načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Templářské dědictví, 3. vyd. - Steve Berry

Templářské dědictví, 3. vyd.

Elektronická kniha: Templářské dědictví, 3. vyd.
Autor:

- Cotton Malone býval špičkovým agentem na americkém ministerstvu spravedlnosti. Pak se však rozhodl udělat za svou dosavadní kariérou tlustou čáru, odstěhoval se do Kodaně, stal se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 587
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání třetí
Spolupracovali: z anglického originálu The Templar legacy ... přeložila Zdeňka Vaníčková
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8206-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dobrodružný román odehrávající se částečně ve středověku a v současnosti. Vdova po historikovi, jenž byl předním odborníkem na řád templářů, se pokouší přijít na kloub zašifrovanému tajemství, které měl její muž už takřka na dosah. Ve hře je mnohem víc než poklad templářů domněle ukrytý na francouzském venkově. Současní stoupenci templářů po smrti jejich umírněného a charakterního představeného nacházejí nové vedení pod krutým a despotickým, ale především mocichtivým Roquefortem. Ten má v plánu seznámit veřejnost s existencí současného řádu, především chce vyvracet a bořit dříve utvořené představy o templářích. Jeho úmysly však nejsou čestné a přesvědčovací metody více než pochybné. Do celého případu je zapleteno příliš mnoho postav, jejichž motivace je značně odlišná.

Popis nakladatele

Cotton Malone býval špičkovým agentem na americkém ministerstvu spravedlnosti. Pak se však rozhodl udělat za svou dosavadní kariérou tlustou čáru, odstěhoval se do Kodaně, stal se majitelem antikvariátu a začal vést poklidný život milovníka starých tisků. Udělal vše pro to, aby ho nic z minulého života nezastihlo – a stejně to bylo málo. Stačil jediný telefonát od jeho bývalé nadřízené Stephanie Nelleové a Cotton ví, že selanka skončila.


Stephanie si s ním smluví schůzku v kodaňské kavárně, ale události naberou nečekaný spád. Jakýsi muž se pokusí ukrást její kabelku, a když se mu to nepodaří, spáchá demonstrativní sebevraždu. Mohl snad vědět, že se v kabelce skrývá deník Stephaniina zemřelého manžela, předního odborníka na historii templářů? Stránky deníku obsahují šifrovaný návod k odhalení dávného tajemství, které po staletí nedává spát badatelům ani hledačům templářského pokladu. Stephanie je odhodlána tuto mozaiku poskládat a naplnit tak odkaz svého muže – ale brzy vyjde najevo, že v tomto odhodlání není sama. Kdo je ten tajemný muž, který je pro vzácné záznamy ochoten vraždit? A za jakým cílem tak odhodlaně kráčí?


Cotton Malore dlouho neváhá a nabídne Stephanii pomoc. S každým rozluštěným anagramem či symbolem jsou si stále jistější, že na konci cesty je čeká zjištění, které by mohlo otřást celým civilizovaným světem. Otázkou zůstává, jak by s tímto zjištěním naložil jejich nevyzpytatelný nepřítel... 

 

Zařazeno v kategoriích
Steve Berry - další tituly autora:
Lincolnův mýtus Lincolnův mýtus
 (e-book)
Lincolnův mýtus Lincolnův mýtus
Hrozba patriotů Hrozba patriotů
 (e-book)
Ztracený řád Ztracený řád
Okamžik pravdy Okamžik pravdy
 (e-book)
Okamžik pravdy Okamžik pravdy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017

TEMPLÁŘSKÉ

DĚDICTVÍ


Copyright © 2006 by Steve Berry

Translation © 2006, 2017 by Zdeňka Vaníčková

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani

elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele

autorských práv.

Z anglického originálu THE TEMPLAR LEGACY,

vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, New York 2006,

přeložila Zdeňka Vaníčková

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykové redaktorky: Hana Pernicová a Hana Kneblová

Korektura: Iveta Muchová

Sazba: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání třetí

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v červenci 2017

ISBN 978-80-7498-223-1


Pro Elizabeth,

navždy.



PODĚKOVÁNÍ

Měl jsem štěstí. Tým, který v roce 2003 připravoval k vy

dání můj první ro mán Jantarovou komnatu, vydržel pohro

madě. Málo spisovatelů se může pochlubit takovým přepy

chem. Takže opět je namístě spousta díků. Především Pam

Ahearnové, mé agentce, která mi od  začátku věřila. Dále

báječným kamarádům v  nakladatelství  Random House:

Gině Centrellové, výjimečné vydavatelce; Marku Tavanimu,

na svá léta velice moudrému editorovi (a taky dobrému pří

teli); Ingrid Powellové, na kterou je vždycky spolehnutí; Cin

dy Murrayové, která dělá přímo divy, abych v tisku vypadal

dobře (což je úkol nad úkoly); Kim Hoveyové, která na trhu

operuje se zručností a  přesností chirurga; Becku Stvanovi,

talentovanému umělci, jemuž vděčím za nádhernou obálku;

Lauře Jorstadové, redaktorce s ostřížím zrakem, která mě sta

ví do latě; Crystal Velasquezové, editorce, která den za dnem

sleduje produkci; Carole Lowensteinové, která opět udě lala

ze stránek perly; a  konečně všem lidem v  propagaci a  pro

deji – bez jejich úžasné práce by nebylo možné dosáhnout

naprosto ničeho.


Zvláštní poděkování patří jednomu z  „děvčat“, Daivě Woodworthové, která pokřtila Cottona Maloneho. Ale nemohu zapomenout na má dvě „další děvčata“, Nancy Pridgenovou a Fran Downingovou. Inspirace, kterou jsem od těch tří načerpal, mě provází den za dnem.

A  něco osobního. Do  neuvěřitelných zkoušek a  strastí, které se objevily během tvorby této knihy, vnášela dennodenně radost má dcera Elizabeth. Je skutečně poklad.

Tato kniha je pro ni.

Navždy.

Ježíš řekl:

„Poznej, co máš před očima, a co je ti skryto, se ti odhalí.

Neboť není nic skrytého, co nebude odhaleno.“

TOMÁŠOVO EVANGELIUM

„Slouží nám dobře, ten mýtus o Kristovi.“

PAPEŽ LEV X.

JIžNí FraN

cIe

Bor

deaux

Ga

ronne

Mon

tauban

To u

louse

Foix

Albi

Lave

lant

Millau

Mont

pellier

ziers

Nar

bonne

Per

pignan

Carcas

sonne

Li

moux

Rennes-le--Château

opatství des Fontaines

ŠPANĚL

SKO

PYRE

NEJE

Ariege

Aude

Rhône

Av ig non

Marseille

Lv í záliv

Středozemní moře

0 MIL

100

0 KM

100

ANDO

RRA

S J

V

Z

ITÁLIE

ALPY

Biskajský

záliv

reNNeS

Le-cHÂTeaU

zámek

S

J

VZ

stará fara

(muzeum)

Ateliér Empreinte

(knihkupectví)

kostel sv. Maří

Magdalény

restaurace

La Pomme Bleue

dům Larse Nelleho

vyhlídkový

ochoz

vila

Betánie

parkoviště

věž Magdala

0 MIL 25

0 METRŮ 250

S

J

VZ

PaNSTVí

aBBÉ

SaUNIÈra

kostnice

hřbitov

hrob

Ernsta

Scovilla

místo náhrobku

hraběnky Hautpoul

de Blanchefort

tajná

komora

zahrada

Kalvárie

vchod

do kostela

vizigótský

sloup

vila

Betánie

fara kostel

hrob Larse

Nelleho

hrob milenky abbé

Bérengera Saunièra

hrob abbé

Bérengera Saunièra

Saunièrova

zahrada

věž Magdala

PROLOG

PAříŽ, FRANCIE

LEDEN 1308

Jacques de Molay toužil po smrti, ale věděl, že se spásy nikdy nedočká. Byl dvacátým druhým velmistrem Chudých rytířů Kristových a templu Šalomounova, řádu, který existoval pod Boží ochranou dvě stě let. Ale poslední tři měsíce byl velmistr, podobně jako pět tisíc jeho bratrů, vězněm Filipa IV., krále Francie.

„Vstaň,“ nařídil mu Guillaume Imbert od dveří.

Molay zůstal ležet na lůžku.

„Jsi opovážlivý, dokonce i tváří v tvář své vlastní smrti,“ řekl Imbert.

„Odvaha je asi všechno, co mi zůstalo.“

Imbert byl zlomyslný muž, jehož koňský obličej se zdál – jak si Molay všiml – stejně necitelný jako tvář sochy. Byl nejvyšším inkvizitorem Francie a osobním zpovědníkem Filipa IV., což znamenalo, že mu král popřával sluchu. Přesto se Molay mnohokrát sám sebe ptal, co kromě pohledu na bolest dokáže duši tohoto dominikána potěšit. Ale věděl, co ho popudí. „Neudělám nic z toho, co chcete.“

STEVE BERRY

„Už jsi udělal víc, než myslíš.“

Byla to pravda a velmistr znovu litoval své slabosti. Imbertovo mučení po zatýkání z 13. října bylo brutální a mnoho bratrů se přiznalo k vině. Molay se otřásl při vzpomínce na své vlastní přiznání – že ti, kteří byli přijímáni do řádu, zapřeli Ježíše Krista a plivali na kříž na znamení pohrdání. Molay byl dokonce tak zlomený, že napsal dopis s výzvou bratrům, aby se přiznali jako on – a značný počet jich poslechl.

Ale právě před několika dny do Paříže konečně dorazili emisaři Jeho Svatosti Klementa V. Papež byl známý jakožto Filipova loutka, a proto dal Molay loňského léta přivézt do Francie zlaté floriny a dvanáct vozů tažených koňmi naložených stříbrem. Kdyby se něco semlelo, chtěl si s těmi penězi vykoupit královu přízeň. Jenže Filipa podcenil. Král netoužil po dílčím zisku. Chtěl všechno, co řád vlastnil. A tak byly smyšleny žaloby z ka cířství a během jediného dne byly uvězněny tisíce templářů. Papežovým vyslancům Molay oznámil, že templáři byli mučeni, a veřejně odvolal své přiznání, ačkoliv věděl, že to vyvolá odvetu. Prohodil: „Filip teď nejspíš trne, aby se neukázalo, že papež má charakter.“

„Není moudré útočit na svého věznitele,“ řekl Imbert.

„A co by bylo moudré?“

„Dělat to, co chce.“

„A jak se pak zodpovím svému Bohu?“

„Zodpovídat se budeš stejně, a ze spousty věcí. Ty i ostatní templáři.“

Imbert promlouval svým obvyklým kovově znějícím hlasem, z něhož nezazníval ani náznak citu.

Molay už v rozhovoru nechtěl pokračovat. Během po

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

sledních tří měsíců přetrpěl nekonečné výslechy a odpírání spánku. Znovu a znovu ho poutali do okovů, natírali mu chodidla tukem a pálili je ohněm, natahovali ho na skřipec. Byl nucen sledovat, jak opilí věznitelé mučí ostatní templáře, z nichž naprostá většina byli pouze statkáři, diplomaté, bankéři, řemeslníci, námořníci, úředníci. Styděl se za to, co ho už donutili říci, a byl odhodlán neudělat dobrovolně nic dalšího. Ležel na páchnoucím lůžku a doufal, že jeho věznitel odejde.

Imbert vydal pokyn, dva strážci se protáhli dveřmi a neurvale postavili Molaye na nohy.

„Vezměte ho s sebou,“ nařídil.

Velmistr de Molay byl vězněn v pařížském Templu od mi nulého října. Vysoká pevnost se čtyřmi vížkami byla hlavním sídlem templářů – finančním střediskem – a nebyla v ní žádná mučírna. Imbert musel improvizovat, a tak změnil v místo nepředstavitelného utrpení kapli – tam Molay během posledních tří měsíců býval často.

I teď ho dovlekli do kaple a postavili doprostřed černobíle kostkované dlažby. Právě tady, pod klenbou posetou hvězdami, bylo mnoho bratrů přijato do řádu.

„Na tomhle místě,“ řekl Imbert, „se prý prováděly vaše nejtajnější obřady.“ Francouz, oblečený do černého roucha, došel k jedné straně dlouhé místnosti, k tesané schránce, kterou Molay dobře znal. „Prozkoumal jsem obsah téhle schránky. Je v ní lidská lebka, dvě stehenní kosti a bílý pohřební rubáš. Podivné, ne?“

Molay na to nehodlal nijak reagovat. Místo toho si v duchu říkal slova, která pronášel každý uchazeč, když byl přijímán do řádu. Vytrpím vše, co je milé Bohu.

STEVE BERRY

„Mnoho tvých bratrů nám řeklo, k čemu byly tyto věci po užívány.“ Imbert zavrtěl hlavou. „K jakým nechutnostem to váš řád dopracoval!“

Molay už to nevydržel poslouchat. „Zodpovídáme se pou ze našemu papeži, jako služebníci služebníku Božímu. On jediný nás soudí.“

„Váš papež podléhá mému pánu. Ten vás nezachrání.“

Byla to pravda. Papežovi vyslanci sice vzali na vědomí, že Molay odvolal svá přiznání, ale pochybovali, zda se tím na templářově osudu něco změní.

„Svlékněte ho,“ nařídil Imbert.

Vzápětí mu strhli z těla halenu, kterou měl na sobě ode dne, kdy ho uvěznili. Nebyl tak docela nerad, když ji viděl padat k zemi, protože špinavá látka páchla výkaly a močí. Ale řád zakazoval bratrům odhalovat svá těla. Věděl, že inkvizice ráda zbavuje své oběti oblečení, a tím i důstojnosti, a tak si umínil, že si to ponížení nebude připouštět. I ve svých šestapadesáti měl pořád pevné tělo. Stejně jako všichni bratři rytíři o sebe pečoval. Stál tu hrdě a vzpřímeně a jen se zeptal: „Proč mě ponižujete?“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Imbert naoko nechápavě.

„Toto místo bylo místem bohoslužby, přesto jste mě svlékli a hledíte na mou nahotu, i když víte, že templářům se takové počínání příčí.“

Imbert se sklonil, otevřel schránku a vyndal dlouhé bílé roucho. „Proti vašemu skvělému řádu bylo vzneseno deset žalob.“

Molay je všechny znal. Zahrnovaly neuznávání svátosti, nemorálnost, modloslužebnictví a podporování homosexual it y.

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

„To, co mě znepokojuje nejvíc,“ řekl Imbert, „je váš požadavek, aby každý z bratrů popřel, že Kristus je náš Pán, a aby poplival a pošlapal svatý kříž. Jeden z tvých bratrů nám dokonce vylíčil, jak někteří močili na obraz našeho Pána Ježíše na kříži. Je to pravda?“

„Zeptej se toho bratra.“

„Bohužel, podlehl při zkoušce těla.“

Molay mlčel.

„Můj král a Jeho Svatost byli touto obžalobou pohoršeni víc než kteroukoli jinou. A ty, co by člověk zrozený pro církev, si určitě umíš představit, jak byli rozhněváni tvým zapřením Krista jako našeho Spasitele.“

„Budu mluvit jen se svým papežem.“

Imbert pokynul a dva strážci zavřeli velmistrova zápěstí do okovů, pak ustoupili a rozpřáhli mu paže, aniž by brali ohled na jeho rozbolavělé svalstvo. Imbert vytáhl zpod svého roucha důtky s mnoha řemínky. Jejich konce cinkaly a Molay spatřil, že každý je zakončen hrotem.

Imbert švihl důtkami pod starcovy rozpřažené paže a přes jeho nahá záda. Molayem projela bolest, a i když vzápětí trochu opadla, zanechala po sobě palčivou stopu. Dříve než se svalstvo mohlo zotavit, přišel nový úder, pak další. Molay nechtěl Imbertovi dopřát sebemenší uspokojení, ale bolest ho přemohla a ztrýzněně vykřikl.

„Nebudeš se vysmívat inkvizici,“ pronesl Imbert.

Molay se snažil ovládnout. Styděl se, že vykřikl. Zahleděl se do zavilých očí královského inkvizitora a čekal, co bude dál.

Imbert mu pohled opětoval. „Popíráš našeho Spasitele, tvrdíš, že byl obyčejný člověk, a ne syn Boží? Zneuctil jsi svatý kříž? Nuže, teď poznáš, co to je trpět na kříži.“

STEVE BERRY

Další údery důtek – přes záda, hýždě, nohy. Hroty trhaly kůži, až prýštila krev.

Svět se s Molayem točil jako ve víru.

Náhle bití ustalo. „Korunujte velmistra!“ vykřikl Imbert.

Molay zvedl hlavu a pokusil se zaostřit pohled. Uviděl cosi, co vypadalo jako kruh černého železa. Z okrajů trčely hřeby, otočené špicemi dolů a dovnitř.

Strážci mu narazili korunu na lebku a vší silou přitlačili. Hřeby se mu zabořily do hlavy a z ran vytryskla krev a zmáčela mu mastné vlasy.

Imbert odhodil důtky stranou. „Odveďte ho tamhle.“

Dovlekli velmistra přes kapli k vysokým dřevěným dveřím, které kdysi vedly do jeho soukromého obydlí. Přistavili stoličku a vyzvedli ho na ni. Jeden ze strážců ho podpíral, zatímco druhý stál hned vedle, připravený zakročit, kdyby se Molay vzpíral, ale ten byl příliš slabý na odpor.

Sejmuli mu okovy.

Imbert podal jednomu strážci tři hřeby.

„Pravou ruku nahoru,“ nařídil, „jak jsme o tom mluvili.“

Vztyčili mu paži nad hlavu. Strážce přistoupil těsně k němu a Molay zahlédl kladivo.

A pochopil, co zamýšlejí.

Dobrý bože...

Pocítil, jak mu čísi prsty sevřely zápěstí a jak se špička hřebu dotkla jeho zpocené kůže. Viděl, jak se kladivo napřáhlo, a uslyšel náraz kovu na kov.

Hřeb prorazil zápěstí a velmistr vykřikl.

„Šla rána mimo žíly?“ zeptal se Imbert strážce.

„Čistě vedle.“

„To je dobře. Nemá vykrvácet.“

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

Velmistr zamlada bojoval ve Svaté zemi, v bitvě u Akkonu, poslední bitvě, kterou tam templáři svedli. Vybavil si pocit, když se mu meč zaťal do svalstva. Hluboko. Bolestivě. Ale hřeb v zápěstí byl něco ještě horšího.

Levou ruku mu natáhli stranou a tkání v zápěstí projel další hřeb. Molay se kousl do jazyka v marném pokusu to překonat, ale v utrpení zaťal zuby příliš hluboko. Ústa se mu zaplnila krví, až ji musel polknout.

Imbert odkopl stoličku a tíha velmistrova sto osmdesát tři centimetrů vysokého těla byla teď nesena pouze kostmi zápěstí, především pravého, protože úhel levé paže vyvíjel na pravou přímo nesnesitelný tlak. V rameni něco prasklo a bolest mu zaplavila mysl.

Jeden ze strážců uchopil jeho pravou nohu a zkoumal svalstvo. Imbert zřejmě velmi pečlivě zvážil, kam hřeby zarazit – zvolil taková místa, kterými procházelo jen velmi málo žil. Potom položili velmistrovu levou nohu pod pravou a obě chodidla přitloukli ke dveřím jediným hřebem.

De Molay se už ani nezmohl na křik.

Imbert si prohlížel dílo. „Dobrá práce. Málo krve.“ Odstoupil zpět. „Tak, jako trpěl náš Pán a Spasitel, tak budeš trpět i ty. S jediným rozdílem.“

Teď Molay pochopil, proč vybrali dveře. Imbert je pomalu otevřel a pak náhle přibouchl.

Náraz smýkl tělem týraného muže na jednu stranu, pak na dru hou, kývalo se na vazech vykloubených ramen, houpalo se na hřebech. Bolest byla taková, že by nikdy neuvěřil, že je možná.

„Je to jako na skřipci,“ řekl Imbert, „kde je možné stupňovat bolest. Také tohle má možnost ovládání. Mohu tě ne

STEVE BERRY

chat jen tak viset. Mohu tebou otáčet ve veřejích tam a zpět.

Nebo mohu udělat to, co jsi právě zakusil, což je ze všeho nejhorší.“

Svět se Molayovi míhal před očima, sotva mohl dýchat. Křeče mu stahovaly všechny svaly. Srdce mu divoce tlouklo. Po kůži se mu řinul pot a bylo mu jako v horečce, připadalo mu, že má tělo v plamenech.

„I teď se vysmíváš inkvizici?“ zeptal se Imbert.

Molay chtěl Imbertovi říci, že nenávidí církev za to, co dělá. Že se mu příčí slabý papež, kterého ovládá zkorumpovaný francouzský král a kterému se nějak podařilo udržet se na špici největší náboženské organizace, jakou člověk kdy poznal. Templářský řád čítal patnáct tisíc bratrů roztroušených po Evropě. Patřilo mu devět tisíc panství. Tahle skupina bratrů kdysi ovládala Svatou zemi a přetrvala dvě stě let. Chudí rytíři Kristovi a templu Šalomounova byli vtělením všeho dobrého. Ale úspěch přinesl závist a on, jako velmistr, měl lépe předvídat dopad politických bouří kolem sebe. Měl být méně neústupný, poddajnější, ne tak přímý. Díkybohu, že předpokládal aspoň něco z toho, co se již stalo, a že učinil opatření. Filip IV. nikdy neuvidí jedinou unci templářského zlata a stříbra.

A nikdy neuvidí ten největší poklad ze všech.

Molay posbíral zbytky energie a pozvedl hlavu. Imbert vytušil, že chce promluvit, a přistoupil blíž.

„Čert tě vem,“ zašeptal Molay. „Čert vem tebe a všechny, kteří napomáhají tvému ďábelskému dílu.“

Hlava mu sklesla na hruď. Uslyšel Imberta zavolat, aby přibouchli dveře, ale bolest byla tak intenzivní a zaútočila na jeho vědomí z tolika směrů naráz, že omdlel.

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

• • •

Sejmuli ho dolů. Jak dlouho visel, nevěděl a ani nepostřehl úlevu, protože už měl svaly celé zmrtvělé. Někam ho nesli a pak si uvědomil, že je zpátky ve své kobce. Věznitelé ho položili na slamník, tělo mu zapadlo do měkkých záhybů a nos mu zaplnil povědomý pach. Hlavu mu podložili polštářem, paže měl položené podél těla.

„Slyšel jsem,“ pronesl potichu Imbert, „že když jste do řádu přijímali nového bratra, přehodili jste mu přes ramena plátěný rubáš. Měl symbolizovat smrt a pak vzkříšení do no vého života templáře. Ty teď budeš mít stejnou čest. Rozložil jsem pod tebe ten rubáš ze schránky v kapli.“ Sklonil se a přehodil dlouhý kus hrubé tkaniny přes Molayovy nohy a pak přes celé zmučené tělo. I oči měl teď velmistr zakryté plátnem. „Prý ho řád používal ve Svaté zemi, pak ho přivezli zpátky a pokládali na ramena každého pařížského zasvěcovaného. I ty se teď rodíš znovu,“ zavtipkoval Imbert. „Lež tu a přemýšlej o svých hříších. Vrátím se.“

Molay byl příliš slabý, než aby dokázal zareagovat. Věděl, že Imbert patrně dostal příkaz ho nezabít, ale také si uvědomoval, že mu nikdo nepomůže. Ležel bez hnutí. Otupělost mizela, místo ní nastupovala intenzivní bolest. Srdce mu stále bušilo a hrozně se potil. Nutil se do klidu a přikazoval si přemýšlet o něčem příjemnějším. Jedna myšlenka se mu neustále vracela – myšlenka na to, co jeho věznitelé chtěli znát především. Tuhle znalost vždycky předával jeden velmistr dalšímu, a to takovým způsobem, aby nikdo jiný nepochopil, oč jde. Naneštěstí kvůli jeho náhlému zatčení a likvidaci řádu bude teď muset k předání dojít jinak. Nedopustí, aby

STEVE BERRY

Filip nebo církev vyhráli. Dozvědí se jen to, co bude chtít, aby věděli. Jak to stojí v evangeliu? Jen zhoubu tvůj jazyk splétá, máš ho ostrý jako břitvu.

Ale pak se mu vybavil jiný citát z bible, který přinesl jeho utýrané mysli alespoň nějakou útěchu. Jak tak ležel zahalený v rubáši, s tělem krvácejícím a topícím se v potu, vzpomněl si na pátou knihu Mojžíšovu.

Nech mě, já je vyhladím.

23

ČÁST PRVNÍ

JEDNA

KODAŇ, DÁNSKO

ČTVRTEK 22. ČERVNA, SOUČASNOST

14.50

Cotton Malone zahlédl nůž ve stejném okamžiku, kdy uviděl Stephanii Nelleovou. Seděl u stolku před Café Nikolaj, pohodlně rozvalený v bílém plátěném křesílku. Slunečné odpoledne bylo příjemné a Højbro Plads, oblíbené dánské náměstí, které před jeho očima pulzovalo životem, bylo plné lidí. V kavárně byl jako obvykle čilý provoz – hektická atmosféra – a on už půl hodiny čekal na Stephanii.

Byla to hezká žena něco kolem šedesáti, i když ona sama o svém věku nikdy nemluvila a osobní záznamy ministerstva spravedlnosti, které Malone jednou viděl, nechaly kolonku pro datum narození nevyplněnou. Tmavé vlasy měla prokvetlé stříbrnými prameny a v hnědých očích se jí střídal soucitný výraz liberála s bojovnou jiskrou prokurátora. Dva prezidenti se ji pokusili jmenovat do funkce nejvyššího státního zástupce, ale obě nabídky odmítla. Jeden státní návladní horlivě lobboval za to, aby dostala vyhazov – zvláště

STEVE BERRY

poté, co získala od FBI pověření, aby ho vyšetřovala –, ale Bílý dům ten návrh zamítl, mimo jiné i proto, že Stephanie Nelleová byla úzkostlivě čestná.

Oproti ní byl muž s nožem menší a podsaditý, s úzkým obličejem a nakrátko střiženými vlasy. V jeho východoevropské tváři se rýsovalo něco děsivého – jakási beznaděj, která Malonemu naháněla větší strach než blyštivý nůž. Byl oblečený v obyčejných džínsech a krvavě červené bundě.

Malone se zvedl, ale očima stále sledoval Stephanii.

Napadlo ho, že by ji měl varovat výkřikem, ale byla moc daleko a kolem bylo příliš hlučno – navíc na ni pořádně neviděl přes jednu z modernistických skulptur, které byly roztroušené po Højbro Plads – tahle obscénně zobrazovala tělnatou nahou ženu ležící na břiše, s dráždivými polokoulemi zadnice vypínajícími se jako pohoří. Když se Stephanie objevila na druhé straně masivního bronzu, muž s nožem k ní přistoupil blíž a Malone zahlédl, jak přeťal řemínek její kožené kabelky, strhl jí tašku z ramene a srazil Stephanii na dlažbu.

Nějaká žena vykřikla; lidé při pohledu na kapsáře s nožem propadli panice.

Muž v červené bundě si razil cestu pryč, se Stephaniinou kabelkou v ruce, a ramenem odstrkoval lidi z cesty. Několik jich upadlo. Zloděj zahnul doleva, kolem jiné bronzové sochy, a konečně se dal do běhu. Zdálo se, že směřuje na Købmagergade, pěší zónu, která se stáčela na sever, pryč z náměstí Højbro Plads a dál do obchodního centra velkoměsta.

Malone se zvedl od stolu, rozhodnutý odříznout prchajícímu cestu dříve, než zahne za roh. Oběhl zaparkovaná kola cyklistů, přehnal se kolem kašny a vrhl se po kořisti.

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

Tvrdě dopadli na dlažbu, muž v bundě se ocitl vespod a Malone si okamžitě uvědomil sílu svého protivníka. Útok jím neotřásl; rychle se překulil a hned zaútočil kolenem na Maloneho žaludek.

Dech se Malonemu zastavil a vnitřnosti se mu sevřely.

Muž vyskočil na nohy a pádil ke Købmagergade.

Malone se zvedl a stále ještě v předklonu se snažil popadnout dech.

Sakra. Už vyšel ze cviku.

Sebral se a znova se pustil do pronásledování; jeho kořist měla teď náskok asi dvacet metrů. Nůž během jejich zápasu nezahlédl, ale jak běžel po ulici mezi obchody, viděl, že muž pořád ještě drží koženou kabelku. Pálilo ho v plicích, ale odstup se zmenšoval.

Muž v červené bundě vyškubl jakémusi shrbenému staříkovi vozík s květinami, jeden z těch mnoha vozíků, které lemovaly Højbro Plads a Købmagergade. Malone tyhle trhovce, kteří s potěšením postávali před jeho knihkupectvím zvláště o nedělích, vyloženě nesnášel. Chlap v červeném po - strčil vozík po kočičích hlavách směrem k němu. Malone nemohl nechat vozík jet dál – na ulici bylo příliš mnoho lidí, včetně dětí –, takže po něm skočil, chytil ho a zastavil.

Rychle se ohlédl a uviděl, že kolem rohu na Købmagergade zahýbá Stephanie, doprovázená policistou. Byli vzdáleni asi na půlku fotbalového hřiště a neměl čas na ně čekat.

Pádil dál a odhadoval, kam asi útočník běží. Možná někde nechal vůz, nebo na něho čeká řidič tam, kde Købmagergade ústí na další rušné kodaňské náměstí, Hauser Plads. Doufal, že ne. To místo bylo hotová noční můra – věčně přelidněné, všude kolem samé uličky pro pěší, které vytvářely Mekku

STEVE BERRY

koupěchtivých známou pod jménem Strøget. Stehna ho bolela nezvyklou námahou, svaly už dávno zapomněly na doby u námořnictva a na ministerstvu spravedlnosti. Po roce dobrovolného odpočinku by jeho cvičební návyky bývalého zaměstnavatele nenadchly.

Před ním se nejasně rýsovala Okrouhlá věž, pevně usazená vedle kostela svaté Trojice jako termoska přivázaná k piknikovému koši. Robustní okrouhlá budova se tyčila do výše devíti poschodí. Dánský král Kristián IV. ji postavil v roce 1642; na prostém cihlovém portálu se skvěl symbol jeho vlády – zlacená číslice 4 zasazená do písmene C. V místě, kde stála Okrouhlá věž, se sbíhalo pět ulic a muž v červené bundě si mohl vybrat k úniku kteroukoli z nich.

Objevila se policejní auta.

Jedno se skřípěním zabrzdilo na jižní straně Okrouhlé věže. Jiné přijelo ze vzdálenějšího konce Købmagergade a zablokovalo úplně cestu na sever. Chlap v červeném uvízl na náměstí, které obklopovalo Okrouhlou věž. Váhal a zdálo se, že hodnotí situaci, potom náhle zahnul vpravo a zmizel uvnitř věže.

Co to ten blázen dělá? Odtud není žádná cesta ven kromě vchodu v přízemí. Ale možná to neví.

Malone doběhl ke vchodu. Muže v budce pokladny znal. Ten Nor strávil u něj v knihkupectví spoustu času, protože holdoval anglické literatuře.

„Arne, kam běžel ten člověk?“ zeptal se Malone dánsky, když zachytil jeho pohled.

„Proběhl doprava, a bez placení.“

„Je někdo nahoře?“

„Před chvilkou tam šel starší pár.“

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

Vzhůru nevedly žádné schody a nejel tam žádný výtah. Místo toho se až nahoru vinul spirálovitý chodník, který sem původně umístili proto, aby se po něm daly vyvézt objemné astronomické přístroje sedmnáctého století. Místní průvodci rá di vyprávěli, jak po něm kdysi vyjel ruský car Petr Veliký na koni a jeho carevna v kočáře.

Malone slyšel z prostoru nad sebou ozvěnu kroků. Zatrnulo v něm při pomyšlení na to, co ho čeká. „řekněte policistům, že jsme nahoře.“

Dal se do běhu.

V polovině spirály míjel dveře vedoucí do Velkého sálu. Skleněný vchod byl zamčený, světla zhasnutá. Zvenčí do sálu vedla řada dvojitých oken, ale každé bylo opatřeno železnou mříží. Zaposlouchal se a zase nad sebou uslyšel chvatné k roky.

Rozběhl se dál, byl čím dál udýchanější. Když míjel středověký model planet připevněný vysoko na stěně, zpomalil. Věděl, že výstup na střešní plošinu je jen pár metrů před ním, za poslední zatáčkou rampy.

Už neslyšel žádné kroky.

Popošel a vstoupil obloukovým vchodem na plošinu. Uprostřed stála osmistěnná observatoř – ne z doby Kristiána IV., ale mnohem mladší. Kolem ní se táhla široká terasa.

Nalevo chránil vstup do observatoře tepaný železný plot, jediný vchod byl zamčený. Napravo obtáčelo vnější obvod věže zdobené zábradlí z kroucených železných tyčí. Za ním se rýsovaly červené tašky střech a zelené věže města.

Obešel plošinu a uviděl muže ležícího obličejem k zemi. Nad ním ten chlap v červeném tiskl nůž ke krku starší ženy, kterou držel kolem hrudníku. Vypadalo to, že žena chce vykřiknout, ale strach jí v tom brání.

STEVE BERRY

„Zůstaňte v klidu,“ řekl jí Malone dánsky.

Zkoumal útočníka. Výraz štvance byl v těch tmavých,

skoro smutných očích pořád. Po tváři se mu řinuly stružky

potu a leskly se na slunci. Malone pochopil, že bude lepší,

aby se nepokoušel přiblížit. Kroky zezdola signalizovaly, že

policie dorazí během několika málo minut.

„Co se takhle uklidnit?“ zeptal se zkusmo anglicky.

Viděl, že mu muž rozumí, ale nůž neodtáhl. Očima pořád

těkal kolem dokola, nahoru na oblohu, pak zpátky. Zdálo se,

že neví kudy kam, a to Malonemu dělalo starost. Zoufalí lidé

vždycky dělají zoufalé věci.

„Odhoď ten nůž, jde sem policie. Nemáš kam utéct.“

Útočník se znovu podíval vzhůru, pak zaostřil na Maloneho. Čišela z něj nerozhodnost. O co mu vlastně jde? Kapesní zloděj, který uteče na vršek třicetimetrové věže, odkud není úniku?

Kroky zezdola zněly hlasitěji.

„Policie už je tu.“

Muž v červeném couvl k zábradlí, ale ženu pořád držel pevně. Malone vycítil, jak ho trýzní nutnost rozhodnout se, a řekl naléhavě: „Není odtud kam utéct.“

Muž v červené bundě stiskl ženu pevněji a zacouval ještě blíž k vnějšímu zábradlí, které mu sahalo k pasu. Za ním a jeho rukojmím teď už nebylo nic než vzduch.

Z očí se mu vytratila panika a nahradilo ji chladné rozhodnutí. Odstrčil ženu dopředu a Malone ji zachytil dřív, než ztratila rovnováhu. Neznámý se přežehnal znamením kříže a se Stephaniinou kabelkou v ruce přeskočil zábradlí. Vykřikl jedno slovo – beauseant –, prořízl si nožem hrdlo a jeho tělo se zřítilo dolů na ulici.

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

Žena vykřikla. Z portálu vyběhli policisté.

Malone ji nechal být a spěchal k zábradlí.

Muž ležel s rozhozenými končetinami na dlažbě třicet metrů pod ním.

Otočil se a podíval se zpátky na oblohu, nad vlajkový stožár na vrcholu observatoře s dánským Dannebrogem – bílým křížem na rudém pozadí – splihle svěšeným v panujícím bezvětří.

Na co se ten muž díval? A proč skočil?

Zahleděl se zpátky dolů a uviděl Stephanii, jak si razí lokty cestu mezi narůstajícím davem lidí. Její kožená kabelka ležela kus od mrtvého a Malone pozoroval, jak ji rychle sebrala z dlažby a ztratila se mezi přihlížejícími. Sledoval ji pohledem, jak se proplétá mezi lidmi a spěchá pryč, dolů po jedné z ulic, které vedly od Okrouhlé věže dál do rušného Strøgetu, aniž by se jedinkrát ohlédla.

Zavrtěl nad jejím kvapným útěkem hlavou a zamumlal: „Co to ksakru bylo?“

DVĚ

Stephanie byla otřesena. Po dvaceti šesti letech práce pro

ministerstvo spravedlnosti a po posledních patnácti, kdy vedla oddělení Magellan Billet, pochopila, že pokud ně co stojí na čtyřech no hou, má to chobot a páchne to po burácích, je to slon. Popisek není zapotřebí. Bylo jí tudíž jasné, že muž v červené bundě nebyl jen tak nějaký kapsář.

Byl to někdo úplně jiný.

A to znamenalo, že někdo ví, za čím Stephanie jde.

Sledovala zloděje, jak skočil z věže – úplně poprvé vidě

la někoho umírat. Dlouhá léta o tom slýchala vyprávět své agenty, ale mezi čtením hlášení a smrtí viděnou na vlastní oči je propastný rozdíl. Tělo dopadlo na kočičí hlavy náměstí s nepříjemným žuchnutím. Skočil? Nebo ho Malone donutil skočit? Prali se? řekl něco, než skočil?

Přijela do Dánska s jediným cílem a rozhodla se, že když

už tam bude, navštíví Maloneho. Před lety byl jedním z dva

nácti lidí, které si původně vybrala pro Magellan Billet. Znala

jeho otce, sledovala trvalý vzestup syna a byla ráda, když při

jal její nabídku a zaměnil práci u námořnictva za minister

stvo spravedlnosti. Postupně se z něj stal její nejlepší agent

a byla zklamaná, když se loni rozhodl odejít.

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

Od té doby ho neviděla, i když si spolu párkrát telefonovali. Když honil zloděje, všimla si, že jeho vysoká postava je pořád vypracovaná a vlasy má stále husté a vlnité, se stejným rudohnědým odstínem, jaký si pamatovala a který jí připomínal barvu kamenů na domech kolem. Pracoval pro ni řadu let a byl vždycky přímý a nezávislý, což z něj dělalo skvělého operativce – člověka, kterému mohla věřit –, ale nepostrádal ani cit. Vlastně byl víc než pouhý zaměstnanec.

Byl její přítel.

Ale to neznamenalo, že si přála, aby se jí pletl pod nohy.

Pronásledovat muže v červené bundě, to byl celý on; ale vznikl tím problém. Kdyby ho teď navštívila, musela by mu odpovídat na otázky, na které rozhodně odpovídat nechtěla.

Setkání se starým přítelem musí počkat na jinou příležitost.

Malone vyšel z Okrouhlé věže a vydal se za Stephanií. Když odcházel, lékař ze záchranky se věnoval starším manželům. Muž byl otřesený po úderu do hlavy, ale bude v pořádku. Ženu ještě neopustila hysterie a Malone slyšel jednoho z policistů, jak ji přesvědčuje, aby sešla do čekající sanitky.

Tělo dosud leželo na ulici přikryté světle žlutou přikrývkou a policisté měli plno práce, aby udrželi lidi v odstupu. Malone se propletl davem a pozoroval, jak stáhli pokrývku a policejní fotograf se pustil do práce. Zloděj si čistě prořízl krk. Zakrvácený nůž ležel půl metru od jedné jeho paže, zkroucené do nepřirozené polohy. Z rány na krku vytékala krev a vytvářela na dlažbě temnou kaluž. Hlavu měl zvrácenou, tělo skrčené, nohy pokroucené, jako by v nich nebyly žádné kosti. Policisté řekli Malonemu, aby neodcházel, že budou potřebovat výpověď, ale on chtěl najít Stephanii.

STEVE BERRY

Obešel zvědavce a zadíval se nahoru na oblohu, kde slun

ce pozdního odpoledne marnotratně hýřilo jasem. Ani mrá

ček. Bude nádherná noc pro pozorování hvězd, ale na obser

vatoř na Okrouhlé věži žádný návštěvník nepřijde. Žádný.

Ta bude pro dnešní večer zavřená, protože jakýsi člověk z ní

právě skočil do nebytí.

Co to bylo za člověka?

Maloneho myšlenky byly směsicí zvědavosti a obav. Vě

děl, že by se měl vrátit do svého knihkupectví a úplně zapo

menout na Stephanii Nelleovou a na to, co dělá. Její problé

my se ho už netýkají. Ale věděl, že to tak nedopadne.

Něco se děje a není to nic dobrého.

Zahlédl Stephanii padesát metrů před sebou na Vesterga

de, další z dlouhých uliček, které protínaly obchodní čtvrť.

Šla rázně, bez váhání, pak najednou zahnula doprava a zmi

zela v jedné z budov.

Přišel blíž a uviděl nápis HANSENŮV ANTIKVARIÁT –

knihkupectví, jehož majitel byl jedním z mála lidí, kteří Maloneho nepřivítali nadšeně. Peter Hansen neměl rád cizince, zvláště Američany, a dokonce se pokusil zablokovat Maloneho přijetí do dánské Asociace majitelů antikvariátů. Naštěstí Hansenova nepřízeň nebyla nakažlivá.

V Malonem se probouzely staré instinkty, všechny ty po

city a smysly, které ležely ladem od jeho loňského odchodu ze služby. Pocity, které sice neměl rád, ale které ho poháněly kupředu.

Zastavil se kousek od vstupních dveří a viděl Stepha

nii, jak uvnitř mluví s Hansenem. Oba pak zmizeli v další místnosti obchodu, který zaujímal přízemí tříposchoďového domu. Znal jeho vnitřní uspořádání, protože loňský rok

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

strávil zkoumáním kodaňských knihkupectví. Téměř všechna patřila k důkazům severské pořádkumilovnosti – regály seřazené podle témat, knihy pečlivě urovnané v policích. O Hansenovi to ale neplatilo. U něj se povalovala chaotická směs starých i nových knih – většinou nových a laciných, protože Hansen nerad sahal hluboko do kapsy.

Malone vklouzl do temného kouta a doufal, že ho nikdo ze zaměstnanců neosloví jménem. Mnohokrát obědval s Hansenovou vedoucí – právě od ní se dozvěděl, že ho Hansen nemá rád. Naštěstí tu zrovna nebyla a regály prozkoumávalo jen asi deset lidí. Rychle přešel dozadu, kde se nacházela spousta zákoutí přecpaných policemi. Měl z toho všeho nepříjemný pocit; vždyť Stephanie mu prostě jen zavolala a řekla mu, že bude na pár hodin ve městě a chce se s ním setkat. Jenže pak se stala ta věc s mužem v červené bundě. A Malone byl zatraceně zvědavý, co ten mrtvý chtěl.

Neměl by být překvapený tím, jak se Stephanie chová. Všechno si vždycky nechávala pro sebe, někdy až příliš, a z toho bývaly neshody. Jedna věc ale je sedět bezpečně v kanceláři v Atlantě u počítače, úplně něco jiného je být v terénu. Dobrá rozhodnutí se nedělají bez dobrých informací.

Spatřil Stephanii a Hansena uvnitř alkovny bez oken, která Hansenovi sloužila jako kancelář. Malone to místo jednou navštívil, když se pokoušel s tím idiotem spřátelit. Hansen byl hřmotný člověk s obrovským knírem pod dlouhým nosem. Malone si našel místo za řadou přeplněných polic a otevřel knihu, jako by četl.

„Proč jste kvůli tomu vážila tak dlouhou cestu až sem?“ zeptal se Hansen strohým sípavým hlasem.

„Vyznáte se na aukci v Roskilde?“

STEVE BERRY

Typická Stephanie, na otázky, na které nechce dát odpověď, odpovídá otázkou.

„Chodím tam často. Je tam spousta knih na prodej.“

Malone býval na téhle aukci taky. Roskilde leží třicet minut jízdy západně od Kodaně. Antikváři z města se tam jednou za čtvrt roku scházejí na trhu, který láká kupující z celé Evropy. Dva měsíce po otevření svého obchodu tam Malone vydělal téměř dvě stě tisíc euro za čtyři knihy, které vyštrachal v jednom podivném výprodeji v České republice. Díky těm penězům se jeho přeměna z vládního zaměstnance v podnikatele obešla prakticky bez stresu. Ale vyvolávaly také závist a Peter Hansen ji rozhodně neskrýval.

„Potřebuju tu knihu, o které jsme mluvili. Dnes večer. Tvrdil jste, že nebude problém ji koupit,“ řekla Stephanie tónem člověka, který je zvyklý dávat příkazy.

Hansen se uchechtl. „Vy Američané. Všichni jste stejní. Svět se točí kolem vás.“

„Můj manžel říkal, že jste člověk, který je schopen najít i to, co se najít nedá. Ta kniha, kterou chci, už nalezena je. Jen ji potřebuju koupit.“

„To znamená dát nejvyšší nabídku.“

Malone sebou trhl. Stephanie se pohybuje v nebezpečné oblasti, ve které se nevyzná. Prvním pravidlem branže je nikdy nepřiznat, jak moc něco chcete.

„Je to nezajímavá kniha, o kterou nikdo nestojí,“ řekla.

„Vy evidentně ano, a to znamená, že tam budou i další.“

„Zkusme zjistit, jak vysoká je nejvyšší nabídka.“

„Čím je ta kniha tak důležitá? Nikdy jsem o ní neslyšel. Její autor není známý.“

„Zpochybňoval jste i pohnutky mého manžela?“

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

„Co tím chcete říct?“

„Že vám do toho nic není. Sežeňte mi tu knihu a já vám zaplatím vaši provizi, podle dohody.“

„Proč si ji nekoupíte sama?“

„To vám rozhodně nehodlám vysvětlovat.“

„Váš manžel byl mnohem sdílnější.“

„Je mrtvý.“

I když v tom prohlášení nebyly emoce, na chvíli zavládlo ticho.

„Pojedeme do Roskilde společně?“ zeptal se Hansen, který zřejmě pochopil, že se od ní nic nedozví.

„Setkáme se až tam.“

„Už se nemůžu dočkat.“

Stephanie vyšla z kanceláře a Malone se rychle stáhl do svého přístěnku, když ho míjela, odvrátil tvář. Uslyšel bouchnout dveře Hansenovy pracovny a využil té příležitosti k tomu, aby přešel k předním dveřím.

Stephanie vyšla z temného obchodu a odbočila doleva.

Malone počkal a sledoval ji, jak se proplétá mezi odpoledními nakupujícími zpět k Okrouhlé věži.

Vydal se za ní.

Ani neotočila hlavu. Zdálo se, že je jí jedno, jestli někoho zajímá, co dělá. Ale zajímat by ji to mělo, zvláště po tom, co se stalo s tím člověkem v červené bundě. Malonemu bylo divné, proč není opatrnější. Jistě, není zvyklá pracovat v terénu, ale taky není žádný blázen.

Místo aby u Okrouhlé věže odbočila vlevo a zamířila k Højbro Plads, kde měl Malone svůj obchod, šla pořád rovně. O tři bloky dál zmizela uvnitř hotelu d’Angleterre.

Pozoroval ji, jak vchází do haly.

STEVE BERRY

Dotklo se ho, že zamýšlela koupit v Dánsku jakousi knihu a nepřizvala si ho na pomoc. Očividně nechtěla, aby se do toho zapletl. A po tom, co se stalo u Okrouhlé věže, s ním už asi nechce ani mluvit.

Podíval se na hodinky. Něco málo po půl páté. Aukce začíná v šest večer a Roskilde je půl hodiny jízdy autem. Původně se jí nechtěl zúčastnit. V katalogu, který dostal před několika týdny, nenašel nic zajímavého. Ale teď bylo všechno jinak. Stephanie se chovala divně, dokonce více, než bylo u ní zvykem. A známý vnitřní hlas, ten, který ho jako vládního agenta dvanáct let chránil před smrtí, mu napovídal, že ho jeho bývalá nadřízená bude potřebovat.

TŘI

OPATSTVí DES FONTAINES

FRANCOUZSKÉ PYRENEJE

17.00

Senešal klečel vedle postele, aby byl nablízku svému umírajícímu velmistrovi. Týdny se modlil, aby tenhle okamžik nepřišel. Ale starý muž na lůžku už brzy dosáhne zaslouženého klidu a po osmadvaceti letech moudrého vedení řádu se připojí ke svým předchůdcům v nebi. Naneštěstí pro senešala zmatek vezdejšího světa bude pokračovat a on se téhle vyhlídky děsil.

Pokoj byl rozlehlý, na starobylých stěnách z kamene a dřeva nezanechal čas stopy, jen borové trámy stropu zčernaly věkem. Ve zdi zelo jediné osamělé okno; rámovalo nádheru vodopádu stékajícího z přísných šedých hor. S přibývajícím večerem kouty pokoje ztemněly.

Senešal sáhl po starcově ruce. Její zápěstí bylo chladné a lepkavé. „Slyšíte mě, pane?“ zeptal se francouzsky.

Unavené oči se otevřely. „Ještě jsem zde. Ale brzy nebudu.“

STEVE BERRY

Slýchal podobná slova i od jiných umírajících a ptal se

sám sebe, jestli se tělo prostě vyčerpá, ztratí energii, která po

hání plíce a srdce, a tak smrt nakonec zvítězí tam, kde kdysi

pulzoval život. Uchopil ruku pevněji. „Budete mi chybět.“

Přes tenké rty přelétl úsměv. „Sloužil jsi mi dobře, jak

jsem ostatně očekával. Proto jsem si tě vybral.“

„Schyluje se k mnoha konfliktům.“

„Jsi na ně připravený. Postaral jsem se o to.“

Byl senešal, druhý v pořadí důležitosti za velmistrem. Po žebříčku hodností postupoval rychle, podle některých až příliš rychle, a jen velmistrova pevná ruka krotila nespokojenost. Ale smrt ho o jeho ochránce brzy připraví a on se bál, že bude následovat otevřená vzpoura.

„Není jisté, že po vás nastoupím já.“

„Podceňuješ se.“

„Respektuji sílu našich odpůrců.“

Zavládlo ticho a dalo skřivanům a kosům za oknem příležitost přihlásit se ke slovu. Shlédl na svého učitele. Starý muž měl na sobě azurově modrou tuniku se zlatými hvězdami. I když mu rysy zešpičatěly blížící se smrtí, jeho štíhlé tělo si dosud uchovalo vitalitu. Šedivé vousy měl dlouhé a nepěstěné, prsty rukou a nohou pokroucené artritidou, ale oči mu stále jiskřily. Senešal věděl, že dvacet osm let v čele řádu naučilo starého bojovníka mnohému. Snad nejužitečnější lekcí bylo, jak si i tváří v tvář smrti zachovat masku důstojnosti.

Před mnoha měsíci lékař potvrdil rakovinu. Jak vyžadovala pravidla, ponechal velmistr nemoci volný průběh a smířil se s přirozeným důsledkem Boží vůle. Podobný konec snášely během staletí tisíce bratrů a bylo nemyslitelné, že by velmistr tuto tradici porušil.

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

„Chtěl bych cítit vůni vodní tříště,“ zašeptal stařec.

Senešal se ohlédl k oknu. Okenní křídlo s tabulkami ze šest náctého století bylo otevřené dokořán a vpouštělo dovnitř slad kou vůni vlhkých kamenů a zelenajících se stromů. Z dálky doléhal hukot vodopádu. „V tomhle pokoji je nádherně.“

„Jeden z důvodů, proč jsem chtěl být velmistrem.“

Usmál se, protože věděl, že stařec žertuje. Četl templářské kroniky a věděl, že jeho učitel a rádce dosáhl hodnosti velmistra díky své schopnosti geniálně využít každého obratu štěstěny. Doba jeho vlády byla klidná, ale to se brzy změní.

„Budu se modlit za vaši duši,“ řekl.

„Na to bude čas později. Místo toho se musíš připravit.“

„Nač?“

„Na konkláve. Sbírej hlasy. Buď připravený. Nedej svým nepřátelům čas sešikovat se. Nezapomeň, co jsem tě učil.“ Sípavý hlas se lámal slabostí, ale v tónu zněla rozhodnost.

„Nejsem si jistý, jestli chci být velmistrem.“

„Chceš.“

Jeho přítel ho znal dobře. Skromnost vyžadovala, aby své ambice skrýval, ale stát se příštím velmis trem bylo jeho nejtoužebnějším přáním.

Pocítil, že se ruka v jeho dlaních zachvěla. Stařec se párkrát mělce nadechl, aby nabral sílu.

„Připravil jsem poselství. Je tamhle, na stole.“

Věděl, že bude povinností nového velmistra, aby ten odkaz prostudoval.

„Povinnost je třeba vykonat,“ řekl velmistr. „Tak, jak byla konána od samých počátků.“

Senešal nechtěl slyšet o povinnosti. Byl v zajetí citů. Roz

STEVE BERRY

hlédl se po místnosti, ve které stála jen postel, klekátko před

dřevěným krucifixem, tři křesla vypolstrovaná starými pol

štáři, psací stůl a dvě staré mramorové sochy ve výklencích.

Za jiných časů tu bývalo plno španělské kůže, delfského porcelánu, anglického nábytku. Ale okázalost byla ze života řádu vykázána už dávno.

Stejně jako z jeho vlastního.

Stařec zalapal po dechu.

Senešal se na něj díval, jak se noří do neklidné chorobné

dřímoty.

Velmistr se nadechl, několikrát zamrkal a pak řekl: „Ještě

ne, příteli. Ale už brzy.“

ČTYŘI

ROSKILDE

18.15

Malone počkal a vklouzl do sálu, až když aukce začala. Znal její průběh a věděl, že nezačnou dřív než v půl sedmé, protože nejdřív se musely vyřídit registrace kupujících a ověřit dohody prodejců. Teprve pak začnou peníze měnit majitele.

Roskilde bylo staré město usazené vedle maličkého mořského fjordu. Založili ho Vikingové, až do patnáctého století slou žilo jako dánské hlavní město a stále dýchalo královskou důstojností. Aukce se konaly v centru, blízko katedrály Domkirke, v budově na Skomagergade, která kdysi patřívala ševcům. V Dánsku je obchod s knihami uměním. Existuje tu cosi jako celonárodní láska k psanému slovu – což Malone jako bibliofil musel obdivovat. Dříve pro něj knihy byly jen koníčkem a rozptýlením při jeho riskantním povolání, ale teď se staly jeho životem.

Zůstal stát vzadu, za kamenným sloupem podpírajícím klenutý strop, aby mohl sledovat Petera Hansena a Stephanii.

STEVE BERRY

Nechtěl vůbec do aukce vstoupit, takže nevadilo, že na něj

vyvolávající nevidí.

Objevovaly se a mizely knihy, některé se prodaly za úctyhodné sumy. Ale pak se objevila další položka seznamu a Malone si všiml, jak sebou Peter Hansen škubl.

„Pierres Gravées du Languedoc, od Eugèna Stübleina. Vydáno roku 1887,“ ohlásil vyvolávající. „Místní historie, tehdy celkem běžný žánr, tištěno pouze v několika stech kopií. Je součástí pozůstalosti, kterou jsme nedávno dostali. Kniha je velmi pěkná, vázaná v kůži, žádné vepsané poznámky, s několika výjimečnými tisky – jeden z nich je reprodukován v katalogu. Obvykle se něčím takovým nezabýváme, ale tento svazek je velmi pěkný, takže jsme si mysleli, že by někdo mohl mít zájem. Prosím první nabídku.“

Tři se objevily rychle, všechny nízké, poslední na čtyři sta dánských ko run. Malone počítal. Šedesát dolarů. Hansen zvýšil na osm set. Ostatní potenciální kupci se stáhli, ale pak jeden ze zástupců, kteří prostřednictvím telefonu pracují pro nepřítomné, přihodil na tisícovku.

Hansena zřejmě zneklidnila neočekávaná výzva, zvláště když přišla od zájemce odkudsi zdaleka, a navýšil svou nabídku na tisíc padesát. Muž na telefonu kontroval dvěma tisíci. Třetí nabídka strhla lavinu. Výkřiky pokračovaly, dokud se cena ne usadila na devíti tisících korun. Přítomní vycítili, že na té knize něco je. Další bouřlivá série nabídek skončila Hansenovými dvaceti čtyřmi tisíci korun.

Více než čtyři tisíce dolarů.

Malone věděl, že Stephanie je civilní státní zaměstnanec s pevným platem někde v třídě sedmdesáti až osmdesáti tisíc dolarů ročně. Její manžel zemřel už před lety a zanechal

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

jí nějaký majetek, ale nebyla zámožná a určitě ne sběratelka knih, takže byl zvědavý, proč je odhodlaná zaplatit takovou sumu za nějaký neznámý cestovní deník. Lidé jich přinášeli do jeho obchodu celé balíky, mnohé z devatenáctého a ze začátku dvacátého století, z časů, kdy osobní popisy dalekých cest byly oblíbené. Většina z nich připomínala červenou knihovnu a celkem vzato byly bezcenné.

Tohle byla jasná výjimka.

„Padesát tisíc korun,“ vyvolal zástupce na telefonu.

Více než dvojnásobek Hansenovy poslední nabídky.

Hlavy se obracely a Malone ustoupil za sloup, protože i Stephanie se otočila po lidech u telefonů. Schoval se za rohem a sledoval diskusi mezi Stephanií a Hansenem, než obrátili pozornost zpátky k licitátorovi. Uplynula chvilka ticha, kdy Hansen vypadal, jako by zvažoval další tah, ale bylo jasné, že čeká na signál od Stephanie.

Zavrtěla hlavou.

„Položka je prodána nabídce přes telefon za padesát tisíc korun.“

Vyvolávající vzal knihu ze stojánku a ohlásil patnáctiminutovou přestávku. Malonemu bylo jasné, že aukční síň knihu Pierres Gravées důkladně prostuduje, aby zjistila, co na ní má hodnotu více než osm tisíc dolarů. Věděl, že dealeři v Roskilde jsou protřelí lišáci a nejsou zvyklí na to, aby jim unikaly poklady. Ale tentokrát jim evidentně něco uteklo.

Dál se skrýval za sloupem, zatímco Stephanie a Hansen zůstali sedět. Sál zaplnil nespočet známých tváří a Malone doufal, že ho nikdo neosloví jménem. Většina mířila k protilehlému rohu, kde se podávalo občerstvení. Všiml si, že ke Stephanii přišli dva muži a představili se. Oba byli hřmotní,

STEVE BERRY

s krátkými vlasy, měli na sobě khaki kalhoty a pod volnými koženými bundami košile. Když se jeden shýbl nad Stephaniinou rukou, Malone si povšiml zřetelného vyboulení na boku – má u sebe zbraň.

Po krátkém rozhovoru se muži vzdálili. Jak se zdálo, konverzace proběhla v přátelském tónu. Zatímco Hansen se šel po ohlédnout po pivu, Stephanie přistoupila k jednomu ze zaměstnanců aukční síně, chvíli s ním mluvila a pak vyšla postranními dveřmi ze sálu.

Malone si namířil rovnou za tímtéž člověkem, Gregosem, hubeným Dánem, se kterým se dobře znal.

„Rád tě vidím, Cottone.“

„Vždycky na lovu, vyhlížím dobrou koupi.“

Gregos se usmál. „Rozhodně ji tu najdeš.“

„Zdá se, že poslední položka byla trhák.“

„Byl bych si myslel, že vynese možná tak pět tisíc. Ale padesát? K nevíře.“

„Tušíš proč?“

Gregos zavrtěl hlavou. „Nemám potuchy.“

Malone kývl k postranním dveřím. „Ta žena, se kterou jsi právě mluvil – kam měla namířeno?“

Gregos na něj vědoucně mrkl. „Zajímáš se o ni?“

„Takhle ne. Ale zajímám.“

Malone se stal oblíbencem aukční síně před několika měsíci. Pomohl najít podvodného prodejce, který nabízel tři svazky Jany Eyrové, z roku 1847, u nichž se ukázalo, že pocházejí z krádeže. Když policie knihy novému majiteli zabavila, musela mu aukční síň vyplatit zpět všechny peníze, ale prodávající si už stačil jejich šek zinkasovat. Malone jim prokázal službu, protože toho člověka vypátral v Anglii a vrátil

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

jim jejich peníze zpátky. Díky tomu si získal ve svém novém domově pár vděčných přátel.

„Vyptávala se na Domkirke, kde prý to je. Obzvlášť na kapli Kristiána IV.“

„řekla proč?“

Gregos zavrtěl hlavou. „Jenom že se tam jde projít.“

Malone mu potřásl rukou a v dlani mu nechal složenou tisícikorunu. Viděl, že Gregose to potěšilo. Zastrčil si peníze nenápadně do kapsy, protože aukční síň neměla takové projevy vděku ráda.

„Ještě jedna věc,“ dodal Malone. „Kdo byl ten člověk na telefonu, co přišel s nejvyšší nabídkou za tu knihu?“

„Víš přece dobře, Cottone, že taková informace je přísně důvěrná.“

„A ty víš stejně dobře, že předpisy nemám rád. Znáš toho člověka?“

„Patří mu dům, který sis pronajal v Kodani.“

Skoro se zasmál. Henrik Thorvaldsen. Mohl to tušit.

Aukce pokračovala. Jak se kupující vraceli na svá místa, prošel mezi nimi k východu a všiml si, že si Peter Hansen sedá na své místo. Venku vstoupil do chladného dánského večera. I když bylo skoro osm večer, letní obloha byla stále prozářena mdle rudými paprsky pomalu zapadajícího slunce. O několik bloků dál se tyčila katedrála Domkirke, stavba z červených cihel, kde byli od třináctého století pohřbíváni členové dánské královské rodiny.

Co tam Stephanie dělá?

Zrovna chtěl tím směrem vykročit, když k němu přistoupili dva muži. Jeden z nich mu přitiskl něco tvrdého na záda.

STEVE BERRY

„Buďte hodný a zůstaňte zticha, pane Malone, nebo vás na místě zastřelím,“ zašeptal mu do ucha čísi hlas.

Rychle se podíval vlevo a vpravo.

Byli to ti dva muži, kteří před chvílí mluvili v sále se Stephanií. A v jejich obličejích spatřil tutéž úzkost, kterou viděl o několik hodin dříve na tváři chlapa v červené bundě.

PĚT

Stephanie vstoupila do domkirke. Člověk na aukci jí řekl, že budovu najde snadno, a měl pravdu. Monstrózní cihlová stavba, až příliš velká vůči městu kolem, dominovala večerní obloze.

Uvnitř grandiózní budovy našla členité vnitřní prostory, kaple a průchody, nad kterými se klenul vysoký strop. Protáhlá okna z barevných skel dodávala interiéru skoro nadzemskou vznešenost. Podle výzdoby Stephanie odhadovala, že katedrála už není katolická – spíš luteránská, pokud se nemýlila – a zdejší architektura měla výrazně francouzský nádech.

Vadilo jí, že přišla o tu knihu. Myslela, že se prodá za méně než tři sta korun, padesát dolarů nebo tak nějak. Místo toho za ni nějaký anonymní kupec zaplatil více než osm tisíc dolarů – za neškodný popis jižní Francie, sepsaný před více než sto lety.

Takže někdo ví, o co jí jde.

Možná právě ta osoba, která na ni čeká? Ti dva muži, kteří s ní mluvili po aukci, tvrdili, že se všechno dozví, pokud přijde do katedrály, do kaple Kristiána IV. Považovala tu cestu

STEVE BERRY

za hloupost, ale copak má na vybranou? Má k dispozici ome

zenou dobu, během které musí splnit velký úkol.

Šla podle instrukcí, které dostala. V hlavní chrámové lodi,

před hlavním oltářem zrovna sloužili mši. V lavicích kle

čelo asi padesát lidí. Celým chrámem vibrovala hudba var

han. Našla kapli Kristiána IV. a vstoupila za zdobnou želez -

nou mříž.

Čekal tam na ni malý člověk s prošedivělými řídkými

vlasy, hladce přičísnutými k hlavě, takže vypadaly jako čap

ka. Jeho obličej byl ostře řezaný, hladce oholený, a na sobě

měl světlé ba vlněné kalhoty a košili s rozepnutým límečkem. Mohutný hrud ník měl navlečený do kožené bundy, a když se přiblížil, po střehla v jeho tmavých očích studený, podezíravý výraz. Asi vytušil její obavy, protože jeho pohled změkl a vyslal k ní odzbrojující úsměv.

„Paní Nelleová, jsem rád, že se s vámi setkávám.“

„Jak víte, kdo jsem?“

„Dobře jsem znal práci vašeho manžela. Byl velkým znalcem v několika oborech, které mě zajímají.“

„Které máte na mysli? Můj muž se zabýval řadou věcí.“

„Zajímám se hlavně o Rennes-le-Château. Zaujaly mě jeho práce o údajném velkém tajemství tohoto města a kraje kolem něj.“

„To vy jste ten člověk, který mě přeplatil?“

Teatrálně rozhodil ruce: „Ne, a právě proto s vámi chci mluvit. Měl jsem tam svého zástupce, který za mě přihazoval, ale ta konečná cena mě šokovala. Vás určitě taky.“

Potřebovala chvilku na přemýšlení, a tak popošla královskou hrobkou kousek dál. Na mramorových stěnách se skvěly obří nástěnné malby vyvedené do nejmenších detailů.

TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ

Střed místnosti pod vysokánským klenutým stropem zabíralo pět nádherně zdobených rakví.

Muž k nim přikročil. „Kristián IV. je považován za největšího dánského monarchu. Podobně jako Jindřich VIII. v Anglii, František II. ve Francii nebo Petr Veliký v Rusku od základu změnil svou zemi. Jeho stopy zůstaly všude.“

Exkurze do historie ji vůbec n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist