načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tenkrát na východě v Rusku - Ben Mezrich

Kniha: Tenkrát na východě v Rusku
Autor:

Pravdivý příběh o ambicích, bohatství, zradě a vraždě. V Rusku. Tenkrát na východě v Rusku je dosud nezveřejněným pravdivým příběhem neskutečných miliardářů, kteří ...
Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  185
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  269 Kč
31%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2016-05-10
Počet stran: 200
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 215 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Lubomír Sedlák
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-20
ISBN: 9788026410904
EAN: 9788026410904
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pravdivý příběh o ambicích, bohatství, zradě a vraždě. V Rusku. Tenkrát na východě v Rusku je dosud nezveřejněným pravdivým příběhem neskutečných miliardářů, kteří po pádu sovětského režimu propluli vlnami privatizace a dosáhli obrovského jmění. První z nich, „kmotr Kremlu“ Boris Berezovsky, původním povoláním matematik, začal coby podnikatel nejdříve obchodovat s automobily, zatímco druhý, jeho mladý chráněnec Roman Abramovič, vybudoval mnohamiliardové ropné a hliníkárenské impérium. Tito dva muži spolu uzavřeli složité, typicky a výhradně ruské partnerství, načež se probíjeli „divokým Východem“ v jejich zemi, kdy Berezovsky vystupoval coby „střecha“ Abramoviče, jinými slovy jako jeho ochránce. Mezrich podává tento příběh jako strhující thriller, popisuje až nechutné hromadění majetku, koncentraci politické moci a přináší obraz výjimečného světa, který jen málokdy můžeme vidět zblízka. Jejich partnerství se ovšem začalo otřásat ve chvíli, kdy Berezovsky v médiích napadl prezidenta Vladimira Putina a nakonec byl donucen uprchnout do Velké Británie. I v Londýně byl ovšem v ohrožení. Po otravě poloniem tam ostatně ve velkých bolestech za obrovské pozornosti zemřel i jeden jeho spolupracovník. Nakonec našli Berezovského již po smrti, kterou příslušné orgány označily za sebevraždu. „Mezrich obrací svůj zkoumavý novinářský pohled na Rusko … a oligarchy. … Autorova schopnost popisovat skutečné (a dobře zdokumentované) události způsobem, kdy máte pocit, že sledujete vyprávění nějakého dramatického příběhu, je téměř bezkonkurenční. Mezrich je prostě jedním z mála autorů, jehož jméno na obálce nějakého titulu literatury faktu, ať už se zabývá jakýmkoliv tématem, nejen že zaručuje kvalitu, ale předem vlastně budí zájem čtenáře a tato výborná kniha je jen dalším příkladem, jak talentovaným je vypravěčem.“ - Booklist (Starred Review) „Toto je skutečný, pravdivý příběh … vzestupu Putina k moci. Poté, co se v Rusku zhroutil komunismus, vznikla nová malá třída složená z oligarchů, ambiciózních a prospěchářských podnikatelů, kteří se postavili do čela divokého přechodu od hospodářství řízeného státem k ekonomice tržní, přechodu ignorujícího zákony… Autorovo dobře napsané vylíčení tohoto období v ruské historii osvětluje bouřlivou přeměnu komunismu v kapitalismus.“ - Jacksonville News „Jde o zatím nejúžasnější Mezrichovu knihu, thriller popisující pravdivé události … strhující čtení.“ - Paolo Verde Valley Times „Bezpochyby čtivé.“ - Wall Street Journal, Best Business Books from 2015 Ben Mezrich , který žije v Bostonu, promoval s vyznamenáním na Harvardově univerzitě a vydal dosud patnáct knih. Dvě z nich se dostaly do seznamu bestsellerů deníku New York Times, konkrétně Národní miliardáři, podle které byl natočen Oscary odměněný film Sociální síť, a Strhující úspěch, které se ve dvanácti různých jazycích prodalo více jak půl druhého milionu a stala se předlohou mimořádně úspěšného filmu Oko bere. (vzestup oligarchů)

Předmětná hesla
Berezovskij, Boris Abramovič, 1946-2013
Abramovič, Roman Arkad’jevič, 1966-
* 20.-21. století * 1991-2010
Podnikatelé -- Rusko -- 20.-21. století
Miliardáři -- Rusko -- 20.-21. století
Korupce -- Rusko -- 1991-2010
Politická moc -- Rusko -- 1991-2010
Oligarchie -- Rusko -- 1991-2010
Rusko -- Politika a vláda -- 1991-2010
Kniha je zařazena v kategoriích
Ben Mezrich - další tituly autora:
Sex on the Moon Sex on the Moon
Mezrich, Ben
Cena: 318 Kč
Čistá postupka Čistá postupka
Mezrich, Ben
Cena: 239 Kč
Čistá postupka Čistá postupka
Mezrich, Ben
Cena: 159 Kč
Sedm divů -- Napínavý detektivní příběh plný historických záhad Sedm divů
Mezrich, Ben
Cena: 279 Kč
Sedm divů Sedm divů
Mezrich, Ben
Cena: 159 Kč
Tenkrát na východě v Rusku Tenkrát na východě v Rusku
Mezrich, Ben
Cena: 130 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Tenkrát na východě v Rusku" mají také často zájem o tyto tituly:
Michail Chodorkovskij Michail Chodorkovskij
Paňuškin, Valerij
Cena: 99 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kapitola pátá
2. prosince 1994, jedenáct hodin
dopoledne, ulice Novyj Arbat č.
36, Moskva
„T
EĎ UŽ JSOU ČTYŘI, DEFINITIVNĚ ČTYŘI. DVACET YARDŮ
za námi, šediv ý Mercedes. Zavěsili se na nás už asi před šesti mílemi.“
Anton Gogol cítil, jak mu bělají prsty, kterými tiskl volant.
Pokoušel se sice mluvit klidně a profesionálně, ale uvnitř byl s každou uplynutou
vteřinou víc a víc sevřený, a všiml si, že stejný neklid se zmocnil i kolegy
sedícího vedle něj. Tenhle specialista na bezpečnost byl sice o osm let starší, vůbec
se však nesnažil zakrý vat, že se mu třesou ruce, když zpod sedadla vyndával
dvouhlavňovou brokovnici a opatrně si ji kladl na klín. Poté ký vl hlavou
směrem ke zpětnému zrcátku a řekl: „A zbývající tři? Ti se nás drží už od té dači?“
„Ano, téměř tak dlouho,“ kývl souhlasně Ivan Doctorov, načež něco tiše
řekl do transpondéru, který měl v horní kapse saka.
Anton si byl jist, že osobní strážci v druhých dvou vozech jejich kolony už
o těch, která je sledovala, věděli. Byl z celé skupiny tím nejméně zkušeným,
příslušníkem speciálního týmu se stal teprve před dvanácti měsíci; pouhé tři
roky předtím sice ukončil výcvik v KGB (která mezitím zanikla),
pochyboval však, že sebedůkladnější trénink by jej připravil na situaci, která měla co
nevidět nastat.





2. prosince 1994, jedenáct hodin dopoledne
35
Když autokolona o čtyřicet minut dříve vyjížděla z venkovského sídla
Antonova zaměstnavatele, nic nenaznačovalo, že by mělo jít o něco víc než
obvyklou cestu do kanceláře. Byl pátek, druhý den nového roku, foukal vítr,
sněžilo a obloha měla stejnou barvu jako hlaveň té pušky, kterou měl nyní
na klíně kolega. V uplynulém roce Anton tuto trasu absolvoval nesčetněkrát,
někdy v autě jedoucím v čele, které se teď právě na rychlostní komunikaci
pohybovalo patnáct yardů před ním, někdy však řídil limuzínu, v níž seděl
samotný oligarcha, takže jej měl přímo za zády, oddělený pouze kouřovým
plexisklem, jehož tenkost ovšem klamala. Obvykle byl nicméně raději, když
jel ve voze, který kolonu uzavíral, protože to měl jen několik relativně
jednoduchých úkolů – jedním okem sledovat zadní světla pancéřovaného auta
jedoucího uprostřed a druhým dálnici za nimi v zrcátku. I v současných
bouřlivých časech byla takováto dobře vyzbrojená kolona schopna odvrátit i tu
nejodvážnější hrozbu, nehledě na to, že renomé Antonova zaměstnavatele,
jakož i malá armáda, kterou si sám vybudoval, jej zbavila problémů, jimž
čelila řada podobných boháčů.
Tím spíš byla ale znepokojující stávající situace.
„Že by FSB? Nebo snad nějaká odnož místní policie?“ zeptal se Ivana, ten však
jen pokrčil rameny a řekl: „Zahraniční auta bez poznávacích značek a okna
příliš tmavá, než aby šlo rozeznat, jestli ti, kdo sedí uvnitř, na sobě mají uniformy.“
„Tak jak se s tímhle hodlá vypořádat?“
Ivan nedal najevo žádné emoce, tedy kromě lehkého chvění rukou,
a přidržoval si zařízení, které měl v pravém uchu. Pak opět promluvil: „Máme to
do jeho kanceláře už jen několik mil, je poledne a jedeme po důležité dálnici,
takže nikdo by nebyl tak hloupý, aby se o něco pokoušel tady a teď.“
Anton kývl na znamení souhlasu, cítil však, jak mu do krku stoupají
žaludeční šťávy. Svému zkušenějšímu kolegovi nehodlal klást žádné další otázky,
ráno toho dne ovšem četl noviny a věděl, že jeho šéf si nepronajal půl čety
složené z bývalých příslušníků KGB jen proto, aby nemusel platit za parkování.
Dál už pokračovali beze slov, přičemž Anton se pokoušel maximálně
sledovat limuzínu svého zaměstnavatele. Byl toho názoru, že pušky odstřelovačů
už v tu chvíli mířily do šéfova zátylku, a i když si připomněl, že zadní sklo
jeho auta bylo neprůstřelné a zasáhnout nějaký cíl z jedoucího vozidla je navíc
mimořádně obtížné, ani jedno ubezpečení jej příliš neuklidnilo.





Tenkrát na východ ě v Rusku
36
Po uplynutí několika dalších trýznivých minut naštěstí před sebou zahlédl
vysokou, světle šedou budovu centrály fi rmy. Tohoto majestátního objektu,
tyčícího se nad obrovským parkovištěm a dálnicí s mnoha jízdními pruhy, si
žádný člověk nemohl nevšimnout, a pouhý pohled na ten dům Antona
alespoň částečně zbavil napětí v těle. Když pak první vozy kolony opustily
dálnici a vjely na parkoviště, musel se přemáhat, aby nešlápl příliš silně na plyn,
protože tou poslední věcí, kterou by chtěl udělat, bylo předejet auto vezoucí
oligarchu. Zároveň ovšem nebyl schopen nezačít se usmívat, i když jen do
chvíle, kdy si všiml, že Ivan na sedadle vedle něj najednou zbledl.
Anton se tedy znovu podíval do zpětného zrcátka a zjistil, že ty čtyři vozy
bez poznávacích značek také odbočily, načež jeden vedle druhého zůstaly stát
v nejzazším rohu parkoviště. I Anton v tu chvíli zneklidněl, protože pokud by
se je lidé, které měli v patách, jen snažili vystrašit, zůstali by stát při dálnici.
Podivného chování těch osob si evidentně všimli i jeho kolegové v ostatních
dvou autech, jelikož to v čele najednou bez jakéhokoliv varování zrychlilo,
a to tak výrazně, že se z jeho kol začalo kouřit, a řítilo se k přednímu vchodu
do budovy centrály. V těsném závěsu jej pak sledovala šéfova limuzína a také
Anton hbitě zareagoval a sešlápl plyn, jak to jen šlo, takže řev z motoru téměř
přehlušil jekot gumy, která se třela o asfalt.
O pár vteřin později už všechna tři auta před skleněným vchodem prudce
brzdila, načež na chodník vyskákalo půl tuctu osobních strážců, kteří se
kolem limuzíny postavili do tvaru klínu. Po další vteřině z vozu vystoupil
sám oligarcha, okamžitě byl svými ochránci vtlačen do budovy, načež někdo
zamkl skleněné vstupní dveře – a nic dalšího se nedělo.
Anton zůstal ve svém voze a nechal běžet motor. Ivan mezitím pořád držel
v rukou brokovnici a zároveň něco říkal do svého dorozumívacího zařízení;
když se mu dostalo odpovědi, pokýval hlavou, otočil se a přes zadní sklo se
podíval na čtyři neoznačená auta. Mezitím začal trochu padat sníh, který
postupně zvolna zakrýval pneumatiky kol.
„Vypadá to, že nikdo neví, o koho jde, takže se žhaví telefony – volá se
na ministerstvo vnitra, moskevské policii i daňovému úřadu a našemu šéfovi
se dokonce podařilo spojit přímo s FSB, která sem posílá své muže, aby celou
věc vyšetřili,“ řekl Antonovi.





2. prosince 1994, jedenáct hodin dopoledne
37
„Takže dál čekáme?“ zeptal se, ale Ivan se neobtěžoval mu odpovědět,
takže bylo jen slyšet, jak sníh dopadá na střechu jejich vozu. Uběhla
minimálně hodina, než na parkoviště za nimi vjel štíhlý černý sedan ruské výroby
s poznávací značkou Federální bezpečnostní služby a pokračoval přímo do
místa vzdáleného nějakých šest yardů od čtyř záhadných aut.
Anton pak sledoval, jak ze sedanu vystupují dva uniformovaní příslušníci
FSB a vydávají se k nejbližšímu z neoznačených vozů, v ten moment se však
otevřely jeho zadní dveře a vystoupili tři muži. Antonovo tělo vzápětí ztuhlo,
protože si uvědomil, že ti lidé jsou v maskáčích a vojenských neprůstřelných
vestách, jejich oblečení však nebylo označeno žádnými insigniemi, a co bylo
ještě více znepokojivé, všichni tři měli na hlavě kukly a přes rameno
pověšené samopaly.
Oba důstojníci FSB zůstali jako omráčení. Jeden z nich pak těm třem
mužům něco říkal, to však u nich vyvolalo jen smích, načež jeden
na příslušníky bezpečnostní služby bez jakéhokoliv varování namířil svým
samopalem. Důstojníci začali něco křičet, ale pak se otočili, rychle odkráčeli zpátky
ke svému autu a o chvíli později za sebou zabouchli dveře, zařadili zpátečku
a šlápli na plyn; přední levá strana jejich sedanu přitom zavadila o obrubník
a jeden z blatníků se zahalil do ohňostroje jisker, vzápětí však vyjeli
z parkoviště a byli pryč.
Anton se podíval na Ivana, který poznamenal: „Tohle neproběhlo podle
očekávání.“
Sníh dál padal a v následujících několika hodinách situace nabývala čím dál víc
rysů surrealismu. Někdy zkraje odpoledne dorazil na místo celý oddíl moskevské
policie, ale místo toho, aby jeho příslušníci konfrontovali muže v kuklách, celé
parkoviště i velký úsek sousedící dálnice uzavřeli. Později se navíc dostavil slušný
počet novinářů a fotografů, kteří se shromáždili za policejními zábranami, ale
pouze fotografovali, jinak se žádným způsobem neangažovali.
Teprve po sedmnácté hodině se situace změnila ze surrealistické
na absolutně hrůznou, to když kolem zábran najednou vjely na parkoviště tři
autobusy bez poznávacích značek. Zastavily se až u čtyř neoznačených vozů
a z prudce otevřených dveří, aniž by řidiči vypnuli motor, vyskákaly další
přinejmenším dva tucty mužů v neprůstřelných vestách. Anton cítil, jak začíná





Tenkrát na východ ě v Rusku
38
panikařit, zatímco Ivan dál držel v rukou pušku, ale zůstal sedět, jen něco
křičel do mikrofonu v kabátě.
Všichni ozbrojenci zamířili rovnou k budově, samopaly namířené před
sebe. Následovalo hlasité pozdvižení, načež někdo zevnitř odemkl skleněný
vchod a Anton viděl, jak z centrály vyběhla skupina osobních strážců v čele
s velitelem ochranky. Muži v kuklách ovšem ani na zlomek vteřiny
nezaváhali a vzápětí už ten člověk ležel na chodníku, obličejem dolů, zatímco jeho
podřízení měli vztyčené ruce a hleděli do hlavní samopalů.
Anton se právě chystal ve svém autě zařadit zpátečku, když někdo silně
zaklepal na okno po jeho levici, a když se otočil, viděl, jak se jen několik palců
od jeho tváře dotýká skla ústí jednoho ze samopalů. Muž v kukle, který jej
držel v rukou, něco říkal, a i když mu Anton nerozuměl, bylo mu vcelku jasné,
co bude následovat.
Neprůstřelné sklo sem, neprůstřelné sklo tam, nehodlal provokovat osud,
takže odemkl dveře, nechal se z vozu vytáhnout a než bys řekl švec, ležel
na zmrzlém parkovišti na zemi, obličej zabořený do sněhu a v zátylku těžkou
botu. Z pozice, kterou zaujímal, toho mnoho neviděl, slyšel však hlasy
ostatních svých kolegů, které ozbrojenci kladli vedle něj, také tváří dolů, přičemž
měl dojem, že mezi nimi je i sám šéf, s botou jednoho ze zakuklených mužů
opřenou o jeho šaty ušité na míru.
V tu chvíli si Anton uvědomil něco strašného – pokud se někdo rozhodne
za bílého dne a před zraky poloviny všech moskevských novinářů zajmout
takového člověka, jako je Vladimir Gusinskij, buď úplně zešílel, nebo se
v mocenské hierarchii nachází tak vysoko, že mu to projde. V případě, že by
mělo platit to druhé, by je ovšem ti lidé nemuseli jenom nutit si lehat tváří do
sněhu, nýbrž by jim klidně mohli provrtat hlavu kulkou.





Kapitola šestá
Šestnáctého prosince 1994,
Antigua, Karibské mo ře
B
EREZOVSKIJ SE OPÍRAL O ZÁBRADLÍ, KTERÉ MU SAHALO
po pás, na palubě sto padesát stop dlouhé plující jachty a hleděl
na azurové moře před sebou. Slunce jej ve tváři zbavovalo jinovatky získané ještě
v Moskvě, zatímco jemný slaný vánek mu tahal za špičky límce rozepnuté košile
značky Armani, a on začínal chápat, proč to vypadá, že miliardáři jsou posedlí co
možná největšími a nejluxusnějšími plavidly.
Samozřejmě jsou lodě a lodě. Ta, na níž stál, byla bez jakýchkoli
pochybností impozantní, s pohodlnými a dobře vybavenými kabinami, do kterých se
klidně vešlo i pět párů lidí, s minimálně šestnáctičlennou posádkou, osobní
strážce a kuchaře nepočítaje; kotvila na zářivě modré vodě v odlehlé části
ostrova Antigua, tak oblíbeného boháči celého světa.
Skutečně obrovskou jachtou (které se měly časem stát součástí životního
stylu mimořádně zámožných lidí, tedy s několika přistávacími plochami pro
vrtulníky, bazény se skleněným dnem, tanečními parketami zalitými světly
během diskoték, zabudovanými pecemi na pizzu, a dokonce i ponorkami)
tato sice nebyla, ale Berezovskij se nehodlal zabývat tím, ve které části nebe
se momentálně ocitl. Cesta z Moskvy až na Antiguu trvala dlouho a unavila
ho, takže teď, když už byli na místě a on stál bosý na dřevěné podlaze této





Tenkrát na východ ě v Rusku
40
lodi, se konečně mohl uvolnit natolik, nakolik mu to jeho neklidná povaha
vůbec dovolovala.
Pak se od hladiny oceánu odvrátil, aby mohl stát čelem k palubě, a prohlížel
si nevelkou skupinu podnikatelů v košilích a krátkých kalhotách a elegantní,
štíhlé ženy v modelech z luxusních obchodů nejen v Paříži a Miláně, ale
i Moskvě, takže mu připadalo, že vlastně vůbec neodcestoval někam daleko.
Kdyby nebyla polovina prosince a teplota přitom nepřesahovala osmdesát
stupňů Fahrenheita, myslel by si, že se právě vmísil do nějaké lepší
společnosti na ulici Tverskaja.
„To je rozdíl,“ ozval se najednou po jeho levici tlumený hlas, a když se
Berezovskij otočil, uviděl mladého muže, kterého už trochu poznal dříve, jak se
ledabyle opírá o zábradlí nedaleko něj, má zkřížené nohy a pozoruje okolí.
„Musím Pjotra pochválit, jak tohle všechno připravil, je to daleko příjemnější
než trčet po kolena v metru sněhu.“
Berezovskij se usmál a začal si mladíka pozorně prohlížet, jeho nazrzlé
vlasy, dvoudenní strnisko na tváři i pronikavé modré oči. Byl zhruba
o polovinu mladší, něco mezi dvaceti a třiceti, ale vyzařoval uvolněnost
a sebevědomí člověka mnohem staršího. Oblečený byl do tmavých ležérních kalhot
a bílého trička s krátkým rukávem, na jehož levé straně měl nad srdcem
postavičku hrající polo, stejně jako Berezovskij bledé pleti, na tvářích však již
dostatečně rudý, takže se dalo odvodit, že v Karibiku už pobývá několik dní.
„Milovat oceán je tak snadné a Pjotr má velmi sympatické přátele,“ podotkl
Berezovskij. „Taky jsem už viděl pár ryb, velrybu však pouze jednu nebo dvě.“
Bankéř Pjotr Aven, který tenhle výlet na lodi zorganizoval, byl rozhodně
velkou rybou, ne jen nějakou rybkou. Jeden z nejbohatších a nejlépe
oblékaných lidí v Rusku se tak jako Berezovskij a Gusinskij narodil coby outsider,
z úplně chudých poměrů bez jakýchkoliv výsad ovšem nepocházel, a když
se komunistický systém zhroutil, uměl svůj doktorát v ekonomii přeměnit
na obrovské jmění.
Pohledný mladý muž stojící nyní poblíž byl podle Berezovského bez
jakýchkoli pochyb ještě jen rybka, ale uvnitř už v něm možná dřímaly potenciální
kvality velryby. Jmenoval se Roman Abramovič a Berezovskij jej znal coby
jednoho z moskevských podnikatelů; krátce se pozdravili poté, co přistáli na letišti
ostrova, a pak znovu cestou ke člunu, který je přepravil k samotné jachtě.





Šestnáctého prosince 1994, Antigua
41
Abramovič samozřejmě o Berezovském a jeho úspěších věděl ještě
předtím, než se poprvé setkali, ten byl ostatně středem pozornosti všech lidí
přítomných na lodi, tak jako i v již zmíněném Prezidentském klubu. Na rozdíl
od tohoto moskevského centra moci se ovšem podnikatelé, kteří dorazili
na Antiguu, nedívali na Berezovského posměšně, nýbrž s velkým
očekáváním. Cílem celého výletu placeného někým jiným byl totiž byznys, konkrétně
uzavírání takových obchodních vztahů, díky nimž by se z rybek staly velryby,
a Berezovskij se v této oblasti rychle stával významnou postavou. Zpráva
o blížící se privatizaci televize ORT už pronikla do ruské fi nanční komunity,
a když se k jeho nejnovějšímu zájmu o média přičetly aktivity týkající se
prodeje aut a bankovnictví, měl své podnikání rozehrané do mnoha stran.
„Rybky byly hladové“, protože věděly, že člověk jako Berezovskij, se svým
propojením až do Rodiny, mohl zařídit věci, které by jinak nebyly možné.
Milionářem se samozřejmě mohl člověk v Rusku stát i bez konexí, podařilo
se to Berezovskému a vlastně i většině ostatních mužů přítomných na jachtě,
ale jeho a podobně smýšlející lidi už nezajímalo jen vydělávání velkých peněz.
„Uvědomuji si, že je to ještě brzo, ale nebyl byste ochoten si vyslechnout
jeden návrh?“ řekl Abramovič.
A už to bylo venku, přímá otázka, bez okolků. Setkání těchto dvou mužů,
jak Berezovskij i tušil, nebylo výsledkem náhody, jeho společník vyrazil do
Karibiku za jistým účelem a on se mu jevil jako možný prostředek, jak jej
dosáhnout. Takové poznání ovšem Berezovskému nevadilo, právě naopak,
své postavení člověka, který je vnímán coby důležitá osoba, si vychutnával
a nic mu nebylo příjemnější, než když jej lidé vyhledávali.
S tímto mladíkem však jako by šlo ještě o víc. Když Berezovskij později volal
Badrimu Patarkacišvilimu, svému nejbližšímu obchodnímu partnerovi, který byl
zástupcem generálního ředitele společnosti LogoVAZ, popsal mu ho jako
„příjemného mladého muže, který má zřejmě nějaký byznys plán a chtěl by do něj jít
se mnou“. Trochu se pak u něj na Abramoviče informoval a ambice začínajícího
podnikatele na něj udělaly dojem, i když úspěchů zatím dosáhl jen průměrných.
Tak jako všichni ostatní jemu podobní začínal od nuly, opravdu z ničeho; když
dosáhl čtyř let, byl už sirotkem, protože matka podlehla nějaké krevní nemoci
a otec zahynul při neštěstí na staveništi. Dítě pak poslali k příbuzným, kteří ovšem
žili v Republice Komi až u polárního kruhu, jedné z nejdrsnějších oblastí na této





Tenkrát na východ ě v Rusku
42
planetě, jelikož byla pokrytá zmrzlou tundrou a více jak tři měsíce v roce tam
panovala tma. Chlapec se později rozhodl pro studium strojírenství
na průmyslovce, které neukončil, a po službě v armádě se stal montérem, už od raného věku
se nicméně považoval za podnikatele.
„Nenapadá mne k přednesení vašeho návrhu vhodnější čas ani místo,“
odpověděl mu teď Berezovskij a dodal: „Doufám ovšem, že se nebude týkat
žádných gumových kachen.“
Abramovičovy růžové tváře trochu ztratily barvu, ale vzápětí si uvědomil,
že jeho společník jen žertuje. Pravdou je, že svou kariéru v byznysu svého
času začal řízením továrny, která vyráběla plastové hračky a taky kachničky
z pryže, záhy poté se ovšem začal zabývat něčím daleko lukrativnějším, totiž
dopravou a prodejem ropy. Jak dokázal člověk kdesi od polárního kruhu, který
ani neměl maturitu a chyběly mu jakékoli konexe, během pouhých několika
let přejít k obchodování s ropnými produkty v objemu 3,5 miliónů tun, bylo
záhadou, a to nemalou, Berezovskému se však líbilo, když bylo něco
trochu záhadné. Abramovičova fi rma dosahovala velmi slušných zisků, ovšem
na rozdíl od těch, s jejichž představiteli se stýkal Berezovskij, byla malá, přesto
jej svým způsobem fascinovalo mládí toho muže a jeho dynamický vzestup.
Navíc zde bylo lákadlo zvané ropa, protože slušné peníze se sice daly vydělat
i prodejem aut a nějaké také z provozování televizní stanice, ale tohle byly
peníze tak říkajíc samy o sobě, jen prostě v tekuté podobě, přičemž
Berezovskij si byl jist, že po něm Abramovič nebude chtít nějaké odborné rady
týkající se tohoto produktu.
„Moje obchodní společnost, jak možná víte, přepravuje naft u ze státní
rafi nérie v sibiřském Omsku, přičemž ta ji dostává v surovém stavu, tedy
jako ropu, z těžebního pole v Nojabrsku, které je taky v rukou státu,“ začal
mladík a posunul se podél zábradlí blíž ke svému společníkovi. „Já jsem se
v uplynulých několika letech s tímto řetězcem – počínaje příslušnými vrty
přes zpracování dané komodity až po barely, které vozí má fi rma –
seznamoval a dospěl k názoru, že kdyby se mi dostalo té příležitosti, zvládl bych celý
proces lépe, než jak funguje v současnosti.“
„Tím chcete říct, že...“
„Navrhuji něco jako vertikální integraci, to znamená, že v ýroba
a zpracování by se spojily s obchodní společností, kterou vlastním já, a vznikl





Šestnáctého prosince 1994, Antigua
43
by tak nový ropný kolos se vším všudy, který by rozvážel naftu po celé
Evropě.“
Berezovskij najednou přestal cítit, jak se loď pod jeho nohama houpe, tak
silně jej ten nápad zaujal. Uvědomil si zároveň, že se v tom, co říkal do
telefonu Badrimu v Moskvě, mýlil, protože tahle příležitost zdaleka nebyla jen
nějakým obyčejným podnikatelským projektem. Abramovič totiž navrhoval
privatizovat gigantickou státní rafi nérii a spojit ji s jedním z největších
producentů ropy v Rusku, takže jedním rychlým tahem by tak spolu vytvořili
obra petrolejářského průmyslu, který by patřil mezi ty největší na světě.
Berezovskij cítil, jak mu při té představě stoupá adrenalin.
„Velmi zajímavé, i když jedna věc je ekonomická stránka celé věci a něco
úplně jiného ta politická,“ začal uvažovat nahlas, vzápětí však rychle dodal:
„Ale ano, tohle bych možná mohl nějak zorganizovat.“
Abramovič se ubránil úsměvu, ale jeho oči zazářily jako hladina Karibiku
kolem nich. „Ropný průmysl má samozřejmě svá rizika, je to vysoce
konkurenční trh,“ řekl pak.
Takové věci ovšem Berezovskému nemusel vysvětlovat, ten velmi dobře
věděl, jaké má tento sektor ruské ekonomiky renomé, a stejní gangsteři, kteří
stáli za jeho rozstřílenými prodejnami aut a vyhodili do povětří jeho limuzínu,
působili i v této oblasti a chovali se dokonce ještě hůře. On už byl ovšem poté,
co se vyplazil z hořícího Mercedesu, jiným člověkem, jak v Prezidentském
klubu správně podotkl Koržakov, a věděl, jak se postarat o „konkurenci“.
V této souvislosti si Berezovskij vzpomněl na svého protivníka
v podnikání Gusinského a uvědomil si, že se při té příležitosti usmívá. Vybavila se
mu celá situace, jak ji před pouhými dvěma týdny popisovaly desítky různých
novinářů, na které udělala takový dojem, že například v tisku se objevil
titulek „Obličeje ve sněhu“. Tucet osobních strážců tehdy vyvlekli na parkoviště
a přinutili hodiny ležet tváří k zemi, promítal si znovu ten výjev, zatímco
moskevská policie jen přihlížela; samotný Gusinskij se nakonec vyhnul zatčení,
ale poté, co Jelcinovy soukromé bezpečnostní síly přiznaly, že přepadení, při
kterém někteří z oligarchových zaměstnanců skončili v nemocnici, provedli
jejich příslušníci a že šlo o „nedorozumění“, údajně utekl ze země. Bylo sice
jisté, že se dříve nebo později zase vrátí, už ovšem s vědomím, že
s Berezovským není radno si pohrávat.





Tenkrát na východ ě v Rusku
44
„Nebude to problém,“ odpověděl nakonec Abramovičovi a myslel už
přitom na jiné věci, než byla pochopitelná rizika.
Ropa nabízela obrovské možnosti, tak veliké, že se je téměř nedalo vyčíslit.
Ještě víc fascinující ovšem byla skutečnost, že nová fi rma by se stala celkem
pravidelným zdrojem fi nančních prostředků, přičemž když se teď Berezovskij
chystal zprivatizovat ORT, potřeboval mít přístup k obrovskému množství
rublů. Tahle televizní stanice dramaticky přicházela o peníze, a pokud měl
splnit svůj slib Koržakovovi, že před následujícími volbami podpoří Jelcina,
musel mít jejich přísun z jiných zdrojů doslova v závratném tempu.
„Hovořme spolu otevřeně – jakého vaše firma momentálně dosahuje
zisku?“ zeptal se svého společníka u zábradlí.
Nebyl to zrovna zdvořilý dotaz, zjišťovat, kolik jeho byznys v ydělává peněz,
ale na plácání o ničem byl čas později, Abramovič ostatně nevypadal, že by
ho to nějak vyvedlo z míry.
„Čtyřicet miliónů ročně,“ odpověděl.
„A jak by to vypadalo, pokud se nám podaří uskutečnit ten váš návrh, tedy
,vertikálně propojit Omsk a Nojabrskneft egaz?“
„Takových možná sto miliónů ročně?“ zamyslel se mladík, načež
Berezovskij natáhl obě ruce, chytl jej kolem ramen a řekl: „Část z nich budu
potřebovat, abych mohl založit jisté fondy, s jejichž pomocí uhradím náklady nutné
k hladkému průběhu určitých záležitostí.“
Abramovič kývl na znamení, že rozumí, a Berezovskij nemusel
vyčíslovat, na kolik by takové výdaje mohly přijít, protože se svým společníkem
nepodepisoval žádnou pracovní smlouvu ani nějakou dohodu o obchodním
partnerství. Ten člověk jej prostě oslovil, protože mu bylo jasné, kým
Berezovskij je a co přináší k jednacímu stolu – politické konexe, ale také „střechu“ –
ochranu. Nepochybně si o něm ostatně zjistil potřebné informace, takže věděl
vše o ORT, o Klubu Logovaz i o životním stylu potenciálního byznys partnera,
a věděl také naprosto přesně, na čem se právě chystají dohodnout.
Kdybychom to měli shrnout, potřeboval Abramovič Berezovského, aby
mohl zprivatizovat jednak příslušnou rafinérii a jednak ropnou těžební
společnost a obojí pak spojit se svou obchodní fi rmou, zatímco Berezovskij
od tohoto mladého podnikatele potřeboval hotovost, která by ORT – a jeho
samotného – tak říkajíc udržela nad vodou.





Šestnáctého prosince 1994, Antigua
45
„Pro začátek by mohlo stačit třicet miliónů dolarů,“ prohlásil nakonec,
načež Abramovič zůstal jako omráčený, i když se před touhle plavbou sám
snažil odhadnout veškeré náklady.
„Ale to je téměř celý můj stávající zisk,“ opáčil.
„Správně, jenže ve chvíli, kdy založíme tuhle firmu, bude takový šek
snadné proplatit,“ ubezpečil ho Berezovskij.
Abramovič nahlas polkl a začal o zmíněné částce usilovně přemýšlet,
přičemž oligarcha mu k tomu dal veškerý prostor, jelikož svou pozornost opět
obrátil k palubě, kde si malá skupina bohatých mužů a žen vyprávěla
historky ještě z války a stevardi jim přitom podávali koktejly. Berezovskij neměl
vůbec žádný strach, že by na jeho návrh nepřistoupil, protože pokud uměl
v lidech okamžitě rozeznat nějaký povahový rys, byla to ctižádost, a tenhle
člověk, i když možná se záhadnou minulostí, příslovečný „hlad v duši“ choval.
Abramovič už nechtěl být jen rybkou, nechtěl popíjet koktejly a vyměňovat si
zábavné historky na palubách jachet, které patřily někomu jinému – on toužil
po vlastní obrovské lodi.
To byl také důvod, proč nakonec k Berezovskému zase přistoupil a na jeho
plán kývl, což pak stvrdil i podáním ruky.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist