načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Temný stín - Sylvain Reynard

Elektronická kniha: Temný stín
Autor:

Princ přísahal Raven Woodové lásku a slíbil, že se pomstí za všechna příkoří, jež musela vytrpět. Hned na počátku jejich znovu objevené náklonnosti musí ale Raven čelit nelehkému ...
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 323
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The shadow ... přeložily Hana Netušilová a Kristýna Vítková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788075054289
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Princ přísahal Raven Woodové lásku a slíbil, že se pomstí za všechna příkoří, jež musela vytrpět. Hned na počátku jejich znovu objevené náklonnosti musí ale Raven čelit nelehkému rozhodnutí – má upířího prince nechat pomstít se démonovi z minulosti, nebo ho má přesvědčit, aby se ovládl? V sázce je totiž mnohem víc než jen Ravenino srdce... Na knížectví florentské mezitím padá stín. Inspektor Batelli se neúnavně snaží odhalit Ravenino spojení s krádeží neocenitelných uměleckých děl z galerie Uffizi. A zatímco princ pátrá po zrádci, který sabotuje každý jeho krok, ocitá se v hledáčku jejich největšího nepřítele. William se snaží vést válku na dvou frontách a svou lásku k Raven musí tajit, jinak riskuje, že jeho největší slabost vyjde najevo…

Zákazníci kupující zboží "Temný stín" mají také často zájem o tyto tituly:
Princ Princ
Reynard, Sylvain
Cena: 74 Kč
Temná Raven Temná Raven
Reynard, Sylvain
Cena: 140 Kč
Temný Říman Temný Říman
Reynard, Sylvain
Cena: 158 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Temný stín
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
Sylvain Reynard
Temný stín – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Sylvain Reynard
Temný stín










Mým učitelům,
s vděčností.










Judita a Holofernes, Donatello,
asi 1453–1457










11
Prolog
1268
YORK, ANGLIE
W


illiam neutíkal. Už nějakou chvíli čekal ve stínu poblíž
jedné z menších hradebních bran města Yorku, koně uvázaného opodál.
Jeho milovaná Alicia se neukázala. Klekání už dávno odzvonilo, a tak
celý netrpělivý a podrážděný opustil místo, kde se měli tajně setkat,
a kráčel i se svým koněm k domu jejího otce.
Aliciin otec byl dobrý člověk. Úspěšný obchodník, který si
proklestil cestu až na  vrchol kupeckého cechu. Ale byl to Anglosas. A 
kvůli onomu původu a  jeho obchodu byla Alicia v  očích Williamových
normanských aristokratických rodičů vyloženě nevyhovující partií.
Jenže William ji chtěl. Tajně se jí dvořil a společně si naplánovali,
že se po setmění sejdou a uprchnou na sever. Tam se vezmou
a s pomocí šperků a  klenotů, které William ukradl své rodině, si zařídí
společné živobytí.
On je mladý, silný a  velice inteligentní. Alicia je krásná, milá
a přičinlivá. Povedou spolu šťastný život.
Alicia ovšem navzdory svému slibu nepřišla.
William proklínal v anglonormanštině, jazyce své matky, Aliciina
otce, protože předpokládal, že odhalil jejich plány utéci a  zamkl ji
v domě.





12
Sylvain Reynard
Miloval ji. A  dostane ji, i  kdyby se měl s  jejím otcem utkat meč
proti meči. Dokonce i teď mu touhou po ní doslova zpívala krev
v žilách a tělo měl napjaté k prasknutí. Dohodli se, že než spolu ulehnou,
počkají, dokud nebudou svoji, ale to jim nikterak nebránilo
v polibcích a  jiných prožitcích, kterým se oddávali, kdykoliv k  tomu měli
příležitost. Těšil se na  chvíli, až ji poprvé svlékne a  objeví všechna
tajemství jejího těla.
S hlavou plnou příjemných a smyslných myšlenek o něco zakopl.
„Pro rány Boží!“ zaklel, pustil otěže svého koně a klopýtl vpřed.
Odněkud od země se ozvalo tiché zasténání.
Když William znovu našel rovnováhu, sehnul se k čemusi, co
vypadalo jako hromada oblečení. Zpoza mraků dopadl na zem paprsek
měsíčního svitu a ozářil překážku, o niž zakopl.
To, o čem si myslel, že jsou jen šaty, byla ve skutečnosti žena.
Oblečená v tmavém plášti s kapucí a se sukněmi vyhrnutými až k pasu.
Dolní polovinu těla měla nahou a nohy i její ženství mezi nimi byly
zbrocené krví.
William o krok ustoupil.
Nemohl ji tu takhle nechat, dokonce ani na tu krátkou chvíli, aby
vyhledal pomoc. Stáhl jí těžkou modrou sukni a zakryl ji.
Žena se zachvěla a trhla sebou.
Škubnutím si přitáhl koně a chystal se na něj nasednout, ale žena
začala něco šeptat. Házela hlavou ze strany na stranu a zpod kapuce
jí vypadly dlouhé vlnité kadeře vlasů, které jí zahalily ramena jako
roztrhaný závěs.
Něco v pohledu na ty vlasy ho zastavilo.
S otěžemi pořád v rukou se pomalu sklonil.
Ta žena byla surově zbitá. Obě oči měla podlité krví a jedno z nich
bylo oteklé tak, že ho nedokázala ani otevřít. Po tváři jí stékala krev
a měla natržený ret.





Temný stín
Druhým okem na něj zamrkala a zvedla třesoucí se ruku.
A William ucítil, jak se mu svět zřítil k nohám.
Odhodil otěže stranou a klesl na kolena. „Alicie? Alicie, jaký
ďábel tohle udělal?“
Zavřela oko a rozkašlala se.
Vzal ji do náruče a přitiskl si ji k sobě.
Jak s ní pohnul, Alicia vykřikla. Zhroutila se mu v pažích, příliš
slabá, než aby se vzepřela. Roztřesenou rukou se snažila nahmatat
sukni a popotahovala si ji, jako by se chtěla zakrýt.
Ten pohled ho zasáhl.
„Alicie.“ Hlas se mu zlomil. „Kdo to byl?“
„Cizinci.“ Pracně ze sebe vyrážela každý dech. „Volala jsem
o pomoc. Nikdo nepřišel.“
Zaťala mu prsty do košile.
„Wille,“ vypravila ze sebe a zoufale se k němu přitáhla. Na chvíli se
zdálo, jako by zadržela dech, a pak jí tělo pomalu ochabovalo.
William si ji tiskl k srdci, zatímco z jejího milovaného těla unikal
život.
Zvedl oči k temné obloze a z plných plic zařval.





14
1. kapitola
1. ČERVENCE, 2013
UMBRIE, ITÁLIE
P


rinc florentský stál venku před vilou v Umbrii. Byl rozpolcený.
Už složil svou úctu princezně tohoto území a úspěšně se vyhnul
jejím romantickým pokusům o sblížení. Při předešlých příležitostech
si její tělo užíval – byla krásná, inteligentní a velmi smyslná jako
většina jeho druhu. Ovšem tuto noc shledal její půvaby nedostatečnými.
Za zdvořilého odmítnutí nabídky ke smilstvu se s jejím neochotným
svolením vydal na území Umbrie na lov.
Najít profesora Emersona a  jeho rodinu bylo snadné. On a  jeho
žena, Julianne, vlastnili majestátní dům na kopci a světla z jeho oken
zdravila temnotu. Princova nerozhodnost nepocházela z lovu Emer -
sonových nebo z úniku z princezniny náruče. Ne, jeho vnitřní
konflikt pramenil ze slibu.
Raven Woodová byla člověk. A také byla nekonvenčním
způsobem krásná, velmi statečná a  velmi ochranitelská vůči
ostatním, a to včetně úplně cizích lidí. V něžné chvilce si od něj
vyžádala slib, že životy Emersonových ušetří. Složil jí ho v dobré
víře, nejen proto, že si přál, aby se mu svěřila se svou záhadnou
minulostí, ale protože mu na ní také záleželo a toužil, aby byla
šťastná.





15
Temný stín
Poté, co ho opustila a dala najevo, že nedokáže přijmout skutečnost,
že není schopen lásky, měl nutkání vzít svůj slib zpět a  potrestat
profesora za jeho drzost, když prohlašoval, že je právoplatným vlastníkem
ukradených uměleckých děl. Že to udělal nevědomky, nebyla žádná
omluva. Princ toužil po  pomstě a  teď, když ho zavrhl jediný člověk
na světě, který ho mohl přimět k milosrdenství, neměl důvod se jí vzdát.
Proto nyní stál venku před domem a  naslouchal, jak Katherine
Pictonová, dlouholetá rodinná přítelkyně, dává svým hostitelům
dobrou noc, i  jak ukládají Clare, maličkou dcerku Emersonových,
do postýlky v pokoji jejích rodičů.
Netrpělivě čekal, až Emersonovi ukojí svou rozkoš ve  vířivce
na balkoně jejich ložnice.
Princ nakrčil nos, neboť jejich manželské spojení jako by nemělo
konce. Vypadalo to, že pokaždé, když ten pár navštíví, oddávají se
jen sexu. Začal na zahradní pěšině podupávat nohou v kožené botě,
snad je chtěl popohnat, aby si to odbyli rychleji.
Byla noc bez hvězd, tmavá a tichá. Obloha nad ním připomínala
sametový baldachýn a  v  uších mu hrál letní vánek. Když zaslechl
Julianne křičet rozkoší, připomnělo mu to, jak Raven dělala totéž,
zatímco se s ní něžně miloval.
Zatnul čelist.
Láska – zdvořilý eufemismus pro spojení těl za účelem fyzické slasti.
A přesto láskou nedokázal pohrdat, když se jednalo o ni.
Byl to už téměř měsíc, co se potěšil se ženou – skoro celý měsíc,
co měl Raven naposledy ve své posteli. Pořád ještě cítil pod rukama
teplo její kůže, měkké křivky jejího těla, jak ji hladil, vůni její krve,
která zaplavovala jeho smysly.
Ale byla to vzpomínka na  zelené oči, která ho udržela v  klidu,
když Julianne políbila manžela a  vrátila se do  ložnice. Raven měla
veliké oči doslova přetékající citem.





16
Sylvain Reynard
Copak nejsi unavený smrtí?
Do myšlenek se mu vetřel její hlas.
Pravda byla, že smrtí unavený byl. Dokonce i  teď se cítil
rozpolcený. Ale potlačil své pochyby a vylezl po zdi vily, dychtivý překvapit
profesora o samotě.
A povedlo se mu to.
„Setkáváme se znovu.“ Princův konverzační tón neodpovídal jeho
výhrůžnému postoji.
Gabriel se vylekaně postavil ve vířivce a jeho nahé mokré tělo se
lesklo v matném světle, dopadajícím sem z ložnice.
„Co chcete?“ vyštěkl, ruce sevřené v pěst.
„Pro začátek chci, abyste se zakryl.“ Princ mu hodil opodál ležící
ručník a znechuceně ho pozoroval.
Profesor si omotal ručník kolem pasu a vylezl z vody. Postavil se
tělem mezi prince a dveře do ložnice, které rychle zavřel.
„Řekl jsem, co chcete?“ Profesor zaujal jednoznačně obranný postoj.
„Chci, aby to, co je mé, mým zůstalo. Chci, abyste mi přestal brát
moje věci a předvádět je na veřejnosti, jako by byly vaše vlastní.“
Profesor na  prince nevěřícně zíral. „Nemám nic vašeho.
Vypadněte. Hned.“
Princův pohled zalétl přes profesorovo rameno a zadíval se skrz
okno na Julianne, která chovala svou dceru v náručí.
„Máte mnoho pokladů. Dělejte, co je ve vašich silách, abyste o ně
pečoval, a nesahejte po tom, co není vaše.“
Profesor se zamračil. „Znovu vás žádám, abyste odešel.“
Nadpřirozené stvoření zavrtělo hlavou a upřelo na muže chladné
šedé oči. „Bylo mi řečeno, že máte potíže naslouchat příkazům.
Zjišťuji, že je to pravda.“
„Řekl jsem vám, abyste odešel. Taky se nezdá, že byste poslechl,“
opáčil profesor.





17
Temný stín
„Ukradl jste mi kresby.“
Při prvním zvuku profesorova protestu zvedl princ ruku, aby ho
umlčel. „Vím, že jste je neukradl osobně. Ale ty ilustrace patřily mně,
než padly do rukou švýcarské rodiny, která vám je prodala. Vzal jsem
si je zpátky a u mě už také zůstanou. Navěky.“
„Lžete. Ta rodina ty kresby vlastnila více než století.“
„Ano.“ Princ se na Gabriela zadíval s výzvou v očích. „A předtím
byly moje.“
Profesor zmateně zamrkal.
Když zas nabyl rovnováhy, podezřívavě přimhouřil safírové oči.
„To jste byl vy, tehdy ve  Florencii v  našem hotelovém pokoji.
Nedokázal jsem vás zahlédnout, ale cítil jsem vaši přítomnost.“ Gabriel
ztlumil hlas. „Co jste zač?“
„Co jsem, to není důležité. Prostě řekněme, že nejsem člověk.
A také nejsem zvyklý se dohadovat s lidskými bytostmi nebo nabízet
druhé šance.“
Princův pohled znovu přitáhly obrysy postav matky a  dítěte
uvnitř v domě. „Milujete svou ženu?“
Gabriel ztuhl. „Ano.“
„Dost, abyste pro ni zemřel?“
„Bez zaváhání.“ Gabriel odvážně vykročil vpřed.
Princ si s  profesorem vyměnil dlouhý pohled. A  byl to také on,
kdo první prolomil mlčení.
„Mám víc úcty k  muži, který si přeje pro svou rodinu žít, než
k tomu, který pro ni chce zemřít. Chraňte svou ženu a dítě. Zanechte
všech pokusů nalézt kresby a přimějte Italy, aby udělali totéž.“
„Zaplatil jsem za  ně vysokou cenu. Vaše historka zní jako z 
pohádky.“
Princi se zablesklo v očích a zavrčel.
Profesor byl okamžitě znovu ve střehu, ve tváři masku hrůzy.





18
Sylvain Reynard
Upír odolal nutkání zaútočit a uplatnit svou sílu a převahu.
Pozoroval Gabriela a vnímal jeho napětí, pach adrenalinu kolujícího jeho
tělem a zrychlený srdeční tep, a podivil se, proč neutekl.
Gabriel tiskl záda ke  dveřím ložnice a  dával upírovi najevo, že
jestli bude chtít zničit jeho rodinu, bude muset zdolat jeho i  dveře.
Chtěl položit život, aby ochránil svou ženu a  dítě, které zůstávaly
blaženě nevědomé hned za nimi.
Princ si vzpomněl na jinou lidskou bytost, která byla také
ochráncem; na ženu, jež skoro obětovala život, aby zachránila bezdomovce
před smrtí ubitím.
A ta vzpomínka se mu vůbec nelíbila.
„Vaše žena je nemocná,“ oznámil náhle a  narovnal si manžety
u košile.
Gabriel změnil výraz. „Cože?“
„Jste inteligentní muž, nebo se to o vás alespoň říká. Jsem si jistý,
že teď už jste si uvědomil, že mám jisté – schopnosti. Jedna z nich
je, že cítím lidské nemoci. Nedokážu ten problém přesně určit, ale
s vaší ženou je něco v nepořádku, něco způsobuje v její krvi
nedostatek železa. Když jsem se s ní poprvé setkal před dvěma lety v Uffizi,
její nemoc jsem cítil. A ať to bylo cokoli, sužuje ji to stále.“
Profesor vypadal tím odhalením zjevně otřesený a  otočil hlavu,
aby se na Julianne skrz okno podíval.
„Získal jste kradené kresby,“ pokračoval princ. „Protože jsem
původní vlastník, vzal jsem si je zpět. Mohl jsem vás zničit, ale místo
toho jsem vám daroval zásadní informaci o zdraví vaší ženy. Myslím,
že budete souhlasit, že jsem byl více než velkorysý.“
Gabriel obrátil pozornost zpátky k  princi. Bylo jasné, že bojuje
s tím, čemu věřit a čemu ne, ale jeho touha ochránit rodinu zvítězila.
„Zastavím pátrání a osobně promluvím s Interpolem,“ procedil
Gabriel skrz zaťaté zuby. „Neměl bych být ale hnán
k zodpovědnosTemný stín
ti za to, co dělají jiní. Jestli se Italové rozhodnou vás stíhat, jejich
chyba.“
„Pokud se přestanete angažovat vy, nebudeme mít žádný problém.“
Princ mu věnoval dlouhý pohled a  pak přistoupil k  okraji balkonu
a otočil se.
Gabriel ještě pořád stál v obranném postoji před dveřmi
do ložnice. Ruku si přidržoval na ústech, jako by se pokoušel zabránit zbur -
covat celý dům.
Princ se na něj tvrdě podíval.
„Dělejte vše pro to, abyste žil dost dlouho, a  mohl tak své dceři
zajistil dobrý život. Dětem se může ledacos přihodit, když ztratí své
otce.“
A s tím se přehoupl přes zábradlí, seskočil na zem a zmizel v temnotě.





20
2. kapitola
6. ČERVENCE, 2013
FLORENCIE, ITÁLIE
S


táli tam skoro věčnost, mladá žena a staletý upír, zoufale
svírající jeden druhého v objetí na terase shlížející na Uffizi.
Byl to ten nejméně pravděpodobný pár milenců. Navzdory tomu
jim bylo oběma jasné, že se k sobě dokonale hodí.
Raven měla srdce plné lásky, mysl uvolněnou, tělo nasycené.
William vyklouzl z jejího těla a postavil ji na nejisté nohy. Upravil
si kalhoty a vytáhl z kapsy kapesník. Podepřel ji rukou v pase
a nazvedl sukni, aby jí ho přitiskl mezi nohy.
Když skončil, odhodil kapesník stranou a znovu jí pečlivě upravil
š at y.
„Teď, když jsi mi dala svůj dar, musím ti i já dát ten můj.“
S rozzářenýma očima ji pohladil po tváři.
Raven mu položila ruku na  hruď do  míst, kde měl srdce. Cítila
pod dlaní ten podivný rytmus a i to téměř děsivé ticho.
„Tohle je ten dar,“ zašeptala. „Už jen podle způsobu, jakým se mě
dotýkáš, můžu říct, jak moc mě miluješ.“
Zvedl jí prsty a jeden po druhém je políbil. „Ale budeš chtít i ten
další dárek, který se ti chystám dát.“
„Tohle je jediný dar, jaký chci, ale budu šťastná, když ta slova uslyším.“





21
Temný stín
„Miluju tě,“ zašeptal. „ Defensa.“
Usmála se mu do ramene. „Už nejsem raněná; jsem ochránce.“
„Vždycky jsi byla ochránce.“ Políbil ji na čelo a poté přejel
po vybledlé jizvě, která ho hyzdila. „Jednou jsi mi řekla, že tě nikdo nikdy
nechránil. Dnes v noci to udělám já.“
„Cože?“ odtáhla se zmateně.
„Slíbil jsem, že ti dám spravedlnost. A já své sliby plním.“
Přelila se přes ni vlna úzkosti. „Williame, co jsi to udělal?“
Pomalu se na ni usmál. „Spíš co teprve udělám. Pojď.“
Přitáhl si ji těsně k sobě a vylezl s ní na střechu. Jejich postavy pak
společně zmizely do noci jako obláček dýmu.

Raven se s očekáváním zastavila u paty velkého schodiště
ve Williamově přepychové vile.
„Tudy,“ ukázal jí do haly.
Toužebně se podívala do patra. „Myslela jsem, že půjdeme nahoru.“
V šedých očích se mu roztančily hravé plamínky. „Máme
namířeno do knihovny.“
Raven čekala, že ji okamžitě odvede (nebo odnese) do své
ložnice, kde stráví zbytek dne až do soumraku milováním. Zamračila se.
„Proč?“
„Pojď a uvidíš.“ Vzal ji za ruku a vedl ji halou.
Na  druhé straně byla nádherná místnost, zařízená knihovnami
od podlahy až ke stropu, s jednou stěnou tvořenou obrovskými okny
a vysokým kupolovitým stropem, také celým ze skla. Zvenku sem
dopadalo matné světlo, ale Raven v tom pološeru přesto málem klopýtla.
William pro její pohodlí zapálil svíčku. Upíři viděli ve tmě dokonale.
„Tady nezůstaneme,“ vysvětlil. „Je to spíš jen takový vestibul.“





22
Sylvain Reynard
Otočil se k  jedné z  knihoven a  zatlačil na  hřbet velkého svazku
od  Vergilia. Knihovna zaskřípěla, pootočila se dovnitř a  odhalila
temný průchod.
Raven do onoho úzkého prostoru nahlédla. Jejich poslední cesta
do podsvětí, kdy ji představoval dalším upírům, se jí vůbec nelíbila.
Ani v nejmenším neměla chuť si tu zkušenost zopakovat.
„Těšila jsem se, že s tebou strávím noc v posteli.“
William na  ni hladově zíral. „Taky se na  to těším, stejně jako ty.
Ale ještě jsem ti nedal svůj dar.“
Po očku sledovala průchod. „Nemám ráda překvapení.“
„Ujišťuji tě, že tohle překvapení se ti bude líbit.“ Vedl ji dolů
po točitém schodišti a opatrně ji podpíral, protože neměla svou hůl.
V  prostoru pod vilou bylo vlhko. Raven cítila, jak jí naskakuje
husí kůže, a zatahala Williama za ruku, aby ho zastavila.
„Nemůžeš mi dát ten dárek nahoře? Ve svém pokoji?“
„Trpělivost, Cassito.“ Pustil ji a  pohladil po  dlouhých černých
vlasech. „Všechno se dozvíš.“
Pokračovali dál dlouhou chodbou, lemovanou řadou těžkých
dřevěných dveří. Raven by přísahala, že slyší krysy, jak za nimi na druhé
straně šramotí.
Přitiskla se k  Williamovi, až konečně zastavili před velkými,
starodávně vyhlížejícími dveřmi, které měly zvenku závoru. Zkušeně ji
bez námahy zvedl a otevřel je. Chodbou se rozlehl skřípot rezavých
železných pantů.
Vstoupil do  místnosti jako první a  pomocí svíčky zapálil louče
na  zdech. Brzy se studený a  vlhký prostor koupal v  teplém
mihotavém světle ohně.
Raven na prahu zaváhala. Nejdřív si myslela, že ta místnost je
vinný sklep. Ale když se rozhlédla, nic takového jako vinné láhve nebo
sudy neviděla.





23
Temný stín
Po straně stál starý dřevěný stůl se židlí a na zdech visely železné
držáky, ve  kterých byly upevněné hořící louče, a  pár rezavých
železných okovů na  dlouhých těžkých řetězech. Jen chybějící zbraně
a další nástroje ji uchránily před myšlenkou, že stojí v mučírně. Pak
si všimla té cely.
Na  vzdálenějším konci místnosti byla malá vězeňská cela
tvořená silnými železnými mřížemi, jež sahaly od podlahy až k nízkému
stropu.
Cela nebyla prázdná.
Vstoupila dovnitř a pod nohama jí zakřupaly malé kamínky,
roztroušené po podlaze. Měla pocit, jako by se z ní zvedala vlhkost,
pronikala jí podrážkami bot a  šplhala nahoru po  odhalených nohách.
Zachvěla se.
Uvnitř ležel na zemi muž. Měl špinavé a roztrhané šaty a slepené
zacuchané vlasy. V  matném světle, které zářilo skrz železné mříže,
téměř dokázala rozeznat jeho obličej, ale detaily neviděla.
Nad zápachem, který se od něj linul, Raven nakrčila nos – jako by
se už celé dny nemyl. Jako by místo toalety používal podlahu své cely.
Zvědavě se k němu přiblížila.
A  přesně tenhle okamžik si vězeň vybral k  tomu, aby se pohnul,
a ukázal tak svou tvář. Raven vytřeštila oči.
„Ach můj Bože,“ zašeptala a zavrávorala.
William se zhmotnil vedle ní a  sklonil své rty k  jejímu uchu.
„Všechno nejlepší k narozeninám.“
Raven zaklela a klopýtala zpátky ke dveřím. Zvládla sotva tři
kroky a vyzvrátila obsah žaludku na podlahu.
William ji rychle chytil kolem pasu. „Tohle není reakce, jakou
jsem očekával. Jsi v pořádku?“
Odstrčila ho a  znovu se začala dávit. Když se jí trochu ulevilo,
pokusil se ji odtáhnout směrem k židli.





Sylvain Reynard
„Ne,“ odstrčila mu ruce stranou.
Vypadal zmateně. „A co ten dar?“
„Jaký dar?“ Roztřeseně si utřela ústa hřbetem ruky.
„Přísahal jsem, že se ti dostane spravedlnosti.“ Mávl rukou
směrem k vězni. „Toto je spravedlnost.“
Raven se na Williama podívala. „Jak?“
William se usmál, až se mu ve světle loučí zaleskly zuby.
„Přivedl jsem ho sem, aby sis ho mohla zabít.“





25
3. kapitola
S


 Raven se zastavil svět.
„Samozřejmě ho můžu zabít já, pokud by sis to přála.“ Williamovi
zajiskřily oči. „Nemusíš se rozhodnout hned. Vezmi si čas a 
popřemýšlej o  tom. Jisté věci už jsem si dovolil udělat, ale nic z  toho se
neblížilo spravedlnosti, která by se měla vykonat.“
S vášnivým výrazem ve tváři k ní natáhl dlaň. „Všechno nejlepší
k narozeninám, Cassito.“
Raven před jeho dotekem uhnula a  srdce jako by se jí chystalo
prorazit hruď. Rozhlédla se po místnosti, protože najednou měla
pocit, že ji začínají svírat zdejší zdi. Musela utéct.
Vyhnula se zvratkům na podlaze a kulhala k východu. Jak se
pomalu sunula kupředu, její pravá noha protestovala. Bolest jí
vystřelovala od kotníku až k boku.
„Cassito?“ zazněl jí za zády zmateně Williamův hlas.
Ignorovala ho a pokračovala ke dveřím.
„ Pomozte mi,“ ozvala se z cely šeptaná prosba. Vězeň ze sebe
vyrazil sérii zvuků, jako by se snažil zvednout, a když se znovu zhroutil
na podlahu, z úst mu uniklo zasténání.
Raven došlápla na práh.
„Nenechávejte mě s ním!“ zachraptěl vězeň. „Chce mě zabít.
Shodil mě ze schodů. Myslím, že mám zlomenou nohu.“





26
Sylvain Reynard
Šok – a plíživé vědomí toho, čeho se William dopustil, Raven
zabránil, aby na vězňův křik zareagovala.
Vězeň zalomcoval železnými mřížemi. „Je to zvíře. Pomozte mi!“
Raven se otočila. „Myslíš si, že je zvíře, protože tě strčil ze
schodů?“ Její náhlý a nevysvětlitelný vztek muže vůbec nezajímal.
„Unesl mě. Říká, že mě zabije!“
„Nech těch keců, Davide,“ vyštěkla. „Vím, že jsi to ty.“
Muž na ni zmateně zamrkal a pokračoval v tom na její vkus
trochu moc dlouho a pak zavrtěl hlavou. „Jmenuju se Greg. Musíte mi
pomoct.“
Raven k  němu dokulhala tak rychle, jak jen dokázala. „Já jsem
Jane, ty kreténe,“ ukázala na sebe. Možná jsi mě nepoznal kvůli mé
zmrzačené noze.“
Vězeň se chytil oběma rukama mříží a  podíval se na  ni s 
šílenstvím v  očích. „Jmenuju se Greg. Jsem ze Sacramenta v  Kalifornii.
Nikdy předtím jsem vás neviděl, přísahám Bohu.“
„Blbost,“ odplivla si Raven. „Myslíš, že bych tě nepoznala? Myslíš,
že bych zapomněla, jak zní tvůj hlas, ty zkurvená zrůdo?“
Chvíli tam stála a přetékala zlostí.
„Zneužil jsi mou sestru.“ Raven se sklonila k podlaze, sebrala
kámen a hodila ho po něm. Kámen zazvonil o jednu z železných mříží,
muž ucukl těsně před dopadem.
„Bylo jí teprve pět. Byla to ještě malá holčička!“ Raven se
přehrabovala na zemi, hledala další kameny a házela je po něm. Pár si jich
našlo cestu mezi mřížemi a zasáhly ho do hrudníku.
Muž se svalil na  záda a  natáhl ruce, aby se chránil. „Jmenuju se
Greg, mám ženu a dvě děti. Nikdy jsem vás neviděl.“
„Lháři!“ zaječela Raven. „Zůstávala jsem vzhůru každou noc
a snažila se ji chránit. Ale ty ses k ní stejně dostal. Volala jsem matku, a tys
mě shodil ze schodů, abych mlčela. Dneska už mě neumlčíš, ty
bezTemný stín
cenná špíno. Říkáš, že sis zlomil nohu?“ sklonila se k němu
na úroveň očí. „Bolí to? Bojíš se, že už nikdy nebudeš pořádně chodit?“
Muž na ni zíral, jako by se zbláznila.
„Komu kurva sejde na tvý noze? Ze mě je mrzák! Už nikdy nebudu
moct běhat,“ ječela na něj skrz mříže. „Nenávidím tě!“
S  přiškrceným hlasem prostrčila ruce mezi mřížemi a  snažila
se ho zasáhnout pěstmi. Muž se pokoušel uhnout, pozadu se plazil
k zadní stěně cely a zraněnou nohu táhl za sebou.
„Máte špatného člověka,“ naříkal. „Přísahám Bohu, jmenuju se
Greg. Nikdy jsem nikomu neublížil. Musíte mi věřit.“
Raven si znovu odplivla a pevně sevřela mříže. „Doufám, že
shoříš v pekle. Doufám, že už nikdy nebudeš chodit!“
Po její pravici se objevil William a dotkl se prstů zaťatých do kovu.
Setkali se pohledem a ona bez varování propukla v pláč.
„Jsem nevinný.“ Vězňův hlas zněl stále zoufaleji. „Přísahám, máte
špatného člověka.“
William vycenil zuby a  zavrčel. Na  zajatcových kalhotách se
objevila mokrá skvrna a  pod ním se pomalu tvořila louže. Schoval si
hlavu do dlaní a schoulil se do klubíčka.
„Ještě jedno slovo a vytrhnu ti jazyk.“ William něžně uvolnil
Raveniny prsty z mříží. „Nemluv na ni.“
Vězeň se třásl v koutě a začal taky vzlykat.
S  posledním zavrčením vzal William Raven do  náruče. Uhasil
louče, vyšel s ní ven a zavřel za nimi dveře na závoru.





28
4. kapitola
T


vrdit, že měl William z Raveniny reakce obavy, by bylo slabé
slovo. Její vzlyky – ostré a nervy drásající zvuky – ho mučily.
Ublížil jí, i když si nepřál nic jiného než ji potěšit. Jistě, jedna jeho
část si přála, aby člověk, který ji tak zmrzačil, trpěl, ale on sám uznal,
že pomsta je na ní, nikoliv na něm. Bylo v jeho moci, aby jí to dopřál,
a udělal to. Ale nečekal, že se její hněv změní v nářek.
Zcela evidentně lidským bytostem nerozuměl.
Vina – velmi lidská emoce – mu zaplavila nitro. Pohled na trpící
Raven mu přinesl rovněž pocit bezmoci, což nebylo pro někoho tak
starého jako on vůbec typické.
Přemohla ho dávná vzpomínka jako blesk, který z ničeho nic
rozčísne temnou oblohu. Drží v náručí Alicii a dívá se, jak z ní unikají
poslední známky života. A neexistuje žádná zatracená věc, kterou by
s tím mohl udělat.
Alicii zklamal. Ale teď je z něj jiná bytost, s jinou silou. Ať se
propadne, jestli zklame i Raven.
Posadil se vedle ní na postel a položil jí ruku na bedra. „Cassito.“
Nepřestávala plakat, schoulená v  klubíčku na  boku, jako by ho ani
neslyšela.
Nemotorně ji hladil po zádech a přemýšlel, jestli by neměl zavolat
Luciu. Nejspíš by navrhla dát jí něco na uklidnění. William si nebyl





29
Temný stín
jistý, jestli má sedativa vůbec po ruce. Většinu ze svých zásob
spotřeboval v květnu, když se snažil vytrhnout Raven ze spárů smrti.
Připomněl si tu noc, kdy přinesl umírající Raven do tohoto domu.
Vpravil do ní jeden z nejstarších ročníků ze své sbírky. Když jí začala
upíří krev kolovat v žilách, zírala na něj široce otevřenýma,
vyděšenýma očima. Nevěděl, jak ji uklidnit, a  tak aniž by si to uvědomil,
sklouzl k latině a anglonormanštině. Jeho šeptaná slova však neměla
skoro žádný účinek. V  jednu chvíli jí musel podat uklidňující léky,
jen aby jí zabránil vytrhat si hadičky od transfuze z paže.
Sledovat ji, jak pláče, bylo teď ovšem mnohem znepokojivější,
protože ji miloval.
„Cassito,“ pronesl neústupně. „Cassito, poslouchej mě.“
„Moje sestra,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky. „Moje ch–chyba.“
„Ne,“ řekl rozhodným tónem. Na to neodpověděla.
„To nebyla tvoje chyba.“ Vzal ji za předloktí a sevřel ji paži, aby to
zdůraznil. „Tys ji chránila. Drželas ji od něj dál.“
Raven vzlykala dál. Čekal. Doufal, že by se mohla vyplakat, a stalo
se. Ale to, co následovalo, mělo k uklidnění daleko. Ležela naprosto
nehybně na  boku, tváří ke  zdi a  s  očima dokořán. Ani jednou
nemrkla.
Když na  ni promluvil, neodpovídala. Když se pokusil s  ní
pohnout, zjistil, že její tělo zůstává ve stejné pozici, jako by měla
svaly ztuhlé v  křeči. A  co bylo ještě víc alarmující, kolísal jí srdeční
tep a mělce dýchala. Na čele se jí začal perlit pot, třebaže v pokoji
bylo chladno.
Raveniny fyzické změny ho vyděsily. Bál se, že jí nějak narušil
mysl, a způsobil tak nevratné poškození.
Minuty ubíhaly a jeho obavy rostly. Odhodil veškerou opatrnost
stranou, vzal její obličej do dlaní a podíval se jí do očí. „Raven,
soustřeď se na zvuk mého hlasu.“





30
Sylvain Reynard
Nevypadalo to, že by ho viděla nebo slyšela.
„Teď se uvolníš a usneš. Budeš pokojně odpočívat až do rána, bez
trápení nebo starostí.“ Uběhla další chvíle bez jakékoliv reakce a pak
další. William zopakoval svoje příkazy.
Jeho strach rostl. Nebyl si ani zdaleka jistý, že dokáže její mysl
ovládnout. Sice byl mistrem v  jeho používání, ale Raven byla silná.
A jestli jí pohled na jejího otčíma nějak poškodil mozek...
Raven zamrkala a zaostřila na něj své velké zelené oči.
„Naslouchej mému hlasu,“ zopakoval. „Zhluboka dýchej
a uvolni se.“
A náhle se Ravenin pohled opět rozostřil. Během chvilky se jí
prohloubil dech a svaly povolily.
„Hodné děvče,“ vydechl úlevou. „Zavři oči.“
Poslechla a  on ji pustil, přetáhl přes ni přikrývku a  zastrkal ji
kolem jejího těla. „Hezky si odpočiň, lásko moje.“ Políbil ji na čelo
a naslouchal, jak se její dech i srdeční tep vyrovnávají.
Pak ještě pár minut sledoval, jak spí, ale jeho náhlou úlevu
vystřídala stísněnost. Byla teď pod jeho kontrolou a on nikdy nebyl tak
nedobrovolným pánem.
Pták v kleci nikdy není tak krásný, jako když je na svobodě , vracela
se mu jeho vlastní slova.
Usoudil, že v  tomhle případě bylo nezbytné její mysl ovládnout.
Byla v  kritickém stavu. Dělo se jí něco ošklivého. Musel zasáhnout,
než to přeroste v něco horšího. Nebo nevratného.
Ovšem pochyboval, že tu situaci uvidí stejně, až bude mít
příležitost jí to vysvětlit. Na takový rozhovor se nijak netěšil.
Pohledem se zatoulal k jeho verzi Primavery, visící na zdi
v ložnici. Z ní se mu vysmívala tvář jeho někdejší milenky, Allegry.
Zaplavily ho vzpomínky na její polámané tělo ležící na zemi pod zvonicí, ze
které se vrhla pro smrt.





Temný stín
Allegřina sebevražda byla následkem pocitu marnosti
a beznaděje. Ještě po stovkách let ho ta událost pořád trápila. A možná, ačkoliv
by to nepřiznal, se za ni také cítil zodpovědný.
Pohlédl zpět na  černovlasou krásku, která spala v  jeho posteli.
Vrátili se k sobě teprve před několika hodinami. Nebyl připraven ji
znovu ztratit.
William čekal, že bude mít z jeho daru radost. Dal si dost práce,
aby to zařídil. Myslel, že si vychutná příležitost vynutit si
spravedlnost na muži, který jí zmrzačil nohu a zneužil sestru. Jenže ona byla
místo toho jen zděšená a rozrušená. Zvuk jejího křiku mu
nepřestával znít v uších.
A zodpovědný byl za to pouze on.
Políbil ji na temeno a pak jí znovu připnul na ruku náramek, který
byl znamením, že mu patří. Vrátila mu ho poté, co se tehdy rozešli.
Bude jedině správné, když ho začne znovu nosit.
Sklonil se a rty se mu zachvěly nad bledou pokožkou, která kryla
žíly na jejím zápěstí. Byl hladový, pravda, ale v tuhle chvíli
nedokázal myšlenku na  krmení byť jen snést. Zanechal ji jejímu umělému
spánku a  rychle se odebral do  přízemí. Předal Lucii a  Ambrogiovi
podrobné instrukce ohledně Raven i  vězně ve  sklepení. Pak poslal
vzkaz Stefanovi, upířímu lékaři, a povolal ho do soukromých komnat
v Palazzo Riccardi.
William nakonec vilu opustil a  pomocí série tajných průchodů,
ležících hluboko pod Florencií, se přesunul do paláce. Nemodlil se.
Bůh jeho i jeho brethren zatratil. Nebyl důvod se před ním hrbit
a žádat o laskavost, dokonce ani pro Raven ne.
Upřímně doufal, že ať už jí jakkoli ublížil, dokáže to napravit.





32
5. kapitola
S


tefan z  Montréalu byl v  knížectví florentském lékařem.
A ačkoliv byl mnohem mladší než princ a ostatní členové
Koncilu, vládnoucí rady, dostalo se mu vzdělání v medicíně dvacátého
století, a proto byla jeho kvalifikace v oblasti současné vědy
a lékařství nesporná. Z tohoto důvodu bylo jeho mládí jakožto upíra
přehlíženo.
Nicméně když ho princ povolal do  Palazzo Riccardi, Stefan se
strachoval, že jeho časy dospěly ke konci. V posledních několika
letech popravil princ dva členy Koncilu za to, že nedostáli svým
povinnostem. Stefan se velmi obával, že bude třetí.
Snažil se upokojit myšlenkou, že kdyby ho chtěl princ popravit,
udělal by to na shromáždění Koncilu, a ne v jedné ze svých rezidencí.
Ale byla to jen chabá útěcha.
„Je ten ročník podle tvé chuti?“ Princ mávl rukou směrem
k poháru teplé lidské krve, který Stefan nervózně usrkával.
„Mladý a sladký. Děkuji, můj pane.“
Stefan se pokoušel trpělivě čekat, až princ odhalí důvod jeho
pozvání, a jak čas utíkal, přendával si pohár z ruky do ruky.
Starší upír postával u okna se zataženými závěsy, očividně
ztracený v myšlenkách. Jeho vlastní pití stálo nepovšimnuto na stole.
Stefanovi to připadalo zvláštní.





33
Temný stín
„Myslím, že jsem si rozbil mazlíčka,“ pronesl princ nakonec
a stále zůstával k doktorovi zády.
Stefan odložil pohár na malý stolek. „Je to mrtvé?“
„Co? Ne.“ Princ se otočil a zamračil se.
„Odpusťte mi tu intimní otázku, můj pane, ale krmilo se to z vás?“
Princ sevřel rty. „Ne. A  není to její tělo, co je rozbité; je to její
mysl.“
„Lidská mysl se stejně jako tělo velmi snadno poláme.“ Stefan
rozvážně sepnul prsty pod bradou. „Slabost je pro ně přirozená.“
Princ se na něj chladně zadíval. Pak zvedl svůj pohár a ochutnal.
„Dá se zlomená mysl opravit? Mám toho mazlíčka teprve krátce. Byla
by škoda se o něj takhle brzy připravit.“
„Účinek upíří krve na rozbité lidské tělo je dobře zdokumentován.
O tom, jak je to s lidskou myslí, už se toho ví méně. Kdo by plýtval
svou krví na mazlíčka s pomateným rozumem?“ uchechtl se lékař.
Ale okamžitě si všiml princových přimhouřených očí a smích mu
zamrzl na  rtech. „Nikdy jsem neviděl psychiatrického pacienta
přijmout upíří krev. Uznávám, že by to byl zajímavý experiment.
Ačkoliv nemůžu slíbit pozitivní výsledky.“
Princ položil pohár zpátky na stůl a bledými prsty přejížděl po jeho
hraně. „Ve své lékařské průpravě ses jistě musel zabývat i myslí.“
„Jistě, jako student. Ale jsem chirurg, ne psychiatr. Než jsem byl
přeměněn, sloužil jsem za  druhé světové války v  lékařském sboru
kanadské armády. Vídal jsem, jak muži v  bitvách přišli o  rozum,
a  nařizoval jsem jejich odsun. Odpusťte mi, ale jsem zběhlý spíš
v odstraňování šrapnelů a amputování končetin než v léčbě
posttraumatického šoku.“
„Takže nějaká léčba existuje?“ Princův tón byl znatelně jemnější.
„Tehdy jsme používali freudovskou psychoterapii,
rekonvalescenci, šokovou terapii...“ Stefanův hlas se vytratil. Napil se na  posilně-





34
Sylvain Reynard
nou. „Současná psychiatrie je pokročilejší. Teď je většina potíží
léčena psychofarmaky a terapiemi. Záleží na podmínkách a pacientovi.“
Princ roztržitě přikývl a znovu si usrkl z poháru.
Stefan se ve  svém křesle narovnal. „Možná by pomohlo, kdyby
mi Vaše lordstvo řeklo, co poškození vašeho mazlíčka předcházelo.“
„Jako dítě zažila trauma. Nedávno se nečekaně setkala s  osobou,
která tohle trauma způsobila. Její reakce na to krátké setkání byla –
nepochopitelná.“
„V jakém smyslu nepochopitelná?“
„Zvracela a vykřikovala nadávky. Napadla ho a zhroutila se
v nekontrolovatelném pláči.“
„Aha,“ řekl Stefan. „Omlouvám se, můj pane, ale tyhle reakce pro
mě nepochopitelné nejsou. Váš mazlíček byl očividně přítomností té
osoby rozrušený a choval se v naprostém souladu se situací.“
„Tomu bych také rozuměl, ale potom zůstala ležet bez hnutí,
oči dokořán a nevidoucí. Mělce dýchala, nereagovala na můj hlas,
a když jsem se s ní snažil pohnout, jen strnule setrvávala ve stále
stejné pozici.“
„Jak dlouho to trvalo?“
„Dokud jsem neovládl její mysl, abych ji uspal.“
Stefanovo obočí vylétlo vzhůru. „Ona obvykle není pod vaší
kontrolou?“
Princ se líně usmál. „Dávám přednost tomu, aby v sobě mělo mé
jídlo trochu života.“
Doktor pozvedl pohár k  přípitku. „Jen Starší jako vy nemá
potřebu uplatňovat ovládání mysli. Ale nijak mě nepřekvapuje, že to
v tomto případě váš mazlíček vyžadoval. To, co jste popsal, zní jako
stav zvaný katatonie. Lidský lékař by vašemu mazlíčkovi provedl
testy a nasadil léky. Kde je teď?“
„Pořád ještě spí.“





35
Temný stín
„Zkoušel jste ho probudit?“
„Ne.“
„To by mohla být potíž. Katatonie, trauma a kontrola mysli, to je
silná kombinace. A i když se vám podaří vašeho mazlíčka vzbudit, už
nemusí být sám sebou.“
Princův výraz byl čím dál znepokojenější, ale rychle si nasadil masku
vyrovnanosti. „Myslíte, že by ta škoda mohla být nenapravitelná?“
„Je to možné. Váš mazlíček se zhroutil a vy jste ovládl jeho mysl,
což mohlo zhoršit mentální problémy. Představte si to, jako byste
použil kladivo ke spravení rozbité vázy. Jediné, čeho tím dosáhnete,
budou porcelánové střepy.“
„ Sard,“ zamumlal princ. „Co kdybych chtěl, abyste ji léčil vy?“
Stefanovi se třásla ruka, když odkládal pohár zpátky na stůl.
„Jsem váš služebník, pane, a samozřejmě udělám, co mi nařídíte.
Ale je toho jen málo, co mohu nabídnout a co by neudělal efektivněji
lidský psychiatr, který se na  tento druh případů specializuje. Před
hospitalizací vašeho mazlíčka byste ovšem musel odstranit kontrolu
mysli, pokud to vůbec půjde. Jestli je mozek vašeho mazlíčka
opravdu poničený, nejjednodušší řešení by bylo držet ho pod kontrolou,
dokud vás neunaví. Samozřejmě...“ udělal neurčité gesto.
„Co?“ zeptal se princ ostře.
„Ovládnutí mysli funguje jen tak, že je ovlivňováno nenarušené
vědomí. Vzpomínky jsou pořád netknuté, jen nejsou přístupné
vědomé mysli. Jako lékař se obávám, že váš mazlíček může mít psychické
problémy dokonce i tehdy, když ho budete pořád ovládat. Například
může zůstat v katatonickém stavu.“
„Co kdybych chtěl popravit muže, který jí to způsobil? Zařídit, aby
se dívala?“
Stefan potlačil úsměv. „Se vší úctou, můj pane, přemýšlíte jako
upír. Jestli je váš mazlíček traumatizován jen tím, že toho člověka





Sylvain Reynard
viděl, pomyslete, co by se stalo, kdybyste ho nutil být svědkem jeho
popravy.“
Stefan sklopil pohled a promnul si zátylek. „Mohu mluvit otevřeně?“
„Proto jsem vás sem pozval.“ Princ se opřel o stůl a založil si ruce
křížem na hrudi.
„Jestli dáváte přednost mazlíčkům, kteří v  sobě mají život, tak
stupeň ovládnutí mysli nezbytný k  tomu, aby si poradil s 
poškozenou myslí, by mohl být až příliš. Jak jsem řekl, bylo by lepší najít si
na hraní někoho jiného, zdravějšího. Dokonce i pod kontrolou mysli
by váš stávající mazlíček mohl být nepředvídatelný a labilní.“ Doktor
sevřel opěradla u křesla. „Což je bezpečnostní riziko.“
Princ vyprázdnil svůj pohár. „Děkuji, Stefane. Vezmu tvoje
doporučení v  úvahu.“ A  s  tím upřel na  mladšího upíra své šedé oči.
„Předpokládám, že budeš tuhle konverzaci považovat za důvěrnou.“
„Ano, můj pane.“
„Dobře.“ Princ přejel palcem po okraji poháru a pak si ho přiložil
k ústům. „Jedním z pozoruhodných střípků historie tohoto knížectví
je fakt, že jsem ještě nikdy nepopravil Kanaďana.“
„Raději bych nebyl tím prvním, můj pane.“ Stefan se hluboce
uklonil a rychle opustil princovy komnaty.





37
6. kapitola
R


aven spala tak hluboce, jako se to stává medvědům
v mrazivých zimách. Proplouvala barvami a pocity beze snů. Její tělo jako by se
nespoutaně vznášelo v meziprostoru. Byla to ta nejzvláštnější zkušenost.
Slyšela, jak ji William z dálky volá jménem. S námahou otevřela
oči a našla ho sedět vedle sebe. Tiše ji sledoval.
Studeným prstem jí zvedl bradu a zadíval se jí hluboko do očí.
„Raven, propouštím tě. Tvoje mysl je znovu jen tvá.“
Cítila, jak se onen temný závoj zvedá, a zmateně zamrkala
do světel v  pokoji. Její pozornost zaujala Botticelliho originální verze
Primavery, visící na zdi. Byla tam vždycky, a tak ji přítomnost toho
obrazu nepřekvapila.
Ale v šoku si uvědomila, že William hned vedle něj pověsil skicu,
na které ho popaměti nakreslila – skicovala ji v době, kdy byla sama
doma, a ještě předtím, než se jejich cesty rozešly.
Zrychlil se jí srdeční tep. Rozhlédla se okolo sebe a  povšimla si
vínových závěsů, které zahalovaly velkou postel s nebesy.
„Cassito?“ Williamova tvář byla zvrásněná starostí. „Jak se cítíš?“
Zvedl ruku, aby vzal do dlaně její tvář.
Radost, kterou pocítila, když ho poprvé spatřila, byla okamžitě
pryč, jakmile si vzpomněla, že jí zlomil srdce. Neoplatil jí její lásku
a ona nebyla ochotná přijmout cokoliv menšího.





38
Sylvain Reynard
Odvrátila hlavu a jeho paže klesla dolů. „Proč jsem tady?“
„Abys byla se mnou, samozřejmě,“ odpověděl podivně zmateným
hlasem.
Raven mu věnovala temný pohled, než se vymotala zpod
dekadentního ložního prádla. „My dva jsme spolu už před nějakou dobou
skončili. Tohle není k smíchu.“
„Skončili jsme?“
Raven jako by v jeho hlase zaslechla neuvěřitelnou paniku. Jenže
to nebylo možné. William se vždycky choval tak stoicky a 
neotřesitelně. Nikdy by nepanikařil.
„Ano. Rozešli jsme se, pamatuješ? Nemůžu uvěřit, že jsi mě vzal
sem.“
„Cassito.“ William jí položil dlaň na ruku a palcem přejížděl
po zápěstí, kde měla náramek.
„Přestaň mi tak říkat.“ Setřásla jeho ruku, rychle si náramek stáhla
a  podala mu ho. „Tohle jsem ti vrátila a  měla jsem k  tomu důvod.
Přestaň se chovat, jako by se nic nezměnilo.“
Když si odmítl šperk vzít, hodila ho vedle sebe na  matraci. Pak
spustila nohy z postele a postavila se. Ve chvíli, kdy se její chodidla
dotkla koberce, ji přepadl divný pocit.
Pravá noha jako obvykle zlobila. Stávalo se to pokaždé, když se
postavila potom, co dlouho ležela. Ale tohle její pozornost nezaujalo.
Ne, to způsobil pocit, že je pod šaty překvapivě nahá. Přejela si
rukama po  břiše. Znenadání se k  němu otočila zády a  diskrétně si
vjela rukou pod sukni. Když ucítila jen kůži, ztuhla.
„Kde mám spodní prádlo?“
William byl okamžitě na nohou. „Raven, poslouchej mě. My –“
„Co se stalo s mým spodním prádlem?“ Vztekle se k němu otočila.
Sevřel rty a do šedých očí se mu vkradl bouřkový mrak. „Jsou to
hezké šaty.“





39
Temný stín
„Je mi fuk, co mám na sobě,“ utrhla se. „Dělá mi starosti spíš to, co
na sobě nemám. Skončili jsme. Měsíc jsem tě neviděla. A teď se
vzbudím v tvojí posteli, na minulou noc si vůbec nepamatuju a nemám
na sobě ani zatracený kalhotky!“
„Ty si nepamatuješ minulou noc?“ Hlas měl hluboký, tichý
a protkaný zklamáním.
Frustrovaně zvedla ruce. „Co bych si měla pamatovat? Řekni mi to.“
Chtěl něco říct, ale očividně si to rozmyslel a zůstal na ni jen zírat.
A ona celou tu dobu opakovaně zatínala ruce v pěst.
„Ta barva ti sluší,“ pronesl nakonec. „Vzala sis je kvůli nějaké
zvláštní příležitosti?“
Raven se zamračila. „Gina s Patrickem pro mě uspořádali
narozeninovou oslavu. Co na tom záleží?“
„Po ní jsem tě u tebe doma navštívil.“
„Proč?“
„Protože jsi měla narozeniny.“ Hlas mu zněžněl. „A  protože mi
na tobě záleží.“
Raven zavřela oči a zasténala. „Proč tohle děláš?“
„Snažím se ti pomoci, Raven, přísahám. Ta oslava byla včera večer.
Můžeš jít se mnou dolů a zavolat svým přátelům, aby ti to potvrdili,“
ukázal směrem ke dveřím ložnice.
Raven sklonila hlavu a  zadívala se na  své zelené šaty. Dlaň se jí
vznášela nad látkou jako pták, který přelétá nad travnatou loukou.
Ten pohyb jí připadal konejšivý a odváděl její pozornost.
„Párty si pamatuju. Po ní jsem odvezla Ginina bratrance domů.“
„A pak?“ naléhal William.
„Jela jsem k sobě do bytu.“ Raven zavřela oči a v duchu si vybavila
vlastní kuchyň.
A Williamovu nádhernou postavu, sedící u jejího kuchyňského stolu.
„Čekal jsem na tebe,“ zašeptal.





40
Sylvain Reynard
Najednou měla hlavu plnou vzpomínek, rychle se jí míhaly před
očima jedna přes druhou.
„Létali jsme spolu nad střechami. Vzal jsi mě nahoru na Duomo
a ukazoval mi své město.“ Těžce polkla. „Řekl jsi mi –“
„Ano?“ zaznělo od něj dychtivě.
Otevřela oči. Jejími nádhernými rysy proběhl nevěřícný výraz.
„Řekl jsem ti, že tě miluji.“ Opatrně k ní přistoupil a hřbetem ruky
ji pohladil po  lícní kosti. „Znáš mě, Cassito. Myslím –“ odmlčel se,
v prastarých očích zmučený výraz. „Doufám, že víš, že bych si tě
nikdy nevzal proti tvé vůli.“
Dlouho si navzájem hleděli do očí, pak přikývla.
Pohladil ji po  hraně čelisti. „Nemáš na  sobě spodní prádlo,
protože jsme byli spolu, ale teprve po tom, co jsem přiznal, že tě miluji.
Zavázal jsem se ti a tys udělala totéž. Zpečetili jsme své sliby
na terase naproti Uffizi.“
Raven vzplály tváře. „Vzpomínám si.“
„Byl to akt lásky, Cassito, ne klamu.“
Její mysl se probírala obrázky z minulé noci – jeho prohlášením
na  střeše Duomo, vášnivým milováním na  terase a  příběhem jeho
lásky Alicie, která byla zavražděna.
Přemohly ji emoce a  prudce vyvřely na  povrch. Vrhla se mu
do náruče a položila si tvář na jeho hruď. „Vrátil ses ke mně.“
„Nikdy jsem neodešel.“
Zvedl jí bradu a tvrdě ji políbil – odhodlaně, jako by jí vpaloval
do těla cejch, jen aby dokázal svou upřímnost.
Když promluvil, nepatrně se od  ní odtáhl. „Nikdy jsem tě
neopustil. Byl jsem stínem na tvé zdi. A i kdybys mě posílala pryč, zůstal
bych jím.“
„Bylo mi tak smutno, když jsme byli od  sebe. Připadala jsem si,
jako by mě na hrudi tížil nějaký balvan.“





41
Temný stín
William zpevnil své objetí a oba chvíli jen tak spočívali jeden
druhému v náručí. Opájel se její měkkostí, vřelostí a samotným jejím bytím.
„Už skoro zapadá slunce.“ Znovu se o ni otřel svými rty. „Prospala
jsi celý den.“
„Nechápu, proč mám všechno tak zamlžené.“ Zamrkala na  něj.
„Nedal jsi mi upíří krev, že ne?“
Narovnal se.
„Williame?“
„Ne, upíří krev ne.“ Přinutil se k úsměvu.
Raven pohlédla na  svou levou nohu, na  které pořád zůstávala
jizva. Zkusmo s ní zahýbala a zjistila, že má stále stejně omezený
rozsah pohybu jako předešlý den. Očividně nezažila žádné uzdravující
účinky upíří krve.
„Jak se cítíš?“ Pátravě se jí zadíval do očí.
Promnula si čelo. „Jsem v  pořádku. Vzpomínám si na  naše
společné chvíle na terase. Pamatuju si, jak jsi mi říkal, že mě vezmeš sem,
ale potom už nic.“
William zaváhal a  následně zvedl koutky v  samolibém úsměvu.
„Musel jsem tě pořádně unavit.“
„Usnula jsem během cesty sem?“
„Jsem si jistý, že máš hlad.“ Políbil ji na čelo a otočil se ke dveřím.
„Řeknu Lucii, aby nachystala večeři.“
Raven ho chytila za ruku a zatáhla za ni. William se zastavil a upřel
pohled na jejich spojené dlaně. Byl sice střední postavy, ale zato
extrémně silný, dokonce i na upíra. Když byl s ní, musel svou sílu krotit. Jinak
by ho nebyla schopná takhle zadržet.
„Něco skrýváš.“ Raven přimhouřila zelené oči.
Vyprostil svou ruku a obrátil ji dlaní vzhůru. „Rozhodně ne.“
„Změnil jsi téma, když jsem ti položila jednoduchou otázku.
A máš obezřetný pohled.“





42
Sylvain Reynard
Bez pohnutí na  ni jen zíral. Připomínal jelena, který se pokouší
uniknout šelmě.
Raven se dopálila. „Vím, žes mi nedal upíří krev. Kdyby ano,
nebolela by mě noha. Ale je těžké uvěřit, že jsem spala tak tvrdě
a probudila se naprosto zmatená jednoduše jen shodou okolností.“
„Někdy je zapomnění požehnáním,“ pronesl hlubokým a tichým
hlasem. „Jsou tisíce věcí, na které bych rád zapomněl.“
„Děsíš mě.“
William vypadal, že o  její poznámce uvažuje. Povzdechl si a 
odhrnul jí vlasy za rameno. „Přihodilo se něco, co mohlo ovlivnit tvoji
paměť, ale byl to jen bezděčný důsledek.“
„Nelíbí se mi pocit, že nemám kontrolu nad svými vzpomínkami,
ať už to bylo zamýšlené, nebo ne. Proč vypadáš provinile?“
Odtáhl ruku. „Vina je pro lidi.“
„Myslel sis, že láska je lidská emoce. Teď říkáš, že mě miluješ.“
Jeho výraz potemněl. „Já nejenom říkám, že tě miluji – já tě miluji.“
Sklopila pohled k  pravé noze vytočené v  prapodivném úhlu.
„Uplynul celý měsíc. Byl jsi volný a  mohl ses věnovat komukoliv
jinému, Aoibhe nevyjímaje. Nepotřebuješ mi vymazávat vzpomínky,
abys to skryl.“
„Žádné sexuální pletky neskrývám,“ zavrčel William. „O  Aoibhe
nemám ani ten nejmenší zájem. Měl jsem za to, že jsem to dal jasně
najevo. Jediná osoba, které se chci věnovat, jsi ty. Naposledy jsem
měl pohlavní styk s tebou nahoře na terase. A předtím to bylo taky
s tebou, než jsi mě opustila.
V tomhle těle jsem nežil ctnostným životem, ale nemám v povaze
zhýralost, zvláště teď, když mám ženu, po  které toužím.“ William
vzal do dlaně její bradu. „Povím ti o včerejší noci, až si vezmeš něco
k  jídlu a  pití. Mým cílem je tě chránit, ne ti ubližovat. Doufám, že
tomu časem uvěříš.“





43
Temný stín
Raven začala něco namítat, ale zarazila se. Neměla důvod mu
nevěřit. Ale přesto něco skrýval, a  ať už k  tomu došlo jakkoliv, přišla
kvůli tomu o nějaké vzpomínky.
Nicméně slíbil, že jí to poví. Ponechá mu výhodu pochybností,
alespoň dokud nebude po večeři.
„Potřebuju se před jídlem vysprchovat a převléknout.“
Znechuceně se dotkla svých šatů a všimla si, že je na nich pár skvrn.
William mávl rukou k šatníku. „Tamhle je oblečení jen pro tebe.
Vyber si, co chceš.“
„Zdá se, že jsi počítal s mým návratem.“
„Nepočítal.“ Zvedl si ke rtům její ruku a políbil ji. „Doufal jsem v něj.“
„Jdeš do sprchy se mnou?“
William zamrkal. „Prosím?“
Raven našpulila rty. „Myslím, že o  tom jsem ještě nepřemýšlela.
Sprchují se upíři?“
„Samozřejmě,“ odfrkl si. „Máme velmi citlivý čich. Někteří z mých
brethren mají k čistotě velmi laxní přístup, ale já si zakládám na tom,
abych se jim vyhnul.“
Raven tázavě povytáhla obočí a  on pokračoval: „Je to pravda.
Před pár stoletími požádal Highlander o to, aby měl tu čest připojit
se k  mému knížectví, a  společně s  ním i  jeden z  jeho příbuzných.
Odmítl jsem je už jen pro ten pach.“
Raven se rozesmála a ten šťastný zvuk naplnil celou obrovskou ložnici.
William vypadal, že o něčem přemýšlí. „Nikdy jsem se
nesprchoval s další osobou.“
„To já taky ne. Ale mohla by to být zábava.“
William se uchechtl a následoval ji do přilehlé koupelny.
Jak se blížila ke  dveřím, ohlédla se přes rameno a  všimla si, že
zírá na její zraněnou nohu. Najednou ji zaplavilo horko a nebylo to
zrovna příjemné.





44
Sylvain Reynard
„Vím, že je to ošklivé.“
Zastavil se. „Co je ošklivé?“
„Moje noha. Způsob, jak chodím. Tehdy tu noc, kdy mě ti muži
napadli, mi jeden z nich říkal Quasimodo.“
„ Quasi modo? To nedává smysl.“
„Oni nemluvili latinsky. Quasimodo je jméno hrbáče z  románu
Victora Huga Zvoník od Matky Boží.“
„A oni ti tak říkali?“ zeptal se William hlasem ostrým jako nůž.
„Právě jsem si na to vzpomněla.“
„Jsem rád, že jsem je zabil, za jejich nechutné způsoby zrovna tak
jako za všechno ostatní.“
„Jsem ráda, že jsi mě zachránil, Williame. Vždycky ti za to budu
vděčná. Ale jejich smrti lituju.“ Otočila se zpátky a vešla do koupelny.
William se zamračil a  vzpomněl si na  vězně, kterého držel
ve  svém žaláři o  pár poschodí níž. Následoval ji, pustil sprchu
a upravil teplotu vody. Zavolal na ni, aby ji zkusila. Upíři sice
vnímají teplo a chlad, ale ne tak citlivě jako lidé. Bál se, aby voda
nebyla moc horká.
Raven sledovala, jak se pomalu a metodicky svléká, úhledně
skládá každý kousek svého černého oblečení (vyjma spodního prádla,
které nikdy nenosil) a odkládá je na umyvadlový pult.
Když před ní zůstal stát nahý, smetla si ze šatů neexistující prach.
Na výšku měl necelých sto osmdesát centimetrů, tělo štíhlé
a silné. Raven chvilku mlčky obdivovala jeho svalnatou hruď, břicho
a  silná stehna. Dokonce ani socha vytesaná tím nejtalentovanějším
sochařem by nemohla zobrazit tak dokonalou bytost. Jeho tvář jí
připomínala anděla, s  pronikavýma šedýma očima, které se na  ni teď
tázavě dívaly.
Schovala si tvář do dlaní. „Řekl jsi, že mě miluješ.“
„To řekl. A co víc, myslel jsem to vážně.“





45
Temný stín
„Láska je podivná věc. Už jsem ji viděla. Dokonce jsem jí
pomáhala. Ale nikdy jsem nevěřila, že by byla pro mě.“
„Proč by tak kr


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist