E-kniha: Templáři v zemích českých králů (1. díl) - Templarius Bohemicus; Marie Holečková; Kameel Machart

od likvidace templářského řádu

francouzským králem

1307 - 1312.

Vychází

u příležitosti

00 let

7

TEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘITEMPLÁŘI

aneb co všelikého aneb co všelikého aneb co všelikého aneb co všelikého aneb co všelikého aneb co všelikého aneb co všelikého aneb co všelikého aneb co všelikého aneb co všelikého

se templářům událo se templářům událo se templářům událo se templářům událo se templářům událo se templářům událo se templářům událo se templářům událo se templářům událo se templářům událo se templářům událo se templářům událo se templářům událo

a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch a co vlastnili v těch

skvělých zemích, skvělých zemích, skvělých zemích,

jež později sluly země jež později sluly země jež později sluly země jež později sluly země jež později sluly země

Koruny české, Koruny české, Koruny české, Koruny české, Koruny české, Koruny české, Koruny české, Koruny české, Koruny české, Koruny české,

na pozadí dějin na pozadí dějin na pozadí dějin na pozadí dějin na pozadí dějin na pozadí dějin na pozadí dějin na pozadí dějin na pozadí dějin

řádu toho slavnéhořádu toho slavnéhořádu toho slavnéhořádu toho slavnéhořádu toho slavnéhořádu toho slavnéhořádu toho slavnéhořádu toho slavného

Templarius Templarius Templarius Templarius Templarius Templarius Templarius Templarius Templarius Templarius

BohemicusBohemicusBohemicusBohemicusBohemicusBohemicusBohemicusBohemicusBohemicus

Marie HolečkováMarie HolečkováMarie HolečkováMarie HolečkováMarie HolečkováMarie HolečkováMarie HolečkováMarie HolečkováMarie HolečkováMarie HolečkováMarie HolečkováMarie Holečková

Kameel MachartKameel MachartKameel MachartKameel MachartKameel MachartKameel Machart

Nakladatelství MH

ČECHY

V ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮV ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮ

Lemberk

Veveří

Štamberk

Templštejn

Louka

Tepenec

Štramberk

Helfštejn

Lukov

Ivanovice na Hané

Orlov

Písek

Zvíkov

Dobříš

Nižbor

Křivoklát

Praha – Staré Město

Toužetín

Řepín

Lemberk

Svadov

Žleby

Jezbořice

Kunětická hora

Vamberk

Bezděz

Staré Hrady

Budyně nad Ohří

Brno – Špilberk

Veveří

Hluboká Nad Vltavou

Klášterové a hrady řádu templářského

v Čechách dle Hájka a na Moravě dle Pešiny

Současné hranice států

Kláštery a hrady templářů v Čechách dle Václava Hájka z Libočan

(Kronika česká 1541)

Kláštery a hrady templářů na Moravě dle Tomáše Pešiny

z Čechorodu (Prodromus Moravographiae 1663)

1

Poblíž našeho nejstaršího kamenného mostu chránil důležitý říční brod systém opevnění spolu s píseckým hradem. Právě v souvislosti s ním spekuluje „

řada kronikářů a historiků o možné přítomnosti templářů.

2

Před komplexem budov bývalé biskupské rezidence v Červené Řečici, kde údajně sídlili templáři, nás vítá mohutný památný staletý dub. „

3

TEMPLÁŘI

aneb co všelikého

se templářům událo

a co vlastnili v těch

skvělých zemích,

jež později sluly země

Koruny české,

na pozadí dějin

řádu toho slavného

ČECHY

Templarius

Bohemicus

Marie Holečková

Kameel Machart

V ZEMÍCH ČESKÝCH KRÁLŮ

Nakladatelství MH

od likvidace templářského řádu

francouzským králem

1307 - 1312.

Vychází

u příležitosti

00 let

7

4

Práva

Budova paláce Templ (jejímž předchůdcem údajně byla komenda templářů) v Mladé Boleslavi je dodnes součástí starého městského opevnění. „

za nesmírnou trpělivost, pomoc a podporu pře

devším manželce; za odbornou pomoc a zpřístupnění

řádové knihovny představenému české provincie (zem

skému komturovi) Řádu rytířů Kristových ve Stránec

ké Zhoři Mgr. Thomasu Töpferovi, jakož i celé české

provinční správě; za odbornou pomoc a zpřístupnění

klubové knihovny magistrálnímu rytíři Suverénního

rytířského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského

z Rhodu a Malty a řídícímu Klubu pro českou heraldi

ku a genealogii v Praze, Dr. Františku Skřivánkovi; za

pomoc ve výkladu biblické symboliky a templářských

regulí salesiánskému knězi Mgr. Pavlu Tichému; za

aktivní pomoc genealogovi Jiřímu Hásovi; za odbornou

spolupráci zvláštní povahy příteli Josefu Gerhátovi; za

obětavou pomoc při obtížných překladech profesorovi

Emilu Tumovi a ze stejného důvodu i svým kolegům

a kolegyním; za odbornou a technickou pomoc velké

mu množství ochotných pracovníků v našich muzeích,

archivech, knihovnách, hradech a zámcích, obecních

a městských úřadech, farních úřadech, též i mnoha

nadšencům, kteří se o templářský řád aktivně zajímají

a na základě jeho tradice vytvářejí často i nové hod

noty.

Prostřednictvím této práce jsem poznal mnoho

nových přátel a čestných lidí, za což děkuji řízení Osudu.

Děkuji

Manželce, bratřím

In servitute alteris liberi sumus!

Ve službě druhým jsme svobodní!

5

Místo úvodu

MILITIA CHRISTI DE TEMPLO – můj první výpisek, ani už nevím odkud. Proč mě templáři tolik

přitahují? Proč si vše o nich už jako student vypisuji a – ani nebudu historik, ani nebudu na vysoké škole studovat humanitní obor? Praha – sv. Vavřinec, Praha – Templ, Uhříněves, Čejkovice, Jamolice, Templštejn ..., Veveří, Vamberk, Velešov – Tempelberg, ... znamenám si na ústřižky papíru, vystřihuji a zakládám články z novin a časopisů, přitom mám ale úplně jiné zájmy a záliby. Proč mě však neustále cokoli na téma templářů znepokojuje? ... Uběhla řada let ... Jednou jsem náhodně (?) ony výpisky a výstřižky našel. Najednou to propuklo silněji. S templářským řádem jsem pozvolna ztotožněn. Cítím, jako bych už někdy byl účasten ...

Prostudoval a shromáždil jsem mnoho materiálů. Vidím, že často v honbě za senzacemi, často

z neznalosti, píší o templářích mnozí nesmysly. Dokonce podle zásady „co je psáno, to je dáno“ přejímají nesmysly další a další. Naši historikové si templářského řádu raději prakticky „nevšímají“, učebnice československých a českých dějin (až na drobné výjimky) mlčí. Přitom ani v zemích Českého království nebyli templáři nevýznamní. Tento dluh je třeba napravit.

Vím, proč to nemůže napravit odborník. Musí přijít laik. Jak ale laik může napsat knihu? A proč

zrovna já? „Neptej se a piš!“ velí mi vnitřní hlas už dosti nazlobený, že roky běží a kde nic, tu nic. (Proč pořád škrtám jméno francouzského krále Filipa IV. ve všech svých výpiscích? ...) Zde je namístě důležité upozornění. Vše, co je v této práci uvedeno, je Z HLEDISKA TEMPLÁŘE. Na mou obhajobu však vězte, že toto v hlubinách historie ponořené téma nelze zpracovat objektivně. Stejně jako nelze do češtiny (i do jiných nerománských jazyků) přesně (tj. citově objektivně) z latiny přeložit templářské heslo „Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam!“ Kolik jen verzí překladu koluje v naší literatuře! Významově nejbližší český překlad je:

Ne nám, Pane, ne nám, ale ku slávě Tvého jména!

Už i vím, proč píši tuto knihu. A laskavý čtenář nechť to spravedlivě posoudí.

Templarius Bohemicus

Poznámka: Veškeré citace (kurzívou) z česky psaných zdrojů jsou vždy uvedeny doslovně, tj. i v tehdejším pravopise, který se od dnešního liší. Pokud jsou citace překládány od německy či latinsky píšících historiků z doby do 19. století, je české vyjadřování přizpůsobeno době. Obsah

„Učiním v této knize, zvané ..., to, co dělávají tesáči dřeva a kamene; nejprve podávají hrubý materiál zkušeným kameníkům

a stavitelům, ti pak dávají podle svého umění hrubé látce krásnou podobu. Tak se také já pokusím zhruba vypsati to, co jsem viděl, co jsem zcela jistě poznal. Přijde po mně někdo jiný, kdo tuto pevnou a pravdivou, ale hrubě sepsanou látku vypiluje pilníkem jemnosti. Neboť nyní usiluji hlavně o to, abych byl s to sepsati události podle pravdy. Aby se však snáze ukázala hledaná pravda čtenářům, pokládal jsem za potřebné vypsati zde po pořádku nadpisy kapitol.“

Cisterciácký opat Petr Žitavský, Chronicon Aulae Regiae

Místo úvodu Poděkování ... 3 Pohledy do historie templářského řádu

Okolnosti založení ... 9

Templářů kat ... 13

Po zrušení řádu ... 19

Odkaz templářů je nesmírný ... 22

České knížectví – České království a Svatá země – Poutníci ... 22 Ze života templářů

Názvy... Templáři nepoužívali pro svůj řád název ... 29

Symboly ... 30

Regule ... 43 Po stopách templářů v zemích slavného Království českého

Václav Hájek z Libočan, Tomáš Pešina z Čechorodu a ti ostatní ... 41

Dobové listiny ... 50

Kroniky ... 65 Seznam všech míst v Čechách a na Chebsku, které kdy u nás byly v souvislosti s templáři zmíněny...

Království české ... 73

Falckrabství Chebsko ... 144 Z historie svaté země a templářského řádu Literatura a prameny ... 155 Závěrem ... 160

© Jaroslav Melichar

© Foto: Marie Holečková

© Ilustrace: Kameel Machart

ISBN: 978-80-86720-47-0

6

„Mám za to, že templáři postavili kostel sv. Jana „ Křtitele, v němž jejich kněží konali první duchovní správu hradeckou...“ uvádí archivář František Teplý ve svých Dějinách města Jidřichova Hradce.

Kostel sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci „ – Rajský dvůr se studnou je obklopen křížovou chodbou, kde nechybí rovněž bohatá fresková výzdoba dokonce v několika vrstvách.

7

V době velkorysé přestavby kostela sv. Jana „

Křtitele ve druhé polovině 13. století Oldřich

z Hradce buduje nákladnou soukromou zámec

kou kapli sv. Ducha a předává do užívání tem

plářů několik objektů ve městě i okolí – např.

Lodhéřově, Najdku a dalších. Kdo v této době

měl více prostředků nežli templáři, kteří navíc

v této oblasti několik desetiletí pobývali a také

hospodařili? Pozdější založení samotného troj

křídlového kláštera souvisí s postavou Oldřicha

II. z Hradce. V roce 1564 se klášter změnil na špi

tál, který se později rozšířil o další renesanční

budovu, sloužící potřebám nemocným. V sou

časnosti slouží objekty potřebám muzea a jeho

výstavním projektům.

8

9

aké vlastně byly okolnosti založení řádu? Ve 2. polo

vině 11. století se ocitl křesťanský svět ve smrtelném nebezpečí. V letech 1076 – 1077 seldžúčtí Turci obsadili Sýrii, zmocnili se svatého města Jeruzalém a zhanobili Svatý hrob. Půlměsíc triumfoval v celém východním a jižním Středomoří. Roku 1085 padla Antiochie a Byzantská říše se ocitla ve velkém nebezpečí. V roce 1086 přispěchali afričtí Maurové na pomoc Maurům španělským a křesťanské armádě připravili u Zallacy krvavá jatka. Křesťanská Evropa se dostala do mohutných kleští. Proto papež Urban II. vyslyšel žádost byzantského císaře a na koncilu v jihofrancouzském Clermontu vyhlásil v roce 1095 křížové tažení pro dobytí Svaté země z rukou „nevěřících“.

lem normanských rytířů byl normanský kníže

z jižní Itálie Bohemud z Tarentu, velitelem králo

vých francouzských rytířů byl bratr krále Filipa I.

Hugo z Vermandois (mimochodem – král Filip I.

měl v té době úplně jiné starosti a na výše uvede

ném koncilu byl pro cizoložný poměr vyobcován

z církve), velitelem jihofrancouzských rytířů byl

vládce jižní Francie hrabě Raimond z Toulouse.

Tato druhá část první křížové výpravy dosáhla

vůbec největších územních zisků ze všech křižác

kých tažení. Dne 14. července 1099 dobyli křižáci

svůj hlavní vytoužený cíl – svaté město Jeruza

lém. Útok, který započal už v noci předešlého

dne, řídil Godefroy z Bouillonu a jeho rytíři jako

první překonali hradby. Právě z družiny Godef

roye z Bouillonu pocházeli i rytíři, kteří později

založí první, nejslavnější a nejmocnější rytíř

ský řád – řád templářský. (Pozor! Řád špitální

ků – johanitů byl sice založen dříve, nikoli však

jako rytířský; pozn. autora). První jeruzalémský

král založil ještě v roce 1099 na pahorku Sion

u Jeruzaléma na troskách byzantské baziliky

„Matka všech církví“ zvláštní opatství – tzv. opat

ství sionské, což byl ale ve skutečnosti řád, dnes

Pohledy do historie templářského řádu

První křížová výprava se tak stala protio

fenzívou proti islámu, který hrozil křesťanské civilizaci zkázou. Po neúspěšné předehře nedočkavých, vojensky nezkušených houfců chudých vedených kazatelem Petrem Poustevníkem a rytířem Gautierem Bezzemkem ještě téhož roku, vyrazily na výpravu v následujícím roce 1096 profesionální armády rytířů. Velitelem lotrinských a německých rytířů byl dolnolotrinský vévoda Godefroy z Bouillonu – pozdější první jeruzalémský „král“ (tento titul však nepřijal, označil se za ochránce Božího hrobu), velite(od r. 1188) označovaný jako Prieuré de Sión (Převorství sionské), který měl při založení templářů důležitou (ale skrytou) roli.

Všimněme si blíže osudů zakladatele a prv

ního velmistra řádu Huga z Payns a hraběte Huga I. z Champagne. Hugo z Payns se narodil v roce 1080. Už v šestnácti letech se zúčastnil již zmíněné první křižácké výpravy v družině Godefroye z Bouillonu, byl při dobytí Jeruzaléma. Pak se odebral do Francie do služeb svého bratrance hraběte Huga z Champagne a stal se jeho důstojníkem. S ním se opět vypravil v roce 1104 do Svaté země. Nezdrželi se tam ovšem dlouho, záhy se vrátili. Ihned po návratu kontaktoval Hugo z Champagne opata cisterciáckého kláštera Etienna (Štěpána) Hardinga (tehdy byl cisterciácký řád nový – založen teprve sedm let). Mladý řád začal podrobně studovat nejrůznější hebrejské texty – a dokonce do Horního Burgundska pozval učené rabíny, aby pomohli při obtížných překladech. To bylo na tehdejší dobu velmi odvážné. V Troyes (centrum Champagne) se totiž nacházela slavná kabalistická škola velkého rabína Rašiho. Ten sice v roce 1105 umírá, ale jeho zeťové pokračují v započaté práci. Podle židovské pověsti hrabě Hugo z Champagne učeného rabína často navštěvoval. V roce 1114 odcestoval hrabě Hugo z Champagne spolu s Hugem z Payns znovu do Svaté země, kde tentokrát Hugo z Payns už zůstal. Hrabě se po návratu opět okamžitě spojil s opatem Hardingem a cisterciáky. A nejen to. K všeobecnému údivu jim daroval pozemky v zalesněném údolí zvaném Pelyňkový les a dal podnět k tomu, aby tam bylo založeno opatství. Mniši pak změnili jméno údolí na Clairvaux (Údolí světla). Realizaci dostal na starost mladý Bernard z Fontaine (pozdější svatý Bernard,

*

opat z Clairvaux) spolu s dalšími dva

nácti mnichy z Citeaux.

V roce 1118 se opět stává něco pozoruhod

ného. Šest rytířů, vazalů hraběte Huga z Champagne, a dva mniši (z nichž někteří patří k opatství sionskému):

Hugo z Payns, bratranec hraběte Huga

z Champagne a důstojník jeho družiny, budoucí

první velmistr řádu;

Godefrid ze Saint-Omer, vlámský rytíř,

pobočník Huga z Payns;

Payen (Nivard) z Montdidier, vlámský

rytíř, člen sionského řádu;

Archaumbaud (Arcimbold) ze Saint

Amand (Aignan), vlámský rytíř, budoucí druhý

velmistr řádu;

Gondemare (Gundemar), rytíř, člen sion

ského řádu

Roland (Rossal), rytíř, člen sionského

řádu;

Gaufrid z Bisol, mnich sionského řádu;

André (Ondřej) z Montbard, cist. mnich

(zřejmě i zároveň člen sionského řádu), strýc

svatého Bernarda (bratr jeho matky), budoucí

pátý velmistr řádu;

odcházejí do Svaté země. Tam se těchto

osm oddaných, zbožných a bohabojných rytířů

představuje jeruzalémskému králi Balduinovi II.

a oznamuje mu svůj záměr založit společenství

na ochranu poutníků (mezi Jeruzalémem a Jaf

fou) před vrahy a lupiči na veřejných cestách,

jakož i přání, aby byli považováni za Pokorné

(chudé) vojáky Kristovy (první název). Do rukou

jeruzalémského patriarchy Warmunda skláda

jí v chrámu Božího hrobu (zřejmě na Hod boží

vánoční 1118) slib čistoty, poslušnosti a chu

doby a vytvářejí laické bratrstvo. Opět se stává

něco zvláštního. Jeruzalémský král vyhradil pro

tuto malou skupinku značnou část svého palá

ce, který stál na troskách někdejšího Šalamou

nova chrámu (Templum Salomonici), v bývalé

mešitě al-Aksá. Brzy (r. 1120) jim palác vyhradil

dokonce celý a přestěhoval se do nového palá

ce poblíž městské pevnosti. Bratrstvo si později

začalo říkat Chudí rytíři Kristovi z Templu na

troskách chrámu Šalamounova v Jeruzalémě,

podle chrámu (= templ) též i zkráceně templáři

(zřejmě nedopatřením označuje akkonský biskup

a kronikář Jakub z Vitry templáře podle blízkého

Chrámu Páně – Templum domini, vybudovaného

křižáky ze Skalního dómu). A aby jim zajistili

dostatečný příjem, svěřili jim král a patriarcha

několik obročí. Proč taková nesmírná péče o sku

pinku, kterou by nezúčastněný mohl dost dobře

považovat za pouhý drobný „soukromý rytířský

klub“ kolem hraběte Huga z Champagne? Cosi

může napovědět, že templáři jsou vlastně jakou

si vojenskou odnoží výše zmíněného tajemného

řádu opatství sionského (s nejasným účelem)

a budou s ním údajně až do roku 1188 sdílet

velmistra. V mnohé literatuře se setkáváme

s označením „rytíři Sionu“ i pro templáře (např.

P. Chocholoušek v předmluvě k románu /109/

popisuje: „byl to tedy vlastně řád bojovný; jeho

údové se zvali rytíři Sionu, poněvadž jejich dům

stál na hoře siónské, anebo templáři, od templu

čili chrámu Šalamounova, kde jim Balduin II.

vykázal byt.“).

Vraťme se ještě k paláci templářů, jehož

hlavní částí byla i dřívější mešita al-Aksá. Bylo

to velmi významné místo na troskách Šalamou

nova chrámu na Chrámové hoře nejen pro Židy,

ale i pro muslimy. Právě odtud podle muslim

ské tradice kolem roku 620 vystoupal prorok

Muhammad v doprovodu archanděla Gabriela

(který sem Muhammada jedné noci přenesl na

okřídleném koni ze svatyně v Mekce) po žeb

říku do nebeských sfér – až do Sedmého nebe

a k Božímu trůnu. Muhammad se v každé nebes

ké sféře setkal s jejím čelným prorokem: v 1.

s Adamem, ve 2. s Ježíšem, ve 3. s Janem Křtite

lem, ve 4. s Josefem, v 5. s Enochem, v 6. s Áro

nem, v 7. s Mojžíšem, na samém prahu Boží říše

s Abrahámem. U Božího trůnu se mu pak dostalo

konečného zjevení, které jej přeneslo za hranice

lidského vnímání.

V roce 1120 přichází do Svaté země jako

poutník ze střední Francie další mocný velmož

Fulko z Anjou. Stává se mimořádným (dnes by

chom řekli externím) členem templářského řádu

a po návratu mu daruje pravidelný příjem (po

smrti Balduina II. se stane jeruzalémským králem a Jeruzalémské království dozná za jeho vlády největšího rozmachu).

Dále se dějí věci (jak se nakonec u tem

plářského řádu stane zvykem) pro historiky nepochopitelné, kronikáři (např. Vilémem z Tyru) však doložené. Uzavřené bratrstvo nejen že devět let nepřijímá nové členy (až na jedinou výjimku – v roce 1125 se k nim připojil hrabě Hugo z Champagne, když se vzdal panství, manželky i dítěte a zavázal se poslušností ke svému někdejšímu vazalovi; jak důležité muselo být poslání, když jeden z nejmocnějších leníků Francie neváhá učinit takové kroky), ale dokonce se nezúčastňují ani žádných bojů. Přitom král Balduin II. určitě každého schopného rytíře potřeboval. V roce 1119 a 1120 podnikl tažení proti Antiochii, 1121 a 1122 proti severní Sýrii, v roce 1123 byl zajat, osvobozen Armény, opět zajat a propuštěn za královské výkupné, v roce 1124 dobyl po obléhání Aleppo ..., ale osm (resp. devět) rytířů bylo po celých devět let viděno buď v Šalamounově chrámu, nebo se vůbec neukazovali. Až náhle – údajně „všichni vyrazili koňmo z města neznámo kam“ a tajně se činili v jiné části Svaté země. Už tehdy bylo naprosto viditelné, že osm, posléze devět rytířů tam nepřijelo (zatím) hlídat cesty a ochraňovat poutníky. Zcela evidentně tvrdě pracovali v troskách Šalamounova chrámu (např. lokalizovali někdejší nebývale rozsáhlé, tehdy však zavalené, konírny krále Šalamouna a celé je odkryli), cosi hledali a nakonec našli.

V roce 1126 (1127) vysílá Hugo z Payns

zpátky do Francie s dopisem pro Bernarda Andrého (Bernardova strýce), Gondemara a další čtyři rytíře Templu. V Clairvaux je Bernard už toužebně očekává. V dopise, ve kterém je především zpráva o splnění poslání, je mj. i prosba, aby jim Bernard pomohl získat „apoštolský souhlas“ papeže Honoria II., napsal pojednání o potřebě mnichů – vojáků. Bernard pak neprodleně napsal tři dopisy: papeži, francouzskému králi a čekajícím rytířům. Jakmile dopis do Sva

té země dorazil, vydali se rytíři (až na tři, kteří

v Templu setrvali) pod vedením Huga z Payns na

cestu do hlavního města hrabství Champagne

Troyes. Právě sem byl v lednu 1128 (který ovšem

pravděpodobně odpovídá lednu 1129 podle

moderního datování) svolán provinciální koncil,

jenž měl za cíl projednat žádost templářů, jak

ji podali Hugo z Payns, jeruzalémský král Bal

duin II. a svatý Bernard. (Jen považte, na založení

– vlastně už jen ofi ciální potvrzení řádu se schází

církevní koncil! V historii nenajdeme podobný

případ.) Zúčastnili se jej četní arcibiskupové,

biskupové a opati. Papeže Honoria II. zastupoval

jeho legát. Na příkaz papeže Honoria II. a jeru

zalémského patriarchy Štěpána měla být řádu

sepsána řehole a papež určil templářům i zvlášt

ní oděv – prosté bílé roucho. Řád zde byl ofi ci

álně stvrzen a založen a Hugo z Payns (svatým

Bernardem oslovovaný „můj nade vše milovaný

Hugo“), který sem též dorazil, potvrzen prvním

velmistrem. Svatý Bernard sestavil novému řádu

regule (neobyčejně přísné) a pro jeho podporu

sepsal pojednání De laude novae militae (Ke

chvále nového rytířstva). „Jděte šťastní, jděte

poklidní,“ řekl jim svatý Bernard, „...zažeňte

s neohroženým srdcem nepřátele kříže Kristo

va, naplněni jistotou, že ani život, ani smrt vás

nebudou moci vyloučiti z lásky Boží, která jest

v Ježíši. V každém nebezpečí si opakujte slova:

Živí či mrtví, patříme Pánu... Slavní, kdo zvítězí,

šťastní, kdo se stanou mučedníky!“ První poze

mek, který templáři dostali darem, je v Troyes,

kde zakládají svůj první evropský dům.

„Zakládající“ rytíři byli evidentně do Sva

té země vysláni svatým Bernardem za splněním

výjimečného tajného úkolu. Z dnešního hlediska

„Šalamounovy konírny“ v podzemí Šalamounova chrámu. Templáři zde později měli až 1000 koní. „

12

bychom mohli konstatovat (jak trefně vyjádřil L . Charpentier v /108/), že byli výborně vycvičeným, organizovaným, ukázněným (samozřejmě nepodplatitelným) profesionálním komandem, jež své utajené čestné svaté poslání splnilo beze zbytku. Jejich cesty zpět do Francie využil i jeruzalémský král Balduin II., který pověřil Huga z Payns diplomatickým posláním (poselstvím papeži s žádostí o pomoc a nabídkou Fulkovi z Anjou, aby se oženil s jeho dcerou Melisendou a stal se tak jeho nástupcem, zároveň aby sebral vojsko pro plánovaný útok na Damašek), čímž Hugovi projevil důvěru náležející nejvyšším šlechticům. Že povolal rytíře zpět a jejich poslání bylo splněno, dokládá svatý Bernard v prelimináři k řeholi, udělené templářskému řádu: „S pomocí Boží a našeho Spasitele Ježíše Krista bylo dokončeno dílo, které naše věrné přivedlo ze Svaté země zpět do pomezí francouzské marky a Burgundska. Jsou to přátelé, kteří pro naše blaho a rozšíření víry pravé neustále nabízejí svou duši Bohu, jaké to šlechetné sebeobětování...“

V první čtvrtině 12. století najednou do

západní Evropy přichází gotika. Žádný postupný vývoj, jako tomu bylo např. u románského slohu, gotika tu byla zčista jasna: hotová, dokonalá a všude! Zároveň s gotikou je tu ve vitrážích i barevné sklo, jež se do vitráží začíná vsazovat v 11. století v Persii (především díky dílně alchymisty Omara Chajjáma). Gotika vyšla z kláštera v Citeaux, podíl cisterciáků (především vědění) a templářů (především fi nancování) na vzniku gotiky je nepopiratelný. Např. sám svatý Bernard se stal (podle A. M. Armaudové aj.) „otcem gotické katedrály v nejhlubším smyslu“, velmistr templářů nosíval abakus – hůl magistrů stavitelů chrámů. Stavební bratrstva získala nebývalou prestiž a respekt. Např. ve Francii to byl právě galský převor Templu Amaury, na jehož přímluvu svatý Ludvík, jeho přítel, udělil bratrstvům stavitelů chrámů výjimečné výsady. „Gotika znamená víc než jenom technické řešení. Stavba chrámu, který je branou do království Božího, vyžadu

je vyšší vědění než pouhou znalost výpočtu sil

a protitlaků. Je třeba zákonitosti čísel, zákony

hmoty i ducha a pokud má chrám působit na člo

věka, pak také zákonitosti lidského těla i duše.“

(Charpentier)

Podle syrského kronikáře Michaela se už

v samotném roce konání troyeského koncilu zvý

šil počet templářů ve Svaté zemi na 30. Ihned po

založení řádu vycestoval Hugo z Payns do Anglie

a Skotska, aby tam získal členy do nového řádu,

později do Anjou a do Španělska. Už pouhý

rok po svém založení má řád kolem 300 členů

z nejvznešenějších rodin a četné panoše, kteří

se dělili na jezdce a pěšáky. Kolem roku 1130

se Hugo z Payns vrací se skvěle organizovanou

armádou zpět do Svaté země (v téže době jako

se svým vojskem Fulko z Anjou, jenž se v roce

1131 po smrti Balduina II. stává jeruzalémským

králem), v Evropě vznikají první řádové provin

cie jako potřebné hospodářské a administrativní

zázemí a zdroj nových členů. Templáři nejen že

chrání poutnické stezky ve Svaté zemi, ale rytíři

se aktivně zúčastňují všech tažení proti Saracé

nům. Brzy se stávají vůdčí a rozhodující složkou

křižáckých tažení. Takto nám je popisuje svatý

Bernard: „Vlasy mají ostříhané v souladu se slo

vy apoštolů, protože péče o vlnící se kadeře muže

zženšťuje, nečešou se, zřídkakdy se koupou, vidě

ti jsou zevnějšku zanedbaného, vousy zježené,

černí od prachu cest, kůži jim sežehlo slunce,

takže bronzově se leskne jako zbraně jejich...

v nepříteli musí strach probouzeti...Jejich koně

jsou rychlí a ohniví, nikoli nastrojení, pokrytí

čabrakami...“ Obvykle mají vojáci slávu, mniši

klid. Templáři se ale zřekli obojího.

Nutno ovšem přiznat, že pro svoji okázalou

hrdost a sebevědomou panovačnost ztratili tem

pláři velmi brzy mnoho z původní popularity, jak

to můžeme vyčíst z kritického podání dobového

kronikáře Viléma z Tyru:

„V témže roce 1118 jistí vznešení muži

rytířského stavu, pobožní muži, Bohu zasvěcení

a bohabojní, se zavázali službou v Kristu z rukou

patriarchy. Slíbili žíti navždycky jako řádní

kanovníci, bez vlastnictví, v čistotě a posluš

nosti. Jejich předáky byli ctihodný Hugo z Payns

a Godefroy ze Saint-Omer. Jelikož neměli žádný

kostel ani žádné sídlo, dal jim král dočasně obyd

lí jižně od paláce (mešita al-Aksá), blízko Chrá

mu Páně (Skalní dóm). Kanovníci Chrámu Páně

dali jim pod jistými podmínkami náměstí blízko

paláce, které vlastnili. Toho rytíři užívali jako

cvičného pole. Král, jeho vznešení muži, také

patriarcha a církevní preláti jim svěřili úděly ze

svých domén, některé na vymezený čas a některé

navěky. Museli se postarati rytířům o potravu

a oblečení. Jejich plnou povinností, kterou jim

patriarcha a ostatní biskupové uložili za odpuš

tění hříchů, bylo, že budou chránit cesty a silnice

proti útokům lupičů a loupežníků. To se dělalo

zvláště na ochranu poutníků.

Když uplynulo devět let od jejich založení,

obdrželi rytíři světský šat... V devátém roce jejich

existence se konal ve Francii v Troyes koncil, kte

rého se zúčastnili arcibiskup remešský a ze Sens,

jejich biskupové, jako byl biskup z Albana, který

byl legátem apoštolské stolice, a opati z Citeaux,

z Clairvaux, Pontigny a mnoho jiných. Tento kon

cil na rozkaz papeže Honoria a Štěpána, patri

archy jeruzalémského, zavedl řeholi pro rytíře

a stanovil jim bílý oblek.

Ačkoli byli rytíři potvrzeni na dobu desíti

let, bylo jich dosud jen devět. Od této doby dále

jejich počet začal narůstati a jejich majetky se

zmnohonásobily. Později za času papeže Evžena

se říkalo, že jak rytíři, tak jejich oddaní služeb

níci, nazývaní seržanti (zbrojní poddaní), začali

upevňovat kříže zhotovené z červené látky na své

pláště, tak aby je bylo možno odlišiti od ostatních.

Nabyli velkého počtu, takže dnes (tj. v letech 1170

– 1174) má řád kolem 300 rytířů, kteří nosí bílé

pláště, a k tomu ještě přistupují bratři, kterých

je téměř bez počtu. Říkalo se, že mají nesmírné

bohatství jak zde, tak za mořem, takže neexistuje

země v křesťanském světě, kde by bratři nemě

li podíl svých statků. Říká se dnes, že se jejich

majetek vyrovná pokladům králů. Protože mají

hlavní stany v královském paláci poblíže chrámu

– templu (zde míněn Chrám Páně), jsou nazýváni

bratry templáři. Ačkoli uchovávali svoje posta

vení čestně po dlouhou dobu, vykonávali svoje

povolání s opatrností, později, protože nedbali

pokory (což je známý ukazatel všech ctností) ...,

odvrátili se od jeruzalémského patriarchy, kte

rý jejich řád založil a od kterého obdrželi první

benefi cia a kterému odepřeli poslušnost, pro

kazovanou jeho předchůdci. Také odvezli desát

ky, první plody z božích chrámů, rozptýlili své

majetky a stali se velmi protivnými.“

Již za prvních dvou velmistrů (do r. 1144)

obdrželi templáři kromě papežských i na šest

set různých zemských výsadních listin, které jim

zajišťovaly v Evropě i v zámoří peněžní příjmy,

půdu, nájmy, tržní a jiná práva. Kolem roku 1260

už řád čítal kolem 20 tisíc rytířů, vlastnil přibliž

ně 9 tisíc komturií a komend po celé Evropě, stal

se nejspolehlivějším bankovním domem...

Pozn.: Rozlišuj svatého Bernarda z Clairvaux (1090 „

– 1153), patrona templářského řádu a církevního uči

tele, od „staršího“ svatého Bernarda z Montjoux (?996

- ?1081), patrona horolezců a horalů, po němž jsou

např. pojmenovány i známé alpské průsmyky (Velký

a Malý svatobernardský).

Templářů kat

Za smutnou likvidací templářského řádu,

jejíž způsob nemá v historii křesťanských sva

tých řádů obdoby, stál francouzský král Filip

IV. Sličný (spíše by se hodila přezdívka Ukrut

ný; králem 1285 – 1314), jeho nezřízená touha

po moci a hamižnost. O templářský poklad měl

mimořádný zájem a zkoušel jej získat různým

způsobem. Nejprve se pokoušel navázat s tem

pláři „obchodní vztahy“, ale jeho skutečné

záměry templáři rychle prohlédli. Chtěl do řádu

i vstoupit, stát se velmistrem a užívat templářského bohatství pro vlastní potřeby. Nevyšlo to. Šel na to tedy chytřeji. Žádal sloučení rytířských řádů a představoval si, že bude dědičným velmistrem sloučeného řádu. Nic z toho se mu v honbě za získáním templářského bohatství nepodařilo. To ho nakonec donutilo použít tu nejodpornější taktiku a napsat tak jednu z nejtemnějších kapitol evropských dějin.

Jeho kralování bylo vůbec celou řadou

hanebných intrik a nehorázných podvodů. S trůnem zdědil po otci velký dluh z války proti Aragónu. K získání dalších fi nancí se však neštítil využít jakýchkoli prostředků. Nejprve zavádí různé nové daně (ve městech za jeho vlády vybírané násilím). Ty stačit nemohly. Proto sáhl k dalšímu oblíbenému způsobu získání peněz – vypůjčování, které ovšem mělo velmi svérázný charakter. Dle zásady „moderní je neplatit“ vypůjčené peníze obvykle nevracel. Královská pokladna však dál zůstává bezedná. Pokusil se tedy ovládnout nebývale bohaté Flandry a – samozřejmě – uplatnit i zde svůj svérázný systém daní a vypůjčování. Dostal však zaslouženou lekci. Flanderští řemeslníci a sedláci (tedy neprofesionální vojáci) uštědřili francouzským rytířům v roce 1302 ostudnou porážku a Francouzi museli nejen Flandry opustit, ale Filip musel na plán jejich uchvácení úplně zapomenout. A tak na řadu přicházejí královy nejoblíbenější příjmy – konfi skace. Došlo na bohaté, ale neoblíbené bezbranné menšiny. V roce 1306 jsou pozatýkáni všichni Židé (během jediného dne 22. 7., žádný prý neunikl – precizní práce „šikovného“ rádce Viléma z Nogaretu), jejich majetky jsou zabaveny a Židé vyhnáni z Francie. Všelijakými pokutami a zabavováním majetku ožebračil i lombardské bankéře a obchodníky, kteří ještě na počátku jeho vlády zastávali úlohu králových bankéřů a půjčovali mu peníze na budoucí výnosy z daní („Jejich lichvaření sužuje naše poddané...“). Jsou obráni o vše, vyhnáni a znovu předvoláni, aby odevzdali čerstvě přijaté peníze. Dalším zdrojem se mu

staly devalvace a falšování peněz („Byli jsme

donuceni razit peníze, jimž se možná nedostá

valo váhy a kovu peněz našich předchůdců...“;

když však totéž udělali jiní penězokazci, nechal

je král zaživa uvařit). Do roku 1306 královská

mincovna pronikavě snížila hodnotu mincí. Král

se navzdory ekonomickým zákonitostem rozhodl

„navrátit se k silné měně“ jeho slavného děda

svatého Ludvíka. Obíhající peníze ztratily až dvě

třetiny své hodnoty, což v Paříži vyvolalo povstá

ní lidu (a to si ještě dovolil na své mince vpisovat

salus populi – blaho lidu). Královi poskytli v této

pro něho těžké době nezištnou pomoc pařížští

templáři, v jejichž sídle se na poslední chvíli

ukryl a přečkal nejhorší. (Nevěřím svým očím,

že někteří francouzští historici vidí ve Filipovi

IV. jednoho z prvních moderních vládců Francie,

např. Michelet ve třetím svazku Dějin Francie

z roku 1837.)

Oblíbeným královým „zdrojem“ příjmů se

stala i sama katolická církev. Až dosud musel

veškeré zdanění církve schvalovat papež, ale

Filip IV. se bez jeho souhlasu jednoduše doká

zal obejít. Když papež Bonifác VIII. v bule Cleri

co laicos opakovaně zdůraznil zákaz zdaňování

duchovenstva bez papežského souhlasu, Filip

na to odpověděl zákazem vývozu hotových peněz

do Říma. Papež byl na výnosech z Francie závislý

a nezbývalo mu, než ustoupit. (Na důkaz usmí

ření svatořečil v roce 1297 Filipova děda Ludví

ka IX.). Klid zbraní ale vydržel jen krátce. Vztahy

se opět zhoršily v souvislosti s ostrým sporem

papeže s rodem Colonnů (v Římě se střetaly

zájmy dvou bohatých patricijských rodů, Orsi

niů a Colonnů, které ovlivňovaly i průběh voleb

papeže). Dva kardinálové z tohoto rodu nakonec

uprchli do Francie k Filipovu dvoru. Vraťme se

do roku 1301, kdy byl kvůli pohrdavým poznám

kám na adresu Filipa IV. zatčen biskup Bernard

Saisset. Promptně pak bylo v mučírně od jeho

služebnictva „získáno“ svědectví o kardinálově

rouhání, kacířství a dokonce i zradě a kardinál

byl ze všeho obviněn. To ovšem bylo nebývalé porušení církevních výsad králem a zároveň útok na papežovu autoritu. Ve své bule Ausculta fi li ze stejného roku papež Bonifác toto hrubé porušení církevních výsad odsoudil a povolal francouzské biskupy na synod do Říma. Devětatřicet se jich odvážilo v roce 1302 zúčastnit. Papež vydává novou bulu Unam sanctam, v níž zopakoval všechny argumenty podporující papežské výsady na úkor moci světské, zatížené prvotním hříchem. Světští panovníci s tím sice nesouhlasili, ale otevřeně se proti papeži postavil především Filip IV. Bonifác začal připravovat bulu o Filipově exkomunikaci. Filip však kontroval rychleji. Nebyl pro něho žádný problém obvinit z kacířství (a nejen z něho), když na to přijde, třeba i samotného papeže. Než Bonifác stačil bulu vydat, vtrhla do papežského paláce v Anagni, kde papež právě přebýval, banda ozbrojenců vedená již zmíněným královým „šikovným“ rádcem Vilémem z Nogaretu (ten byl i autorem obvinění) a papeže zajali (Bonifácovou ochrankou byla

jen malá skupinka templářských a johanitských

rytířů). Bonifác měl být dopraven do Francie,

stanout před „církevním“ soudem a zpovídat se

nejen z kacířství, ale i sodomie, okrádání církve

ve prospěch vlastní rodiny, vyzrazení zpovědního

tajemství, dokonce i vraždy předchozího papeže

Celestýna. Kuriózním dojmem už tehdy působilo

nařčení z tajných sexuálních styků s domácím

raráškem, přebývajícím v papežském prstenu. Po

tři dny byl papež vystaven psychickému i fyzické

mu týrání. Pak se ale vrátili místní lidé, kteří se

nejprve před komandem raději „uklidili“, pozdě

ji ale papeže osvobodili a útočníky vyhnali. Pro

žitý šok a ponížení však papeže zlomily a za čtyři

týdny v Římě umírá. Tento zločin vyvolal v Evropě

skandál. Kardinálové shromáždění v konkláve ke

zvolení nového papeže hrůzný svatokrádežný čin

odsoudili a oba uprchlé kardinály i proradného

Viléma z Nogaretu vyobcovali z církve. Papežem

jednohlasně zvolili Niccolu Bocassina, který při

jal jméno Benedikt XI. a útočníky z Anagni exko

munikoval. Záhy však během příprav na proces

s Nogaretem a Sciarrou Colonnou (vůdčích osob

přepadení v Anagni) umřel a „šeptalo se“, že byl

na Filipův rozkaz otráven (podle ofi ciální zprávy

se prý chudák přejedl čerstvými fíky).

Filip už dávno pracoval na tom, aby v pří

padě příštího papeže už nic nebylo ponecháno

náhodě a nebránilo jeho sobeckým zájmům.

Šikovně využil neshod kardinálů a jejich bezvý

chodného jedenáctiměsíčního jednání, kdy roz

hodli pouze o rozšíření okruhu kandidátů i na

níže postavené duchovenstvo. Taktikou, o níž se

nyní můžeme už pouze dohadovat, „nechal Filip

zvolit“ francouzského arcibiskupa z Bordeaux

Bertranda de Got (jistě chytře využil i skuteč

nosti, že Bertrand je z rodu, kterého si nesmír

ně vážil anglický král a jehož příslušníky často

pověřoval důležitými diplomatickými úkoly; kar

dinálům se tak rýsovala možnost zvolit někoho,

kdo má šance odvěké rivaly na evropské scéně

usmířit, aby se spíše společně vydali válčit do

Svaté země, než mařili síly a fi nance rozbroji

mezi sebou). Bertrand přijal jméno Klement V.

právě po tom svém předchůdci, jenž tak dobře

vycházel s Filipovým dědem Ludvíkem.

Hned od začátku nedůvěřovali novému

papeži Italové, kteří v něm viděli pouhou Filipo

vu loutku. Toto podezření výmluvně dokazovala

skutečnost, že nový papež nikdy nevstoupil do

Říma, ani si za své místo nevybral alespoň území

papežských států. V roce 1308 dokonce „rozho

dl“, že se papežská kurie usídlí v Avignonu v Pro

vence, v těsné blízkosti tehdejších hranic Fran

couzského království, a v roce 1309 zde nechal

vybudovat opevněné sídlo (toto tzv. „avignonské

zajetí“ papežů pak trvalo 70 let). Klement vůbec

nápadně setrvával vždy v dosahu ozbrojené moci

a pod kontrolou Filipa. Dva italští kronikáři vylí

čili (ovšem bez důkazů), jak kardinál Nicollo di

Prato sjednal tehdy ještě arcibiskupovi Bertran

dovi konspirativní schůzku s Filipem. Král mu

přislíbil podporu, pokud dodrží čtyři podmínky,

podle jiných jich bylo šest: smíří krále s církví,

Papežský palác v Avignonu ještě dnes působí jako „vězení“. „