načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ten operativec - Andrew Britton

Ten operativec

Elektronická kniha: Ten operativec
Autor:

V tomto strhujícím thrilleru od autora knihy Ten exulant, bestseleru New York Times, vyráží po krvavé lázni na domácí půdě jeden muž, bývalý agent Ryan Kealey, na nebezpečnou honbu za ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 357
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z amerického originálu The operative ... přeložil Jan Krejčí
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7587-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V tomto strhujícím thrilleru od autora knihy Ten exulant, bestseleru New York Times, vyráží po krvavé lázni na domácí půdě jeden muž, bývalý agent Ryan Kealey, na nebezpečnou honbu za odpověďmi - a odhaluje pro Spojené státy důsledky příliš hrozné, než aby si je člověk dokázal představit - a příliš reálné, aby se daly ignorovat. Kniha Ten operativec mísí politické triky a globální intriky na nejvyšších úrovních se skrytou psychologickou manipulací toho nejhoršího a nejnebezpečnejšího zrna.

Související tituly dle názvu:
Ten Operativec Ten Operativec
Britton Andrew
Cena: 343 Kč
Andrew Fukuda 2 – Korisť Andrew Fukuda 2 – Korisť
Fukuda Andrew, Horská Eva
Cena: 162 Kč
Andrew Fukuda 1 – Lov Andrew Fukuda 1 – Lov
Fukuda Andrew, Horská Eva
Cena: 162 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Andrew Britton

TEN

OPERATIVEC

TALPRESS


Copyright © 2012 by Andrew Britton

Translation © 2016 by Jan Krejčí

Cover © 2016 by Trilabit

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-631-8 (pdf)


prolog

ISLÁMÁBÁD,PÁKISTÁN

2010

Když Asif Kardar uslyšel okénkem pekařského vozu zasyčení

pneumatiky, šlápl na brzdu. Brzdové destičky byly staré askříaly, když bílé vozidlo se zhoupnutím zastavovalo. Prudkébrzdění způsobilo, že se mentolový osvěžovač vzduchu, zavěšený

na zpětném zrcátku, rozkýval v dlouhých obloucích a kulička

v popelníku narážela na okraj, jak se kutálela sem a tam.

Když se mladý muž podíval bahnem zastříkaným předním sklem ven, povzdechl si. Hleděl na širokou, prašnou ulici,červenou od vycházejícího slunce. Na trh mu zbývalo jen asi půl tuctu bloků. Proč teB?

Protože je to Alláhova vůle, pomyslel si zbožný sunnita. Cojiného je příčinou toho, že se něco stane?

Kolem projel hoch na ošklivě pomačkaném kole. Pak další. A třetí. Zamávali mu, když ho míjeli. Asif je znal. Někdy ráno spolu snídali v kavárně – i když dnes to nebylo.

Proč?

Nemohl si vzpomenout. Ale na tom nezáleželo.

Mladíci byli dělníci, kteří žili nedaleko Asifa v chatrčích ze škvárových kvádrů v kači abadi, slumu u Západní vedlejšísilnice 110. Dojížděli do práce po Sedmé třídě, kolem lékařských ordinací, bank a zásilkových firem a pak po Kašmírské dálnici, kolem univerzit, pošt a všeobecně oblíbeného nedělního trhu,

5


dáldobohatšíchčtvrtíhlavníhoměsta,kdezametaliulice.Všich-

ni si uvědomovali tu ironii, ale všichni byli rádi, že mají práci.

Bylo to buB toto, nebo armáda.

Asif si uvědomil, že se usmívá. Za ten rok, co jezdil po této trase, anijednou nezažil,žebymu prasklapneumatika.Zřejmě to tedy přišlo i na něj. A nebyla to ničí chyba. Kovové úlomky se válely všude po ulicích slumu: kusy vyhozených spotřebičů, zrezivělé nástroje a taky spony od pásků a kapesních hodinek.

A zbytky po bombách v autech. Za poslední rok byly tři, všechno nehody. Měly vybuchnout až odtud odjedou a dorazí na místo určení – před nějakou vládní budovu nebo vojenské zařízení. Až na to hlasité prásknutí se dětem líbilo, když auto vyletělo do povětří. Rychle se seběhly a sbíraly péra a lopatky ventilátorů v honbě za pokladem. Pro dítě bylo všechno, co našlo, pokladem.

Asifův úsměv zmizel, když zvažoval svou situaci. Podíval se na hodinky.

Je# dál, pomyslel si. Možná to stihne i s řinčícím a jiskřícím ráfkem.

Ranní slunce stoupalo výš, nad hliněné tašky na střechách budovpředním.Tohlebyla„lepší“ část slumu. Tam, kde žilon, bylystřechyzvlnitéhoplechu.Sluncemrozpalovanýkovvysílal dodomůtakintenzivníhorko,žepobytvenkubylpříjemnějším řešením než pomalé uvaření k smrti uvnitř. A i když teplota na střechách občas umožňovala příjemné spaní, pokroucenýpovrch se žlábky nebyl vhodným místem pro delší opalování. Hleděl na budovy. Měl něco udělat...

Zařadil rychlost a nákladní auto se pomalu rozjelo. Co to bylo?

S řinčením a hučením vybralo auto ostrou zatáčku. Asi dvě stě metrů směrem na východ uviděl Asif vojáky, kteří stáli na stráži vedle hummeru. Tady končil slum. Parkovali předbudovou využívanou jihokorejskými křesLany. Krmili tam hladové děti. Kdysi tam byla policejní náborová kancelář. Zaútočili na nizápalnoubombou,alemisionářijiznovuomítli.Tohlecizinci

6


dělávali.Pokrývali věci barvamia usilovnou činností avěřili,že

tím napraví to špatné vespod. Vojáci se na něj dívali.

Asifjimtooplatil.Mělnáhradnípneumatiku.Mělbyzastavit avyměnittu,coexplodovala.Pokudpojededál,tilidisebudou divit,pročtrvalepoškozujesvénákladní auto.Náhradnídílyne- bylyběžněkmání,pokudsiječlověknechtělvytlouctkladivem z rozbitých a pokroucených kusů na vrakovišti, a to, co dělal, nebylo jen divné. Bylo to podezřelé.

Tak proč to dělá?

Na to neměl dobrou odpověB.

Zpomalil, ale nezastavil. Cosi mu říkalo, aby pokračoval v jízdě.

Ranní vzduch se již ohřál a řidič se potil. Na sobě měl bílou hedvábnoukurtu,kterouzdědilpostaršímbratrovi,jenžsloužil v armádě. Rukávem si otřel čelo a netrpělivě se podíval před sebe. Naproti přes ulici stála ší‘itská mešita. Muži se začínali scházetkmodlitbám.Něcosemunatomzdálopovědomého– nejen proto, že už to viděl, když projížděl kolem. Bylo to něco jiného.

Ulice pod ním měla náhle zpevněný povrch. NáklaBák supěl přes okraj asfaltu, holý ráfek se do asfaltu zařezával, schránka v palubnídesce se prudce otevřela,kuličkasekutálelaaosvěžovačvzduchutloukldopředníhoskla.Třizosmivojákůsevydali jeho směrem. Ten v čele měl zvednuté paže, ukazoval mu, aby zastavil.

To nesmíš, řekl si Asif.

Jestliže zastaví, prohledají mu auto. Tohle vojáci nakontrolních stanovištích dělávali. Asif už neměl pot jen na obočí, měl ho všude. Oni to určitě uvidí. Slunce právě vyšlo nad nízké střechy a rudá záře dopadala přímo na něj. Cítil se, jako kdyby byl nahý, nechráněný a začínal se rozpouštět. Jeden z vojáků mluvil do vysílačky. Asif neslyšel co říká, ale vnímal tón,jednotvárný a tlumený. Předpokládali, že jeho úmysly jsounepřátelské.

Ale takové nebyly, že ne?

7


Byl zmatený.

Sáhlpoláhvivody,kteráleželanasedadlevedleněho.Uviděl několik mladých rodin mířících ulicí směrem k budověkřesLanů. Dveře se neotevřou ještě hodinu, ale pro mnohé zbídačelé duše – často to byli afghánští sirotci, jež k sobě vzali příbuzní, rodiny,které uprchly doIslámábádupřed Tálibánem neboválkou–tadydostanoujedinéjídlozacelýden,jedinéjídloodpře- dešlé ranní dobročinné akce.

Asif se podíval před sebe, za vojáky, na mešitu.ShromažBoval se tam větší počet ší’itů.

Zabijácký šašci, pomyslel si. Věřili, že pouze dědicové Alího, čtvrtého chalífy, byli jedinými skutečnými následníky proroka Mohameda. Jejich blbost způsobila tisíc let krveprolití.Nenávidíš je, ne?

Opravdu? uvažoval.

„Rokna!“křiklvojákpřednímvurdu.„Stát!“Sundalzrame- ne samopal G3A3 a mířil jím na nákladní auto.

Ano, rozhodl se Asif. Nenáviděl ší’ity. A vojáky.

Mladý Pákistánec odložil láhev s vodou a sešlápl plyn až na podlahu.Naklonilsekhnědé,odsluncevybledlépalubnídesce, kdyžstřelbaroztříštilapřednísklo.Kulkyhozasáhlydoramene ahrudníkuatvrděhopřirazilydozadudosedadla,kdyžmačkal palubnízapalovač.Krvácel,nedokázaljižovládatumírajícítělo, nedosáhl na kuličku...

Patnáct kilo výbušniny, zplastizovanéhopentaerythrittetranitrátu, přidrátované ke spodní části palubní desky,explodovalo.

Když síla výbuchu pentritu narazila zevnitř do stěnnáklaBáku a trhala je, vozidlo se doslova zvětšovalo. Části motoruvyzvracelo dopředu a pytle plné hřebíků, šroubů a skla dozadu. Do všech stranse šířilatlaková vlna.Vojáky to současně srazilo dozadu aroztrhalo;všemy směry létaly zrezivělékusychromované oceli, hořící plachtovina a groteskní kusy těl a závanzpůsobený výbuchem se kutálel k prázdné parcele na jihu a mešitě na severu. Pokroucený podvozek starého nákladního auta se

8


odkutálelsměremkestarobylébudověanarazilnadveřeaspodní část fasády, než se převrátil zpátky na ulici. Několik právě

přicházejících lidí rozmačkal prvotní výbuch a několik dalších

uvnitř zranily padající lampy a létající úlomky kamene. Alebudova vydržela.

Zbývající vojáky a misionářskou budovu zasypaly střepiny. Nikdoznichnebylzraněnvážně,kroměmladékřesLanskédob- rovolnice, která přišla k oknu vytáhnout rolety. Střepy jípořezalyobličejahrudník,akdyžsezapotáceladozadu,uklouzlana rychle se tvořící louži vlastní krve. Z narušených základůrychlevybíhalykrysy.Jejichvlnyserozlévalypotroskáchjakovoda. Shoraspadlanazemhořícípoštolka.Chvílidivoceplácalakříd- ly, pak znehybněla.

Zvuk výbuchu rychle odezněl, déšL úlomků a trosek ustal a brzo byl slyšet už jen zvuk alarmů novějších aut a sténání zraněnýchasluncezakrylošklivýmtmavýmzávojemkouř.Ob- chodníciachodciběžícíkmístuvýbuchumlčeli,jenvušíchjim hučela vlastní krev.

Doktorka Aješa Gillani seděla v předzahrádce kavárnypoblíž trhu, když uslyšela – ucítila – mohutnou explozi. Odrážela sevkřivýchuličkáchjakovzdálenýhrom.Nanáměstíselidéna kolech zastavovali a ohlíželi se do ulice, kde kouř následoval zvuk a líně se kroutil mezi nízkými budovami. Pouličníprodavačiutíkalivestrachuod svýchstánků,hledaliúkrytvuličkách, v obchodech, za stromy, za vším, co bylo daleko odzaparkovaných aut. Tyhle věci často přicházely po dvou, po třech.

Tentokrát ne, pomyslela si doktorka Gillaniová.

Ikdyžotomvěděladopředu,některévěcijipřekvapily.Mís- to výbuchu, to za prvé. Podívalasena hodinky. Doba výbuchu taky neseděla.

Bylo to taky moc brzo, pomyslela si. Šest třináct. Mělo k tomu dojít přinejmenším za dvě minuty.

Změnybylynečekané,alenikolivnevítané.Ivnejlépenaplá- novaných scénářích se vždycky vyskytnou proměnné. Změna

9


kontrolního stanoviště. Mechanické závady. Nehody.Nepozornost.

Důležité je zmáčknout spouš4,řeklasi.Tobylanejtěžšíačasově nejnáročnější část celého procesu.

Vyndala mobil, poslala SMS o jednom písmeni – U jako úspěch –apokračovalavjídle.Měla našta,tradičnípákistánskou snídani, skládající se z chlebové placky parátha, manga a čaje Earl Grey. Čaj jí připadal mnohem studenější než před chvílí. Nebo to bylo jí. Očekávání přešlo. Událost byla historií. A její sebedůvěra – jíž byla ona sama nejtvrdším kritikem – bylapotvrzená.

Dívala se, jak se lidé opatrně vracejí ke svým stánkům.Chudáci myši,pomyslelasi.Sunnité,ší’ité,Kurdové,křesLané,židé– náboženství nebo sekta obětí pro ni nehrály roli.Příslušnost ke kmeninebonárodunemělaabsolutněžádnývýznam.Prodvaa- čtyřicetiletou ženu bylo důležité pouze to, že zkoušky bylydokončené a skutečná mise mohla začít. Úkol, pro který se cvičila déleneždvacetlet.JedinámožnáodpověBnato,cobylanucena prožít.

Chystala se přinést na svět trvalý, věčný mír.

10


1

QUÉBEC, KANADA

SOUČASNOST

Pronajatýtryskáč,stříbřitýGulfstreamIV,běželnaprázdnopřed

svým hangárem na mezinárodním letišti Jeana Lesage. Bylo

skoro 11.00 a burácení tryskových letadel, přilétajících aodlétajících na pravidelných linkách, se k rozsáhlé budově přivalilo

přibližně každé dvě minuty.

Reed Bishop z toho zvuku čerpal klid. Být na neznámém letišti bylo jako jít v cizině do kostela nebo k McDonaldovi. Vždycky víte, co tam najdete. Pro agenta FBI bylapředvídatelnost jakéhokoliv druhu darem z nebes. Pohledy, okolní zvuky, dopravní vzorce, osobní zvyky. Všechno to tvořilo základ.Pomáhalo mu to poznat, když se něco vymykalo běžnémuřádu, aL už proto, že to vyčnívalo, nebo proto, že to vyvolávalo vlnky.

Zatímbylovšechnovnormálu.Alenadruhéstraněbylavtéto operacispoustapohyblivýchsoučástí.Pořádbylodostčasu,aby se něco pokazilo.

Bishop zpozoroval černý mercedes, když objížděl pomalu jedoucí dodávku s jídlem do letadel a pak zrychlil na provozní silnici. Přimhouřil třiačtyřicetileté oči, aby zkontrolovalnepravidelnosti na poznávací značce, o kterých mu řekli předodletem. Vodorovná čára nad písmenem E se táhla přes celou šířku písmene, místo aby byla kratší. To znamenalo, že auto patří

11


Kanadské bezpečnostní a zpravodajské službě*. Pokud bydošlocestou kúnosunebozáměně,takhlesetodalozjistit.Ojed-

nu věc méně, s níž si museldělat starosti. Vozidlo bliklodálkovýmisvětly. To byl druhý rozlišovací znak. Únosce by nevěděl,

že to má udělat.

Slunce bylo schované za houstnoucími šedými mraky.Tmavá okna sedanu tak byla ještě neprůhlednější, ještěhrozivější. Bishopovi naskakovala husí kůže. Vyplivl žvýkačku na asfalt a s pocitem viny sáhl do větrovky pro cigarety. Své desetileté dcerce slíbil, že do jejích jedenáctých narozenin přestanekouřit. Ta mu ponechávalo už jen dva týdny na to, aby slib splnil. Jenže jemu se stěží podařilo snížit spotřebu ze dvou balíčku denně a nikotinová žvýkačka chuL na cigaretu jen zvyšovala. Bude muset se svým zlozvykem tvrdě zatočit – bude si muset nařídit vlastní přísnou životosprávu, jak říkají úsilíambulantních pacientů v oddělení pro odvykací kúry u AllisonDearbornové.

Vzpomínal si, když se tomu ještě říkalo „léčba šokem“. Bylo to těžké tehdy a bude to stejně obtížné i nyní, aL už se to zabalí do sebenádhernějšího hávu.

Léčba šokem neboli averzivní terapie neboli hypnoterapie nebo jak se to vlastně jmenuje, bude se tím zabývat, až bude práce hotová, slíbil si. Až bude vězeňkyně ve vzduchu, bude si moct konečně trochu oddechnout. Zatkli ji před čtrnácti dny. Od téchvíležilpraktickyve svémalé kancelářinaPensylvánské avenue. Musel všelicos připravit, vyrovnat se s různýminafoukanými panáky, ohýbat předpisy, přepsat je nebo je ignorovat. Akromětohomuseldělatsvounormálnípráci,sledovatvnitřnítokinformacíopřísnětajnýchoperacíchakontrašpionážníčinnosti, aby se žádná informace nedostala ven.

Zapálil si. Uvědomoval si, že se na něj ostatní dívají. Kuřáci sechovajíjakoagentiFBI,neustálesiuvědomujísvéokolíakdo se na ně dívá. Nevšímal si jich. Ti pitomci dýchali výfukové * Canadian Security Intelligence Service

12


plynytryskovýchmotorů,proboha.AbylitoPákistánci.Určitě

měli kolem sebe dost kuřáků, aby je přehlíželi.

Bishoptytřimužestojícívedleletadlaneznal,aninevidělob- ličeje těch, kteří měli nasazené kukly. Ty měli od chvíle, co asi před hodinou přijel na letiště, a měli černé obleky jakokorporátní nindžové. Shromáždili se potichu u hangáru a čekali na příjezdvězeňkyně.Bishoptubyljakopředstavitelvnitřníchvěcí FBI.Bylpřítomenpropřípad,žebysehlídacípsilidskýchpráv doslechli,coseděje.Předpokládalose,žepřevozudodánádech souladu s mezinárodním právem.

Samozřejmě že to bylo to veřejné představení.JehopartnerkoubylaJessicaMuloniovázeskupinyCIAprovydávání–„lidi odwaterboardingu“,jaksisesmíchemříkali.Onatunebylaproto,abyzajistila,žeprávavězněbudouochráněná.Aontunebyl proto, aby zajistil,že ona se bude zodpovídat. Ikdyž technicky vzato této operaci velel – další méně obvyklá mezirezortníspolečná operace ministerstva vnitřní bezpečnosti – profesionálně i morálně byl přesvědčen, že jejich vězeňkyně si zasloužícokoliv, co pro ni Muloniová a Pákistánci plánují.

Zhlubokapotáhlzcigarety,kouřpodrželnaskvostnouchvíli v plicích a pak pomaloučku vypouštěl nosem do ranníhovánku.Mělsivzítsvoukoženouleteckoubundu.Bylochladno,do- konce i na Kanadu, a obloha byla zatažená. Sychravé poryvy větru přinášely od zálivu Sv. Vavřince vůni borovic anastávajícího deště.

Pomyslel si, že mu mohli říct, jaké bude počasí, než semodjížděl. On i agentka Muloniová opustili Washington letadlem v 7.00. Než zamířil na letiště Dulles, dodali mu KanaBanépodrobnosti o mercedesu, fotografie agentů a družicové snímky terminálu. Všechno kromě té zatracené předpovědi počasí.

Možná to bylo boží znamení. Počasí bylo dost hnusné, aby odpovídalo úkolu, který sem přijeli vykonat.

Potáhlsilnězcigarety apozoroval,jakpokračuječernočerný mercedes. Byl rád, že alespoň zatčení provedla kanadskábezečnost CSIS. Zatím se KanaBané jevili ochotnější kespolu>13


prácinež jiníwashingtonští„spojenci“,kteřítrvalinasledování

průběhu a půjčce za oplátku, čímž trojnásobně zkomplikovali

každoumisi.Bylotojakopracovatvutajení,kdyžmátepůltuc-

tu agentů tvářících se nenápadně místo jednoho, kterýnenáadný skutečně je.

Zezadu k němu přistoupila žena.

„Jaká je místnost?“ zeptal se, aniž by se otočil.

„Fajn. Čistá.“ Možná děkoval bohu předčasně. „V čem je problém, agentko Muloniová?“

„Ve vaší otázce.“

„Nechápu.“

„Otázka měla znít: ‚Co je v pořádku?‘ OdpověB – nic. Právě jsem se dověděla, že došlo ke změně plánů.“

Bishop se k ní pomalu otočil a uviděl v její ruce mobil. „To víte od koho?“

„Někoho, koho nemůžeme ignorovat, jak to dělámeobvykle,“odvětila.Zakývalatelefonem.„Osobněmivolalnášgenerál- níkonzul.Vypadáto,žehouprostřednocinavštívilidvavysoce postavení činitelé CSIS.“

„Úředně, nebo se protáhli oknem?“

„Všechnoconejúředněji,“pravila.„Trvalinatom,žeRoušku budou doprovázet dva jízdní policajti až na místo určení.“

„To nemyslíte vážně.“

„Myslím to naprosto vážně.“

KrálovskákanadskájízdnípolicieaCSISbylyjednoujednot- kouaždoroku1984.Odtédobybylomezinimijenmálospo- rů o pravomoci, protože zodpovědnost byla jasně definovaná: CSIS sbírala zpravodajské informace, zatímco Královskákanadská jízdní na základě nich konala. Tato práce patřila k těm, kterým Bishopovi lidé říkali „sedět na dvou židlích“.

Bishop cvrnkl cigaretový špaček na zem. Proč vůbec přestávat kouřit? Stejněbyzasemuselzačít,ažbynanějshoraspadladalší sračka. „Řekl jim, že to ohrožuje bezpečnost, když tu budou další cíle navíc?“

„Ano,“ odpověděla žena. „Říkal, že KanaBané bylineústup>14


ní.Prýjestlichcemejejichvězně,musímedůvěřovatjejichlidem.“

„Pro boha svatýho, to není o důvěře. Jeto přece o počtech.“

„Mně to nevykládejte.“

Bishop potřásal hlavou. „To není dobrý precedens.“

„Nejsem z toho šLastná, a říká se, že ani premiér nenínadšený,“ poznamenala. „Jestli se něco zvrtne, nechce, aby mu to vybouchlo do obličeje.“

„Jenžejízdníchtějísvůjpodílslávy,pokudvšechnoproběhne v pořádku –“

„Až,“ řekla tvrdě.

Chvilku mu trvalo, než to pochopil. „Až všechno proběhne v pořádku,“ opravil se.

Jessica Muloniová se usmála. Díval se do jejích velkýchhnědých očí. Nebylo v nich nic, co by naznačovalo, že jejíklidrozčeřil nečekaný obrat událostí. V žádném případě neodpovídala stereotypuchladnéhooperativceCIA.Bylalaskaváatolerantní. Měla v sobě něco, co ve vás vzbuzovalo důvěru nejen osobní, ale i profesionální, kombinaci uvolněné sebedůvěry avyrovnanosti. Neokázalá, štíhlá Afroameričanka s přirozeně hnědými vlasy účelně ostříhanými nakrátko, téměř nenalíčená, vbeztvarých šatech, díky nimž působila klidným, uvolněným dojmem. Cožbylovjejímpřípaděponěkudklamné.Podlejejísložky byla vyrovnaná,dokudněkdoneprojevilnebezpečnouneschopnost, jakousipracovnícivprvníliniinemohlidovolit.ALužreagova- la fyzickým útokem, psychologickým úderem či libovolnou kombinací obojího, podle svědků se jednalo o děsivý pohled.

„Poslouchejte,“ řekla. „Ponechme jim tady určitýmanévrovací prostor. CSIS ji našlo, kanadská jízdní ji chytila ve škole a KanaBané nám umožňují obejít jejich deportační zákony bez námitek.“

„Bez větších námitek,“ opravil ji Bishop.

„Dobře,“souhlasila.„Podívejte,tyobavyjsouzřejměopráv- něné a zdejší mozkový trust má pocit, že to musí mít podpalcem, takže technicky vzato to není převzetí. Vypadá to, že četli složku čtyři nula čtyři jedna jedna v ASD.“

15


ASD, tedy Archive Sharing Database – databáze prosdílení archiválií– používaná FBI, CSIS, britskou MI5, Interpolem a čtyřiadvaceti dalšími agenturami, má ve Washingtonu jiné jméno: A Sakra, Doprdele. Což pocházelo z toho, kolikrát se Spojené státy kvůli tomuto výměnnému programu dostaly do vážnýchprůšvihů.NežebyBishopkanadskéstanoviskonechá- pal. Nakonec, zúčastnil se té operace v roce 2001 na letišti Bromma ve Stockholmu, když Švédové vraceli dva egyptské uchazeče o azyl, Ahmeda Agizu a Muhammada al-Zeryho, na základě požadavku FBI, která si tak chránila své zdroje na Střednímvýchodě.Složkaobsahovalapodrobnévysvětlenídip- lomatického manévrování, které bylo nutné, aby to vypadalo, že švédské rozhodnutí je odpovědí na znepokojení vyjádřené Káhirou, a nikoliv rozhodnutí upečené ve Washingtonu. I tak, Švédskozažilospoustuútoků,protoženežzačalojednostranně konat, nenechalo případ prostudovat Výboru pro lidská práva Spojenýchnárodů.Aránutímneutrpělajenšvédskáneutralita, ale také její reputace, že jedná vždy nezávisle. Kanadské úřady byly ochotné akceptovat to první, nikoliv to druhé.

„Čeká se od nás,že všechnytřiodvezeme doPákistánu?“zetal se Bishop.

„Ne, jen dva z nich.“

„No,tojeúleva,“poznamenalBishopcynicky.Dvapáryzde vycvičených očí sledující světem protřelé pákistánské agenty, houf podezřívavých pákistánských očí sledujících místníKanaBany. Výsledek – méně očí sledujících balík. „Vy jste jeprověřila?“

Opět zakývala telefonem. „Jsou čistí. Nudní, ale bezposkvrnky.“

Unaveně a odevzdaně si vzdychl a obrátil pozornost zpět na vozidlo. Nemělo smysl dohadovat se kvůli dohodě, když se na ní shodli diplomaté. Nemělo prostě smysl plýtvat na to časem.Vtakovýchtochvílíchbysenejradšipřipojilkbývalýmzaměstnancům Úřadu, kteří odešli k soukromým firmám, aby sepostarali o bezpečnost v neklidných oblastech světa. Sice k tomu

16


patřil velký stres, zato méně byrokracie a lepší plat. A upřímně

řečeno, je jednodušší chránit region nebo město nebo jenpodnik s mezinárodními filiálkami než celý sakramentský svět.

Bishop sedíval,jakmercedespomaluzastavujeavylézázněj podsaditý řidič. Za okamžik vyklouzl ze zadního sedadladruhý muž v civilních šatech, následován blondýnkou v koženém saku a džínách, která vystoupila druhými dveřmi a pak seotočila, naklonila se dovnitř a rozepnula vězeňkyni bezpečnostní pás.

AgentkaMuloniovásijevšechnynafotilamobilem.NaLukala na klávesnici kód skládající se ze šesti číslic. Software narozeznávání obličejů, dodaný Firmou z její propracované databáze Xapps, je porovnal s JPEG obrázky, které jí poslali předem. Heslo,kterépoužila,bylospecificképrodanýtelefon,bezněho by aplikace nefungovala.

UkázalaBishopovivýsledek.Všechnyobličejesouhlasily.Ne- měli důvod bránit KanaBanům potloukat se kolem.

Bishopa a Muloniovou už identifikovali na vstupní bráně. Přesto by je měl první jízdní policajt, který se vynoří z auta, zkontrolovat znovu. Spiklencům by jinak stačil jedinýpodplacený strážný.

Když se z auta vynořila čtvrtá osoba, notoricky známávražedkynězvanáRouška,přimhouřil Bishop oči. Tato žena sevyskytovala přinejmenším u tuctu útoků, od cílených vražd po útoky reaktivními protitankovými granáty – RPG. Ruce měla spoutané za zády, pouta měla i na kotnících. Druhý muž vcivilujípomohlpostavitsenanohy.Mělanasoběkrátkoučernou sukni a vínovou blůzu, která přitáhla Bishopovu pozornost kjejípostavěnadobudelší,nežbymubylomilé,kdybysitoho někdo všiml. Béžové tenisky s ostatním oblečením neladily. Jízdní jí sebrali lodičky nebo kozačky, které měla, když jizadrželi, aby mohla snadněji chodit spoutaná.

„Vražedný ohoz,“ poznamenala agentka Muloniová.

„Rozkošné.“

„Ne, vážně,“ opáčila. „Vy jste se jí nedíval na ruce, že ne?“

17


„Krucinál.“ Měla pravdu. A odhalila ho.

„MojeprababičkavUganděbylamalířka,“vysvětlovala.„Dě- lalasivlastníbarvy,napínalakůžezvířatapoužívalajejakoplát- no. Malovala vesnický život. Byla tam spousta žen s nahou hrudí, a víte proč?“

„Bylo tam pětačtyřicet ve stínu?“

„To taky, ale taky to přivykalo muže pohledu na spořeoblečenouženu,abytoneodvádělojejichpozornostpřikmenových válkách nebo při obchodu.“

„Zajímalo by mě, co si ty ženy myslely, když se setkaly sEvropankou,“ uvažoval nahlas Bishop.

„Podle Zuluů byly legrační,“ sdělila mu. „Ne vznešené, jak britští misionáři doufali.“

Bishop jí nechtěl vysvětlovat, že přehnané odhalování by u většiny mužů, které znal, nefungovalo. I když někteří – jako on–bymožnámístotohostudovaliženinobličej.Rouškaměla neproniknutelný výraz. Žádný vztek, žádná frustrace, žádný strach.Tvářilaseneutrálně.Nebylatoaninacvičenáprázdnota, u níž by vás napadlo, že se jí něco honí v hlavě, jako třeba plán na útěk. Byla to prostě žena, která jen reaguje na okolí. Nic ji nerozptýlíanaskytne-lisepříležitost, budepřipravená.Takpracujínájemnívrazi.Alepřestovšechnobylonatéženě,kterásvým výrazem zdánlivě nevyjadřovala žádný názor, něco strhujícího.

Bishop sáhl po cigaretě, pomyslel na svůj slib a nechal ji být. Otřel si tvář a díval se, jak se žena šourá mezi svými strážci, vzpřímená, hlavu zvednutou, vzdorující.

Žena, které dal Úřad kódové jméno Rouška – sama si říkala Jasmína Rassinová, i když panoval názor, že jméno je falešné – bylazodpovědnázasmrtnejméněčtrnáctiosobpocelémsvětě. Hledaly ji Spojené státy za pokus o vraždu zástupce ředitele CIA Jona Harpera před jeho domem ve Washingtonu, což byl podle krtka v Madžles-e Chobregán, íránské vládnoucí raděexertů, útok placený Teheránem. Stopa, která vedla k jejímu zadržení,byladlouháakomplikovaná.Popokusuovraždujivyfotografovalabezpečnostníkameranarohuulice,alepaktéměř

18


na rok zmizela. Před osmi měsíci ji dva antiterorističtíagenti MI5, pracující na jiném úkolu, náhodou identifikovali na

Heathrow a zatkli ji. Cestou do Thames House v Londýně

jejichautozmizelo.Pozdějihonašlihořícínapoliseverozápad-

ně od města. O měsíc později vylovili tělo jednoho z agentů

z vody pod Westminsterským mostem. Hrdlo měl přeříznuté

břitvou. Růžová bavlněná vlákna nalezená v ráně naznačovala,

že břitvu měla zastrčenou ve svetru, co měla na sobě,pravděodobněv rukávu. Ikdyž měla ruce spoutanézazády,odřezky

naznačovaly, že pouta byla přeříznutá, zřejmě další ostroučeelí.Rassinovánepochybněrozřízlapodélněvzadusvůjkožený

opasek a břitvu zastrčila dovnitř tak, aby ostří bylo v úrovni

horního okraje pásu.

Druhý řidič byl i nadále nezvěstný.

Navzdory pátrání,naněmžspolupracovalyřadymezinárod- ních bezpečnostních a výzvědných skupin, Rassinová zmizela v podzemí až do minulého května, kdy CSIS dostala tip na egyptského chlapce, který se držel ve škole zpátky, nechodil do tělocviku údajně z nějakých vágních náboženských důvodů a – což překvapilo jeho spolužáky – od prvního dne si pamatoval kombinaci zámku na své skříňce. Současně jízdní policistéobjevili určitou nesrovnalost v jeho pase, který okopírovali při celní kontrole a nakonec ho poslalidál:celníkzaznamenalmladíkovucestovníhistorii–cožseumladýchmužůpocházejícíchzeStředníhovýchodudělaloběžně–jenomženeexistovalyžádné záznamy, že by někdy navštívil místa, jejichž razítka měl v dokumentech. Jízdní policie sledující pohyby Rassinovéporovnala fotografie „chlapce“ s počítačově upraveným záběrem z bezpečnostní kamery a nakonec ji zatkli.

PodleBishopovyrychléinstruktážesezatčenínebránila.Vpří- tomnosti ředitele školy, který tím umožnil nenápadnostzatýkání – vždycky mluvil s úředními autoritami on – Rassinovou vyvedlipodnamířenýmistřelnýmizbraněmivenběhemoběda. A bylo to.

Bishop se díval, jak ji přivádějí k němu. Ve skutečnostivy>19


padala jinak než na snímku z bezpečnostní kamery, který viděl.

Už neměla havraní vlasy až na ramena. Byla zrzavá, vlasyostříhané nakrátko jako chlapec. Rysy měla výraznější,pravděpodobně díky botoxu a implantátům ve tvářích. Oči byly vkoutcích trochu zakulacenější a už nenosilamodré kontaktníčočky.

Oči měla tmavé a pronikavé. Nakonec si Bishop všiml, že pleL

má stále středozemsky hladkou, olivovou, ale světlejší,pravděodobně vlivem aktuálně používaných inhibitorů melaninu,

jako jsou hydrochinon nebo glukokortikoidy.

Byla drobná, jen pár centimetrů nad sto padesát, a bylo zřejmé, že ve správných šatech se mohla vydávat za mládence. CSISseodpracovníkůškolydodatečnědověděla,žejejí„ovdo- vělý otec“ jegeolog u ropnéspolečnosti,který stálepobýváněkde na severu a hledá tam nevyužívaná ložiska. Návštěvníci, jakotřebajejínadřízený,přicházelidojejíhopronajatéhodomu v noci,oblečení do„tátových“ šatů,aneslisizavazadlo.E-mai- ly se kontrolovaly jen na školních serverech, které, pokudchyběly přímé informace o chystaném násilí, byly podle předpisů mimo radar provinčních úřadů prosazujících zákon – což se v Kanadě fakticky nedělo. S použitím kódů dodaných jejími spojenci dokázala dokonce sledovat CIA a FBI.

Byl to vynikající převlek. Udržovala ho sedm měsíců.Naneštěstí pro ni nebyla Královská kanadská jízdní policie na jejím radaru.Bylotojakodopravnízácpa,kterásezměnívevelkýzá- tah na drogy: zákon na vás obvykle přijde náhodou, znečekaného směru.

Když ji vedli po asfaltu, zastavil se jeden z jízdních policistů před Bishopem a formálně mu pokynul.„Dobréjitro. Jseminspektor Javert.“

Bishop se zakřenil. „Fakt?“

„Skutečně.“

Bishop ukázal na řidiče. „Valjean?“

„Ano,“ odpověděl inspektor bez špetky humoru, pakukázal na policistku v civilu. „Tohle je Cosette. My dva pojedeme s vězeňkyní až na místo určení.“

20


Bishopočekával,žeKanaBanébudoukolemsvéhovězněpo- užívat falešná jména. To usnadňovalo zapírání a ochrání torodinypředodplatou,pokudbysejíněkdypodařilopředatjejich jména svým společníkům. On byl ovšem zvyklý na tradiční označování ve vojenském stylu s přidaným řeckým písmenem jako Tango-alfa nebo Foxtrot-beta. Odkaz na Bídníky tomu dodával amatérský nádech připomínající vesnické divadlo.

Javert se podíval na muže v černém na rozjezdové dráze. „Je všechno připravené, abychom mohli odvést zadrženou osobu na palubu?“

„Ještě ne, inspektore. Musíme před startemprovéstještěnějaké přípravy.“

„Jaké?“

„Nebudetotrvatdlouho,“naléhalBishop.„Mezitímmůžete klidně počkat v – “

„Prosím, odpovězte mi na otázku,“ nedal se Javert a zatvářil se napjatě. „Jaké přípravy?“

Bishop zaváhal.Neexistovalažádnápřesnápravidlapředepi- sující, co smí sdílet s místními úřady. Nicméně osobně dával přednosttomunelhatjim.Lež může vést v lepším případě knedůvěře a ke komplikacím v tom horším. Spolupráce nicméně neznamená, že bude ochoten dělit se o všechno.

Bishop protahoval pauzu, pořád zvažoval, kolik toho má prozradit. Muloniová mu ušetřila rozhodování.

„Chcemeprovéstprohlídkutělesnýchdutinvězně,“oznámi- la. „Máme pro ni taky jiné šaty. V terminálu je místnost, kde se může převléknout.“

Inspektor ji zkoumal bez změny výrazu.

„Prohledalijsmejivčera v nocianicjsmenenašli,“ prohlásil. „Od té chvíle byla pod neustálým dohledem. Nemusíte si dělat starosti.“

„Nedělám,“ ujistila ho Muloniová. „My máme svojepředpisy a postupy. Tak to proběhne.“

„Oni budou s námi,“ řekl Bishop rychle a ukázal namaskované Pákistánce.

21


Javert dál upíral oči na Muloniovou. „To mě má uklidnit?“

„To není můj problém,“ odtušila.

Čas o samotě s vězeňkyní byl životně důležitý, ale důvody pro to byly tajné. Bishop se honem snažil vymyslet, jak vyřešit bezvýchodnou situaci,apřesunulpohled naRoušku. Zjistil,že ona zírá na něj, její pohled byl tvrdý a pronikavý. Počkalnepříjemnou chvilku, aby viděl, jestli pohledem uhne – neuhnula – než se obrátil k Javertovi.

„Inspektore, nikdo nezpochybňuje, že do vazby v Pákistánu převážíme vašeho vězně,“ vysvětloval Bishop. „Jsme tady, jen abychom vypomohli –“

„V případě potřeby,“ zdůraznil Javert. „Tak zní dohoda.“

„Ano, tak zní,“ souhlasil Bishop. „Jenže zákony o extradici jsou v Kanadě do značné míry nezmapované právní apolitické území, zatímco my máme řadu precedentů. Odchýlit se od standardníchpostupůbezschváleníshora...No,zabralobyně- kolik hodin kontaktovat příslušné orgány na obou stranách. Deset minut,“ zakončil. „Víc nepotřebujeme.“

KanaBan semračilsesměsicíneochotyanedůvěry.Avšakoba věděli, že bude muset povolit. Provedl únos posvěcenýnejvyšším psem ve zpravodajské službě jeho země. Čím více řečí se bude kolem toho točit, čím víc telefonátů proběhne, tím déle bude Rouška strašit na území Quebecu a tím větší také bude pravděpodobnost, že někdo začne zkoumat, jak to celé vlastně proběhlo.

„Tak jo,“ podvolil se Javert. „Eskortujeme vězeňkyni dotermináluazůstanemetamjakopozorovatelé,dokudneskončíte.“

„Vy nezkontrolujete letadlo?“ zjišLovala Muloniová.

„Proč? Dostalo se sem, ne? Pákistánci ho hlídají, ne? Takže bychom měli hledat co?“

Jeho logice se nedalo nic vytknout, jakkoliv byla naivní, a Bishop mu nemohl vyčítat, že trvá na své podmínce – možná tučástečněšlooalfa-samčíoperaci,alemnohempravděpodob- nější bylo, že inspektor chce prostě jenom dohlédnout na to, aby se na kanadské půdě neděly žádné nepravosti.

22


Agentka Muloniová Javerta několik vteřin pozorovala. Pak pohlédla na Bishopa a nezúčastněně pokrčila rameny. Javert se zřejmě stal výlučně jeho problémem.

„Pozorujtesi,cobudetechtít,inspektore,“prohlásilnakonec Bishop. „Žádám při vší úctě jen o to, aby se nám vaši lidéneletli pod nohy.“

„Proč by měli?“ opáčil Javert. „Je to jen tělesná prohlídka.“

„Správně,“ souhlasil Bishop. „Ale jako s tím letadlem, my máme ve zvyku kontrolovat místa, která by vás ani nenapadla, způsobem, na který vy možná nemáte ve své brašně nářadí.“

Inspektor si ho podezíravě prohlédl, než se podíval na své jízdní policajty. Mávl na ně, aL přistoupí. Všichni se přimkli k Roušce, dva muži po stranách, blondýnka krok nebo dva za nimi. Bishop sledoval příjezdovou cestu a Muloniová asfalt letištní dráhy pro případ, že by došlo k pokusu o osvobození vězeňkyně. Ale nebylo slyšet žádné motory aut, nic, co bynarušovalo uklidňující monotónní řev turbin.

Když docházeli k tryskovému letadlu, Bishop si všiml, že Rouškastřelilapohledemsměrem k maskovaným mužům. Byla to první příležitost, kdy je mohla vidět. Pokračovala dál bez zastávky a oni ji sledovali do terminálu pro charterové lety.

Bishopa zamrazilo.ZadevatenáctletvÚřadusebývalýope- rativec naučil důvěřovat své intuici až na hranici posedlosti.

Ona ví, kdo jsou, kdo byli, pomyslel si. Nebude se s nimi chtít vrátit do Bagdádu. Každý vězeň by raději zemřel. Hráli tunebezpečnou hru, ale pokud to vyjde, bude zisk opravdu velký.

Terminál byla betonová stavba připomínající kasárna, smalou, prakticky zařízenou čekárnou a chodbou táhnoucí sedozadu kolem nyní neobsazeného recepčního pultu. Když sem ránopřiletěla,vyhlédlasiMuloniovájakovězeňskoucelumalou úschovnu na konci chodby. TeB k ní nasměrovala i ostatní. Javert vstoupil do chodby jako první, následován jízdnímipolicisty a Rouškou. Pak šli muži v černém z gulfstreamu aprůvod uzavírali Bishop a Muloniová. Ta za sebou zavřela dveře a zamkla je.

23


„To se mu nebude líbit,“ podotkla, když se loudali zaostatními.

„Já vím. Ale co s tím nadělá? Bude nám předčítat předpisy? Budemehotoví,ještěnežtozačnevysvětlovatsvémuvelícímu.“

„Pořád může nechat zavřít věž,“ konstatovala Muloniová. „Rouška musí být ve vzduchu dřív, než mu to dojde.“

„Bude,“ slíbil Bishop. „Vzpomínáte si, co udělal Harperův kamarád Ryan Kealey tomu bezpečákovi Spojených národů ve dva tisíce sedmém?“

Zazubilase.„Jetolegendamezitěmi,kdoví,cosestalo.Prý si spletlradiotelefonsezbraní.Hodilstrážného přes celoumístnost. A to ani nebyl cílem – tím byl diplomat procházející za ním. Strážný dostal za zásah pochvalu.“

„Klasika,“ utrousil Bishop. „Zařídím, aby se dovnitř dostal jenom Javert a aby to vypadalo, že je to jeho nápad.“

Muloniová se stále usmívala. „Perfektní. Moje starost, jestli to dojde tak daleko.“

Bishop přikývl. Všichni se zastavili přede dveřmi.

„Můžete zůstat nachodbě,“ řeklBishopasáhlpoklice.„Dá- me vám vědět, až budeme připravení k přesunu.“

„Ne,“ ozval se inspektor. „Budeme pozorovat všechno,cose tady bude dít.“

„Nodobře,“souhlasilBishop.Předstíral,žezvažujesvémož- nosti. „Ale jen vy. Nikdo další. A žádné mluvení. Berte nebo nechte být.“

Javertovy lícní svaly pracovaly. Kývl jednou, prudce.

„Kdo má klíč k poutům?“ zeptal se Bishop.

Cosette vystoupila za Rouškou a rychle od boku zvedlapravou ruku. Klíč visel na pokoveném náramku, který jí obepínal zápěstí.

Bishop natáhl ruku, ale Javert se vsunul mezi ně.

„Já to vezmu,“ prohlásil inspektor.

Žena rozepnula náramek a podala ho Javertovi. Bishop kývl na Muloniovou. Ta vstoupila do místnosti jako první. Javert popadl vězeňkyni za pouta, nacouval dovnitř a Roušku táhl

24


s sebou. Jako další šli Pákistánci, Bishop jako poslední. Ten za

sebou zavřel dveře a zamkl je. Byly to pevné dubové dveře se

zámkem a západkou ve výši ramen. Zatímco Javert sledoval

Muloniovou, Bishop zasunul západku.

Místnost byla prázdná až na malý karetní stolek u jedné bílé stěny ze škvárobetonových tvárnic. Na stole ležela složenátepláková souprava, digitální kamera a skalpel. Obklopená svými vězniteli se Rouška na chirurgický nástroj jen na okamžikpodívala a začala studovat zbytek místnosti. Bishopa nezvykle zneklidnilo, když na něj znovu upřela pozornost. Muloniová zkoumala místnost osobně a byla si proto jistá, že tam nikdo neschoval žádnou zbraň, ke které by se Rouška mohla dostat. Možná to bylo proto, že se poprvé účastnil takové akce, jež se týkala ženy.Pokud ho znepokojovalo něco konkrétního,tak to nejspíš bylo tohle.

Bishop se díval, jak jeden v černé kombinéze bere ze stolu skalpel. Byl vysoký a rozložitý a v kukle zakrývající obličej mu byly vidět pouze oči. Bishopa ujistili, že prošel rozpoznáváním hlasustejnějakovšichniostatní.TelefonyFBImělyaplikaciina tohle. Pákistánec se podíval na Bishopa.

„Dejme se do toho,“ řekl Američan.

Muž v kukledvěmadlouhýmikrokupřešelkvězeňkyni,zvedl skalpel a švihl s ním do její sukně. Sukně se rozdělila stlumeným trháním látky a spadla jí ke kotníkům. Objevila se nahá stehna,dosudschovanápodsukní.Mužzvedlčepelznovuaroz- řízlblůzu.Chvílitamstála,spoutaná,vpodprsence,kalhotkách a prostých nízkých teniskách. Další švih ostří rozřízl napoloviny podprsenku, takže zůstala do pasu nahá, a zbytky blůzy jí zplihle visely na pažích a zápěstích nad pouty.

Bishop si nebyl jistý, kdo je víc překvapený, zda vězeňkyně, nebo viditelně zděšený Javert.

Následovalo fotografování. Druhý muž v černém rychlenasnímal obrázky ženy digitálním fotoaparátem. Bishop sepřistihl,jakkoukánajejíopálené,nahétělo,aprovinilezvedlzrak. Když to udělal, zjistil, že ona zírá na něj, probodávala ho

25


tmavýma,zářícímaočimastejnějakotamvenku.Vjejímvýraze

nebyly žádné rozpaky nebo podřízenost, nic, co bynaznačovalo, že je zastrašená. Jen kypící hněv a pevný pohled.

Bishop odhadl, že přemýšlí. Usilovně.

„ Kčemu je to nutné?“ dotazoval se nešLastně se mračícíJavert.

Bishop byl vděčný za odvedení pozornosti. „Pamatujete si naši dohodu, inspektore? Žádné mluvení.“

„Ano, ale zacházíte příliš daleko,“ namítl Javert.

„Myslíte?“ vložila se do toho Muloniová. „A jak byste ji vy identifikoval, kdybyste našel její rozkouskované tělo napákistánské ulici?“

Javert slyšitelně sklapl.

„Tak jo, inspektore,“ pokračovala Muloniová. „Potřebujeme ji dostat z těch pout.“

Javertpřistoupilblíž.Mužseskalpelemcouvl,abymuudělal místo. Inspektor se sklonil a uvolnil jí pouta na kotnících, pak se narovnal, zasunul klíč do zámku pout na zápěstích a otočil ho do tří čtvrtin. Želízka cvakla a otevřela se, zůstala mu volně v ruce. Udělal dva kroky dozadu, pouta držel v obou rukou.

Muž se skalpelem kývl na ostatní. „Zkontrolujte ji. Všude, i uvnitř,“ přikázal arabsky.

Bishop ta slova poznal. Slyšel je už ve více místnostech, než si dokázal vzpomenout. Nebyly to skutečné rozkazy, protože jeho společníci znali postup. Byla určená Roušce, měla zničit její sebeúctu stejně, jako chirurgické ostří zničilo její šaty. Tato repatriačníjednotkavýzvědnéhooddělenípákistánskéQuêlAffada působila čtyřiadvacet měsíců, její příslušníci byli pečlivě vybíranímužizrozpuštěného MuchabarátuSaddámaHusajna. Amnesty International a další organizace na obranu lidských práv trvaly natom,žepříslušnícinechvalněznámé tajnépolicie nejsouti,kdobymělrehabilitovatzločinnéPákistáncepůsobící v zahraničí, ale FBI pokračovala se svým plánem. Částečným cílem dohody bylo zabránit Bagdádu v exportu teroristů akriminálníků. Hrozba, že se dostanou do rukou jednotceprofe>26


sionálních mučitelů, údajně pomáhala odradit podnikatele na

černém trhu a omezovala vývoz teroristů.

Maskovaní muži postup znali. Pro Bishopa a Muloniovou to byla nutnost. Pro Javerta to byla nová zkušenost, a když se maskovaní muži přiblížili k Roušce, sklopil zrak.

V té chvíli Rouška zaútočila. Její levá ruka vystřelila k úderu hranou dlaně. Narazila na Javertovu bradu, až mu zuby cvakly do jazyka. Krev mu crčela z koutků úst, když klopýtl dozadu a upustil pouta. Rouška zůstala v pohybu. Nejbližší Pákistánec se pohnul dopředu, ale ona ho obešla a šla po muži seskalpelem. Pravou rukou vytvořila tygří spár a hrábla mu vodorovně přes oči. Zařval, dočasně oslepený. Když k ní agentkaMuloniová nakročila, Rouška už se otáčela a zasáhla ji do břichaperfektně provedeným kopem vzad. Sáhla po skalpelu v ruceosleeného muže.

Na dveře bušily pěsti.

„Inspektore? Je všechno v pořádku?“

Cosettin křik zůstal bez odpovědi. Bishop a další mužispěchali vytvořit pevný kruh kolem vězeňkyně. Ta jeignorovala a dál se rvala s Pákistáncem o skalpel. Popadla ho za zápěstí a snažila se mu vykroutit nástroj z ruky. Než mu ho mohla úspěšně vykroutit hmatem kote gaeši, chytil ji Bishop zezadu, strhl ji, povalil a zalehl. Oba skončili na břiše. Díky své váze vražedkyni bez problémů přitlačil, ale ona se nepoddávala adivoce se na podlaze zmítala, mlátila pažemi a nohama, cenila zuby, pokoušela se otočit a kousnout ho do ruky, jak jí tiskl ramena k podlaze.

„Podejte někdo ta zatracená pouta!“ zařval Bishop.

Muloniová se vzpamatovávala z kopance a všimla si pout na zemi.Chňaplapoželízkáchnaruce.Klíčbylstálevzámku,když zápasila s Rouškou, aby dostala jedno její zápěstí do železného kruhu a zacvakla ho. Bishop se kousek posunul, aby seMuloniová dostala k ženině druhé paži. Po zuřivém zápase mělakonečněpažeopětznehybněné.TěžcedýchajícíBishopseposadil, pořád na jejích zádech. Mezitímjeden zPákistánců našelpouta

27


na nohy a zapracoval na jejich nasazení. Muloniová přitom

držela Roušce nohy.

Bylo nás pět,pomyslelsiBishop.Bylo nás zapotřebí pět, abychom ji zvládli.

Cosette pořád bušila na dveře. Muloniová je otevřela.Opovržlivě vystrčila zkrvaveného Javerta ven, zase dveře zavřela a zamkla. Chtěl vidět výslech a taky ho viděl. Co propásl,protožeotonestál,bylo,kdyžzačalilámatvelmidůležitéhovězně, jenž zabíjel významné energetické činitele a politiky po celém světě, alebrzybudepožádán,abyzabíjelíránsképolitikyasyny ropných šejků. Rvačka ukázala, že pokud jde o ni, měla FBI pravdu: bude opravdu dobrým přínosem. Brzo ji předají do očistceobývanéhopodobněodpudivýmiduchyjakoona.Bude zavřená, vyslýchaná, a pokud odmítne pracovat pro ty hodné místo Íránců a ropných šejků, kteří ji vycvičili a platili, bude odstraněna.

Avšak Bishop si nemyslel, že k tomu dojde. Žádná lidská bytost, která pracuje výhradně jako žoldák, by nevydržela to, co ji čekalo, když bylo možno prostě změnit strany. A pořád měli v rukávu ještě jednu kartu.

BishopstáleještěklečelnaRoušce,kdyžsiMuloniovádřepla vedle nich a naklonila se blíž k Pákistánce.

„Mám pro tebe jistou informací,“ zavrčela.

Rouška se na ni pokusila plivnout a Muloniová ji praštila do nosu. Ozvalo se hlasité, ošklivé křupnutí.

„Budeš to chtít slyšet,“ ubezpečila ji Muloniová.

„Dozach!“ zařvala.

„Džannat!“ zasyčela Muloniová v odpověB se zlomyslným úsměvem.

To, že na ni promluvila v urdu, upoutalo Rouščinupozornost. Bishop cítil, jak se trochu uvolnila.

„Budeš chtít vědět, proč jsme tě sem přivedli,“ pokračovala Muloniová anglicky. „Týká se to tvé dcery Kamily.“

Roušcevyprchalzočíoheň.Bylotopoprvé,coBishopviděl, že ji něco zasáhlo.

28


„Co je s ní?“ dožadovala se vražedkyně anglicky s lehkým přízvukem. „Co jste jí udělali?“

„Co jste udělala, madam,“ opravila ji Muloniová.

Rouškananizírala.Neplivla.Nevzpíralase.Začínalachápat. Američanka jí neřekne nic a znovu ji neuhodí, pokud udělá, co se jí řekne.

„Co jste udělala, madam?“ zeptala se tedy.

„Zatím nic,“ odpověděla Muloniová. „Ale víme, kde je.Sledujeme ji.“

„Nikdo to neví,“ mumlala Rouška.

„Akila ano,“ podotkla Muloniová.

To jméno vysálo Roušce z obličeje všechnu barvu.

„Jestli chceš, aby byla v bezpečí, uděláš všechno, co se tiřekne, počínaje od této chvíle,“ sdělila jí Muloniová. „Vrátíš se do Pákistánu, kde těmhle hochům řekneš všechno, co víš. Jména, kontakty, bezpečné domy, všechno. Výslech budou nahrávat a kopie jde nám. Pokud se nám bude líbit to, co uslyšíme,Kamila bude v pořádku.“

Rouškasenepohnula.JessicaMuloniovápomaluvstala.Smetla rukou oranžový oblek poskládaný na stole. Úbor dopadl na podlahu vedle Roušky.

„Pomozte jí vstát,“ nakázala Pákistáncům.

Zvedli ji. Stála nejistě, krev jí crčela z nosu.

„Zapomeňte na prohledávání tělesných dutin. Pomozte jí se obléct, hned.“

Vedoucí skupiny, ten, jenž držel skalpel, překládal ostatním. Bishopvstaladalisedopráce.Muloniovázřejměspěchala,sna- žila se dostat tryskáč co nejrychleji do vzduchu, než se do toho připletou Cosette nebo Valjean.

„Chcete něco dodat?“ zeptala se Muloniová Bishopa.

„Ne, nic,“ odpověděl.

Nemělo smysl jí vykládat, že je to svinská záležitost. Oni to věděli, Pákistánci to věděli a teB už to věděla i malá skupinka jízdních policistů.

Tým doprovodil vězně zpátky chodbou. Když dorazili na

29


letištní plochu, byli Javert, Cosette a mercedes pryč. Valjean

působil otřeseným dojmem. Řekl Bishopovi, že ostatníodjeli do nemocnice. Vedle něho ležel na asfaltu zakrvácenýkaesník.

„Tyto osoby mají povolení odletět bez našeho doprovodu,“ řekl jízdní policista o Pákistáncích a jejich vězni.

„Rozumím,“ odpovědělBishop věcně,jakoby šlootaktické rozhodnutíanikolivodůsledektoho,žesivedoucítýmuskoro ukousl jazyk.

„Mám s vámi zůstat až do vašeho odletu,“ dodal Valjean.

„Samozřejmě,“souhlasilBishop.Podívalsenahodinky.„Nám to letí až za devadesát minut. Můžeme vám koupit kávu?“

„Pokud najdeme otevřený bar, dal bych přednost skotské,“ přiznal KanaBan.

„To zní dobře,“ odpověděl Bishop.

Během pěti minut je Bishop vezl k budově terminálu.Gulfstream IV, s Rouškou a Pákistánci na palubě, bylv řadě letadel řadících se na start na druhém místě. Bishop se trochu uvolnil. Muloniová byla klidná.

„Nevěděl jsem, že mluvíte urdsky,“ přiznal se Bishop.

„Ženy, které pracují pro Firmu, potřebují nějakou výhodu,“ vysvětlovalamuMuloniová.„Perštinaaurdštinabylytymoje.“

„Působivé. Co jste jí řekla?“

„Začala mi nadávat. Dostala se jen k peklu. Pravděpodobně mě tam chtěla poslat. Řekla jsem ‚nebe‘. Pád jí naznačil, že to je jediné místo, kam půjdu – na rozdíl od ní.“

„Blbost. To dokážete jenom skloňováním?“

„Jazyk toho umí spoustu,“ odpověděla. „Jazyky byly moje specializace. V semitském světě zjistíte, že hodně z jazyka jsou jen narážky a kontranarážky, které se stále přebíjejí. ‚Váš otec sklízí melouny‘, ‚vaše matka líže melouny‘, ‚vaše sestra mámelouny. Něco na ten způsob.“

„Jen hádám trochu tvrdší,“ poznamenal Bishop.

„Ano.“ Usmívala se. „Rodina mého otce má marocképředky. Byli to muslimští obchodníci. Velmi výřeční.“

30


„To máte jako s mými irskými a italskými předky,“připouštěl Bishop.

„Jsme si podobnější, než jsme ochotní si připustit,“prohodila Muloniová. „Proto je tak zlé, že se mezi sebou vraždíme.“

Bishop potřásl hlavou. „To se zřejmě, stane, když vámdojdou urážky.“

„Polibte si,“ pravila s mrknutím.

Měla pravdu. V tvarosloví je vše.

Muž sundal černou masku několik minut po tom, cogulfstream odstartoval. Rukou v rukavici si prohrábl husté plavé vlasy. Byl to běloch s mohutným tělem amerického hráčefotbalu.

Určitě to nebyl Pákistánec.

„To bylo o chlup,“ a mrkáním se snažil dostat pot ze světle modrých očí. „Myslel jsem, že je budeme muset sejmout.“

Muž sedící přes uličku si strhl svou kuklu. Byl toAfroameričan, tak třicátník. Sundal si rukavice a hodil je spolu s kuklou na stůl před sebou. Ani on nebyl Pákistánec.

„To by mineleželo aniv patě,“ řekl.„Javert,Valjean.Co byli zač? Fanatičtí knihovníci?“

Mezimuživypuklbouřlivýsmích.Nadruhéstraněstolubyla další dvě hluboká luxusní sedadla. Třetí muž si sedl do toho uuličky.Jejichvězeňkyněseposadilakokénku.JejíolivovápleL byla v zapadajícím slunci narudlá. Přivřenýma očimapozorovala posledního muže, když si sundal masku. Měl rysy Asiata, pravděpodobně to byl Havajec.

„Důležitý je akorát to, že to zafungovalo,“ prohlásil první muž. Modré oči upřel na Jasmínu. „Nevypadáte překvapeně, malá dámo.“

Jasmína se neobtěžovala s vysvětlováním. Nechtěla pouštět informace,kterébytěmtomužůmnebotěm,kdojeřídí,mohly v budoucnu pomoct. Jejich přízvuk byl dobrý, ale ona odzačátku pochybovala,ženěkterýznichjePákistánec.Anioni,ani kabina letadla nebyla cítit po cigaretách. Ještě nikdy nepotkala

31


pákistánského agenta, který by nekouřil. Taky si všimla boulí,

které jim na kalhotách dělaly peněženky. Pro Pákistánce bylo

typické, že nosilipo kapsách jen složené bankovky. Takynemívali v oblibě kreditky. Tohlebyližoldáci.Pracovalipro nejvyšší

nabídku.

„Má dobrý pokerový obličej, to se jí musí nechat,“ podotkl Afroameričan.

„Ale je to fešanda,“ poznamenal další.

„Jo, to je taky všechno,“ varoval ho Afroameričan.

„Já vím, jen tak vedu řeči.“

Jasmína byla náhle unavená tím žertováním ze školní šatny. Slýchala ho jako mladé děvče v kasárnách vzdálených celý svět a jedno desetiletí a nelišilseanivzhled,aniřeči. Bylo to žalostné.

„O co jde?“ zeptala se. Nemyslela, že jí toho řeknou moc. Jenže jakákoliv informace bude víc, než co měla nyní.

„Je to klasická situace dobrá zpráva – špatná zpráva,“promluvil muž vedle ní. „Rozumíte tomu výrazu?“

Přikývla.

„Dobrá zpráva je, jak jste možná už pochopila, že vásnevezeme do Islámábádu.“

„Kam tedy?“

„To je tajné, obávám se. Ale to je taky dobrá zpráva.Nebudete tady trčet po zbytek dne. Máme dole auta –“

„Dvě hodiny nebo méně,“ pronesla. „Hádala bych v New Yorku.“

Muži ztichli. Asiat potvrdil její odhad pohledem plnýmobdivu.

„Proč myslíte?“ zeptal se.

„To je tajné, obávám se,“ odpověděla.

Tryskovéletadlojakototomástrop13000metrů.Onipřešli do horizontálního letu kolem 2 000 metrů. Což naznačovalo velmi krátký let. Vnějakémkanadskémměstěnebudenic,cone- může poskytnout Quebec, takže odhadla, že směřují doAmeriky. Tam dával v dvouhodinovém doletu smysl pouze New York.

32


„Co vy jste vlastně zač?“ zajímala se.

„Litujeme. To je taky jen pro zasvěcené,“ odtušil Asiat.

„Máte opravdu mou dceru?“

„Máme,“ujistiljiAsiat.„Potřebovalijsmenějakupoutatvaši pozornost.“

„Kvůli čemu?“

„To je ta špatná zpráva,“ řekl, aniž by to dál rozváděl.

ChtělasezeptatnaKamilu,jaksemá,kdyjimůževidětnebo dokonce s ní mluvit, ale pochybovala, že jí cokoliv řeknou. Informace znamenaly mocařečjejichtěljíprozradila,žepojejím malém vystoupení jsou ve střehu. To bylo přesně to, co si přála. Bránící se muž se dal snadněji vyprovokovat.

Prohlížela si Afroameričana. „Jaké je vaše krycí jméno?“zetala se.

Ten se ušklíbl.

„Doktor Federál? Pan FBI?“

Muž se nasupil a náhle se předklonil, jako by ji chtěl uhodit. Asiat zvedl ruku dlaní dopředu. Ten druhý zaváhal, pak dosedl zpátky do křesla.

Vůdce se otočil k ní. „Nemluvte.“

„Proč?“ zeptala se.

„Protože je nechám, aby vaší dceři uřízli prst a ukázali vám to v přímém přenosu,“ odpověděl a ukázal jí telefon.

Byl to Tac-Sat Elite. Měla pravdu. Byl od FBI.

„Nechte mě s ní promluvit,“ zaprosila naléhavě – ne proto, že by čekala, že jí vyhoví, ale proto, že se jemu vrátí pocit, že to má pod kontrolou, když ho ona o něco požádá.

„Možná...kdyžnámdokážete,žeseumítechovat,“zabručel, když schovával telefon zpátky do bundy.

S předstíranou poslušností si poposedla dozadu. Ruce měla pořád spoutané za zády a musela se otočit k oknu a ruce držet co nejvíc vpravo, aby si mohla pohodlně sednout. I to bylo nicméně bolestivé. V terminálu s ní nezacházeli právěohledulně, zejména ti dva agenti, kteří byli odmaskovaní. Natáhla si všechny svaly nazádecharamenou, jakse pokoušela uniknout.

33


Uvažovala o tom, co ji čeká. Nebylo pravděpodobné, že by chtěli, aby se vrátila do Pákistánu, splynula s prostředím azačalavražditradikálníživly.Tobyvšechnovyžadovalosprávnou cenu a osvobození její dcery. To by těžko byly pro žoldáka „špatné zprávy“.

Ne.Scénářmířilksebevražednémisi,ikdyžitadyvidělapo- tíže. Proč se obtěžovat s únosem zkušeného vraha a pak ho promrhatnaúkolu,kjehožsplněnísedaldonutitkdokoliv,kdo měl rodinu? Protože je žena? To nedávalo smysl. Každá kurva sedalauplatit,abysedostaladoblízkostikohokolivzmocných. Každá kurva s děckem se dala donutit, aby ho zabila.

A co ti dva další Američané na letišti? Jasmína si nemyslela, žeznalitotožnosttěchtotřímužů.Chovalise,jakobytitřipat- řili k pákistánské bezpečnosti. Afroameričan měl pravdu:KanaBanénebylidostrafinovaní,abybylnutnýtaksložitýpodvod. Její únos byl tajná operace uvnitř FBI, o které ostatní agenti neměli tušení.

Jediné, co věděla s jistotou, že nebude trvat dlouho a získá odpovědi. A vzhledem k tomu, že mají pořád její dceru,nebudou se jí pravděpodobně líbit.

34


2

BALTIMORE, MARYLAND

Allison Dearbornová hleděla fascinovaně na medúzu, která se

pomalu snášela ve velké nádrži akvária. Právě vykládala Ryanu

Kealeymu, jak miluje barvy medúz, a on jí odpověděl, že to

chápe. Pak se najednou otočil k zaoblenému sklu akvarijnínádrže zády.

„Jseš v pořádku?“ zeptala se, upírajíc na něj modré oči.

Přikývl. Nepřesvědčil ji.

„Na co myslíš?“ vyzvídala.

„Na nic, jen tak –“

„Ryane? Nesnaž se mě oblafnout.“

Samolibě se usmál. „O to nejde... Nevím, jak ti to vysvětlit. Možná to bude znít trochu šíleně.“

Allison pokrčilarameny. „Jsem psychoterapeutka.Bezšílen- ství bych byla nezaměstnaná.“

Usmál se ještě víc, ale mlčel.

„Do Juliiny večeře v Kongresovém centru máme ještěhodinu.“ Zavěsila se do něj. „No tak. Zkus to. Chci to vědět.“

Poplácal ji po ruce a ohlédl se na nádrž. Allison chvilkuobdivovala tohoto muže, který byl nejen dobrým přítelem, ale takévzorným pacientem.Bylštíhlý,středněvysoký,stmavými vlasy sahajícími skoro až po límec; na recepci si oblékl golfové tričko barvy karibské modři, tmavomodré kalhoty Dockers a mokasíny. Vypadal dobře a taky zdravě, odpočinutě. Byl na

35


tom určitělépe, nežkdyž se poprvé setkali. Ještě ječekádlouhá

cesta, ale dělal pokroky.

Medúza se nyní jen volně vznášela, téměř se nepohybovala, jenzvonsejíroztahovalasmršLovalpřipomalém,pravidelném pulzování.

„MedúzateBmožnáodpočíváaneboprávělovísvoukořist,“ uvažovalKealey.„Nepoznáš,coztohodělá,kdyžsenanibudeš jen dívat.“

„Fascinujícíaodvádítopozornost.Cotomáspolečnéhos–“

„Strpení.“

„No dobře. Jak to víš?“

Zvedl brožuru, kterou sebral u vchodu z mola č. 4. „Četl jsem si v tom, zatímco jsi telefonovala. Popisuje se tu jejíobranný mechanismus, například jedovatá chapadla. Nečeká, až její nepřátelédospějí.Požírájejichvajíčka.Jetoperfektníbiologic- kýstroj.Řeknimi,jakbysvpravilalidskostdoněčehotakového?“

„Ani bych to nezkoušela. Není to lidská bytost.“

„Přesně,“ souhlasil. „A stejné je to s některými lidmi. S lidmi, kteří pozorují jiné lidi, vznáší se a zabíjejí pro výdělek – taky to nejsoupřesněřečenolidskébytosti.Uvažovaljsem,jakjimtovští- pit nebo, pokud o svou lidskost přišli, jak jim ji vrátit zpátky.“

„Existuje spousta přístupů k rehabilitaci –“

„Na povrchu,“ namítal. „Někoho přizpůsobíš. Opravdu ho změníš?“

„Myslíš vymývání mozků?“

„To je poněkud tvrdší, než jsem měl na mysli,“ poznamenal Kealey.„Přitomtohovyčistíšmoc.Mysleljsemspíš,jakvčleníš nové myšlenky mezi ty staré a uděláš tak lepšího člověka?“

„To je prácespíšeproknězenežprocvokaře,“poznamenala.

„Možná.“ Usmál se. „Říkal jsem, že je to trochu praštěné.“

„Jen ta část, kdy se srovnáváš s medúzou, a to ty děláš.“

„Možná,“ připustil.

„Víš, na co myslím já? Jak krásně ladí ty oranžové a fialové pásky s mými náramky.“

„Dokonale pochopitelné.“

36


„Proč? Protože jsou to holčičí věci?“

„Ne,“ odpověděl. „Protože ty nikdy nenosíš zbraň.“

Jehorukapořádspočívalanajejí.Sláskoumujistiskla.„Uvě- domění si sebe sama je úhelným kamenem psychologického uzdravování. Vůbec si nemyslím, že j



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist