblesk světla a pak udeřila tlaková vlna, takže jeho Mercedes vylétl tři stopy
vzhůru a ve vzduchu se nebezpečně naklonil na bok. Vzápětí nalevo od něj
vybuchlo okno a sklo se vysypalo dovnitř, přičemž jeho zubaté úlomky jej
zasáhly ve tváři, na krku a na zádech; zároveň s tím měl Berezovskij na malou
chvíli pocit naprosté beztíže, pak však limuzína dopadla na zem a obě nápravy
kol v důsledku úderu praskly. Teprve poté začalo být něco slyšet, konkrétně
strašlivý řev, tak hlasitý, že mu popraskaly oba ušní bubínky, a tak silný, že jej
vrhl zpět do zdeformovaného koženého sedadla a vyvolal v něm pocit, jako
by mu někdo dal pěstí do hlavy.
A pak přišlo to strašlivé horko. Koule ze spalujících plamenů jej jakoby
celého pohltila a jasně rudé ohnivé jazyky se vrhly na jeho tvář, krk i ruce,
takže se mu rozšířily zorničky a začal křičet, načež si uvědomil, že téměř
instinktivně padá dopředu. Vzápětí dopadl rukama a koleny na chodník, kde
se brodil rozbitým sklem, přičemž do chřípí mu pronikl podivný zápach,
zároveň štiplavý i nasládlý, a došlo mu, že to je cítit jeho vlastní popálená
kůže. Opět zakřičel a po ulici plné skla se plazil vpřed, pryč od žáru, až se
mu nakonec podařilo vstát.
Nato se otočil zpět k autu a zůstal hledět na rozdrcenou hořící hromadu
kovu. Trvalo mu celou minutu, než pochopil, na co že se to vlastně dívá,
protože podvozek se z valné části roztavil do chodníku, všechna okna byla
vysypaná a karoserie zdeformovaná k nepoznání. Poté zaměřil svou pozor ­
nost na přední sedadlo, kde sice neviděl osobního strážce, ale řidiče ano, ten
stále ještě seděl za tím, co zbylo z volantu, i když vypadal podivně, zvláštně
předkloněný a navíc mu ze saka vycházel dým. Berezovskij se už chystal na něj
zavolat, když si najednou uvědomil hrůznou věc – ten člověk neměl hlavu.
V tu chvíli padl na kolena, zatímco v dáli se ozvaly sirény.





Kapitola třetí
8. července 1994, dvě hodiny
odpoledne, Klub Logovaz
„T
AK SE NA TO PODÍVEJME, TO JE NÁM ALE NOVINKA.“
Alexandr Litviněnko si prohrábl rukou vlasy, zatímco sledoval,
jak se Igor Davny, jemu podřízený agent nižší hodnosti, pokoušel
z částečně roztaveného ocelového koše na odpadky vypáčit kus vycpávky
koženého sedadla. Problém byl v tom, že kůže se ke kovu doslova přivařila,
takže šlo o nadlidský úkol, mladý muž se ovšem nehodlal jen tak vzdát; když
mu rukavice po oceli sklouzly, zaklel, ale opět se sklonil a zase se pustil do
práce.
„Tak se teď začali navzájem vyhazovat do povětří,“ pokračoval pak Davny
s námahou v hlase a dál se snažil něco provést s tou kůží. „Je to sice méně
účinné než kulka, ale k určitému sdělení to asi stačí,“ dodal vzápětí.
Litviněnko se zašklebil, jelikož daný případ mu nepřišel jako humorný.
Kolem panovala hluboká noc a on měl pocit, že by se mohl zabývat daleko
zajímavějšími věcmi než se probírat těmi stále ještě doutnajícími částmi, jež
zbyly na místě pumového útoku. Byl důstojníkem v ústředí FSB, Federální
bezpečnostní služby Ruské federace, zaměřoval se na boj proti terorismu
a organizovanému zločinu a nedávno povýšil ve funkci, takže se domníval,
že podobné podřadné úkoly už dostávat nebude. Když mu navíc zavolali, že





8. července 1994, dvě hodiny odpoledne
21
jde o naléhavý případ, zrovna po dlouhé večeři v domě jednoho kamaráda
ulehl do postele se svou novou přítelkyní Marinou, která se věnovala spole ­
čenskému tanci a byla dvakrát krásnější, než jakou by si ji zasloužil.
Když pak na místě činu překračoval kus dřeva, který odpadl z nedalekého
téměř zničeného stánku s ovocem, dával si velký pozor. Dosud se nacházeli
dobrých deset yardů od epicentra výbuchu, ale i zde byl vzduch plný zápachu
z popela, hořícího chodníku a roztavené gumy.
Litviněnko se podíval směrem k místu vedle rozdrceného Mercedesu, tedy
vedle „nulového bodu“ dané události (jak to bude později formulováno v pří­
slušné zprávě), kde se nejzkušenější vyšetřovatelé prodírali hromadou trosek
a střepin bomby, jinými slovy zbytky zaparkovaného Opelu. On sám si už v té
chvíli byl jistý, co najdou, protože si místo exploze pečlivě prohlédl, hned jak
tam dorazil; šlo o docela sofistikovanou výbušninu, která byla uložena do zmí­
něného vozu a odpálena na dálku, a nešlo o nic nového nebo jedinečného, i když
agent Davny se zřejmě domníval, že ano. Litviněnko z nejnovějšího brífinku
důstojníků dobře věděl, že v uplynulých několika dnech došlo v Moskvě k mini­
málně dvěma dalším pumovým útokům, přičemž jeden z nich se odehrál přímo
před Čajkovského koncertní síní. Oba atentáty se týkaly podnikatelské sféry,
a když se vzalo v úvahu, proti komu byl namířen ten třetí, šlo o něco podobného.
Poslední útok byl pravda z těch tří nejmírnější, vzala­li se do úvahy mohut­
nost odpálené bomby, nakolik rušné bylo místo (nedaleko Klubu Logovaz),
kde vybuchla, a zvolený čas exploze, tedy uprostřed odpoledne.
„Že měl ten chlap ale štěstí,“ ozval se Davny, který definitivně vzdal práci
s pruhem kůže, postavil se vedle Litviněnka a taky si začal prohlížet místo
činu. „Utrpěl popáleniny na rukou a na obličeji a poranily jej úlomky té pumy,
ale jinak nic vážného.“
„Jeho řidič tolik štěstí neměl,“ podotkl k tomu Litviněnko. Hlavu mu
od zbytku těla utrhl kus zavazadlového prostoru Opelu.
Výbuch byl vlastně přece jen dost silný – když nebudeme počítat Berezov­
ského Mercedes, došlo k úplnému zničení minimálně pěti dalších aut, jakož
i zmíněného stánku s ovocem, a také oken v osmi patrech kancelářské budovy
na druhé straně ulice. Zranění kupodivu utrpělo pouze šest kolemjdoucích
a ve vaku na mrtvé odnesli jen toho bezhlavého řidiče, i když vaky vlastně
musely být dva.





Tenkrát na východě v Rusku
22
Co se týče Berezovského, měl Davny pravdu, štěstěna stála při něm, pro ­
tože střepiny mu z těla vyndají a popáleniny se zahojí. On sám se pak podle
Litviněnkových nadřízených chystá odjet do jednoho švýcarského sanatoria,
kde se podrobí rekonvalescenci. Firma LogoVAZ už mezitím vydala k útoku
na majitele tiskové prohlášení, které si Litviněnko stihl přečíst, ještě než dora­
zil na na místo činu. Stálo v něm:
„V naší společnosti se prostě vyskytují jisté velmi mocné síly, které se snaží
zabránit vytvoření civilizovaného podnikatelského prostředí a obnovení hos­
podářství. S cílem dosáhnout toho, oč usilují, jsou tyto síly připraveny uchý­
lit se k barbarským kriminálním metodám a je obtížné proti nim bojovat.“
Stručné a přesné, ale taky dosti pokrytecké, hovoří­li se o civilizovaném
podnikání. Litviněnko coby příslušník FSB tři roky vyšetřoval akce organi­
zovaného zločinu a předchozí tři pracoval v rámci třetí hlavní správy KGB,
tedy nejdůležitější bezpečnostní služby Sovětského svazu, než se toto státní
uskupení v roce 1991 zhroutilo; stal se tudíž doslova expertem na způsob,
jakým se obvykle prováděl v jeho rodné zemi byznys, a asi tím nejméně prav­
děpodobným výrazem, kterým by charakterizoval, co všechno viděl, by bylo
slovo „civilizovaný“. Je ale pravda, že ani bezpečnostní služby – o armádě
a vlastně i samotné vládě nemluvě – nebyly nikdy ve své historii zrovna sym­
boly počestnosti. V dobách před Gorbačovem ovšem člověk alespoň věděl,
co může od KGB očekávat, a pokud se držel s hlavou skloněnou a dělal to, co
měl, obvykle neměl problémy, ale teď? Litviněnko se často cítil stejně zmatený
jako ten nejmladší z jeho podřízených.
Federální bezpečnostní služba byla podle jeho názoru pouhým odvarem
svého předchůdce, a pokud by se mělo vycházet pouze ze zmenšující se kupní
síly jeho platu, „obnova hospodářství“ probíhala daleko lépe pro „civilizované
podnikatele“, kteří se vzájemně vyhazovali do vzduchu v limuzínách značky
Mercedes, než pro ty, kdo měli na starosti pátrání po zločincích.
Litviněnko věděl, že řada jeho kolegů si poradila po svém a přivydělávali
si načerno, ať již u soukromých společností nebo bohatých podnikatelů, pří­
padně vedli různé bezpečnostní agentury či využívali svých odborných zna­
lostí, aby se prostě mohli začlenit do nové ekonomiky země. Z formálního
hlediska to byla aktivita nezákonná a dotyčný agent mohl být za to, že po veče­
rech pracuje pro privátní sféru, propuštěn či dokonce zatčen, jeho nadřízení





8. července 1994, dvě hodiny odpoledne
23
ale obvykle dělali, že to nevidí. Zavírat nad podobnou nerozvážností oči se
pro tyto byrokraty většinou stalo běžnou součástí života, i oni sami se ostatně
snažili nějak proplouvat světem, který se nyní zdál být jedním velkým kolo ­
točem. Jen při velmi specifických okolnostech se mocní zaměřili na toho či
onoho jednotlivce nebo konkrétní událost a to pak obvykle znamenalo pro­
blémy pro všechny zúčastněné.
Litviněnko ale svou momentální pozornost zaměřoval na to, co viděl před
sebou, přičemž svůj pohled nejdříve soustředil na epicentrum výbuchu, tedy
zdeformovaný Mercedes, se zlomenými nápravami nakloněný dopředu jako
nějaké umírající zvíře z džungle a obklopený záplavou rozbitého skla a roz­
taveného asfaltu, a pak si začal postupně, až do vzdálenosti téměř dvaceti
yardů v každém směru, prohlížet v kruzích okolí vozu, kde způsobila zkázu
tlaková vlna. V celém prostoru také napočítal minimálně tucet vyšetřovatelů,
kteří se celou tou hromadou trosek probírali, v rukou plastové sáčky k uložení
důkazního materiálu a kleštičky, které svítily do dáli.
Najednou na něj Davny zamával rukou v rukavici.
„Tohle všechno že se stalo jen proto, že se někdo pokusil zabít nějakého
dealera aut?“
Tentokrát se Litviněnko zasmál. Nevěděl, jestli to jeho mladý svěřenec
myslí vážně nebo zda si jenom dělá legraci, ale Boris Berezovskij byl evi­
dentně mnohem víc než jen prodejce automobilů, což dokazovala i skuteč­
nost, že Litviněnka uprostřed noci vytáhli z postele, aby se osobně účastnil
vyšetřování celého případu. On sám sice neznal žádné podrobnosti, slyšel
však, že žádost, aby tomuto zločinu byla věnována mimořádná pozornost,
přišla z těch nejvyšších míst, jinými slovy to vypadalo, že Berezovskij měl
kontakt přímo na Jelcina. Litviněnko se poté, co dostal tento úkol, na nic
neptal, žádných odpovědí by se ostatně od svých přímých nadřízených ve
FSB rozhodně ani nedočkal.
„Když vyhodíš do povětří celou ulici ve snaze zabít jednoho člověka, tak
to není vražda,“ odpověděl pak svému asistentovi.
„Tak co se tady teda stalo?“ ptal se dál Davny. „Byl to pokus o atentát?“
Litviněnko svou vysokou koženou botou lehce nakopl kus ožehnutého
trámu ze zničeného stánku s ovocem a řekl: „Tady došlo k tomu, můj milý
příteli, že panu Berezovskému spadla střecha.“





Tenkrát na východě v Rusku
24
Davny se na něj nejdříve udiveně podíval, ale nakonec souhlasně kývl hla ­
vou, protože mu to došlo. Jeho šéf rozhodně nemluvil o nedalekém stánku.
„Kryša“ čili střecha byl systém specifický pro Rusko. Původně termín pocházel
ze světa organizovaného zločinu a znamenal, že gangsteři byli jen natolik mocní,
nakolik jí byla jejich „střecha“, tedy člověk nebo organizace, kteří je chránili v pří­
padě, že se něco pokazilo. Způsob ochrany „střechou“ mohl být fyzický, ekono­
mický, politický nebo dokonce i osobní, a i když implicitně obsahoval i hrozbu
skutečného násilí, při nejúčinnějších podobách tohoto systému nebylo nutné se
uchylovat ke zbraním a výbušninám, pouhá výhrůžka často vyvolávala daleko
větší mrazení na zádech, než když došlo k jejímu naplnění.
Systém ochranné „střechy“ platil i v ruské podnikatelské sféře. Někdo by
mohl říct, že takzvaní rudí ředitelé (tedy ti, kteří zpočátku přebírali čerstvě
zprivatizované firmy bývalého sovětského režimu do svých rukou), měli nad
sebou tu nejmocnější střechu, totiž vládu země, a dokud neztratili její přízeň,
chránila je. Soukromí podnikatelé, lidé jako Berezovskij, ale potřebovali při
naplňování svých ambicí jiný druh „střechy“, a v čím dál větší míře – i když
s různými výsledky – se tedy obraceli s žádostí o pomoc na přesně ty organi­
zace, které zmíněný výraz vymysleli.
„Udělali to Čečenci? Rusové? Gruzínci?“ zeptal se Davny.
Litviněnko jen pokrčil rameny, protože to samozřejmě mohl být kdokoli
z nich, na území všech těchto národů existovaly široce rozvětvené sítě organi­
zovaného zločinu. Příslušníci podsvětí měli ve všech třech případech renomé
lidí obzvláště krutých a brutálních, ale za přijatelnou finanční částku bylo
mnoho podobných gangů ochotno se vzít za věc „civilizovaného podnikání“.
Relativně nedávno došlo k velkému množství incidentů souvisejících s byz­
nysem, konkrétně k četným přestřelkám v ulicích měst i v restauracích nebo
kancelářských budovách, a objevila se dokonce i otrava chemickou látkou,
konkrétně kadmiem, tedy jedovatým těžkým kovem, který byl na okraji šálku
s kávou vypitou jistým bankéřem.
Litviněnko neměl ani tušení, koho Berezovskij rozzuřil natolik, že se octl
na seznamu osob k likvidaci, byl si však jist, že to, na co se právě dívá před
sebou, je výsledek nějakého podnikatelského sporu, kdy někdo prostě testo­
val odolnost „střechy“ tohoto oligarchy. Z dokumentů, obdržených od svých
nadřízených ještě předtím, než dorazil na místo činu, Litviněnko věděl, že měl





8. července 1994, dvě hodiny odpoledne
25
Berezovskij ve své firmě LogoVA Z společníka, jistého drsného Gruzínce jmé ­
nem Badri Patarkacišvili, který možná nebyl přímo napojen na osoby schopné
chránit jeden rozrůstající se podnik, ale rozhodně uměl hovořit jazykem, který
tito lidé ovládali. Bylo ovšem zřejmé, že Berezovskij a jeho gruzínský spolu­
pracovník neměli přístup k takové „střeše“, která už by je chránila navždycky.
„Ať to byl kdokoliv, myslím, že tímhle způsobem sdělili, co sdělit chtěli,“
poznamenal Litviněnko a kopl do chodníku, ztmavlého předchozím žárem.
Vůbec se nesnažil nezanechat na místě činu stopy, jelikož velmi dobře věděl,
že probíráním se doutnajícími troskami žádné důkazy usvědčující pachatele
nenajde. Navíc si ani nebyl zcela jist, zda něco takového objevit chce, ať již
Berezovskij měl nebo neměl kontakty na kohokoli mocného, protože když
člověk hledá příliš usilovně, hrozí mu riziko, že něco skutečně najde, jak si
v duchu říkal. Nebylo ve světě, kde se momentálně pohyboval, lepší prostě
nic nevidět? uvažoval.
Nato hluboce vydechl, začal myslet na svou krásnou tanečnici a pak svůj pohled
znovu upřel na rozdrcený Mercedes. Jaký život mohl on sám, Litviněnko, vést
v tomto novém Rusku? A jakou měl vlastně on nad sebou „střechu“?





Kapitola čtvrtá
Listopad 1994, ulice Kosygina
č. 42, Vorobjovy Gory (Vrabčí
Hory), Moskva
T
EN HROMOTLUK ZABALENÝ DO RUČNÍKU KRÁČEL VELMI
rychle a na to, jak byl rozložitý, se pohyboval s překvapivou lehkostí.
Z širokých holých zad mu mohutně stoupala pára, zatímco nohy, při ­
pomínající spíše tlapy, zanechávaly na tvrdé dřevěné podlaze mokré stopy.
Dva kroky za ním se jeho tempu snažil přizpůsobit silně zadýchaný Berezov­
skij, ale teprve když obr konečně zpomalil před řadou skříněk v tichém rohu
šatny, mohl si být jist, že vůbec poslouchá, co mu říká.
Po většinu dopoledne to byla pouze jednostranná konverzace, protože tomu
člověku neustále jen mluvil do zad a takto prošli polovinou Prezidentského
klubu – kolem tenisových kurtů, místnosti s párou, kina, jídelny a dokonce
i přes sprchy. Berezovskij si dobře uvědomoval, jakou absurdní podívanou
museli oba při tomhle putování poskytovat, a to nejen kvůli skutečnosti, že
ten vepředu byl mohutný, zatímco ten za ním drobný. Slyšel taky, jak si mezi
sebou politici a další významné osoby šeptají, když šla dvojice kolem nich, pro­
tože těch obvazů na rukou a na hlavě si nedalo nevšímat, a věděl, že ti nejod­
vážnější členové klubu mu dokonce dali přezdívku Vyuzený, Berezovskij však
něco takového nebral jako urážku, za své popáleniny se totiž vůbec nestyděl.





Listopad 1994, ulice Kosygina č. 42
27
To, že o pět měsíců dříve přežil pumový útok na svou limuzínu, z něj
udělalo atrakci, protože podle všech předpokladů měl zahynout. Výbuch,
který mu zničil auto a zabil jeho řidiče, jej měl jednoduše uvařit jako bram ­
boru zabalenou ve fólii. Alexandr „Saša“ Litviněnko, příslušník FSB, který
měl na starosti vyšetřování celého případu a který byl překvapivě upřímný,
jak Berezovskij zjistil, mu prozradil, že za svůj život vlastně vděčí neschop­
nosti toho ubohého řidiče, protože než vyrazili na zpáteční cestu, zapomněl
zamknout dveře vozu, jinak by se z hořícího Mercedesu nedostal.
Berezovskij si po tom útoku deset dní léčil utrpěné popáleniny v jednom
švýcarském sanatoriu, kde musel ležet pouze na zádech. Situace využil
k přemýšlení o svém místě ve světě a na konci celého rekonvalescenčního
pobytu dospěl k významnému rozhodnutí, totiž že v moderním Rusku
už nestačilo být jen podnikatelem. V jeho vlasti totiž nepodpíraly stěny
střechu, ta naopak bránila tomu, aby se zdi nezhroutily dovnitř, takže bez
silné střechy by se dům dříve nebo později sesypal, i když by byl sebelu­
xusnější.
To byl důvod, proč teď, o šest měsíců později, trávil téměř každý den v Pre­
zidentském klubu. Šlo o rozsáhlý komplex postavený na příkaz Borise Jelcina
po vzoru jistého sportovního centra na Urale, které svého času měl tu čest
navštívit, a nebylo to zdaleka jen nějaké středisko volného času. Tady, napří­
klad v místnostech s párou nebo na krytých kurtech, se za vlády této hlavy
ruského státu o všem rozhodovalo, takže když jste chtěli něco zařídit, nešli jste
do Kremlu, nýbrž jste popadli tenisovou raketu a zajistili si tu či onu hodinu
příslušnou rezervaci.
Berezovskij tedy dál pokračoval v monologu, který vedl po většinu dopo­
ledne, a když si ten zavalitý muž, kterému šel celou dobu v patách, vyměnil
ručník za bílou košili ušitou na zakázku a za sportovní kalhoty šedivé barvy,
řekl: „Takže jak vidíš, z politického hlediska to dává smysl, opravdu to není
o penězích.“
Obr obrátil oči v sloup, začal si na košili zapínat knoflíky a pak mu odpově­
děl: „Borisi, já nejsem žádný hlupák, s tebou je to vždy jen a pouze o penězích.“
Berezovskij se usmál, ale v ústech mu po těchto slovech zůstala jistá pachuť,
protože mu bylo jasné, co si o něm tento člověk jménem Alexandr Vasiljevič
Koržakov ve skutečnosti myslí – ne že by ho přímo nesnášel, ale prostě jej





Tenkrát na východě v Rusku
28
litoval, byl pro něj jen malým slabým mužíčkem v obvazech, případně glori ­
fikovaným prodejcem aut.
Věděl ovšem taky, že jej Koržakov sice zesměšňuje, zároveň ho však dost
dobře nemůže ignorovat. Berezovskij byl totiž mezi oficiálními členy Prezi­
dentského klubu jediným podnikatelem, přičemž pozván sem byl jen pár dní
po nezdařeném atentátu, kdy se mu popáleniny na rukou a na obličeji ještě
zdaleka nezhojily.
„Ano, časem to bude o penězích, ale teď o ně nejde,“ řekl Koržakovovi.
Ten se zasmál a pokračoval v rozhovoru: „Takže ty se opravdu chystáš pro­
vozovat televizní stanici?“
Znělo to šíleně, takto natvrdo formulováno, protože Berezovskij si své
jmění vybudoval díky automobilům, teď už ovšem netoužil jen po dalším
bohatství. Změny, které ve svém životě hodlal provést, znamenaly, že potře­
buje začít operovat v oblastech schopných mu poskytnout i moc, nikoli pouze
peníze, a to byl důvod, proč už řadu dní Koržakova bombardoval svým nej­
novějším nápadem.
„Já ne, já prodávám auta, ale jsem si jist, že společně se nám podaří najít
někoho, kdo umí pracovat s televizní kamerou,“ reagoval na to Berezovskij.
Koržakov zabručel, nicméně Berezovskij v jeho očích zaregistroval, že se
tím návrhem začal zabývat. Oligarcha se sice nedomníval, že je tento člověk
na stejné intelektuální úrovni, měl však jistou přirozenou inteligenci, kte­
rou musel obdivovat, jejím důkazem bylo ostatně i postavení, které zaujímal.
Pokud se totiž zakládalo na pravdě to, co si lidé mezi sebou říkali, byl Korža­
kov víc než jen osobou, přes kterou se dalo dostat k Jelcinově vládě; preziden­
tovo zdraví se totiž už nějakou dobu zhoršovalo a mocenské vakuum alespoň
částečně nahrazoval tenhle obr, který si nyní před Berezovským natahoval
kalhoty.
Nejjednodušší označení Koržakova by znělo osobní strážce Borise Jelcina.
Chránil jej už od roku 1987, kdy odešel z KGB (máme­li věřit jistým infor­
macím, tak k tomu byl donucen kvůli svým „liberálním“ názorům), a teď
vedl dobře vyzbrojený bezpečnostní tým, jehož počet již dosáhl stovek mužů.
V minulosti stál po boku Jelcina při minimálně dvou pokusech o převrat
a přesně věděl, jak blízko pádu byla jeho vláda. V roce 1991, když se pomocí
tanků pokusili ovládnout Moskvu konzervativní komunisté, to byl právě Jel­





Listopad 1994, ulice Kosygina č. 42
29
cin, který se vyšplhal na jedno z obrněných vozidel a coby bělovlasý hlasa ­
tel svobody povzbuzoval dav shromážděný pod sebou, právě Koržakov však
tehdy již churavému prezidentovi pomáhal vylézt nahoru a pak se postavil
vedle něj tak, aby ho viděli všichni přítomní fotografové. V roce 1993 naopak
Jelcin nařídil útok na tzv. Bílý dům, sídlo ruského parlamentu, aby tak ochrá­
nil mladou vládu před pravicovými politiky, kteří se pokoušeli otočit kolo
dějin zpět ke komunismu. Tentokrát to byl on, kdo poslal do centra Moskvy
tanky, které pak na zmíněnou budovu střílely tak dlouho, že z ní nakonec
zbyly jen trosky. Ani tehdy Koržakov svého prezidenta neopustil, takže během
uplynulých deseti let si rozhodně získal jeho důvěru, a co bylo ještě důležitější,
hlava státu mu i naslouchala.
„Alexandře Vasiljeviči,“ oslovil jej teď znovu Berezovskij, ale ztlumeným
hlasem, aby se k němu dotyčný musel naklonit. „Naši demokracii neudrží
při životě tanky.“
„Aha, tak už jsme zase u těch peněz,“ odpověděl mu Koržakov.
Berezovskij pokrčil rameny. „Ano, u peněz, ale ještě i u něčeho důležitěj­
šího – médií.“
Koržakov si ručníkem utřel to, co mu ještě zbylo z vlasů, a řekl: „No jasně,
Matku Rus zachráníš ty a ti tví hippie novináři.“
Berezovskij se usmál, i když věděl, že za jeho slovy o novinářích se skrývalo
minimálně trochu jedovatosti. Jistě, taková charakteristika skutečně mohla
být míněna pejorativně, na její výstižnosti ovšem nic neměnila.
Proniknutí Berezovského do úzkého kruhu lidí kolem Jelcina, jakož
i do Prezidentského klubu, bylo výsledkem velkého strategického úsilí
a manévrování, v jehož centru stál jeden z těch „hippie novinářů“, kon­
krétně Valentin Jumašev. Tento pohledný, ale nesmělý mladý muž, který
obvykle nedbal na to, co má na sobě, pracoval v jednom liberálním poli­
tickém časopise zaměřeném na mladé Rusy. Publikaci financoval Logo­
Vaz, protože v ní zveřejňoval reklamy na svá auta, Berezovskij se ovšem
vždy domníval, že Jumašev mrhal svým talentem, když v něm psal články
o demokracii určené teenagerům.
Příležitost využít jeho schopností pro něco hodnotnějšího se naskytla asi před
rokem, kdy byl poté, co mu Boris Jelcin poskytl interview v souvislosti s jedním
článkem, pověřen napsat prezidentův životopis. Jumašev pak začal hledat nakla­





Tenkrát na východě v Rusku
30
datele, který by příslušnou knihu vydal, a nakonec se v této záležitosti obrátil
na Berezovského, přičemž ten si uvědomil, že by to mohl být způsob, jak se k hlavě
státu dostat blíž a alespoň částečně tak proniknout ke zdrojům politické moci.
Jelcin navíc okamžitě našel v mladém novináři osobní zalíbení, a co
bylo ještě důležitější, s pohledným Jumaševem začala chodit prezidentova
nejmladší dcera Taťána. Berezovskij se tak vezl na redaktorově šťastné vlně
a z outsidera se přes noc stal součástí úzkého kruhu osob kolem Jelcina, vlivné
skupiny mimo Kreml přezdívané Rodina. Lidé jako Koržakov, tedy člověk
ještě ze staré školy, bývalý generál KGB, který ještě předtím dosáhl význam ­
ného postavení v armádě, možná nesli nelibě, že se k prezidentovi tak blízko
a tak rychle dostal nějaký podnikatel s jakýmsi novinářem, jemuž bylo něco
přes dvacet, nemohl s tím však nic dělat. Berezovského tedy za jeho zády
zesměšňoval, ale když ten mluvil dostatečně nahlas a dostatečně dlouho,
nezbývalo mu než poslouchat, co říká.
Ten měl teď nápad ceny zlata, takže byl připraven se o něm bavit tak
dlouho, dokud mu neselžou hlasivky, případně dokud Koržakov nepovolí.
„Alexandře Vasiljeviči, nebavíme se o novinách,“ řekl mu, ale ten jen mávl
svou svalnatou rukou.
„Jasně, jde o tu tvoji televizní stanici,“ odpověděl a pokračoval: „Jako
bychom i tak neměli dost problémů s tím Gusinským a jeho pornografií.“
Berezovskij potlačil chuť si odplivnout. Bylo zřejmé, že Koržakov zasáhl
jeho citlivé místo, a z jeho očí pochopil, jak si to vychutnává.
„Gusinského pomyje jsou naprostým opakem toho, s čím přicházím já,“
řekl poté, co se ovládl.
Zdánlivě to vypadalo, že jsou oba tito miliardáři z jednoho těsta – jak ten,
tak onen byl například židovského původu, ani jednoho z nich původně nikdo
neznal a díky perestrojce oba dosáhli velkého jmění. Při pouhém vyslovení
jména Gusinskij se však Berezovskému dělaly mžitky před očima.
Zatímco Berezovskij svého bohatství nabýval postupně, kdy využíval
mezer na trhu s auty, Gusinskij to vzal víc zpříma, s pomocí (a pod ochra­
nou) lidí na moskevské radnici vybudoval banku Most. Ve chvíli, kdy se díky
ní stal nesmírně zámožným, pak obrátil pozornost ke sdělovacím prostřed­
kům a dal dohromady nezávislou televizní stanici NTV. Ta začala konkuro­
vat televizi státní, která byla přebujelá a měla nízkou sledovanost, ale coby






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist