Kniha: Templáři, zednáři a další tajné společnosti v Čechách a ve světě - Jan A. Novák



Před několika lety jsem pro jeden časopis napsal článek o čarodějnických

procesech. Zmínil jsem se v něm mimo jiné i o polopravdách a lžíchnahromaděných kolem nich – a vzápětí přišel do redakce rozhořčený dopis od

jednoho tehdy docela slavného zpěváka a muzikálového autora; jméno není

důležité, stačí snad říct, že podle témat, která si vybíral, nejspíš přemýšlel

o věcech přece jen trochu víc, než bývá v téhle branži zvykem. Přesto (nebo

možná právě proto) s tvrzeními v mém článku velmi temperamentněnesouhlasil. Na to měl samozřejmě právo, současně mě ale obvinil, že jsem členem

jakési reakční tajné společnosti, která se snaží uvrhnout svět zpátky dostředověku. Dokonce naznačil, že ví, jaké temné síly za mnou stojí.

Doby, kdy takové obvinění mohlo člověku zničit život, naštěstí užminuly a důsledky byly spíš příjemné: pro některé kolegyně jsem se stalzajímavější a někteří nadřízení začali být shovívavější, protože jeden nikdy

neví... Důležité je ale něco jiného: přemýšleli jsme pak, jak slavnémučtenáři odpovědět, a ukázalo se, že to vlastně nejde. Když prohlásím, že člen

ničeho takového nejsem, stejně mi neuvěří, protože co by to bylo za tajnou

společnost, kdyby se její příslušníci po každém čtenářském dopise obratem

přiznávali. A když řeknu, že jsem, tak mi neuvěří z úplně stejného důvodu.

Otázka členství v tajné společnosti má podstatu logické pasti, z níž nenívýchodiska: neexistuje na ni věrohodná odpověď. Tedy pokud bychom nesáhli

k útrpnému právu – ale já po návratu středověku opravdu vůbec netoužím.

S psaním knihy o tajných společnostech je to svým způsobem podobné.

V podstatě to vypadá jako protimluv, protože pokud jsou opravdu tajné,

tak by nemělo být o čem psát. A pokud je o čem psát, tak tedy vlastně

asi zas tak moc tajné nebudou. Už klasik ale řekl, že šedivá je každáteoTempláři, zednáři

a další tajné společnosti

v Čechách a ve světě



Te m p l á ř i, z e d n á ř i a d a l š í T a j n é s p o l e č n o sT i v če c h á c h a v e s v ěT ě

rie, zatímco strom života se zelená – a ani s tajnými společnostmi to není

tak jednoduché. Některé věci jsou viditelné jen z určitého úhlu pohledu,

jindy objekty zdánlivě neviditelné vrhají stín, zanechávají obraz v zrcadle

nebo se projevují jinak než svým obrazem. Černou díru ve vesmíru také

vidět nemůžete, a přece tam nepochybně je a přibližovat se k ní je dost

nezdravé. Otázku, jak konkrétně by takový spolek mohl fungovat, sinecháme do poslední kapitoly knihy.

Musíme také vzít v úvahu, že není tajná společnost jako tajná společnost.

Možná existují takové, které jsou skutečně po všech stránkách tajné, ale

o těch se z logiky věcí opravdu nikdy nedovíme. Alespoň pokud se na jejich

straně něco nepokazí. Existenci dalších naznačují legendy, jindy jimmohou být přičítány některé děje, ale jakékoliv důkazy chybí. Což je třebapříad rosenkruciánů (nemyslím tím jejich moderní derivát, který se k tomuto mýtu odkazuje a na němž toho ve skutečnosti moc záhadného není).

Pak jsou společnosti, které zpočátku tajné být neměly, ale okolnosti jedonutily zmizet v podzemí. Existují, nebo ne? Ať už je to jakkoliv, jejich stín

po nich zůstal. Mnozí z toho podezřívají templáře, jimž věnujeme velkou

část této knihy. A další věří, že se přeměnili v zednáře, které tu pochopitelně

také nemůžeme vynechat.

Společnosti, které jsou dnes obecně označovány jako tajné, by se správně

měly nazývat spíš polotajné – mají jakousi veřejnou, obecně viditelnou,

nebo dokonce i přístupnou, „profánní“ složku, za ní se ale schovává složka

tajná. Ta je buď dostupná jen vyvoleným, nebo dokonce oficiálně vůbecneexistuje, je naprosto nepřiznaná.

V rámci téhle kategorie je ještě jedna, která je ale od předešlých téměř

nerozeznatelná: uskupení existující naprosto veřejně, kterým všakpodezřívavější část veřejnosti přisuzuje tajné aktivity. Jaké? Nebuďme malicherní,

nejlépe takové, které směřují k zotročení nebo vyhubení lidstva. Nejednou

takové legendy slouží jako hromosvod frustrací, na něž lze svést ledacos –

od drahých housek až po studená léta a teplé zimy. Což se leckterýmpolitikům nebo režimům velmi hodí, takže přesvědčení o existenci takových

spiknutí více či méně zjevně podporují. Takovou roli hromosvodu často

hráli či hrají jezuité (nebo katolický klér obecně), ale především „světové

židovstvo“ – ruské Protokoly sionských mudrců nebo nacistická ideologie

jsou ukázkovým příkladem politického zneužití víry v tajná spiknutí. Její

podhoubí je přítomné stále – společně s touhou jednoduchých lidí pojedno

Te m p l á ř i, z e d n á ř i a d a l š í T a j n é s p o l e č n o sT i v če c h á c h a v e s v ěT ě

duchých odpovědích ho živí nepřístupnost takových uskupení pro běžného

smrtelníka a společenská poptávka po hromosvodech tohoto ražení. Takže

by nemělo překvapit, že k vybujení do nebezpečných forem dochází vobdobích nestability, nejistoty a krizí (nejen ekonomických) a že dnes ke„světovému židovstvu“, „židozednářům“ nebo „reakčnímu kléru“ přibyl ještě

spolek Bilderberg, ilumináti, NWO atd. Ani tyhle fenomény v knizepochoitelně nemůžeme vynechat. Kolik z nich je pravda a kolik výmysl?

Nakonec tu jsou společnosti, které si sice „tajné“ říkají, ale ve skutečnosti

toho na nich zas tak moc tajného není. Na prvním místě to jsou tajné služby

států. O jejich existenci asi nikdo soudný nepochybuje, ovšem odlišit, co

skutečně mají na svědomí a co jsou jen pověsti (nebo cílené dezinformace),

je pro normálního smrtelníka prakticky nemožné. V této roli vystupujezejména americká CIA a ruská FSB, přímá nástupkyně neblaze proslulé KGB

(zajímavé je, že spiklenecký folklór taktně mlčí o čínských tajnýchslužbách). Podobně fungují některé politické strany a hnutí, především ty naradikálních okrajích politického spektra – také mívají neveřejné složky určené

pro špinavou práci.

A vynechat nemůžeme ani nejrůznější sekty a obskurní spolky romantiků

a frustrovaných jedinců, kteří se v běžném životě nechytají. Můžeme se jim

posmívat, nelze však přehlédnout, že podstatná část spikleneckých teorií

o tajných organizacích ve skutečnosti pochází právě z těchto kruhů.

Proč tedy vlastně téma tajných společností tolik lidí vzrušuje a přitahuje?

Myšlenka existence tajných společností nejčastěji vychází z představy, že tu je někdo, kdo řídí lidskou historii jakýmisi neveřejnými prostředky („tahá za nitky“). Podezřelých je hodně a konspiračních teorií na toto téma ještě víc – ale přiznejme si pravdu: náš chaotický svět moc nevypadá na to, že by ho někdo řídil. I když co kdyby...

Konspirační teorie ohledně tajných společností ovládajících planetunejčastěji představují odvrácenou tvář černého světa za křivým zrcadlem: vidí je

jako spolky darebáků upsaných ďáblu moci, které mohou za všechno špatné

od ukřižování Ježíše Krista přes Hirošimu až po plesnivou zeleninu vsupermarketech. I v tomto případě ale platí to, co jsme konstatovali v předchozím

odstavci: nic tomu nenasvědčuje – svět je příliš homogenní směsí dobra a zla,

než aby se dal vykládat jako výsledek působení významné negativní entity.

Temné konspirační teorie obvykle bývají spíš odrazem stavu duše jejich

zastánců. Přesto (nebo právě proto) jsou realitou, klamem, který pouhou



Te m p l á ř i, z e d n á ř i a d a l š í T a j n é s p o l e č n o sT i v če c h á c h a v e s v ěT ě

svou existencí zhmotňuje sám sebe. Nacismus přímo vystavěný na víře vžidovské spiknutí názorně předvedl, že spiklenecké teorie představujíspolečenskou sílu, která dokáže bořit civilizaci – nezávisle na tom, jestli tajné společnosti a jejich spiknutí existují, nebo ne. A současné internetovédiskuse naznačují, že se to může kdykoliv opakovat.

Nakonec je tu představa tajné společnosti jako spolku zasvěcenců čimudrců ochraňujících a uchovávajících informace, které nepatří do rukouveřejnosti. Informace, které by mohly být zneužity, ale současně jsou natolik

cenné, že nesmějí být zapomenuty. Je snadné si představit, že tak fungovaly už rodové linie pravěkých šamanů, společenstva obsluhujícípravěké observatoře nebo metalurgické provozy, chrámová kolegia kněží ve

starověku nebo bratrstva stavitelů katedrál ve středověku. Odtud už není

daleko k myšlence, že někteří z nich odhalili nebo jinak získali přístup k tajemstvím ještě hlubším, a proto se ponořili do ještě hlubší ilegality. I takové společnosti teoreticky mohou skrytě ovlivňovat dějiny, ale není to

jejich hlavním účelem. Smyslem je uchovat informace jen pro vyvolené.

Nebo do doby, kdy pro ně společnost bude zralá. Nejde ani vyloučit, že

postupně dospěly ke snaze společnost k této zralosti nenápadněpostrkávat. A v krajním případě i diskrétně zasahovat, pokud hrozí nebezpečí, že

z této cesty zabloudí příliš daleko.

Pohádky?

Možná, protože – jak jsme si řekli na začátku – už ze své podstaty často

nejdou potvrdit ani vyvrátit. Ale vyprávět si je můžeme. Je jenom na čtenáři,

jak si to přebere.

A ještě malá organizační poznámka na závěr. Kolem tajných společností

se pohybovala řada významných nebo zajímavých osobností, a ne o všech

je možné se rozepisovat přímo v textu, aniž by to vyprávění neodvedlopříliš daleko od vlastního tématu. Proto jsou ty nejpozoruhodnější přiblíženy

v přílohách na konci knihy, zejména ve Slovníku. Totéž platí i o některých méně známých termínech z oblasti hermetismu, o historických událostech a dalších pojmech: aby výklad nezatěžoval vyprávění, a přesto knihaumožnila hloubavějším čtenářům dovědět se víc, je zčásti odsunut do přehledně

uspořádaných příloh. Chronologická příloha pak čtenáři umožňuje zařadit

si události významné z hlediska existence tajných společností v časových

souvislostech.