načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ten sen - Martina Formanová

Ten sen

Elektronická kniha: Ten sen
Autor:

Strhující příběh Martiny Formanové o cestě za splněním tajných snů a následných pádech dolů, o lásce i nenávisti, o tajemstvích, která v sobě všichni nosíme, o bezohlednosti i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 205
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-3787-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdinka žije v Praze v bytě své babičky a pracuje jako pomocná fotografka. Se svým životem je krajně nespokojená, chtěla by mít spoustu krásných věcí, bohatého muže (milence) a hlavně vlastní byt. O ten se snaží nejvíce i za cenu, že využije pro dosažení svého snu různé podvody. Nakonec se jí podaří odjet ze země do Kanady, kde chce využít pomoci českého emigranta - otce své kamarádky. Posléze odjede do New Yorku, kde se jí po různých peripetiích podaří najít slušnou práci. Přesto se hlavní hrdinka v závěru nevyhne dramatickému setkání se svým rodným městem. Román psaný formou vyprávění dívky, která se těsně před rokem 1989 rozhodla emigrovat na Západ.

Popis nakladatele

Strhující příběh Martiny Formanové o cestě za splněním tajných snů a následných pádech dolů, o lásce i nenávisti, o tajemstvích, která v sobě všichni nosíme, o bezohlednosti i obětavosti, o době, kdy člověk nemohl věřit ani sám sobě i o těžkém prosazování se v odlišném kulturním prostředí je velmi zralou prózou, dokazující, že autorka Skladatelky voňavého prádla a Trojdílných plavek udělala na své tvůrčí cestě další obrovský posun. Román Ten sen, autentická a promyšlená próza, v níž nechybí humor a nadhled, by neměla ujít pozornosti každého, kdo si dobu před revolucí ještě pamatuje, každého, kdo si ji chce připomenout, každého, kdo někdy v hloubi duše zatoužil začít nový život jinde a jinak, každého, kdo se někdy v noci probudí a tíží ho vzpomínky na vlastní neuvážené činy, které by nikdy nikomu nepřiznal. A každého, kdo má nějaký svůj sen.

Zařazeno v kategoriích
Martina Formanová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Martina Formanová

Ten sen

Eroika


4


5

Martina Formanová

Ten sen

Eroika


6

© Martina Formanová, 2009

© Eroika, 2009

ISBN 978-80-86337-87-6


7

New York , květen 1992

„Will Young se právě vrátil z Prahy, totálně nadšenej!“

Už zase začíná, pomyslela si Daniela a začala se zvedat.

„Nikam nepůjdeš,“ usmál se Mark a přitáhl si ji zpět k sobě na lůžko. „Nenechám tě odejít, dokud mineprozradíš, proč tam nechceš jet.“

„Já neříkám, že tam nikdy nechci jet, já tam jen nechci jet teď.“ Daniela vpletla svou ruku do jeho, takhle něžně se mu vymaní spíš.

„To říkáš dva roky! – Tak přiznej, co ti jako brání, a já to třeba pochopím,“ sevřel ji ještě pevněji.

„Nepochopíš. Právě že to nepochopíš,“ odpovědělaneochotně. Nenáviděla tuhle konverzaci, která se do jejich vztahu vkrádala čím dál častěji.

„Copak tě nezajímá, jak se změnila tvoje země? – Will tvrdí, že je tam nádherně, a všude panuje taková zvláštní, postkomunistická atmosféra...“

„Hm. Nechtěla jsem ti to říkat, ale o vás Amících je známý, že jste strašný citovky. Že vás dojme kde co,“ ušklíbla se provokativně a pokusila se mu vykroutit.

Mark si ji znovu přivinul k sobě, uhranutý urputností, s níž se vzpírala společné cestě do její domoviny.

„Tebe tam hledá policie, že jo!“

„Ne!“ zaprotestovala odmítavě.

„Nebo jsi dvojitý agent! – Agentka Daniela v méposteli!“ rozzářil se dočista.

„To už vůbec ne,“ vytrvávala v odporu. „Ty jsi přece blázen!“


8

„Ale máš tam ňákýho kostlivce ve skříni?!“ naléhal Mark dál.

„Prosím tě,“ zasmála se Daniela. „Vždyť tam ani nemám žádnou skříň...“

„Zapletla ses tam do nějakejch podvodů?“

„Ne.“

„Dlužíš tam peníze?“

„Nééé!!!“ Ať už s tím přestane! Ještě ani nestoupla na českou půdu, a už zas lže. Tohle Mark nepochopí. Že pro ni jsou Čechy nezdravý jako prašný prostředí pro astmatika.

„Neboj, jednou tam s tebou pojedu,“ řekla chlácholivě. „A už mě pusť, musím do práce.“

Diskuse pro tuto chvíli skončila.

„Stejně si dneska večer budu představovat, že tě na mě nasadily ňáký tajný služby. Hrozně mě to rajcuje,“rozřehtal se Mark. Ach, ten můj dětina rozkošný, pomyslela si láskyplně.

Š Š Š

Daniela pečlivě setřela pár zbloudilých kapek olivového

oleje z okraje předkrmového talířku. Znovu dýchla na nůž

ležící vedle a vyleštila jeho střenku.

Do kopečku našlehané rokfórové pěny zabořila snítku kopru, ale ksakru, drcená mořská sůl klouzala znablýskaného rajčete jak rozpustilá školačka ze zábradlí.

Zrada!

Krystalky soli měly podle jejího plánu štěpit zezadudopadající světlo do rozmanitých úhlů, ale jako již tolikrát dříve bude se muset holt smířit s tím, že nefotí umění, ale žrádlo.


9

Vystoupila na přistavené schůdky, zkontrolovala komozici v objektivu a scvakla spoušť pro zkušební polaroidový snímek. Zatímco mávala schnoucí kopií, prohlédla si, co všechno má před sebou.

Rybí závitek v bylinkové omáčce, lívanečky se skořicí a ovocem.

Stáhla ochrannou vrstvu z polaroidu a s překvapením zjistila, že koprové snítce chybí hloubka. Přestavělamaličko lampy a vystoupila zpět na schůdky.

Nakonec najde takovou pozici kamery a osvětlení, jež umožní zachytit třpyt mořské soli i delikátní obrysyvětvičky kopru. Jídlo, dávno studené a ztuhlé, nafotí vnejlákavější podobě. Už za pár dní poputují vybrané snímky ke schválení a pak do tiskárny, aby vábné pokrmy vyšly na lesklém křídovém papíru časopisu Newyorský gurmán. Daniela milovala perfektnost.

Perfektnost a krásu. Eleganci. Barvy.

Možná proto, že vyrostla v odpudivě šedivém socialistickém Československu. Tak šedivém, že nebýt rudých hvězd na fabrikách, myslela by, že je barvoslepá. V Československu, v němž bylo jasně zelené či žluté tričko nedostupným snem, přestože – jak Daniela s nevýslovným úžasem zjistila v Americe – to byla právě komunistická Čína, která zásobovala zbytek světa bavlněnými výrobky v jásavých barvách.

Dodnes nepochopila, z jakého důvodu odepřel režim dvěma generacím občanů odstíny, jako jsou signální žlutá nebo lime zelená. Snad jen proto, že by vytrhly z letargie pracující uondané ranním vstáváním. Že nějakéexcentrické tóny růžové mohly zatřást základy marxisticko-lenin>


10

ského učení. Tyrkysová způsobit ideovou revoluci. Nebo

kdoví. Vlastně to už dávno neřešila.

Na řadu přišel rybí závitek.

Nicméně na záběr se soustředit nedokázala. Najednou ji zas napadlo a rozčílilo, že stejně jako upřela vláda svému lidu barvy, upřela mu i chutě. Vždyť Daniela vyrostla na dvou druzích těstovin! Zlost za takovou nespravedlnost jí na okamžik zatemnila pohled na kulinářsky promyšlenou a esteticky přitažlivou rybí rolku. Vybavila si špagety s dovozovým kečupem a už zas tonula ve vzpomínkách. Minulost.

Samozřejmě vyřešená, ne?

Samozřejmě že ne.

Myslela na ravioly plněné čtyřmi druhy sýra, na linguini alle vongole či ve své jednoduchosti dokonalé alio olio. O to všechno přišla. A o jiné věci.

Což už by jí ovšem nyní mělo být defi nitivně jedno, přesvědčovala se.

Důležité bylo, aby nyní zachytila zvlhle masitoustrukturu mořského okouna. Náznak nahrubo mletého pepře ve žlutavé zálivce. Aby kopeček rýže nevypadal jako iglú po oteplení. Aby odvedla dobrou práci. Aby i dobudoucna Newyorský gurmán zůstal jejím zákazníkem. Aby si udržela další zákazníky, a získala nové. Aby se mohla živit tím, co ji baví. Aby mohla být na sebe pyšná. Scvakla znova spoušť pro zkušební polaroid. Chvílipočkala, až se aktivují barvy, a pak mu stáhla slupku. Všecko dobrý. Až na pepř. Pro změnu zase nebyl vidět pepř! Což bylo tím, že se plně nesoustředí. Že se jí myšlenky pořád vracejí o léta zpátky.


11

S koncentrací měla problémy odedávna. Vždycky jíněco rozptylovalo pozornost – hezký počasí, nebo hezký lidi... Tedy konkrétně mužský. Ti ji dokázali rozhodit. Ale nikdy ne celý masy... masy velký jako Československo! To skutečně ne. I když to vlastně nebyly nějaký masy, jako Češi obecně, kdo ji znervózňoval. Byla to spíš historie. Její osobní historie.

Přesunula dvoustovkovou lampu před talíř s rolkou a učinila další pokus utnout tahle bezpředmětnározjímání. Plnou pozornost věnovat pepři. A už se, kčertu,nebabrat v minulosti. Cha cha cha. – Nevracet se do minulosti. Nerekapitulovat. Jako by si uměla v čemkoli poručit. –

Tak kde skončila?

V emigraci si postupně vybrousila velmi plamennou řeč o politickém útlaku v Československu, seznamkomunistických zločinů a jejich dopad na její rodinu. Nic z toho, co jmenovala, nebylo vyslovenou lží, ale – pokud by měla být upřímná – ani přesně neodráželo skutečnost, jakou osobně zažila. V sedmdesátých letech, kdy vyrůstala, měl režim svou krutost veskrze vybitou. Lépe řečeno, uplatňoval ji rafinovanými úředními cestami; represe neměla podobu vojáků ani armád, nýbrž kulatých razítek a všelijakých záhadných obvodních a krajských úřadů. A odpor byl chatrný, mimo jiné proto, že takřka každý měl nějaké to máslo na hlavě, a tak si nemohl moc vyskakovat, aby mu náhodou, před očima všech, z té hlavy nesklouzlo.


12

Když na jaře 1988 odjížděla, nesnil národ o svobodě,

nýbrž o automatické pračce a o dovolené u mořekdekoli, kde je běžně na záchodě toaletní papír. O tom snila Daniela také. A o jiných věcech. O dlouhém seznamu věcí, jemuž dominoval prakticky jakýkoli příbytek,

který by nemusela sdílet se svou excentrickou babičkou.

O půdě, sklepu, o čemkoli! Kdyby jí ho bývala soudružka

Kohoutková z Obvodního podniku bytového hospodářství normálně přiklepla, nemířila by nyní Daniela taxíkem

na západní stranu Manhattanu.

Možná osud.

Praha, září 1986

„Ne, soudružka Kohoutková se dosud nevrátila ze schůze,“ zopakoval již bez falešné shovívavosti kolegaKohoutkové, Drhač.

„Á, nevadí,“ mávla Daniela bezstarostně rukou, jako by stejně na dnešní dopoledne neplánovala nic jiného než lelkovat na byťáku. Zavřela za sebou tiše dveře a opřela se o latexem natřenou stěnu chodby. Kanceláře zde byly očividně zřízeny jaksi provizorně, do jedné místnostibyly dokonce dveře vysekány někdy nedávno, jak prozrazoval nedbale usazený rám. Možná měl návštěvníkům avizovat, že od Podniku bytového hospodářství, jenž sídlí v tak ubohých podmínkách, nemůžou mnoho čekat.

NESVÍTÍ NĚKDE ZBYTEČNĚ? tázal se v ponuré chodbě výhružný plakátek.

No někde určitě jo, opáčila mu Daniela. Ale tady to není.

V rohu chodby vykukovaly zpod oloupaného latexu cihly. Že tohle někdo s takovým zaujetím fotí, napadlo ji bezděčně.


13

Zaostřila na vedlejší agitační výzvu ZABRAŇ ÚRAZŮM NA PRACOVIŠTI, ale i tu již viděla tolikrát, že s ní nepohnula. – Ha, jako by se mnou pohnula poprvé! ušklíbla se otráveně. Původně sem Daniela chodila za Drhačem; doufala, že ho zlomí. Ovšem Drhač se ukázal jako záhada. Nejenže nefl irtoval – ani v nejmenším! –, ale ani nezvedal oči od svého stolu. Její poměrně agresivní technika „vnáším sem čerstvý sexuální vítr přímo z ulice“ na něj hned dvakrát zcela katastrofálně nezabrala. Potřetí, když s ním měla co do činění, nasadila polohu „bezradná“, jež zpravidla bezečně fungovala jak na muže-lovce, tak na muže-taťky, ale ani tam se nechytla.

To Danielou nepříjemně otřáslo. Kromě „bezradné“ a „sexuálního větru“ měla ještě v repertoáru „ano, jsem mladá a vypadám dobře, ale jsem úplně blbá“, což si ovšem schovávala výhradně pro postarší úřednice-ženy. Navíc nějak cítila, že ani s tím by u Drhače neuspěla.

„Jsem úplně blbá!“ měla chuť zařvat do kanceláře Kohoutkové, jen tak mimochodem, aby se na chodbě nenudila. Stejně marně. Drhač jistě něco smolil, bylo mu jedno, jak úžasně sebekritická je. A stejně jako kdykoli jindy se mu na vysokém čele perlily krůpěje potu a moučnou tvář neurčitého věku brázdily nesouhlasné vrásky. Vydržet postávat v nepříliš osvětlené, prázdné chodbě bylo pro Danielu stále obtížnější. Mohla si přinést čtení, ovšem to by dostatečně nekorespondovalo s dojmem, který zde chtěla vytvořit. Postávání s knihou by mohlo vyvolávat dojem, že pouze klidně, trpělivě čeká na něco, co samozřejmě přijde. Což nebyl její případ. Ona potřebovala vyzařovat zoufalousveřeost, úpornost, neklid. Potřebovala jim vsugerovat, že pro ni


14

je přidělení bytového prostoru požadavek naprosto naléhavý,

že je otázkou života a – no smrti ne, ale – blbýho života.

Byla odhodlaná chodit sem tak dlouho, dokud něco z úředníků nevydyndá, dokud je nezdolá. A že už dokázala zázraky! Nebylo jich málo, těch větších či menších úspěchů, jichž dosáhla, ačkoli byly socialistickým zřízením posunuty do kategorie „nedostupné“. Ta myšlenka jíprosvětlila šero přízemních prostor.

Na úřadě měli pod palcem bytové dekrety, no a ona zas tělní sekrety. – Ještě se ukáže, kdo s koho! Bylo jí jednadvacet let, a poslední roky valila před sebou jako buldozer. Od chvíle, co se postavila na vlastní nohy, byly před ní jen překážky, jen zátarasy a bariéry, obtíže a zádrhele. To proti nim se v ní vztyčila ona obrovská vlna mechanického vzdoru. Ačkoli navenek nebylo vidět nic, čím by proti všem těm potížím mohla bojovat. Neměla vlivného – respektive žádného – otce, a její vztah s matkou byl poznamenán trýznivým tajemstvím, jemuž jednou (v nějakých celkově příznivějších dobách) bude muset čelit. Bratr by teoreticky mohl být jejím synem a babička, s níž žila, ji prakticky doháněla k šílenství. Neměla nadrůměrnou inteligenci ani pronikavý talent. Konkrétně tedy byla půl roku před maturitou vykopnuta ze zdrávky, což jí ovšem, upřímně řečeno, nevadilo.

Kdo mohl v patnácti vědět, jak jí poleze na nervykastářství, které ve zdravotnictví panovalo? Kdo mohl tušit, že ji bude jednou nesnesitelně iritovat, že je s ní v nemocnici nakládáno jako s bezcenným pohůnkem? Nakolik jí bude vadit povýšená přezíravost doktorů a vzteklá panovačnost vrchních sester? Nevraživost či apatie těch služebněstarších?


15

Nikdo. Nebo ne rozhodně ona, která se jen chtěladostat z malého severočeského města do metropole. Zdrávka pro ni byla jen jízdenkou z Litoměřic do Prahy.

Nevadí. Jakési zázraky už z rukávu vytřepala, dosáhne i tohoto. Nějaký kutloch z Kohoutkové vymáčkne.

Zase to dokáže.

Za jakoukoli cenu.

Zase. Bojovně přešla z jednoho konce místnosti na druhý. Hodinky ukazovaly pět minut po jedenácté.

Do prdele, to tak dlouho schůzujou? popustila uzdu svým skutečným pocitům. Neměli by se politicky sdružovat po práci?!

Sama nenáviděla pouhé sousloví „pevná pracovní“ doba, ale fakt, že někdo úřední hodiny nedodržuje, ji popouzel. Na co už se má pak člověk spolehnout, myslila si, zatímco studovala oprýskanou stěnu chodby. A koho vůbec zajímá, že nejsouúřední hodiny pro veřejnost, jak mi Drhač neopomněl zopakovat? Konečně Daniela zaslechla bouchnutí vrat v průjezdu, spojujícím budovu s ulicí, a rázné kroky na dlažbě.Konečně se otevřely i dveře do chodby. Místo Kohoutkové se v nich však objevil vysoký, statný muž v béžové rozhalence. Daniela si uvědomila, že jej zde už viděla. Přátelskyšpásoval se zaměstnanci byťáku.

Hradil, vybavila si dokonce jeho jméno.

Příchozí jí nevěnoval jediný pohled a sebejistě zaťukal na svatyni, vedle níž Daniela s tolika nadějemipřešlapovala. Bez zaváhání se naklonil dovnitř.


16

„Kohoutková tu není?“ zachmuřil se, když přehlédl situaci v místnosti. Oplátkou se z útrob kanceláře ozvalo jakési nesrozumitelné zamumlání.

V tu chvíli z průjezdu do chodby vstoupila referentka Kohoutková. Oblá a rázná, v pestrobarevných šatech, jejichž véčkovým výstřihem vykukovalo mohutné poprsí, s vlasy střiženými do nepatřičně sportovního účesu. Daniela by si netroufl a hádat, kolik jí je, snad něco nad čtyřicet. Jako by záleželo na tom kolik, v tak pokročilém věku.

„Tady jsi, Blanko,“ přivítal Kohoutkovou Hradil. „Už tu na tebe čekám!“

Škála barev z šatů bytové referentky se vmžiku přesunula do jejího obličeje. Zbledla, zrůžověla a zčervenala, to vše ve svižném sledu tam a zpět. Hradil v ní bezpochyby vzbuzoval silné emoce.

„Mirkuú,“ protáhla nikoli bez stopy fl irtu.

Hradil se na ni shovívavě usmál, zalovil v kapse a podal jí hrst klíčů.

„Ta šestnáctka vypadá zajímavě, ohledně té se ti ještě ozvu.“ (Šestnáctka? Luštila v jeho slovech Daniela. Holka těžko. – Oh jistě, číslo popisné. Ale která ulice? Která?)

Hradil Blanku krátce objal a vyšel ven.

Teprve v tu chvíli si Kohoutková uvědomila, že na chodbě nebyli s Hradilem sami. Dotčeně šlehla pohledem k Daniele.

„V pondělí a ve středu od desíti do půl čtvrté,“poznamenala referentka, unavená pravidelnou přítomností téhle protivně úporné holky.

Daniela cítila velmi zřetelně, že nálada jí nenínakloněna. V obličeji referentky se náhle zračilo pusté zklamání. Z Hradila asi, a bůhví z čeho ještě.


17

„Já vím,“ špitla pokorně, a rychle uvažovala, jakvycouvat z další diskuse. Bojovnost z ní vyprchala, i vzpupné přesvědčení, že má na všechno nárok, že vítězství vjakékoli disciplíně je jen otázkou dostatečného úsilí, tlaku. Dokonce jí projela nepříjemná vlna soucitu s někým, kdo možná není tak výkonným životním bagrem jako ona sama.

S nechtěnou útrpností sledovala, jak si Kohoutková mechanicky zasunula svazky klíčů do veliké kapsy narozhraní svého třísla a stehna, a pak si dlaní, náhle prázdnou a bezradnou, přejela po prsou ke krku. Uhranula ji míra referentčiny rezignace, dokázala si sebe představit spíše mrtvou než takto odevzdanou, uvadlou.

„Já vím, že tu furt otravuju,“ začala tiše, aniž sama věděla, kam se svou řečí zamíří. Pohled do vyhaslé tváře úřednice ji nicméně inspiroval a navigoval do smířlivých vod vzájemného pochopení. Nyní byla na místě pokora, nikoli nátlak.

„Víte, paní Kohoutková, já se samozřejmě hodlám o babičku postarat, ale na druhé straně mě všelijaká ta její svéhlavost znemožňuje tak nějak... vůbec normálně fungovat –“ nechala zbytek věty zmizet ve vzduchu jak utržený balonek.

Kohoutková se náhle probrala z transu způsobeného magickou přítomností Hradila a zamířila ke své kanceláři.

„Já vám rozumím, slečno Horská,“ přitakala. „Chápu. Je to všechno těžké. – Můj manžel zase vyžaduje dvakrát denně teplá jídla. – Ovšem to bych musela mít mikrovlnnou troubu.“ Ušklíbla se, sáhla na kliku a na okamžik spočinula zrakem na Daniele.

„Pochopitelně si umíte představit, jak těžké je sehnat


18

mikrovlnnou troubu,“ pokrčila rameny, pak se otočila

a zmizela v místnosti.

Daniela osaměla.

A zmateně se snažila rozluštit, jakouže zásadní informaci

to právě obdržela.

Že musí odněkud vykouzlit mikrovlnnou troubu?

Nebo by se měla soustředit na Hradila?

Zamyšleně se vydala k východu.

V některé z kanceláří kdosi zapnul rádio. Na stanici Hvězda vysílali zprávy. Unikla jim do ruchu ulice. Letní dopoledne, Nusle ve své nejstatičtější podobě. Na konci bloku secesních domů dvojice stojících důchodců.

Daniela zabořila ruce do svých růžových kalhot. Vjedné z kapes nahmatala gumičku, jíž si sepla vlasy do vysoko posazeného culíku. Mimochodem, se sepnutými vlasy se jí přemýšlelo lépe.

Mikrovlnka.

Stupidní, posraná mikrovlnka. Celý marxismus-leninismus se v praxi zredukoval na materialismus ve své nejprimitivnější podobě. Samotné hodnoty ani nepředstavovaly hodnotné věci, ale mnohdy jen obaly, nálepky, symboly. Mikrovlnkou Daniela opovrhovala. Po hlubším zamyšlení uznala, že obaly a symboly již méně. Ano, měla ráda transparentnost. Barvy a hrdé přihlášení se kmódním trendům. K těm trendům, jimž se její „chytřejší“ přátelé vyhýbali. Kterým se posmívali. Ačkoli to mohla být zrovna tak jejich lenost, jež je zdržovala od toho, aby si dojeli pro báječné růžové kalhoty s přezkami do Maďarska.


19

Nyní je na ní sehnat mikrovlnku. S tím si Kohoutková neporadila.

V pohádce sháněla pro kohoutka slepička. V novodobé verzi shání pro Kohoutka Kohoutková, ovšem z pozice bytové referentky. Čili místo studně, švadleny a těchdalších kravin nastoupila Daniela. – Ach, na jak zoufaleubohém konci sociálního řetězce se ocitla?!

V úvahách došla na tramvajovou zastávku.

Má vůbec lístek?

Na moment zatoužila vymknout se celému tomu systému, jenž ji tím či oním způsobem omezoval. V náhlém prozření uviděla, že pouze pracně a zdlouhavě zdolává oddělené schody vedoucí ke zlepšení jejího života, ale že není o moc blíž samotnému cíli.

A jaký že to byl cíl?

Do stanice přijela tramvaj, Daniela zkontrolovala její trasu a nastoupila. Ukázalo se, že v kapse jejích nabíraných gatí byl kromě vlasové gumičky i lístek městské hromadné dopravy.

Cíl byl... nevěděla.

Nemuset nikdy hledat lístek.

Nepodléhat žádnému systému.

Nemuset se kodrcat pro růžové kalhoty nočnímrychlíkem do Budapešti.

Nevěděla.

Opřela se o kovové zábradlí zadní plošiny tramvaje a bezděky vyhlédla ven.

Tramvaj se odlepila od ostrůvku, spolu s ní se rozjelo i auto doposud poslušně čekající, než nastoupí poslední cestující. Řidič dacie, sveřepě svírající cigaretu mezi rty, mechanicky zařadil. Pak teprve panovačně vyfoukl, kohout domýšlivý. – Nejspíš taky nějaký Kohoutek, jenž


20

vyžadoval dvě teplá jídla a extra bonusy, za něž nechal

manželku řídit jediné auto v rodině, samozřejmě pouze pokud popil víc než dvanáct piv. Aby ženu ve finále zesměšnil při parkování, které jednoduše neměla kdy

nacvičit.

To byla další věc. – Chtěla auto. – Ne aby musela být někomu nepatřičně vděčná za to, že ji svezl dvacet kilometrů. Jako tomu ubožákovi, kterému dala za odměnu svoje panenství jen proto, že nic jiného neměla při sobě. Vzteky ještě dnes sevřela dlaně, až ji zabolely. – Chtěla být ta u volantu, u kormidla.

Kdyby měla auto a byt, izolovala by se od tohotoidiotského uspořádání, mohla by žít hrdě a svobodně, navzdory režimu, navzdory všemu. To by se jí líbilo.

Na moment se nechala unést představou sebe samé, super úspěšné v komplexní disciplíně života (nějakékonkrétní odvětví specifi kovat nedokázala), kráčející sebevědomě náměstím Bratří Synků, v šatech, jež ji nezpochybnitelně oddělovaly ode všech ostatních, v životě tak nepodobném životu nikoho jiného. Tak to byl cíl. Aby bylo jasno.

Š Š Š

Vyskočila z tramvaje, plavně přešla dva kroky přesnástuiště a div že nevstoupila pod kola projíždějícího escortu.

S českou poznávací značkou. – Ach, tihle odpornípřisluhovači; kdo jiný by si mohl dovolit takové fáro! –Odvrácená strana úspěchu v prohnilém zřízení. Vždycky načlověku ulpí něco ze smrádku onoho tlení. Nějak se pošpiní.

Túúú..., ještě na ni troubí, kretén.

Přeběhla a bezpečně přistála na protějším chodníku.




Martina Formanová

MARTINA FORMANOVÁ


9. 1. 1966

Narodila 9.ledna 1966 v Brně. Odmaturovala na zdejším gymnáziu a ve studiích pokračovala na pražské FAMU, obor dramaturgie - scenáristika. Ještě před ukončením studia odešla do USA, kde v té době žila její starší sestra Simona.

Vystřídala mnoho zaměstnání, pracovala i jako asistentka režiséra Miloše Formana při natáčení jeho filmu Lid versus Larry Flynt. Po promoci se vrátila do USA natrvalo. S Milošem Formanem má dva syny, dvojčata Andyho a Jima.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist