načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Temný karneval – Ray Bradbury

Temný karneval

Elektronická kniha: Temný karneval
Autor: Ray Bradbury

Temný karneval představuje autorovu ranou tvorbu - povídky původně publikované v časopisech v roce 1947 vyšly jako Bradburyho knižní prvotina. Jeho strašidelné příběhy mají kouzlo amerického Haloweenu, něco z dětského pohledu na svět - a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 337
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The dark carnival ... přeložili Petr Caha, Jarmila Emmerová, Jiří Hanuš, Josef Hořejší, Tomáš Korbař, Stanislava Menšíková a Vojtěch Pala
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0941-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Temný karneval představuje autorovu ranou tvorbu - povídky původně publikované v časopisech v roce 1947 vyšly jako Bradburyho knižní prvotina. Jeho strašidelné příběhy mají kouzlo amerického Haloweenu, něco z dětského pohledu na svět - a dětské chuti se bát - a většina má moc působit mrazení v zádech při pohledu na věci tak obyčejné, jako je rodinná sešlost, nemluvně, akvadukt, jezero nebo vítr. Povídky souborně vycházejí v češtině poprvé, v revidovaných či nových překladech. Každá je navíc doplněna úvodem, v němž autor vysvětluje okolnosti jejího vzniku a zdroj inspirace.

Popis nakladatele

Ačkoli byl Ray Bradbury především mistrem žánru science fiction, ve své tvorbě se neomezoval pouze na něj. Temný karneval z roku 1947 je jeho vůbec první publikovanou sbírkou povídek a Bradbury se v ní čtenářům představuje jako autor hororových a strašidelných příběhů, v nichž nechybí krev, mystika, humor, hrůzostrašné bytosti a tvorové, ale také Bradburyho nezaměnitelná poetika a melancholie. Souborně vycházejí povídky v češtině poprvé.

Část povídek byla přeložena nově, několik z nich do češtiny vůbec poprvé. U zbývajících příběhů bylo využito již existujících překladů, které se objevily v dříve vydaných výborech z Bradburyho díla či v jiných antologiích hororových příběhů. Do českého překladu oproti originálu není zařazena povídka „Mezidobí“ (Interim), která je součástí Marťanské kroniky, a povídka „Noc“ (The Night), která je součástí Pampeliškového vína.

Přeložili Petr Caha, Jarmila Emmerová, Jiří Hanuš, Josef Hořejší, Tomáš Korbař, Stanislava Menšíková, Vojtěch Pala

Zařazeno v kategoriích
Ray Bradbury - další tituly autora:
451 stupňů Fahrenheita 451 stupňů Fahrenheita
Martian Chronicles Martian Chronicles
Marťanská kronika Marťanská kronika
 (e-book)
Marťanská kronika Marťanská kronika
 (audio-kniha)
Marťanská kronika Marťanská kronika
Ray Bradbury BOX Ray Bradbury BOX
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Temný karneval

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Ray Bradbury

Temný karneval – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


(3) patit ul

Ilustrace z titulky



(5) titulka

Temný karneval

Ray Bradbury

Logo Plusu


Copyright 1947, 2001, by Ray Bradbury

Copyright 1947, by Harper’s Magazine

Copyright 1946, 1947, by Mademoiselle and Street and Smith, Inc.

Copyright 1946, by Popular Publications

Copyright 1943, 1944, 1945, 1946, 1947, by We ird Tale s

Translation © Petr Caha, Jarmila Emmerová, Jiří Hanuš, Josef Hořejší,

Tomáš Korbař – dědicové c/o DILIA, Stanislava Menšíková, Vojtěch Pala

Cover design © Milan Malík / www.mimo.cz, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-259-0941-6

ISBN e-knihy 978-80-259-0965-2 (1. zveřejnění, 2018)


GRANTU M. BEACHOVI



B

RODINNÁ SEŠLOST Říjen 1946 „Rodinná sešlost“ je úžasná povídka, protože jsem ji napsal pro časopis Weird Tales a tehdy jsem byl jedním z jejich „hlavních“ autorů. Dotáhl jsem to na dvacet dolarů za povídku, stával se ze mě boháč, zvedli mi honorář z půl centu za slovo na penny za slovo. Povídku jsem napsal, poslal jsem ji a oni mi ji VRÁTILI – ně co takového prý není pro ně, není to tradiční duchařský příběh. Poslal jsem povídku do Mademoiselle a přišel mi telegram, že tahle povídka se do jejich časopisu nehodí, ale hodlají prý po změnit časopis, aby se hodil k povídce. Sestavili tedy číslo halloweenové a přizvali do něho různé další spisovatele – Kay Boyle jim napsal článek a získali Charlese Addamse, aby udělal dvoustránkovou ilustraci. Tím mi pomohli představit se literární společnosti v New Yorku, protože moji povídku objevil mezi spoustou sentimentálních kýčů v Mademoiselle Truman Capote. Byl tehdy redakčním poslíčkem. „Přicházejí,“ řekla Cecy, ležící na zádech v posteli.

„Kde jsou?“ zavolal Timothy ode dveří.

„Někteří z nich nad Evropou, jiní nad Asií, ještě jiní nad ostrovy a další nad Jižní Amerikou!“ řekla Cecy, oči zavřené, řasy dlouhé, hnědé a rozechvělé, ústa otevřená, aby z nich mohla unikat rychle šeptaná slova. 10 ----- 11

Timothy přistoupil blíž po holých vrzavých prknech pokoje v patře. „Kdo to je?“

„Strýček Einar a strýček Fry, a tamhle je bratranec William, a teď vidím Fruldu a Helgar a tetu Morgianu a sestřenici Vivian, a vidím strýčka Johanna! Všichni spěchají sem!“

„Jsou vysoko na obloze?“ křičel Timothy a jeho malé šedé oči plály. Jak tam stál u postele, nevypadal na víc než čtrnáct let. Zvenčí vanul vítr a dům byl temný, osvětlený jen září hvězd.

„Přilétají vzduchem a putují po zemi v mnoha podobách,“ odpověděla Cecy ze spánku. Ležela bez hnutí v posteli, vmýšlela se do svého nitra a tlumočila, co tam vidí. „Vidím bytost podobnou vlku, která se brodí temnou řekou – mělčinou –, teď je právě nad vodopádem, její srst se leskne ve světle hvězd. Vidím hnědý dubový list, který vítr nese vysoko po obloze. Vidím letět malého netopýra. Vidím mnoho jiných tvorů běžících pod stromy v lese a míhajících se v nejvyšších větvích, všichni míří sem!“

„Budou tady do zítřejšího večera?“ Timothy vzrušeně svíral okraj prostěradla. Pavouk mu na klopě poskakoval jako černé kyvadlo, tančil vzrušením. Timothy se sehnul k sestře. „Budou tady včas na rodinnou sešlost?“

„Ano, ano, Timothy, ano,“ vzdychla Cecy. Ztuhla. „Už se mě na nic neptej. Jdi teď pryč. Nech mě cestovat po místech, která mám nejraději.“

„Díky, Cecy,“ řekl. Vyšel na chodbu a pak se rozběhl do svého pokoje. Rychle si ustlal postel. Probudil se teprve před několika minutami, při západu slunce, a když vyšla první hvězda, běžel se podělit o své vzrušení z chystané slavnosti s Cecy. Teď spala tak klidně, že ji ani neslyšel.

Když si Timothy umýval obličej, pavouk visel na stříbrném lasu z jeho krku. „Jen si to pomysli, Pavy, zítra bude svátek Všech svatých!“

Zvedl hlavu a podíval se do zrcadla. Jeho zrcadlo bylo jediné, které bylo v domě povolené. Byl to matčin ústupek jeho ‚nemoci‘. Ach, kdyby jen nebyl tak postižený! Otevřel ústa a prohlédl si ubohé, nevyhovující zuby, kterými ho příroda obdařila. Vypa

B

daly spíš jako kukuřičná zrnka, kulaté, měkké a bledé v jeho čelistech. A jeho špičáky nestály za nic! Něco z jeho dobré nálady ho opustilo.

Už byla úplná tma a on musel zapálit svíčku, aby viděl. Cítil se vyčerpaný. Poslední týden žila celá Rodina podle zvyklostí Starého světa. Spali ve dne, při západu slunce se probouzeli, aby vyšli ven. Pod očima měl modré kruhy. „Není to se mnou dobré, Pavy,“ řekl tiše drobnému stvoření. „Nemůžu si ani zvyknout spát ve dne jako ostatní.“

Zvedl svíci. Ach, mít tak silné zuby s tesáky jako ocelové hřeby. Nebo silné ruce, nebo aspoň silnou mysl. Umět tak svobodně vysílat svou mysl jako Cecy, zatímco by ležel na měkké posteli a spal. Ale neuměl to, byl nedokonalý, byl nemocný. Dokonce – zachvěl se a pozvedl svícen výš – se bojí tmy. Jeho bratři nad ním ohrnovali nos. Bion, Leonard a Sam. Smáli se mu, protože spal v posteli. U Cecy to bylo jiné; její postel patřila k pohodlí, které potřebovala, aby se mohla soustředit a posílat mysl svobodně na lov. Ale spal Timothy jako ostatní v báječných leštěných truhlách? Nespal! Matka mu dovolila, aby měl svou vlastní postel, svůj vlastní pokoj, svoje vlastní zrcadlo. Není divu, že se ho Rodina stranila jako světcova kříže. Kdyby mu aspoň na zádech vyrostla křídla. Svlékl si košili a záda si prohlédl. A znovu si povzdechl. Bylo to beznadějné. Úplně.

Z přízemí se ozývaly tajemné a záhadné zvuky. Šustění černého flóru rozvěšovaného ve všech místnostech, na všech stropech a dveřích. Vůně černých voskových svíček stoupala po schodišti se zábradlím.

Matčin hlas, vysoký a pevný. Otcův hlas, který v ozvěně vycházel z vlhkého sklepa. Zvenku přišel do starého venkovského domu Bion a táhl velké dvougalonové kanystry se žbluňkající tekutinou.

„Musím na slavnost, Pavy,“ řekl Timothy. Pavouk se zatočil na konci své hedvábné nitě a Timothy se náhle cítil opuštěně. Mohl leštit rakve, chodit na muchomůrky a pavouky, věšet černý flór, ale až slavnost začne, nikdo si ho ani nevšimne. Čím 12 ----- 13 méně toho nepovedený syn řekne, čím méně ho bude vidět, tím lépe.

Dole proběhla domem Laura. „Rodinná sešlost!“ volala vesele. „Rodinná sešlost!“ Zvuk jejích kroků zněl všude a nikde.

Timothy znovu nakoukl do Cecyina pokoje a viděl, že tvrdě spí. Dolů scházela jen jednou za čas. Většinou zůstávala v poste - li. Báječná Cecy. Hrozně rád by se jí zeptal: „Kdepak jsi teď, Ce cy? A v kom? A co se děje? Jsi za horami? A jaké to tam je?“ Ale místo toho vešel do Ellenina pokoje.

Ellen seděla u stolu, třídila svou sbírku světlých, zrzavých a černých vlasů a malých zahnutých srpků nehtů, které získala jako manikérka v kosmetickém salónu v Mellin Town pět mil odtud. V jednom rohu ležela mohutná mahagonová truhla s jejím jménem.

„Jdi pryč,“ řekla, aniž se na něj vůbec podívala. „Nemůžu pracovat, když na mě civíš.“

„Svátek Všech svatých, Ellen!“ zvolal a snažil se být přátelský. „Jen si to pomysli!“

„Cha!“ Vhodila několik nehtů do malého bílého pytlíku a přilepila na něj nálepku. „Co to pro tebe znamená? Zase budeš strachy bez sebe! Raději se vrať do postele.“

Timothy zrudl. „Musím leštit, pracovat a pomáhat ostatním.“

„Jestli hned nevypadneš, najdeš zítra v posteli tucet syrových ústřic,“ řekla Ellen věcně. „Padej, Timothy.“

Jak se slepý vzteky hnal ze schodů, vrazil do Laury.

„Koukej na cestu!“ procedila sevřenými ústy, ze kterých jí trčelo několik malých hřebíčků s velkými hlavičkami. Zatloukala je do dveří a věšela na ně – bezva fór! – napodobeniny vlčího moru. „Tohle strýčka Einara pořádně vyděsí!“ křikla na všechny.

A byla pryč. Timothy běžel k otevřeným sklepním dveřím a nasál zdola dávku vlhkého, zemitého vzduchu. „Tati?“

„Bylo na čase,“ zavolal na něj jeho otec schodištěm. „Honem poběž dolů, nebo s tím nebudeme hotoví, než sem dorazí!“

Timothy zaváhal jen tak dlouho, aby se zaposlouchal do milionu ostatních zvuků plnících dům. Jeho bratři se prohnali ko

B

lem něj jako vlaky stanicí a přitom na sebe pokřikovali a hádali se. Kdyby stál na jednom místě dost dlouho, celá domácnost by postupně prošla kolem s nejrůznějšími věcmi v bledých rukou. Leonard se svým malým černým doktorským kufříkem, Samuel s velkou zaprášenou knihou vázanou v ebenově černé kůži pod paží a náručí plnou černého flóru a Bion, který mezitím zašel k dodávce venku a teď se vracel s dalšími galony tekutiny.

Otec přestal leštit a podal Timothymu hadr a plechovku s voskem. Zaťukal na velkou mahagonovou truhlu. „Tak pojď a vylešti ji, ať se můžeme pustit do další. Alespoň zaženeš spánek.“

Zatímco Timothy leštil rakev, nakoukl dovnitř.

„Strýček Einar je hodně velký, že, tati?“

„Hm.“

„Jak velký?“

„To si můžeš domyslet z velikosti truhly.“

„Má sedm stop?“

„Moc ti to mluví.“

Timothy leštil rakev. „A váží dvě stě pět liber.“

Otec si odfrknul. „Dvě stě patnáct.“

„Plus místo pro křídla!“

Otec ho odstrčil. „Děláš to špatně. Takhle se to musí. Dívej se!“ Kolem deváté vyšel Timothy ven do říjnového počasí. Ve chví li teplém a chvíli chladném větru se dvě hodiny procházel loukami a sbíral muchomůrky a pavouky.

Prošel kolem malé farmy. Kdyby jen věděli, co se děje v našem domě, pomyslel si při pohledu na zářící okna stavení. Vylezl na pahorek a zahleděl se na město vzdálené několik mil a ponořené do spánku, na bílé okrouhlé hodiny vysoko v dáli na věži kostela. Ani město nic netušilo.

Domů přinesl mnoho sklenic plných muchomůrek a pavouků.

Ve sklepní kapli se sloužil krátký obřad: otec odříkal temné liturgie, matčiny krásné slonovinově bílé ruce se pohybovaly v obráceném požehnání a byly tam všechny děti, kromě Cecy, která ležela nahoře v posteli. Ale Cecy mezi nimi byla také. Dívala 14 ----- 15 se, teď z Bionových očí, teď ze Samuelových, teď z matčiných a pak jste ucítili pohyb a už byla ve vás, jen nakratičko a zase letěla pryč.

Timothy se modlil se sevřeným žaludkem k Temnému.

„Prosím, prosím, pomoz mi, abych vyrostl, pomoz mi, abych byl jako mé sestry a bratři. Nedopusť, abych byl jiný. Kdybych jen dokázal tvořit umělé obrazy z vlasů, jaké tvoří Ellen, nebo způsobit, že se do mě lidi zamilují, jako to dělá Laura, nebo číst podivné staré knihy, jaké čte Sam, nebo pracovat ve váženém zaměstnání, jaké má Leonard a Bion. Nebo ať alespoň jednoho dne založím rodinu, jako ji založili maminka a táta...“ O půlnoci dorazili první příbuzní!

Babička s dědou, až ze Starého světa, veselí a upovídaní. To bylo vítání!

Pak už přicházeli další každou hodinu. Ozývalo se třepotání křídel za oknem, škrábání na přední dveře, klepání na zadní. Zvuky ze sklepa a šelestění z půdy, komínem zavýskl podzimní vítr. Matka naplnila velkou křišťálovou mísu tekutinou. Otec běhal z místnosti do místnosti a zapaloval další voskové svíčky Laura a Ellen přitloukaly na dveře další imitace vlčího moru. A Timothy tam stál uprostřed všeho toho shonu, obličej bez výrazu, ruce spuštěné podél boků se mu trochu třásly, jak těkal očima hned sem a hned zase tam, rychle, rychle! Všechno vidět! Bušení na dveře, smích, temnota, zvuk tekoucího vína, větru, dupot nohou, vítající hlasy ode dveří, drnčení průhledných okenních tabulek, míhající se stíny, další příchody, víření, mizení.

Večírek začínal!

Pět, deset, patnáct, třicet lidí! A šedesát dalších ještě mělo přijít!

„Vida, a tohle musí být Timothy!“

„Cože?“

Studící prsty jej uchopily za ruku. Sklonil se k němu podlouhlý, vousatý obličej. „Kluk jako buk,“ řekl ten muž.

„Timothy,“ řekla matka. „Tohle je tvůj strýček Jason.“

B

„Ahoj, strýčku Jasone.“

„Propáníčka, nepřipadáš mi moc šťastný, synovče Timothy.“

„Jsem v pořádku.“

„Tak děkuji, že jsi mi to řekl, chlapče. Vzmuž se.“ Muž jemně ťukl Timothymu studenou pěstí zespod do brady.

„A tady máme –“ matka odvedla strýčka Jasona pryč. Strýček Jason se obrátil, podíval se na Timothyho přes pláštěm zakryté rameno a mrkl na něj skelným okem.

Timothy osaměl.

Ze vzdálenosti tisíce mil, ve tmě ozářené svícemi, slyšel vysoký, ječivý hlas; to byla Ellen. „A mí bratři, ti jsou ale chytří. Uhodnete, jaké mají zaměstnání, teto Morgianno?“

„Nemám zdání.“

„Pracují v městské márnici.“

„No tohle!“ Zalapání po dechu.

„Ano!“ Pronikavý smích. „Je to k nezaplacení!“

„Báječné!“

Všichni jásali.

Timothy stál velice tiše.

Smích utichal. „Nosí domů potravu pro nás všechny.“

Laura zvolala: „Ano! Víš, jak pracují zaměstnanci pohřebního ústavu, tetičko?“

Teta Morgianna si nebyla jistá podrobnostmi.

„No,“ začala Laura odborně. „Zabodnou do mrtvého malé stříbřité jehly připevněné k červeným gumovým hadičkám a vyčerpají z něj krev. Pak mu do žil napumpují konzervant. Většina pohřebníků tu krev pak spláchne do kanálu. Ale Leonard a Bion ne, kdepak! Oni ji nosí domů v kanystrech pro mámu, tátu a nás všechny. Samozřejmě – Timothy...“

Timothy sebou trhl.

„Ne, ne,“ syčela máma na Lauru.

„Timothy,“ protahovala Laura a váhala vypustit ta slova z úst.

Rozpačité ticho. Pak se hlas strýčka Jasona zeptal: „Ano? Povídej, co je s Timothym?“

„Ach, Lauro, dávej pozor na pusu,“ povzdechla si matka. 16 ----- 17

Laura si toho nevšímala. Timothy zavřel oči. „Timothy – no – Timothy nemá krev rád. Je – choulostivý.“

„Naučí se,“ řekla matka. „Potřebuje jen čas,“ prohlásila pevně. „Je to můj syn a naučí se to. Je mu teprve čtrnáct.“

„Ale já jsem na tom vyrostl,“ řekl strýček Jason a jeho hlas cestoval z jedné místnosti do druhé. Vítr hrál na stromy venku jako na harfy. Na okna bubnoval drobný déšť „... jsem na tom vyrostl,“ opakovalo se ozvěnou do ztracena.

Timothy se kousl do rtu a otevřel oči.

„Ano, je to všechno moje chyba.“ Matka je teď odváděla do kuchyně. „Snažila jsem se ho nutit. Nemůžete k tomu děti nutit, jenom je jim pak špatně a už tomu nikdy potom nepřijdou na chuť. Jen se teď podívejte na Biona, a to čekal až do třinácti, než začal pít –“

Poslední slovo se ztratilo v poryvu větru.

„Chápu,“ zabručel strýček Jason. „Timothy se do toho vpraví.“

„Určitě se do toho vpraví,“ řekla matka vzdorovitě.

Plameny svíček se chvěly, jak se stíny míhaly sem a tam tuctem zatuchlých pokojů. Timothymu bylo zima. Nasál do nosu pach horkého loje, instinktivně sáhl po svíci, vydal se s ní na obchůzku po domě a předstíral, že uhlazuje flór.

„Timothy,“ zašeptal někdo za vzorovanou zdí, syčel, pískal a prozpěvoval ta slova: „Ti-mo-thy sse – bojí – tmy!“ Leonardův hlas. Nenáviděný Leonard! „Takže – mu máma občas – dovoluje vzít si – svíčku. Vidíte je, jak spolu chodí nahoru a dolů po schodech – svíčka a Timothyho dvě šedé oči hned za plamínkem – blízko kvůli teplu a barvě – září.“

„Mám svíčky rád, to je všechno,“ odpověděl Timothy vyčítavým šeptem.

„Bude v pořádku. Děti jsou děti,“ říkal tetin hlas daleko ve tmě jídelny.

Další hluk, další smích, další hromy! Kaskády pronikavého smíchu! Bušení, klepání a křik a šustění šatů a pláštěnek! Čelními okny dovnitř vnikla lepkavá mlha jako dým z vypáleného děla! Z mlhy se vynořil vysoký muž a složil křídla.

B

„Strýčku Einare!“

Timothy vyrazil na svých hubených nohou přímo do mlhy pod zelenou pavučinu stínů. Vrhl se strýčkovi Einarovi do náručí. Einar ho zvedl do výše!

„Máš křídla, Timothy!“ Vyhodil chlapce lehkého jako pápěří. „Křídla, Timothy: Leť!“ Tváře ostatních zmizely dole. Temnota se roztočila. Dům byl odvát pryč. Timothy se cítil jako vánek. Rozpřáhl ruce. Einarovy prsty ho zachytily a vyhodily ho znovu ke stropu. Ten se řítil dolů jako domek z karet. „Leť, leť!“ vykřikoval Einar hlubokým, silným hlasem. „Leť na křídlech! Křídla!“

Timothy cítil nádhernou agonii v lopatkách, jako kdyby mu tam rostly kořeny, připravené se rozpuknout a vykvést v dlouhé, ještě vlhké blány! Blábolil vzrušením; Einar ho znovu vyhodil do výše!

Podzimní vítr vtrhl jako přílivová vlna do domu, roztřásl trámy a způsobil, že svíčky hořící v lustrech rozkmitanými plamínky se povážlivě naklonily a dovnitř vnikl déšť. Stovka příbuzných vykoukla ze všech temných, kouzelných místností a koutů a zavířila kolem ve změti stínů a tvarů, kde si Einar v okolním hukotu pohazoval s dítětem jako s loutkou. „Zamávej křídly! Vzlétni!“

„Dost!“ vykřikl Einar konečně.

Timothy, ohleduplně postavený na prkna podlahy, se nadšeně i vyčerpaně vrhl proti strýčkovi Einarovi a šťastně vzlykal: „Strýčku, strýčku, strýčku!“

„Hezky ses proletěl, co, Timothy?“ Einar pohladil Timothyho po hlavě. „Dobře, dobře.“ Bylo už skoro ráno. Většina z nich už dorazila a byla připravena uložit se přes den k spánku, spát bez hnutí a neslyšně, než slunce zase zapadne a oni budou moci vyskočit ze svých mahagonových truhel a veselit se.

Strýček Einar, následován tuctem jiných, odešel do sklepa. Matka je zavedla dolů k vyrovnaným řadám vyleštěných truhel, 18 ----- 19 které tam stály jedna vedle druhé. Einar, s křídly vlajícími za ním jako plachty v barvě mořské zeleni, se pohyboval chodbou se zvláštním šelestěním; kdykoliv se jeho křídla dotkla nějaké překážky, zazněl zvuk podobný tichému úderu bubenických paliček.

Nahoře Timothy unaveně ležel, přemýšlel a snažil se mít rád tmu. Bylo tolik věcí, které mohl dělat ve tmě a lidé ho za ně nemohli napomínat, protože ho neviděli. Měl rád noc, ale nebyla to bezvýhradná láska: někdy té noci bylo tolik, že křičel odporem.

Ve sklepě zaklapávala mahagonová víka, která zasouvaly na místo bledé ruce. Někteří příbuzní se v koutě třikrát otočili, než ulehli, hlavy na tlapách, oči zavřené.

Vycházelo slunce. Začínal spánek bez oddechování. Západ slunce. Hostina propukla, jako když se probudí hnízdo netopýrů, spousta třepotání, výskání a veselí! Víka truhel odskočila! Ve vlhku sklepa zaduněly kroky! Několik opozdilých hostů bušilo na přední i zadní dveře, byli vpuštěni, omlouvali se.

Pršelo a promočení návštěvníci odkládali své kápě, své deštěm nasáklé klobouky a pokropené pláště Timothymu, který je odnášel do přístěnku, kde visely jako mumifikovaní netopýři, aby uschnuly. Pokoje hlučely bobtnajícím davem. Smích jednoho z bratranců vystřelil z haly, svezl se po zdi salonu, odrazil se, zatočil a vrátil se k Timothyho uším ze čtvrté místnosti, přesný a cynický. Následovala ho salva smíchu!

Po podlaze přeběhla myš.

„Poznal jsem tě, neteři Leibersrouterová!“ prohlásil otec.

Myš zakroužila kolem nohou tří žen a zmizela v koutě. O chvíli později se odnikud zhmotnila krásná žena stojící v rohu místnosti a usmála se na všechny bílým úsměvem.

Něco narazilo do tabule mokrého kuchyňského okna. Sténalo to a plakalo a nepřetržitě to klepalo na sklo, ale Timothy nevěděl, co to je, protože nic neviděl. Ve své představivosti byl venku a nahlížel dovnitř do domu. Pršelo na něj, cítil vítr a svícemi prozářená tma uvnitř ho pohostinně zvala. Začal se tančit val

B

čík: štíhlé vysoké postavy vířily a klouzaly při cizokrajné hudbě. Hvězdičky odlesků tančily na pozvednutých číších; z přilbic se drobily malé hrudky země a na zem dopadl pavouk a tiše přeběhl po podlaze.

Timothy se zachvěl. Byl zase uvnitř domu. Matka na něj volala, aby běžel tam, běžel sem, pomohl, posloužil, teď zase do kuchyně, doskočit pro tohle a doskočit pro tamto, přinést talíře, donést jídlo – další a další –, opatrně, nezakopni, sem a tamhle... kolem něj se rozproudil večírek, ale ne pro něj. Tucty velkých černých postav se natlačily před něj, odstrkávaly ho, přehlížely ho.

Nakonec se sebral a vyklouzl pryč, nahoru po schodech. Stál u Cecyina lůžka. V její dlouhé úzké tváři se nehnul ani sval, byla dokonale klidná. Hruď se jí nezvedala a neklesala. Kdybyste se jí ale dotkli, byla by teplá.

„Cecy,“ oslovil ji tiše.

Odpověděla mu až po třetím zavolání, její rty se maličko rozevřely. „Ano.“ Znělo to velice unaveně, šťastně a zasněně – a vzdáleně.

„Tady je Timothy,“ zašeptal.

„Já vím,“ řekla po dlouhé odmlce.

„Kde jsi dnes v noci, Cecy?“

Když tu otázku dvakrát zopakoval, řekla:

„Daleko na západ odsud. V Kalifornii. V Imperial Valley, u Sal - tonského moře, v kraji bahenních sopek, výparů a ticha. Jsem farmářova žena a sedím na přední verandě. Slunce pomalu zapadá.“

„Jaké to je, Cecy?“

„Slyšíš, jak bahenní sopky promlouvají,“ řekla pomalu, jako kdyby mluvila v kostele. „Bubliny šedé páry zvedají bahno, jako když holohlaví muži vylézají z hustého sirupu a hlavou napřed se vynořují z té vařící kaše. Šedé hlavy praskají jako tenká guma a hroutí se s mlaskavým zvukem vlhkých rtů. A z roztržené tkáně unikají lehoučké kotouče páry. Z hlubin vystupuje pach hořící síry a prastarých časů. Před desítkami milionů let se tudy brodil dinosaurus.“ 20 ----- 21

„Už je pryč, Cecy?“

Koutky Cecyiných klidných, spících rtů se prohnuly nahoru. „Ano, už je pryč. Úplně pryč.“ Slova apaticky splývala z jejích pomalu se pohybujících úst. Žádná jiná její část se ani nehnula, byla naprosto nehybná až na ty chvějící se rty, když odpovídala. „Víš, jak vypadá stahovací střecha kabrioletu, Timothy? Tak přesně tak se vkrádá noc sem do údolí mezi horami. Slunce přes ně zatahuje černou látkovou střechu. Jsem v hlavě té ženy, vyhlížím ven otvůrky v její lebce. Ani neznám její jméno, jak naslouchám tichu. Moře u břehu se nehýbe, jen tam leží, tak klidné, že z něj jde strach. Mlčky nasávám jeho slanost. A mezi prvními hvězdami nade mnou přelétává roj bombardérů a doprovodných stíhaček. Připomínají pterodaktyly s velkými křídly. O kus dál v bažinách trčí železná páteř parního rýpadla – brontosaurus ztuhlý v kovové pantomimě, zírající na hliníkové plazy letící ve výšce. A já pozoruji ty prehistorické tvory a cítím pachy prehistorické kuchyně. Je tu takový klid, takový klid...“

„Jak dlouho v ní zůstaneš, Cecy?“

„Až uslyším, uvidím a ucítím dost. Až nějak změním její život. Žít v ní je jiné než žít kdekoliv jinde na světě. Její údolí s malým dřevěným domkem je svět úsvitu. Na západě, severu i jihu se zvedají černé hory, které to její velké, vznešené údolí úplně obklopují. Moře lemují dvě betonové cesty, vyprázdněné válkou. Jednou za půl hodiny tu vidím projet auto s rozsvícenými světlomety, ale za ním se zase zavře tma. Celý den sedím na verandě, sleduju, jak se stíny vzdalují od stromů, spojují se a se západem slunce se z nich stává jedna obrovská noc. Čekám, až se můj manžel vrátí z města. Moře u břehu je nehybné, slané a nevydává žádný zvuk. Občas z něj vyskočí ryba, světlo hvězd zachytí její šupiny a s plesknutím zase spadne zpátky. Údolí, moře, pár vozů, dřevěná terasa, moje houpací židle, já a ticho.“

„A co teď, Cecy?“

„Teď vstávám,“ řekla.

„Ano?“

„Odcházím z terasy, mířím k bahenním sopkám. Nade mnou

B

přelétá další roj letadel, vrtule vrčí a jejich hluk se rozléhá do všech stran. Odnesly ticho s sebou a ten zvuk mi proniká do kostí.“

„A teď?“

„Teď jdu ke dřevěné plošině, kde před válkou stávali turisté a dívali se, jak se z bahna zvedají šedivé bubliny. Moje nohy vydávají na prknech dutý zvuk.“

„Teď?“

„Teď jsou sirné výpary všude kolem mne. Bubliny vystupují na povrch v celých hroznech a ten se pak zase uhlazuje. Kolem letí pták a smutně křičí. Najednou jsem v tom ptákovi! Letím pryč! A jak letím, svými novými korálkovými očky vidím, jak žena pode mnou dělá další dva nebo tři kroky přes okraj plošiny a do bahenních sopek! Slyším zvuk, jako když balvan pleskne do taveniny! Letím dál a ten zvuk mne nezajímá. Kroužím. Jak letím zase zpátky, zahlédnu její bílou ruku, kroutí se jako pavouk a mizí v louži šedé lávy. Láva se nad ní zavírá.

Teď letím domů, rychle, rychle!“

Něco silně udeřilo do okna a Timothy vzhlédl.

Cecy zeširoka otevřela oči, zářící, šťastné, veselé.

„A teď jsem doma!“ řekla. Ležela na polštáři a nějakou dobu pohybovala jenom očima. Konečně uviděla Timothyho. „Už rodinná sešlost začala?“ zeptala se.

„Jsou tu všichni.“

„Tak proč jsi tedy nahoře?“ Vzala ho za ruku. „No?“ Vychytrale se usmála. „Požádej mě. No tak, do toho, požádej mě, o co jsi mě sem přišel požádat.“

„Nepřišel jsem tě požádat o nic,“ odpověděl. „No, skoro o nic. Já, ehm, Cecy!“ Vytrysklo to z něj v jediném rychlém proudu. „Chtěl bych na večírku udělat něco, aby si mě všichni všimli, něco, čím bych je zaujal, za co by mě vzali mezi sebe, ale nic takového neumím a já se cítím tak hloupě, a tak jsem si myslel, že bys mohla...“

„Můžu,“ řekla, přivřela oči a na tváři se jí objevil úsměv. „Postav se rovně a stůj velice klidně.“ Poslechl ji. „Teď zavři oči a nemysli na nic.“ 22 ----- 23

Stál úplně rovně a nemyslel na nic, nebo alespoň myslel na to, že na nic nemyslí, což bylo skoro totéž.

Vzdychla.

„Půjdeme teď dolů, Timothy?“

Cecy do něj vklouzla jako ruka do rukavičky. „Dívejte se všichni!“

Timothy pozvedl křišťálovou číši teplého rudého vína, vína, které bylo destilováno v žilách a srdeční sval jej čerpal do přemýšlejících mozků.

Držel sklenici, dokud se všichni v domě neotočili a nedívali se na něj. Tety, strýci, bratranci, bratři, sestry!

Pak obsah číše vypil jediným douškem.

Ukázal rukou na sestru Lauru. Odolal jejímu pohledu a šeptal na ni tichým hlasem, kterým ji udržoval strnulou a mlčící. Když kráčel k ní, cítil se velký jako stromy. Večírek, vír zábavy, začal utichat. Všichni se semkli kolem něj a čekali. Ze všech pokojů vyhlížely obličeje. Nesmály se. V matčině tváři byl úžas. Otec vypadal zmateně, ale potěšeně a tvářil se každým okamžikem pyšněji.

Timothy vzal Lauru za ruku a ona se nebránila, v očích měla skelný pohled. Mluvil a táhl si ji k sobě, pomalu jí zvrátil hlavu a odhalil její dlouhé bílé hrdlo.

Sklonil se nad její krční tepnu a jemně ji kousl.

Plamínky svící se opile zachvěly. Vítr zakvílel pod střechou. Příbuzní ve tmě zírali, stahovali se blíž a pak zírali dál.

Pustil Lauru, otočil se, strčil si do úst muchomůrku, polkl ji a pak začal mávat rukama jako křídly. „Podívej se, strýčku Einare! Konečně můžu létat!“ Divoce tloukl rukama. Nahoru a dolů, kopal nohama. Pod ním se leskly zírající obličeje.

Než si to uvědomil, byl na okraji schodiště a slyšel, jak jeho matka hluboko pod ním křičí: „Zastav se, Timothy!“

„Hej!“ zvolal Timothy, skočil přes okraj propasti a házel sebou ve vzduchu.

V půli cesty dolů se křídla, o kterých si myslel, že je má, rozplynula. Zaječel.

B

Strýček Einar ho zachytil.

Timothy se zmítal v rukou, které ho svíraly. Proti jeho vůli se mu z úst hrnula slova.

„Tady je Cecy! Tady je Cecy!“ oznamoval ječivě. „Cecy! Přijďte mne všichni navštívit! Nahoru, první pokoj vlevo!“ A pak dlouhý trylek jejího vysokého smíchu. Timothy se marně pokoušel umlčet hlas jazykem, rty.

Všichni se teď smáli. Einar ho postavil na zem. Timothy se prodíral temným zástupem příbuzných, kteří se hnali nahoru po schodech, aby pogratulovali Cecy, a rozkopl přední dveře dokořán. Jeho matka za ním úzkostlivě volala.

Plesk! vyletěl z něj oběd přímo na studenou zem. „Cecy, já tě nenávidím, nenávidím tě!“

Ve stodole, v hlubokém stínu, vyzvracel Timothy všechno, co snědl, zhroutil se na hromadu voňavého sena a hořce vzlykal. Pak zůstal nehybně ležet. Z kapsy jeho košile, z úkrytu v krabičce od sirek, kterou používal jako své útočiště, se vyplížil pavouk. Přešel po Timothyho ruce, vyšplhal mu po krku k uchu a vlezl dovnitř, aby ho polechtal.

Timothy potřásl hlavou. „Nech toho, Pavy, nech toho.“

Lehoučký dotek nesmělé pavoučí nohy na jeho ušním bubínku způsobil, že se Timothy roztřásl. „Nech toho, Pavy!“ zavzlykal už o trochu méně.

Pavouk se vydal dolů po jeho skráni, na chvíli se zastavil u je - ho nosních dírek, jako by hledal mozek, a potom si vylezl na špičku Timothyho nosu, tam se usadil a díval se na něj svýma smaragdově zelenýma očima, dokud se chlapec nerozesmál.

„Jdi pryč, Pavy!“

Pavouk se místo toho snesl na jeho rty a šestnácti jemnými pohyby utkal stříbřité vlákno sem a tam přes Timothyho ústa.

„Mmmmmm,“ křičel Timothy.

Timothy se posadil, seno zašustilo. Bylo po dešti a kraj zalévalo jasné měsíční světlo. Z velkého domu slyšel tichý oplzlý smích, jak začali hrát Zrcadlo, zrcadlo. V té hře bylo o stěnu 24 ----- 25 opřeno velké zrcadlo. Timothy slyšel tlumený a nezřetelný křik, jak se hráči snažili mezi sebou odhalit ty, kdo neměli odraz a nikdy se proto v zrcadle neuvidí.

„Co budeme dělat, Pavy?“ pavučina na jeho ústech se zpřetrhala.

Pavy dopadl na zem a rychle se rozběhl směrem k domu. Timothy jej dohonil a vrátil ho do krabičky v kapse košile. „No dobře, Pavy. Tak půjdeme zpátky. A užijeme si to, ať se děje co se děje.“

Z platanu spadla zelená plachta a přimáčkla Timothyho, který právě přicházel kolem, k zemi. „Strýčku Einare!“

„Timothy.“ Křídla se rozprostřela, zaškubala sebou a zavířila jako buben. Timothy se vznesl lehce jako náprstek a náhle seděl Einarovi na ramenou. „Netrap se tím, synovče Timothy. Každý jedná po svém, každý tak, jak mu velí přirozenost. Oč lepší věci čekají na tebe. Oč bohatší. Pro nás je svět mrtvý. Viděli jsme jej až příliš mnoho, věř mi. Pro nás má jen jedinou barvu: šedou. Život je nejlepší pro toho, kdo žije krátce. Každá unce je potom cennější, Timothy, to si pamatuj.“

Od půlnoci ho strýček Einar nosil po domě, z pokoje do pokoje, mával, zpíval. Dav pozdních příchozích rozproudil oslavy nanovo. Byla tam pra-pra-pra-pra a ještě tisíckrát prababička zabalená v egyptském rubáši, role plátěného obvazu obtáčely její křehké, temně hnědé, jakoby ptačí kosti. Neřekla ani slovo, jen tam stála opřená o zeď jako spálené žehlicí prkno, oční důlky upřené do dáli, vědoucí, tiše světélkující. U snídaně ve čtyři hodiny ráno pak tisíckrát prababička těžce usedla do čela nejdelšího stolu a všichni jí pantomimicky připíjeli rudým vínem.

Davem se po celou dobu proplétal děda Tom, lechtal mladé neteře, mačkal je a žužlal jim krky a ve tváři se mu časem objevil výraz nesnesitelného zoufalství. Chudák děda, bezzubý ve své branži!

Početní mladí bratranci popíjeli punč z křišťálové mísy. Jejich pichlavé olivové oči, špičaté, ďábelské obličeje a kučeravé bronzové vlasy se nakláněly přes stůl, jejich pevná i měkká, napůl

B

dívčí a napůl chlapecká těla se tiskla k sobě navzájem, jak nevraživě a chlemtavě pili.

Laura a Ellen provozovaly v hluku vínem zjitřené nálady salonní drama se strýčkem Fryem. Představovaly v něm nevinné panny na procházce, když zpoza stromu (sestřenice Anna) vyskočil upír (strýc Fry). Upír se na nevinné dívčiny usmál.

Kampak jdou?

Jen tak cestičkou kolem řeky.

Může je doprovodit?

Může, když bude hodný.

Kráčel mezi nimi, potutelně se usmíval a občas si olízl rty.

Právě se připravoval jednu z nich napadnout (u řeky), když se na něj nevinné dívčiny vrhly, srazily ho na zem a vysály z něj všechnu krev do poslední kapičky. Pak seděly na břehu na jeho mrtvole jako na lavici a smály se, až se za břicho popadaly.

Stejně jako všichni ostatní na rodinné sešlosti.

Skučení větru zesílilo, hvězdy zářily s divokou intenzitou, zvuky se zdvojovaly ozvěnou, tance se zrychlily, pijáci k sobě začínali být přátelštější. Pro Timothyho toho bylo tolik k slyšení a dívání. Víření v temnotách, ruch, tváře, které se objevovaly a zase mizely. Jeho maminka byla všude, půvabná, vysoká a elegantní, ukláněla se a neslyšně klouzala, a táta se zase staral, aby byly všechny číše stále plné.

Děti hrály Rakve. Rakve se postavily do řady a děti pochodovaly kolem, Timothy s nimi. Do pochodu jim vyhrávala flétna. Rakve byly jedna po druhé ubírány. Jak se děti rvaly o jejich vyleštěná nitra, odpadli dva, čtyři, šest, osm soutěžících, až zůstala jen jedna jediná rakev. Timothy kroužil opatrně kolem ní se svým bláznivým bratrancem Robym. Pak melodie flétny utichla. Timothy skočil do rakve jako sysel do nory a všichni začali bouřlivě tleskat.

Číše se znovu zaplnily vínem.

„Co je s Lotte?“

„Lotte? Copak jste to ještě neslyšeli? To je báječná historka!“

„Kdo je Lotte, mami?“ 26 ----- 27

„Huš. Sestra strýčka Einara. Ta s křídly. Pokračuj, Paule.“

„Lotte nedávno letěla nad Berlínem a sestřelili ji, protože si ji spletli s britským letadlem.“

„Spletli si ji s letadlem!“

Tváře splaskávaly, plíce se nafukovaly a vyfukovaly, dlaně plácaly o stehna. Smích byl jako větrná jeskyně.

„A co Carl?“

„Ten malý, co žil pod mostem? Ach, chudák Carl. Kdepak zůstalo v Evropě místo pro Carla? Všechny mosty někdo vyhodil do povětří. Carl je buď mrtvý, nebo bezdomovec. Dnes je v Evropě víc uprchlíků, než oči smrtelníků vidí.“

„Pravda, pravda. Tak všechny mosty? Chudák Carl.“

„Poslouchejte!“

Společnost zadržela dech. Daleko ve městě rozezněly hodiny svou zvonkohru oznamující šestou hodinu ranní. Večírek končil. Jak se melodie hodin blížila ke konci, stovka hlasů začala jako na povel zpívat písně, které byly čtyři sta let staré, písně, které Timothy nemohl znát. Zavěsili se do sebe, pomalu kroužili po místnosti a zpívali a někde v mrazivé dálce města hodiny dozvonily a ztichly.

Timothy zpíval.

Neznal slova, neznal melodii, a přitom jeho slova i melodie zněly správně: plně, vysoko a hlasitě.

Na konci sloky pohlédl nahoru nad schodiště a uviděl, jak se v poschodí zavřely dveře.

„Díky, Cecy,“ zašeptal.

Naslouchal.

Pak řekl: „To je v pořádku, Cecy. Odpuštěno. Vždyť tě znám.“

Pak se uvolnil a nechal ústa, aby se pohybovala, jak chtějí, a slova mu z nich vycházela sama, rytmicky, čistě, melodicky.

Všichni se začali loučit, propukl obvyklý shon. Maminka, táta a bratři a sestry stáli u dveří, vážní, ale šťastní, potřásali rukou všem příbuzným a líbali je na tvář. Nebe za otevřenými dveřmi se barvilo východem slunce. Dovnitř vnikl studený vzduch.

B

Timothy byl znovu přinucen poslouchat ten hlas, a když skončil, přikývl a řekl: „Ano, Cecy. To by se mi líbilo. Děkuji.“

A Cecy mu pomohla vstoupit do těl ostatních, do jednoho po druhém. Najednou byl v těle strýčka Frye u dveří, ukláněl se a tiskl rty na maminčiny bledé prsty, díval se na ni z jeho vrásčité tváře. Pak ukročil do větru, ten se ho chopil a odnesl ho ve víru listí nad dům k čekajícím kopcům. Město se mihlo hluboko pod ním.

V příštím okamžiku byl Timothy v jiném těle, u dveří, loučil se. Bylo to tělo jeho bratrance Williama.

Uvnitř něj skákal po prašné cestě, rychlý jako závan dýmu, cítil, jak jeho rudé oči hoří, jeho huňatý kožich je ojíněný ránem, jeho měkké tlapy se zvedají a dopadají do trávy s tichou jistotou, lehce oddechuje, zase přes vršky a do rokle, a pak mizí pryč...

... a ocitl se v dlouhých chladných dutinách strýčka Einara, z nějž vyhlížel jeho chápavýma, pobavenýma očima. A zvedal ze země malé bledé tělo Timothyho. Zvedal sám sebe, skrze Einara! „Nezlob maminku, Timothy. Občas tě navštívím.“

Rychleji, než zavíří stránky knihy, rychleji, než utíká ten vlčí tvor na polní cestě, tak rychle, že se země pod ním rozmazala a poslední hvězdy na nebi se roztočily, mávla blanitá křídla a Timothy vzlétl jako oblázek v ústech strýčka Einara a doprovázel jej na části jeho úžasné cesty.

Vrátil se do svého těla.

Křik a smích postupně slábl a vytrácel se. Jitro se hlásilo o svá práva. Všichni se objímali a pokřikovali a říkali si, jak je pro ně na světě čím dál méně místa. Byly doby, kdy se setkávali každý rok, ale teď uplynula celá desetiletí, aniž se viděli. „Nezapomeňte!“ křičel někdo, „setkáme se v roce 1970 v Salemu!“

Salem. Timothyho ochromená mysl to slovo převalovala. Salem – 1970. A bude tam strýček Fry a babička a děda a tisíckrát prababička ve svém vysušeném rubáši. A maminka a táta, Ellen, Laura, Cecy, Leonard, Bion a Sam a všichni ostatní. Ale bude tam i on? Bude tak dlouho žít? Může si být jistý, že se toho dožije? 28 ----- 29

S posledním slábnoucím závanem větru všichni zmizeli, tolik vlajících šátků, tolik třepotajících se savců, tolik zvadlých listů, tolik poskakujících vlků, tolik kňučivých a pištivých zvuků, tolik šíleností, přízraků a nočních můr.

Maminka zavřela dveře. Laura zvedla koště.

„Ne,“ řekla maminka. „Uklidíme až v noci. Teď se všichni potřebujeme vyspat.“

Táta odešel do sklepa a za ním i Laura, Bion a Sam. Ellen šla nahoru, stejně jako Leonard.

Timothy se šoural flórem ozdobenou halou. Hlavu měl svěšenou. Když procházel kolem zrcadla, které použili na večírku, uviděl sám sebe, bledou smrtelnost vepsanou v obličeji. Byla mu zima a třásl se.

„Timothy,“ řekla maminka.

Zastavil se na schodech. Přistoupila k němu a dotkla se rukou jeho tváře. „Synáčku,“ řekla. „Máme tě rádi. Pamatuj si to. Všichni tě máme rádi. Nezáleží na tom, že jsme jiní, nezáleží na tom, že nás jednoho dne opustíš.“ Políbila ho na tvář. „A až zemřeš, budou tvé kosti ležet nerušeně, na to dohlédneme. Budeš ležet v klidu navždy a já se na tebe přijdu podívat na každý svátek Všech svatých a ujistím se, že budeš odpočívat v pokoji.“

Domem zazněl skřípot dveří z leštěného dřeva a pak duté zadunění, jak se přibouchly.

Dům ztichl. V dáli se s ozvěnou honil mezi kopci štěbetající vítr s posledním nákladem drobných temných netopýrů.

Timothy stoupal po schodech, bral jeden po druhém a cestou tiše plakal.

B

KOSTRA

Září 1945

Šel jsem k doktorovi, protože mě bolelo v krku a cítil jsem se

blbě. On mi krk prohlédl a řekl: „Nic vážného, máte to trochu za

růžovělé... jděte domů, vemte si pár aspirinů, sem už chodit ne

musíte.“ Já na to: „No jo, ale já tady cítím všechny svaly a vazy.“

A on řekl: „To je úplně normální. Na těle je spousta věcí, které

jste dosud nebral na vědomí, třeba loket, volné žebro, medulla

oblongata.“ Tak jsem z ordinace vypadl a uvažoval jsem, co dělá

moje volné žebro, medulla oblongata a taky kolenní čéška. A to

lik jsem na to myslel, že když jsem dorazil domů, napadlo mě:

„Bože můj, vždyť já mám v sobě KOSTRU!“ Název byl na světě

a já jsem sedl a napsal povídku. Trvalo mi to dva dny.

K doktorovi se rozhodně měl znovu vypravit dřív. Pan Harris

vešel do domu, u schodiště zbledl, a jak stoupal nahoru, všiml

si šipky, na níž stálo zlatými písmeny Dr. Burleigh. Jestlipak

dr. Burleigh zase vzdychne, až k němu vejde do ordinace? Je tu

letos teprv podesáté a co si vlastně dr. Burleigh stěžuje, vždyť

mu za návštěvy platí!

Když pana Harrise uviděla sestra, přelétl jí po tváři pobavený

úsměv, po špičkách došla ke dveřím z mléčného skla, otevřela

je a strčila dovnitř hlavu. Harris měl dojem, že ji zaslechl říkat:

„Hádejte, kdo tu je, pane doktore,“ a že doktor potichu nabrouše

ně odpověděl: „Proboha, už zas?“ Harris rozčilením polkl. 30 ----- 31

Když vešel do ordinace, dr. Burleigh přezíravě spustil: „Máte zase bolesti v kostech, já vím!“ Nevrle se zamračil a posunul si na nose brýle. „Milý pane Harrisi, už jsme na vás vyzkoušeli úplně všechno, nejlepší antibakteriální kartáčky, jaké věda zná. Vy jste jen nervózní. Podívejte se na své prsty. Moc kouříte. Dýchněte na mě! Jíte moc proteinů. Podívejte se, jaké máte oči. Málo spíte. A moje rada? Spěte pořádně, dejte pokoj s proteiny, přestaňte kouřit. Účet dělá deset dolarů.“

Harris rozmrzele stál a nehýbal se.

Doktor vzhlédl od svých papírů. „Vy jste tu ještě? Říkám vám, že jste hypochondr. Tak, a už to dělá jedenáct dolarů.“

„Ale jak to, že mě ty kosti tak bolí?“ zeptal se Harris.

Dr. Burleigh se k němu obrátil jako k dítěti: „Podívejte, když máte namožený sval, tak si na něj pořád saháte, děláte si hlavu, co s ním máte, a třete si ho. Čím víc se o něj staráte, tím je to horší. Jakmile necháte sval svalem, bolest zmizí. Uvědomíte si, že většinu těch bolestí jste si přivodil sám. S vámi je to zrovna tak, můj milý. Nepozorujte se tolik. Hleďte si víc života. Vypadněte odtud a jeďte si vyřídit věci do Phoenixu, nosíte to v hlavě už kolik měsíců. Cestování vám prospěje!“ O pět minut později pan Harris v malém obchůdku netrpělivě listoval v telefonním seznamu. Od takových zaslepených bláznů, jako je Burleigh, se člověk nedočká pochopení, i kdyby k nim chodil sto let! Jel prstem po sloupci s nadpisem SPECIALISTÉ NA CHOROBY KOSTÍ a tam objevil M. Muniganta. Munigant neměl u jména ani MUDr., ani jiný akademický titul, zato jeho ordinace byla odtud jen pár kroků. Třetí ulicí zahnout doleva.

M. Munigant byl malý a tmavý jako jeho ordinace. A stejně jako jeho ordinace byl i on načichlý jodoformem, jódem a podobnými pachy. Ale byl trpělivý posluchač, naslouchal Harrisovi a v dychtivých očích mu jen hrálo, a když pak odpovídal, mluvil s přízvukem a zdálo se, jako by při každém slově lehce sykl – zřejmě neměl docela v pořádku chrup. Harris mu všechno vypověděl.

B

M. Munigant přikyvoval. S podobnými případy se už setkal. Kosti v těle. Člověk si normálně kosti neuvědomuje. No ovšem, kosti. Kostra. Velmi komplikovaná záležitost. Je to něco, co způsobuje disharmonii, nesoulad mezi duší, svaly a kostmi. Obtížný problém, sykl M. Munigant. Harris poslouchal jako očarovaný. Konečně našel doktora, který rozumí jeho nemoci! Psychologický problém, řekl M. Munigant. Jako rtuť přeběhl k zašlé stěně a odhalil půl tuctu rentgenových snímků a obrázků lidské kostry. Ukázal na ně. Je třeba, aby si pan Harris uvědomil, v čem je jeho problém. Namířil prstem na tu a onu kost, na ty a ony kosti a ještě na pár dalších.

Obrázky byly dost děsivé. V něčem se podobaly grotesknosti a bezbřehým děsům z Dalího obrazu. Harris se otřásl hrůzou.

M. Munigant pokračoval. Přeje si pan Harris, aby se jeho kostmi zabýval?

„Dalo by se o tom uvažovat,“ řekl Harris.

V tom případě ovšem M. Munigant nemůže panu Harrisovi pomoci dříve, než bude pan Harris ve správném rozpoložení. Z hlediska psychologie si člověk musí být jistý, že pomoc potřebuje, jinak je lékař zbytečný. Nicméně (M. Munigant pokrčil rameny) zkusit se to může.

Harris ležel na stole, ústa měl otevřená. V místnosti zhasla světla a žaluzie sjely dolů. M. Munigant se blížil k pacientovi.

Cosi se dotklo Harrisova jazyka.

Cítil, že se mu čelisti vyvracejí z kloubů. Skřípaly a praskalo v nich. Na zašlé zdi jako by vyskočil jeden z názorných obrazů. Harrise zachvátil náhlý děs. Bezděčně sklapl ústa.

M. Munigant zařval. Harris mu málem ukousl nos. Nemá to cenu. Teď není vhodná chvíle! M. Munigant zase vytáhl žaluzie a bylo na něm vidět, jak strašně je zklamaný. Až se bude panu Harrisovi zdát, že dokáže psychologicky spolupracovat, až bude skutečně potřebovat pomoc a bude M. Munigantovi věřit, že mu pomůže, pak se snad dá něco dělat. M. Munigant napřáhl drobnou ruku. Zatím dělá honorář jenom dva dolary. Pan Harris si to musí pořádně rozmyslet. Tady má schéma, to si vezme domů 32 ----- 33 a prostuduje. Tak se seznámí se svým tělem. Musí se znát do nejmenších podrobností. Musí být stále ve střehu. Kostry jsou nevyzpytatelné a hrozně neskladné. M. Munigantovi se leskly oči. Přeje panu Harrisovi dobrý den. A málem by zapomněl! Nechtěl by si pan Harris vzít na cestu slanou tyčinku? M. Munigant nabídl Harrisovi džbáneček s dlouhými tvrdými slanými tyčinkami a jednu si sám vzal s podotknutím, že chroupáním tyčinek se udržuje v... tedy... v kondici. Na shledanou, pane Harrisi. Pan Harris odešel.

Druhý den byla neděle. Pan Harris po ránu zjistil, že ho tělo bolí daleko víc než dřív. Chvíli si prohlížel zábavné časopisy a pak podrobně zkoumal malý, anatomicky dokonalý náčrt kostry, který mu daroval M. Munigant.

Při obědě ho vyděsila jeho žena Clarissa, prolamovala si jemné a křehké klouby prstů jeden po druhém. Přitiskl si dlaně na uši a vykřikl: „Přestaň!“

Na zbytek odpoledne se stáhl do svého pokoje. Clarissa hrála v salonu bridž se třemi přítelkyněmi, povídaly si a smály se a Harris zatím v ústraní a s rostoucí zvědavostí ohmatával a potěžkával své končetiny. Po hodině zničehonic vyskočil a volal: „Clarisso!“

Měla zvláštní způsob chůze. Do pokoje vždycky přitančila a vlnila tělem tak měkce a mile, že se jí nohy sotva dotýkaly koberce. Omluvila se přítelkyním a zvesela šla k němu. Našla ho až v nejvzdálenějším koutě pokoje a hned viděla, že si dosud prohlíží ten anatomický náčrt. „Ty o tom pořád ještě hloubáš, miláčku?“ zeptala se. „Prosím tě, nech toho.“ Posadila se mu na klín.

Ale ani její krása ho nedokázala vytrhnout ze soustředěných úvah. Potěžkal ji a podezíravě se dotkl její čéšky. Bylo zřejmé, že se pod světlou svěží kůží pohybuje. „Má to takhle být?“ zeptal se a téměř se zalykal.

„Co má takhle být?“ zasmála se. „Myslíš moje čéška?“

„Myslíš, že ti má takhle jezdit po koleně?“

Zkusila to sama. „Vážně jezdí,“ podivila se. „Podívej, vážně jezdí. No tohle!“ Zamyslela se. „Ne. Počkej – nejezdí. Je to asi

B

jen optický klam. Na té kosti se pohybuje kůže, ne naopak. Vidíš?“ ukázala mu ten pohyb.

„Jsem rád, že se ta tvoje taky pohybuje,“ oddychl si. „Už jsem si dělal starosti.“

„S čím?“

Poklepal si na žebra. „Moje žebra nejdou až dolů, tadyhle končí. A našel jsem jich taky pár, co jen tak plandají ve vzduchu!“

Clarissa sepjala ruce pod křivkou drobných ňader.

„To je samozřejmé, hlupáčku, všem lidem tady někde žebra končí. A těmhle legračním krátkým se říká volná žebra.“

„Doufám, že nejsou až moc uvolněná,“ pokusil se o vtip. Chtěl, aby žena už odešla. Měl před sebou další důležité objevy týkající se jeho těla a nechtěl, aby se mu smála.

„Bude to v pořádku. Děkuji ti, že jsi přišla, miláčku,“ řekl ženě.

„Jen zavolej, když mě budeš potřebovat.“ Políbila ho a malým růžovým nosíkem se otřela o jeho.

„To mě podrž!“ Omakal si prsty svůj nos a pak její. „Uvědomila sis to někdy? Nosní kost roste jen takhle daleko. Zbytek vyplňuje chrupavka.“

Nakrčila nosík. „A co má být?“ Poté tanečním krokem vyšla z pokoje.

Cítil, jak mu v pórech na obličeji vyráží pot a v tenkých slaných pramíncích stéká po tvářích. Teď má na pořadu páteř. Přejížděl ji týmž způsobem, jakým ve své kanceláři obsluhoval škálu knoflíků, jimiž přivolával poslíčky. Jenže když stiskl výběžek na páteři, odpověděl mu strach a hrůza, vyřítily se na něj z mi - lionů dveří v jeho mysli, dorážely na něj a otřásaly jeho sebevědomím. Vlastní páteř mu přišla strašně − plná kostí. Jako právě dojedená ryba vykostěná na porcelánové míse. Prsty přejel malé zakulacené výběžky. „Proboha!“

Zuby se mu rozjektaly. Všemohoucí Bože! pomyslel si, jak je možné, že jsem si to neuvědomil dřív? Celá léta chodím jakoby nic, a přitom mám v těle − KOSTRU! Viděl, jak se mu oči před očima rozostřují jako filmy trojnásobně zrychlené. „Jak je mož- 34 ----- 35 né, že všechno na sobě považujeme za samozřejmé? Jak to, že nikdy nepřemýšlíme o svém těle a své existenci?

Kostra! Sněhobílá, článkovaná a tvrdá; odporný, vyschlý, křehký a chřestící přízrak s vydloubanýma očima, lebkou místo obličeje a roztřesenými prsty, klátí se na oprátce v zapomenuté komůrce opředené pavučinami; kostra rozhozená po poušti jako hrací kostky!

Postavil se zpříma, protože nevydržel sedět. Já v sobě mám − chytil se za břicho, pak za hlavu –, já mám v hlavě − lebku! Zprohýbaný krunýř, který svírá můj mozek podobný elektrickému želé, rozpukanou skořápku, v níž vpředu zejí dvě díry jakoby prostřelené dvouhlavňovou puškou! Její kostní dutiny a jeskyně jsou ochranou a místem spočinutí pro můj hmat, čich, zrak, sluch i mysl! Lebka obklopuje můj mozek a povoluje mu vyhlížet ze svých křehkých oken na okolní svět!

Chtělo se mu vyrazit do vedlejší místnosti, jako když liška vtrhne do kurníku, a rozehnat bridžovou společnost, aby se karty rozlétly na všechny strany a vznesly se do vzduchu v chomáčích jako slepičí peří. S největším úsilím v sobě ten impuls potlačil, ale chvěl se po celém těle. Měj rozum, člověče, ovládej se! Učinil jsi určité odhalení, ale nedělej z toho víc, než je třeba, snaž se to pochopit a vyrovnat se s tím. ALE CO TA KOSTRA! křičelo jeho podvědomí. Tu nemůžu hájit. Něco tak sprostého, tak děsného, čeho se každý bojí. Kostlivci každého děsí. Klapou, chřestí a rachtají ve starých zámcích, kde visí z dubových trámů a šelestí ve větru jako kyvadla, jimž na čase nezáleží.

„Miláčku, půjdeš se pozdravit s dámami?“ zavolal na něj jasný a melodický hlas jeho ženy.

Pan Harris vstal. Jeho KOSTRA ho drží zpříma! Ta věc v jeho těle, ten vetřelec, ta hrůza podpírá jeho paže, nohy i hlavu! Bylo mu, jako by těsně za ním stál někdo, kdo tam nemá být. Při každém kroku si uvědomoval, jak je na té Věci v sobě závislý.

„Hned jsem tam, miláčku,“ zavolal slabým hlasem. A sobě poroučel: „Tak dost, vzpamatuj se! Zítra musíš zas do práce. V pátek musíš zajet do Phoenixu. Je to hodně daleko. Stovky mil.

B

A musíš tam vypadat trochu k světu, nebo se ti nepodaří přimět pana Creldona, aby do tvé keramiky něco investoval. Vzchop se, hlavu vzhůru!“

Za pět minut už stál ve společnosti dam a jeho žena ho představovala paní Withersové, paní Abblemattové a slečně Kirthyové. Všechny měly v těle kostru, ale snášely to s naprostým klidem, protože příroda pečlivě skryla nahotu klíční kosti, holeně a stehenní kosti ňadry, lýtky, stehny, účesem a démonickým obočím, naběhlými rty − BOŽE! vykřikl pan Harris v duchu −, když mluví nebo jedí, kostlivec v nich ukazuje své − zuby! To mě nikdy nenapadlo.

„Promiňte,“ zamumlal a vyběhl z pokoje včas, aby stačil zanechat svůj oběd mezi petuniemi v truhlíku. Večer, když se jeho žena svlékala, seděl na posteli a s úzkostlivou péčí si stříhal nehty na nohou i rukou. V těchhle partiích se kostra také tlačí navrch a rozzlobeně prorůstá ven. Něco z téhle teorie zřejmě šeptal polohlasem, protože si vzápětí uvědomil, že jeho žena v negližé vklouzla do postele, objímá ho kolem krku a ospale mu vysvětluje: „Ale miláčku, nehty přece nejsou kosti, je to zrohovatělá pokožka!“

S ulehčením odhodil nůžky. „To rád slyším. Hned je mi líp.“ Obdivně hleděl na zralé křivky jejího těla. „Doufám, že všichni lidé to mají stejné.“

„Ty jsi ten největší hypochondr, jakého znám!“ Přitulila se k ně - mu. „Pojď ke mně. Co ti je? Pověz mamince.“

„Mám něco v sobě,“ odpověděl. „Něco, co jsem − snědl.“ Druhý den celé dopoledne i odpoledne pan Harris ve své kanceláři ve městě s nelibostí třídil kosti svého těla podle délky, tvaru a seskupení. V deset hodin požádal pana Smithe, jestli si může sáhnout na jeho loket. Pan Smith mu vyhověl, ale zatvářil se podezíravě. Po obědě pan Harris požádal slečnu Laurelovou, jestli si může sáhnout na její lopatku, a ona se k němu bez váhání přitiskla, předla jako kotě a zavřela oči v mylné víře, že hodlá 36 ----- 37 okusit i pár dalších anatomických lahůdek. „Slečno Laurelová!“ okřikl ji. „Co si to dovolujete?!“

Když osaměl, přemítal o svém duševním stavu. Právě skončila válka, v zaměstnání je přetažený, budoucnost je nejistá − samé okolnosti, které zřejmě hodně ovlivňují jeho duševní rozpoložení. Měl v úmyslu zanechat zaměstnání a zařídit se pro sebe. Je bez nadsázky nadaný keramik a sochař. Musí se co nejdřív vypravit do Arizony, vypůjčit si od pana Creldona peníze, postavit si hrnčířskou pec a zařídit si vlastní obchod. Je s tím spousta starostí. A k tomu ty jeho stavy! Ale naštěstí padl na M. Muniganta, který je zřejmě ochoten mu porozumět a pomoct. Ale nejdřív se pokusí vyhnat ty představy ze sebe sám a nepůjde ani k Munigantovi, ani k dr. Burleighovi, pokud to nebude opravdu nutné. Ten zvláštní neznámý pocit ho jistě opustí. Seděl a nepřítomně zíral do prázdna. Zvláštní neznámý pocit ho neopouštěl. Naopak sílil.

V úterý a ve středu mu připravila pravé peklo myšlenka, že jeho pokožka, vlasy a podobné přívažky jsou naprosto náhodně nakupené, zatímco kostra, kterou obalují, je dokonalá stavba, výtečně uspořádaná. Čas od času, v určitých momentech, kdy měl rty mrzoutsky stažené, zatížené melancholií, se mu dokonce zdálo, že vidí, jak se na něj skrze svaly a pokožku šklebí lebka. Taková drzost!

„Jdi pryč!“ křičel. „Jdi ode mě! Ty jsi mě dostala, ty jsi mě polapila! Mé plíce, máš je ve svěráku. Nech toho!“

Křečovitě lapal po dechu, jako by mu všechen vzduch z plic vymáčkla žebra.

„Můj mozek − nemačkej ho!“

Strašlivé bolesti hlavy mu drtily mozek a v těsném sevření lebečních kostí si připadal jako v lastuře.

„Moje životně důležité orgány! Proboha, nech mé vnitřnosti! Nepřibližuj se mi k srdci!“ Srdce jako by se krčilo před rytmickými pohyby žeber, která připomínala nahrbené pavouky, pohrávající si se svou kořistí.

B

Když jednou večer Clarissa odešla na schůzi Červeného kříže, zůstal ležet na posteli zalitý potem. Snažil se uvažovat rozumně, ale dosáhl jen toho, že mu v mysli ještě zřetelněji vystoupil rozpor mezi jeho nepořádným zevnějškem a krásnou, bezvadnou, zvápenatělou věcí, kterou má uvnitř.

Kůže: mastná a samá starostlivá vráska.

A všimni si, jak dokonalá, bez poskvrny a sněhobílá je lebka.

Nos: trochu moc široký.

Ale všimni si drobných kostí, které tvoří nos lebky, než se k nim připojí nestvůrná chrupavka, na níž z obou stran visí roz­ pláclý frňák.

Tělo: trochu obtloustlé.

No a podívej na kostru: štíhlá, pružná, účelně řešená v detai­ lu i celku. Orientální slonovina vyřezávaná s vybraným vkusem. Dokonalá a tenká jako rákos.

Oči: vypouklé, obyčejné a bez výrazu.

A teď si laskavě povšimni očních důlků v lebce – hluboké, za­ okrouhlené, chmurné a tiché ostrůvky, vševědoucí a věčné. Za­ hleď se do nich co nejhlouběji a stejně nepronikneš žádnou olov­ nicí na dno jejich tajemné moudrosti. V těch temných jamkách se soustřeďuje všechna ironie, všechen sadismus, všechen život, vše.

Srovnávej. Srovnávej. Srovnávej.

Hodiny se zmítal v křečích. A kostra, křehký a rozvážný filozof, mu klidně vězela uvnitř, neřekla ani slovo, obalená jako choulostivý hmyz v kukle, čekala a čekala.

Pak ho něco napadlo.

„Počkej! Vydrž chvilku!“ vykřikl. „Vždyť ty jsi taky bezmocná. Já tě taky mám ve svých rukou. Můžu tě přimět, abys dělala, co já chci! Nemůžeš tomu zabránit. Řeknu: pohni zápěstím, dlaní a prsty, a − šup − kosti jsou v pozoru a já někomu mávám!“ Dal se do smíchu. „Poručím kosti lýtkové a stehenní, aby se daly do pohybu, a ráz dva tři čtyři, ráz dva tři čtyři − už si to vykračujeme kolem domu. To koukáš!“

Harris se ušklíbl. 38 ----- 39

„Je to rovný boj. Jsme si kvit. Vybojujeme si ho mezi sebou, my dva! Když se to tak vezme, já jsem ta myslící složka!“ Výborně, to je triumf, to si musí zapamatovat. „No ovšem, panebože, ovšem. Já jsem ta myslící složka. I kdybych tě neměl, pořád ještě bych mohl myslet!“

V tom okamžiku mu hlavou projela ostrá bolest. V jeho lebce zvolna narůstal tlak a začala s ním zacházet podle jeho vzoru. Koncem týdne odložil ze zdravotních důvodů cestu do Phoenixu. Vážil se na automatické váze a červená ručička pomalu dojela k číslu sto šedesát čtyři liber.

Zasténal. „To není možné, už deset let vážím sto pětasedmdesát. Nemohl jsem přece zhubnout o jedenáct liber!“ Prohlížel si tváře v zrcátku poďobaném mušinci. Po zádech mu běhal mráz ledového primitivního strachu. „Jen počkej! Však já vím, co ty jsi zač, ty!“

Zahrozil prstem na svůj kostnatý obličej a poznámkami zamířil především na horní čelist, dolní čelist, na lebeční kost a na krční obratle.

„Ty stvůro, ty si myslíš, že kvůli tobě zhubnu, že mě necháš vyhladovět, co? To by se ti líbilo, co? Chtěla bys ze mě dostat všechno maso a nechat jen kosti potažené kůží. Chceš mě odbourat, aby ses sama mohla naparovat, co? Ale to se ti nepovede!“

Úprkem se hnal d



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.