načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Temné znamení - František Šmehlík

Temné znamení

Elektronická kniha: Temné znamení
Autor:

 Oblíbený dětský lékař v sobě objeví úchylku děsivější než cokoliv jiného. Zlomený otec musí stanout tváří v tvář magickým bytostem tajemného světa, aby se vyrovnal s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Má kniha.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 397
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7495-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

 Oblíbený dětský lékař v sobě objeví úchylku děsivější než cokoliv jiného. Zlomený otec musí stanout tváří v tvář magickým bytostem tajemného světa, aby se vyrovnal s rodinnou tragédií. Při vědeckém experimentu v sobě muž začne nešťastnou náhodou nosit myšlenky a vzpomínky tisíců lidí… Parta pohledných zombíků se vydá na lov do nočního klubu.   Temné znamení je jedinečný soubor hororových povídek z českého, zejména pak moravského prostředí, které stojí za to přečíst.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TEMNÉ ZNAMENÍ

František Šmehlík



TEMNÉ ZNAMENÍ

František Šmehlík


© František Šmehlík, 2016

Cover illustration © by Markéta Mívaltová, 2016

Cover artwork © by Petr Janáček

ISBN 978-80-260-9784-6


Mé rodině



7

UPŘÍMNÁ PŘEDMLUVA

Vážený čtenáři, jsi frajer! Může to znít jako laciné podlézání, ale já

upřímně říkám zas a znovu: Smekám před Tebou!

Údajně je každý literární text svým způsobem dobrodružství. Ty držíš v ruce knihu, za níž nestojí skvělá reklama velkého nakladatelství. Její obálku nevídáš na plakátech v metru a nepropaguje ji žádný známý herec či zpěvák v televizní talk show. Přesto ses rozhodl tuto knihuotevřít, možná jsi si ji dokonce i koupil a já Tě za to neskutečně uznávám, protože vím, že já bych to neudělal. Já bych na Tvém místě nepodpořil mladého umělce, jsem ješitný člověk a pohrdám amatérstvím, přestože vím, že takhle začínal každý. A já jakbysmet.

Když jsem v prosinci 2015 držel v ruce první vydání Temnéhoznamení, předsevzal jsem si, že příští rok bude patřit mně a této knize, a že vtrhnu do české literatury jako uragán. Měl jsem jen sám sebe a 250výtisků, které bylo nutné prodat, nejlépe do těch správných rukou.Propagoval jsem, jak to šlo. Do měsíce byla stovka výtisků pryč. Nabízel jsem knihu, kde se dalo, cestujícím ve vlaku nebo bulharskému prodavači párků před nočním klubem ve tři hodiny ráno. Přes internet jsemobesílal lidi na knižních serverech a spoustu z nich si knihu opravdu koupilo. Ti zůstanou napořád mými VIP čtenáři. Když mě někdo odmítl, byl jsem vzteklý. Nechápal jsem, že někdo nechce podpořit mladého umělce.Někdo nevěří, že i kniha vydaná vlastním nákladem může být dobrá? To snad ne! A pak jsem se sám sebe zeptal: Copak ty bys na jejich místějednal jinak? Nejednal. S lidmi, kteří Temné znamení i přes řadu kladných recenzí odmítli, cítím hluboký soucit. A  smekám před Tebou, čtenáři, který jsi koupil zajíce v pytli.

Toto je druhé vydání mé pětice (Dokonalou pařbu jsem z textuvyškrtl) hororových povídek a  kniha ani mé jméno stále nejsou známé. Přesto jsem už dnes mnohem dál. Moje čtenářská základna se pomalu formuje. Tím, že s každým z nich jsem byl v kontaktu, každý z nich mi

8

řekl svoje dojmy, kladné i  záporné, jsem mohl vstoupit do literárního

světa pomalu a čtenáři pro mě dodnes nejsou masa, ale jednotlivé tváře

a hlavně názory. Někteří mi říkali, že u mé knihy plakali. Jiní se v noci

strachy tulili k polštáři. Jedna čtenářka mi napsala, že se jí v noci zdálo

o  hlavní postavě jedné z  povídek. Druhá, že si z  knížky četli s manže

lem před spaním. A to je moc knih. Po světě koluje 250 výtisků prvního

vydání Temného znamení. A s každým přečtením vzniká další příběh,

další verze, jiná, lepší pro toho, kdo si ji v hlavě pouhým zíráním napís

menka stvořil. To je důvod proč kluk z  černé Ostravy, který ze všeho

nejvíc miluje třískání s lidmi na žíněnce, začal vyprávět příběhy.

Pan Antonín Bajaja, držitel ceny Magnesia litera a mj. autorfantas

tického románu Zvlčení, mi na jednom semináři tvůrčího psaní řekl:

„Pane Šmehlík, proč vy sem vlastně chodíte? Vždyť vy jste hotovýspi

sovatel.“ A já, ač mě ta slova naplňují neskonalou hrdostí a pýchou, vím,

že hotový spisovatel budu, až v sobě potlačím ješitnost, přijduk nezná

mému mladíkovi mávajícímu vlastní prvotinou, vytáhnu peněženku

a výtisk si koupím. A pak si v hlavě vytvořím příběh. A budu frajer jako

Ty, vážený čtenáři. Tak se nechej unášet tou prasáckou poetikou...

František Šmehlík

13. 4. 2016 OBĚŤ

11

PROLOG

„Čarodějnice jsou tak nazývány pro černotu své viny, tak říkajíc

jsou jejich skutky horší než činy jiných kouzelníků. Za pomoci ďábla

rozpoutávají a mísí živly a působí příšerné bouře a krupobití. Dále

matou mysle lidí a vedou je k šílenství, nezdravé zášti a k neřádné

rozkoši. Mohou i zničit život jen působením samotných svých kouzel tak,

jako by byl použit jed.“

Isidor, 8. etymologie. cap. 9. vyňato z knihy Malleus Maleficarum

„Jak černý mrak už táhne

smrťák zabiják...“

Malým dětem, docela malým i těm větším, zkrátka všem, co mají aspoň

nějakou fantazii či sledují nepřístupné televizní pořady, se odmalička

odříkává jedna velká lež. Říká se jim proto, aby se v nejistotě tmyvlast

ního pokoje aspoň trochu uklidnily a mohly spát. Říká se jim, aby sive

čer nemočily do trenek. Toníku, žádné příšery nejsou. Toníku, to nic,

jenom klidně spinkej; a  Toník spinká, očka zavřená, a  přitom máma

s  tátou dobře ví, jak moc klamou vlastní dítě. Jak špatně ho připravu

jí k životu. Zvláště v té strašné době roku 2005. Milé děti, příšeryexis

tují, jsou mezi námi a umí se velmi dobře skrývat. Jedna z nich řádila

toho roku na Šumpersku. Jmenovala se Radim Schneider a běhemdeví

ti černých měsíců měla na svědomí životy dvanácti dětí.

OBĚŤ

Všechny ty hrůzy přitom začaly snad nejnevinněji, jak jen mohly. Psal

se sedmý březen a  pohledná černovláska paní Kuchařová došla na

šumperskou dětskou kliniku se svým pětiletým synem AdámkemKuchařem přesně v 8:30. Vešla do čekárny a už dávno tušila, že všechno

nepůjde zdaleka tak hladce, jak si maminka malého dítěte v podobných chvílích přeje. Adámek už na pár očkováních byl, ještě když byl

hodně malý. A tichý. Tehdy to ještě vůbec nevnímal, jenom takroztomile koulel očičkama a než si pořádně prohlídl obrázky Sněhurky od

Walta Disneyho vyvěšené na zdi, už si je volala sestra do ordinace. Pan

doktor udělal šup šup a bylo to. Ani slzičku neuronil. Statečný kluk. Na

odchodu mu dala sestřička bonbónek Bonpari a pan doktor ho uznale

poplácal po zádech.

Dnes Adámek už zdaleka tak tichý nebyl. Celou cestu autempopotahoval, a když paní Kuchařová zaparkovala jen pár kroků od ordinace,

pevně se chytl opěradla dveří na své straně a odmítal z auta vylézt. Už

tak měli docela zpoždění a  paní Kuchařová byla dost nervózní. Tolik

sprostých slov dohromady od ní Adámek snad nikdy neslyšel. Když si

konečně dal říct (vyhrůžky z  máminy strany o  zákazu Jetixu na celý

měsíc a zabavení několika jeho oblíbených hraček už byly opravdu přes

čáru) a ona ho ubrečeného a s nudlí u nosu dotáhla do čekárny, počítala

s pořádnou scénou. A pěknou ostudou. Pan doktor Schneider mezitím

pokynul sestře, aby poslala dalšího pána na holení.

――

Ve skutečnosti byl Radim Schneider nejuznávanějším pediatrem v Šumperku, a na malém městě musel znát takovou kapacitu opravdu každý. Po Aleši Valentovi největší místní celebrita, říkávalo se žertem.

Vysoký, dobře vypadající muž se silným charismatem. Na první pohled vždy zaujal svými výrazně blond vlasy. Na gymplu mu kvůli 14 Oběť nim z  legrace přezdívali Marilyn a  na univerzitě mu ta přezdívka už zůstala. U rodičů svých pacientů měl pověst příjemného, usměvavého doktora, za kterým samy děti chodívaly s úsměvem a s úsměvem také odcházely. Až do 7. března žil navenek poklidný a  vyrovnaný život. Měl pohlednou ženu, se kterou se seznámil v předposledním ročníku na vysoké. Až doposud všechny ty nálady a šílené pohnutky, které ho občas přepadaly, násilím rozehnal jak hejno obtížného hmyzu. Jeho práce byla precizní a dělána s láskou. Zvláštní je, že takových případů jako Adam Kuchař zažil už desítky, ale nikdy je neprožíval s takovou intenzitou. Možná že žádné z těch dětí, které vkročilo do jeho ordinace s hrůzou v očích, nepůsobilo v roli svého panického strachu takpřesvědčivě a přirozeně jako malý Adámek. Jako by všichni ti caparti byli jenom špatní herci, laciné striptérky u  tyče, které se snažily vzbudit v Radimovi to zlo hluboko uvnitř. A on se na všechny ty výstupy díval jako na špatný film. Ale Adámek Kuchař... to byla vážně klasa ve svém oboru.

Už když se poprvé ve dveřích zadíval do jeho uslzené tváře, neviděl v ní nic než nefalšovaný strach, strach z něho a jeho jehly. V té chvílipocítil první záchvěvy. Zatím nebyly silnější než ty, které míval poměrně často, ale byly jiné. Povznášející, nevinnější, vzbuzené pouhýmpohledem na dětské slzy. Jako by muž po zhlédnutí stovek pornografických snímků dostal zničehonic erekci z černobílé razítkovací scény v Ostře sledovaných vlacích. Nedal na sobě nic znát a začal chlapce utěšovat. Byl v těchhle řečech opravdu profík. Adámek se však neuklidnil. Anitrochu. „Vyskoč si tady nahoru,“ řekl chlapci a hlas mu přeskočil. Adámek si pod přísným pohledem matky vylezl na lehátko a stále popotahoval. Pak MUDr. Schneider, přední český pediatr a později nejkrvavějšímasový vrah na Moravě, vytáhl z krabičky lesknoucí se injekci napuštěnou bezbarvou tekutinou a začal kolotoč.

„Tak hoď dolů gaťata a za chvilku to máš z krku,“ řekla sestra. Malý pacient to ale zřejmě nechtěl mít z krku vůbec.

Kdyby po několika minutách tvrdého boje mezi k  smrti vystrašeným Adámkem a  postarší zdravotní sestrou nepřidala ruku k  dílu i Adámkova maminka, zřejmě by se pacient zmítal v křečovitýchpohyOběť 15

bech, dokud by nepadl vyčerpáním. Takhle paní Kuchařová, červenající

se studem za synovu hysterickou scénu, chytla Adámka pevně z pravé

strany, zatímco sestřička držela Adámkovu levou paži, takže se nebyl

schopný otočit na záda ani si zakrývat holý zadek. Tohle všechno by bylo

v pořádku, kdyby Adámek tak příšerně nekřičel.

„Pane doktore, na co čekáte?“ houkly na Radima matka se sestrou téměř současně. Radim Schneider se jako by probral z transu.Uvědomil si, že dobré dvě minuty tam jenom tak mlčky stál s jehlou v pravé ruce a  dutě zíral na zmítajícího se chlapce. Ten křik mu hrál do uší a pronikal i zdmi ordinace. Paní Kuchařová si pomyslela, že jestli v té čekárně ještě sedí nějaké odvážné dítě, tak pokud není hluché, dlouho už jej tam nikdo neudrží ani párem koní. Adámek řval pořád dál. Už se ani tak nezmítal, jenom křičel, a Radim Schneider blížící se k němu pomalým zhypnotizovaným krokem ucítil v  tu chvíli několik výrazných pocitů. První bylo totální sucho v  puse, druhý podivná závrať. Připomnělo mu to jeho první opití se do němoty, když zavřel oči a svět se kolem něho točil jako větrník. Jenomže tohle bylo jiné, příjemné. Čím hlasitější byl ten křik, tím víc se začal Radim Schneider duchemvzdalovat z ordinace a ocitat se někde daleko v iluzorním světě, kam ještě nikdy nezavítal. Jako by ten řev vystrašeného dítěte otevřel v jeho hlavě zlatou bránu a všechno za ní vypustil ven na svobodu. Najednou toho byl plný, topil se v tom množství obrazů, zvuků a vůní, které se braly kdovíodkud z jeho fantazie. V normálním člověku by vyvolávaly odpor nebo třeba lítost. Radim Schneider teď ale nahlížel klíčovou dírkou do říše totální rozkoše. Pouhou klíčovou dírkou, ale stačilo to, aby se mu z toho pořádně zatočila hlava.

„Neboj se! Nekřič! Nebude to bolet, ty hlupáčku, jenom to trošku štípne, to je všechno. To je všechno! Tak se ksakru uklidni!“ Hlas sestry vůbec nevnímal. Zdálky slyšel, jak se ho paní Kuchařová ptá, jestli je v  pořádku. V  pořádku? Proboha, proč by nebyl v  pořádku? Jen doufal, že si mladá maminka nevšimne té věci, co mu tak najednou vyrostla v  klíně. Přiložil jehlu k  bílému zadečku, ještě chvíli si vychutnával tu Ódu na radost v  podání Ludwiga van Kuchaře a  pak zcela reflexivně píchl. Zmáčkl píst. Chlapec měl v tu chvíli všechny svaly zatnuté. Chyba, 16 Oběť teď si chudák týden nesedne. Radim odstoupil od pacienta a pomalu se vzpamatovával. Přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo.

――

Stalo se to, že Radim Schneider byl po celý zbytek dne tak nějak mimo. Vyšetřil zbylé pacienty, stále se snažil nasazovat svůj okouzlující úsměv, ale už zůstal podivně zamlklý. Jako by po odchodu Adámka Kuchaře došlo v ordinaci ke změně lékařů. Pana Oblíbeného vystřídal pan Nemluvka. Když paní Kuchařová, neustále se omlouvající za synovo chování, podávala Radimovi očkovací průkaz, aby do něj dal razítko, Radim se ještě jednou zadíval do Adámkovy tváře. Ten se na nějnedíval. Tvářil se pěkně uraženě. Najednou se naposledy vrátil jeden z těch obrazů, které Radima přepadly, když tam stál v tom podivném transu. V tom obraze uviděl malého chlapce (třeba zrovna Adámka, ale ihned poznal, že to není bezpodmínečně nutné), jak leží na břiše na jehoordinačním lehátku, ruce spoutané nad hlavou, aby si jimi nemohl krýt svůj holý zadek. Místo razítka držel Radim v ruce kus rozžhaveného železa, podobný tomu, jakým se značkuje dobytek. V tom obraze přikládalnástroj rozžhavenou stranou na každé volné místečko na chlapcově těle znovu a znovu. V hlavě mu zněl ten sladký řev. Celý ten výjev mu dělal ukrutně dobře a přitom věděl, že je slabý, až trapně, trapně slabýa nevinný, že by se přece dalo zajít mnohem dál.

„Ještě jednou se omlouvám, pane doktore. Já nevím, co to do něj vjelo!“ omlouvala se paní Kuchařová zas a znova.

„Já také ne, paní Kuchařová. Já také ne.“ Pak se zase na chvíli odmlčel a dodal: „Vůbec nic se nestalo. Přeju hezký den. Hlavně si z toho nedělejte těžkou hlavu.“

Když se pak o  pár hodin později loučil s  posledním pacientem, jedenáctiletým Davídkem Beranem, kterého předevčírem chytlyneštovice (vůbec nekřičel, akorát se furt drbal za krkem – pěkná nuda), řekl sestře: „Mám tu ještě nějakou práci, Anežko, klidně už jděte domů. Já se tu ještě... chvilku zdržím.“

„Pane doktore, nebudete se tady sám bát?“

Oběť 17

Když odešla, zíral dlouhé minuty do zdi, dokud neměl stoprocentní jistotu, že je v ordinaci sám. Pak nesměle, jako patnáctiletý panicpřistuující k nahé dívce, došel k lehátku, na němž týdně vyšetřoval desítky pacientů, přikládal jim stetoskop na nahou hruď, nahlížel jim do krku a kontroloval mandle. Sám na něm nikdy neležel. Položil se a nohy mu komicky přečuhovaly přes okraj. Ještě chvíli tam ležel s  otevřenýma očima a  pak si rozepnul poklopec. Masturboval a  v  jeho představách pořád zářil ten kus rozžhaveného železa. Pak zasyčel. Do minuty byl hotový a s úžasem si uvědomil, že mu to vůbec nestačilo. Ani nesetřel semeno z potahu lehátka a pokračoval. Připadal si jako kostlivecv animovaném filmu, který se cpe všemi pochoutkami, co najde v  lednici, ale všechno jím jen propadne a skončí na podlaze. V životě nic takového nezažil. Postupně v těch představách zacházel dál a dál, byl tak opojený, že dokonce ani necítil hnus nebo stud za takové myšlenky. „To je ono, paní Horáková, jen tady Kubíka nechte, já se o  něj postarám...“ šeptal polohlasem a ani si to neuvědomoval. „A vyzvedněte si ho na konciškolního roku. Nebo ještě později...“ Když se udělal počtvrté, se zděšením si uvědomil, že je venku už dávno tma. Rychle všechno utřel a masíroval si namožené zápěstí. Celou dobu, co uklízel, se hystericky smála prozpěvoval si refrén písničky Aida od Tří sester. Pak zhasl, zamknul dveřeordinace a jel autem domů. Když otevřel dveře bytu, políbil ženu, vymluvil se, že potkal starého spolužáka z gymplu a šli to spolu zapít. „Nějak jsem ztratil pojem o čase,“ řekl ledabyle a svlékl si kabát.

„Kolik jste jich měli? Ani to z tebe nejde cítit,“ divila se.

„To víš, jedno, to je jako nic,“ chvíli přemýšlel a pak dodal: „Ale milej kluk to je. Seděli jsme spolu v  lavici, víš. Ani jsme si toho nestihli říct tolik, kolik jsme chtěli. Domluvili jsme se, že příští čtvrtek půjdem zase. Asi budu pryč celý večer...“

„Tak hlavně nevyveď nějakou ostudu, ty můj alkoholiku!“ Políbila ho a Radim v jejích očích poznal ten strašný hlad po divokém večerním milování. Škoda, že on neměl na sex vůbec chuť. Dalo by se říct, že už napořád.

――


18 Oběť

A  tak se to celé zrodilo. Radim nechtěl vzbudit žádné podezření, a  proto řekl ženě, že jde s  neexistujícím spolužákem na pivo až příští čtvrtek. Přeci jenom dnes se choval v  ordinaci pěkně divně a  sestra s paní Kuchařovou a možná i ostatní rodiče si toho určitě všimli. Vždyť to, co se chystá udělat, bude zcela jistě řešit celá země, která trpí nedostatkem senzací. Nesmí ponechat nic náhodě. Za týden na ten jeho špatný den všichni zapomenou, do té doby se bude chovat přirozeně. Tak, jak ho všichni znají  – veselý, přívětivý, vtipný. Sedmého března Radim neusínal vůbec snadno. Když konečně zabral, zdál se mu sen, jak sedí v  lékařském plášti v  soudní síni a  ve všech lavicích sedí děti, chlapci i holčičky, spolu se svými přísně vyhlížejícími rodiči. Na chvíli ucítil drobný záchvěv strachu, jak tam tak seděl v lavici obžalovaných, ale pak se všechny ty děti najednou rozbrečely. Chvíli jen tak fňukaly a  pak už vřeštěly jak paviáni a  ti rodiče se je všechny snažili umlčet, drželi jim ruce, aby se nemohly hýbat a  Radim procházel mezi nimi. Pak jeden tatínek smýkl se svým malým synáčkem a hodil ho Radimovi k  nohám. Chlapeček odhalil svůj holý zadek a  v  Radimově hlavě, jak nejjasněji je to ve snu možné, zazářila výrazná stopa po rozžhaveném železe.

„Pane doktore, my už si s  ním vůbec nevíme rady! On je naprosto nezvladatelný, je jako z divokých vajec!“

„Nebojte se! Já mu domluvím.“ Chlapeček na Radima z  podlahy vzhlížel jako k modle. Najednou Radim pocítil tu nepopsatelně krásnou moc, kdy mu celý sen patří, kdy si v něm může dělat, co chce, a je pánem celého příběhu.

Radim chytl chlapečka za ramena a otočil ho na záda. Už žádné jiné děti, žádní rodiče, žádná soudní síň, jen on a ten klučina se značkou na pravé půlce.

„Nebojte se! Já mu domluvím!“

Radim Schneider ve snu vytáhl skalpel a začal operovat. Potom,navzdory hodině a půl přesčasu na ordinačním lehátku, zažil svou první poluci od třinácti let.

――


Oběť 19

Radimova první oběť se jmenovala Lukáš Nekuda, devítiletý synMichala a Adély Nekudových bydlících ve Vančurově ulici v Bludově,městečku poblíž Šumperka. Největším paradoxem bylo to, že snad žádné dítě rodiče nehlídali tak úzkostně jako ubohého Lukáška. Jeho kámoši si z něho kvůli tomu také často utahovali. Říkali mu „Mamánek“ a on sám to snášel velmi těžko. Dostával se pomalu do věku puberty, chtěl být frajer, vůdce party, borec, za kterým se otáčejí všechny holky. Ale on byl prostě „Mamánek“. V  devíti letech všichni už dávno chodili ze školy sami bez rodičů. Dokonce i kluci a holky z okolních vesnic, kteří domů jezdili autobusem. Lukáš to měl domů přes hlavní ulici a táta pro něj jezdil každý den autem. Autem! Jak on nesnášel ten příšerný zvuk klaksonu tátova černého Volva. Kolikrát mu říkal, ať aspoň netroubí a ještě víc ho neshazuje před ostatními, jako by už nebyl schopný sám dojít ani k autu.

„Nemůžu aspoň jednou jedinkrát jít ze školy po svých?“ vztekal se dnes a  denně Lukáš u  snídaně. Otec vždycky jenom odvrátil oči od titulní strany Lidových novin nebo od nějakého románu Dana Browna, kterého k smrti miloval, a v klidu dožvýkal sousto míchaných vajíček. Pak polkl a znova se značnou otcovskou trpělivostí Lukášovi odříkal tu starou známou pohádku obohacenou spoustourodičovskoolitických keců, z  nichž vyplývalo jediné: Ne, maminka s  tatínkem o  tebe mají starost. Mají strach, že si v náhlém pomatení smyslů spleteš červeného panáčka se zeleným a bude z tebe placka pod koly popelářského vozu. Mají strach, že tě pokouše toulavý pes a chytneš vzteklinu. Mají strach, že se na té zrádné trase dlouhé asi půl kilometru ztratíš a umřeš hlady nebo vyčerpáním někde na míle daleko v polích.

Pak ale nadešel den, kdy neměl Michal ani Adéla jinou možnost.

Michal vlastnil kominickou firmu a nutno říct, že byl velmiúspěšným podnikatelem. Měl klienty na Šumpersku, Jesenicku i Olomoucku

a  pod sebou desítky zaměstnanců. Adéla Nekudová, poněkud sentimentální žena o  tři roky starší než Michal, pracovala jako kadeřnice

v Šumperku hned vedle vlakového nádraží. Když neměl Michal zrovna

čas (což bylo málokdy, časově vytížený byl spíš jeho telefon, než on sám),

vždycky ukecala nějakou kámošku z kadeřnictví, aby za ni vzala příští


20 Oběť

zákaznici a ona dojela pro chudáka Lukáška do školy. Ve středudvanáctého března ale ležela doma a teploměr jí ukazoval nepříjemných 38,8.

Bylo jí pěkně špatně a  Michal zrovna musel zařídit nějakou důležitou

zakázku až v  Zábřehu (to bude pecka, myslel si, pěkně mastná pecka)

a všichni známí, které Michal nebo Adéla obvolali, se na něco vymluvili.

Tenhle je zrovna kdesi v  Jeseníkách, tahle jede za nemocnou matkou

do Třebové, tamten včera odjel na služební cestu. Jako by nikdo nebyl

ten den v Bludově, aby jim vyzvedl chudinku Lukáška ze školy a zavedl

ho domů. Po krátké výměně názorů mezi panovačnou maminkoua poněkud rozumnějším otcem nakonec Adéla Nekudová ustoupila kvůli

nedostatku argumentů a – div že jí slzy netekly – pohladila Lukáška po

vlasech a políbila na tvář. „Zítra půjdeš ze školy sám.“ Řekla to tónem,

jako by mu oznamovala, že se stěhuje na Severní pól nebo že se budemuset oženit s paní Vlkovou, starou a asi stokilovou sousedkou žijící jenom

se smečkou sedmnácti koček. Lukášovy ruce vítězoslavně vyletěly do

vzduchu. Zařval jako Tarzan a začal běhat po domě jako smyslů zbavený.

Michal se usmíval, Adéla se pořád tvářila dost starostlivě.

Ráno musel Lukáš mamince celou trasu ze školy domů odrecitovat asi dvacetkrát. „Prosím tě, mami! Trefím tam i poslepu.“ Tvářil se dost uraženě a bylo vidět, že už chce co nejrychleji vypadnout a vydat se na cestu samostatnosti. Do světa bez klaksonů černého Volva, do světa bez mamánků.

„Kdyby něco, tak hned volej. Každopádně zavoláš, jakmile vyjdeš. Ne abys zapomněl.“

„Jasně, mami.“

Políbila ho na čelo a z okna dlouho mávala černému autu mizícímu v zatáčce. Bylo to naposledy, co viděla svého syna. Kdyby se bylarozestonala v kterýkoli jiný den, kdyby musel Michal jet služebně do Zábřehu až další čtvrtek, kdyby kterýkoli z jinak ochotných známých neodjel ten den z  města, kdyby se cokoli z  tohohle stalo, byl by Lukášek Nekuda, v dávné minulosti řečený mamánek, ten den nejšťastnějším dítětem na světě. Ale dnes ne. Dnes se totiž okolím potulují příšery.

Tu trasu znal opravdu jako vlastní boty. U školy se rozloučil se svou partou, která se vydala opačným směrem na dětské hřiště (Lukáš sineOběť 21

mohl dovolit jít s nimi, když máma doma zcela jistě odpočítávala každou

minutu, kdy už měl být doma). Vytočil její číslo, slavnostně jí oznámil, že

vyráží a že všechno je v nejlepším pořádku, a vykročil do ulice. Div že po

chodníku netančil, tak moc si každý krok užíval. S frajerským batohem

na zádech kráčel podél cesty. Snad se příliš zasnil, že kolem něj konečně

nesmrdí tlustý plech tátova vozu a on nesedí na těch studenýchsedačkách. Snad si příliš užíval práci vlastních nohou, když ho najednou nohy

zradily. Malinko zavrávoral a  upadl. Sykl bolestí a  překvapením. Pak

se zastyděl, že se ani jeho první cesta samotného ze školy neobejde bez

nějakého průseru. Podíval se na svoji pravou nohu. No jasný! Roztržená

nohavice, a co hůř, krev mu tekla z kolena. „Ksakru! To je jako naschvál!“

Zkusil se postavit. Kulhal, ale šel. Najednou u  krajnice zastavilo auto. Vystoupil z  něho dobře vypadající muž s  křiklavě blonďatými vlasy. Lukáš ještě nikdy neviděl tak dokonalého blonďáka.

„Nazdar, kovboji, cos to prováděl?“ zeptal se Lukáše s  úsměvem.

„Upadl jsem. Ale bude to dobrý. Jenom jsem se trochu podřel, nic vážnýho.“

„Ukaž mi to, jsem doktor.“ Přistoupil k  Lukášovi a  natáhl k  němu ruku. Ten se od něj odtáhl a tvářil se krapet nedůvěřivě.

„Ty mi nevěříš?“ zasmál se a  vytáhl z  kapsy jakýsi přístroj. Měl stříbrné kolečko připevněné na jakémsi drátu. Ten drát se rozdvojoval. Lukáš to poznal, byl to stetoskop. Tím mu přece pan doktor vždyckyprohlíží záda, když má kašel. Řekne: „Dýchej zhluboka, šampióne!“ a Lukáš dýchá tak zhluboka, jak jen to jde, i když to stříbrné kolečko na holé kůži strašně studí.

„Takže vy jste doktor?“

„Pediatr. To je ten, co léčí děti, víš. Takové jako ty.“

Lukáš se usmál.

„Teď mi už ukážeš tu bolístku, že?“

Přikývl a nechal pana doktora, aby se na to koleno mrkl. Prohlížel si ho pekelně dlouho. Různě s ním hýbal a přitom se pořád tak podivně mračil. Pak řekl vážným hlasem: „Je to zlé, kovboji, ta rána se mi vůbec nel í bí.“

„Ale mě už to ani moc nebolí,“ zalhal. 22 Oběť

„To jo! Teď je to třeba v pohodě, nebolí to, ale můžeš do toho chytit infekci a to není sranda, kamaráde.“ Zatvářil se při tom hrozně tajuplně. „Tu nohu ti pak můžou klidně i uříznout.“

Lukáš polkl.

„Vezmu tě k sobě do ordinace a tam ti tu ráno vyčistím. OK, kovboji?“

„Ale to já nemůžu! Máma na mě čeká doma. Bude mít strach!“namítal. Pak ještě dodal: „Je nemocná, víte.“

„A mobil nemáš?“

„Mám, ale já musím opravdu dorazit domů. Kdybych jenom zavolal, že jsem upadl a rozbil si koleno a že jedu k doktorovi, máma by sinadělala do kalhot a mě by pustila samotnýho ze školy možná tak na vysoké.“

Pan blonďatý doktor se zamyslel a  pak se zase tak mile usmál. „No tak já tě hodím k mamince domů, ty se jí ukážeš a já jí všechno vysvětlím. Řeknu jí, že se nemá čeho bát, ale tu ránu je potřeba vyčistit. Myslíš, že pak to bude v pohodě?“

Lukáš se uchechtl. „Jo, to by snad šlo.“ Zatímco ho pan doktorpodpíral, nasedl Lukáš Nekuda do jeho auta. Namítl, že mu možná pošpiní ty krásný nový sedačky krví. Radim Schneider na to řekl, že to prý nevadí.

„Podej mi ten mobil, schovám ho do přihrádky, aby ti třeba nezapadl za sedačky. To bychom ho pak těžko lovili.“

„To je dobrý, nechám si ho v kapse.“

Pan doktor se tak podivně usmál. Aspoň to úsměv zdánlivě přiomínalo.

„Vidíš, vidíš. A  přesně takhle vznikají všechny průšvihy, které kdy děti natropily. Ty mi nedůvěřuješ, kovboji! Dospělým musíš důvěřovat. Sám určitě často od rodičů slýcháváš, jak jsi ještě pořád zranitelný, bezbranný. Dospělí, ti hodní dospělí, rodiče, doktoři, učitelé, jsou tu od toho, aby tě chránili do chvíle, kdy budeš taky dospělý a budeš zase chránit svoje malé kamarády. Je to nekonečný koloběh a základem toho koloběhu je důvěra. Bez důvěry nemáš ochránce a  bez ochrany jsi jako myška pro kroužící jestřáby. Dej mi ten mobil, já se postarám, aby se ti vrátil zase v  tom stavu, v  jakém mi ho teď dáváš.“

Lukáš nejdříve chvíli přemýšlel nad vším, co mu pan doktorpověděl. Mluvil tak rozumně. Jako tatínek. Ano, vlastně mu tatínka dostpřiOběť 23

pomíná. Nejsou třeba bratři? Podal mu mobil a přitom ho uvnitř hřálo

příjemné teplo. Základem koloběhu je důvěra. Bez důvěry jsem jako

myška...

Nastartoval. Motor burácel a přehlušil všechny ostatní zvuky ulice.

„Ukážu vám, kde máte odbočit,“ řekl Lukáš zvesela.

„OK, kovboji,“ řekl muž za volantem a pak se rozjeli.

――

Ale Radim Schneider do Vančurovy ulice nezabočil, pokračoval dál a přitom pozoroval chlapce ve zpětném zrcátku. Lukáš se klepal strachy. Zatím žádné slzy, jenom tupý strach.

„Já vím, co chcete!“ vyhrkl ze sebe vysokým hlasem. „Chcete výkupný! Jako v těch amerických filmech. Tak abyste věděl, tatínek vám nic nedá! Můžete si pěkně vysrat voko!“

„Ty seš mi nějaký sprostý,“ řekl Radim klidně.

„Přijde si pro mě. A s váma zatočí.“

Kdyby v  Radimovi jenom trošku polevila ta obrovská síla pocitu, toho zbrusu nového pocitu nevídané slasti, třeba by v  obzvláště slabé chvilce do Vančurovy ulice zabočil. Ano... kdyby. Někdo by si třebapomyslel, že to je dost dobře možné, že přece někdo, kdo celý životvystuuje jako ochránce malých dětí, nemůže spáchat takový čin jen tak bez mrknutí oka. Radim si tu svou chladnokrevnost od chvíle, co chlapec nastoupil do jeho vozu, užíval. Poslouchal jeho urážky, ze kterých necítil nenávist ale jen tupý dětský strach. Nebyl to ten strach dítěte ležícího ve tmě vlastního pokoje a sledujícího pozorně skříň, ve které možná žijí příšery. Byl to strach, kdy vám příšera dýchá do tváře, a  vy nevíte, co udělá.

Objížděli Šumperk. Lukáš viděl obytné domy po levé straně a zelené jarní palouky rozprostírající se před nimi. Doktor jel rychle, pekelně rychle. Pak nechali město za sebou a ztratili se v kopcích.

――

Radim a Lenka Schneiderovi si v létě roku 2001 koupili chatu.Doufali, že si tam dopřejí společné víkendové chvíle klidu po těžkém týdnu


24 Oběť

v práci. Navíc počítali s tím, že v dohledné době přijdou i děti a chata za

městem v horách v krásné panenské přírodě bude pro divoké caparty to

pravé. Ale děti nikdy nepřišly. Dřevěná chaloupka v malebnémchatovišti Krásné, asi 15 minut autem od Šumperka, se tak stala jen místem

pro tiché rozjímání dvou manželů. Ve všední den sem ani jeden ještě

nikdy nezavítal. Až dokud sem Radim nevzal Lukáška Nekudu na malou

projížďku.

Chatoviště bylo prázdné, nikde žádné auto, z žádného komína nevycházel sloup kouře. Skoro polovina komplexu byla po většinu roku prázdná, protože ji měli v  pronájmu zahraniční zákazníci, většinou z Holandska. Vysolili majiteli dostatečný obnos a dvakrát nebo třikrát do roka si tu na dva týdny zajeli a na lavičce před chatkami popíjeliHeinekeny a klábosili tím příšerným chrochtavým jazykem.

Když Radimovo auto vjelo do ztichlého chatoviště, Lukáš vztekle tahal za kliku dveří. Plakal. Radim ho přitom klidně nechal. Ani honeokřikl. Spokojeně se usmál a chválil vynálezce dětské pojistky.

Radimova a  Lenčina chatka stála nejvýše ze všech chatek v komlexu. Nacházela se na kraji lesa, kde se pás stromů táhl po příkrém svahu až někam do ztracena. Stěny chatky, stojící na kamenném základu, byly postaveny z  tvrdého smrkového dřeva natřeného tmavě hnědou barvou. Lenka si celé ty čtyři roky stěžovala, že působí hrozně temně a  nevesele. Radim ji žertem přesvědčoval, že jejich nové hnízdečko lásky je zázrakem moderní architektury.

„Pusťte mě, prosím! Prosím! Prosím, pusťte mě! Prosím, pu...“

Radim zacpal chlapci ústa a  násilím ho vytáhl z  vozu. Zároveň se nemohl dočkat, až mu ústa opět uvolní. Začínalo to být zajímavé.Chlaec snad konečně pochopil (kdovíjak, třeba pouhou dětskou intuicí), že Radimovi nejde o výkupné.

Zevnitř chata vypadala hezky, útulně. Její součástí byl však i málo navštěvovaný sklep, do nějž se muselo po vratkých dřevěných schodech. Nebyla tam okna a žárovka mnoho světla neposkytla. Sklep, vzhledem k velikosti chatky, překvapoval svou rozlehlostí. Přesto toho v něm moc nebylo – nějaké pracovní náčiní, hoblík, kladívko, šroubovák, hřebíky, svěrák... Samé věci, co Radim příliš nepoužíval, nebyl to zrovna panKuOběť 25

til. Kromě toho ve sklepě ještě manželé uchovávali zásoby dřeva a  na

stěně visel kalendář, který Radim kdesi dostal, a  na kterém pózovalo

dvanáct polonahých krásek v nejlepších letech. Když ten kalendářvyvěšoval, Lenka si jen pohrdavě odfrkla.

„Moje maminka takovým lidem říkávala chlípníci,“ kárala ho. „Kdo je u tebe chlípník?“ vyvalil oči a pevně sevřel její malinká prsa v dlani. Jednou se pak milovali přímo v tom sklepě, žárovka střídmě svítila a ona hekala, jako by jí měly hlasivky vypovědět službu. Prosil ji, aby řvala ještě víc. Víc...

„Prosím vás, je tady tma, nenechávejte mě tady, smrdí to tu, bojím se, prosím pusťte mě, já to nikomu nepovím, prosím neubližujte mi...“

„Bolí tě ta noha?“ zeptal se podivným tónem Lukáše, který ze sebe chrlil slova, jako by jmenoval dny v týdnu pořád dokola.

„Ne, nebolí, pane.“

„Jak jsi mi to řekl?“

„Pane, pane, pane...“

„To se mi líbí. Říkal si, že už tě ta noha...“

Lukáš strašně zařval, když se mu čepel skalpelu zavrtala hluboko do rány.

„...nebolí?“

„Bolí, bolí, hrozně mě to bolí, prosím, už to prosím nedělejte, pane, pane, prosím, už ne...“

Pak Radim přivázal Lukáše ke kovové trubce a uzel pečlivě utáhl. Ta trubka byla napojena na kotel, v němž Radim s Lenkou přes zimu topili. Radim vzal pár polínek a novinový papír a hodil je do kotle. Vytáhl sirky a zapálil oheň. Pak odešel. Musel si pro něco odskočit. Během několika okamžiků uslyšel, jak Lukáš zezdola křičí bolestí.

Vrátil se asi za patnáct minut. Chlapci tekly po tváři proudy potu. Ruce, které měl pevně přivázané k rozpálenému kovu, byly úplně rudé a vyskákaly mu na nich puchýře. Chlapec zvedl hlavu a nepřítomným pohledem se zahleděl na blonďatého doktora. Byl jiný. Svlékl si koženou bundu a  místo toho si oblékl dlouhý černý plášť. Ten plášť měl až po kotníky a zakrýval mu skoro celé tělo jako nějakému černokněžníkovi. A hlavně na sobě měl jakousi masku. Bílou, možná lehce nažloutlou, asi Oběť ležela někde pohozená celou věčnost. Ta maska mohla silným povahám připadat vtipná, přímo k  popukání, jinak ale působila hrůzostrašně, naháněla husí kůži svým absurdním způsobem. Byla to maska Mrtvé nevěsty, jak jí Lenka říkávala, odporné ženštiny, které se z obličejevytratila všechna krev. Rty měla maska namodralé a z hrůzných štěrbin místo očí vykukovaly snad ještě strašnější modré oči blonďatéhodoktora, jeho, Lukáškova, pána. Lukáš viděl takové halloweenské masky v  mnoha hračkářstvích. Jednou si tam jednu masku, podobnou téhle, jeho tatínek nasadil na hlavu a strašil ho s ní. Nepřipadalo mu to vůbec vtipné. Jeho tatínek se ale smál, i  když on plakal. Plakal v  hračkářství mezi všemi těmi dětmi jeho věku, které si v  klidu prohlížely autíčka na dálkové ovládání a  plyšového kačera Donalda a  posměšně na něj koukaly, proč ten blbeček proboha brečí v hračkářství. A maminka ho utěšovala, líbala ho na tvář a hladila po vlasech a on byl zase jenommamánek, kluk, co nesmí ani sám jít ze školy, kterému maminka vždycky upraví límeček u košile a utře mu pusu, když má na ní zbytky guláše. Rozbrečel se ještě víc a vřeštěl na celé kolo. Křičel, i když už na tatínka v té masce úplně zapomněl, a pak se seběhli všichni zaměstnancihračkářství a  prosili maminku, jestli by si ho laskavě neodvedla někam jinam.

Pán rozmisťoval svíčky a zapaloval je. Hurá, bude tady větší světlo! Švihal po něm pohledem a on měl pocit, že se na něj ta maska šklebí, že se na něj směje, jako se on směje na ty nejhezčí holky v jeho třídě, když se jejich pohledy střetnou. Pak začal štelovat kameru. Jo, tak přeci jenom jde o výkupné, je to jasný! Takhle to přece chodí v těch amerických filmech, když chce únosce prachy, nahraje krátké video jako důkaz, že skutečně má TO dítě a že je živé a zdravé. Ale proč mě kruci bodal do té nohy? Proč to udělal? Jak strašně to zabolelo! Jaký jsem v té chvíli dostal strach! Hrozný strach!

Pak Pán chlapci rozvázal ruce. Vzal jeho ruku a prohlížel si ty obří červené puchýře. V  tu chvíli to připomínalo lidskou dlaň jen hodně vzdáleně. Dál ji zkoumal pohledem. Jeho tvář zahalená maskou byla jen pár centimetrů od té jeho, slyšel jeho neklidný dech. Co by za to dal, kdyby ta osoba sejmula masku a před ním by stál jeho tatínek smějící se

Oběť 27

na celé kolo (to jsem tě ale hezky napálil, co, synku! To jsem tě napálil)

a pak by přiběhla jeho maminka, pofoukala by mu bolavou ručkua nadala tatínkovi, že mu přivazuje ruce k  rozpáleným trubkám a  rýpe se

skalpelem v jeho koleni, a on by řekl, že to přece celé byla jenom hra, hra

pro chlapy, ne pro nějaké mamánky. A že on v té hře obstál. Na jedničku.

Pán vzal jeho ručku a přitiskl si ji k ústům. Na kameře svítiločervené světlo. Z otvoru pro ústa v masce vylezl Pánův jazyk a začal lehce

přejíždět po chlapcově dlani. Ten to přes bolest ani nevnímal.

„Jak se jmenuješ, chlapečku?“

„Je mi horko, Pane.“

Radimův prst se zabořil do Lukášovy rány. Ten vyjekl. Zmítal se, ale Radim popadl jeho hlavu a přiložil mu tvář k vývodu kotle. Prudce to zasyčelo.

„Jak se jmenuješ?! Řekni to! Řekni na kameru, jak se jmenuješ!Odovídej celou větou!“

„Jmeuju se  – ukaš.  – uukaš, P-p-ae,“ soukal ze sebe ztěžka. Levá tvář se mu během chvíle obsypala rudými puchýři.

„Chtěl bys umřít, Lukáši? Bojíš se smrti?“

„Ne-e – an-o.“

„Řekni na kameru, mamince, jak moc bys chtěl jít domů. Kolik by za tebe s  tatínkem dala. Řekni jí to nebo ti dám pusinku i  na druhou tvářičku...“

――

Když o devět měsíců později našla policie tyto záběry, při prvním oficiálním zhlédnutí bylo v  promítací místnosti celkem devět kriminalistů  – mezi nimi tři ženy. Ani jedna nevydržela sledovat nahrávky ani dvacet minut. Když ta třetí, nejotrlejší, opustila místnost v  slzách se sotva slyšitelným zašeptáním „promiňte,“ bylo promítání přerušeno. Dva policisté v momentě vyhlášení pauzy vyběhli na chodbu a vypustili obsah svého žaludku na podlahu. Bylo třeba zhlédnout osmnáct hodin filmu; Radim Schneider pečlivě dokumentoval všech dvanáct vražd, aby byla zachycena každá minuta utrpení, které musely jeho obětisnášet v  tom strašném sklepě. Lukáš Nekuda si toho prožil ze všech dětí 28 Oběť nejvíce, jeho video mělo téměř tři hodiny, zatímco ostatní trvalav průměru něco přes hodinu a půl. Jakoby se ten netvor se svou první obětí mazlil až do posledního okamžiku a  u  těch dalších teprve objevil ten pravý požitek ze zabíjení.

Druhou obětí byl sedmiletý Petr Navrátil z Mohelnice, kteréhorodiče poslali jenom přes ulici do samoobsluhy pro chleba a polohrubou mouku. Radim Schneider tudy právě v tu chvíli projížděl. Radimacelkově při vyhledávání obětí provázelo podivuhodné štěstí. Desetiletého Jakuba Kvasničku potkal zrovna ve chvíli, kdy se brodil vysokýmhouštím u cesty za pláckem, kde se svými kámoši z Nového Malína hrávalkoanou do roztrhání těla. Jakub byl vždy jedním z nejplatnějších hráčů, ale ten den zrovna nešťastně překopl bránu o dobrých pár metrů. A kdo míč zakopne, ten pro něj musí i do samotného pekla, to je staré pravidlo všech pouličních fotbalistů. Jakub zemřel šokem z  hrozného mučení, o  to déle pak trvaly posmrtné záběry, kdy Radim Schneider postupně rozřezával chlapcovo tělo na stále menší části a  poté se s  nimi ukájel. Každý samostatný kus masa, včetně chlapcova přirození, navícocejchoval vlastním značkovacím železem. Poté kus rozžhaveného kovu nechal zchladit ve vědru studené vody.

Spisy o činech Radima Schneidera, řečeného Doktor Smrt, Sklepní zrůda nebo Šumperský kat, leží dnes v  policejních archivech a  mají mnohem více stránek, než tento strohý příběh. Detailně popisují úmrtí všech dvanácti obětí, které jezdil lovit až do Zábřehu, Loštic, Jeseníku, Krnova, Bruntálu... Záměrně si nikdy nevybíral vlastní pacienty a  jen jednou unesl dítě ze Šumperka. To vše lze v oněch spisech najít. Jednu zajímavost tam ale nenaleznete, a to, že ihned po první vraždě, přesně v  okamžiku, kdy Lukášek „Mamánek“ Nekuda naposledy vydechl, se nad Šumperkem a nejbližším okolí strhla obrovská průtrž mračen, která plynule přešla v krupobití, jaké tu nepamatovali ani ti nejstarší rodáci. Trvalo čtyřicet minut a  kroupy o  velikosti zralých ředkviček ten den poničily, co se dalo. Nejzvláštnější je, že krupobití, jakkoli velké, nebylo hlášeno v žádné předpovědi, v Šumperku ani kdekoli jinde v republice. Překvapení a zahanbení meteorologové kladli průtrž za vinu jakésilokální změně tlaku, s ledovou tváří hráče pokeru tu záhadu obkecávali,

Oběť 29

ale stejně jí nikdo z nich ani za mák nerozuměl. Všichni byli v koncích

a jen se snažili z celé šlamastyky nějak vykroutit. Vždyť ten nečas ani

nepokračoval po větru dál do hor, jak by každý logicky předpokládal, ale

držel se stále nad Šumperkem jako černá skvrna špíny zažraná v límci

košile. Po čtyřiceti minutách vše najednou ustalo a zpoza mraků opět

vykouklo slunce.

――

Ještě než to celé naplno propuklo a zlo neprobudilo další zlo,setkával se Radim Schneider s podivnými úkazy. Dvacátého třetího září, půl

roku od první vraždy, zakopal ostatky své dvanácté oběti AlžbětkyŠtefkové, malinké šestileté blondýnky z Loštic, vedle ostatních těl, posypal

je tlustou vrstvou vápna, aby po nich neslídila divoká prasata, uschoval

kameru na bezpečné místo, zamknul pečlivě chatu, a vyrazil prázdným

chatovištěm zase zpět. V  autě si pustil cédéčko svých oblíbených Kabátů, a zrovna když Vojtek hulákal první refrén písně Stará Lou, podíval

se Radim náhodou do zpětného zrcátka.

Stála na cestě a mávala na něj. Postava, nejspíše ženská, zahalená do obnošeného kusu hadru tak, že jí nebylo vidět do tváře, v jedné ruce svírající dlouhou dřevěnou hůl a druhou mu vesele kynoucí na pozdrav.

Zastavil. Ještě chvíli sledoval v zrcátku ten neskutečný výjev. Vždyť takhle se už dneska neoblékají ani bezďáci. Ta ženská, či co to je, jako by z oka vypadla Polednici z té Brabcovy adaptace, kde chudáka panaPolívku zmalovali tak, že z něho šel ještě větší strach než normálně.Představil si tu zahalenou osobu, jak přistoupí s dřevěnou mističkou k jeho vozu, hnáty křivé, a řekne tím hnilobným hlasem: „Dej sem dííííííítě!“ V tom se rozesmál na celé kolo. Mlátil rukama do volantu a doslova řval smíchy. Z očí mu tekly slzy. Už chytal křeče do břicha, když se opět na vteřinku zahleděl do zpětného zrcátka. Mávající postava zmizela. A je to tady! Začínáš bláznit, pomyslel si. Regulérní halušky, počátečnístádium schizofrenie způsobené tím, že seš prostě zkurvenej sprostejvrahoun. A zkurvení sprostí vrahouni prostě vidí Polednice, jak jim mávají uprostřed lesní cesty. Jo, to jo! Už se chystal nastartovat, když najednou vykřikl. Puls mu prudce vyletěl, v očích se mu zajiskřila čirá hrůza a on 30 Oběť dál hleděl do toho zrcátka a nemohl z něj spustit oči. Teď teprve začínáš bláznit, Radimku, teď tě to teprve dostalo. Chtěl se ohlédnouta přesvědčit se přímo, vždyť i zrcadlo může lhát, i zrcadlo se přece může mýlit, tohle není možné, tohle nemůže být možné, ale ohlédnout se nedokázal. Na tom samém místě, kde ještě před chvílí stála postava zahalená obnošeným hadrem s  dřevěnou holí, se teď smála růžolící Alžbětka Štefková z Loštic v modrých šatičkách, bez jediného škrábnutí, bezsebemenší kapky krve na bílé sukničce. Její pravá ruka mu vesele mávala na pozdrav. Druhá držela jakýsi kus bílého plátna. Soustředil se na ten předmět a zatajil se mu dech. Částečně vzrušením. Ne, tohle není žádné plátno. Holčička, která měla správně ležet posypaná vápnem metr pod zemí v jedenácti samostatných kusech, držela jeho bílou masku Mrtvé nevěsty a skrz otvory pro oči čouhaly její dva hubené prstíky.

Dupnul na to a  uháněl pryč. Po celou dobu koukal zarputile před sebe. Ani ho nenapadlo ohlédnout se. Domů dojel okolo osmé, silněrozrušený. Lence oznámil, že mu není nejlíp a že si bere dovolenou. Pak si šel ihned lehnout.

Tu noc se mu o nich zdálo poprvé. Od té doby to s ním šlo z kopce. Místo vidin slyšel hlasy, mluvily k  němu bez ustání, šeptaly, řvaly, jeden přes druhý. Odporné ženské hlasy. „Dostanou tě, Radimku! Už stojí u tvých oken. Zlynčují tě, dovlečou tě na náměstí, oblečou si masky,kolem krku ti obtáhnou konopnou smyčku... kopnou do tý bedny... a pak to tvý tělo rozřežou na kousíčky. Budou k tomu hrát Míšu Davidaa rozdávat popcorn zdarma. Jó, to si užiješ! Nikdo pro tebe nebude plakat. Tvoje žena to bude natáčet a ty kousíčky tebe potom sní, jeden po druhém...“

Vypadal sešle, mluvil ze spaní, ale nic o  vraždách ani obětech, jen jednou povídal něco o  masce Mrtvé nevěsty, a  že je třeba posypat je všechny vápnem, jinak vylezou. Za dva měsíce zhubnul 19 kilo. Vystuovaly mu lícní kosti a žebra. Přestal se holit. Lenka ho každý den znova a znova přemlouvala, ať jde proboha k doktorovi. Znova a znova jívysvětloval, že je to celé zbytečné. Pak mu došla jednoho dne trpělivost a Lenku uhodil. Udělal to poprvé od doby, co se poznali. Držela se za levou tvář a mlčky odběhla z místnosti. Ještě předtím po něm švihla nenávistným pohledem. Možná v něm byl i náznak strachu. V době prvních vražd se

Oběť 31

Radimovo chování k  Lence ani okolí nijak nezměnilo. V  klidu s  ní sle

doval v  Televizních novinách reportáže o  nezvěstných dětech, cpal se

brambůrky Bohemia a říkával: „To je strašné. To je strašné, když se ztratí

dítě.“ Od toho dne, kdy se mu ve zpětném zrcátku zjevila postava mrtvé

holčičky, bylo všechno jinak. Na delší dobu únosů nechal a k chatovišti

se ani nepřiblížil. Pak ho to znova přemohlo a třetího prosince vyjel na

svůj třináctý lov. V předvečer toho dne padaly kroupy.

――

Než vzpomeneme všechny neuvěřitelné události třetího prosince

2005, nesmíme zapomenout ještě na jednu podivnost. Policie po vrahovi

ze všech sil pátrala devět měsíců. Bez úspěchu. Přitom on sám neměl

nic dokonale promyšlené, žádné geniální plány jak zahladit stopy,ne

hrál s policií žádnou špičkovou šachovou partii. Přesto vždy jako fantom

unikl všem nástrahám a každý jeho lov byl úspěšný, i když šel pokaždé

naslepo. Pro policii to byla jedna velká záhada. Ten chlap se dokázalzje

vit vždy přesně v pravou chvíli a nikdy si nikdo nevšiml čehokolizvlášt

ního. Bylo krajně nepravděpodobné, že by pachatel všechny své oběti

důvěrně znal a  ony samy jen tak přisedaly k  němu do auta. Jak to, že

dokázal nepozorovaně unést dvanáct dětí? Domnívali se, že vrah musel

vždy číhat na svou příležitost dlouhé hodiny, ale i tak by bylo krajněne

pravděpodobné, aby vždy potkal na nějakém osamělém místě dítě samo

bez dozoru. Zvláště když většinou byla přítomnost obětí právě na místě

únosu dílem náhody. Rodiče osmi z dvanácti obětí uvedli, že naprosto

nechápou, jak se mohl jejich syn nebo dcera objevit zrovna na tak od

lehlém místě. Všechny tyto případy měly společného jmenovatele. Děti

svým rodičům o tom, kam jdou, nikdy nic neřekly, ale vždy se o tomzmí

nily některému ze svých kamarádů. Ti policii uvedli, že rovněžnechá

pou důvod těchto procházek. Když se údajně zeptali svého kamaráda, co

proboha hodlá najít zajímavého zrovna tam, odpovídali všichni podivně

zmateně. Jediná jasná věta, kterou údajně opakovaly všechny oběti, byla

pokaždé stejná: „Bude to bomba, kámo. Cítím to v kostech. Bude to prča

na druhou!“ Když se jich ještě jednou zeptali, co může být na tom za

padákově tak bombovního, odpověděli, že neví. Když se některý z nich 32 Oběť nabídl, že půjde kamaráda vyprovodit, důrazně odmítli: „Ani nápad, kámo! To tak! Ještě slízneš smetanu. Jenom se neboj, já ti pak všechno povyprávím.“ Pak už se nikdy neviděli.

Policisté byli s rozumem v koncích. Psychologové taktéž. Už pozmizení Lukáše Nekudy bylo po celém okolí rozhlášeno, aby rodiče v žádném případě nenechávali své děti bez dozoru. A  pak děti samy lezly bestii do chřtánu. Nejlíp to vystihl inspektor sboru olomoucké kriminální policie prap. Milan Kalas, který pronesl tuto větu do naprostého ticha policejní stanice ve chvíli, kdy s  ním v  místnosti seděli jen dva nadstrážmistři a jeden strážmistr, kterého na stanici každý nesnášel. „Buďto jsou ta děcka tak blbá, nebo v tom je nějaký kouzlo.“ Strážmistr se tomu jako jediný upřímně zasmál. „Podle mě byly akorát všecky pěkně zdrogovaný!“

――

Jarek Nohavica napsal toho roku trefnou písničku Ladovská zima a dobře věděl proč. Jestli si někdo zimy předchozí nebo následujícístěžoval na nedostatek sněhu, roku 2005 si nikdo stěžovat nemohl a  jen mlčky vytahoval lopatu z garáže. K chatovišti Krásné nad vesnicíHraběšice se přes to „bile svinstvo“ prakticky ani nedalo autem dostat.Většinu chatařů by to odradilo. Ne však všechny. Vášnivý chatař Radim Schneider si předtím ještě zajel na malou projížďku do městečka Velké L osiny.

――

Existují třídy, z  nichž se buď vlivem několika sígrů, nebo prostě špatnou konstelací hvězd, stanou neřízené raketové střely, které, jakmile někdo odpálí, nejdou zastavit a všechno s sebou semelou.Jednou takovou třídou byla i  3. C na základní škole ve Velkých Losinách.

My jsme žáci 3. C

berem holky na WC

tam hrajem si na upíry

sajeme krev ze škvíry

Oběť 33

To byla básnička, která vítala všechny příchozí, vyrytá na dveře hned pod cedulí s označením třídy. Pravděpodobně ji tam vyryl nějaký starší žák, ale jeho tvorba se s  přílišným úspěchem nesetkala. Nikdo z 3. C ani trošku nechápal, proč by holkám měla téct ze škvíry krev. Pár kluků to dost vyděsilo. Jeden odvážlivec se na to dokonce zeptal doma tatínka. Řekl mu, že občas krev holkám ze škvíry fakt teče a v tu chvíli je prý nejlepší jít do hospody, a dřív než za týden se nevracet.

3. C byla převážně chlapecká třída. Nešlo o žádný záměr, prostě se tak ve Velkých Losinách urodilo. Těch pět holek, co se do třídy jakoby náhodou zatoulalo, většinou tiše sedělo v  izolovaném táboře ve třech zadních lavicích a byly vesměs blbé a pěkně ošklivé. Kolem nich pobíhalo dvacet hyperaktivních klacků nejevících o ně jakýkoli zájem,pohazujících po třídě papírky a vlaštovky, kreslících na lavice rádoby vtipná hesla a  básničky a  smějících se smíchem o  síle miliardy decibelů. Mezi nimi seděl drobný chlapec s tmavě hnědými vlasy a se žlutým dresem Brazílie s číslem deset a žádnou jmenovkou na zádech. Bylo to zvláštní, tenchlaec se jmenoval Adam Lautner a obyčejně byl při těchhle každodenních skopičinách jeden z nejaktivnějších. Uměl ty nejlepší vlaštovky naprvním stupni. Měl na to nějakou speciální techniku, kterou by nikomunerozradil ani při mučení, a ty vlaštovky vždycky dolétly nejdál ze všech. Všichni mu tu dovednost záviděli. Jednou hodil tu svou supervlaštovku z okna ve druhém patře tak šikovně, že dolétla přes cestu a snesla seředitelce školy, paní Tlusté, přímo do vlasů zrovna, když odemykala auto. Pěkně se polekala a on byl před celou třídou za borce. Třetího prosince ale jen zamlkle seděl v lavici a nepřítomně mačkal okraje papíru.

„Co je, Áďo?“ zeptal se ho Dan, jeden z  jeho nejlepších kamarádů.

„Nevím, nemám dneska náladu,“ řekl, aniž by se na něj podíval.

„Aha. A doma všechno dobrý?“

Adam pokrčil rameny. Dan věděl, že Adamovi rodiče se často hádají. Minulý týden prý Adamův tatínek vyhrožoval, že od nich odejde. Je strašné, že takoví tatínci vůbec existujou, pomyslel si Dan. Těžko s tím mohl Adamovi nějak pomoct, když nic takového nikdy nepoznal. Tak jen mlčel, zatímco Adam se vyzpovídával. Teď ale mlčeli oba dva a to se Danovi nelíbilo. 34 Oběť

„Nad čím furt tak koumáš?“

„Přemýšlím.“

„Nad čím, ty vole?“

Adam vzal do ruky tužku a  začal něco malovat na okraj papíru. „Myslíš, že když se zblázní malej kluk, tak ho zavřou taky do cvokárny?“

„Co? Já ne-nevím. Ne-nejspíš. Proč se tak blbě ptáš?“

„Včera byl někdo v mém pokoji.“

Dan ucítil mrazení v zádech. Vzdáleně vnímal hluk ve třídě i Aleše Černého, jak říká Liborovi Peterkovi, že ten jeho beyblade je obyčejnej ťamanskej šunt, jakých by on mohl mít na každým prstu deset, a že se s ním může jít klouzat. Ten tón, jakým Adam tu větu řekl, mu skutečně nahnal strach. Zněl tak klidně, jako by to bylo normální, mít vetřelce ve vlastním pokoji, ale zároveň v jeho hlase bylo ještě něco, co neuměl Dan za mák pojmenovat ba ani popsat. Mluvili tak lidé ve filmech, ti lidé ale většinou nebyli v pořádku.

„Kdo to byl?“

„Já nevím. Byla celou dobu v  mojí skříni, a  když jsem usínal, tak vyšla ven. Mluvila ke mně.“

„Ona? Chceš říct, že to byla holka?“

„Nějaká paní, jo. Ale hrozně stará paní. Chtěl jsem zařvat, alenedokázal jsem to. Jako bych neměl hlasivky, chápeš. Měl jsem úplně sucho v puse.“

„A co říkala?“

Adam se odmlčel a dlouho se díval z okna. Dan čekal, až promluví sám. Bál se. Nevěděl proč, ale najednou se bál jak malé děcko.

„Říkala, že mám dneska ve dvě být u  řeky za Maršíkovským mlýnem. Prý tam na mě bude čekat.“

„Snad nechceš říct, ty vole, že tam vážně půjdeš. To bys byl padlej na hlavu!“

„Já ale musím.“

„Ty vole, jak musíš! Nic nemusíš! Ty...“

„Drž hubu!“ vyjel po něm Adam. Dan zmlkl a s vytřeštěnýma očima hleděl na rozzuřeného kamaráda. Pár kluků ve třídě zpozornělo a obracelo svůj pohled směrem k  nim. Adam byl pěkně rudý. V  tu chvíli

Oběť 35

nevypadal, že by s ním byla nějaká sranda. Pak začal šeptat: „Tys jineviděl! Neviděl jsi, jak vyšla z té skříně. Ve tvém vlastním pokoji! Byla tma

a  nešlo jí vidět do obličeje. Ale stejně ti, kámo, s  klidem řeknu, že nic

strašnějšího jsem nikdy neviděl. Řekla, že když tam nepřijdu, bude mě

navštěvovat každý den. Každý den vyleze z té skříně a bude mě strašit.

Co strašit! Řekla, že mi klidně i ublíží. A to si piš, že jí věřím!“

„Tátovi jsi o ní neřekl?“

„To tak! Je na mě nabroušenej kvůli každý hovadině a teď mu ještě budu vykládat pohádku o ježibabě ve skříni.“

Dan to nechtěl říct tak na rovinu, ale prostě mu to vyklouzlo: „A co když, ty vole, fakt začínáš bláznit?“ Adam pokrčil rameny. Tahle otázka ho kupodivu vůbec nevyvedla z míry.

„Hele fakt, nechoď tam. Ještě teď, když se ztrácejí ta děcka! Třeba to právě ta ženská chce. Vylákat tě a  pak strčit do pece jak Jeníčka s Mařenkou.“

„Víš co? Trhni si! Trhni si a starej se o sebe!“

Adam zuřivě čmáral po papíru. Dan si všiml několika kapiček potu na jeho spánku. Strašně rád by viděl, co Adam kreslí. Větší část obrázku byla zakryta Adamovou rukou. Mohl to být nějaký portrét. Lidská hlava nebo...

„Ta ženská mi říkala Vyvolený.“

...maska! Nějaká pěkně hrůzostrašná ženská maska. Bylo to poznat podle těch prázdných očí. Nikdy by ho nenapadlo, že Adam tak hezky kreslí.

„Říkala taky, že mě potřebujou.“

„Kdo?“

„ Nev ím .“

„A co ještě říkala?“

Adam pokrčil rameny. „Že mám určitě přijít. Prý to bude bomba! Prča na druhou!“ Pak zazvonilo, ale hluk ve třídě ještě dlouho neutichal.

――

Ve dvě hodiny projížděl Radim Schneider kolem Velkých Losinpodél Desné, řeky, která se vlévá do Moravy u Postřelmova. Na všechpřebr />

36 Oběť

dešlých lovech se řídil čistě svou vlastní intuicí. Prostě tušil, kde má

hledat. Tentokrát to věděl. Řekly mu to ty hlasy v  hlavě. Maršíkovský

mlýn, Maršíkovský mlýn, co to proboha je? Aha, palírn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist