E-kniha: Temný les - Liou Cch' -sin

LIOU CCH‘-SIN

HOST

Pokračování světového fenoménu

od nejlepšího čínského autora science fiction

Průlomová kniha... Jedinečná směs vědecké

a  lozo cké spekulace, konspirační teorie

a kosmologie.

George R. R. Martin o románu Problém tří těles

S tím, jak intriky sílí a Trisolarané se

stále přibližují, převrací Temný les mnohá

očekávání čtenářů anglofonní sci- naruby.

LA Review of Books

Rozprostírá se před námi komplexní

skládačka s propracovaným hlavním hrdinou

a příběhem, ve kterém jde o hodně, to vše

zasazeno do transcendentního prostředí.

Temný les je v každém ohledu lepší kniha než

Problém tří těles — a ten byl přitom úžasný.

Tor.com

TEMNÝ

LES

LIOU CCH‘-SIN

VZPOMÍNKA

NA ZEMI

II

Liou Cch’-sin (nar. ‹ŒŽ‘) je hlavním

představitelem nové generace čínských

autorů science  ction. Devětkrát obdržel

nejprestižnější čínskou žánrovou cenu

Galaxy, jednou titul velmistra čínskoja

zyčné sci- a jako vůbec první Asiat v his

torii získal také cenu Hugo v kategorii nej

lepší román. Jeho díla se řadí k žánru hard

science  ction, věhlas si získal především

díky silné atmosféře a brilantní předsta

vivosti. Liou Cch’-sin ve svých románech

úspěšně propojuje abstraktní myšlenky

s tvrdou realitou a napříč svým dílem se

pokouší odhalit podstatu a estetiku vědy.

Jeho nejslavnějším románem je Problém

tří těles (š››œ, česky Host š›‹œ), na který

navazují další dva díly trilogie: Temný les

(š››Ÿ, česky Host š›‹œ) a Vzpomínka na

Zemi (š›‹›, připravujeme na jaro š›‹Ÿ).

399 Kč

ISBN 978-80-7577-172-8

Foto © Lin Yi’an

Druhý díl trilogie Vzpomínka na Zemi

Dlouho utajovaná pravda o chystané mimo

zemské invazi, k níž má dojít za čtyři

sta let, byla konečně odhalena a Země

se vzpamatovává ze šoku. Zrádci a ko

laboranti byli sice rozprášeni, na Zemi

však působí sofony, subatomární vyzvě

dači Trisolaranů, před nimiž není úkrytu

a jejichž prostřednictvím se nepřítel oka

mžitě dozví i o těch nejtajnějších obran

ných plánech lidstva. Existuje jen jedno

místo, kam sofony nedohlédnou — do

lidského nitra. Organizace spojených ná

rodů proto světu představí čtyři jedince,

do nichž vkládá svou poslední zoufalou

naději: tři uznávané myslitele, vojevůdce

a stratégy a jednoho obyčejného, druho

řadého sociologa. Luo Ťi se ocitá v centru

celosvětové pozornosti, aniž tuší, proč

byl vybrán a co se od něj čeká. Ví jen, že

je jediným člověkem na Zemi, kterého se

Trisolarané bojí.

Prolog

Část první

MANDALA

Krizová éra, rok třetí

ČÁST DRUHÁ

KOUZLO

Krizová éra, rok osmý

Krizová éra, rok dvanáctý

Krizová éra, rok dvacátý

ČÁST TŘETÍ

TEMNÝ LES

Krizová éra, rok dvoustý pátý

Krizová éra, rok dvoustý osmý

Pět let poté

Obsah

LIOU CCH‘-SIN

TEMNÝ LES

BRNO 2017

BRNO 2017

LIOU CCH‘-SIN

Copyright © 2006 by Liu Cixin

Cover art © Stephan Martiniere

Translation © Aleš Drobek, 2017

Czech language translation rights © 2017 China

Educational Publications Import & Export Corp., Ltd.

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-340-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-341-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-342-5 (Formát MobiPocket)

7

Přehled organizací

PTO Pozemsko-trisolaranská organizace

RPO Rada planetární obrany

SVSF Sbor velitelů Sluneční flotily

ČLOA Čínská lidová osvobozenecká armáda

Přehled hlavních postav

Čínská jména se píší ve tvaru příjmení—jméno

Luo Ťi astronom a sociolog

Jie Wen-ťie astrofyzička

Mike Evans klíčová postava a mecenáš PTO

Wu Jüe kapitán vojenského námořnictva ČLOA

Čang Pej-chaj politický komisař vojenského námořnic

tva, důstojník Kosmických sil ČLOA

Čchang Wej-s’ generál ČLOA

George Fitzroy americký generál, koordinátor Rady pla

netární obrany, styčný důstojník projek

tu Hubble II.

Albert Ringier astronom projektu Hubble II.

Čang Jüan-čchao bývalý dělník pekingské chemičky, čerst

vý penzista

Jang Ťin-wen bývalý středoškolský učitel, dnes v  dů

chodu

Miao Fu-čchüan majitel uhelných dolů v provincii Šan-si,

Čangův a Jangův soused

8

Š’ Čchiang důstojník bezpečnostní služby RPO, pře

zdívaný Ta Š’ (Velký Š’)

Š’ Siao-ming Š’ Čchiangův syn

Kent styčná osoba RPO

Sayová generální tajemnice OSN

Frederick Tyler bývalý ministr obrany USA

Manuel Rey Diaz bývalý prezident Venezuely

Bill Hines britský neurovědec, bývalý prezident

Evropské unie

Keiko

Jamasukiová neurovědkyně, Hinesova žena

Garanin úřadující předseda RPO

Ting I teoretický fyzik

Čuang Jen absolventka Ústřední akademie výtvar

ných umění

Ben Jonathan zvláštní komisař SVSF

Tung-fang Jen-sü kapitánka lodi Natural Selection

Si C’ majorka, vědecká důstojnice Quantumu

9

Prolog

Hnědý mravenec na svůj dřívější domov dávno zapomněl. Pro soumračnou Zemi a hvězdy, které nad ní právě vychá

zely, to byl jen okamžik, ale pro něj celé věky. Během ně

kolika již zapomenutých dnů se jeho svět obrátil vzhůru

nohama. Hlína se vznesla k nebi a zůstala po ní hluboká, široká propast. Po chvíli se však zřítila zpátky k zemi a prů

rvu znovu zasypala. Na jednom konci rozrytého lánu se

vztyčila osamělá černá formace. K  tomu v  této nesmírné

říši docházelo často — hlína vzlétala a pršela zpátky, v zemi

se otevíraly a  zacelovaly rány a  na obzoru se objevovaly

kamenné formace jako zhmotnělé milníky každé katastro

fické změny. Pod zapadajícím sluncem náš mravenec se

stovkami svých soukmenovců odnesl královnu do bezpečí,

kde založila nové impérium. Nyní se do svého rodiště vrátil

jen náhodou, když hledal potravu.

Došel až k úpatí neústupné formace a ohmatal ji tykadly.

Zjistil, že povrch je sice tvrdý a kluzký, ale dá se po něm

lézt. A tak zamířil vzhůru, bez jasného plánu, jen na náhlý,

neklidný popud své jednoduché nervové soustavy.

Neklid panoval všude kolem, v  každém stéblu trávy,

v  každé kapce rosy, v  každém oblaku na nebi a  v  každé

hvězdě na nebeské klenbě. Byl to neklid chaotický, leč v jeho ohromném objemu se začal zvolna rýsovat řád.

Mravenec ucítil vibrace v  zemi a  z  toho, jak sílily, po

znal, že se odněkud blíží další titánský objekt. Lezl však

bezstarostně dál, vzhůru po stěně formace. Tam, kde se

úpatí formace potkávalo se zemí, byla nastražená pavuči

na. Mravenec to věděl a lepkavá vlákna opatrně obcházel.

Minul pavouka, který číhal ve skrytu s nohama nataženýma

na vláknech, aby okamžitě vycítil sebemenší zachvění. Oba o sobě věděli, neprobíhala však mezi nimi žádná komuni

kace. Tak tomu bylo už od počátku věků.

Stále silnější vibrace v  zemi dosáhly vrcholu a  ustaly.

Obří bytost dorazila k  formaci. Byla nesrovnatelně vyšší

než mravenec a  zastínila většinu oblohy. Mravenec jí podobné dobře znal. Věděl, že jsou živé, že zdejší oblast navštěvují poměrně často a že jejich přítomnost nějak souvisí

s rychle mizejícími průrvami a s formacemi, které po kraji

ně rostou jako houby po dešti.

Mravenec lezl bez obav dál. Věděl, že bytosti pro něj

nepředstavují hrozbu, tedy až na  několik výjimek. K  těm

se připojil pavouk pod ním poté, co jej bytost, která si povšimla jeho pavučiny, svazečkem květin smetla z formace. Pavouk zabalený do vlastní potrhané pavučiny přistál mezi

nízkým plevelem opodál. Pak bytost kytici pomalu položila

před černou formaci.

Další vibrace, slabá, leč sílící, mravenci prozradila, že

se k formaci blíží druhá bytost. V téže chvíli stanul na kraji dlouhé brázdy, prolákliny v povrchu formace s hrubší tex

turou a  jinou, špinavě bílou barvou. Byl za ni rád, proto

že po drsnějším povrchu se lezlo mnohem snáze. Brázdu

z obou konců ohraničovaly kratší, tenčí rýhy — jedna vodo

rovná a jedna šikmá. Když mravenec brázdu konečně opus

til, udělal si přibližný obrázek o jejím tvaru: 1.

Vtom se bytost za ním zmenšila na polovinu, takže teď

byla stejně vysoká jako formace. Zřejmě klesla na kolena.

Za ní se objevil úsek tmavomodrého nebe, na němž vy

11

cházely první hvězdy. Bytost upřela zrak na vršek forma

ce a  mravenec zaváhal, zda jí má vlézt do zorného pole. Raději změnil směr a  lezl chvíli vodorovně. Rychle došel

k další brázdě a na moment v ní spočinul. Těšil se příjem

nému pocitu z povrchu pod svýma nohama. Barva brázdy

mu připomínala vajíčka, která vždy obklopovala královnu.

Mravenec zamířil brázdou dolů a brzy prozkoumal její po

někud složitější tvar — křivku zakončenou kroužkem. Tvar

mu připomněl proces hledání pachových stop, které jej po

každé dříve či později zavedou domů. Do nervové soustavy

se mu obtiskl jako 9.

Pak ze sebe bytost klečící před formací vydala zvuk, či

spíš sérii zvuků, které se dalece vymykaly mravenčím rozu

movým schopnostem: „Život je zázrak. Jestli tohle nechá

peš, jak můžeš hledat něco hlubšího?“

Bytost napodobila zvuk větru vanoucího skrz stébla trá

vy — povzdech — a postavila se.

Mravenec dál lezl horizontálně a vešel do další brázdy,

která byla zpočátku také vodorovná, ale nakonec se zlomi

la ve tvar 7. Mravenci se nelíbila. Tak ostrá, náhlá změna

směru obvykle zvěstovala nebezpečí nebo bitvu.

Hlas bytosti přehlušil vibrace v zemi, takže si mravenec

teprve nyní uvědomil, že před formací stanula i druhá by

tost. Byla menší a drobnější a měla bílé vlasy, které se na

pozadí tmavomodré oblohy nápadně vyjímaly, jako povlávající stříbro ve větru, vlákna splývající ze stále četnějších

hvězd.

První bytost ji přivítala. „Doktorka Jieová, nemýlím-li

se?“

„Vy jste... Siao Luo?“1

„Luo Ťi. S  Jang Tung jsem chodil na střední. A  vy... co

vy tady?“

1 „Siao“ je zdrobnělina s významem „malý“ nebo „mladý“ a užívá se

před příjmením při oslovování dětí nebo jako výraz náklonnosti.

12

„Je tady hezky a autobusem to mám pár minut. V posled

ní době sem jezdím na procházky velmi často.“

„Upřímnou soustrast, doktorko Jieová.“

„To už je všechno minulost...“

Ve spodní části formace chtěl mravenec znovu zamí

řit k nebi, pak ale zahlédl další brázdu, tvarovanou stejně jako 9, po níž lezl před chvílí. A tak pokračoval vodorovně po ní. Měl z ní lepší pocit než ze 7 a 1, ačkoli neznal přesný

důvod. Jeho estetické vnímání bylo primitivní, jednobuněč

né. Nezřetelný příjemný pocit z brázdy 9 zesílil. Primitivní, jednobuněčné štěstí. Tyto dvě emoce se u jeho druhu nikdy nevyvinuly. Byly stejné před miliardou let a budou stejné

i v miliardu let vzdálené budoucnosti.

„Siao Luo, Tung-tung o vás často mluvila. Říkala, že jste...

astronom?“

„Býval jsem. Dnes učím na vysoké škole sociologii. Vlastně na vaší alma mater, ačkoli vy jste byla již v  důchodu, když jsem tam nastoupil.“

„Sociologii? To je dost velký skok.“

„To ano. Jang Tung vždycky tvrdila, že jsem rozháraný.“

„Přinejmenším nežertovala, když říkala, že vám to pálí.“

„Spíš jen hřeje. S vaší dcerou se nemůžu srovnávat. Nějak ve mně uzrál pocit, že astronomie je jako neproniknutelná hrouda železa. A sociologie jako dřevěná deska, která

určitě bude mít pár slabších míst, která budu umět prorazit.

Že se mi s ní bude snáze žít.“

Mravenec lezl horizontálně dál s  nadějí, že narazí na

další 9, místo ní však objevil dokonalou přímku, podob

nou 1. Tato však byla vodorovná a na koncích neohraničená menšími rýhami: —.

„Tak to nemůžete brát. Jste zkrátka normální. Ne každý může být jako Tung-tung.“

„Ano, takovou ambici opravdu nemám. Jsem jako list ve

větru.“

13

„Mám nápad. Nechcete se dát na kosmickou sociologii?“

„Kosmickou sociologii?“

„Je to pracovní název. Dejme tomu, že ve vesmíru žije nespočet civilizací — tolik jako viditelných hvězd. Ohromná spousta civilizací. Z  nich pak sestává kosmické spole

čenství. Kosmická sociologie se zabývá studiem této super

civilizace.“

Mravenec mezitím urazil po černé formaci jen kousek.

Doufal, že najde další příjemné 9, místo toho jej však čeka

lo 2 — sympatická křivka na počátku, ale ostrý zlom na konci, stejně děsivý jako u 7. Zlá předtucha nejisté budoucnosti. Mravenec pokračoval k následující brázdě, uzavřenému kruhu 0. Zpočátku připomínala 9, byla to však past. Život potřebuje hladké tvary, ale zároveň musí mít směr. Nelze se

donekonečna vracet na počátek. Tomu mravenec rozuměl.

Před sebou sice viděl dvě další brázdy, ztratil o ně však zá

jem. Znovu se vydal vzhůru.

„Ale... naše civilizace je jediná, o které zatím víme.“

„Právě proto kosmickou sociologii ještě nikdo nestuduje.

Je to pro vás jedinečná příležitost.“

„To je fascinující, doktorko Jieová. Pokračujte, prosím.“

„Mám za to, že byste tak propojil obě své disciplíny. Matematická struktura kosmické sociologie je nesrovnatelně přesnější než lidská sociologie.“

„Proč myslíte?“

Jie Wen-ťie ukázala na oblohu. Na západě stále žhnul

soumrak a  hvězdy šlo pořád spočítat. Oba si snadno pamatovali, jak nebeská klenba vypadala ještě před chvílí: nekonečná modrá prázdnota, jako slepé oko, jako mramo

rová socha. Teď na ní však svítila hrstka hvězd — v obřích

očích se objevily zornice. Prázdno se naplnilo. Vesmír pro

citl. Hvězdy byly drobounké, jen osamělé stříbrné jiskřičky, které jako by prozrazovaly určitou úzkost svého stvořitele. Jako by měl kosmický sochař nutkání dát vesmíru

zornice, ale zároveň jej k smrti děsila představa, že by jeho výtvor prozřel. Z toho pnutí mezi touhou a strachem se zrodila nepatrnost hvězd v  nesmírném prostoru, ztělesnění opatrnosti především.

„Vidíte ty hvězdy, pouhé tečky? Faktory chaosu a náhody

ve složitém předivu jednotlivých vesmírných kultur filtruje vzdálenost, takže při pohledu ze Země mohou tyto civili

zace sloužit jako prosté referenční body, které je poměrně

snadné zapracovat do matematických vzorců.“

„Ale doktorko Jieová, současná kosmická sociologie

nemá, co by studovala. Průzkumy ani experimenty zatím

nejsou možné.“

„Proto bude váš výstup ryze teoretický. Jako eukleidov

ská geometrie. Nejprve stanovíte několik jednoduchých axiomů a pak na nich postavíte obecné teoretické základy.“

„To všechno je fascinující, ale jak by podle vás měly tako

vé axiomy kosmické sociologie vypadat?“

„Zaprvé: přežití je primární potřebou každé civilizace.

Zadruhé: civilizace se neustále rozvíjí a  šíří, ale celková

hmota ve vesmíru zůstává konstantní.“

Mravenec po několika krocích zjistil, že se nad ním

prostírá učiněný labyrint dalších brázd. Tvary vnímal velmi citlivě a věřil, že průchod bludištěm zvládne, vzhledem

k  omezené kapacitě své nepatrné nervové soustavy však

musel zapomenout tvary, jimiž před okamžikem prolezl. Netrápil se, že pustí z hlavy 9, jelikož neustálé zapomíná

ní patřilo k životu. Napořád si musel zapamatovat jen pár

údajů a ty měl vepsané v genech jako instinkty.

Když si tedy vymazal paměť, vstoupil do bludiště. Po

chvíli probíhání jeho zákrutami a rýhami mu v prostinkém vědomí vyvstal další obraz: čínský znak 墓  — mu, neboli

„hrob“, ačkoli význam znaku samozřejmě neznal. O  kou

sek dál narazil na další kombinaci rýh, tentokrát mnohem

jednodušší. Chtěl-li však pokračovat v průzkumu, neměl na vybranou — musel si mu vymazat z paměti. Poté vstoupil do báječně přehledné brázdy, která mu připomněla břišní dutinu čerstvě uhynulého cvrčka, jehož nedávno objevil. Rychle nový tvar prozkoumal: 之, č’, čínský přivlastňovací

člen. Cestou vzhůru připadl na dvě další kombinace rýh. Ta

spodní sestávala ze dvou prohlubní podobných kapce a dalšího cvrččího žaludku: 冬, tung, „zima“. A ta vrchní měla dvě poloviny, které spolu tvořily znak 杨, jang, „topol“.

To byl poslední a také jediný tvar, který si mravenec ze své

výpravy zapamatoval. Všechny zajímavé tvary, které poznal

předtím, nenávratně zapomněl.

„Oba vaše axiomy jsou ze sociologického hlediska solid

ní, ale vy jste je vysypala z rukávu, jako byste si je promys

lela předem,“ řekl trochu překvapeně Luo Ťi.

„Já o nich přemýšlím celý život, jen jsem se s nimi dosud

nikomu nesvěřila. Ani nevím proč... Poradím vám ještě jed

no. Chcete-li z těchto dvou axiomů odvodit základní rámec

kosmické sociologie, budete potřebovat dva další důležité

pojmy: řetězec podezření a technologická exploze.“

„Zajímavé termíny. Můžete je vysvětlit?“

Jie Wen-ťie pohlédla na hodinky. „Na to není čas. Vy jste

ale dost chytrý, přijdete na to sám. Vyjděte z  mých dvou axio mů a  možná se stanete Eukleidem kosmické socio

logie.“

„Já ale nejsem Eukleides. Vaše rady si však vezmu k srd

ci a zkusím si s nimi pohrát. Možná se na vás obrátím pro další.“

„To bohužel nebude možné... pokud vám nestačí, co jste

slyšel dnes, bude lepší, když vše rovnou pustíte z hlavy. Já

jsem každopádně splnila svou povinnost. Sbohem, Siao Luo.“

„Mějte se, paní doktorko.“

Jie Wen-ťie zamířila soumrakem na svou poslední schůz

ku.

16

Mravenec šplhal dál a  nakonec dospěl ke kruhové

prohlubni v  žulové stěně, na jejímž kluzkém povrchu se

leskl mimořádně složitý obrazec. Mravenec věděl, že jeho

skromná nervová soustava nemá šanci něco takového po

jmout, když však prozkoumal celkový tvar obrazce, jeho

primitivní jednobuněčné centrum rozkoše se rozzářilo

stejně jako při průchodu tvarem 9. Ke svému překvapení

navíc rozeznal alespoň část obrazce, dvě oči. Ty vnímal ob

zvlášť citlivě, protože jejich upřený pohled obvykle věstil

nebezpečí. Nyní se jej však žádná tíseň nezmocnila. Věděl, že v těch očích není život. Tou dobou už zapomněl, že

když obří bytost jménem Luo Ťi mlčky klečela před forma

cí, dívala se právě do nich. Pak mravenec opustil prohlu

beň a konečně vylezl na vršek formace. Neměl pocit, že se

tyčí nad okolím, protože neznal strach z pádu. Vítr jej už

mnohokrát sfoukl z  mnohem vyšších míst, aniž mu pád

ublížil. A bez strachu z výšek neexistuje potěšení ze závrat

né vyhlídky.

Na úpatí formace začal pavouk, kterého Luo Ťi prve

smetl, příst novou síť. Jedno lesklé vlákno přilepil na žu

lovou stěnu a  zhoupl se na něm k  zemi. Po třech dalších

zhoupnutích byl základ sítě hotový. Kdyby ji někdo deseti

tisíckrát zničil, pavouk by ji desetitisíckrát znovu upředl. Necítil by přitom ani frustraci či zoufalství, ani potěšení.

Tak tomu bylo už miliardu let.

Luo Ťi ještě chvíli mlčky stál a pak odešel. Když vibrace

v zemi utichly, mravenec se vydal na cestu po žulové stěně dolů, aby se vrátil do hnízda a informoval ostatní o poloze mrtvého chrobáka. Hvězdy na nebi zhoustly. Když mrave

nec procházel kolem pavouka na úpatí formace, oba o sobě věděli, neproběhla však mezi nimi žádná komunikace.

Zatímco se na okolní svět snesla tma, ani mravenec, ani

pavouk netušili, že ze všech živočichů na Zemi byli jedinými svědky zrodu axiomů kosmické sociologie.

17

*

O  něco dříve, uprostřed noci, stál Mike Evans na přídi

Soud ného dne a oceán pod ním klouzal jako saténový pro

tějšek nebeské klenby. V takových chvílích rád konverzoval

se vzdáleným světem, protože text, který mu sofon pro

mítal na sítnici, nádherně kontrastoval s  noční oblohou

a oceánem.

To je náš dvacátý druhý rozhovor v reálném čase. V naší

komunikaci jsme narazili na určité obtíže.

„Ano, můj Pane. Pochopil jsem, že významná část podkla

dových materiálů, které jsme ti zaslali, ti není srozumitelná.“

Ano. Jednotlivé položky jste vysvětlili uspokojivě, celku

však nejsme s to porozumět. Něco nám nesedí.

„Jde pouze o jednu nesrovnalost?“

Ano. Občas se nám zdá, že vašemu světu něco chybí, jindy

že přebývá, a my nevíme, která možnost je správná.

„Čeho se ona nesrovnalost přibližně týká?“

Vaše dokumenty jsme pečlivě prostudovali a zjistili, že klí

čem k jejich porozumění je dvojice synonym.

„Synonym?“

Vaše jazyky obsahují řadu synonym a téměř synonym.

V jazyce vaší první zprávy, čínštině, jsou různá slova totož

ného významu, například „zima“ a „chlad“, „těžký“ a „tíživý“,

„dlouhý“ a „daleký“.

„Která dvojice synonym je pro vás obtížně srozumitelná?“

„Myslet“ a „říkat“. Ke svému překvapení jsme si teprve ne

dávno uvědomili, že ve skutečnosti nejde o synonyma.

„Ano, nejsou to synonyma ani vzdáleně.“

Z našeho pohledu by ale měla být. „Myslet“ znamená vě

novat se duševní aktivitě pomocí příslušných orgánů v těle.

„Říkat“ znamená komunikovat myšlenky navenek, což ve vašem

světě obnáší modulace vzduchových vibrací prostřednictvím

hlasivek. Jsou tyto definice správné?

18

„Ano. To ale neznamená, že ‚myslet‘ a ‚říkat‘ jsou syno

nyma.“

Z našeho pohledu jsou.

„Můj Pane, mohu si to promyslet, než ti odpovím?“

Dobře. I my si to musíme promyslet.

Evans dvě minuty hleděl na temné vlny pod hvězdami.

„Můj Pane, jakými orgány komunikujete vy?“

My takové orgány nemáme. Mozek naše myšlenky promítá

navenek. Tak u nás probíhá komunikace.

„Mozek promítá myšlenky navenek? Co to znamená?“

Naše myšlenky mají podobu elektromagnetických vln

v celé šíři pásma, včetně viditelného světla. Můžeme je pro

mítat na značnou vzdálenost.

„Takže pro vás je myšlení totéž co komunikace?“

Ano, jsou to synonyma.

„Ach tak... to pro nás neplatí. Přesto by to nemělo být

překážkou k pochopení našich materiálů.“

Pravda, nemělo. Pokud jde o myšlení a komunikaci, nikterak

podstatně se nelišíme. Oba naše druhy mají mozek, který ge

neruje inteligenci prostřednictvím ohromného množství ner

vových spojení. Jediný rozdíl spočívá v tom, že naše mozkové

vlny jsou silnější a druzí je mohou přijímat přímo, takže žádné

specializované komunikační orgány nepotřebujeme.

„Ne, mám takové tušení, že skutečný rozdíl bude mno

hem zásadnější. Můj Pane, dej mi ještě chvíli, prosím.“

Dobře.

Evans se otočil a vykročil podél okrajníku paluby k zádi.

Pod ním se tiše vzdouval a klesal noční Pacifik. Evans si jej

představil jako myslící mozek.

„Můj Pane, povím ti jeden příběh. Nejprve však musíš

porozumět následujícím prvkům: vlk, dítě, babička a dům

v lese.“

Všechny tyto prvky jsou zcela srozumitelné, kromě „ba

bičky“. Víme, že jde o výraz pokrevní příbuznosti mezi lidmi

19

a většinou vyjadřuje ženu pokročilého věku. Přesný příbuzen

ský vztah je však nutno vysvětlit podrobněji.

„Ten tady není podstatný. Stačí jen vědět, že babička

a děti si jsou blízcí. Babička je jedním z mála lidí, kterým

děti věří.“

Rozumíme.

„Je to jednoduchý příběh. Babička musí odejít do měs

ta, a tak řekne dětem, aby se v domě zamkly a neotevíraly

nikomu kromě ní. Cestou pak potká vlka, který ji sežere

a oblékne si její šaty. ‚Jsem vaše babička,‘ tvrdí dětem, ‚už

jsem zpátky. Otevřete dveře.‘ Děti se podívají skulinou ve

dveřích a vidí babičku. Jakmile však otevřou, vlk vejde do

vnitř a sežere je. Rozumíš tomu příběhu, můj Pane?“

Ani trochu.

„Pak se zdá, že jsem se nemýlil.“

Rozumíme tomu správně, že vlk měl od začátku v plánu

proniknout do domu a sežrat děti?

„Ano.“

A přesto navázal s dětmi komunikaci?

„Ano.“

Právě to je pro nás nepochopitelné. Z našeho pohledu se

s dětmi neměl vůbec bavit, chtěl-li dosáhnout svého cíle.

„Proč?“

Copak to není zřejmé? Jakmile se s nimi vlk spojil, děti

poznaly, že chce proniknout do domu a sežrat je. Proč potom

otevíraly dveře?

Evans chvíli mlčel. „Už rozumím, můj Pane, už rozu

mím.“

Čemu rozumíš? Nejsou naše námitky logické?

„Vaše myšlenky jsou otevřené. Nedokážou se skrýt.“

Skrýt? Jak by se mohly myšlenky skrýt? Tvé výroky jsou

zmatečné.

„Chci tím říct, že vaše myšlenky a  vzpomínky jsou ve

řejné, jako kniha ve výloze, film promítaný na náměstí

20

nebo rybičky v  akváriu. Dokonale transparentní. Každý

si je může přečíst. Hm, některé prvky mých příměrů jsou

možná...“

Všechny jsou srozumitelné. Copak není vše, co jsme po

psali, zcela přirozené?

Evans se znovu odmlčel. „Tak je to tedy... Můj Pane,

když mezi tvými lidmi probíhá komunikace z  očí do očí,

vše, co říkáte, je pravda. Nedokážete klamat či lhát, a slo

žité strategické myšlení je vám proto cizí.“

My dokážeme komunikovat na značné vzdálenosti, nejen

z očí do očí. Slova „klam“ a „lež“ patří k těm, jimž se marně

snažíme porozumět.

„Jak vypadá společnost, kde lidé nedokážou lhát? Jaká

kultura z ní může vzejít? Jaká politika? Žádné intrikaření,

žádné přetvářky.“

Co je „intrikaření“ a „přetvářky“?

Evans mlčel.

Lidské komunikační orgány jsou výsledkem evoluční vady,

nutnou kompenzací za neschopnost vašeho mozku generovat

silné elektromagnetické vlny. Je to jedna z vašich biologic

kých slabin. Přímé promítání myšlenek je pokročilejší, efektiv

nější forma komunikace.

„Vada? Slabina? Ne, můj Pane, teď se mýlíš, hluboce se

mýlíš.“

Opravdu? Musíme si to promyslet. Škoda že neumíš číst

naše myšlenky.

Tentokrát odmlka trvala déle. Další text se neobjevil ani

po dvaceti minutách. Evans mezitím došel na záď a sledo

val, jak z vody vyskakuje hejno ryb. Na hladině kreslily ob

razce, které ve svitu hvězd jako by pableskovaly živým stří

brem.

Před několika lety strávil nějaký čas na rybářské lodi

v Jihočínském moři, kde studoval důsledky nadlimitního

rybolovu na příbřežní život. Rybáři přezdívali létajícím

21

rybám „dračí vojáci“. Evansovi jejich obrazce připomína

ly text promítaný do očí oceánu. Vtom se mu na sítnici

objevil text vykreslovaný sofony:

Měl jsi pravdu. Dotyčné materiály jsme si znovu prostudo

vali a rozumíme jim o něco lépe.

„Můj Pane, ke skutečnému porozumění lidským záleži

tostem vede ještě dlouhá cesta. Téměř se bojím, že je to cíl,

který ti zůstane navždy vzdálený.“

Ano, je to opravdu složitý problém. Prozatím jen víme, proč

jsme jim předtím nerozuměli. Máš pravdu.

„Můj Pane, ty nás potřebuješ.“

My se vás bojíme.

Hovor skončil. Bylo to naposled, co Mike Evans ob

držel z  Trisolaris zprávu. Stál na zádi a  pozoroval sněho

bílý trup Soudného dne, který se ztrácel v mlžné noci jako

prcha vý čas.

ČÁST PRVNÍ

MANDALA

Krizová éra, rok třetí

VzDáLeNOST TRISOLARANSké FLOTILy

OD SLUNeČNí SOUSTAVy: 4,21 SVěTeLNéhO ROkU

Vypadá tak staře...

To byla Wu Jüeho první myšlenka, když spatřil Tchang,

ohromnou letadlovou loď ve výstavbě, která se před ním

koupala v  mihotavém světle elektrických jisker. Byl to

samo zřejmě jen dojem daný nesčetnými bezvýznamnými šmouhami na plátech téměř dokončeného trupu z manga

nové oceli, které po sobě nechaly supermoderní obloukové

svářečky. Wu Jüe si neúspěšně zkusil představit, jak bude

nová Tchang majestátní, až ji potáhnou čerstvou vrstvou šedého nátěru.

Čtvrté cvičné manévry flotily, k nimž se Tchang po svém

dokončení přiřadí, právě skončily. Během oněch dvou mě

síců měli oba její velitelé, Wu Jüe a  Čang Pej-chaj, nezáviděníhodnou roli. Formace torpédoborců, ponorek a  zá

sobovacích lodí obvykle řídili velitelé bojových uskupení

z letadlové lodi, jenže Tchang pořád vězela v suchém doku,

takže její pozice byla buď zastoupená cvičnou lodí Čeng Che, anebo zkrátka zůstala neobsazená. Wu Jüe během mané vrů

často jen pozoroval prázdnou hladinu zjizvenou překříže

nými brázdami ostatních lodí, kterak se zádumčivě vlní a  převaluje jako jeho nálada. Jestlipak se to prázdné místo

někdy zaplní, říkal si zas a znovu.

26

Když nyní hleděl na nedokončenou Tchang, jako by vní

mal nejen její věk, ale i  samotné plynutí času. Letadlová

loď připomínala starobylou obří opuštěnou pevnost, její

flekatý bok starou kamennou zeď, nepřetržitý déšť sváře

cích jisker, který skrápěl lešení, byl jako břečťan na hrad

bách. Jako by se Wu Jüe nedíval na konstruktéry, ale na archeology.

Lekl se vlastních myšlenek a  raději se obrátil k  Čang

Pej-chajovi vedle sebe. „Otci už se daří lépe?“ zeptal se.

Čang Pej-chaj zavrtěl hlavou. „Ne. Drží se zuby nehty.“

„Požádej o propustku.“

„To jsem udělal, když jej poprvé odvezli do nemocnice.

Vzhledem k situaci se s tím nějak vyrovnám, až to přijde.“

Nato se oba odmlčeli. Tak vypadala každá jejich vzá

jemná interakce. Když se bavili o  práci, byli samozřejmě

sdílnější, vždy se však zdálo, že mezi nimi stojí nějaká pře

kážka.

„Pej-chaji, brzy najedeme na úplně jiný režim. Jelikož

teď sdílíme velitelskou roli, měli bychom spolu víc komu

nikovat.“

„V minulosti jsme komunikovali vždy víc než dostatečně.

Nadřízení nám Tchang bezpochyby přidělili díky naší spo

lupráci na palubě Čchang-anu.“ Čang Pej-chaj se zasmál, byl

to však smích, který Wu Jüe nedokázal přečíst. Čang snad

no dohlédl do nejhlubších zákoutí srdce každého přísluš

níka posádky, ať už kapitána, či řadového námořníka. Do

Wu Jüeho viděl jako do studánky. Naopak Wu Jüe do něj

neviděl vůbec. Byl si jistý, že ten smích byl upřímný, nevě

řil však, že mu kdy porozumí. Úspěšná spolupráce nevyžaduje úspěšné pochopení. Čang Pej-chaj byl bez jakýchkoli

pochybností nejschopnější politický pracovník na lodi a ve

své práci byl vždy přímý a  otevřený. Každý problém řešil

s dokonalou precizností. Jeho vnitřní svět byl však pro Wu

Jüeho jen bezednou šedí. Jako by Čang Pej-chaj pokaždé

27

říkal: Udělej to takhle. Je to tak nejlepší, nebo aspoň nejspráv

nější. I když ve skutečnosti bych dal přednost něčemu jinému.

Začalo to jako vágní pocit, který však neustále sílil. Vše, co

Čang Pej-chaj dělal, bylo samozřejmě vždy nejlepší nebo

nejsprávnější, ale Wu Jüe netušil, co jeho politický komi

sař chce doopravdy.

Wu Jüe měl jedno jediné neotřesitelné krédo: velení vá

lečné lodi je nebezpečná role, a proto si oba velitelé musejí dokonale rozumět. Z toho však pro něj vyplýval ošidný pro

blém. Zpočátku si myslel, že Čang Pej-chaj se před ním má

na pozoru, což jej uráželo. Působil tehdy v náročné pozici

kapitána torpédoborce. Byl snad někdo na lodi otevřenější a upřímnější než on? Proti čemu by se měl mít Čang Pej-chaj

na pozoru?

Když byl Čangův otec krátce jejich nadřízeným důstoj

níkem, Wu Jüe s  ním jednou promluvil o  tom, jak těžké

je jeho syna prohlédnout. „Nestačí snad, že dobře odvádí

svou práci? Proč chceš vědět, co si přitom myslí?“ řekl sta

rý admirál s úsměvem a pak, zřejmě mimoděk, dodal: „Já

to vlastně taky nevím.“

„Neprohlédneme si ji blíž?“ ukázal Čang Pej-chaj na

ohromnou loď za záclonou svářečských jisker. Vtom jim však oběma naráz zacvrlikal telefon. To obvykle znamena

lo naléhavou situaci, jelikož bezpečné komunikační vybavení měli pouze v autě. Wu Jüe otevřel dveře vozu a zvedl

sluchátko. Volal jeden z pobočníků na velitelství bojového

uskupení.

„Kapitáne Wu, velení flotily vám a komisaři Čangovi vy

dalo mimořádné úkoly. Oba se máte okamžitě hlásit na

generálním štábu.“

„Na generálním? A co páté manévry? Polovina bojového

uskupení je už na moři a zbytek se k ní připojí zítra.“

„O  tom já nic nevím. Rozkaz je každopádně jasný. Po

drobnosti dostanete až na štábu.“

Kapitán a  komisař stále nedokončené Tchang na sebe

pohlédli a v očích si přečetli, že myslí na totéž, což se jim

za ta léta stávalo jen vzácně: Vypadá to, že naše pozice zůstane prázdná.

*

zákLADNA FORT GReeLy, ALjAškA

Nepočetné stádo daňků, které popocházelo po zasněžené

pláni, zpozornělo, když v zemi pod sněhem ucítilo vibrace. Před nimi se otevřela bílá polokoule. Ta zde ležela již velmi dlouho, jako obří vejce napůl pohřbené v zemi, ale daňci se

nikdy nezbavili pocitu, že do okolního mrazivého světa ne

patří. Vejce se rozpůlilo a z jeho nitra se vyvalil hustý kouř a  plameny. Nakonec se z  něj za hromového burácení vy

líhl podivný válec, který na ohnivém ohonu stoupal vzhůru.

Okolní sněhové závěje se pod náporem plamenů vznesly

do vzduchu a po chvíli začaly pršet na zem jako déšť. Válec

zakrátko zmizel v  blankytném nebi a  zůstala po něm jen dlouhá bílá stopa, jako by bílá krajina byla obřím klubkem

příze, z nějž neviditelná ruka k obloze vytáhla jedno jedi

né vlákno. Hlasité hřmění, které tolik vylekalo daňky, opět vystřídal hluboký klid.

„Do hajzlu! Ještě pár sekund a stihl bych přerušit start!“

zvolal Raeder a vztekle odhodil počítačovou myš. V popisu

práce měl sledování cílů a seděl tisíce kilometrů od Aljašky, v řídicím středisku protijaderného deštníku NORADu,2 tři

sta metrů pod Čejenskou horou nedaleko města Colorado Springs.

2 North American Aerospace Defense Command — Severoamerické

velitelství protivzdušné obrany, společný obranný systém

ozbrojených sil Kanady a Spojených států.

29

„Já jsem věděl, že to nic není, hned jak naskočil alarm,“

pokrčil rameny Jones, který měl na starost monitorování oběžné dráhy.

„Tak na co ten počítač potom útočí?“ zeptal se generál

Fitz roy. Protijaderný obranný systém byl jen jednou z mno

ha povinností jeho nové role a  on se stále učil. Vzhlédl

k monitorům, které pokrývaly celou stěnu velínu, a hledal intuitivní grafický symbol, jejž znal ze svého dřívějšího pů

sobiště v řídicím středisku NASA:3 červenou linku, která se

jako had vinula mapou světa a tvořila sinusoidu nad dvou

rozměrným zobrazením Země. Pro nováčky byla záhadou,

ale Fitzroy z ní vždy aspoň poznal, že někdo něco vystřeluje do vesmíru. Jenže tady nic tak jednoduchého neviděl. Čáry

na displejích představovaly nepřehlednou, abstraktní změť,

jež mu nic neříkala. Totéž platilo pro obrazovky, na kterých

závratnou rychlostí rolovala čísla a v nichž se vyznali jen

zkušení veteráni protijaderného systému.

„Pane generále, pamatujete si, když se loni vyměňoval

ochranný film na víceúčelovém modulu ISS?4 Ten starý,

který se utrhl, je teď naším cílem. Takový film se nejdřív

sbalí do koule a ve slunečním větru se pak rozvine.“

„Něco takového by ale mělo být v databázi cílů.“

„Však je. Tady.“ Raeder pohnul myší, zobrazil na svém

monitoru stránku plnou složitého textu, údajů a formulářů a ukázal na nenápadnou fotografii nepravidelné bílé skvrny

na černém pozadí, pořízenou pravděpodobně pozemským dalekohledem. Reflexní povrch skvrny oslnivě zářil, takže

na něm nebyly vidět žádné detaily.

„Majore, proč se potom nepřerušil start?“

„Počítač prohledává databázi automaticky. Lidé reagují

příliš pomalu. Jenže data ze starého systému ještě nebyla

3 National Aeronautics and Space Administration — Národní úřad

pro letectví a kosmonautiku.

4 International Space Station — Mezinárodní vesmírná stanice.

30

přeformátována tak, aby je ten nový rozeznal,“ vysvětlil

Raeder s  náznakem ukřivděnosti, jako by říkal: Prokázal

jsem svou kvalifikaci, když jsem v  databázi bleskově vyhledal

cíl, který nenašel ani superpočítač, a  ty mi ještě dáváš tak

ignorantské otázky.

„Pane generále, rozkaz k přechodu na ostrý provoz při

šel po přeorientování protijaderného systému na vesmírné

cíle, ale ještě před dokončením rekalibrace softwaru,“ do

dal jiný důstojník.

Fitzroy neodpověděl. Brebentění ve velínu mu šlo na

nervy. Před sebou měl historicky první planetární obranný systém lidstva. Ve skutečnosti však šlo jen o přeprogramo

vaný protijaderný deštník, který místo vzdušného prostoru

hlídal vesmír.

„Já myslím, že bychom se měli vyfotit,“ prohlásil Jones.

„Na památku prvního úderu Země proti společnému nepří

teli.“

„Fotografování ve velínu je zakázané,“ odtušil chladně

Raeder.

„Co to plácáte, kapitáne?“ štěkl naštvaně Fitzroy. „Jaký první úder? Systém žádný nepřátelský cíl nezachytil.“

Po chvíli trapného ticha kdosi řekl: „Rakety jsou vyzbro

jené jadernými hlavicemi.“

„Ano, o síle půldruhé megatuny. No a co?“

„Venku už je skoro tma. Vzhledem k poloze cíle bychom

měli vidět záblesk.“

„Na to se můžete podívat na monitoru.“

„Ale venku je to lepší,“ namítl Raeder.

Jones se nervózně postavil. „Pane generále... právě mi

skončila služba.“

„Jo, mně taky,“ přisadil si Raeder. Byla to z jejich strany jen zdvořilost. Fitzroy zde působil jako styčný důstojník

Rady planetární obrany a  důstojníci NORADu mu nepod

léhali.

Fitzroy mávl rukou. „Já vám tady nevelím. Dělejte, jak

myslíte. Jen bych vám všem rád připomněl, že v budoucnu

spolu možná budeme trávit spoustu času.“

Raeder a Jones vyrazili poklusem k východu. Proběhli

několikatunovými protiradiačními dveřmi a  ocitli se na vrcholku Čejenské hory. Už se smrákalo a  nebe bylo bez

mráčku, oni však žádnou jadernou explozi na oběžné drá

ze neviděli.

„Mělo by to být přímo tady,“ ukázal Jones na oblohu.

„Možná jsme to propásli.“ Raeder ani nevzhlédl. Pak

s ironickým úsměškem dodal: „Fakt si někdo myslí, že se

sofon ještě někdy rozbalí do dvou rozměrů?“

„Je to hodně nepravděpodobné. Ta věc je inteligentní.

Druhou šanci nám už nedá.“

„Protijaderný systém se teď dívá do kosmu. Na Zemi se

snad už nemáme před čím bránit? I kdyby se ze všech tero

ristů přes noc stali bojovníci za mír, pořád je tu PTO, no ne?

A o RPO mi ani nemluv. Ti chtějí jen rychle vykázat splně

ný úkol. Fitzroy je typický případ. Teď může podat hlášení,

že první fáze planetárního obranného systému byla úspěš

ně dokončena, i  když hardware protijaderného deštníku

nechali prakticky beze změny. Jediným úkolem systému

je zabránit sofonům, aby se rozbalily v nižších dimenzích

poblíž pozemské orbity. Oproti nahánění nepřátelských

střel je to vlastně mnohem primitivnější technologie, po

něvadž jestli se cíl opravdu někdy objeví, zabere polovinu oblohy... Kapitáne, hlavně proto jsem chtěl na chvíli na vzduch, abych si s vámi promluvil. Proč se chováte tak dě

tinsky? Co měla znamenat ta poznámka o prvním úderu?

Generála jste pořádně rozčílil. Copak nevidíte, jaký je to

malicherný člověk?“

„Já jsem to myslel dobře.“

„Fitzroy je nejnadanější mediální pohádkář v celé armá

dě. Na tiskovce určitě neřekne, že šlo o systémovou chybu.

Vsadím se, že oznámí úspěšný manévr. Tak to on a jemu

podobní zkrátka dělají. Však uvidíte.“ Raeder si během řeči

sedl na zem a toužebně vzhlédl k obloze, na které se zrovna

začaly objevovat hvězdy. „Víte, Jonesi, jestli se sofon vážně

znovu rozbalí, budeme jej moct zničit. To by byl opravdo

vý úspěch.“

„A k čemu by to bylo? Ke sluneční soustavě se jich teď řítí

celá náruč. Čert ví, kolik vlastně.“

Raeder měl ve tváři snový výraz. „Mimochodem, jeden

čínský plukovník, kterého k  nám nedávno převeleli, mi

řekl, že u nich se o sofonech mluví v ženském rodě. Jedno

mu z nich dokonce začali říkat Tomoko.“5

*

Včera Čang Jüan-čchao vyplnil formuláře pro odchod do

důchodu a naposledy vyšel z bran chemičky, v níž pracoval

přes čtyřicet let. Jeho soused Lao Jang6 prohlásil, že dnes

začíná Čangovo druhé dětství.

Podle Lao Janga člověk v  šedesáti odhazuje břemeno

čtyřicátníků a  padesátníků, zatímco pomalost a  nemoci

sedmdesáti- a osmdesátiletých jej teprve čekají. V šedesáti

si konečně může užívat života. Čangův syn a snacha mají

oba stabilní zaměstnání, a i když se syn oženil pozdě, brzy

mu představí vnuka. Současný dům by si se ženou nemohli

dovolit, kdyby nedostali odškodné za demolici toho staré

ho. V novém bydleli už rok...

Když nad tím Čang přemýšlel, bylo všechno v  napros

tém pořádku. Z toho pohledu musel uznat, že Lao Jang má

pravdu. Jenže když tak vyhlížel z okna svého bytu v osmém 5 Sofon neboli č’-c’, doslova „částice vědění“. Znak pro „částici“ je

v japonštině běžně součástí ženských jmen, kde se vyslovuje „ko“.

6 „Lao“ neboli „starý“, se často používá před příjmením jako výraz

úcty či důvěrnosti, když mluvčí oslovuje někoho staršího.

33

patře na blankytnou oblohu nad městem, neměl v duši ani

kousek slunce, natož aby se cítil jako na počátku druhého dětství.

Lao Jang, křestním jménem Ťin-wen, byl středoškolský

učitel v penzi, který Čangovi neustále opakoval, že pokud si

chce užít podzimu života, musí se začít učit novým věcem. Říkal například: „Internet. S tím se dnes naučí i malé děcko,

tak proč bys nemohl ty?“ Dodal, že Čangovou největší vadou je fakt, že nejeví sebemenší zájem o okolní svět. „Tvoje

stará aspoň tu a tam ukápne slzu, když sleduje ty svoje mýdlové opery. Ale ty se na televizi nedíváš vůbec. Měl by ses

zajímat, co se děje doma a ve světě. Jinak nežiješ naplno.“

Čang Jüan-čchao byl sice pekingský starousedlík, ale

nepůsobil tak. V  Pekingu dovedl i  taxikář dlouze a  infor

movaně rozebírat domácí a zahraniční události, ale Čang

znal sotva jméno současného prezidenta. Jak se jmenuje

premiér, to už nevěděl. A byl na to dokonce pyšný. Říkal,

že vede klidný, vyrovnaný život obyčejného člověka a  ta

kovými hloupostmi se nehodlá zabývat. Prý s  nimi nemá

nic společného, a protože se o ně nikdy nezajímal, ušetřil

si spoustu starostí a šedin. Jang Ťin-wen aktuální dění sleduje, každý den se dívá na večerní zprávy a na internetu se

s ostatními blázny hádá o ekonomické politice a vlně jader

ného zbrojení ve světě, až je rudý ve tváři, a co z toho kdy

měl? Stát mu nezvýšil penzi ani o jüan. Jang však namítal:

„Mluvíš nesmysly. Politika že je hloupá? Že s tebou nemá

nic společného? Poslyš, Lao Čangu, každá významnější do

mácí a  zahraniční událost, každý národní zákon a  každá

rezoluce OSN má na tvůj život nějaký dopad, ať už přímý,

nebo nepřímý. Ty myslíš, že americká invaze do Venezuely

se tě netýká? Já bych řekl, že na tvou penzi může mít větší

než zanedbatelný vliv.“ Tenkrát se Čang zapáleným tirádám svého souseda jen smál. Dnes už však věděl, že Lao

Jang měl pravdu.

34

Zazvonil a  Jang mu otevřel. Vypadal, jako by se právě

vrátil domů. Tvářil se mimořádně spokojeně. Čang se na

něj podíval jako zoufalec v  poušti, který po dlouhé době potkal jiného člověka a nehodlá se ho pustit.

„Hledal jsem tě. Kde jsi byl?“

„Skočil jsem si na trh. Viděl jsem tam tvoji starou.“

„Proč je celý činžák tak prázdný? Vypadá to tady jak

v mauzoleu.“

„Protože není svátek.“ Jang se zasmál. „Tvůj první den na penzi. Ten pocit je úplně normální. Aspoň žes nikdy ne

dělal vedoucího. Manažeři snášejí důchod ještě hůř. Neboj,

brzy si zvykneš. Pojď, podíváme se, co se děje v kulturním středisku, abychom se nějak zabavili.“

„Ne, to nechci. Ne proto, že jsem na penzi, ale... jak bych to řekl. Zkrátka kvůli tomu, co se děje v zemi, nebo spíš ve světě.“

Jang Ťin-wen na něj ukázal prstem a rozesmál se. „Co

se děje ve světě? A já myslel, že nic podobného od tebe nikdy neuslyším.“

„Máš pravdu, já se o velkou politiku nikdy nestaral, jen

že ona už je tak obrovská, že ji člověk nemůže dál ignoro

vat. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že se může stát něco

takového.“

„Lao Čangu, teď se asi nasměješ, ale já jsem si zase začal říkat, že máš možná pravdu ty. Všechny ty velké problémy mi připadají čím dál bezvýznamnější. Věř tomu nebo ne,

ale na zprávy jsem se nedíval už dva týdny. O velkou politi

ku jsem se zajímal, protože mi jde o lidi. Kdysi jsme mohli

aktuální dění aspoň trochu ovlivnit. Ale tohle? Na tohle

jsou všichni krátcí. Tak proč si s tím dělat vrásky?“

„Přece nad tím nemůžeš jen tak mávnout rukou. Za čtyři sta let po nás bude veta!“

„Chm. To my dva budeme už dávno pod drnem.“

„A co naši potomci? Všichni pomřou jak mouchy.“

35

„To vadí víc tobě než mně. Syn v Americe je sice ženatý,

ale děti nechce, takže je mi to jedno. Ale dynastie Čangů se

protáhne na dalších deset generací, pokud všechno půjde

dobře. To ti nestačí?“

Čang Jüan-čchao na svého souseda chvíli beze slova zí

ral a pak se podíval na hodinky. Zapnul televizi, kde právě

běžely nejdůležitější zprávy dne:

Agentura AP informovala, že devětadvacátého dne tohoto

měsíce v  18.30 východního času provedl americký Národní

obranný systém úspěšnou zkoušku, při níž byl zničen cvičný cíl

napodobující dvourozměrný sofon na nízké oběžné dráze Země.

Šlo o třetí test Národního obranného systému po jeho reorien

taci na vesmírné hrozby. Posledním cílem byla odhozená reflex

ní fólie z Mezinárodní vesmírné stanice, která dosloužila loni

v říjnu. Mluvčí Rady planetární obrany uvedl, že tento objekt

o  rozměrech tří tisíc metrů čtverečních úspěšně zničila střela

vyzbrojená jadernou hlavicí. Znamená to, že pokud se některý

sofon rozhodne rozvinout do nižších dimenzí, bude zničen dřív,

než se stane hrozbou pro pozemní cíle.

„Jaká bláhovost. Sofon se nerozvine,“ řekl Jang a natáhl

se po ovladači v Čangově ruce. „Přepni to. Možná chytíme

opakování semifinále Ligy mistrů. Včera večer jsem usnul

na gauči...“

„Na fotbal se dívej doma.“ Čang sevřel ovladač pevněji

a odtáhl se od Janga. Zprávy pokračovaly:

Ošetřující lékař Ťia Wej-lina z 301. vojenské nemocnice dnes

potvrdil, že akademik Ťia zemřel na hematologické nádorové

onemocnění známé jako leukemie. Bezprostřední příčinou

smrti bylo selhání orgánů a  ztráta krve v  pozdním stadiu

choroby. Žádné anomálie se neprokázaly. Ťia Wej-lin, přední

odborník na supravodivost, který se zasloužil o  významný po

krok na poli supravodičů o pokojové teplotě, zemřel desátého

dne tohoto měsíce. Informace, podle nichž Ťiaova smrt souvisí

s útokem sofonů, jsou zcela nepodložené. Mluvčí Ministerstva zdravotnictví uvedl, že několik dalších údajných obětí sofonů také zemřelo v důsledku běžných nemocí či nehod. Náš reportér

na toto téma vyzpovídal známého fyzika Ting Iho:

Reportér: Jak vnímáte paniku, která se šíří v důsledku údaj

ného působení sofonů na Zemi?

Ting I: Příčinou paniky je nedostatek veřejného povědomí

o fyzice. Představitelé vlády a akademické obce to vysvětlili již

mnohokrát: Sofony jsou pouhé mikroskopické částice, které,

navzdory své vysoké inteligenci, mohou do makroskopického světa zasahovat jen minimálně. Pro lidstvo představují hrozbu ze dvou hlavních důvodů — jednak narušují fyzikální experimenty

v částicových urychlovačích, jednak tvoří kvantově senzorickou

formaci, jejímž prostřednictvím Trisolarané monitorují dění na

Zemi v reálném čase. Sofon však ze své mikroskopické úrovně

nemůže zabíjet ani působit jiné škody. Kdyby chtěl do makro

skopického světa zasáhnout nějakým hmatatelnějším způso

bem, musel by se rozvinout do nižších dimenzí. A  i  poté by

jeho možnosti byly velmi omezené, protože rozvinutý sofon je

v makro skopickém měřítku velmi slabý. A když dnes navíc máme

k dispozici obranný systém, sofony by při každém rozvinutí ris

kovaly, že je zničíme. Myslím si, že masmédia by měla veřejnosti

podávat přesné a podložené informace a nepřispívat k panice,

která nemá žádné racionální opodstatnění.

Vtom Čang Jüan-čchao uslyšel, že někdo bez zaklepání

vešel do bytu a zavolal: „Lao Čangu!“ Chvíli předtím uslyšel

těžké kroky na schodišti a hned věděl, o koho se jedná. Na návštěvu přišel Miao Fu-čchüan, další soused z jejich patra.

Miao, o pár let mladší než Čang, vlastnil několik uhelných

dolů v provincii Šan-si. V Pekingu bydlel ve velké vile a ve

vedlejším bytě si vydržoval milenku ze  S’-čchuanu, která

byla asi stejně stará jako jeho dcera. Když se sem nastěho

val, Čangovi a  Jangovi jej víceméně ignorovali, až na ob

časné výtky ohledně nepořádku, který Miao nechával na

chodbě. Časem však zjistili, že je to sice trochu vulgární, ale zároveň dobrosrdečný a přátelský člověk. Jakmile správ

ce jejich činžovního domu usmířil několik počátečních

sporů, vzájemné vztahy mezi třemi sousedy se postupně

ustálily. Miao jim sice prozradil, že svůj podnik převedl na

syna, pořád byl však velmi zaměstnaný a „doma“ příliš času

netrávil, takže třípokojový byt většinou obývala jen mladá

žena ze S’-čchuanu.

„Lao Miao, ty ses tady neukázal už několik měsíců! Zase

jsi někde narazil na zlatou žílu?“ prohodil Jang Ťin-wen.

Miao Fu-čchüan si nenuceně vzal sklenici, napustil si

z výdejníku pitnou vodu a hltavě se napil. Pak si otřel ústa a  odpověděl: „Zlatým žílám odzvonilo. Doly mají problé

my a já je musím hasit. Stát nám prakticky vyhlásil válku a tentokrát ji hodlá vyhrát. Zákony proti nepovolené těžbě

sice nikdy moc nefungovaly, ale teď to s mými doly vidím

černě.“

„Blýská se na horší časy,“ přikývl Jang, aniž odtrhl zrak

od televize.

*

Muž ležel v posteli již několik hodin. Místnost měla jediné

sklepní okno, kterým nyní pronikalo mdlé měsíční svět

lo. Chladné paprsky kreslily na podlaze jasné bílé skvrny.

V  příšeří vše vypadalo jako vytesané z  žuly, jako by míst

nost byla hrobka.

Nikdo se nikdy nedozvěděl jeho pravé jméno, časem mu

však všichni začali říkat druhý průvodce.

Celé hodiny se probíral vzpomínkami na svůj život. Když

se ujistil, že na nic nezapomněl, protáhl si ztuhlé tělo, sáhl

pod polštář a  vytáhl pistoli, kterou si pomalu přiložil ke

spánku. Vtom se mu před očima objevil text vy kreslovaný

sofonem:

Nedělej to. Potřebujeme tě.

38

„Můj Pane? Celý rok jsem každou noc snil o tom, že ses

mi ozval, ale v poslední době nesním vůbec. Už jsem se

bál, že mi to zůstane do konce života, nicméně vidím,

že se mi sny vrátily.“

Nezdá se ti to. Komunikujeme s tebou v reálném čase.

Průvodce se studeně zasmál. „Takže je po všem. Na

onom světě sny určitě nejsou.“

Vyžaduješ důkaz?

„Že se mrtvým nic nezdá?“

Že jsme to opravdu my.

„Dobře. Řekni mi něco, co nevím.“

Tvoje zlaté rybičky pomřely.

„Pcha! Co na tom. Za chvíli se s  nimi setkám tam, kde

není temnoty.“

Opravdu by ses měl jít podívat. Dnes ráno jsi byl duchem

nepřítomen, zpola vykouřenou cigaretu jsi odhodil do akvária

a nikotin rybičky zahubil.

Druhý průvodce otevřel oči, odložil zbraň a  vykulil se

z postele. Letargie jej rázem přešla. Nahmatal vypínač, roz

svítil a přešel k malému akváriu na nedalekém stolku. Pět

zlatých rybiček plavalo ve vodě břichem vzhůru a mezi nimi

nedopalek cigarety.

Poskytneme ti ještě jeden důkaz. Evans ti jednou poslal

zašifrovaný dopi